Hej, Slované!
Hej, Slované, jetě nae
slovanská řeč ije,
pokud nae věrné srdce
pro ná národ bije.
ije, ije duch slovanský,
bude ít na věky;
[:hrom a peklo, marné vae
proti nám jsou vzteky.:]
Jazyka dar svěřil nám Bůh,
Bůh ná hromovládný,
nesmí nám ho tedy vyrvat
na tom světě ádný;
i necha je kolik lidí,
tolik čertů v světě:
[:Bůh je s námi, kdo proti nám,
toho Perun smete.:]
Necha také se nad námi
hrozná bouře vznese,
skála puká, dub se láme,
země a se třese:
my stojíme stále pevně,
jako stěny hradné;
[:černá zem pohltí toho,
kdo odstoupí zrádně.:]
Richard Bígl
O Písni Slovanů a jejím tvůrci
Samo Tomáik se narodil 8. února 1813 v Jelavské Teplici. Někdy se psal Tomaík, jeho předci byli moná Čei přiedí na Slovač v dobách husitských. V letech 1824 - 1828 docházel na roňavské gymnázium a po tři léta následující na filozofické a teologické učilitě v Kemarku. Za výborný prospěch a latinské vere zde byl odměněn Roth-Telekiovským stipendiem, které vyuil na prázdninovou návtěvu Krakova a Wieliczky v roce 1829.
Na podzim roku 1834, byv poslán na bohosloveckou fakultu berlínské univerzity, zastavil se na deset dní v Praze. Po počáteční radosti ze setkání s českými vlastenci se dostavilo rozčarování. Na českém představení Stavovského divadla nebyl v panských lóích skoro nikdo, jinak jen několik měanů, řemeslníků a tovaryů. Na ulicích česky mluvily jen chudé a nií vrstvy, v hostincích a obchodech bylo nutno mluvit německy. V alu a vzdoru napsal Tomáik na mazurový nápěv písně Józefa Wybického Jeszcze Polska nie zginęła, póki my żyjemy (Pień legionów, 1797), která ho zaujala v Krakovské republice, do svého deníku tři sloky nového textu Hej, rodáci, jetě nae slovenská řeč ije. Netue, e se v této chvíli - některý listopadový večer před výročím bělohorské bitvy - stal v hostinském pokoji U zlatého vola Na Poříčí autorem budoucí hymny, opustil nazítří město. Teskná nálada trvala i na této cestě, kdy v Luici naříkal nad hynoucími Slovany. Připadali mu jako mělký ostrov uprostřed moře, vdy více a více zaplavovaný a podrývaný vlnami německého ivlu".
V duchovním prostředí Berlína se mimo jiné seznámil s Franzem Boppem. afařík mu Tomáikovým prostřednictvím vzkázal svůj stesk nad tím, e Boppova Vergleichende Grammatik des Sanskrt, Zend, Griechischen, Lateinischen, Lithauischen, Gotischen und Deutschen, vydávaná od r. 1833, nemá v osnově slovantiny. Zakladatel srovnávací jazykovědy oba ujistil, e se to v novém vydání změní. Volný čas vyuíval Tomáik v pruské královské knihovně ke studiu literatury o vyhynulých slovanských kmenech . Během velikonočních prázdnin roku 1835 se vydal se třemi uherskými spoluáky na pou někdejím slovanským Polabím a Pobaltím. Jména řek, jezer, hor, měst, dědin, lid i jeho mravy připomínali mu dávné obyvatele. V Pomořanech prý vichni věděli, e jejich předkové byli někdy Slávové zmuilí a slavní". Na Uznojmě vzpomínal Tomáik Vinety a s Bolehotě shlíel na Rujanu. Tam jej zaujal někdejí chrám Svantovítův" a při jednom kostele zazděná tak řečená jeho podobizna. Prvou část Tomáikova cestopisu uveřejnil Kuzmány v Hronce (Nawtjwenj pomořj Baltického, 1837). V rukopise zůstali Stojněv a Nakko, náčrt smutnohry ze ivota starých Polabských Slovanů, v ní měl vystupovat císař Otto a krvelačný Gero na řece Rese.
V letech čtyřicátých se stal Tomáik uznávaným spisovatelem. Psal česky, do četiny mísil slovakismy, ale za túra, asi vlivem Hodovým a spolku Tatrín, opustil spisovnou četinu i on, nikdy se vak neúčastně radikálního odklonu od Čech. Následkem úrazu z roku 1846 trpěl ztrácením sluchu a dalími zdravotními potíemi. Plodem letitého studia latinských, maďarských, německých, českých i slovenských kronik a listin se staly jeho Denkwürdigkeiten des Murányer Schlosses mit Bezug auf die vaterländische Geschichte, vydané roku 1882 v Peti (slovensky 1974), napsané na ádost vévody Augusta ze Sachsen-Coburg-Gothy, majitele Muráně a jiných panství uhersko-slovenských. Podílel se rovně na rozhodnutí konventu gemerského stařeinstva zaloit r. 1862 první slovenskou střední kolu, gymnázium ve Velké Revúci, zruenou o dvanáct let později pro panslavismus".
Roku 1884 se v Českých zemích slavilo padesátileté jubileum písně Hej, Slované! Administrace Národních listů vybrala pro chudého pastora čestný penění dar a poslala mu jej spolu s pozváním k návtěvě Prahy, je se pak s velkou slávou uskutečnila 25. - 28. listopadu. Samuel Tomáik zemřel v Chyném 10. září 1887 - týden po sebevradě svého zetě, pronásledovaného Maďary. Slavnostní schůzi ke stému výročí Tomáikovy hymny uspořádala pod zátitou Městské rady hlavního města Prahy a Národní rady československé 19. června 1934 v zasedací síni Staroměstské radnice v Praze Společnost slovanské vzájemnosti.
Slavná píseň vyla po prvé v levočském kalendáři Kapara Fejérpatakyho-Bělopotockého na rok Páně 1838, s nadpisem Na Slovany a úvodním verem Hei, Slowáci! getě nae Slowenská řeč ige". Do Čech ji přinesl Jozef Miloslav Hurban, na Moravu se dostala zásluhou brněnského buditele Matěje Mikíčka. Na návrh jeho spoluáka Jana Fáborského se později začalo zpívat Hej, Slované!, co se pociovalo ířeji. Tomáikovi byl výraz Slováci a Slované, slovenský a slovanský souznačný. V Básních a písních Sama Tomáika, Praha 1888, vak sám pro názornějí označení veslovanskosti změnil invokaci na Hej, Slované! a výraz slovenský na slovanský. Píseň napsal česky, ale Slováci si ji v čtyřicátých letech, v době svého jazykového osamostatnění, posloventili a zpívali nadál slovensky. Srbský překlad uveřejnil roku 1839 v časopise Srbská včela Pavel Stamotović. Druhý jihoslovanský překlad vyel pod názvem Duch Slovinski od Dragutina Rakovce roku 1842 (O, Iliri!). Rok na to ji v Bělehradě na Hoj! naú Ustavú, braćo Srblji přepracoval Milo Popović (Ďîäóíŕâęŕ - Äîäŕňŕęú ęú ńđáńęčě íîâčíŕěŕ çŕ đîäčíó 1843). Překlad si pořídili i Ukrajinci, Rusové a Bulhaři.
Česká a slovenská literatura uvádějí, e roku 1840 převedl základní smysl Písně na Luické Srby Handrij Zejler. Je to tvrzení poněkud nadsazené, nebo jeho Hiće Serbstwo njezhubjene navazuje v prvních dvou verích na Pień Legionów a jinak je přes Tomáikův vliv dost původní. Hiće Serbstwo njezhubjene, do 1. světové války národní hymna, bych hodnotil jako píseň luickosrbskou, napsanou pod vlivem Wybického a Tomáika. Hudebně se opírá o hymnu polskou, není s ní vak totoná, nebo Zejler se s Wybickým neshoduje v počtě slabik.
Slavnosti v roce 1884 byly vrcholnou chvílí písně i jejího tvůrce. Něco podobného se ji nikdy neopakovalo. Nai vojáci táhli sice do světové války s touto písní na rtech, byla samým Masarykem smluveným znamením jejich snadnějího přeběhu na druhou stranu, burcovali jí v zajateckých táborech do legií, ale byla to pro ně spíe píseň revoluční ne národní hymna. I ve slovenských táborech zněla jako hymna spíe Matúkova Nad Tatrou sa blýska nebo Kuzmányho velebná Kto za pravdu horí. Píseň Hej, Slované!, za ni byla během 1. svět. války předepsána pevnost na osm let, zněla na příklad r. 1920 na vesokolském sletě při symbolické stavbě sochy slovanské svobody.
Tomáikův chvalozpěv byl za války hymnou Slovenské republiky. Po roce 1945 plnil tou úlohu v Socialistické federativní republice Jugoslávii. Rukopisná spisovatelova pozůstalost se nachází v Literárném archívu Matice slovenské, část v Slovenském národném múzeu. V roce 1948 byla na Tomáikovo přejmenována obec Tallós v okrese Galanta.
Na památku slavnostního večera v českobrodské Občanské besedě při zpáteční cestě z výroční návtěvy Prahy byla v pozdějí zasedací síni okresního domu umístěna deska, hlásající, e tu 28. listopadu 1884 mekal Samo Tomáik, pěvec písně Hej, Slované", se svou slovenskou druinou. Podle ústního vyjádření PhDr. Miloe Dvořáka, znalce městských památek a dějin, je deska z nároního domu čp. 56 na náměstí Arnota z Pardubic nezvěstná. Na základě bezvýsledného hledání desky nebo alespoň jejích pamětníků ji povauje za zničenou, a to patrně v čase faismu nebo socialismu.
Pouitá literatura:
- Albert Praák, Samuel Tomáik, původce hymny Hej, Slováci", (Praha 1919), 68 stran.
- Sté výročí vzniku Tomáikovy slovanské hymny Hej, Slované! , Praha 1934, 16 stran; přetiskujeme básníkovu podobiznu. Slovenský biografický slovník VI, s. 91 - 93, Martin 1994.
- Veslovanská hymna, v: Rudo Brtáň, Slovensko-slovanské literárne vzahy a kontakty, výber zo túdií a článkov, s. 110 - 125, Bratislava 1979.
- Bedřich Heckel, Samo Tomáik vo svetle svojej doby, Martin 1981, 208 stran.
- Józef Gołšbek, Jeszcze Polska nie zginęła" wród Słowian (otisk z Przeglšdu Humanisticzného, seit I - III, 1924), Lvov - Varava 1924, 37 stran.
- Jozef kultéty, Hej, Slováci!" 1834 - 1934, Slovenské pohĺady 50, s. 578 - 583, Turčiansky Sv. Martin 1934.
- Wojciech Dorosz, Mazurki na Łużycach, Zeszyty Łużyckie 5, s. 95 - 103, Varava 1992.
Jaroslav Teplý
Luičtí Srbové - co o nich víme?
Současné dění
Převratné události podzimu 1989 byly pro srbské obyvatelstvo a zejména pro představitele Domowiny překvapením. Vedení organizace bylo v rukou funkcionářů poplatných starému reimu, co jim znemoňovalo se v nastalé situaci orientovat, take zůstávali v zajetí navyklých stereotypů. To ovem navodilo vzrůstající nedůvěru členů Domowiny k jejímu vedení. Mnoho jich vystoupilo, někteří zaloili nové organizace. Teprve v poslední době dochází k určité krystalizaci. V Domowině nastoupilo nové vedení, vytvořilo se několik spolků, navazujících na předválečné tradice. Je to např. Zjednoćenstwo Cyrila a Metoda, reprezentující srbské katolíky, Serbski Sokoł aj. Na hornosrbském pracovním sjezdu, konaném v Radworu v říjnu 1990, se tato hnutí dohodla na úzké spolupráci, přičem Domowina má mít funkci zastřeující vechny srbské spolky. Na hájení zájmů týkajících se kolství bylo zaloeno Serbske ulske towarstwo. V říjnu 1990 byla obnovena Maćica Serbska.
Sjednocení Německa představuje pro Luické Srby zcela novou situaci. Ve smlouvě o sjednocení Německa je zakotvena zásada o uznání národních práv Srbů. Zbývá tuto zásadu učinit součástí spolkové ústavy SRN a ústav Saska a Braniborska a realizovat ji příslunými zákony. Bude záleet na Luických Srbech samotných, ale jejich situace se neukazuje jako beznadějná. V porovnání s dánskou meninou, čítající asi 50 000 obyvatel, která má 62 dánských mateřslých kol a 31 kol základních, jsou Srbové při stejném počtu obyvatel a jenom 6 základními a mateřskými kolami na tom neporovnatelně hůře. Předpokladem ovem je, aby Srbové sami vyvinuli potřebnou iniciativu a důsledně uplatňovali svá práva.
Nevýhodou pro Srby je, e jejich území je nyní rozděleno mezi dvě spolkové země, Sasko a Braniborsko. Srbové sice ádali, aby jejich území bylo zachováno vcelku a přičleněno k Sasku, ale tento poadavek nepodpořili ani samotní Srbové v Dolní Luici, kteří se cítí Brandenburáky. Opět ukázka, kam vede nesvornost mezi Slovany, vyvěrající z malicherných příčin. To bohuel není omezeno jen na Srby, v tomto případě Luické. Dánové mají ovem proti Srbům jednu výhodu: opírají se toti o podporu své mateřské země Dánska, která poskytuje své německé menině stejná práva jako Německo menině dánské. Vechny meniny, ijící v Německu, dánská, srbská, a fríská, se dohodly na vzájemné spolupráci.
Veobecně lze říci, e uvolněním pout totalitního reimu se naskytly srbskému obyvatelstvu pro monost jeho dalího rozvoje zcela nové obzory, avak bezprostřední dopady se projevily spíe záporně.
Poznámka redakce: Autor tohoto pojednání zemřel 7. 4. 1997. Přestoe rukopis dovedl jetě do dalích popřevratových let, nemohl přítomnou dobu, plnou neustálých proměn, zpracovat zcela spolehlivě. Leccos ze svých výkladů by bezpochyby sám pozměnil. Proto tímto číslem končíme otiskování jeho pojednání, zachovávajíce na autora vděčnou vzpomínku. * R
Bohumil Malotín
Severní Čechy a Luice
Na druhé straně i Luičtí Srbové mají ivý zájem o ivot v severních Čechách. Není např. výjimkou, e v Rumburku nebo v luknově a jistě i na jiném místě potkáte Srbku v katolickém kroji, s ní si můete popovídat srbsky. V severočeských kostelích je běně vyloený Katolski posoł (např. v luknově) nebo i jiné náboenské luickosrbské publikace. Jednu jsem nael dokonce i v Dubé, co je u značně daleko od hranic. Bohuel se mi nepodařilo zjistit, jak a proč se do chrámu v Dubé luickosrbská kníka dostala. V neposlední řadě jsou to návtěvy poutních míst v severních Čechách, např. v Jiřetíně, kam zajídějí celé skupiny katolických Luických Srbů. Vechny tato akce probíhají spontánně, bez jakékoli centrální organizace, take je téměř nemoné zachytit celkový jejich přehled. Uvedu alespoň některé, které se mi podařilo zjistit.
Vlastivědný sborník Podřipsko č. 6/1, 1996, s. 161 recenzuje knihu Zd. Boháče České země a Luice, upozorňuje na výstavy s luickou tematikou konané v kraji a nakonec se zmiňuje o článku Otty Hejnice Luičtí Srbové, Slovanská enkláva, který vyel v Týdeníku vlády České republiky 6, č. 32, 10. 8. 1995, s. 25. - Dalí svazek Podřipska č. 6/2, 1996, s. 108-111 přináí článek PhDr. Frantika Vydry Tonoucí ostrovy. - Tři publikace pojednávající o varhanách v okresech Děčín, Česká Lípa a Liberec mají četné zmínky o varhanářích z Luice, z nich poslední byl stavitel a opravář těchto nádherných nástrojů ur, ijící v Chrastavě.
Sto let od zaloení spolku Bratrowstwo v Kulowě
V minulých měsících se v luickosrbském tisku častěji připomínal kulowský spolek Bratrowstwo. Protoe je o něm čtenářům málo známo, uvedeme tu nejpodstatnějí údaje.
V minulém století a ve 20. stol. a do 30. let byly důleité pro udrení národnosti luickosrbské spolky, zakládané zejména v 70. letech 19. stol. Výročí takového spolku v Kulowě vzpomínáme právě v těchto dnech: Stanovy spolku byly soudem schváleny 2. ledna, spolkem přijaty na první schůzi 24. dubna 1898. - V Kulowě ili a do začátku 19. stol. převáně Luičtí Srbové. I okolí bylo skoro úplně srbské. A. Muka uvádí v r. 1880 a 1884, e v městě Kulowě byl počet Luických Srbů a Němců přiblině stejný. Na vsích se mluvilo jen srbsky, i s Němci. Mnozí Luičtí Srbové německy vůbec nerozuměli. - R. 1815 rozhodnutím Vídeňského kongresu připadla severní část Horní Luice, patřící do té doby Sasku, Braniborsku (Slezské provincii). Od té doby přicházelo do Prahy studovat do Luického semináře méně Luických Srbů ne dříve. V Braniborsku byl národnostní útlak silnějí ne v Sasku. Ten jetě zesílil po vzniku německého státu r. 1871 po vítězství nad Francií. Cílem německé říe bylo úplné poněmčení Luických Srbů. Do kol byli ustanovováni němečtí učitelé, luickosrbské učebnice ze kol odstraněny. 1883 byl po smrti luickosrbského faráře v Kulowě ustanoven farář německý. Jak kola, tak církev přispívaly k rychlému poněmčování. Aby mu čelili, zaloili si Luičtí Srbové v Kulowě r. 1898 tzv. zpěvácký spolek Bratrowstwo, jeho členy byli nejen Kulowčané, ale i obyvatelé okolních vesnic. Počet členů kolísal mezi 52-82. Pořádali pěvecké koncerty, přednáky, hráli ochotnické divadlo. Od r. 1907 měli i svůj prapor. R. 1912 se účastnili zaloení Domowiny a byli jejím členem. Po přeruení 1. světovou válkou pokračovalo Bratrowstwo v činnosti v době výmarské republiky. Jetě 2 dny před zákazem Domowiny uspořádalo pěvecký večer s divadelním představením hry Genofeva. Dalí činnost německé (tehdy nacistické) úřady zakázaly. R. 1945 válka skončila, a německé (tehdy komunistické) úřady dalí činnost spolku Bratrowstwo nedovolily. Směla působit jen divadelní ochotnická skupina lidové tvořivosti, to vak nebyl spolek Bratrowstwo. Ten byl obnoven teprve r. 1994. Na oslavu 100. výročí zahráli opět hru Genofeva. * J. Mudra (S pouitím článku Andreje Ryćerjowé, Wuznam Kulowskeho serbskeho towarstwa Bratrowstwo.
- R 1998, s. 10-13)
ZPRÁVY
Z domova
Schůze výkonného výboru Spolku česko-luického se konala v Praze dne 31. 1. 1998. Výkonný výbor rozhodl o změně sídla SČL a o převedení vydavatelství Česko-luického věstníku na SČL; v budoucnu by Spolek měl vydávat i neperiodické publikace, výbor očekává návrhy. Host jednání, student G. Nawka, informoval o pokusu současných luickosrbských studentů v Praze o obnovení Serbowky. * zs
Na schůzi Sdruení přátel Luice při Společnosti Národního muzea 24. 2. 1998 v Luickém semináři se konaly dvě přednáky. PhDr. Zd. Boháč, CSc., mluvil na téma Stoleté jubileum spolku Bratrowstwo v Kulowě. Přednáející vyloil dějiny Kulowa a mluvil potom o zaloení spolku Bratrowstwo, který měl čelit poněmčování, o jeho činnosti, zákazu v r. 1938, obnovení r. 1994 a oslavách stého výročí. - Z druhou přednákou vystoupil Mgr. Timo Mekank Budyski, jen nyní v Praze sbírá doklady pro svou vědeckou práci o česko-luickosrbských stycích mezi válkami. Zmínil se o vzniku a působení Česko-luického spolku Adolf Černý a podrobněji pak mluvil o francouzském spolku Association des Amis de la Lusace, vedeném zejména Mme de Vaux Phalipau. Ukázal i rozdíly mezi spolkem českým a francouzským a seznámil také posluchače s postojem různých československých novin k luickosrbské otázce. * J-a
Dopis z Nové Paky
Přátelské vztahy a vzájemné kontakty Střední pedagogické koly v Nové Pace se Srbskou odbornou kolou pro sociální pedagogiku trvají ji řadu let. Kadý rok proběhne výměna áků. Ani r. 1997 nebyl výjimkou, a tak ji v červnu navtívilo 12 srbských studentů se svými pedagogy nai kolu v Nové Pace a v září 10 naich studentek odjelo na týden do Budyína. Byl to poměrně náročný týden, nabitý programem.
Hned po příjezdu se nae dívky sely se svými starými známými z června u malého občerstvení ve kole. Ubytování bylo zajitěno v novém, moderním internátě Srbského gymnázia. - Čtvrtek dopoledne strávily dívky ve kole, kde si mohly vybrat, které z nabízených vyučovacích hodin navtíví. Nejvíce je zaujaly hodiny rytmiky, hry na kytaru, pedagogiky. Společně se srbskými studentkami si i zazpívaly a zatancovaly. Po obědě následovala prohlídka města. Počasí nám přálo, take Budyín v zářijovém sluníčku vechny okouzlil. Přispěly k tomu i legendy o tomto starobylém městě v podání milé průvodkyně městem, učitelky ze Srbské pedagogické koly.
V době naí návtěvy probíhal právě Srbský festival a v jeho rámci se v pátek konala v Njeswačidłe (Neschwitz) Dětská slavnost, kde nae studentky také přispěly do programu. Předem připravený Pohádkový svět, kde děti malovaly a z modelíny vytvářely pohádkové postavy, měl úspěch. - Po skončení této akce se dívky odpoledne rozjely do rodin srbských studentek. Víkendový program byl tedy individuální, a na sobotní večer, kdy se v Njeswačidłe vechny dívky zúčastnily oratoria Serbski kwas.
A jetě jednou se nae studentky v rámci svého pobytu stěhovaly. V pondělí ráno odjely spolu se srbskou třídou 2 A do Połpice (Halbendorf), kde se konal Pojektový týden, akce zaměřená na ověření teoretických poznatků v praxi. Jde přitom o pobyt v přírodě a výchovu k ekologii. Studentky si samy na celý týden připravují program a pak ho společně se svými učiteli hodnotí. Nae dívky přispěly také k průběhu jednoho dopoledne se svým programem.
Bohuel ve středu dopoledne pobyt skončil a nadeel čas odjezdu. Dívky si odváely nové zkuenosti, nová přátelství, řadu záitků - ze koly i ze srbských rodin. Poznaly celou řadu srbských lidových zvyků a seznámily se s jazykem sousedního slovanského národa. * Ing. Jindřika Dubnová
Z Horní Luice
Mytem Domowiny 1997 byli vyznamenáni: Towarzystwo Serbołużycko-Polskie ve Varavě (dr. Zbigniew Gajewski), Erika Janowa z Dena, Jan Korjeńk z Budyina, Helmut Rotkähl z Choćebuza a Beno Rjewjerk z Wudwora. * R 1998 s. 75
Ředitel praského Slovanského ústavu ČAV prof. dr. Antonín Měan přednáel v Luickosrbském ústavu v Budyíně 15. 12. 1997 na téma Slavistika v ČR v přítomnosti. * R 1998 s.76
Luickosrbské muzeum v Budyíně navtívilo v r. 1997 18 000, Luickosrbské muzeum v Chotěbuzi 6 000 zájemců. * R 1997 s. 77
Luickosrbský křest malého Aleksandra Anlicha ze idiného se uskutečnil krátce před vánocemi spolu s devíti německými v Jánském kostele ve Wojerecích. Obřad zkrálily enské kroje, zazněly srbské zpěvy, modlitby i rčení: Pohana smy přinjesli, křesćijana njesemy domoj. Farnost přísluí k evangelické církvi slezské Horní Luice. Do její provincionální synody byl zvolen zástupce Srbů Manfred Herma z Rowného. (PB 48, č. 3, s. 1 a 3) R-l
Z ciziny
Luickosrbská delegace (předseda MS dr. Měrćin Völkel, Jurij Łućanski za Domowinu, Beno Budar za Kruh luickosrbských umělců a Janka Pěčkojc-Levano za nakladatelství Domowinu) pobývala 17.-29. 2. 1998 v Novém Sadě a v Bělehradě. Oplatili tím loňskou návtěvu jugoslávské delegace v Budyíně. V Novém Sadu je přivítal tajemník a přijal předseda Matice srpské Boko Petrović. Jednali o spolupráci a o pomoci. Během pobytu v Novém Sadu se pak Luičtí Srbové zúčastnili slavnostního zasedání Matice srpské, z něho vysílala televize i rozhlas. Dalího dne se hosté podívali do semináře Světové vesrbské organizace v Karlovci. Po návratu do Nového Sadu navtívili galerii a večer se pak opět zúčastnili zasedání Matice, na něm mluvili o své práci a odpovídali na dotazy. Své básně přednesl Beno Budar a Jurij Łućanski, srbocharvátský překlad pak herec novosadského divadla. Nadení přítomných vzbudila báseň Bena Budara, inspirovaná matiční knihovnou, v ní jsou uloeny vzácné rukopisy z 12. stol. - Zbytek pobytu strávila delegace v Bělehradě. Byli přijati ministrem Tapukovićem a také Světovou srbskou společností. I tam se jednalo o spolupráci a pomoci. V poslední den pobytu se konalo přátelské seznamovací setkání s členy Srpsko-luičkosrbského drustva. Účastníci besedovali, navzájem se seznamovali, navazovali spolupráci, vzájemně se zvali k návtěvám, zejména děti, a novináři a televize měli plné ruce práce. A pak u následovalo rozloučení a zůstaly jen vzpomínky na setkání s nejlepími přáteli. * Nada Đorđević
Nové knihy a články
Kníka dává vestranný, encyklopedický, značně podrobný přehled o Luických Srbech, jejich dějinách a kultuře. Ukrajinským studentům sorabistiky a slavistiky se dostává do rukou vynikající příručka, která je přístupným způsobem uvede do oboru. Bezpochyby vak upoutá i ostatní čtenáře mající zájem o Luické Srby a vůbec o slovanský svět, jeho rozmanitot a přínos do světové kultury. Mohla by poslouit i studentům naim. * J. Mudra
V dnení době není snadné psát intimní lyriku, navíc jetě takovou, která by se maximálně snaila vyuívat vech moností jazyka. Můe se potom stát, e se 1. jazykové experimenty v některých místech promění v bezúčelnou hru, 2. osobní zpověď v banalitu a 3. milostné básně ve zdroj (nevkusných) anonymních reakcí (viz Rozhlad 1/1998).
Vekerá tato kritika platí o sbírce T. Mekanka nicméně jen částečně. To znamená, e by jí snad měl básník věnovat pozornost, tím spí, e takovéto ne zcela souhlasné poznámky nejsou v reakci na jeho (ji druhou) sbírku ojedinělé. Myslím, e je nutné vybrat si z uvedených skladeb ty, na ně lze plodně navazovat. Tedy, podle mého názoru jsou, v uvedených ji skupinách, podnětnějí tyto básně:
1. Spěwohra iwjenja (stawać ... spać) a nikoliv protějí skladba Zwědawosć, vyznačující se gramaticky správným časováním slovesa być (s. 32-33).
2. Je to zvlátní, ale znovu jde o básně protilehlé (s. 40-41); první , Hustodosć, je určitě ne zcela obyčejná jak jazykem, tak popisem nálady okamiku. Zdychnjenčko vak svým úvodem i koncem (njejsym čłowjek / wulkich słowow) vzbuzuje podezření, e si autor ve skutečnosti myslí přesný opak, alespoň co se týče obsahu jím vyslovených mylenek.
3. Za pozoruhodnou báseň W samoběhu (s. 23) u to autor schytal dost. Publius Ovidius Naso il před dvěma tisíci lety a i ve své době byl ojedinělým básnickým zjevem. Ke kritice se tedy plně připojuji; raději vak v této souvislosti upozorním na skladbu Serbska bjesada (s. 29), je vlastně svým způsobem spadá také do oblasti lyriky osobní / milostné. Pokládám ji za nejlepí kousek této básnické sbírky a pouila ksem ji rovně pro překladová cvičení studentů sorabistiky FFUK - doufám, e se autor neurazí.
Můj názor tedy zní: pokračovat ano - ale jen určitým směrem.
P. S. Z jiného soudku: Timovi Mekankovi bych chtěla velice poděkovat za protirasistické názory, vyslovené ve Věstníku 2/98. Podobné záitky bohuel vůbec nejsou v ČR ojedinělé.* L. Friedlaenderová-Koubová
Hana Malinkowa, Hodina spytowanja. - R 1998, s. 42-48. V článku se vypravuje (na základě vzpomínek eny Jurije Malinka, otitěných v německé knize G. Hardera a W. Niemöllera o boji evangelické církve proti nacizmu; vzpomínky přeloil Hinc Nagel) o łazowském faráři Juriji Malinkovi. Popisuje se farnost Łaz (na počátku 30. let s 14 vesnicemi a 2 500 obyvateli, větinou luickosrbského původu), kam byl Jurij Malink r. 1920 ustanoven (po faráři H. Zejlerovi a H. Krygarovi). Farnost, ijící v klidu a pokoji, se začala po nástupu nacistů k moci rozdělovat na přívrence a odpůrce nového reimu. 25. 1. 1934 na večerním shromádění v kostele dolo k otevřenému střetnutí faráře J. Malinka a nacistů. V srpnu 1935 bylo faráři Malinkovi zakázáno pobývat v kraji Legnica. Farníci protestovali. V r. 1936 byl zákaz zruen, ale u 3. 2. 1936 byl farář zatčen. Pronásledováni byli i jeho přívrenci. Výslechy a zatčení se opakovaly několikrát. Na jejich následky zemřel ve vězení 23. 9. 1942. Od r. 1955 odpočívá na hřbitově v Łazu blízko kostela. * J-a
Zbigniew Gajewski, Obecna sytuacja Koćioła protestanckiego na Łużycach, Zeszyty Łużyckie 18, s. 54 - 62, Varava 1996.
V úvodě svého článku autor píe, e po vystoupení německého reformátora v r. 1517 přijalo (muselo přijmout) luteránství 90% Luických Srbů a vyzdvihuje přínos nové víry pro národní ivot do XIX. století. Od počátku věku XX. přejali vedoucí roli v národním hnutí katoličtí Srbové, kteří nadále hovoří slovansky doma, ve kole i v kostele a jejich počet se v současnosti odhaduje na 23% Luických Srbů. Tvrzení povauji v zásadě za správné, pochybuji jen o tak časné hranici, obrat podle mě nastal a v době hitlerismu (srovnej význam Arnota Barta). Autor přebírá údaje o dechristianizaci východního Německa i západní Evropy, která postihla zvlátě protestanty. Z 16 miliónů pokřtěných protestantů NDR se k Církvi hlásilo jen 4,5 miliónu a z tohoto počtu se toliko 3% činně účastnilo bohoslueb. U katolíků to bylo 30%, u luickosrbských souvěrců a 90%. Řadě výmluvných čísel předchází okující údaj o dalím odnárodňování Horní Luice: v evangelické části ije v současnosti u jen 10 rodin vedně uívajících jazyka předků! Třebae Gajewski označil zdroj velmi mlhavě - neoficiální vyjádření" - a bliím neurčením nás vede k otázkám nad vymezením rodiny", odváí se mu přímo oponovat asi jen málokterý z pozorných návtěvníků krajiny mezi Budestecemi a Slepým.
Okolnosti, za nich mezi Luickými Srby působili a působí evangelické církve, shrnuje pisatel do bodů: 1/ Luterántí bohoslovci se vzdělávali hlavně v Lipsku a Berlíně, byli tedy teměř beze styků se slovanskými zeměmi. 2/ Manelky pastorů - hlavně Němky, z podstaty věci nemohly být propagátorkami srbství. 3/ Nepovinnost nedělních bohoslueb rozvolnila společenská pouta mezi Srby a ztěovala působení duchovenstva na věřící, jejich nábonost se stávala záleitostí více osobní ne společenskou. 4/ Církvemi propagovaná forma měanské kultury přála zesvěttění společnosti. 5/ Celková závislost na státních orgánech (panovník byl často hlavou zemské církve) ulehčovala germanizaci. 6/ Volné svazky protestantských církví a velmi rozsáhlá svoboda individuálních výkladů mravních a dogmatických problémů kadou z nich nebyla a není přízniva objevení se nějaké nadstátní a velidské autority, nýbr trvale umoňuje vznikání různých sekt, je se např. v USA lavinově mnoí.
Autor podává přehled tří evangelických církví na dvoujazyčném území Luice: církev berlínsko-braniborská působí v Dolní Luici. V roce 1866 vyla naposled Bible v dolní srbtině. V roce 1915 poslední církevní zpěvník. V roce 1941 vypovězen poslední luickosrbský duchovní a po válce církev nevydala souhlas s obnovením náboenského ivota ve slovanském jazyce. K tomu dolo a r. 1987. Otevřená germanizační politika se prováděla také v obvodě církve slezské provincie v severovýchodní Horní Luici. Faráři vládnoucí srbským jazykem po válce postupně vymřeli. O občasné pobonosti v deseti farnostech se s dovolením církevních orgánů provincie stará luickosrbský superintendent z Budyína. V jihozápadní Horní Luici působí zemská církev Saska. Srbtí evangelíci se zde u před válkou těili největím svobodám. Po roce 1945 získali vnitrocírkevní autonomii a jedno místo v Zemském synodu. Počet luickosrbských protestantů vak prudce klesl i zde, včetně duchovních, jich bylo v roce 1962 třináct. V současnosti jsou čtyři, z toho dva v důchodě. Známkami opačné tendence můe být obnova příprav na budyínské konfirmace v luické srbtině a zaloení Serbského ewangelského towarstwa v roce 1994.
Hlubokou krizi evangelických církví v srbské Luici dokládá autor té počty zúčastněných na kadoročních Serbských ewangelských cyrkwinských dnech: 1973 Huska 400 účastníků, 1990 Maleecy u jen 180. Vrací se také ke svým zčásti úspěným snahám zprostředkovat styky s polskými církvemi. Závěrem konstatuje příznaky obnovy luickosrbského evangelického společenství od osmdesátých let a naznačuje svou víru v ní.
Odezvu na výe zmíněný článek přinesl měsíčník hornosrbských evangelíků Pomhaj Bóh 12, s. 7, Budyín 1997. Kata Malinkowa uznává, e se autor látkou zabýval, e mu leí na srdci. Jeho est okolností se jí vak zdají částečně dost zjednoduené, úzce viděné a příli málo diferencované". Namítá, e i kdy luičtí evangelíci studovali v Německu, měli kontakty s Kollárem, afaříkem, Purkyněm, Černým, Kubou, Zmekalem, Lantjákem atd. Co se týče německých en farářů, nebylo to zkoumáno. Se enami tří hornosrbských evangelických farářů rozmlouvá autorka luickosrbsky, německá manelka čtvrtého činí podle jejího mínění více, samozřejmě v tichosti, ne leckterý Srb. Malinkowa neopomíná citovat autorův zboně nadějný závěr a svou recensi končí větou: Některá drobná pomýlení ve stati nechci uvádět."
Je dobře, e Pomhaj Bóh věnoval pozornost polskému pojednání o evangelické církvi v Luici. Způsob, jakým tak učinil, vak nepovauji za astný. Začnu od konce, kdy dolo s trochou nadsázky k pouití jedné z nejzákeřnějích zbraní, jaké mají recensenti po ruce vůči autorům: Pisatel uvedl několik nesprávných fakt, ale při úctě k němu je neuvedu, abych ho nedostal do úzkých. A nebo: Je mi trapno uvádět autorovy chybičky, protoe by to bylo jen opakováním veobecně známých skutečností. Čtenáři navíc nedostanou anci poučit se z případných autorových chyb. Recensentka má právo bránit se nedoloenému tvrzení o smíených manelstvích. Sama nás vak vede k dohadům o tichých prosrbských činech německé manelky srbského faráře. Není to veřejná záleitost. Kdy tím ale argumentuje tiskový orgán srbských evangelíků, pak se ptám: Nemělo by to být v prvé řadě naučení se luické srbtině? Dalím důkazem nepochopení recensované práce je výčet českých a slovenských buditelů. Nejde o to, s kým vím se evangelíci stýkali, nýbr o to, zda své děti vychovali (a vychovávají) ve vlasteneckém duchu. Tedy o skutečný přínos těchto styků a ten bývá dán hlavně jejich intenzitou. Pobyt luickosrbského studenta v jinoslovanské zemi je v podstatě nenahraditelný. Reakce Malinkowé jen odráí mnohaleté zlehčování tohoto problému ze strany Budyína.
Devět desetin slovanské Luice se rozplývá v německém národě. Od jihozápadního dílku se lií jediným - vírou. Polský katolík podal solidní přehled poválivého stavu evangelického Srbstva. Místo aby byl Gajewského článek vzat za základ tolik potřebné diskuse na palčivé téma, byly údaje o katastrofální situaci dílem zpochybněny, dílem oslyeny. Pomhaj Bóh se raději věnuje úspěchům devatenáctého století. * R. Bígl
Osobní zprávy
Jan Krygaŕ (1598-1662), wuznamny kantor a organist - 400 lět
Z klina Łuicy je hio tójto muow wuło, kotři su hódni wěčnoh´ wopomnjeća. Tak te Jan Krygaŕ, ki wak so njeje tak sylnje na serbskim narodnym polu angaoval, ki pak za to wulku rólu na polu ewangelskeje cyrkwinskeje hudby Němskeje hraje. Lětsa wopominamy jeho 400. nyrodnin. - Krygaŕ narodi so 9. 4. 1598 w Brjazynje pola Gubina, to bě tehdy hiće jedna ryzy serbska wjes. Po tym zo bě tyri lěta w Gubinje do ule chodił, poda so jako pućowacy uler do dalokeho swěta. Zawěsće běe jemu nan, ki bě připóznaty korčmar, financielnje pod pau přimnył. Krygarjowy puć wjedee přez Wrócław, Olomouc, Regensburg -hde jedne cyłe lěto přebywae- přez Rakusku do Madarskeje, běe w Bratislawje, a přez Morawu a Čěsku wróći so na němsku zemju a pozasta w Freiburgu. Na to děe do Berlina, zo by swój wědny chlěb jako domjacy wučer zasłuił. 1620 započinae teologiju we Wittenbergu studować. Připódla zaběrae so w samostudiju intensiwnje z hudbu, - prěni wjeti wuslědk toho wuńde lěta 1622: Meditationum musicarum. Z tutym děłom zdoby sej telko připóznaća, zo jeho na to Berlinski magistrat jako kantora cyrkwje swj. Mikława zwoła, z čim bě wučerske městno při ěrym Klótrje zwjazane. W tutym powołanju wosta Krygaŕ hač do smjerće, to rěka 40 lět dołho. - W prěnich lětach wučerstwa wuda někotre elementarne hudbne wučbnicy, wako mějee swojich ulerjow w hudbnej teoriji, kompoziciji a spěwanju wukubłać. Jeho Synopsis musica, kotra wuńde 1630 a 1654, wobhladuje so densa jako prěnja dospołna wučbnica kompozicije w 17. lětstotku. Jako hudbny teoretikar wak njeje telko noweho wozjewił, za to pak je hio znate wěcy z nowych widow předstajał a z tutymi nahladami na dale hudbnoteoretiske děła wliw wukonjał. - W 30. lětach sej Krygaŕ runjewon lochko njemějee: běe to čas 30lětneje wójny, Krygaŕ čwělowae so pod depresijemi, prěnja mandelska jemu zemrě, mór wza jemu wjacore děći. W tutym času tworićelsce wotpočowae. - 1640 wuda spěwarske Neues vollkömmliches Gesangbuch, ki wopřijachu kěrlue, kotre so tehdy w Berlinje a Berlin-Cöllnje spěwachu. Te hač dotal wuiwane spěwarske běe přehladał, do praweho porjada zestajał, njespěwane kěrlue wuwzał, zděla melodije a rytmus změnił, ale wosebje te nowe kěrlue přiwzał. Spěwnik wopřija 248 kěrluow, z tutych zapisa 135 z melodiju - 20 su Krygarjowe (tute pak so zwjeta w lude njezakorjenichu). Hio w druhim wudaću 1647, mjenowanym Praxis Pietatis Melica, so cyły rjad dalich kěrluow přiwza. Tute spěwarske běchu hač do srjed 18. lětstotka tón najhusćio wuiwany spěwnik ewangelskeje cyrkwje Němskeje a zdobom te tón z najwjac nakładami. - Z lěta 1626 su wosom magnifikat-kompozicijow znate, kotre natwarjeja na wosom cyrkwine toniny. Podobnje w lěće 1645, jako skomponowa ěsćhłósne magnifikaty, mjenowane Laudes Dei Vespertinae. Wosebje w lětach 1649 a 1657/58 wuńdechu wjete zběrki wjacehłósnych wobděłanjow kěrluow, zwjeta z přewodom někotrych instrumentow. Jenička twórba swětneje hudby nasta 1620: 8hłósny kwasny spěw. Zo mějee Krygaŕ dobry poćah k wynosći, dopokaza, zo chcye jeho Wulki kurwjerch Friedrich Wilhelm Brandenburgski při dwórskej cyrkwi přistajić, to pak so wot tamniich dwórskich hudbnikow zaděwa. Jedyn uler Krygarja pie k tomu, zo bě jim přećichi a skromny a njezamó so před wočimi tych hordych nahladnje dosć zadereć. Na kódy pad pak podpěrowae Friedrich Wilhelm ćić Krygarjowych twórbow. Luise Henriette, mandelska kurwjercha, běe te někotre kěrlue kompomowała, kotre Krygar pozdio zhudbni. Tuka so, zo je Krygaŕ z jeje pomocu te ćiću serbskich spisow dopomhał. - Jan Krygaŕ- Directori chori musici, komponist, wudawaćel a wobděłar spěwarskich, wučer a organizator - je nam densa tola najbóle znaty jako najwuznamnii tworićel melodijow ewangelskeje cyrkwje po Lutheru. Něhde 70 melodijow z jeho pjera je zderanych. Trochu dopominaja na hudbu francoskich psalmow, wuznamjenjeja pak so přez zwisk mjez hudbu a tekstom, při čim pak so poćah k ludowosći tych melodijow njezhubi. * Jadwiga Markec
24. 2. 1998 zemřela dlouholetá pracovnice v prohlubování česko-luických styků M. Hlisnikovská. Nebylo jediné přednáky týkající se Luických Srbů, setkání s nimi, výstavy, divadelního představení, které by vynechala. S M. Hlisnikovskou jsme se blíe seznámili na podzim r. 1984, kdy se, u tehdy v dost pokročilém věku, přihlásila do kurzu horní luické srbtiny v Luickém semináři na Malé Straně v Praze. Byl to dobrý kurz, účastnilo se ho po celé dva roky 11 zájemců. Zesnulá patřila k nejpilnějím z nich. Kdy po dvou letech kurz skončil zvládnutím základní mluvnice a praktického jazyka, čtyři nejvytrvalejí posluchači (zesnulá byla mezi nimi) pokračovali ve studiu luickosrbské literatury od počátku po současnost a přečetli řadu ukázek z umělecké tvorby. - M. Hlisnikovská zasvětila celý svůj ivot předevím rodině (zůstaly po ní 3 děti, 5 vnoučat a 5 pravnoučat), co bylo těké zejména v době války, kdy byl její mu krutě pronásledován Němci. Byla ena vzdělaná (uměla např. latinsky, řecky, francouzsky aj.), sledovala bedlivě kulturní dění, a kdy děti odrostly, často bylo mono ji potkat na přednákách aj. vzdělávacích podnicích. - Milovala poezii. Kdy jsme mluvili o nejstarích západoslovanských dějinách, pohotově zpaměti bez přípravy nám přednesla celou báseň Svatopluka Čecha Geronův smích. - Zesnulá vak nepřijímala kulturní hodnoty jen pasivně, ale pro Luické Srby pracovala i činně. Přeloila řadu básní luickosrbských autorů, některé jsou otitěny v ČLV, dvě v lázeňském časopisu karlovarském. Své překlady básní přednesla na večeru k padesátinám Jurije Kocha (27. 5. 1986) i k výročí Jakuba Barta-Ćiinského (28. 11. 1989) v Národním muzeu v Praze a při zahájení výstavy Luice v Domě kultury v Duchcově (14. 12. 1991). - Vnuci M. Hlisnikovské svou babičku nesmírně potěili při 80. narozeninách rozmnoením jejích překladů vedle luickosrbského znění. Tento útlý seitek 23 básní budu brát do rukou vdy s rozechvěním, protoe vznikal z lásky k ohroenému národu, nám blízkému, z lásky tak upřímně vyjádřené Marií Hlisnikovskou. Čest její památce. * J. Mudra
Literární příloha
Timo Mekank to stawa so w posteli?
Hłowny rjek filma, t. mj. mu přechodny, wumrě hnydom na spočatku jednanja. Jeničce tak zamó wućeknyć agresiwnemu swětej onow, móe swobodnje přeńć swoje njesprawnje zdókonjane iwjenje. Bě iwy scyła bjez mui, porodi jeho ona, wukubłowachu jeho ony, woeni so ze (snano lěpje wuda so na) onu a spłodi z njej dwě dowce-onje. Muski poděl w swojim iwjenju identifikuje jeno hiće z tajkim rjekowskim a chrobłym předmejtom, ka je to starodawne pluwatko, zdědene po děde. Hakle po smjerći dóstawa so do dostojnieho połoenja, swěrny swojemu mjenu Lubo Urna pjelni nětko sam - urnu. Ze sugestiwnym praenjom Sće hio raz před někim ćěkał(a)? započina swoju posmjertnu rozprawu wo ćekim iwjenju mjez samymi onami a přistupnjuje je postupnje přihladowarjej w grotesknych dopomnjenkach, diwnych podeńdenjach a wólbernych sonach. Runočasnje z rjekom spominaja na njeboćičkeho jeho ony - dowce, mandelska, mać, přećelki, znate - a to cyle w duchu woneje sady, z kotrej wozjewi dowka za blidom zhromadenym zawostanjenym smjerć nana: Na nank je mortwy, ale časnik jemu hiće tikoce.
Film boedla njeje humoreska, wak ju awtor sam w podtitulu pornotragediju mjenuje. Kak přihladowar Postel přijimuje, wotwisuje jara wot wokomikneho rozpołoenja kódeho samoho. Ludo, kotři su w iwjenskej krizy - snano buchu njedawno rozwjedeni abo maja swoje ćee z partnerom - přijmu kus zawěsće wo mnoho wotewrjenio hač ći, kotři su wokomiknje w dobrej nalede. Na poslednich skutkuje film skerje zamylnje. Přiwěm skići nam awtor mónu interpretaciju za to, čehodla je poměr mjez ónskim a muskim elementom densa tak njewědny w přirunanju z dawnej patriachaliskej zańdenosću. Za kritikarja z powołanja zda so tu sprawom być twórba zajimawa po swojej sociologiskej hač po wuměłskej stronce. Poprawom dyrbjeli rjeka wobarować, wuměra dě jako wbohi raws, kotry njezamó sej wuwojować blečk w swětle. Njemóemy jeho potajkim ani wobdiwować ani wobarować. Rozmyslowanja hódne wak zwostanje praenje, kak da so na wuměłske wanje nas densa wobdawacy swět spóznawać a wujasnjować, swět, w kotrym stejitej sej muski a ónski princip w stajnym pohibu napřećiwo, hde stej wzajomnje splećenej, so dopjelnjujetej, ale runočasnje so wotstorkujetej. Film pohnuwa přihladowarja k rozmyslowanju wo tutym praenju - a to chiba samo na městnje za čłowjeka najwaniim, hde so wón narodi, hde wotpočuje, so lubuje a jeli ma zboo te wumrě, mjenujcy w posteli.
Česko-luický věstník
Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.
Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162
Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577
Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula
Styčná adresa Spolku česko-luického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810
Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503
Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-luického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu sloením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1997.
Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo potovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okruní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 06993/46643,
Luičtí Srbové ze SRN té přes wotrjad za zjawnostne děło Domowiny, Budyin.
Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora
nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového
editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se
neztotoňuje vdy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou
stránku i pravopis příspěvků si odpovídají přísluní autoři.
Podávání novinových zásilek povoleno Českou potou, s. p.,
odtěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24.
4. 1996.