Česko-lužický věstník
Ročník VII
Číslo 12 / prosinec 1997

Gody

1. O ty wjasoły, o ty lubozny,
godowny, rědny swěty cas !
Swět ten se skazy, Christ w žłobje lažy,
wjasel, wjasel se, o wutšoba.

2. O ty wjasoły, o ty lubozny,
godowny, rědny swěty cas !
Christus jo pœišeł, aby nas wumogł,
wjasel, wjasel se, o wutšoba !

3. O ty wjasoły, o ty lubozny,
godowny, rědny swěty cas !
JanŸele graju, chwałbu jom' daju,
wjasel, wjasel se, o wutšoba !

(Autor znění textu nezjištěn)

Vánoce


1. Ó ty blažená, ó ty vznešená,
milostná dobo vánoční!
Marný svět mine, věčný nám kyne,
raduj se, lide křesanský !

2. Ó ty blažená, ó ty vznešená,
milostná dobo vánoční!
Kristus se zrodil, nás vysvobodil,
raduj se, lide křesanský !

3. Ó ty blažená, ó ty vznešená,
milostná dobo vánoční!
Andělé hrají, chválu zpívají,
raduj se, lide křesanský !

(Překlad Z. Sklenářová)
(Německá evangelická vánoční píseň, autor textu nezjištěn)

Pěkné, radostné Vánoce přispěvatelům i odběratelům přeje redakce.

Miroslav Hloušek
Jaroměr Hendrich Imiš (1819-1897)


Je třetí adventní neděle dne 12. prosince 1897 dopoledne a evangeličtí Srbové z největší farnosti v Lužici v HodŸiji se připravují na Boží služby. Už se těší na svého starého faráře, co jim řekne ze slova Božího. Dnes zas káže. Umí tak potěšit, povzbudit. Nikdo by mu těch sedmdesát osm let nehádal, jaký měl ještě elán. Umí se rázně ozvat, když jde o srbskou věc a právo. Co jen v těch létech ještě zvládne! - Ale co to? Zvony z chrámu dnes tak divně znějí, vážněji než jindy, zoufale, jako by plakaly. Stalo se snad něco? - Před chrámem je více skupin bratří a sester - živě debatují, jsou rozrušeni. Nikdo nechce jít dovnitř. - Bohoslužby dnes nebudou! - Jsou tomu sotva dvě hodiny, co pan farář vstal, umyl se , oblékl - a tu se náhle zhroutil. - Odešel za paní farářovou, která ho o necelé tři roky předešla v cestě na věčnost. Jeho životní úkol byl už splněn. Pán Bůh si ho povolal k sobě. - Právě zasedá mimořádná schůze rady starších (presbyterů) a radí se s jediným Imišovým synem Měrćinem, o pohřbu, o rozloučení, jak to udělají s pohřbem, s rozloučením. Mladý pan doktor před chvílí přijel, když pro něho do Budyšína poslali kočár. Je tam u soudu jako právník a dobře si vede, je spravedlivý ke každému, a je to Němec nebo Srb, katolík nebo evangelík. Proslýchá se, že se mu u soudu moc nelíbí. Chtěl by prý do Drážďan, hlavního města Saska. Zatím ale nepospíchá, chce být blízko otce. Ví, co je to podzim života, a rád by tatínkovi dosloužil. - A tento čas se právě naplnil - dnes - v neděli dopoledne. Odešel náhle, nečekaně.
Podle zvyklostí by měl být zesnulý pohřben ve středu, ale v tomto případě kdožví, možná bude něco mimořádného, myslí si někteří. Ti druzí zase říkají, že by s něčím takovým Imiš ani nesouhlasil. Byl vždy proti jakékoliv glorifikaci své osoby nebo privilegiu. Když byl za srbské faráře zvolen členem drážďanské konsistoře a začali mu někteří říkat pane rado, odmítal to a zdůrazňoval, že je jen první mezi sobě rovnými. Pro své kvality byl pan farář uznávanou autoritou, reprezentantem všech Srbů, evangelických i katolických. Po smrti Pfulově, Hórnikově a Michała Domašky byl nejpopulárnější osobností v Lužici. Co navrhl, to všichni brali, postavili se za to. Věděli, že to se Srby myslí jen dobře a že jako člověk s univerzitním vzděláním a doktorátem vidí o něco dál než oni, prostí rolníci. Ne náhodou mu Němci říkají „der wendische Papst“ - všichni si před chrámem při rozmluvě uvědomují, že se dnes stalo něco velikého. Odchází patriarcha srbského lidu, národní buditel, který mnoho dal na oltář své vlasti a národa, nejmenšího v rodině ostatních slovanských národů. - Imišova fara bývala střediskem podobně smýšlejících, a už to byli domácí vlastenci nebo ti ze zahraničí, kteří měli podobné starosti s přežitím svého národa, když germanizační tlak byl trvalý a cílevědomý jak v Německu, tak i v Rakousko-Uhersku aj. Zde v HodŸiji se scházeli, radili, povzbuzovali. - Pan farář těžce nesl, že byl tak veliký nedostatek srbsky mluvících farářů. Aby tomu alespoň z části odpomohl, se souhlasem úřadů míval po celých 20 let na své faře soukromý seminář, kde se o prázdninách, za spolupéče jeho choti Mily, vzdělávali mladí evangeličtí bohoslovci pro srbská kázání. Všechny školy byly německé a studenti i ze srbských rodin v tomto prostředí srbštinu zapomínali. Imišův seminář byl ryze srbský a usiloval o obnovu rodného jazyka. Na tomto semináři došlo i ke vzácnému případu, kdy Němec zatoužil po službě utiskovaným a potřebným. Naučil se srbštině tak dobře, že se stal po vystudování srbským farářem v Lužici. Psal dokonce i básně. Byl to Jan Wałtar. Prostřednictvím studenta bohosloví Křižana byl Imiš seznámen s jiným studentem lipské univerzity, Jánem Emanuelem Dobruckým ze Slovenska. Letní seminář s jeho vedoucím ho tak ovlivníl, že se stal po vystudování taktéž duchovním v srbské Lužici. Rovněž někdejší novopacký katolický kaplan, vlastenecky smýšlející páter J. P. Kordina, který musil utéci z Čech do Lužice, nastoupil stejnou cestu. Bylo více studentů ze zahraničí, kteří byli ochotni na Imišovo volání Lužici pomoci, ale úřady to nedovolily, protože by tím plánovaný germanizační i asimilační proces Lužických Srbů byl ohrožen a protože by mohlo dojít k ještě většímu národnímu probuzení, než jaké Srbové nedávno prodělali pod vlivem národního obrození českého. Dost je na tom, že někteří mladí z Lužice studují v Praze a přinášejí domů všelijaké panslavistické tendence. I tomu by se mělo zabránit. Zvláště Slovanský sjezd v Praze r. 1848 hodně popíchl Srby tím, že ve svém závěrečném manifestu protestoval proti jejich poněmčování. Vzpomínalo se též, jak před léty pan farář spolu se svými spolupracovníky vypracoval zvláštní petici, opatřenou 5000 podpisy, a předložil ji v Drážďanech ministerskému předsedovi. Srbové žádali stejná jazyková práva, jako mají Němci všude se svou němčinou. Zdálo se, že z toho už nic nevykvete, ale pomohly nenadálé politické poměry. V Sasku došlo k povstání, ke kterému se přidalo i vojsko. Pouze pluk, ve kterém sloužili Srbové, zachoval věrnost královskému rodu a doprovodil krále do pevnosti Königsteinu. Po uklidnění poměrů přece jen určité jazykové uvolnění nastalo, ale o rovnosti s němčinou se zdaleka mluvit nedalo. V Prusku, kterému patřila značná část Lužice, tvrdé poměry trvaly dál. V té době také došlo k založení Matice srbské a Imiš byl jedním ze spoluzakladatelů. Však mu za to vše tato instituce udělila čestné předsednictví. Zasloužil si to! Byl knihovníkem Matice, dopisovatelem do jejího časopisu a v posledních letech i předsedou jazykovědné sekce MS. Napsal celou řadu náboženských spisů pro své farníky. Jiným autorům umožnil, aby jejich práce byly vydány tiskem. K tomu účelu založil na půdě církve zvláštní spolek, jehož hlavním úkolem bylo nejen půjčování, ale především šíření srbských knih mezi prostým lidem. Kronikáři zaznamenali, že tímto způsobem rozšířil přes 300 000 knih. Nejoblíbenější byly Domjacy wołtar (knížka modliteb), Domjaca klětka (postila) a Církevní agenda (různé liturgické varianty při bohoslužbách). Toto vše bylo z pera pana faráře. Ve slovanských národech byl znám svou brožurou Der Panslavismus. Už jako student budyšínského gymnázia slovansky cítil, byl spoluzakladatelem studentského spolku Societas slavica Budyssinensis, který měl dlouhé trvání a byl velice čilý. Dopisoval si s J. Kollárem aj. Nelze přehlédnout, že měl hlavní podíl na 10. vydání srbské bible pro evangelíky. Ani nepřekvapuje, že této bohaté a záslužné činnosti si povšimli akademičtí představitelé lipské univerzity, a ta udělila Imišovi čestný doktorát teologie za jeho celoživotní práci.
Vzpomínalo se i dubnových událostí letošního roku, kdy v Budyšíně byl kladen základní kámen ke stavbě prvního srbského domu. Byly tam nejen všechny srbské špičky, zastoupen byl i ostatní slovanský svět a pan farář se znal se všemi hosty! A jak krásně, povzbudivě promluvil při poklepu na kámen, však mu nejvíce tleskali. - Ale dnes to vše jsou už jen vzpomínky na chvíle, kdy býval ještě mezi námi. Nᚠpan farář, to byla veliká osobnost, která přerostla rámec naší malé Lužice. Bude nám chybět. Snad to byl jeden z lubinských králů, který přišel v těchto dobách, pro nás tak těžkých, aby nám pomohl, jak o tom vypráví stará naše pověst. - Odešel - jeho hvězda už září na srbském nebi, jasně, jako ta Severka, která ukazuje lidem směr, jako ta hvězda betlémská, o které v tomto adventním čase hodně slyšíme ...
Schůzka staršovstva právě skončila a zástupy před chrámem čekají na oznámení, kdy bude rozloučení. Oficiálně je všem sděleno, že smuteční shromáždění se připravuje na středu odpoledne. Všichni přítomní mají tuto zprávu od úst k ústům poslat dál, aby se o tom dovědělo co nejvíce Srbů a přátel zesnulého pana faráře. Mluvčí končí slovy: A nyní již rozejděme se v pokoji do svých domovů. Pán Bůh budiž s námi všemi a ochraňuj nás!
Na pohřeb do HodŸije přišlo tisíce Srbů z celé Lužice, aby vzdali poslední poctu své vedoucí osobnosti, rytíři víry, lásky a naděje, neohroženému bojovníkovi za práva všech utiskovaných. Položili ho vedle jeho choti Mily do lůna srbské země. Všichni přítomní beze slov říkali: Děkujeme vám, pane faráři, za všechno to, co jste pro nás vykonal ... Čest vaší památce!

Richard Bígl
Novožitné pohanství polské a evropské


(pokračování z minulého čísla)
Polsko II

V roce 1921, kdy,„... po tisícileté noci, ozvala se Věštírna Svantovítových věštců", vzniklo Koło Czcicieli Œwiatowida (zvané též Lechickým Kręgem CŒ). V roce 1965 se skupina neúspěšně pokusila o registraci náboženského sdružení. Pokus byl obnoven v letech sedmdesátých, rovněž bez úspěchu. Okolo roku 1980 přestal Kruh vyvíjet činnost.
Zadruga byla skupinou osob kolem stejnojmenného „časopisu polských nacionalistů" vycházejícího v letech 1937 - 1939. Střediskem pokračování jejích tradic je Vratislav. Nachází se tam vydavatelství Toporzeł publikující m. j. díla zádružanů Jana Stachniuka „Stoigniewa" (1905 - 1963, ideolog a tvůrce Zádruhy) a Antoniho Wacyka. Lechia Stragona, která Stachniukovi věnuje značnou pozornost, otiskla I. kapitolu jeho Mitu słowiańského, vydaného ve Varšavě roku 1941,„... žádnému slávskému národu se dosud nepodařilo stvořit zvláštního, na rodných hodnotách založeného typu kultury a z něj vyplývajícího životního stylu. Jedinou výjimkou může být husitské hnutí, protestantismus XV. stol., jež položilo základy nového světonázoru, bylo však zlomeno náporem vnějších nepřátelských sil. Proto vůle polského národa k obrození, ke stvoření rodného stylu života, jest duchovním základem celého Slovanstva. To, co jest požadavkem národním, výrazem rodícího se polského nacionalismu, jest identické s obrozeneckým hnutím Slávie. Světový názor kovaný polským nacionalismem jest světovým názorem z mrtvých vstávající duše slávské..." (č. 2, s. 26). O Stachniuka opírá svou ideologii Unia Społeczno-narodowa, založená roku 1992 ve Varšavě. Odmítá však kolektivistické hospodářské koncepce, vyslovujíc se pro volný trh. Na tradici předválečné Zádruhy navazuje i časopis Żywioł, vydávaný Narodowým Zespołem Koncepcyjno-studyjním. Vročení uvádí nejen v letopočtě křesanském, nýbrž i slovanském. Hlásí se k Nové pravici.
„Lechický národ polský a lechičtí sousedé náležejí spolu s ostatními národy slávskými do velikého rodu árijských lidů Evropy. Toužíme obnovit před věky zpřetrhanou jednotu mezi nimi, jakož i jednotu mezi naším původem a vyznáním, abychom na ní založili duchovní a hmotnou existenci národa." Tak zní v jednom z bodů Wyznanie Wiary Lechitów, na jehož základě bylo 4. března 1996 rozhodnutím vedoucího Úřadu rady ministrů zaregistrováno Zrzeszenie Rodzimej Wiary ve Vratislavy, ul. Pocztowa 16. Sdružení zřídilo velkopolský odbor v Poznani (os. Przemysława 7c/4) a pomořanský ve Štětíně. Spolupracuje mj. se saským svazem germánských pohanů Schild. Z vyznání je patrno, že skupina představuje radikálnější odrůdu novopohanství. Jestliže např. tvrzení „Za naši jsoucnost vděčíme rodičům a předkům. Ctíme je a pamě o nich předáváme budoucím pokolením." je obecně přijímáno, o jiných se to už s takovou jistotou říci nedá:„Život jest bojem, boj životem. Boj jest pohyb k dokonalejšímu, tlak vpřed, překonávání odporu. V boji nás podporují instinkty. Takové jsou zákony přírody, jsou neměnné a vztahují se na každého člověka, na každý národ." nebo „Mírou hodnoty lidí a národů jsou jejich úspěchy a jen podle nich je posuzujeme." Zřetelně odlišné, umírněnější zaměření má časopis Lechia Stragona:„...My, pohané XX. století, chceme být jiní, jako naši předkové si chceme vážit, ctít přírodu, protože bez ní bychom nebyli ničím. Lad dávného světa tvořilo pohanství - úcta k Moci Nadpřirozených v přírodě - ale dnešní člověk tomu nerozumí, je k tomu slepý, i když si uvědomuje, že čas platby se blíží. Matka Příroda, třebaže mrzačena, nikdy se člověku nepoddá. To on padne v chaose, jejž bezmyšlenkovitě sám sobě stvořil na světě..." (č. 1, s. 8). Dvě čísla dosud vydaná velkopolským odborem píší o pověstech a dějinách Poznaně, názvech slovanských svatyň, oslavách jara, magii, povstání pohanských Prusů (kousek historie našich severovýchodních krajů) atd. Přední stránku druhého čísla zdobí Svantovít od Měrćina Nowaka. Árijskému rozměru ZRW poněkud neodpovídá procítěný závěr obsáhlého článku o vzestupu a pádě Arkony:„... Lituji však toho, že se Arkona dostala Němcům do spárů, že se z ní nemohu těšit na rodné zemi, že zapomenutý hrad stojí na území odvěkého nepřítele, kde po tisíce let chtivé oči germánské na zemi našich praotců patřily, mrzačíce ji drápy černého orla, který s sebou přinesl kříž - znamení chaosu a války. My nezapomínáme!" (č. 2, s. 11). Oddział Ziem Wielkopolski uspořádal 21. XII. 1996 v Poznani, Lasích Dębińských, obřad vítání zimy a postřižiny. 20. IX. 1997 připravil pod zříceninou hradu v Wenecji u Biskupina obřad dožínek a podzimní rovnodennosti. Po osmé hodině večerní jej za účasti zhruba pěti desítek převážně mladých lidí uvedl náčelník ZRW Staszko. Zasvěcenou přednášku o vývoji polského pohanství od meziválečného období po současnost prokládal výroky typu Nelson Mandela je černá gorila a vyzval přítomné, aby místo Holocaust říkali Holywood. Připomněl i své doktorské studium v Německu a členství v někdejší pohanské organizaci dvanácti árijských národností Jižní Afriky. Na slavnost se sjeli přívrženci náboženství z různých míst Polska, kteří se mnohdy vůbec neznali. Proto dostali příležitost představit se v diskusi. Na protest proti účasti polovojenské skupiny asi osmi národních socialistů z Koszalina odešel praslovansky oděný Toruńan a znechuceni byli i další účastníci. V jiném duchu se uskutečnil vlastní obřad vykonávaný náčelníkem Stanisławem a dvěma velkopolskými kněžími. Předčítávání modliteb z následně pálených listů papíru předcházelo vysvětlení, že pocházejí ze snů. Slova k bohům, živlům a předkům byla střídána uléváním medoviny z rohů do mocně rozpáleného ohně. Potom začal jeden ze dvou starobyle oblečených žreců obcházet ohniště zpívaje:„Ziemia moim ciałem, woda mojš krwiš, powietrze oddechem, ogień siłš mš." Postupně vtáhl do kola asi polovinu příhlížejících. Ti později začali vytleskávat nápěv, zastavili se a někteří přeskakovali oheň. Stále se opakující zpěv trval tak dlouho, že nepřerušit jej mohli vydržet pouze hlasově nejnadanější. Mladí nacisté v černých bombrech zdravili napřaženou pravicí. Po doznění písně se díl účastníků rozešel, díl na místě do rána přespal.
Blízký západnímu ekopohanství je poznaňský Jantar.

Odborná literatura
Jarosław TOMASZEWICZ: Stare religie nowej ery, kwartalnik religioznawczy Nomos 5/6, Krakov 1994, s. 89 - 103.
Mariusz MASZKIEWICZ: Neopogaństwo na Litwie, Nomos, s. 104 - 122.
Bp Zygmunt PAWŁOWICZ: Koœciół i Sekty w Polsce, Gdaňsk 1995, s. 190, 192 - 193.
Michał ŁAPIŃSKI, Tomasz SZCZEPAŃSKI: Czciciele Polski pogańskiej, kwartalnik historyczny Karta 19, Varšava 1996, s. 104 - 117.

Prameny
Pismo Żywioł 6, Varšava 1993 (3493 r. sł.).
Podstawowe założenia doktrynalne Polskiego Koœcioła Słowiańskiego przyjęte przez Zgromadzenie Wiernych 25. marca 1995 r.
Zwišzki wyznaniowe w Polsce, biuletyn Dominikańskiego Centrum Informacji o Nowych Ruchach Religijnych i Sektach Sekty 2, rok 1, miesišc XI, Krakov (1995), s. 3.
Rodzimy Koœciół Polski - Nazwa. Założenia programowe. Kult. Etyka. Liturgia i obrzędy. Deklaracja. Statut. Vypracoval LES.
Lech Emfazy STEFAŃSKI: Wyrocznia słowiańska, Magiczny Kršg Œwiętowita, Varšava 1993, 129 stran.
Magnetofonová kazeta s nahrávkou Naw albo raj a přiloženým letákem.
Îáđŕůĺíčĺ, Óćďŕë é 15. 8. 1997. Kopie ověřená náčelníkem ZRW Staszkem.
Účast na pohanském obřadě ve velkopolské Wenecji 20. září 1997.
Pismo Lechia Stragona 1, 2. Druhé číslo, vydané asi čtvrt roku po prvním, vyšlo v Poznani 21. března 1997.
(konec)

Jaroslav Teplý
Lužičtí Srbové - co o nich víme?

Období mezi válkami (pokračování z minulého čísla)

Po ztrátě iluzí o možnosti řešit srbskou otázku na mezinárodním fóru nezbylo Srbům nic jiného než se spolehnout na vlastní síly. K hájení srbských národních zájmů byla již v r. 1919 založena a v r. 1924 obnovena „Serbska ludowa strona“, která do svého programu kromě národních požadavků pojala také řešení sociálních otázek. - Srbské obyvatelstvo tvořili kromě nepatrného množství větších sedláků a drobných živnostníků a řemeslníků z největší části domkáři a zemědělští dělníci. Příslušníky inteligence byli především učitelé a kněží, jen výjimečně lékaři, právníci a inženýři. Na venkově vládly polofeudální poměry, velkostatkář-junker měl určitá zděděná privilegia a byl pánem vesnice, ta na něm byla hospodářsky závislá. Srbové byli takto i hospodářsky a sociálně diskriminováni. Proto „Serbska ludowa strona“ žádala ve svém programu odstranění sociální nespravedlnosti, zrušení privilegií junkerů a pozemkovou reformu.
Ve volbách se SLS neprosadila pro nedostatek finančních prostředků k vedení volebního boje a také v důsledku volební geometrie, která roztrhala srbské území Lužice na několik volebních obvodů, takže SLS v žádném nedosáhla volebního čísla. Chtěli-li Srbové mít své zastoupením, musili kandidovat za některé německé strany, které,jim za jejich podporu ve volbách slibovaly prosazovat některé srbské požadavky. Teprve v r. 1927 se jim podařilo získat zastoupení v saském sněmu, kdy byl za stranu „Sächsisches Landvolk“, která zastupovala zájmy zemědělců, zvolen srbský rolník Jurij Špitank. Ten se však po dvou letech vzdal mandátu, protože ztratil naději, že by pro srbský lid mohl něco získat. Srbští voliči dávali své hlasy nejvíce centru, sociálním demokratům a komunistům, kteří jim slibovali modré z nebe, ale když se dostali k moci, stali se největšími hrobaři Lužice.
K hájení hospodářských zájmů byla založena již v r. 1920 „Serbska ludowa banka“. Ačkoliv musila pracovat ve velmi obtížných podmínkách proti německé konkurenci a nepřízni úřadů, udržela se až do r. 1932, kdy za hospodářské krize byla nucena zastavit platy.
Se vzrůstajícím nacionalismem a šovinismem v Německu šla ruku v ruce snaha o potlačení národnostních menšin. To vedlo k poznání, že proti tomuto tlaku je možno bojovat jen spojenými silami. V r. 1924 byl v Německu vytvořen „Svaz národních menšin“ (Poláků, Srbů, Litevců, Dánů a Frísů), který měl hájit zájmy těchto národů a prosazovat dodržování práv národních menšin, k němuž se Německo zavázalo. Svaz vydával časopis „Kulturwehr“, jehož redaktorem se stal srbský publicista a básník Jan Skala.
Přes všechny perzekuce a šikanování ze strany úřadů nepolevili Srbové v úsilí o udržení svého jazyka a kultury. V březnu 1920 bylo založeno „Swobodne zjednoćenstwo serbskich wučerjow“, které si vzalo za úkol prosadit proti všem útokům a překážkám srbské vyučování na školách, vydávání srbskývh učebnic, umožnit v jazykových kurzech srbským učitelům, aby byli schopni srbsky vyučovat. Již za rok byly vydány srbské učebnice a příručka pro vyučování srbštině nákladem 90000 marek, které byly uhrazeny jen ze sbírek srbského obyvatelstva. Byly podávány petice proti germanizaci školství „Maćicí Serbskou“ r. 1924 a „Domowinou“ r. 1928 (přes 12 000 podpisů rodičů), ale všechno bezvýsledně, nikdo se věcí nezabýval.
Velký vliv na udržení národního vědomí v období mezi válkami mělo Sokolstvo. První sokolská jednota vznikla v Budyšíně v r. 1920. Do r. 1930 vzrostl jejich počet na 20. Sokolové, kromě tělovýchovného programu prováděli mezi svými členy i osvětovou práci, zaměřenou na srbské národní zájmy. Bylo pořádáno několik sletů v Lužici, ale již velmi brzo navázalo srbské sokolstvo styky se zahraničím, zejména s českým Sokolem. V r. 1926 se zúčastnila skupina cvičenců VIII. všesokolského sletu v Praze, účastnili se i sletů v Poznani (1929) a v Bělehradě (1930) a zejména pak na IX. všesokolském sletu v Praze, kde byli přijati s obrovským nadšením. Sokolstvo se stalo páteří srbského národního života a z jeho řad vyšli nejneohroženější bojovníci za srbskou národní věc.
Ani spolková činnost neutuchala, v r. 1928 zde působilo na 40 kulturních spolků v srbských vesnicíc, které cílevědomě pěstovaly národní písně a srbské divadlo.
(pokračování příště)

Bohumil Malotín
Dosud neznámý opis Hančkovy rukopisné gramatiky


V současné době se jen zřídka objevují dokumenty, které by rozšířily a doplnily historii lužickosrbské literatury. Jsou to častokrát jenom drobnosti, které dotvářejí již známý obraz. Jedním z nich je opis gramatiky a stručného slovníku J. J. Prokopa Hančky z r. 1770.
V životě a díle tohoto autora se dočítáme jak v lužickosrbské, tak v české odborné literatuře. Pramenem je sta M. Hórnika: Žiwjenjopisne listki, IV, Prokop J. J. Hančka, kterou uveřejnil v ČMS, XIII, 1860, 43-47. Z tohoto zdroje později čerpali i naši slovníkáři. A. Patera (1836-1912), autor hesla v Riegrově slovníku (1863, III, s. 628) a A. Černý v Ottově naučném slovníku (1896, X, 838). Na M. Hórnika se rovněž odvolávají obě vydání srbských bibliografických slovníků (1970, 1984). Hančkovo dílo jak tištěné, tak rukopisné zaznamenává H. Dučman v Přehledu písemnictví katolických Srbů (Přehlad pismowstwa katolskich Serbow) ČMS 1867, XX, 582. Z Hančkova slovníku čerpal B. K. Pful pro svůj Serbsko-němski słownik (1866), kde se ve výčtu literatury na s. XXXI o Hančkově díle zmiňuje, a konečně v nejnovější době připomíná Hančkovo jméno a dílo Hanža Winarjec-Orsesowa v knize „Radwor starodawna cyrkwinska wjes“ - 1996, Jindřichův Hradec, 116 s.
Na s. 65 autorka jmenuje Hančku mezi duchovními, kteří vyšli z radworské farnosti , a říká, že byl: „wuznamny spisowaćel nabožnych spisow a serbski rěčespytnik“. Jan Jurij Prokop Hančka se narodil v Radworu r. 1731, vstoupil do cisterciáckého řádu, celý život působil jako duchovní v klášteře Marijina Hwězda, kde r. 1789 zemřel.
Z poměrně častých zpráv o Hančkovi vidíme, že si ho alespoň vědecké kruhy vážily. Byl jedním z reformátorů hornolužického pravopisu; pokoušel se oprostit jazyk od germanizmů, dát pevný základ gramatice a pokoušel se sblížit katolický a evangelický pravopis. Zatímco evangelíci nevěnovali Hančkovým snahám pražádnou pozornost, katoličtí kolegové mu měli jeho sjednocovací snahy za zlé. Snad to byl také jeden z důvodů, proč jeho gramatika a slovník zůstaly v rukopise. A tak jeho „Paćerske knihi“ z r. 1765 jsou jedinou jeho tištěnou publikací.
Gramatika a slovník kolovaly v několika opisech. Jsou známé z ližickosrbských knihoven (budyšínské děkanství, Róžant, klášter Marijina Hwězda). Gramatika s krátkým slovníkem je datovaná shodně ve všech rukopisech rokem 1768 a slovník ve třech případech 1782, Pful uvádí r. 1780. Ve třech případech je známý počet stran gramatiky - 124 (biografické slovníky a radworský exemplář). Rozsah slovníku uveden není. Tolik snad úvodem.
Opis z r. 1770 obsahuje shodně s uvedenými exempláři gramatiku a stručný slovník. Je rovněž širšího formátu, ale liší se počtem stran - gramatika má 103 číslovaných a slovníček 27 nečíslovaných. Rozdíly jsou v titulním listu jak gramatiky, tak v záhlaví stručného slovníčku. Titul gramatiky je podstatně širší, než uvádí literatura. Zní „Gramatica Linguae Sorabicae In Superiori Lusatia usualis compilata a R. P. Procopio Hantschke („t“ je vyškrabáno) natione Lusata Radiborensi, Sac. Ord. Cist. Neo-Callae professo, tunc Capellano Mariaestella 1770“. K titulu je lakonicky připojena ne zcela jasná poznámka: „Constat 1“ a za jedničkou je kaligrafický obrazec, který by mohl znamenat florin. Ale také něco jiného. Za titulním listem je jednostránková předmluva a za ní pak první číslovaný list, na němž začíná I. deklinace. Gramatika postupně probírá: substantiva s. 1-28, adjektiva s. 28-38, numeralia 39-43, pronomina s. 44-49, verbum s. 50-86, praepositio s. 86-91, adverbia s. 91-95 a na této straně začíná kapitola: De Syntaxi, což tady neznačí jenom větnou skladbu, ale zároveň tvoření slov různými příponami. Tak např. ze slova „zahrodnik“ je možnou příponou -owa utvořit označení pro ženu zahradníkovu. Podobných příkladů uvádí několik. Na s. 103 je závěr knihy, který je shodný s citací Hórnikovou. Potom následuje záhlaví slovníčku, které je odlišné od známých rukopisů. Zní: „Additamentum Vocabularii In quo exhibetur Differentia quorundam Nominum Verborum (et) & Adverbiorum. Item Quedam nomina Derivativa purč Sorabica loco a Germanicis mutuantorum.
Po tomto záhlaví je ještě krátké vysvětlení zkratek obsažených ve slovníku a na nečíslovaných 27 listech uvedený stručný slovníček.
Knížku jsem objevil v jednom z pražských antikvariátů a její bližší osudy mi vůbec nejsou známy. Byl-li to opis českého zájemce nebo pochází-li z Lužice. Mohla případně sloužit jako učebnice některého českého člena cisterciáckého řádu, kteří působili v Lužici, nebo právě tento řád měl nedostatek vlastních členů a vypomáhal si ze zahraničí, především z Čech. Podobnou gramatiku a německo-srbský slovník napsal později TadeᚠKryštof Pacák, miletínský rodák, který počátkem 19. stol. - v letech 1818-1835 působil na stejném místě jako Hančka - tedy v klášteře Marijina Hwězda a potom v Róžantu (1835-38). Žil v letech 1786-1838.

Zuzana Sklenářová
Lidový oděv Lužických Srbů.

Část 4. Slepo a okolí.

(Pokračování)
ODĚV DĚTÍ

Děti obojího pohlaví nosily do čtyř let kapu, šatečky z červené, většinou kostkované látky s dlouhými rukávy, lemovaný stužkou, prýmkem ap., na neděli pošitý pestrými stuhami. Dívkám se uvazoval ještě lack, pestrá červená zástěrka s laclem pošitá stuhami, chlapcům stejnobarevná zástěra na zapínání vzadu. Šátek přes ramena, pokud byl, se v pase překřížil a vzadu uvázal. „Anglickou“ halbu zdobily pestré stužky, u dívek ještě krajkový lem, a vázala se pod bradou na mašli. Děti chodily v létě bosy, v zimě a ve svátek v červených vlněných punčochách a plstěných pantoflích, popř. i střevících. Ve 3-4 letech dostali chlapci košili, kabátek a kalhoty, dívky sukni se živůtkem z pestrého červeného vlněného plátna s pruhy, lemovanou barevnou stužkou, prýmkem, někdy černou sametkou, červenou zástěrku bez laclu s pestrým lemem a červenou vzorovanou jaku nebo módry kabat. Ve svátek místo kabátku nosily malý „anglický“ šátek přes ramena s cípy zasunutými do živůtku. Pod červenou halbu, již bez pestrých stužek, se vázal červený nacolny bant. Punčochy byly stále červené. Šla-li dívka na svatbu, dostala modrotiskovou zástěru jako dospělá. V chladnu se přes halbu vázal starší červenobíle pruhovaný nebo kostkovaný šátek. Jakmile děvčata začala chodit do školy, dostala oblečení pro svobodné dívky, neexistovaly však zvláštní sváteční nebo smuteční formy; slavnostní ozdobou, nošenou na kitliku a šátku, byly skleněné korálky na modré stuze. V hlubokém smutku nosily školačky zelenou sukni s bílou zástěrou, bílou halbu a podle počasí přes ni bílý šátek, černou jaku nebo modrý šátek přes ramena. Punčochy měly modré nebo černé, pantofle kožené, plstěné nebo dřeváky, až po 1. světové válce ke zvláštním příležitostem i střevíce.

ODĚV MUŽŮ
Z tradičního mužského oblečení se dochovaly do počátku 20. stol. jen zbytky. Dlouhý modrý kabát do kostela s mosaznými knoflíky, bílým lemem a podšívkou zobrazil J.E.Wjelan kolem r. 1840; patřila k němu modrá nebo černá vesta s malým výstřihem. L. Kuba jej zastihl na své první cestě do Lužice, r. 1924 již nikoli (Kuba 1925, s.46). Svobodní k němu nosili „červený“ šátek na krk, stejný jako dívčí, ženatí červenobílý ženský; na pohřeb a ke slavnostním příležitostem se bral bílý, od konce 19. stol. černý hedvábný. Kolem r. 1900 byl součástí slavnostního oděvu vysoký hnědý plstěný klobouk s černou stuhou, běžně se nosila černá plochá čapka se štítkem. Smoler kolem r. 1840 uváděl z okolí Mužakova široké černé klobouky, Schulenburg také kožišinové čepice s plochým dýnkem z červeného nebo zeleného sukna se střapcem téže barvy. - Fotografie muzikantů ze Slepého, pořízená na drážďanské výstavě r. 1896, podle odborníků svědčí o tom, že lidové oděvy představené na výstavě neodpovídají dobové skutečnosti: třírohé klobouky napodobují oděv daleko starší a krátké modré kamizoly jsou zřejmě vymyšlené novotvary. - Oděv mužů v okolí Slepého byl stejně jako v jiných oblastech málo rozmanitý, příležitostem se přizpůsoboval doplňky - připjatými šátky, stuhami, kytkami ap. - Ve Smolerově době nosili svatebčané běžný nedělní oděv; ženich měl na prsou velkou kytku zvanou kón, kterou dostal od nevěsty (před 1. světovou válkou to byla myrtová větévka ovinutá zelenou vlnou a s mašlí), a věneček se střapci jako nevěsta na temeni hlavy, ve 20. letech pak na rukávě, pokud vůbec, hůl se zelenými stuhami, přišitou po levé straně ke kabátu, aby ji nemusil držet; svatové měli stuhy na holích a kytku na levé straně prsou, podle Kuby s červeným šátkem, což dostali od družiček; ty původně zajišovaly i ozdoby ostatním mužským svatebčanům - myrtovou větévku s červenou vlnou a mašlí na prsa, k níž se připevňoval bílý šátek, u svobodných pestrý, dále stuhy na klobouk (bílá pestrá vpravo, červená a zelená vlevo) a stejné na hole. Později je každá svatebčanka opatřovala svému partnerovi. Na „mladé svatbě“ zdobily klobouk i hůl pestré hedvábné stuhy, snítku myrty vystřídala umělá kytička. Odznakem družby byla archaicky vyšívaná bílá šerpa s třásněmi - twjela, nošená přes rameno křížem na bok. Muzikantům (byli obvykle dva, dudák a houslista s „malými husličkami“) dávaly družičky kapesník na kabát a umělou pestrou kytičku se stuhami na čepici nebo na prsa. - Po r. 1918 bylo zvykem na svatbu oblékat černé kalhoty, frak a cylindr, po návratu z kostela se frak svlékl a muži zůstali jen v černé vestě a rozhalené košili bez límce.
(pokračování příště)

Jaroslav Valenta
Podještědský dialekt - památka milčanského osídlení?


Protože pocházím z Liberce, není divu, že častým cílem mých výletů je právě Podještědí. Co mě ale na tomto kraji nejvíce přitahuje, je zdejší nářečí. Patří do severovýchodočeské podskupiny, ale liší se, např. od Železnobrodska, především ve výslovnosti a slovní zásobě. Některé z těchto zvláštností však nacházíme v hornolužické srbštině, proto se domnívám, že tento dialekt buď zachovává prvky přejaté od Milčanů (jde tedy o tzv. mezipřechodový dialekt), anebo je možné, že zdejší obyvatelé jsou přímo jejich potomci, asimilovaní v pozdější době Čechy přišedšími z Českého Dubu. Pro druhou variantu svědčí názvy obcí, jako např. Srbská Kamenice, Srbská, Stolup (tak byl původně uváděn dnešní Sloup v Čechách).
Charakteristickým jevem je obouretná výslovnost v, lužickosrbského w, na konci zavřených slabik (př. mrkeu, prauda), pro Podještědí jsou ale i typické stopy po bývalém tvrdém ł. Z něj vzniklo polosamohláskové u, jež se někdy na začátku slov vysloví jako znělé v (př. lžíce - vžice - hluž. łžica, kořalka - kořauka). Podobně jako v srbštině, v dat. a lok. sg. mask., zaniklo polosamohláskové u (bratrovi - bratroj - hluž. bratrej).
Dalším shodným rysem je zánik slabiky ztrátou samohlásky i (pšenice - pšence - hluž. pšeńca, okenice - vokence - hluž.wokeńca), nadměrné užívání předložky s v instrumentálu atd. Místo g vyslovovaného za neznělé k před souhláskou znělou se používá h (kde - hde - hluž. hdŸe, kdy - hdy - hluž. hdy), přesněji přídech. V obou oblastech se najdou i stejná slova (př. bučina - bukojna - hluž. bukojna, čekat - čaka - hluž. čakać, králík - nykl - hluž. nukl, ohyzdný - žadlavý - hluž. žadławy atd.)
Pro většinu obyvatel Čech je toto nářečí poměrně neznámé. Mnozí soudí, že tento kout Liberecka a Českolipska byl do r.1945 také německý. Avšak okolí Českého Dubu a Jablonného v P. bylo přinejmenším dvojjazyčné, převážně však ryze české. Díky odlehlosti, neúrodnosti a nedostupnosti země (místní obyvatelé se nazývají horáci) pak byly utvořeny podmínky pro zachování slovanského etnika s jeho specifiky. Bohužel v době poválečné dochází k odlivu venkovského obyvatelstva do měst, tím ubývá lidí se znalostí dialektu. Osidlovatelé pohraničí a mladí lidé jej považovali za něco podřadného, a tak se nesmíme divit, že postupně zaniká. Slovník ještědského nářečí sepsal Miroslav Fendrych už v dobách, kdy bylo ještě obecně rozšířené. Jeho zásluhou tak zůstane tato svéráznost všem lingvistům jako připomínka kdysi mocného milčanského osídlení.
Poznámka redakce: Autor je žákem posledního ročníku gymnázia v Liberci.

Petr Sikora
Těšínské Slezsko a Lužice

Podobně jako Lužice má také Slezsko (a zvláště Těšínsko v Horním Slezsku) bohatou a často i bouřlivou historii. Počátky pestré národní skladby Těšínska je možné hledat v době vzniku měst ve 13. stol., kdy se v zemi usadili kolonisté hlavně Němci, ale i Lužičtí Srbové. Kontakty s Lužicí však nekončí ve 13. stol. Česká část Těšínska má čilé kontakty i v současné době. Již mnoho let udržuje Polski Zwišzek Kulturalno-Oœwiatowy - PZKO (organizace Poláků žijících na území tzv. „Záolží“) přátelské vztahy s lužickosrbskou Domowinou. Představitelé Domowiny se účastní významnějších akcí PZKO, jako byl např. karvinský Festival. Členové PZKO se účastnili oslav 85. výročí Domowiny. Významnou událostí pro národnostně smíšené Těšínsko bylo II. setkání slovanských národnostních menšin (za účasti zástupců těšínských Poláků, Lužických Srbů, Kašubů, Lemků ap.), které se konalo 10. října. Akci organizovala Rada Poláků, Domowina a další národnostní organizace. Cílem setkání bylo bližší vzájemné poznání představitelů národnostních menšin a výměna zkušeností z oblasti ochrany práv menšin. Pracovní část navázala na poslední setkání, které se konalo v Budyšíně v Lužici a neslo název „Slovanské menšiny v Evropě třetího tisíciletí“. O setkání informoval místní tisk (zvláště Głos Ludu a Karvinsko). Bohaté kontakty s Lužicí mají také folklorní soubory, zvláště ty, které pracují pod hlavičkou PZKO, a také soubor Slezan. Také Matice slezská navázala styky s Maticí lužickosrbskou. O Lužici projevuje stále větší zájem místní tisk, např. 13. září zveřejnil delší informativní článek „Słowiańska wyspa w niemieckim morzu“ Głos Ludu. Lze jen litovat, že zájem Čechů žijících na Těšínsku (na rozdíl od Poláků) o Lužici je malý ...

ZPRÁVY


Oprava: V ČLV 10 / 1997, s. 61, 1. sloupec, ř. 21-22 zdola má být „ ... práce na retrográdním slovníku na základě A. Muky ...“ (nikoliv „ ... práce na rejstříku dolnolužického slovníku A. Muky ...“).

Z domova

Ralbice-Mělník již popatnácté.

Dne 11.10.1997 se uskutečnilo již tradiční (patnácté) setkání členů pedagogického sboru Základní školy Mělník u jejich přátel ve Střední srbské škole v Ralbicích. Šlo o návštěvu v odloženém termínu, protože závěrem minulého školního roku se nepodařilo nalézt pro toto setkání oboustranně vyhovující termín.
Cesta sama, zejména procedura se silniční daní na hraničním přechodu ve Varnsdorfu, by vydala Mikławši Bjedrichu-Radlubinovi na humornou povídku o tahanici o razítko. I díky tomu, nehledě na přeplněnou silnici v důsledku uzavření dálnice od Budyšína na Zhořelec, která nás donutila již od Jenkec se městu přibližovat jen po metrech, se podstatně zdržel i nᚠpříjezd do Budyšína. Určenou hodinu ve Velkém Wjelkowě, kde nás očekával Beno Jurk, ředitel školy Ralbice, jsme však stihli.
Po chutném obědě v místním srbsky vedeném hostinci jsme odjeli do Pančic-Kukova k prohlídce kláštera Mariina hvězda. Všechny zaujaly zasvěcené informace o Lipje, kostel s novými moderními varhanami, výstavka s názvem „Od zrna ke chlebu“ a konečně klášterní bylinková zahrada, kde jsme s uspokojením přijali skutečnost, že zde byly umístěny i lužickosrbské nápisy u jednotlivých rostlin i celkové vysvětlení bylinkové zahrady. Před dvěma lety bylo ještě vše jen německy a latinsky a na dotaz, proč tam nejsou také srbské texty, jsme se tehdy dozvěděli, že si to klášter nepřeje. Dále jsme si prohlédli známý kostel a hřbitov v Ralbicích, kde je také pohřben prvý ředitel ralbické školy Jurij Wowčer.
Po zajímavé besedě při kávě ve škole jsme odjeli do Haslova, kam svolal Srbský školský spolek z.t. 5. shromáždění srbských učitelů a učitelek mateřských škol. Sál hostince U Bizoldů byl přeplněn. Paní Ludmila Budarjowa jménem pořadatele nejprve informovala o dalším osudu srbského školství s tím, že až do školního roku 2002-3 zůstanou školy ve stejné struktuře jako dosud. Potom je jejich osud nejasný, nebo tyto školy mají stejný problém jako naše, nemají koho učit. Kromě jiného poděkovala i nám, hostům z Mělníka, slovy: „Dobře, že jste nenechali tyto styky po převratě padnout, ale dále jste je zachovali a upevnili.“
V kulturním programu vystoupila populární amaterská skupina „Lózy hólcy“ (Drzí hoši) s programem „My to máme v ruce“, který je zaměřen také na problémy školství (nedostatek dětí, účast dětí na diskotékách ap.), komunální politiku (výstavba domu pečovatelské služby) ap. V programu opět dokazují, že jim „nic není svaté“, např. ve scénce zabývající se problémem nedostatku žáků na srbských školách přivádí na scénu samotného Miliducha, bájného krále Milčanů, který jim poradí, „aby osvobodili čápa, který leží se svázanými křídly v močálech za Bílou Vodou a nemůže létat“ a potom bude zase všechno v pořádku. Jejich vystoupení bylo doprovázeno smíchem a velkým potleskem.
Vzávěru večera hrála kapela „Kadenca“, která na počest hostí z Mělníka zahrála i několik českých melodií.
Tato návštěva upevnila vztahy mezi učiteli obou škol a potvrdila, že problémy obou škol, bez ohledu na to, že jedna je v Čechách a druhá v Lužici, jsou velmi blízké. Byly také předjednány termíny výměny žáků v tomto školním roce a návštěva ralbických učitelů na Mělníku. Antonín V l k

Ve Varnsadorfu vystavovala Isa Bryccyna

V galerii ˆ„Na ochozu“ ve varnsdorfském muzeu se během roku vystřídá šest výstav. Některé z nich díky spolupráci muzea s budyšínskou Domowinou představují tvorbu současných lužickosrbských výtvarníků. V říjnu 1995 byla tato galerie otevřena výstavou děl Jana Buka, Wórši Langové (Lanzyna) a Steffena Langa (Lange).
Od září do listopadu 1997 v galerii vystavovala grafička a malířka Isa Bryccyna z nejmladší generace lužickosrbských umělců (nar. 1963). S jejími díly se mohli seznámit již návštěvníci výstav v Budyšíně, Chotěbuzi, Berlíně i v Polsku. Ve Varnsdorfu se představila akvarelovou krajinářskou tvorbou a výběrem kreseb s figurálními motivy. Pozornost výstavě věnoval kromě listu Serbske nowiny i český oblastní tisk (recenze od M. Hrabala v severočeské příloze Mladé fronty Dnes 23. 10. 1997). Martin Havlíček

Z Dolní Lužice


S velkým úspěchem bylo v Chotěbuzi provedeno Kocorovo oratorium Serbska swajžba (srbská svatba). Zúčastnili se jí posluchači nejen místní, nýbrž z celé Dolní Lužice. Přesto jejich počet nepřesáhl stovku, což se pořadatelům zdálo poměrně málo.
NC 39

Hochozy zažily významnou událost po 50 letech se tam konala pravá srbská svatba, zúčastnilo se jí 170 hostí. Obec hýřila krásou krojů, lidových zvyků a i srbským slovem. Účastníkům se tak líbila, že si nedovedli představit, že by to byly poslední.
Na hřbitově v Depsku vzpomněli dolnosrbští kulturní pracovníci na činnost a zásluhy Wilema Nowaka (1897-1975), depsčanského starosty, spisovatele a člena Maœice Serbské, který má velké zásluhy o dolnosrbskou kulturu.
NC 40

Podobně jako v Braniborsku i v Sasku má být vytořena Srbská rada, která by se starala o věci srbské menšiny v těchto spolkových zemích. Tvoří se nový srbský zákon.
NC 41
(Zpracoval B. Malotín)

Nové knihy a články

Ljudmila Pavlovna Lapteva, Rossijska sorabistika XIX-XX vekov v očerkach žizni i tvorčestva ejo predstavitelej. Spravočnik. - Moskva 1997, 131 c. Knížka obsahuje stručné nástiny života a tvorby skoro všech ruských sorabistů, i nesorabistů, kteří se uplatnili i na poli sorabistiky od počátku 19. stol. do r. 1997. U každé postavy se uvádí stručný životopis, zejména (odborné) vzdělání, působení v oboru a hodnotí se její přínos oboru. U každého je připojena bibliografie jeho děl a bibliografie prací o něm. Jednotlivým postavám jsou věnovány 2-8 s. Jednotliví vědci jsou řazeni chronologicky počínaje Vasilijem Fjodorovičem Timkovským (1781-1832), vysokým státním úředníkem, který navštívil Lužici už r. 1813 a při další cestě koncem září a začátkem října 1814 si psal podrobný cestovní deník. To je první ruský popis Lužice a jejích srbských obyvatel. Poslední postavou z celkového počtu 35 je Kirill Vladimirovič Ševčenko, CSc., (narozený 1966). - Kladem brožury je chronologické (nikoli abecední) uspořádání. To totiž umožňuje na první pohled rozenat odlišný ráz ruské sorabistiky v 19. a v 20. stol. . V 19. stol. převládá metoda popisná, která sice nashromáždila velké množství materiálu, ale zůstává u vnějšího pohledu. K hlubšímu studiu jazyka, dějin a literatury dochází až na počátku stol. 20., zejména v jeho prvních 15 letech, kdy ruská slavistika prožívá období rozkvětu. Analytický směr v sorabistice se výrazně rozvíjí až po 2. světové válce a v sovětském a posovětském období vznikají větší syntetické práce. - Za nedostatek knížky považuji, že do ní autorka nezařadila vynikajícího K. K. Trofimoviče.
J.Mudra

Srbové v Serbině jsou předmětem zájmu Pětra Langera z mládežnického spolku Pawk. V letošním 9. čísle Rozhladu popisuje návštěvu členů tohoto sdružení na festivalu těchto potomků lužickosrbských emigrantů v Texasu. Poté co mladí Srbové navázali styk s Texas Wendish Heritage Society, tedy společností lužickosrbské menšiny v USA, rozhodli se zavítat na každoroční tzv. Wendish Fest. P. Langer popisuje srdečné přijetí, kterého se jemu a jeho přátelům dostalo v hostitelských rodinách, ale také zklamání z toho, jak málo připomínek srbství zůstalo v oněch místech - např. na serbinském hřbitově nalezli jen jediný lužickosrbský nápis (ostatní byly v němčině), připomíná prohlídku Texas Wendish Heritage Muzea. Na samotném festivalu potom Pawkové nadchli publikum svým programem a vzbudili živý zájem o dnešní dění u Lužických Srbů. Navázaná přátelství pak zůstala nejsilnějším dojmem celé cesty.
-mrak-


Totéž číslo přináší článek Bogusława Brezy přibližující Muzeum kašubsko-pomořanského písemnictví a hudby, jehož je ředitelem. Tato instituce se nachází 30 km od Gdaňska v městečku Wejherowo. Založena byla roku 1968 a jejím předchůdcem bylo Kašubsko-pomořanské muzeum, jež vzniklo o 55 let dříve v Sopotech přičiněním nejslavnějšího kašubského spisovatele Aleksandra Majkowského (zaniklo během první světové války). Autor zdůrazňuje roli vzájemných lužickosrbsko-kašubských styků a informuje o loňské návštěvě Róži Domaškové a Jěwy-Marje Čornakec, která se uskutečnila v rámci Dnů lužickosrbské kultury v Polsku (během této návštěvy zde R. Domašcyna předčítala). Zmíněn je podíl Muzea na pořádání vědeckých akcí, jakou byla konference Kašubské písemnictví v Polsku a ve světě, kde byl jeden z referátů věnován i spolupráci Lužických Srbů a Kašubů v minulosti a v přítomnosti.
-mrak-

Osobní zprávy

Zuzana Sklenářová Mezi národem a státem

Sto let od úmrtí Jaroměra Hendricha Imiše
ThDr. Jaroměr Hendrich Imiš (16. 12. 1819 -......1897), obrozenský hornolužickosrbský spisovatel, filolog, spolupracovník Smolerův, evangelický pastor v HodŸiji. Spoluzakladatel Societatis slavicae Budissinensis roku 1839, vydavatel časopisu Zernička v letech 1849-52, první předseda filologické sekce Matice lužickosrbské, za zásluhy byl zvolen čestným předsedou Matice. Po dvacet let až do smrti vedl na své faře soukromý prázdninový seminář, v němž se evangeličtí bohoslovci připravovali na působení v lužickosrbských farnostech: našli bychom mezi nimi Jana Walthera-Wałtara, Jána Emanuela Dobruckého, Bogumila Šwjelu. Jedna z nejkontroversnějších postav vrcholného období lužickosrbského národního obrození ve druhé polovině devatenáctého století.
Jaký to byl člověk ? Vynikajícím dokumentem o Imišově osobnosti je spis Deutsche Antwort eines sächsischen Wenden. Der Panslavismus, unter den sächsischen Wenden mit russischem Geldebetrieben und zu den Wenden in Preussen hinübergetragen, beleuchtet von Pfarrer H. Immisch in Göda, Ritter des Königlich Sächsischen Verdienstordens I. Classe. Leipzig 1884 (Německá odpověď saského Lužického Srba. Panslavismus, mezi saskými Lužickými Srby podněcovaný ruskými penězi a přenášený k Lužickým Srbům v Prusku, osvětleno od faráře H. Imiše z HodŸije, rytíře královského saského záslužného řádu I. třídy. Lipsko 1884. - překlad Z. S.), který ho svého času proslavil více než odborné články v Časopise Maćicy serbskeje.
Politické poměry osmdesátých let nebyly Lužickým Srbům příznivě nakloněny, v Prusku ještě méně než v Sasku. Úřední místa se snažila, a skrytě nebo zjevně, zejména vytlačit lužickosrbský jazyk ze škol a z kostela. Zatímco zákonná úprava školství v Sasku zakotvovala výuku čtení, zpěvu a náboženství u lužickosrbských dětí v lužické srbštině (ovšem hlavně za tím účelem, aby si pomocí srbštiny osvojily němčinu), v Prusku záviselo používání lužické srbštiny při výuce na vůli učitele. A učitelova vůle nebyla z existenčních důvodů zdaleka svobodná - často se nijak nelišila od názorů nadřízených úředníků, kteří je neopomíjeli mladým učitelům nastupujícím do škol v lužickosrbských vesnicích důtklivě sdělovat. Nedostatečné germanisační úsilí a projevy náklonnosti k lužickosrbskému jazyku mívalo za následek přeložení do čistě německé vsi a nový učitel býval náležitě poučený a náležitě oddaný Němec. Do střetu se školskými úřady se vedle učitele mohl dostat i duchovní, jmenovitě proto, že duchovním příslušel dozor nad školami, v nichž také vyučovali náboženství.
V tomto ovzduší se snadno našli pisatelé útočných článků v tisku, kteří si vzali úzké styky J. A. Smolera a některých dalších lužickosrbských vlastenců s ruskými slavisty i Smolerovy cesty do Ruska (dostatečně zdůvodnitelné tím, že v Rusku žily obě Smolerovy děti) za záminku k sensačnímu veřejnému odhalení panslavistických rejdů v Lužici.
Kdo si 16. března 1882 koupil ranní vydání Schlesische Zeitung, mohl se v něm dočíst překvapivé věci 1):
„Srbská agitace v Lužici, nad níž pan ministr kultu v odpovědi na petici zaslanou mu z Rothenburgu (Horní Lužice) nedávno vyjádřil nelibost, přitahuje navzdory svému čistě lokálnímu charakteru obzvláštní zájem, nebo se v ní stále zřetelněji jeví cizí vliv, jehož souvislost s panslavismem, udržujícím toho času celou Evropu v napětí, je nezpochybnitelná. Následující zprávy, došlé nám z Lužice, přinášejí v této věci vítané objasnění:
H _ _ _ _ 12. března 1882
Srbské hnutí, vyvolané v život především a přirozeně duchovními, kteří ve své podstatě představují vzdělanost srbského kmene (v orig. Volksstamm - pozn. překl.), považuje za svůj výslovný cíl uchování srbského života v obyčejích, oděvu atd. mezi Srby v pruské a saské Lužici. Potud lze to všechno vítat veskrze se sympatiemi, nepatříme-li ovšem k těm, kteří mají za nezbytné znaky občana německé říše, aby mluvil bezchybně spisovnou němčinou a nosil moderní kabát, nýbrž naopak zastáváme přesvědčení, že lpění na starém národním mravu a svérázu je větším požehnáním než násilná germanisace, skrze niž obyčejně dobré vlastnosti starého stavu trpí škodu a dobré vlastnosti nového stavu se nepřejímají. Zůstává ovšem samozřejmým předpokladem, že ony kmenové zvláštnosti se podřídí německému rámci, že příslušníci onoho zvláštního kmene se cítí být Němci a nechtějí ze sebe dělat národ. To je toho času ještě případ Poláků a obyvatel Alsaska-Lotrinska, a proto je u nich poněkud násilná germanisace někdy nevyhnutelná. Naproti tomu v Lužici (v orig. „in der Wendei“ - pozn. překl.) není po antinacionálním, antiněmeckém hnutí ani nejmenší stopy; vždy před nedávnem jeden Srb při vojenské slavnosti ... zvolal: „My jsme Němci a chceme Němci zůstat !“ - a tak uvažuje veškeré obyvatelstvo, smýšlející veskrze loajálně, veskrze německy. Němectví si pomalu, ale nezadržitelně razí cestu, jednak vlivem duchovních, pobytem dívek v německých domech a návštěvami obyvatelstva v německých městech. Je tedy nepotřebné tento proces násilně urychlovat, stejně jako je pošetilé mu nadále bránit. A právě proto, že srbské obyvatelstvo je s tímto stavem věci plně spokojeno, je zcela jasné, že celé takzvané srbské hnutí, jak dnes vystupuje, je umělé a přímo násilné. ... agitátoři tvrdí, že vláda potlačuje srbský jazyk, v kostele a ve škole připouští jen němčinu, dětem zapovídá vyučování ... v mateřském jazyce a nutí je, aby věci, které jsou jim nejsvětější, memorovaly v nesrozumitelné jim německé řeči. O tom všem neví obyvatelstvo samo nic, je to skutečně nepravdivé, jak pisatel těchto řádků může potvrdit z vlastního hojného pozorování. (...) Ještě povážlivější je tato agitace proto, že prokazatelně udržuje těsné svazky s panslavismem, ba že je podporováno ruskými penězi. Sídlo celé agitace se nachází v Budyšíně; odtud je vedeno jedním velmi obratným a velmi činným duchovním, jehož jméno zde není důležité. Ten je duší celého hnutí, jeho vliv je patrný daleko v pruské Lužici. Je zuřivým spolupracovníkem srbských novin „Novity“ (sic! - pozn. překl.) vydávaných v Budyšíně, které slouží jeho záměrům a které mají v celé saské Horní Lužici a ve velké části pruské Horní Lužice četné předplatitele. Tyto noviny, jak je obecně známo, vděčí za svůj vznik a zčásti ještě dnes za svůj provoz ruským prostředkům, za ruské peníze byl postaven redaktorův dům v Budyšíně a také pořízeno zařízení a celá tiskárna. Redaktorovu knoflíkovou dírku zdobí ruský řád jako uznání za jeho dosavadní činnost ... (...). “ Článek byl podepsán šifrou -dr -.
Imiš identifikoval anonyma jako trojlístek složený ze známého doktora práv a dvou mladších protisrbsky a protisasky zaměřených pruských duchovních, kteří podle něho právníka jako nedávno přistěhovalého a neznalého věci záměrně nesprávně informovali a zneužili. Ve spise podle dobrého zvyku neuvádí jejich jména, ale nazývá je smyšlenými přezdívkami Borank a Kruwinski a popisuje také jejich působení v Lužici. Pastor „Borank“ v H _ _ _ _odpíral lužickosrbským dětem vyučování základních předmětů a konfirmaci v lužickosrbském jazyce. „Kruwinski“ původně souhlasil s používáním dvojjazyčných učebnic, poté však, co byl jmenován okresním školním inspektorem a navštívil v Lehnici školního radu Bocka, známého nepřítele lužickosrbského školství, s nímž byl Imiš trvale ve sporu, prudce změnil názor v souladu s názorem svého představeného a začal prosazovat čistě německou výuku bez ohledu na to, zda lužickosrbské děti vůbec německy rozumějí. Imišovi jako svědomitému duchovnímu pastýři se takový přístup hluboce příčil, vždy po stránce duchovní nemá memorování nesrozumitelných německých textů žádný smysl, nepřináší poučení ve víře ani povznesení. Z tohoto hlediska se duchovní, kteří takový způsob tolerovali nebo dokonce podporovali, zpronevěřili svému poslání. Dalším následkem byl pokles počtu lužickosrbských zájemců o studium teologie a tím opět nedostatek duchovních.
Odstavec po odstavci, větu po větě vyvrací Imiš tvrzení anonymního článku. „... článek ťvelmi obratným a velmi činným duchovnímŤ nemíní nikoho jiného nežli mne.“ V úvahu totiž, vysvětluje, by připadal také Michał Hórnik, ten však jako katolický duchovní nemá vliv do Pruska; to byl ale záměr pisatelův zasáhnout dva jednou ranou. „Tak tedy celý článek byl vyžádán, objednán a napsán v první řadě k mé diskreditaci, k mému morálnímu zničení.“ Imiše se nařčení z rusofilní agitace hluboce osobně dotklo a obrana lužickosrbské věci (již jsme si ovšem ukázali, že jazykovou otázku vnímal spíše jako duchovní než jako národovec) pro něj úzce souvisela s obranou vlastní cti. „Ještě nikdy ruský rubl daný na politickou rusofilní agitaci nepošpinil srbskou ruku. Ruské peníze k politickým účelům u nás Srbů nikdy, nikdy nehledaly dveře, a tedy ani nenašly a nikdy je také nenajdou. Táži se v mravním rozhořčení: Čím jsme si my Srbové vysloužili takové podezření ? “ Svědomitý, poctivý duchovní, řádný občan a nadmíru loajální poddaný krále i císaře byl nařčen, že se dal koupit k velezrádné činnosti ! Jediné ruské peníze, které kdy dostal, byly dary ruských učenců na vědecké a milosrdné účely. „Mezi námi srbskými duchovními a jinými studujícími Srby na všech fakultách, jakož mezi vším srbským lidem, není jednoho jediného panslavisty, a my Srbové vůbec, všichni, v Sasku jako v Prusku - (...) -bychom musili být vskutku blázni, kdybychom z požehnání našich spořádaných konstitučních poměrů toužili do politických poměrů ruských a chtěli pro nás a ke svádění našeho hodného, poctivého srbského lidu hledat nějaký ruský panslavismus !“2)
Obviňovat Imiše z takových záměrů bylo vskutku pochybené, osten směřoval spíše ke Smolerovi. Bytostně konservativní pastor se úzkostlivě držel v mezích zákona, i když k jeho cti je nutno říci, že křesanské principy nadřazoval úředním nařízením, jak je vidět z jeho střetů se školskými úřady i s konsistoří. Potíže si způsobil už svým feriálním seminářem, když se „své“ bohoslovce snažil usadit na farách v lužickosrbských vesnicích. Situace v oné době byla téměř tragická - z 24 duchovenských míst v pruské Horní Lužici bylo 12 neobsazených, srbské bohoslužby se buď nekonaly vůbec, pokud tam neměl vikariát někdo ze sousedních farářů, nebo jen jako čtené, kdy čtení z lužickosrbské bible apod. musili zajišovat učitelé ze vzdálenějších škol, protože místní zpravidla neuměli lužickosrbsky.3) Jedním z těch, jimž Imiš hledal místo (a také našel na faře ve Sprjejcích), byl známý Ján Emanuel Dobrucký. Jeho přítomnost však, jak Imiš píše, zavdala příčinu k přemýšlení školnímu radovi Bockovi, který usoudil, že zachytil „vlákna panslavistické agitace, která sahají z kruhů ruských nihilistů až do Lužice. A důkaz ?1) ... Jak mohl kdosi hluboko ve vzdálených Uhrách bez vláken panslavistického spiknutí vědět, že srbský farní úřad v malé lužické vsi Sprjejcích je neobsazený ? 2) Jak mohl uchazeč o tuto [faru] pobývat tak dlouho v HodŸiji, kdyby nebyl podporován ruskými penězi ?“ I zde má Imiš jednoznačné argumenty: na Dobruckého jej upozornil jeho kolega v HodŸiji, diakon Křižank (Zieschang); Dobrucký tehdy studoval v Lipsku a věděl, že na Slovensku je mladých teologů nadbytek a že bude musit hledat místo v cizině. Odpověď na druhou otázku byla samozřejmá - Dobrucký bydlil přece u Imiše na faře, protože Imiš ho získal pro Lužici a Dobrucký neměl jinak půl roku před nástupem z čeho žít. Stejně podporoval i jiné slovanské teology, ale pro odpor konsistoře při obsazování far prakticky neuspěl - konsistoř ve Vratislavi dávala před nebezpečnými slovanskými živly v „revíru“ přednost neobsazeným farám. Náklady zde také řádně vypočítává do poslední marky. „Nejde tu tedy o žádné ruské peníze, nýbrž o moje peníze, moje dobré, poctivé saské peníze!“4) Díky Imišově malé jízlivosti víme, že zde šlo také o „Borankovy“ peníze, protože ten měl jako vicarius perpetuus ve Sprjejcích z tamní fary nemalý příjem, který teď měl vyschnout.
Kritický stav duchovní správy a školství v evangelické Lužici se zodpovědná místa nijak nesnažila napravit, protože lidem, kteří je zastávali, zcela vyhovoval. Noviny Görlitzer Nachrichten und Anzeiger č. 70 z r. 1882 5) uváděl podle č.3 Łužice, že školní rada Bock řekl jednomu učiteli z pruské Horní Lužice: ťVy musíte pomoci srbskému jazyku do hrobu (orig. „die wendische Sprache zu Grabe tragen“ dosl. „nést ke hrobu“ - pozn. překl.)Ť. „Hrobařství má tedy být úkolem srbského učitele. Všichni ostatní rozumní lidé, kdekoli žijí, považují mateřskou řeč za živoucí, vyučování oživující a oplodňující prvek, bez něhož se zejména při cvičení v náboženství nelze obejít. U Srbů má však tento přirozený, od Boha daný prostředek vyučování být ťpohřbenŤ ?“
Těžko říci, zda všechny argumenty na obhajobu zachování lužické srbštiny v kostele a ve škole vycházely výhradně z hloubi duše hodŸijského faráře, či nakolik byly formulovány účelově, aby na ně „slyšela“ příslušná místa. Prospěch víry a náboženství sledoval Imiš nepochybně zcela upřímně, svým konservativismem a loajalitou vůči státu a panovníkovi byl proslulý. „... vskutku přece je pro stát lepším a žádoucnějším poddaným starý věrný Srb se srdcem věrně oddaným svému králi a svému německému císaři, než člověk modernisovaného smýšlení a života, v němž nepřirozené a násilné zacházení zahubilo vřelost citu i srdečnou oddanost. (...) Bockův příkaz ... bere části poddaných německé říše náboženství ...; Bockův příkaz ale také odporuje názorům královského pruského ministerstva kultu, nebo v nařízení ze 16. ledna 1882 (...) se praví doslova toto: ťKrálovská státní vláda je toho daleka a nemá žádnou příčinu k tomu, aby vytěsňovala srbský jazyk z dotyčných škol. Je ale povinna starat se o to, aby neněmecké děti vyšly ze školy do života vybaveny znalostí německého jazyka. Že toto je za daných poměrů nutností a pro srbské obyvatelstvo ziskem, o tom není ani mezi rozvážnými přáteli srbského kmene pochyb.Ť“ Účinek to však nemělo žádný: spis, s nímž jsme se právě seznámili, vynesl svému autorovi nemilé úřední potahování, vyšetřování a pokutu. Zároveň se jím však proslavil a zanechal nám v něm svůj portrét, snad ne zcela objektivní, portrét člověka, který pracoval pro svůj národ a nezasluhuje si zapomnění.

1) Přeloženo podle citované publikace H. Immisch, Der Panslavismus, str. 26-28. V německém textu „wendisch“ překládám jako „srbský“.
2) Str. 30-31.
3) Schlesische Zeitung z 23. 4. 1884 (č. 283), přetištěno v citované publikaci, str. 103-104.
4) Str. 101-102.
5) Str. 106.

Obsah Česko-lužického věstníku IV - 1994 a V - 1995

Tematický rejstřík


Církev
Podpůrný spolek pro lužickosrbskou řeč v církvi 6/94 (Měškank)
Divadlo
Lužické ochotnické divadlo v Praze 1/94 (Malotín, Sklenářová)
J. B. Ćišinski, Stary Serb 4/94 (Mudra)
Jagaŕ Bagola v Praze 1/95 (Sklenářová)
Dokumenty
Ústava svobodného státu saského (výňatek) 4/94
Dopis SČL obci Rogowu 4/94
Dopis Jednoty severočeské OÚ v Rogowě v SRN 9/94
Zákon na stanovení práv Lužických Srbů v zemi Braniborsko 2/95
Nové zprávy z Rogowa 3/95
Z přednášky Hanky Tarankové na lužickosrbském církevním dni v Klětném 25. 6. 1995 9/95
Ekologie
Rogow - dolnolužické Libkovice 3/94 (Sklenářová)
Fejetony
Pesimistický novoroční fejeton 1/94 (Mikula)
V zimě v Budyšíně 6/94 (Koubová)
Proti duchu doby 9/95 (Mikula)
Filatelie
Dvojjazyčné známky a razítka v Lužici 3/94 (Malotín)
Příspěvky k bibliografii lužického poštovnictví do r. 1980 5/94 (Malotín)
Film
Filmy 11/94 (Hoření)

Bývalo kdysi hradiště v Lužici 7-8/95 (Pohonč)
Korunovace Matyáše II. na krále českého 7-8/95 (Malotín)
Severní Čechy a Šestiměstí v době Kalicha 7-8, 9, 10/95 (Valenta)
Lužičtí Srbové v roce osvobození 1945 - úvahy po půlstoletí 10, 11, 12/95 (Šurman)
- pokračuje do r. 1996
Lidová kultura
Budoucnost kulturního dědictví 9/94 (Sklenářová)
Serbski swěŸeń w Radušu 24. - 26. junija 1994 10/94 (Malotín)
Lidový oděv Lužických Srbů 2. Katolická Horní Lužice 3, 4, 5/95 (Sklenářová)
Lidový oděv Lužických Srbů 3. Wojerecy 12/95 (Sklenářová)
- pokračuje do r. 1996
Lužická vlastivěda, cestopisy
Moje putování po Lužici 3, 4, 5/94 (Vydra)
Putování po Lužici 12/95 (Bígl, Valenta)
- pokračuje do r. 1996
Lužičtí Srbové v Čechách
Kteří Slované měli osídlit Záhvozd ? 4/94 (Bígl)
Lužičtí Srbové v Čechách 6/94 (Hasala)
Serbja bydlacy w Čechach a na Morawje 11, 12/94, 1, 2, 3, 6, 10/95 (Bígl)
Lužickosrbská sídliště v Čechách 3/95 (Bígl)
Časopisy Serbowčanů 10/95 (Bígl)
Lužičtí Srbové v Německu
K předstawiznam Zakonja wo zachowanju prawow 7-8, 9, 10/94 (Meškank)
serbskeje ludnosće z l. 1948
Okres Kamjenc v jihozápadní Lužici ve světle statistiky 10/94 (Boháč)
Malířství
Vztah Ludvíka Kuby k Lužickým Srbům 2/94 (Sklenářová)
Slovinský malíř Lužických Srbů 11, 12/94 (Lebedová-Zmeškalová)
Nekrology
Za Bohumilou Šretrovou 3/94 (Malotín)
Za PhDr. Miloslavem Wajsem 5/94 (Mudra)
Jurij Krawža mrtev 4/95 (Vlk)
Profesor František Václav Mareš 6/95 (Mudra)
Podkarpatská Rus
Pozdrav ze země hor a staletí 11/95 (Sikora)
Slávnostne vyhlasujeme ... (z článku P. R. Magocsiho) 12/95
Portréty, jubilea
Marku Meškankovi k šedesátinám 1/94
Michał Hórnik 2/94 (Mudra)
Bohumił Krawža oslavil šedesátiny 3/94
Novinář ČTK srbský spisovatel Jurij Wićaz-Praski 9/94 (Mudra)
Borwin 10/94 (Měškank)
Michał Jan Wałda 10/94
Józef Nowak 1/95 (Mudra)
Jan Wornar šedesátníkem 2/95 (Vlk)
Jakub Buk 7-8/95
Jan Handrik Ćěsla 9/95
Gustaw Janak 10/95 (Mudra)
Recenze
Jan Šołta: Terminologija za předmjet biologija 6/94 (Mudra)
Jurij Krawža: Čertowa kowarnja 12/94 (Mudra)
Leoš Šatava: Národnostní menšiny v Evropě 12/94 (Sklenářová)
SČL
Bilancování po třech letech 1/94 (Sikora)
Sokol
Lužičtí Srbové a XII. všesokolský slet 9/94 (Mikula)
Portrét srbské sokolské rodiny 9/94 (Mikula)
Sokolské listy 9/94 (Mudra)
Sorabistika, slavistika, jazykověda
Malá Slávie v Moskvě 1/94 (Mudra)
Lužickosrbská jména 2/94 (Vydra)
3. lužickosrbské sympozion 11/94 (Mudra)
Malé zamyšlení nad lužickosrbskou slovní zásobou 11/94 (Vydra)
Jsou encyklopedie vševědoucí ? 12/94 (Vydra)
Jazykový koutek 1, 2/95 (Mudra)
Styky (Čechy - Lužice)
Dešti navzdory 7-8/94 (Vlk)
Srbská vlajka opět nad Kytlicemi 7-8/94 (Vlk)
Tradice přátelství pokračuje 9/94 (Vlk)
Srbští a čeští včelaři mezinárodně 2/95 (Hloušek)
Před 50 lety 5/95 (Sklenářová)
Centralne wubědŸowanje w serbskej rěči 5/95 (Mudra)
Školy Mělník a Ralbicy dále spolu 6/95 (Vlk)
Školství
Máme zájem na tom, aby v českém prostředí studovalo 10/94 (Hoření) co nejvíce Lužických Srbů
Letní prázdninový kurs lužickosrbského jazyka a kultury 10/94 (Bígl)
Hodina srbštiny 12/94 (Mikula)
Obnovíme tradiční česko-lužické školské styky ? 1/95 (Melichar)
Studium sorabistiky na FFUK 12/95 (Bígl)


Poznámka k tematickému rejstříku:
Do rejstříku nejsou (až na výjimky) zařazeny články z rubrik Zprávy, Články v časopisech, Osobní
zprávy, Výstavy ap. Zejména různých recenzí, spolkových informací a drobných zpráv o dění v Lužici
bylo zveřejněno ve Věstníku mnohem více.

Autorský rejstřík


Bígl, Richard:
Kteří Slované měli osídlit Záhvozd ? 4/94
Letní prázdninový kurs lužickosrbského jazyka a kultury 10/94
Serbja bydlacy w Čechach a na Morawje 11, 12/94, 1, 2, 3, 6, 10/95
Lužickosrbská sídliště v Čechách 3/95
Časopisy Serbowčanů 10/95
Putování po Lužici 12/95 (a Z. Valenta) - pokračuje do r. 1996
Studium sorabistiky na FFUK 12/95
Boháč, Zdeněk:
Okres Kamjenc v jihozápadní Lužici ve světle statistiky 10/94
Hasala, Jan:
Lužičtí Srbové v Čechách 6/94
Hejnic, Jiří:
Die Ausstellung 11/94
Hloušek, Miroslav:
Srbští a čeští včelaři mezinárodně 2/95
Hoření, Jindřich:
Máme zájem na tom, aby v českém prostředí studovalo co nejvíce Lužických Srbů 10/94
Filmy 11/94
Koubová, Lucie:
V zimě v Budyšíně 6/94
Lebedová-Zmeškalová, Vladimíra:
Slovinský malíř Lužických Srbů 11, 12/94
Malotín, Bohumil:
Lužické ochotnické divadlo v Praze 1/94 (a Z. Sklenářová)
Za Bohumilou Šretrovou 3/94
Dvojjazyčné známky a razítka v Lužici 3/94
Příspěvky k bibliografii lužického poštovnictví do r. 1980 5/94
Serbski swěŸeń w Radušu 24. - 26. junija 1994 10/94
Korunovace Matyáše II. na krále českého 7-8/95
Melichar, Jaroslav:
Obnovíme tradiční česko-lužické školské styky ? 1/95
Meškank, Timo:
K předstawiznam Zakonja wo zachowanju prawow serbskeje ludnosće z l. 1948 7 -10/94
Měškank, Werner:
Podpůrný spolek pro lužickosrbskou řeč v církvi 6/94 Borwin 10/94
Mikula, Radek:
Pesimistický novoroční fejeton 1/94
Lužičtí Srbové a XII. všesokolský slet 9/94
Portrét srbské sokolské rodiny 9/94
Hodina srbštiny 12/94
Proti duchu doby 9/95
Mudra, Jiří:
Malá Slávie v Moskvě 1/94
Michał Hórnik 2/94
J. B. Ćišinski, Stary Serb 4/94
Za PhDr. Miloslavem Wajsem 5/94
Jan Šołta: Terminologija za předmjet biologija 6/94
Sokolské listy 9/94
3. lužickosrbské sympozion 11/94
Jurij Krawža: Čertowa kowarnja 12/94
Józef Nowak 1/95
Sté výročí K. A. Jenče 4/95
Jazykový koutek 1, 2/95
Centralne wubědŸowanje w serbskej rěči 5/95
Profesor František Václav Mareš 6/95
Jakub Buk 7-8/95
Jan Handrik Ćěsla 9/95
Gustaw Janak 10/95
Pohonč, Měrko:
Bývalo kdysi hradiště v Lužici 7-8/95
Rota, Pawoł:
Osvobození 10/95
Sikora, Petr:
Bilancování po třech letech 1/94
Pozdrav ze země hor a staletí 11/95
Sklenářová, Zuzana:
Lužické ochotnické divadlo v Praze 1/94 (a B. Malotín)
Vztah Ludvíka Kuby k Lužickým Srbům 2/94
Rogow - dolnolužické Libkovice 3/94
Budoucnost kulturního dědictví 9/94
Výstava 10/94
Leoš Šatava: Národnostní menšiny v Evropě 12/94
Jagaŕ Bagola v Praze 1/95
Lidový oděv Lužických Srbů 2. Katolická Horní Lužice 3, 4, 5/95
Před 50 lety 5/95
Hdyž budŸe kamjeń rěčeć k wam - Neveklov 1995 11/95
Lidový oděv Lužických Srbů 3. Wojerecy - pokračuje do r. 1996 12/95
Šurman, Pětš:
Lužičtí Srbové v roce osvobození 1945 - úvahy po půlstoletí - pokračuje do r. 1996 10-12/95
Teplý, Jaroslav:
Lužičtí Srbové - co o nich víme ? 3/95
Valenta, Zdeněk:
Severní Čechy a Šestiměstí v době kalicha 7-8, 9, 10/95
Putování po Lužici 12/95 (a R. Bígl) - pokračuje do r. 1996
Vlk, Antonín:
Dešti navzdory 7-8/94
Srbská vlajka opět nad Kytlicemi 7-8/94
Srbským školákům se v Krkonoších líbí 7-8/94
Tradice přátelství pokračuje 9/94
Jan Wornar šedesátníkem 2/95
Jurij Krawža mrtev 4/95
Školy Mělník a Ralbicy dále spolu 6/95
Vydra, František:
Lužickosrbská jména 2/94
Moje putování po Lužici 3, 4, 5/94
Malé zamyšlení nad lužickosrbskou slovní zásobou 11/94
Jsou encyklopedie vševědoucí ? 12/94

Seznam otištěných map

Slované v severní Itálii (území Rezjanů) 1/94
Procentuální podíl srbského obyvatelstva kameneckého okresu 10/94
podle A. Muky (1884) - Z. Boháč
Procentuální podíl srbského obyvatelstva kameneckého okresu 10/94
podle A. Černika (1956) - Z. Boháč
Mapa Dolnoslezsko-hornolužického obvodu 11/94
Katolická krojová oblast v Horní Lužici 4/95
Wojerecká krojová oblast 12/95

Poezie - otištěné básně, překlady

Buk, Jakub:
Wonjawka (překlad z češtiny - Rukopis královédvorský) 7-8/95
Ćěsla, Jan:
Serbski młodŸenc - Srbský mládenec (překlad Z. Sklenářová) 9/95
Mojim towaršam - Mým přátelům (překlad Z. Sklenářová) 9/9 Ćišinski, Jakub:
Karlowe Wary - Karlovy Vary (překlad M. Hlisnikovská) 5/94
Domašcyna, Róža:
Trawma - Trauma (překlad Z. Sklenářová) 4/95
Hórnik, Michał:
Budyšin a Serbowje - Budyšin a Srbové (překlad Z. Sklenářová) 2/94
Chěžka, Jurij:
Dundakowa pěseń - Tulákova píseň (překlad Z. Sklenářová) 9/94
Sylwestrowski wječor 1936 - Silvestrovský večer 1936 12/94
(překlad Z. Sklenářová)
Kwěćel wrjosu - Kytička vřesu (překlad Z. Sklenářová) 11/95
Kaulfürst, Fabian:
Staršimaj - Rodičům (překlad Z. Sklenářová) 6/95
Holcam - Dívkám (překlad Z. Sklenářová) 6/95
Krawcec, Marja:
Pomnik - Památka (překlad Z. Sklenářová) 3/95
Łužiska sćežka:
Smorže 11/94
Nawka, Michał:
Hoj, horje, serbski Sokole ! (překlad z češtiny - J. V. Sládek) 10/95
Njebjo, zemja, raduj so ! (překlad z češtiny - Narodil se Kristus Pán) 12/95
Nawka, Tomasz:
Wobraz - Obraz (překlad Z. Sklenářová) 5/95
Nowak, Józef:
Serbow błud - Srbská pošetilost (překlad Z. Sklenářová) 1/95
Skala, Jan:
Tu bě spočatk mojoh swěta - Kde je základ mého světa 7-8/94
(překlad Ivo Harák)
Při mjezach - Na pomezí (překlad Z. Sklenářová) 2/95
Smoler, Jan Arnošt:
Wonješko (překlad z češtiny - Rukopis královédvorský) 7-8/95
Thiemann, Pětr:
Ignoranca - Ignorance (překlad Z. Sklenářová) 4/94
Puć do swěta - Cesta do světa (překlad Z. Sklenářová) 6/94
Wałda, Michał Jan:
Spěwawa Jězusowa winca (ukázka) (překlad Z. Sklenářová) 10/94
Wandrowski kěrluš - Tulácká píseň (překlad J. Mudra) 10/94
Wićaz, Ota:
Wostań swój ! (překlad Z. Sklenářová) 1/94
Zejler, Handrij:
Čista wutroba (překlad B. Šretrová) 3/94

Rejstřík sestavili P. Sikora a Z. Sklenářová

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 069/6316221, Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dzělo Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.