Česko-lužický věstník
Ročník VIII
Číslo 6 / červen 1998

Josef Suchý
Luticové


Mohutní
jako pohoří
rohatě vyvrásněné nad rovinou
při Baltu pokrývali obzor
na sklonku desátého věku.

V čele ne krále
ani knížete,
leč na ramenou sněmu moudrost starších.

Devadesát hradišť
krásně ohrazených kruhem,
čtyři kmeny spjaté
vleklým protivenstvím osudu
a žízní po svobodě
jejich moc a síla.

Na rozích zvířat
v městě Retře spočívala
trojhranná
svatyně boha Svarožice,
ze zvířecích rohů pili,
za troubení na rohy
se vydávali na pochod,
když Svarožicův bělouš
veden knězem přes zkřížená kopí
prvně překročil je pravou.

V bitvách čilí
jako ryba v řece
pracovali kopími a luky,
břity obousečných sekyr
proti všem,
kdo sahali k nim přes plot
nebo ke křtu za kmotra
jim vnucovali meč.

V míru stejně zdatně
hleděli si rádla, srpu, žernovu
a hrnčířského kruhu.

Perly z karneolu,
stříbro,
zlato,
jantar
zdobily zápěstí a šíje jejich žen.

V úctě k rodičům a starým
nebylo jim rovna,
pro hosta pak měli prostřen
zvláště štědrý stůl.

Tak velice
a dlouho pevni,
rozkročeni zeširoka
na šťavnaté zeleni svých sídel,
než rozvázali svatý svazek
čtyř prutů svých
a zahryzli se sami do sebe.

Co zbylo z mohutnosti pohoří?

Jen strohé věty
na zažloutlém pergamenu kronik,
střepy v pouzdře hlíny,
ozvěna smršti s hnízdy vyvrácených kmenů
v teutonském lese,
jména ploská jako pecky,
aniž okusit nám přáno chuti plodu,
jenž je objímal.

Tváří v tvář 1992

Slovanský sjezd 1848

České (i slovenské) národní obrození od konce 18. do poloviny 19. stol. se opíralo o tři myšlenkové proudy, bez nichž by sotva nabylo té podoby, kterou známe, pokud by se vůbec uskutečnilo: osvícenství, česká reformace, myšlenka slovanské vzájemnosti, jak ji vytvořil Ján Kollár, Pavel Jozef Šafárik, Ľudovít Štúr aj. A myšlenka slovanské vzájemnosti se v politickém životě poprvé projevila Slovanským sjezdem r. 1848: Všechny slovanské národy žijící v rámci tzv. rakouského císařství vyslaly své zástupce, aby rokovali o tom, jak čelit nadvládě rakouských Němců ve státě, v němž početní převahu měli Slované. Vzpomínajíce 150. výročí Slovanského sjezdu (3. - 12. 6. 1848 v Praze), otiskujeme části „Zprávy o sjezdu slowanském. (Wýjimek z Časopisu českého Museum roč. XXII. dílu II. sw.1.) W Praze, 1848.“
« ... Myšlénka slowanského sjezdu wznikla zároweň téměř u wšech kmenů slowanských, jmenowitě u Jihoslowanů, u Slowáků, u Čechů, u Polanů. ... Wšichni hlasowé srownáwali se hned o nejpříhodnější místo pro slowanský sjezd, totiž w Praze, jakožto městě slowanském, usnadněnými prostřeky kommunikací i Polanům a Rusínům i Jihoslowanům stejně přístupném.... (s. 2)
Následkem těchto z rozličných stran projewených žádostí držána byla první schůzka ke společné umluvě o swolání slowanského sjezdu dne 30. Dubna w bytu pana J. Erazima Wocela, redaktora Časopisu Českého Museum. Přítomno bylo více než 20 osob, nejvíce Čechů a Polanů, a zwolen wýbor, který by činil ke sjezdu potřebné příprawy. ...(s. 2)
Prwní krok weřejný učinil příprawný wýbor prowoláním ke wšem Slowanům rakauským1 dne 1. Kwětna, wyzýwaje wšecky muže důwěru národu mající, kterýmž na obecném prospěchu národů slowanských záleží, ke shromáždění-se k sjezdu slowanskému w Praze na den 31. Kwětna. Pozwání toto wztahowalo se též na Slowany mimo mocnářstwí žijící, kteří by se chtěli ke sjezdu dáti najíti, wšak tak, aby byli od sjezdu powažowáni za hosti srdečně wítané. Prowolání sepsáno bylo jazykem českým, polským, ilirským, lužicko-srbským a německým ...(s. 3). Jednacím řádem ustnoweno bylo rozdělení wšech audů slowanského sjezdu we tři sbory dle hlawních odwětwí slowanské národnosti w Rakausku: 1) Sbor Čechů, Morawanů, Slezáků a Slowáků, 2) sbor Polanů a Rusínů, 3) sbor Slowenců, Chorwatů, Srbů a Dalmatinců. We schůzce příprawného wýboru dne 30. Kwětna zwoleni jsau ... důwěrníci ... : pro národ polsko-rusínský kníže Jiří Lubomirski, Mauric Krainski, Jan Borysikiewicz; pro národ jihoslowanský Pawel Stamatowić, baron Dragutin Kušljan, Stanko Vraz; pro národ česko-slowanský Wácslaw Hanka, Jan Helcelet a Miloslaw Josef Hurban. ...(s. 5) Sborowé takto zřízení sešli se nejprwé ráno dne 1. Čerwna .... Odpoledne sestaupil se weliký wýbor w hromadu k wolení starosty sjezdu slowanského ze tří nawržených kandidatů. Zwolen jest jednohlasným prowoláním František Palacký2...; druzí dwa kandidáti, Stanko Vraz od sboru jihoslowanského, a kníže Jiří Lubomirski, od sboru polsko-rusínského, jmenowáni jsau dle ustanowení jednacího řádu podstarostami....(s. 6)

Přílohy:

Prowolání k Slowanům k obeslání sjezdu w Praze na den 31. Kwětna.

Slowané, Bratří!
Kdo z nás nepohledne se žalostí na minulost naši? A kohož tajno, že to, co jsme přetrpěli, stalo se w našem nepowědomí a rozdrobenosti, dělící bratry ode bratří? ale po dlouhých wěkách, w nichž zapomněli jsme jedni na druhé, w nichž tolikeré neštěstí na hlawy naše sesypalo se, přišli jsme k tomu poznání, že jsme jedno - že jsme bratří. Přichwátili časowé důležití, jenž oswobodili národy a sňali s nich břímě, pod jehož tíží stonali; časowé tito sňali břímě na mnoze i s nás, a my teď to, co jsme již ode dáwna cítili, můžeme wyslowiti, to, co ku prospěchu našemu slauží, rozwážiti a uzawírati. Národy ewropejské usrozumíwají a sjednocují se. Němci powolali ke sjednocení swému do Frankfurtu parlament, kterýž na tom stojí, aby jemu mocnářstwí Rakauské ze swé neodwislosti tolik ustaupilo, kolik toho k jednotě Německé potřeba, a aby mocnářstwí se wšemi zeměmi mimo-uherskými do nowé Německé Říše se wtělilo. Takowý krok zrušil by netoliko jednotu Rakauska, ale i spojení a samostatnost kmenů Slowanských, jichžto národnost by se tím w nebezpečenstwí uwedla. Na nás jest, abychom toho co nám nejswětějšího statečně hájili; přišelť čas, abychom i my Slowané usrozuměli se a sjednotili úmysly své. A protož ke mnohým žádostem, zaslaným k nám z rozličných krajin slowanských, radostně přiwolujíce činíme pozwání ke wšem Slowanům rakauského mocnářstwí a wyzýwáme wšecky muže, důwěru národu mající, kterýmž na obecném prospěchu našem záleží, shromážditi se w staroslawné slowanské Praze České ke dni 31. Máje t. r., kdežto bychom společně w poradu wzali wšecko to, co prospěch národu našeho žádá a co za důležitých těchto časůw činiti máme. Chtějí-li jiní Slowané mimo mocnářstwí naše žijící nás přítomností swau poctiti, budau nám hostmi srdečně wítanými.

W Praze dne 1. Máje 1848.

Josef Matiáš hrabě z Thunu. Wojtěch hrabě Deym. Jan rytíř z Neuberka. Pawel Josef Šafařík. Karol Malisz, członek deputacyi Polskiéj. Frant. Palacký. Wáclaw Hanka. Ludevít Štúr. Jan Petr Jordan. J. Erazim Wocel. Karel Wladislaw Zap. Dr. F. Lad. Rieger. Witalis Grzybowski. Wáclaw Štulc. Michail Panić. Karel Maria baron Villani. Karel Jaromír Erben. Dr. Fr. Miklošić. Dr. Ant. Jaroslaw Bek. Fr. Mat. Klácel. Stefan Aranitski. Dr. Jan Dworáček na Mareyši Morawan z Tišnowa. Jerzy Lubomirski. Jan Dobrzański, jako pełnomocnik rady narodowéj Lwowskiej. Vincenc hrabě z Waldšteina. Maxim Papić, protopresbyter. (s. 17-18)


Řeč starosty Františka Palackého při otewření sjezdu slowanského dne 2. Čerwna.

Čeho naši otcowé nikdy nenadáli se, co se za mládí sotwa jako krásný sen tanulo na srdci našem, co před nedáwnau ještě chwílí ani za wřelau tužbu wyjewowati jsme si netraufali - to den dnešní oblaženým očím našim stawí již co skutek žiwaucí: Slowané bratři ze wšech široko daleko rozlehlých wlastí swých sešli se u walném počtu k nám do staroslawné Prahy, aby tu přihlásili se k weliké rodině swé a podali sobě ruce k wěčnému spolku lásky a bratrstwí. Powolán jsa wůlí jejich, wůlí Waší, pánowé mojí! za starostu velebného shromáždění tohoto, ze hlubokosti wřelého srdce neméně nežli z povinnosti auřadu swého wítám Wás wšecky, jenžto z blízka neb daleka sešli jste se do přátelského sboru tohoto: Wás bratři jihoslowanští, statní Ilirowé, Chorwaté a Slawonci, Wás wyslanci hrdinného a zbožného národu srbského, Wás, jenž přišli jste s obau stran Tater nebetyčných, společní-to kolébky národu našeho, Slováci, Rusíni a Poláci udatenstwím i nehodami rowně proslulí, i Wás bratři od Morawy, a Wás, kteří se wšech končin krásné wlasti naší české sem jste si pospíšili. Jest to cit swobody, cit bratrské lásky a swornosti, jenžto spojuje nás na místě tomto. Swoboda, kterau nyní se žičíme, není host nowý a nebýwalý mezi námi, není štěp přinešený k nám z ciziny: jest to strom samorostlý na domácí půdě naší, jest to původní a prworodinné dědictwí dáwných otců našich. Prawěcí Slowané bywše před zákonem wšichni sobě rowní, a nebažiwše nikdy po panstwí nad jinými národy, rozuměli tomuto dědictwí od jakžiwa mnohem lépe, nežli mnozí za našeho wěku chwálení kmenowé sausedůw našich, jenž i podnes tuším ještě swobody bez panstwí chápati a pojímati neumějí. Nuže, učtež se napotom od nás, kterak rownopráwnosti národů rozuměti a šetřiti se má. Tať jest hlawní úloha sjezdu našeho, abychom upamatowali pobauřený za dnů těchto swět na prostičkau, ale wěkowěkau prawdu: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň,“ - božský-to pramen wšeho práwa i wší sprawedliwosti. Weliký národ, jakowýž jest náš, nebylby nikdy lišil se půwodní swé wolnosti, kdyby w sobě sám se nerozrthnul, nerozptýlil, neodcizil se jeden druhému, nechodil každý po směru zwláštní a různé politiky: ale byloť toho tuším potřebí, abychom poučeni zkušeností mnohowěkau ale trpkau, pozouměli konečně a důkladně tomu, čehož nám jediné zapotřebí jest. Že jsme nyní opět dosáhli starého dědictwí swého, že jsme a zůstaneme nawždy swobodni, za to děkowati máme předewším probuzení swému a upamatowání se w tom, co nám jediné spásu nésti může; za to děkowati máme i dobrotiwému panowníku, císaři a králi Ferdinandowi, jenž ochotně uznal a k srdci swému přiwinul práwa i potřeby naše; za to děkowati máme citu wřelému, jenž wšechny žíly we shromáždění našem probíhá: citu bratrské lásky a swornosti! Slowan jest a bude nepřemožitelným, pokudkoli heslo spojení swobody a swornosti ozýwati se bude w srdci jeho. Heslem takowým zakládá se w žiwotě národu našeho wěk nowý a skwělý: blaženi jsme my, kteří ke slawnosti zrození jeho zde spojili jsme se. Já pak, znaje dáwní nehody a strasti jeho, a prohlédaje okem jasným do weliké budaucnosti národu mně celau duší milowaného, wolám w nadšení, zároveň muži w ewangelium: „Nyní propauštíš sluhu swého, Pane! neboť jsau widěly oči mé spasení, kteréž jsi připrawil nám před obličejem wšeho swěta; swětlo k zjewení národům a sláwu kmene slowanského!“

Pánové! mocí auřadu od Wás mně swěřeného prohlašuji a prowoláwám sjezd slowanský zde za otewřený a počatý; i zahájuji práwo i povinnost jeho, aby jednalo se w něm o dobro wlasti a národu duchem swobody, duchem swornosti a míru, we jménu staroslawné Prahy naší, jenž nás w lůně swém chowá, we jménu národu českého, jenž srdečným aučastenstwím k jednání našemu prohlédá, we jménu welikého kmene slowanského, jenž od porad našich očekáwá posilu k odwěkému swému noworození!

Takž nám Bůh pomáhej!» (s. 32-34)


J-a

Vladimir Jankovič

1848 - 1998
(Povodom 150-te godišnjice Slovenskog kongresa u Pragu 1848)

Reci meni Majko Slavo
šta da činim, kud´ da krenem,
Sestru Slavu da pronađem,
jer od tuge suze lijem,
iznemog´o sada venem.

Brate Jane, kola spremaj,
i upreži Hromog Vuka,
Gagarine Svetovide,
osvetli mi stepa staze,
gde rusalke, bele vile,
poje pesmu, i u igri,
zlatnu paprat nogom gaze.

Od Jadranskog plavog mora
i od Čeških silnih gora,
neću stati, pokleknuti,
dok ne nađem Kćeri Slavu,
što joj prelje pojas vezu,
milu sestru,
Šopenovu polonezu.

Poznámka: Autor je předseda srbsko-lužickosrbského spolku

Miloš Schmidt

Dr. Jan Pětr Jordan v dějinách Lužických Srbů


Dr. J. P. Jordan (původně se psal Jórdan), novinář, vysokoškolský učitel, politik, později dokonce významný průmyslník a bankéř, patří mezi nejvýznamnější osobnosti lužickosrbského národa nejen 19. stol. K letošnímu roku se vztahují dvě jeho významná výročí: jednak uplynulo 180 let od narození v obci Čežkecy (15. 2. 1818), jednak 150 let od konání Slovanského sjezdu v Praze, na jehož přípravě a formování průběhu se výrazně podílel. Právě podíl na myšlence svolat sjezd všech Slovanů do Prahy, podíl na aktivitách při přípravách a hlavně na formulování mezinárodněpolitických závěrů sjezdu tvoří vrchol dosavadní i budoucí Jordanovy politické činnosti.
Ačkoliv se vždy snažil, zejména ve 40. letech 19. stol., všestranně rozvíjet národněobrozenské snahy mezi Lužickými Srby způsobem často průkopnickým , nenalezl doma nikdy patřičnou odezvu. Hlavní příčinu vidím v tom, že Jordan daleko předstihl svoji dobu. Jeho koncepce historického vývoje spočívala na přesvědčení, že národy střední Evropy - Němci i Slované - musí v nově se tvořícím světě, který boří hradby feudální omezenosti, všestranně spolupracovat. Proto v době, kdy Evropu začala zaplavovat hesla pangermanizmu a jimi vyvolaného panslavizmu, začíná v Lipsku vydávat časopis Slawische Jahrbücher, jehož posláním zvolil: Verständigung, Versähnung, Vereinigung - poznání, usmíření, sjednocení. A to nejen Slovanů navzájem, ale i Slovanů a Němců. Tedy úsilí, které se začíná uskutečňovat až v druhé polovině 20. stol. v celé Evropě!
V takovéto mezinárodněpolitické situaci by se mohly slovanské národy (Lužické Srby v to počítaje), které dosud žily pod útlakem Němců, Maďarů, ale i carského Ruska, volně a svobodně rozvíjet. Pro tuto koncepci politiky, hledat vždy cesty k vzájemně prospěšnému kompromisu, byl vybaven již od mládí: pocházel ze smíšené rodiny (otec evangelík, matka katolička), což bylo tehdy na Lužici velmi neobvyklé. Oženil se s bohatou německou nevěstou, žil od začátku 40. let v německém prostředí Lipska. Z vlastní zkušenosti poznal, že zdánlivě těžko překonatelné tradice národnostních a náboženských rozporů lze překonat, a naopak jejich symbióza může přinést nové velké možnosti rozvoje.
Začal jako většina tehdejších slovanských buditelů sbíráním a vydáváním lidových písní, průkopnicky vydáváním lidového týdeníku Jutničky a později měsíčníku Serbska Jutnička. Použití své vlastní úpravy gramatiky, zpracované podle Dobrovského, a později dokonce použití latinky způsobilo, že byl odmítnut nejen konzervativním lidem, ale i představiteli rozčleněné vrstvičky srbské inteligence.
Odchodem do Lipska končí pro Jordana možnost aktivně působit na myšlení Srbů rychle se rozvíjejícími myšlenkovými proudy ostatních Slovanů. Nakolik mohl malý lužickosrbský národ (rozdvojený ještě jazykově a nábožensky) s velmi úzkou vrstvou inteligence, skládající se prakticky jen z duchovních a učitelů, bez jediného šlechtického příslušníka, bez jakékoliv účasti v rovíjejícím se průmyslu a peněžnictví, vstoupit do volné soutěže s německými spoluobyvateli země, lze těžko odhadnout. Konzervatizmus v myšlení, lpění na staletých tradicích umožnily přežívat neustále se zmenšujícímu etniku do dnešních dní.
Lze jen hypoteticky uvažovat, jak by dopadla Jordanova koncepce národního obrozování Lužických Srbů. Snad jen osud Slováků, kteří byli ve stejné situaci co do složení obyvatelstva i národnostního útlaku vládnoucího národa, a částečně i Slovinců (u nichž právě Jordan pomáhal v šedesátých letech 19. stol. budovat základy slovinského kapitálu) dokazuje, že s mezinárodní pomocí nejen neodumřeli, ale dosáhli i samostatných států.
Jordan byl sice až do své smrti v r. 1891 ve Vídni považován za českého politika, slavistu, novináře i kapitalistického podnikatele, ale on sám se až do posledních let života vždy hlásil k lužickosrbskému původu. Proto za svoji průkopnickou práci na Lužici, ale i za pokusy uvést lužickosrbskou otázku jako jeden z problémů evropské politiky patří mezi nejvýznamnější představitele historie tohoto národa.
Pro nás Čechy zbývá ještě několik úkolů při dalším bádání o jeho životě. Jordan vydal čtyřsvazkové rozsáhlé dějiny Geschichte Boehmens, které zejména v temných dobách Bachova absolutizmu na počátku vlády Františka Josefa I. se do Čech pašovaly a hojně četly. Dodnes nemáme zpracováno jejich podrobné zhodnocení. A jeho úloha v české zákulisní politice od šedesátých let také není zdaleka probádána.

Bohumil Malotín

Klášter Mariina hvězda v Pančicích slaví 750. výročí od založení

Když jasná záře jitřenky šťastně vyvedla hraběte Bernharda z Kamjence, tápajícího v mokřinách, na cestu k domovu, rozhodl se, že v místech, z nichž byl zázrakem vysvobozen, založí z vděčnosti klášter. Svůj záměr uskutečnil v r. 1248 a po 16 letech byl nově vybudovaný klášter osazen řádem cisterciáků, kteří jej svěřili sestrám tohoto řádu.
Historie, ať bořící nebo tvořící, se tomuto stánku meditací, vědy a kultury nevyhýbala. Zatímco husité pobořili klášter částečně (1429), Švédové byli v tomto směru důkladnější. V době třicetileté války (1639) napáchali na klášteře značné škody. To byly ty dva negativní doteky historie. Jinak se o klášteru dozvídáme především pozitivní a radostné zprávy: Jednak po odtržení Lužice od Čech si zachoval svou činnost a tím i víru; od r. 1830 na jeho půdě byla založena škola pro chlapce a dívky; třetí říše sice zakázala přijímání novicek, ale naštěstí netrvala tak dlouho, takže po roce 1945 klášter funguje v nezmenšeném rozsahu a ve svých prostorách umísťuje domov tělesně i duševně postižených dětí.
Klášter sám, ač založením německý a svou orientací nadnárodní, měl a má velký vliv na udržení slovanskosti tohoto kraje. Okolní obce, ať již ke klášteru patřily přímo nebo nikoliv, si podržely katolickou víru, a jak dobře víme, jsou do dnešních dnů nejsrbštější. I když ve zdech kláštera hlaholí převážně němčina, v okolních obcích křižerjo lužickosrbsky vítají zmrtvýchvstání Krista a burcují z usínání vlastní národ. A bohudík nejsou to jenom oni, ale desítky uvědomělých národních pracovníků.
To je letmá historie kláštera, k jejímuž letošnímu výročí se váže řada oslav. Saská vláda se chopila této významné události a pořádá okázalé slavnosti, které potrvají od 13. 6. do 18. 10. 1998. A ještě jedna významná událost předznamenává celé budoucí dění. Německá pošta poprvé od sjednocení vydala dvojjazyčnou známku s leteckým pohledem na klášter. Známka je podlouhlá a má hodnotu 110, bez označení měny. Slavnostní razítko má datum 16. 4. 1998. (Slavnostních, příležitostných dvojjazyčných razítek bylo vydáno od doby sjednocení několik, např. 1994 ke sjezdu Lužických Srbů.) Blahopřejeme k této události jak Lužickým Srbům, bez jejichž úsilí by tato známka nevyšla, tak porozumění německé pošty.
Z programu oslav vyjímám informaci, kterou mi i se známkami poslal přítel Jurij Šołta z Nowé Wjesky:
„Mjeztym přihotujemy so wšitcy w našej wokolinje na wulki jubilej klóštra Marijina Hwězda w juniju a w juliju. Wot 3. 6. do 18. 10. 98 budźe tu wulka sakska wustajeńca wotewrjena, tohorunja klausura w klóštrje - to budźe prěni króć docyła móžno, sej wšitke rumnosće klóštra wobhladać. Wšelke wažne podawki tu budźa kaž 26. a 27. junija premjera dźiwadłoweho předstajenja wot M. Salowskeho „Hwězda jasna“ (wo stawiznach klóštra), hdźež tež Hilža sobu hraje. Potom je 4. 7. wulki chórowy koncert ze 6 serbskimi a čěskimaj chóromaj a 20. 9. wulki swjedźenski ćah přez Pančicy-Kukow. 10. a 11. oktobra smy my z Lipu w Praze, dr. Boháč přihotuje koncert a wustup na Božej mši w Praze za nas. Nimo wustajeńcy w 4 twarjenjach, chětro wulkej, hdźež budźa so najrjeńše a wažne žadnostki klóštra pokazować, je před krótkim wušła nowa póštowa znamka Klóštra z dwurěčnym - serbskim a němskim - pismom a z wosebitym kołkom. Sćelu Ći jednu tajku žadnostku.
Do jubileja mamy my z Lipu hišće wustup w rjanej klóšterskej zahrodźe (24. 5. - 1600-1700 hodź.). 4. 7. 98 wustupi tež jedna spěwna skupina Praskeje uniwersity na koncerće a potom w Chrósćicach (njedźelu) na Božej mši. Tu je wobstarał dr. Miloš Kodejška, wučer za hudźbu, kotryž bě ze mnu 10 lět dołho do prózdninskeho lěhwa do Kytlic jězdźił. Skupina spěwa wosebje nabožnu literaturu, njewěm, kak rěka - su něhdźe 10 ludźi. ...“

Timo Meškank

Association Les Amis de la Lusace en France

Skutokownosć jeje dźěła w mjezwójnskej dobje (I. dźěl)
Žórła su za stawiznarja wšitke teksty, předmjety a fakty, kotrež zmóžnjeja sej zdobyć wědu wo zańdźenosći. Žórła same móžemy do wšelakich skupinow rozrjadować. Sprěnja: pisomne žórła (wopisma, akty, hamtske knihi, listy samoswědčenja); zdruha: karty a wobrazy; střeća: moderne srědki informacije (nowinske wurězki, forografije, mikrofilmy, awdiowizuelne nahrawanja, elektorniske nošaki informacijow) a zeštwórta: ertne informacije akterow, kotřiž běchu na podawkach wobdźěleni. Žórła składujemy a chowamy w archiwach, a jeli nas wosebita maćizna zajimuje, tak sej ju nastupace archiwalije wupytamy a z nich wobraz zańdźenosće rekonstruujemy.
Maćizna, kotraž mje we wobłuku mojeho disertaciskeho projekta zaběra, su Češa a Serbja a jich mjezsobne styki w mjezywójnskej dobje, t. r. w lětach 1914-1945. Něštožkuli je so hižo wo tym pisało. Chemy-li to napisane zjeć, tak móhli rjec, zo je so rysował wobraz zahorjenosće jednotliwcow Čechow, kotřiž začuwachu moralisku winowatosć, Serbam jako jim najblišim słowjanskim bratram skutkownje pomhać. Zasadnje njebudźe trjeba, zo na tutym wobrazu dwělujemy. Dźensa wšak, po dobje totality kaž po 30lětnym škitnym času, su nam žórła přistupne, kotrež njejsu so dotal hišće wučerpałi. Nastupa to wosebje rozsahłe zawostajenstwo Adolfa Černeho (/AAV/ 1117 kartonow), Josefa Páty (/LP PNP/ 15 k. + /MML/ 4 k.), Vladimíra Zmeškala (/LA PNP/ 10 k.) a Jana Hejreta (/LA PNP/ 14 k.).Tež aktowe zwjazki Wonkowneho zarjada Němskeho rajcha (/PAAA/ 25 aktowych zwjazkow), kotrež hodźa so derje z aktami Ministerstwa znutřkowneho Němskeho rajcha (/BA/ 8 akt. zwj.) a Statneje kenclije Sakskeje (/SächsStHA/ 11 akt. zwj.) resp. Sakskeho pósłanstwa w Berlinje (/SächsStHA/ 4 akt. zwj.) wudospołnjeć, skića nam jónkrótny dohlad do podawkow tehdomnišeho časa. Wobhladamy-li sej podłožki, směmy a dyrbimy diferencowaniši wobraz wo problematice Češa a Serbja naćisnyć, hač jón dotal nakrjesleny mamy. Na sep prašenjow pytajmy nowu wotmołwu, na př.: Kotre běchu motiwy wodźacych wosobinow čěskeho politiskeho žiwjenja (Tomáša G. Masaryka, Edvarda Beneša, Karela Kramářa a dalšich), zo so za Serbow angažowachu? Kotry wothłós měješe dźěławosć Towarstwow přećelow Serbow w jednotliwych krajach (Čěskej, Juhosłowjanskej, Francoskej, Pólskej) w šěršej zjawnosći? Čehodla reagowachu němske instancy tak čućiwje na kóždyžkuli zjaw zbliženja wobeju narodow, serbskeho a čěskeho? W čim leži přičina njewuspěcha serbskich prócowarjow, sej zapisane prawa, na př. na polu šulstwa, wudobyć?
Dźensa chcu tu předstajić skutkowanje Pariskeje Společnosti přátel Lužice Association Les Amis de la Lusace. Jeje oficialny předsyda bě politikar a etnograf Louis Marin, kotryž wšak na polu sorabistiki žane dźěło njepředpołoži. 2 Hinak bě to pola městopředsydki Association Marie de Vaux Phalipau. Wot njeje móžemy sej z rozprawow w nowinach a časopisach wobraz pilneje, njesprócniweje dźěłaćerki na polu zbliženja słowjanskeho swěta francoskim zajimowanym wědomostnym kruham zdobyć. Tak piše wo njej w l. 1928 na př. Národní politika: „Vynikající francouzská kulturní pracovnice paní de Vaux Phalipau v Paříži velice pečuje o lužické Srby a vřele se zastává spravedlivé jejich věci, zejména v tisku.“3 Z periodiskeho ćišća a dalšich publikacijow mjezywójnskeho časa wučitamy, zo wuwiwaše Pariska SPL pječa wulku dźěławosć.4 Hinak to hižo klinči z rozprawow, kotrež podawachu sobudźěłaćerjo němskeho wulkopósłanstwa w Parisu na Wonkowny zarjad Němskeho rajcha. Na přinošk Zájem o lužické Srby w Národnej politice5 zdźěli dnja 23. 1. 1925 němski pósłanc w Praze, Walter Koch, na Wonkowny zarjad do Berlina pod hesłom Mjezynarodny zajim za Łužiskich Serbow mjez druhim, zo přihotuje tež w Parisu Towarstwo přećelow Serbow rjad přednoškow a wustajeńcow wo Serbach.6 Dalši nowinski přinošk wo planowanej wustajeńcy wobrazow Ludvíka Kuby w Parisu a New Yorku Kubova „Lužice” do Paříže, wozjewjeny w Národních listach,7 pohnuje pósłanca W. Kocha, so 9. 2. 1925 znowa do Berlina wobroćić. Zdźělenja hódne zda so jemu tohorunja być, zo je Pariske Anthropologiske towarstwo molerja Ludvíka Kubu, redaktora Národneje politiki Jana Hejreta a „den tschechischen Wendenagitator Páta”8 jako čłona přiwzało. Dokelž spočatk oktobra samsneho lěta minister znutřkowneho Pruskeje9 z němskeho dźenika Tägliche Rundschau10 tohorunja wo aktiwitach towarstwa Les Amis de Lusace zhoni a so tohodla na Wonkowny zarjad wobroći, ma zarjad za trjeba, sej z Parisa nadrobniše informacije wo tutym podhladnym towarstwje zdobyć. Pósłanstwowy rada Hans Kirchholtes dnja 21. 10. 1925 wo wuslědkach swojeho wuskušowanja dokładnje rozprawja11:
(1) Towarstwo Les Amis de la Lusace wuprudźuje tak skromnu dźěławosć, zo měješe samo někotrych dowěrnikow wupósłać a móhł tak scyła zhonić.
(2) Towarstwo bu wot wěsteje Madame de Vaux Phalipau załožene, kotraž, wudata na někajkeho Rusu, je so w panslawistiskich kruhach w Ruskej za wěc Serbow zahoriła.
(3) Na čole towarstwa steji čestnohamtsce zapósłanc Louis Marin, kotryž přisłuša Union républicaine démocratique, kotraž w swojim času Raymonda Poincaré podpěrowaše.
(4) Program towarstwa je wšak přiwšěm přewažnje wědomostny, čłonojo zaběraja so w prěnim rjedźe z etnografiskim połoženjom Serbow, a tohodla steji wone Mjezynarodnemu antropologiskemu institutej Institute international d´Anthropologie blisko.
(5) Čestni čłonojo su wědomostnicy z Francoskeje, Jendźelskeje, Čěskosłowakskeje, Holandskeje a Šwicarskeje.
(6) Wobstaće towarstwa je čěskosłowakskemu pósłanstwu w Parisu znate.
(7) Jeje legačny sekretar Josef Palivec je jednomu z dowěrnikow napřećo wuraznje podšmórnył, zo ma so z t. mj. serbskim prašenjom wokomiknje jara kedźbliwje postupować, zo njeby so žadyn podhlad na němskej stronje wubudźił.
(8) Momentalna čěska, a z tym europska politika je tajka, zo wona eksistencu Słowjanow w Němskej přeco zaso wuzběhuje, prašenje Serbow pak hakle potom zwužitkuje, hdyž so Němcy w Čěskej nad ewtl. podtłóčowanjom pohóršuja. Nětko wšak njeje oportune, zo by so serbske prašenje w šěršej zjawnosći wobjednawało. Lěto pozdźišo (4. 11. 1926) pisa legačny rada Joachim Kühn z Parisa do Berlina: „Seitdem [21. 10. 1925] habe ich von der vereinigung nichts mehr gehört. Von einiger Tätigkeit ihrer Mitglieder ist weder vor meinem angezogenen Bericht noch nachher etwas zu spüren gewesen. Ich werde nichtsdestoweniger die Angelegenheit im Auge behalten.”12 Najwjetši wuspěch za towarstwo Les Amis de la Lusace w Parisu bě bjezdwěla wustajeńca wo słowjanskim ludowym wuměłstwje Art populaire des Slaves, kotraž wotměwaše so w měrcu l. 1928 w arkadach Champs Elysées w Parisu. Wustajeńca wobsahowaše čěskosłowakski, juhosłowjanski a serbski wotdźěl, při čimž zarjadowanje třećeho , serbskeho podźěla Association des Amis de la Lusace přewza. Wustajene ludowe drasty a wobrazy (wosebje mólby L. Kuby) sposrědkowaštej etnografiski muzej w Praze a towarstwo Adolf Černý. Němski wulkopósłanc w Parisu Leopold Hoesch poda dnja 3. 4. 1928 na Wonkowny zarjad w Berlinje rozprawu wo wustajeńcy a wo wosebitym łužiskim wječoru wutoru, dnja 27. měrca 1928. Na tutym poskičichu so po krótkim stawizniskim a tučasne žiwjenje Serbow rysowacym přednošku Jeana Bourgoina tři klawěrne kusy Bjarnata Krawca kaž tež někotre serbske ludowe spěwy a dožiwi Łužiska rapsodia (Rapsodie Lusacienne) Marca Delmasa swoju premjeru.13 Němski wulkopósłanc L. v. Hoesch zjima swój zaćišć wo wječoru do słowow: „Im allgemeinen war der Versuch gemacht worden, alles Politische aus der Veranstaltung auszuschalten; der Redner konnte aber in seinem Vortrag sich nicht enthalten, auf das „uglückliche” Volk hinzuweisen, das heute noch unter fremden Joch schmachte.”14 Po dwacećilětnej dźěławosći Pariskich přećelow Serbow zjima w l. 1938 čěski etnograf a čłon Společnosti přátel Lužice Jindřich Tocháček skutkownosć jich aktiwity ze sadu, zo zeznajomichu přećeljo Serbow (znajmjeńša) francoski wědomostny swět z Łužiskimi Serbami, štož woznamjenješe hižo postup porno předchadźacemu lětdźesatkej do l. 1918.15

1 Skrótšenki /AAV/ = Archiv Akademie věd, Praha; /ANM/ = Archiv Národního muzea, Praha; /LA PNP/ = Literární archiv Památníku národního písemnictví, Praha; /VHA/ = Vojenský historický archiv, Praha; /MML/ = Městské muzeum v Litomyšli; /BA/ = Bundesarchiv, Berlin; /PAAA/ = PolitischesArchiv des Auswärtigen Amts, Bonn; /SächsStHA/ = Sächsisches Staatshauptarchiv, Dresden.
2 Grand dictionaire encyklopédique Larousse. Tome 7, Paris 1984, p. 6670 wuzběhuje jenož Louisa Marinowu politisku činitosć. Wuznam L. Marina za narodopis poda Tocháček, Jindřich, O francouzském příteli Lužice - Louis Marinovi. W: Lužickosrbský věstník XVIII (1937), S. 45.
3 Z lužického života. W: Národní politika XLVI (stř. 29. 2. 1928) 60, s. 8.
4 Viz např. Naše styky s Lužicí. Jubilejní sborník, [Vyd. Josef Páta, Vladimír Zmeškal,] Praha 1934, s. 124-125.
5 Zájem o Lužici. W: Národní politika (odpol.) XLIII (čtv. 22. 1. 1925) 22, s. 2.
6 /PAAA/, Politische Abteilung (II) - Tschechoslowakei,Wendenbewegung R 73851, łopj. 163.
7 Kubova „Lužice“ do Paříže. W: Národní listy 65 (ne. 1. 2. 1925) 32, S. 9
8 /PAAA/, tež tam R 73851, łopj. 191.
9 /PAAA/, tež tam R 73852, łopj. 275-276.
10 Franzosen und Wenden. W: Tägliche Rundschau 45 (štw. 8. 10.1925) 445, s. 2.
11 /PAAA/, tež tam R 73852, łopj. 300-301.
12 /PAAA/, tež tam R 73854, łopj. 84.
13 Viz rozprawu Salvandy, Gerard Tréville, Výstava lidového umění Slovanů od Labe k Jaderskému moři v Paříži. W: Česko-lužický věstník IX (1928), s. 37-38.
14 /PAAA/, tež tam R 73855, Bl. 49-50.
14 Tocháček, Jindřich, Francouzští přátelé Lužice vzpomínali dvaceti let své práce. W: Lužickosrbský věstník XIX (1938), s. 43-44.

ZPRÁVY

Z domova

Na večeru SdPL při Společnosti Národního muzea 28. 4. 1998 v Lužickém semináři přednášel Gabriel Nawka (který je t. č. na studijním pobytu v Praze a přitom působí jako lektor lužické srbštiny na katedře slavistiky Filozofické fakulty KU) o „Serbowce“ v Erfurtu. Tento spolek lužickosrbských bohoslovců byl založen r. 1976 při jediném semináři, na němž mohli budoucí katoličtí duchovní v NDR studovat. Erfurtská Serbowka navazuje na činnost pražské Serbowky, založené v r. 1846 v Lužickém semináři na Malé Straně v Praze, a působí dále v duchu zásady „Bohu k česći, Serbam k spomóženju“. Po přednášce G. Nawka odpovídal na četné dotazy. - Po této části večera dr. Boháč zhodnotil velikonoční autobusový zájezd do Lužice, uvedl i počet jezdců v některých minulých letech. V tomto ohledu byl letošní rok s 1525 jezdci na koních nejúspěšnější.
J-a

Český rozhlas, stanice Praha v pořadu Dobré jitro 3. 5. 1998 navázal na vysílání 12. 4. Mirek Kovářík rozmlouval s vedoucím autobusového zájezdu českých turistů na velikonoční jízdy křižáků v Lužici PhDr. Zd. Boháčem, CSc., a jeho ženou o dojmech z tohoto zájezdu.

Opět upozorňujeme, že lužickosrbské knihy lze v Praze koupit (za výhodnou cenu) v knihkupectví a antikvariátě dr. M. Manžela v Praze 2, Dittrichova 13.
Antikvární knihy slavistické, bohemistické, sorabistické aj. nabízí Signet s. r. o. Antikvariát Na Jánském vršku, Vlašská 15, 118 00 Praha1, tel. 02/5753 0083, fax 02/534 872, E-mail: slukaibs@login.cz.

Z Dolní Lužice (Připravil B. Malotín)

Po čtyřicetiletém odnárodňování, které v Dolní Lužici na základě ruských vzorů a zkušeností prováděla NDR, byla, díky úsilí národních pracovníků, 2. 3. otevřena první dolnosrbská mateřská školka. Slavnostního otevření této žylowské školky se zúčastnili zástupci braniborského parlamentu, městského zastupitelstva, Domowiny, Srbské nadace a žylowské obce. Srbská část školky má nyní 16 dětí. Přejeme hodně úspěchů.
NC 10

Nové knihy a články

Resumé českých přednášek pro XII. mezinárodní sjezd slavistů - Krakov 1998 otiskuje časopis Slavia 66, 1997, s. 519-542. Jsou to velmi krátká sdělení (většinou okolo 15 řádek) o obsahu přednášek na chystaném krakovském sjezdu. Českou sorabistiku bude zastupovat PhDr. Lucie Koubová z Filozofické fakulty KU komparatistickou přednáškou K přirunujacej problematice zapadosłowjanskich ludowych baladow. (V názvu přednášky bych však raději viděl adjektivum K přirunowacej ...; tiskové chyby: dźelenje ..., awtor ze swójsku metodu dźěła ..., přes ... místo správného dźělenje ..., awtor ze swójskej metodu dźěła ..., přez ...)
J-a

Josef Lebeda, Vztah Tomáše Garrigua Masaryka k Lužickým Srbům v české sorabistice. - Slavia 65, 1996, s. 369-371. Autor článku shrnuje dosavadní práce na toto téma, částečně je doplňuje a ukazuje i na dílčí otázky, které ještě zpracovány nebyly. Pojednání je podnětné pro další badatele.
J-a

Různé pojetí demokracie. Dostala se mi do ruky brožura (přepychově vybavená, na křídovém papíře, s množstvím barevných obrázků, 30 s.) Historie Klöster, Kirchen und sakrale Bauten erleben in der Euroregion Neiße. Herausgeber Tourismusverband Oberlausitz-Niederschlesien e. V. Bautzen. Rok vydání ani výše nákladu neuvedeny. Brožura je napsána v jazyce německém. Uvádí kostely aj. náboženské stavby na území Horní Lužice-Dolního Slezska, vojevodství Jelenia Góra a východní části severních Čech. Všechny zeměpisné názvy v SRN jsou uvedeny jen německy, i ty na území, kde žije drtivá většina Lužických Srbů (Räckelwitz, Rosenthal, Ralbitz ...) a která jsou úředně dvojjazyčná. Důkladněji si vydavatel počínal v informacích o území Polska a Česka. Tam neopomenul u názvů polských a českých uvést v závorkách i (neúřední) německé pojmenosvání. - Není mi jasné, proč se zřizují tzv. euroregiony, co je jejich cílem, jaké mají právní postavení atd. Jediný klad této brožury vidím v tom, že ukazuje německé pojetí demokracie, tedy pojetí, které nás čeká, staneme-li se členy EU. - V Kulturním kalendáři a v Sportovním kalendáři Euroregionu Nisa jsou sice zeměpisné názvy na území Česka (i Polska) uvedeny česky (i polsky), ale u názvů míst na území Německa jsou v (úředně) dvojjazyčných oblastech lužickosrbská pojmenování vynechána.
J. Mudra

Osobní zprávy

Jakub Brankačk sedmdesátiletý.

24. 5. 1998 oslavil životní jubileum předseda Domowiny - Zwjazku Łužiskich Serbow z. t. J. Brankačk. Jubilant zasvětil celý život práci pro svůj národ, především v učitelském povolání, a to nejen vyučováním, hlavně na SRWŠ (nynějším lužickosrbském gymnáziu), ale vedle toho sepsal i množství učebnic lužické srbštiny. Nyní je v důchodu a věnuje veškerý svůj volný čas úspěšnému vedení lužickosrbské národní organizace. Do dalších let přejeme zdraví, pohodu v osobním životě a úspěchy v práci.

S lítostí sdělujeme, že 5. 5. 1998 zemřel po těžké nemoci prof. Karlovy univerzity PhDr. Zdeněk Urban, DrSc. h. c. Prof. Urban patřil k významným osobnostem české slavistiky, mimo jiné od r. 1990 řídil studium sorabistiky na Filozofické fakultě KU.

Anton Nawka (WANAW), lužickosrbský spisovatel a překladatel, zemřel 4. 4. 1998 ve věku osmdesáti pěti let. K hodnocení jeho díla se vrátíme v příších číslech.

Jan Bjedrich Tešnaŕ (18. 10. 1829 Gołkojska Podgola - 14. 6. 1898 Oeynhausen). V těchto dnech si připomínáme, že uplymulo 100 let od smrti dolnolužického vlastence J. B. Tešnaŕa. Po vystudování bohosloví v Berlíně (přitom navštěvoval slavistické přednášky na univerzitě) působil jako duchovní v Chotěbuzi (1857-62) a v německé farnosti Nieda (1862-1898). Po celý život pracoval pro svůj národ: V době studií na gymnáziu v Chotěbuzi založil lužickosrbský spolek Łužyca, jako první prozkoumával rukopis nejstaršího dolnosrbského překladu Nového zákona (z r. 1548), psal do lužickosrbských časopisů, reformoval dolnolužický pravopis, vydával dolnolužické duchovní písně aj. náboženské spisy, 2 evangelické časopisy, vydal sbírku svých kázání, jazykově upravil dolnolužický překlad bible (1868, to je poslední dolnolužické vydání bible). V r. 1880 se podílel na založení dolnolužické Maśice Serbské a stal se jejím předsedou. Obětavou vlasteneckou prací zůstává J. B. Tešnaŕ vzorem pro nynější pokolení.

Literární příloha

Jurij Koch
O dvanácti bratrech

Byl jednou jeden otec a ten měl dvanáct synů. Ti k němu jednou přišli a prosili ho, aby je pustil do světa. Tam si chtěl každý z nich vyhledat ženu.
Otec řekl: „Jít můžete, ale ženit se nesmíte, dokud nenajdete otce, který má dvanáct dcer, a žádné syny, právě tak jako já nemám dcery. Odpřisáhnete-li mi, že se vrátíte domů, až se vám to poštěstí, spánembohem si jděte. “
Synové slíbili, že splní otcovo přání, a vydali se na cestu.
Všude se vyptávali, kde by mohl takový otec s dvanácti dcerami bydlit, ale dlouho se zdálo, že se jejich námaha nevyplatí. Když pak zase nocovali u jednoho sedláka a znovu se na takového otce vyptávali, sedlák jim pravil: „Zrovna padesát tisíc kroků dál bydlí otec, který má dvanáct dcer. Podivné je, že ten si umínil provdat dcery za dvanáct synů jednoho otce.“
Ta zpráva byla pro ně vítaná. Spěšně vstali. Ale něco jim radost kalilo. Dozvěděli se, že dřív, než k tomu otci dojdou, musí projít tuze nebezpečným údolím, v němž panuje zlý duch. Ten promění všechny příchozí v kamenné sloupy. Takoví nešťastníci se už nedokážou ze svého stavu vysvobodit. Zlý duch jenom občas není zlý. V takové dni prokazuje lidem milosrdenství a nechá je beze škody údolím projít.
S dobrou nadějí šli dál. Když si někdo z nich vzpomněl na zlého ducha a nadhodil, zda by nebylo lépe vrátit se, pak jiný začal zpívat. A všichni se připojili. Jejich písně letěly před nimi. Tak došli k hustému lesu. Skrz něj musili projít. Jakmile do něho vstoupili, ihned je obklopila divá zvěř, lvi a vlci a škaredé opice. Zvířata strádala hladem, děsně řvala a vyla, cenila zuby a stále více jich přibývalo.
„V takovémhle nebezpečí nám zpěv nebude nic platný, “ domníval se jeden z bratří, když druhý začal zase zpívat. Mladíci musili zvířatům, protože na ně stále více dorážela, porozhazovat všechny svoje namazané chleby. Tím byl hlad divokých hostí ukojen.
Jeden ze lvů, který si olizoval tlamu nejvíc, vystoupil dopředu a řekl: „Za vaši přízeň vám chceme poděkovat.“ Ostatní zvířata to činila po něm. Když natrhali hezkou hromádku, pravila opice: „Vezměte si chlupy s sebou! Až budete v tísni, zapalte je! Smrad, co při tom vznikne, přivolá vám na pomoc veškerou zvěř.“
Se zvířecími chlupy pod paží pokračovali mladíci v cestě a měli dobrou naději. Slunce žhnulo. Žíznili. Vodu však nikde nenacházeli. Ani déšť nebylo možno očekávat, protže na obloze nebyl ani mráček. Některým už jazyk vysychal.
Tak došli k lesnímu rybníku. V něm se třpytila průzračná voda. Bratří se jí napili a byli opět šťastni. Spatřili však, jak na protějším břehu loví ryby zloději. Dlouhými udicemi vytahovali z rybníka jednu štiku za druhou. Když na ně bratří zavolali, zloději vzali nohy na ramena a uprchli. Zapomněli tam však udice a štiky. Mladíci pustili zas ryby do vody. Náramně se pak divili, když najednou z rybníka začaly létat barevné kamínky.
Jedna štika vyhlédla z vody a řekla: „Díky za záchranu. Posbírejte si barevné kamínky. Až budete v tísni, naházejte je do vody a dostane se vám pomoci.“
A s kamínky v kapse šli poutníci dál. Les byl stále hustší a hustší. Stromy, smrky, sosny, duby a břízy měly široké koruny, takže se slunce skrz ně sotva ještě prodíralo. Mládenci si opět zazpívali píseň a ta letěla před nimi.
Konečně se objevil průsek. Když vyšli z lesa, spatřili údolí, jímž musili projít, jestliže se chtěli dostat k otci s dvanácti dcerami. „Podaří se nám ve zdraví na těle i na duši překročit zemi zlého ducha?“ tázali se. Chvíli stáli na kraji lesa a dívali se do údolí. Nad ním visela hustá temná mlha, jako by bylo přikryto špinavou peřinou. Tráva pod ní hnila a červíci a broučkové se dusili. Ze špinavé mlhy se dobývaly vrcholky kamenných sloupů. To byli zakletí lidé a ti se už nikdy nemohli osvovodit z tohoto bídného stavu. Na celém údolí spočívala těžká kletba.
Najednou bratří uviděli, jak od kamene ke kameni chodí stará žena a omývá je hadrem. „To je přece služebnice zlého ducha,“ řekl jeden z bratří. „Umývat nešťastné lidi, to je její každodenní práce.“
Když spatřili ženu a její podivnou práci, ztratili veškerou naději, že kdy údolím šťastně projdou. Potom však se jeden z jinochů vzchopil a zavolal na služebnici: „Milá paní! Pověz nám, kterého dne je pán laskavý. Nechceme zkamenět. Čeká na nás dvanáct hezkých sester.“
Služebnice se vylekala. Takhle s ní ještě nikdo nemluvil. A s takovou žádostí se ještě nikdo do údolí neodvážil. „Ne! “ odpověděla. „Jestliže tajemství prozradím, přemění v kámen taky mne.“ „Tak nám pomoz dobrou radou!“ prosil druhý. „Jinak jsme šli dlouhou cestu nadarmo.
Služebnice se ohlédla a přistoupila blíž. Největšímu z dvanácti bratří pošeptala do ucha: „Přemozte zlého ducha a vysvoboďte nás ze strašného údolí!“ „S radostí,“ odpověděl. „Ale musíš nám prozradit, kde tvého pána najdeme.“
Žena, třesouc se na celém těle, se ohlédla a nakonec odpověděla: „Před sebou vidíte vysokou horu. V ní se prostírá veliké jezero. Po něm plave strakatá kachna. V ní je ukryto šedivé vajíčko. V něm hoří žlutá svíčka. To je sám zlý duch.“
Jinoši nechtěli věřit vlastním uším. Chce je žena svést z cesty? Je to přece služebnice zlého ducha. Snad všichni zkamenělí byli svedeni od ní? Někteří z bratří se chtěli raději vrátit domů, než jít do takové nejistoty. Ale největší z nich se ženy zeptal, co mají učinit, až žlutou svíčku v šedivém vajíčku strakaté kachny najdou. „Kdo svíčku zhasí, zdolá zlého ducha a osvobodí všechny, kteří v údolí přišli o život, pravila služebnice a zmizela.
Bratří se rozhlíželi po údolí, na jehož protějším konci se tyčila až do nebes vysoká hora. Temná mlha na ní visela jako špinavý límec. Radili se, jak by se mohli až k svíčce dostat. „Nejlepší bude, když horu odnosíme,“ navrhoval jeden. „To bude ale těžká práce,“ zapochyboval druhý. „Dříve než horu odnosíme, zestárneme. A dívky už o nás nebudou stát,“ domníval se další. Ale nakonec si však první vzpomněl, co jim divoká zvířata dala a řekla. „Ty chlupy spálit!“ volali. „Smradlavý kouř nám přinese vysvobození.“
Zapálili tedy hromadu lvích, vlčích a opičích chlupů. Kouř stoupal a rozšířil se po lese. Celá krajina odporně zapáchala. Netrvalo to dlouho a z lesa se vyhrnula spousta zvířat. Byl tu lev, vlk i opice, zajíci a srny, divoké prase, jezevec i spousta krtků. Skupinu pomocníků vedl jezevec, protože dovedl nejlépe rýt. A zvířata se hned dala do hory. Ryla a drápala a přenášela a házela a tlačila a nosila, až zem a písek jen odletovaly. Bratří se nemohli vynadivit. Tak rychle pracovat ještě nikoho neviděli.
Jezevec je požádal: „Zazpívejte něco! Při tom se líp dělá.“ A bratří zazpívali: „Kdo má dobré přátele ...“ Hory rychle ubývalo. Netrvalo to dlouho a byla srovnána se zemí. Zvířata si utírala pot. „Vřelé díky!“ řekli bratří. Lev, vlk a opice, zajíci i srny, spousta krtků a jezevec opět odtud odtáhli.
Kde však bylo jezero, o němž služebnice vypravovala? Tak šli mladíci tam, kde byl předtím prostředek hory. A opravdu, najednou stáli před jezem. Ale kde je strakatá kachna, o níž jim služebnice vypravovala? Rozhlíželi se po vodě, avšak mlha byla tak hustá, že příliš daleko neviděli. Potom se skrz ni sluníčko přece jen prodralo. Jezero se v paprscích blyštilo. Uprostřed plavala strakatá kachna. Měla peří všech duhových barev. Bratřím se tuze líbila. „Kdo nám pomůže doprostřed jezera?“ pravil jeden. „Neumíme plavat.“
Opět se zdálo, že šli obtížnou cestu nadarmo. Volali na kachnu, aby připlavala ke břehu, ale ona jim nerozuměla. Jeden ji lákal na poslední kousek chleba. Ale ona zůstala, tam, kde byla! Pak si vzpomněli, co jim v lesním rybníce daly ryby. „Barevné kamínky!“ zvolali.
Hned je vytahovali z kapes a házeli do jezera, až se na vodě dělala kola. V nich se to hemžilo rybami a ty kachnu honily. Vyháněly ji na břeh. Když byla dost blízko, bratří ji polapili. Teď však musili kachnu zabít, aby našli vajíčko. Ale žádný nechtěl krásnému ptákovi zakroutit krkem. Nakonec k tomu určili nejsilnějšího. Ten ji rozpáral a vajíčko našel. V něm svítila žlutá svíčka.
„Musíme svíčku zahasit,“ upamatovali se. Foukal jeden po druhém do plamínku. Ten však se sotva pohnul. Musili tedy foukat společně. Konečně se jim podařilo svíčku uhasit. Ale co to? Zvedal se mohutný rachot. Na obloze se křižovaly blesky. Mraky do sebe narážely a lilo jako z vědra. Ptáčkové se neudrželi ve vzduchu. Mladíci se vrhli na zem, jinak by je byl vítr odnesl s sebou. Celá vichřice trvala jen několik okamžiků. V údolí stoupala temná mlha. Rozlily se v něm sluneční paprsky. Kameny se přeměňovaly v lidi. Ti se po tisících objímali. S jásotem se vraceli domů.
„Díky vám za váš dobrý skutek!“ volali na bratry. „Vysvobodili jste nás z věčného zakletí.“ Když všichni odešli domů, vydali se naši poutníci na poslední část cesty. Došli do zapadlé vísky. Tam v dřevěné usedlosti bydlil otec s dvanácti dcerami.
Vítejte, vítejte!“ volala zdaleka děvčata. Jedna byla krásnější než druhá.
Když jinochy pěkně pohostily, ještě jim zazpívaly. Potom byla s otcem ujednána dvanáctinásobná svatba. Tu také brzy na místě vystrojili. Po svatbě se bratří se svými mladými ženami stěhovali domů k svému starostlivému otci. Protože však se jim nechtělo přes údolí, v němž viděli tolik hrůzy, vrátili se jinou cestou. Bylo to veselé a radostné shledání.
Dvanáctero mladých manželství mělo brzy dvanáct dětí a za rok ještě jednou dvanáct. A vysvobození lidé k nim často chodili na návštěvu a přinášeli jim bohaté dary.
Z lužickosrbského originálu Dwanaće bratrow, LND, Budyšin 1986 přeložil J. Mudra

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1997.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 06993/46643,

Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.