Česko-lužický věstník Ročník VIII Číslo 1 / leden 1998

Mina Witkojc

Wichaŕ
Wuł jo wichaŕ, pśez kraj gonił,
aby polam, łukam gronił:
kwětki, cha, su wokwitli,
ptaški su was spušćili.

Wuł jo wichaŕ, w błotach šwicał,
wólšam, dubam w kšomach ricał:
Pyšnosć som wam woźergnuł,
młogeg' k zemi pśewjergnuł.

Wuł jo wichaŕ, njebjo zmrocył
a se k nagej zemi tłocył:
Z mrozom južo pšosćejoš,
cog' se hyšći naźejoš ?

Pśiźe noc a źiw se stanu,
měki płašć na zemju padnu,
pod nim wona śicho spi,
gaž se na njej wichori.

Vichr
Svištěl vichr, krajem hnal se,
polím, lukám vysmíval se:
Kvítky, cha, už odkvetly,
ptáčkové vám ulétli.

Svištěl vichr, lesem fičel,
v holých olších, dubech ryčel:
O pestrost jsem obral vás,
mnohé k zemi skácel zas.

Svištěl vichr, přihnal mraky,
holou zemi tiskl taky:
Na kost už jsi promrzlá,
co tě ještě potkat má ?

Přišla noc, a zázrak stal se,
měkký plášť jí nasypal se,
pod ním země tiše spí,
když se vichr rozzuří.

(Ze sbírky Wěnašk błośańskich kwětkow, Chośebuz 1934. Překlad Z. Sklenářová.)

Vážení čtenáři, přispěvatelé, spolupracovníci a příznivci našeho časopisu, do nového roku 1998 Vám redakce přeje životní pohodu, zdraví, úspěchy. Děkujeme za dosavadní přízeň a podporu. Věříme, že se spolupráce bude nadále úspěšně rozvíjet. Rádi si přečteme Vaše posouzení i přání a podle svých sil se budeme snažit čtenářům vyhovět. Uvítáme i zprávy a jiné příspěvky do ČLV. Budeme vděčni i za propagaci našeho měsíčníku. Čím bude náklad vyšší, tím bude výroba levnější a bude spíš možno udržet nynější poměrně nízkou cenu výtisku. (Pracovníci redakce i přispěvatelé konají všechnu práci bez odměny, platíme jen tiskárnu a poštovné).

Błažij Nawka - Tomasz A. Nawka
Smysl a původ ptačí svatby

Už v r. 1931 psali národopisci, že lužickosrbská ptačí svatba je něco osobitého. Označovali ji jako „zcela zvláštní obyčej“. Je zcela osamocený a nikdo neví, odkud se vzal a jak vznikl. Marně se snažili zjistit původ a smysl ptačí svatby a probádat ji. Už tehdy měli rozlišovat dětský obyčej v rodině a kulturní slavnostní podniky na vesnicích a v Budyšíně.
Dětská ptačí svatba je staršího původu.
V předvečer 25. ledna stavějí děti prázdné talíře na okno nebo někde venku, aby jim ptáčci, mající druhý den svatbu, nadělili na ně sladkosti a pečivo. Někde děti stavěly venku na dvoře na studnu prázdné mísy. Děti však nesmějí ptáčky při jejich nadělování vidět ani se na ně dívat, jinak zůstanou talíře prázdné. Ptáčata totiž chtějí slavit svatbu nerušeně ...
Někdy stavějí děti talíře na okno podruhé i potřetí a pokaždé se na nich něco objeví. Stává se však také, že místo očekávaných sladkostí leží na talíři kus uhlí. To je trest za nějaký špatný skutek nebo za nedbalost.
Odtud vycházejíce, můžeme hledat původ a smysl ptačí svatby. Dnes známé kulturní podniky - kdysi to byla společenská setkání dospělých v hospodách, později menší nebo větší lidové slavnosti - se vyvinuly a rozšířily teprve na prahu 20. stol., přičemž vlastní ptačí svatba 25. ledna hrála jenom druhořadou úlohu. Slavnost ptačí svatby - to nejsou jen široko daleko známé písně. Ty se zpívají v mnoha částech Evropy; dětský obyčej, který je v Horní Lužici, však nikde jinde nenajdeme. Kraj, z něhož ptačí svatba vzešla, je lužickosrbská jazyková oblast. Tuto skutečnost potvrdili několikrát němečtí i lužickosrbští etnologové, což dokazuje, že jde o obyčej ryze lužickosrbský.
Ačkoliv se o ptačí svatbě píše v dosud nejstarším pramenu, v Budissiner Nachrichten, už v r. 1848, že je to „svátek slavený od pradávných časů“, nemáme další prameny dřívějšího data, které by tuto zprávu potvrzovaly. Ani tak známí lužickosrbští etnologové a učenci jako Abraham Frencel (1656-1740), Jan Hórčanski (1722-1799), Jan Arnošt Smoler (1816-1884) se o ní ani slovem nezmiňují.
Michał Hórnik (1833-1894) byl první, který se s ptačí svatbou vypořádal vědecky. Ve svých úvahách vycházel z toho, že se tradiční slavnosti a obyčeje slaví vždy okolo církevních svátků. Tak katolická církev uctívá právě 25. ledna obrácení sv. Pavla (Saula). To je po tzv. „dvanácti nocích“ mezi Vánocemi (25. prosince) a svátkem Tří králů (6. ledna) další svátek v církevním kalendáři.
M. Hórnik však poznal, že samotný obyčej ptačí svatby nesouvisí bezprostředně s uvedeným církevním svátkem, ale spíše s pozorováním ptačího života. V této době už začínají některé druhy ptáků hnízdit a - jako např. husy a slepice - snášet vajíčka. Z toho je možno odvodit rčení „Obrácení Pavla - ptactvo snáší vajíčka“. V souvislosti s tím připomeňme také přísloví „Na Fabiána, Šebestiána (20. ledna) sílí v stromech míza“ a „Když se Pavel obrátil, to je brzy zimy půl“. Známější však je znění „Na Fabiána, Šebestiána do stromu táhne míza“.
Lidé po kruté zimě samozřejmě očekávali jaro. Pozorovali a uvědomovali si každé znamení probouzející se přírody. Ne bez důvodu nazýval Paul Sartori v díle Sitte und Brauch den 25. ledna středem zimy. A v jednom kalendáři ze 16. stol. slavili dokonce tento den jako konec zimy.
Kromě toho lze považovat ptačí svatbu za zbytek předjarního svátku s obětními dary pro přírodní božstva plodnosti, které se změnily po vítězství křesťanství. Dary a prosební oběti předkřesťanským bohům se změnily na dary dětem.
Na Hórnikovy myšlenky o ptačí svatbě navázal německý folklorista a slavista Edmund Schneeweis (1886-1964). Dotvrzuje to skutečností, že v době nejkrutější zimy jsou hladovějící ptáčci většinou v blízkosti obydlí. Je nutno také připomenout, že ve vesnických jarních zvycích je středem pozornosti člověk, zvíře a rostlina. Vesničan na předvědeckém stupni vývoje věřil, že jistými obyčeji může působit na moc přírodních božstev, démonů a duchů. Aby si získal jejich náklonnost a dobrotivost, obětoval těmto duchům různá jídla, o nichž se domníval, že jsou obzvlášť účinná. Bylo to pečivo, křížaly a kaše. To bychom tedy také mohli - vycházejíce z toho, že vesničané považovali ptáčky za zvířata s duší - spojovat s ptačí svatbou. Podobný názor můžeme vyčíst z cestovní zprávy o životě hannoverských „Wendů“ z r. 1751, v níž se mj. praví: „V některých vesnicích ... je zvykem, že místo pohřebních kamenů položí na hroby tlusté prkno, v němž je vyryto jméno zemřelého a nějaké přísloví. V těchto prknech jsou vydlabané malé důlky, které jsou svrchu zakryté ... V těchto dolíčkách je možno najít zrníčka různého obilí, někdy také lněná semínka. Lidé doufají, že jim dobře porostou polní plody.“ Podobné příklady, jak se zemřelým obětoval pokrm, jsou nám známy z Dolního Slezska a středního Německa. Lužickosrbským dětem koncem minulého a začátkem tohoto stol. nadělovali ptáčci mezi jiným také jahelnou kaši s přepuštěným máslem a posypanou cukrem. Podle zpráv etnologů Adolfa Černého (1864-1952), Wilibalda von Schulenburga (1847-1934) a Edmunda Schneeweise byli na přelomu století i mezi Lužickými Srby lidé, kteří si představovali ptáčka jako zvířátko s duší.
Jisté obdoby k pramenům a smyslu lužickosrbské ptačí svatby můžeme najít také v jiných zemích a mezi jinými národy. Ze starého Ruska např. víme, že tam zvláštním způsobem vzpomínali na své mrtvé. Na hroby sypali pro ptáčky zrníčka, přičemž bylo podstatné to, že si duši zesnulého představovali jako ptáčka. Vedle toho byly ještě jiné zvyky a obyčeje, kterými se měla zima přemoci magickým způsobem a jaro „přivábit“. V březnu např. zkoušeli lidé přivolat jaro pomocí ptačího pečiva (skřivánků a jiných tažných ptáků). Děti vylézaly na střechy stodol a házely odtamtud pečené ptáčky do vzduchu volajíce: „Skřivánku, přileť přece k nám a přiveď s sebou krásné jaro!“ Ptáček jeví se zde jako vytoužený posel jara. Bělorusové pekli v Novogrodku ptačí pečivo v podobě čápa a chlapci, obrátivše se k čápovi, volali: „Čápe, čápe, zde máš pečivo a dej mi za to hromadu zrní!“ Tím byla vyjádřena starost o dobré žně polních plodů.
V okolí Vysokého nad Jizerou v Čechách pekli týden před Velikonocemi na Květnou neděli tzv. ptáčky. Ti měli zobrazovat návrat tažných ptáků z jihu a tak oznamovat příchod jara. V jižních Čechách pekli na Boží hod velikonoční podobné pečivo a společně s velikonočními vajíčky je schovávali na zahradě pod keře, aby je potom děti hledaly. Na Ostravsku a Opavsku se udržuje zvyk, při němž na polích a honech na Boží hod velikonoční naděloval většinou skřivánek dětem zdobená vajíčka, marcipán, koláč, bonbóny ap. Tento dětský svátek souvisel v mnoha vesnicích s křesťanským obřadem vysvěcování místností. Předkřesťanské usmiřování duchů předků pomocí obětování pokrmů bylo nahrazeno křesťanskými nešpory. Široko daleko v mnoha zemích Evropy lidé věří, že se ptáčci v určitých dnech ke konci zimy nebo v předjaří „žení“. V tyto dny byla každá práce s dřevem bezmála zakázána, aby lidé ptáčky nerušili. Z Dolní Lužice víme, že bylo přísně zakázáno tento den pracovat (22. února, sv. Vincenta). I na základě toho se pak můžeme domnívat, že to nějak souviselo s ptačí svatbou.
Všechny jmenované návyky a obyčeje můžeme však využít k tomu, abychom si vyjasnili smysl a vznik ptačí svatby. V nich převládá výrazná touha po jaru a přirozená starost o budoucí žně, na nichž závisel blahobyt, zdraví a nezřídka život sám. Všechny prvky pěstování tradičních obyčejů v tomto ročním období mají něco společného: Svědčí o úsilí člověka o dobrý vztah k božstvům a mrtvým. Jejich přátelská náklonnost měla být získána obětováním pokrmů a jiných darů.
Z knihy B. Nawka-T. A. Nawka, Ptači kwas, LND Budyšin 1989, 71 s. (tam je i seznam odborné literatury) přeložil Zdeněk Valenta. Z téže knížky přetiskujeme i předpis (s. 65): Recept k pječenju tradicionalneje sroki 500 gramow muki (za něhdźe 10 srokow), 100 g cokora, 100 g tuka (butry a margariny), šćipka sele, 40 g droždźi, 1/4 litra mloka. Aromy dla móžeja so - po swójskim słodźe - dodać wanilija, citrona, mandle. Do dólčka muki dać droždźe z přihrěwanym mlokom, něšto cokora přidać a wšemu z rubiškom (trěnčkom) zawodźětemu na ćopłym městnje so hibać dać. Po tym wšitke druhe přidawki dodać, dźěłać runostajnu masu a so tomu znowa hibać dać. Potom ćěsto porjadnje přetołc (předźěłać) a z jednoho dźěla palctołstu kołbasu sčinić a z toho suk zwjazać. Suk je hłójčka a tyłow „ptačka“, zbytk je jeho wopuš. Wopuš móžeš ze zarězkami wjechlojtu sčinić. Dwě korinće do kónca hłójčki stłóčić: To stej ptačkowej wóčce. Do pječenja hišće raz ćěstu so hibać dać. - Po pječenju móžeš sroku z rozeškrětej butru pomazać a z pudrowym cokorom posypać.

Zuzana Sklenářová
Lidový oděv Lužických Srbů.

Část 4. Slepo a okolí.
(Dokončení)

MATERIÁL
Lidový oděv ze Slepého odráží bídu zdejšího kraje: šil se z domácího plátna, jen zčásti sukna, mušelínu, saténu, kartounu, stuhy i krajky byly co nejlevnější, kožišiny prakticky žádné. Šetřilo se na materiálu - přední díl sukně, vždy zakrytý zástěrou, byl z levného plátna; spodní sukně se i ve svátek nosila jen jedna - k „červenému“ oděvu červená, k „modrému“ a černému zelená -, lemovaná často jen jednou (ale nejméně jednou) portou nebo černou sametkou. Jako jediný šperk nacházíme šňůrku levných foukaných korálků. - Doma se tkalo do 1. světové války, ještě do 30. let se z domácího plátna šilo: kupovali je od Dolnolužičanek na trhu v Chotěbuzi. Přástky se konaly do r. 1890, pak se předlo už jen doma, hrubé nitě se hotovily ještě 1880 ručně - na vřeteno. Pásy a tkanice k zástěrám se tkaly na desce, k lepším se kupovaly stuhy na trhu nebo u podomních obchodníků, později i u kupce ve Slepém. Pro látky se jezdilo často i na trh do Wojerec a Kulowa - např. pro bílé šátky s dírkovou výšivkou.
Ty jinak hotovily vesnické vyšívačky, stejně jako lapky a twjely, šátky s ažurkou ap. - Poddaní na mužakovském panství nesměli chovat ovce, až do poloviny 19. stol. měla proto soukennou sukni - nejdražší kus oděvu - každá žena jen jednu, od svatby až do smrti, ostatní byly plátěné. Vlna na bílé punčochy se musila kupovat, takže zůstaly drahou součástí obřadních krojů. Pletli prý jen muži, nejprve ovčáci, po otevření železnice si tím přivydělávali hradlaři, v zimě však pletli na prodej někdy i velcí sedláci. Kabátky a sukně šili krejčí (řemeslníci i malí rolníci), košilky, zástěry a čepečky švadleny nebo ženy samy. Švadleny někdy působily i jako „gladźarnice“-oblékačky. Byly to zpravidla (jako u nás) tělesně postižené dívky, které nemohly pracovat v zemědělství. Krejčí a švadleny měli nízký sociální status, byli poměrně chudí, proto je k šití zvali do domů na stravu. Svatební oděv se šil vždy v nevěstině domě, košili pro ženicha prý šila sama nevěsta. Švadleny také praly, škrobily a opravovaly, jiné specialistky vázaly šnorky, lapky vrapovaly krajky, šily čepce, vyráběly korálkové věnečky a umělé kytky. - Oděvy se uchovávaly v truhlách, později u bohatších v komodách a skříních (tam spíše mužské). Plisované sukně se ukládaly v truhlách stočené a ovázané šněrovací portou živůtku. Každý druh šátku se skládal jinak, aby se ležením vyrovnaly a nemusily se žehlit. - Podle zvyku dostávali čeledíni a děvečky ke mzdě občas kus plátna nebo oděvu, obvykle když sedlák dobře prodal na trhu; děti dostávaly menší kusy k tradičním třem velikonočním vajíčkům od kmotrů. - Routu na věnečky pěstovaly většinou oblékačky. Od 1. světové války se začala pěstovat v květináčích myrta, která nahradila rozmarýn (převážně však nešlo o pravý rozmarýn, nýbrž o rojovník bahenní, rostoucí divoce na rašeliništích). - Výšivky v oblasti Slepého byly značně méně, co se týče motivů, ovlivněny slohovým uměním než např. v katolické oblasti a zachovaly si starobylý ráz. Vyšívačky, ať řadové nositelky kroje nebo specialistky, tvořily bez předkreslených vzorů, ale přísně se držely tradičních forem. Jednobarevné jsou geometrické křížkové výšivky na lapkách i bílé na šátcích ap., naopak družbovskou twjelu pokrývají červené, zelené, modré i černé prvky. Ručně křížkově vyšívané stuhy se v době poválečného nedostatku rychle prosadily místo hedvábných. Tradiční ornament nesou i pletené bílé punčochy. Modrotiskové zástěry se šily z látek s několika typy ornamentů, které měly své vlastní místní názvy. - Červená barva tu znamenala bezstarostnost, proto patřila dětem; mohly ji nosit i staré ženy, ty však často držely smutek za někoho z rozvětveného příbuzenstvva, takže chodily většinou v „modrém“ oděvu - vážnějším, polosmutečním. Od r. 1918 se pro ně barvou radosti stala modrá, dívky zachovaly červenou i modrou v původním smyslu. Ženy nad 60 let však už většinou chodily do kostela v černém. Zelená znamená poctivost, proto vystupuje na pentlení nevěsty a družiček; původně však jistě byla polosmuteční - nacolny bant v postě je zelený, stejně jako spodní sukně k „modrému“ a černému oděvu. Stará bílá smuteční barva časem předala svůj význam černé. Důraz na barevnou harmonii zabránil po válce nahrazování nedostatkových látek jinými, které neodpovídaly tradici, i stylisaci kroje pro divadelní účely.

Literatura:: Kuba, L. (1925) Čtení o Lužici. Praha.; Nowak, M. - Nedo, P.(1984) Drasta slepjanskich Serbow - Die Tracht der Sorben um Schleife. Serbske narodne drasty - Sorbische Volkstrachten 1.; 2. přeprac. vyd. (A. Lange). Budyšin.; Nowakowa, L.(1993) Rowno, wjeska w Slepjanskej wosadze I. Rozhlad 43, s.422-5.; Nowakowa, L.(1994) Rowno, wjeska w Slepjanskej wosadze II. Rozhlad 44, s.12-14.

Miroslav Hloušek
Národní buditel J. P. Kordina

Mnoho nejlepších osobností naší vlasti v době temna a násilné rekatolizace uteklo do zahraničí, zvláště do sousední Lužice, kde našli svůj nový domov. Mezi exulanty novější doby má významné místo někdejší katolický kaplan, později lužickosrbský evangelický farář Josef Pravoslav Kordina (1819-1888), rodák z východočeských Chvalkovic, z kraje, který popisuje B. Němcová v Babičce. Kordina dokonce s Němcovou chodil do chvalkovické školy. Byl syn mlynáře, vystudoval katolické bohosloví. Na semináři byl spolužákem K. Havlíčka Borovského, pozdějšího významného novináře, slovanofila a bojovníka za práva českého lidu. Oba studenti měli hodně společného, především to byl radikalismus. Na rozdíl od Havlíčka Kordina seminář dostudoval. Po krátkém působení v Praze byl v r. 1847 ustanoven kaplanem v Nové Pace pod krkonošskými horami. Toto městečko v době jeho příchodu bylo už dost poněmčené, ale Kordina si dovedl najít mezi českými vlastenci spolupracovníky a zahájil rozsáhlou buditelskou činnost. Stal se vedoucím ochotnického divadelního spolku, který pod jeho vlivem hrál historické a vlastenecké hry. Stál také u zrodu novopacké revoluční gardy, které v té době vznikaly v městech jako ozbrojené síly na podporu českých zájmů. Kordina jako kněz pochopitelně působil buditelsky i z kazatelny v kostele a ve škole na děti. Měl zvláštní kouzlo osobní přitažlivosti. Byl vynikající řečník, pohotový a uměl strhnout zástupy pro českou věc. Jeho radikalismus způsobil, že ve velmi krátké době se Nová Paka probudila a stala se vlastenecky smýšlejícím českým městem. To se pochopitelně nelíbilo mocným a v páterovi viděli nebezpečný živel, který by mohl ohrozit rakousko-uherskou monarchii, jíž tenkráte země Koruny české byly podřízeny. Také církev viděla v Kordinovi buřiče, zvláště když se netajil tím, že je zapotřebí vše zreformovat. Trůn a oltář nelze spojovat. Nechť si jde stát i církev každý sám nezávisle vlastní cestou. Protože zde jsou mocné síly, kterým tato konstelace vyhovuje, bylo by nejlepší založit novou českou národní církev, nezávislou na Římu, která by navazovala na starou husitskou a bratrskou reformaci a čerpala z ní.
Český revoluční kvas byl násilně a tvrdě potlačen. Leckde i tekla krev. Zvláště v Praze to bylo zlé, když se tam stavěly barikády a bojovalo se. Bohužel vše pro nás skončilo porážkou. Vše české bylo znovu zakazováno a pošlapáváno. Není se co divit, že po r. 1848 se hodně českých osobností zachránilo před zatčením útěkem do zahraničí. Kordina ve své vlasti setrval a pokračoval dál v buditelské práci. Houževnatě připravoval také založení nové české národní církve. V Nové Pace a okolí měl už kolem 900 přesvědčených stoupenců, s nimiž chtěl římskou církev opustit Byla už dokonce stanovena neděle, kdy všichni tito veřejně vystoupí. Nepřekvapuje proto, že Kordina byl dán pod policejní dozor a že byl obžalován v Praze v místodržitelské kanceláři (gubernium), stejně tak v biskupské konzistoři v Hradci Králové. Bylo rozhodnuto, že bude umlčen a odstraněn. Byl pro něho poslán pověstný „černý vůz“ a měl se dostat za zeď některého kláštera, ze kterého by už nikdy neunikl. Kordina byl v poslední chvíli o svém zatčení informován. Třebaže byla jeho kaplanka hlídána, podařilo se mu uprchnout. Ráno po sv. Václavu, patronu české země, dne 29. října 1852 vzrušila celé Podkrkonoší zpráva, že zástupci státu i církve místo nepohodlného pátera našli v jeho kaplance jen otevřené okno a improvizovaný provaz z roztrhaného prostěradla, po kterém se Kordina spustil z okna dolů. Za pomoci svých přátel utekl přes Krkonoše do Slezska, kde ve Vratislavi, sídle luterské konzistoře, přestoupil k evangelické církvi. Zde se dověděl, že Srbové mají nedostatek farářů. Brzy poté odešel do Lužice, kde se ho ujal farář Jan Łahoda, který ho naučil srbštině. Působil pak v Chołmu u Niské, Křišowě u Zhořelce a ve Wojerecích. Svoji pastýřskou a buditelskou činnost zakončil v Minakału u Budyšína, kde 8. 1. 1888 zemřel. Po příchodu do Lužice v r. 1852 se hned začlenil do práce ve prospěch Lužických Srbů. Působil na jejich národní sebevědomí, hájil jejich práva, podobně jako to dělal dříve v Nové Pace v Čechác h. Byl důvěrným přítelem J. A. Smolera, stal se členem Matice srbské a tiskem vydal několik traktátů a knihu kázání. Velice usiloval o sblížení všech Slovanů, navzájem si tak blízkých, že možno mluvit o jednom národě. Bohužel vlivem dějinného vývoje jsou rozděleni do několika jazykových skupin. V r. 1855 se bohatě oženil s Emou Terezií Lieschovou, dcerou srbského statkáře v Budyšíně, která mu dala šest dětí. Z lásky ke svému pozornému manželovi se naučila dobře česky. Celé rodině bylo nesmírně líto, že se Kordiny zřeklo celé příbuzenstvo, když vystoupil z římské církve. Třebaže měl Lužici a její lid velmi rád, stále vzpomínal na své rodné Čechy. Dle svědectví nejstarší dcery otec spolu s rodinou často zpíval při večerních rodinných pobožnostech českou hymnu Kde domov můj a vždy při tom slzel. Se svým bývalým působištěm udržoval neustálé styky. Někteří za ním i jezdili. On sám do své vlasti nesměl. Jedinkrát tajně navštívil kraj pod Krkonošemi. Bylo to v r. 1886.

ZPRÁVY

Spolek česko-lužický děkuje touto cestou dárcům, jejichž zásluhou zůstává i pro příští rok cena Česko-lužického věstníku nezměněna. Jsou to tito: L. Aglerová 50,-; M. Braná (pozůstalí) 100,-; manželé Čtvrtečkovi 100,-; Dr. Drbohlav 173,60; E. Hlavsová (PSS) 100,-; Ing. Knot 10,-; M. Krajča 500,-; pí Lederová 500,-; B. Malotín 100,-; St. Procházka 50, -; M. Staněk 100,-; B. Šlapal (PSS) 100,-; nejmenovaný dárce 100 DEM; nejmenovaný dárce 40 DEM. Díky darům posíláme bezplatně po jednom výtisku i do slovanského zahraničí (Slovensko, Slovinsko, Polsko, Rusko, Ukrajina). Jelikož chceme v této akci - v Programu slovanské solidarity pokračovat i v letošním roce, prosíme ty z Vás, kteří nás chtějí podpořit, o zaslání příspěvku na letošní rok. Částku ve výši 100,- Kč můžete posílat spolu se svým předplatným. Uveďte prosím na složence poznámku PSS. Pokud byste věděli o vhodném zahraničním adresátovi, můžete také připsat jeho adresu. Z domova Současní lužickosrbští spisovatelé vystoupili na večeru Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea v Praze 18. 11. 1997. Marka Maćijowa (Malinkec) představila spisovatele dvou generací Křesćana Krawce (1938) a Měrku Mětowou (Młynkec, 1959). - Kř. Krawc přečetl svou povídku Dítko aneb Světýlko u hranice (v českém překladu Fr. Vydry), otištěnou v česko-lužickosrbské antologii Strach o moudivláčka (Duchcov 1996). Povídka, jejíž děj probíhá v okolí Varnsdorfu na české i německé straně hranic brzy po převratě 1989, vzbudila živou diskusi posluchačů o změnách v životě Lužických Srbů v posledních několika letech. Kř. Krawc ukázal též řadu děl ze své ostatní knižní produkce, zájem vzbudily zejména jeho dějiny Lužice, určené mládeži. - M. Mětowa přečetla lužickosrbsky ze své první knížky Wulět do paradiza (Budyšin 1997) stejnojmennou povídku. Protože někteří z posluchačů knížku už znali, bylo možno o ní diskutovat. Oceněna byla zejména šíře záběrů, psychologická hloubka a spisovatel čino umění vcítit se do myšlení a jednání lidí, kteří mají přes různost povah, stáří, povolání nebo vzdělání něco společného, daného právě tím, že žijí v přítomné době. Je nutno ocenit také, že se spisovatelka nevyhýbá ani palčivým otázkám svého národa v přítomnosti, jako je např. smíšené manželství, národní uvědomění, vystěhovalectví a přistěhovalectví aj. Dílo M. Mětowé dokazuje, že starší pokolení spisovatelů, kteří jsou právě na vrcholu tvůrčích sil, má důstojné pokračovatele. J. Mudra Z Horní Lužice Sorabistiski rěčespytny sympozij „Serbšćina w zańdźenosći a přitomnosći“ uspořádal Serbski institut z. t. v Budyšíně 4. - 6. 12. 1997. Sympozion mělo ráz mezinárodní, zúčastnili se ho 32 přednášející, z toho 9 Lužických Srbů (ponejvíce pracovníků Lužickosrbského ústavu v Budyšíně nebo Ústavu pro sorabistiku na univerzitě v Lipsku), 10 vědců z ostatních univerzit a slavistických pracovišť v Německu, 5 z Polska, 3 z Česka, po jednom z Kanady, Velké Britanie, Nizozemska a Ukrajiny. Témata se týkala lužické srbštiny v nejširším pojetí: historické mluvnice a historie jazyka (T. Berger, G. Schaarschmidt, H. Schuster-Šewc, G. Stone, E. Siatkowska, T. Lewaszkiewicz, M. Unger, H. Brijnen), onomastiky (E. Eichler, W. Wenzel), slovní zásoby 19. stol. (J. Zieniukowa, T. Śliwa), výpůjček z lužické srbštiny v němčině (K. Hengst), oživování ohroženého menšinového jazyka (M. Norbergowa, R. Marti), lexikografie dvojjazyčných slovníků (M. Starosta, J. Mudra), typologie lužické srbštiny (M. Wingender), změn v mluvnici lužické srbštiny přítomné doby (R. Lötzsch, E. Wornar), fonetiky a fonologie (H. Faska, K. Macháčková), styčných otázek linvistiky a literární vědy (S. Dziamová), sociolingvistického pohledu na jazyk v minulosti i v přítomnosti (E. Wrocławska, J. Šołćina, A. Kretschmer, S. Musiat), tvoření slov (H. Jenč, S. Adamenko), některých jevů skladby (I. Šěrakowa, K. Gutschmidt) i stylistiky (S. Wölkowa). Sympozion bylo organizačně připraveno velmi dobře. Účastníci se seznámili jak na přednáškách, tak při diskusích s pracovními výsledky svých kolegů na jiných pracovištích a navázali nebo prohloubili velmi prospěšné vzájemné styky. Propříště však doporučuji, aby každý dostal seznam s adresami všech účastníků. - Nakonec je nutno poděkovat pořadatelskému Serbskému institutu z. t. a jeho vedení i za to, že bylo účastníkům umožněno v krátké době tří večerů navštívit literárně-hudební program NSLDź (sestavený L. Hajnec) Kukečanska studnja a salowski zwón (s recitací herce Měrćina Słodenka), že je přijal předseda Domowiny Jakub Brankačk a diskutoval s nimi a že navštívili lužickosrbské vesnice Ralbicy (hřbitov), Pančicy-Kukow (muzeum Ćišinského) a Lejno, kde zhlédli vystoupení pěveckého souboru Lipa. J. Mudra Z Dolní Lužice Na srbské zvyky a obyčeje, které převládaly v průběhu léta a začátkem podzimu, v hojné míře navazují koncerty a další kulturní programy. Srbský lidový ansámbl (SLA) uspořádal řadu vystoupení v Dolní Lužici. Zahájením turné byl koncert v Gołkojcích (11. 10.), na něj o 6 dní později navázal koncert v Gubině, následovala vystoupení v Barbuku a 25. 10. v Janšojcích. Průběh zahajovacího koncertu sledovali - mezi 250 přítomnými - i vzácní hosté z řad politických kruhů (např. krajský rada obvodu Spréva-Nysa D. Friese), což bezesporu dodává vystoupením vážnost. Kromě tohoto velkého souboru koncertují i skupiny menší-komorní, ať už to byl klarinetový kvartet v galerii chotěbuzského muzea (11. 10.) nebo další kulturní aktivity. Vzpomínková shromáždění k uctění památky gołkojského rodáka, faráře a překladatele Starého zákona (vyšel 1796) J. B. Fryca (1747-1819), nebo přípravy na oslavy 450. výročí nejstaršího známého překladu Nového zákona do dolní srbštiny. Jeho autorem je farář Jakubica. Překlad byl pořízen pro dolnosrbské farníky v okolí Žarowa v jejich nářečí, dnes již zaniklém, které se značně blíží polštině. Oslavy připadají na příští rok a mají být organizovány společně s polskými přáteli Lužice. - Přejeme všem těmto snahám hodně úspěchu a doufáme, že povzbudivě zapůsobí na sebevědomí Dolnolužičanů. NC 43

Herbert Nowak, známý dolnolužický farář a spisovatel, byl vyznamenán cenou Ćišinského za celoživotní snahy o zachování dolní srbštiny. Cenu mu odevzdal braniborský ministerský předseda Manfred Stolpe 25. 10. osobně. Ke kulturním akcím přispívá nemalou měrou i vydávání knih v dolní srbštině. Jednou z nich je soubor povídek Margity Heirichové s názvem Ta wońkotata nazyma. Rovněž vyšel a prodává se kalendář na r. 1998 Serbska pratyja. NC 44 Sever Dolní Lužice se hlásí ke své slovanské minulosti. Jasně to vyslovili účastníci shromáždění v Běłé Goře (česky Bílá Hora) u Tšupce, kde v čele s místním starostou prohlásili, že jsou srbská ves, v níž řada lidí umí srbsky, a v obci se udržují staré srbské zvyky. - Podobná situace je i v dolních Blatech ve Wjelikých Linjích, kde si zvolili jako svého zástupce pro lužickosrbské věci Bernda Pittkuningse. - „14. schadowanka Dolneje Łužyce, to woblubowane zmakanje serbskich studentow, gymnaziastow a serbskeje inteligence buźo sobotu 29. 11. zeger 19,00 w gosćeńcu Mentana w Chośebuzu“ - vábí nás Nowy Casnik 45. Zpracoval B. Malotín

Nové knihy a články

Wulět do paradiza abo što ma paradiz tu woznamjenić?

W jeje prěnjej zběrce "Wulět do paradiza" poradźi so Měrce Mětowej, někotre zajimawe a powabliwe powědančka napisać, kotrež tu a tam k hłubšemu přemyslowanju pohnuwaja. Konkretnje wupada to w knižnym debiće tak, zo spyta wona w jědnaće podeńdźenjach wopisać atmosferu w poćahu mjez ludźimi, kotřiž pohibuja so w najwšelakorišich wobstejnosćach žiwjenja. Na kóždy pad zamóže wona realistisce wuprajić začuća jednotliwych wosobow, tak zo njeskutkuje to ani konstruowane ani komisce, tak zo móže čitar poměrnje lochce sćěhować najwšelakorišim wobrysam a wumolowanjam Mětoweje.
Spočatnje skutkowaše na mnje trochu spodźiwnje a wostrózbjace, zo mějachu powědki zwjetša někajki zrudny wukónc, hač njebych dyrbjał snano husćišo rozmyslować, kak hubjenje z našej wokolinu steji a kak struchły a njezbožowny móže naš přichod wupadać. Jeli smy žiwi runja wosobam, kotrež při čitanju nadeńdźemy, potom by to porokowanja hódne było. Zdźěla pak trjechi awtorka woprawdźe do "čorneho". Tež hdyž so bjeznadźijne situacije husto w zběrce jewja, mam nadźiju, zo so snano awtorce poradźić budźe, z jeje sprawnym prócowanjom wo wuwědomjenje prosteje wopradźitosće něšto we nami wužadać. Snano pohnuja wone powědki nas tola k hłubšemu přemyslowanju wo wosudźe a wuhladach našeho žiwjenskeho wobswěta.
Jako ta najporadźeniša powědka zdaše so mi wosobinsce być „Monolog na soboće“. Christiana běše ta „wuzwolena“ žona w žiwjenju muža, dokelž měještaj wobaj něšto zhromadne, mjenujcy dźěćo. A to běše tež hłowna přičina, čehoždla běštaj sebi tež wěčnu swěru slubiłoj. Kak jara tuta přičina k wosudej wjesć móže, kotryž so njesmilnje wjeći, rysuje Mětowa z wašnjom, kaž so to we woprawdźitosći bohužel hišće hustodosć stawa.
Chětro zajimawa tematika skića so w poslednjej powědce, kotraž njeseše zdobom hłowny titul zběrki „Wulět do pradiza“. Njewšědnje wótrje staji awtorka spočatnje chudy wuchodny swět, kaž so tu Rumunska předstaji, k bohatemu, nasyćenemu zapadnemu wobswětej-paradizej napřećo. Njeńdźe pak tu wo towaršnostne rozdźěle. Ně, tu dźe wo něšto wjele wažniše, mjenujcy wo prašenje, kak ma so prawje kubłać, hdyž dźěćo kaž tudy bjez nana wotrosće. Mjeztym zo ma so mać chětro ze swojimi starosćemi bědźić, spyta so jeje dźěćo někak ze swójskim wosudom wotnamakać. Psychologija dźěsća poprawom wuči, zo ma hrajka, z kotrejž so wone runje zaběra, woprawdźe tež być jeho, tež hdyž je jenož wupožčena. Ale runje nawopak spyta so na kóncu tutoho powědančka problem rozrisać: Porjad dyrbi być. Holčka ma bul dóstać. A nichtó so njepraša, čehodla to hólc njedowidźi a so ani změrować njeda. Je pak derje, zo Mětowa problematiku tak raznje tu předstaja. Z tym je wona jedyn z najwjetšich problemow našeje towaršnosće předstajiła, mjenujcy zo je swójba za kubłanje dźěsća rozsudna a njeparujomna. Kak wulka je zamołwitosć staršich, njetrjeba so tu dale wułožować. Přikłady za reakicije wopačneho nastajenja ke kubłanju skićeja so nam runje w našim bohatym staće dosć a nadosć.
Tohorunja je chwalobne, zo rozestaja so młoda spisowaćelka nic jenož z jednej wěstej worštu ludnosće, ale ze wšěmi móžnymi situacijemi, kotrež wothrawaja so na někajkežkuli wašnje w mjezyčłowjeskich poćahach. Myslu tu jenož na powědki „Rozchad“, „Njedźelu w chorowni“ a „Mjezyhru“. A runje kak wona z krótkimi a jadriwymi wuprajenjemi zamóže atmosferu jedneho žiwjenskeho ruma zapopadnyć, to je hižo za prěnju zběrku bjezdwěla poradźene.
Tuž hodźi so doskónčnje rjec, zo woprowany čas za čitanje tuteje knihi so nic jenož wupłaći, ale tež pohonjuje k dalšim pospytam, podobne powědki wupytać a čitać. Po mojim měnjenju je w Serbach kaž tež zwonka Łužicy ludźi dosć, kotřiž so za serbsku literaturu zajimuja a z tym k rozšěrjenju serbskeho pismowstwa přinošować móhli bychu.
Gabriš Nawka

Sokołske listy (lětnik 4, 1997, čisło 5), vycházející jako příloha Serbských nowin, je celé věnováno minulosti sokolského slovanského hnutí. Po podrobné zprávě o pražské mezinárodní konferenci „Sokol, jeho vznik, vývoj a význam“ 11. - 14. 9. 1997 je otištěno plné znění přednášky Tima Meškanka „Sokołske hibanje a Łužiscy Serbja“ a článek M. Krawce „130 lět pólskeho Sokoła“. Číslo otiskuje i několik dokumentárních fotografií.

Osobní zprávy

Před 100 lety se narodil JUDr. Jan Cyž

Dr. Jan Cyž (13. 1. 1898 - 21. 9. 1985) byl jedním z nejvýznamnějších, nejstatečnějších a nejobětavějších Lužických Srbů. Do dějin svého národa se zapsal jako politik, národohospodář a spisovatel, jemuž byl blízký i náš národ. Vystudoval v Praze malostranské gymnázium a posléze práva na KU. Byl ředitelem chotěbuzské pobočky Lužickosrbské lidové banky, pak majitelem Smolerovy tiskárny a knihkupectví. Od 30. let do r. 1945 byl vícekráte zatčen, vězněn a vyšetřován. Jen náhodou přežil letecké bombardování Drážďan, kde byl tehdy v r. 1945 vězněn, a uprchl domů do Lužice. Jeho život visel doslova na vlásku, když se přes tamější území několikrát přehnala fronta. V Chrósćicích 10. 5. 1945 s několika přáteli obnovil Domowinu. Působil pak (jako první Lužický Srb) 10 let jako starosta budyšínského okresu. Jako spisovatel se proslavil vzpomínkami na osvobození Lužice, vydáváním ruských dopisů J. A. Smolerovi a monografií o něm. Jeho vzpomínková trilogie je důležitým pramenem pro dějiny srbské Lužice 1. poloviny 20. stol. a zasloužila by si překladu do češtiny.
J-a

Z Cyžových vzpomínek „Hdyž so młody na puć podaš“ (LND, Budyšin 1983)

Lužický seminář je na Malé Straně blízko Karlova mostu na rohu ulice Lužické a Míšeňské. Je to barokní budova z počátku 18. stol. Na rohu domu ve výšce prvního patra stojí velká socha svatého Petra. Všechna okna přízemních místností mají železné mříže. Kdo chtěl dovnitř, musel zatáhnout za rukojeť. Zvonek přiměl domovníka otevřít dveře mechanickým zařízením. V předsíni vyčkával na příchozího, aby se přesvědčil, že nejde o nevítaného hosta. Ženám byl tehdy vstup přísně zakázán.
Na pravé straně chodby byla velká jídelna se dvěma dlouhými dubovými stoly a 32 židlemi. Zde se snídalo, obědvalo a večeřelo. V čele trochu menšího stolu seděl prezes, vedle něho předseda, jeden z teologů, který měl dozor. V poledne předčítal jeden ze starších seminaristů náboženskou literaturu, kterou mu předtím vyhledal prezes. Nejmladší chovanci obsluhovali. Jídlo se podávalo okénkem z kuchyně. Do ní nesměl vstoupit žádný chovanec. Dvě kuchařky a jedna pomocnice, starší ženy, byly Češky. Jídlo se vydávalo v mísách pro čtyři. Během války se příděly zmenšovaly, ale hladové žaludky nebraly na vědomí, že má mísa stačit pro čtyři. U velkého stolu v jídelně probíhaly také nedělní dopolední hodiny Serbowky. Jeden kámen s číslem 1728 tam svědčí o tom, že dům byl postaven toho roku. Chodba končila u schodů dveřmi do místností personálu kuchyně a do malé zahrádky, kde kromě jiného stál obrovský kaštan, z něj brzo ráno budili chovance kosi. Dolů po schodech byste se dostali do velmi hlubokého chladného sklepa.
Dřevěné schodiště do prvního patra mělo více než 30 schodů. Dveře hned vpravo nahoře vedly do bytu prezesa. Měl dvě prostorné místnosti, ta menší byla ložnice. Jeho obývací pokoj navazoval na zákristii , kde byly v zabudovaných skříních umístěny obě knihovny, lužickosrbská a německá. V těch se uchovávala celá literární pozůstalost českého filozofa a matematika Bernarda Bolzana (1781 - 1848), který měl v Lužickém semináři své blízké přátele. Lužickosrbská knihovna čítala za mých časů přes 1000 lužickosrbských a Lužických Srbů se týkajících spisů. Když biskup Schreiber v roce 1922 seminář prodal, spravovali tuto knihovnu studenti pražské Serbowky v čele s Vladimírem Zmeškalem. Dosud je vedena jako Hórnikova knihovna v bývalé jídelně semináře. Bolzanova knihovna byla odevzdána univerzitní knihovně Karlovy univerzity.
Ze zákristie bylo možné přejít do kaple. Kromě oltáře tam byla malá kazatelna, ze které přinejmenším jednou v roce kázal každý student teologie. Stávalo se, že ztratil nit, a když se nevzpamatoval, musel vystoupit ještě jednou. Vedle kazatelny stálo harmonium, na němž výborný varhaník doprovázel chovance při zpěvu německých duchovních písní a latinských chorálů. Pro ně byly určeny lavice před oltářem. Dva předzpěváci zaujímali místo blízko harmonia. Prezes se modlil ve zvláštní lavici. Z kaple vedly dveře na chodbu, kterou s druhým patrem spojovaly schody naproti. Napravo se chodba stáčela ke dvěma takzvaným „muzeím“, kde chovanci každý den v pevně stanovených hodinách studovali. Ve větším „muzeu“ s policemi na knihy a osobní věci sedávalo 19 žáků až do septimy a předseda, který byl studentem teologie. V této místnosti se konaly po večeři za přítomnosti prezesa přednášky a recitace. Přednášející a recitátoři si mohli sami zvolit téma, zřídkakdy mělo naboženský ráz. Po výstupu následovala kritika, též prezes se vyjadřoval ke způsobu přednesu a k obsahu. V tomto „muzeu“ se nacvičovaly také gregoriánské chorály a mše. Na stěnách visely obrazy významných podporovatelů semináře. Z velkého „muzea“ vedly ve směru ke kazatelně dveře do šatny.
V menším „muzeu“ stály lavice pro dvanáct žáků, pro oktavány a bohoslovce. Jinak bylo zařízeno podobně.
Kouření bylo v domě přísně zakázáno, nepoučitelní kouřili na záchodech. Z prvního poschodí vedly schody do druhého. Po pravé straně nad bytem prezesa a zákristií byla ložnice pro 20 chovanců, nad kazatelnou a šatnou potom umývárna. V těchto prostorách bydlel po rekonstrukci domu až do smrti Jurij Wićaz; Mina Witkojc měla mezi lety 1947 a 1954 svůj pokoj tam, kde kdysi bydlely dvě kuchařky. Jan Skala se s rodinou usídlil v roce 1923 v někdejších místnostech prezesa.
Ložnice pro maturanty a vysokoškoláky byla umístěna za umývárnou. Na ni navazoval konečně pokoj pro nemocné, který sloužil ke cvičení hry na klavír a na housle a k podobným účelům; ve zkouškovém období také jako studovna.
Dům se vytápěl centrálně, nebyla tu však možnost koupání. Stál nevhodně u říčky Čertovky a blízko Vltavy. Husté mlhy, které vystupovaly často v této končině z řek, zabraňovaly volnému proudění čerstvého vzduchu. Tím si vysvětlíme, že si tolik mladých lužickosrbských chovanců odtud odneslo tuberkulózu, na kterou v raném věku zemřeli.
Lužičtí Srbové a Němci si byli počtem většinou rovni, přesto převažovalo němectví. Běžným jazykem byla v domě němčina, jenom v Serbowce se pěstovala lužická srbština.
Režim byl dost přísný. Ráno o páté se budilo zvonem. O patnáct minut později se vyzvánělo k ranní modlitbě, pak následovala mše svatá a po ní studium až do sedmé hodiny, kdy se svolávalo k snídani. Po snídani jsme samostatně odcházeli do gymnázia, vzdáleného asi deset minut. Ve třináct hodin následoval oběd, jemuž byl většinou přítomen prezes. Před obědem a po něm se latinsky modlilo. Po obědě jsme se pomodlili v kapli a od 14 do 16 hodin se studovalo. Potom jsme chodili do 18 hodin na vycházky. To bylo dost času na výlety do Stromovky, na Petřín a na Letnou a do jiných klidných míst; někteří z nás navštěvovali nepovinné předměty jako francouzštinu, těsnopis atd. V 18 hodin byla večeře, po ní večerní modlení a mezi 20. a 22. hodinou byl čas opět určený pro studium. Potom se všichni museli uložit do postelí. Starší chovanci chodili ve volném čase také rádi na pivo k „Tomášovi“, k „Flekům“ i jinam. Za války jsme mimo volný čas navštěvovali koncerty, divadla a také hospody. Kontrolu měl jedině domovník, a ten byl ochotný za malý peníz nad takovými přestupky přimhouřit oko. V neděli panoval jiný pořádek. Budíček o šesté, v půl sedmé ranní modlitba a mše svatá s kázáním studenta-bohoslovce, poté snídaně, od osmé až do dvanácté studium, potom oběd, ve 14 hodin vycházka, v 18 večeře a od 20 do 22 opět čas vyhrazený studiu.
Přeložil Kamil Štumpf

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1997.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 06993/46643, Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.

Mina Witkojc

Wichaŕ

Vichr

Błažij Nawka - Tomasz A. Nawka Smysl a původ ptačí svatby

Zuzana Sklenářová Lidový oděv Lužických Srbů.

Miroslav Hloušek Národní buditel J. P. Kordina