Česko-lužický věstník
Ročník VII
Číslo 4 / duben 1997


Michal Hórnik
Brancelej




Dolhe běchu starocěmne časy,
zaslužby kiž malko znajachu,
nětko wotuceni Serbja zase
swojoh wótca hakle pomnjachu.

Wostajil sy naměrk dzělawosce,
wótčinco ty wjelewučeny,
staraše ce prawo narodnosce,
luda zbože, jeho potrjeby.

Widzeše juž dawno do přichoda
Slowjanow wšěch krute přecelstwo,
prócřwaše so w rěči swojoh roda,
zo by sporil dobre znajenstwo.

Starco, najhódnišu česc ci dajmy,
přiklad twój njech wšitcy scěhujmy,
k dobrom skutkej mocy napinajmy,
jako bratřa nětk so zjednocmy!

(Serbska poezija 34, Michal Hórnik, s. 11)


Michalu Frenclovi


Dlouhé byly staré temné časy,
které zásluh málo viděly,
Srbové pak probuzeni zase
svého předka nyní vzpomněli.

Zůstavils nám dědictví své píle,
vlastenče ty veleučený,
práva národa dbals při svém díle,
lidu blaha, jeho potřeby.

Tys již viděl do příštího věku
Slovanů všech svazky přátelské,
hleděls rozmnožit jim ku prospěchu
moudrost ve své řeči mateřské.

Starče, tebe nejdůstojnějř ctěme,
následujme nyní jen tvůj vzor,
k dobré práci síly shromážděme,
bratrsky se spojme v jeden sbor!

(Překlad Z. Sklenářová)



Josef Ladislav Píč
Lužický pastor

Bylo to o prázdninách 1878, kdy octnul jsem se v Budišíně. Cestování mé závisí většinou na náhodě; ale nikdy jsem dosud nelitoval, vždyť najde se všude, kde jsou bratři Slované, něco zajímavého, zejména může-li člověk mezi lid - neboť moudrosť lidu je moudrosť tisíciletí, kdežto naše moudrosť knižní je moudrosť od včerejška.
Patriarcha lužický, stařičký Smoleř, dal mi své požehnání na cestu, a já se tedy pustil mezi lid. První můj výlet směřoval k jihu. Hlavním předmětem výletu byl svými četnými archeologickými předměty známý kopec Černoboh a málo navštěvovaný a o něco vzdálenější kopec Bělboh, kterýž po Srezněvském nikdo ze slavistů nenavštívil. Výlet tento příchuti valně archeologické zavedl mne však záhy dále; pod Bělbohem nalezl jsem Lužičany, kde podle národopisné mapy (pověstné Andreovy) od sta let již prý vymizeli, i pustil jsem se tudy po hraničné čáře národopisné.
Druhého dne zavedla mne cesta do větší dědiny nad Sprevou, zvané luž. Budestecy, něm. Postwitz. Na hřbitově nalezl jsem jednoduchý, ale zachovalý pomník evang. faráře Michala Frencla, jednoho z prvních buditelů národnosti lužické, kterýž svými překlady písma svatého, evangelií a jiných církevních knih valně se přičinil o zachování lužického jazyka v církvi a škole evangelické a tudíž i o zachování lužické národnosti; i slovník lužický zůstavil v rukopise.
Zajímavější však již pro tuto první a ranou dobu probouzení se národností slovanských a zajisté i méně známé jest, že i tento buditel nejmenší ratolesti slovanské v té své zapomenuté dědince vědom si byl, že Lužičané nejsou sami na světě, ale že jazykem jim příbuzným mluví větší polovice Evropy, vědomí, které prvním buditelům našim dodávalo té síly, které se do dneška obdivujeme.
Než farář Frencl nezůstal při pouhém vědomí slovanském, ale pokusil se, aby o opuštěné Lužici svět slovanský se dozvěděl. Když totiž car Petr r. 1697 po Evropě cestoval a rozneslo se, že Lužicí do Drážďan pojede, tu farář Frencl šel také vítat mocného caře ruského. Postavil se na silnici drážďanské ve svém kněžském talaru, knihy své pod paždí, očekávaje příjezdu carova s tím úmyslem, že mu knihy své s patřičným oslovením odevzdá. Povoz carův však nezastavil, a naděje Frenclova byla zklamána. On však nezoufal. Napsal dva přípisy, jeden latinský a jeden lužický v obdobném znění, přiložil je ke svým knihám a zaslal caři do Drážďan, kdež mu dodány byly. Přípis Frenclův (viz Knauthen, Kirchengeschichte, Görlitz 1767, 428), pro tehdejší dobu tak charakteristický, budiž uveden v překladu:
"Nejjasnější a Nejmocnější Care, Nejnepřemožitelnější Císaři a Velkokníže,
Nejmilostivější Pane!
Ať žije, ať žije mocný pán, král Kazaňský a Astrachánský, nejmocnější vládce mnoha zemí.
Z celé Evropy největší čásť zemí a království se raduje a blahopřeje sobě ku nejvznešenějšímu příchodu Carského Vašeho Veličenstva: ano zvláště všem Rusům či Moskovitům zapověděno jest stěhovati se neb hranic říšských přestupovati. Neboť Velký Car nechce, aby poddaní jaho mravy cizí na se přijímali; přece však Carské Vaše Veličenstvo neostýchalo se a nelitovalo výdajů na vykonání tak veliké cesty, ale samo v majestátní osobě Své v těchto našich krajinách nás navštívilo. Ó Germanie! Ó ty naše Saxonie! Zvláště vy nádherné Drážďany, sídlo nejjasnějšího našeho kurfirsta, nyní krále Polského, radujte se a blahopřejte sobě k tomuto příchodu Carovu. (Variant lužického překladu: Ó Sasko a zvláště Drážďany, nádherné sídlo našeho nejjasnějšího kurfirsta a pána Fridricha Augusta; pokud Drážďany stojí, kteréž město Srbové vystavěli, nedostalo se mu takové cti, aby mocný car a veliký kníže, který s tolika poddanými naším vendickým neboli sarmatským jazykem mluví, k nám byl přišel.)
Neníť nám neznámo z knih dějepisných, že Čech, Lech a Rus, tré bratří, kteří původu byli Illyrského neb Slavonského, kolem léta Páně 500 s velikým a nesčetným vojskem v Sarmatské krajiny, toho času opuštěné, nevzdělané a neobydlené, přišli, tam základy tří říší, České, Polské a Ruské položili. Neboť Čech s osadníky svými Čechy, spolu s obojí Lužicí, Lech zemi Polskou na Visle, jižto obavytelé dnes po úrodnosti a plochosti polí Polany se zovou, Rus zemi kolem Moskvy osadil. Ruské či moskovitské území veliká jest a tak rozsáhlá říše, že veliký Car od hranic Litevských až ku končinám moře ledového a ku mezím říše Tatarské, ano dnes s vítězným ramenem i daleko široko v Tatarsku (až na perské a medské hranice), s velikou mocí panuje.
V Rusku pak či říši moskovitské car sám jako bůh nějaký pozemský je ctěn a nijak jinak poslouchati ho nechtějí, než jako boha nesmrtelného; Rusové věří, že vše ví a vše může, od něho že blaho jich, jich jmění i zdraví pochází, se domnívají. Vůle a slova mocnářova nejvyšším jsou zákonem. A není nám z dějin neznámo, že Carské Vaše Veličenstvo se všemi Svými poddanými k náboženství řeckému se přiznává, a to od r. 989. V tomto totiž století desátém Vladimír vládcem ruským se stav a Annu, dceru císaře Cařihradského Basilia za manželku pojav, náboženství křesťanské dle víry a obřadův řeckých do Ruska či Moskevska uvedl. V téže slavné říši žádných není sekt v náboženství, totéž všichni cítí, věří i vyznávají. Úplné jsou svornosti ve svém náboženství. Car pak zajisté jest císařem nepřemožitelným, ano nejnepřemožitelnějším velkoknížetem, jemuž nesčetná jest pěchota a ohromný počet jezdectva ze šlechty, tak že 150.000 jezdců snadno do pole by postaviti mohl.
Já pak Vaše Carské Veličenstvo vroucně ctím a jemu se klaním, já vendický či srbský kazatel a bohoslovec v Lužicku onoho saského kurfirství, a protože Rusové či Moskovité jazykem naším srbským či slovanským, to jest slavným mluví, věnuji já s nejhlubší ponížeností nejmilostivějšímu a nejdobrotivějšímu našemu Caru na prospěch srbského národa mnou přeložené a vydané vendické či srbské knihy svaté, nejponíženěji prose a žádaje, aby do Vašeho Ruska či Moskevska doneseny byly proto, aby i Moskovité z mých knih samých se poučili a poznali, že i pravověrné a apoštolskolutheranské náboženství v saském kurfirství velice kvete.
Ať žije, ať žije car a císař nejnepřemožitelnější a nejmocnější!"
Bohužel, že v Budestecích žádná další zpráva o zajímavém pastoru a buditeli národa lužickosrbského se nezachovala; pátrání mé na tamní faře bylo marné.
Poznámky: S m o l e r Jan Arnošt (1816-1884), lužický slavista, buditel a spisovatel;
S r e z n ě v s k i j Izmail Ivanovič (1812-1880), univ. prof., ruský slavista s archeologickými zájmy;
A n d r e e Richard, německý geograf, míněn asi jeho Phys.-statist. Atlas des Deutschen Reiches (Lipsko 1876);
B u d e s t e c y / Großpostwitz, obec jižně od Budyšína v Horní Lužici;
F r e n c e l Michal (1628-1706), hornolužický kněz a spisovatel, pastor v Budestecích

Poznámky redakce: J. L. P í č (1847-1911) - historik, archeolog, tvůrce pravěkých sbírek Národního muzea, autor díla Starožitnosti země české. -
M i c h a l F r e n c e l (uváděný též B r a n c e l) - farář v Budestecích, který překladem Markova a Matoušova evangelia (1670) položil základ k spisovné horní lužické srbštině. Jeho překlad Nového zákona vyšel r. 1706. K popisované události došlo právě před 300 lety.- Tento článek bude součástí souboru prací J. L. Píče, který z Píčovy rukopisné pozůstalosti připravuje do tisku pod názvem "Cestopisné črty" PhDr. K a r e l S k l e n á ř, CSc. Za poskytnutí stati redakce vydavateli děkuje.

Z P R Á V Y

Lužickosrbský zákusek Jablukowa hejduška
Očištěná a oloupaná jablíčka horší jakosti pokrájejme na osminy, zbavujíce je jaderníků. S menším množstvím vody je dejme vařit až skoro do měkka. Vzhledem k charakteru pohanky je dobře v celém dezertu nešetřit úzkostlivě cukrem - lze užít i medu nebo sladinky (sladového výtažku). Kořeníme na příklad kouskem celé skořice, citronovou šťávou, kůrou, někdy také hrozinkami. Jablka vyberme a do vzniklé šťávy dejme vařit tolik přebrané pohanky, kolik bylo ovoce. Vody můžeme případně přidat, pohanka si jí dost vezme. Až bude kaše měkká, vraťme do ní jablka a horkou směs rozdělme do vodou vypláchnutých šálků nebo sklenic. Zalejme vanilkových krémem, k tomu účelu zvláště zhotoveným z prášku a mléka. Konec korunuje kopeček brusinek nebo rybízu (kompot), popřípadě nějaké ovoce z rumu či griotky. Nechme vychladnout. Můžeme samozřejmě svařit i jiné ovoce, ale pak už hejduška nebude jablukowa.
(Podle ing. Vladimíra Fuxe, týdenní kalendář 53 recepty nejen pro vařící muže 1996, 50. týden) R-l

Z domova

O přijetí Jaroslava Teplého z Olomouce do SČL rozhodla výborová schůze konaná 22. II. 1997 v Benátkách nad Jizerou. - Student Podještědského gymnázia Jaroslav Valenta podal zprávu o zájmu (nezájmu) libereckých občanů ve vztahu k Lužici a jejímu srbskému obyvatelstvu. - Příprava informačního letáku o SČL byla svěřena Zuzaně Sklenářové. Jeho konečný obsah a grafickou podobu schválí valná hromada v severočeském Oseku.
R. Bígl

Další ohlasy na vysílání Českého rozhlasu (stanice Praha, Dobré jitro, vede Mirek Kovářík). Posluchačka z Opavy nám píše: "... V Opavě a jejím okolí působí několik pěveckých sborů a dva nejvýznamnější z nich udržují velmi živé kulturní styky s Lužickými Srby. Je to především pěvecký sbor Stěbořice pod vedením sbormistra Karla Kostery. Po roce 1984, kdy Opavu navštívil pěvecký sbor z Budyšína Lipa, navázal Kosterův sbor jeho prostřednictvím styky s dalším lužickosrbským sborem Budyšin. Od té doby čtyřikrát Kosterův sbor hostil pěvecký sbor Budyšin, který vystupoval u nás, a na oplátku čtyřikrát Kosterův sbor vystupoval v Budyšíně. Mezi členy těchto sborů bylo kromě oficiálního navázáno i osobní přátelství a vzájemné styky jsou opravdu srdečné, dá se říci, že plně odpovídají duchu slovanské vzájemnosti. Přikládám Vám pro zajímavost materiál dokazující tyto skutečnosti. - Dalším sborem, který udržuje tyto styky s Lužickými Srby, je pěvecký sbor Křížkovský pod vedením sbormistra RNDr. Karla Holeše. Tento sbor od r. 1986 již třikrát vystupoval v Budyšíně a okolí a sám již třikrát hostil mužský pěvecký sbor Delany, který vystupoval v Opavě. - Vidíte tedy, že vzájemné kulturní styky mezi Lužickými Srby a Slezskem jsou opravdu živé a neformální. - Byla bych velmi nerada, kdyby stejně jako za časů vzniku Slezských písní Petra Bezruče Praha nevěděla a nechtěla vědět nic o tom, co se děje ve Slezsku (ale berte tuto poznámku spíše s humorem než ve zlém). Srdečně Vás zdraví, za Vaše krásné pořady Vám děkuje a na další se těší Marie Krulíková (Palackého 17, 746 01 Opava)
Pozn. redakce. Doplňujeme přesnými daty z brožury M. Klásková a kol. 20 let smíšeného pěveckého sboru Stěbořice, 1971-1991, PS Stěbořice: 1984 ... Došlo k prvním kontaktům s lužickosrbskými přáteli a pozváním do Stěbořic. Sbor LIPA se sympatickým dirigentem a hudebním skladatelem Janem Bulankem ... byli hosty ve Stěbořicích ...; 1985 ...druhý výjezd do zahraničí, k přátelům pěvcům do Budyšína. Trójna slawa hoscom ze Stěbořic - tak vítal náš sbor místní tisk. ...; 1986 ... Zahraničními hosty byli lužickosrbští přátelé - členové sboru Budyšin s dirigentem J. Bulankem. ...; 1989 ... Také jsme byli hosty lužickosrbských přátel v Budyšíně, právě ve dnech, kdy u nás byla sametová revoluce....; 1990 ... Přivítali jsme opět naše hosty z Budyšína, připravili pro ně vystoupení na Ostré hůrce, v Háji ve Slezsku, Slavkově a ve Stěbořicích. ...; Pozváním lužickosrbského sboru Lipa, hosta PS Slezan z Českého Těšína, bylo navázáno přátelství s PS Budyšin s dirigentem J. Bulankem. Spolupracoval s námi dr. B. Horníček, dlouholetý znalec jazyka i problematiky Lužických Srbů, a tím byl položen základ k navázání přátelských vztahů pro další sbory Opavska.
...


Na členské schůzce SdPL 28. 1. 1997 v Lužickém semináři se podkračovalo ve vzpomínání na první poválečná léta v Lužici a v Čechách (viz ČLV 1997 s. 15). S Hilžou Bartákovou-Barčec a Rozálií Jelínkovou-Jancec, které obě po válce přišly do Čech, provdaly se a zůstaly tu, rozmlouval PhDr. Zd. Boháč, CSc., který v té době bydlil, stejně jako ony, v Lužickém semináři. Po besedě, jíž se zúčastnila i prof. Dagmar Měchová (i ona tenkrát v době studia bydlila v Semináři a s besedujícími se spřátelila), následovala živá diskuse, v níž zazněly i kritické postřehy. H. Bartáková shledává, že v bývalé NDR Lužičtí Srbové dostávali od státu větší peněžní podporu než nyní. S. Jelínková upozornila, že až se Česko stane součástí spojených států evropských, budou Češi nuceni bojovat o národní přežití stejně jako Lužičtí Srbové v minulosti i v době přítomné.
J-a

Mgr. Timo Meškank z Budyšína pobývá od počátku března 1997 v Praze, aby tu nashromáždil údaje k disertační práci o lužickosrbsko-českých stycích meziválečného období. Zároveň vede na Filozofiké fakultě KU v letním semestru lektorská cvičení v lužické srbštině.
J-a

Z Horní Lužice

Na podnět viceprezidentů Federalistické unie evropských národních menšin (FUEN) dr. Reginalda Vospernika (Slovinec z Korutan) a dr. Ludwiga Ely (místopředseda Domowiny) se zástupci slovanských menšin v této organizaci sešli k prvním informačním rozhovorům už během kongresů FUEN v roce 1995 ve Svatém Mořici a v roce následujícím v Temešváru. Jedním z výsledků byl první seminář k politickým otázkám života slovanských menšin 17. - 20. X. 1996 ve Smochcicích. Předseda Domowiny Jakub Brankačk přivítal asi 35 účastníků z 8 zemí - Demokratický svaz Srbů a Karašovanů (Rumunsko), Sdružení Lemků (Polsko), Demokratická unie Chorvatů ve Vojvodině (Jugoslávie), Kulturní svaz Chorvatů v Gradišce, Jednotná listina a Národní rada korutanských Slovinců (Rakousko), Slovinský svaz (Itálie), Svaz Poláků (Německo), jakož i Poláci z Litvy a ČR. Pořadatelé pojali akci i jako příležitost lužickosrbských spolků k navázání užitečných styků. Pozvání Svazového předsednictva Domowiny na setkání s hosty přijal však jen malý počet spolků a žup. Další společný seminář se na pozvání členky předsednictva Rady Poláků v České republice Františky Chocholáčkové uskuteční v Českém Těšíně. (R 1997, s. 25 - 26)
R-l

Počet dětí v obci Ralbicy-Róžant prudce klesá. R. 1989 se narodilo 40 dětí, r. 1992 už jen polovina, r. 1996 jen 8. Tento vývoj by mohl ohrozit obě mateřské školy v této obci a později i velikost základní školy.
SN 7. 2. 1997

Spolek mládeže Pawk zvolil nové předsednictvo: Předseda Jan Budar, 1. místopředseda Marko Wjesela, 2. místopředsedkyně Katlen Nukec, pokladní Diana Nukec, tajemnice Wanda Bizoldec. Byl schválen plán práce do konce srpna. Dozvídáme se i zajímavou věc, že spolkového čtvrtletníku Pawčina se rozprodá obvykle 400 výtisků.
Př 31. 1. 1997

Kurz lužické srbštiny se koná od 29. 1. 1997 v Budyšíně jednou týdně. Vede ho Jozef Kilank a navštěvuje ho 5 zájemců z národnostně smíšených rodin, kteří lužickou srbštinu ovládají jen částečně. Od 3. a 5. 2. 1997 běží další dva kurzy, vede je Hanža Smolina z Lužickosrbského kulturního a informačního střediska v Budyšíně. Kurzy pořádá budyšínská Lidová univerzita.
SN 31. 1. 1997

Michal Lorenc odvolal své rozhodnutí odejít z NSLDz (viz ČLV 1997 s. 17), protože i za nového ředitele byly obnoveny dřívější poměry. Tím se stala Lorencova žádost o větší samostatnost lužickosrbského úseku a o změnu provozního řádu bezpředmětnou.
SN 31. 1. 1997

Návrh nových stanov Domowiny vyšel jako zvláštní příloha (o 4 stránkách) Serbských nowin 14. 2. 1997, aby se k němu mohl každý Lužický Srb vyjádřit. Stanovy budou přijaty 12. 4. 1997 na valné hromadě v Chróscicích. V závěru tohoto návrhu, který se příliš neliší od stanov dosavadních, se praví, že Serbski dom v Budyšíně se stane majetkem Matice Lužickosrbské z. t.

Z Dolní Lužice

Pod titulkem Potřebujeme pomoc českých, polských a dalších sorabistů redaktor Nowého Casnika Horst Adam referuje o 5. česko-srbském sympoziu. Ve stručné historii Karlovy univerzity se zmiňuje o počtu Lužických Srbů, kteří na ní v 17. a 18. stol. studovali (V r. 1630 jich bylo 33 a o sto let později 24.); zdůrazňuje založení Srbského semináře v Praze (1728) a Serbowky (1846), vyzdvihuje rozšíření sorabistiky po slovanském světě a seznamuje čtenáře s tématy referárů. Významně se uplatnily referáty českých sorabistů - Zd. Boháče, J. Mudry, Zd. Urbana a J. Vláška. Článek je dopněn 5 výstižnými fotografiemi, které zachycují mimo jiné i sorabistický dorost.
V Žylowě se snaží Srbská školská společnost o založení dolnosrbské mateřské školky, v níž by se nejmladší generace seznamovala s dolní srbštinou.
Die Niederlausitz und ihre Besonderheiten (Dolní Lužice a její zvláštnosti) - kniha, kterou v němčině vydala Domowina, se mimo jiné zmiňuje o postupu germanizace v Dolní Lužici. V 17. a 18. stol. došlo ke germanizaci asi 300 obcí. R. 1850 uvádějí statistiky 60.000 Srbů, 50 let později klesl počet na 36.000 a v současnosti zbývá ještě 15-20.000 Srbů v Dolní Lužici (převážně ve staré a nejstarší generaci).
NC 3
Počet obyvatel Chotěbuze se v posledních letech snižuje. Stále více rodin si staví domky v okolních vsích, které jsou považovány za srbské. Jelikož většina z nových obyvatel jsou Němci, hrozí Žylowu, Debsku, Rogozně, Wjerbnu a dalším obcím ještě rychlejší ztráta slovanského povědomí a charakteru.
NC 4
Peněžní podpora z řad dárců oddálila výpověď jediného placeného dolnosrbského kazatele Jura Frahnowa. Další podpora pro jeho udržení ve funkci je však nezbytná.
NC 5
Bohumil Malotín

Každoroční autobusový výlet evangelických Srbů z Budyšínska zamířil 8. IX. 1996 do Dolní Lužice. Organizátoři si pronajali autobus lužickosrbského podnikatele z Radworu. Program zájezdu připravil a se zajímavostmi projížděných měst a vesnic účastníky seznamoval Handrij Wirth z Njeswačidla. Ku příkladu Grodk se ve středověku vyvinul v obchodní město, neboť ležel na obchodní stezce spojující Hamburk z Vratislaví. Až do 18. stol. se německy jmenoval stejně jako lužickosrbsky. V roce 1843 tu objevili první hnědé uhlí. Následkem rozšiřování těžby sem byl přenesen 500 let starý kostel z Prožyma. Blízká elektrárna Dubrawa (Trattendorf) byla v r. 1996 uzavřena. - Po návštěvě lužickosrbské bohoslužby ve Wětošowě se účastníci přesunuli do českého zájezdního hostince v nedaleké obci Dubje (Eichow) a pojedli oběd z kuchyně Václava Bílka. Český majitel si zde před 25 lety našel manželku. Před odjezdem vstoupil do autobusu, aby výletníkům česky poděkoval za návštěvu.
(PB 12/96, s. 5 - 6 a 1/97, s. 2 - 3) R-l

Referáty o knihách a článcích

Zamyšlení s rozpaky aneb Nekamenujte recenzenty! Nad literární antologií českých a lužickosrbských autorů
Počátkem ledna vyšla v duchcovském nakladatelství Kapucín díky spolupráci píšících autorů severních Čech a Lužice dlouho připravovaná a očekávaná antologie nazvaná "Strach o moudivláčka". Projekt se realizoval po více než dvou letech úsilí mnoha zainteresovaných, zdárném překonání nemalých problémů s financováním a jistě nelehké práci na překladech textů lužickosrbských autorů do češtiny.
Z tohoto úhlu pohledu je možno ocenit podíl všech zúčastněných a zejména záslužnou skutečnost, že takovýto titul v dnešní z hlediska vydávání nekomerční literatury nejednoduché době vůbec vyšel. (Ostatně i výbory lužickosrbské poezie a prózy, připravené J. Suchým pro nakladatelství Odeon, jsou již staré dvě desetiletí.) V dané souvislosti tak lze citovat z úvodního slova ke knize: "Tato publikace nebyla chystána k žádné zvláštní události, chtěla se jí stát sama." To se také jistě podařilo - kniha je svého druhu JEDINEČNÁ A UŽITEČNÁ.
Pohlédneme-li však na antologii čistě literární optikou, naskytne se nám podstatně rozporuplnější obraz. Přes píli, kterou sborníku sestavovatelé bezesporu věnovali, se lze jen obtížně ubránit pocitu nedotaženosti celého projektu, který tak působí spíše dojmem jakéhosi lepšího "literárního kalendáře" či "klubového almanachu". I takovéto "čtení" má jistě své místo i čtenáře - lze se však domnívat, že cílem sestavovatelů bylo přece jen cosi jiného. K uvedenému pocitu přispívá již nedostatečná vnitřní koncepce práce. Je nejasné, na základě jakých kritérií byl prováděn výběr autorů a ukázek z jejich tvorby - výsledek však rozhodně není možno označit za uspokojivý. Ani slova předmluvy o abecedním řazení autorů, díky němuž se mohou "setkat poetiky podobně, jako se potkávají lidé..." nemají v dané souvislosti valnou výpovědní hodnotu a nebezpečně zavánějí klišé a frázovitostí.
Nejprve k lužickosrbské části výboru. Namátkou: proč není zastoupena M. Mlynkowa anebo z nových autorů M. Mětowa? Co povídková tvorba B. Budara nebo B. Dyrlicha? Poezie K. Lorence? Není možno vybrat z tvorby A. Stachowé (přesto, že její špičkové povídky již byly v češtině publikovány) reprezentativnější ukázku nežli Annelinda a ohňový mužíček? Nejsou k dispozici zajímavější texty J. Brězana, ale třeba i J.-M. Čornakec (např. Kaštan)? Vedle vysoce kvalitních textů (K. Krawc, J. Koch) tak lze nalézt i práce daleko méně relevantní.
Nejasné je i časové vymezení uváděných textů. Většina pochází z nedávné minulosti, jiné jsou okolo 20 let staré a jako solitér se v oddílu poezie objevuje osamocená báseň Jana Lajnerta (mimochodem díky své prostotě ve vyznění silnější než mnohé tvorby současné provenience). Pokud však byl zařazen Lajnert, není jasné, proč ne např. i J. Chěžka anebo próza či poezie J. Lorence-Zalěského?
V kladení takovýchto otázek by bylo možno ještě dlouho pokračovat. Jistě: některé odpovědi jsou nasnadě. Jednou z nich je limitovaný rozsah sborníku a nemožnost suplovat při daných podmínkách skutečně reprezentativní výbor (nebyl zřejmě ani cílem). I tak se ale domnívám, že výběr měl být proveden promyšleněji; eventuální zvýšený počet stran mohl být kompenzován úplným vypuštěním oddílu "pohádek a báchorek", který působí rušivě a jen posiluje zmíněný dojem regionálního tisku sestavovaného skupinou entuaziastů. I když se samozřejmě nejedná o přímou paralelu, vynikne tento fakt např. při srovnání s vysoce reprezentativní, v roce 1992 vydanou polskou antologií lužickosrbské prózy, editovanou D. Scholzem (překlady S. Marciniak). Další z možných odpovědí by mohl být např. nedostatek textů, jež byly (z nejrůznějších příčin) k dispozici, či další důvody, které je možno si domýšlet. Takovéto úvahy mohou sice vysvětlit, ne však změnit výsledný pocit čapkovského dortu pečeného pejskem a kočičkou, obsahujícího všehochuť použitých ingrediencí.
Pokud jde o českou složku antologie: slova o chybějící promyšlenější koncepci platí i zde. Vedle mladých autorů tu nalezneme zástupce starších generací (data vzniku textů bohužel nejsou uvedena, takže se lze jen dohadovat, nakolik jsou spojena s přípravou výboru). Některé prozaické práce "dříve narozených" (V. Mikolášek, L. Muška) působí do značné míry anachronicky a didakticky; publikování takovýchto textů "pod jednou střechou" s prezentovanými "básnickými artefakty" působí dosti nesourodě. Avšak i v rámci poetických textů je možno diferencovat. Vedle vyzrálejších autorů (texty E. Juliše asociující svým vyzněním Strugu K. Lorence, poezie S. Antošové) je ve výboru zastoupeno i nemálo těch, kteří (prozatím?) zápolí s nezvládnutým pseudopoetickým slovním patosem.
Zamyslet by se bylo možno i nad samotnou prvotní koncepční rovinou výběru coby symbolu blízkosti a spolupráce dvou regionů ležících na protilehlých stranách státní hranice. Tento teritoriální koncept má (oproti širšímu národnímu) své výhody i nevýhody; otevírá však bezesporu zajímavé možnosti, netradiční souvislosti a nové úhly pohledu. Ani tato šance nebyla plně využita. Jistě: bylo by mechanické a monotónní žádat v každém ze zveřejněných textů jakousi zjevnou či skrytou vazbu na Lužici, lokální problematiku severních Čech či česko-lužické vztahy. Ve výboru jich však najdeme až příliš málo (za optimální je v této souvislosti zřejmě možno považovat Krawcovu povídku Dítko) - i to opětovně posiluje dojem náhodného vybírání z "autorských šuplíků".
Typografickou úpravu práce lze akceptovat; škoda však, že místo lužickosrbského l se objevuje české l.
Ambiciózní a unikátní projekt česko-lužickosrbské literární antologie tak zůstal kdesi na půli cesty. Přes radost z toho, že se výbor podařilo publikovat, by bylo neupřímné tuto skutečnost nevyslovit. Anebo bychom raději měli používat i na konci tisíciletí nadále optiku a parametry českého (lužickosrbského) národního obrození, kdy každá vydaná kniha byla apriorním důvodem k oslavě?
Dr. Leoš Šatava
(Srovn. SN 7. 2. 1997)

Miroslaw Cyganski-Rafal Leszczynski, Zarys dziejów narodowosciowych Luzyczan. - Opole 1995. Polská historiografie věnovala Lužičanům hodně pozornosti. Uvést tu můžeme W. Boguslawského Rys dziejów serboluzyckich, Petrohrad 1861; W. Pniewského, Luzyce - przeszlosc i terazniejszosc, Poznaň 1924; J. GolAbka, Luzyce - kraj i ludzie, Varšava 1936 a také Dzieje narodu luzyckiego, Katovice 1939; W. Kochanského, Bratni szczep Luzyczan, Varšava 1946; J. Skowronka-M. Tantého- T. Wasilewského, Historia Slowjan poludniowych i zachodnich, Varšava 1977 (zde je pozornost věnována také Lužičanům), překlad J. Šolty, Abriss der sorbischen Geschichte - Zarys dziejów Serboluzyczan, Vratislav 1984. Autoři výše jmenovaných prací, kromě Skowronka a Tantého, však měli pohled spíše novinářský než vědecký, novější psali z pozic marxistických, což bylo často spojeno s nedostatkem objektivizmu a s porušením proporcí při prezentaci materiálu. A co je důležité - jejich publikace jsou dávno rozebrány. Vyvstala potřeba poskytnout polskému čtenáři pravdivou informaci o blízkém a málo známém slovanském národu.
Tohoto náročného úkolu se ujali M. Cyganski a R. Leszczynski (oba z pracoviště v Lodži). Jejich práce je určena široké veřejnosti. Je napsána živě a přístupně, obsahuje ilustrace, mapy a německé resumé. Je rozdělena do 3 kapitol, z nichž první popisuje období od VI. do konce XVIII. století, druhá - léta 1830-1914, třetí - 1914-1920. Postrádáme období 1800- 1830. Jak je vidět, čím pozdější období, tím je zpracováno porobněji. Chybí index: osobní, věcný a příležitostně také zeměpisný, ale doufáme, že bude ve druhém svazku práce, neboť autoři uvádějí, že připravují pokračování.
Způsob zpracování materiálu by měl zhodnotit historik. Chtěla bych jen upozornit na zajímavou interpretaci příčin toho jevu, který neustále překvapuje svět, totiž zachování národní identity Lužičanů v průběhu více než tisíc let trvající historie (viz s. 190-191). Uvádí se tam:
1) výhodná zeměpisná poloha ztěžující ve středověku přístup Němců do území obývaných Lužičany,
2) dlouhodobá přináležitost k Čechám,
3) probuzení národního sebevědomí reformací a osvícenstvím, dále myšlenkami Velké francouzské revoluce a Napoleona Bonaparta,
4) nepřetržitá pomoc slovanských národů,
5) trvalé úsilí vlastních vzdělanců. Oba lodžští profesoři si rozdělili práci takto: M. Cyganski se důkladně zabýval problematikou historickou a společensko- ekonomickou, R. Leszczynski zase osvětově-literární, kromě toho vědou a uměním. Jejich kniha je tedy komplexní pojetí historie Lužice.
Netrpělivě očekáváme další díly.
Ewa Siatkowska

Miroslav Hloušek, Swjaty Wjaclaw a Lužiscy Serbja. - PB februar 1997, s. 6-7. - Autor klade české dějiny počátku 10. stol. do širších souvislostí. Německý král (od r. 919) Jindřich I. udeřil na Slovany. V Čechách zatím po smrti knížete Vratislava (921) řídila stát jeho vdova Drahomíra (synové byli nezletilí), pocházející z lutického kmene Stodoranů. Ta, na rozdíl od své tchyně Ludmily, nebyla nakloněna přátelení s Němci. Pod vlivem své babičky Ludmily vyrůstal následník Václav, zatímco jeho bratr Boleslav byl stoupencem své matky Drahomíry, která byla ve shodě se svým původem (slovanský Branibor) nakloněna kmenu, z něhož pocházela a proti němuž německý král nemilosrdně útočil. Na pozadí těchto mezinárodních poměrů pak došlo k smrti Ludmilině a Václavově.
J-a

Jurij Nuk, K stawiznam Haslowskeho kolojězdneho towarstwa "Blysk" a sokolskeju jednotow Bacon a Haslow (2. pokročowanje a kónc, srov. ČLV 1997, s. 17). J. Nuk vypisuje vznik sokolské jednoty v Haslowě (1929), její činnost tělocvičnou i kulrurní i její konec zaniknutím Lužickosrbského Sokola 9. 4. 1933
SN 7. 2. 1997

Le bastion tchčque des Polabes. Séminaire de Lusace au quartier pragois de Malá Strana je článek (o Lužickém semináři v Praze), který napsal předseda našeho Spolku česko-lužického Bc. R. Bígl ve francouzské mutaci propagačního časopisu Les pays de la couronne de Boheme č. 5, říjen 1996, s. 12-14.

M. Krawc připomíná, že náš ČLV vstupuje letos do 7. roku trvání, a podrobně seznamuje s obsahem 1. čísla 1997. Př 7. 2. 1997

Osobní zprávy

Za Jaroslavem Lederem

Došla nás smutná zpráva, že 21. února 1997 zemřel ve věku 49 let přítel Lužických Srbů a přítel náš Jaroslav Leder. V letech 1990-1994 se pravidelně účastnil v Lužickém semináři v Praze kurzu lužické srbštiny. J. Leder byl posluchač neobyčejně pečlivý, pilný a svědomitý. Svou lásku k Lužickým Srbům prokazoval vytrvalou snahou naučit se jejich jazyku a proniknout do jejich kultury. Tomuto cíli obětoval osobní pohodlí i čas. Při skrovných poměrech hmotných i nepevném zdraví byla od něho bezpochyby značná oběť přijíždět na kurz každý týden až z Votic. On však se zúčastňoval nejen kurzů, ale využíval i jiných příležitostí, jak poznat národ nám tak blízký. Navštívil řadu podniků v Týdnu lužickosrbské kultury na podzim 1994 v Praze, i na večerní představení Kochovy hry Jagaŕ Bagola přijel. - Úsilí J. Ledra bylo korunováno úspěchem. Lužickou srbštinu ovládl natolik dobře, že mohl nejen číst knihy a tisk, ale domluvit se i v běžných životních situacích.
My, kteří jsme ho z kurzů znali, uchováme si ho v paměti jako citlivého, obětavého, dobrého člověka.
Čest jeho památce.
J. Mudra

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 150 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 069/6316221, Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dzělo Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.