Česko-lužický věstník
Ročník VIII
Číslo 7-8 / červenec - srpen 1998

Václav Šimek
Původ

I květ s lístkem lípy by ve vánku tancoval
kdyby mateřský jazyk nezmíral
ze života se radoval
bujně by si rozkvétal.

Ach stařec šedivý
co mateřskou řečí nemluví
dostal by zprávy svý
v mateřské řeči své původní
ke svému uchu
od vlastních vnuků.

Proto kořen který usychá
svěží ratolesti ve vás má.

Řeč svou mateřskou po čase nechť z vás
každý ovládá
a vlastní děti v původní mateřské řeči
vychová.

O to prosím
jediného Pána Boha
za vás já
z duše díky úcta vzdávaná.

Všeslovanský sjezd 1998

se konal v Praze 2.-5. 6. 1998 u příležitosti 150. výročí Slovanského sjezdu v r. 1848. Zahájila ho 2. 6. dopoledne Nataša Smejkalová shromážděním účastníků u pomníku knížete Václava na Václavském náměstí v Praze. Kromě několika kratších projevů a pozdravů vykonal obřad pravoslaný kněz jazykem církevněslovanským. - Odpoledne ve 14 hod. před hotelem Pyramida v Břevnově, kde sjezd zasedal, zasadili účastníci na památku lípu. Slavnostní projev pronesl M. Namišňák, ženský sbor Babky z Havířova zazpíval píseň J. V. Sládka Slovanská lípa. Ve sjezdové síni hotelu následovalo zahajovací zasedání s četnými projevy. Úvodní přednášku o slovanských dějinách a vzájemných vztazích pronesl předseda přípravného výboru prof. ing. Břetislav Chvála, DrSc. Večer se konal koncert, na němž vedle řady hudebních a recitačních čísel zazpívala lužickosrbsky tři písně v úpravě Bj. Krawce prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc., dcera Františka Páty. - 3. 6. probíhalo zasedání delegátů v zasedací síni , ozdobené vlajkou s nápisem Vseslavjanskij sobor. Jedinstvom i ljubov'ju cpasemsja . Bylo prosloveno množství přednášek a sdělení, týkajících se vzájemných vztahů slovanských národů, jejich vztahu k sousedům i národům a státům vzdálenějším, kritiky do vlastních řad i výhledů do budoucnosti. Slovo dostal každý, kdo se do diskuse přihlásil. Byly vysloveny rozličné názory, leckdy zcela protichůdné. Mnohé diskusní příspěvky byly věcné a podnětné, např. že je nutno hledat společného jmenovatele slovanské politiky, protože společným problémem nás všech, nejen Slovanů, je Německo (český delegát Dalibor Plichta), nutno navázat na staré dobré tradice české a slovenské slovanské politiky, na Fr. Palackého, K. Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka, E. Beneše, nutno zdůrazňovat humanitní, demokratické hodnoty, čelit hrozbě hospodářské i politické globalizace (slovenský delegát Milan Sidor), je nutno aktivizovat spolupráci slovanských národů a čelit tak ekonomické liberalizaci, jejímž cílem je především zisk, pořádat všeslovanské kulturní festivaly, spolupracovat na poli jazykovém (lužickosrbský mluvčí Sieghard Kozel). Jen jednou zazněl disharmonický tón - předsedající odňal řečníkovi slovo, protože jeho projev byl antisemitský. Sjezdová síň byla plně obsazena, sjezdu se zúčastnilo na 500 delegátů ze všech 12 slovanských států, i příslušníci slovanských národů, které žijí v jiných státech jako menšiny (Lužičtí Srbové, Rusíni). Lužických Srbů bylo přítomno 11: Achim Brankačk, Benedikt Dyrlich, Sieghard Kozel se ženou a synem Heikem, Křesćan Krawc, Jadwiga Markec, manželé Nowakovi z Wojerec, Rejza Šěnowa s dcerou Lubinou. Diskusní příspěvek pronesl lužickosrbsky S. Kozel. Za Spolek česko-lužický se sjezdu zúčastnili tři členové: Radek Mikula, Jiří Mudra, Zdeněk Valenta. Jednacím jazykem byly všechny slovanské jazyky, někteří řečníci, aby usnadnili porozumění, přednášeli rusky nebo si dali svůj projev do ruštiny přetlumočit. - 4. 6. zasedaly pracovní komise, 5. 6. dopoledne se opět konalo společné shromáždění s diskusí, na němž byl schválen Manifest Všeslovanského sjezdu 1998 (bude publikován). Ve 14 hod. proběhla tiskovka. Sjezd byl zakončen odpoledne manifestací u pomníku knížete Václava. Promluvilo několik řečníků, člen Spolku česko-lužického Václav Šimek přednesl vlastní báseň. Po přečtení pozdravného dopisu od papeže Jana Pavla II. byl modlitbou v církevní slovanštině a slovanskou hymnou sjezd zakončen.
Všeslovanský sjezd 1998 byl výbornou příležitostí pro jeho účastníky, aby se vzájemně osobně poznali, navázali přátelství a opět se přesvědčili, že se snadno dorozumějí. - Předseda přípravného výboru pozval na sjezd dopisem pana prezidenta Havla. Z Kanceláře prezidenta republiky dostal tuto odpověď: „Vážený pane profesore, jsme pověřeni poděkováním a odpovědí na Váš dopis zaslaný prezidentu republiky. - Vaše myšlenka o svolání všeslovanského sjezdu je vysoce náročná nejen svým obsahem, ale i přípravou. Přejeme Vám, aby se věc zdařila. - Účast prezidenta republiky je bohužel nutno zcela vyloučit s ohledem na jeho časové zaneprázdnění, zejména v očekávání červnových voleb do Poslanecké sněmovny. - S pozdravem Jaroslav Šafařík, zástupce ředitlele pro vnitřní politiku.“ - Český rozhlas, stanice Radiožurnál 2. 6. večer ve zprávách uvedl sdělení Ladislava Špačka, mluvčího pana prezidenta, a přednosty prezidentské kanceláře Ivana Medka, že se prezident V. Havel od sjezdu distancuje. - Přes nezájem představitelů našeho veřejného a politického života (před sjezdem sdělovací prostředky o sjezdu mlčely) vzbudil sjezd mezi občany zájem a leckdo litoval, že se o něm dozvěděl až po zakončení. Sjezd byl důležitý i proto, že připomněl staré dobré národní tradice. Myšlenka slovanské vzájemnosti byla významným podnětem při národním obrození. A protože „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“ (T. G. Masaryk v abdikačním projevu 14. 12. 1935), bylo by tuze lehkomyslné a nezodpovědné stavět se k ní zády.
Jiří Mudra

Miroslav Hloušek
Nejstarší lužickosrbská písemná památka

Je zvláštní, že Lužičtí Srbové mají dva spisovné jazyky - dolnosrbský a hornosrbský, a přitom se považují za národ jeden. Pokud neznáme dobové pozadí vývoje, těžko pochopíme, proč k tomu došlo. Podle nového pohledu spíše jsme náchylni mluvit o dvou slovanských národech a jazycích, zvláště když zjistíme, že jazykový rozdíl je větší než např. mezi češtinou a slovenštinou. Jak se to mohlo stát?
V době odchodu ze slovanské pravlasti do nových sídel usadilo se více kmenů na území dnešního Saska, Pruska, Durynska, kde se udrželi Lužičtí Srbové jako poslední zbytek někdejšího rozsáhlého slovanského osídlení. Na rozdíl od jižních Slovanů jim říkáme Srbové Lužičtí, podle staré historické krajiny Lužice, která byla a dosud je rozdělena na Horní (území kolem Budyšína) a Dolní (Chotěbuzsko). Uprostřed jsou rozsáhlé borové lesy s písečnou půdou, která se nehodí pro zemědělství, a která je proto málo obydlena. Lužičtí Srbové tomuto místu říkají „hola“ (hornosrbsky) nebo „gola“ (dolnosrbsky). Pánem Horní Lužice bylo a dosud je Sasko, Dolní Lužice byla pruská. Tyto dva německé státy neměly v minulosti nejlepší sousedské vztahy. Ve svých důsledcích to znamenalo, že Srbové obou částí Lužice o sobě moc nevěděli a nestýkali se. Vlivem této izolace šel vývoj na obou místech samostatně vlastní cestou. Jen jedno bylo společné - germanizace. Při tom všem nezapomínejme, že lužická srbština nikdy nebyla úředním jazykem a velmi dlouho to byl jen komunikační jazyk prostého zemědělského lidu bez spisovné formy. Pokud někdy byl tento jazyk v nejnižších třídách školy povolen, pak jenom proto, aby se srbské děti prostřednictvím mateřského jazyka co nejdříve naučily němčině, na niž pak byl ve vyšších třídách kladen silný důraz.
I když obě Lužice po dlouhá léta patřívaly ke Koruně české, německý vliv byl silnější. Ani husitská reformace se Srbů téměř nedotkla a nic nezměnila. Až teprve německé hnutí Lutherovo o sto let později vzbudilo zájem o mateřský jazyk, když zdůrazňovalo, že Boží slovo má být zvěstováno rodným jazykem. Ve stejné době došlo k vytváření dvou verzí spisovného lužickosrbského jazyka, které se udržely až do naší doby. Krom několika drobných srbských glos a přísežné formule budyšínských srbských měšťanů z doby krále Jiřího z Poděbrad nejstarší písemná památka vznikla v r. 1548, před 450 lety. Je to Jakubicův překlad Nového zákona.
Málo toho víme o Mikuláši Jakubicovi (Kubike, Nicolaus Jakob). Původně býval augustiniánským mnichem kláštera v Žagani. Po přestupu k luterství stal se prvním evangelickým farářem v Lubenicích na panství žorawském (Soren). V souladu s reformační zásadou chtěl, aby i Srbové mohli číst Písmo svaté v rodném jazyce. Proto se dal do překládání Nového zákona, ne z řeckého originálu, jak to nedávno učinil dr. Martin Luther, ale z jeho překladu do němčiny, který byl všeobecně uznáván. Jakubica jako jazykový průkopník psal dolnosrbským nářečím krajiny, z níž rodově vyšel. Dnes je toto nářečí už vyhynulé. Bylo to území od Mužakowa za Nisou na sever, od r. 1945 patřící k Polsku. Dnešní jazykozpytci si povšimli, že neovládal dobře němčinu, když v řadě míst chybně a nepřesně překládal. V té době byla Lužice ještě celá srbská, proto málo obyvatel znalo němčinu dokonale. Jako řeholní kněz Jakubica vystačil s latinou. Za druhou předlohu měl český překlad Nového zákona, pořízený z latinské Vulgáty, jehož se místy přidržoval až otrocky. Že by použil i polské bible při překládání, se dnes už popírá. Domnělé polonizmy se vyskytují i v češtině. Tak vznikla nejstarší srbská památka, uložená dnes v archivu v Berlíně, „Nowy Zakon Srrpsky do serpskeye recci pczinessony“. Práce byla dokončena 25. 7. 1548, pečlivě připravená do tisku, k němu však nikdy nedošlo. Nevíme proč. Snad chyběly hmotné prostředky. Možná to byl i vliv silné gemanizace, když tehdejší německá šlechta otevřeně prohlašovala, že Srbové nemají budoucnost a za pár let zaniknou jako Slované na jiných německých územích. Sám reformátor dr. Martin Luther byl téhož názoru. Dnes nám už nikdo neřekne, jak tomu opravdu bylo.
Následuje ukázka Jakubicova překladu Nového zákona, Matouš 9, 1-5 a téhož místa českého překladu Bible kralické, která vznikla v letech 1579-93. Kralický překlad je jen o málo mladší, proto je vhodnější k porovnání než moderní ekumenický text, dnes nejvíce užívaný, a než nejstarší české překlady bible (z 14. stol.):

Techdy stupi Jezus do łoźi, a pćeplawy se zase, a pćišel do swojego mesta. A hlej, techdy pćinjesli k njomu jednego jichtnego, ten ležal na jednym ložu. Jak pak nint Jezus jich weru wupyta, rekl won k temu jichtnemu: Budź trostny moj syn, twoje grechy su tebje wodane. A hlej, nekotory z pismamudrych źachu podla sebje samych: Tentu stromi Boga. Gdyž pak Jezus jich pomyslenje wupyta, reknu won: Woc wy taku zlosć w wašym sercu mysliće? Co je snadnej reknuć? Tebje su twoje grechy wodane? Albo prawić, stan zgoru a chodź?
A vstoupiv na lodí, přeplavil se, a přišel do města svého. A aj, přinesli mu šlakem poraženého, ležícího na loži. A viděv Ježíš víru jejich, dí šlakem poraženému: Doufej, synu, odpuštěniť jsou tobě hříchové tvoji. A aj, nekteří ze zákoníků řekli sami v sobě: Tento se rouhá. A viděv Ježíš myšlení jejich, řekl: Proč vy myslíte zlé věci v srdcích svých? Nebo co jest snáze říci, to-li: Odpuštěniť jsou tobě hříchové? čili říci: Vstaň a choď?

Použitá literatura:
Serbska pratija 1998; Serbski biografiski słownik, Budyšin 1970;
J. Cyž, A. Černý, Antologije jeho dźěłow, Budyšin 1958;
A. Frinta, Lužičtí Srbové a jejich písemnictví, Praha 1955;
J. Páta, Lužické stati, Praha 1937.

Josef Šindar
Nová bible v lužické srbštině

už více než dvacet let leží na svátečním stole hornolužických domácností a používá se při bohoslužbách farností, v kterých ještě znějí kěrluše. S upřímnou radostí, obdivem a úctou jsme s lužickosrbskými katolíky v roce 1966 vítali překlad Nového zákona do jejich současné mateřštiny. Za dvě léta pak následoval překlad Knihy žalmů, v r. 1973 se objevily první výtisky sapienciálních a prorockých knih Starého zákona a o velikonoční vigilii 1978 poprvé v rukou lektorů spočinul poslední a nejobsáhlejší svazek starozákonních knih - knih dějepisných. Obrovské dílo překladatelského úsilí dospělo k závěru! Jsme stále znovu podněcováni k živým pocitům obdivné úcty... Novozákonní překlad z řečtiny, překlad starodákonních knih Písma z originálních pratextů s přihlédnutím k nejnovějším slovanským a německým překladům bible jakož i k překladům dřívějším není prací biblisty-vědce nebo snad překladatelského kolektivu biblistů. Je dílem nadšené obětavosti kněží, kteří zodpovědně překládali při obtížné a namáhavé práci pastorační svých dvojjazyčných farností, aniž byl kdo z nich aspoň na čas vyvázán z pastoračních povinností. Na překladech jednotlivých knih se podíleli kněží: zemřelý básník Józef Nowak a P. Stanij Nawka S. J. a z živých Msgre Měrćin Salowski (napsal také úvody k jednotlivým knihám a sestavil rejstřík), kanovník Beno Šołta, Měrćin Wićaz, P. Cyril Kinderman O. Cist., Gerat Wornar a Jurij Wałda. Z laiků básník Benedikt Dyrlich a spisovatel Anton Nawka, výtečný stylista, který také obsáhlé dílo přehlédl po jazykové stránce. Autorkou obalů i zeměpisných map na předsádce je Wórša Lorencec-Lanzyna.
Starý zákon byl poprvé v hornolužické srbštině vydán 1728 převedením z textu Lutherova čtyřmi evangelickými faráři (Jan Langa, Matej Jockisch-Jokuš, Jan Böhmar-Běmar a Jan Wauer) spolu s dřívějším už překladem Nového zákona Michała Frencela. Ale už v letech 1688-1707 sám z Vulgáty celé Písmo pro katolíky přeložil budyšínský kanovník Jurij Hawštyn Swětlik (ordinován 1675 v Olomouci). Překlad nebyl však vytištěn, protože katolíků bylo v poreformační době velmi málo. V letech 1905 - 1915 v době drážďanského působení přeložil opět sám z hebrejského originálu knihy Starého zákona kaplan Filip Rězak (přeložil též a do lužickosrbského prostředí transponoval Babičku B. Němcové). Vyšla jen část překladu - smrt Rězakova a hospodářské poměry po 1. světové válce vydání celého díla zabránily. V krásné srbštině měli ovšem katolíci překlad Nového zákona z Vulgáty, tištěný 1896, který pořídil a bohatě poznámkami opatřil za svého pražského pobytu pozdější poslední biskup Lužický Srb Jurij Łusčanski (1836-1905), představený Lužického semináře. Jeho vydatným pomocníkem byl jazykozpytec kanovník Michał Hórnik. Dlužno pznamenat, že 1936 přeložil Michał Nawka perikopy v Římském misálu.
Krátký nástin biblického překladatelského úsilí v Horní Lužici napovídá, jak vskutku záslužného díla se v druhé polovině tohoto stol. lužickosrbští kněží ujali. Při pohledu na vkusné knihy kapesního formátu, tištěné na velmi kvalitním biblovém papíru, které moderně srozumitelnou řečí tlumočí slovo boží, jest jen litovati, že překlad nebyl přijat bratřími evangelíky. Ti dosud užívají svého staršího překladu z r. 1728, jenž byl naposled tištěn 1905 a z něhož bylo r. 1960 v malé brožurce vydáno pouze přehlédnuté Sćenje po swjatym Mateju. Zdá se, že nových pracovních překladatelských potencí postrádají...
U nejmenšího slovanského národa má tento poslední překlad - čin vpravdě dějinný - i zvláštní význam národní a literární. Svou radost z něho sdílíme se slovy M. Salowského: „Nechť se každý vzdělaný Srb učí s Písmem svatým slovo boží i svůj mateřský jazyk více milovat a vážit si jeho krásy a bohatství!“
Ukázka:

Mój syno, njezabudź moju wučbu, twoja wutroba njech zachowa moje přikaznje! Přetož wone wobradźa ći dołhe žiwjenje, zbožowne lěta a spokojnosć. Lubosć a swěra njech će nihdy njewopušćitej! Powěš sej jej za šiju, napiš sej jej na sćěny swojeje wutroby! A nańdźeš miłosć pola Boha a ludźi.

Korla Blechen (1798-1842)

Letos vzpomeneme dvoustého výročí narození tohoto významného evropského malíře. Narodil se 26. 7. 1798 v Chotěbuzi a tam pak žil do svých 17 let. Silný vliv na jeho srbskou výchovu měla jeho matka, její otec, vesnický krejčí, a ujec, který byl farářem v Modłeji. Mladý hoch byl od dětství nadaný kreslíř, miloval lužickou lidovou kulturu, snil nad rodným krajem a později ho zachytil tak věrně v kresbách a malbách. V té době působil na jeho duši prostý život vesničanů, plný těžké práce, ale i slovanské poezie a výtvarnosti.
V r. 1815 odešel do Berlína, pracoval v bance, později v královském divadle jako dekoratér a scénograf. Lidsky mu pomáhal C. F. Schinkel, významný berlínský architekt a malíř. Blechen přitom maloval chudý kraj písčin, vřesovišť a borových lesíků, jenž mu v mnohém připomínal Dolní Lužici. Zajel i do Drážďan, aby se seznámil s význačnými malíři romantiky C. D. Friedrichem a C. Dahlem. Snad se znal i s F. O. Rungem. Od r. 1822 studoval na berlínské akademii umění a později se tam stal rektrorem (1829). Krátce předtím pobyl rok v Itálii.
Kromě klasických děl renesance mohl vidět i obrazy C. Gelléeho, zvaného Lorrain, zakladatele novodobé krajinomalby. Znal patrně i díla francouzských realistů (J. B. Chardin) a uznával zásady barbizonské školy, tj. krajinu malovat v plenéru. Maloval do konce života převážně krajiny v Branibořích, v Marce a v rodné Lužici. Zpracoval i několik historických námětů a výborných portrétů. Blechenovo velké nadání spojené se znalostí díla stěžejních mistrů evropské malby krajiny spolu s bezprostřední prací v přírodě mu umožnilo dojít k poznání, že příčinou barevných proměn krajiny je souhra světla a atmosféry. Jeho nadání prohloubila dlouholetá práce v divadle, kde nabyl mistrovské zručnosti v malbě ŕ la prima a pochopil úlohu světla. To mu umožňovalo objevovat krásu krajiny, považované do té doby za fádní, a výtvarně zachytit specifickou barvitost a poezii ploché země i vysokého nebe. Pomáhalo mu realistické vidění a schopnost skicovat přímo olejovou barvou „lehkým štětcem“ (podobně jak to činil český malíř Josef Navrátil).
Ke konci krátkého života trpěl duševní chorobou, nepomohla ani starost přátel. Zemřel v tichosti r. 1842.
K. Blechen výrazně posunul vývoj malby v Německu od romantiky k realistickému zobrazování. K jeho následovníkům v realistické malbě patří: A. Menzel (*1815), M. Liebermann (*1847), W. Leibel (*1844) a K. Steffeck (*1818), z dolnolužických malířů pak W. Šybar (*1887 ve Wusoké u Kalawy), Fryco Latk (*1895, Nowa Wjas u Picnje) a Ota Garten (*1902 v Halštrowě). Z českých malířů jsou mu blízcí J. Mánes, A. Kosárek a J. Navrátil. Typickým dokladem je např. obraz „Písečná cesta“ (Pěskaty puś) z okolí Chotěbuze, na němž vidíme kamenitý pahorek, přes který vede cesta, písek, něco vřesu, keříky, borovice a vysoké nebe nadzemské reality. Zajímavé je i to, že Blechen i na historických obrazech, např. „Lěhwo Semnonowa“, umísťuje děj do konkrétní rovinaté krajiny, kterou tak dobře znal a mnohokrát maloval.
Ctibor Vořech

Timo Meškank

Association Les Amis de la Lusace en France Skutkownosć jeje dźěła w mjezywójnskej dobje (II. dźěl)

Čehodla měješe dźěławosć Association Les Amis de la Lusace tajku wobmjezowanu skutkownosć? W zawostajenstwje dołholětneho jednaćela Praskeho Towarstwa přećelow Serbow, Vladimíra Zmeškala, kotrež je zapołožene w Literarnym archiwje Památníka narodního písemnictví, nadeńdźemy někak 180 dopisow knjenje M. de Vaux Phalipau, pisane w dwacetych a třicetych lětach na Zmeškala. Listy jako priwatne zdźělenki wotpósłarja na adresata resp.adresatku skića nam njeposrědny dohlad do wšitkich sferow mjezyčłowjeskixh poćahow.Njewobsahuja jenož informacije wo faktach a podawkach, ale sposrědkuja zdobom mysle a začuća listowarjow, zwuraznjeja wosobinsku zahoritosć kaž tež nuzu a wujasnjuja motiwy myslenja a jednanja. Na rozdźěl wot awtobiografije abo memoirow předstajeja wone nam njebarbjeny wobraz myslenja, dokelž njehodźi so hižo ničo retrospektiwnje konstruować a na interpretowane wašnje předstajić. Awtobiografija a memoiry su přeco barbjene a přez to stronite, bliža so jako družina žórłow pragmatisce tworjenej stawizniskej powěsći, su bliske chronice. Za stawiznarja maja tuž samo so wě listy wjetšu historisku wahu hač kóždežkuli pozdźišo napisane abo ertnje zwuraznjene dopomnjenki. Kotru hódnotu maja nam předležace listy knjenje M. de Vaux-Phalipau? Jich wuznam njemóžemy jenož po objektiwnym a přepruwujomnym wobsahu hódnoćić, tutón je móhłrjec snadny a subjektiwnje zekřiwjeny. Skerje zeznajemy z nich wěstu dobu z perspektiwy wobdźěleneho awtora, kotryž je jednotliwe rysy kulturno-nabožneho, politiskeho, hospodarskeho a socialneho žiwjenja zapopadnył, a zhonimy, kotru wažnosć je tuta wosoba časowym podawkam připisała, kotru kritiku a kotre wočakowanja do přichoda je z nimi zwjazała. Wuraznje dowěrliwy list M. de Vaux Phalipau na Vl. Zmeškala z l. 1928 da nam dźělnu wotmołwu na prašenje za wobmjezowanej skutkownosću towarstwa Les Amis de la Lusace a jeje čłonow: „Žádal jste mne před časem, abych navázala styky s p. Bernardem Reymondem, který se zajímá o lužické věci. Jak jsem Vám psala, viděla jsem ho několikráte; ale ani já, ani moji přátelé nemohli jsme si o něm učiniti úsudek. Nevíme naprosto nic o jeho rodině, o jeho společenském postavení, o jeho zaměstnání. Říká o sobě, že je Francouz, ačkoli mluví naším jazykem s přízvukem velmi zvláštním – snad polským, snad německým? Dává najevo velikou příchylnost k luž. Srbům, ačkoli někdy vykládá o jejich věcech ve smyslu pangermánském – na př. říká, že jejich národnost jest „nezákonná”, což ve francouzštině jest příhanou. Chtějíc získati o něm mínění zkušeného slavisty, pokoušela jsem se ho uvésti do styku s p. J. Pichonem; nikdy se to však nepodařilo.
Dne 20.3. mi poslal velmi milý lístek z Budyšína s razítkem „Serbské Nowiny w Budyšinje”, žádaje mne, abych mu potvrdila přijetí. Neodpověděla jsem, poněvadž jsem si určila pravidlo nepsati do Lužice. Můžete-li mi dáti nějaké přesné zprávy, velmi by mi to posloužilo. Pan B. R. jest zajisté človek dobře vychovaný, inteligentní, velmi vzdělaný, jenže musíme býti opatrnými, poněvadž o něm nic nevíme.”16 Wězo pod tutej zasadu, njepěstować direktne styki z Łužicu, tež kwalita dźěłow wo Serbach, kotrež buchu w Francoskej napisane a wozjewjene, ćerpješe. Lisćina publikacijow M. de Vaux Phalipau wo Serbach wobsahuje tuž jenož někotre nastawki přehladneho razu w Revue anthropologique, etnografiskich drobnosćow w časopisu L’Ethnographie resp. přednoškow na kongresach antropologiskeho zjednoćenstwa. Najzajimawše swoje dźěło napisa wona hromadźe z Josefom Pátu wo Deux Peintres de la Lusace. Merčin Nowak – Ante Trstenjak, Paris 1931, 48 p. Tu předrě so tež k hódnoćenjam tworiwosće wobeju molerjow a spyta někotre zasadne rozdźěle wotkrywać. Wězo njewobeńdźe so hewak wuraznišo pěstowanemu romantizowacemu zhladowanju na maćiznu. Kritikar w nowinje Národní osvobození sudźi wo publikaciskej činitosći francoskich přećelow Serbow w l. 1937 sprawom, zo „lužické věci zásluhou slovanských dopisovatelů z okruhu pražské „Hórnikovy knihovny” lužickosrbské přicházejí tak v srdci Francie k uplatnění nejméně dvakráte za rok. […] Chybí pouze přímý styk s Lužicí, jenž za dnešní situace není možný. Trpí tím hodnota luž. statí, neboť pražský spolupracovník nemá na vypracování nejmenšího vlivu. Vše vychází z duševní dílny výlučně románské.”17
Cyłkowny efekt dźěławosće na polu zbliženja serbskeho prašenja zjawnosći w Francoskej je hižo w l. 1920 samón Ernest Denis, prawótc francoskeje slawistiki, w dopisu na Adolfa Černeho (19.2.1920) takle zwuraznił: „Pojědu dźensa wječor na přednoškowu turneju: Budu wo Čěskej w Marseille, Toulon, Aix-en-Provence, Arles atd. rěčeć. Wróću so 25. Hnydom po nawróće započnu z propagandu [nastupajo memoranda europskich slawistow na dobro Serbow], kotruž sće mi doporučił.
Njezaprěwam wšak, zo budźe to ćežko a zo wjele nadźije nimam. Wy wěsće, kak njejasna situacija je a kotre zadźěwki hišće přewinýc mamy. Europski duch a začuće za sprawnosć njejstej wšudźe hišće dosć wuwitej; politika Zjednoćenych statow a Jendźelskeje, scyła njerěčo wo Italskej, wobradźa nam tójšto přesłapjenjow; … Mój přednošk wo Łužiskich Serbach njeje najmjeńšeho wothłosa nadešoł. To wšak njeje hišće přićiny, nětko scyła ničo činić … Damy so tuž do dźěła a spytajmy, durje do wutrobow wotkrywać.”18 Z dopisa wudowy po E. Denisu z l. 1931 (5.2.1931 tohorunja na A. Černeho) zhonimy, kak bolostnje začuwaše Ernest Denis njemóc, něsto na dobro Serbow wuskutkować. Knjeni Denis posudźowaše jara strózbje, ale realistisce wobmjezowane móžnosće skutkowanja SPL w Francoskej zjimajo takle: „Njewěm, hač Towarstwo přećelow Serbow a jeho městopředsydka knjeni de Vaux Phalipau něšto druhe činć móža, hač tróšku wědu wo połoženju Serbow w Francoskej rozšěrjeć ...“19 Poprawom njetrjebamy so nad tutymi wuprajenjemi dźiwać, swědča wone tola wo móhłrjec potencěrowanej wobmjezowanosći Pariskeje Association Les Amis de la Lusace, kajkaž bě wona hižo wot wšeho započatka w jeje programje zapołožena. Po wustawkach měješe wona narok, pěstować: „1° L´étude ethnique, historique, économique et sociale des deux Lusaces et des populations de race wende disséminées en Europe et aux Etats-Unis; 2° La diffusion de ces études dans les milieux intellectuels tant en France qu´ŕ l´étranger.“20 Štož pak francoskich čłonow nastupa, tak złožowaše so towarstwo na patriotiske kruhi, bě přichilene francoskej prawicy. Tuto elitarno-prawicowe zapołoženje wučitamy tež z publikacijow farncoskich awtorow dokoławokoło towarstwa, kotřiž hustodosć zajim za Serbow jenož za to wužiwachu, zo bychu swoje antiněmske stejnišćo wobkrućili. M. de Vaux Phalipau přełoži hižo w l. 1916 Londonski přednošk Gérarda de Wesselitskeho do francošćiny, kotryž wuńdźe w rozšěrjenej formje pod titulom Le Péril allemand et la grande alliance, comment écraser le militarism prussien, Paris 1916. G. de Wesselitsky dźe w swojich wójnskich žadanjach runje tak daloko kaž Charles Andler, kotryž chcyše cyły pruski stat dospołnje zničić a rozbić.21 Tehdomniši oficialny wobraz wěčneho boja mjez Němcami a Słowjanami zapřija po prěnjej swětowej wójnje teř Serbow - tomu njemóžachu so tež Amis de la Lusace w Francoskej wuwinyć.22 Štož nastupa zajim za Serbow w Čechach, tak bě wón wězo tež najbóle w narodnych kruhach wuwity - to wobkruća tež podźěl wozjewjenjow wo Serbach w nowinach, rjadowanych po politiskim wusměrjenju (najwjace w nowinach Národní politika, Národní listy; tójšto w České slovo, Lidové noviny, Venkov; mało w Právo lidu a Rudé právo). Na rozdźěl wot Francoskeje njepěstowaše so tu wšak žana ekskluziwita, skerje bě to wuraz dale wuwiteje słowjanskeje wzajomnosće, t. r. wěsteje zamołwitosće za wosud mjeńšeho bratra, w tehdomnišim zhladowanju jeničkeho bjez swojeho stata (potajkim „njewuswobodźeneho“). Edvard Beneš, wonkowny minister Čěskosłowakskeje, bě to na měrowej konferency w l. 1919 do sćěhowacych słowow zdrasćił: „Problém ten jest více mravní než politický, jedná se o 150 000 lidí, politicky to neznamená nic; máme ale mravní povinnost se jich zastati, ale s mírností a opatrností.“23
Krótki ekskurs do maćizny, z wužiwanjom dosažnych žórłow, je nam znazornił: Hakle potom, damy-li dopisy z rozprawami interneho wobsaha (na př. rozprawy (wulko)pósłancow) a zjawneho razu (na př. w nowinach a časopisach) dohromady, smy kmani, někak realny wobraz podawkow zrekonstruować, iluziju wot woprawdźitosće dźělić. Jenički nastawk, tež hdyž z lubosću za wěc napisany, nam hišće cyłu pisanosć maćizny njewotkrywa. K wšemu tomu trjebamy wězo, chcu to na kóncu hišće raz wuzběhnyć, njewobmjezowany přistup k žórłam. Na zbožo njejsym ze swojej temu w tutym nastupanju na zadźěwki storčił, materiala k předźěłanju předleži dosć – dokelž su wšitke podłožki, kotrež mi k dispoziciji stejachu, na zjawnych městnach deponowane. Za zjawnosć njepřistupne je do dźensa bohužel zawostajenstwo Josefa Mašťálka (ma je prof. Zdeněk Urban) a zawostajenstwo Vladimíra Zmeškala – z wuwzaćom korespondency do l. 1945, kotrež je Vl. Zmeškal sam do archiwa dał, zo by je před Gestapo wuchował – (ma je Vladimíra Lebedová-Zmeškalová). To je škoda, dokelž kóždežkuli priwatne składowanje je zwažliwe a dźensa hižo njewoprawnjene, kaž nam zhubjene zawostajenstwo Jurja Wićaza (po jeho wudowje) wobkruća. Hinak je naležnosć z aktami Gestapo Praha, kotrež so (kaž je mi historikar Eduard Kubů zdźělił) w /SÚA/ a /VHA/ chowaja a so hakle nětko – w zwisku ze slědźenjom za wuswojenym židowskim wobsydstwom – wosobam, kotrež buchu ze statneje strony k tomu powołani, přistupnjuja. To je politiske prašenje a so w běhu časa samo wot so rozrisa. Najebać to móhł za sebje zawěsće tež z tutych aktow hišće dalše informacije nastupajo rozpušćenja Towarstwa přećelow Serbow w Čěskosłowakskej a přesćěhowanje jeje wodźacych wosobow zdobyć, snano tež wo konfiskaciji archiwa Společnosti přátel Lužice (toho dźěla, kotryž njebě zapółoženy w /ANM/), biblioteki Páty a dźěla korespondency Černeho24 – wšitko to je mjenujcy tohorunja zhubjene. Slědźenje za tym přewostaju chcyjo nochcyjo stawiznarjam přichodnych generacijow, kotřiž chcedźa sej tohorunja swój chlěb ze spisanjom tajkich a podobnych stawizniskich pojednanjow zasłužić, tuž – c’est la vie.

16 /LA PNP/, Vladimír Zmeškal, korespondence M. de Vaux-Phalipau 11.4.1928 [přełožk do čěsćiny Vl. Zmeškal].
17 Lužickosrbský a československý národopis ve Francii. W: Národní osvobození XIV(so. 10.7.1937)160, s. 7.
18 /SächsHStABtz/, SKA W IX-2/G, łopj. 41. Přisp.: Tutón a dalše dopisy je Gestapo w l. 1939 pola Adolfa Černeho w Praze konfiskowała a do Budyšina přewjezć dała, hdźež buchu potom přełožene. Tohodla podam tu swoju serbsku wersiju. Bohužel je konfiskowany dźěl korespondency A. Černeho zhubjeny. W zawostajenstwje A. Černeho w /AAV/ so citowanej dopisaj hižo njenadeńdu.
19 /SächsHStABtz/, SKA W IX-2/G, łopj. 41–42.
20 Les Amis de la Lusace. Extrait des statuts. W: /SKA/, MS XXVII-3/E Adolf Černý. Viz tež Přátele Lužice ve Francii. W: Národní politika XLIII (pá. 10. 4. 1925) 99, s. 4.
21 Andler, Charles, Ce qui devra changer en Allemagne, Paris 1917, 64 p.
22 Viz k tomu Wo Serbach a za Serbow. Interview z Jeanom Kudelu, Paris. W: Rozhlad 43(1993), s. 216–218.
23 /ANM/, Antonín Hajn, č. kr. 155/4328 Důvěrná část o jednání na mírové konferenci [5.2.1919].
24 Literarny wědomostnik Měrćin Völkel je někotre z tutych dopisow w Budyšinje zaso namakał. Wone su zarjadowane do zawostajenstwa A. Černeho w /SKA/ MS XXVII 3/E. Dopisy Ernesta Denisa a Marie de Vaux Phalipau pak wostanu dale zhubjene.

Miroslav Hloušek Vliv Ochranova na Lužické Srby

Veliký vliv na Lužické Srby měly sousední Čechy s Moravou a Slezskem prostřednictvím exulantů. Způsobily to zvláštní okolnosti a složité dějinné pozadí. Bez upálení mistra Jana Husa 1415 v Kostnici, následné české reformace a prohrané bitvě na Bílé hoře 1620 by k něčemu takovému ani nemohlo dojít. Přibližně 100 let po Husovi přichází podobné mohutné hnutí v Německu s Dr. Martinem Lutherem v čele, které navázalo na to, co bylo už před časem u nás.
Třebaže reformace Lutherova ovlivnila celý německý národ, ba možno říci celý svět, Lužických Srbů se příliš nedotkla. Zásada, aby slovo boží bylo zvěstováno mateřským jazykem, byla Srbům dlouho upírána, i když v době reformace v Lužici tvořili 90-95% všeho obyvatelstva, a to ve městech i na venkově. Sám Luther nevěřil v budoucnost tohoto národa a doporučoval, aby se jim kázalo jen německy. Podstatně lepší poměr k nim měl už Melanchton, snad i proto, že jeho dcera byla provdána za Srba. Ale o to nám dnes nejde.
V tomto prostředí vznikl vnitřním vývojem zvláštní náboženský směr, který velmi příznivě zapůsobil na vznik srbského národního obrození. Vznikl jako reakce proti určité luterské ortodoxní strnulosti. Říkalo se mu pietizmus. Bylo to hnutí, které zdůrazňovalo vnitřní vroucí zbožnost a čistý život, naplněný láskou k Ježíši Kristu a k lidem. Rychle se rozšířilo do všech koutů Německa prostřednictvím hallských studentů, dokonce i do některých jiných zemí a tam zapustilo kořeny. Na půdě jednotlivých sborů se tvořily malé kroužky věřících k praktickému rozjímání Písma i ke společným modtlitbám. Za zakladatele pietizmu se vedle A. H. Franckeho považuje Filip Jakub Spener, tvůrce univerzity v Halle. Ten podrobně studoval spisy našeho J. Á. Komenského, s nímž měl hodně společného (před časem na to upozornil dr. M. Plecháč). Spenerovým vlivem zase došlo k tomu, že byl v r. 1706 vytištěn Frenclův překlad Nového zákona v srbštině. Byl vydán za vydatné pomoci Henrietty Cathariny z Gersdorfu, Zinzendorfovy babičky. Pietizmus silně zapůsobil na studenty v Halle a na šlechtu v Lužici, ale neměl zprvu velký vliv na širší vrstvy venkovského obyvatelstva. Až v Ochranově v obnovené jednotě bratrské se podařilo oslovit drobného srbského člověka.
V dobách útisku odcházelo od nás do zahraničí mnoho rodin, protože nechtěli zradit víru svých otců. Mnozí exulanti se usadili v Lužici, zvláště na Žitavsku. Tamní slovanští obyvatelé poskytovali vystěhovalcům téměř takové prostředí, jaké měli kdysi doma. Cítili, že jsou si navzájem blízcí nejen evangelickou vírou, ale i velmi podobným slovanským jazykem. Proto jim všude, kde jen mohli, pomáhali. K obnovení jednoty bratrské došlo právě tam v Lužici na panství hraběte Mikuláše Ludvíka z Zinzendorfu, který se ujal exulantů z Moravy, kraje Fulneckého, kde kdysi působil Komenský. Tito utečenci založili osadu Herrnhut, srbsky zvanou Ochranow, která se stala brzy důležitým náboženským střediskem také pro Lužické Srby. Zinzendorf, pietisticky vychovaný, nechal se silně ovlivnit Moravany, i když se tomu zprvu bránil. O tom, do jaké míry byl ovlivněn bratrskou tradicí a zbožností a co už byl pietizmus, se diskutuje dodnes. Přešla léta a Zinzendorf, ač právník, složil farářské zkoušky a opět po čase přijímá od vnuka Komenského Daniela Arnošta Jablonského biskupské svěcení českých bratří. Vzdal se pak úřadu justičního rady u drážďanského dvora a věnoval se cele jednotě bratrské.
Zinzendorf si brzy povšiml těžkého postavení srbského lidu. Proto do jejich vesnic posílal evangelisty, aby jejich mateřským jazykem zvěstovali evangelium. Srbové pak často přicházeli do Ochranova a setkávali se tam s poutníky z jiných částí Horní i Dolní Lužice. Vzájemný styk měl veliký význam pro národní sebevědomí i pocit sounáležitosti...
Srbové ve svých vesnicích zakládali malé bratrské skupinky, kroužky modlitebníků a při pravidelných schůzkách četli bibli, zpívali písně, pochopitelně ve své mateřštině. Z tohoto hnutí vyšla později celá řada kazatelů a misionářů. Historik Ota Wićaz se pokusil v jedné studii zachytit životopisy bratří a sester svého národa, kteří byli ve službách jednoty bratrské, většinou na poli misijním mezi pohany. Třebaže hned v úvodu říká, že to zdaleka není úplný soupis, představuje nám 16 významných postav srbského původu, které se zapsaly zlatým písmem do dějin ochranovské misie. S některými jmény se setkáváme v bratrských německých sborech dosud jako s přímými potomky. Mezi všemi pro svoji věrnost a upřímnost má zvláštní postavení Marja Lobachec z Turnowa u Picnja v Dolní Lužici, která se provdala za misionáře Hartmanna a stála mu věrně po boku v středoamerickém Surinamu. Nelze přehlédnout domácí misionáře a evangelisty, jako byl Matej Dołhi-Lang, který měl v Małém Wjelkowě u Budyšína statek (Kleinwelka). Z popudu hraběte Kašpara z Gersdorfu chodil po srbských vesnicích a vykládal Písmo. S biblí v ruce a s poutnickou holí procestoval celou Lužici. Gersdorf, jsa sám pod vlivem pietizmu, založil na svém panství v Ćichońci zvláštní lužickosrbské sdružení, jehož duchovním správcem se stal August Hersen. Ten, ač byl původem Němec, se brzy naučil srbsky tak dobře, že přeložil Zinzendorfovy a jiné bratrské písně. V r. 1750 je vydal pod titulem „Tón hłós teje njewjesty Jezusoweje“. Později přesídlili Srbové z Ćichońce do Małého Wjelkowa a založili tam zvláštní malou kolonii, podobnou Ochranovu. Zinzendorf ji nazval „Serbskou Niskou“, podle české Nízké (Niesky), která byla založena několik let dříve u Zhořelce. Jak v české, tak i v srbské Nízké si neudrželi svůj národní svéráz ani jazyk. Vlivem častého pohybu obyvatelstva se asimilovali. V obou místech jsou dosud bratrské sbory s jasným vědomím své minulosti, ale přítomnost je bohužel už jen německá. V nedalekých Delanech ve svém domě konal shromáždění H. Bjenda. V budyšínském předměstí Židowě vedl kruh věřících M. Förster, který se naučil číst až v dospělém věku za pomoci bible. Na sklonku života odešel do Małého Wjelkowa, aby pomáhal Dołhému. I ve Wojerecích (Hoyerswerda) byla větší bratrská skupina, ale tamní městská rada zakázala jejich schůzky. Proto se pak scházeli v nedaleké Nydeji, kde hlavou kroužku byl prostý venkovský kovář Gruner, který vykládal Písmo za dozoru ochranovských vedoucích.
Jednota bratrská se pokoušela zakládat podobné kolonie, jako byl Mały Wjelkow, i v Dolní Lužici. Tam bylo také hodně kroužků probuzených bratří a sester. Za sídlo byl vyhlédnut Limbarg u Chotěbuze. Tamní početné skupině sloužil vysloužilý voják J. Kosmarik pod dozorem luterského faráře J. Petermanna, původem ze Slovenska. Silná skupina byla i ve Wjerbně. Nejvíce jich bylo v Borkowech, kde v domě M. Plašna se shromažďovalo pravidelně kolem 200 Srbů. Všechny tyto skupinky a osady měly úzké styky s Ochranovem a Małým Wjelkowem. Chodívali tam rádi, zvlášě o svátcích. Tehdy byla obě místa doslova přelidněna, že „Diasporahaus“ nestačil hosty pojmout.
Je celkem pochopitelné, že členové těchto pietistických skupin se nesetkávali s porozuměním u šlechty, protože ta se obávala, aby vedle náboženského probuzení nedošlo i k probuzení národnímu, jež by ve svých koncích mohlo strhnout staleté jařmo germánských utlačovatelů. Také někteří faráři se dívali na toto hnutí s rozpaky, když prostí řemeslníci dělali totéž co oni, studovaní. Zvláště ti, co vycházeli z wittenberské univerzity, kde se pěstovala studená ortodoxie, viděli v duchovně probuzených Srbech sektáře a odpadlíky. Vydali proti nim několik srbských traktátů, kde je zesměšňovali a ponižovali.
Protože pietistických kroužků neustále přibývalo a do Ochranova chodily stále delší a širší zástupy, zdálo se, že se celá Lužice připojí k jednotě bratrské. A když se na venkově vlivem národního obrození začínaly objevovat častější nepokoje, tu radikálně zasáhla drážďanská vláda a v r. 1792 všechny tyto schůzky tvrdě zakázala. Vrchnost uplatnila staré své právo: čí vláda, toho i náboženství. A tak byly veškeré kontakty s Ochranovem násilně přerušeny. Otevřenou otázkou zůstává, jak by asi šel vývoj dál, kdyby Lužičtí Srbové směli svobodně pokračovat ve stycích s obnovenou jednotou bratrskou. Asi by národní obrození vyrostlo do maxima a přineslo pak své ovoce, podobně jako tomu bylo u nás v Čechách a na Moravě, kde znamenalo rozhodující obrat. Tvrdou realitou v Lužici bylo, že se hned vše ničilo a dusilo, co začínalo nadějně.

ZPRÁVY

Omlouváme se čtenářům za opožděné vydání červnového čísla. Způsobila je porucha na počítači.

Z domova

Revoluční rok 1848 a Lužičtí Srbové bylo téma přednášky PhDr. M. Schmidta na večeru Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea 26. 5. 1998 v Lužickém semináři. Řečník objasnil, proč došlo ke svolání Slovanského sjezdu do Prahy a jak velký podíl na jeho přípravách i průběhu měl Lužický Srb Jan Pětr Jordan (viz pojednání na s. 39 v červnovém čísle ČLV).

43. sjezd národností sdružených ve Federativním svazu evropských etnických společenství (Union Fédéraliste des Communautés Ethniques Européennes, zkratka anglická FUEN, francouzská UFCE, německá FUEV) se konal v Praze 20.-24. 5. 1998 za účasti 257 delegátů a hostů ze 31 státu. Lužičtí Srbové byli zastoupeni dost početně (např. Horst Adam, Ludwig Ela, Harald Koncak, Sieghard Kozel, Božena Pawlikec, dr. Měrćin Völkel, Jurij Łušćanski, Bjarnat Cyž a další). Těší nás, že předsedou této organizace byl zvolen Lužický Srb Ludwig Ela.

Na 4. mezinárodním knižním veletrhu „Svět knihy“ nabízelo lužickosrbské a sorabistické knihy budyšínské nakladatelství Domowina. Zájemci dostali i propagační materiál, zájem byl zejména o turistickou mapu Lužice Horní i Dolní, na níž jsou vyznačeny i cyklistické trati a místní názvy jsou lužickosr0bsko-německé. Mapa vyšla jako příloha časopisu Płomjo/Płomje. Stálo by za to, aby byla vydána samostatně.

Z Horní Lužice

Ředitel Lužickosrbského ústavu v Budyšíně prof. PhDr. Dietrich Šołta, povolaný před rokem za čestného profesora (honorarny profesor) sorabistiky na univerzitě v Lipsku, zahájil svá čtení 29. 4. 1998.
SN 30. 4. 1998

Pracovní skupina pro lužickosrbské otázky (Dźěłowy kruh za serbske naležnosće) byla 29. 4. 1998 zvolena městskými radními Budyšína. Každá politická strana v obecním zastupitelstvu navrhla svého kandidáta a dále odborného poradce (wěcywustojny wobydler). Byli zvoleni: radní Křesćan Baumgärtel, dr. Beno Šołta, Joachim Loos, odborní poradci Štefan Malink, Božena Pawlikec, dr. Pětš Šurmann, Mark Kurjenk, Jurij Mahr, Měrko Šołta. - Pracovní skupina si zvolí ze svého středu předsedu. Skupina se má scházet nejméně jednou za rok. Jejím hlavním úkolem je kontrolovat, zdali se směrnice o podpoře lužickosrbského jazyka a kultury skutečně provádějí. Skupina má hlas poradní.
SN 30. 4. 1998

Rozhovor redaktorky Serbských nowin Boženy Pawlikec se scenáristou Zdeňkem Svěrákem o jeho filmu Kolja svědčí o trvalém zájmu Lužických Srbů o českou kulturu.
Př 8. 5. 1998

Domek malíře a spisovatele Měrćina Nowaka v Njechorni, v němž měl být umístěn umělcův památník a muzeum, bude prý Domowina nucena prodat, protože Nadace pro lužicksrbský národ (Załožba za sebski lud) nemá na jeho udržování peníze.
Př 8. 5. 1998

Ve vesnici Smjerdźaca bude 31. 7. 1998 ukončena činnost lužickosrbské mateřské školy (byla to v této vesnici škola jediná), protože se nepřihlásil dostatečný počet dětí (což bezpochyby souvisí s prudkým poklesem porodnosti po převratě 1989).
Př 8. 5. 1998

Ředitelem Němsko-serbského ludowého dźiwadła byl jmenován 9. 4. 1998 herec Lutz Hillmann (namísto dosavadního Reinharda Hellmanna). Ten chce obnovit místo pracovníka odpovědného za lužickosrbský úsek divadla. Strane se jím nejspíš Michał Lorenc. - Doufejme, že těmito opatřeními bude zažehnána krize, brzdící v minulých měsících práci divadla.
SN 9. 4. 1998

Z Dolní Lužice

Příloha Cytaj a rosćoš informuje dolnosrbské čtenáře o velikonočních křižácích. V rozhovoru s Alfonsem Ryćerem ze Šunowa se mimo hlavní téma čtenář dozví o srbskosti katolické Lužice, která se projevuje nejen v nápisech na úředních označeních míst, popřípadě ulic, ale především doma, v běžném životě.

Lužickosrbské nakladatelství se zúčastnilo knižního veletrhu v Lipsku a vystavovalo okolo 90 titulů; z Dolní Lužice to byla především učebnice dolnosrbštiny pro dospělé, kalendář Kśinja (trojjazyčný) na příští rok a obrázková knížka z Dolní Lužice Ja som serbski.

Rozjímání o kávě napsal pro Nowy Casnik dr. Fr. Vydra.
NC 15

Polská Zielona Góra již druhý rok uspořádala Łužyske dny. Jelikož se konaly těsně před velikonocemi, nechyběla na nich bohatě vybavená výstava kraslic z celé Lužice. Na literárním „Čtvrtku“ promluvil spisovatel Jurij Koch.

Snahy o udržení školy v Mostě pokračují.
NC 16

Veliké Jakubicovy oslavy v Polsku (v Žarech a Tuplicích) se neobejdou bez dolnosrbské účasti. Polský dětský sbor zařadil do svého programu rovněž dolnosrbské písně a Marja Elikowska-Winklerowa, vedoucí dolnosrbského dětského ansámblu, nacvičuje duchovní písně a lidové zpěvy, aby se oba soubory mohly zúčastnit společné plsko-dolnosrbské bohoslužby, která se bude sloužit 10. května v Žarech. Obě strany, jak polská, tak dolnosrbská, si chválí vzájemnou spolupráci.
NC 17
Připravil B. Malotín

K 450. výročí prvního lužickosrbského překladu Nového zákona (1548) se připravuje řada oslav. V jejich rámci se konala v Lužickosrbském ústavu v Budyšíně veřejná přednáška ředitele katedry západoslovanské jazykovědy na univerzitě v Postupimi prof. dr. Petra Kosty (narozeného 1955 v Praze, s nímž však později rodiče emigrovali). Téma znělo: „Jazykovědný a kulturněhistorický význam lužickosrbských slov, vytvořených na základě češtiny, v Jakubicově překladu Nového zákona z r. 1548“. V diskusi promluvil zejména prof. dr. Hinc Šewc, který se tímto překladem řadu let zabývá a který ho r. 1967 vydal knižně. - Vzpomínkové oslavy vyvrcholí 24. září 1998: Maćica Serbska odhalí M. Jakubicovi pomník v Lubanicích (východně od Nisy v Polsku), kde působil.
SN 29. 4. 1998

Další vzdělávání učitelů 1. stupně bylo zahájeno na univerzitě v Postupimi. Toto studium dolní lužické srbštiny vede PhDr. Madlena Norbergowa-Nowakec, nejmladší dcera faráře Herberta Nowaka. V úvodní přednášce zdůraznila nutnost tohoto studia a podala i historický přehled možností vzdělávat se v tomto oboru v minulosti.
Př 8. 5. 1998

Nové knihy a články

Serbske tworjace wuměstwo / Sorbische bildende Kunst 1923-1998. - Budyšin / Bautzen 1998, 143 s., 67 barevných reprodukcí celostránkových, četné ilustrace v textu. - Tato velká kniha (A4) je první svého druhu podrobně a názorně seznamující zájemce s výtvarným uměním Lužických Srbů od 20. let do konce 20. stol. O slovní výklad (paralelně lužickosrbský a německý) se podělili tři spisovatelé (historici umění): Christina Boguszowa (narozená 1962 v Budyšíně, vědecká pracovnice v Lužickosrbském muzeu v Budyšíně), pojednává o výtvarném umění mezi oběma válkami (Serbske tworjace wuměłstwo mjez swětowymaj wójnomaj). Marija Měrćinowa (narozená 1955 v Budyšíně, vědecká pracovnice v Lužickosrbském ústavu v Budyšíně), poučuje o umění poválečném do konce 50. let (Nowy započatk) a Alfred Krawc-Dźěwinski (narozený 1934 v Dźěwině v Dolní Lužici, nyní svobodný umělec v Berlíně) vzpomíná na činnost Svazu lužickosrbských výtvarných umělců od r. 1960 (Koło serbskich tworjacych wuměłcow wot 1960. Dopomnjenki). A. Krawcovi se podařio vystihnout celkový ráz lužickosrbského výtvarného umění a jeho změny od desetiletí k desetiletí (což souviselo i s vývojem politickým v NDR), aniž podceňuje osobitost jednotlivých umělců. - Kniha je zakončena abecedním seznamem umělců s krátkými životopisy (v němčině) a chronologicky sestaveným seznamem výstav, seminářů a studijních zájezdů. Výtvarně ji připravila vynikajícím způsobem Iris Brankačkowa.
J-a

Axel Arlt v úvodníku Demonstracija - provokacija uvažuje o demonstraci (18. 3. 1998) 5000horníků a pracovníků v energetice za zachování svých pracovních míst v lužické hnědouhelné oblasti, tedy proti omezení těžby uhlí v povrchových dolech, jimž by za oběť padl Rogow aj. obce v lužickosrbské oblasti. Vysoká nezaměstnanost (27 %) v jižním Braniborsku vyvolává protesty proti dalsšímu rušení pracovních míst. Zůstane-li Rogow zachován, bude prý ohroženo 10 000pracovních příležitostí.
SN 19. 3. 1998.

Sokołske listy 5, 1998, č. 2 přinášejí úvodník „W lěće 2000 woła Praha na XIII. wšosokołski zlět“, v němž Mikławš Krawc vyzývá nejen sokoly, ale i další spolky (Pawk, Serbske šulske towarstwo, Zwjazk serbskich spěwarskich towarstwow), aby se, bude-li lužickosrbský Sokoł na slet pozván, už nyní připravovali k důstojnému představení Lužických Srbů na pražském sletu. V dalším článku Jan Wornar vzpomíná na zakladatele lužickosrbského Sokola dr. Hermana Šlecu, na jeho sokolský zpěvník a příručku s tělocvičným názvoslovím. Závěrem nabádá učitele, aby tohoto názvosloví v hodinách tělocviku užívali.
J-a

Článek o prof. slovanských jazyků na Oxfordské univerzitě dr. Geraldu Stonovi a jeho rozhovor s Milanem Hrabalem otiskuje Děčínský deník 16. 4. a 18. 4. 1998. (K rozhovoru se ještě vrátíme v příštích číslech.)

Osobní zprávy

Zemřel prof. PhDr. Zdeněk Urban, DrSc. h. c.

Pro čtenáře Věstníku máme velice smutnou zprávu: krátce před svými třiasedmdesátými narozeninami zemřel v Praze profesor Zdeněk Urban. V dějinách pražské sorabistiky po r. 1989 hrál velice významnou roli, vždyť byl jedním z posledních učitelů KU, kterým bylo v letech 1945-48 ještě přístupné komplexní vzdělání v oboru slovanských literatur.
Zdeněk Urban se narodil 18. 9. 1925 v Praze, po ukončení studia na Filozofické fakultě KU se ihned stal vyučujícím této fakulty; tehdy se zabýval hlavně literaturou bulharskou a makedonskou. R. 1967 se stal profesorem bulharské literatury a mezislovanských literárních vztahů, v letech 1966-70 zastával rovněž místo proděkana pro vědu. To se mu však v době normalizace stalo osudným. Byl přeřazen do funkce odborného pracovníka-knihovníka tehdejšího Kabinetu pro slovanskou filologii, nesměl vyučovat, jeho publikační činnost byla zněčně omezována. Teprve na konci 70. let mu bylo umožněno se částečně účastnit výuky na katedře etnografie a folkloristiky. V jeho publikační činnosti se to odrazilo zvýšeným zájmem o problematiku českých folklorních sběrů v 19. stol, prozatím hlavně ve vztahu k jihoslovanským oblastem.
Po roce 1989 nastaly na FF KU podmínky k obnovení studia sorabistiky jako řádného studijního oboru. Profesor Zdeněk Urban se stal vedoucím nově vzniknuvšího oddělení sorabistiky, vedl seminární, diplomové i disertační práce, samozřejmě se velkou měrou podílel na výuce lužickosrbské literatury. Z jeho nejvýznamnějších statí týkajících se sorabistiky lze uvést např.: Marginálie k biografii a literární činnsoti A. Mollera (1993), Neznámé stránky vztahu M. Hórnika k českým zemím a pražské univerzitě (1994), K problematice fin de sičcle v dějinách lužickosrbské literatury (1995).
V zimním semestru 1997 připravil Zd. Urban jako vědecký redaktor k vydání XIX. svazek Prací z dějin slavistiky. Do této publikace (vyjde v nejbližší době, je věnována sorabistice a vzniká ve spolupráci s Lužickosrbským ústavem v Budyšíně) sám přispěl článkem Prolegomena k dějinám sorabistiky na pražské univerzitě (do 2. světové války).
V plné práci jej však právě na konci r. 1997 zastihlo vážné onemocnění. Až téměř do posledních dnů se Zd. Urban alespoň částečně účastnil výuky, chystal se odjet na dubnový sjezd Matice lužickosrbské do Budyšína. Smrt jej zastihla 5. května 1998. Evropská slavistika v něm ztrácí velkou osobnost, studenti pražské katedry slavistiky svého učitele.
L. Friedlaenderová-Koubová

Anton Nawka njebohi Na prawdu božu je 4. 4. 1998 wotešoł swěrny słužownik serbskeho luda - Anton Nawka. Žarowacy přiwuzni a načolne wosobiny serbskeho zjawneho žiwjenja běchu jeho zeleny štwórtk na posledni wotpočink - na Budyski Mikławšk - přewodźeli.
Anton Nawka, kiž by lětsa swoje 85ćiny woswjećił, je štwórte dźěćo Michała Nawki. Z tym bu jemu móhłrjec lubosć k maćeršćinje a nadarjenosć spisowaćelenja do kolebki połožena. Njesměrnje derje zamó ze serbskej rěču wobchadźeć. To pokaza so w mnohich jeho basnjach, kotrež su zhromadźene w Serbskej poeziji, w jeho prozowych twórbach a w jeho třoch romanach. Zo by Serbam w jich maćeršćinje přibližił swětowu literaturu, přełoži na př. twórby Balzaca, Moličra, Arbuzowa, Sienkiewicza, Kleista a dalšich. Zawostaji přełožki z čěšćiny, jendźelšćiny, francošćiny, němčiny, ale tež z pólšćiny - wšako běše po tym, zo běchu jemu nacionalsocialisća zakazali w Němskej dostudować, swój studij w Krakowje a Poznanju dale wjedł. Šěrił bě tam wědu wo Serbach - pólskemu ludej bu znaty ze swojimi literarnymi twórbami a přełožkami, tak zo wo nim samo jedyn film nawjerćachu a 1970 jemu titul „Zasłużony dla kultury Poslkiej“ spožčichu. Samo w leksikonje „Literatura Polska“ so wo nim pisa.
Wosebje mamy so jemu dźakować, zo je so z cyłeje wutroby za serbske dźiwadło zasadźował. Cyłkownje je mjenujcy 70 dźiwadłowych hrow zeserbšćił.
Wot lěta 1949 skutkowaše jako wučer serbšćiny, francošćiny a łaćonšćiny na Serbskej wyšej šuli w Budyšinje a pozdźišo na Serbskim pedagogiskim instituće w Małym Wjelkowje. Dokelž pak so njebě ženje komunistiskemu knježerstwu podwolił, bu ze swojeho dźěłoweho městna wupowědźeny. Wysokozdźěłany Nawka dósta potom městno jako stilizator při Nowej dobje, hdźež wosta 25 lět dołho. Pozdźišo wukonješe tež nadawki nakładnistwoweho lektora, redaktora a běše rěčewědny redakciski sobudźěłaćer. Tu měješe móžnosć, rěč njeposrědnje wobwliwować, na njej filować, ju porjedźeć a porjeńšeć. Z tutym wotpohladom wuńdźe tež jeho kniha „Mjenje zmylkow“.
Serbskemu katolskemu serbstwu je pomhał ze swojim sobudźěłom na přełožku a rěčnym wobdźěłanju Stareho a Noweho zakonja - hromadźe ze swojim nanom Michałom Nawku - a na wudaću Wosadnika.
Za wšo to so jemu Serbja dźakowachu z tym, zo spožčichu jemu w lěće 1995 Myto Jakuba Barta-Ćišinskeho.
Njezabudźmy tuž, što je nam Anton Nawka na duchownych pokładach zawostajił, a prócujmy so - kóždy po swojich móžnosćach - zo by so serbšćina nic jenož zachowała, ale tež, kaž wón často wuzběhowaše, derje klinčała.
Jadwiga Markec

Korla Awgust Mosak-Kłosopólski (7. 5. 1820 Njeznarowy - 31. 7. 1898 Mała Swóńca). Zanedlouho si připomeneme 100. výročí smrti tohoto lužickosrbského národního pracovníka a horlivého Slovana, povoláním právníka, vrstevníka J. B. Mučinka. V době studií na gymnáziu byl jedním ze zakladatelů spolku Societas Slavica Budissinensis. Učil se slovanským jazykům a cestoval v Polsku a Česku. Přeložil do němčiny Šafaříkovy Slovanské starožitnosti. Názorově byl blízký J. P. Jordanovi. Méně známé je, že K. A. Mosak-Kłosopólski byl vedle J. P. Jordana jediný Lužický Srb, který se před 150 lety zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze 1848.

Literární příloha

Benedikt Dyrlich
Tři prsteny

Byl jednou jeden král a ten měl nádhernou zahradu, hned za svým hradem. Do zahrady dal kdysi zasadit jabloň. Ta když vyrostla, dávala každý rok tři jablka. Král však nemohl nikdy ani jediné utrhnout, protože se jablka přes noc ztratila, podivným způsobem, vždycky znovu. Ani vojáci, kteří měli jabloň hlídat, tomu nedokázali zabránit. A nedovedli ani říci, jak jablka ze světa mizí.
Jednou v noci hlídal obzvlášť chytrý a statečný voják. Nepozoroval jen jabloň, ale nespustil z očí ani nic okolo ní. A když hodiny bily dvanáctou, uviděl, jak se na jabloň snáší hustý oblak. Netrvalo to dlouho a jabloňka se celá v obláčku ztratila. Ani ostré oko už vojákovi nepomáhalo, aby mohl stromek s třemi jablky rozeznat. Po jisté chvíli však obláček zase zmizel a s ním i ona tři jablka. Bystrý voják si však všiml, jak hustý obláček prchl pod trnitý keř.
Nazítří došel voják ke králi a sdělil mu, co zpozoroval. Král hned zavolal své tři syny a vydal se s nimi do zahrady.Pod trním však už neviděli nic, ani dírku ne, do níž by se mohl obláček vsoukat. Král tedy poslal pro vojáky a rozkázal jim, aby keř ihned vykopali. Čím dále a hlouběji však kopali, tím keř rostl rychleji a výše. Proto král poslal pro další pomocníky a všichni se pokusili keř vytrhnout i s kořeny. Čím prudčeji však trhali, tím více kořenů se objevovalo, pořád tenčích. Konečně byly vytaženy poslední kořínky a neočekávaně se otevřela velká temná díra. Král do ní hodil kámen, ale trvalo velmi dlouho, než udeřil na dno. Teď všichni věděli, že díra je velmi, velmi hluboká.
Král se otázal synů: „Kdo z vás se odváží slézt dolů? “ Nejstarší odpověděl: „Mám kosti příliš měkké.“ I druhý se vymluvil: „Já se bojím.“ Vystoupil tedy Benjamín, nejmladší králův syn, a prohlásil: „Ne že by se mi zrovna chtělo, ale někdo musí, jinak tajemství nikdy nevypátráme. Spusťte mne dolů.!“
Nato přinesl voják dlouhý a silný provaz. Na něj Benjamína přivázali. Potom ho spustili do hlubiny. Když už visel v propasti, zavolal: „Až zatahám za provaz, opět mě vytáhněte.“
V hlubině čekala na Benjamína temná chodba a on se skrz ni nakonec jen s velkou námahou dohmatal do prostorné síně. Uprostřed ní hořel oheň. U něho seděly tři dívky v hedvábných šatech, každé měly jinou barvu. Jeno děvče bylo krásnější než druhé. Na jedné straně síně se blyštila v nesčíslných barvách studánka a nad ní visel meč z ryzího zlata.
Dívka v červeném hedvábném rouchu naříkala: „Jsme zakleté, jsme zakleté...“ Dívka v zeleném hedvábném rouchu ukazovala prosebně na meč a studánku: „Napij se vody ze studánky, potom ... si vezmi meč a opásej se jím.“ A dívka v modrém hedvábném rouchu vybízela: „Učiň to a vysvobodíš nás. Voda je počátek veškerého života ...“
Benjamín si nabral do dlaní ze studně vody a vypil ji. To opakoval ještě podruhé a potřetí. Když potřetí vypil vodu z dlaní až do poslední kapky, rázem se cítil silnější. Jako mimovlně sáhl po zlatém meči a opásal se jím. V témž okamžiku zpozoroval, že studánka náhle ztratila své nesčetné barvy a též oheň uprostřed síně zhasl.
Dívka v modrém rouchu zajásala: „Zlý duch dostal strach a zmizel.“ Dívka v zeleném Benjamínovi pošeptala: „A teď nás doveď na svět.“ Dívka v červeném rouchu povídala skoro plačky: „Chtěla bych zase vidět sluníčko.“ A stáhla si z prstu prsten, na němž svítilo sluníčko, darovala ho Benjamínovi a k tomu ještě červený hedvábný šátek, na němž rovněž zářilo slunce. „Obojí si pečlivě uschovej!“ ještě dodala.
Také dívka v zeleném rouchu darovala Benjamínovi prsten. Na něm zářilo sluníčko a měsíc. A navíc mu darovala zelený hedvábný šátek se sluncem a měsícem. A nakonec i dívka v modrém darovala Benjamínovi prsten, na němž svítilo sluníčko, měsíček a dokonce hvězdičky. A také na modrém hedvábném šátku, jejž rovněž Benjamínovi darovala, zářilo slunce, měsíc a hvězdy.
Benjamín se darům od dívek nemohl dost vynadivit, tak byly nádherné. Každý prsten vyzařoval ušlechtilý lesk, z každého hedvábného šátku vyzařovalo laskavé teplo. Přece však se mu nejvíc líbil prsten a modrý šátek se sluncem, měsícem a hvězdami. A na dívku v modrém hedvábném rouchu se nemohl dost vynadívat.
Nesměl však otálet, musil dívky vysvobodit. Tedy ovázal okolo první provaz, zatahal za něj a oba bratří ji z hluboké díry vytáhli. Pak zas provaz spustili dolů a Benjamín obvázal druhou a konečně též třetí a rovněž jim pomohli bratří z hlubin .
Když oba starší bratří dívky spatřili, od jejich spanilosti skoro ztratili rozum. Ten starší pošeptal mladšímu: „Ať bratr radši zůstane dole, to si budeme moci vybrat každý své děvče.“ „ Otec nám už nikdy nemůže vyčítat, že je Benjamín pilnější a hodnější,“ dodal mladší bratr.
A tak provaz už dolů nespustili. Ale otci, který mezitím odešel do hradu, sdělili, že provaz do hlubiny spustili taky počtvrté. Benjamín za něj však nezatahal. Jistě se mu něco přihodilo a on tam dole zahynul.
Když to král a dívky uslyšeli, tuze se zarmoutili. Oni a s nimi celé království po králově nejmladším synu celičký rok truchlili. Benjamín mezitím v hlubině bloudil. Hledal východisko a tak se dostal do leckterého podzemního prostoru. Opět a opět musil překonávat překážky z vody a ohně, létající a plavající draky. Zas a zase bojoval proti duchům, kteří se na něj hnali jako kousaví hadi. Nemít u sebe meč, byl by ztracen. Cestu z podzemí však nenalezl, a tak se posléze zastavil na konci nesmírně dlouhé chodby, vyčerpaný a zoufalý. Ještě jednou se ohlédl a usedl na pochvu zlatého meče. V ruce stále ještě držel drahocenné prsteny a hedvábné šátky.
„Co jsou ti platné veškeré poklady země, když nemůžeš volně dýchat pod sluncem, měsícem a hvězdami?“ tázal se Benjamín teskně. Temnou podzemní chodbou se rozlehl hlas: „Jsi svobodný, protože pochybuješ o drahých pokladech. Jdi na druhý konec vodorovné chodby. Tam ti dobrý duch podzemí otevře dveře. Jdi bez meče, ale prsteny a šátky vezmi s sebou na zemi!“
Když byl Benjamín zase na zemi a putoval na hrad, právě se zvonilo. Zeptal se tedy nahodilého poutníka, uboze oblečeného: „Proč dnes zvoní?“ „Brzy tomu bude rok, co se ztratil králův nejmladší syn,“ odpověděl pocestný. „Pokud neskončí rok smutku, zvoní každý den v touž hodinu.“
„Dej mi svůj oděv a obleč si můj,“ vybídl Benjamín poutníka. Tak vyměnil svůj vznešený šat za chatrný a vydal se do hlavního města království. Tam dal královský služebník právě vyhlásit, že se má přihlásit zručný zlatník, který dokáže zhotovit prsten, na němž svítí slunce. „To je pro mne maličkost!“ zvolal Benjamín na služebníka.
Za několik dní služebník přišel do královské dílny k Benjamínovi. „Je prsten hotov?“ otázal se. „Ano, je hotov, “ odpověděl Benjamín a rozbalil na stole červený hedvábný šátek. Na něj položil svůj první prsten a služebník vyvalil oči. „Něco takového svět ještě neviděl, to bude nevěsta prvního královského syna spokojena,“ brumlal si, pln obdivu.
Dříve než se s pokladem, zabaleným do červeného hedvábného šátku, vzdálil, objednal z králova pověření další prsten: „Druhý královský syn se chce oženit a jeho nevěsta si přeje prsten se skuníčkem a měsíčkem. Odvážíš se takový vyrobit?“ „Když se mi podařil první, podaří se mi i druhý, “ odvětil Benjamín.
Za devět dní přišel královský služebník do dílny znovu. „Je prsten hotov?“ optal se. „Ano, je hotov,“ odtušil Benjamín. Na stole rozbalil hedvábný šátek, tentokrát zelený, a položil na něj svůj druhý prsten. A služebník zas vykulil oči. „Něco takového si žádný člově nedovede představit, to bude něvěsta druhého králova syna víc než spokojena,“ mumlal udiveně sloužící.
Za chvilku se vzpamatoval a dodal: „Král si tvoji práci velice pochvaluje a přeje si třetí prsten. Na něm má svítit sluníčko, měsíček a hvězdičky. Dovedeš takový zhotovit?“ „Pro koho je ho zapotřebí?“ zeptal se Benjamín zvědavě služebníka. „Jím chce nevěsta vzpomínat na nejmladšího královského syna, co se ztratil,“ prozradil věrný králův služebník. „Nejsem dost zručný, abych uměl takový prsten vyrobit,“ litoval Bemjamín. Potom zabalil rsten se sluncem a měsícem do zeleného hedvábného šátku a odevzdal ho královskému sloužícímu.
Ten chvátal ke králi a král přijal další skvost s velkou radostí. Když pak uslyšel, že zlatník nechce zhotovit třetí, ještě nádhernější prsten, nadmíru se zarmoutil.
Po několika dnech pak král svému služebníku rozkázal: „Jdi k zlatníkovi a řekni, že mu odkážu hrad i království, jestliže vyrobí prsten se sluncem, měsícem a hvězdami.“ Tato otcova slova Benjamína velmi dojala. Proto služebníkovi odpověděl: „Udělám ten prsten a sám ho králi odevzdám.“
Za pár dní dovedl služebník Benjamína přímo do královského hradu. Šli do velké síně, v níž čekal král a jeho dva synové. Čekaly tam i obě nevěsty synů, ta jedna v červeném, ta druhá v zeleném hedvábném rouchu. Čekala tam rovněž dívka v modrém hedvábném rouchu, smutná a samotná. Nebyla ještě zasnoubena.
Hned jak vstoupil Benjamín se služebníkem do královské síně, sáhl do kapsy a vytáhl modrý hedvábný šátek. Na širokém dlouhém stole ho rozbalil a na šátku zazářilo sluníčko, měsíček a hvězdičky. A zároveň zářil celý stůl v krásných, nebeských barvách. Benjamín pak znovu hrábl do kapsy a vyndal z ní prsten se sluncem, měsícem a hvězdami a položil ho na modrý hedvábný šátek. Nyní se celá královská síň třpytila v nejkrásnějších blankytných a zlatých barvách.
Dívka v modrém hedvábném rouchu poskočila, a objavši Benjamína, vyznala se: „Tys nás vysvobodil, a tebe jsem si vyvolila za ženicha. Šátky a prsteny mě přesvědčily, že ještě žiješ!“ Teď Benjamín věděl, že má před sebou dívku, do níž se už v hlubině země zahleděl. Před svým otcem jí slíbil: „Budu tvým mužem.“
Tři neděle slavil Benjamín se svou ženou svatbu a i oba bratři se svými nevěstami oslavovali s nimi. Předtím prosili Benjamína o odpuštění a otci i svým nevěstám slíbili, že v budoucnu už nebudou závistiví a neupřímní, ale zato pilní a každému pomohou.
Království pak král odkázal Benjamínovi: „Jedině nejmladší syn se ukázal hodným království,“ vysvětloval vždy starý král, když se ho někdo dotazoval na neobvyklý odkaz.
0d těch dob nesla jabloň v královské zahradě každý rok spoustu jablek. První tři daroval král vždycky svým snachám.

Z lužickosrbského originálu Tři pjeršćenje, LND, Budyšin 1990 přeložil J. Mudra

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl, B. Malotín, R. Mikula

Styčná adresa Spolku česko-lužického: R. Mikula, Vejvanovského 1614/4, 149 00 Praha 4, tel. 7915810

Vydavatel: Mgr. J. Hejnic, Přístavní 13, 170 00 Praha 7, tel. 878503

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1997.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora-SČL, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. 0696311272, 40, 88 v pondělí, do bytu 06993/46643,

Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.