Česko-lužický věstník
Ročník VII
Číslo 6 - 7 / červenec - srpen 1997

Jan Skala
Hdyž na wobzoru dalokim so pala blyski



Je w lěcu čas tak žehliwy a tužnocežki
zo z duše cěka měr, zo duši styšce so:
hdyž na wobzoru dalokim so pala blyski
a w štomach rosce holk a bědne šumjenjo.

A spěw, kiž zaspěwac chcych w tutym pustym straše,
mi nahle we wutrobje mučnej hasny,
mi mojich spěwow cenka truna prasny
a w proše po wóstach a cernjach třepotaše.

(Serbska poezija 19, LND Budyšin 1985, s. 16)

Když křižují se blesky v dálce na obzoru



Je v létě čas tak dusný, smutný do úmoru,
že z duše prchá klid, že jímá stesk a strach:
když křižují se blesky v dálce na obzoru
a v stromech sílí šum a hukot v korunách.

A píseň, již zpívat chtěl jsem v onom šerém čase,
mi náhle zhasla v srdci skleslém tísní,
to praskla vráz mi štíhlá struna písní
a v prachu po trní a býlí rozlétla se.

(Překlad Z. Sklenářová)

LIDOVÝ ODĚV LUŽICKÝCH SRBŮ (Zuzana Sklenářová)

Část 4. Slepo a okolí

Krojová oblast kolem Slepého/Schleife zahrnuje farní ves Slepo a šest přifařených vsí (kromě Lěsku/Lieske, který patří ke krojové oblasti Grodku), od r. 1994 v Dolnoslezsko- hornolužickém okrese spolkového státu Sasko. Do r. 1815 příslušely k mužakovskému panství v Sasku, pak do r. 1945 k pruské Horní Lužici (okr. Rózbork/Rothenburg), v NDR k okresu Běla Woda/Weißwasser chotěbuzského kraje. Přestože je region částí Horní Lužice, pásmo pomezních lesů - hola, která probíhá jižně od Slepého, jej od ní odděluje, takže jazykem a rázem lidové kultury má blíže k Dolní Lužici, s níž byla, stejně jako s vlastním Dolním Slezskem, v čilejším styku. To mělo význam i pro vývoj zdejšího lidového oděvu.
Hospodářství: Okolí Slepého je chudý kraj. Vsi leží uprostřed lesů a vřesovišť, písčitá a močálovitá půda se hodí sotva k pěstování žita, ovsa, brambor, popř. ještě prosa a pohanky. Panský dvůr býval jen v Dzěwině; ve Slepém byl zrušen v polovině 19. stol. Lesy byly až na výjimky panské, vesničané v nich pracovali jako lesní dělníci, aby se uživili. Kolem r. 1820 bylo ve Slepém 59 domů a 250 lidí, z toho jen 25 sedláků. Koncem 19. stol. počet obyvatel vzrostl: v Bělé Wodě a okolí se rozvinulo sklářství, těžba a zpracování uhlí, což přineslo místním lidem další možnost obživy. Do Slepého přišli za prací i Němci, místní dělníci žili ve vsích a většinou měli ještě drobné hospodářství. Kolem r. 1950 pracovalo v průmyslu přes polovinu obyvatel oblasti. Příčinou tohoto vývoje byl rozpad pozemků na dědické podíly; většina zemědělců vlastnila 1-5 ha, málokdo přes 10 ha, mít 15-20 ha bylo v celé oblasti výjimkou.
Etnické poměry: Kolem r. 1950 bylo výzkumem zjištěno, že 80- 90% obyvatel vsí v oblasti jsou Lužičtí Srbové, jen ve Slepém tvořili polovinu Němci - tovární dělníci a řemeslníci. Po r. 1945 přišli do všech vsí přesídlenci (podle možností bydlení a zaměstnání; představovali 10-15% obyvatelstva celkem), kteří se však brzy stěhovali za prací do průmyslových center.
Historický vývoj: O charakteru zdejšího lidového oděvu v minulosti máme jen málo dokladů. Šatové řády 16.-18. stol., zakazující nižším stavům přepych v oblékání, se tak chudé končiny sotva týkaly. Abraham Frencel se v popisu situace kolem r. 1700 soustředil zřejmě na Budyšínsko, které znal nejlépe, oděv venkovských vrstev ostatně tehdy zřejmě nebyl ještě tak rozrůzněn; zdůrazňuje však některé odlišnosti oblečení žen z okolí Zhořelce a Mužakova (tj. zřejmě i Slepého) - menší počet sukní, ale zato delších, svrchní z cajku, spodní ze smoleného plátna, červené punčochy a černé střevíce, na hlavě bílý závoj a na krku široký límec, u bohatších vyšívaný; tento kroj označuje za podobný dolnolužickému, rozšířenému v okolí Zlého Komorowa.
Z r. 1782 pochází jednak popis J. Hórčanského, který se však Slepého netýká, jednak cestopis N.G. Leskeho Reise durch Sachsen: autor říká o oděvu venkovanů na mužakovském panství, že mužský se téměř neliší od německého, zato ženský je rozdílný i od srbského z ostatní Horní Lužice. J.A. Smoler popsal oděv, jak jej známe ze současnosti; text doplňují ilustrace J.E. Wjelana, faráře ve Slepém (1817-1892). Živůtky, dnes pouze černé, byly podle nich kolem r. 1840 i zelené a fialové, červeně lemované, nevěsta měla modré šněrování. Svědectvím z pozdější doby je práce W. v. Schulenburga Wendisches Volkstum in Sage, Brauch und Sitte (1882). Uvádí např. zanikající zvyk strojit nevěstu stojící v díži a kolem holého těla jí ovíjet pruh plátna. Kolem r. 1880 došlo k významným změnám: žena v hlubokém smutku oblékala dříve bílou zástěru, nyní ji do kostela nahradila černá; ve Wjelanově době se lapka (šátek složený na úzko, odpovídající zřejmě, stejně jako katolický a wojerecký bant, moravským "šatkám", litomyšlské "šatě", chodské "plínce" atd., vycházejícím z prastarého zavití hlavy) uvazovala přes čepeček kolem čela, později se posunula dozadu na temeno; stejně se posunulo a zkomplikovalo smuteční zawice. Vázací stuhy čepečku se zkrátily a začaly se škrobit. podbok (o.7) je na Wjelanových obrázcích o polovinu kratší než dnes. Bílé bavlněné punčochy do kostela měly 1840 červeně vyšívané cvikly (všité klíny na kotnících), později už ne; sváteční bílé vlněné je neměly nikdy. Příčinou mnohých změn byla železnice Berlín - Chotěbuz - Běla Woda - Zhořelec, která umožňovala od r. 1867 jezdit na vzdálené trhy, seznámit se s jinými způsoby odívání a produkcí tamních dílen a továren; podporovala totiž především rozvoj průmyslu. K tomu přispělo vítězství Německa nad Francií a jeho sjednocení (1871). Vesnická chudina odcházela pracovat do továren. Ženy odložily čepečky a nahradily je šátky, domácí tkaniny ustoupily kupovaným továrním. Ve Slepém tak vznikl "poloněmecký oděv", jenž však zůstal vázán na dělníky; početná vrstva menších sedláků ve vsích zůstávala věrna tradici - dosud fungoval starý způsob hospodaření a života vesnického společenství. Chudí šili zástěry dál z doma tkaných látek, bohatší z kupovaných: vdané ženy odložily zástěry z domácího modrotisku a modře kostkované látky, začaly je hotovit z továrního modrotisku a kupované modrobíle pruhované látky, popř. kupovaly v Baršci/Forst voskované. Modrotiskové zmizely z oděvu do kostela, nosily se k tanci, na pochůzky a do práce, jako obřadní do poloviny 20. stol. na svatby a křtiny. Přes ramena se vedle modrotiskového šátku prosadil bílý bavlněný s tištěnými květy, u dívek šátek přes ramena a čepeček z "anglické" bavlněné látky (červené s květinovým potiskem) - dokonce i do kostela. Nejvýraznější novinkou byla zelona šorca čili šwabica, hustě vrapovaná sukně z jasně zeleného vlněného plátna s úzkými modrými a černými proužky, vyráběného v Sommerfeldu (dnes Lubsko v Polsku); šila se prakticky stejně jako starší welmjanka, černá sukně z domácího vlněného plátna (o.3). Dole se obrubovala modrou stuhou, černý živůtek červenou, třebaže šwabica patřila i ke smutečnímu oděvu, popř. zelenou, míval i zelené šněrování. Tradiční soukenná sukně vdaných tak zůstala u obřadních oděvů, welmjanka jen pro půst a advent, dívkám ke zpovědi, konfirmaci ap. Dívky od 6 do 14 let nosily ve všední den i v neděli jedině šwabicu, a to i v hlubokém smutku. Když vybledla, obrátila se naruby, potom se donášela do práce. - Do r. 1890 se začala do kostela nosit místo staršího soukenného kabatu (špenzru - o.1) polka, vypasovaná jupka k bokům, a kabat zůstal ke svátečním příležitostem: na pochůzky se bral modrý, silně podšitý, jen chudší stále nosily starší černý z hrubého plátna, který se jinak donášel do práce. Šátek přes ramena se ke starému kabatu nosil navrch, k plátěnému a polce dospod. Modrý kabat se nosil asi do r. 1930, polka o něco déle; kolem 1895 začala plátěný kabat vytlačovat pohodlnější wisata jaka (o.1), na zimu podšitá z vlněného plátna, v létě z modrého kartounu. Počátkem 20. stol. ustoupila z oděvu k tanci, na pochůzky, svatbu a křtiny bílá zástěra z domácího plátna damaškové a zůstala jen na smutek, do práce, zčásti i na pochůzky. Z "poloněmeckého" kroje převzaly dívky ke slavnostním tanečním příležitostem bílé mušelínové šátky s červenými květy místo kartounových; protože byly drahé, rozstřihly se úhlopříčně na dva stejné šátky trojcípé. Lemovaly se černou sametkou, asi od r.1910 (opět pod vlivem "poloněmeckého" oděvu) vlněnými třásněmi netradiční růžové barvy. Někdy si jimi chudší dívky obrubovaly i starší červené šátky. Mušelínový se nikdy nenosil do kostela ani na první den svatby. Z mušelínu se šily červené čepečky, které se nosily do kostela pod bílé krajkové. Nabírané krajky lemující čepeček se tehdy začaly pevně sešívat, aby stály, mašle pod bradu se na tuho škrobily - nešlo už vlastně o vázačky, ale o samostatnou ozdobnou mašli. Ještě do první světové války se při každé příležitosti mohly nosit punčochy modré (manufakturní, valchované) nebo černé (tovární i doma pletené). Ženy tehdy začaly kupovat na zástěry do kostela bavlněné, modrobíle pruhované plátno místo továrního modrotisku. - Do první světové války chodily i starší ženy, neměly-li smutek, v červených čepečcích a šátcích, nyní se všechny vdané ženy červené zřekly ze solidarity s vdovami a sirotami. Ve 20. letech byly bílé punčochy kostelního oblečení nahrazeny černými, zůstaly jen u "černého" oděvu ke zpovědi, první den svátků a v hlubokém smutku. Tradiční vlněné punčochy patřily dále k nejobřadnějším oděvům, bílé bavlněné nosily dívky ke konfirmaci a kmotry o "velkých křtinách". Jen zřídka se pletly ještě ručně, častěji se kupovaly tovární bez cviklů. Koncem 20. let se objevily k lepšímu všednímu oblečení zase modré, ale doma pletené, světlé nebo do fialova. Lapka se po válce už nenosila běžně do kostela, zůstala u obřadního oděvu dívek ke konfirmaci a po ní na Velký pátek a velikonoční neděli, obecně ji nosily dívky ke zpovědi, "nepoctivá" nevěsta a její družičky, kmotra k "malým křtinám", jinak ji nahradil šátek. Černě vyšívanou lapku si vázaly svatebčanky k oddavkám, nevěsta na "mladou svatbu", vdaná kmotra k "velkým křtinám" a svobodná, která při nich zastupovala mužského kmotra (vše viz dále); po 2. světové válce ji už nosily jen konfirmandky. Nad dolní okraj šwabice se od 1. světové války nepřišívala modrá, ale černá stuha, stejně u welmjanky místo zelené. Černá jaka tehdy vytlačila z lepšího všedního oblečení modrý kabat (kromě zimy) a kolem r. 1930 se začala nosit i v létě do kostela. Bývala ze saténu nebo vzorovaného hedvábí, a měla stojatý límeček, proto se pod ni nenosil šátek přes ramena. Zhruba tehdy ženy přestaly nosit stočenou loktuši (rubišco). Do poloviny 30. let se v zimě oblékala polka, později podšitá soukenná jaka. I burske crjeje ("selské střevíce"), černé s černou mašlí nad výřezem na nártu, přestaly být po r. 1918 běžnou obuví do kostela a staly se výhradní součástí obřadních oděvů s vlněnými punčochami a lapkou. Modrotiskový šátek, do r. 1914 pouze součást polosmutečního oděvu, se po válce objevil i ve svátečním oblečení žen - vedle nově zavedených, zeleně a modře květovaných mušelínových šátků se zelenými třásněmi. Od 30. let se začal místo modrobíle pruhovaného šátku na hlavu z vlněného kepru nosit kupovaný silný vlněný, modrý nebo modrobíle kostkovaný, černý místo bílého plátěného ve smutku, ke zpovědi v zimě a na Boží hod vánoční. - Kolem r. 1937 některé ženy začaly šít zástěry do kostela z bílého, zeleně a modře květovaného plátna. Ty se sice neprosadily, zato po válce pronikly do oděvu na pochůzky, odkud dokonce zčásti vytlačily modrotiskové. Válečné ztráty nahrazovala vynalézavost a píle: podomácku se vyráběly krajky, mašle k čepečku, na něž se obvyklý materiál už nedostal, se dělaly z bílého plátna s tradičními křížkovými a dírkovými ornamenty, což bylo dříve vzácné; takové jsou dodnes nejoblíbenější. Děvčata mezi sebou závodila, která bude mít hezčí výšivky. Stejně se zdobily čepečky, ale na ty se tištěná látka stále prodává.
V 50. letech nošení tradičního oděvu pomalu ustupovalo, nejvíce ve Slepém a Dzěwině. V ostatních vsích jej takřka všechny ženy nad 30-40 let nosily denně, mladší řidčeji (často chodily v "poloněmeckém" kroji, jemuž se budeme věnovat jindy) a příležitostně - o velikonočním zpívání, tradičních slavnostech, do kostela ap. Nejdříve se odkládal čepeček. Tradiční svatby se pro nedostatek obřadních oděvů většinou už nekonaly, poslední konfirmace v kroji se odehrála r. 1949, svatba 1953. Po združstevnění kroj odložily ženy, které přestaly pracovat v zemědělství. Dnes jsou prakticky všechny nositelky tradičního oděvu v důchodovém věku.
Uměle se dnes udržuje (ve školkách ap.) zvyk obchůzky "zěcetka", k různým příležitostem se do tradičního oděvu strojí děti. Slepjanski folklorny ansambl v něm vystupuje; jeho postavení je zvláštní, protože jeho členové oblékají pouze místní kroj (nikdy odjinud), pouze originální (nikdy upravený), proto jej místní lidé považují za pravého představitele jejich tradiční kultury. Stejně je třeba připomenout soubor kantorek. "Druhý život" pozměněného lidového oděvu jako ve Wojerecích se zde nerozvinul: staré ženy dodnes všechny nosí čepeček, oděv bez něj by nebyl jejich generací tolerován jako neodpustitelné porušení oděvní normy, která dosud platí. Odborníci považují vývoj zdejšího tradičního oděvu za uzavřený, neboť chybí mladá generace, která by jej nesla a pěstovala dále.
(pokračování příště)

Timo Meškank
Češa a Serbja w mjezywójnskej dobje

Rozmyslowanja nad nastawkom Karela Krejčeho "Náš poměr k Lužici"


[I. ideal _] Karel Krejčí, rodz. 1904 w Praze, studowaše na filozofiskej fakulce w Praze bohemistiku, germanistiku a polonistiku, to same w l. 1927/1928 we Waršawje a w Krakowje, promowowaše so w l. 1928 na PhDr. a habilitowaše so w l. 1935 w stawiznach pólskeje literatury. W Studentskim obzorje III(1926), s. 26-27 wozjewi zajimawy nastawk "Náš poměr k Lužici". Po krótkim zawodnym slowje, zo zwostachu Serbja w chwili wuswobodzenja a zmócnjenja slowjanskich statow na juhu a wuchodze sami njewuswobodzeni, twjerdzi, zo zdoby so pesimizm mlodych serbskich wutrobow, zo nowa generacija wědomych Serbow jenož hišce na to mysli, kak móhla serbskemu narodej dostojny pomnik postajic. Tróštuje čitarja wšak z tym, zo přežiwichu tež Češa dobu, jako so pisaše a rěčeše wo "poslednich Čechach". A přiwšěm, njesprócniwe dzělo a wěra do přichoda dachu Čecham přežiwic. Doniž eksistuje jenož horstka ludzi, dzělacych za swój narod, njeje hišce wšitko zhubjene.Štož nastupa nětko konkretnu pomoc Serbam, tak měla wona po Karelu Krejčim byc předewšěm politiska. Na přizamknjenje Lužicy k Čěskoslowakskej njehodzi so hižo myslic, Češa pak měli so wo to starac, zo spožča Němska Serbam telko prawa, kelkož maja "potlóčowani" Němcy w Čěskoslowakskej. K tomu měl stat swój wliw w Zwjazku swobodnych europskich narodow wužiwac. Dale dyrbjalo so Lužicy na hospodarskim polu pomhac. Čěski kapital móhl tu derje skutkowac, zmóžnic narodnu propagandu, přicpěwac k wudawanju knihow, wosebje wučbnicow, podpěrowac wukublanje mlodziny na slowjanskich uniwersitach atd. Nic na kóncu zbywa hišce kulturna dzělawosc. Mjena Adolfa Černeho, Josefa Páty, Ludvika Kuby, Jana Hejreta, Vladimíra Zmeškala a dalšich wě sej kóždy Serb wažic. Časopis "Česko- lužický věstník" informuje wo Lužicy. Trjeba je, tež za hranicami Serbam tu službu wopokazac, kotruž staj Ernest Denis a Robert Seton-Watson Čecham w dobje přewróta wopokazali. Wuznamny krok doprědka je založenje nimorjadneho stola lužisko- serbskeje rěče na Karlowej uniwersice, kotryž skica čěskim studentam móžnosc, hlubšo so zanuric do serbskeje reče, literatury a kultury.
[II. _ a woprawdzitosc] Prahu dwacetych lět je přešol rjad serbskich studentow a mlodych inteligentow. Józef Nowak, student teologije 1915-19, Miklawš Krječmaŕ, student slawistiki a germanistiki 1918-1920, Jurij Wicaz, student prawnistwa 1920-1922, Hermann Šleca, student filozofije 1918- 1923, Jan Skala, redaktor "Prager Presse" 1921-1924, Jurij Cyž, student prawnistwa 1925-1931 a dalši. Někotři su so wrócili do Lužicy a po krótkim skutkowanju w Budyskim srjedzišcu wostrózbnjeni dale cahnyli a sej druhe skutkowanišco pytali. Jan Skala na př. posudzuje w l. 1929, mjeztym hižo w Berlinje, serbske poměry kritisce a piše mjez druhim [na Vl. Zmeškala] scěhowace: "Njech sebi nichtó iluzije nječini n[a] přiklad wo dzensnišim wuznamje Macicy Serbskej[e] za cyly narod; lud na kraju z 80% ani njewě, zo tajka organizacija wobsteji a kajke ma wona nadawki, hdyž M. S. nihdze do luda njendze. To jeničke, štož so za šěrše woršty serbskeho luda z M. S. stanje, je wudace "Předzenaka"; we wšom [sic!] druhim pak je wona dospolnje pasiwna a chce to tež z polnym wotpohladom byc. [_] Ale što je "Ludowa Rada"? Ničo druhe, kaž směšna institucija, bjez charaktera, bjez nahladnosce pola luda, haj bjez kontakta ze žadanjemi a žedzenjemi luda a jeho wjednikow na wsach. [_] Dale: naše nowinarstwo. "Serbske Nowiny" su tajke, zo je skoro njemóžno, je čitac. Žadyn system, žana nowinarska technika, žadna [sic! ] nawjedowaca ideja, z krótka: karikatura nowiny. [_] A "Domowina"? Njecham přewótrje kritikowac, dokelž wěm, zo wona a jeho [sic!] wjednik Šewčik bychu wo mnoho wjacy skutkowac móhli, by-li centralny sekretariat wobstal [_] Jenička radosc je "Sokol" a - njemylu-li so - tež "Ratarska Mlodosc". Ale kak dolho? Sokol so bědzi přeciwo namocowanju klerikalisma, při čomuž čěski klerikalism [t. r. Orel] pomha, našu lědma wutworjenu a derje so rozwijacu jednotu podkopowac. "Kónc lěta 1932 bě potom definitiwnje po Sokole. Gustav Janak piše k tomu spočatk l. 1933 [zaso na Zmeškala]: "Sokolska wěc je jasna a ničo so wjac změnic njebudze. Tak na kat. stronje "zwučowace jednoty"[,] na evang. stronje "Sok. Zwjazk". Inspěratorojo kat. akcije su: far. Kral w Kulowje, far. Žur w Ralbicach, far. Nowak w Radworju. 29.9.[1932] su na konf. duch. tutón skutk postajili a horni maja jón přewjesc. Tomu su wězo so nětk namakali trěbni pomocnicy kaž Meškank, evtl. tež Nawka a wšelacy druzy po mjenje Sokoljo a wjednicy." Na přelamje lět 1932/33 rozpadny struktura serbstwa 20tych lět: generacija starowótčinska w tradiciji narodneho wozrodzenja bě z Arnoštom Muku a Jakubom Šewčikom na prawdu božu wotešla resp. so wróco scahnyla (Arnošt Bart), generacija klerikalnokřescanska z Józefom Nowakom móžeše so nad pyrrhusowym dobycom jenož krótko wjeselic, dokelž tež cyrkej NS-režim bórze nadběhowaše, generacija narodowojowarska (Měrcin Nowak, Gustav Janak, Marko Smoleŕ kontra Jan Meškank, Jakub Šajba, Michal Nawka) bě nachwilnje šcěpjena a tak zlemjena. Rudé právo (14.4.1933) situaciju na ironiske wašnje z tym wopisowaše, zo stwori persiflažu na sokolske heslo "Přeskoč, podlěz, njezlamaj": "Tak zahiny w l. 1933 přirodneje smjerce serbski "Sokol". Hitlerowu diktaturu njeje ani zlamal, ani přeskočil, ale hdyž so jemu ani njeporadzi podlězc, a lěsyca na Hitlerowym zadku bě za njón zawrjena, wotendze cicho z toho swěta. Potajkim zaso jedna organizacija, kotraž "wojowaše" za "demokratiju". Budz jej zemja lochka." W času diktatury bě trjeba nowych mocow - pragmatiskich funkcionarow, a woni so zjewichu. Njeměnju tu serbskich zastupjerjow teorije krej a kraj ("Blut und Boden") ŕ la Otu Wicaza, ně, z nowym wjednikom bu Pawol Nedo. "Poměr Hitlerowskeje Němskeje k Serbam poča so pomalu wurunowac a wujasnjowac. Knježerstwo přizna je za runohódny narod a přizna skónčnje jeho noweho wjednika, wučerja Pawola Neda. Před Hitlerom njeje wo nim nichtó snano ničo wědzal. Zjewi so nahle - a kaž Henlein w ČSR - zjednoci wšitkich Serbow pod jednu chorhoj. Knježerstwo z nim oficialnje jedna a budze z nim rozrisowac serbske bolosce." (Pražský list 30.5.1935). Nedo hižo njeličeše do žaneje z horjeka mjenowanych čechofilnych generacijow, jeho nastup w serbskim srjedzišcu woznamjenješe lamk w tradiciji dotalnych prócowarjow, kotřiž běchu mjenje abo bóle ze slowjanskim a specielnje čěskim swětom zwjazani. To, štož bě so w 20tych lětach z wulkim idealizmom natwarilo, njeměješe nětko hižo placiwosc. Josef Páta po swojim wopyce we Lužicy 1934 k tomu pisa: "Rewolucija bě drje zwjeselace popřewrótne wuwice přetorhnyla, ale serbskemu wjednikej - SA-mužej P. Nedej poradzi so, zlec nowe žiwjenje tež do serbskich organizacijow. Ze samsnej wjedniskej a rozkazowacej metodu, kaž so to w němskich towarstwach sta." Čěscy přeceljo Serbow spytachu přiwšěm dale na dobro Serbow (nětko wšak jenož hišce we wobmjezowanym wobjimje, mjenje abo bóle jednostronskim směrje) skutkowac, ale 1939 bě z tym doskónčnje kónc. Tež krótke lěta po wójnje hižo njemóžachu to znowa wozrodzic, štož su nam mjezywójnske lěta přinjesle: Generaciju swětawotewrjenych Serbow - basnika moderny Jurja Chěžku, angažowaneju žurnalistow Janu Skalu a Jurja Wicaza kaž tež plódneho wědomostnika Miklawša Krječmarja. Tak wunjese znajmjenša kulturna dzělawosc z programa Karela Krejčeho plody na dobro Serbow. Mina Witkojc, Jan Lajnert a Jakub Lorenc-Zalěski žnějachu w knihowni "Dom a swět" plody swojeho literarneho dzěla, Měrcin Nowak-Njechornski a Fryco Latk wustajowachu po cylej Čěskoslowakskej swoje wumělske twórby a Bjarnat Krawc zahorješe publikum w njeličomnych koncertach z interpretaciju serbskeje hudzby. Na politiskim polu wosta t. mj. serbske prašenje přeco loskociwe, dokelž němska strona na kóždyžkuli angažement alergisce reagowaše. Z l. 1933 nimamy ze strony čěskoslowakskeho knježerstwa ani hižo oficialneho protesta, dokelž hrožeše móc němskeho žiwjola ČSR samu destabilizowac. Na hospodarskim polu njespjelni so přece Karela Krejčeho, čěski kapital njezajimowaše so za Serbow. Kóždu krónu za subwenciju serbskich naležnoscow (wudawanje knihow, nowinow a časopisow, zarjadowanje řěčnych kursow, wuhotowanje sokolskich jednotow, stipendije za studentow, prózdninske přebytki dzěci atd.) měješe sej Česko-lužický spolek "Adolf Černý" pola wotpowědnych instancow - zwjetša w Ministerstwje šulstwa a kublanja resp. pola Čěskeje Obce Sokolskeje - wuprosyc. Serbja sami wšak tež njeběchu w stawje, politisce a hospodarsce konstruktiwnje dzělac (hlej zwrěšcenje Serbskeje banki). Jan Skala wopodstatni to wony čas takle: "[_] njeje w Serbach skor o ani jedneho člowjeka - mjez staršej generaciju dospolnje žaneho - kotryž by wjedzal [sic! ] wěc wot wosoby dzělic."

Richard Bígl
Lužičtí Srbové v okrese Sokolov



Počátkem května otiskl čtvrtletník Slovanský přehled (r. LXXXII, č. 3 - 4, s. 287 - 294, Praha 1996) můj příspěvek Svaz Lužických Srbů v ČSR - místní skupina Sokolov 1947 - 1950. Na žádost jeho redakce jsem z něj vyňal národopisnou část sepsanou díky svému výzkumnému pobytu na Sokolovsku 1. - 6. II. 1996. Předkládám ji níže. Ty, kteří by si případně chtěli přečíst část dějepisnou, týkající se mj. založení československé Domowiny, prosím o laskavou opravu chyb, k nimž došlo při výrobě Sl. přehledu: 287: wobkruca serbsku narodnosc > wobkruca serbsku narodnosc; al) v článku uvedl > al) uvedl; 288: Ján Gráf > Jan Gráf; 7. 2. 1948 v ministerstvu vnitra > 7. 2. 1948 ministerstvu vnitra; 289: p. Měrcink > p. Měrcink; 291: jež bydlela > jež byla o osmnáct let mladší než A. Vlk. Jelikož bydlela; podepsaný Lehmanem > podepsaný O. Lehmanem; 292: Luškowk > Liškowk; z 26. únroa 1947 > z 26. února 1947; výjimkou, ve Šluknovském výběžku nebo v Praze, žili > výjimkou, ve Šluknovském výběžku nebo v Praze žili; Lužických Srbů, dočasně dlejících ve Filipově, podařilo > Lužických Srbů dočasně dlejících ve Filipově podařilo; 293: na našem území > na naše území; 294: zneuctil > zneužil; Leoš ŠATAV > Leoš ŠATAVA; 49 - 50. > 49 - 50, 78 - 79.

Vzpomínky a přítomnost


V době působení sokolovské pobočky Domowiny, Svazu Lužických Srbů v ČSR, bydleli její členové (včetně Čechů G. Vlkové a V. Hniličky jich bylo 29) ve čtyřech obcích: v městech Kraslice (2) a Sokolov (12) a ve vesnicích Krajková (11) a Libavské Údolí (4). V jakém stavu se nachází zdejší menšina po téměř padesáti letech?
Kvalitativně nejlepší situace se jeví v Kraslicích. Počet Lužických Srbů je zde nízký, avšak dosud neklesl. Obě zde žijící Lužické Srbky si uchovaly jisté vědomí národní příslušnosti. Znalost jazyka se však podobně jako u ostatních krajanů vytratila.
Marie Slabá je dcerou Marjany Křivanové (1903 - 1972) a Lužického Srba z Dešna, který zahynul ve válce. Jako žákyně čtvrté třídy přišla do Kraslic s matkou a třemi sourozenci v roce 1948 přes pohraniční město Klingenthal. Důvodem vystěhování byla bída: "V Dissenu nebylo co jíst. Museli jsme chodit krást sedlákům brambory." Že její matka byla II. místopředsedkyní Svazu Lužických Srbů v Sokolově, si nevzpomíná. Nic jí neříká ani jméno organizace Domowina. Zato si dodnes pamatuje píseň O, kak derje je mi wjacor. S příbuznými v Dešně mluví a píše si německy. Starší generace však mezi sebou mluví lužickosrbsky. Bratr M. Slabé žije v Lubech (okres Cheb), sestra se přestěhovala do Sokolova.
Cenným pramenem informací je najmě Marjana Bartová (rozená Noack, později Willigová), členka Domowiny v čase Lehmanova předsednictví. Narodila se v Zaspách, kde má dosud vzdáleného příburného Siegfrieda. Její první manžel zůstal ve válce nezvěstvý. Nedostávajíc žádné podpory opustila Lužici před vánocemi 1947. Vlakem přijela do Klingenthalu a vydala se k hraničnímu potoku. Aby přenesla šestiletého syna, tříletou dceru a zavazadla, musela jej přebrodit na třikrát. Ze šatů jí visely rampouchy, a tak je dodnes vděčna Hornoslezanům německého původu, kteří ji a děti nechali u sebe přespat. Na otázku, proč se vydala do Československa, odpovídá: "Říkalo se, že v ČSR je dobře, že je tam hodně našich lidí." S Marjou Pjaterovou (údajně z Rogozna) pracovala v hotelu Praha. Třikrát se zúčastnila schůze Domowiny v Sokolově. Mívaly zábavní ráz. Členové mezi sebou mluvili německy. O Oskaru Lehmanovi M. Bartová uvedla, že jí "byl nesympatický", čehož příčinou bylo jeho nemravné chování v osobních vztazích. V roce 1964 umřela M. Bartové v Lužici matka. Na pohřební hostině se mluvilo jen srbsky. Na prosbu německého faráře Knopsmayera zazpívala náboženskou píseň Ja cu hys , ja cu hys a tam psi Jezusu bys , kterou slýchávala od matky. Že se však lužická srbština v jejím okolí uplatňovala spíše méně, vyjadřuje prostě: "Už doma v Zaspách to bylo dost poněmčené." V roce 1970 vstoupila M. Bartová do Kulturního sdružení občanů ČSSR německé národnosti. Od některých členů cítí odstup, i když ne otevřený, protože nehovoří jejich nářečím. Ukázala mi knihu o lužických Blatech. Třebaže v ní srbština plní touž úlohu jako fotografie, je to hodno pozornosti, poněvadž o jiné lužickosrbské knize na Sokolovsku jsem neslyšel.
Sokolov prošel v uplynulých desetiletích rozsáhlou průmyslovou a bytovou výstavbou, jíž předcházelo rozsáhlé bourání, a to i v samém středu města. Členové Svazu Lužických Srbů zde bydleli na šesti známých adresách. Našel jsem většinou holé pozemky nebo panelové domy. Jinde zase nikdo nebydlel. Podle Vlkova seznamu víme, že v Sokolově bydlela M. Pjaterová. V roce 1948 se odstěhovala do Lomnice. Později přesídlila do vnitrozemí, neznámo kam.
Z obyvatel Krajkové si na Lužické Srby vzpomněl nejlépe místní kronikář pan Dvořák. Nejpozději počátkem padesátých let zmizeli. M. Bartová naproti tomu říká, že Marjana a Truda Mjatkovy se do Chotěbuze vrátily až koncem padesátých let. Místní obyvatelé shodně hovoří o časté migraci i v letech po odsunu Němců.
Nejlepší podmínky pro výzkum jsou v Libavském Údolí. Lužičtí Srbové tu žijí v nájemních domech, které stály už v čase, kdy byla jejich jména zapsána do členského seznamu Domowiny. Pokud se přestěhovali, pak většinou v rámci téhož sídliště. Helena Čechová přišla z Dešna do Libavského Údolí s rodiči a teprve zde se provdala za Reinholda (Bedřicha) Čecha, třetího a podle všeho posledního předsedy místní skupiny Domowiny v Sokolově. Německy děti neumějí a zdědily lužickosrbskou národnost. Dcera Sylva Kandušová toho však o slovanské Lužici příliš neví. Gerhard Kuhla, syn člena Domowiny Viléma Kuhly, měl donedávna také lužickosrbskou národnost. Počátkem devadesátých let mu však na úřadě sdělili, že to nelze, a tak si nechal zapsat německou. Pochází z Dešna a s rodiči mluvil německy. Siegfried Kielow se narodil ve Škodowě. O svém otci Adolfu Kielowi, vypráví: "Chtěl utéci přes Čechy na západ. V roce 1948 ho chytli v Kraslicích. Musel tu zůstat, a tak si dojel pro rodinu." Siegfried Kielow měl národnost vždy německou. Rodiče mluvili německy a na otázku, zda má nějaký vztah k Lužickým Srbům, odpověděl záporně.

Závěr

V době svého příchodu do Čech se převážná většina dolnolužických Slovanů nalézala v procese změny etnického vědomí, lužickosrbského na německé. Národnostní útisk byl v Dolní Lužici do roku 1945 zdrcujcí a na rozdíl od Horní Lužice zde byl výrazně patrný i v prvních letech po válce. Následkem toho došlo k vzácnému jevu: poněmčování slovanského etnika na slovanském území slovanského státu. Byť byla tato samovolná germanizace zbržděna následným počešťováním, příklad z počátku devadesátých let dává tušit, že se dosud nezastavila. Nevylučuji, že se vlivem hospodářských úspěchů a rostoucí mezinárodní prestiže Spolkové republiky Německa ještě u několika příslušníků lužickosrbské národnostní menšiny neprojeví. Spolupůsobí zde také fakt, že od dob Alberta Vlka nebyl mezi Lužickými Srby v okrese Sokolov nikdo, kdo by je vlastenecky uvědomoval. Lhostejni k nim dosud zůstávají i Srbové v Lužici, jimž se v mnoha ohledech jeví přitažlivější krajané v Austrálii a Texasu.

Jaroslav Teplý
Lužičtí Srbové - co o nich víme?

(Viz ČLV 1997. s. 25-26, 33)

Vývoj na srbském území. Třicetiletá válka a její následky.


Poněkud jinak se vyvíjely osudy Slovanů na území osídleném Srby. Tato oblast byla podrobena Němci mnohem dříve než severní Slované a také dříve přijala křesťanství. Proto byla ušetřena zničujících válek a křížových výprav, které postihly Lutice a Obodrity. Rovněž německá kolonizace sem zasáhla později. Ve 12. století, kdy byla definitivně zlomena nezávislost severních Slovanů, bylo na srbském území mezi řekami Sálou na západě a Bobrou a Hvizdou na východě ještě 90% Slovanů. Ale i zde dochází ke snahám o poněmčení země. Slované jsou vystavováni nenávisti a opovržení jako pohané, ačkoliv už dávno přijali křest. Národnostní obraz se začíná měnit teprve ve 13. století, kdy nastala masová německá kolonizace, probíhající ve dvou vlnách: první po křížové výpravě proti severním Slovanům (r. 1147), druhá ve 13. století. Tato kolonizace se týkala především území mezi Sálou a Muldou a jižní části Horní Lužice. Dále na východ do Lužice ve větší míře nezasáhla - kromě nově zakládaných měst - protože toto území bylo již poměrně hustě osídleno vnitřní kolonizací.
Ještě v 16. století bylo v Lužici asi 80% Srbů - pouze jižní část Horní Lužice a města byla osídlena německými přistěhovalci. K udržení srbského rázu země přispěla též okolnost, že Budyšínsko bylo již od 11. století součástí českého přemyslovského státu a za Karla IV. byla celá Lužice připoutána trvalým svazkem k České koruně. Karel IV. měl na paměti zájmy slovanského lidu v Lužici a ve Zlaté bule z r. 1356 nařizoval kněžím a hrabatům, aby se učili srbsky. Stejně tak činil i míšeňský biskup Jan r. 1487 vůči kněžím. Za zmínku stojí, že v Braniborsku, které bylo za Karla IV. rovněž součástí České koruny, bylo ve 13. století ještě dosti Slovanů a teprve r. 1300 přestala být slovanská řeč platná u soudu, takže je oprávněná domněnka, že se za Karlovy doby ještě místy slovansky mluvilo. Jako představitelé České koruny byli do Lužice dosazováni tzv. fojtové, a to jak pro Horní, tak pro Dolní Lužici. Těmito fojty bývali přední představitelé české šlechty. Ale když r. 1526 nastoupili na český trůn Habsburkové, přestal zájem panovníků o Srby, a když pak v r. 1635 zašantročil Ferdinand II. Lužici Sasku za jeho pomoc v třicetileté válce, byla země vydána germanizaci.
Značný vliv na vývoj srbského národa měla reformace, která uplatňovala právo národního jazyka v bohoslužbě. Proto vrchnosti vysílaly do škol srbské studenty studovat bohosloví, aby mohli svým krajanům konat bohoslužby v jejich jazyce. Pro bohoslužebné potřeby byly vydávány knihy v srbském jazyku, mezi nimiž stojí za zmínku překlad Nového zákona pořízený r. 1548 Miklawšem Jakubicou. Tento překlad však zůstal v rukopise, poněvadž se nenašel mecenáš, který by zajistil jeho vydání tiskem.
V polovině 16. století žilo v souvislém srbském území na východ od Labe asi 160 000 Srbů a 35 000 Němců. Tito žili většinou v městech, na venkově to byli majitelé šlechtických statků a zčásti jejich čeleď. Venkovské německé obyvatelstvo žilo jen ve 23 obcích oproti 1860 obcím srbským. Na západ od tohoto kompaktního osídlení byla ještě řada srbských jazykových ostrovů po obou stranách Labe - ku příkladu kolem Míšně.
Během třicetileté války se stalo území Lužice po celou dobu dějištěm válečných operací a bylo strašlivě zpustošeno a vylidněno. Počet obyvatel klesl na polovinu. Do vylidněných oblastí byli usazováni osadníci ze západních krajů Německa, takže území dosud zcela srbská byla poněmčena. To se týká především západního pomezí Lužice. Rozvíjející se srbská kultura byla zcela zničena.
Jako všude ve střední Evropě zesílil po třicetileté válce i v Lužici útlak poddaného venkovského lidu. K tomu zde přistoupila i snaha úplně potlačit srbský jazyk. Byla vydávána nařízení, v nichž se přikazovalo odstranění srbských duchovních ze srbských obcí, zákaz srbského zpěvu v kostelích, ničení srbských knih, likvidace srbského vyučování a nakonec vymýcení srbského jazyka z veřejného života. Duchovní a učitelé byli nabádáni, aby všemi přostředky přispěli k zániku srbské řeči a k všeobecnému šíření němčiny.
Přes tyto krajně nepříznivé podmínky srbský lid se nevzdával svého jazyka a svých národních obyčejů. Národní vědomí udržovali především srbští studenti, kteří se sdružovali do kroužků, v nichž pěstovali srbskou řeč a národní tradice. Tak tomu bylo na universitách v Lipsku, Wittenberku a ve Frankfurtu nad Odrou a především na srbském semináři v Praze. Z absolventů těchto universit vznikaly první skupiny srbské inteligence a začátky literatury. I za velmi těžkých podmínek se podařilo mladým vlastencům vytvořit poměrně bohatou duchovní a později i světskou literaturu - ovšem za cenu velikých osobních obětí.
Ještě začátkem 19. století byla v obou Lužicích asi třetina všeho obyvatelstva srbská - kolem 250 000 obyvatel.

(Pokračování příště)

Bohumil Malotín
Úsilí Čechů a Lužických Srbů o jednotné slovanské písmo

V průběhu našeho obrození se stále silněji ozývala myšlenka po sjednocení veškerého Slovanstva, jež daleko silněji zaznívala ze slovanského západu, který se právem cítil ohrožený rozpínavostí svých německých sousedů. Byli to především Češi a často společně s nimi i vůdčí kulturní osobnosti Lužických Srbů, kteří tuto situaci zvlášť těžce pociťovali a snažili se jí čelit. Na kulturněpolitickém poli se to uskutečňovalo především vzájemnými návštěvami, překlady literatury, poznáváním slovanských jazyků a historie slovanských národů. Z mnoha příkladů uvedeme alespoň nejzajímavější.
Tak např. Matias Antonius Reljkovic (1732-1798) ve své slavonské gramatice, vydané v Záhřebu (Agram) r. 1767, porovnává několik slovanských jazyků (z dnešního hlediska nářečí) - slavonštinu, chorvatštinu a dalmatštinu s češtinou a polštinou; Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787) v Abhandlung über den Kalender der Slaven, besonders Böhmen (1777) si všímá zvyků a obyčejů jižních, západních i východních Slovanů a dokládá je příslušnými výrazy. Josef Dobrovský (1753-1829) vydává r. 1799 Neues Hilfsmittel, die russische Sprache leichter zu verstehen. Druhé, rozšířené vydání vyšlo rovněž v Praze r. 1813. Antonín Puchmajer (1769-1820) vydal r. 1805 Pravopis rusko-český, což je první tištěná kniha tohoto oboru na českém základě. Vysvětluje v ní nejen pravopis, ale i gramatiku, přidává slovníček a na konec připojuje několik českých textů psaných azbukou (kyrilicí).
Nechybějí ani rukopisná svědectví o setkáních s jinými slovanskými národy. Tak např. Josef Holub z Bubenče si na volné listy vevázané do Melantrišky zapsal vzpomínku na pobyt ruských vojsk v Praze. Píše: "Roku 1799 první transport šel skrz Prahu měsíce června 10ho: na ... 34 tisíce Rusu mezi nimi byli Kalmucí pak Kozácí, Rejthaří mušketýří a ti co přišli do císařský[ch] zemí. Museli jím dát lidi všechno darmo pít a jíst ... a dyš šli zkrz Prahu dostali mnoho peněz ode všeh. Každej jím házel pak i chléb[;] darmo házeli mnozí i houský i munzemle slovem co bylo k jídlu[;] všeho dost jsem očítě víděl i sám jsem jím poskytnul ... Josef Holub." - Za vlády ruského cara Pavla Petroviče (1796-1801) - syna Kateřiny II., bylo na krátký čas Rusko spojencem Rakouska proti Francii a Anglii. Pod vedením Alexandra Suvorova (1729-1800) bojovala ruská vojska proti Francouzům v Itálii a Švýcarsku a proti Angličanům v Nizozemsku. Na zpáteční cestě z těchto bojů se na krátký čas vojáci zastavili i v Čechách. Deska na Národní třídě v Praze tuto skutečnost připomíná. - Informace o Rusech, kteří byli po dlouhá desetiletí považováni za baštu Slovanstva, pokračují v průběhu 19. stol. v daleko větší míře, než tomu bylo ve stol. 18. Neúnavný Josef Dobrovský r. 1812 v Berlíně vydává Altrussische Geschichte nach Nestor a o osm let později píše předmluvu k Puchmajerově knize: Lehrgebäude der russischen Sprache (Praha 1820). A tak bychom mohli pokračovat ve výčtu publikací i novinářských zpráv, které naše předky seznamovaly nejen s Rusy, ale i s ostatními slovanskými národy.
Lužičtí Srbové si uvědomovali především příbuznost s češtinou a polštinou. Tento jev můžeme sledovat již od prvních překladů náboženských knih a gramatik. Jakub Ticin (1656-1693) se ve své gramatice (1679) na mnoha místech odvolává na češtinu; nejen pro své krajany, ale i pro řeholníky přicházející z Čech píše gramatiku (1768) Jan Jurij Prokop Hančka (1731-1789). 19. stol. bylo i pro Lužické Srby národním obrozením a s ním se rovněž rozšiřuje rozhled po ostatních slovanských národech včetně slovanského východu.
Tolik úvodem, v němž jsem chtěl upozornit na skutečnost, že myšlenka všeslovanství nepřišla v 19. století zčistajasna, nýbrž že měla dlouhý vývoj. Z rozsáhlého všeslovanského snažení se v dnešním pojednání soustředím na pokusy o jednotu písma. Dálo se to dvěma směry. Tu první snahu představoval Josef Franta-Šumavský (1796-1857), který se pokoušel o sjednocování slovanských jazyků na základě latinky; tu druhou zastupoval František Jan Jezbera (1829-1901), který usiloval o totéž na základě azbuky (cyrilice). Frantovy snahy se projevují prakticky již v l. polovině 19. stol. Jeho Otčenáš ve čtyřech slovanských nářečích, totiž ilirský (slovinský), ruský, český a polský byl vydán r. 1840. Autor tam pro každý jazyk používá dvou abeced, aby si čtenáři srovnali obecně známý text s abecedou jim neznámou. V době vydání Otčenáše bylo F. Jezberovi 12 let, takže Franta- Šumavský měl před sebou ještě dlouhá léta působení na tomto poli. - Šumavský je dnešní odborné veřejnosti známý především jako autor německo-českého a česko-německého slovníku. Méně známé, ba docela zapadlé jsou jeho pokusy o sjednocování slovanských jazyků. K tomuto účelu mělo posloužit opět slovníkářské dílo značných rozměrů, totiž Slovník všeslovanský, v němž srovnává 6 hlavních slovanských jazyků (bulharštinu, staroslověnštinu, češtinu, jihoslovanštinu {charvátštinu}, polštinu a ruštinu) s němčinou. Poněvadž Franta oprávněně počítal s těžkostmi, které zájemci budou se slovníkem mít, vydal rok předem poučení, v němž informoval, jak bude slovník vypadat a jaký bude mít význam. Informační brožurka o rozsahu 48 osmerkových stránek má název: Jazyk slovanský čili Myšlénky o všeslovanském písemním jazyku. Tisk vyšel v Praze u Jaroslava Pospíšila r. 1851. - Uvedu několik myšlenek Franty- Šumavského. V závěru předmluvy říká: "My ještě dosud za to máme, že by bylo pro slovanské písemnictví velmi užitečno, kdyby všichni alespn vyšší vzdělanci slovanští církevnímu jazyku tak se naučili, aby v něm mohli, místo franštiny nebo maďarské latiny nebo nějaké jiné -iny besedovati, čili konversovati."A pokračuje: "Ani novou mluvu dělati, ani ruskou za všeslovanskou navrhovati nehodláme ... bude zatím dost, když se alespoň tolik naučíme, abychom ... každý ve svém nářečí mluvíce, jeden druhému rozuměli." Navrhuje vyučování jak latině, tak "cyrilštině" (církevní slovanštině) a dodává: "Tato, myšlénka, jak se zdá, vznikla u více slovanských vzdělanců ve stejnou dobu ..." Franta soudí, že "dříve nebo později bude slovanský národ (Slovanstvo) jediný všeslovanský jazyk míti". Jinde však připouští i druhou možnost, totiž že časem se může z každého slovanského nářečí vyvinout spisovný jazyk. Doporučuje vydávání všeslovanského časopisu a ideální slovanské mluvnice. Ve své úvaze věnuje zvláštní pozornost slovanskému slovesu. Tato otázka ho zajímala už mnohem dříve a věnoval jí studii, která vyšla jako první knižní publikace r. 1829. Jmenuje se Zastaralé formy českého slovesa. Vraťme se však k jeho zamyšlení nad připravovaným všeslovanským slovníkem. Když poukazuje na imperfekta a aoristy, nezapomíná připomenout, že právě tyto formy (vdoby), u nás a u některých jiných Slovanů dávno zaniklé, jsou dosud živé v bulharštině, některých jazycích jihoslovanských a v lužické srbštině. - Po tomto úvodu Franta přistupuje k seznámení čtenáře se záměry připravovaného slovníku, vyzdvihuje jeho význam a uvádí zásady sjednocujícího pravopisu. Podle Frantových představ měl každý jazyk ze svých specifičností něco obětovat. Tak např. odbourává l. Říká: "polské l může každý jiný Slovan ve svém nářečí za obyčejné l považovati. Tak také česko-polské ř - rz v druhých nářečích vaditi nemůže. S českým h se nemíní Franta zaměstnávat, neboť tak jak tak povstalo z církevněslovanského g. Spřežku ch doporučuje nahradit jihoslovanským h. O rusko- českém ď, ť říká, že si ho Polák lehce přemění ve svoje dz, c. "Že Rus a Polák v neurčitém (infinitivu) i vynechává, klada ť (c) a že Jihoslovan ti a ty vyslovuje, to nám nepřekáží." "Aby se vedle č, š, ř nepsalo ještě pro Poláka cz, sz, rz, káže snad rozum každému..." rj píše Franta tam, kde ř z měkkého r povstalo, jako příklad uvádí slovo burja. "Před ě a i se měkkost ... neznamená, aniž se duše, práce vedle duša, práca ... pro Čecha zvlášť psáti bude ... rovněž núze (nouze), vóla (vůle) atd." - V samém závěru knížky má ukázku ze srovnávací mluvnice slovanské, kterou vykládá na slovese býti. Jazyky rozděluje do 6 skupin (1. církevní a staročeské, 2. jihoslovanské plné (s krátkými formami minulých časů), 3. jihoslovanské otřelé, 4. české nynější, 5. lužické, 6. polské.
U lužické srbštiny nerozlišuje tvary hornolužické a dolnolužické, což se týká především 3. osoby jednotného čísla - jo. Časování je zapsáno následovně: sym, sy, je (jo), smy, šče, su; bych, by (bys), by, bychmy, byšče, bychu.
Ve slovníku, který začal vycházet o rok později, tedy 1852, a který pro nedostatek peněz končí stranou 128 a heslem bogotatstvo [po druhém t je měkký znak] však má novou předmluvu a další výčet pokynů, jak co psát. Je pravda, že základem je latinka, ale aby se vyhnul alespoň některým diakritickým znaménkům, vypůjčuje si některé znaky z azbuky (č, měkký znak, ch, ž aj.), nebo si je tvoří sám (š). Nedivíme se tedy, že takový pravopis nakonec nevyhovoval nikomu.
Když Franta Šumavský zjistil, že s touto reformou nemá úspěch, obrátil svou pozornost alespoň částečně k azbuce, ale to už se iniciativy v tomto oboru chápal mladý a této myšlence zcela oddaný František Jezbera, nadšený rusofil a panslavista. Po smrti Hankově se stal úředním překladatelem ze slovanských jazyků, od r. 1861 profesorem ruštiny a srbštiny na pražském polytechnickém ústavu; od ruského cara vyznamenán, člen učené společnosti v Bělehradě. Věnoval úsilí o sjednocení Slovanstva na základě cyrilice - slovanského písma - veškerou svou energii a nezměrné množství času. Byl neúnavný a nevybíravý bojovník proti komukoliv, kdo s ním nesdílel týž názor, nebo se mu dokonce pokusil oponovat. Tak se např. pustil do ostré polemiky s profesorem Janem Evangelistou Purkyněm, tehdy již věhlasným, který byl opačného názoru. Ten totiž tvrdil, že by se Rusové a Srbové měli naučit psát latinkou. (Lemberger Zeitung 1859, poslední květnová čísla). Jezbera Purkyňovi doporučil, aby o této věci raději nemluvil a jiných tím nezaváděl. Jezbera stejně jako Franta Šumavský se snažil odstranit diakritická znaménka. Za jediné a výstižné písmo pro všechny slovanské jazyky považoval cyrilici a brojil proti "písmu švabskému" a latince, "kteréžto znaky", jak říká, "nevystihují mluvu těchto slovanských plemen ... písmena zvuky slovanské jimi naznačiti nemohouce - neladně spojují aneb nemotorně rozličnými čárkami, kličkami a kolíčky zpotvořují, což v běžném psaní neustále zdržuje.". Ve svých brožurkách rozpracovává a příklady dotvrzuje toto svoje přesvědčení. Na rozdíl od Franty se o Lužických Srbech zmiňuje poměrně často a ve svém Slověninovi (což byl všeslovanský časopis, doporučovaný již Frantou) jim věnuje značnou pozornost.
Jezbera osobně Lužici navštívil (1858) a seznámil se s řadou lužickosrbských kulturních osobností, především s J. A. Smolerem (1816-1884). Své poznatky publikoval ve spiscích, které zčásti vydával vlastním nákladem. A poněvadž to byl člověk kritický, vyjadřoval se často kriticky o Lužických Srbech. Tak se např. pozastavuje nad dvojím hornosrbským pravopisem, katolickým a evangelickým, nebo si všímá purizmu a ten naopak velmi chválí. Říká: "Horní Lužičané, kteří na literární šum Čechův procítili a procítnuvše, ve všem dle nich se řidili, počali uváděti do svého spisovného nářečí, na místo germanismův čisté slovanismy, jež zvláště dle příbuzných Čechův přijímali, tvořili a uzpůsobovali; a tím stalo se, že jich spisovní mluva Čechu více je srozumitelná, než ta, jížto prostý lid ve Lužici hovoří." (Slova k povyjasnění naší slovanské vzájemnosti, Praha 1864, s. 3) V témž spisku se obrací ke Smolerovi a říká: ..."Vy sce najprěni mysličku vo povšytkomnym slovjanskom písmě do praktického živenja přesadžili. Duž dyrbi so starac za zavedženie Kyrillici jako povšitkomneho slovjanského písma. (s. 14) Smoler se na Jezberu v otázce zavedení azbuky pro všechny slovanské národy vážně obracel a navrhoval mu společné vydávání časopisu Slavische Revue, který měl této myšlence sloužit. Od Jezbery žádal kromě článku o Lužických Srbech zaslání ruských liter. Po marných urgencích, když nepřicházely ani litery, ani článek, se Smoler této myšlenky vzdal a k vydávání Revue vůbec nedošlo. Jezberovi však získal podporu na vydávání Slověnina od ruské mecenášky Olgy Fjodorovny Košelevové ve výši 100 dolarů. Takže r. 1862 vydává každý svůj samostatný časopis. Smoler Zeitschrift für slavische Literatur, Kunst und Wissenschaft a Jezbera Slověnina.
Na přípravy k jeho vydávání Jezbera upozorňuje ve svých spisech a po ukončení první řady - prvních šesti číslech poznamenává i jejich obsah. Prakticky v každém čísle je článek o Lužických Srbech buď od Jezbery samotného, nebo od lužickosrbských autorů. Do časopisu přispíval z Lužických Srbů především J. A. Smoler, ale najdeme tam obsáhlý článek od Kito Panka (1808-1895) a báseň od J. Wjely-Radyserba (1822-1907). - Podívejme se však na časopis zblízka. První číslo vyšlo 1. 8. 1862 a jeho vydavatel a redaktor František Jezbera seznamuje čtenáře s obsahem, cenou, posláním aj. podrobnostmi. V záhlaví čteme: "Všeslovanského časopisu Slověnin, posvěceného nauce a zajímavému čtení, vychází v roce 12 čísel. V obsah vcházejí články původní i vypůjčené ze slovanských knih a časopisův, mající cílem slovanskou vzájemnosť, nauku atd. - Roční předplatné na 12 čísel s pošt. zásylkou v zemích Rakouských: 5 zl. (pololetně 2 zl. 50 kr.), mimo Rakousko 4 ruble nebo tolary. Redaktor a vydavatel F. J. Jezbera v Praze č. 82-2. Každé číslo zvlášť 50 kr."(záhlaví mají několik variant, toto je z č. 4, 1864). Takový byl předpoklad. Skutečnost však byla poněkud jiná. R. 1862 vyšlo pouze jediné číslo a pokračování nastalo až následujícího roku. Do konce r. 1863 vyšlo dalších 7 čísel. Jezbera pokračoval ve vydávání ještě následující rok, tedy1864, kdy vyšlo celkem 5 čísel, která sice čísluje od jedničky do pětky, ale ve stránkách navazuje na předchozí ročník. R. 1865 vyšlo jedno číslo, které je přetiskem č. 4 z
předcházejícího roku (s. 141-148; časopis vycházel s různým počtem stran) a liší se od něj prakticky jen vročením.
A nyní k lužickosrbským článkům. Č. 1 na s. 6 má článek Ke wšyknym mojim slowjanskim psijaseljam hobima Lužicoma. Článek, snažící se probudit vlastenecký cit Dolních Lužických Srbů je datovaný 20. 7. 1862 a podepsaný Jezberou. Autor se zmiňuje o své návštěvě Lužice a o možnosti naučit se při této příležitosti lužickosrbsky. Článek je psán dolnosrbsky a Jezbera velice chválí dolní srbštinu a váží si toho, že jako jedna z mála mezi slovanskými jazyky zachovala duál, préteritum, imperfektum a supinum. V dalším textu nabádá k purizmu ( později ho ocenil i u Horních Srbů) a k slovanské vzájemnosti. Provolání je celostránkové. - V témž čísle na s. 18 se obrací ke Smolerovi, chválí ho za jeho kladný postoj ke kyrilici a za ochranu, kterou mu Smoler poskytl proti jeho oponentům a uveřejňuje část dopisu. Píše kyrilicí a snaží se o horní srbštinu.V textu však má řadu bohemizmů a gramatických nepřesností, což zcela vylučuje možnost, že by to byla citace Smolerova dopisu. Píše: "Štož někotri rěči prětivo zawědzenju kirilicy pola latinsko pisacych Slowjanow, to su slowa užom tysackroť slyšane. Wone moža jénož ka slabych a krotkowidzacych ljudži něšto skutkowať za Slowjana pak, kotryž so dale stara, dyžli za jedyn dzen, za Slowjana, kotryž sebi rozkwět wšeho swojeho naroda žada je to užom wučinena wěc, zo Slowjanstwo prědy k polnej mocy njepřindze, ač budza jeho wzdzelancy z posrědnistwom kyrilici zjednotěnu" a pokračuje česky: "V jeho pak veledůležitém časopisu Zeitschrift für slavische Literatur, Kunst und Wissenschaft (1862), v němž kyrilici rozhodně přednost dává, uvádějí se již příklady pravopisu kyrilského v nářečí českém, hornolužickém, polském, charvátském a krajinském."- V dalším čísle Jezbera čelí výtkám a vysvětluje, proč psát kyrilsky ve všech slovanských jazycích, a opět vyzdvihuje Dolní Srby. Chválí slovo wiki proti našemu jarmark a zmiňuje se opět o duálu a dalších dolnolužických zvláštnostech a říká, že mnohdy se mohou učit velcí od malých. - V č. 2 je otištěna Modlitba Páně ve všech slovanských jazycích (hornolužicky a dolnolužicky na s. 27). Na s. 36 uvádí slovanské (též v horní i dolní lužické srbštině) názvy dní, týdnů a čtyř ročních období. - Ve 3. č. připojil seznam nových lužickosrbských titulů. Je jich celkem 6: Jank a Hanka, Swjateje Marie kmotřinstwo, Prawo přes prawo wostanje, Zlote kublo (které překládá jako Zlaté klubko), Klinkotata lipka, Wodneho mužowa žona. V témž čísle (s. 56) upozorňuje na překlad Královédvorského rukopisu, který vyšel knižně hornosrbsky a v ukázkách dolnosrbsky.- Č. 4 je psáno větším dílem latinkou, obsahuje provolání ve formě básně Ke všem slovanským druhům a v závěru je opět seznam 9 lužickosrbských tisků s odkazem, že je možno zakoupit je v Budyšíně u J. A. Smolera. - V 5. č. prvního ročníku Jezbera uveřejňuje Gilferdingův (1831-1872) článek o Kyrilu a Methodovi, v němž se tento ruský slavista zmiňuje o vlivu soluňských bratří na Lužici a Lužické Srby. Říká: " ... ano i na zem Lužických Srbů prostíral se vliv Methoda." Ke stejnému názoru dospěl rovněž Wilhelm J. Boguslawski v knize Rys dzejów Serbo-Luzyckich. V závěru (s. 90) je článek od dolnosrbského autora Kito Panka (1808-1895), který byl v té době redaktorem dolnosrbského týdeníku Bramborski Casnik. K. Pank založil spolek Serbske towaristwo za Dolnu Lužycu, jehož program vyjádřil v článku To serbske towarstwo, co wono jo a co wono co. Jezbera ho přetiskl ve svém všeslovanském časopisu na pokračování. První část je napsána latinkou, druhá (v č. 7 prvního ročníku, s. 104-5) kyrilicí. V transkripci do kyrilice je řada nedůsledností a nepřesností. Jezbera např. nedělá rozdíl mezi i a y. Rovněž nerozlišuje l a l. Jelikož byl článek napsán v chotěbuzském nářečí, tehdy běžně spisovně používaném, bylo zapotřebí vymyslit znak pro h v cyrilici neexistující. Jezbera ho nahradil apostrofem, zatímco tvrdý znak cyrilice tady znamenal ě. Tak bychom mohli pokračovat. - (Číslo 6 prvního ročníku a číslo 1 druhého ročníku je nedostupné.) - Ve 2. č. druhého ročníku je závažný článek od J. A. Smolera psaný cyrilicí Stare Serby a Stari Serbjo. Pojednává o rozmístění sídel a o zaměstnání srbských kmenů a jejich vztahu k Němcům. Smoler, když se podpisoval kyrilicí, psal se s ja místo e - tedy Smoljar. - Poslední zajímavý příspěvek je až v 5. č. druhého ročníku. Je to báseň J. Wjely-Radyserba (1822-1907), národního buditele, spisovatele a novináře, Cuznik na rowje napsaná cyrilicí. Na samém konci Slověnina (s. 154) je vyčíslen počet slovanských národů a v tomto výčtu se uvádí počet Lužických Srbů 180000, počet mítně nadsazený. Mukovo sčítání z 80. let udává počet 172000. Pro zopakování Jezbera znova otiskuje tabulku názvů slovanských dní, ročních období atd.
Na závěr bych se chtěl zmínit o ohlasu, který toto úsilí mělo u nás i v Lužici. Z četných polemik, které Jezbera vedl, můžeme soudit, že odpůrců bylo značné množství, ale přesto povědomí o těchto snahách nezůstávalo omezeno jen na úzký okruh zájemců v těsné Jezberově blízkosti, nýbrž se šířilo i na venkov. Můžeme tak soudit z několika poznámek, které nacházíme v soudobém tisku. Tak např. jistě není bez zajímavosti, že Jezberův Prvý česko-slovenský Slabikář písmem slovanským vyšel ve třech vydáních.Tehdejší jeho vydavatel František Augustýn Urbánek poznamenává, že první dvě vydání se rozešla velmi rychle. Velkou zásluhu na odbytu přičítá učiteli Hlavní školy v Lysé nad Labem Josefu Vojtkovi. Za 5 měsíců bylo rozprodáno 2000 exemlářů druhého vydání. Vydání třetí vyšlo r. 1866. To svědčí o poměrně značném zájmu na českém venkově. - A ještě jedna zajímavost z praktického použití cyrilice v soukromém písemném styku. V knize Fr. Kubka a Miloslav Novotný, Božena Němcová, Praha 1941 čteme, že "azbukou psaná báseň V. Č. Bendla (1833-1870) založená do knihy od B. Němcové vypůjčené ..." byla jednou z těch nečastých ukázek použití slovanského písma v písemném styku. Václav Čeněk Bendl-Stránický, kněz a spisovatel, přítel B. Němcové, překladatel Puškina, autor humoristických veršů a próz, chtěl obdivované spisovatelce vyjádřit svoje city psané česky, ale přece jen obestřené, prostřednictvím cyrilice, do tajemného závoje.
A jaká byla v tomto ohledu situace v Lužici? Tam neohroženě vévodil J. A. Smoler. Nejen že byl první Lužický Srb, který dva týdny po návštěvě I. I. Srezněvského (1812-1880) v Lužici mu poslal cyrilicí psaný list v srbštině, nýbrž, byť s časovým odstupem, ve psaní podobných listů pokračoval. Je pravda, že některé dopisy svým přátelům psal rusky, ale řada z nich byla lužickosrbská písmem cyrilským.
Tímto problémem se zabývalo několik badatelů , počínaje V. A. Francevem (1856-1942) a J. Bartem-Cišinským (1856-1909), kteří Smolerovy dopisy uveřejnili v ČMS r. 1904. Kromě adresátů ruských několik srbských cyrilicí psaných dopisů je adresováno Jezberovi. První tři dopisy jsou z konce r. 1858, další dva z r. 1862, pak následuje dopis psaný rusky (1876), jeden další srbsky, ale latinkou a poslední opět cyrilicí. Na počest Fr. Jezbery napsal Pětr Mlónk oslavnou báseň, kterou uveřejnily Serbske nowiny v 40. čísle (patrně 1858). I v nedávné a současné době se Smolerovými dopisy psanými cyrilicí zabývá několik badatelů. Z lužickosrbských je to např. dr. Jan Cyž, Z ruskeho listowanja J. A. Smolerja (LpA 15/2, 1968, s. 227). V této práci jsou především dopisy ruským přátelům. Z českých Josef Páta, Z čěskeho listowanja J. A. Smolerja (Budyšin 1919). A v posledních letech se tohoto problému dotýká Ljudmila Pavlovna Lapteva (Russko- serbolužickije naučnyje i kulturnyje svjazi s načala 19 veka do pervoj mirovoj vojny. - Moskva 1993, 294 s., na s. 187). Ve své práci se zamýšlí nad možnými vlivy ruských slavistů, především Gilferdinga, na Smolera. Připouští kromě možnosti přímého vlivu ruských slavistů i možnost, že "není vyloučeno, že se v tom projevuje vlastní přesvědčení J. A. Smolera".
Jak se dozvídáme ze Smolerových dopisů Jezberovi, byl jeho vztah k němu víc než přátelský a trpělivý. Jezbera, jak z uvedených dopisů vysvítá, byl člověk krajně nespolehlivý. Na Smolerovy dopisy často vůbec neodpovídal. Slíbené články neposílal a v posledním dopisu si Smoler stěžuje, že ani potřetí ho nezastihl doma (2. 2. 1882). Přesto se proti němu nezatvrdil, ale naopak v časopise, který redigoval, chválil Jezberovy snahy o zavedení cyrilice. Jezbera to Smolerovi oplácel stejnými oceněními jeho snah. Smoler, ačkoliv o zavedení cyrilice usiloval, díval se na ohlas mezi Lužickými Srby skepticky. Vysvítá to z dopisu, který psal Jezberovi poté, co se snažil o rozšíření Slověnina mezi Lužickými Srby. Ve velké rozšíření nedoufá, neboť píše, že v Lužici mohou číst Slověnina jenom dva lidé - on Smoler a Hórnik, nikdo další neovládá slovanské jazyky. - Mezi současníky měl Jezbera mnoho odpůvců. Měl je však i v následujících generacích. Nejšíře se o něm zmiňuje heslo v Riegrově slovníku, Ottův slovník je již stručnější a velice kriticky se o Jezberovi vyjadřuje Josef Páta v knize Z čěskeho listowanja J. A. Smolerja. Nazývá tam Jezberu diletantem a říká, že jeho spis Kyril a Method,v němž Jezbera dokazoval prioritu cyrilice před glagolicí, kteroužto měl v hlubokém opovržení, je nejslabší z veškeré literatury tohoto zaměření. Důrazně podotýká, že lituje toho dne, kdy se Smoler s Jezberou setkal. S uspokojením však dodává, že plán zavést kyrilské písmo do lužickosrbského písemnictví neměl sebemenší ohlas.
Dnes, kdy je tato problematika už opravdovou historií a vlastně téměř zapomenutá, je, myslím, dobré, když si toto nemalé, byť nereálné úsilí připomeneme a zadíváme se na ně z hlediska snah o záchranu dvou blízkých západoslovanských národů Čechů a Lužických Srbů, z nichž první byl německým živlem ze všech stran obklopen a s vypětím sil bojoval ve vlastní zemi o rovnoprávnost a druhý v té době bojoval už jen o pouhé přežití.

Richard Bígl
Novožitné pohanství polské a evropské

Nebývalý odklon od křesťanského vyznání, jejž jsme na tomto světadíle pozorovali v uplynulém stu let, způsobil nejen vzrůst počtu ateistů, nýbrž také posílení vlivu východních náboženství, jakož i vznik četných sekt.
Mezi tak zvané sekty bývají řazeny, na příklad římskokatolickou církví, též skupiny usilující o oživení náboženství vyznávaných evropskými národy v čase před přijetím křesťanství. Největší oblibě se těší keltský druidismus a germánský odinismus. Na Litvě působí skupinky novopohanů baltských. Poměrně slabě se rozvíjí tradice řeckořímská, kterou pěstuje mezi jinými Fédération des Groupes Neo-Paďens se sídlem v Bordeaux. Co se týče novopohanství slovanského, dotknu se výlučně stavu v Polsku. Novopohanské hnutí jinoslovanské, ku příkladu na Ukrajině a v Rusku, si zaslouží samostatné zpracování.

Keltové

Současní druidi, podobně jako jiní pohané, oslavují během roku svátky: Imbolc (1.-2. února), Ostara (21. března), Beltane (jinak Valpuržina noc, 30. dubna), Midsummer (21. června), Lughnasadh (1.-2. srpna), Samhain 31. října) a Yule (21. prosince); některé z těchto názvů jsou germánského původu. Mezi svátky se vyznavači druidismu setkávají ve skupinách řízených plnoprávným Druidem a nazývaných grove (Británie) nebo clairierie (Francie). Druidové si zachovali tradiční třístupňový systém vzdělávání, zahrnující věštecké a léčitelské umění, znalost posvátných stromů, rostlin a míst, národopis a bájesloví. Bardové se učí umění, jazyku a základům druidské tradice, Ovati se zabývají věštectvím a léčitelstvím, vlastní Druidi bádají tajemství spirituální praxe.
Dnes působí ve Velké Británii několik samostatných "řádů". Některé z nich jsou polozednářskými charitativními společnostmi, zatímco jiné mají charakter ezoterických škol. Jejich činnost koordinuje Council of British Druid Orders, která nemá žádnou reálnou moc a pouze pořádá diskusní setkání. Bujně se druidismus rozmohl i ve Francii, kde působí Groupe Druidique des Gaules (časopis Message du GDG), Église Druidique des Gaules (časopis Le Druidism), jakož i "keltský scouting" Les Fiannas. Druidské skupiny jsou činné také na druhé straně Atlantiku. Vyznavači druidismu se chlubí, že k jejich náboženství se hlásí už více než milión lidí!
(příště Germáni)

ZPRÁVY

Z domova

IV. valná hromada Spolku česko-lužického se konala 30. 5. a 1. 6. 1997 tentokrát v severních Čechách na úpatí Krušných hor. První den pobývali účastníci v městečku Osek, rokování probíhalo v důstojném prostředí cisterciáckého kláštera. Předseda Richard Bígl zhodnotil činnost SČL v uplynulém roce, bylo vzpomenuto účasti spolku na různých akcích, velikonočního zájezdu do Lužice, vydání zemské samolepky Lužice, účasti na IV. valné hromadě Domowiny, převzetí knižního daru Tima Meškanka. Pokladník zhodnotil finanční situaci SČL jako vyváženou. Ve svém vystoupení poděkoval všem dárcům, kteří mimo jiné pomáhají při vydávání časopisu. Valná hromada přijala nové členy: Ing. Zdeňka Knota, Kamila Štumpfa a Romana Raczynského, M. és Sc., D. és L. a zvolila nové funkcionáře. Předsedou se stal opět R. Bígl, místopředsedou Zdeněk Valenta, pokladníkem Ing. Petr Sikora, dalšími členy výboru Mgr. Zuzana Sklenářová a Radek Mikula, vedoucím redaktorem spolkového časopisu J. Mudra, archivářkou Z. Sklenářová a knihovníkem Jan Hasala. Zástupce Klubu českého pohranicí Dr. Miroslav Urban představil svou organizaci a s přítomnými diskutoval o česko-německých vztazích. Towarzystwo Studiów Luzyckich v Zelené Hoře zastupoval Pawel Kopec, který přečetl zprávu o pestré činnosti a živých kontaktech s Lužicí na jihozápadě Polska. P. Kopec odevzdal spolku publikaci Luzyce (Zielenogórskie studia Luzyckie 1). Čtenáři ČLV si mohou tuto bezesporu zajímavou knihu se studiemi předních polských sorabistů předběžně objednat na adrese pokladníka.
Vzávěru valné hromady probíhala diskuse o lužické obci Rogow, která je ohrožena těžbou hnědého uhlí. Účastníci valné hromady se však neshodli na konkrétním způsobu vyjádření protestu proti hrozící likvidaci této obce. Po skončení jednání se konala vycházka do obce Libkovice, zničené důlní společností. O dramatických okolnostech likvidace Libkovic informoval členy SČL starosta Libkovic, který je velmi dobře zpraven o situaci Rogowa. Při loučení projevil pan starosta zájem v brzké době Rogow opět navštívit. Návštěva Libkovic byla ukončena prohlídkou zničeného kostela, který je hrozivou ukázkou lidské pýchy a neúcty ke kulturním hodnotám.
Druhý den valné hromady byl věnován přednáškám, které se uskutečnily v budově duchcovského muzea. Po přednášce T. Meškanka (otiskujeme v tomto čísle) Z. Valenta a Richard Bígl přednesli výsledky studia Lužických Srbů v České republice. Poutavým způsobem vylíčili životní osudy některých našich spoluobčanů lužickosrbského původu. J. Mudra upozornil na možná úskalí při používání ls. vlastních jmen v češtině, zejména při skloňování. Živý ohlas vzbudila přednáška Dr. R. Raczynského o antropologickém výzkumu Lužických Srbů (bude otištěna v příštím čísle ČLV). Přednášející se snažil vysvětlit metody a praktický význam těchto výzkumů, hovořil také o určité nedůvěře k těmto bádáním v Lužici a celém Německu, protože tato vědní disciplína byla hrubě politicky zneužita nacionálně socialistickým režimem. Do diskuse se zapojili také přítomní pedagogové z duchcovského gymnázia a zástupci muzea. Pobyt v muzeu byl uzavřen prohlídkou výstavy fotografií o Podkarpatské Rusi. Na zdárném průběhu valné hromady měl výrazný podíl Dr. Jaroslav Drbohlav, který ji organizačně zajišťoval.
Petr Sikora

Účastníci 4. valné hromady Spolku česko-lužického velmi děkují opatovi oseckého cisterciáckého kláštera Bernhardu Thebesovi za pomoc, kterou poskytl při ubytování ve dnech 30. 5. - 1. 6. 1997. Poděkování patří i panu Josefu Zádovi z městského muzea v Duchcově za možnost uspořádat přednášky o Lužici dne 1. 6. 1997.

Členská schůze SdPL při Společnosti Národního muzea 22. 4. 1997 v Lužickém semináři byla zahájena smyčcovým triem A. P. Borodina Variace na ruskou lidovou píseň (housle, viola, violoncello - L. Forbelská, R. Macháčková, B. Malotín). Bohumil Malotín pak pronesl velmi obsažnou přednášku na téma Úsilí Čechů a Lužických Srbů o jednotné slovanské písmo. Příští členská schůze SdPL se koná 23. 9. 1997.
J-a

Z Dolní Lužice (Připravil B. Malotín)

O zavedení mateřské školy v Dolní Lužici se stále diskutuje, činí se přípravy na její založení a lužickosrbští experti navštěvují menšinové školy v jiných zemích, aby získali zkušenosti. V poslední době se nejedná o založení školky jenom v Žylowě, ale i v Mostě. Vzorem v tomto snažení jsou stále bretaňské školy, na nichž jsou dobré výsledky s oživením bretaňštiny v nejmladším pokolení. - Nejsilnější domowinská skupina v Dolní Lužici je v Janšojcích. Má 203 členy a mezi nimi je i poměrně značný počet mládeže. Skupina se stará nejen o zachovávání krojů, mají je téměř všechny členky, ale, a to je nejdůležitější, i o zachování nebo obnovení dolní lužické srbštiny u mládeže.
NC 18


O dolnosrbském kazateli Juro Frahnovovi byl natočen půlhodinový film. Představuje známého dolnosrbského faráře doma v rodinném kruhu, v kostele i při návštěvě nemocných. V zajímavém vyprávění mimo jiné zdůrazňoval důležitost dolnosrbštiny.
NC 21

Nové knihy a články

Nové údaje o ruském cestovateli po Lužicích v 40. letech 19. stol.

R. 1996 vyšla v Bratislavě kniha Setkání s Evropou. Zveřejňuje dopisy ruského spisovatele V. A. Panova jeho matce M. A. Panovové. Dopisy byly posílány z ciziny, kde V. A. Panov cestoval v letech 1841-1843. Texty dopisů, uložené v moskevských archivech, opsala a zpracovala pracovnice Slovenské AV T. Ivantyšinová a vědecká pracovnice Ústavu slavistiky a balkanistiky Ruské AV M. J. Dostalová. Kniha vyšla (s peněžní podporou společenského hnutí Ruské federace Náš dům Rusko) souběžně v ruštině a slovenštině.Mladý ruský šlechtic V. A. Panov (1819-1849) chodil na přednášky na berlínské univerzitě. Byl také v Lipsku a Drážďanech, navštívil Prahu a Bratislavu a dlouho cestoval po zemích jižních Slovanů. V srpnu 1842 pobýval v Lužicích a v dopise z Vídně z 12. září / 31.srpna 1842 popsal tuto část svého putování. Jeho dopis je uveřejněn v uvedené knize. Začátek dopisu se nezachoval, zbývající text uvádíme zde (s některými vynechávkami): "... Až do Burkova (B-urg) doplout nebylo možné. Půl hodiny před nimi odevzdal člunař mé věci jednomu statnému mladíkovi, který si je vzal na ramena a vedl mě pěšinou po louce do vesnice. Dorazili jsme tam v 5 hodin večer. Chtěl jsem se zastavit jen na jednu hodinu, najmout povoz a pokračovat v cestě do Chotobuzu (Cottbus), vzdáleného odtud asi 1,5 míle. - Majitel hospody, do níž jsem vešel, aniž ještě věděl, kdo jsem, začal mi náhodou vypravovat, že několik týdnů před tím byl u nich jeden Rus, který se tam zdržel skoro dva týdny. Překvapen, zeptal jsem se na jeho jméno a měl jsem radost, když jsem se dozvěděl, že to byl Boďanskij, magistr naší univerzity, který se teď už vrátil do Moskvy a pravděpodobně tam už obsadil katedru slovanských jazyků, kvůli jejíž přípravě byl poslán vládou na 4 roky do ciziny. Potěšilo je, když jsem řekl, že jsem krajan Boďanského, že ho znám a že mě do jejich země přivedl tentýž cíl. Samozřejmě už jsem toho dne nepomýšlel na odjezd a zůstal jsem na noc, a potom místo jedné hodiny, jak jsem předtím předpokládal, strávil jsem v Burkově 3 dni a 4 noci. Nikterak mě nechtěli pustit. Tady poprvé jsem se setkal s podivuhodným pohostinstvím, zejména v rodině duchovního Mattinga [ ... ]. V Burkově, kam jsem přijel 18. večer, jsem strávil 19., 20., 21. a 22., v pondělí jsem vyjel povozem do Chotobuzu (město). Cestou jsem zajel do Papic a Kolkvic, k duchovním. Z Chotobuzu jsem 23. ráno šel pěšky do vesnice Pricen - 3,5 míle. Z Pricenu 24. po obědě jsem jel do Grodku (Spremberg). Odtamtud druhého dne do Šprece (vesnice Spreewitz), 1,25 míle, a zpět do Grodku. (Z Chotobuzu jsem si poslal napřed své věci do Budišina). Z Grodku téhož dne, 25., jsem jel povozem do Vojerec (Wojrez - město). Na mapách jsou všude tato německá jména, ale někteří obyvatelé je vůbec neznají. Z Vojerec 26. jsem šel pěšky do města Vithenau (na jeho slovanské jméno si teď nemohu vzpomenout). To všechno už jsou Horní Lužice (Oberlausitz), které začínají od Grodku - a tady už je jiné nářečí. Z Vojerec dne 27. / 15. jsem vyšel časně do vesnice Laz (Lohsau) - 2 míle. Nikdy nezapomenu slov znamenitého pastora Zejlera v Lazu, který mě doprovodil se slovy: "Řekněte své mamince, že má syna také tady". Vyjádření takového srdečného účastenství, takového laskavého přijetí se mi tam dostávalo na mnoha místech. Byl jsem šťasten [ ... ]. Z Lazu mi Zejler půjčil svého koně na polovinu cesty do Budyšína (Bautzen). Zde jsem přejel hranice Pruska a Saska. 27. jsem nocoval ve Velkově, vesnici vzdálené 3 versty od Budišina, v níž je velká herrnhutská škola, kterou jsem si chtěl prohlédnout. Učiniv to, druhého dne časně ráno (28.) jsem hned vyjel kočárem do Budyšína, kde jsem zůstal do 29. do večera. Odtamtud jsem jel dostavníkem do Görlitze (Zgorelcy), a tam 30. zpět přes Libij (Löbau) do Žitavy (Zittau). Zgorelec a Žitava jsou už v kraji úplně poněmčeném. Löbau tvoří hranici Lužických Srbů z této strany. Do Görlitze jsem jel proto, že tam je učený Lužický spolek, velká sbírka starožitností a knihovna - všechno se to vztahuje jedině k Lužici. Ze Žitavy dne 31. / 19. jsem jel do Rejchenberga už v Čechách .."
Jak je vidět, materiál uvedený v dopise V. A. Panova je lakonický a v podstatě se omezuje na výčet lužickosrbských obcí. Avšak tyto údaje nejsou vůbec bezvýznamné. Panov např. upřesňuje dobu lužickosrbského pobytu budoucího profesora Moskevské univerzity O. M. Boďanského. Celkově materiál svědčí o neutuchajícím zájmu ruských slavistů a slavjanofilů o Lužické Srby.
Z knihy: Vstreča s Jevropoj. Pisma V. A. Panova k matěri M. A. Panovoj iz Centralnoj i Jugo-Vostočnoj Jevropy (1841-1843). Sostavitěli T. Ivantyšinova i M. JU. Dostal. Bratislava, 1996. S. 46-47 - Stretnutie s Európou. Listy Vasilija Panova matke Marii Panovovej z ciest po strednej a juhovýchodnej Európe v rokoch 1841-1843. Zostavili Tatiana Ivantyšinová a Marina Dostaľová. S 45-46.
L. P. Lapteva

Kulturní kalendář Kulturkalender Kalendarz kulturalny 1997. - Euroregion Neisse - Nisa - Nysa, 58 s. (Výše nákladu, odpovědný redaktor, sestavovatel brožury, ani kdo vydání platí, uvedeno není.) - Brožura je rozčleněna do tří částí podle států, na jejichž území se kulturní podnik koná. Kulturní podniky v Česku zabírají 8, v Polsku 21, v Německu 29 stran. Každá část má 4 sloupce: Datum, Označení (např. výstava, slavnost ap.), Místo konání, Název akce / Pořadatel. Každá ze tří částí užívá příslušného jazyka (češtiny, polštiny, němčiny) . Zaujaly mě zejména podniky konané na území Německa. Čteme tu např. Singen, Horka, Sporthalle; Vogelhochzeit, Neschwitz, Sorbischer Verein; Osterreiten, Bautzen mit Umgebung aj. - Pokud vím, jsou euroregiony pohraniční oblasti vytvořené pro sbližování národů žijících po obou (třech) stranách hranic. Byly vytvořeny zřejmě na pokyn shora; vždyť sekretariát tohoto "regionálního sdružení" je na Okresním úřadu v Liberci, tedy na místě nejoficiálnějším. - Původními obyvateli Saska jsou jednak Lužičtí Srbové, jednak Němci. V přítomné době na dvojjazyčném území Saska (i Braniborska) jsou oba jazyky rovnoprávné. To však z uvedené brožury patrné není. Lužičtí Srbové a jejich jazyk, jako by neexistovali. Chtěl bych věřit, že se tak stalo nedopatřením a že vynechání lužické srbštiny není skrytou podobou rozpínavosti na východ (dějepisci a politikové tomu říkávají Drang nach Osten). Teprve případná další vydání Kulturního kalendáře ukážou (tím že budou čtyřjazyčná), do jaké míry je myšlenka euroregionu Neisse-Nisa- Nysa upřímná. Zatím o tom mám vážné pochybnosti. - Mimochodem podotýkám, že Česko-lužický věstník nedostal od Ministerstva kultury ČR dotaci, ministerstvo nás dokonce neuznalo ani za hodné, aby nám na naši žádost odpovědělo. I proto by nás zajímalo, kdo vydávání uvedené brožury a ostatní výdaje příslušného euroregionu platí.
J. Mudra


"Když se řekne antologie ..." je název recenze o sborníku básní a próz severočeských a lužickosrbských autorů Strach o moudivláčka, otištěná v literárním časopisu Tvar, 1977, č.9, s. 22. Jejím autorem je Vladimír Píša. V ČLV 1997, s. 22-23 jsme otiskli o této antologii recenzi z péra Leoše Šatavy. Protože hodnocení obou recenzentů se značněliší, doporučujeme laskavému čtenáři přečíst si i recenzi Píšovu.

Hudba

Nový program skupiny Lózy hólcy

Nové pásmo písní a scének kabaretního rázu, nazvané "My to mamy w ruce", představili v sobotu 24. května Lózy hólcy ve velkém stanu na vesnické slavnosti v Nuknici - již tradičním místě premiér svých pořadů.
Stalo se tak po delší odmlce, využité ke koncentraci sil a autorské invence (v loňském roce skupina neprezentovala nový program a vystupovala jen okrajově - kupř. na koncertu skupiny Lužica a dalších účinkujících v červenci 1996 v Chróscicích; připravila také texty skečů pro letošní ptači kwas).
I přes proměnlivé, spíše chladné počasí s občasným drobným deštěm našlo 24.5. cestu do Nuknice odhadem 800 návštěvníků všech generací. Právě posledně jmenovaný fakt je mimořádně důležitý, neboť Lózy hólcy jsou v současnosti nejen bezkonkurenčně nejpopulárnější lužickosrbskou amatérskou hudební formací, ale také "rodinnou skupinou". Mezi jejími fanoušky se totiž najdou jak děti v předškolním věku (mimochodem starší hit Onkel Jurij, publikovaný s českým překladem i v ČLV 1996, s. 26, již zdomácněl v lužickosrbských školkách), tak "wowki" v katolickém kroji.
Co říci k vlastnímu programu? Zdá se, že přestávka ve vystupování nebyla příznakem vyčerpání invence a chuti nebo dokonce krize a že skupině skutečně prospěla. Jejich nový program byl vyvážený, jak pokud jde o mluvené slovo, tak i hudební složku. Dlouhodobá příprava se vyplatila: takřka zmizela hlušší místa, známá z některých předchozích programů a také hudební výraz byl obohacen (i když stále přetrvává jeho určitá stará bolest - monotónnost).
Obecenstvo s nadšením reagovalo na čtyři nové scénky. Mezi nimi bylo kupř. fiktivní vystoupení jazykovědce H. Jenče coby Mr. Minuta serbšciny (podle stejnojmenného rozhlasového pořadu tohoto vědce z Lužickosrbkého institutu), který objevil srbský "triál" jako logický důsledek duálu a používá pozoruhodný stroj na přímé překládání z němčiny do lužické srbštiny. Úspěšná byla i scénka u psychiatra s pacientem trpícím bludem a domnívajícím se, že je Jurij Brězan. Další scénky se inspirovaly archeologickými vykopávkami a vyvoláním ducha krále Miliducha nebo chystanou výstavbou domova důchodců v Chróscicích. Většina skečů byla herecky dobře a přesvědčivě zvládnuta. Výrazný pokrok oproti dřívějším programům skupiny zaznamenalo technické zázemí (zvuk, efekty), zčásti i stránka kostýmů a rekvizit.
Zejména český divák - mezi obecenstvem byli i žáci z Nové Paky z partnerské školy Lužickosrbského gymnázia - ocenil zdařilé parodování čechizované "pseudosrbštiny" konferenciéra imaginární české dechovky - takové, jaké do Lužice skutečně přijíždějí a i nahrávají pro rozhlas.
Texty i hudba nových písní většinou setrvávaly u rutinního stylu skupiny, již vyzkoušeného a osvědčeného. Přesto však nesplývaly ve variaci jednoho stereotypního hudebního motivu natolik, jako v některých předchozích programech. Některé z nich, jako kupř. píseň Šunow, Haslow... o oblíbených místech diskoték a tanečních zábav, se zřejmě stanou i novými hity lužickosrbské mládeže. Ocenit je však třeba i národní a jazykový apel, objevující se (tu skrytěji, tu otevřeněji) v některých textech - zejména v písni Pój, nawróc so). Závěrečný "přidawk" dvouhodinového programu (známé písně Na Satkulu, Beno a Naš Onkel Jurij) pak již s účinkujícími zpíval celý diváky nabitý stan, jehož boční strana musela být pro jeho nedostatečnou kapacitu zdvižena.
Zvolená "symbióza" scének a písní se ukazuje být šťastně vybrána. Právě takovéto pořady kabaretního typu srbská Lužice, trpící v řadě rovin určitým provincialismem a syndromem "stojatých vod", za účelem katarze nutně potřebuje. Podobně potřebné jsou i populární, všem známé novodobé písňové "hity", společně sdílené celým jazykovým kolektivem.
Samotný fakt existence a koncertování skupiny je tak možno bez váhání označit za mimořádně významný "počin na národním poli". Vždyť v dnešní Lužici se jen zřídkakdy najde tak ryzí lužickosrbská atmosféra a taková koncentrace lužickosrbsky hovořící mládeže, jako na jejích vystoupeních. V této souvislosti (bez ohledu na možné výhrady k umělecké stránce) je role skupiny Lózy hólcy coby fenoménu, upevňujícího vědomí a prestiž jazyka, nezpochybnitelná a zřejmě stále nedostatečně doceňovaná. Produkci a popularitu této amatérské skupiny je možno vidět i coby určité zrcadlo, nastavené (personálně a finančně mnohonásobně zabezpečenějším) profesionálním kulturním tělesům srbské Lužice.
Vzhledem k výše řečenému je o to více třeba přivítat skutečnost, že koncertem v Nuknici zahájila skupina "šňůru" celkem 9 koncertů, trvající až do začátku srpna, během nichž navštíví prakticky všechny kouty regionu mezi Budyšínem, Kamjencem a Kulowem, doposud z větší části hovořícího a cítícího lužickosrbsky.
Leoš Šatava

Místa dalších vystoupení skupiny: 21.6. Wotrow, Ralbicy; 22. 6. Worklecy; 5. 7. Šunow; 11. 7. Budyšin; 12. 7. Njebjelčicy; 19. 7. Kamjenej; 2. 8. Róžant

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 069/6316221, Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dzělo Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.