Česko-lužický věstník
Ročník VII
Číslo 9 / září 1997

Šest let lužickosrbského básníka

Beno Budar: Naš kusk zemje (česky Náš kousek země), básně let 1988 - 1994, ilustrovala Božena Nawka - Kunysz, Ludowe nakladnistwo Domowina, Budyšín 1994, vydání první, 80 stran, hornolužicky.

Pisany štom E.

Z wichorow časa zrodzi so štom
- po zdacu z připada
kaž kóždy po zdacu z nas.
Nět na tebi sedzu, wosudo mój,
wjesoly z rozkcěwa
a zboha mjez halzomaj,
často drje njewjedzo,
zwotkel wětřik mi duje,
hdze halzy su druhe...

Na zelenu mlodosc tuž sadzu,
Na čerstwosc zdónkowoh byca,
na pisanosc zhromadnoh lěca.

Pestrý strom E.

Z vichřic času zrodil se strom
- zdá se, že náhodou
jak zdánlivě každý z nás.
Teď na tobě sedím, osude můj,
veselý z rozkvětu
a pevně ve větvích,
často jen nevěda,
odkud vítr mi vane,
kde větve jsou jiné...

Tak sázím na zelenou mladost,
Na svěžest jadrného bytí,
na nás, když v létě slunce svítí.

Nejnověji vydaná sbírka slovanského spisovatele ze Spolkové republiky Německa zahrnuje plody zhruba šestiletého básnění. Politickým středem tohoto období byl rok tisící devítistý osmdesátý devátý. Beno Budar (* 1946 v Kulowě) s jásotem pozoroval, jak se okolní svět mění a přitom si povzdechl, že " jen Lužický Srb, jak to tak bývá, líně se hýbá" (báseň Jaká zima, s. 10). S odstupem pěti let už autor onen "milý podzim, nejkrásnější v životě" nehodnotil asi tak jednoznačně. V celé sbírce uvedl vročení pouze u tří básní. Jelikož se lze domnívat, že verše "lid si svou zem rozsvítí, ji převrátí a obnoví" (Ty podzime nejživější, s. 11) se nemohou vztahovat než k roku 1989, chápu připojenou dataci jako autorovo sdělení: Čtenáři, omluv mou bezbřehou euforii, bylo to v době rozpadu totalitního systému, prožil jsi ji stejně. Ke kritice východoněmecké nomenklatury využil Budar prostředí ptačího kwasu, lužickosrbské lidové slavnosti. Havran ani jeho nevěsta straka nejsou, jak se dělali - "místo vody vína pili a ještě přitom zpívali: já vás všechny miluji". Dnes už je celý prohnilý průvod naštěstí "fuk" (Slovo družby na ptačí svatbě, s. 12). Krátkému bloku politické poezie předchází Stará stodola roku 1888, první báseň sbírky. Opuštěné hospodářské stavení na kraji vsi, dříve plné zvuků lidské práce, lásky a veselí, dnes příbytkem ticha, ptáčků a drobné zvěře, je autorovi symbolem převahy věčnosti nad lidským životem, jíž se otevřeně podřizuje. Běžný člověk se však svými myšlenkami a konáním pohybuje většinou na jiné třecí ploše, řekněme více přízemní. Řešení tohoto starého rozporu spisovatel vyhlašuje v závěrečných verších Pestrého stromu E. - obrací se k malým radostem všedních dnů.
Osobní zpovědí končí Vzpomínky - první z šesti oddílů, do kterých Budar své básně rozčlenil. Druhý, Náš kousek země, je zaměřen hlavně na bytostný problém padesátitisícového lužickosrbského národa, tedy asimilaci. Básník volá se zoufalou přímočarostí:

Prašenje

My wěmy,
zo je wotemrěwaca družina
rostlinow, zwěrjatow
zhubjenka -
za wšě rostliny,
za wšě zwěrjata,
tež za člowjeka.

Wěmy my,
zo je wotemrěwaca rěč,
tež ta najmjenša,
zhubjena
za nas wšěch?

Otázka

My víme,
že je vymírající druh
rostlin, zvířat
ztráta -
pro všechny rostliny
pro všechna zvířata,
i pro člověka.

Víme však,
že je vymřelá řeč,
i ta nejmenší,
ztrátou
nás všech?

Básník se také samozřejmě ptá po příčinách rychlého odnárodňování, jež dosud nikdo nedokázal zastavit. Tady se uchyluje k častému lužickosrbskému lkaní na osud malých národů, kterým ty velké kazí jejich "veselá setkání" (Pro malé národy, s. 19). Omílá též starou písničku o tom, že Lužičtí Srbové po tisíc let nevedli jediné války. Na konci básně Náš kousek země se však přesto obrací ke krajanům: "Jsme ale zcela nevinni...? Když vody ubývá - v našem prameni!" (s. 21). Sloveso točic znamená točit, vrtat, hlodat. V básni Wšelake točenja vrtá červotoč do klavíru, krtice hrabe za tučným červíkem a "točit dělá radost, když je piva dost". Do toho pak autor vkládá sloku: "A Srbi, jaká truchlota! Vrtáme si do těla, jazyk svůj si rozlámeme, svým haluzím uschnout dáme." (s. 25). Hravá báseň dostala aktuální tón a současně odlehčila vlasteneckému napětí celé kapitoly.
První báseň oddílu Zeleň našich zpěvů byla složena k posvěcení zvonu mládeže "Alois Andricki" roku 1989 ve vsi Radworu. Budar ústy katolického kněze umučeného v Dachau vyzývá: "neplakejte už pro mne ani pro své ztracené syny a zoufalé myšlenky - šetřte jimi!" Autor přesvědčuje rodáky, aby nad nešťastnou minulostí nehořekovali, nýbrž v ní hledali posílení:"Byli jsme a budem'" (Zvoň nám k zítřku, s. 32). Spisovatelovu úctu k poutnímu místu katolických Lužičanů najdeme v prosté básni - modlitbě:

Naš Róžant

Róžant naše žórlo je,
njech nam naše wostanje,
dolhož z hlosom slyšec budze
serbski kěrluš w serbskim ludze.

Maci boža, prosymy,
dar milosc nam a mudrosce.
Zašcěp nam do wutroby
našich wótcow horjenje.

Náš Róžant

Róžant naše zřídlo je,
kéž nám naše zůstane,
dokud hlasně slyšet bude
srbská píseň v kostele.

Matko boží, prosíme,
dej nám lásky moudrosti.
Očisti nás, odejmi
našim srdcím vlažnosti.

Básně oddílu Podivné divnosti tomuto názvu většinou odpovídají. Nazval bych je hravými. Jejich smyslu není snadné se dopátrat, pokud ovšem vůbec nějaký mají. Jejich hodnota tkví v úsměvné kombinaci slov a lehkosti, s jakou se dají přednášet. Líbily by se dětem. Že podobné rýmovačky najdeme i v jiných oddílech, není na podiv, uvědomíme-li si, že Beno Budar je šéfredaktorem dětského měsíčníku Plomjo. Básně Jak si děláš a Žádné řeči! (s. 42 a 43) se dotýkají obtížného, často klamného postavení člověka ve společnosti. Může si dělat, co chce, ale musí stát "ve správné řadě" (s. 42). Občan Budar se tak způsobem sobě vlastním vypořádává s širokou otázkou hranic lidské svobody v demokratickém státě.
Pátý oddíl - Blaženosti a touhy - je ve znamení přírody. Spisovatele okouzlila a on se tím netají. Nejvíce pěje těm, kteří mu také pějí - "pestrým ptáčkům" dokonce věnoval báseň Do životního jara (s. 53). Sní prostě o tom být pěnkavou, špačkem, sojkou, datlem, žežulkou... a snad i cvrčkem:"Jak ptáček čilý, chtěl bych být živý, tu - tam pije, zobaje, tu - tam letě, zpívaje."(Starý sen, s. 56). Zasněný básník nechápe, kam se valí proudy automobilů, proč jiní nevnímají tu krásu vůkol:"Lidičky autují, kam pak jenom chvátají? Slunce zázrak nevidí." (Babí léto II., s. 60). Na straně 63 je čtenář nabádán, aby se oprostil od všeho nedobrého, spočítal čas, který ho dělí od přechodu do věčnosti, byl sám sebou a "Daruj, co máš, dokud jsi náš..." Třebaže báseň sama působí více karatelsky, než je zdrávo - revoluční rok 1989 už je pryč -, přihlédneme-li k názvu Tichá prosba, je možno autorových devět veršíků považovat za vroucně upřímné. Vyvolá však údiv, když o devět stran dále nalezneme Malou prosbu, třináctiřádkovou báseň, podobně moralizující. Již soustředění dvou takových "kázání" ubírá sbírce na umělecké přesvědčivosti. Většina básní oddílu Obrácení je vyjádřením Budarových názorů na běh světa a zklamání z ran, jež člověk zasadil životnímu prostředí.
Probíraje jednotlivé kapitoly Našeho kousku země, nezmínil jsem se o epigramech. Ve sbírce je najdeme na devíti stránkách, a to jak samostatně, tak souborně pod jedním názvem. Od ostatních básní se liší tvarem, někdy také obsahem. Kombinace krátkosti, až úsečnosti s myšlenkovou stručností a přímočarostí nabízí možnosti, kterých dokáže Budar využít: (s. 14)

Wokomiki

Ow, krótke su te wokomiki,
kiž ci slódkosc wobradza,
ale dolhe su te křiki
hrěbaceho swědomja.

Chvíle

Oh, krátká je ta chvíle,
jež ti sladkost přináší,
ale dlouhá běhu míle
před výčitkou svědomí.

Nejkratší epigramy jsou dvouveršové, nejdelší je pětiveršový: epigram Delany (s. 38), jenž více odpovídá původnímu významu tohoto literárního termínu - nápis, v tomto případě asi na náhrobku. I některých takto krátkých básní se však dotýká problém, že čtenář neví, co měl autor na mysli:
Što wona praješe?
Ta tla mje znaješe. 		Co ona řekla?
Přece mě znala.

Toto epigram není. Pro útvary tohoto typu můžeme užít autorova označení Kapesní veršíky (Kapsne hrónčka, s. 46). Zřetelné poselství naproti tomu nese makarónské čtyřverší na straně 47, jímž se autor, převzav lužickosrbský text ze známé buditelské básně, vysmívá pivnímu pseudovlastenectví:

Ja ci praju,
Čechy krásné,
sag ich dir,
Bohemia dear,
Wostan w kraju,
Čechy mé,
hier gibt' s Bier.
Bohemia beer.

Spisovatelův poměr k alkoholickému nápoji však není jistě záporný. Svědčí o tom veršíky:"Lužičan bez hospody je jak rybník bez vody." nebo "Klidně pij, však jez též k tomu, žaludek si žádá slámu." Některé veršíky z téhož souboru (Pivničná, s. 48) jsou však méně důvtipné, např.:"Srbové pijí pomalu a dlouho, když si povídají něco nového." Co tím chtěl básník říci? Je na tom něco zvláštního?
Z pohledu prozodického je Budarova poezie sylabotónická se silnou tendencí k verši volnému. Jím jsou napsány především básně s vážnějšími náměty, ku příkladu úvodní báseň sbírky. Sylabotónický verš se oproti tomu uplatňuje zejména v básních méně vážných, např. Čas nazymski. Báseň o třech čtyřverších je spádu daktylotrochejského s metrickým schématem -U|-U|-UU. Metrický rozměr je dodržován s výjimkou druhého a čtvrtého verše, kdy se ryrmus dlouží o jednu slabiku: x'x|x'x|x'xxx. Vzhledem k tomu, že báseň má střídavý rým, vyznívá velmi pravidelně. Ve sbírce najdeme různé druhy rýmů, jakož i asonance. První strofa titulní básně (s. 20) obsahuje obměňovaný refrén. Autor jmenuje pět skupin obyvatel světa, kteří mají vždy něco, čeho se Lužickým Srbům nedostává. Z hlediska techniky básnění bych sbírku zhodnotil jako vyváženou, spíše konservativní. Čtenář se v ní neztratí. Chybí-li básni na první pohled hlubší smysl, je i po delším zkoumání jasné, že tam není. To je výhoda i nevýhoda. Záleží na okolnostech.
Několik kritických poznámek jsem vynesl výše, do závěrečného soudu se pouštět nehodlám. Rád bych jen podtrhl, že to, kolik zajímavého a hlavně nového přinášejí vydané básně - a právě v tom spatřuji měřítko uměleckosti - musí vědět v prvé řadě autor. On i kritik se mohou mýlit. Avšak prvnímu jde o víc.
Richard Bíg

Serbske šulske towarstwo z. t. přeprošuje was wutrobnje na zetkanje bywšich lužiskoserbskich šulerjow a dzělacerjow we Varnsdorfje 6. septembra 1997.

Program:
w 12. hodz. počescenje mištra Bj. Krawca při jeho rowje,
w 15. hodz. sympozij na Střelnicy na česc prof. Karela Macků, něhdyšeho direktora měšcanki,
w 17. hodz. serbski komorny koncert w awli nětčišeho Biskopskeho gymnazija, we
18. hodz. zhromadna wječer w inženjerskej šuli - Bychmy so wulce zwjeseli, hdy byšce naše přeprošenje scěhowali.
Rafael Wowčer, jednacel SŠT - Kata Malinkowa, předsydka přihotowanskeho wuběrka

Česká obec sokolská, Fakulta tělesné výchovy a sportu KU, Tyršovo muzeum těl. výchovy a sportu zvou na konferenci 12. - 13. září 1997 od 9 hod. v Tyršově domě v Praze 1, Újezd 40

Sokol, jeho vznik, rozvoj a význam.


Pořad:
12. 9.: Místo a úkoly československého, slovanského a ostatního zahraničního Sokola
13. 9.: Sokol a olympijské hnutí. Sokol a jeho dokumentace.
V pátek 12. 9. pronese přednášku o lužickosrbském Sokole Mgr. Timo Meškank z Budyšína

Roman Raczynski
Úvod do fyzické antropologie Lužických Srbů.

Lužice patří k nejzajímavějším oblastem střední Evropy a právem je velmi pozorně sledována ze strany společenských vědců různých oborů. Sorabistika, tzn. věda o Lužických Srbech1 se po druhé světové válce stala uznávanou teritoriální specializací archeologie, etnografie, folkloristiky, historie, jazykové a literární vědy a muzikologie. Tento intenzivní zájem má zvláštní důvod. Žijeme v epoše převratných společenských změn, na prahu vědecko- technické revoluce. Stáváme se svědky násilného zániku starých tradic, rychlého odumírání folkloru, intenzivní akulturace a přirozené asimilace národnostních skupin, které dodnes přes nepřízeň okolí dokázaly po staletí uchovat svou vlastní identitu. Studium národnostních skupin v asimilačním procesu významně přispívá k poznání všeobecných zákonitostí vývoje lidstva, což jistě poslouží jako dostatečné zdůvodnění svého oprávnění. Přesto existuje v současné sorabistice mezera, na místě zvláště citlivém, a sice tam, kde výsledky společenských věd mohou být potvrzeny nebo upřesněny přírodní vědou.
Fyzická antropologie zaujímá v systému věd zvláštní postavení: Zkoumá jako ostatní společenské vědy určitou skupinu lidí, ale zajímá se především o její biologické vlastnosti, proto se řadí k přírodním vědám. Czekanowski (1967) definuje fyzickou antropologii jako "biologický základ společenských věd"2. Tím je vztah fyzické antropologie se společenskými vědami dostatečně definován, aby bylo možno pokročit k hlavnímu předmětu těchto studií.
Lužice byla již odpradávna důležitou křižovatkou obchodních cest a politických vlivů. Zde se po celé dějiny, až do konce druhé světové války, setkávaly zájmy německého, polského a českého státu, v důsledku čehož probíhalo neustálé míšení obyvatelstva různého původu. Antropologická struktura Lužice se tvořila během celého tisíciletí postupnou modifikací obyvatelstva, východosrbských kmenů Běžunčanů, Milčanů a Lužičanů3 a později Horních a Dolních Srbů - přílivem nových osídlenců z Čech, Braniborska, Vlámska, Velkopolska, Dolního Slezska, Saska a Durynska. Na území Horní a Dolní Lužice se paralelně vytvářely tři národnostní skupiny, jejichž vzájemné vztahy nejsou dosud uspokojivě objasněny: Horní a Dolní Lužičtí Srbové, kteří pocházejí z konsolidačního procesu východolužických kmenů, a německy hovořící Lužičané, kteří jsou potomci německých a vlámských kolonistů, popř. germanizovaných Lužických Srbů.
Etnogeneze této skupiny je pro upřesnění dějin Lužice obzvlášť důležitá, protože ukazuje směr, rychlost a sílu asimilačních procesů, které ne vždy probíhaly v neprospěch Slovanstva4.
Dosavadní příspěvek fyzické antropologie k historii Lužice a stejně tak ke znalosti dnešního obyvatelstva této oblasti je, bohužel, velmi malý. To co bylo dosud vykonáno, nepřekračuje rámec dílčí studie. Jako jediný pokus o syntézu zůstává několik malých prací slavného lužickosrbského antropologa Wójcecha Kóčky (zvláště Kóčka 1937 a 1938), a série článků "Lužičtí Srbové" (viz příloha), které byly uveřejněny brněnskými antropology. Mezitím vynikající práce L. Crháka (1950) zůstala bohužel dodnes v rukopise. Všechny výše uvedené práce trpí stejnou chybou - zohledňují pouze lužickosrbsky mluvící obyvatelstvo Horní Lužice, zatímco zanedbávají Dolní Lužici a německy hovořící většinu této oblasti úplně vylučují.
V současnosti má fyzická antropologie v oblasti Lužice dvě hlavní úlohy:
1. Určení antropologických teritorií na základě analýzy struktury žijícího obyvatelstva, s ohledem na etnickou příslušnost.
2.Vysvětlení etnogeneze obyvatelstva Lužice výzkumem veškerého dostupného kosterního materiálu.
Je přirozené, že okrajové oblasti přitom nemohou být vynechány4.
Je nutné si uvědomit, že se v obou případech jedná o záchranný výzkum a někde již není z důvodu rychlého průběhu asimilace vůbec co zachraňovat. Velké pohyby obyvatelstva po druhé světové válce důkladně změnily antropologickou strukturu řady oblastí, další změny způsobilo vybudování průmyslové oblasti v důležité přechodové zóně mezi Horní a Dolní Lužicí.
Dlouholeté zkušenosti z Polska, SSSR, Československa a Maďarska ukazují, že spolupráce archeologů, etnografů a historiků s antropologem na řešení některých důležitých problémů je nejen žádoucí, nýbrž i naléhavě nutná. Sorabistika není v tomto ohledu žádnou výjimkou, právě naopak, zde máme poslední příležitost zachránit pro příští generace to, co nám doslova mizí před očima.5

Poznámky:
1 Německy Sorben (zast. Wenden), latinsky Surbi, Sorbi, Sorabi. Nezaměňovat s výrazem Serben (latinsky Serbi) = Srbové z Jugoslávie.
2 Viz Czekanowski 1967, s. 15.
3 Starosrbská oblast mezi Sálou a Kvisou se dělila na dvě části, které byly jazykově i kulturně výrazně odlišné. Západní křídlo inklinovalo k Čechám, zatímco východní křídlo bylo spíše spojeno se Slezskem.
4 Okrajové oblasti dvojjazyčné Lužice jsou široké, za posledních 150 let germanizované pásy, kde obyvatelstvo jednu i více generací mluví už pouze německy. Jde samozřejmě o oblasti se silným přílivem obyvatelstva různého původu, jako je lužická hnědouhelná pánev atd. V minulosti však běžně docházelo k asimilaci cizích přistěhovalců lužickosrbskou většinou.
5 Článek vznikl v r. 1972 a nesměl být z politických důvodů publikován ani u nás ani v NDR.

Příloha: Lužickosrbská antropologická bibliografie.

Zkratky - časopisy

Spisy PF UJEP Brno:
1. Spisy vydávané Přírodovědeckou fakultou Masarykovy university, Brno (do 1956)
2. Spisy Přírodovědecké fakulty University v Brně (1956 až 1965)
3. Spisy Přírodovědecké fakulty University J. E. Purkyně, Brno (od 1965)

Bibliografie:

1. Ambroz C., Bičan K., Poláček P., Lužičtí Srbové IV. - Korelace jednotlivých tělesných znaků. Spisy PF UJEP Brno, řada 1 - 6/1959, č. 406, s. 409 - 417.
2. Beneš J., Indrová O., Palm Dermatoglyphics of the Czechs from the South Moravian Region /Czechoslovakia/. Antropologie XI/1, 2,1973, s.71 - 75. E. A. v tab. 9, s. 74: Termination of D-line and distribution of patterns on palm among the Czechs and some other European populations.
3. Crhák L., Lužičtí Srbové. Brno 1950 /Dissertation/.
4. Crhák L., Lorencová A., Pospíšil M., Lužičtí Srbové II. - Somatologie. Spisy PF UJEP Brno, řada 14/1956/1, č.371, s. 6 - 44.
5. Czekanowski J., Czlowiek w czasie i przestrzeni. Panstwowe wydawnictwo naukowe, Warszawa 1967. S. 294. E. A, s. 166.
6. Czekanowski J.,Wstep do historii Slowian. Wyd. 2., Poznan 1957.
7. Czekanowski J., Zum Problem der anthropologischen Struktur von Deutschland. Bulletin der Schweizerischen Gessellschaft fur Anthropologie und Ethnologie, Band 23, 1957, s. 28 - 36.
8. Feyerabend, Ältere und neuere Funde aus der Oberlausitz. Zeitschrift für Ethnologie, Band 22, 1980.
9. Gayre G. R., Tenton and Slav on the Polish Frontier. A Diagnosis of the Racial Basis of the Germano - Polish Borderlands with Suggestions for the Settlement of German and Slav Claims. Eyre and Spottiswoode, London 1994, 41 maps, s.76.
10. Gottong H., Die Bevölkerung von Hoyeswerda-Land. Würzburg- Aumühle 1940.
11. Kóčka W., K proučavanju rasnosti Lužiskih Srbov. Etnologija 10 - 11, Ljubljana 1937, s. 420 - 425.
12. Kóčka W., Przyczynek do antropologii Serbo-Luzyczan. Slavia occidentalis, Tom 16, Instytut zachodni, Poznan 1938, s. 150 -179.
13. Kóčka W., Zur Rassenkunde der Lausitzer Sorben. Anthropologie 18, Praha 1940, s. 127-8
14. Lorencová A., Lužičtí Srbové I. - Lužice a její obyvatelstvo. Spisy PF UJEP Brno, řada 14/1956/1, č. 371, s. 1 - 5 /S. B.1958 - 1965, č. 8712/.
15. Lorencová A., Lužičtí Srbové III. - Znaky kefalometrické. Spisy PF UJEP Brno, 1959, č. 406, s. 371 - 408 /S. B. 1958 - 1965, č. 8711/.
16. Lorencová A., Lužičtí Srbové V. - Pigmentace. Spisy PF UJEP Brno, řada 17/1960/8, č. 416, s. 309 - 332.
17. Lorencová A., Beneš J., Lausitzer Sorben VI. - Papillarlinienbild der Handfläche . Spisy PF UJEP Brno, Serie 18/1965/8, č. 466, s. 381 - 414.
18. Lorencová A., Beneš J., Lausitzer Sorben VII. Papillarlinienbild der Fussfläche. Spisy PF UJEP Brno, Serie 18/1965/8, č. 466, s. 415 - 433.
19. Pospíšil M. F., Morphologie der Hand der Lausitzer Sorben. Acta facultatis rerum naturalium Universitatis Comenianae, tom. III., fasc. V. - VIII., Anthropologica. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1959, s. 325 - 336.
20. Schulz B. K., Rassenkunden deutscher Gaue. München 1935.
21. Schulz B. K., Rassenunterschiede in um Rosenheim. Anthropologischer Anzeiger, Band 9, 1943.
22. Virchow R., Buschan G., Germanen und Slawen, eine archäologisch - anthropologische Studie. Zeitschrift für Ethnologie, 22, 1890.

Jaroslav Teplý
Lužičtí Srbové - co o nich víme?

(Viz ČLV 1997, s. 25-26, 33, 44)
Národní obrození

Po vídeňském kongresu r. 1815 byla Lužice rozdělena mezi dva státy, Sasko a Prusko, což způsobilo i rozdělení dosud jednotného srbského území mezi dva státní celky. Největší část dostalo Prusko - asi 50 tisíc. Podmínky pro jejich národní vývoj byly nestejné, v Prusku mnohem horší než v Sasku.
V 19. stol. nabyly snahy o potlačení srbské řeči jiných forem. Nebyly to již zákazy používání srbštiny jako dříve, ale stát se snažil vymýtit ji jínými prostředky. Tak např. na školách bylo dovoleno vyučovat srbsky jen náboženství, všechny ostatní předměty se učily jen německy. Tato opatření však vyvolávala u Srbů protitlak a probouzela v nich národní vědomí. Začínají si ve větší míře uvědomovat svoji příbuznost s ostatními slovanskými národy. Zejména tomu tak bylo mezi srbskými studenty, z nichž někteří studovali v Praze a tam se setkávali s představiteli našeho národního obrození. Stejně tak jako u nás to byli především duchovní a učitelé, kteří probouzeli v lidu národní uvědomění a lásku k rodnému jazyku.
V důsledku osvícenských idejí, francouzské revoluce a jara národů v r. 1848 se zmírnil i útlak ze strany státu a Srbům se naskytl větší prostor pro jejich národní snahy. Ovjevují se srbské časopisy a rozkvétá srbský spolkový život, literatura a hudba, zakládají se kulturní instituce, byl založen první srbský vědecko-kulturní spolek Macica Serbska , která kolem sebe soustředila největší část srbské inteligence.
Za revolučního kvasu v r. 1848 podali Srbové svým vládám petice, ve kterých mimo jiné požadovali zřízení srbských škol, kostelů a soudů, srbské úředníky a zákony v srbské řeči, pokud se týkají srbských věcí.
Na všeněmeckém sněmu ve Frankfurtu bylo na návrh Roberta Bluma přijato usnesení, ve kterém se mimo jiné praví: "Sněm vyhlašuje slavnostně, že plně uznává právo neněmeckých národů na území Německa žijících na nerušený národní rozvoj v oblasti církevní, ve školství, v literatuře, ve vnitřní správě a soudnictví, na rovnoprávnost svého jazyka na území, které obývají." To bylo později přijato i do ústavy.
Tento nadějný vývoj byl však přerušen porážkou revoluce a nástupem reakce. Přesto však některá ustanovení zůstala v platnosti. V letech 1848-1851 bylo v Sasku dovoleno na školách vyučovat srbsky. Na budyšínském gymnáziu se vyučovalo nepovinně srbskému jazyku v rozsahu 4 hodin týdně. Srbštině se také vyučovalo na dvou učitelských ústavech v Budyšíně.
Toto částečné uvolnění bylo podnětem k pozoruhodnému rozmachu srbských národních snah. V r. 1860 založil Michal Hórnik (1835-1894) literární časopis Lužičan. V tomto období tlak proti Srbům značně polevil a srbské národní vědomí se upevnilo.
(Pokračování příště)

LIDOVÝ ODĚV LUŽICKÝCH SRBŮ
Část 4. Slepo a okolí
Zuzana Sklenářová

POPIS: Celá oblast je tvořena jedinou farností, proto tu nevznikly žádné místní varianty lidového oděvu. Srbské názvy oděvních součástí uvádíme v tamním nářečí.
ODĚV ŽEN A DÍVEK
Jako spodní prádlo sloužila obvyklá dlouhá plátěná košile s ramínky - henda, mladší generace přešla po 1. světové válce ke konfekčnímu prádlu.
* Do práce oblékaly ženy i dívky spodní vlněnou sukni (zelenou nebo červenou, lemovanou pestrou nebo černou stuhou - o.2) sešitou se živůtkem, který je krátký - zdejší sukně mají "renesanční" zvýšený pas, černým i barevným a lemovaným černou portou; v horku stačily dvě zástěry uvázané zepředu a zezadu; svrchní sukni z hrubého černého domácího plátna, obnošenou zelenou nebo černou vlněnou; zástěru modrou, z režného plátna nebo modrotisku podle druhu práce; košilku (kitlik) s krátkými rukávy z hrubého plátna, v chladnu lehčí jaku; čepeček-halbu, často bez šnorky - ozdobné mašle pod bradou (o.5), a nacolny bant - vlněnou stuhu 4 cm širokou, stahující vlasy nad čelem, dívky červenou, ženy černou; chodily bosy, ve dřevácích nebo botách. Do žní se oblékala modrá kartounová jaka a bílý bavlněný květovaný šátek spínaný pod bradou jehlicí nebo připjatý na stranách k halbě, rozložený do široka (o.4). V zimě byl šátek teplý vlněný-copla lapa různých barev, spínaný jehlicí nebo pod bradou překřížený a uvázaný (sepjatý) v týle; kolem ramen se vázal starší červený šátek z tištěného kartounu, trojcípý nebo úhlopříčně přeložený, nosil černý nebo modrý kabat - špenzr z hrubého domácího plátna, podšitý silnou vlněnou látkou, punčochy modré valchované, vyráběné průmyslově, nebo černé, pletené doma z kupované vlny, a tykački - pestré pruhované rukavice bez prstů. Na cestu na pole se brala modrotisková zástěra a jaka z černé, různobarevně (ne červeně) květované látky, které se pak svlékly.
* Na pochůzky po vsi nosily dívky a mladší ženy zelenou svrchní a červenou spodní sukni, modrotiskovou zástěru (nebo "voskovanou" - z černého, hnědého nebo modrého apretovaného batistu s plastickými barevnými vzory), kitlik, červený šátek přes ramena, v chladnu kabat - platowy nebo módry (o.1), později jaku bez šátku, "červenou" (s převahou červené) halbu, nacolny bant; chodily bosky, v zimě nosily dřeváky s černým koženým nártem nebo černé kožené pantofle a modré nebo černé punčochy. Starší ženy chodí téměř vždy v jace a vedle modrotiskové zástěry nosí i obnošenou modrobíle pruhovanou do kostela nebo tištěnou květovanou. Do města se braly vždy punčochy a střevíce. První den velkých církevních svátků odpoledne se dívky převlékly ze slavnostního šatu do vycházkového po vsi, ale s "modrými" součástmi místo "červených" a bílou plátěnou zástěrou.
* Dívčí zpívání: zpěvácké společenství sdružovalo všechny svobodné dívky ve vsi: do r.1900 od 18, od r.1918 od 15 let věku. Vstup do něho byl víceméně oficiální a představoval zároveň vstup do přazy - společenství dívek, které se scházely na přástky v jednom domě. Členství zaručovalo dívce pevné místo ve společnosti, měla svá práva a úkoly. Svobodná matka z něj byla vyloučena a musila nosit černý nacolny bant jako vdaná, dívka, která se do 28 let nevdala, vystupovala ze zpěváckého společenství a tím i z řad mládeže sama. Společenství mělo za úkol zpívat duchovní písně v postní neděle večer a na Velký pátek na lavičkách na návsi, ve velikonoční noci ze soboty na neděli před každým domem (jednu píseň pro každého dospělého; za to dostávala "kantorka"- sbormistryně peníze, které se pak rozdělily mezi zpěvačky) a v neděli odpoledne po nešporách; celé léto každou neděli chodily v "červeném" vycházkovém oděvu se zpěvem po vsi a po polích, kromě toho i o jiných svátcích, zvl. na paměť krupobití, kdy se nosil polosmuteční oděv, stejně jako při obcházení polí s prosbami o déšť nebo naopak o pěkné počasí (konalo se ještě ve 30. letech 20. stol.). Třikrát se zpívalo na dvoře statku, kde hořelo, za odvrácení dalšího požáru; zde se nenosil zvláštní oděv - mohl být stejný jako v postě nebo v létě. Do domu, kde někdo zemřel, chodilo zpívat večer před pohřbem 4-6 dívek v polosmutečním oděvu - zelené spodní i svrchní sukni, černé polce nebo soukenném kabatě, bílé (někde černé) plátěné zástěře, bílé smuteční halbě s černým nacolným bantem a bílou šnorkou, do r. 1900 ještě i v bílém šátku spínaném pod bradou, v černých punčochách a střevících. V běžném vycházkovém oblečení zpívaly dívky na svatbě při hostině - nevěstě na rozloučenou s chasou, za což dostaly odměnu z hostiny; jaka mohla mít krátké rukávy, v chladnu se bral červenobíle kostkovaný plátěný šátek spínaný pod bradou. - Ke zpěvu v postě dívky oblékaly zelenou spodní i svrchní sukni, pestrou jaku, modrotiskovou zástěru a šátek přes ramena, "modrou" halbu a "zelený" nacolny bant, šátek na hlavu (když bylo teplo, nosil se složený pod paží) - modrobíle pruhovaný z továrního vlněného kepru, od r. 1918 modrou nebo zelenou coplou lapu, punčochy modré (po r. 1918 černé) a kožené pantofle podle počasí. Na Velký pátek a ve velikonoční noci se místo jaky nosil kabat (módry i platowy) nebo polka, bílá plátěná zástěra a černá copla lapa. - V neděli v létě (od velikonoc do sv. Bartoloměje - 24. 8.) se zpívalo v oděvu k tanci s "anglickým" šátkem (hengelski šantk). - Zpívání zaniklo do r. 1960. R. 1994 však slepjanské "kantorki" (kulturní soubor starších žen, které běžně chodí v kroji) v Rowném tradici velikonočního zpěvu obnovily; na Velký pátek chodily v černé jace a modré halbě, ve velikonoční noci v modrobíle pruhovaném šátku. (Rozhlad 43 č. 6, s. 238.)
* K tanci: Jakmile byla dívka přijata mezi mládež, směla chodit k muzice. K té příležitosti dostávala zelenou sukni (už předtím obdržela dvě: ke zkouškám před konfirmací a při vstupu do zpěváckého společenství); pod ní nosila vždy červenou spodní sukni, dále kitlik z jemnějšího plátna, červenou "anglickou" halbu a červený nacolny bant, punčochy (modré, od r. 1918 černé, po r. 1930 někdy i modré nebo fialové). Šátek přes ramena byl na taneční zábavu druhý den masopustu, o velikonočním pondělí, letnicích, o posvícení a o vánocích "anglický" a zástěra modrotisková, na rukávky kitliku se připevňoval červeně vyšívaný pruh látky nebo kupovaná strojem vyšívaná stuha - nadšice (o.6); na slavnosti pořádané chasou se nosila damašková bílá zástěra a mušelínový šátek a halba. Podle počasí se na cestu oblékal módry kabat, od 30. let i barevná nebo černá jaka. Ženy chodily tancovat v masopustě; od dívek se v oděvu lišily ženským čepečkem (pouze dvoubarevným), černým nacolným bantem, červeným šátkem s bílými puntíky a vždy modrotiskovou zástěrou; na veřejné bály nosily barevnou jaku.
* Do kostela šlo dítě poprvé ke zkoušce před konfirmací (později byly zavedeny dětské bohoslužby, zvláštní dětský oděv do kostela se však již nevyvinul). Dívka tehdy poprvé oblékla novou zelenou svrchní sukni, zelenou spodní, zástěru z bílého damašku, do r. 1930 polku s modrotiskovým šátkem přes ramena, pak černou jaku, "modrou" halbu se zeleným nacolným bantem a bílou dírkově vyšívanou šnorkou, bílé bavlněné punčochy a burske crjeje. - Vlastní konfirmační oděv vyjadřoval význam obřadu - byl černobílý (o.5): přes zelenou spodní sukni se oblékla welmjanka, jejíž živůtek se šněroval modrou, ve smutku černou portou, a bílá damašková zástěra. Přes kabat (podšitý bílým frisé a lemovaný beránkem, s vatovanými rukávy) se vázal bílý šátek s dírkovou výšivkou, na hlavu halba z bílého piké nebo damašku s černým nacolným bantem a černou šnorkou, přes niž se na temeno hlavy kladla a v týle na uzel vázala bílá lapka, jejíž naškrobené cípy trčely do stran jako křídla. Punčochy byly bílé z domácí vlny, děvče obouvalo burske crjeje a pod paží drželo rubišco - loktuši stočenou spolu se zeleným vlněným šátkem tak, aby na předním konci vynikl barevný kontrast. Stejně se strojily 14-16leté dívky ke zpovědi; starší nosily bílou plátěnou podwijku - pásku přes vlasy nad čelem s jedním okrajem lemovaným prýmkem, místo lapky bílý plátěný šátek, zdobený podél okrajů pásem prolamovaných geometrických vzorů, ažurou a prýmkem (v polosmutku bez výšivek) a černé šněrování. Ženy měly černý nacolny bant lemovaný prýmkem, šátek přes halbu jako dívky, ale bez prolamovaných vzorů, v zimě vlněný, šátek přes kabat bílý lemovaný prýmkem a dírkově vyšívaný (v polosmutku oba šátky bez výšivky), sukni černou soukennou, hustě vrapovanou, černé šněrování, černou hedvábnou zástěru a do rubišca zavinutý černý šátek. Dnes chodí v jace bez šátků. - V neděli a druhý den velkých církevních svátků se dívky strojily "červeně": pod zelenou svrchní sukni braly červenou spodní, červenobíle kostkovanou zástěru, přes kitlik "anglický" šátek (v zimě přes kabat) a "červenou" vyšívanou pásku na rukávky, červené šněrování, "anglickou" halbu a přes ni bílou krajkovou, červenou podwijku lemovanou valencienskou krajkou (po 2. světové válce v nouzi i ažurkou a prýmkem) a bílou lapku s cípy vyšitými černě křížkovými geometrickými vzory, v zimě místo ní červenobíle pruhovaný šátek z vlněného kepru, pod bradou spínaný jehlicí nebo překřížený a svázaný v týle na uzel, punčochy bílé bavlněné, po r. 1918 černé vlněné, burske crjeje a rubišco se zavinutým červeným šátkem. Mladší ženy nosily místo "dívčích" součástí "ženské" - černou podwijku, červenobílou halbu, šátek na hlavu modrobílý, přes ramena červený s bílými puntíky, zástěru modrobíle pruhovanou a do rubišca zavinutý modrý nebo modrobíle pruhovaný šátek; byl-li velký mráz, mohly mít punčochy bílé vlněné. Od r. 1918 začaly nosit černé punčochy, "modré" součásti místo "červených" , odložily lapku a kabat nahradily polkou, v polovině 30. let wisatou jakou. Starší ženy přestaly nosit lapku už po r. 1900, i v létě chodily často v kabatě a zástěru nosily i modrotiskovou voskovanou, a pod paží držely složený modrobíle pruhovaný šátek. Dnes chodí v černé jace a bez šátku pod paží. - V postě a adventě se přes zelenou spodní sukni nosila welmjanka a černá hedvábná zástěra, jemnější kitlik, bílý bavlněný šátek přes ramena s tištěnými modrými květy přes kabat, "modrá" halba z kartounu (od poloviny 30. let i vyšívaná linonová) s černým nacolným bantem a "modrou" šnorkou, staré ženy nosily bílou z piké nebo damašku s bílou šnorkou dírkově vyšívanou; přes ni modrobíle pruhovaný šátek, bílé bavlněné punčochy a burske crjeje; po r. 1918 se začala nosit polka, černé vlněné punčochy a obyčejné střevíce, po r. 1935 wisata jaka. - První dny velkých církevních svátků (Boží hody) vyžadovaly černobílé oblečení: o vánocích a velikonocích zelenou spodní sukni, černou svrchní (u dívek welmjanku, u žen soukennou), černou hedvábnou zástěru, kabat; přes ramena o velikonocích bílý šátek lemovaný ažurkami a prýmkem a stejný přes halbu z bílého plátna nebo linonu, vroubenou nikoli krajkou, ale úzkým kanýrem z téhož materiálu a patřila k ní bílá plátěná nebo damašková šnorka obroubená prýmkem, na vánoce černý vlněný; bílé bavlněné (u žen vlněné) tradiční punčochy a burske crjeje; o letnicích halbu z bílého piké, nebo damašku s černou šnorkou a černou podwijkou lemovanou krajkou, a protože bylo teplo, chodilo se v lepším kitliku s černě vyšívanými páskami na rukávcích; dívky nosily přes halbu i ramena bílý dírkově vyšívaný šátek, ženy pak od poloviny 30. let soukennou nebo hedvábnou černou jaku bez šátku, černé pletené punčochy a obyčejné střevíce.
(Pokračování příště)

ERRATA

k článku Lidový oděv Lužických Srbů IV. Slepo a okolí (1. část)
str. chybně správně
40 podbok Podbok
41 "zěcetka" "dzěcetka"

Richard Bígl, Novožitné pohanství polské a evropské

(Viz ČLV 1997, s. 47)
Germáni

Odinismem je jmenována část současného pohanstva odvolávající se na tradici germánskou (zvláště nordickou), obsaženou v Eddě, ságách a runách. Je to název matoucí, protože germánské novopohanství rozhodně není jen vírou v samotného Odina. Ctí dva rody božstev: Wany, jsoucími bohy Země, rolnictví a plodnosti (Nyord, Freyr, Freya a jiní), jakož i bojovné nebeské Asy (např. Odin, Thor, Baldur, Tyr). Proto se vyznavači tohoto náboženství nejednou nazývají Asatru, což znamená věřícího v bohy nebo oddaného Asům.
Většina současných odinistů vzdává úctu jak Asům, tak Wanům, i když jsou skupiny "specializující" se na kult jedné, nebo druhé rodiny.
Pro odinismus je příznačná skutečnost, že jej lze charakterizovat jako "náboženství bojovníků". I publikace daleké od jakýchkoliv pravicových sympatií zdůrazňují, že je to "tradice bojovníka", nesoucí hodnoty věrnosti, odvahy, cti a dobrého kamarádství. Odinisté také častěji než jiní novopohané zdůrazňují etnickou funkci náboženství; publikace Odinic Rite praví přímo: "Všechna skutečná náboženství jsou ohraničena. Rodné ohraničené náboženství každého člověka tkví v kořenech sahajících v hloub dějin jeho rasy. Odinismus je ohraničené náboženství národů severní Evropy." Neudivuje tedy, že odinismus je oblíbenou vírou pravicových extremistů - odinistické věrovyznání hlásají např. skinheadské skupiny, jako Brutal Attack či Skullhead. Avšak pravicové sympatie nejsou nedílnou vlastností odinismu - Pete Jennings z Odinshof tvrdí, že nacisté "nejsou pro nordickou tradici typičtější než křesťanští fundamentalisté pro anglikánskou církev".
Fascinace germánským bájeslovím, přítomná v německé kultuře od počátku XIX. věku, přibrala organizované formy počátkem našeho století. V r. 1907 vzniká Germanische Glaubens Gemeinschaft, o čtyři léta později Deutschgläubige Gemeinschaft a Deutsche Orden a v r. 1912 tvoří Hermann Pohl Řád Germánů. Jeho odštěpkem byla Thule Gesellschaft barona von Sebottendorffa, organizace nábožensko-politická, pojítko mezi okultismem a nacismem, jež sehrála velkou úlohu v životě výmarské republiky. Sympatie Hitlera a jeho palatýnů (zvláště Himmlera) ke germánskému pohanství nejsou pro nikoho tajemstvím; méně známou je polonáboženská činnost Hitlerova konkurenta - generála Ericha Ludendorffa. Rozešed se s Hitlerem, vytváří v r. 1925 Tannenbergbund, který se vedle činnosti čistě politické zabýval též propagací mystického panteismu o germánskorasistickém charakteru. Rozpuštěno po Hitlerově převzetí vlády obnovilo se ludendorffské hnutí pod vedením generálovy manželky Mathildy v r. 1949 jako Bund für Gotterkenntnis. Dnes v Německu navazují na starogermánskou tradici vedle ludendorffanů i Germanische Glaubens Gemeinschaft, Armanen - Orden, jakož i Arbeitsgemeinschaft Naturreligiöser Stammesverbände Europas, jejímž účelem je sjednocení evropských pohanů. Odinismus se bujně rozvíjí ve všech zemích obývaných Germány. Ve Švédsku působí Svidjods Asa Gilde, v Belgii skupinky Nordlandia a Fils des Ases, blízké Nové pravici, v Rakousku dr Michael Damböck vydává časopis Pen Tuisko a na Islandě Thornsteinn Gudhjonsson Huginn & Muninn. Britský odinismus představují mj. pravicový Odinic Rite a r. 1988 utvořený Odinshof. Velké popularitě se Asatru těší v Severní Americe, která je odinisty nyzývána Vinlandií.
(příště Baltové)

Zprávy

Z domova

Doteky s černou a bílou se jmenoval pořad varnsdorfského poetického studia DOTEKY, který byl za účasti nejvyšších představitelů svazu Lužických Srbů v SRN Domowina uveden na vzpomínkovém večeru u příležitosti 95. výročí narození lužickosrbské grafičky Hanky Krawcec. Komponovaná část pořadu čerpala převážně ze sborníku, připraveného Milanem Hrabalem a vydávaného Okresním muzeem v Děčíně. Součástí akce byla výstavka grafiky H. Krawcec, připravená varnsdorfským muzeem.
M. Havlíček, MÚ Varnsdorf - red/jy - MK, 5/96, s. 28

Přednáška na téma Lužičtí Srbové proběhla 1. 7. 1997 pro členy a příznivce občanského sdružení Vlastenecká liga (dále VL). Přednášku přednesl posluchač katedry slavistiky FF UK Richard Bígl, člen Spolku česko-lužického. Přednášku pořádala místní organizace VL Praha a byla přístupná i pro veřejnost. Kromě členů MO VL Praha neváhali a přijeli i zástupci MO VL Hradec Králové a MO VL Mladá Boleslav.
Obsahem přednášky byli Lužičtí Srbové - minulost, přítomnost a nejistá budoucnost tohoto západoslovanského národa v SRN. Ti z přítomných, kteří dosud měli jen povrchní znalosti o tomto národě, získali cenné znalosti a vědomosti, ti ostatní si své vědomosti přinejmenším prohloubili. Během přednášky byly k nahlédnutí i materiály v lužickosrbském jazyce. Konec přednášky byl vyplněn dotazy zúčastněných . Po skončení přednášky měli přítomní možnost zakoupit si Česko-lužický věstník a mnozí této možnosti také využili. Výtah z přednášky bude též otištěn v následném čísle vlastenecky orientovaného časopisu Hron.
Vlastenecká liga tuto přednášku uvítala a je za ni jak autoru Richardu Bíglovi, tak i celému Spolku česko-lužickému vděčná. S vírou v budoucí spolupráci bych chtěl tímto za celou Vlasteneckou ligu Spolku česko-lužickému poděkovat a vyjádřit podporu všem jeho snahám a cílům.
Za Vlasteneckou ligu pro ČLV Radek Zdvořilý


Český rozhlas, stanice Praha, vysílal 20. 7. 1997 v pořadu Dobré jitro (5-8 hod.), vedeném Mirkem Kováříkem, poučení o rozloze původní Lužice, jejímž autorem je náš spolupracovník M. Hloušek a která byla otištěna v ČLV 1997 na s. 33. Na závěr posluchači uslyšeli písničku skupiny Lózy hólcy. - V září bude v tomto pořadu M. Kovářík opět mluvit o Lužici.

Na ČLV a možnost předplatit si ho upozorňuje dvojměsíčník Hraničář, vydávaný Národní Severočeskou radou Klubu českého pohraničí (ročník 5, listopad-prosinec 1996, s. 16).

V Haló novinách 15. 4. 1997 Josef Havel uvádí počty nezaměstnaných v Lužici: v oblasti pracovního úřadu Chotěbuz 21,8 %, Chotěbuz a okolí 17,8 %, Komorow 25,6 %, Liebenwerda 24,8 %, Lubnjow 24,7 %, Wojerecy 23,8 %

Z Horní lužice

Pětš Šurman, vědecký pracovník v Lužickosrbském ústavu v Budyšíně, obhájil 10. 7. 1997 na Svobodné univerzitě v Berlíně v oboru filozofie/sociální vědy disertační práci na téma Lužickosrbské národní hnutí v zápase o etnickou rovnoprávnost (1945-1948). Tím získal hodnost PhDr. (s přívlastkem magna cum laude). Jeho doktorská disertace vyjde koncem roku v LND. SN 11. 7. 1997

Z Dolní Lužice (Připravil B. Malotín)

Na 42. kongresu národnostních menšin v Evropě byla zastoupena rovněž početná delegace z Lužice v čele s předsedou Domowiny J. Brankačkem. Kogres se konal v rakouském Perčachu v Korutanech. Tato organizace byla založena r. 1949 a zasazuje se o zachování práv menšin. NC 22
Dolnosrbská Masica Serbska, založená v r. 1880, obnovila, jak známo, svou činnost r. 1993. Přes nevelký počet členů, je jich kolem 20, vyvíjí značnou kulturní a národně propagační činnost, na čemž má velkou zásluhu její předseda Měto Pernak. - Dr. M. Schmidt informuje o zajímavé přednášce Zdeňka Urbana na večeru Společnosti přátel Lužice u příležitosti 150. výročí založení MS. NC 23
Střední Lužice zažila 1. 6. velikou národní slavnost. Slěpo slavilo 725 let existence a při této příležitosti se zaskvělo krásou krojů, lidové hudby, zvyků a obyčejů tak, jak to kdysi bývalo, nechyběly ani srbské nápisy a v neposlední řadě se tu představila řada dudáckých souborů, mezi nimiž kromě domácích nechyběly ani moravští gajdoši. - V severočeských Kytlicích bylo závěrečné kolo již tradiční soutěže žáků v lužické srbštině. Z Dolní Lužice se zúčastnilo 11 chlapců a děvčat. NC 24
Lužice, a především ta Dolní, nevynechá jedinou příležitost k oslavám. Ať už to jsou výročí kulturních pracovníků, pěveckých souborů, založení národně-kulturních organizací, chrámů nebo obcí. Téměř v každém čísle Nowého Casnika se můžeme alespoň o jedné takové oslavě dočíst. Ještě zcela nedozněly velkolepé oslavy 725. výročí založení Slěpého, ještě neuplynul celý měsíc a o několik kilometrů dál v Rowném se chystá příprava na význačné, kulaté jubileum této obce. Od založení Rowného letos uplynulo právě 400 let. A opět se chystá přehlídka krojů, zvyků, tanců a vůbec kultury , otevírají se venkovská muzea (serbska spa), připomínají se významní rodáci. Zatímco ve Slěpém to byl Hano-Hantšo, lidový spisovatel, od jehož narození uplynulo 150 let, Rowne vzpomene Hanza Nepilu, rovněž lidového spisovatele, od jehož smrti uplynul 141 rok. Pamětní kámen této významné osobnosti bude zasazen před nejstarším domem v Rowném. A tak Lužičtí Srbové ukazují hodnotu své kultury nejen ěm tisícovkám návštěvníků z blízka i z daleka, kterých se do Slěpého sešlo kolem 10000, ale především, jak doufám, sobě. Díky všem organizátorům za takové snažení. - V Buczynách na polské straně Nisy byla založena nová polsko- srbská společnost, která si vytkla za cíl zachovat veškeré památky po Lužických Srbech, kteří tu, byť v malé míře, po r. 1945 ještě žili. Jde tu především o zachování obydlí, zařízení domů, hospodářských nářadí a náčiní. Mnohem těžší to bude s rekonstrukcí místního, západosrbského nářečí. Jako tři nejdéle srbské obce byly označovány Brunojcy, Kobjeln a Wjaska. V této oblasti před několika málo lety žila jedna 90letá Srbka. Jak tomu bylo s její znalostí srbštiny, však mi není známo. NC 26
V Hochoze byla objevena rukopisná kniha s dolnosrbskými texty duchovních písní a modliteb. Pochází patrně z 18. stol. a bude podrobena zkoumání odborníků. NC 27
Nově založená společnost lužickosrbských podnikatelů, která byla založena v Chróscicích, hodlá navázat úzké styky s českými kolegy. Kéž by vzájemná spolupráce sloužila k oživení dobrých vztahů mezi Čechami a Lužicí. NC 28

Z Ruska


Zasedání k 150. výročí Matice lužickosrbské (dále MS) se konalo 3. 6. 1997 v Moskvě ve Středisku slovansko-germánských studií Institutu slavistiky a balkanistiky Ruské akademie věd (dále ISB RAV). Zúčastnili se ho vědečtí pracovníci - dějepisci, filologové a jazykovědci ISB RAV a Moskevské státní univerzity (dále MSU), ale i představitelé některých společenských organizací, které se zajímají o slovanskou problematiku. S hlavní přednáškou vystoupila profesorka MSU doktorka historických věd L. P. Lapteva. Krátce nastínila dějiny MS v 19. stol., její styky s ruskými slavisty, její činnost před druhou světovou válkou, postavení v období poválečném a upozornila na obnovu spolku v r. 1990. Prof. Laptěvová posluchače také seznámila s dubnovými jubilejními oslavami 1997 v Budyšíně. - Potom přednášela vedoucí vědecká pracovnice ISB RAV M. I. Jermakova, CSc., o výsledcích studia lužickosrbského jazyka po válce. Soustředila se hlavně na práci vědců, kteří bádali o lužickosrbském jazyce v rámci Institutu za serbski ludospyt (nyní Serbského institutu). Přednášející zdůraznila význam dosažených výsledků pro slovanský a obecný jazykozpyt. - Docent MSU S. S. Skorvid, CSc., mluvil o svých představách organizace studia lužické srbštiny posluchačů Filologické fakulty MSU a Fakulty teoretické a užité lingvistiky na Ruské státní humanitní univerzitě (přednáší v obou těchto učilištích). Uvedl, že lužická srbština tvoří v jeho kurzech jen nevelký zlomek obecnělingvistického vzdělání. Jako samostatný obor lužickou srbštinu studovat možné není. S. S. Skorvid v rámci kurzu slovanských literatur věnuje pozornost i literatuře lužickosrbské - 12 hodin. - O svých pracích z lužickosrbské literatury mluvil ředitel Střediska slovansko-germánských studií vedoucí vědecký pracovník ISB RAN prof. A. A. Gugin, CSc. - Prof. M. I. Semirjaga, DrSc., autor knihy Lužičaně (1955), vzpomínal na sběr etnografického materiálu mezi Lužickými Srby (1949-1951). Tento materiál se pak stal základem jeho knihy. - Na závěr zasedání A. A. Gugin představil posluchačům knihu prof. L. P. Laptěvové Rossijskaja sorabistika XIX -XX vekov v očerkach žizni i tvorčestva jejo predstavitělej. Kniha vyšla v r. 1997 pod záštitou Střediska a je věnována 150. výročí MS.
Podle ruských pramenů J-a

Zprávy o nových knihách a článcích

Serbski rěčny atlas 15 Sorbischer Sprachatlas 15. Syntax bearbeitet von H. Faßke. - Serbski institut z. t. , LND Budyšin 1996, 207 s. Patnáctý svazek jazykového atlasu zpracovává skladbu (rekce sloves, genitiv záporový, jeho vliv na tvoření slov, rekce předložek, přívlastek u zájmen a posesiv, věty s neurčitým podmětem a užívání citových i náladových slov [Das fiktive Subjekt], částice), lužickosrbských nářečí. Na konci svazku je připojena souhrnná mapa (č. 37) , z níž je jasně patrné rozčlenění lužickosrbských nářečí na základě skladebních jevů1. Dále je připojen dotazník, podle něhož se syntaktické jevy zjišťovaly, seznam použité literatury, seznam osídlených míst, kde se výzkum prováděl, a seznam předložek a částic v tomto svazku zachycených. - Tak je po více než třiceti letech dokončeno toto jedinečné monumentální dílo. Jeho první svazek vyšel r. 1965, ovšem přípravné práce začaly mnohem dříve. Protože průkopník metody jazykového zeměpisu Pawol Wirth (Beiträge zum sorbischen (wendischen) Sprachatlas, Leipzig 1934, 1936) ve válečném zajetí 20. 4. 1946 zemřel, bylo zapotřebí nejprve dialektology lužickosrbské vyškolit (v Lužickosrbském ústavu Univerzity K. Marxe v Lipsku a v Institutu za serbski ludospyt v Budyšíně). V r. 1958/59 byl vypracován dotazník, sestavena síť zkoumaných míst a vytvořena transkripční pravidla. R. 1960 pak byl zahájen v terénu společný výzkum lužickosrbských, polských, českých a sovětských dialektologů. (Dále pak už prováděli výzkum jen dialektologové lužickosrbští sami.) Dotazník obsahoval 2800 otázek, dialektologové ho vyplňovali v 139 vybraných osídlených místech, od sebe navzájem vzdálených průměrně 3 - 4 km. - Že tak ohromnou práci (atlas obsahuje 1029 map, u každé je několikastránkový výklad) dokázali vykonat jen tři vědečtí pracovníci (Helmut Faska, Helmut Jenč, Frido Michalk vyplnili celý dotazník ve všech zkoumaných bodech a do tisku připravili prvních 10 (lexikálních) svazků, svazek 11 - 15 sestavil H. Faska), dá se vysvětlit tím, že je všechno obyvatelstvo dvojjazyčné: nebylo vždy nutné získávat odpovědi jen pomocí návodných otázek, jak je tomu mezi obyvateli jednojazyčnými (např. při výzkumu nářečí v Česku), ale bylo možné vypomoci si německou otázkou, což práci urychlilo. - Serbski rěčny atlas se dozajista stane pomůckou nezbytnou nejen pro sorabisty a slavisty lužickosrbské, ale i pro zahraniční. Lužickosrbská dialektologie se jím projevila jako rovnocenná tomuto oboru u daleko větších národů. - Při vší úctě a obdivu k Serbskému rěčnému atlasu nemůžeme se ubránit jistému zklamání a stesku, že není napsán lužickosrbsky. Je přece určen odborníkům sorabistům a slavistům. A nelze si představit, že ti by nebyli shopni číst s porozuměním lužickosrbsky. Naopak, domnívám se, že by uvítali (při současném nedostatku příležitostí setkávat se jak s mluvenou, tak s psanou lužickou srbštinou) další možnost tento jazyk v praxi poznávat. Bylo by to i v souladu se zvyklostmi na mezinárodních slavistických sjezdech, kde se užívá jako jednacího jazyka (vedle jazyků světových) kteréhokoliv jazyka slovanského, tedy i lužické srbštiny.
Poznámky:
1 Stejně tak tomu bylo na závěr svazků pojednávajících o vybraných slovech (svazek 10), o tvarosloví (sv. 12), o synchronní fonologii (sv.13), o historické fonologii (sv. 14).
J. Mudra


Dočkali jsme se dokončení staroslověnského slovníku.

V těchto dnech vyšel poslední (52.) sešit Slovníku Jazyka staroslověnského (dále SJS) Lexicon linguae palaeoslovenicae. - Akademie věd České republiky. Slovanský ústav, Praha 1958-1997, I LXXIX+853 s., II 638 s., III 671 s. (hlavní redaktor J. Kurz), IV 1042 s. (hlavní redaktorka Z. Hauptová). Je dokončeno dílo, které vycházelo v sešitech 40 let a jež je chloubou české slavistiky po 2. světové válce. SJS vyplňuje mezeru v slavistické literatuře, neboť předcházející církevněslovanský slovník Fr. Miklošiče Lexicon palaeoslovenico-graeco-latinum (1862-1865) je už zastaralý a nemohl ani čerpat z četných staroslověnských památek objevených později. Redakce SJS vyexcerpovala 86 rukopisů z 10.-16. stol. a nashromáždila tak asi 2 000 000 excerpčních lístků. Slovník začal vycházet v sešitech r. 1958. Obsahuje slova z nejstaršího období staroslověnského písemnictví (z rukopisů buď zachovaných, nebo vzniklých sice v 10. a 11. stol., ale dochovaných v pozdějších opisech). Významy staroslověnských slov se podávají česky, rusky, německy, zčásti i latinsky, kromě toho se uvádějí paralely v originálním jazyce (tj. nejčastěji řečtina). - Staroslověnština je nejstarší slovanský spisovný jazyk. Vytvořil ho na základě mluvy v Makedonii v okolí Soluně Konstantin a Metoděj r. 863 pro naše předky na Velké Moravě. Tehdy se slovanské jazyky navzájem lišily tak nepatrně, že Moravané pociťovali nářečí makedonské jako jazyk svůj. Od 9. stol. byla staroslověnština jedním ze čtyř bohoslužebných jazyků křesťanské církve (vedle hebrejštiny, řečtiny a latiny)
. To svědčí o vysoké kulturní úrovni Slovanů v době, kdy jiné evropské národy ještě své spisovné jazyka neměly. - Staroslověnština byla velmi málo vzdálena od praslovanštiny, tj. jazyka, z něhož se vyvinuly všechny slovanské jazyky. Prostřednictvím staroslověnštiny můžeme tedy do jisté míry získat představu, jak asi vypadala praslovanština. Proto při hlubším studiu některého slovanského jazyka (tedy i lužické srbštiny) je nutno seznámit se se staroslověnštinou.
Na základě excerpt pro SJS vznikl další staroslověnský slovník NŇŔDINEŔAßÍNEČÉ NEIAŔDÜ (ĎI DÓEIĎČNßĚ Ö-Ö? AĹEIA). ĎIÄ DĹÄŔEÖČĹÉ D. Ě. ÖĹÉŇEČÍ, D. AĹxĹDEČ Č Ý. ÁEŔAIAIÉ. - NEŔAßÍNEČÉ ČÍNŇČŇÓŇ ŔÍ xĹŘNEIÉ DĹNĎÓÁEČEČ, ČÍNŇČŇÓŇ NEŔAßÍIAĹÄĹÍČß Č ÁŔEEŔÍČNŇČEČ DINNČÉNEIÉ ŔÍ. ĚINEAŔ 1994, 842 N. (dále SS), náklad 5060 výtisků. Vznikl spoluprací českých a ruských slavistů: vedoucí pracovní skupiny byla E. Bláhová, redaktory vedle ní R. M. Cejtlinová a R. Večerka. Slovník obsahuje slovní zásobu 18 staroslověnských památek z 10. a 11. stol. (12 hlaholských a 6 kyrilských), tj. asi 10 000 slov. Významy staroslověnských slov jsou uvedeny v ruštině a v češtině. Stavba hesla je podobná jako v SJS. Po obsáhlé úvodní (s. 3 - 62) a slovníkové (s. 63 - 809) části jsou připojeny tabulky staroslověnského tvarosloví z pera R. Večerky (s. 811 - 841). Slovník je určen pro vědecké pracovníky, slavisty, učitele a vysokoškoláky studující staroslověnský jazyk, pro ostatní zájemce a čtenáře Starého a Nového zákona. Prodává prý se za 10 dolarů.
J. Mudra

Měrcin Völkel, Trac dyrbi Serbstwo. - Budyšin, LND 1997, 55 s. Předseda Lužickosrbské matice (Macica Serbska, dále MS) napsal tuto reprezentační brožuru (velikosti A4 na křídovém papíře s 82 obrázky) u příležitosti 150. výročí trvání MS. Jde o vydání čtenářské, výchovně-poučné, v němž se zájemcům dostane zajímavého, poutavého a spolehlivého podrobného poučení o dějinách a činnosti MS. Čtenář se dozví řadu přesných údajů (např. že v průběhu prvních 50 let prošli spolkem 622 členové, z toho 145 cizinců, že má nyní MS přes 100 členů, z nichž asi 20 žije v cizině, že "Zaměr towarstwa je, spěchowac wědomostnu zaběru ze stawiznami, rěču a kulturu serbskeho luda, so starac wo naložowanje serbskeje wědomosce w narodnym dzěle a šěric serbsku rěč a sorabistisku wědu. Z tym chce towarstwo narodne wědomje Serbow budzic a pozběhnyc a přecelske pocahi mjez Němcami a Serbami a slowjansku wzajomnosc sylnic ..." s. 44). Sdělnou hodnotu knížky zvyšuje časově posloupný seznam letopočtů s uvedením důležitých událostí v životě spolku (s. 53-56) a seznam předsedů MS a předsedů dolnolužického odboru Masica Serbska. Přestože v tak útlé brožuře není možné uvést všechny podrobnosti, rád bych viděl úplný (nejen ukázkový) seznam zahraničních členů (s. 21). Z věcných údajů je nutno opravit vročení knižního vydání Pfulova slovníku (1866, nikoliv 1860). Brožura je dobrá informace o životě Lužických Srbů i pro čtenáře, kteří ještě lužickou srbštinu dobře neovládají.
J. Mudra


Lětopis 44, 1997, zešiwk 1, 300 s., wudawacel Serbski institut z. t. Tento sešit je věnován k 65. narozeninám přednímu lužickosrbskému jazykovědci prof. dr. sc. phil. Helmutu Faskovi (Faßke), který v Lužickosrbském ústavu (Serbski institut, v době NDR Institut za serbski ludospyt) v Budyšíně pracoval 39 let a řídil v něm v letech 1968 - 1976 a 1986 - 1990 jazykovědné oddělení a v letech 1990 - 1992 byl ředitelem ústavu. Sešit obsahuje 33 příspěvky převážně z jazykovědné sorabistiky (z toho 11 v němčině, 10 v lužické srbštině, 5 v angličtině, 4 v polštině, po jednom v srbocharvátštině, ruštině a ukrajinštině).
J-a


ĎŔÍŔÉIŇ EŔDŔA?€IA, "NEŔAßÍNEČĹ EČŇĹDŔŇÓDÜ" ßÍŔ ĚŔÖŔEŔ A EIÍŇĹENŇĹ NDŔAÍČŇĹEÜÍIAI NEŔAßÍNEIAI EČŇĹDŔŇÓDIAĹÄĹÍČß. - Slavia 65, 1996, s. 465 - 475. Spisovatel osvětluje pojetí Máchalova syntetického díla, srovnává je s předchůdci (P. J. Šafárik, A. N. Pypin, J. Karásek) i následovníky (F. Wollmann)
. Jeho přínos vidí v upřesnění a prohloubení výkladu vzájemných vztahů a shod jednotlivých slovanských literatur a také jejich vztahu jako celku k literaturám západoevropským. Objasňuje i Máchalův metodologický přínos oboru. Z pojednání vysvítá, že Máchalovy Slovanské literatury, přestože vyšly už skoro před 70 lety, jsou posud jedním ze stěžejních děl svého oboru nejen pro nás, ale i pro ostatní Slovany i příslušníky jiných národů.
J. Mudra

Dočkáme se lužickosrbského retrográdního slovníku?

O potřebě retrográdního slovníku (tj. slovníku, v němž jsou slova seřazena abecedně podle pořadí písmen od konce slova) není pochyb. Lze v něm např. rychle vyhledat slova tvořená touž příponou. Takový slovník je důležitý nejen pro další vědecké zpracování slovní zásoby daného jazyka, ale i pro každodenní potřebu běžných, tedy nevědeckých, uživatelů. Nesmírně by usnadnil a zkvalitnil práci učitelů při jazykovém vyučování (při výkladu o tvoření slov by si snadno sestavovali cvičení pro žáky). - Je proto potěšitelné, že rukopis takového slovníku už existuje. Jeho autorem je vědecký pracovník Lužickosrbského ústavu v Budyšíně Mgr. Timo Meškank (Retrogradny slownik hornjoserbskeje rěče, 1995, 226 s.). Slovník obsahuje všechna slova Völkelova Prawopisného slowniku (Budyšin 1970, 665 s., 43806 slov) a 694 další, získaná z Faskovy mluvnice (H. Faßke, Gramatika hornjoserbskeje spisowneje rěče. Morfologija. - LND Budyšin 1981, 882 s.) a autorovy vlastní excerpce. Po krátkém úvodním poučení následuje slovníková část. Na každé stránce jsou 4 sloupce slov, u každého označen slovní druh podle hledisek ve Faskově Morfologii. K tomu mám tyto výhrady: 1) njech (je podle českého pojetí částice, podle Fasky swobodny morfem) neřadit mezi slovesa, z hlediska synchronního mezi ně nepatří; 2) k přídavným jménům přivlastňovacím (podle Fasky posesiva) bych přiřadil i adjektiva odvozená od jmen zvířat a jmen neživotných (např. wjelkowy, kruwiny, lišcyny, cyrkwiny, stwiny, najstwiny ...); 3) není třeba se vyhýbat zařazení některého slova k dvěma slovním druhům, např. kwoli - adv i pp); 4) doporučuji užívat podrobnějších gramatických charakteristik u ohebných slov: místo označení s raději m, f, n (důležité je to zejména u slov, jejichž rod není pro jinojazyčného uživatele tak docela samozřejmý, např. gorilla m, metro f aj.). - Zbývá jediné přání, aby tento retrográdní slovník vyšel co nejdřív tiskem.
J. Mudra

Osobní zprávy

Pozdrav Cyrilu Kolovi

18. 7. 1997 oslavil sedmdesáté narozeniny radworský rodák Cyril Kola. Po četných životních zkušenostech (školní leta prožil za nacistů, pak se vyučil dekoračním malířem, po skončení války zpíval v radworském souboru Meja, pracoval jako dělník ve Varnsdorfu, od r. 1948 působil v redakci novin Nowa doba, dálkově vystudoval v Lipsku kulturní vědy, krátce pracoval jako dramaturg SLA a tajemník redakce Nowé doby) se stal po Měrcinu Nowaku-Njechornském hlavním redaktorem měsíčníku Rozhlad a vedl ho přes 20 let do odchodu do důchodu r. 1991. I když byl činný jako prozaik, dramatik a básník, jeho hlavním polem působnosti bylo vedení časopisu. I jako důchodce v Rozhladu prospěšně vypomáhá. - Oslavenci přejeme do další sedmdesátky zdraví, osobní spokojenost a úspěchy na poli uměleckého písemnictví.
Red.

T. Brukovi k padesátinám

K významnému životnímu výročí blahopřejeme PhDr. Toni Brukovi (narozen 11. 9. 1947 v Kubšicích). Je sice předčasné hodnotit dílo muže, který se teprve blíží k vrcholu tvůrčích sil, ale už dnes můžeme říci, že bez T. Bruka by lužickosrbský film, pokud by vůbec vznikl, nedosáhl tak vysoké úrovně. Brukovy úspěchy nás těší tím více, že akademického titulu dosáhl na Filozofické fakultě KU. Do budoucna přejeme pevné zdraví, umělecký rozmach a těšíme se na další lužickosrbské filmy.
Red.

Za J. P. Nagelem

21. 5. 1997 zemřel po dlouhé nemoci ve věku 63 let známý lužickosrbský komponista Jan Pavel Nagel. Narodil se v srbské rodině ve Zlyčině, kam se v pozdějších letech opět vrátil a kde řadu let komponoval. Jeho tvorba byla velmi rozmanitá, zasáhl do různých žánrů - od symfonické hudby přes scénickou a komorní až k hudbě populární. Napsal mimo jiné také řadu kompozic pro pěvecké sbory, přičemž nezapomínal na Dolní a střední Lužici. Komponoval na texty a upravoval písně dolnosrbské i z okolí Slěpého, odkud pochází jeho první manželka. Po letech uměleckého růstu zakotvil v rodném Zlyčině a v tomto posledním období se věnoval především tvorbě pro národ, z něhož vyšel - tedy pro Lužické Srby.- Čest jeho památce.
Bohumil Malotín

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 069/6316221, Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dzělo Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.