Česko-lužický věstník
Ročník VII
Číslo 11 / listopad 1997

Ctibor Vořech: Lužickosrbské malířství

Cílem této stati je připomenout si některé výtečné lužickosrbské malíře a seznámit se alespoň letmo s několika dalšími výtvarníky z Lužice. Přitom si uvědomíme relativní velikost lužickosrbského umění ve srovnání s několika dalšími malými slovanskými národy, např. se Slovinci. Určitá paralela, domnívám se, je možná i se současným malířstvím Makedonie. To má ovšem staré tradice umělecké navazující na antiku. Srovnání je možné s tvorbou rusínskou, která se asi zatím nedostala do postavení svobodného národa. To s Lužickými Srby srovnáváme národy daleko početnější (několikamilionové). Naproti tomu ještě hůř než Lužičtí Srbové jsou na tom Kašubové, popřípadě další menší národy. Tedy Lužičtí Srbové vytvořili a dále rozvíjejí svébytné výtvarné umění a jsou v tomto směru na srovnatelné úrovni s národy daleko početnějšími. Lze říci, že jejich umění je na evropské úrovni, a může se proto měřit s uměním jiných národů v Evropě.
Pohled na lužickosrbské malířství si rozdělíme do 3 období:
1) nejstarší doba až po národní obrození (do r. 1900),
2) střední generace (narození 1900-1950),
3) mladší umělci (narození 1950-1970), tedy umění současné.
Doba nejstarší a obrozenská.
Po obsazení krajů Milčanů a Lužičanů německými feudály se udrželi původní obyvatelé jen na území historické Lužice. Výtvarné umění se udržovalo v lidových formách: kroje, selská stavení, umělecké řemeslo, drobné ilustrace a obrázky svatých. V dalších dobách rozvíjela toto umění jen církev. Toho druhu jsou i nejstarší lužickosrbské památky. Jsou to např. nástěnné malby v kostele v Brjazyně v Dolní Lužici (konec 15. stol.). Tyto fresky vykazují jistou příbuznost s uměním jihoněmeckým (např. v Ulmu). V bohatém ornamentu zobrazují realisticky laické postavy (střelec, dudák, loutnice) a tvoří pozoruhodný celek. S kostelními freskami a tabulovými obrazy světců se pojí sochy svatých. Tu je třeba jmenovat dva tvůrce. Maćij Wjacsław Jakula (Jäckel, 1655-1738) z Kulowa, působící v Praze a souměřitelný se svými vrstevníky M. B. Braunem a F. M. Brokovem (Brokoffem), obohatil Prahu aj. místa četnými díly vrcholného baroka (kostel sv. Josefa, sv. Markéty, Karlův most aj.). Vynikající umělec byl i Jakub Delenka (1695-1763). Vytvořil sochy v kostele v Šěrachowě aj., fasádu budyšínského děkanství a některých měšťanských domů. Jeho sochy jsou už méně rozevláté, ve spolupráci s architekty je zdrženlivě monumentální.
Ze světského umění uveďme kresby a malby, jež vytvořil Hendrich Božidar Wjela (1778-1805), který se uplatnil i díky tomu, že se mu podařilo dostat se do Ruska. Jeho obrazy a kresby jsou v Ermitáži i v muzeu v Budyšíně, Drážďanech, Zhořelci, v Žitavě a ve Výmaru. Známé jsou jeho obrázky z Kavkazu. Saský malíř K. W. Kolbe litoval, že Wjela nezůstal v Lužici. „... mohl být naším Lorrainem“.
Korla Blechen (1798-1840) byl po matce Srb z Dolní Lužice a dospíval pod vlivem vlasteneckého faráře z vesnice Modłej (dnes předměstí Chotěbuze). Jeho umění se pak formovalo v Berlíně a zejména v Itálii do dobového romatizmu (obraz lesní cesta u vody). Ale dostával se i dál, např. obraz válcovny u Nového Města Eberswalde je prvním zpodobněním průmyslové krajiny v Německu. - Tím se dostáváme k několika malířům obrození, z nichž většina je již uvedena v další části tohoto výkladu.
Jurij Hajna (1877-1952) byl známý krajinář a velmi dobrý portrétista, umělec, který se hlásil hrdě k Lužickým Srbům, pracoval pro zvelebení jejich kultury a byl za to pronásledován. Maloval krajiny v Itálii (jeho žena byla Italka), v okolí Budyšína a Chrósćic, dojímavý je jeho obraz Míny Witkojc (olej 1924).
Conrad Felixmüller (1897-1977), první předseda obnoveného (1948) spolku Koło serbskich tworjacych wuměłcow. Patří k expresivním realistům. Ponejvíc maloval v Lužici. Z jeho žánrových obrázků uveďme Husler z Chrósćic, Ludowy wuměłc.
Vynikajícím kreslířem byl Fryco Latk (1895-1980), dolnolužický krajinář z Nowé Wsi u Picňe. Jeho kresby (např. Bur a burowka) a ilustrace (např. Gullivera, Mata Kosyka) jsou světové. Došel značného uznání v Německu, pracoval pak vlastenecky v Chotěbuzi a tam maloval, (např. Dolnolužická krajina aj.), mistrně vystihující ráz Błot.
Dalším vynikajícím malířem Błot je přítel „Spreewaldkrügera“ Wylem Šybar (1887-1974), rodák z Husoké u Kalawy. Od romantických vodních ploch došel až po zobrazování průmyslové krajiny (Čorna Plumpa, Milinarnja) a zachytil např. i rodný dům M. Kosyka a M. Domaškojc. Nejvíce u něho udivuje bohatost a harmonie barev i to, že dovedl zachytit „ducha“ krajiny i náladu roční doby.
Pozoruhodným umělcem byl i Fryco Kitlar (1891-1981). Žil v obci Běła Gora nad Labem, ale neztratil povědomí svého původu (Radojz v Dolní Lužici) ani živý styk s Lužicí. Byl to mistr vystřihovánky a skládačky (mišter wutřihanki a faldowanki) a nadaný grafik (např. linořezy) a malíř (akvarely, pastely, oleje), řezal též intarzie a tvořil hezká keramická díla.
Generace 1. poloviny 20. stol.

Je to skupina výtvaníků značně početná a na dobré evropské úrovni. Celý národ a malíři zvláště prošli významnými historickými údobími - před 1. válkou, mezi válkami a po 2. válce. Mohli navázat na plodnou předchozí generaci a vychovali početnou skupinu mladých. Žel nedočkali se národní svobody, nemohli projít tak bouřlivým rozvojem jako např. Slováci, s nimiž byli před r. 1914 na stejné úrovni.
Nejznámější je malíř a spisovatel Měrćin Nowak-Njechorński (1900-1990), který je svého druhu otcem celé generace. Jeho kresby a obrázky tematicky postihují celý lužickosrbský národní život. Je to pravý „moler serbskeho luda“. Je právem důvěrně znám po celé Lužici a v sousedních slovanských státech. Jeho kresby jsou svébytné, nezaměnitelně vystihují duchovní ovzduší, výrazy přesvědčivé a často plné jemného humoru. Ilustroval lužickosrbské pověsti, pohádky, přísloví, pranostiky a písničky, zachytil život lužickosrbských venkovanů od kolébky až do smrti. Namaloval též několik děl z historie, velmi hlubokých a jímavých, např. Swantowit, Lutyk, Trojica, Kralowc Marko, Serbski kral). Krásné jsou jeho lidové cykly o skřítcích, vyprávění o čaroději Krabatovi, o vodnících, polednicích, lesních mužích, čertech a vílách. Přes vysokou úroveň své tvorby, kterou by se jistě rád pyšnil leckterý velký národ, zůstal nezaměnitelně lužickosrbský, svůj.
Druhou u nás nejznámější malířkou této generace je bezesporu Hanka Krawcec (1901-1990), která značnou část života pracovala ve Varnsdorfu. Je to jemná grafička dokonalého vyškolení (studovala v Drážďanech, Lipsku, Praze-VŠUP a v Berlíně-ateliér Egona Judy). Byla mistryně jemné práce, vždy originálního pojetí, humoru a přesné grafiky. Bohužel jen obtížně se dostávala k větším pracím a rozdala své srdce v drobných grafikách (exlibris, novoročenky, přání, příležitostné tisky ap.). Tím více nás dojímají díla, která vytryskla z vnitřní potřeby malířčiny (tanec v máji, potulní muzikanti, neznámá holčička, Rjana Łužica, Neočekávaný návrat, Muž s holubicí). S Čechami jsou spjaty náměty jako Mimoň, Tanvald, Červený květ. Vytvořila též řadu dokonalých portrétů (J. Dobrovský, H. Zejler, L. van Beethoven). Malířka byla i svérázná filozofka, její sbírka moudrosti je studnicí myšlenek.
Z ostatních výtvarníků uveďme jen 9 dalších, kteří zastupují různé druhy umělecké činnosti, jež přes různorodost tvoří jednotu. Ota Garten (1902) z Halštrowa prošel svět (Francie, Anglie, Rusko, Itálie) a poučil se z evropské malby. Zůstal však „kronikářem přítomnosti“. Maloval současnou Lužici, její lidi (kovář, starosvat, děti v zimě) a problémy (doly). Budyšínský Jan Buk (1922) vyniká opravdovostí pojetí, je pravým realistou moderního pojetí, maluje na plátna olejem, ale používá mistrně i dalších technik, a to i grafických. Působivé jsou jeho obrazy z kamenolomů (Skała) i zemědělské krajiny z Lužice v plné práci i v klidném odpočinku (Jezero v Grodku), popř. od moře (Ahrenshoop) nebo z Asie (Samarkand, Buchara). Namaloval krásná zátiší, řeší výtvarně i větší formy (mozaika).
Oběma trochu vzdálený je Jan Hansky (1922), který pracoval v Eisenhüttenstadtu. Od užité grafiky přešel k plakátu a k tzv. leštěné lakové malbě (čolena mólba), v níž se stal mistrem. Moderní a působivé jsou např. obrazy „Černý mrak“ nebo „Můžete vůbec ještě klidně spát?“
Svéráznou dvojici tvoří vynikající grafici a všestranní výtvarníci Steffen Lange (1931) a Wórša Lanzyna (1928). Budyšínský všestranně činný v lužickosrbské kultuře S. Lange přišel přes Lipsko z Kamenice. Jeho dokonalé, procítěné, humorné a vtipné kresby, kresbičky a ilustrace jsou v tomto oboru vrcholem a pozvedají lužickosrbskou tvorbu na evropskou úroveň (např. Návrat z vojny, Bulhaři, Kavalír a dívka, Debata dědků, legrácky ze světa zvířat - pštros, krokodýl a slon, opice a vosy aj.). Kreslí i drobné krajiny z Lužice a z Bulharska, zátiší, divadelní tituly, do časopisů aj. - W. Lanzyna vynikla jako kreslířka ornamentů, květin, písma a drobné grafiky. Uplatnila se i v keramice (např. dostaveníčko) a v zařízení interiérů (společně s J. Hemplem restaurace Wódny muž).
Drážďanský Jan Hempel (1917) je vynikající malíř (Rybářský přístav ve Vietnamu), ale jeho hlavním oborem je scénografie, režie, film, televize. Pracoval pro divadla v Memelu, Stutgartu, Plavně, Žitavě a Budyšíně, pro film v Babelsbergu, pro televizi, ale i pro SLA a vůbec pro lužickosrbskou kulturu. - Zajímavou postavou ze starších malířů je Horst Šlosar (1903-1964), který pracoval jako malíř porcelánu (jeho tvorba je tím poznamenána). Maloval realistické obrazy z dějin i současnosti („vlastenectvím prodchnuté osobnosti“), např. Sedláci v kostele, Selská delegace, Matka. - Velmi dobrým malířem byl Jan Wićaz-Lehmann (1905-1991), budyšínský rodák (obrazy z Lužice, z Říma). Jeho hlavní obor je však architektura, v níž zanechal pozoruhodné moderní dílo v Sasku i jinde v Německu a stal se i význačným činitelem, např. hlavním architektem v Kamenici. - Pro doplnění uveďme sochaře a řezbáře Konrada Zendu (1900-1958), přítele a spolužáka Božidara Dobruckého. Jeho hlavním dílem (z našeho stanoviska) jsou portrétní bysty lužickosrbských velikánů (J. Bart-Ćišinski, M. Hórnik, H. Zejler, K. A. Kocor, P. Nedo, M. Kosyk aj.). Věnoval se i soudobé figurální plastice (horník, rolník).
Je třeba poznamenat, že kromě uvedených malířů byly v tomto období v Horní a Dolní Lužici desítky dalších školených výtvarníků, uměleckých řemeslníků, učitelů a lidových umělců, kteří spoluvytvářeli lužickosrbskou kulturu generace 2. poloviny 20. stol. Tato nová generace vyrůstala a školila se už po válce a zřetelně je svobodnější (alespoň v umění) a snad i světovější. Zajímavé je též, že polovina z nich se narodila v Budyšíně a mezi malíři jednoznačně převládají ženy. Potěšitelné je též, že se objevili profesionální lužickosrbští umělci i v Dolní Lužici. Uveďme nejprve několik malířek a grafiček. - Sofija Natuškec (1950) je moderní malířka, převážně krajinářka. Studovala v Berlíně a Gdaňsku a i nyní působí na pomezí polsko-německém (Odrabruch), kde v létě byla nejhorší povodeň. Malířka zná ten kraj, kde povodně hrozí. Tyto nálady vyjádřila např. v obrazech Jarní povodeň, Pod oderskou hrází, Temný kraj aj. Tvoří též kresby (Vesnická hospoda) a plastiky. - Iza Bryccyna (1962), rodačka z Jeny, vystudovala v Halle a žije v Rakojdech u Budyšína jako svobodná umělkyně. Maluje akvarely i tempery krajin z Lužice i ze světa (Kerkira, Gunarsö). - Další výtvarnice pocházejí z Budyšína (jako S. Natuškec) a věnují se převážně grafice. Jsou to Božena Nawka-Kunysz (Nawková-Kunyszová, 1946), která tvoří v Budyšíně a v Katovicích v moderním duchu a s využitím nových technik (Lužickosrbská svatba - akryl). - Iris Brankačkowa (1958) pracuje v Budyšíně pro lužickosrbské nakladatelství. Tvoří většinou kresby (Stařec, Orest, Klymnertra), grafiky, plakáty a ilustrace. - Maja Naglowa (1959) pracuje v Drážďanech a v Berlíně, používá moderních prostředků v grafice i malbě (barevně expresivní). Tematicky se orientuje na lužickosrbské tradice v novém uměleckém výkladu (např. Kolový tanec - barevný sitotisk). - Eberhard Kahle (1936), rodák ze Zemic (u Biskopic), patří vlastně do starší generace. Pracuje jako grafik tiskař. Začínal jako sazeč, po skončení vysoké školy se soustředil na knihy (pro nakladatelství Domowina), tvoří i jiné tisky, grafiky a plakáty. - Jürgen Maćij (1953) z Budyšína je svobodně tvořící grafik, jeho nejlepší díla jsou umělecké fotografie (série Zornowc, Hornický kraj aj.). - Stephan Kaiser (1957) z Dolní Lužice představil všestranně své výtvarné nadání. Zakotvil v keramice (soubory užitkové keramiky). Pracuje i v grafice (dřevořezy, např. Stařena). Žije v Chotěbuzi a pracuje pro kulturní rozvoj Lužických Srbů. - Dva z nejmladších (narozeni 1962) výtvarníků pracují v oblastech blízkých malířství - ve dřevě a na divadle. - Ulrich Lange vytváří umělecké objekty ve dřevě (interiéry, nábytek, hračky). Dává přednost tvarům, které umožňují vyniknout přírodnímu materiálu. Aktualizuje např. intarzii a včleňuje ji do celkového pojetí interiéru. Vytváří tak nové pojetí lidového bydlení, které bylo dosud závislé na keramice, draperii a nábytku tradičního (selského) lužickosrbského stylu. - Fred Pěčka z Chotěbuze pracuje především pro divadlo. Začínal jako malíř dekorací a jevištní technik (osvětlení). Po dostudování vysoké školy (grafiky) v Lipsku tvoří i grafiky dokonalé technické úrovně a psychologického obsahu.
Tímto krátkým přehledem jsme chtěli českému čtenáři přiblížit lužickosrbské výtvarné umění. Dodejme, že i řada českých, slovenských a polských umělců se zabývala lužickosrbskou tematikou. Z nich vynikl zvláště Ludvík Kuba (1863-1956), jehož hudební a malířské dílo světové úrovně je dostatečně známo. Zajímavý je též velký obraz (1928) v slavnostním sále Lužickosrbského muza v Budyšíně, představující lužické vlastence (serbscy wótčincy), který vytvořil slovinský malíř Ante Trstenjak (1894-1970). - Je potěšitelné, že srbské malířství a výtvarné umění vůbec se dále rozvíjí a že stále roste počet mladých lidí, kteří se věnují umění jako tvůrci. Měli bychom se v tomto směru o své lužickosrbské bratry více zajímat. Styky českých a lužickosrbských výtvarníků jsou nedostatečné a péče kulturních institucí o rozvoj těchto styků je prakticky nulová.
Poznámka redakce: Reprodukce obrázků jsou přetištěny z knihy Alfreda Krawce-Dźěwinského „Serbscy tworjacy wuměłcy“- LND Budyšin 1975, z ilustrací knížek, katalogů výstav, propagačních brožur aj.

Lidový oděv Lužických Srbů
Část 4. Slepo a okolí
Zuzana Sklenářová (pokračování)

(pokračování příště)

Jaroslav Teplý
Lužičtí Srbové - co o nich víme?

(pokračování z minulého čísla)
Období mezi válkami.

Po porážce Německa v 1. světové válce zasvitla srbským vlastencům jiskra naděje na lepší časy. Již v listopadu 1918 se sešel z iniciativy poslance Arnošta Barta „Srbský národní výbor“, který požadoval pozemkovou reformu, sociální reformy, národní rovnoprávnost a územní autonomii pro oblast Horní a Dolní Lužice. Zároveň požádal tento výbor pařížskou mírovou konferenci, aby projednala srbské požadavky na základě 14 bodů amerického prezidenta Wilsona. Srbské požadavky zde přednesl Arnošt Bart, který se zúčastnil mírové konference v rámci československé delegace. Srbové navrhovali různé varianty řešení: autonomii v rámci Německa, samostatný stát, připojení k Československu. Na podporu lužickosrbských požadavků vystoupil i československý ministr zahraničních věcí Eduard Beneš. Hlas malého a nadto velmocem úplně neznámého národa nebyl ovšem na konferenci vyslyšen a srbské požadavky se neprojednávaly.
Německá vláda vystoupila velmi ostře proti představitelům Národního výboru. Bart byl po svém návratru do Německa zatčen a odsouzen pro velezradu ke třem rokům vězení. Byl propuštěn po dvou letech na žádost prezidenta Masaryka.
V nové německé ústavě, tzv. Výmarské, bylo zakotveno ustanovení: „národnostní menšiny nesmějí být omezovány ve svobodném národním vývoji, zejména v užívání mateřské řeči při vyučování právě tak jako ve vnitřní správě a soudnictví.“ Tato ustanovení Výmarské ústavy však prakticky nebyla uskutečněna. Postoje vládních míst k Srbům se zřetelně zračí např. ve stanovení cílů tzv. oddělení pro srbské věci (Wendenabteilung).
20. ledna 1920 se tam uskutečnila porada o „vhodných opatřeních k posouzení srbské otázky“ (über geeignete Maßnahmen zur Beachtung der Wendenfrage) u státního sekretáře říšského prezidenta dr. Meißnera za účasti zástupců zemí Saska a Pruska a dalších organizací (Deutscher Shutzbund, Deutsche Landesgeschichte), kde bylo rozhodnuto o zřízení srbského oddělení (Wendenabteilung) s následujícím cílem: „posílení práce pro Němectvo (Deutschtum) v srbských oblastech (wendische Gebiete), účinný postup proti nebezpečí srbského irredentismu ve všech oblastech veřejnosti i soukromého života, dalekosáhlá podpora širokého objasňování (propagandy) o velezrádném charakteru veškerých srbských národních snah i zdánlivě nezávadných (harmlos), odhalování veškerých snah o srbské národní uvědomění jakožto činností nepřátelských říši, podpora snah směřujících k zániku Srbů splynutím s Němci, zabránění jakémukoliv vlivu radikálního socialismu, zabránit jakémukoliv rozruchu při sledování těchto cílů, v žádném případě nesmí vzniknout dojem, že se se Srby jedná podle zpřísněných hledisek, proto příležitostná podpora takových srbských podniků, které neohrožují dosavadní pořádek, dozor nad srbským tiskem, přezkoumávání srbských knih a tiskovin, dozor nad srbskými shromážděními jakéhokoliv druhu, dozor nad jejich hospodářskými sdruženími, nad srbskými představiteli, dozor nad věcmi, týkajícími se škol a církví, nad činností učitelů a duchovních, shromažďování tuzemských i cizozemských informací, týkajících se Srbů, dozor nad cestami cizinců v srbském území a Srbů v zahraničí, sledování pokroku v činnosti na poněmčování srbských osad a vypracování zásad pro vhodná opatření v tomto směru atd. Určeno pro: 1) ministerstva Saska, Pruska a říšské, 2) podřízené úřady a instituce a starostu města Budyšína, 3) okresní a krajské správy Slezska a Braniborska, 4) policii a církevní úřady obou konfesí, 5) německé obranné svazy (Schutzbünde) a organizace hájící německé zájmy (Deutschtumsorganisationen).
Vpravdě nádherná ukázka německé důkladnosti! Zároveň otřesné svědectví, jak vážně to Německo myslilo s dodržováním Výmarské ústavy. - Že za těchto okolností neměli Srbové na růžích ustláno, je více než zřejmé.
(pokračování příště)

Richard Bígl Novožitné pohanství polské a evropské

(pokračování z minulého čísla)
Polsko I

„Sahajíce do kořenů Slovanského původu, v počátcích našich dějin nacházíme Víru Předků, jejíž shoda s našimi představami o Stvořiteli a náležitém Pořádku Světa nás nezměrně udivuje."
Toť první věta úvodu k Doktríně Polského Kościoła Słowiańského přijaté 25. března 1995 shromážděním věřících. Základem církevní doktríny je dávná víra slovanských kmenů obohacená náboženskými představami současných vyznavačů, již se cítí okouzleni hlubokou a upřímnou úctou Praslovanů k životu, ve všech jeho podobách a projevech. Je to kult slunce, které vznik života umožňuje, ohně, který životu přeje, Matky - Země, jejíž plodnost rozhoduje o jeho pokračování, a živlů, které život proměňují. Výrazná je i úcta k domácímu krbu, jejž střeží Uboże - dobrý skřítek každého stavení, k rodině, o niž pečují sudice, ale také k různým formám přírody: stromům, hájům, horám, jezerům a řekám, o něž se starají četná pomenší božstva, jako rusalky, víly a polednice. Příroda člověku odplácí za jeho chování vůči ní. Když se jí křivdí, je nepřístupná a hrozná, a pouze úctou a rozvážným činem můžeme získat její příchylnost a čerpat z jejích dobrodějství. Členové Církve věří, že Bůh konaje dílo stvoření, učinil to z lásky a chová ke svému dílu náklonnost. Chápou to jako pobídku k lásce a konání dobra vůči každé formě přírody - jak živé, tak i neživé. Jedná se o jediný mravní příkaz jejich víry. „Stvořitel od nás nežádá uctívání Své Osoby - činíme to z vlastní vůle, vděčni za Dílo Stvoření a Jeho Nádheru, a zvláště za Dar Života. Nemohouce postihnout rozumem ani uhádnout Podstaty Boží, uctíváme to, co jest pro nás poznatelné - Jeho Dílo."
Zárodek Církve vznikl v roce 1981, kdy skupina několika toruńských archeologů a osob spojených vykopávkami oznámila vůli utvořit neformální náboženskou skupinu. Zároveň bylo rozhodnuto shromažďovat materiály o kultuře a mytologii Slovanů a taktéž pořádat soukromé výjezdy do kultovních míst. Přineslo to pomalé, ale soustavné rozšiřování kruhu osob netajících se přáním prohlubovat slovanskou víru, provést její systematizaci a přeměnit ji v soudobé vyznání. V létě roku 1994, během setkání na Ślężi, se členové skupiny rozhodli vypracovat soustavu základních zásad Církve slovanské za účelem přetvoření neformální náboženské skupiny v Církev zaregistrovanou shodně s polským právem. To se stalo 1. července 1995, sídlo Církve je Ciechocinek, ul. Orzechowa 17 b. „Prvý den vesny bude Svátkem Života, v němž vzpomeneme jména slovanského Peruna - vládce živlů Přírody. Jako dávní Slované utopíme toho dne symbol zimy a smrti - Moranu, abychom uctili triumf Života." V nejdelších dnech letního slunovratu chtějí členové Polské církve slovanské slavit Svátek Kupały: radujíce se ze života, zapalujíce ohně, zpívajíce a tančíce, očišťujíce se koupelí a také spouštějíce na vodu zapálené věnečky, aby uctili památku zemřelých. Prvního podzimního dne poděkují Bohu za všechny dary přírody. Činit to budou podle zprávy Saxo Grammatica o slavnostech dožínek na Arkoně: pekouce velký koláč, požívajíce přírodního jídla a připomínajíce si jméno Rgieła - slovanského boha polních úrod. Rada starších dá v souladě se slovanskou tradicí slavnostní ráz udělování jmen, svatbám a pohřebům věřících.
Dalším úkolem Církve je výzkum a rozšiřování vědomostí o slovanské víře, kultuře a obyčejích. Plnit jej chce mimo jiné prostřednictvím vedení a financování badatelských prací - historických, archeologických, etnografických, jakož i šířením jejich výsledků, podporováním umělecké tvorby svázané se slovanskou tradicí, ekologickou výchovou, organizováním výletů do míst slovanského kultu. Církev si dává za cíl nalezení Radogoště - stolice slovanských Veletů, se svatyní Svarožice, zbořenou roku 1068 Sasy, jejíž popis dal Thietmar.
Polská církev slovanská předládá též dogmatické neshody, jež jí nedovolují ztotožňovat se s Rodzimým Kościołem Polským odvolávajícím se přímo k předkřesťanské víře Slovanů. Církev slovanská své vyznání prohlašuje za monoteistické (jeden Bůh, jehož prvek jest přítomen v každém jeho díle) a universalistické, kdežto Rodná církev se deklaruje jako henoteistická (jeden Bůh v mnoha podobách) a národní. Církev slovanská chápe jednotlivá božstva symbolicky a nezbožňuje též hmotných památek slovanského náboženství (sloup ze Zbruče, Svantovít z Volína, ruce boha z Białé u Łodźe aj.), vyčítajíc jedině z jejich formy přesvědčení předků o všudypřítomnosti a síle Boha. Členové Rodné církve polské naopak obnažují před náboženskými symboly hlavy a sklánějí je. Modlíce se pokládají levou dlaň na srdce, pravou na břicho. Dotýkajíce se kultovních předmětů praví: to jest Tvoje. Rodná církev hlásá kult Boha Svantovíta - toho, „jenž u Arabů bývá nazýván Alláh a u vyznavačů judaizmu a křesťanů Jahve nebo Jehova". Proto může k Církvi přistoupit křesťan, buddhista, mohamedán. Církev Slovanská to odmítá.
Rodná církev polská byla do registru náboženských sdružení zapsána 24. března 1995. Sídlo má ve Varšavě, v ulici Nowolipki 4/26. Na této adrese zároveň najdeme psychotronické studio Athanor, vedené Mgr. Lechem Emfazym Stefańským. Představitel Rodné církve je autorem knížky Wyrocznia Słowiańska, návodu k získání odpovědí na otázky důležité pro čtenáře a současně uvádějící do základů slovanského náboženství. Největší část Věštírny je věnována věšteckým kartám - obrazům slovanských božstev, démonických bytostí a jiných symbolů - jakož i jejich vysvětlením. Jsou to např. Mokoša, Veles - Triglav, vampýr, voda života, bojovník, lípa, návazy (slovanské amulety). V zotavovně pořádá Athanor Inicjacje słowiańskie, dvoutýdenní zasvěcení v duchovní svět prapředků. Vydal rovněž čtyřicetipětiminutovou nahrávku Naw albo raj, jež má posluchači ulehčit přístup na slovanský „Onen svět". Zazní i slovanský protějšek indické mantry.
(příště Polsko II)

ZPRÁVY

Z domova

Výbor Spolku česko-lužického zasedal 14. X. 1997 v Praze. Do Spolku byl přijat prvý neslovanský člen - Dr. Giuseppe Maiello, původem z Neapole. V roce 1992 se zúčastnil šestitýdenního kursu horní luž. srbštiny v Minakale. Radek Mikula přednesl návrh na účast SČL v Reprezentačním výboru pro přípravu oslav 150. výročí Slovanského sjezdu 1848. Po delší diskusi ho výbor pověřil jednáním o přiznání pozorovatelského statutu SČL.

R-l Mgr. Timo Meškank z Budyšína daroval do spolkové knihovničky SČL větší množství diapozitivů a sorabistických knih (asi 100). Jakmile je knihovník zkatalogizuje, otiskneme v ČLV jejich seznam, aby si je zájemci mohli vypůjčovat. SČL T. Meškankovi za velkomyslný dar děkuje.

Na večeru Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea 23. 9. 1997 přednášel studijní rada Jan Bart z Delního Wujězda na téma „Dvojjazyčnost - základ vysoké kulturnosti Lužice. Pedagogické a psychologické zkušenosti z výuky na mateřslých a ostatních školách“. Posteskl si, že mnozí lužickosrbští rodiče mluví s dětmi německy, a těm že hrozí nebezpečí jejich odnárodnění. Protože má pančická škola, na níž J. Bart působil, čilé styky v Bretaní, seznámil se s tamějšími poměry. Počátkem 20. stol. všichni Bretaňci nluvili i doma jen francouzsky. R. 1979 v 1 vesnici otevřeli mateřskou školu (zpočátku do ní chodilo 7 dětí), v níž se mluvilo (tj. i zaměstnanci) výhradně bretaňsky. Od té doby se počet škol výhradně bretaňských rozrostl: 27 mateřských, 19 základních, 2 střední, 1 gymnázium. Navštěvuje je asi 1500 žáků. Školy se vydržují hlavně z darů, nyní však dostávají i státní podporu. Důležité jsou právě školy mateřské. Dítě si osvojí jazyk samovolně, bez námahy. Od šesti let už tuto schopnost ztrácí, už se musí učit. Bretaňské zkušenosti a úspěchy byly podnětem pokusit se o podobný postup v srbské Lužici. Zatím se pokus daří nejen v Pančicích a Horní Lužici, ale od 1. 1. 1998 bude otevřena lužickosrbská mateřská škola v dolnolužickém Žylowě. Rodiče projevili o školu zájem, nebyla však žádná učitelka. Proto v přítomné době studují 4 učitelky (celodenně) lužickou srbštinu, aby mohly od Nového roku začít ve školce pracovat. - Jako nutné předpoklady úspěchu J. Bart uvedl: dobrovolnost rodičů, loajálnost okolí, dobře připravené učitelky, trpělivost, lásku a důslednost. Jako výhody znalosti lužické srbštiny uvádí J. Bart: Dvojjazyčné děti mají intelektuální předstih (až 3 roky) před jednojazyčnými, snáze se učí dalšímu jazyku, jsou tolerantnější, ve škole často podávají lepší výkony. - Děti však také rychle zapomínají. Proto je nezbytné, aby po ukončení docházky do mateřské školy ve výuce lužické srbštiny pokračovaly. - Zdá se, že J. Bart svým nadšením a řečnickým uměním získá pro své myšlenky další stoupence a tím podstatně přispěje ke zlepšení národnostních poměrů v Lužici. - (J. Bart je vnuk poslance Arnošta Barta, činného ve prospěch Lužických Srbů zejména v době těsně po 1. světové válce a za tuto činnost pronásledovaného. J. Bart začal koncem 2. světové války studovat na německém gymnáziu v Budyšíně, po skončení války přešel na lužickosrbské gymnázium v České Lípě, Varnsdorfu a Liberci, maturoval na lužickosrbském gymnáziu v Budyšíně. Učil na škole, vystudoval v Lipsku M, F, byl zástupcem ředitele školy v Małém Wjelkowě, 1960-70 ředitelem školy v Pančicích, 1970-89 školním inspektorem, 1990 odešel do důchodu.)
J-a

Mirek Kovářík v obvyklém nedělním pořadu Dobré jitro na stanici Praha Českého rozhlasu 12. 10. 1997 se zmínil o lužickosrbském Sokole, založeném 1920 Janem Brylem aj., o stycích sokolů českých a lužickosrbských i o zániku Serbského Sokołského Zwjazku r. 1933. - K tomu dodávám, že o pomoci lužickosrbským sokolům najdeme zprávy i v české memoárové literatuře, např. náčelnice žen ČOS (1931-1948) Marie Provazníková v knize To byl Sokol (1988) píše: „Svaz slovanské sokolstvo pořádal závody o přebor a cvičitelské školy pro Lužické Srby, kteří se v bouřlivém vývoji poraženého Německa po válce nemohli plně rozvinout. Když nemohli sami pořádat školy, SSS je pro ně uspořádal v Praze...“ (S. 73)
J. Mudra

Mladá fronta dnes 26. 8. 1997 přinesla článek „Malý ostrov Lužických Srbů se pomalu rozplývá v německém moři“ (a v jiném čísle článek „Po Lužických Srbech zbyl ve Spreewaldu už jenom skanzen“) z péra zvláštního zpravodaje MF Luboše Palaty. Znalec poměrů v Lužici náš dlouholetý spolupracovník dr. Fr. Vydra hodnotí obě zaslána : „... tak povrchně zpracované články by MF neměla uveřejňovat.“ Plně souhlasím. Z každé Palatovy věty totiž je znát jen letmý pohled náhodného turisty, kterému chybí hlubší znalost problematiky. Jinak by se nemohl nezmínit o obdivuhodném úsilí řady lužickosrbských vlastenců, kteří nelitují námahy, času pohodlí a často zdraví, aby předali potomkům národní hodnoty, jež sami zdědili od svých otců. Zasvěcený návštěvník Lužice nemůže nevidět bohatý kulturní a společenský život Lužických Srbů, žijících ve společenských podmínkách pro většinu našich lidí nepředstavitelně obtížných.
J. Mudra

Z Horní Lužice

Matice lužickosrbská v Horní a Dolní Lužici. Jaký je jejich vzájemný vztah? Na tuto otázku nám odpovídá osoba nejpovolanější - předseda MS dr. Měrćin Völkel (dopisem z 29. 9. 1997, otiskujeme ho v překladě): „Podle stanov se náš spolek oficiálně jmenuje „Maćica Serbska Maśica“ a v něm je dolnolužickosrbský odbor, jemuž předsedá Měto Pernak. Tento odbor - na úrovni sekcí - vyvinul velmi obětavou činnost, zasluhující si uznání. V MS jsme se dohodli o místu Maśice jakož i o pojmenování odboru. Jsme jeden spolek všech Lužických Srbů a vzhledem k dějinám a dnešnímu postavení v Dolní Lužici podporujeme společně jakoukoliv aktivitu ve prospěch dolnolužických Srbů, přičemž nám nevadí v MS nějaké vnější věci (psaní titulu atd.). Upozorňuji jen na to, že Maśica Serbska není žádný samostatný spolek.
Není nás tak mnoho, aby Horní Lužičtí Srbové nepotřebovali podporu Dolních a naopak, takže si nemůžeme dovolit štěpení.“
J-a

Njechorń - srpen 1997. Již počtvrté jsem směřoval autem k zapadlé vesničce Njechorń. V prvních třech případech jsem věděl, že uvidím a uslyším Mistra Měrćina Nowaka, jehož perokresby mi před mnoha lety učarovaly, tentokrát, ve čtvrtek 21. srpna, jsem chtěl vidět, jak pokračují práce na památníku, věnovaném jeho životu a dílu.
Obytná budova i ateliér v zahradě svítily novým nátěrem. Kolem domu byl postaven nový plot. Objekt byl zatím nepřístupný, ale stačilo zeptat se sousedů a byl mi umožněn vstup. Povšiml jsem si nového označení ulic v této vísce. Na dvojjazyčných tabulkách před domem jsem četl: Kwětkowy puć a Lipowy puć. - Sousedé, starší muž a jeho žena, byli velmi ochotní. Provedli mě celým domem, jehož vnitřní úpravy byly dokončeny teprve nedávno. Všechny místnosti byly pěkně vymalovány, ale chyběl tam nábytek a jakékoliv exponáty, které by Mistrovo dlouholeté dílo připomínaly. V půdních prostorách, kde býval původní ateliér, se na dveřích zachovala originální malba slovanského božstva a nápis staroslovanskou kyrilicí SVAROŽIČ. - Na dvoře roste vysoký kaštan. Soused mě upozornil, že jej vysadil malířův otec v den synova narození. Je mu tedy bezmála sto let. - Dozvěděl jsem se, že všechny exponáty jsou soustředěny v Budyšíně, že se připravují popisky a že budou do konce září t. r. (!) do Nowakova domu převezeny a podle přesného scénáře umístěny. Tomu jsem nechtěl uvěřit a pochybuji o tom, že je v současné době již všechno na svém místě. - Oba ti ochotní vesničané bohužel hovořili pouze německy. Žena prý srbsky trochu rozumí, ale hovořit nedovede. Podle jejich mínění prý ve vesnici Njechorń prakticky dnes nikdo již srbskou řeč nezná. Je to možné?
A ještě jedna drobná připomínka. Loni jsem při jedné z návštěv Budyšína marně hledal Nowakův hrob na Hrodźisku, naproti známějšímu Mikławšku. Našel jsem tam hrobku J. A. Smolera, ale ne hrob M. Nowaka. Teprve nedávno jsem zjistil, že hrob Měrćina Nowaka a jeho ženy Marty, ozdobené prostými dřevěnými kříži, jsou v obci Hrodźišćo (Gröditz), kam Njechorń jako osada patří. Šlo tedy o záměnu dvou podobně znějících místních jmen.
František Vydra

Z Dolní Lužice

Český zpěvák Karel Hulínský, který s různými zábavnými orchestry procestoval mnoho zemí (byl např. čtyři léta v Norsku, dva roky v USA), účinkoval na slavnostech Domowiny v Grodku (8. - 10. 8.), kde zazpíval také několik lužickosrbských písní. Není to jeho první návštěva v Lužici a rád se do této země znovu vrací. Pan Hulínský žije nyní v Německu nedaleko města Zwickau.
26. 10. budou v Gołkojcích lužickosrbské bohoslužby, při nichž dolnosrbský kazatel Juro Frahnow vzpomene 250. výročí narození Jana Bjedricha Frycy, prvního překladatele Starého zákona do dolní srbštiny. Překlad vyšel v r. 1796, v úvodu má stručnou dolnosrbskou gramatiku, v níž je jedna část věnována dlouhým samohláskám, což je dost vzácné.
NC 37
Dolní Lužice má samostatný nabídkový seznam knih v dolnosrbštině. Uvádí celkem 11 titulů knih, po nichž následují kalendáře (pratyja a kśinja), knihy o hudbě a tancích a na konci čtyři knížky v němčině, které seznamují s Lužicí zájemce mluvící německy. Brožurka má 16 stran.
Bohumil Malotín

Z Beogradu

O stycích lužickosrbsko-srbských v posledních měsících nám poslala dopis PhDr. Nada Đorđevićová: „Na naše pozvání přijel do Bělehradu 24. června 1997 lužickosrbský sbor Meja z Radworu a folklorní skupina Smjerdźaca. Hned po příjezdu byli oficiálně přivítáni Bělehradským místostarostou. Večer v témž sále v bývalém královském paláci se konal koncert. Sál byl přeplněn, takže na některé návštěvníky se dostalo jen místo k stání. Sbor řídil A. Brankačk. Mladý Cyž a jeden náš zpívali společně naši starou píseň, která je nyní v módě Vostani Serbie. Spolu se souborem sklidili bouřlivý potlesk, stále musili přidávat. Pak mladí tancovali s takovým nadšením a radostí, že potlesk neutichal. Nakonec mi poděkovali za dlouholetou práci v lužickosrbsko-srbkých stycích. Druhý den ráno si autobusem projeli Bělehrad a odpoledne jeli dál do Šabce, Bjeljini v RS a Nového Sadu. Unaveni, ale spokojeni se pak vraceli domů. Je důležité, že konečně byly navázány styky. Také se mluvilo o další spolupráci. Bylo to opravdu krásné. - Já jsem přednášela 14. května o současné lužickosrbské literatuře. Také se promítal film o Lužici, ten se divákům velmi líbil. Poté přednášel pan Jovanović, který 1990 vydal knihu o P. Jurišići-Šturmovi. P. Jurišić-Šturm byl Lužický Srb, vyškolený důstojník, který přišel pomoci Srbům v osvobozovacích válkách. Bojoval celkem v sedmi válkách, za což mu byl udělen generálský řád. 4. 6. 1997 jsem přednášela o Juriji Kochovi. Mićo Cvijetić vydal knihu cestopisů našich návštěvníků po Lužici v 19. stol. Kod Lužičkich Srba.
(Podle dopisu připravil Zd. Valenta)

Nové knihy a články

Lužické dějiny v zrcadle dneška

Při své poslední návštěvě Budyšína v srpnu t. r. jsem - jak je mým zvykem - navštívil Smolerjec kniharnju. Jsem vždycky ohromen počtem titulů vydaných knih, i když jejich náklad dosahuje většinou pouze několik set exemplářů, jen výjimečně několika tisíc.
Tentokrát zaujal mou pozornost soubor čtyř sešitů se souborným názvem SERBSKE STAWIZNY. Vkusná grafická úprava, dostatečné množství fotokopií historických dokumentů, poutavý styl. To jsou přednosti této dějepisné příručky, která byla schválena jako učební pomůckka pro žáky vyšších ročníků srbských škol.
1. díl zahrnuje období od dob nejstaršího osídlení Lužice až do r. 1800. Autorem textu, k němuž patří v každé kapitole řada podnětů k přemýšlení, je Ludwig Zahrodnik. Postranní sloupce doplňují historické události stručnými glosami o kulturních akcích. Brožura vyšla v r. 1992 a je určena pro žáky 7. ročníku.
2. díl zachycuje dějinný úsek od Vídeňského kongresu v r. 1815 až do vypuknutí 1. světové války. Je určen pro 8. ročníky. Autorem textu je Achim Brankačk. - Nacházíme tu fakta o srbském národním obrození, o ustavení Matice srbské, seznamujeme se s předními buditeli. Líčí se tu dvě velká nebezpečí pro nejmenší slovanský národ: sjednocení Německa a industrializace, která ve svých důsledcích tak poškodila dřívější slovanské osídlení. Podrobně se tu popisují okolnosti, které vedly k založení Domowiny v r. 1912.
Ve 3. díle se popisují události z dob výmarské republiky, ale také období hitlerovského fašizmu. Čteme tu o snaze A. Barta upozornit na osud Lužických Srbůna na versailleské konferenci v Paříži, sledujeme oživení národního hnutí (včetně činnosti Sokola), ale i zákaz Domowiny a potlačování všech národnostních snah. Autor Achim Brankačk tu líčí také osudy Srbů za 2. světové války. Knížka, vydaná v r. 1993, slouží jako učebnice dějepisu pro 9. ročník.
4. díl vyšel s několikaletým časovým ostupem, teprve v r. 1996. Ludwig Zahrodnik tu podává do značné míry nově přehodnocené poválečné dějiny, uplynulých 50 let (1945-1995). Popisuje neúspěšné úsilí Srbského národního výboru o připojení k ČSR, postoje sovětského vedení k této problematice, mládežnické hnutí v prvních poválečných letech, které vyvrcholilo vybudováním nového Srbského domu. Na řadě dokumentů se tu líčí postupné podřízení Domowiny politickému tlaku SED, sílící nedůvěra slovanských obyvatel Lužice k této organizaci, problémy asimilace, diskriminační opatření na úseku školství atd. Text je doveden až do doby znovusjednocení Německa, cituje se zde paragraf spolkové ústavy, vyjadřující vztah německého státu k menšinám (o Lužických Srbech se tu výslovně nehovoří!), je tu pravdivě podán současný stav lužickosrbského etnika. Tento 4. díl je určen pro studenty 10. ročníku.
Domnívám se, že tato publikace je i pro nás, české přátele Srbů, v lecčems objevná, neboť jsou tu poprvé uváděny dokumenty dříve nepublikované a nám nedostupné.
František Vydra

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 069/6316221, Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dzělo Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.