Česko-lužický věstník
Ročník VIII
Číslo 3 / březen 1998

Zdeněk Valenta
Beno Budar - Serbska poezija 38

(Dokončení)

Ve třetí části se básník obrací ke svému lidu jako k pokračovateli všech generací, ale zároveň se zde projevuje všenárodní snaha. Snaží se působit na čtenáře, aby si uvědomili, že každému národu patří to, co je pro jeho zemi typické a dominantní. Kuvajtu ropa, Angličanům světový jazyk, Rakousku zas hory atd. Přitom však dává najevo svému lidu, aby si uvědomil, že i když Lužičtí Srbové mají maličký kousek země, je krásný, úrodný a vždy je dokázal uživit z plodů vlastní půdy. V tomto krásném koutě jsou sice pochováni předci a prapředci, ale musí se hledět i do budoucna. Každého lužickosrbského člověka si váží a vidí jeho hodnoty. Vyzývá k soudružnosti, k jednotě, protože v tom je síla každého národa.

Báseň „Naš kusk zemje” (s. 27, česky Náš kousek zem)
My njejsmy ćělnje tak krući
kaž Eskimowčenjo.
My njejsmy rjenje bruni

kaž Afričenjo.
My nimamy tajku swětowu rěč
kaž Jendźelčenjo.
My njejsmy tak bohaći na woliju
kaž Kuwajćenjo.
My nimamy wulke hory
kaž Awstričenjo ...

A tola mamy rjany kusk zemje
a w njej swoje korjenje.
Tu naš dom je,
škit a naš schow,
tu rosće nam chlěb,
tu je dźědowy row.

Tu mamy našu prastaru rěč
a w njej naše spěwy,
kěrluše, směwy.
Tu našich wótcow mamy,
kiž na nas hladaja ...
...


Tak dźe smy swójbička.

Smy cyle bjez hrěcha ...
...

Čom wody nam spaduja - -
z našeho kužoła? 		My nejsme tělesně tak zdatní
jako Eskymáci.
My nejsme krásně hnědí

jako Afričané.
My nemáme takovou světovou řeč
jako Angličané.
My nejsme tak bohatí na ropě
jako Kuvajťané.
My nemáme velké hory
jako Rakušané ...

A přece máme hezký kousek země
a v ní kořeny svoje.
Zde je náš dům,
ochrana a naše skrýš,
zde nám roste chléb,
zde je dědův hrob.

Zde máme naši prastarou řeč
a v ní naše zpěvy,
duchovní písně, žerty.
Zde máme naše otce,
kteří na nás hledí



Tak přece jsme rodinka.

A v ní naše čistota


Proč nám voda vysychá

z našeho pramene?


První sloka se formální strukturou blíží „dětské říkance”. Přirovnání v pěti dvojverších mají stejnou strukturu. Rytmická stavba veršová zde odpovídá větné a není „deformována”. Délka slok není stejná.
Poslední část básní v žádném souboru ani sbírce nebyla publikována. Byly zveřejněny v časopisech a novinách. Jsou to básně nejnovější, vystihují současné básníkovo myšlení a jeho pohled na život kolem sebe. B. Budar se zamýšlí nad mezilidskými vztahy. V básni „Kónc - dwajtysac” je ukázána autorova svobodomyslnost a svoboda slova. Myšlenka je velice silná. Dnes lidé mohou o sobě rozhodovat, ale i slepý vidí, v čem spočívá jejich problém. Lužičtí Srbové při svém postavení v Německu by mohli hodně věcí ovlivnit. Každý však vidí pouze sebe, svou židli, na které právě sedí, proč si tedy komplikovat život. Svoji zem vidí jako smetiště, protože nikomu nezáleží na tom, jak je ničena a stává se skládkou. Ničí se orná půda, lesy, vzduch. Nestačí slova, ale nutné jsou činy. V podstatě běží o ekologickou výzvu.

Báseň „Kónc - dwajtysac”
(s. 38, česky Konec - dva tisíce)
Serbow słowa njerodźa
knježa Serbja sami hižo.
„Njech Serbja tutych wotwola!”
woła slepy, naraz widźo.

„Haj, wotwolić, haj, wotwolić!”
chór spěwa cyłej' Łužicy.
„Ći jenož widźa swoju rič,
nam zawostaja črjopjency!”

Kokulace jeja wšudźe
w serbskich hnězdach njebjeskich.
Ow wbohi, zaslepjeny ludźe,
čeji sy? - Sy naš, sy jich?

Z nalěćom nět lody taja
wosrjedź ćopłej' kupički,
z kupcami sej wěki hraja,
wostać budu skalički ... 		7
8
8
8

8
8
8
8

8
7
9
7

8
7
8
7 		´xx¦´xx¦´xxx
´xx¦´xx¦´xx¦´xx
x´x¦x´x¦x´x¦x´x
´xx¦´xx¦´xx¦´xx

x´x¦x´x¦x´x¦x´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x
x´x¦x´x¦x´x¦x´x

´xx¦´xx¦´xx¦´xx
´xx¦´xx¦´xxx
x´x¦x´x¦x´x¦x´x¦x
x¦x´x¦x´x¦x´x

´xx¦´xx¦´xx¦´xx
´xx¦´xx¦´xxx
´xx¦´xx¦´xx¦´xx
´xx¦´xx¦´xxx 		Mateřštinu opouštějí
Srbové dnes panujíce.
„Ať Srbové tyto zvolí!”
volá slepý, prozřev náhle.

„Ano, zvolit, ano, zvolit!”
sbor zpívá celé Lužice.
„Ti vidí jenom svůj posed,
nám zanechají smetiště!”

Kukaččí vajíčka všude
v srbských hnízdech nebeských.
Ach ubohý, zaslepený lide,
čí jsi? - Jsi náš, jsi jejich?

S jarem nyní ledy tají
vprostřed teplého ostrova,
s kupci staletí si hrají,
skála jenom zůstává ...


Báseň má čtyři sloky. Počet slabik v každém verši je přibližně stejný. Zlom v rytmické struktuře nastává mezi první a druhou slokou. Ve druhé sloce se rytmická struktura mění zvoláním. Jde o jambický rytmus, protože verše druhé sloky začínají jednoslabičnými, nepřízvučnými slovy.
Z hlediska rytmické struktury má k sobě nejblíž první a čtvrtá sloka, kde jsou daktylostrochejské verše. Rýmy (asonance) jsou střídavé (abab).
Rozmanitá témata, kterými se básník zabývá, nutí k zamyšlení a úvaze nad jeho tvůrčími postupy. Jde o pevnou literární kompozici jednotlivých témat a obsahů. Inspiraci získal z prostředí a země, kde žil a žije. Formování osobnosti od útlého dětství, dospívání až k vyzrálému věku se zobrazuje v jeho tvorbě. Obrazy všedních věcí, jako je rybolov, šumění větví stromů, let ptáka, hřejivé májové slunce, narození dítěte a smrt člověka, to jsou okamžiky života, které nás dnes a denně obklopují, žijeme s nimi a pokud se nás přímo nedotýkají, ani je nevnímáme. Beno Budara však vedou k hlubokému zamyšlení. V narození dítěte, v příchodu nového člověka na svět, vidí zázrak. Malý človíček se vyvíjí, roste a stává se člověkem, dospělým jedincem, který dokáže mnoho. Co se však děje v jeho nitru? Prožívá bolest při ztrátě svých blízkých, při smrti matky, starost o rodinu, rodnou zem a dům. Zároveň však má radost z úrody, pociťuje štěstí z úspěšného lovu. S příchodem jara doufá v něco nového, radostnějšího pro každého i pro lužickosrbský lid. Odtržení člověka od přírody, izolace od okolního světa je pro Beno Budara nemyslitelná. Budarova tvorba je prosycena láskou k přírodě a k jeho lidu.
Nelze ho srovnávat s ostatními autory narozenými po válce. Dokázal se prosadit, o čemž svědčí i cena Domowiny pro umělecký dorost v r. 1978. Z jeho básní lze cítit optimizmus, smysl pro humor. B. Budar píše současně s poezií prózu a divadelní hry. Témata z básní často rozvádí v próze a povídkách.
Zamyslíme - li se nad více než dvacetiletým básněním B. Budara, zjistíme, že po stránce motivické se jeho básně nemění. Nejčastějšími motivy jeho básní jsou úcta k životu a přírodě, mateřská láska a láska k lužickosrbskému národu. Stejně tak nedošlo k velkým změnám během Budarovy tvorby po stránce formální. Pro B. Budara je příznačný sylabotónický verš, přičemž má silný sklon k verši volnému. V první části výboru naprosto převládá volný verš. V druhé části jsou ještě básně s volnými verši, ale již směřuje k pravidelnosti (s. 15 Budźak, s. 16 Na nazymu, s. 23 Popad, s. 25 Na žnjach, Žedźba). Hlavním prozodickým systémem Budarových veršů je rytmus trochejský, daktylský, daktylotrochejský, ale i jambický (s. 42 Naše słónčko). Ve čtvrté části najdeme i náznak kaligramu (ideogramu) v básni Zo ći začuća njezańdu (s. 41). Rýmy jsou často gramatické ( zapadźich - zešerich, Čas nazymski s.35) nebo asonance (najradšo - lětadło, Wjesela s.31), popřípadě jsou verše nerýmované. Ve svých verších Budar užívá metafory (personifikace), např. Štomy stejo spja., Spja tež łopjena, (Nóc w lěsu, s. 36); wotpušća chlěbowe morja (Na žnjach, s. 25); Zymny dešć šlipa połnahe hałzy (Nazymske čakanje, s. 8).
Poznámka redakce: Pjednání vzniklo jako seminární práce v sorabistickém semináři prof. PhDr. Zd. Urbana, DrSc. h. c.

Adam Votruba
Památky doby pohanské v ústní slovesnosti


(Nad třemi pověstmi z Horní Lužice)
Někdy jsme svědky toho, jak umělecká díla ústní slovesnosti mohou být předávána z generace na generaci třeba po tisíc let. U primitivních národů, které neznali písmo, se uchovaly ústním podáním eposy o deseti tisících verších popisující historické události přes tisíc let staré, jako např. ve střední Asii nebo v severním Rusku, kde se takto zachovaly části bylin.
V našich zeměpisných šířkách k něčemu podobnému nedošlo. Bezpochyby tkví důvod ve znalosti a využití písma, skrz nějž uchovávala vládnoucí třída své pojetí dějin a církev křesťanský obraz světa. Ústní slovesnost byla věcí selské negramotné vrstvy, která byla politicky i světonázorově více nebo méně pasivní a ve své tvorbě se obracela k venkovskému životu a své představy vtělila do příběhů prostých lidí (i v pohádkách bývá hrdinou velmi často chudý člověk). Jsme-li v Čechách svědky živé pověsti připomínající dávnověk, těžko rozlišíme její jádro od toho, co do ní proniklo z literatury, neboť znalost pověstí z úsvitu našich dějin je již od minulého století u nás všeobecná a k jejich poznání se obracíme do písemných pramenů.
Tím spíše nás zaujme, pokud najdeme v ústní slovesnosti takové zmínky o dávnověku, které vykazují znaky svědčící pro skutečný původ v ústním tradování. Chtěl bych zde upozornit na tři pověsti z Horní Lužice, které takové znaky vykazují. Nezabýval jsem se touto otázkou systematicky, proto nevím, kolik dalších podobných pověstí by bylo možno najít. Narazil jsem na ně víceméně náhodou, proto berte, prosím, můj článek jen jako zprávu o této zajímavosti.
První dvě pověsti pocházejí z knihy Sagen der Oberlausitz, Nordböhmens und angrenzender Gebiete, kterou vydali I. Neitzel a F. Nürnberger (1990 Waltersdorf, Oberlausitzer Verlag). Třetí z nich jsem našel v knize Dietricha Kühna Sagen und Legenden aus Sachsen (Výmar 1994).
Dvě z těchto pověstí jsou místního charakteru a spojené s určitým geografickým útvarem, v našem případě s dvěma horami. Obě se zmiňují o skutečnosti, že kdysi spolu Němci a Srbové válčili a Srbové prohráli. Jedna z nich se týká hory Wallenberg u Bischheimu mezi Kamencem a Półčnicí, další pak je o hoře Lubin (Dromberg) u Bělšec (Ebendörfel), nedaleko od Budyšína jižním směrem.
Zajímavé je, že ani jedna nepochází z místa s větším zastoupením lužickosrbského obyvatelstva, Wallenberg dokonce leží mimo srbské jazykové hranice z r. 1885, jak je uvádí A. Muka. Bohužel z knihy není možno přímo zjistit, zda jsou pověsti sebrány od srbského nebo německého obyvatelstva, ale je velmi pravděpodobné, že jde o pověsti tradované německy. (Pochopitelně mohla být také některá z nich nebo obě známé u obou etnik.)
Stojí za zmínku, že Milčané - kmen obývající území Horní Lužice - byli již r. 932 natrvalo připojeni k říši Jindřichem Ptáčníkem, který započal r. 928 systematická tažerní proti Slovanům. Na rozdíl od severních kmenů nezískali již ani na krátký čas samostatnost, původní společenské struktury ovšem nemohly zaniknout naráz.
Pozoruhodné jsou dva detaily. Jedna pověst charakterizuje na začátku současné soužití mezi Srby (v originále je použito výrazu „Wenden“) a Němci jako pokojné, ale kdysi dávno prý tomu tak nebylo. V obou pak chybí jakékoli porovnávání mezi oběma národy nebo charakteristika jednoho z nich. Druhá pověst zase hovoří o sedmi srbských králích, aniž tuto skutečnost vysvětluje. To nám jistě připomene to, že Srbové byli rozděleni na řadu drobných kmenových knížectví.
Tento detail spolu se skutečností, že jde o pověsti místní a že aspoň jedna z nich je určitě německá, svědčí pro autenticitu obou pověstí a činí málo pravděpodovnou možnost pozdějšího vzniku.
Třetí pověst je zcela jiného druhu. Činí ji pro nás zajímavou jedno jediné slovo a tím je jméno nadpřirozené bytosti zvané „Radebax“. Radebax chodí oblečen v mysliveckém a může zřejmě darovat člověku poklady. Chybí zde ovšem jakékoliv vysvětlení jeho moci nad poklady. To, že hrdinku pověsti zkouší, je sice běžné pro pověsti o strážcích zakletých pokladů, ale opět zde chybí vysvětlení. Nad jeho jménem nás těžko napadne jiný výklad, než že to je zkomolenina slovanského jména Radegast.
Pověst pochází z Arnsdorfu pár kilometrů východně od Drážďan, který je ještě mimo historické území Lužice. Tato pověst bude tedy určitě německá.
Radegast není jenom jméno slovanského boha, je to jméno původně osobní i místní, i když spojitost s Radegastem-bohem se zdá nejpřirozenější, neboť jde o nadpřirozenou bytost. Pozoruhodná je ovšem skutečbnost, že Radegast se jako bůh objevuje teprve na konci 11. stol. u kronikáře Adama Brémského. Do té doby je Radegast (Riedigost) jméno hradu, který se později nazývá Retra a v němž se uctívá bůh Svarožič. (Jeho kult popisuje poč. 11. stol. Thietmar Merseburský.) Jméno svatyně tedy zřejmě přešlo na boha Svarožiče.
Vynoří se teď otázka, jestli mohl být Radegast pod tímto jménem v okolí Arnsdorfu uctíván, jde totiž o území od 1. poloviny 10. stol. říšské. Na to nemůžeme odpovědět. Do které doby se držely pohanské kulty v pokřesťanštěných zemích, nevíme ani z jiných zemí, ale nezdá se pravděpodobné, že by zdejší Slované v 11. stol. vůbec nevěděli o kultu Radegasta u severních Luticů. Nelze vyloučit možnost, že se vyskytovalo u Arnsdorfu slovo Radegast jako místní jméno a že později došlo k jeho přenosu na osobu, nepodařilo se mi však takové jméno zjistit. Zdá se mi tudíž první varianta pravděpodobnější.

Otázka starodávných památek v ústní slovesnosti je velice zajímavá, pohybujeme se všqk na velmi nejistém území a většinou, čím je zmínka obsáhlejší, tím větší je nebezpečí, že je plodem století minulého. Bylo by však nesmyslné pro přílišnou skepsi tuto otázku opomíjet vůbec.

Příloha

  1. V naší vlasti žijí Němci a Srbové pokojně vedle sebe. Je tomu tak již po staletí. Jednou ale před dávnými, dávnými časy byly oba národy znepřáteleny. Na hoře Wallenberg, nedaleko vesnice Bischheim mezi Połčnicí a Kamencem, se prý udála veliká bitva mezi Němci a Lužickými Srby. Němci zvítězili. Téměř všichni srbští válečníci zde nalezli smrt. Byli na místě pohřbeni. Nyní za některých nocí vstávají padlí Srbové z hrobů. Nad poli zní nářek, výkřiky a válečný ryk. Hora žhne krvavě rudou barvou. „Srbové zase válčí na Wallenbergu,“ říkají lidé a rychle spěchjí kolem nehostinného místa.
  2. Na hoře Lubin u Bělšec sedělo jednou sedm srbských králů. Byli smutní, že byli připraveni o svou zemi od Němců. „Chceme ji znovu získat a být vlastními pány,“ smluvili se spolu. S vojáky vytáhli proti Němcům. Na Lubině došlo ke krvavé bitvě. Sedm králů padlo v boji.. Byli i se svými zlatými korunami pohřbeni na hoře pod sedmi kameny. Ještě dnes tam leží.
  3. Jedna děvečka z Arnsdorfu sbírala okolo poledního na poli zelí. Tu ji vyzval nějaký muž v mysliveckém obleku, aby ho následovala a nepromluvila přitom jedno jediné slovo. Zavedl ji do blízkého houští. Znenadání se strhla hrozná bouře. Dívka zvolala zděšeně: Ach, můj Bože, co to je?“ Podivný myslivec s hlubokým povzdechem zmizel. Bylo opět ticho. Dívka si pospíšila do vesnice a vyprávěla jedné staré nádenici o svém zážitku. Ona řekla: „Proč jsi nemlčela? Teď jsi promarnila své štěstí. Ten myslivec byl Radebax. Byla bys od něj mohla dostat nesmírné poklady.“ Přeložil autor
Poznámka redakce: Autor je posluchačem FF KU (historie, filozofie), už na gymnáziu se zajímal o Lužické Srby, pro soutěž SOČ napsal práci o Luticích. Pro diplomní práci si vybral téma zbojnictví. Při vyhledávání loupežnických pověstí se setkal s třemi uvedenými.

Jaroslv Teplý
Lužičtí Srbové - co o nich víme?

Pod vládou komunistické totality (pokračování čísla 2/1998)


Po porážce nacismu prožívali Srbové složité období, vyznačující se jednak usilovnou prací na odstraňování válečných škod, jednak snahou o řešení svých národních požadavků.
Již v květnu byl v Praze ustaven Lužickosrbský národní výbor, který vypracoval memorandum, adresované J. V. Stalinovi a prezidentu ČSR Edvardu Benešovi, jehož podstatou je požadavek připojení k Československu ve formě autonomního území. Zároveň byla na území Lužice obnovena Domowina, která v nejkratší době soustředila ve svých řadách na 8 000 členů.
Snahy o svobodu však byly zmařeny postojem srbských komunistů, kteří jediní měli možnost ovlivnit sověstkou okupační správu, nemající o národních problémech Lužice ani ponětí. Ti se postavili na stanovisko, že jediná cesta k dalšímu rozvoji srbského národa spočívá ve spolupráci s německým proletariátem. Odmítali nejen snahu o připojení k Československu, případně jiné formy samosprávy Lužických Srbů, ale byli zásadně proti jakékoliv autonomii v rámci Německa. - Následky tohoto pojetí nedaly na sebe dlouho čekat. Do srbských obcí byli nastěhováni přesídlenci ze Slezska a ze Sudet. Srbové požadovali, aby nebyli umísťováni do srbského území Lužice, ale jejich námitek nikdo nedbal.
Teprve za tři roky po válce dne 23. 3. 1948 byl v Sasku vydán zákon „na ochranu práv srbského obyvatelstva“, který stanovil:
  1. Srbské obyvatelstvo požívá zákonné ochrany a státní podpory svého jazyka, kulturní činnosti a vývoje.
  2. Pro srbské děti mají být zřízeny základní školy a školy vyššího stupně se srbským vyučovacím jazykem, na kterých se má vyučovat také němčině.
  3. V úřadech a správních orgánech má být v srbsko-německých oblastech vedle němčiny dovoleno také užívání srbského jazyka.
  4. V srbsko-německých oblastech mají být povoláni antifašisticko-demokratičtí Srbové do správních orgánů úměrně ke svému početnímu zastoupení.
  5. K řízení a podpoře srbského kulturního života se zřizuje kulturní a osvětový úřad se sídlem v Budyšíně, který podléhá ministerstvu lidové výchovy (Ministerium für Volksbildung). Jeho personální obsazení se provádí na návrh povolených (zugelassenen) antifašistických srbských organizací.
  6. Na obnovu srbského kulturního života a jeho další rozvoj mají být poskytnuty prostředky z celostátních financí.
  7. Úřady a správní orgány v jazykově smíšených územích jsou povinny podporovat v každém směru srbské kulturní zájmy.
  8. Prováděcí nařízení vydají ministerstvo vnitra a ministerstvo lidové výchovy.
Obdobný obsah mělo už jen vládní nařízení pro Braniborsko, vydané o dva roky později.

Na první pohled by se zdálo, že tímto zákonným ustanovením jsou práva Srbů jako národní menšiny zajištěna. Jenže z těchto proklamovaných ustanovení se ve skutečnosti v praxi uplatnilo jen velmi málo. Např. ve školství měli Srbové v NDR jenom 6 škol, ve kterých se na nižším stupni vyučovalo srbsky, a ve vyšším stupni byla ve většině předmětů vyučovacím jazykem němčina. V mnoha obcích s většinou srbského obyvatelstva srbské školy nebyly. Byly zde jen školy, ve kterých se na žádost rodičů vyučovalo srbštině jako nepovinnému předmětu, jehož výuka byla zařazována převážně mimo normální rozvrh.
V úřadech se ustanovení § 3 prakticky neprojevilo vůbec, kromě několika vesnic, ve kterých byl starosta Srb, jenž ve věcech týkajících se obce mluvil s občany také srbsky. Ale úřední dokumenty byly německé. Co se týče podpory srbského kulturního života, ta se projevovala vskutku v podpoře srbského folkolru, nikoliv však srbského jazyka. Celková politika směřovala naopak k jeho likvidaci, i když oficiální místa mluvila o opaku. - Oficiálním cílem komunistické politiky bylo dosažení „dvojjazyčnosti“ v srbsko-německém území. Prakticky to vypadalo tak, že dvojjazyčnost se vztahovala jen na Srby, kdežto Němce ani nenapadlo, aby o ní pro svoji osobu uvažovali.
Těžkou ranou pro srbský národní život bylo usídlení přesídlenců ze Slezska a Sudet v srbských obcích. Tím ryze srbské obce úplně zmizely. Lužice se stala jako celá někdejší NDR a ostatní státy sovětského bloku experimentem budování socialismu se všemi negativními důsledky. Protože země je bohatá na hnědé uhlí, byla zahájena intenzivní těžba, spojená s následnou industrializací. Otevíraly se nové a nové doly, tepelné elektrárny a mamutí průmyslové kombináty (Schwarze Pumpe aj.). Z původně převážně zemědělské země se stala Lužice vedle Saska nejprůmyslovějším krajem NDR. Následky byly katastrofální. Desítky srbských obcí padly za oběť uhelným dolům, obyvatelstvo se muselo vystěhovat převážně do měst, krajina byla zdevastována. Byla vystavěna nová sídliště, do nichž přicházeli pracovníci ze všech končin státu. V jejich záplavě srbský živel hynul, ztrácely se přirozené vazby lidí na vesnici, kde se nejlépe udržovalo vědomí národní soudržnosti, pěstoval srbský jazyk, jímž se mluvilo doma i na veřejnosti. Vybudováním zemědělských družstev byla tato přirozená základna srbské svébytnosti rozrušena, v družstevních orgánech i na poli se začalo mluvit německy, protože v Lužici platila a platí zásada, že když se sejde 99 Srbů a jeden Němec, mluví se kvůli němu německy. Stejně tomu bylo v továrnách a v jiných podnicích. Prostor pro užívání srbského jazyka se stále zužoval a i nadále se zužuje.
Srbská národní organizace Domowina se po svém obnovení v r. 1945 stala prodlouženou rukou vládnoucí strany SED a zájmy srbského obyvatelstva - udržení jazyka a národní kultury - nestály v její činnosti zpravidla na prvním místě. Nutno však přiznat, že se i v jejích řadách mezi prostými členy i některými funkcionáři našli takoví, kteří se v daných omezených podmínkách snažili získat pro srbské národní snahy to, co bylo maximálně možné.
Domowina byla státem dotována, podporován byl však především folklor a vydávání časopisů a knih, které sloužily propagaci vládního režimu. - Byly vydávány i hodnotné publikace, ale to vše nemohlo ovlivnit krajně nepříznivé klima, v němž Srbové jako národ museli žít.
Výsledkem této politiky je skutečnost, že se počet Srbů snížil od r. 1936 ze 110 000 na pouhých 50 000 v r. 1989. Tato čísla jsou výsledkem soukromých statistik, poněvadž v NDR se národnost obyvatelstva nezjišťovala a úřední údaje z doby výmarské republiky jsou nespolehlivé. V letech 1954-56 zjistil pracovník Institutu za serbski ludospyt dr. Černik ještě 80 000 obyvatel znalých srbštiny, z toho 11 000 jen částečně nebo pasivně, v r. 1989 to bylo už jen 50 000 Srbů, z nichž však jen 40 000 ovládá svůj jazyk.
Takový pokles nezaznamenalo v odpovídajícím časovém úseku žádné období srbských dějin.
(Pokračování příště)

ZPRÁVY

Zpráva o hospodaření SČL za rok 1997

Za uvedené období dosáhl spolek ve svém hospodaření ztrátu ve výši 407,44 Kč. Ta byla pokryta z rezerv minulých let. Stav peněz na účtě a v hotovosti k 31. 12. 1997 činí 20.000,66 Kč, jde vlastně o nespotřebované příjmy minulých let. V uplynulém roce byl zřízen bankovní účet Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky a. s., zřízení účtu bylo bezplatné a rovněž vedení účtu je u této banky bezplatné. V této souvislosti bych vyzval členy a příznivce Spolku, aby využívali možnosti zasílat peníze bankovním převodem, ten je mnohem levnější než úhrada složenkou na poště. Odesílatel peněz se nemusí obávat, že platba nebude identifikována, protože u každého příjmu peněz je na výpisu z účtu uveden název účtu odesílatele, což je zpravidla jméno a příjmení. Zároveň děkuji těm, kteří při placení členských příspěvků již využili existence bankovního účtu, velmi mi tím usnadňují práci. Znovu bych chtěl požádat členy a předplatitele, aby nezasílali peníze složenkou typu „A“, Spolek tuto možnost přijímání peněz nemá s Českou poštou domluvenu a příchozí platby jsou bez jakékoliv identifikace.
Příjmy v Kč: Výdaje v Kč:
1997 1996 1997 1996
členské přísp. 1.546,80 3.150,- režijní (poštovné) 5.807,80 5.900,30
dary, předpl., ost. 17.540,56 32.183,30 časopis 13.311,- 13.855,40
ostatní 376,- 3.200,-
celkem 19.087,36 35.333,30 celkem 19.494,80 22.955,70
Přehled čtenářů: k 31. 1. 1998 k 31. 5. 1997
Praha 44 37
Čechy 42 37
Morava 7 6
Slezsko 2 2
celkem 95 82
Lužice 35 35
Polsko 5 4
ostatní 5 3
celkem 45 42
celkem 140 124

Mezi čtenáře jsou zahrnuti ti, kteří dostávají Věstník formou předplatného, a dále členové SČL, nejsou mezi ně zahrnuti odběratelé, kteří za časopis neplatí (vybrané knihovny ČR). Potěšitelný rozhodně není malý zájem o časopis na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. V této souvislosti bych apeloval na všechny členy, aby se snažili získávat další čtenáře našeho časopisu.
Petr Sikora, pokladník SČL

Z domova


Na večeru Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea 27. 1. 1998 v Lužickém semináři přednášel PhDr. Zdeněk Boháč, CSc., o dějinách lužickosrbského filmu od jeho počátků až k dnešnímu slavnému období skupiny Sorabia film studio. Zmínil se i o českém přínosu (Zmeškal, Ješina, Boháčův scénář filmu Via regia). Potom byly promítnuty filmy „V katolické Lužici“ (se záběry všech významných míst i s připomenutím slavných postav této oblasti) a „Naděje - stopy Lužických Srbů v jižní Africe“, jak je známe z knih A. Frencla a T. Malinkové. Promítání se konalo v podkroví (3. patro), nynějším majitelem budovy Ministerstvem školství ČR (středisko vysokoškolského vzdělávání) pro takovéto účely nádherně upraveného (nákladem 6 000 000 Kč). Před začátkem promítání dr. Boháč ukázal návštěvníkům v přízemí budovy Hórnikovu knihovnu, kterou nově uspořádal, a stručně promluvil i o jejích dějinách. - Příští večery se konají 24. 2. a 24. 3. 1998.
J-a

Zájezd na velikonoční jízdy křižáků 12. 4. 1998 uspořádá PhDr. Zd. Boháč, CSc., (Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea, U Lužického semináře 13, Praha 1 - Malá Strana, PSČ 118 00). Podrobnosti se dozvědí zájemci na večerech 24. 2. a 24. 3. v 17 hod. v Lužickém semináři.


Česká Svobodná Evropa odvysílala velmi neobvyklou vzpomínku na dr. Jana Cyže 20. a 21. 1. 1998. Autorka Tamara Wagnerová vypověděla všechno obecně známé o této osobnosti, ale zavzpomínala i na svá setkání s Cyžem v sedmdesátých letech. Podařilo se jí tehdy převézt z Rakouska známý exilový časopis „Listy“, vycházející česky v Římě, a jeden výtisk Cyžovi předala. Jeho údiv a dotazy na český disent neměly konce. Předala mu tehdy pozdravy od emigranta historika a znalce Srbů dr. Karla Schwarzenberga seniora i dr. Anny Masarykové, vnučky prezidenta T. G. Masaryka. Svobodná Evropa vysílala tento pořad nehledě na patrnou kritiku germanizace a jejích následků v historii Slovanů.
T. Wagnerová

Z Horní Lužice


5 vychovatelek pro mateřské školy s vyučovacím jazykem dolnolužickosrbským zakončilo úspěšně kurz dolní lužické srbštiny. 2. února byl ve Slepém zahájen další takový kurz pro 5 vychovatelek.
SN 30. 1. 1998

Lužickosrbský školský spolek (Serbske šulske towarstwo, SŠT) nabízí dětem pobyt (většinou čtrnáctidenní) v prázdninových táborech v době od 27. 7. do 8. 8. 1998 (cena většinou 250,- hr) v těchto místech: Kytlice, Jiřetín, Svojanov (ČR), Warszawa, Ohorn (PR), Borkowy, Běła Woda, Ralbicy, Pančicy (SRN).
SN 30. 1. 1998

Hlavní jednatel Domowiny Bjarnat Cyž byl na zasedání svazového předsednictva 15. 11. 1997 zvolen za představitele Domowiny do nové rozhlasové rady MDR.
R 1998 s.35

Počet nezaměstnaných ve východním Sasku (Lužičtí Srbové žijí převážně tam) činil koncem prosince 1997 67 000 (tj. o 4000 více než koncem r. 1996 a o 14 000 víc než v r. 1996). Tím se zvýšilo procento nezaměstnaných z listopadových 20,8 % na 22,1 % koncem prosince. Pro nejbližší měsíce lze očekávat další zhoršení tohoto stavu.
SN 9. 1. 1998

Zgromaźone spise Mata Kosyka (v pěti svazcích) připravují prof. Roland Marti a Pětš Janaš. První svazek vyjde v LND r. 1999, poslední v r. 2003. R 1998 s. 38

Doc. PhDr. L. Šatava, CSc., přednášel na semináři pořádaném Svazem lužickosrbských umělců 18.-19. 11. 1998 o vlivu a významu lužickosrbského deníku i o možnostech vylepšit ho. Srovnal ho i s jinými podobnými tištěnými sdělovacími prostředky.
R 1998 s. 34

PhDr. Zd. Boháč, CSc., přednášel v salovském kulturním domě u příležitosti stého výročí vzniku kulowského spolku „Bratrowstwo“ na téma „Serbja z Kulowskeje wosady a jich wuznam za kulturne žiwjenje we Łužicy a w Čěskej“. R 1998 s. 38

Z Dolní Lužice


Redakce Nowého Casnika upozorňuje čtenáře, že letos 3. ledna oslavil 65. narozeniny předseda pražského Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea PhDr. Zd. Boháč, CSc. Při této příležitosti vzpomíná jeho nemalých zásluh na poli česko-lužických vztahů. Vyzdvihuje četné osobní kontakty jakož i organizování zájezdů přátel Lužických Srbů na různé národní a kulturní slavnosti, které zvlášť v době nesvobody měly jak pro nás, tak pro Lužické Srby neocenitelný význam. Dále redakce upozorňuje na to, že již v r. 1990 byl dr. Zd. Boháč jako první Čech členem obnovené Matice lužickosrbské.

Na otevření první dolnosrbské mateřwké školy v Žylowě si musíme ještě téměř celý měsíc počkat. Má být otevřena 1. března letošního roku. NC 3
Další článek českého přítele Lužických Srbů dr. Františka Vydry otiskl Nowy Casnik v literární příloze Cytaj a rosćoš; autor seznamuje čtenáře se zajímavostmi lingvistiky, s množstvím jazyků ve světě, kolik slov některé z nich obsahují, hovoří o příbuznosti mezi jazyky, o jazycích, které jsou jediným zástupcem svého rodu ap.
Začíná masopust a s ním Dolní Lužicí proudí masopustní veselí, na němž můžeme obdivovat nádheru dolnosrbských krojů, méně však dolnosrbský jazyk. NC 4
Skupina „Srbská mše“ dojednala, že letos v Dolní Lužici zazní srbská bohoslužba devětkrát. Jedna mše bude také v Žarech (PR) na počest Mikławše Jakubici, který v této oblasti, v 16. stol. ještě srbské, působil a který tam také přeložil do místního dolnosrbského nářečí Nový zákon. Rukopis je datován 1548. NC 5
Do srbské mateřské školky v Rowném (střední Lužice) se zatím přihlásilo 20 dětí. Kromě srbským zvykům a obyčejům se mají rovněž učit srbštině.
Děti z Rogowa by mohly zachránit existenci srbské mateřské škloly v Mostě, kdyby se jejich rodiče rozhodli je tam posílat. Most sám, jak už jsme se zmínili, nemá dost dětí.
Dolní Lužice vzpomíná výročí narození dalšího význačného muže Mjertyna Mońa, narozeného 1848 v Turnowě. Přestože téměř celý život byl zaměstnán mimo Lužici - byl odborník na klasické jazyky - na svou vlast nikdy nezapomněl a pro donolsrbský lid psal. Mimo jiné je rovněž autorem dolnosrbské gramatiky. NC 6
(Připravil Bohumil Malotín)

Dolnolužická televizní okénka „Łužyca“ se od 1. 12. 1997 vysílají pomocí družice, takže je možné přijímat je po celé Evropě. R 1998 s. 37

Myto Ćišinskeho (cenu Ćišinského, nejvyšší lužickosrbské státní vyznamenání) dostal 25. 10. 1997 za zásluhy o lužickou srbštinu a kulturu v Dolní Lužici farář Herbert Nowak z Drjowka. Podpůrnou cenou k Ceně Ćišinského byl poctěn malíř a grafik Fred Pětška z Borkow. R 1997 s. 470

Z ciziny


7. sorabistického semináře ve Lvově 14. - 15. 10. 1997, věnovaného 150. výročí založení MS, se zúčastnili i hosté z Polska ( prof. J. Zieniukowa, dr. E. Wrocławska), Česka (prof. Zd. Urban) a Lužice (dr. M. Völkel, J.-M. Čornakec, dr. E. Černokožewa, dr. I. Šěrakowa, dr. J. Šołćina, dr. P. Šurman). Bylo prosloveno 25 přednášek. R 1998 s. 31

Počet posluchačů Institutu za sorabistiku na univerzitě v Lipsku. Nyní navštěvuje přednášky, semináře a jazykové kurzy 28 řádných a mimořádných posluchačů: 12 se jich zapsalo na magisterské studium sorabistiky, 5 studentek na učitelství, jazykové kurzy horní a dolní lužické srbštiny pro začátečníky a pokročilé navštěvuje 11 zájemců. Ke studiu učitelství pro základní školu se nepřihlásil nikdo. Zároveň s Lužickými Srby a Němci studují nyní na Institutu za sorabistiku mladí lidé z Polska, Česka, Ukrajiny a USA.
R 1998 s. 34

Nové knihy

Zamyšlení nad Pratyjí 1998

Pratyja, dolnosrbský kalendář, je již tradičně sborník prací kulturních pracovníků, kteří do něho ukládají plody své činnosti. Pohlédneme-li hodně nazpět, do dob, kdy se jen zřídka objevovaly samostatné dolnosrbské publikace, platilo to dvojnásob. Ale ani dnes nevybočuje pratyja z tradice svých dávných předchůdkyň.
Na 160 stranách letošního kalendáře najdeme kromě běžných, rok co rok se opakujících typických kalendářních zpráv (dny, měsíce, svátky, roční období, různé druhy kalendářů jinde ve světě ap.) řadu zajímavých článků, určených dospělým, mládeži i dětem. Každý si ve svém „oddělení“ má co vybrat. Příspěvky uveřejňují autoři již léta známí, zkušení a čtenářskou veřejností oblíbení, ale také autoři mladí, začínající a do povědomí čtenářů teprve vstupující. Najdeme tu jak poezii (starší i současnou), tak prózu a populárně vědecké články, které rozšiřují obzory zájemců především v oblasti dolnosrbské historie, národopisu, ale i současného dění. Čtenář tak má k dispozici širokou paletu témat, lyrických básnických motivů a v neposlední řadě jadrných anekdot a to vše, až na jeden jediný poslední článek a stručný souhrn, které jsou v němčině, vše v dolnosrbštině.
Se zájmem můžeme sledovat různorodý tok této vznešené „slovanštiny“, jak prýští z pera různých autorů. Na mnoha místech se objevují jednoduché formy slovesa v minulém čase (aoristy a imperfekta), což dříve bývalo v daleko menší míře; a ani na střední Lužici se nezapomnělo několika příspěvky v tomto, dolní srbštině blízkém, jazyku (nářečí).
Většina autorů jsou Lužičané ať už z Dolní nebo Hrorní Lužice, a jen nepatrná část z těch více než 60 jsou cizinci. Mezi nimi mě nejvíce zaujal článek Vladimíra Jamárika ze Slovenska, který je znám tím, že dokonale ovládá dolnosrbštinu; ve stručných bodech seznamuje čtenáře se slovenskou historií a upozorňuje na významné letošní jubileum - Světový rok Slováků - , který pořádá Matica Slovenská.
Čech a Čechů, vlastně Češek, se týká vzpomínání France Rajše na dvě členky Společnosti přátel Lužice Libuši Štěrbovou a Věru Stránskou, které se v r. 1948 vypravily do Dolní Lužice na archeologický výzkum.
Uwe Gutšmit v článku „Gaž lud wo pomoc woła, pon musy to głosnje cyniś“ (Když lid volá o pomoc, musí to být nahlas) dokazuje, že žádosti mají být naléhavé. Jako příklad uvádí zkušenost Bogumiła Šwjely, který s dalšími dolnosrbskými vlastenci žádal v r. 1930 okresního radu dr. Eichlera v Chotěbuzi o povolení srbštiny ve školách. Dr. Eichler se zamyslel a po chvíli ironicky pravil: „Ale váš lid dosud o pomoc nevolal!“ A tak autor článku doporučuje, aby se i dnes ještě důrazněji žádalo o rozšíření srbské výuky.
V pratyjích ožívají dávno zapomenuté postavy, nad jejichž činností a obětavostí často žasneme. Trudla Malinkowa líčí, jak domkář z Łojowa (u Grodku) roznášel po lužickém venkově náboženskou literaturu. Když chotěbuzský farář Jan Bjedrich Tešnaŕ v r. 1860 vydal dolnosrbský překlad Nového zákona, zjistil, že je zapotřebí někoho, kdo by nejen jeho nový překlad, ale náboženskou literaturu vůbec roznášel. Po delším hledání se mu přihlásil Karl Garing, domkář a zedník z Łojowa, který byl ochoten v zimních měsících tuto činnost vykonávat. S tornou na zádech a holí v ruce se vydával na putování s knížkami, jichž prodal průměrně 800 za jednu zimu. Chodil tak neúnavně rok co rok nepřetržitě 25 let (od r. 1861 do r. 1886). R. 1886 slavil dvojité výročí: 25 let roznášení knih a zároveň sedmdesátiny. Na jaře se vydal ještě jednou na kratší cestu a o Vánocích téhož roku zemřel. Za své zásluhy byl průběžně odměňován drobnými peněžními dary, které nebyly srovnatelné s tím, co vykonal. Rozprodal mezi lid kolem 22 000 převážně srbských knih.
Doufám, že se bude většině čtenářů v Dolní Lužici letošní Pratyja líbit, tak jako se líbila mně.
Bohumil Malotín

Beno Budar, Cowboy Tom abo dyrdomdej ze zaka. - LND Budyšin 1995.
B. Budara známe jako dobrého moderního lužickosrbského básníka, ale lužickosrbskou literaturu obohatil také knihou pro děti „Cowboy Tom abo dyrdomdej ze zaka“. Hlavním hrdinou příběhu je chlapec Jan, který si jednoho večera dokreslí a domaluje obrázek kovboje. Když jde spát, pochvaluje si, jak hezky obrázek namaloval, a představuje si, že kovboj z obrázku ožije. Druhý den ráno ho opravdu onen kovboj probouzí . Od něho se dozví, že se jmenuje Tom, že je z Texasu a lužické srbštině se naučil částečně od babičky, jejíž rodiče pocházeli z Budyšína, a částečně sám. Jan a Tom se velmi spřátelí. Přáním Tomovým je poznat Lužici, a tak ho Jan postupně seznamuje s Budyšínem a lužickosrbskými vesničkami. Tom se při poznávání Lužice rád předvádí, zvětšuje se do neobvyklých rozměrů, leze na kostelní věže, ale vždy se dokáže včas zmenšit nebo vrátit do obrázku, který nosí Jan stále v kapse. Tom se za tyto nepříjemnosti Janovi odmění tím, že ho zavede do ráje lužickosrbských skřítků. Od skřítků dostane čepičku, která ho, když si ji nasadí, učiní neviditelným. Každé dobrodružství jednou skončí, a tak končí i dobrodružství z kapsy. Na slavnosti v Salowě se Jan a Tom seznámí s přístrojem, který Salowčané sestrojili pro ty, kteří kdysi ze Salowa odešli, zapomněli svůj jazyk i na svoji vísku. Oba pomocí tohoto přísrtroje absolvují výuku salowštiny. Na konci výuky se Tom vytratí, protože zjistí, že jeho kořeny jsou v Texasu a ne v Lužici. Jana to velmi rmoutí, ale uvědomuje si, že i Tom má svůj domov. - B. Budar, jako vedoucí redaktor lužickosrbských dětských časopisů, při psaní této knihy využil svých zkušeností. Příběh je umístěn do katolické Lužice a pro dětského čtenáře je napsán srozumitelným jazykem. Kniha je určitým mementem mladým lidem odcházejícím za prací z Lužice, aby svůj mateřský jazyk nezapomínali a do Lužice se opět vraceli.
Zdeněk Valenta

Werner Měškank, Plon na najśpje (Plivník na půdě) je nový výbor dolnolužických pohádek a pověstí, vydaný LND v Budyšíně 1997. - Nepřeberné je množství lužickosrbských pohádek, v nichž ožívá mnoho bájných, pohádkových bytostí, a stejně nemalý je i počet sběratelů, kteří se tomuto tématu věnovali a věnují. Vezmeme-li v úvahu poměrně malé území s nevelkým počtem obyvatelstva, žasneme nad bohatstvím a rozmanitostí vyprávění, která měla osvětlit různé tajemné nebo nejasné události, přílišná bohatství, chudobu, zdraví, nemoce, štěstí, neštěstí a řadu dalších věcí. Vysvětlovalo se to činností nadpřirozených bytostí, které lidem buď pomáhaly, nebo je děsily, případně jim škodily. Těch, které škodily, bylo v Lužici poměrně málo, neboť konkrétních škůdců, ať už ze strany bohatých nebo z ohledu národního, bylo vždycky dost. A tak drobný venkovský lid měl v těch neskutečných, nadpřirozených bytostech spíš spojence a ochránce. Ani ti podnapilí, kteří se vracívali pozdě v noci z hospod a které na cestě domů zaváděly bludičky a podobné světélkující a mihotající se bytůstky, nekončívali tak často tragicky. Bývali zavedeni do nehlubokých blat a močálů, kde v chladné vodě vystřízlivěli, a k ránu se k neradosti svých manželek zmáčení a zablácení k nepoznání, leč živí, vraceli domů. A právě v těch hospodách jeden druhému vyprávěl hrůzostrašné historky, v nichž vystupovali ohniví mužové, čerti, vzpínající se koně bez hlavy. Na ty když někdo pohleděl, byl okamžitě ztracen a zatracen. Na přástkách si ženy zpestřovaly jednotvárnou práci vyprávěním o vodníkovi a jeho dcerách, jak chodily k tanečním zábavám s vesnickou chasou, o dobrých skřítcích, kteří lidem nosili peníze nebo jim pomáhali jinak, a tak hlavně v zimních měsících zněly Lužicí Horní nebo Dolní stovky, ba tisíce pohádek a pověstí. Nahlédneme-li alespoň do jedné ze sbírek - Adolfa Černého Mythiske bytosće łužiskich Serbow, překvapí nás hned na první pohled objem svazku - má 462 strany a na každé straně je většinou několik pověstí. (Kniha vyšla v Budyšíně 1898.) Podobných publikací byla vydána celá řada. - Vítáme tedy nový výbor, jímž ožívají poutavá a vzrušující vyprávění, a přejeme jim hodně úspěchů mezi milovníky dolnolužické literatury. Výbor je čistě dolnolužický a jeho zvláštností je skutečnost, že autor vybíral jenom pohádky, které se jmenovitě vztahují k určitým místům, čímž nepřímo vzniká i mapa celé dolnolužické oblasti.
Bohumil Malotín

Erika Janowa, Šwice ptaški - šwicym ja. Gronka a graśa za źiśi. - LND Budyšyn 1996. Zestajiła Kata Malinkowa. Ilustrowała Erika Baarmann.
Knížka vyšla k životnímu jubileu dolnolužické učitelky a horlivé národní pracovnice, známé též našim čtenářům (viz její báseň „Ze swojim pśijaśelom Vladimírom Jamárikom“ - Zpravodaj Spolku česko-lužické mládeže 1993, duben, s. 28). Je rozdělena do 5 částí. První Naš raj obsahuje nejrůznější dětské rýmovačky, rozpočitadla, (např. „Jaden, dwa, tśi, stryri, pěś, / myški su se kśěli grěś. / Wulězli su ze słomy, / pytali su kamjeny. / Kocka pak jo łakała, / dawno sćerpnje cakała. / Něnto ženjo za nimi, / za wšyknymi pěśimi. / Wuběgni!“), podněty k malování, hraní na hudební nástroje, ukolébavky, tanečky, básničky inspirované lidovými zvyky (ptačí svatba, zabíjení kohouta) aj. - Druhá Naše lubicki jsou říkanky o zvířátkách. - Třetí Naš swět seznamuje s dětským světem (vítání prvňáčka do školy, vděčnost mamince, putování po Lužici, dík učiteli, lásku ke všem tvorům, pozdravný dopis české přítelkyni, ...). - Čtvrtá Gronka z Gorneje Łužyce jsou překlady z hornolužické poezie pro děti (M. Nasticcyna, M. Nawka, M. Krawcec, J. Radyserb-Wjela). - Poslední část obsahuje 5 kratičkých scének, např. maškarní průvod, bajku o lišce a džbánu aj. - Verše jsou rytmické, často rýmované nebo s asonancemi, takže si je děti snadno zapamatují a tím i dolní lužickou srbštinu. Myšlenkově nenásilně vzbuzují lásku k lužickému domovu. Jsou souměřitelné s nynější českou produkcí pro děti. Je vidět, že je psala zkušená učitelka, která dětem rozumí. Odvedla jimi dobrou, záslužnou práci. Blahopřejeme.
J. Mudra

O prvním (a zároveň posledním) telefonním seznamu v horní a dolní lužické srbštině (na rok 1957/58) pro dvojjazyčné okresy píše Ludwig Ela.
R 1997 s. 454-5

Kniha wo wuznamnym serbskim generalu Pavlu Jurišiću Šturmje - Łužiskim Serbje nazvala svůj článek Wórša Dahmsowa-Meškankec. Dovídáme se v něm, že slavný srbský (tj. jihoslovanský) vojevůdce armádní generál (a pobočník krále Petra I.) byl Lužický Srb (* 1848 ve Zhořelci). Se svým bratrem vstoupil r. 1876 jako dobrovolník do srbské armády a bojoval s ní v 6 válkách. - Knihu o něm napsal Aleksandar Jovanović. - K článku je připojena báseň napsaná u příležitosti 150. výročí (začátkem června) Slovanského sjezdu v Praze 1848: Vladimir Jankovič, 1848 - 1998. (Povodom 150-te godišnjice Slovenskog kongresa u Pragu 1848).
Př 16.1. 1998

Literární příloha

Timo Meškank

Švejkovství a lhostejnost


Jako za čas totality dźak našej maćeri z trezora Lipsčanskeje uniwersitneje knihownje roman Milana Kundery „Nesnesitelná lehkost bytí” w němskim přełožku do ruki dóstach, čitach knihu z ćichej nadźiju, zo něšto prawdźe wotpowědowace wo Praskim nalěću l. 1968 zhonju. To, štož nazhonich, bě, zo njemóže literatura stawiznopis narunać.
Lětdźesatk dyrbješe so minyć, prjedy hač so znowa ze spisowaćelom Kunderu zetkach. Nětko wšak z literatom, a to z jeho jeničkej dramatiskej twórbu „Jakub a jeho pán” wPraskim dźiwadle Pod Palmovkou. Wóndano so nad hru (a dalšim) w Česko-lužickim věstníku zamyslich, čemuž někotři Budyšenjo prawje njerozumichu. Chcych poprawom jenož rjec, zo bychmy so jako Serbja tež za nowočasnu (!) čěsku kulturu zajimowali, ju přijimowali a za swoje ewtl. tworjenje zwužitkowali. – Po tym, zo mějach składnosć, inscenaciju Kunderoweje hry dožiwić, zwěsćich, zo bě runje čěski orginal jeho romana „Valčík na rozloučenou” wušoł. Tuž dach so wospjet do čitanja Kunderowych romanow, nětko wšak w čěskej rěči, a zwěsćich, zo tež najlěpši přełožk njemóže wšitke potajnosće originala zwotkrywać. Kundera sam mjenuje swoje literarne twórby po přikładźe hudźbnych komponistow opusy: Opus jedyn „Žert” (prěnje wudaće čěsce 1967), dwaj „Směšné lásky” (čěs./francosce 1970), tři „Život je jinde” (franc. 1973), štyri „Valčík na rozloučenou” (franc. 1976), pjeć „Kniha smíchu a zapomnění” (franc. 1979), šěsć „Nesnesitelná lehkost bytí” (franc. 1984), sydom „Nesmrtelnost” (franc. 1990), wósom „Pomalost” (franc. 1995). Kundera, zhubiwši w dobje normalizacije po l. 1968 swoje dźěło, sta so w l. 1975 z hóstnym profesorom uniwersity w Rennes. Po tym, zo wzachu jemu w l.1979 čěskosłowakske staćanstwo, žije trajnje w Francoskej. W Čěskej, w kraju, hdźež hraje jednanje jeho prěnich šěsć romanow, buchu jeho knihi zdźeržliwišo přijimowane hač hewak po cyłym swěće. Kundera, do l. 1989 w Čěskosłowkskej persona non grata, předoby so tež po somoćanej rewoluciji jenož pomałku w swojej bywšej domiznje. Groteskne zwjazanje politiki a seksa, mocy a tych najintimnišich naležnosćow čłowjeka wumjetuje so jemu ze strony čěskich kritikarjow runje tak kaž maksimalne zjednorjenje słowneho składu a syntaksy (snano, zo by swojim přełožowarjam wolóžił dźěło). Kunderowa koketerija z filozofiju dźe husto tak daloko, zo njeda swojim postawam so swobodnje wuwiwać, ale da jim jenož tak žiwy być, zo bychu wone awtorowe rozmyslowanja, psychologiske šemata a tezy potwjerdźili resp. ilustrowali.
Njech je kaž chce, zajimawe bywa Kunderowe wuměłstwo, kak wón jónu přeliwa wulke stawizny z małymi stawizničkami (na př. europske podawki zašłeju lětstotkow ze wšědnym žiwjenjom dźensnišeho Parisa) a to jedne z tym druhim wuswětluje, a zdruha, kak so zrodźi prowokatiwna myslička z konkretneje sceny (na př. muž rekapituluje swoje seksualne žiwjenje a sej wuwědomi, zo je z njeho nimale wšitko pozabył) abo nawopak njewočakowana scena z filozofiskeje refleksije. – Skrótka, mějach při čitanju Kunderowych romanow swoju radosć nad tym, zo wšemu rozumich, tójšto přinawuknych a swoju tezu potwjerdźenu dóstach, mjenujcy zo wobsedźi kóždy Čech dwě kajkosći, kotrejž Serbam, žiwym w susodstwje Teutonow, pobrachujetej (a so tohodla ćežko přełožić datej) – švejkovství a lhostejnost.

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1997.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 06993/46643,

Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.