Česko-lužický věstník
Ročník VIII
Číslo 2 / únor 1998

Zdeněk Valenta
Beno Budar - Serbska poezija 38

Jedním z předních současných představitelů lužickosrbské poezije je Beno Budar.
Narodil se 19. 3. 1946 v Kulowě, v kraji typickém pro lužickosrbskou kulturu a folklor. Malebné okolí rodné obce, obklopené půvabným lesem a s lidmi dávné historie, bylo rájem pro básníkova chlapecká léta. Rané dětství zčásti prožil u dědečka v Koslowě. V r. 1952 nastupuje na základní školu v Kulowě, postupně navštěvuje školy v Dobrošicích, Konjecích a školní docházku končí v Ralbicích. V letech 1960 - 1964 se stává studentem Lužickosrbské rozšířené vyšší školy v MałémWjelkowě. Poté studuje slavistiku v Lipsku a v r. 1967-68 v Rostově na Donu. V následujícím roce působí jako lektor v nakladatelství Domowina. V r. 1988 studuje na Literárním ústavu v Lipsku. R. 1990 se stává redaktorem dětského časopisu Płomjo a Płomje, po čtyřech letech vedoucím redaktorem odpovědným za vydávání časopisu. V současné době bydlí a žije v Horním Hajnku. Podporu svého literárního talentu dostává od učitele lužické srbštiny na vyšší škole Horsta Meltky. První tvorba je publikována v době působení v kroužku mladých autorů r. 1977. Básně vycházejí v lužickosrbských periodikách a v antologii „Kusk wuznaća” (Trocha vyznání). Básníkovou prvotinou je sbírka básní „Mikus a Dajkus” (1978). Následuje rozsáhlá povídka pro mládež „W susodstwje makrelow” (1979, V sousedství makrel). Mezitím básník překládá díla z jiných jazyků do lužické srbštiny. Nejsou to pouze básně, ale i divadelní hry a povídky. Druhou sbírkou básní, vydanou 1983, je „Spać w meji měli zakazać” (Spát v máji by měli zakázat). B. Budar se též prezentuje mezi dramatiky, na veřejnost vstoupil hrou „Na křižerjach” (Na křižácích). Premiéra se konala v Budyšíně 1985. Následuje sbírka monologů a skic „Mjez nami prajene” (1989, Řečeno mezi námi). Třetí sbírkou básní, kterou B. Budar vydává v r. 1994, je „Naš kusk zemje” (Náš kousek země) a povídka pro děti „Cowboy Tom abo dyrdomdej ze zaka” (1995, Kovboj Tom aneb dobrodružství z kapsy). Také píše texty k písním. Literární tvorba B. Budara je velmi rozmanitá. Jeho dílo ocenila Domowina v 70. letech cenou pro umělecký dorost a v r. 1990 literární cenou.
Výbor v edici „Lužickosrbská poezie 38” je průřez dvacetileté básníkovy tvorby. Jeho lyrické verše jsou určeny především mladým čtenářům, ale mají co říci všem generacím. Básníkův svérázný postoj a svobodomyslnost, se kterou přistupuje k životu, se zobrazují v jeho díle. Výbor se skládá ze čtyř částí. Básně jsou řazeny za sebou v časové posloupnosti vycházejících sbírek. V poslední, čtvrté části, jsou uvedeny básníkovy verše z let 1995 - 96, které zatím knižně publikovány nebyly, vyšly pouze v periodikách: Katolski Posoł, Płomjo, Rozhlad, Serbske Nowiny.
První část je ze sbírky autorovy prvotiny „Mikus a Dajkus”. V této části vybraných 17 básní autor přirovnává počátek života k jaru, dospělost k létu, podzim ke stáří a studenou zimu k smrti. Vše je vzájemně propojeno. Tvrdá příroda s tvrdým lidským životem. Mladou dívku přirovnává k břízce, ukazuje první prožívání lásky. Žula - člověk - příroda - všude existují tvrdé zákony. Posuzuje hodnoty života - peníze, rozum, moudrost. K tomu, aby člověk něco dokázal, potřebuje především pevnou vůli. V díle autor hodnotí vztahy člověka k přírodě. I v obyčejném krmení holobů je trochu soucitu a lásky. Jeho poezie se opírá o moudrost člověka ve vztahu k přírodě. Sám vidí těžký život matky - dělnice, což se taktéž projevuje v jeho básních. Štěstí vidí ne v penězích, ale v tom, jakými lidmi jsme obklopeni, v jakém prostředí se narodíme, vyrůstáme a žijeme.

Báseň „Přednarodniny” (s. 5, česky Před narozením)


Swět rozpřestrěwa swoje swětło.
Zemička w nim wjerći so
w za tebje přijomnym kołoběhu,
njerozkidujo ani kapki
twojej' tak drohotnej' wody.
Słónco pak miłe steji,
jako by hrěło za tebje.
A ty wo ničim njewěš
a hibaš a wjerćiš so sobu,
zo to maćeri rjenje zaboli. 		9
7
10
9
8
7
8
7
9
10 		x¦´xx¦´xx¦´xx¦´xx
´xx¦´xx¦´xx¦´x
´xxx¦´xxx¦´xx¦´xx
´xxx¦´xx¦´xx¦´xx
´xxx¦´xxx¦´xx
´xxx¦´xx¦´xx
´xxx¦´xx¦´xxx
x¦´xx¦´xx¦´xx
x¦´xxx¦´xxx¦´xx
´xx¦´xxx¦´xx¦´xxx 		Svět rozprostírá svoje světlo.
Zemička v něm točí se
v příjemném pro tebe koloběhu,
nerozlévajíc ani kapky
tvojí tak hodnotné vody.
Slunce však mírně stojí,
jako by hřálo pro tebe.
A ty o ničem nevíš
a hýbeš a točíš se sebou,
až to maminku krásně zabolí.

Báseň „Přednarodniny” se vyznačuje přibližně stejnou délkou veršů a nerýmováním. Z hlediska rytmické struktury převažuje v básni rytmus daktylotrochejský s výjimkou prvního, osmého a devátého verše, kde je předrážka. Báseň má dvě významové roviny: 1) vývoj plodu v matce, 2) dítě představující člověka na zemi. Motivem básně je voda, nezbytná ad 1) pro vývoj plodu, ad 2) pro život na zemi.
V druhé části výboru jsou představeny básně druhé sbírky „Spać w meji měli zakazać”. Autor i zde ve svých verších osobitým způsobem spojuje přírodu s člověkem. Vychází však z historie lužickosrbského lidu, vrací se k tradicím, k oslavám Velikonoc - svátků jara, ke zvykům při svatebních obřadech.Vzpomíná na doby, kdy bylo možno vidět na polích žence s kosami, ženy vázající klasy do snopů a stavějící je do panáků. Též ve svých lyrických básních krásně popisuje typická lužickosrbská stavení, lovení ryb a jiné drobnosti života, které neodmyslitelně k lužickosrbskému lidu patří. Zajímavý je pohled na lidi v básni „Wšelacy su w našim ludźe” (Různí jsou naši lidé). Porovnává a spojuje vlastnosti lidí s některými lidskými touhami a přáními. V básni „983 -1983” se vrací do dávné historie, vychází ze skutečných událostí. Je to jakoby odkaz a výzva nové generaci, aby si zbytky Lužických Srbů zachovaly to, co jim ještě zbývá. Záleží pouze na nich, zda za sto let budou lidé vědět, že jsou a budou pokračovatelé tohoto národa. Vychází z mládí i z pobytu v Rusku. Báseň „Bajkal - Angara”. Vidí obrovskou sílu a moc vodního živlu. Vzdává hold rovnováze v přírodě, kterou podmiňuje řeka Angara. Básník se vrací ke vzpomínkám, které sám prožil, viděl a které se nemohou již nikdy vrátit.

Baseń „Na nazymu” (s. 16, česky Na podzim)

Poł zelene je łopješko
na zemju dźensa padnyło,
a ani hišće nazyma
njej' na mój štomik šlipnyła.

Čas wšo měnja z kóždym dnjom
a kapa žołtosć na mój štom.
B'dźe traš tež za mnje nazyma,
šće klinči mi spěw nalěća.

Mi so nochce dele padać,
hišće ma mje wětřik škrabać.
Šumić, spěwać so mi chce
wo radostnišej nazymje. 		8
8
8
8

7
8
8
8

8
8
7
8 		x´x¦x´x¦x´x¦x´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x

´xx¦´xx¦´xx¦´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x

´xx¦´xx¦´xx¦´xx
´xx¦´xx¦´xx¦´xx
´xx¦´xx¦´xx¦´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x


Napůl zelené listí
na zem se dnes snáší,
a přitom moje stromky
podzimu ještě nepatří.

Čas vše mění každým dnem
a žluť třese mým stromem.
Budu se bát podzimu
ještě v jarní písni tonu.

Nechce se mi dolů padat,
ještě má mě větřík škrábat.
Krásně zpívám si a šumím
o podzimu veselejším.


První dvě sloky, s výjimkou pátého verše, jsou naprosto identické počtem slabik i rytmickým systémem. Podle mého názoru jde o jamb, protože verše začínají jednoslabičnými nepřízvučnými slovy. Verše jsou čisté, s pravidelným počtem slabik a zakončením na těžkou dobu (mužský verš). Obrat v rytmické struktuře nastává mezi druhou a třetí slokou. Verše ve třetí sloce, s výjimkou posledního, jsou trochejské. Změna ve formální struktuře koresponduje se změnou v motivické struktuře. Motivem básně je přicházející podzim, symbolizující v člověku vzpomínky na jaro. Zlom v motivické výstavbě je vyjádřen touhou ubránit se podzimnímu smutku. Rýmy (asonance) v básni jsou sdružené (aabb).
(Dokončení příště)

Zuzana Sklenářová
Památky, paragrafy a uhlí

Archeologické výzkumy a nálezy v předpolí dolnolužických dolů


Památky z dob dávných i nedávných, slovanské i starší, leží ukryty v lužické zemi. Čas od času se něco z nich dostane na povrch: při sázení stromku, při stavbě domu, při otevírání dolu. Jenom archeologové mohou povědět, o jaké pozůstatky jde, z jaké doby se dochovaly a jaký příběh se za nimi skrývá. Každá památka ale nemá takové štěstí, aby ji odkryly ruce archeologů: mnoho bylo zničeno lidskou nevědomostí, hloupostí, nedbalostí, často i ziskuchtivostí a zlou vůlí. Ne každý ví, že nestačí odnést nalezené věci do musea. Jakmile byly vykopány neodborně, zůstane z příběhu, který by archeolog dokázal přečíst celý nebo z velké části, jen pár nesouvislých slov a vět.
Nejlépe je těm památkám, které mohou v klidu pod zemí čekat na dobu, až bude věda tak dokonalá, že přečte jejich příběh v úplnosti, aniž by je porušila a připravila tak o jejich hodnotu příští pokolení.
Stejně jako u nás, i ve Spolkové republice Německo pamatuje na ochranu archeologických památek zákon. Zvláště v Braniborsku, na jehož území se po řadu desetiletí těží hnědé uhlí a jiné suroviny, má za úkol zajišťovat, aby z památek, které musí ustoupit hospodářským zájmům státu, bylo zachráněno co nejvíce. Protože jako těžba ničí živé vesnice, cesty, pole, celý složitý systém, který vznikal po staletí, tak zanikají pozůstatky osídlení v minulých obdobích.
Doly se dlouho držely v lesnatém hraničním pásmu mezi Horní a Dolní Lužicí („hola“), avšak zejména od 60. let tohoto století se začaly rozšiřovat i do oblastí, které byly od pravěku hustě osídleny. R. 1989 fungovalo v tehdejším chotěbuzském kraji NDR (Bezirk Cottbus) 15 povrchových dolů, které ročně likvidovaly plochu 15 km2. V roce 1993 to bylo už jen pět dolů: Cottbus-Nord, Jänschwalde-Ost, Welzow-Süd, Meuro a Seese-Ost, z nichž dva poslední, již mimo dvojjazyčnou oblast, byly určeny k odstavení. Předpoklad dalšího postupu těžby znázorňuje obr. 1: do r. 2020 má padnout za oběť těžbě asi 100 km2. (1)
R. 1953 bylo v Postupimi založeno museum, které od té doby zajišťovalo většinu záchranných archeologických výzkumů v předpolí dolů. (2) Archeologie sice měla v rámci komunistické ideologie určité postavení, ale těžký průmysl byl neskonale důležitější, takže památky se spořádaně stěhovaly do museí, stejně jako obyvatelé lužickosrbských vesnic na městská sídliště. Nejvýznamnější památky zkoumali renomovaní vědci a vydávaly se o nich representativní publikace. Tak se nám zachovalo svědectví o raně středověkém hradišti u Tornowa (Tornow, Kr. Calau) (3) a okolních vesnicích z 8.-9. stol., podle zdejších nálezů byl dokonce pojmenován jeden svérázný typ slovanských keramických nádob. Výzkumy zachytily i sídliště, pohřebiště a další doklady lidské činnosti z doby bronzové, železné, římské a raného středověku, věnovaly se i vesnicím, z nichž právě odešli jejich obyvatelé a které měly středověké, často i starší kořeny. Mnoho však bylo prozkoumáno jen zběžně, zčásti, leccos archeologové zachránili přímo zpod lžíce bagru. O většině výzkumů také existují jen předběžné stručné zprávy v odborných časopisech. Nelze zaznamenat každý detail, když za zády rachotí neúprosně postupující stroje, a vědcům, kteří tráví rok za rokem od zimy do zimy na záchranných výzkumech, nezbývá času na vyhodnocování nálezů a psaní knih. A jen mlhavě si dokážeme představit, co všechno se v zájmu těžby nenávratně zničilo bez jakékoli archeologické dokumentace.
Poměry se poněkud zlepšily v 90. letech. Roku 1991 vstoupil v platnost nový braniborský památkový zákon, který ukládá všem, kdo podnikají zemní práce, aby dali na svůj náklad provést archeologický výzkum všech archeologických památek, které v dotyčném území jsou nebo by tam mohly být. Zároveň se postupimské museum stalo Braniborským zemským museem pro pravěk a ranou dobu dějinnou, tj. institucí zajišťující péči o archeologické památky v Braniborsku po odborné stránce, a nedávno i Zemským úřadem pro péči o archeologické památky, čímž získalo také výkonné pravomoci k jejich ochraně. (Jinak je výkonným orgánem památkové péče Ministerstvo vědy, výzkumu a kultury, na nižší úrovni okresní orgán státní správy.)
Museum má odloučená pracoviště v Chotěbuzi a ve Frankfurtě nad Odrou. Aby byli archeologové blíže dolům, zřídilo výzkumnou základnu ve statku ve vsi Pricyně (Pritzen, Kr. Calau), která měla být odtěžena a předtím archeologicky prozkoumána (starobylý kostel byl již přesunut do Grodku), zachránil ji však útlum těžby na dole Greifenhain. Archeologové se proto přesunuli do vsi Klěšnika (Wolkenberg, Kr. Spremberg), jejíž osud se tolik podobá našim Libkovicům. Příběh našli čtenáři v Serbské protyce 1992 (4); letecká fotografie gotického klěšnického kostela, stojícího osaměle uprostřed pusté planiny na místě bývalé vsi, proběhla odbornou literaturou v Německu a stala se součástí fotodokumentačního fondu středoevropské letecké archeologie. Výzkum Klěšnika byl prvním podrobným výzkumem středověké vesnice v Dolní Lužici. Dřevěná zvonice kostela v Klěšniku zůstává posledním mementem: byla přestěhována - ironie osudu ! - do Pricyna na místo tamního kostela. (1)
Osud Tornowa minul o vlas raně středověké hradiště u Raduše (Raddusch, Kr. Calau), když skončila těžba v dole Seese-Ost, jehož uhlí zásobovalo lubnjowskou elektrárnu. Hradiště bylo kvůli plánované likvidaci převážně již prozkoumáno, a tak tu nyní nedaleko turistické oblasti dolnolužických Błot (Spreewald) v rámci rekultivací vzniká archeologické museum v přírodě, kde mohou návštěvníci vidět rekonstruované slovanské hradiště z doby před tisíciletím a zároveň se seznámit s výsledky archeologických výzkumů spjatých s těžbou uhlí mezi Kalawou a Łukowem. (1)


Poznámky:
(1) E. Bönisch: Archäologie im Niederlausitzer Braunkohlerevier. Entwicklungen, Erfahrungen, Perspektiven archäologischer Rettungstätigkeit. Bodendenkmalpflege im Land Brandenburg 2/1993, 137-148.
(2) J. Kunow: Schutz, Pflege und Erforschung der Bodendenkmalpflege im Land Brandenburg - Aufgaben und Ziele des Brandenburgischen Landesmuseums für ur- und Frühgeschichte. Bodendenkmalpflege im Land Brandenburg 2/1993, 53-70.
(3) Přidržujeme se staršího správního členění, protože nově zřízené okresy nejsou unás dostatečně známy.
(4) M. Ihle: Něhdy běše tu wjeska Klěšnik. Serbska protyka 1992, 64-5.

Text k obrázku: Obr. 1. Podle E. Bönische (1), Abb. 5. Tři fungující doly v Dolní Lužici (černě) a plánovaný postup těžby (šrafovaně).

Jaroslav Teplý

Lužičtí Srbové - co o nich víme?

Pod hákovým křížem (pokračování čísla 12/1997)


S nástupem nacistické hrůzovlády nastaly pro Lužické Srby nejhorší chvíle jejich dějin. Veškeré úsilí obludné mašinerie směřovalo k jejich brzkému a úplnému vyhlazení.
Již v dubnu 1933 se musel rozejít „Zwjazk łužisko-serbskeho Sokołstwa“, byl zakázán jediný lužickosrbský deník „Serbske nowiny“. Byl obsazen Srbský dům v Budyšíně, kde sídlila srbská banka, nakladatelství, muzeum, mnozí vlastenci byli zatčeni, učitelé přeloženi na vzdálená místa, studenti vyloučeni ze škol. Další nápor se soustředil proti ústřední lužickosrbské organizaci Domowině. Byly jí předloženy stanovy, vypracované úřady, v nichž byli Srbové označováni jako „vendsky mluvící Němci“ (wendisch sprechende Deutsche) a Domowina jako organizace, která pečuje o kmenové a krajové otázky vendského kmene v rámci německého národa. Naproti tomu Domowina ve svých vlastních stanovách se označovala jako „Svaz Lužických Srbů, jehož úkolem je hájení a posilování národa a zastupování jeho práv ve veřejném životě“.
Lužičtí Srbové odmítli přijmout předkládanou jim formulaci a předseda Domowiny Pawoł Nedo prohlásil na valné hromadě této organizace doslova: „My jsme Lužičtí Srbové, všichni, kteří lužickosrbsky mluvíme i kteří jsme lužickosrbského původu; jsme samostatný slovanský národ“. Protože Domowina vnucené stanovy nepřijala, byla v r. 1937 rozpuštěna. Ihned potom nastala další vlna perzekucí. Jmění Domowiny bylo zabaveno, všechny lužickosrbské spolky rozpuštěny, další vlastenci pozatýkáni, lužickosrbské vyučování zrušeno. Národní a kulturní pracovníci, pokud nebyli ve vězení, byli přesídleni do jiných končin Německa..
Válečná léta dolehla na Lužici těžce. Řada lužickosrbských vlastenců byla poslána do koncentračních táborů, kde mnozí z nich zahynuli. Na základě známého dokumentu ze dne 15. 5. 1940 „Behandlung der Fremdvölkischen im Osten“ bylo plánováno i vyhlazení Lužických Srbů.
Lužičtí Srbové projevovali proti nacistickému teroru odpor, pomáhali spojeneckým válečným zajatcům, rozšiřovali informace zahraničního rozhlasu. Ještě před začátkem války se podařilo navázat styky s lužickosrbskými emigranty v Polsku a utvořit ilegální skupinu, která se pak snažila navázat spojení s polským podzemním hnutím. Skupina byla odhalena gestapem v březnu 1940, kdy byla znovu zatčena řada bývalých funkcionářů Domowiny, mezi nimi A. Krawčik, který byl odsouzen nacistickým Volksgerichtem k 15 rokům káznice. V r. 1941 bylo zatčeno několik katolických kněží, mezi nimi Dr. Beno Šołta, Jan Cyž a Alois Andricki, který r. 1943 podlehl nelidským útrapám koncentračního tábora v Dachau.
Lužickosrbský lid byl podroben pečlivě vypracovanému systému dozoru, prováděnému velmi důsledně a systematicky. Ke sledování postoje a smýšlení lužickosrbského obyvatelstva bylo použito skupin Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend), které byly posílány do lužickosrbských obcí pod záminkou pomoci na zemědělských pracích. Vedoucí těchto skupin měli za úkol podávat zprávy o politických názorech hospodáře, u něhož pracovali. V těchto zprávách se jasně zrcadlí „nadšení“, s jakým Srbové přijímali tyto nezvané a nevítané „pomocníky“. Dovídáme se z nich, že je provázela velká nedůvěra srbskývh rolníků, kteří se s nimi nedávali do žádných diskusí, mezi sebou mluvili jen srbsky a otevřeně se k nim chovali jako k nevítaným hostům.
S pokračující válkou, která odčerpávala práceschopné muže stále více do armády, byly úřady nuceny válečné zajatce a do říše zavlečené pracovníky z podrobených zemí Evropy posílat na práci také do lužickosrbských obcí. Ti zde našli pochopení a lidský přístup, který byl v naprostém rozporu s nacistickými příkazy o zacházení s válečnými zajatci a cizinci. Nacistické policejní zprávy hlásí, že „Srbové stojí proti Němcům v odporu, sympatizují se svými slovanskými pokrevenci a vycházejí jim přátelsky vstříc“. S jakým nebezpečím byl tento statečný postoj spojen, svědčí brutální postihy za pomoc poskytovanou zajatcům. Devatenáctiletá zemědělská dělnice Marja Měškankec byla umučena v koncentračním táboře v Ravensbrücku za to, že poskytla polskému zajatci potravu a cigarety.
Konec války probíhal v Lužici ve znamení rozhořčených bojů mezi postupující sovětskou a polskou armádou a urputně se bránícími zbytky nacistických jednotek. I tyto poslední okamžiky války se vyznačovaly bestiální krutostí nacistů, kteří za sebou nechávali zpustošenou a spálenou zemi. Za protiútoku armády generála Schörnera, neblaze proslulého řáděním v Praze, koncem dubna 1945 přepadli jeho vojáci transport 200 těžce raněných polských vojáků u vesnice Hórki poblíž Kamjence a povraždili je do posleního muže.
(Pokračování příště)

ZPRÁVY

Touto cestou bychom chtěli poděkovat všem přátelům z Lužice, kteří svou podporou umožňují zasílání lužickosrbského tisku do slovanských zemí a tak udržují naše vzájemné kontakty a informovanost o dění v Lužici. Zabezpečují tak naši společnou soudržnost, která by bez tohoto přispění velmi utrpěla.
Bohumil Malotín

Z domowa


Český rozhlas, stanice Praha. V pořadu Dobré jitro 21. 12. 1997 Mirek Kovářík přečetl z ČLV dolnolužickou píseň Vánoce v českém překladu Z. Sklenářové. Zmínil se i o vlastivědné ročence Podřipsko s článkem Fr. Vydry o jazyce Dřevanů.
J-a

Svobodná Evropa vysílala v sobotu 27. 12. 1997 v 18, 45 hod. příspěvek prof. Antonína Měšťana o Lužických Srbech.
R-l

Goethův institut, který sídlí v Praze na adrese Masarykovo nábřeží 32, Praha 1, má za úkol, snad, seznamovat okolní svět s kulturou Spolkové republiky Německo. Je možné se přesvědčit (chování velmi příjemné a slušné), že pražská pobočka této instituce nevlastní jedinou knihu, jedinou audiokazetu a ani jedinou videokazetu v lužické srbštině. Pokud by někdo měl zájem např. o obdobné umělecké výtvory ve fríštině, výsledek by byl nejspíš totožný. Tato instituce nenabízí jediný večer lužickosrbského autora nebo tělesa v jejich mateřštině - ať už by šlo o jakýkoliv druh umění. Přitom ne zrovna malá část české veřejnosti by o tyto aktivity měla zájem. Nevím, jestli nenazrál čas, a proto to tímto dávám k veřejné diskusi, požádat Goethův institut, např. formou dopisu, o tyto služby.
Jindřich Hoření

Z Horní Lužice


Literární soutěž Młode pjero byla zakončena 4. 12. 1997. Uspořádalo ji LND a Załožba za serbski lud, zúčastnili se jí 42 autoři ve věku 16-83 let s více než 100 pracemi. Byli rozděleni do 3 skupin: žáci, vysokoškoláci, dospělí. SN 5. 12. 1997

Lužickosrbský ústav (Serbski institut) v Budyšíně letos dobře hospodařil. Podle sdělení ředitele Ústavu prof. dr. Dietricha Šołty byl letošní rozpočet vyrovnaný. Serbski institut je jedna z šesti institucí podporovaných Nadací pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud). Na rok 1997 dostal částku stejnou jako na rok 1996. Díky tomu byly splněny všechny vědecké úkoly. 90 % rozpočtu činily osobní výdaje. Věcné výdaje činily 340 000 hr, z nichž byla kromě jiného koupena nová paměťová média pro Lužickosrbský kulturní archiv. Částka 120 000 hr na stavební práce byla vyčerpána. Pro rok 1998 bude částka podstatně snížena. To znamená, že kromě jiného musí ušetřit prostředky za jednoho technického pracovníka. SN 12. 12. 1997

Lěto 1997 w Serbach je název přílohy SN 30. 12. 1997, s. 5-8, zachycující v časové posloupnosti události pro lužickosrbský život důležité (skoro každý den se konal nějaký kulturní podnik ap.). Některé z nich: Budyšínská Serbska kulturna informacija (SKI) přesídlila 15. 1. 1997 do Lužickosrbského domu v přízemí. - 28. 4. byl ředitel budyšínského Lužickosrbského ústavu dr. Dietrich Šołta jmenován profesorem sorabistiky na univerzitě v Lipsku. - V dubnu byla založena na gymnáziu v Chtěbuzi sokolská skupina. Je to vůbec poprvé, kdy se Sokol rozšířil i do Dolní Lužice.

Počet žáků v lužickosrbských školách v roce 1996/97: Ve třídách A (= s vyučovacím jazykem lužickosrbským) 1423, ve třídách B (= s vyučovacím jazykem německým a lužickou srbštinou jako nepovinným předmětem) 1428. - Budyšínské Lužickosrbské gymnázium přijalo 30. 8. 1997 do prvního ročníku 82 žáky. - Do tříd A v lužickosrbských základních školách se přihlásilo 109 chlapců a dívek. - Do dolnolužickosrbského gymnázia v Chotěbuzi přijali 78 nových žáků. Ve školním roce 1997/98 chodí do této školy 466 chlapců a děvčat. SN 30. 12. 1997

Spolek „Bratrowstwo“ v Kulowě, založený r. 1898, v době nacistické hrůzovlády Němci zakázaný a 1994 opět obnovený, čítající nyní 140 členů, oslavil sté výročí svého založení 10. 1. 1998 provedením hry „Genofewa“ (vzniklé před sto lety). Hru úspěšně zahrálo 16 ochotníků, režii měl herec z povolání Jurij Kostorž.
Př 2. 1. 1998

Z Dolní Lužice


Jak vysvítá ze současného plánování bonnské vlády, má v úmyslu každým rokem snížit Nadaci na podporu Lužických Srbů o jeden milion marek. Tím by se celková počáteční částka do roku 2007 snížila na polovinu. Na rok 1998 je zatím přislíbeno 32 milionů marek, v čemž je zahrnuto rovněž financování nově vznikajících srbských školek v Dolní Lužici.
NC 46

Krajský rada D. Friese navrhoval, aby se vyučování srbštiny přeneslo z Mostu do Janšojc, kam by mohli chodit i zájemci o srbštinu z okolních obcí: z Mostu, Groźišće, Radowize a Barbuku. Škola v Mostě bude pravděpodobně zrušena pro nedostatek dětí.

Zajímavá je nabídka dolnosrbské literatury. Čtenáři mají možnost nakupovat lužickosrbské knihy téměř v 70 prodejnách, ať už to jsou knihkupectví, muzea nebo jinak zaměřené obchody. Pratyji na letošní rok bylo možno zakoupit na 40 různých místech v Dolní Lužici. Těžiště prodeje je ve venkovských obcích, což je velmi důležité.
NC 47

Dr. František Vydra je neúnavný dopisovatel do Nowého Casnika. V literární příloze tohoto listu čteme další jeho článek, v němž čtenáře seznamuje s Basky, národností, žijící ve Španělsku a na jihozápadě Francie.
NC 48

S velkým ohlasem veřejnosti se setkal literární večer v Hochoze. Zúčastnili se ho autoři knih a jiní kulturní pracovníci, kteří četli ze svých děl nebo zajímavosti z dolnosrbských novin; janšojcký pěvecký sbor zaujal nejen podáním písní, ale rovněž půvabnými srbskými kroji a konečně nechyběla nabídka knih a uměleckých předmětů. O ty byl velký zájem.

14. dolnosrbská schadowanka proběhla za účasti značného počtu zájemců z Dolní a Horní Lužice v sobotu 29. listopadu v Chotěbuzi. O pestrý program se postarali studenti a absolventi dolnosrbského gymnázia, sólisté a ansámbly z obou částí Lužice.
NC 49

V Dolní a střední Lužici se i loni připravovala typická vánoční překvapení. V Janšojcích a okolí - zavítal až do Chotěbuze - navštěvoval děti „janšojski bog“ a ve slepjanských končinách to bylo „źiśetko“.
NC 50

Předpoklady pro zahájení výuky v první dolnosrbské mateřské školce byly uskutečněny. Tři učitelky (opatrovnice) a jeden učitel se na svůj úkol řádně připravili od srpna. Záleželo to především v osvojení si dolnosrbštiny. Přejeme školce hodně úspěchů.

Na sklonku roku 1997 16. 12. zemřel po krátké nemoci zasloužilý kulturní pracovník dr. Pawoł Völkel. Jeho odchodu želí jak Horní, tak Dolní Lužice.
NC 52

Připravil Bohumil Malotín

Nové knihy a články

Helmut Rychtar, Njezbožo (Činohra), LND 1996. Serbska dźiwadłowa zběrka 4. Wudawaćelka Christiana Piniekowa, 43 s. Premiéra se konala v r. 1988 v Budyšíně.
Wosoby: Jurij M., muler; Lucija, jeho mandźelska, wučerka; Jakob B., Luciny nan, rentnar, bydli w domje Lucije a Jurja; Hana M., Jurjowa mać, rentnarka, bydli w starowni; čas jednanja - kónc 80. lět; městno jednanja - wjes w Serbach, bydlenska stwa swójby M.
Děj hry je umístěn sice na lužickosrbskou vesnici, ale mohl by probíhat kdekoliv jinde na světě, neboť tu jde o morálku - tuto slabinu nynějšího života a vztahů mezi lidmi, v podstatě stejnou u příslušníků různých národů, různých povolání, sociálních skupin, stoupenců různých světových názorů, nositelů různého (ne)vzdělání atd. Marko (na scéně se vůbec neobjeví), dospělý syn učitelky a zedníka, vracející se do kasáren z dovolené na rodinné oslavě, při jízdě autem povalí mopedistu. Když vidí, že mopedista vstal, ujede, aniž postiženému poskytl pomoc. Na událost se dívají různí lidé různě. Matka, aby syn neměl opletačky s policií, se snaží zahladit stopy. Proto rychle vymění auto, aby na něm nebylo možno poznat následky srážky. Pro otce je případ odbytý tím, že mopedista vstal, tudíž pomoc naléhavě nepotřeboval. Jde mu teď předevší o to, aby rychle opravil slabě odřené auto. A ovšem, aby se nenašel svědek, že syn z místa nehody ujel. Jen slabě pod povrchem se objeví výčitky svědomí. Babi čka, Jurjova matka, která je tu na návštěvě z domu důchodců, vyčítá chování vnukovo (ale i to, že ji snacha dala z domu). - Kromě této ústřední zápletky jsou tu ještě střety rodičů s prarodiči, rodičů navzájem, ukazuje se tu různé chápání lidského štěstí (je v morálních duchovních hodnotách - nebo v hmotném bohatství nynější spotřební společnosti?). Rodiče si navzájem vyčítají, kdo z nich měl na Marka horší vliv. Jejich hádka nabývá podoby, jakou známe z absurdního dramatu, a přibližuje se až grotesce. Překvapivě však zasahují oba prarodiče Jakub a Hana a jako mávnutím kouzelným proutkem se hádka rodičů mění v pokorné uznávání vlastních chyb. Hra spěje k smírnému zakončení, což působí poněkud cizorodě a nepřirozeně. Spisovatel si toho byl zřejmě vědom, a tak na konci nechává přijít policii, která si chce prohlédnout (poškozené) rodinné auto. (V závěru hry si mimoděk vzpomeneme na Gogola.) Autor se v této hře ukázal jako mistr dialogů, některým místům (zejména dlouhé hádce rodičů) by však prospěly škrty. Hra má dobrý spád, nenásilně se dotkne i lužickosrbských národnostních poměrů a obtíží. Stálo by za to, aby byla uvedena i u nás, třebas v některém menším divadle.
J. Mudra

Ljudmila Pavlovna Lapteva, Slavjanskie svjazi Adol'fa Černogo (po dannym neopublikovannych dokumentov). - Slavia 66, 1997, s. 203-210.
Autorka přibližuje čtenářům přátelství a duchovní spříznění ruského básníka symbolisty Konstantina Konstantinoviče Balmonta (1867-1942) a Jana Rokyty (Adolfa Černého, 1864-1952), jak je patrné z jejich vzájemných dopisů (26 Balmontových dopisů je uloženo v Archivu České AV) a z vzájemných překladů jejich básní. - I když jsou vztahy mezi A. Černým a polským vědeckým a literárním prostředím probádány podrobněji (k tomu autorka vypočítává prameny) než mezi A. Černým a prostředím ruským, je možné i v polských vztazích objevit ještě leccos dosud neznámého. Jsou to např. zatím badatelsky nevyužité doklady (chované v univerzitním archivu v Krakově) o udělení hodnosti PhDr. h. c. Jagellonskou univerzitou. V návrhu na tuto poctu se zdůrazňují zásluhy A. Černého o prohloubení styků nejen česko-polských, ale též lužickosrbských. Návrh na přiřčení hodnosti dr. h. c., sepsaný 30. 6. 1946, svědčí nejen o obrovské vědecké (slavistické), tvůrčí básnické a propagační práci A. Černého, ale i o tom, jak si Poláci této činnosti českého pracovníka vážili a jak ji dovedli ocenit.
J. Mudra

Jónu je kónc sćerpliwosće se nazývá rozhovor se spisovatelem Křesćanem Krawcem o jeho stejnojmenné knize, která vyjde v nejbližších dnech s podtitulem „Wobrazy ze spowróćaneho swěta“. Kniha vznikla na základě šesterého pobytu spisovatelova v bývalé Jugoslávii. Končí slovy: „Kaž ja, tak tež čitar pytnje, zo je čłowjestwo dźělene - zo so ludźo přećiwo sebi stupja, kotřiž w normalnym padźe hromadźe słušeja, a zo so hida mjez narodnosćemi prěduje, dokelž so nacionalistiske mocy z tym w sedle dźerža a swoje lukratiwne žiwjenje wuchowaja. - Juhosłowjanska je rozpadnyła, za njej so njesměš hižo prašeć. Ja pak so prašam: Što potom ze zjednoćenej Europu, hdyž ani wo wjele mjeńše zjednoćenstwo njeje dźeržało? Př 5. 12. 1997

V úvodníku Na proze časa hodnotí šéfredaktor Benedikt Dyrlich lužickosrbský život za rok 1997. Oceňuje velký počet kulturních podniků. Střízlivěji se však dívá na úsilí o zachování a rozvoj mateřského lužickosrbského jazyka i na výsledky tohoto úsilí. Skoro rok po valné hromadě Domowiny v Chrósćicích (na níž byl tento úkol schválen jako jeden z hlavních cílů pro příští období) nelze ještě pozorovat skutečný rozmach oživování lužické srbštiny. Často se ve prospěch lužické srbštiny více mluví, než se pro ni a s ní skutečně něco dělá. To souvisí s celkovou - někdy až vysloveně protilužickosrbskou - atmosférou ve veřejnosti, což prestiži lužické srbštiny zrovna neprospívá. Iniciativu podlamuje též byrokratický způsob přidělování dotací od Nadace pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud). Špatný stav lužické srbštiny je způsoben i zaostáváním za novými metodami a nástroji při výuce jazyku, kultuře a umění. „Přece však na prahu nového roku platí stará prostá pravda: Náš jazyk bude živý, jestliže se svými rodiči, dětmi a vnoučaty budeme mluvit lužickosrbsky a své potomky povedeme k tomu, aby na lužickou srbštinu ve škole chodili,“ končí B. Dyrlich.
SN 30. 12. 1997

Osobní zprávy

Pawoł Völkel njebohi...


Asi deset dní před Štědrým dnem se ozval v mé kanceláři telefon z Budyšína. Redaktor Lužickosrbského rozhlasu p. Beno Bělk, s nímž jsem již několikrát spolupracoval, mě požádal, abych telefonicky poblahopřál svým přátelům v Lužici. Souhladil jsem. Každoročně posílám do redakce budyšínského rozhlasu písemnou gratulaci, proč to tedy tentokrát nezkusit telefonem.
Příštího dne ve stanovenou dobu zazvonil na mém stole telefon a já jsem začal číst připravený text. Po pozdravech do Chrósćic a Pančic-Kukowa jsem pokračoval slovy: „Nětk sćelu swoje hodowne postrowy do Hodźija swojemu bywšemu sobušulerjej Pawołej Völkelej. ..“ - „Stop!“ uslyšel jsem hlas pana redaktora Bělka, který mi oznámil smutnou novinu, že předchozí den P. Völkel zemřel. A tak jsem své gratulace musel opakovat a jednu z nich vynechat.
Poznal jsem Pavla v r. 1949 na gymnáziu v Liberci. Byl o několik let starší než čeští studenti téhož ročníku. Patřil spolu s Benem Budarem k nejaktivnějším organizátorům života lužickosrbských studentů v mimoškolní době v internátě. Měli svou samosprávu, nebyl tam s nimi žádný lužickosrbský pedagog jako předtím ve Varnsdorfu. Studenti se sami zdokonalovali ve své mateřštině, měli k dispozici velké množství knih, z nichž mnohé jsem při jejich odjezdu domů do Horní Lužice dostal.
Setkávali jsme se pak mnohokrát, ale spíš náhodně. Několikrát jsem jej potkal v Liberci, ale i v Pieštanech, několikrát jsme se viděli během festivalů v Budyšíně. Několik let mi předplácel kulturní měsíčník Rozhlad, před dvěma lety mě navštívil přímo doma, kde mi odevzdal texty určené k překladu do češtiny pro antologii severočeských a lužickosrbských autorů. Vyšla v lednu minulého roku pod názvem „Strach o moudivláčka“.
Paní Ursula Schrammová, jeho životní družka, mi poslala parte a já jsem vzápětí odeslal do Hodźije upřímnou kondolenci. - A pak jsem dostal noviny-Serbske nowiny a Katolski posoł s nekrologem. Ten malý národ ztrácí v každé takové výrazné osobnosti velmi mnoho. Šéflektor nakladatelství Domowina, autor pravopisného slovníku, spisovatel a novinář...
Každý lidský život jednou skončí. Jde pouze o to, jak jsme jej naplnili.
Budu na Tebe dlouho vzpomínat, Pavle ...
František Vydra

Literární příloha

Timo Meškank

Jězusdźěćatko w ćahu

Loni na jednym z mało lěćnich, słónčnych dnjow přestudowach w měšćanskim muzeju w Litomyšli zawostajenstwo Josefa Páty. Podźěławši wobhladach sej ćiste, ćiche městačko, jeho romantiske, stare twary a załožich do přijomneje, čěskeje hospody. Nawječor sydnych so we wuběrnej naledźe do ćaha, kotryž měješe mje wróćo do stowěžateje, złoteje Prahi dowjezć.
Ze słódkich, mjechkich drěmkow zbudźi mje po ličbje sylna towaršnosć. Dwě žonje srjedźneje staroby, tři starše dźěći a jedne małe zastupichu do wotdźěla. Jedna ze žonow wućahny Katolický týdeník, dźěći pak sej mjez sobu do pomjatka zwołachu, hdźe a hdy maja k wołtarjej słužić. Tajka přistojna křesćanska towaršnosć, sej sćicha myslach. Mój zaćišć za chwilu sporjedźa jedyn z młodźencow, kotryž so po cyłym sedadle wupřestrě, mi łochć do rjebłow storči a nowiny na zemju ćisny – ani so njezamołwi, wón to scyła njepytny. Najmłódše z dźěći, někak šěsćlětny hólčec, podarmo napominany wot wobeju žonow, bjezstarostnje po cyłym kupeju harowaše. Po kóždym napominanju hišće swój hłós pozběhowaše. W Pardubicach zrunach trochu swój chribjet a přećahowach swoje stawy. Jako so do kupeja wróćich, bě wokno powočinjene. Runjež bě chłódno, njebě nikomu z přitomnych do mysli přišło so woprašeć, hač mi snano ćehnje. Njeběch za nich ćělnje prosće přitomny.
Za to bě Bóh přitomny a skłonjowaše so po cyłym paradigmje. „Nětko hižo wěšeja po kraju plakaty tych Cyganow. Na jednym z nich tajka nječesana holčka woči wuwala kaž sama narodźena wina. A k tomu hišće pisaja ,Kóždy dźeń stawaja so pola nas Romowje z woporom rasizma. To njeje rozrisanje.’– Ale my jich tola njejsmy k nam prosyli,” rozhori so prěnja ze žonow. „Wotkel woni poprawom pochadźeja?” zaklinča pišpot jeničkeje holcy mjez hólcami, w šaćiku z cankatym kornarjom, pócćiwje hač na posledni kneflik zapinanym. „Njewěm, ale pola nas jich snano nihdy było njeje. Bóhdał so bórze zaso tam wróća, wotkelž su so brali.” „Ze wšěch najhórši su Židźa, ” padny njejapcy benjamin do rozmołwy. „Čehodla sej to mysliš?” wopraša so ta z Katolickim týdeníkom. „Dokelž su nam Jězusa zabili,” zaklinča jasna wotmołwa małeho mudračka. „To sčinichu Romjenjo,” rjekny druha žona. „No haj, ale Židźa jich k tomu nuzowachu,” předźeše sej hólčik swoju nitku dale. „Ale smy jim to wodali, swjaty wótc je jim to wodał, wšako je to hižo před dwaj tysac lětami było,” wotmołwi žona a, snano zo by swojim słowam wjetšu wahu dała, poča dźěćom anekdotu rozprawjeć: „Muž pjerješe ze wšej mocu do Žida (ćichi dźěćacy posměw so zběhny). Přichadźachu ludźo a prašachu so muža: , Čehodla jeho biješ?’ ,Je nam Jězusa zabił,’ rozpyri so muž. , To pak sta so hižo před dwaj tysac lětami.’ A muž na to: ,No haj, ale sym to hakle dźensa zhonił.’”
Chodźu rady kemši, tež do katolskich. Najbóle so mi lubja kěrluše, dokelž móžu jewótře sobu spěwać. Hdyž raz nimam wosadnika, tak pola susoda sobu do knihow pokuknu. A zwjetša potom spěwarske do srjedźa suny, přećelnje, wobhladniwje, smilnje. Na rozdźěl wot tych w ćahu z Litomyšle do Prahi.

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1997.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 06993/46643,

Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.