Česko-lužický věstník
Ročník VII
Číslo 6 / červen 1997

Michal Domaška


Naše Serbstwo z procha stawa


Naše Serbstwo z procha stawa,
stawa žiwa narodnosc,
sylny duch nam mocy dawa,
zbudzi swjatu horliwosc.
Wótcny kraj, krasny raj,
slawa! Kóždy zawyskaj!

Serbja kruci, mlodzi dzeja
z nadziju do přichoda;
wyše hlosy hrimoceja,
wšitke žily zaržuja.
Wótcny kraj ...

Nowe slónco zeschadzane
rjenše pruhi wupřestrje;
swobodnosc, to slónco rjane,
krasni njebjo lužiske.
Wótcny kraj ...

Bratrowstwo sej zawdawamy
w wótčinskich tych wutrobach,
jednotu sej přisahamy
k dobromí skutkej w Lužicach.
Wótcny kraj ...


Naše Srbstvo z prachu vstává



Naše Srbstvo z prachu vstává,
vstává živá národnost,
mocný duch nám síly dává,
budí svatou horlivost.
Rodný kraj, krásný kraj,
sláva! Každý zajásej!

Srbové jdou omlazeni
s nadějí v svůj příští den,
v žilách mladé krve vření,
jásá, kdo byl ponížen:
Rodný kraj ...

Nové slunce přežádoucí
vzešlo nám již na vždycky,
svoboda, to slunce stkvoucí,
hřeje kraj náš lužický.
Rodný kraj ...

Bratrstvo si zavdáváme
vlasteneckých ve srdcích,
jednotu si přísaháme
k dobrým skutkům v Lužicích.
Rodný kraj ... (Překlad A. Černý 1921)


Michal Domaška (pseudonym Šyman, 23. 3. 1820 Komorow - 7. 6. 1897 Ketlicy), jeden ze zakladatelů gymnaziálního spolku Societas Slavica Budyssinensis (1839), farář v Nosacicích. Účastnil se založení Matice lužickosrbské (1847) a vypracování Matiční petice (Wulka próstwa Serbow, 1848), psal vlastenecké a duchovní písně. V těchto dnech vzpomínáme stého výročí jeho odchodu.


Projev předsedy Spolku česko-lužického Richarda Bígla k valné hromadě Domowiny z. t. v Chróscicích 12. 4. 1997
Ctěná valná hromado!
Zdravím Vás jménem Spolku česko-lužického, jenž byl před čtyřmi lety pod původním názvem Spolek česko-lužické mládeže přijat do Domowiny jako přidružený člen. Naše organizace se sídlem v Praze není velká. Máme patnáct členů. Nejedná se však o lidi, kteří se dali jen někam zapsat. Alespoň každoročním zasíláním členského příspěvku peněžně podporují spolkovou činnost, např. vydávání Česko-lužického věstníku. Dovolte mi, prosím, krátce promluvit o třech problémech, které hledíce na srbskou Lužici považujeme za zvlášťe palčivé.
V devadesátém pátém roce se slavilo padesáté výročí založení lužickosrbského gymnázia v České Lípě. Bylo to oprávněné, vždyť v poválečných letech navštěvovaly severočeské školy stovky srbských žáků. Desítky studentů z Horní a Dolní Lužice se tehdy vzdělávaly na československých univerzitách. Ano, byla to mimořádná doba. Ale co si myslet o tom, že po roce 1989 k nám přišli jen dva studenti. Na rok! Navrhli jsme Domowině vytvoření společné pracovní skupiny k této otázce. Náš návrh bohužel nebyl přijat. Samozřejmě není důležité, kdo konkrétně na tomto poli působí. Chci tedy jen říci, že velmi užitečné by bylo přinejmenším vydání informační brožury o možnostech studia ve slovanském zahraničí.
Druhý bod se týče Rogowa. Ohrožené dolnolužické vsi jsme písemně vyjádřili podporu. Takových listů jistě Rogowčané dostali mnoho, a přece to nic nepomohlo. Proto i my chceme po postupimské demonstraci přejít na ostřejší formy protestu. Na pražském pochodě proti likvidaci Rogowa, jejž chystáme na září, uvítáme rádi i Lužické Srby.
Poslední problém by se dal snad nazvat vnitřní germanizací. Dnes už nemůžeme říci: stát Srby poněmčuje. A přece jich ubývá. Jak je to možné? Zdá se mi, že jsou tím vinni především vedoucí srbských institucí. Když přijdu do lužickosrbské instituce a na mé dobry dzen na mě vrátný s údivem zírá nebo odpoví guten Tag, musím se ptát, kdo zaměstnal člověka, který není ochoten v práci aktivně užívat lužické srbštiny. Nedávno se mi do rukou dostal herní plán jistého budyšínského divadla se zajímavým jménem. Zajímavým proto, že ze sedmnácti inscenací jich sedmnáct bylo v německé řeči a ono se nazývá Němsko-serbske ludowe. Dříve jsem si myslel, že jeho existenci vnutili Srbům němečtí komunisté. Je to plýtvání penězi, které dává německý stát na lužickosrbskou kulturu. Také nás mrzí, že se téměř přestalo s vydáváním vědecké literatury v lužickém jazyce. Jako by nakladatelství říkalo německým a zahraničním zájemcům: Nám stačí váš zájem, srbštině se učit nemusíte. O tom, že je tento stav přítomný též v Domowině, svědčí program a průvodní list, jež jsme pravděpodobně dostali všichni tytéž a za něž děkuji. Prosím však o odpověď na dvě otázky: Proč k pozvání členů Svazu Lužických Srbů na jejich valnou hromadu nestačí srbský jazyk? A proč byla německá verze dána na první místo? Děkuji Vám.
(Projevy zástupců českých spolků zazněly v horní lužičtině)
Poznámka redakce: Valnou hromadu pozdravil i předseda Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea PhDr. Zdeněk Boháč, CSc., jeho projev však redakce ČLV nedostala.

Timo Meškank

Domizna versus wótčina abo W zandzenosci njeleži naš přichod

Njedawno čitach w magacinje Lidovych novin (čo. 17/25.4.1997) nastawk Jindřicha Mareka "Nadzija skryta w choroscach" ("Naděje skrytá v nemocích"). Awtor zaběra so z t. mj. čěskimi Keltami, z ludzimi, kotřiž su, pytajo swoju narodnu identitu, etniskich bratrow w Keltach nadešli. Wopodstatnjeja to z tym, zo lubuja Češa runja Keltam romantiku, bachtanje (t. j. citat Bohumila Hrabala "pábitelská imaginace"), hudzbu, piwo, whisky a swinjace mjaso a zo maja podobny holistiski pocah k přirodze. Štyrcecilětny Bedřich Glaser, producent někotrych filmow Jana Švankmajera, na př. wuznawa so jako Kelta a je so chcyl jako tajki do hamtskich podložkow pod rubriku narodnosc zapisac. To njebě wuspěšne, dokelž (tak J. Marek w swojim nastawku) "naša (to je čěska) byrokratija při tutej akciji ani Lužiskich Serbow njeregistruje". - Zajimawe wšak je, zo njeje B. Glaser ze swojim wuznawanjom jenički. Móžemy tři skupiny čěskich Keltow rozeznawac: Prěnju tworja woluntarisca, kotřiž su sej swoje keltowstwo po slodze a na zakladze wobdziwanja tuteje kultury wubrali. Druhu skupinu tworja mysticy, kotřiž su přeswědčeni, zo bě jedna z kolebkow keltiskeje etnogenezy w zapadnych a južnych Čechach a zo ceku w čěskej kreji tež keltiske krejne cěleska. Dzensa je wšak dopokazane, zo Germanojo njejsu wšitkich Keltow wuhnali, ale zo wěsty substrat keltowstwa je so wobchowal. Wo tym swědči rjemjeslnistwo, ale tež mjeno tójšto městnow a rěkow (Ohře, Jizera, Ôíp, Kotýz). Třecu skupinu přiwisnikow keltowstwa tworja genetikarjo, kotřiž twjerdza, zo su Kelca, přežiwši germansku inwaziju, wobwliwowali ze swojimi reprodukciskimi móžnoscemi prěnich slowjanskich imigrantow. Při genetiskich přepytowanjach bu njedawno wuslědzeny nowy gen CFTR. Přitomnosc tutoho gena w člowjeskim organizmje polěkuje wudyrjenju chorosce mukowiscidozy, štož je zdzědzene zahorjenje žalzow z wonkownej sekreciju. Nošerjo CFTR su sporadisce rozbrojeni po cylej Europje, eksistujetej wšak dwaj regionaj jara husteho rozšěrjenja, mjenujcy keltiski Wales a Čechi z Morawu, kaž tež region husteho rozšěrjenja, keltiska Bretagne. Skónčnje nadendu so hišce wšelake mutacije gena CFTR, ale (tak J. Marek w swojim nastawku) "runje keltiska mutacija je typiska za čěsku kotlinu a pola našich susodow so praktisce njewuskutkuje, mjeztym zo w Slowakskej dominuje romanska a na teritoriju bywšeje NDR wot Rujanow hač do Budyšina, kak hinak, přewahuje slowjanska mutacija". Awtor nastawka wo čěskich Keltach swoje wuwjedzenja skónči z nadziju, zo wědomostnicy hišce dalše podobne "bratrowske chorosce" wuslědza. Za Čechow je tele bratrowstwo wěsce mjenje škódne, hač bě to bratrowska pomoc slowjanskich susodow před nimale třiceci lětami.
"Hdze je moja domizna, hdze wótčina?" tak so praša Jefim Fištejn, šefredaktor Lidovych novin (čo. 98/26.5.1997) w zwisku z cežemi při přeložowanju (sudeto)němskeho "Recht auf Heimat" do čěšciny. W Čěskej přeložuja to zwjetša z "prawo na wótčinu" ("právo na vlast"), štož njeje korektne. Sudetacy (znajmjenša ci, kotřiž so jako tajcy scyla artikuluja) nimaja Němsku za swoju domiznu, tež nic Sudety jako synonym za cyly teritorij, wot Němcow w dowójnskej ČSR wobsydleny. Za nich je konkretny region resp. městno domizna, na př. Chebsko abo Šumava. To koresponduje zaso z tym, štož w Němskim slowniku (Deutsches Wörterbuch, Bertelsmann 1991) pod heslom domizna čitamy, mjenujcy městno, hdzež smy doma, hdzež smy so narodzili, hdzež bydlimy. Štož nětko prawo na domiznu nastupa, tak tajke kolektiwne prawo docyla njeeksistuje. Domizna je něšto indiwidualne, kóždy sam móže a ma sej swoju domiznu pytac. Zwjetša wšak sy tam doma, hdzež so derje čuješ, hdzež maš swojich přiwuznych, přecelow, znatych, hdzež maš dzělo a nadendzeš žiwu kulturu. Na rozdzěl wot toho je wótčina njewotwisnje wot jednotliwca eksistentna. Njemóžeš sej ju wubrac, zdzědziš ju prosce wot swojich prjedownikow. Wona basen "Kak wótčinu namakach" (abo mojedla tež jeje pendant zhubich) je potajkim semantiski njezmysl, dokelž jenož domiznu móžeš sej sam pytac - namakac - zhubic. Swoju wótčinu sej pak wuwědomiš, pak ju ignoruješ, dokelž nima praktiskeho wuznama za emocionalne derjeměce w zmysle indiwidualneho rozsuda, kaž domizna.
Zajimawe za mnje je, kak zamyleny Richard Bígl (w mjenje Česko-lužického spolka) na njedawnej hlownej zhromadziznje Domowiny wo swojich zacišcach w Serbach rozprawješe. Ze Serbskich Nowin (čo. 71/14.4.1997, hlej přeložk w předležacym Věstniku) so dočitamy, zo njemóže zrozumic postup nutřkowneje germanizacije. Poprawom njeje to žadyn nowy zjaw, skerje posledni stadij před doskónčnym rozplunjenjom serbskeho žiwjola, žiwjola w zmysle heterogeneho twara - regionalnje, nabožinsce, socialnje a generacisce. To wězo woznamjenja tež wochudnjenje kulturneje tworiwosce, kotraž čerpa maciznu runje z rozestajenja mjez antipodami heterogeneho systema. Někotři sej snano mysla, zo je konserwatiwny katolicizm samón kmany, serbsku chorhoj njewotwisnje wot (nje)eksistency druhich stawow serbowstwa zmawowac dac. Fikcija! - Pohlejmy na př. na njedawne dziwadlowe předstajenje "Fryco a Majka" wot Miny Witkojc a Jurja Kocha (zahrate w Budyšinje 2.5.1997) - wone je "ludowe", kus je za wjesnjanow spisany, zwjetša w jednorej serbšcinje z tójšto germanizmami přeměšanej, profane tryski přewodzuja jednanje, kotrež je jenož žiwe z hrajerskeje zamóžnosce dziwadzelnikow. Čin so wobmjezuje na bursku domjacnosc, na zadobyce noweje techniki (radijo, telewizija) do njeje. Ale što ma to z dzensnišim dnjom zhromadne, kak bliski je nam hišce patriachaliski swět našich prjedownikow? Štó hišce na tajke naiwne wašnje na wudobyca techniki reaguje? Kotru mysl sej do swojeje woprawdzitosce sobu njesemy? Cyle hinak na to Milan Kundera ze swojej hru "Jakub a jeho pán" (zahrate w Praze 7.5.1997). Runjež byloj francoski šlechtic a služobnik Jakub zaměstnjenaj do doby feudalneho baroka ze swojimi kurtizanskimi činkami, tak nam tola jeju byce sposrědkuje zmysl. Staj na so wjazanaj, prěni dawa rozkazy, nosy přirodny titul a z njeho so žiwi, druhi wužaduje sej rozkazy, njetrjeba titula, dokelž so žiwi z prosteje člowjeskeje dostojnosce. Njehladajo na to, zo je wšitko wot Boha tak a nic hinak postajene, zo "je tam horjeka napisane", mataj so tola přeco znowa rozsudzic, dokal póndzetaj. Wosud šlechtica nimale porazy, je naraz njerozsudny, ale ma wšak swojeho Jakuba, kotryž na kóncu za wobeju rozsudzi. Jakub: Dokal? Pan: Runjewon. Runjewon pak móže byc tam a tež tam. Tuž postaji Jakub: Runjewon je namaj dzensa tamle, hlowna wěc, zo dzemoj. Dostojnosc njedobudzemy dzensa hižo (znajmjenša nic w postbyrgarskej towaršnosci) z kajkehožkuli tež titula. Dostojne žiwjenje dobudzemy sej ze skutka, z mjezsobneho dawanja (služobnik) a přijimowanja (knjez) dobra, kaž "je tam horjeka napisane". Přeco pak smy wobaj w jednym, mjenujcy Jakub a jeho pan. - Dosaha nam konserwěrowacy, jenož interpretaciski kulturny poskitk? Zawěsce nic, dokelž jedna z přičinow přechoda do němskeho je runje pobrachowanje inowacije, progresiwneje kulturneje tworiwosce. Do dziwadla wšak njetrjebamy sej jenož do Drježdzan, Chocebuza abo Berlina dojěc, hdzež wotpowědny niwow nadendzemy - jako alternatiwa poskica so nam tohorunja Praha ze žiwej scenu nimale sydomdzesat dziwadlow. Najpožadaniše je Žižkovske dziwadlo Járy Cimrmana, hdzež su zastupne lisciki za njecyly dzen w předpředacu na cyly měsac doprědka wupředate. Kak daloko chce kóždy sam w přiwzacu druheje, susodneje kultury hic, ma wšědnje znowa rozsudzic. Hač so z njeho potom němski resp. čěski Serb stanje, njeje wažne. Strach hrozy hakle potom, hdyž nam to serbske hižo ničo nowe njeda a so poměr mjez logiskim predikatom (němski resp. čěski) a jeho argumentom (Serb) wobroci, hdyž stanjemy so naraz ze serbskim Čechom resp. Němcom. Wupuc wšak njenadendzemy w historizowacym pytanju za korjenjemi (hlej horjeka naspomnjeni čěscy Kelca), skerje w rozšěrjenju domizny na susodne kultury a čerpanje z nich inowatiwnych nastorkow.

Jaroslav Teplý
Lužičtí Srbové - co o nich víme?


(Dokončení,viz ČLV 1997, s. 25-26)
Slovanské osídlení v Německu a boj proti německé expanzi

Za první historický doklad o slovanském osídlení východního Německa můžeme pokládat zápis Vibia Sequestra ze 6. století n. l., kde ve svém spise De fluminibus se zmiňuje o tom, že Labe odděluje Svévy od Cervetiů, přičemž Cervetiové je zřejmě zkomolený název pro Srby, což potvrzuje i to, že historie nezná v této době žádný německý kmen na východ od Labe.
Francký letopisec Fredegar se již výslovně zmiňuje o existenci srbského knížectví na řece Sále v letech 622 - 631. V jeho době byla slovanským obyvatelstvem osídlena část Německa na východ od řek Sály a Labe, kde Slované sídlili v kompaktním území, přecházejícím místy na západ od této hranice (v Lüneburské stepi jihovýchodně od Hamburku). Slovany byly osídleny rovněž ostrovy v Baltickém moři Fehmarn, Rujana, Uznojem a Volin. Slovanské osady však sahaly i daleko na západ od této hranice, ale zde byla již jejich sídla roztroušena mezi osadami německými a pod cizí vládou.
Tyto Slovany můžeme v podstatě rozdělit na dvě velké skupiny: severní, neboli vlastní polabsko-baltickou, a jižní, srbskou. Hranice mezi nimi probíhala povšechně podle rovnoběžky, směřující od ústí Sály do Labe až k ústí Nisy do Odry.
Severní Slované vytvořili během doby tři veliké kmenové svazy: na západě obodritský, ve středu lutický, neboli veletský, na východě pomořanský. Tyto kmeny se dostávají brzy do styku s expanzí říše francké, později německé. V krutých a nelítostných bojích, vedených se střídavým štěstím téměř 4OO let, konečně podléhají ve 12. století německé přesile. Jejich země byla neustálými válkami zpustošena, obyvatelstvo decimováno, takže vítězní němečtí dobyvatelé začínají do ní povolávat osadníky ze západních končin Německa, kterým poskytují výhodnější ekonomické podmínky než porobeným Slovanům; tito jsou stále více potlačováni a podléhají rychle germanizaci. První se poněmčila slovanská šlechta, ji následoval ostatní lid, takže zhruba po dvou stoletích byla celá země zgermanizována. Nepatrné zbytky se udržely jen v odlehlých a nepřístupných končinách.
Nejdéle se uchoval slovanský jazyk v území kmene Dřevanů v Lüneburské stepi. Tam se slovansky mluvilo ještě v 18. století a poslední obyvatel, který ještě uměl slovanský Otčenáš, sedlák Vtarac, zemřel r. 1798 ve vsi Kremlině. Avšak slovanské povědomí se v lidu udrželo a ještě při sčítání lidu r. 1890 se asi 500 obyvatel přihlásilo jako Wenden, což je německé označení pro Slovany. Slovansky ovšem z nich nemluvil již nikdo. Vědomí slovanského původu a některé lidové obyčeje a pozůstatky slovanských slov v řeči se dochovaly do dnešního dne.

Miroslav Hloušek
Rozloha původní Lužice

Mluvíme-li o Lužici, zpravidla myslíme na několik vesnic kolem Budyšína (Lužice Horní) a Chotěbuze (Lužice Dolní), kde se udrželi Lužičtí Srbové jako poslední zbytek někdejšího slovanského osídlení Německa. Původní Lužice byla podstatně větší. Sahala daleko za břeh řeky Nisy do dnešního Polska až k Jelení Góře, stejně tak za pohraniční české hory až na naše Liberecko, Jablonecko a zčásti i Českolipsko a Děčínsko. Na Liberecku obec Srbská a na Děčínsku Srbská Kamenice jsou toho důkazem. Pravděpodobně šlo o kmen Milčanů, který sousedil s českým kmenem Charvátů. V nářečí na Jablonecku (Železnobrodsko) se setkáváme dosud s polodlouhým é ve spřežkách souhlásek, shodným se srbštinou (Sérb, Kérkonoše, pérkynko, smérk, sérdce, sérna, pérší ap.). To charvátské nářečí nezná. Z dnešního pohledu bychom měli mluvit spíš o euroregionu Lužice než Nisa. V minulosti Lužice hodně znamenala, mívala i svého zemského správce (fojta). Několikrát změnila svého pána, než byla rozparcelována do dnešní podoby. I v samém Německu je zbytek Lužice rozdělen mezi Prusko a Sasko.
Od příchodu Slovanů byla Lužice neustále germanizována. Zajímali se o ni i sousední Poláci a Čechové. V létech 1018-33 byla Lužice součástí Polska, pak ji náš Vratislav II. připojil k českému státu a Karel IV. ji v r. 1356 prohlásil za neoddělitelnou část Koruny české. Saský kurfiřt Jan Jiří ji po nešťastné bitvě na Bílé hoře získal v zástavu a tzv. Pražským mírem r. 1635 v dědičné léno. V r. 1815 Dolní Lužice a část Lužice Horní připadla Prusku. Po r. 1945 se menší část Lužice stala součástí Polska.
Tím vším Lužice velmi utrpěla a je div, že slovanský živel se v ní udržel až do dnešní doby. Není to nostalgie, jestliže se takto rozpomínáme a snažíme se pomáhat Lužickým Srbům, nejmenšímu slovanskému národu. Jde nám o vzájemnost v duchu snah a zásad Jána Kollára, pěvce Slávy dcery.


Zprávy

Z domova

Český rozhlas (stanice Praha, Dobré jitro - Mirek Kovářík) věnoval opět část vysílání Lužickým Srbům 27. 4. 1997. U kulatého stolu se sešli Timo Meškank z Budyšína, Radek Mikula a další zástupce ČLV. Vzpomínalo se na velikonoční zájezd do Lužice, mluvilo se o Lužickosrbském Sokole, o nynějším národnostním vývoji v Lužici aj.

Čtení Alfonse Frencla z knihy Serbske puce do swěta se uskutečnilo 9. V. 1997 v pražském Průmyslovém paláci. Připravilo je Ludowe nakladnistwo Domowina v rámci své účasti na 3. mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy. Jelikož pořadatelé nezajistili zatemnění místnosti, slíbené světelné obrazy se nepromítaly. Dříve než spisovatel přečetl kapitolu Praha z wočomaj Serba, výbornou češtinou kromě jiného řekl, že cesty do českého hlavního města pomohly Lužickým Srbům přežít. V krátké besedě pak pravil, že účelem díla je to, aby Srbové na svých zahraničních cestách nepřehlíželi míst spojených se skutky svých významných předků. Je jen škoda, že autor četl právě o Praze. Posluchače v plně obsazeném Malém sále by bez pochyby více zaujala témata méně známá. Na závěr setkání věnoval A. Frencl jeden výtisk své knihy Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea.
R.Bígl

Z Horní Lužice

Serbski muzej v Budyšíně ve spolupráci s Národním muzeem v Praze připravil výstavu lidových podmaleb na skle "Zašklenčne mólby a swjecatka z Narodneho muzeja Praha". Vernisáž se konala dne 4. května. Výstava potrvá do 7. září 1997.
ZS

Německo-lužickosrbské pozvánky na valnou hromadu v Chróscicích byly rozeslány proto, neboť pozvání byla určena i Němcům. Zahraniční přátelé obdrží příště pozvánky lužickosrbské, uvedl v odezvě na vystoupení předsedy SČL vedoucí odboru Domowiny pro práci s veřejností Jurij Lušcanski. Výhradně lužickosrbští vrátní jsou v Lidovém nakladatelství Domowina v Budyšíně.
R-l

Z Dolní Lužice

(Připravil B. Malotín)

Od 1. 1. 1998 má konečně dojít k zahájení provozu v první dolnosrbské školce v Žylowě. Nejen že byla vytvořena patřičná komise, která o tento program a jemu podobné pečuje, ale bylo zvoleno i místo, a to v žylowské školce "Mato Rizo". Školka má být vedena podle zkušeností v Bretani. - Dolnosrbský pěvecký soubor Lužyca, který již 5 let úspěšně působí jak v Dolní Lužici, tak mimo ni, vypisuje konkurz na doplnění souboru, jehož počet se snížil z 20 členů na 14. Přejeme Dolnolužičanům v tomto snažení hodně úspěchu. - V chotěbuzském Lužickosrbském domě byl uspořádán vzpomínkový večer k výročí narození Marjany Domaškojc, dolnosrbské básnířky a spisovatelky (známá je např. její hra Z chudych žywjenja - Ze života chudých). Narodila se v nedaleké obci Cazow před 125 lety (1872). Na večeru, který uspořádala Ingrid Hustetojc, četli ze spisovatelčina díla dolnolužičtí kulturní pracovníci (M. Starosta, M. Poraccyna, J. Koch a H. Handrekojc). Slavnostního večera se zúčastnilo asi 50 posluchačů.
NC 11

V Evangelickém knihkupectví v Chotěbuzi mohou být uspokojeni také zájemci o srbskou literaturu. Najdou tam knihy nejen náboženské, ale i písně, povídky, knížky o lidových zvycích aj. Paní Handregová, vedoucí tohoto knihkupectví, by rovněž ráda prodávala dolnosrbský překlad bible a kancionál, kteréžto publikace jsou nezbytné při srbských bohoslužbách, ale to bohužel není v jejích silách. O vydání těchto překladů se zatím diskutuje.
NC 13

Pod názvem Nesmíme na naše dobré a zasloužilé pracovníky zapomínat přibližuje J. Koch čtenářům život a dílo Hajna Jordana, který zahynul za 1. světové války ve Francii. Hajno Jordan pocházel z učitelské rodiny, byl tělem a duší Srb, přispíval do Bramborského Casnika, sbíral srbské názvy polí, luk a pastvin a v neposlední řadě byl funkcionářem Masicy Serbskeje.
NC 14

V Golkojcích budou po 70leté přestávce opět srbské bohoslužby. O této události referuje Werner Měškank, který rovněž čtenáře informuje o tom, že těžkosti se zaplacením Jura Frahnowa za činnost srbského kazatele nejsou stále ještě vyřešeny. Díky dobrovolným dárcům se jeho odvolání z funkce (neboli její zrušení) sice oddálilo, ale zcela zažehnáno není.
NC 15

Na čtvrté valné hromadě Domowiny se velice rozhodně ozývalo volání po splupráci všech Lužických Srbů. Kéž by se to opravdu podařilo! - Měsíční příloha Nowého Casnika přináší celostránkovou reportáž o Dr. Fr. Vydrovi, který čtenářům líčí, jak a kdy se s Dolní Lužicí seznámil. Byl to tuším ten první povolený zájezd, který vedl Vladimír Zmeškal a jehož jsem se tehdy také zúčastnil (1959). Článek jsem si s velkým zájmem přečetl a zjišťuji, že jsem měl podobné dojmy jako pan doktor, když jsem ke svému překvapení zjistil, že to děvčátko v nádherném srbském kroji nemá ani zdání o dolní srbštině. Podobných překvapení bylo tehdy více. - Nejsou jenom opožděné reportáže, ale jsou také opožděné statistiky. Jedna taková byla pořízena v polovině r. 1942. Zdálo by se, že Němci mohli mít v té době jiné starosti, ale skutečnost byla tato: Dr. Pohl z Chotěbuze provedl sčítání Srbů v Dolní Lužici. K této akci použil učitelstvo a jemu ku pomoci a pro přesnou informaci sestavil dotazník. Ptal se na jméno, počet obyvatelstva (obce), kolik lidí mluví srbsky doma, v rodině, s přáteli, se sousedy. Jak jsou staré osoby mluvící srbsky, do 15 let, do 25, do 50 a výš, jak je to se školní mládeží? Po prvních zjištěních Dr. Pohl konstatoval, že Srbů ubývá. Úspěchy vidí Dr. Pohl v tom, že učitelé dbají na to, aby se v rodinách s dětmi mluvilo jenom německy. Dále klade velký důraz na německé noviny, německý rozhlas a německé bohoslužby a v neposlední řadě politicko-sportovní organizace Hitlerjugend, Reichswehr aj. Kdo drží a podporuje Srbstvo? Dr. Pohl praví, že to jsou na prvním místě sedláci, pak polští dělníci, jimž Srbové rozumějí, a konečně schopnost Srbů domluvit se s jinými slovanskými národy (Polsko, Rusko). Dr. Pohl dále radí, jak z této zapeklité situace ven. Tak předně: v srbských vesnicích musí být mateřské školky vedeny Němkami, dále, prostřecnictvím NSDAP, Hitlerjugend a jiných organizací dosáhnout toho, aby rodiče mluvili s dětmi jenom německy; a nejen to: Svrchu jmenované organizace, starostové a obecní úředníci měli dohlížet na to, aby se na veřejnosti mluvilo jenom německy, a konečně, pokud to situace dovolí, vyměnit všechny slovansky mluvící s jinými - tedy s Němci. Dr. Pohl zjistil tři srbská centra: 1. Hochoza, Drjenow, Turnow, Smogorjow, Prjawoz. 2. Drjejce, Turjej, Janšojce, Most, Grozišco, Barbuk, Nowa Wjas, Liškow, Liškowk. 3. (které nazval tvrdé srbské hnízdo) rozprostřel na obce: Gory, Brjazyna, Strjažow, Dešno, Depsk, Škodow, Žylow, Zaspy. - Dolních Srbů takto napočítal 17500, ale uvádí, že těch, kteří mluví občas nebo alespoň rozumějí, je nejméně třikrát tolik. S uspokojením dodává, že v snažení jeho a podobných jemu je přece jenom vidět pokrok, neboť statistika Burgharda z r. 1925 uvádí počet 21187. "Tak se dnes nedivme," dodává autor článku Albert Tica.
NC 17

Nové knihy a články


Měto Worak, Ze zisetstwa zagumnarja. - LND Budyšyn 1996, 95 s., 8,50 DEM. Knížka obsahuje 30 krátkých prozaických a 14 básnických vzpomínek na spisovatelovo dětství, prožité v dolnolužických Blotech. M. Worak se narodil v březnu 1931 v Strjažowě. V rodině se mluvilo jen lužickosrbsky, německy se naučil teprve ve škole, je tedy dolní lužická srbština skutečná jeho mateřština, její dokonalou znalost si zachoval, přestože v 17 letech přišel z domova. Spisovatel nám dává dobrou představu, jak v jeho rodišti ve 30. a 40. letech děti žily, jak si hrály, ale i pomáhaly rodičům v hospodářství. Neulpívá však jen na povrchu, ale mimochodem nás seznamuje i s tehdejšími společenskými poměry: Naš šulaŕ jo byl winik wšyknogo serbskego, ale nejwěcej winik teje serbskeje rěcy, taki pšawy germanizator. Wuknus njejsmy wjele trjebali. Won jo cescej gronil, to se wě, na nimski: "Zwei Ochsen vor dem Pflug und einer dahinter, das genügt für euch." Za to, až njejsmy derje wuknuli, njejsmy wjele pukow krydnuli, ale za to, až smy serbski powědali, našu maminu rěc, cescej. Ale kak smy mogali to rozměs? Doma njejsmy nic ako serbski powědali, a w šuli jo bylo zakazane. Zisi maju dobry, njeskazony rozym. A togodla njejo bylo možno jim rozklasc, cogodla deje pol dnja nimski a pol dnja serbski powědas. To njamožo žeden luz na swěse rozměs! Ale za cas tych brunych jo to tak w Nimskej bylo. A což te su kseli, to jo se teke stalo, a za to jo se w šuli šulaŕ staral. Chto ga možo rozměs, až krydnjoš za to, až swoju maminu rěc powědaš, puki? ... Na koncu chcu hyšci gronis, až w našej serbskej rěcy w šuli jo bylo wjelgin wjele nimskich slowow. A tak se myslim, až ta šula ma tu nejwjetšu winu na tom, až jo naša rědna serbska rěc, ta dolnoserbska rěc, tak wjelgin skazona. A te nimske šularje maju na tom wjeliku winu. ... (S. 40-41). - Knížka je napsána výbornou dolnolužickou srbštinou, skutečně živou (nenajdeme ani jednou jednoduchý minulý čas, do dolní lužické srbštiny uměle zavedený), ale přitom jazykem prostým, nesložitým, takže mu porozumí i ten, kdo tento jazyk nezná, a teprve se mu učí.
J. Mudra

Východoněmecká pohádka Jurije Brězana

Jurij Brězan, Salowčenjo (česky Salowčané), Sebrané spisy 12, vydavatel Pawol Völkel, LND Budyšin 1997, 240 s., cena 24,80 hr, hornolužicky.
"...neočekávaně jsem znovu zabloudil do Salowa. Nebylo to více než tři nebo pět stránek o jakémsi Cordialisko-Anomenském hrabství a slavných salowských rychtářích. Napsal jsem, co se mi zdálo, a věcička se rychle rozrostla. Radoval jsem se s dnešními Salowčany, moudrými a veselými, kteří se o svůj Salow lstivě a s chutí bijí a šťouchají a také si ho dobudou. Samozřejmě pohádka. A že skutečnost požírá pohádky jako vůl slámu, ví každý. Ale kdo už by se chtěl vzdát pohádek v tomhle tak nepohádkovém světě?"
Citovaným závěrem vlastní předmluvy uvádí přední lužickosrbský spisovatel Jurij Brězan svou nejnovější prózu Salowčané. Třebaže svůj román označuje za pohádku, nedejme se zmýlit. S pohádkou, ba i s tak zvanou moderní, má Brězanovo dílo společného jen málo. Abychom se však mohli blíže podívat na knihu, která patří k těm, o nichž se říká, že nikoho nemohou nechat lhostejným, seznamme se napřed s jejím dějem.
Bývalé Cordialisko-Anomenské velkohrabství je vyhlášené svým lněným olejem a svými u žen úspěšnými rychtáři. Dochované prameny se o nich zmiňují od konce osmnáctého století. Tehdy velkohraběcí poddaní, hladoví a pod vlivem zpráv o Francouzské revoluci, povstali, dobyli zámek a vzpurný rychtář se dopustil osmerého znásilnění jeho obyvatelek. Krutý soud ho za to potrestal smrtí na šibenici a předchozí ztrátou zločinného dílečku jeho těla. Po Vídeňském kongrese ztratilo velkohrabství status velké a skoro polovinu území. Nový rychtář pro ves vyjednal zrušení roboty a nabytí půdy mimo zámecký park. Ve sporech s vrchností a milostných pletkách vykonával svůj úřad on i jeho následovníci. Situaci změnil až socialismus. Vrchnost po prvé posadila rychtářský klobouk na hlavu jiného, než si přála obec. Ôíkali mu Prázdé kalhoty. Po dvaceti letech se hrudí skácel na svůj psací stůl, s razítkem v ruce. Nový předseda místního národního výboru se sice zasadil o obnovu zámku a jeho přeměnu ve vlastivědné muzeum a dílnu pro tělesně postižené, ale své výhradně mužské schopnosti spotřeboval na zplození dvou děvčátek. A poněvadž nebyl veselý a před tím i po tom žil jako mnich, přezděli mu Mníšek, později Miško. S pádem starého režimu si lidé ze Salowa a šesti okolních vesnic mohli zase zvolit rychtáře podle svých představ. Stal se jím Franc Francka, přezdívaný Efef. V domnění, že jedná ve smyslu doby, prohlásil, že co patřilo hraběti a poté jako majetek lidu státu, má teď patřit Salowčanům, a že založí společně s rolníky někdejšího JZD akciovou společnost Holěs Hrabství. Jásot vesničanů a hlahol zvonů farního kostela ve Wulkecích dolehl tiše, ale slyšitelně, do protějšího koutku nyní velké země...
Zde končí pouhé vyprávění a vzniká hlavní románová zápletka. Aby svévolné znárodňování, přesněji zobecňování, bylo udušeno v zárodku, je do Salowa vyslán Pravomocný ústav pro odluky a likvidace pod vedením osvědčené manažerky Marie Maaderové. Činnost Holěsu a. s. Hrabství je úředně zastavena a BAAAL, taková je německá zkratka ústavu, začíná plnit své poslání: dotčený majetek zesoukromnit. Rozehrává se boj o zámek, zemědělskou půdu, lesy. Jeden z ústavních ředitelů má dokonce zálusk na měděnou střechu kostelní věže, jejíž oprava byla financována ze státních prostředků. Venkované se snaží rozprodeji všemožně zabránit. Demonstrují a úskoky odrazují zájemce o koupi nabízených nemovitostí, čímž klesá jejich cena. Ty, o něž mají největší zájem, nakonec skoupí za pomoci nastrčených soukromníků z obce a především syna bývalého hraběte žijícího v Hamburku a jeho přítele, curyšského bankéře. Vítězství Salowčanů je dovršeno sblížením s dosavadními protivníky - hlavními členy týmu Marie Maaderové. Ôeditel Engelmann a sekretářka Zieglerová poznají v prostém venkovském prostředí jim dosud utajené životní krásy a ředitel Teufel se dokonce rozhodne v obci oženit a zůstat. Porážku BAAALu to však neznamená. Vytrestat vzpurné vesničany se sice nezdařilo, ale úřední záměr - privatizace - byl prosazen. Prezidentka a její družina se vracejí, odkud přišli.
Děj románu líčí spisovatel po linii časové posloupnosti. Odbočuje toliko při objasňování minulosti jednajících osob a pozadí vzniklých situací. Do minulosti se vydává i pro humorné motivy ze salowských dějin, jimiž vcelku úspěšně osvěžuje a rozšiřuje rámec ústředního námětu. Mimo tento rámec stojí jen první dvě historické kapitoly a závěrečná třicátá devátá, kterou si autor dopřává pro své filozofické úvahy. Naříká na dnešní dobu "Časy, kdy realitu občas pohádka nutkala ke zvracení, jsou již samy pohádkou. Náš čas už k tomu nenutká nic."(s. 238) a uzavírá opakovaný a poněkud přemoudřelý příměr o čase, jenž si natahuje různé kalhoty. Neobvyklá stavbou i obsahem je větší část kapitoly třetí. Jednání Marie Maaderové o převzetí nové funkce se díky občasným televizionářským schopnostem starosty přenáší ze západního Německa do Salowa, kde je patřičně komentováno. Oba děje se tak prolínají, dokud v momentě přistání ústavního vrtulníku na salowské školní hřiště znovu nesplynou. Mimo tuto kapitolu se děj odvíjí prakticky jen v hrabství a okresním městě. Celkově lze o románové kompozici říci, že je logická a dobře promyšlená. Výjimkou je snad jen více než dvoustránková epizoda o starém Štrumpjelovi, který nešťastně spadl do řeky, a o letité vádě mezi ním a rodinou Pětra Wotawy. Třebaže příhoda sama vybízí ke svému zapojení do ústředního děje, nestane se tak, což v konečném důsledku rozrývá jinak sevřenou fabuli.
Při volbě jmen nevybírá Brězan náhodně. Jsou mu často zdrojem úsměvných zauzlení, jako na příklad při prvém setkání Maaderové s wulkeckým knězem. "Už že do fary vstoupila s ŻDobrý den® a vousatého, kterému přikázala jít s ní, uvedla jako Żpan Teufel®, duchovního dvakrát nepříjemně zaskočilo. A když se sama představila jako prezidentka BAAALu, farář se zachmuřil. Na Bále, ač nejasně, si vzpomínal jen jako na nejvyššího boha nějakého semitského pohanského mocnářství."(s. 52) Přesazením úřednického čtyřlístku do Salowa si spisovatel snadno vytvořil umělecky vděčný kontrast. Pro lidi odrostlé ve velkoměstských kancelářích není jednoduché přiblížit se myšlení a jednání zcela odlišného společenského prostředí. Nadsázka vše samozřejmě umocní a autor oba prostředky zručně kombinuje. Není to však stoprocentní. Ku příkladu motiv ředitele, který, znaje les jen z mapy, přijímá jeho ticho nejprve "jako dráždivý neklid"(s. 191) a na konci zjišťuje, že je to jako ?"dvě tablety proti stresu" (s. 192), vyznívá až příliš neoriginálně. Souvisí to s Brězanovou oblibou v hlásání obecných pravd, s nimiž se u většiny svých čtenářů nespálí. "Čestný taneček večera dostal podle tradice školní slavnosti nejstarší učitel. Beno Bosak a jeho žena tančili, hudba se jim v tempu přizpůsobila, opravdu poctivého rheinländera, a mladí s údivem viděli, že se dá tancovat i jinak, než to znají oni. "(s. 202) Tomu můžeme všichni přikyvovat, což však nic nemění na skutečnosti, že náročný čtenář hledá v knize více, než co slyšel od vlastní babičky.
Dílo obsahuje několik humorných scén s různým stupněm erotického zabarvení, o jejichž úrovni není snadné vyslovit jednoznačný soud. To však neplatí o zábavné scéně z wulkeckého kostela, při jejímž líčení se autor nebránil účelnému zapracování vulgarismů, kterých užíval jeden z bývalých farářů ke kritice smilných věřících. Kázání dnešního faráře naproti tomu míří na hlavu lékárníka, jehož prodej antikoncepčních prostředků způsobuje úbytek obyvatel. Postava duchovního bohužel v závěrečné části knihy utrpí dost nepravděpodobnou změnou názoru na starověkého boha. "Bál se mu ukázal v jiném světle, pán nade všemi nebesy, jediný a všemohoucí. Ale tam trůnil také Jahve, jediný a všemohoucí. Kdyby jedni i druzí řekli zcela prostě Żbůh® a netrvali na jméně a na tom, jakým způsobem se má všemohoucí uctívat..."(s. 194 - 195) Budí to podezření, že spisovatel vložil faráři do úst jen své vlastní ekumenické přesvědčení. Že se Salow nachází v srbské Lužici, autor výslovně neuvádí. Čtenáře obeznámeného s lužickou zeměvědou v tom však zároveň ujišťuje nejméně třemi skutečnostmi: občané s příjmením Šolta (Rychtář) jsou různým způsobem zapsáni na německé matrice, k uveřejňování úředních sdělení se po převratě začalo opět využívat obecní právo (gmejnska heja) a mezi šesti salowskými svátky nechybí ptačí svatba (ptači kwas) . Spisovatelova radost z psaní o moudrých a veselých Salowčanech je známa již z citované předmluvy. A právě snahou zobrazit své krajany, jak je má rád, možná nevědomou, ubral autor svému dílu na působivosti. Na několika místech čtenářům podsouvá, že mají v ruce pohádkovou knížku. Jestliže je tomu tak, proč by vesničané nemohli na sekretářku Zieglerovou nastražit slaninu a myši, proč by nemohli jehličnaté stromy postříkat hnědou barvou, aby je nikdo nechtěl koupit? A proč bychom se tomu nemohli zasmát? Jenže ono tomu tak není. Kniha sice má své zjevení zlé saně a svůj šťastný konec, ale odmyslíme-li si některé nadsázky, mohl by se příběh klidně uskutečnit. Je příliš realistický.
Zbývá pohlédnout na poslední z témat, na nichž jsou Brězanovi Salowčané postaveni, a to téma bytostné, neboť bez něj by nevznikli. "Přes noc se všechny stromy ověsily banány, zralými, přezrálými též a nezralými. Lidé v Salowě - a jinde - shodili domácí jablka a hrušky na káry a svezli je spolu jako na hnojnou hromadu."(s. 17) Kniha se zabývá důsledky německého sjednocení. Je vždy chvályhodné, když se umělec svou tvorbou zaměří na aktuální společenské problémy. Jako v zrcadle může svým spoluobčanům představit jejich počínání, vnutit nepříjemné otázky. Menší nadšení však vyvolává, obrátí-li pomyslné zrcadlo jen do jedné strany. Pak je totiž vytočí většinou do strany opačné, než na které stojí, a právě to učinil Brězan. Třebaže si rychtář v jednu chvíli sám přiznává, že pravda obecní rady o jejím výlučném právu na zámek je jen poloviční, na jednostranném charakteru románu to nic nemění. Místní závod na výrobu žáruvzdorných kamenů je vyvážel do vysokých pecí v polovině Evropy - "ne jen na Východ! Teď už pouze do Moravské Ostravy na výměnu za ocel, kterou tady prodávají malým lidem, kteří si stavějí domky."(s. 51) Vedoucí velkodojírny, "hodný člověk" si stěžuje "na EU v Bruselu, jež dává zemědělcům - jako kočkám pod stůl" (s. 108). Na otázku manželky, co s hajným a rychtářem připravují, cituje starý kronikář "jistého ministra, obhajujícího nějaký křivý handl: pohybujeme se přísně v rámci zákonů"(s. 124).
Osoby a jednání západních byrokratů vykreslil autor velmi dobře, to mu nelze upřít. Důmyslně jim připisuje úlohu nekrytických přívrženců tržního hospodářství, aby tak s elegancí ukázal jeho slabosti. "Nabízenou číši mléka vypil (Teufel) rád, mléko mu chutnalo jako to z lahví, které vozili více než sedm set kilometrů daleko do salowských vísek. Snad, pomyslil si, pijí Bavoři na výměnu mléko z tohoto kravína. Taková výměna podporuje zajisté jak národní státnost, tak dopravní podnikatele"(s. 109). Představitelkou omezeného technokratismu je prezidentka BAAALu Maaderová. Literatura je pro ni zbožím jako každé jiné, a chceš-li poznat trend, "stačí se kouknout na seznamy bestsellerů"(s. 46).
Chyby v tisku jsem našel na straně 127, kde ve větě čižik čižoleše jsou místo háčků čárky (srovnej české čížek), o šest stran dále není v příčestí minulém póslal druhé l přeškrtnuté a na stránce dvousté třetí chybí slovu kóždy čárka nad o.
Jurij Brězan svým novým románem opět potvrdil, že je zkušený spisovatel. Mnoho východních Němců, zvláště těch, kteří se hrdě nazývají Ossis, nad knihou zaplesá nebo už zaplesalo. Pod pojmem východní Němci mám na mysli i Lužické Srby - to je samozřejmé, psát to by byla škoda papíru. Dílo totiž jede ve vyježděných kolejích "Vlastí Lužických Srbů je NDR". Nepatřili snad k jejímu koloritu?... Napsáním knihy ze srbské Lužice, ale nikoli o Lužických Srbech, si autor otevřel cestu k Labi. Ne dále. Zazní to možná krutě, ale koho dnes v Evropě zajímají problémy občanů nových spolkových zemí, kteří ze dne na den zbohatli a ještě si stěžují?
Richard Bígl

Krabat/V mlýně mezi Zlobou a Láskou (revue Labyrint 6/1996, s. 48). O knize Otfrieda Preusslera Krabat (německy 1971; česky Čarodějův učeň, Arcadia/Knižní klub, Praha 1996) prohlašuje Petr Matoušek, že přepluje do historického zlatého koše dětské literatury. Knihu, jež byla roku 1977 na zadání stuttgartského investora zfilmována českým tvůrcem animovaných trikových filmů Karlem Zemanem, srovnává mj. s příbuznými díly Měrcina Nowaka a Jurije Brězana. Příčinu čtvrtstoletého čekání na český překlad Krabata od bavorského autora nachází recensent " ve spojení ortodoxně pojímané panslavistické solidarity s pravidly chování komunistického bloku, střežícího umělecké výhonky etnických minorit dle macešských zásad leninské národnostní politiky". Jednu prostou poznámku: lužický literát Brězan (nar. 1916) se nejmenuje Josip.
R-l

Denní Telegraf přinesl 2. 5. 1997 (v rubrice Knižní Telegraf) článek Vladimíra Novotného, jenž seznamuje širokou veřejnost s existencí našeho Česko-lužického věstníku a informuje o některých článcích a tématech v jeho loňském ročníku. - Článek podobného informativního zaměření od téhož autora vyšel už před několika letry (časopis Tvar, ročník 94, č. 14, s. 2-3). Tenkrát náš věstník tuto skutečnost nezaznamenal.
JH

Osobní zprávy

Přítel Lužických Srbů Bohumil Malotín sedmdesátiletý


Čilý a zdráv oslavil 11. 5. 1997 sedmdesátiny horlivý přítel lužickosrbského národa Bohumil Malotín z Prahy. Kdo ho dneska spatří, sotva uvěří, že už dosáhl tohoto stáří. Zůstal mlád zajisté i proto, že žije zdravě, vesele jezdí na kole a běhá. - Poznal jsem ho r. 1958 v Praze. Studoval jsem tam tehdy na Filologické fakultě KU, když se o mne dozvěděl. Brzy jsme se spřátelili, zajímal se o všechno v Lužici. Zejména horlivě miloval Dolní Lužici, dolnosrbský národ a jeho jazyk. Dolní lužické srbštině se naučil jako samouk. Jistě k tomu přispívaly i jeho styky s farářem Herbertem Nowakem a jeho dětmi, které u něho v Nerudově ulici častěji pobývaly. Nikdy neodmítl žádného Lužického Srba, který v Praze sháněl nocleh, ačkoliv má na Malé Straně jen nevelký podkrovní byt.
Naše přátelství nebylo přerušeno ani po dokončení studia slavistiky v Praze. Častěji jsem ho pozval do Lužice. Zde se seznámil též s dalšími proslulými Lužickými Srby, jako s dr. Jurijem Mlynkem, Janem Rawpem aj., též s Dolnolužičany. Naopak zase nám Lužickým Srbům pomohl často v Praze a po převratě též v severních Čechách. Tak provázel mnohé skupiny Lužickcý Srbů, děti z prázdninových táborů v Kytlicích, učitelské kolektivy, kulturní skupiny aj. po československém hlavním městě a všem vykládal znalecky o historicky slavných pražských místech. Účastnil se bezmála všech podniků SPL a Lužických Srbů v českém hlavním městě. V posledních letech dopisuje také pilně do Česko-lužického věstníku, zejména o Dolní Lužici. - Znám ho i jako neobyčejně vnímavého hudebníka, vždyť byl povoláním cellistou orchestru Národního divadla v Praze. Setkával jsem se s ním na větších kulturních a hudebních slavnostech v Lužici. Velmi rád vzpomíná i na představení lužickosrbských oratorií v Budyšíně, např. na Nalěco aj. Nedávno mi sdělil, že přijede také na provedení oratoria Serbski kwas v září do Lužice. Kdyby ho už nepotřebovali v České Lípě na hudební škole jako učitele hry na cello, přijížděl by k nám jistě častěji. - I na setkáních a kolokviích Matice lužickosrbské přednášel o lužickosrbské hudbě. Zejména se snaží, aby se nyní též obyvatelé severních Čech dozvěděli víc o dnešních poměrech v Lužici a o lužickosrbských hudebnících. Sám takové večery připravuje. Jednoho z nich v České Lípě jsem se též jako host zúčastnil. B. Malotín mluvil o Bj. Krawcovi a předvedl některá jeho díla na cello. Po představení chtěl jít dokonce se svým nástrojem pěšky do Volfartic. Nemá auto ani motocykl. Nikoho nežádal, aby ho dovezl domů. Provádí vše vždy velmi obětavě. Kdo by dnes a ještě po takovém namáhavém kulturním představení šel sám 7-8 km? A to se stalo r. 1995!
Když jsme ho požádali, aby se zúčastnil jako host jedné olympiády lužické srbštiny v Kytlicích, ihned přislíbil. Při zkouškách potom s potěšením naslouhal, jak naši žáci z Lužice lužickosrbsky mluví. Ukázal jim i muzeum v České Lípě a snažil se nadchnout je ještě víc pro užívání lužické srbštiny. - Jako důkaz nesobeckého působení pro poznání Lužických Srbů bych mohl uvést uspořádání kurzu lužickosrbského jazyka ve Volfarticích v letech 1994 a 1995. Tehdy přesvědčil 10-15 českých zájemců, aby se zúčastnili desetidenního kurzu u něho ve Volfarticích. Když mě jako učitele lužické srbštiny žádal o účast, hned jsem přislíbil. Směl jsem u něho bydlit, ve velké místnosti někdejší tvrze se učili zájemci, ponejvíce starší lidé, lužickosrbsky číst, rozumět a také trochu mluvit. Přitom se seznámili taky s nejnovějšími národními poměry v Lužici. - Podobným způsobem oslavenec usiluje i o další styky mezi lužickosrbskými a českými žáky. Radworské škole obstaral školu družební. Gymnáziu v Nové Pace opatřil přednášejícího z Lužice, který žákům vykládal o Srbech v Lužici. Takových podniků se sám účastní a pomáhá při nich.
Mohl bych jmenovat ještě řadu skutečností, které by dokazovaly Malotínovo nadšení pro Lužické Srby. Všechno však ani neznám. Na tomto místě bych chtěl jen krátce poděkovat za všechno, co pro náš lužickosrbský národ s nesobeckou obětavostí vykonal.- Přeji teď oslavenci mnoho štěstí, pevné zdraví a nadále hodně radosti a úspěchu při práci pro upevnění přátelských styků mezi lužickosrbským a českým národem.
Jurij Šolta, Nowa Wjeska
Poznámka redakce: Spisovatel je poslední posluchač slavistiky prof. A. Frinty na Filologické fakultě KU v Praze (1957-58), donedávna byl učitelem v Nowé Wjesce.

Návštěvou u Bohumila Malotína


Malostranský byt Bohumila Malotína je malým muzeem, může napadnout každého, kdo vystoupiv do nejvyššího patra nájemního domu v Nerudově ulici a překročiv práh skvělého obydlí, upře své zraky na jeho nevšední výzdobu. Účelem naší návštěvy však nebylo sepsání sbírkového katalogu nebo přivábení zlodějů, nýbrž rozhovor s domácím pánem. Ostatně možno poznamenat, že přezdívka jeho psa Vlka není mnoho k smíchu. Náš redakční kolega nás chodbou, obloženou starými mapami, vyvedl do jakéhosi soukromého prvního patra. Způsob rozmístění vzácných lusatik a slavik napovídá nejen vřelý vztah k oboru, nýbrž i smysl pro krásu. Připojí-li si k tomu kouzelný pohled na město, jemuž zde vévodí letohrádek amerického velvyslanectví, lze rozprávět o čemkoliv.
Bohumil Malotín: Nedávno mi povídaly praneteře: Pojedeme do Budyšína a budeme se tam učit německy. To snad není možné, říkám si. Novopacké gymnázium má totiž družbu s budyšínským. V květnu tam jedna třída má jet asi na týden na výměnný pobyt. Zavolal jsem do Nové Paky a s přítelem Jurijem Šoltou z Nowé Wjesky jsme 25. března zajeli udělat žákům přednášku. Sešlo se jich hodně a pozorně poslouchali. Nakonec chtěli, abychom zapěli nějakou lužickosrbskou písničku. Byla to Hanka budz wjesola.
R.B. Takže očekáváte, že se teď po příjezdě do Budyšína budou učit srbsky?
B.M. Jazyku se učit nebudou, ale budou aspoň vědět, že Lužičtí Srbové nejsou Němci.
R.B. Jak se díváte na neútěšný stav lužickosrbského školství?
B.M. Podstata problémů tkví v minulosti. V Horní Lužici se neměli v každé vesnici ptát: Chcete srbské vyučování? Takhle se vždycky našel někdo, kdo byl proti. V Dolní Lužici to pak udělali podle ruského vzoru. Gymnázium - a pod tím nic. Že se jedná o sovětský vzor, vím od jedné Jakutky, která se provdala za Němce do Berlína. Také tam neměli žádné mateřské a pokud možno ani základní školy. Dnes mluví většina žáků prvních ročníků chotěbuzského gymnázia jen německy. Proto bych si velmi přál, aby se prosadil záměr zřídit srbskou školku v Žylowě.
R.B. Co vás přivedlo k zájmu o Lužické Srby?
B.M. Pocházím od Nového Bydžova, ze vsi Barchůvek. Za první republiky nám tam ve škole netajili, že Lužičtí Srbové existují. Vím to ze čtvrté nebo páté třídy. Ôíkali: Na severu, jediní, kteří zbyli z Polabských Slovanů. Pak přišel Hitler, spadla klec, a neexistovali jsme málem ani my. Vzpomínám si na poválečné tábory lidu. Jeden se konal v N. Bydžově na náměstí. Ôečnilo se o tom, že Lužice by měla být připojena k Československu. Po maturitě v roce 1946 jsem odešel do Brna studovat zvěrolékařství a práva. Ani jedno jsem nedokončil. V letech 1948 - 1950 jsem absolvoval čtvrtý a pátý ročník konzervatoře a pak přešel na přažskou Akademii múzických umění, kterou jsem ukončil v padesátém pátém roce. Na Brno mám hezké vzpomínky. Místní odbor Společnosti přátel Lužice vedl dr. Karel Kyas, lektor srbštiny na filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Vstoupil jsem do něj na podzim roku 1947. Pobočka nebyla velká, měsíčně se scházelo do dvaceti lidí. Byli rádi, že jim tam vstoupil nějaký mladíček. Konaly se přednášky, hrály Krawcovy skladby. Přiváděl jsem kolegy z konzervatoře, z našeho kvarteta. Docházel jsem též na Kyasův lužický lektorát, později jsme si dopisovali.
R.B. Jak to vypadalo v Praze?
B.M. Zle. Právě v padesátém roce komunisté činnost SPL zarazili. Je však zajímavé, že brněnské schůzky přežívaly. V Praze do roku 1955 nebylo nic. To však nehovořím o sarabistice na FF UK. Ve školním roce 1954/55 měl Antonín Frinta přednášky z dějin a literatury. K tomu však jen dva posluchače - Jana Petra a Stanislava Dvořáka. Když Petr odjel do Polska, řekl mi Frinta: Pane kolego, mám jednoho žáka, tres faciunt collegium, přijďte mezi nás. Na zahajovacím večeru sboru lužickosrbské kultury v roce 1955 jsem hrál na cello. Ladislav Vrchota hrál na klavír, Jarmila Vrchotová-Pátová zpívala.
R.B. Jak jste vnímal obsazení Československa vojsky pěti států a tehdejší postoj některých Lužických Srbů?
B.M. Pro názorové rozdíly jsem s některými lidmi přerušil kontakt. Podobně s několika českými zájemci o Lužici.
R.B. Jste členem Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea, byl jste místopředsedou SČL. Vnímáte existenci dvou pražských organizací s podobnými záměry spíše kladně nebo záporně?
B.M. Ani tak, ani tak. Jejich existence je užitečná. Mají sice společné zájmy a já nejsem pro drobení. Ale tohle není drobení. Každá organizace pracuje jinak. Vztahy nejsou antagonistické. Jsem rád, že zde lužická sdružení jsou a pracují.
R.B. Co soudíte o pravopisných změnách v dolnolužické srbštině?
B.M. Nejsem proti. Byl jsem spíš proti násilnému sblížení s hornolužickým pravopisem. Základ dolní srbštiny je v chotěbuzském nářečí s h. Po válce došlo ke změně na w které je vlastní např. jižním nářečím. Někde se protetické hlásky ani neužívá. Tedy ne huchac ani wuchac., ale uchac. Taková je třeba lidová mluva Herberta Nowaka. Větším problémem je to, že dolnolužické vesnice se dosud neztotožnily s jednotným spisovným jazykem. Již Komenský prošed Lužicí napsal: Quod parochia, tot dialectum. Podle výslovnosti byla zatím schválena změna ě na i v pěti slovech, např. spiw. Mělo by tam být i h. Ale pro koho? Dnes už je to jedno.
R.B. Chcete říci něco na závěr? Třeba jaký osud předpovídáte srbským Lužičanům?
B.M. Nevím. Pro Lužici jsem a budu vždycky. Bjarnat Krawc pravil, že si o budoucnosti nemyslí nic, ale že pro ni pracuje. My jsme od Lužice vzdálení, ale kdo se podle toho řídí tam, zmůže mnoho.
Richard Bígl
Josef Šindar
Upřímné pozdravení prelátu Msgre Martinovi Salowskému!

Kdo zná vývoj poválečných poměrů v Horní Lužici, v její národně uvědomělé západní-katolické části, nemůže pominout tohoto dobrého hospodáře se svěřenými dary. Kanovník drážďanské kapituly, referent ordinariátu míšeňsko-drážďanské diecéze zůstává stále mezi srbským lidem jako duchovní otec největší katolické farnosti Chróscicy u Kamence. Původ z dobré rodiny, zdravá zbožnost, nadání vskutku mimořádné, poválečná středoškolská studia u nás, vytříbený smysl pro zodpovědnost a pracovní důkladnost uschopnily tohoto usměvavého muže, aby vyrostl v jedinečný typ opravdu všestranného pracovníka na nábožensko-národním poli nejmenšího slovanského národa. Nesnadno vyčíslit či nějak registrovat všechnu jeho činnost. Zahlédali jsme jej donedávna v plné aktivitě při náročné práci pastorační, učitelské i organizační, při namáhavých povinnostech budovatelských i údržbářských, při díle překladatelském, redakčním a literárním vůbec. M. Salowski velmi dobře zná a má upřímně rád naši vlast - zná ji od zlaté Prahy, přes zadumanou Vysočinu a zpěvnou i slunnou jižní Moravu až po slovenské Tatry. V neděli 8. června se dožívá pětašedesátky - bohužel postižen vážnou nemocí, jejíž kořeny jsou zajisté v přepracování.
Luby Měrcinje, wjele čilosce, strowoty a Božoh žohnowanja - ad multos annos. Žalmist (Ps 89) vzkazuje: Dies annorum nostrorum sunt septuaginta anni, aut in valentibus (!) octoginta anni!

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 069/6316221, Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dzělo Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.