Česko-lužický věstník
Ročník VII
Číslo 5 / květen 1997

Jan Bartko (1849)

Respekt před mócnymi
abo
Stary a mlody pudl


"Praj mi, što to do muža,
zo so před nim pokorja
cyla česna psyčina?
Je snadz wjele wučeny
abo jara pobožny,
ludej k zbožu dzělawy?"
Mlody pudl stareho
wcipny takle praša so.
"Ně, mój syno", wotmolwi
stary pudl mudriši.
"Wón nas w swojej mocy ma
a kaž wjelk wšěch roztorha,
kiž wšu česc mu njedadza."

Tak wšo wije z wopušu,
štož ma psyču wutrobu.

Respekt před mocnými
aneb
Starý a mladý pudl


"Kdopak je to, pověz mi,
že se před ním pokoří
celý slavný národ psí?
Učený je velice,
či snad tuze zbožný je,
pro svůj národ pracuje?"
Mladý pudl znal by rád,
starého se přišel ptát.
Starý pudl více ví:
"Kdepak, synku," odpoví.
"Všichni v jeho moci jsme,
a jak vlk nás pobije,
když mu úctu nevzdáme."

Tak, kdo mají duši psí,
svorně vrtí ocasy.

(Překlad Z. Sklenářová)

Jan Bartko (16. 11. 1821 Droby - 18. 5. 1900 Budyšin), učitel v Chwacicích a Nosacicích, spisovatel. V r. 1848/49 podporoval politické, národní a sociální požadavky lužickosrbských rolníků proti šlechtě, podílel se na sestavení Selské petice a Velké žádosti Lužických Srbů. Usiloval o co nejhojnější užívání lužické srbštiny. Vydal čítanku. V mládí psal básně, povzbuzen tvorbou H. Zejlera

Lužickosrbský spisovatel Alfons Frencl představí svou nejnovější knihu Serbske puce do swěta na knižním veletrhu v Praze na Výstavišti v Malém sále (č. 30) v pátek 9. 5. 1997 v 17 hod. A. Frencl přečte kapitolu Praha z wočomaj Serba, promítne světelné obrazy a bude podpisovat své knížky. Hosté jsou vítáni.
Lužičtí Srbové - co o nich víme? je název spisku Jaroslava Teplého, zachytivšího dějiny (lužicko)srbského národa od doby záhy po příchodu do Polabí až k roku 1993. Tehdy jej autor předal jednomu domácímu nakladatelství, které však později zaniklo, a rukopis, jenž se měl proměnit v brožuru k povšechné informaci naší veřejnosti, se ztratil... Věříme, že částečným otištěním stručného, a přece poutavě napsaného dějinného přehledu se zavděčíme zvláště našim novým čtenářům. Užitý prvopis bude uložen v archívu SČL.
R-l

Jaroslav Teplý
Lužičtí Srbové - co o nich víme? 1

Úvod.

Je pozoruhodným zjevem naší současnosti, že zatímco na jedné straně se projevuje snaha o integraci národů a států do větších hospodářských a politických společenství, na druhé straně se probouzí vědomí národní identity u národů, o nichž dosud bylo široké veřejnosti známo jen málo a jež byly většinou považovány jen za etnické skupiny v rámci jiných národů. Těchto národních identit se projevilo jenom v samotné Evropě nemálo. Zmíním se namátkou třeba o Kataláncích, Galicijcích, Bascích, Bretoncích, Kymrech ve Walesu, Rétorománech, abych uvedl jen ty nejznámější. Ale některé z nich jsou sotva známy i jen podle jména, jako třeba Frízové, Kašubové, Laponci a v neposlední řadě i Lužičtí Srbové, národ sídlící ve východní části Německa. Při tom bych chtěl zdůraznit, že Lužičtí Srbové nepatří mezi národy, kteří si svoji identitu uvědomují teprve v poslední době, naopak, jsou si jí vědomi po mnohá staletí, avšak do všeobecného evropského povědomí vstoupili jen nepatrnou měrou, a to ne svou vinou, ale vlivem krajně nepříznivých podmínek, ve kterých se stále nalézali. Jsou zbytkem rozsáhlého slovanského osídlení Polabí a baltického pobřeží, mluví dosud slovanským jazykem a rozvinuli pozoruhodnou kulturu. V dnešní době o nich v naší zemi málokdo ví více, než že zná jejich jméno, a naše mladá a střední generace většinou ani to ne.
A přece tomu bylo v poměrně nedávné minulosti zcela jinak. Naše styky s Lužicí jsou velmi starého data. Již v 7. století byli Srbové součástí říše Sámovy, později v 9. století patřili k říši Velkomoravské a počínaje 11. stoletím byla aspoň část Lužice součástí přemyslovského státu, až konečně Karel IV. připojil celou Lužici k České koruně, kde setrvala až do roku 1635, kdy ji Habsburkové zašantročili Sasku za pomoc v třicetileté válce. Avšak tím styky Lužice s našimi zeměmi nezanikly. V r. 1706 koupili dva srbští kněží, bratři Šimonovi, v Praze jezuitský pozemek, na kterém vystavěli budovu semináře nazvaného Serbski seminar sw. Pětra, který odchoval několik srbských buditelských generací. Byl otevřen v r. 1728 a stal se střediskem srbských studentů teologie v Praze. Své působení skončil v r. 1922, kdy jej míšeňský biskup Christian Schreiber, tvrdý germanizátor, prodal za 800 000 Kč Zemi české, a tím znemožnil srbským teologům vzdělávat se v přátelském slovanském ovzduší.
V době obrozenecké se rozvinuly čilé styky našich buditelů s Lužickými Srby. Nejvýznamnější národní pracovníci jako J. Dobrovský, F. L. Čelakovský, J. Kollár, P. J. Šafařík, F. Palacký, K. J. Erben, V. Hanka a mnoho jiných se o Lužici velmi zajímali a měli tam četné přátele. V pozdější době udržovali styky s Lužicí V. Hálek, J. Neruda, Sv. Čech, T. G. Masaryk a hlavně A. Černý, J. Páta, L. Kuba, Vl. Zmeškal, A. Frinta, Zd. Boháč a celá plejáda dalších.
Lužičtí Srbové byli známi v naší široké veřejnosti a těšili se jejím sympatiím. Zejména tomu tak bylo v řadách Sokolstva, srbští cvičenci se účastnili našich všesokolských sletů v letech 1926 a 1932. O zájmu našeho obyvatelstva svědčí mohutné shromáždění konané dne 5. července 1933 na vrchu Mužský u Mnichova Hradiště na protest proti útisku Srbů v Německu. Tohoto shromáždění se zúčastnilo na 30 000 lidí.
O tom všem se u nás v době totality nemluvilo.
(Pokračování příště)

Miroslav Hloušek
Rozloha původní Lužice

Mluvíme-li o Lužici, zpravidla myslíme na několik vesnic kolem Budyšína (Lužice Horní) a Chotěbuze (Lužice Dolní), kde se udrželi Lužičtí Srbové jako poslední zbytek někdejšího slovanského osídlení Německa. Původní Lužice byla podstatně větší. Sahala daleko za břeh řeky Nisy do dnešního Polska až k Jelení Góře, stejně tak za pohraniční české hory až na naše Liberecko, Jablonecko a zčásti i Českolipsko a Děčínsko. Na Liberecku obec Srbská a na Děčínsku Srbská Kamenice jsou toho důkazem. Pravděpodobně šlo o kmen Milčanů, který sousedil s českým kmenem Charvátů. V nářečí na Jablonecku (Železnobrodsko) se setkáváme dosud s polodlouhým é ve spřežkách souhlásek, shodným se srbštinou (Sérb, Kérkonoše, pérkynko, smérk, sérdce, sérna, pérší ap.). To charvátské nářečí nezná. Z dnešního pohledu bychom měli mluvit spíš o euroregionu Lužice než Nisa. V minulosti Lužice hodně znamenala, mívala i svého zemského správce (fojta). Několikrát změnila svého pána, než byla rozparcelována do dnešní podoby. I v samém Německu je zbytek Lužice rozdělen mezi Prusko a Sasko.
Od příchodu Slovanů byla Lužice neustále germanizována. Zajímali se o ni i sousední Poláci a Čechové. V létech 1018-33 byla Lužice součástí Polska, pak ji náš Vratislav II. připojil k českému státu a Karel IV. ji v r. 1356 prohlásil za neoddělitelnou část Koruny české. Saský kurfiřt Jan Jiří ji po nešťastné bitvě na Bílé hoře získal v zástavu a tzv. Pražským mírem r. 1635 v dědičné léno. V r. 1815 Dolní Lužice a část Lužice Horní připadla Prusku. Po r. 1945 se menší část Lužice stala součástí Polska.
Tím vším Lužice velmi utrpěla a je div, že slovanský živel se v ní udržel až do dnešní doby. Není to nostalgie, jestliže se takto rozpomínáme a snažíme se pomáhat Lužickým Srbům, nejmenšímu slovanskému národu. Jde nám o vzájemnost v duchu snah a zásad Jána Kollára, pěvce Slávy dcery.

Zprávy

Z domova

Výbor SČL svolává do cisterciáckého kláštera v Oseku (okres Teplice) IV. VALNOU HROMADU Spolku česko-lužického. Zveme všechny členy, příznivce a zájemce.
Pátek 30. května 1997 večer příjezd
Sobota 31. května 1997 od 9 hodin zasedání valné hromady, odpoledne prohlídka okolí, večer společná beseda
Neděle 1. června 1997 od 10 hodin krátké přednášky - Timo Meškank Češa a Serbja w mjezwójnskej dobje, Zdeněk Valenta Lužičtí Srbové v severních Čechách, Richard Bígl Lužičtí Srbové v okrese Sokolov, J. Mudra Užívání lužickosrbských jmen v češtině
Ubytování v klášteře (zdarma - za menší pomoc při úpravě klášterní zahrady), vlastní spací pytel nutný
Případné bližší informace podá člen SČL Jaroslav Drbohlav, Jungmannova 24a, 419 01 Duchcov.

Na členské schůzi SdPL 25. 3. 1997 v Lužickém semináři přednášel prof. Zd. Urban, DrSc. h. c., na téma 150. výročí Matice lužickosrbské. Založení MS v r. 1845/1847 označil za nejdůležitější událost v lužickosrbském životě 19. stol. Příkladem byly matice jiných slovanských národů, tedy i Matice česká. Důležitou úlohu měl Fr. L. Čelakovský. Členy MS byli pak i četní čeští vědci, spisovatelé aj., mnozí z nich přispívali do matičního časopisu. Hmotná pomoc ze strany české byla slabší, jedině Živnostenslá banka poskytla bezúročnou půjčku. Po 1. světové válce se spolupráce prohloubila, byla koordinována činnost MS a Česko-lužického spolku Adolf Černý, z podnětu MS dokončila Česká akademie věd vydání Mukova dolnolužického slovníku. Po zákazu MS vycházely z ČSR protesty (zejména zásluhou Zmeškalovou). Dále přednášející ukázal na shody i rozdíly MS do r. 1937 a obnovené v r. 1990.
J-a

Z Horní Lužice

Macica Serbska / Masica Serbska (Lužickosrbská matice, MS) je celonárodní lužickosrbský spolek s nejdelší tradicí. Podnět k založení dal na jaře 1845 J. A. Smoler a H. Zejler. K vlastnímu založení došlo 7. 4. 1847 a hned první rok do MS vstoupilo 120 členů. Předním úkolem MS bylo vydávat lidové poučné spisy v mateřštině, vědecké spisy, Časopis Macicy Serbskeje, ve 4. čtvrtletí 19. stol. věnovala mnoho sil na stavbu nového Serbského domu. MS byla německými úřady v červnu 1937 zakázána a její majetek zabaven. Nové poměry po 2. světové válce znemožnily obnovení MS v její původní podobě. To se mohlo uskutečnit teprve v r. 1990. Letos uplynulo od založení MS 150 let. Není proto divu, že tento významný lužickosrbský spolek oslavil výročí patřičně okázale. 12. 3. se konalo v Lužickosrbském muzeu v Chotěbuzi kolokvium na téma Lužiske muzeje. Narok a realita (Lužickosrbská muzea. Požadavky a skutečnost).
4. 4. odpoledne Poswjecenje narowneho pomnika za Michala Rostoka v Husce. Odhalení pomníku se zúčastnila řada lužickosrbských i zahraničních členů MS i místních obyvatel. Na hrobě M. Rostoka, který proslavil vědeckými výzkumy v oboru entomologie svůj národ nejen v Německu, ale i dál ve světě, stojí nyní vkusný štíhlý žulový hranol. Na bočních stěnách je vyryt žalm, z jedné strany německý, z druhé lužickosrbský. Na čelní stěně si návštěvník může přečíst nápis Michal Rostok 1821 - 1893 Lehrer und Naturforscher. Pod nápisem je stylizovaný motýl. - V téže době 4. 4. procházeli mladí sorabisté po stopách MS v Budyšíně. - K večeru byla v Lužickosrbském muzeu na hradě v Budyšíně zahájena výstava o MS. Uvedla ji skupina Greep (Boscij Bejma - saxofon a Tomaš Kola - klavír) netradiční hudbou. - Potom se konal ve Wjelbiku večírek, na němž četli ze svých děl spisovatelé Jurij Brězan, Beno Budar, Benedikt Dyrlich a Lenka Šěnec.
Hlavní částí oslav pak bylo 5. 4. sympozion na téma Prócowanja Macicy Serbskeje wo trace Serbstwa. Posluchači vyslechli 7 přednášek: dr. Měrcin Walda (Zahajenje), dr. Měrcin Völkel (Macica Serbska w narodnej zamolwitosci), Měto Pernak (Masica Serbska w Dolnej Lužycy), prof. dr. Ljudmila Pavlovna Laptěva (Macica Serbska a ruscy slawisca w 19. a spočatk 20. lětstotka), prof. dr. Gerald Stone (Macica Serbska a Zapadna Europa), prof. Zdeněk Urban, DrSc. h. c., (Macica Serbska a Macica čěska a tež duhe slowjnske macicy), prof. dr. Lucja Hajnec (Macicarjo a serbska literatura), dr. Helmut Jenč (Dzělawosc sekcije "rěč" Macicy Serbskeje w zašlosci), Dr. Dietrich Šolta (Institucionalizowanje sorabistiki po Druhej swětowej wójnje). (Podrobněji se o nich zmíníme na jiném místě.) - Den byl zakončen slavnostní večeří v Hrubjelčicích, před níž vystoupil pěvecký sbor Meja. Po večeři s lužickosrbským národním pokrmem - svatební polévkou a hovězím s křenovou omáčkou proběhla dražba obrazů věnovaných lužickosrbskými umělci. Její výtěžek je určen na opravu náhrobku Michala Hórnika na Miklawšku. 6. 4. v neděli dopoledne mohli účastníci oslav navštívit lužickosrbské bohoslužby v Kostele našeje lubeje knjenje a v Michalském kostele, následoval výlet po Lužici s obědem v Lejně, v místnosti, kde se konalo první lužickosrbské divadelní představení na vesnici (1877). Dále si účastníci prohlédli muzeum J. Barta-Cišinského v Pančicích-Kukowě, pamětní desku na domě jeho posledního přebývání, pomník v Lipji a klášterní nádvoří, Chróscicy, Njeswačidlo, Laz. Tam se zastavili u pomníku H. Zejlera, u jeho hrobu, u hrobu J. Malinka, u pamětní desky J. A. Smolera. Následky hospodaření let nedávno minulých, ale i nejsoučasnější přítomnosti (v tom se v NSR ve srovnání s NDR nezměnilo vůbec nic) spatřili výletníci v Bórku, přilehlých vesnicích a v Hamoru, kde je největší parní elektrárna v Evropě. Následky jsou patrné zdaleka: kouř stoupající z obrovských komínů, staré vesnice a cesty zmizely, nové silnice jsou na jiných místech. "Měsíční" krajina se sice znovu zalesňuje, ale lužickosrbské vesnice už tam nikdo nedokáže navrátit. Připadalo mi, jako bych se pohyboval po hřbitově ohromné části srbské Lužice, v mysli mi zazníval Kollárův Předzpěv ...
Oslavy byly bohaté, důstojné, přednášky (se zahraniční účastí - Moskva, Oxford, Praha) přinesly leccos nového k dosavadním sorabistickým poznatkům. A co je hlavní: nemluvilo se jen o minulosti, ale i o úkolech a způsobu činnosti v přítomnosti a budoucnu. Životní podmínky se změnily všude na světě a v Lužici zvlášť, a je nutno změnit i způsoby práce. V tomto smyslu vyznělo setkání nadějně a s vůlí vytrvat v úsilí pro národní osvětu.
J. Mudra

Čtvrtá valná hromada Domowiny proběhla 12. dubna 1997 v Chrósc icích. Konala se po čtyřech letech, není tedy divu, že program trval více než osm hodin. Účastníci tentokrát stihli zapět jen dvě písně, zato se jim dostalo dvou významných pozdravů: od prezidenta ČR Václava Havla, předneseného Jiřím Šitlerem na zvláštní žádost Domowiny v českém originále (lužicky vyšel v předvečer v SN) a polského ministra zahraničních věcí Dariusze Rossatiho, předneseného Leszkem Rejniewiczem. V průběhu dne bylo předneseno zhruba 25 řečí, nejdelší patřila staronovému předsedovi Domowiny Jakubu Brankačkovi, který obsáhle shrnul národní práci v uplynulém období. Znovu připomněl, že co si Lužičtí Srbové nevydobudou, to nebudou mít. Vyjádřil také nesouhlas s míněním některých pracovníků Serbského institutu, kteří se domnívají, že mládež nehovoří lužickosrbsky, protoře srbština nemůže obsáhnout všechnu realitu. Zkritizoval Nadaci pro lužickosrbský lid, jež při podpoře projektů věnovala nejvíce peněz na nákup krojů a nejméně na jazyk. Zajímavě promluvil vedoucí referátu pro záležitosti Srbů na saském ministerstvu pro vědu a umění Simon Brězan: peníze nejsou všechno, využívejte více našich práv. Užívání srbského jména nás zviditelňuje před německou veřejností. S výzvou ovšem velice kontrastoval otisk ze Sächsische Zeitung z předchozího dne přiložený k materiálům pro účastníky. Jedná se totiž o rozhovor novináře Alfonse Lehmanna (rozuměj Wicaze) s Jakobem Brankatschkem. Valná hromada přijala do Svazu Lužických Srbů tři nové spolky: Zwjazk za serbski kulturny turizm (jeho záměrem je "v německo-srbské Lužici podporovat takový cestovní ruch, který zohledňuje zájmy lužickosrbského lidu"), Serbski Sokol a Pawk. Zástupkyně revizního výboru oznámila, že byl prodán prázdninový dům v Zalomu. Účastníci schválili výrazné změny stanov. Přidružených spolků z Berlína, Varšavy a Prahy - jejich předsedové byli přítomni - se týká čl. 3, odst. 3. Na žádost předsedy SČL v něm bylo výslovně zakotveno, že přidružené spolky mají právo účasti na valné hromadě s poradním hlasem. Ta se nyní bude konat každý rok, v prvním čtvrtletí, avšak volit předsedu, místopředsedu, revizní výbor a schvalovat program bude dále po čtyřech letech. Součástí hromady bylo i posilňující občerstvení a poutavé taneční a písňové představení žáků místní ZŠ. Následovaly další proslovy. Měrka Meškankec si postěžovala, že činnost Lužickosrbského kulturního a informačního střediska v Berlíně se neplacenou prací už nemůže dále rozrůstat. Jurij Šolta vystoupil proti současné přípravě výkladového hornolužického slovníku a zdůraznil naléhavou potřebu slovníku překladového, tedy s německým protějškem. Předsedkyně asi největší domowinské skupiny - Janšojcy (má 203 členy) - přiznala, že v minulosti málo hleděli na zachovávání jazyka. Totéž může platit pro Rogow, jehož starosta vystoupil s německým projevem. Iniciativně do průběhu schůze zasahoval Jan Malink. Nejsa členem vedení, reprezentuje nezbytnou opozici. Stejně jako před čtyřmi lety se delegáti obrátili na Středoněmecký rozhlas s žádostí o hornolužické televizní vysílání. Týdeník má připravovat srbská redakce. Z jiných přijatých rezolucí je zajímavý požadavek na zemské ministry škoství, aby na lužickosrbských školách ovládali srbštinu všichni učitelé. Navrhuje se dvouletá doučovací doba. V roce 1994 čítaly spolky sdružené v Domowině 5 004 členy, podle posledního údaje vzrostl tento počet na 6 067.
R. Bígl

Pozdrav prezidenta republiky do Chróscic>
V Praze dne 1. dubna 1997 Vážení přátelé, jsem rád, že Vás mohu alespoň takto zprostředkovaně pozdravit u příležitosti 4. hlavního shromáždění Domowiny. Tato shromáždění bývají významnou událostí v životě Lužických Srbů, národa nám Čechům tak blízkého.
Obojí Lužice i všechen její lid je historicky propojena s Českými zeměmi tisíci nitkami. Lužičtí Srbové vždy dychtivě přijímali podněty přicházející z Čech, ale tento vliv nebyl nikdy jednostranný: vždyť Karlův most zdobí také barokní sochy od lužického sochaře a naše literatura byla obohacena řadou překladů lužickosrbské literatury do češtiny. Památky upomínající na Lužici můžeme nalézt i na Pražském hradě, v sídle českých prezidentů.
Myslím však, že Čechy, Lužické Srby, stejně jako ostatní Vaše spoluobčany z nových spolkových zemí spojuje něco více než dávná historie: totiž naše společná zkušenost se čtyřiceti lety komunismu kombinovaná z předchozím zážitkem nacionálně- socialistické vlády násilí, která nás - Čechy, Lužické Srby i Němce, každého trochu jiným způsobem - vytrhuje z úzkého okruhu národních témat, nutí nás, abychom se méně zaobírali vzájemnými antagonismy a nepřátelstvími, a vede nás k tomu, abychom se ve svém vzájemném dialogu zabývali tématy a problémy obecně lidskými.
Jsem přesvědčen, že by bylo škoda nechat tento bohatý potenciál, to jest tradiční historickou sounáležitost i společnou zkušenost z doby zcela nedávné, stejně jako dobrou vůli a vzájemné sympatie, ležet ladem, zvláště dnes, v době zintenzivněného česko- německého dialogu. Lužičtí Srbové do něj nepochybně mohou přispět, budou-li o to samozřejmě stát. Jejich hlas bude jistě na obou stranách vítán.
Přeji Vám, dámy a pánové, úspěšné rokování a děkuji Vám za vše, co jste doposud učinili pro česko- lužickosrbskou vzájemnost i pro zdar česko-německého sousedství.
Václav Havel

Rezoluce předsedovi a všem frakcím zemského sněmu v Postupimi
Vážení pánové,
delegáti 4. valné hromady Domowiny očekávají od braniborské vlády a braniborského sněmu, že zamýšlený zákon, jenž předpokládá odstranění Rogowa kvůli uhlí, neschválí. Poukazujeme při tom důrazně na platné ústavní právo o ochraně sídelního prostoru Lužických Srbů v Braniborsku. V případě, že se našemu očekávání nevyhoví, ohlašujeme ve smyslu solidarity s Rogowčany, že vyčerpáme všechny právní možnosti, které zabraňují zničení Rogowa. Dále z naší strany učiníme vše proto, aby se mezinárodní pozornost obrátila k tomuto případu. Už dnes jsme si jisti solidaritou dalších zástupců národních menšin po celé Evropě. Očekáváme od braniborského sněmu podrobné přezkoumání všech možností, aby Rogow nemusel být odrýpán a nezmizela tak další dvoujazyčná vesnice v sídelním prostoru Srbů.
Odmítáme jednostranný ekonomický pohled investora a rozeštvávání obyvatel a zaměstnanců uhelného průmyslu kvůli pracovním místům. Pro Rogow neskončí uhelný průmysl ze dne na den. Stojíme Rogowčanům po boku, i v případě, že budou násilím ze své vísky vysídleni.
Jménem delegátů předseda
Jakub Brankačk

Dočkali jsme se?
Několik minut po zahájení IV. hlowné zhromadzizny Domowiny bylo jasné, že vážnost chvíle již nemůže být pro Čechy do konce zasedání překonána. Po sedmi letech zklamání z lhostejného postoje naší politické reprezentace vůči Lužickým Srbům, se stala věc, kterou jsme vůbec nečekali, dávno se smířivše s faktem, že její nepřítomnost je "normální". Prezident České republiky Václav Havel prostřednictvím svého zástupce pozdravil účastníky chróscického shromáždění. Troufám si říci, že toto gesto přijali všichni čeští přátelé Lužice jako osobní zadostiučinění. Vždyť už to bude půl století, co se naši oficiální představitelé jménem internacionalismu a kdoví čeho ještě obrátili od slovanské Lužice k východnímu Berlínu. My si dnes nežádáme zpětného obrácení. Chceme vyvážený vztah jak s demokratickým Německem, tak s příbuznými Lužičany. Prezidentova výzva k lužickosrbskému příspěvku do česko-německého dialogu tomu plně odpovídá, byť lze namítnout, že přišla po schválení československo-německé smlouvy a česko- německé deklarace. Prezidentových deset upřímně vyznívajících vět bylo přijato s nadšením. Do bouřlivého potlesku zaznělo od předsednického stolu přání, aby se Václav Havel brzy uzdravil. Možná po prvé mnou prolétl pocit hrdosti na naši mladou republiku.
Vzácné okamžiky dojetí však střídává chladná úvaha. Dodnes mám v živé paměti slova premiéra Václava Klause na besedě s posluchači FF UK k výročí 17. listopadu, kdy na naléhavou otázku s povzdechem připustil, že při zaslechnutí slovanského jazyka snad cítí nějakou blízkost, avšak je to velmi, velmi podvědomé... Závěrem svého pozdravu vyzdvihl Václav Havel rovněž česko-lužickosrbskou vzájemnost. Ta je nemyslitelná bez slovanské. Čas ukáže, zda všemi přivítaná zdravice nejvyššího představitele státu je odrazem nového českého pohledu na Lužici, nebo jen důkazem obratného jednání Domowiny s prezidentskou kanceláří. Po zmíněných sedmi letech nám tuto otázku nesmí nikdo vyčítat.
Richard Bígl

Velikonočních jízd v Horní Lužici se letos zúčastnilo 1480 křižáků v 9 průvodech.
Př 4. 4. 1997
Náš Spolek česko-lužický uspořádal 30. 3. 1997 zájezd (dvěma autokary) na velikonoce do Lužice. Při něm nám byl velkou pomocí Mgr. Timo Meškank z Budyšína, který t. č. pobývá v Praze. Z dopisů účastníků uvádíme aspoň úryvek z jednoho: "... Byla jsem velmi mile překvapena celkovou náladou společnosti, která se na výletě sešla, a domnívám se, že hlavní měrou se na ní podílel pan R. Mikula, pan Ing. P. Sikora a jejich lužičtí přátelé, kteří se k nám v Budyšíně připojili. Cítila jsem z jejich vystoupení opravdu vřelý vztah k lužickému národu. Jejich výklad během jízdy v autobusu i při provádění v celkem čtyřech místech, která jsme navštívili, vysoce hodnotím. Musím ocenit i organizační přípravu výletu, protože v něm velmi záleželo na správném časovém rozvrhu, abychom se opravdu setkali s "křižáckými jízdami" na určitém místě v určitou dobu. Snad největším zážitkem pro mne osobně byla účast na nešporách v Chróscicích, kde jsem poprvé v životě slyšela "živou" lužickou srbštinu. Velmi jsem uvítala, že se organizátorům podařilo do bohatého programu zařadit i návštěvu starého hradiště ve Wotrowě... Ing. Věra Jenčovská, CSc. (Pod Třebešínem 8, 10000 Praha 10)".

Spolková vláda SRN chce do r. 2007 krok po kroku svůj podíl na podpoře lužickosrbské nadace (založba za serbski lud) z nynějších 16 milionů hřiven ročně snížit na 8 milionů. Na podpoře, kterou poskytuje spolková vláda a obě zemské vlády rovným dílem, závisí osud a budoucnost lužickosrbského národa, prohlásil předseda Domowiny Jakub Brankačk. Předsedkyně SŠT a ředitelka nakladatelství Domowina Ludmila Budarjowa ukázala, že na podporu projektů a institucí je zapotřebí nejméně 34 milionů hřiven ročně po příštích 10 let. Proto by Lužičtí Srbové měli svá lidská práva vymáhat důrazněji.

SN 4. 4. 1997 Sportowa jednota Chróscicy chce pěstovat slovanskou vzájemnost prosřednictvím kopané. České oddíly se zájmem o přátelská utkání se mohou obrátit na redakci nebo přímo na viceprezidenta SJ Chróscicy: Jan Rjelka, Cišinského 2, 01920 Chróscicy; tel. OO49/35796/96586. Lužické mužstvo je zhruba na úrovni okresní ligy nebo obvodní třídy.
R. Bígl

Z Dolní Lužice

30. 1. 1997 se v Postupimi sešla Rada pro srbsko-vendické věci (Rat für sorbisch-wendische Angelegenheiten), aby se poprvé zajímala o problematiku srbsko-vendického gymnázia v Chotěbuzi. Především se rokovalo o dolnosrbštině, jejíž zachování a zkvalitnění je prvořadým úkolem této jediné slovansky zaměřené střední školy v celé Dolní Lužici. V závěrech jednání bylo mimo jiné doporučeno, aby výuka dolnosrbštiny byla efektivnější, čehož se má dosáhnout přidáním hodin srbštiny. Ve třídách 7-10 se má zvýšit počet o 2 hodiny týdně; má se jich využít k výkladům lužickosrbské kultury a umění a další 2 jsou určeny lužickosrbské hudbě. Doufejme, že tato snaha bude mít kladný dopad na studenty.
NC 7

Měsíční kulturní příloha Nowého Casnika Cytaj a roscoš přináší celostránkový článek o zpěvačce, houslistce, sbormistryni a upravovatelce lužickosrbské hudby - paní Lubině Kieslingové, která působí úspěšně v Chotěbuzi.
NC 8

Přejeme hodně úspěchů.
Na dny otevřených dveří v chotěbuzském dolnosrbském gymnáziu reagovalo více zájemců, než tomu bylo v minulých letech. Této možnosti využilo okolo dvou set rodičů s dětmi, a co je potěšitelné, velká většina pocházela z dolnosrbských vesnic. Vzhledem k tomu, že kapacita prvního ročníku nemůže příliš překročit počet 75, je i jistá naděje výběru uchazečů. - Rožamarja Frankowa připravila Pracovní listy pro výuku dolní srbštiny, podle nichž se již od 20. 2. 1997 učí. Je to snaha o zintenzivnění výuky dolnosrbštiny. NC 9
Dolní Lužice byla v masopustním období prodchnuta slavnostními průvody, které byly ozdobeny nádhernými dolnolužickými kroji a hudbou lidových muzikantů. Jako každoročně i letos si každá obec pečlivě počítala množství zúčastnivších se párů a ohlížela se po své historii těchto spontánně zachovávaných zvyků.
Z Nowých Casniků vybral Bohumil Malotín

Zprávy o nových knihách a článcích

Alfons Frencl, Serbske puce do swěta. - LND Budyšin 1996, 260 s., 24,- DEM. Kniha vznikla na základě spisovatelových osobních poznatků při jeho četných putováních po místech celého světa, kam emigrovali nebo se jiným způsobem dostali Lužičtí Srbové. Pro spisovatele, jehož vřelý vztah k lužickosrbskému domovu známe z dřívějších knih, je příznačné, že začíná svou pouť nikoliv místy dalekými zeměpisně, ale zato výletem do dob vzdálených půlpáta století, do míst prostírajících se takřka za humny spisovatelova domova. Tímto místem je obec Lubanica, původně lužickosrbská, později poněmčená, dnes polská, několik km severně od Žarowa, nedaleko silnice směřující k Zelené Hoře (Zielena Góra). Tam působil Miklawš Jakubica a překládal do své mateřštiny Nový zákon (1548), nejstarší rozsáhlou památku lužickosrbského jazyka a literatury. A. Frencl se dovede vžít do tehdejší doby a umí ji též procítěně přiblížit dnešnímu čtenáři. - Další cesta vede do Prahy, jež "je tež kusk serbska, tróšku naša Praha". Spisovatel tu s nesmírnou láskou kráčí po pražských místech nějak spjatých se srbskou Lužicí a připomíná řadu lužickosrbských umělců, kteří v Praze žili a tvořili. - S A. Frenclem nahlédneme pak do Irska, protože tam nachází obdobné problémy (menšinový národ Irů v prostředí většinového národa Angličanů), s jakými se denně setkávají Lužičtí Srbové. - Dva Lužičtí Srbové prožili několik let v Asii. S autorem putujeme po stopách malíře Hendricha Božidara Wjely z Dolhé Boršce, který ve službách cara Alexandra I. cestoval (1802) z Vladikavkazské pevnosti přes kavkazský hřeben do Mcchety, Tbilisi _ A. Frencl tu proplétá (stejně jako v ostatních částech knihy) jeho osudy s vlastními cestovními dojmy. V části Podlu židzaneje dróhi sleduje spisovatel zážitky Bjarnata Wawrika z Njebjelčic, jenž se dal na počátku 1. světové války na frontě zajmout od Rusů, ze zajateckého transportu na Sibiři uprchl, přes Čínu se protloukl do Afganistánu a Indie, byl zajat Angličany a domů se vrátil až v r. 1920. - V další kapitole autor s čtenářem sleduje odjezdy vystěhovalců z rodné Lužice v polovině minulého století, jejich strádání na moři cestou do Ameriky, jižní Afriky, Austrálie, užívaje přitom citátů z dopisů a deníků. Neulpívá však jen na povrchu, ale zamýšlí se nad tím, co předky vedlo k jejich osudnému rozhodnutí, a vciťuje se do jejich myšlení a nazírání: "Běchu woni snano chrobolacy, zwažliwi dyrdomdejnicy abo dzěchu cežam prosce z puca - što wěmy hižo wo jich dwělach a strachach?" (S. 77). - Dálke nás A. Frencl zavádí mezi potomky lužickosrbských vystěhovalců v Austrálii, v Texasu (podrobněji se věnuje Matu Kosykovi), v Jižní Africe, Jižní Americe, na Havaji (kde se setkal s J. C. E. Riotou). - Kapitola Za polarnym kruhom se čte jako dobrodružný román. Dozvíme se v ní o životě Eskymáků v Grónsku, Kanadě a na Aljašce, kam přicházeli lužickosrbští misionáři. Jan Awgust Měrcink z Hrodzišce se tam jako misionář naučil jejich jazyku a pak se jako tlumočník účastnil anglické výpravy (1850-1854) na lodi Investigator, která měla najít koráb, vypluvší před 2 roky hledat severní mořskou cestu z Atlantického do Tichého oceánu. Po nesmírném strádání a dobrodužstvích Investigator cestou projel.
A. Frencl využívá každé příležitosti nabízející ukázat spojitost s domovem (např. při plavbě mimo ostrov Svaté Heleny vzpomene Napoleona, po jehož prohře byla Horní Lužice roztržena a severní část připojena k Braniborsku). Tím, že kniha ukazuje hrdinství a jiné dobré vlastnosti Lužických Srbů, posiluje národní sebevědomí a to byl jistě jeden z jejích cílů. - Spisovatel věnoval velkou péči jazyku. Místa jako "Dzensa so při panoramowym wuhledze na šěroki zaliw zdawa morjo byc kaž rub z módreho somota, zdaloka wobrubjeny z bělej cankatej wobkromu hórskeho hrjebjenja" (s. 256) znějí jako báseň v próze. Slovník je bohatý. Občasným užitím slov řídčeji užívaných se tu dosahuje poetičnosti, nevšednosti, vznešenosti (takže si mimoděk vzpomeneme na Vančurovu práci s jazykem). Např. torožo překročic (s. 16); do kěrasa woblečeny abt (s.16); trjebaj (s. 49); zaliw zdawa so škitany byc (s. 134); jako bě jónu wulki wohen Njeznarowy domapytal (s. 235); kraj z lichimi horami (s. 73) . V citátech z dopisů se setkáme vedle toho i s prvky nespisovnými, např. Čorni maja wulke lipy a krótke tolste nosy (s. 238).
Kniha je pečlivě vytištěna a velmi vkusně výtvarně uspořádána (s fotografiemi převážně autorovými a s přehlednou mapkou světa na předsádce).- Tiskové chyby jsou ojedinělé.
Např. Lusatia erexit (s. 28, správně Lusatiae Pietas erexit); poswjaty (s. 34, správně poswjatny); ze znělky J. Barta- Cišinského na s. 34 je zbytečně vynechána poslední strofa; žórla z dnjownej wodu (s. 71, správně dnowej); nawaly wichora (s. 83, správně nawale); z křidlomaj zwaha mawajo (s. 94, správně zlaha). To všechno však jsou maličkosti, které budou v dalším vydání zajisté opraveny. Knihu A. Frencla hodnotím jako jednu z nejzajímavějších a nejhezčích v posledních letech.
J. Mudra

Sprawy luzyckie w ich slowianskich kontekstach (Pokračování a ukončení, viz ČLV 1997, s. 16). - V oddíle Historia jsou tyto příspěvky: Jadwiga Markec (Založerjo Paskeje "Serbowki"); Annet Brězanec ( Serbske studentstwo w 20. a 30 lětach našeho lětstotka); Timo Meškank (Čěsko-serbske kulturne styki w mjezywójnskej dobje) podal přehled pramenů, z nichž se mohl český čtenář od konce 19. stol. poučit o Lužici, zejména pak připomněl působení A. Černého. Autor si dále podrobně všímá Masarykovy knihy Nová Evropa, srovnává český originál s překladem Jurije Wicaze (vyšel v Budyšíně) a dokládá, že v lužickosrbském znění je proti vůli překladatele i A. Černého nejdůležitější Masarykův výrok o Lužických Srbech vynechán; Edmund Pech (Kulturna politika NDR napřeco serbskim spisowacelam a wumělcam w polstatych lětach) ukázal, jak nepříznivě se projevilo působení socialistického realizmu na lužickosrbskou literaturu a výtvarné umění. - V oddíle Literatura: Zdzislaw Klos ( Królowie polscy w folklorze i literaturze Luzyčan) poukazuje na to, že se v lužickosrbké literatuře (folklorní i umělé) objevuje dost často polský král jako náhrada za neexistující vládce lužickosrbské. Nejčastěji jde o Boleslava Chrabrého nebo Augusta II. a Jana III. Sobieského; Katarzyna Bartoszewska (Symbolika bajek Ignacego Krasickiego i Jana Radyserba-Wjeli) srovnává spisovatele lužickosrbského a polského a ukazuje jejich shody i rozdíly z hlediska tematického i stylistického; Agata Zochowska (Potepienie faszyzmu w wojennych opowiadaniach Marii Kubašec i Zofii Nalkowskiej); Vladan Stamenkovic (O dwóch poetach serbskich) srovnává vlastenectví srbského básníka Aleksy Šantice z Mostaru (1868-1924) a J. Barta-Cišinského (1856-1909); Wojczech Dorosz (Poezja a rzeczywitosc) na několika básních (Tomasz Nawka, Hanža Winarjec-Orsesowa, Pětr Thiemann, Benedikt Dyrlich, Timo Meškank, Beno Budar) sleduje životní pocity nynějších básníků (odcizení jednotlivce, pravda-klam, aktivita-pasivnost v souvislosti s "čistým" svědomím, problematika rodné země, mateřštiny a budoucnosti národa). W. Dorosz dochází k přesvědčení, že lužickosrbští básníci stavějí národní otázku do souvislostí morálních. Tento příspěvek je velmi přínosný zejména tím, že se zaměřuje na literaturu současnou, dosud málo zhodnocenou; Dariusz Dziurzynski, Malwina Pawlowska (O waszA i naszA) se zabývá tvorbou tří polských básníků, kteří napsali básně věnované boji jiných národů (Irové, Vietnamci, Čečenci) za samostatnost národní nebo státní . - Příspěvky v oddíle Etnologia: Ines Kellerowa (K přitomnostnemu wuwicu w serbskich swójbach z ludowědneho wida) se dotýká etnologických zkoumání lužickosrbské rodiny v minulosti (částečně u J. A. Smolera, zejména pak u J. Nowaka r. 1956) a podrobněji seznamuje s výsledkem průzkumu v 5 vesnicích v saské dvojjazyčné Horní Lužici počátkem 90. let tohoto století a ukazuje na složitost této otázky; Madlenka Šolcic (Prěnja žona w serbskej literaturje a mandzelske serbske prócowanja) si všímá poezie Mily Imišowé a Herty Wicazec; Zdeněk Valenta (Serbja w sewjernej Čěskej) na základě vlastního výzkumu v terénu zjišťuje národní povědomí a jeho vnější projevy u Lužických Srbů žijících už 50 let u nás. Práce je cenná shromážděním nových poznatků; Tomasz Derlatka (Czy Kaszubi podAzA sladem Luzyczan?) vykládá dějiny Kašubů a jejich vztahy (v jednotlivých obdobích se měnící) k Polákům. Až v 70. letech 20. stol. byla kašubština zrovnoprávněna s polštinou, vznikly nové časopisy, rozšířila se literární tvorba, vyšly slovníky a mluvnice, nyní je lektorát na univerzitě v Gdaňsku, je gymnázium a jsou základní školy, na nichž se vyučuje kašubštině jako předmětu; Piotr Glogowski (Swiadomosc narodowa Drzewian polobskich) píše o dějinách polabských Dřevanů, o stopách jejich jazyka v německých nářečích, o vědomí kulturní svébytnosti tamějších obyvatel (na základě dotazníků v r. 1990), o lužickosrbsko-dřevanských stycích; Maciej Kowalczyk (Sytuacja Lemków w nawiAzaniu do sytuacji Luzyczan) seznamuje čtenáře s některými jevy po převratě 1989 obdobnými u Lemků a Lužickcých Srbů, charakterizuje jazyk, uvádí častá povolání, způsob života, spolky, teorie původu. Srovnává se tu poměr Lužický Srb - Němec s poměrem Lemk - Polák.

Sokolske listy 4, 1997, č. 1 (příloha SN 21. 2. 1997) obsahují další podrobnosti o sokolské jednotě v Haslowě (viz ČLV 1997 s. 17, 24) opět z pera J. Nuka, je tu otištěn dopis předsednictva jugoslávského Sokola, obnoveného r. 1992 (byl zakázán r. 1941), vyslovující naději v navázání vzájemných tradičních styků. Dále jsou tu zprávy o sokolských sportovních událostech a blahopřání bratru prof. H. Faskovi k 65. narozeninám.

Osobní zprávy

Bohumil Malotín sedmdesátiletý (11. 5. 1927)

K jubileu našeho redaktora B. Malotína jsme se rozhodli položit mu několik otázek.
Řekněte nám, prosím, proč jste se rozhodl systematicky zabývat Dolní Lužicí?
Před lety jsem se často stýkal s Václavem Srbem, sedlákem z Chýnic u Prahy. To mě dost ovlivnilo, protože V. Srb se velmi zajímal o Dolní Lužici, v dolní lužické srbštině dokonce psal básně. Já sám znám dolní lužickou srbštinu vlastně jenom ze čtení - nemám mnoho možností s někým mluvit. Znám ji tedy hlavně ze čtení a ovšem několikrát jsem se setkal s Herbertem Nowakem. Poprvé jsem ho viděl r. 1959. V té době byly po dlouhé době opět povoleny zájezdy do Lužice. Již tehdy mluvila tímto jazykem nejvýše střední generace - mládež spíš už jen německy - Herberta Nowaka jsem však slyšel mluvit jen dolnosrbsky.
Myslíte si, že může existovat dolnolužická větev lužickosrbského národa i v případě zániku jejího jazyka?
Ano, to si myslím. Zánik jazyka nemusí po dlouhou dobu znamenat zánik etnického povědomí. Vždyť se podívejte na Wendland, kde se ještě 150 let po zániku jazyka prohlásilo několik set lidí za Wendy. I v dnešní Dolní Lužici je mnoho krojů, které tam ženy a dívky hrdě nosí, a i když už neumějí dolnosrbsky ani slovo, mají vědomí něčeho odlišného, něčeho výlučného.
Jak byste charakterizoval dolní lužickou srbštinu v porovnání s horní?
Připadá mi taková zřetelnější, snad i slovanštější. Zachovala mnoho prastarých rysů, které udržela vlastně až na práh 21. stol., což je úžasné. Je mi proto bližší snaha o její zachování, jako např. projekt lužickosrbské mateřské školky v Žylowě, než pouhé udržování povědomí, že jsme kdysi byli Slovany.
Co byste řekl ke vztahu vedení naší země k Lužickým Srbům?
Jsem trochu zklamán, v r. 1989 jsem si představoval něco jiného. Hodně jsem si sliboval od ministra kultury J. Kabáta, který už jako mladík překládal lužickosrbskou poezii.
Co vás v současné době nejvíc zajímá?
Poslední dobou se věnuji historickým pokusům o vytvoření všeslovanské abecedy.
Do dalších let přejeme pevné zdraví, neutuchající činorodost a úspěchy na poli sorabistiky.
Za odpovědi děkuje R. Mikula.

Za JUDr. Jaroslavem Teplým

Zarmouceni oznamujeme našim čtenářům, že 7. dubna 1997 zemřel ve věku 87 let člen našeho Spolku česko-lužického a přispěvatel do Česko-lužického věstníku dr. Jaroslav Teplý. Lužickosrbskou problematikou se zabýval, ačkoliv to nebyl jeho obor, více než čtvrtstoletí, z lásky k bratrskému slovanskému národu. Mnoho času věnoval sepsání statistiky Lužických Srbů a nakreslení národnostní mapy Lužice. V r. 1978 poslal mapu s doklady Sekci pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti Národního muzea v Praze. Nedostal však odpověď ani mapu zpět. Je tragické, že výsledků práce, které nadšeně věnoval řadu let, nebylo využito. V ČLV 1996 (s. 5-6, 15-16) byla mapa s vysvětlivkami konečně otištěna. V tomto čísle otiskujeme poslední článek dr. J. Teplého, který nám zaslal. Čest jeho památce.
Redakce

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 069/6316221, Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dzělo Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.