Česko-lužický věstník
Ročník VIII
Číslo 5 / květen 1998

Erika Janowa

Halo, Danka !


Halo, Danka,
postrow śi !
Pišu źinsa
w chwatnosći.

Źěk za twoje
listy wšě,
rozměju je
derje źe.

Lažka zda se
češćina,
jo na serbske
podobna.

Rědne foto
wot tebje
najšło městno
w mojej śpě.

Postrow nana,
maśerku,
Twojog' bratša,
Julišku !

Luba Danka, božemje !
Twoja Anka
z Łužyce.

Ahoj, Danko !



Ahoj, Danko,
zdravím Tě !
Dneska spěchám,
nezlob se.

Dík za psaní,
teď už jim
celkem dobře
rozumím.

Čeština se
lehká zdá,
srbštině je
podobná.

Tvoji fotku
už jsem si
pověsila
v pokoji.

Pozdravuj i
maminku,
tátu, bratra,
Julinku !

Milá Danko, loučím se !
Tvoje Anka
z Lužice.


(Ze sbírky Šwice ptaški - šwicym ja, Budyšyn 1996, s. 75)
Překlad Z. Skenářová

Bohumil Malotín

Dolnosrbské duchovní písně - Kjarliže v proměnách staletí


Touha věřících zúčastnit se bohoslužeb byla prastará, avšak k uskutečnění těchto přání docházelo velmi zvolna. Nepatrné románské rotundy pojaly do svých prostor kromě kněží, sloužících mše, jenom vrchnost. Lid stál venku pod širým nebem a jen zpovzdáli sledoval průběh bohoslužby. Toto oddělení kněží a vrchnosti od lidu můžeme sledovati v některých románských katedrálách. Např. vyvýšené kněžiště u sv. Jiří na Pražském hradě je toho jasným důkazem. Další překážkou přímé účasti na bohoslužbě byla skutečnost, že se mše sloužila jazykem něšemu lidu cizím - latinsky. Byla to sice řeč, která sjednocovala evropské vzdělance středověku i dávno po něm, ale do širokých kruhů národů přece jen nepronikla. A tak věřící usilovali o zapojení svého vyjádření, svých proseb a modliteb ve svém jazyku. Pokud se modliteb týče, tam bylo nezbytné povolit domácí jazyk. Hůře to bylo s písněmi. Po staletí byly u nás církví povoleny čtyři: Hospodine pomiluj ny (naše nejstarší dochovaná píseň), Svatý Václave, Buoh všemohúcí a Jezu Kriste ščedrý kněže, která se kromě církevní půdy až do dnešních dnů i přes období komunizmu udržela jako součást promoční ceremonie na pražské Karlově univerzitě. To bylo až do reformace u nás vše.
Podstatný obrat nastal po reformaci, kterou prakticky začal Jan Hus a v Německu o sto let později dokončil Martin Luther. Od té doby již nebyl jediný církví schválený bohoslužebný jazyk, ale bohoslužba v reformovaných církvích se mohla konat v jakémkoli domácím jazyku a do bohoslužby byl zařazen ve větší míře lidový zpěv. Vznikají nové duchovní písně, které se tradují nejprve ústně, ale záhy se zapisují do zpěvníků, které na přelomu 15. a 16. stol. začaly vycházet tiskem. Nastalo jaro literatur malých národů, které do té doby, až na malé výjimky, udržovaly svou kulturu jen ústním podáním.
Tímto poněkud obšírným úvodem jsem chtěl naznačit, jak dlouhé a obtížné bylo lidové úsilí začlenit se do bohoslužby a jakým prohřešením bylo, když mocné národy těm, které měly v područí, braly možnost projevu ve vlastním jazyku.
Do poreformačního období spadají počátky i lužickosrbské literatury. Byla to Dolní Lužice, která se může pochlubit první tištěnou knihou v lužické srbštině. R. 1574 vydal dolnolužický evangelický duchovní, astronom a botanik (přírodovědec) Albin Moller (1541-1618) zpěvník s překlady německých náboženských písní do dolní srbštiny. Do svého souboru 122 písní zařadil rovněž dva starší překlady, které na příkaz dolnolužického místodržícího (fojgta) hraběte Albrechta Šlika r. 1545 přeložil první evangelický farář v Lubině - Šimon Gast.
Tím jsem se už dostal k pojednání o posledním vydání dolnosrbských duchovních písní, které má lakonický název „Kjarliže“ (duchovní písně). Knížku sestavil Gerald Stone výborem 32 písní ze všech období produkce duchovních písní a vydala ji Domowina r. 1996 za peněžního přispění Nadace. Přehlédneme-li jedno skrovničké vydání duchovních písní z r. 1956, které má spíš historickou hodnotu, uplynulo od vydání předchozího kancionálu 81 let. Byla to dost dlouhá doba na to, aby Dolnolužičané zapomněli, že vůbec kdy jaké kancionály měli. Jak se zdá, přece jen nezapomněli. Z předmluvy G. Stona i z jiných zpráv víme, že na mnoha místech jsou v dolnolužických domácnostech staré kancionály, z nichž účastníci bohoslužeb zpívají. Je jistě velkou zásluhou, že nyní dostávají do rukou nové vydání, které značně usnadní volbu písní při bohoslužbě. Brožovaná knížka tohoto nového výboru 32 písní má 67 číslovaných stran a je doplněna řadou informací, týkajících se jak písní, tak autorů. Na vnitřních stranách přebalu (na záložkách) je uvedena stručná historie vydání tištěných i rukopisných kancionálů. Vnitřní strany přebalu pak přinášejí reprodukce některých zajímavých nebo význačných exemplářů a rukopisné duchovní písně. Autor předmluvy G. Stone se zmiňuje o úsilí, které vedlo Mollera k vydání jeho kancionálu. Byla to touha po sjednocení textů, které v Mollerově době byly značně rozdílné. Jak pozdější praxe ukázala, byla to marná snaha, neboť z rukopisných kancionálů se zpívalo dál. Zpívalo se z nich tím spíše, uvážíme-li, že 175 let po Mollerově vydání nebyl vytištěn žádný kancionál. Teprve 1749 se podařilo (dřívějších neúspěšných pokusů bylo víc) vydat druhý dolnosrbský kancionál tiskem (1749). Jeho autorem, který pořídil výbor písní, byly to opět překlady buď z němčiny nebo z latiny, byl brjazyňský farář Ludwig Will. Jeho kancionál vyšel ve dvou dílech. Překladatelem nebyl jenom on sám, ale na vydání měl hlavní podíl. Jedním z těch překladatelů, jejichž soubor duchovních písní zůstal v rukopise, je Jan Michał Ertel (1721-1785), který mimo jiné překládal i písně českobratrské, z nichž jedna je zařazena do tohoto nového výboru. Willův kancionál pak byl tištěn vícekrát. V předmluvě se dozvídáme o vydáních z r. 1760, 1777, 1786, 1822, 1845 a 1854). Od r. 1860 byly tyto duchovní písně několikrát upravovány a vydávány. Velký podíl na nové redakci zpěvníku má Mato Kosyk (1853-1940). Zpěvník v této redakci vyšel v r. 1882 v nákladu 2000 exemplářů. Průběhem dvou let byl rozebrán, a opět vyšel téhož roku ve stejném nákladu. Toto vydání obsahovalo 615 písní. Bohužel opět velká většina byly překlady. První originální dolnosrbské písně známe teprve z konce 18. stol., ale jak vidíme právě na tomto vydání z r. 1882 a dalších, překladů bylo stále hojně.
Kromě těchto velkých sborníků vycházela porůznu vydání drobnější, duchovní písně byly uveřejňovány i v Casniku a Pratyji, objevily se kancionály ve slěpjanském nářečí (Wjelanův), známe kancionál lubňovský z r. 1769. Dosud vyšlo v Dolní Lužici kolem 40 vydání. Doufáme, že toto drobné, leč velice pěkné vydání najde mezi uživateli oblibu.

Jan Tomíček

Hořické spolky a stavba Srbského domu v Budyšíně


[Spisovatel připomíná velmi plodné styky česko-lužickosrbské v minulém století a rozepisuje se i o Matici lužickosrbské.] ... Její činnost se úspěšně rozvíjela, ale lužickosrbské vlastence trápila jiná věc. Schůze a shromáždění Lužických Srbů se konaly v budyšínských hospodách. Chyběl vlastní dům, kde by byla umístěna matiční knihovna, muzeum a kde by se lužickosrbští vlastenci mohli scházet. Myšlenku získat takovýto dům podporovali faráři K. A. Jenč a Michał Hórnik. V r. 1873 částečně tento plán realizuje výše uvedený Jan Arnošt Smoler (od r. 1872 předseda Matice srbské), když kupuje za své a částečně i Hórnikovy peníze starou budovu, kde zřizuje r. 1875 vlastní lužickou tiskárnu. Smoler byl však velmi zadlužen, proto peníze sháněl u ostatních Slovanů. Vypůjčil si např. u ruského šlechtice Bašmakova a u pražské Živnostenské banky. Zlepšení peněžní situace Matice srbské se však nedočkal, zemřel totiž r. 1884, když předtím odkázal tiskárnu svému synu Markovi. Předsedou Matice byl potom Michał Hórnik, ale i ten r. 1894 umírá. Hlavní osobou mezi lužickosrbskými vlastenci se potom stává Arnošt Muka, který své úsilí obrací ke zbudování nového důstojného Srbského domu, neboť starý už nedostačoval. Základní kámen k tomuto domu byl položen 21. dubna 1897 (k 50. výročí založení Matice srbské), tedy více než před sto lety. Celá stavba byla dokončena r. 1904. V domě byla umístěna srbská tiskárna, knihkupectví, matiční knihovna, srbské muzeum, zasedací sál a kavárna. Je velmi zajímavé, že k vybudování tohoto domu přispěli peněžně i naši hořičtí pradědové. Jakým způsobem, o tom nám přináší svědectví např. časopis hořického hudebního spolku Dalibor „Lýra“, kde v čísle z 15. května 1894 čteme: „Vždy ctíti bude spolky hořické, večer lužiký pořádavší, že prvními byli v Čechách, propagujícími myšlénku stavby národního domu srbského v Budyšíně, jenž pro tuto dobu je jedním z nejpřednějších cílů snažení bratří našich Lužičanů, tento večer ctí Hořice tím více, že snad příklad jich k následování povzbudiv, oživí styky lužicko-české ...“
Lužický večer se konal dne 22. dubna 1894 z podnětu Měšťanské besedy a spolupořadateli byly spolky Dalibor, divadelní ochotníci, Ratibor, Vesna a Živnostenská beseda. Hořický kronikář a učitel Josef Pazourek (pozdější rektor Vysoké školy obchodní v Praze) napsal, že „nejzajímavější částí programu byla přednáška p. Adolfa Černého, spisovatele a vzácného příznivce a znatele Lužice, s nímž i pisatel těchto pamětí měl r. 1891 příležitost Lužici prohlédnouti a hlavní sloup Srbstva, nyní již zvěčnělého kanovníka Michała Hórnika, navštíviti.“ Adolf Černý ve své přednášce líčil strádání, útisk a pozvolné vymírání Lužických Srbů v minulosti, jejich přítomnost a do budoucnosti vyjádřil naději, že „národ, jenž takovou životní silou se honosí - nezahyne!“ Slova přednášejícího doplňovaly fotografie, kolující sálem.
Další program byl již hudební a divadelní....
Návštěva této akce, která se konala v divadelním sále (na radnici), byla slušná, čistý výnos díky četným přeplatkům činil 27 zlatých. Peníze byly odevzdány prostřednictvím Adolfa Černého na vytčený účel, tedy na stavbu Srbského domu v Budyšíně. Spolek lužických studentů v Praze „Serbowka“ pozdravil pořadatele i účastníky večera telegramem, který končil slovy: „Kéž vzkvétá vzájemnost lužicko-česká!“ ....
V současné době už Lužičtí Srbové od nás neočekávají a ani nepotřebují hmotnou pomoc. Duchovní, kulturní a morální podporu však potřebují dnes stejně jako před sto lety.
Pod Zvičinou 16, 1998, č. 1, s. 9 -11

ZPRÁVY

PhDr. Miloš Schmidt bude přednášet na téma Slovanský sjezd v Praze 1848 a Lužičtí Srbové. Přednáška se koná v úterý 26. května 1998 v 17 hod. v Lužickém semináři na Malé Straně, U Lužického semináře 13.

Z domova


Dne 11. 3. 1998 se v Praze konala schůze výkonného výboru Spolku česko-lužického. Výbor schválil obnovení členství p. J. Bartoně, někdejšího člena SČL. Ke 100. výročí narození Jurije Wićaze-Praského SČL převzal péči o jeho hrob na Olšanech a vyplatil jej ze svých prostředků do r. 2004. Dalším bodem jednání byly připomínky k návrhu informačního letáku o Lužických Srbech, jehož vydání a distribuci SČL připravuje.
zs

Výkonný výbor Spolku česko-lužického na schůzi 15. 4. 1998 rozhodl, že se připojí k přípravám na uspořádání Všeslovanského sjezdu 2.-5. 6. 1998 (u příležitosti 150. výročí pražského Slovanského sjezdu 1848). Bližší informace poskytne Radek Mikula (tel. 02 7915810). Uvítali bychom pomoc při ubytování slovanských hostí.
-mrak-

Na členském večeru Sdružení přátel Lužice při Společenosti Národního muzea v Praze 24. 3. 1998 v Lužickém semináři přednášel PhDr. Zd. Boháč, CSc., na téma „Skladba a uplatnění lužickosrbské inteligence od reformace do současnosti“. Řečník přiblížil posluchačům národnostní poměry v Lužici před reformací a po ní, vysvětlil, jak docházelo k místnímu jazykovému rozlišení, ukázal na hospodářskou a politickou skladbu Lužice. Na základě přesných statistických údajů (v tom je obzvláštní hodnota přednášky) posluchače seznámil, jak a v kterých určitých údobích jednotlivé oblasti, náboženské a společenské skupiny přispěly ke vzniku národně uvědomělých lužickosrbských vzdělanců.
J-a

Mirek Kovářík v Českém rozhlasu na stanici Praha v pořadu Dobré jitro 12. 4. 1998 se zmínil o křižáckých jízdách v srbské Lužici a do vysílání zařadil i rozhovor s dr. Zd. Boháčem, CSc., vedoucím autobusového zájezdu českých turistů, kteří v té chvíli právě přejížděli státní hranice na severu Čech.
J-a

Velikonoční zájezd do Lužice. V letošním roce uspořádalo opět po několika letech Sdružení přátel Lužice tradiční velikonoční zájezd na křižácké jízdy do Lužice. Zcela zaplněný autobus vyjel na velikonoční neděli brzy ráno ve směru na Varnsdorf a Budyšín a již před desátou hodinou přijel do Radwora. Tam měli účastníci zájezdu příležitost navštívit sváteční bohoslužbu a prohlédnout si pamětihodnosti obce. Před polednem jsme již mohli obdivovat jezdce na krásně vyzdobených koních a jejich odjezd od farního kostela. Při přejezdu našeho autobusu do Pančic-Kukowa jsme se s těmito jezdci ještě jednou setkali u Wjelkowa a zdáli jsme pozorovali procesion budyšínských křižáků do Radwora. - Po příjezdu do Pančic-Kukowa jsme bezprostředně sledovali výjezd klášterských křižáků ze zcela zaplněného areálu kláštera. Ve volném čase před příjezdem chrósćických velikonočních jezdců jsem účastníky seznámil s historií a architekturou kláštera Mariina Hvězda, který v letošním roce slaví 750. výročí svého založení. Po příjezdu bylo asi 200 jezdců z Chrósćic uvítáno abatyší kláštera v srbské řeči. Svůj projev ještě ve zkrácené formě zopakovala německy s ohledem na velký počet přihlížejících. - Po celou dobu nám i křižákům počasí přálo, teprve po našem setkání s njebjelčickým procesionem mezi Wotrowem a Jaworou začaly padat první kapky. Následný déšť jsme my, na rozdíl od křižáků, již trávili v teplém autobuse na cestě domů. Bylo sympatické, že jsme mohli sdělit své čerstvé dojmy redaktorovi Serbských nowin a že přes náš mobilní telefon se s námi již dříve spojil redaktor Českého rozhlasu Mirek Kovářík. Mohli jsme tak informovat v přímém vysílání české posluchače o naší cestě po Lužici. I v letošním roce stoupl počet křižáků, jsem přesvědčen, že překročil 1400 účastníků. Rovněž stoupá počet přihlížejících, takže přesun mezi jednotlivými centry procesionů se stává obtížnějším.
Zdeněk Boháč

Dojmy z letošních lužickosrbských Velikonoc.

Již podruhé vyjel z Chrastavy (okres Liberec) autobus se 45 účastníky zájezdu do Horní Lužice. Počet míst zdaleka nestačil pro všechny zájemce, asi deset jich musilo být odmítnuto. - Přes Varnsdorf a Lubij (Löbau) jsme dojeli asi v 9 hod. do Budyšína. Již cestou jsem upozornil na budovu lužickosrbského gymnázia ve Varnsdorfu, na horu Čornobóh při průjezdu obcí Bukecy atd. (Zájezd předcházela instruktáž s promítáním videofilmu o Lužici, který jsme sami pořídili z několika amatérských videozáznamů a doplnili záběry s obecně kulturní tematikou: vlajka, někteří z buditelů, obrázky M. Nowaka, ukázka knižní tvorby a časopisů. U příležitosti 50. výročí schválení zákona o zachování lužickosrbské národnosti jsme uspořádali v našem městském muzeu rozsáhlou výstavu, kterou zhlédlo 16 tříd místních škol a také všichni účastníci velikonočního výletu. Navíc si každý koupil brožuru s nejdůležitějšími fakty ze života Lužických Srbů). - V Budyšíně jsme prošli kolem budovy redakcí na rohu Sukelnské ulice, prohlédli jsme knihkupectví (Smolerjec kniharnja) a navštívili prostory SKI v přízemí Srbského domu. Naše cesta vedla k Německo-srbskému divadlu a kolem míst, kde stával původní Srbský dům z let 1904-45. Z mostu Míru mnozí fotografovali jedinečné panoráma budyšínských věží. Tam jsme také zastihli první procesí velikonočních jezdců, směřujících od Srbského kostela do Radwora. - Při druhé části prohlídky města jsme zašli do chrámu sv. Petra, na hřbitov Mikławšk a kolem Matyášovy brány do Srbského muzea na budyšínském hradě. Po Velikonoční cestě (Jutrowny puć) jsme se vrátili za pěkného počasí k mostu, prošli jsme náměstím a hlavní třídou (Bohata hasa) zpět k autobusu. - Odpoledne jsme zhlédli průvod jezdců na křižovatce u Zejic, v Chrósćicích jsme sledovali objíždění hřbitova a naší pozornosti neušlo poměrně dost krojů, v nichž sem přišly starší ženy. - Upozornil jsem na oběti polských vojáků v oněch místech na samém konci války. Vyvrcholení bylo v Ralbicích. Většina z účastníků viděla onen jedinečný hřbitov se stovkami bílých křížů poprvé a také počet jezdců tu byl daleko největší. Byli to ovšem německy zpívající „jěcharjo“ z kulowské farnosti1. - Cestou zpět jsme se vraceli po silnici Wojerecy-Budyšin a měli jsme štěstí. Přes silnici přecházelo zrovna dlouhé procesí z Radworu do farnosti Baćoń. - Teprve při zpáteční cestě, když jsme již seděli v autobuse, začalo drobně pršet. - Zájezd se loni i letos líbil a mnozí nechtěli ani uvěřit, že osmdesát km od našeho města je možno nahlédnout do zcela odlišného způsobu života, poznamenaného upřímnou zbožností. - Jinak velmi úspěšný den byl zkalen dvěma smutnými zprávami: Na Mikławšku jsem spatřil čerstvý hrob grafičky a malířky Wórši Langové (Wórša Lanzyna). Při pročítání nejnovějšího vydání Srbských novin jsem se dozvěděl, že byl před několika málo dny na Mikławšku pochován Anton Nawka, nestor lužickosrbské literatury, znalec jazyka a významný kulturní činitel. Po nedávném odchodu dr. P. Völkela jsou to další citelné ztráty pro srbskou kulturu.
Dr. F. Vydra
1 Poznámka redaktorova: Před nemnoha lety jsem vícekrát zajížděl o Velikonocích do Lužice na křižáky. Tenkrát část kulowského průvodu, v níž jeli Lužičtí Srbové, zpívala lužickosrbské písně, část, v níž jeli Němci, zpívala písně německé.

Slovanská vzájemnost včera, dnes, zítra byla námětem semináře uspořádaného 28. 3. 1998 ve smíchovském divadle Akcent sjezdovým výborem pro oslavu 150. výročí Slovanského sjezdu v Praze. Program zahájil prof. Břetislav Chvála, hlavní reprezentant přípravné činnosti pro konání Všeslovanského sjezdu ve dnech 2.-5. 6. 1998 v Praze. Připomněl účastníkům existenci již dvanácti slovanských států a společný úkol pracovat pro myšlenku slovanské vzájemnosti. Zatímco např. v Rusku a Jugoslávii má podle jeho slov projekt Sjezdu podporu sdělovacích prostředků, v ČR čelí mimo troje levicové noviny jejich informační blokádě. Sjezd proběhne v sále hotelu Pyramida na Dlabačově s minimální kapacitou 480 míst. Z Ruska přijede asi 100 účastníků, z Polska 60, z Běloruska 25 atd. Nejisté je dosud zastoupení Lužice. Podle informací organizátorů svou účast odřekla Matice lužickosrbská. Původně totiž počítala s konáním vědecké konference, nebyla spokojena s tím, že její zástupce nebyl pozván na zasedání přípravného výboru, a zřejmá je i rozdílnost názorů na politickou orientaci Sjezdu. Přítomní členové SČL, mimochodem zavázaní jednat pouze o pozorovatelském statutu Spolku, nabídli překladatelskou službu a zprostředkování styku s jinými lužickosrbskými zájemci o slovanskou problematiku. Domnívají se, že přinejmenším důležitost výročí je důvodem pro to, aby Lužičtí Srbové byli o Sjezdě informováni a sami se mohli rozhodnout, zda utvoří svou výpravu. Posluchači se dále dozvěděli, že na návrh běloruské delegace, o jejíž vedení projevil zájem sám prezident Lukašenko, přibude k původně zamýšleným pěti pracovním skupinám šestá zabývající se sociálními problémy pracujících ve městě a na vesnici. Řečník opakovaně zdůraznil, že Sjezd nesmí zůstat jednorázovou akcí, nýbrž musí následovat posjezdová spolupráce slovanských organizací v ČR.
S tématem Slovanský sjezd a jeho význam pro identitu slovanských národů vystoupil doc. Josef Haubelt. Prohlásil, že kolem r. 1848 žily všechny slovanské národy v podmínkách sociálního, národnostního a třídního útlaku, a odsoudil pangermánský a expanzionistický duch frankfurtského parlamentu. Vyzdvihl původní rozsah slovanského osídlení a vyvodil z něj závěr, že Franz Neubauer by se neměl vracet do Českých zemí, nýbrž se naopak odstěhovat na západ od Mnichova. Knihu romanisty Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu označil za nestydatý pamflet a ocenil postavu Jana Masaryka. Varoval, že napříč Evropou vzniká přehrada mezi „hodnými“ (Češi, Poláci, Slovinci, Chorvaté) a „zlými“ Slovany a odsoudil rozšiřování NATO. Na ČT 2 nedávno vysílaný dokumentární film o prezidentu Lukašenkovi nazval hanopisem, jejž by veřejnoprávní televize neměla vysílat. Seriózně vyzněl referát doc. Jozefa Mravíka, předsedy Sdružení slovanské vzájemnosti SR, na téma Slovensko-česká vzájemnost včera, dnes, zítra. Referent nesouhlasí s názorem, že za problémy minulosti je třeba udělat tlustou čáru. Přežívají v nás samých, a proto se jimi musíme vážně zabývat. Zdrojem prvního velkého nedorozumění mezi Čechy a Slováky bylo Štúrovo přijetí spisovné slovenštiny. Od něj se přednášející dostal přes různá chápání československé jednoty k osobě Andreje Hlinky, který nikdy nebyl pro rozbití státu, což není všeobecně známo. Vyhlášení Slovenské republiky v r. 1939 bylo jen vedlejším produktem hitlerovské agrese. Rozhodnutím lidu nebyl ani rozpad státu v r. 1992. Závěrem vyjádřil referent mínění, že lidsky a kulturně se Česko-Slovensko rozdělit nedá. Na adrese „Dobšinského 16, 815 29 Bratislava“ vydává Slovenská rada Združenia slovanskej vzájomnosti svůj Spravodajca.
Ing. Dalibor Plichta pronesl referát na téma Úsilí slovanských národů o svět rovnoprávných a nezávislých států. Ostře kritizoval zakládání euroregionů, rozpuštění hranic národních států a rozšiřování západních organizací na východ. Posluchačům oznámil, že 19. 12. 1997 vyzvala konference ministrů OBSE k vypracování Charty evropské bezpečnosti, a navrhl, aby k tomu Sjezd přijal usnesení.
V diskusi vystoupil kromě jiných zástupce SČL Richard Bígl, který vyjádřil opačný názor na film Jurije Chaščevadského a své znepokojení z porušování lidských práv v Bělorusku. Odpovědí na dotaz, zda byla na Sjezd pozvána též běloruská opozice, byly převážně nekonkrétní výzvy ke slovanské jednotě. Z řad organizátorů však zazněla i slova, že Sjezd bude otevřen všem příznivcům slovanské vzájemnosti. Styčná adresa pořadatelů Sjezdu je Břetislav Chvála, Nedvědovo nám. 2, 147 00 Praha 4, tel. 61 21 44 39.
R. Bígl

Malíř lužických krojů coby palačinka.

Shodou okolností jsem opět navštívila restauraci U Ludvíka na Palackého třídě v Poděbradech. V jídelním lístku jsem tentokrát postrádala povídání o L. Kubovi. Na moji výtku mi číšník sdělil, že lístek předělávají a douška o slavném umělci, který se narodil v prádelně, již neexistující, za rodným domkem, jenž zde stával, bude do jídelního lístku vrácena. Uspokojena tímto sdělením, objednala jsem si palačinku Ludvík, leč náplň - sladké ovoce atd., nic pro diabetika. Mají i slané palačinky, ty však umělcovo jméno nenesou. - V Galerii L. Kuby na kolonádě jsem se dozvěděla, že letos uspořádají výstavu Mistrových obrazů - doba není dosud známa.
Jana Nováková

Dopis z Hořic (17. 3. 1998)

Jako dlouholetý zájemce o Lužici a Lužické Srby se snažím propagovat česko-lužické vztahy na Hořicku. Od počátku 90. let jsem pomohl spolu s Janem Peterou a CK HOŠKA TOUR uspořádat zájezdy na velikonoční jízdy do Lužice (celkem šestkrát) a dvakrát na svátek Božího těla. Bohužel v r. 1997 se zájezdy již nenaplnily, takže letos je pan Hoška již nedal do ročního plánu. Snad tedy v dalších letech. Při výše zmíněných zájezdech jsme s Janem Peterou natočili a doprovodili komentářem videokazetu o velikonočních jízdách a o Božím těle v Lužici. Ve spolupráci s KČT jsme uspořádali před několika lety přednášku o Lužici s videem a diapozitivy v Městské knihovně Hořice. - S historií a současností Lužických Srbů seznamuji i čtenáře regionálního časopisu Pod Zvičinou, jehož vydavatelem se od r. 1996 stalo naše hořické gymnázium. V tomto periodiku jsem se pokusil lužickosrbskou tematiku čtenářům přiblížit v článcích: Lužičtí Srbové včera a dnes (XI. 2 / 93), Česko-lužické vztahy na úsvitě dějin (XII. 3-4 / 94), Lužice a Lužičtí Srbové v českém státě (XIII. 1 / 95), Z historie Lužického semináře (XIV. 2-3 / 96), Jan Pavel II. a Lužičtí Srbové (XVI. 1 / 98), Hořické spolky a stavba Srbského domu v Budyšíně (XVI. 1 / 98) .... PhDr. Jan Tomíček

Pocta ruské badatelce

Ljudmila Pavlovna Laptěva, profesorka dějin jižních a západních Slovanů na Lomonosovově Moskevské státní univerzitě, byla vyznamenána pamětní medailí Karlovy univerzity. Medaili přijala v Karolinu na slavnostním zasedání na závěr konference, konané 3.-7. 4. 1998 v Praze u příležitosti 650. výročí založení KU. Pražské vysoké učení tím ocenilo zásluhy Ludmily Pavlovny ve výzkumu českých dějin. Hlavní okruhy badatelčina zájmu jsou české dějiny do r. 1848, dějiny slavistiky a dějiny rusko-slovanských vědeckých a kulturních styků v 19. a počátkem 20. stol. Bibliografie jejích tištěných vědeckých prací čítá zatím hodně přes 400 položek. Ludmila Pavlovna věnuje velké úsilí i sorabistice (uveřejnila zatím skoro 50 prací, vychovala v tomto oboru i jednoho kandidáta věd). Z vysokého vyznamenání se spolu s paní profesorkou radujeme a přejeme jí další úspěchy v jejím oblíbeném oboru.
R

Nová literární iniciativa na severu Čech.

Po vydání antologie Strach o moudivláčka, v níž jsou zařazeny ukázky básnické a prozaické tvorby severočeských a lužickosrbských autorů, přišel varnsdorfský básník Milan Hrabal s další průkopnickou iniciativou na poli česko-lužických vztahů. Ve spolupráci se Svazem lužickosrbských umělců a na základě grantu pro kulturní činnost v severních Čechách se připravuje výbor lužickosrbské poezie nejmladších současných autorů. Jde o paralelní texty česko-lužickosrbské. Jazykový překlad pořídil dr. F. Vydra, básnické zpracování textů bude dílem Milana Hrabala. Do sbírky budou zařazena díla těchto básníků: Milenka Šołćic, Měrana Cušcyna, Lubinka Šěnec, Marko Dyrlich aj. Chystaná knížka vyjde nejspíš letos na podzim.
- FV -

Z Horní Lužice

Průměrně 32 školních a 40 beletristických nebo vědeckých knih se vydává ročně v Lužici v posledních letech.
Pawčina 1998 nalěćo s. 12

Změna ústavy SRN. Spolková rada (vláda) schválila změnu Základního zákona. Tím je umožněno odposlouchávání soukromých bytů (kromě soukromých místností novinářů, lékařů a právníků). SN 6. 2., 6. 3. 1998

Kulturne institucije Serbow wohrožene. V tomto článku rozmlouvá Marko Suchy, ředitel Nadace pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud) s vedoucím redaktorem Serbských nowin Benediktem Dyrlichem. Protože spolková vláda příští rok opět sníží svůj podíl na podpoře Lužických Srbů (Pozn. red.: Załožba za serbski lud dosud dostávala peníze rovným dílem od spolkové, saské a braniborské vlády), bude mít Załožba o 1 milion hr (DEM) méně než letos. Toto snížení bude nutno vyrovnat reorganizací, např. spojením divadla a ansámblu v jeden celek (dosud dávala Załožba budyšínskému Němsko-serbskému dźiwadłu 3,4 milionů hr, tj. 27 % celkového svého rozpočtu), omezením podpory institucím (přičemž by zůstal nedotčen příspěvek jednotlivým určitým projektům) aj.
Př 6. 2. 1998

Členská schůze Lužickosrbského školského spolku (Serbske šulske towarstwo z. t. / SŠT) se konala 7. 3. 1998 ve škole v Pančicích-Kukowě. Jediným tématem bylo Co činit, aby se lužickosrbským školám zabezpečila budoucnost. S touto otázkou bezprostředně souvisí budoucnost národa. Dorostu pro lužickosrbské školy, zejména pro třídy A, ubývá (po převratu r. 1989 prudce poklesl roční přírůstek obyvatelstva). To je demografický jev, který nelze změnit. Je tedy zapotřebí hledat východisko jinde. Jednání schůze ho našlo v tomto postupu: Vynaložit veškeré síly na to, aby vzrostl počet dětí, které ovládají lužickou srbštinu jako mateřský jazyk. Příkladem může posloužit Bretaň. Tzn. vycvičit už děti předškolního věku v lužické srbštině, jako by to byla jejich mateřština. Pro tento cíl je nutno získat širokou lužickosrbskou i německou veřejnost. Leccos se na tomto poli už vykonalo. Např. v Koćině rodiče takovou mateřskou školu žádají. - Předsedkyně SŠT Ludmila Budarjowa vytyčila tento cíl: Práce SŠT se od příštího školního roku zaměří hlavně na děti předškolního věku a jejich rodiče. SŠT vypracovalo vzorový projekt školek, nazvaný WITAJ. „Vítáme lužickosrbské i německé děti do společných skupin, aby se lužické srbštině i němčině naučily stejně dobře. Všechny děti z takových školek budou pak moci chodit do lužickosrbských tříd. - Tímto vzorovým projektem chceme lužickosrbské školy s třídami žáků, jejichž mateřštinou je lužická srbština, udržet a vytvořit nové. V Horní, střední a Dolní Lužici mají vzniknout malá kulturní střediska, v nichž se užívá lužické srbštiny. - Bezmála po 40 letech vznikla nyní v Dolní Lužici zas třída, v níž se mluví mateřským jazykem. Důsledky toho se projeví příznivě i v Dolnolužickosrbském gymnáziu.“ - Rada Nadace pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud) schválila 5. 11. 1997 peněžní podporu pro takový podnik, za nějž bude spoluzodpovědné SŠT. - Domowina a spolky v ní sdružené považují udržení a opětné vytvoření lužickosrbských škol s třídami, v nichž se užívá lužické srbštiny jako mateřštiny, za národní úkol a přislíbíly trvalou pomoc. - 2. 3. 1998 už SŠT přijalo do své péče takovou mateřskou školu v Žylowě v Dolní Lužici, letos v září přijme školku v Rowném v Lužici střední. Wojerečtí rodiče takovou mateřskou školu žádají a jsou ochotni své děti několik km do ní vozit. „Tady nejde o zachování malých mateřských škol, ale o budoucnost lužickosrbských tříd po celé Lužici. Z tohoto důvodu jsme připraveni přijmout do své péče lužickosrbské mateřské školy na Budyšínsku i Kamenecku a starat se o ně,“ zakončila projev L. Budarjowa.
Př 13. 3. 1998

Z Dolní Lužice

Snahy o zachování a obnovení srbštiny ve střední a Dolní Lužici se množí. Domowina a kroužky zájemců pořádají jazykové kurzy, v nichž se školí učitelky mateřských školek, které mají obnovit znalost jazyka předškolních dětí. Po velkém, několik měsíců se vlekoucím úsilí, dochází k otevření mateřských školek, v nichž se mají děti seznamovat s jazykem svých předků. Doufejme, že úroveň výuky bude podstatně vyšší než v tzv. třídách B, v nichž znalosti srbštiny jsou neuvěřitelně mizivé, jak jsem se měl možnost přesvědčit. - Masopustní veselí prostoupilo celou Dolní Lužici, což je mimo jiné důvod k „přehlídkám“ krásných dolnosrbských krojů. NC 7
Již několik semestrů probíhá na univerzitě v Postupimi - v Institutu slavistiky - kurz západoslovanských jazyků, který vede prof. dr. Pětš Kosta. Od 1. dubna - tedy od letního semestru - se zde mohou školit rovněž budoucí učitelé srbštiny. Kurz je dvouletý a některým předmětům - všechny se týkají srbštiny - bude vyučovat Madlena Norbergová, nejmladší dcera faráře Herberta Nowaka. - Po životě, věnovaném hudbě, zemřel 11. 2. 1998 ve věku 63 let Beno Njekela. Po krátkém studiu na gymnáziu ve Varnsdorfu, které v poválečných letech bylo dopřáno studentům z Lužice, maturoval v Budyšíně a ihned po maturitě šel na vysokou múzickou školu do Lipska, po jejímž ukončení pracoval jako hudební redaktor srbského rozhlasu. Když začínal, neměl v hudebním archivu více než 150 srbských titulů. Po desetileté činnosti zvýšil počet nahrávek na úctyhodné číslo 1700. Beno Njekela se významně uplatňoval jako komponista, a to především populární hudby. Psal srbské šlágry, zhudebňoval srbské texty, účastnil se bezpočtu hudebních setkání a koncertů. V neposlední řadě se věnoval i komponování vážné hudby. Kromě Lužice byl známý i v zahraničí (Polsko, Čechy). S Benem Njekelou odchází srbské Lužici významný hudební činitel. NC 8
Bernd Pittkunings vydal dlouhohrající kazetu (CD) s nahrávkou vlastních písní. Nahrávka má název „Z njeznatego luda“ a je nyní v prodeji. - Článek André a Kerstin Micklitza zve k návštěvě zimních Jizerských hor. NC 9
Na žádost místní domowinské skupiny proběhl v Rogowě kurz srbštiny, zúčastnilo se ho 20 zájemců. Malá část z nich měla jisté znalosti srbštiny. Není bez zajímavosti, že rogowské nářečí má podobnosti s dolnosrbštinou z okolí Grodka a Slěpého a nikoli s poměrně blízkými Janšojcemi. Tak se např. v Rogowě místo „źowćo“ říká „golica“ (děvče). - Rubrika „Z Casnikom ducy“ informuje o turistických průvodcích po slovanských zemích (Polsko, Čechy, Slovensko) a doporučuje poznávání těchto krajů a jejich obyvatelstva. - Samostatný článek Kerstin a André Micklitza (Miklicových) poutavě popisuje putování do Babiččina údolí a seznamuje čtenáře se životem a tvorbou B. Němcové. - Z rozhovoru Horsta Adama s redaktorem dolnosrbské knižní produkce zjišťujeme, že od r. 1990 paní Jana Pěčkojc-Lévano, která mimo jiné studovala v Praze na Karlově univerzitě, redigovala 40 srbských a německých titulů, určených pro Dolní Lužici. NC 12
Čtyři leta po schválení Srbského zákona braniborským parlamentem, který platí pro Dolní Lužici a který Srbům zde žijícím přinesl řadu výhod - např. televizní vysílání v dolnosrbštině a řadu dalších, připravuje konečně i Sasko podobný zákon pro většinu Horních Srbů. Snad konečně bude vyslyšeno dosud marné volání po zavedení televizního vysílání pro Horní Lužici. Srbský zákon v Sasku je v platnosti plných 50 let. - Dr. Lotaŕ Balko, známý lužický narodopisný pracovník, oslavil 1. 4. sedmdesátiny. NC 13
Pestrost zpráv z Lužice doplňuje velmi často Wolfgang Wajs svými postřehy z nejsevernějších oblastí Dolní Lužice. Má k tomu skutečně blízko, neboť jeho domovská obec je Tšupc (rodiště Albina Mollera). Pokud to nejsou zprávy přímo z této obce, dovídáme se o dění z blízkého okolí. I v Nowé Niwě - severně od Tšupce - se probouzí slovanské povědomí. Zatím se projevuje v obnovování srbských zvyků. Autor článku, který umí dokonale srbsky, doporučuje, aby se rovněž obnovila výuka srbštiny. NC 14
(Připravil B. Malotín)

Dolnosrbské studio televize a rozhlasu ORB v Chotěbuzi se přestěhovalo do nové budovy v Berlínské ulici č. 155.
Př 13. 2. 1998

Nové knihy a články

Čtyřicátý svazek edice Serbska poezija předkládá čtenářům málo publikovanou literaturu Pokěrluški a bamžycki, což je rovněž název knížky. Ludger Udolph vybral z časopisecké literatury 32 těchto lidových básní . Sborníček obsahuje 22 hornosrbských pokěrlušků a 8 bamžycek, mezi nimiž je jedna z Brunojc, z obce, která je dnes na polském území a v níž před několika málo lety žila jedna Srbka, více než devadesátiletá. Knížka má 62 stran + 2 nečíslované s obsahem a tiráží a bohatě využitý přebal, tak jako to bylo u „Kjarližů“, o nichž jsme referovali výše. Přebalu je využito k předmluvě a reprodukcím textů, z nichž převážná část je z ČMS a jeden je Smolerův rukopisný zápis později uveřejněný v jeho „Pěsničkách“. - Co to pokěrluški a bamžycki jsou? Jsou to lidové zpívané legendy. Hornosrbský název pokěrluški je čtenáři, méně zasvěcenému, jasnější. Jsou to písně blízké kěrluším (duchovním písním). Ale jak Dolní Srbové došli pro totéž označení ke slovu bamžycki, si nedovedu vysvětlit. Bamž je dolnosrbské označení pro papeže, a tato lidová poezie s papežskou institucí nemá mnoho společného. - Jak se z předmluvy dočítáme, mají tyto písně prastarý původ. Odvíjejí se ze středověkých legend a středověkých her, z nichž některé mají kořeny až v 8. stol. po Kr. Otázkou zatím zůstává, zda tyto hry byly provozovány také Lužickými Srby. V Evropě byly tyto písně rozšířeny poměrně hojně. Setkáváme se s nimi u Němců, Rusů, Bulharů, Čechů a dalších národů. Některé z nich jsou zapsány ve sbírkách lidových písní, z nichž můžeme vysledovat určité spojitosti mezi jednotlivými písněmi. Tak např. pokěrlušk Pod Róžantom leži łučka zelena má české varianty, které zapsal Fr. Sušil (č. 9 - 12). Zajímavé je, že mezi polskou a rusínskou lidovou písní tuto tematiku téměř nenajdeme. - V Lužici se pokěrluški a bamžycki vyskytovaly poměrně hojně a již v první polovině minulého století budily pozornost sběratelů a lidovědných badatelů. První z nich zapsal r. 1830 ve Wochozech Handrij Zejler a poprvé vyšly tiskem ve Smolerových „Pěsničkách“ (1841/1843). Od r. 1860 je začal otiskovat v ČMS Michał Hórnik. V Dolní Lužici sbíral Hendrich Jordan, popojský učitel. V 80. letech minulého stol. po celé Lužici sbíral Arnošt Muka, v katolických oblastech byl v tomto oboru činný Michał Róla a několik neznámých variant zapsal náš Adolf Černý. V nové době se tomuto tématu věnoval Pawoł Nedo, ale důkladné zhodnocení této poezie zatím chybí. - Knížku, jako i další z této řady, vydala Domowina za peněžní podpory Nadace v r. 1997. Je to další zajímavý tisk lužickosrbské poezie.
Srovnávací literatura: B. Malotín

Mićo Cvijetić, Lužički Srbi i Jugosloveni. Uzajamne literarne veze u periodici za književnost, nauku i kulturu (1840-1918). - Matica srpska, Novi Sad 1995, s. 214. Kniha poprvé zpracovává lužickosrbsko-jugoslávské styky, jak jsou zachyceny v periodikách literárních, vědeckých a obecně kulturních od 40. let 19. stol., kdy se tento druh vzájemné spolupráce teprve začal rozvíjet, do konce 1. světové války. Autor však využil i ostatních tiskovin, vzájemných překladů atd., vztahujících se k příslušnému období, i archivních pramenů. Podnětem k práci byl jeho pobyt v Lipsku (1978-1982), kde působil jako jugoslávský lektor na univerzitě. Tam se spřátelil s Lužickými Srby, což mu usnadnilo proniknout hlouběji do lužickosrbské problematiky. - Kniha je rozdělena do šesti kapitol. V nich autor rekapituluje výsledky dosavadních prací na dané téma, a tematiku podstatně prohlubuje, rozšiřuje a domýšlí, takže vzniklo dílo zcela nové, původní. Výsledky svých bádání utřídil do řady skupin, např. jugoslávské časopisy o lužickosrbských periodikách a autorech (rozděleno do tří období 1840-1880, 1880-1900, 1900-1918), překlady lužickosrbské umělé poezie a prózy do jugoslávských jazyků, lidová tvorba (lužickosrbská v jugoslávských a jugoslávská v lužickosrbských časopisech), cestopisy (srbocharvátské a slovinské z Lužice, lužickosrbské ze slovanského jihu). - V bohatých kulturních stycích lužickosrbsko-jugoslávských mimořádné místo zaujímá Josip Milaković (1861-1921). Ačkoliv nikdy v Lužici nebyl a nesetkal se s žádným lužickosrbským spisovatelem nebo kulturním pracovníkem, kromě A. Muky, poznal Lužici a její kulturu prostřednictvím Adolfa Černého (setkal se s ním poprvé 1899 v Sarajevu), jehož překládal do srbocharvátštiny. Četl jeho časopis Slovanský přehled i jeho knížky. Mimo něho udržoval písemné spojení s básníkem J. Bartem-Ćišinským a filologem A. Mukou. Od nich dostával lužickosrbské časopisy i knihy a zprávy o dění v Lužici. Milaković otiskoval své práce ponejvíce v sarajevském časopisu Nada, ale i v jiných. Na první místo v lužickosrbské literatuře staví Zejlera, Ćišinského a Kosyka, i když si všímá i jiných básníků. Vedle básnictví věnuje pozornost i prozaikům. Pojednává i o lužickosrbské vědě, spolcích (MS), časopisectví (ČMS), vydavatelství, novinářství. Vidí lužickosrbskou literaturu v jejím vývoji, hodnotí literární a společenské směry (např. mladosrbské hnutí), píše články k literárním výročím, recenze na nové sbírky poezie J. Barta-Ćišinského aj. Jeho syntetickou prací je literárněhistorický výklad Lužički Srbi, vydaný knižně v Sarajevu 1920. - Autor skromně nazývá svou práci mozaikovitým pohledem na styky Lužických Srbů a Jugoslávců, jde však o velmi důkladné syntetické dílo, které se bezpochyby stane na dlouhou dobu základním a nejdůležitějším pramenem poučení o vytčené problematice.
Poznámka. Mimo rámec vytčené tematiky, autorem plně vyčerpané, by se našly neotištěné rukopisné překlady, které by bohatost styků dokreslily. V této souvislosti bych chtěl upozornit na pozoruhodný překlad hrdinské písně srbské Ryšljanin Wuk a doža wenecki (435 veršů !), který pořídil Michał Róla (vystihl i verš desaterac) a zapsal do rukopisné Serbowky pražských studentů a gymnazistů v Lužickém semináři r. 1862/63.
J. Mudra
Podobiznu M. Cvijetiće nakreslil akademický malíř Ctibor Vořech.

Richard Bígl, Východní Lužice - půlstoletí ve slovanském státě. - Slovanský přehled 4/97, s. 457 - 464. I pro erudované čtenáře Slovanského přehledu je nejspíše téma někdejších lužickosrbských oblastí v dnešním Polsku terra incognita. Bíglův článek rozšíří rozhled laika i profesionálního sorabisty, neboť vyjma Polska není o východní Lužici mnoho známo ani v odborných kruzích. Popíšeme zde nyní obsah článku a všimneme si nejzajímavějších faktů. V této oblasti docházelo, po jejím připojení k Polsku, k odsunu lužickosrbských rodin spolu s okolním německým obyvatestvem, a to i přes některé protesty přímo z polské strany. Většina těchto rodin však zřejmě nepatřila k původnímu lsrb. obyvatelstvu, nýbrž k přistěhovalcům ze saské či braniborské Lužice. Území bylo v tomto období již prakticky zgermanizované. Germanizace byla z větší části dokončena už v 19. stol.: „Poslední nepochybně autochtonní lsrb. rodina byla nalezena v roce 1932 na pravém břehu Nisy v Łęknici.“
V jednotlivých oddílech se autor zabývá úlohou společenských organizací, tisku, literatury, folkloru a hmotné kultury při snahách o odraz původního charakteru kraje na dnešní situaci. Vypočítává kulturní sdružení, která se zasloužila o „navracení zemské svébytnosti“ východolužické oblasti a stručně se zmiňuje o jejich působnosti. Vedle organizací této orientace uvádí i regionální Svaz obcí lužické země, založený šesti východolužickými obcemi, jehož samotná existence dokládá přítomnost „lužického“ povědomí. Pozornosti neuniká působení zdejších tiskovin. Dozvídáme se o diskusi, která se rozpoutala na stránkách měsíčníku Karkonosze o původ kmene Bezunčanů, obývajícího kdysi dnešní polsko-česko-německé rozhraní. Některá periodika mají regionální charakter zdůrazněn i ve svém názvu - čtrnáctideník Słowo Śłąsko-Łużyckie či měsíčník Łużyce. Překvapující je, že se lužické cítění odráží i v literatuře - místní autoři se zhusta uchylují k předkřesťanskému dávnověku v příbězích Lužických Srbů oné doby. V oddíle Folklor se autor soustřeďuje na lidový soubor Łużyczanki ze vsi Działoszyn, jemuž pomáhala v jeho počátcích na začátku osmdesátých let poslední místní Lužická Srbka (původem ovšem z Horní Lužice). Z oblasti hmotné kultury se nejvíce dozvídáme o lidové architektuře upomínající na Lužické Srby. Několik řádek je věnováno Sorabistickému centru východní Lužice, které zahrnuje skanzen a zabývá se mj. pořádáním kurzů lužickosrbského jazyka a kultury pro polské učitele. Založen byl spolek pro propagaci regionu Východní Lužice, v jehož předsednictvu zasedá i lužickosrbská zástupkyně - Marja Elikowska-Winklerowa z Chotěbuze. Závěrem se autor pokouší charakterizovat základní polské postoje k „východolužické problematice“. Stanoviskem polského nacionalismu nazývá přístup zpochybňující lužickosrbskou minulost - zdůrazňování dolnoslezské identity. Stoupenci směru nazvaného polsko-slovanský neodmítají lsrb. minulost, ale v podstatě jim slouží jen jako obrana proti nárokům německých vysídlenců a nezabývají se udržováním lsrb. tradic. Což naopak činí příznivci stanoviska, autorem nazvaného, lužicko-slovanským. Ti se podílejí na jejich obnovování a zároveň pěstují styky s Lužickými Srby. A konečně R. Bígl popustil uzdu své fantazie a zasnil se při představě o vzniku lužicko-srbského stanoviska, žádajícího obnovení lsrb. osídlení a předpokládajícího přijímání srbské národnosti. Sni sladce!
-mrak-

Leoš Šatava, Łužica na proze 21. lětstotka - bilancy a perspektiwy. Autor, etnograf, docent pražské KU, působící nyní v Serbském institutu v Budyšíně, ukazuje, že Lužice potřebuje komplexní národní politiku, jasné vytyčení jejích cílů pro dobu nejbližší, vzdálenější i pro dalekou budoucnost. Srovnává dále stav národního vědomí a vůle k němu u řady malých národů, které nemají svůj národní stát (Frísové, Katalánci, Baskové, Bretaňci a mnoho jiných). Ukazuje, že by bylo pro Lužické Srby užitečné všímat si více „jazykového plánování“ (rěčne planowanje) u některých těchto národů, které už dosáhly na tomto poli (tj. v udržení, popřípadě vzkřišování mateřského jazyka) pozoruhodných výsledků (bretaňský model se už začíná nesměle uplatňovat i v srbské Lužici). - Pokud jde o vytvoření programu „jazykového plánování“, aby bylo dosaženo „obratu jazykových změn“ (wobroćenja rěčneho přeměnjenja), musí jít o celkovou přestavbu společnosti (týkající se i rovin politických a národohospodářských), přesahující ryze jazykové otázky. - Za možnou základnu takového programu lze považovat návrh nového Lužickosrbského zákona. Jestliže se v budoucnu uskuteční podpisová akce k jeho podpoře, bude to vyjádření velmi potřebného upevnění vztahů mezi základnou a vedením. Rozhodující však nebude konečná podoba zákona, ale i skutečné využívání práv jím daných. A právě v tomto ohledu zůstávají Lužičtí Srbové oproti jiným menšinovým územím pozadu.
Př 6. 3. 1998

Povídku od Bena Budara „Budź wjesoły, zo sy!“ přeložila do srbsocharvátštiny dr. Nada Đorđevićová. Překlad byl otištěn v lednovém čísle časopisu Knjižne novinki.
SN 6. 2. 1998

Sokołske listy 5, 1998, č. 1 (27. 2. 1998) obsahují podrobný článek (autor dr. Pětr Brězan) o dějinách praporu sokolské jednoty v Kulowě v souvislosti s dějinami jednoty a spolku Bratrowstwo (které letos oslavuje 100. výročí založení). Podrobně je tu též vypsán životopis horlivého Lužického Srba, Slovana a sokola Jurije Hernašta (1901-1945), který se zúčastnil všech sokolských podniků v Lužici i ve slovanské cizině a osvojil si dobrou znalost tří slovanských jazyků. Další zajímavosti v tomto čísle: oznámení o zájezdu sokolského družstva kopané „starých pánů“ do Ovčár u Mělníka, faksimile odpovědi manželů Zátopkových na sokolské blahopřání k jejich pětasedmdesátinám, zmínka o Sokolu v Polsku a delší citát z pojednání J. Teplého, přetištěný z Česko-lužického věstníku.
J-a

Rozhlad 48/1998, č. 3. Březnové číslo Rozhladu je věnováno lužickosrbské hudbě a hudebníkům (K. A. Kocor, J. P. Nagel, současný písničkář M. Weclich). Dva zásadní příspěvky se týkají legislativního zajištění práv národnostních menšin a etnických skupin bez vlastního státu: referát o vědeckém symposiu „Mjeńšinove zakonje“, konaném v Serbském institutu v Budyšíně na konci listopadu 1997 za účasti zahraničních hostů, a úvaha L. Ely k 50. výročí platnosti zákona na podporu práv lužickosrbského obyvatelstva (Serbski zakoń) v souvislosti s přípravou novelisace zákonné úpravy postavení Lužických Srbů v rámci Svobodného státu Sasko.
zs

Zeszyty łużyckie 19, Warszawa 1997. Svazek je věnován 150. výročí založení Matice lužickosrbské. Tematický oddíl „Między dawnymi i nowymi laty“ obsahuje články věnované historii (Serbowka, lužickosrbští studenti na zahraničních universitách), přítomnosti i vztahům mezi nimi. Překlady původní lužickosrbské literatury tentokrát shrnuje „poetický koutek“. Ocenění zasluhuje oddíl „Lužičtí Srbové v polských médiích“, který sleduje aktuální tisk.
zs

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1997.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 06993/46643,

Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.