Česko-lužický věstník Ročník VIII Číslo 9 / září 1998

Jurij Łusčanski Sydom kralow
póńdźe-li z nami na kóńc
dundali
stanje kralow sydom
dundali

kralojo su to poslednje
dundali
štož my dźensa trjebamy
dundali

njech wostanu
hdźež su
dundlidu

(R 48 /1998/č. 2, s. 58)
Sedm králů
bude-li jednou s námi zle
tydlidum
sedm králů povstane
tydlidum

králové jsou to poslední
tydlidum
čeho je nám teď potřebí
tydlidum

ať zůstanou
tam kde jsou
houpy hou

(Překlad Z. Sklenářová)

Národy a jejich jazyky dnes i v budoucnosti

Pod tímto názvem proběhla beseda, kterou uspořádalo v místním divadle varnsdorfské poetické studio 14. 4. 1998. Na otázky týkající se především slovanských jazyků odpovídal profesor slavistiky na oxfordské univerzitě, člen britské akademie, dr. Gerald Stone. Z jeho odpovědí vybíráme nejpodstatnější z téměř dvouhodinové besedy.
Co podle vás znamená termín „slovanská vzájemnost“?
Myšlenku slovanské vzájemnosti, kterou Ján Kollár postavil na příbuznosti slovanských jazyků, velmi názorně ukazuje konvergentní tendenci sbližující a sjednocující příbuzné detaily nebo jazykové celky. Ale existují současně i opačné tendence. To jsou však především sociologické otázky. V době slovanského obrození byla myšlenka vzájemnosti velmi silná. Až do konce první světové války byla národní a jazyková ideologie Slovanů v podstatě ještě odkazem romantizmu. V době obrození byla zejména u menších národů tendence přejímání slov z jiných slovanských jazyků, po válce pozorujeme naopak zřejmou nechuť k vlivům jiných slovanských jazyků, zvláště sousedních.
Může příbuzenství jazyků vést lidi ke vzájemným sympatiím nebo solidaritě?
Může, ale nemusí. Pojem „slovanské národy“ vytvořila věda. Ve skutečnosti tyto národy nikdy žádné organizované společenství netvořily. Polák nebo Bulhar před staletími nevěděl, že je Slovan. Idea slovanství pak byla někdy zneužívána některými státy k manipulaci obyvatel. Rusko 19. stol. potřebovalo a pěstovalo slovanství, ne pro Slovany, ale pro záměry. Kupříkladu Poláci nikdy nebyli pro panslavizmus, protože věděli, že to je pouze jiný název pro rusifikaci. Dnes obyvatelé a vlády slovanských zemí vědí, že jsou Slované. Poznatky vědy se už dávno dostaly do všeobecného povědomí. Ale po všem, co jsme prožili a čeho jsme svědky, můžeme sotva říci, že tento fakt hraje nějakou významnou roli. V Srbsku a Chorvatsku hovoří lidé slovanským jazykem, ale válce to nezabránilo. Ale je tomu tak i jinde. V Severním Irsku hovoří lidé anglicky, a také se mezi sebou zabíjejí. Po celém světě jsou časté války mezi lidmi téhož státu nebo národa.
Proč se ruština v praxi nestala podle předpokladu světovou řečí?
Zjednodušeně by se dalo říci - kvůli porážce Sovětského svazu ve studené válce. Ale tak snadné to není. Předpoklad, že se ruština může stát světovým jazykem, byl od počátku poněkud fanatický. Zatímco ruština ani za studené války nebyla světovým jazykem, angličtina jím byla již na počátku století ve velké části světa kromě Evropy. Mezinárodní funkci měla ruština jen mezi národy Sovětského svazu a má ji dodnes. V ostatních socialistických zemích se vyučovala, ale jako komunikační prostředek se využívala minimálně.
Proč se to naopak podařilo angličtině?
Již dříve se dostala do role „lingua franca“, tj. jazyka, kterým se dorozumívají převážně ti, kteří mají jiný rodný jazyk. Anglie sama nehraje v jejím užívání dominantní roli. K šíření angličtiny přispívá fakt, že je dnes po celém světě předmětem spotřeby a obchodu. Miliony cizinců sem každoročně přijíždějí a platí miliony liber za hodiny angličtiny.
Jak je to se zájmem o slovanské jazyky po pádu východního bloku?
Speciálně v Anglii se zájem o ně podstatně nezměnil. Ovšem Angličané obecně nemají velký zájem o jiné jazyky. Téměř nikdy je nestudují z praktických důvodů, ale spíš aby poznali cizí kulturu. Dalo by se to také vyjádřit takto: tomu, kdo ovládá několik jazyků, se říká polyglot, dvěma jazyky mluví bilingvista. Člověk, který zná pouze jeden jazyk, se nazývá Angličan nebo Američan.
Ale vy jste Angličan a dokonale ovládáte ruštinu, polštinu, slovinštinu a dokonce hornolužickou srbštinu, která byla i tématem vaší doktorandské práce.
Rozhodně jsem netypický Angličan. A lužickosrbským jazykem a kulturou se jako autodidakt zabývám proto, že mám úctu ke všemu, co je tak silné, aby se udrželo po věky. Vážím si Lužických Srbů proto, že dokázali vůbec zůstat naživu, uchránit své starodávné zvyky a především svůj jazyk. Osobně považuji všechny národní zvláštnosti za pozitivní obohacení našeho světa. S hrůzou se dívám na neustálý nárůst uživatelů angličtiny. Lužická srbština je naproti tomu jazyk ohrožený zánikem. Zabývám se jí a snažím se ji propagovat jako svůj vlastní způsob odporu proti uniformitě a standardizaci.
A jaký je váš vztah k češtině?
V srpnu 1968 jsem se v Praze zúčastnil měsíčního kurzu češtiny. Bohužel ruská invaze můj pobyt o týden zkrátila a ten mi dodnes chybí ... Ale vážně - rád bych to v budoucnu změnil a i v tomto jazyce se zdokonalil.
Milan Hrabal, Děčínský deník 18. 4. 1998

Poznámka: G. Stone je profesorem slavistiky na univerzitě v Oxfordu, lužickou srbštinu si osvojil vlastním studiem a několikerým studijním pobytem v Lužici (dvakrát se zúčastnil prázdninového sorabistického kurzu v Budyšíně). Je autorem knihy "The Smallest Slavonic Nation The Sorbs of Lusatia, London 1972, 201 s.", rozsáhlého pojednání o lužickosrbské slovní zásobě (Lětopis A 1971, s. 1 - 127) a mnoha dalších odborných článků. - Pro zajímavost uveďme část rozhovoru s Křesćanem Krawcem (SN 27. 3. 1997, s. 7):
Kak ja steju k zjednoćenej Europje? Ja ju wotpokazam a wobdźiwam Norwegow a Šwicarjow.
A čehodla zjednoćenu Europu wotpokazaće?
Dokelž je wona strašna za eksistencu ludow a demokratije. Knježerstwo dyrbi blisko wolerstwa wostać, hewak zhubi wolerstwo dowěru do demokratije. Ja sym za wšelakorosć a tolerancu. EU je domowina běrokratow, kotřiž tajke zapřijeća njerozumja. ...

J. Mudra

ZPRÁVY V ČLV 1998 s. 30 se dr. Fr. Vydra zmiňuje o tom, že na budyšínském Mikławšku „spatřil čerstvý hrob grafičky a malířky Wórši Langové (Wórša Lanzyna)“. Bohudíky jde o autorův omyl. Wórša Lanzyna je živa a zdráva a pokračuje v úspěšné práci. Redakce se omlouvá umělkyni i čtenářům, že zprávu dr. Vydry otiskla, aniž si ji ověřila. Z domova Na schůzi výkonného výboru SČL 25. 6. 1998 na FFUK byli za členy spolku nově přijati F. Truxa z Jablonce n. N., Dr. C. Vořech z Prahy a Dr. B. Zelinka z Liberce. zs Svátek lužickosrbské poezie na severu Čech. Již po mnoho let se stává pohraniční město Varnsdorf dějištěm mnoha akcí, které podporují česko-lužickosrbské styky. Jak už to obvykle bývá, iniciativa vzejde od několika nadšenců. V tomto případě je to básník Milan Harabal a ředitel městského divadla Martin Louka. - V neděli 12. 7. zaplnilo sál městské knihovny přes padesát posluchačů. Konal se zde již dvanáctý SWJEDŹEŃ SERBSKEJE POEZIJE. První část byla věnována 200. výročí narození polského básníka Adama Mickiewicze. Úryvek z jeho díla Pan Tadeáš tu zazněl v pěti jazycích: hornolužicky, česky, slovensky, polsky a německy. Četli je ve své mateřštině pozvaní hosté, mezi nimi p. Urbankowski, jehož styky s Lužicí jsou mnohaleté. - Hlavní část odpoledního programu byla věnována autorskému čtení současných hornolužických básníků. Své verše tu předčítal redaktor dětského časopisu PŁOMJO Beno Budar (Naš kusk zemje), Benedikt Dyrlich, jeho syn Marko Dyrlich, Lubinka Šěnec a Měrana Cušcyna. Básnické překlady tlumočil M. Hrabal. - Mezi hosty z Lužice seděla i starší žena v katolickém kroji Marja Brězanowa, lidová umělkyně, jejíž verše se podstatně lišily od básní ostatních autorů. Čím? Zatímco básnická tvorba nejmladší generace je svým zaměřením internacionální (s výjimkou básně B. Budara) a nenese žádné speciálně lužickosrbské prvky, poezie M. Brězanové je sice formálně neumělá, ale zaznívají v ní vlastenecké motivy, což může těm mladým připadat jako anachronizmus. - Jednotlivé části programu oddělovaly hudební vstupy W. Kostlivého, který dotvářel příjemnou atmosféru melodiemi na klávesovém nástroji. - Po skončení programu pak kolona aut odjela krkolomnou silnicí na vrchol hory Jedlová, kde v sousedství nedávno opravené kamenné rozhledny stojí útulná restaurace. Starosta města Varnsdorfu ing. Vladimír Bartoň, který byl přítomen i na odpolední akci, tu slavnostně připil severočeskou specialitou - Lužickým bylinným likérem z Rumburku - na úspěch další česko-lužické spolupráce ve městě, které je stovkám Lužických Srbů tak blízké. Fr. Vydra Do Jizerských novin (český týdeník pro občany Liberecka a Jablonecka, 11. 6. - 17. 6. 1998) přispěl článkem Zavítejte do Lužice, nebudete litovat František Truxa. Připomíná v něm partnerství mezi Jabloncem nad Nisou (starosta Jiří Čeřovský) a zhruba stejně velkým Budyšínem (primátor Christian Schramm), které v říjnu oslaví své páté výročí. Autor chválí kouzlo lužických Blat a zjišťuje, že nejkrásnější lužickosrbské kroje tam o svátcích nosí děvčata německé národnosti. Závěrem upozorňuje na snahu o zavedení televizního vysílání v hornolužické srbštině. Jablonecký zájemce o lužickosrbskou problematiku se jí občas věnuje i na stránkách zpravodaje Křesťanskosociálního hnutí. Květnové číslo Křesťanského sociála přetisklo z ČLV článek W. Měškanka Borwin a o krušných dějinách Polabských Slovanů v přítomných politických souvislostech napsal Dr. O. Tuleškov, předseda KSH. R-l Český rozhlas 2 stanice Praha 2. 8. 1998 v pořadu Dobré jitro Mirek Kovářík připomněl, opíraje se o článek M. Hlouška otištěný v ČLV 1998 s. 46-47, 250. výročí prvního lužickosrbského překladu Nového zákona, pořízeného Mikławšem Jakubicou v Lubanicích. V Galerii Ludvíka Kuby v Poděbradech se konala v červnu 1998 výstava umělcových (1863-1956) obrazů (vlastní podobizny, zátiší, krajiny aj.) J. Nováková Zájezd do Čech pořádají 13. 9. 1998 (odjezd v 7 hod. z Budyšína) evangeličtí Lužičtí Srbové. Vedle česko-lužickosrbských bohoslužeb v 10 hod. v Železném Brodě a večerní pobožnosti v Jablonném uspořádá pro ně farář M. Hloušek besedu a pohoštění ve své rodné vsi Vesec pod Kozákovem. PB 1998 srpen Od letošního Všeslovanského sjezdu v Praze, konaného „pod záštitou vlajkonoscou takzvanej normalizácie, našej občianskej i národnej hanby", se distancovaly Mosty, česko-slovenský týždenník. Jejich vydání z 30. 7. 1998 (č. 30, s. 14) přesto uznává, že k slovanské myšlence, tomuto „zrádnému koni", se ještě hlásí mnozí s nepochybně čistým srdcem, jak o tom svědčí listy zaslané redakci. Autorka článku Repríza po 150-ti letech už je fraškou, nicméně nebezpečnou píše:„Pořadatelé zdůrazňovali, že vycházejí z tradic obdobného sjezdu, který se v Praze odehrál před 150 lety. Toto přirovnání ale silně kulhalo. Tehdejší sjezd svolávali velikáni české politiky a kultury jako byl František Palacký nebo Pavel Josef Šafařík. V přípravném výboru současného sjezdu byl například byvší tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík." Eva Klausnerová si také všímá toho, že 200 delegátů se 2. června 1998 sešlo u sochy svatého Václava, aby vyslechli pravoslavnou mši, ale nenalezli kněze, který by byl ochoten ji sloužit. Pražský patriarcha pravoslavné církve se od sjezdu distancoval. V hotelu Pyramida byla nadšeně přijata zdravice běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. „Nevadilo, že prezident v Bělorusku popírá lidská a občanská práva a omezuje svobodu tisku". „Rozpad socialistického bloku byl největší tragédií pro slovanské národy", tímto výrokem slovenského delegáta a předlistopadového velvyslance v Kanadě Štefana Murína uvedl Mladý svět (č. 27, 30. 6. 1998, Hejslované, s. 8 -11) reportáž Radka Zemana ze 7. všeslovanského sjezdu. Autor zpochybňuje pravost dopisu monsignora Lopeze Quintana sdělujícího papežské požehnání a vyslovuje podezření, že „celé všeslovanské představení" režírovali poslanci ruské dumy. Poněkud volněji napsaný článek končí tvrzením, že kromě Rusínů a Lužických Srbů měli delegáti jasno - „nejde o Slovany, jde o moc. O moc, kterou ztratili onou proklamovanou katastrofou, rozpadem sovětského bloku. A je fuk, jestli budou novému impériu ve slovanském hávu vládnout bolševici nebo carští úředníci." Důvody neúčasti metropolity Doroteje na sjezdě uvádí Právo v článku Pravoslavní odmítli Všeslovanský sjezd (4. VI. 1998, s. 4, ČTK). Tentýž deník v článku Všeslovanský sjezd poznamenaly spory (6. VI. 1998, s. 3, bek) přináší informaci mluvčího České biskupské konference Daniela Hermana, že písemné požehnání papeže Jana Pavla II. získali organizátoři sjezdu zamlčením politizujícího podtextu setkání. R-l Václav Šimek, člen Spolku česko-lužického, shromáždil pro rezoluce Domowiny (pro hornolužické televizní vysílání, proti snížení spolkové peněžní podpory pro Nadaci pro lužickosrbský národ) 650 podpisů. NC 20. 6. 1998 Z Horní Lužice Předseda českého senátu Petr Pithart navštívil 6. května 1998 Njebjelčicy, Miłočicy a Pančicy-Kukow na pozvání miłočického křesťansko-sociálního vzdělávacího spolku. Navečer se s předsedou Domowiny Jakubem Brankačkem setkal k informačnímu rozhovoru a v budyšínském Srbském domě přednášel na téma Dělení Československé republiky - jednota Německa. (Rozhlad č. 6, str. 234) R-l Pořad z veršů Jurije Chěžky, nazvaný podle jeho básně Poezija małej komorki, předvedli (v sále SLA v Budyšíně) posluchači herectví Marko a Kajetan Dyrlichové, baletka Aleksandra Wagnerová, skladatel a interpret Jan Cyž za režije Benedikta Dyrlicha. Kritiky jsou velmi příznivé. Pořad se bude několikrát opakovat. Zastihne-li český návštěvník Budyšína tento pořad, jistě si nenechá ujít vzácnou příležitost vyslechnout lužickosrbské verše v originále. SN 3. 7. 1998 Oratorium Wójna a měr od Bjarnata Krawce a Michała Nawky zazpíval spojený sbor SLA a Budyšin za řízení Jana Bulanka 18. 7. 1998 v kostele v Pančicích. Př 24. 7. 1998 Błudnički je nová ochotnická lužickosrbská skupina kabaretního rázu. Tvoří ji 4 dívky ve stárí 16-21 let Andrea Rjedźic, Jadwiga Wawrikec, Christina Wałdźic a Daniela Bulankec. Skupina je jakýmsi protějškem skupiny Lozy hólcy. O jejich představení 6. 6. 1998 píšou podrobné příznivé referáty docent Leoš Šatava i student Fabian Kaulfürst. SN 19. 6. 1998 Přípravy ke svatořečení kaplana Alojse Andrického, který zemřel v německém koncentráku za války, byly zahájeny 2. 7. 1998 v kostele v Róžantu. SN 3. 7. 1998 Lužickosrbské nakladatelství Domowina (LND, založené 1. 7. 1958), v němž se vydává většina lužickosrbských tisků, vydalo za dobu svého trvání pro Lužické Srby a sorabisty 3 000 titulů. Nyní se vydává ročně průměrně 36 titulů. V důsledku snižujících se dotací ze spolkového rozpočtu SRN je LND ohroženo ve své existenci. SN 26. 6. 1998 Z Dolní Lužice Nová dolnosrbská učebnice vzbudila v kruzích zájemců velký ohlas. V klubovně dolnosrbského gymnázia v Chotěbuzi ji představil její autor Erwin Hanuš a nejméně 40 přítomných si učebnici koupilo. Je koncipována podle nejmodernějších zkušeností, na základě slovanských a anglických učebnic a jsou k ní přiložena dvě cedečka a sešit se správnými odpověďmi. Původní srbská divadelní hra „Serbsku žeńsku guba bijo“ od Wórši Šołćic z Kulowa, kterou sama přeložila z horní srbštiny, měla w Hochozích velký úspěch. Navštívilo ji celkem 90 posluchačů, kteří se zájmem sledovali provedení několika veselých lidových scének, propojených srbskou hudbou. NC19 V Mostě bylo po přestavbě znovu otevřeno místní muzeum „burska śpa“. 17. května u příležitosti 50. výročí úmrtí dolnosrbského buditele a jednoho z posledních předválečných dolnosrbských duchovních - Bogumiła Šwjely, byla v Dešně, kde až do vyhnání z Lužice působil, sloužena srbská vzpomínková mše za účasti 90 věřících. Zajímavé je vyprávění Gertrudy Dalejové z Dešna, která se na faráře B. Šwjelu dobře pamatuje. Mimo jiné vzpomíná na osudný rok 1942, kdy byl Šwjela pro své slovanské přesvědčení německými nacisty z Dešna vyhnán. O týden dříve (10. 5.) se konala v polských Žarech jiná významná bohoslužba, která byla věnována poctě Mikławše Jakubici, překladatele Nového zákona do dolní srbštiny. (Jak známo rukopisný překlad má datum 1548.) Této církevní slavnosti se zúčastnila jak polská, tak srbská (dolnosrbská) veřejnost. Bohoslužby sloužil polský farář A. Dyczek a dolnosrbský Juro Frahnow. V nabitém kostele vyslechli účastníci bohoslužby kromě různých úředních poselství i zasvěcený referát o působení oslavovaného překladatele, který přednesl další dolnosrbský farář H. Hupac. Bohoslužbu svým zpěvem obohatil polsko-srbský dětský sbor, který nacvičila a dirigovala Marja Elikowska-Winklerowa. NC21 Maśica Serbska, která poprvé zasedala mimo Chotěbuz - v Dešně v předvečer úmrtního dne Bogumiła Šwjely, vzpomněla ústy svého předsedy Měta Pernaka na několik významných výročí. V první řadě to bylo 50. výročí úmrtí Bogumiła Šwjely, 25. výročí úmrtí Wylema Neumanna-Depsčańského, 250. výročí narození Jana Bjedricha Fryca - překladatele Starého zákona a 150. výročí narození dolnosrbského spisovatele profesora Mjertyna Moně. Měto Pernak vlastním nákladem pořídil publikace se životopisy těchto významných Dolních Srbů. NC22 Zajímavá dvoustránková podrobná mapa Dolní Lužice informuje čtenáře „Źo jo w Dolnej Łužycy to serbske“. Kde se ve škole učí srbsky, kde odbírají Nowy Casnik, kde jsou pěvecké a jiné hudební sbory, kde jsou skupiny Domowiny, kde se udržují lidové zvyky a kde se slouží srbské bohoslužby. Pilný dopisovatel do Nowého Casnika Wolfgang Wajs vzpomíná 100. výročí „Błośańskeje gusty“ - vláčku, který spojoval Borkowy se světem. NC23 Zcela nepochopitelná je neústupnost, s níž saská vláda nepovoluje v Horní Lužici lužickosrbský televizní program. Situace došla tak daleko, že lužickosrbská strana se uchýlila k protestu ve formě podpisové akce jak proti snižování dotací (nadace), tak proti neprovozování srbského televizního vysílání v Horní Lužici. (Dolní Lužice své televizní vysílání, jak známo, už několik let má.) K podpisové akci se připojila kromě lužickosrbských organizací i řada německých občanů, kteří tak vyjadřují nesouhlas s takovýmto postupem své vlády. Není bez zajímavosti, že k této akci připojil svůj podpis rovněž předseda našeho Senátu dr. Petr Pithard. Mám dojem, že je naší povinností učinit totéž. NC24 V obci Łakoma (severně od Chotěbuze) se konala zvláštní slavnost, která má veřejnost upozornit na oběti, které přinášejí Lužičtí Srbové dolováním hnědého povrchového uhlí, jemuž již padla za oběť řada lužickosrbských obcí. Slavnost se jmenuje „Źeń wotbagrowanych serbskich jsow“ a probíhala 14. 6. Iniciativu měla Domowina, připojila se také wětošowská fara výstavou fotografií zničených církevních památek, které padly za oběť dolům. Nebývale potěšitelná akce proběhla v Hochozi - „Hochoski swěźeń“. Poprvé po 25 letech zahráli občané Hochoze srbské divadlo „Jagaŕ Bagola“, průvod hýřil množstvím a krásou dolnosrbských krojů, ve staré škole byla uspořádána výstava lidového umění, spojené dolnosrbské pěvecké sbory se představily spolu s dalšími uměleckými tělesy na velkém společném koncertu, skupiny z různých koutů Dolní Lužice představily lidové tance a zvyky, nechyběly ani dětské soubory, poprvé se střetly fotbalové kluby v zápolení o pohár župy Dolní Lužice, v místním kostele se konala srbská bohoslužba a co je nejdůležitější, Hochozou hlaholila dolnosrbština více než kdy před tím při podobných slavnostech. NC25 Téměř 300 lidí se zúčastnilo hornosrbsko-dolnosrbského církevního dne v Brjazyně. NC26 Dolní Lužice vzpomíná dalších národních pracovníků. Poslední srbský farář v Borkowech byl Hajno Rizo (1873-1917), který v této největší srbské farnosti působil jenom 6 let (od r. 1911), ale jeho neúnavná práce na poli národním i církevním hluboce zapůsobila na celou rozsáhlou farnost. Dalším oslavencem je rodák z Gołkojské Podgoly Jan Bjedrich Tešnaŕ (1829-1898). Jeho velkou zásluhou je jazyková redakce dolnosrbského překladu bible. NC29 Dr. Fr. Vydra vysvětluje čtenářům Nowého Casnika „Co je to esperanto“. NC30 (Připravil B. Malotín) Lužickosrbský evangelický církevní den 1998 se konal 20.-21. 6. v Brjazyně. O jeho průběhu napsal podrobný článek farář Miroslav Hloušek (Kostnické jiskry 15. 7. 1998). Z jeho stati podstatnou čát zkráceně přetiskujeme. Bylo to první společné sejití na půdě Dolní Lužice. Dosud všechny církevní srazy byly jen v Lužici Horní, protože se skoro 80 let v Dolní Lužici srbské bohoslužby už nekonaly. Ne pro nezájem Lužických Srbů, ale pro potíže úřadů, často i církevních. Po sjednocení Německa několik mladých nadšenců prosadilo obnovení dolnosrbských bohoslužeb. K velkému překvapení je o ně zájem a jsou dobře navštěvované. Dnes se už konají střídavě v různých sborech každý měsíc.... Program letošního sejití připravili dolnosrbští hostitelé. Dnes už s radostí můžeme říci, že to zvládli na výbornou. I návštěvnost byla větší než se očekávalo. Sobota byla věnována vzpomínce na 450. výročí překladu Nového zákona do dolnosrbštiny. Jen několik málo let po dokončení a vydání Lutherova překladu bible do němčiny dostávají i Srbové Písmo svaté od faráře Jakubici. O tom všem přednášel profesor lipské univerzity H. Šewc. V neděli se konaly společné bohoslužby, na nichž i kázání bylo dvoje. Hornosrbsky kázal superintendent S. Albert z Budyšína a dolnosrbsky kazatel J. Frahnow z Picňa. Oba vysluhovali i sv. večeři Páně. Milým překvapením byl zpěv velkého dětského pěveckého sboru. Všichni měli dolnosrbský kroj. V druhé části dopoledního sejití byly pozdravy hostů. Nejdříve promluvil zástupce konzistoře, pak chotěbuzský generální superintendent, příznivě nakloněný Srbům, dále administrátor sboru, který t. č. nemá faráře, a také hosté ze zahraničí, z Polska a Česka. Po společném obědě na farské zahradě se zpívaly národní písně a také dětský pěvecký sbor přidal ještě několik pěkných skladeb. Odpolední shromáždění bylo zase v kostele. Kazatel J. Frahnow a M. Pernak vzpomněli na faráře Tešnaŕa, zesnulého před sto lety. Pozdě odpoledne srbský superintendent S. Albert církevní den zakončil. Srbové i hosté se rozjížděli do svých domovů duchovně posíleni s nadějí, že národ se v „germánském moři“ udrží, zvláště když všichni byli svědky nadějného i radostného vývoje právě v Dolní Lužici, kterou už někteří odepisovali jako jazykově ztracenou.... Braniborský ústavní soud potvrdil, že rozhodnutí o likvidaci Rogowa a nuceném přestěhování jeho 350 obyvatel není v rozporu s ústavním právem na ochranu oblastí osídlených Lužickými Srby. Odrýpáním obce se zpřístupní 240 miliónů tun hnědého uhlí, obyvatelům již byly nabídnuty náhradní byty, respektive rodinné domky. Ve sporu jde též o zachování 4000 pracovních míst, jež těžební společnost Lausitzer Braunkohle AG hrozí zrušit v případě, že po roce 2003 nebude moci těžit na území Rogowa a jeho okolí. Obyvatelé vesnice se hodlají se stížností obrátit na Evropský soudní dvůr v Haagu. (Jan Horák, Lužickosrbská obec má ustoupit těžbě, Právo 25. VI. 1998, s.9) R-l SN 19. 6. 1998 o této události zpravují čtenáře v článku nazvaném Rozsudek smrti. Z ciziny V hlavním městě Litvy Vilnjusu proběhla ve dnech 22. - 23. 6. 1998 světová pohanská konference, na které se sešli zástupci přírodněnáboženských společenství především z evropských zemí. Slovanskou orientaci reprezentovali zástupci Gromady ukrainskich jazičnikiv Pravoslav , Zrzeszenia rodzimej wiary (Polsko) a Sojuza slavjanskich obščin (Rusko). Z Česka se konference zúčastnili Giuseppe Maiello, který vystoupil s referátem, a Radek Mikula (oba členové SČL). Konkrétním výsledkem akce bylo ustavení Světového kongresu etnických náboženství, o jehož činnosti se vás budeme snažit informovat. -mrak-

Nové knihy a články

Křesćan Krawc, Jónu je kónc sćerpliwosće. Wobrazy ze spowróćaneho swěta. - LND Budyšin 1997, 215 s., 12,80 hr.
V posledních letech se u nás i v cizině často psalo a mluvilo o bojích v Bosně a okolí. Vnější pozorovatel zpravidla nechápe, jak je možné, že lidé s touž mateřštinou proti sobě bojují. Tytéž otázky si kladl lužickosrbský spisovatel Křesćan Krawc, a rozjel se na Balkán, aby na místě pronikl do myšlení tamějších Slovanů. Šestkrát navštívil nejrozpornější oblasti, přitom se několikrát ocitl v nebezpečí života, nesčetněkrát mluvil se stoupenci znepřátelených skupin, s některými jednotlivci i vícekrát. A nevychází z údivu: z národního neštěstí obviňují jedni druhé, ačkoliv všichni mluví týmž jazykem. Jen výjimečně se setkal s člověkem, který se na události dívá neosobně, nestranně, jako např. sarajevský malíř („Sarajevo je mój swět“) nebo bělehradský metropolita („Pola Jeho swjatosće“), který říká: „Serbja zakituja swoje domy a nadpaduja Muslimow a Chorwatow. Muslimojo zakituja swoje domy a nadpaduja Serbow a Chorwatow, Chorwaća zakituja swoje domy a nadpaduja Muslimow a Serbow. Kóžda z mjenowanych stronow so stopnjowaše, a Europa a Amerika ze swojimi rozsudami k ekskalaciji přinošowaštej. Po zrozumjenju ewangelija njesmě so złóstnistwo ze złóstnistwom wotpłaćować!“ - Knížka obsahuje 33 samostané reportáže, promyšlenje seřazené, takže tvoří celek. Započíná se cestami po Charvátsku, vrcholí návštěvou u proslulé slavistky v Bělehradě („Ze Zemuna do Zemuna“) a kapitolou „Mać“. V obou vypráví o svém životě stará Srbka (v první je to vzdělaná slavistka, ve druhé žena negramotná, i když od přírody bystrá a nadaná). Každá však vidí svůj život a hlavně okolnosti, které ho vytvářely, po svém, každá stojí politicky na opačné straně, každá má svou pravdu. Tu a tam se mihne i vzpomínka starých lidí na německou okupaci za 2. světové války. Další příběhy jsou převážně z Republiky Srpské a z Bosny. Putování tam Kř. Krawcovi usnadnil srbský student (spisovatel ho nazývá Dušanem), kterého mu doporučila bělehradská slavistka. Kniha končí závěrečnou kapitolou „Stawizna na kromje“ o rodině z Bosanské Dubice. Rodina Jovšićů musila opustit domov, protože byla muslimská. Po třech letech exilu v Radworu, kde našli útočiště na faře, se po skončení občanské války vrací do Charvátska, do Sanského Mostu. Jen synek Almir zůstane v Radworu ještě jeden rok, aby dokončil lužickosrbské gymnázium maturitou. (Vyprávění se zakládá na skutečné události. SN-Předźenak 10. 7. 1998 na s. 2 přinesly rozhovor s Bosňanem Almirem Šošićem, který právě vykonal na Lužickosrbském gymnáziu zkoušku dospělosti, a rodinou Pětra Klimana, v níž Almir poslední rok svého pobytu v Lužici žil.) - Knížka je opatřena na předsádce mapkou Charvátska a Bosny s přilehlými oblastmi a na konci vysvětlivkami. Zaujme zajisté čtenáře neméně, než mě zaujalo před šedesáti lety vyprávění Branislava Nušiće (1864-1938) o srbské anabázi („1915. Tragédie národa“), i když v ní šlo o jiné historické souvislosti.
J. Mudra
Poznámka: Křesćan Krawc, narozený v Lemišowě, dlouholetý redaktor lužickosrbkého rozhlasu, časopisu Płomjo, lektor nakladatelství LND, autor četných drobnějších próz a románu „Wočakńmy nalěćo“ (1989), oslavil 7. 8. 1998 šedesáté narozeniny. Redakce ČLV ho touto cestou pozdravuje a do příštích let přeje další tvůrčí rozmach.

Křesćan Krawc, Nukl Justus w spěšniku. Pućowanska powědka. - LND Budyšin 1991, 46 s., 4,50 hr.
Spisovatel vypravuje svůj příběh, jak při odjezdu do Bratislavi synkovi slíbil, že mu přiveze překvapení. Při odjezdu z Bratislavi, když už byly obchody zavřené, koupí na tržišti králíčka. Veze ho v krabici a po cestě s ním prožije řadu veselých a napínavých příběhů. Králík, vlastně králice, se pak doma množí a mezi sousedy je o mláďata velký zájem. Aby nemusil každému znovu vprávět, jak ke králíkům přišel, napsal tuto cestovní povídku pro děti. - Knížka se pěkně čte, Kř. Krawc dovede i o všedních věcech psát zajímavě, napínavě. Bohatou slovní zásobou, četnými synonymy (např. nukl, zajac, nuklk, zaječk) a jadrným vyjadřováním (např. Nětk so pomińtaj z wětřikom... Jeho šawl wěješe přede mnu kaž wusmahnjena chorhoj ...) působí výchovně na uživatele lužické srbštiny.
J. Mudra

Radoslava Hnízdová, Adolf Černý. Bibliografický soupis publikovaných prací. - Národní knihovna ČR, Slovanská knihovna, Praha 1998, 180 s., prodává se v Národní a Slovanské knihovně za 80,- Kč. Konečně jsme se dočkali dlouho postrádané bibliografie děl průkopníka české univerzitní sorabistiky Adolfa Černého (básníka Jana Rokyty, 1864-1952), prvního lektora lužické srbštiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity (1901-1922), který však věnoval hluboký zájem i ostatním Slovanům (byl také lektorem polštiny a srbocharvátštiny na KU; pozornost věnoval i nejmenšímu slovanskému národu - Rjezanům). - Kniha je uvedena výstižnou vstupní statí o A. Černém z péra Josefa Lebedy, zaměřenou zejména na zájmy lužickosrbské. Vlastní bibliografický soupis obsahuje úctyhodný počet položek 2232. R. Hnízdová roztřídila jednotlivé práce autorovy v časové posloupnosti podle roků uveřejnění, uvnitř každého ročníku pak do těchto oddílů: Knižní publikace, Stati a články, Encyklopedická hesla, Recenze a referáty, Drobné články, Zprávy, Původní literární tvorba, Překlady. Následuje soupis redakční činnosti A. Černého (z toho je nejdůležitější vydávání časopisu Slovanský přehled), jmenný rejstřík a rejstřík periodik a encyklopedií s příspěvky A. Černého. K tomuto poslednímu oddílu doporučuji uvádět u jednotlivých časopisů místo vydávání. - Bibliografie ukazuje neobyčejnou šíři zájmů A. Černého (umělecká tvorba, literární dějiny a kritika, národopis, filologie, slavistika), ale i jeho literární lásky (překládal do lužické srbštiny české spisovatele, zejména básníky, převážně 2. poloviny 19. stol., česká moderna a vůbec literatura počátku 20. stol. ho zajímala méně). - Kniha R. Hnízdové zaplňuje dosavadní citelnou mezeru v naší slavistické literatuře, jsme za ni spisovatelce vděčni. (Tím víc však nás mrzí, že se v publikaci setkáváme s četnými tiskovými chybami.)
J. Mudra

Timo Meškank, Zbývá ještě čas. Desetiletí lužickosrbské poezie 1987-1997. - Literární noviny 26, 1. 7. 1998, s. 9. Celá stránka tohoto významného týdeníku je věnována tvorbě mladých lužickosrbských básníků za posledních 10 let. Autor, vědecký pracovník v Lužickosrbském ústavu (Serbski institut) v Budyšíně, zabývající se zejména československo-lužickosrbskými společenskými a politickými vztahy v době mezi oběma válkami, sám básník, s vřelým zájmem o náš národ, hodnotí tvorbu 8 lužickosrbských básníků daného období. Jsou to: Kito Lorenc (1938), Tomasz Nawka (1949), Beno Budar (1946), Róža Domašcyna (1951), Marja Krawcec (1948), Pětr Thiemann (1964), Timo Meškank (1965), Benedikt Dyrlich (1950). Svými výklady usnadňuje (nejen) českým čtenářům pochopit současnou lužickosrbskou poezii. Čtenář se přesvědčí, že lužickosrbská poezie je uměleckou úrovní srovnatelná s uměním jiných národů, že má také ideově i formálně hodně společného s literaturou světovou. To je názorně doloženo pěti básněmi, výstižně přetlumočenými z lužické srbštiny Zuzanou Sklenářovou. Ta také přeložila celé pojednání.
Připomínky: Výklad jako by vpadl in medias res. Postrádám (krátký, jen několika větami) úvod o lužickosrbské literatuře a Lužických Srbech (vždyť v širokém okruhu čtenářů Literárních novin se najdou jistě i tací, kteří toho o tomto národě mnoho nevědí), o tom, čím se liší současná tematika od starší. Pro seznamování českých čtenářů s lužickosrbskou problematikou se mohlo v této souvislosti vykonat víc, v tomto ohledu byla promeškána příležitost. Škoda. - Omezení na poslední desetiletí se mi zdá příliš mechanické (je překvapující, že změny po r. 1989 se v poezii vůbec neodrazily), hledal bych některý výraznější předěl. I když má ovšem autor právo zvolit si a vymezit období, které ho nejvíc láká. - K překladu: Skloňování (substantivní) Róži Domašcyny nepovažuji za nejšťastnější řešení, i proto, že Domašcyna je v lužické srbštině jméno přídavné. Zatím se však v češtině pro skloňování tohoto typu jmen (vdaných) žen neustálilo určité pravidlo, tedy je nutno připustit jistou volnost. - Názvu Přez wšě płoty myslím neodpovídá dost přesně překlad. Český čtenář ho bude chápat místně, a to básnířka možná neměla tak jednoznačně na mysli. - Úprava: Nevím, zdali náhodou, nebo záměrně je protější stránka novin věnována německé tematice (B. Kubešová, Bertold Brecht v aktech FBI; Igor Malijevský, Berlínské zdi). Jedna fotografie I. Malijevského (pravděpodobně z Berlína) na stránce o lužickosrbské poezii a dvě fotogtafie téhož umělce na stránce protější vnukají čtenáři představu spojitosti lužickosrbské a německé literatury. Zrovna tak by však bylo možno naznačit příslušnost lužickosrbské literatury k literaturám slovanským. Vždyť v české poezii najdeme dost básníků příbuzných těm, o nichž T. Meškank píše (např. Miroslava Holuba aj.). Také fotografických záběrů podobného bezútěšného rázu, ale z domácího prostředí by se např. v Budyšíně našlo bezpočtu. I fotografů svých mají Lužičtí Srbové dost.
Nehledě na tyto připomínky je otištění Meškankova článku významným příspěvkem ke sbližování našich národů, ke vzájemnému poznávání. Proto ho vřele vítáme.
J. Mudra

Trudla Malinkowa, Problem: Serbske pomniki. - R 48 (1998) č. 6 , s. 202-205.
V srbské Lužici nastává ruch na poli dosud neoraném: těžce, ale přece se rodí lužickosrbská památková péče. Zatímco ochrana kulturních památek v evropských státech má kořeny hluboko v minulém století a dnes její institucionalisovanou podobu vymezují památkové zákony, lužickosrbské hmotné kulturní dědictví zůstávalo odedávna ve stínu péče o jazyk, literaturu nebo folklor (s výjimkou předmětů shromažďovaných ve sbírce Serbského muzeja). Z dokladů lužickosrbské kultury jsou tak nyní státem chráněny jen ty, které byly zapsány do oficiálního státního seznamu kulturních památek: ty se tam však obvykle dostaly pro své obecně kulturně historické hodnoty a lužickosrbský aspekt nebývá v evidenčních materiálech vůbec uveden; např. kostel v Lubiji je chráněn jako gotická architektura, nikoli jako místo, kde se po staletí konaly lužickosrbské bohoslužby. Památky, které neodpovídají celostátním obecným kriteriím, nejsou chráněny vůbec.
Iniciativa k nápravě vzešla r. 1997 z konference musejních pracovníků v Chotěbuzi, kde zazněl požadavek profesionální evidence lužickosrbských kulturních památek v celé historické sídelní oblasti. Maćica serbska podala do Załožby za serbski lud projekt „Lisćina pomnikow k serbskim kulturnym stawiznam (Seznam památek lužickosrbských kulturních dějin - překlad Z. S.)“ zaměřený na evidenci nemovitých objektů, které jsou dokladem lužickosrbské minulosti a přítomnosti, v území zachyceném A. Mukou v l. 1884-6 jako lužickosrbské: archeologických nalezišť, kostelů, far, škol, rodných domů a dalších míst, kde působily významné osobnosti, jejich hrobů, pomníků, pamětních desek, křížů atd. - v další fázi by pak měly být sledovány i památky v ostatním Německu a v zahraničí. Později bylo rozhodnuto, že evidovat se budou i památky zaniklé, pokud jsou doloženy, a movité předměty s lužickosrbskými nápisy (prapory, církevní památky ...).
Zvolený postup prověřil pilotní projekt, který proběhl koncem loňského roku v budestecké farnosti, vesměs již poněmčené - díky projektu se tu však někteří lidé začali o své lužickosrbské dědictví znovu zajímat. Podle vzoru státních evidenčních listů kulturních památek byl vypracován formulář, do něhož se vyplňuje jméno památky, popis, údaje o vlastníkovi, fotografie apod., a jako zvláštní rubrika význam pro lužickosrbské kulturní dějiny. Celkem bylo ve 12 vsích z 22 zjištěno 55 památek existujících a 4 zaniklé, z nichž jen 12 je zapsáno do seznamu Kulturdenkmale im Freistaat Sachsen (Kulturní památky ve Svobodném státě saském - překlad Z. S.). Některé z nezapsaných, jako např. náhrobek Michała Frencla, budou navrženy k zápisu. Pilotní projekt prokázal, že jde o užitečný počin, uskutečnění záměru v celém rozsahu však závisí na penězích - předpokládaných několik tisíc památek ve zvoleném území se bude zpracovávat několik let, je třeba vybudovat organisační základnu a zajistit zdroj financování. Samotné zařazení památky do tohoto seznamu jí také nezaručí zákonnou ochranu - je třeba navrhnout zapsání do oficiálního seznamu, jednat s vlastníky o ochraně a údržbě památek. To může zaručit jen institucionalisace lužickosrbské památkové péče - zřízení takového orgánu bylo ostatně doporučováno již r. 1994. Lze tedy jen doufat, že tento slibný záměr neskončí jako tolik jiných - na finanční úbytě, a že se lužickosrbské kulturní dědictví dočká (v nové, sjednocující se Evropě ... ) péče, jakou zasluhuje.
Z. Sklenářová

Ljudmila Pavlovna Lapteva, Matice Serbskoj v Budišine 150 let. - Slavjanovedenie RAN 1998 s. 43-53 - Autorka vysvětluje vznik (v 1. polovině 19. stol.) a poslání matic u jižních a západních Slovanů (Ich zadačej bylo prosveščenije naroda v nacional'nom duche putem izdanija knig, gazet, žurnalov i provedenijeŤ obš'estvennych kul'turnych akcij, napravlennych naŤ ob`edinenie naroda i vospitanie v nem nacional'nogo soznanijaŤ ) a zejména lužickosrbské Maćice Serbské (MS, 1847). Podrobně pak vypisuje styky MS (v Rusku o ní věděli hned od přípravných prací k jejímu založení) s ruskými slavisty a slavisticky zaměřenými spolky: to znamenalo pro MS pomoc jak morání (ruští slavisté většinou bádali i v Lužici, mnozí z nich byli členy lužickosrbské MS), tak hmotnou (peníze na koupi Smolerovy tiskárny, na stavbu Lužickosrbského domu v Budyšíně r. 1904). Pojednání končí popisem činnosti MS v meziválečném období, její obnovou r. 1990 a zhodnocením činnosti za posledních 9 let.
J-a

Všeslovanskému sjezdu 1998 v Praze věnovaly velkou pozornost Serbske nowiny. Zpravovaly čtenáře o průběhu sjezdu, otiskly podstatnou část projevu Lužického Srba poslance Saského sněmu Siegharda Kozela, podrobný referát o koncertu, celý příspěvek českého delegáta Dalibora Plichty aj. SN 12., 19. 6. aj. 1998

Ke krácení podpory Nadaci pro lužickosrbský národ (Załožba ze serbski lud) otiskly Serbske nowiny vyjádření lužickosrbského poslance Saského zemského sněmu S. Kozela (PDS): „Rozhodnutí spolkové vlády, že do roku 2 006 sníží podporu Nadaci pro lužickosrbský národ na polovinu, neznamená jen odepření prostředků k podpoře, ale ztrátu důvěry ke spolkové vládě. Ta odstavcem 14 k článku 35 protokolu Sjednocovací smlouvy přislíbila, že práva Lužických Srbů v Německu bude respektovat a podporovat. Je to i špatné znamení pro menšinovou politiku v Evropě ...“ Sasko ani Braniborsko svůj podíl na dotaci nekrátí, ale snížení dotace z rozpočtu SRN nenahradí. SN 2. 7. 1998

PhDr. Vladimíra Šatavová otiskla vzpomínky na Wales ve Velké Británii, a jakými změnami tato země od 60. let prošla směrem k národnímu vědomí a sebevědomí. Zdálo by se, že Walesané už dosáhli všeho. Autorka však končí slovy: „ ... žadyn dypk, žana mjeza w žiwjenju njeeksistujetej, jenož stajne a wutrajne prócowanje, wuchadźace z wole a nadźije. Tajke něšto pak njepłaći jenož za Walizisku ...“
Př 12. 6. 1998

Sokołske listy 5, 1998, č. 3 jsou věnovány vzpomínkám Lužických Srbů na účast na 11. všesokolském sletu v Praze 1948. Úvodní pojednání napsal Jurij Nuk. Je tu i nekrolog o dvou bratřích sokolech nedávno zemřelých. Jsou to Józef (+ 23. 5. 1998) a spisovatel Anton (+ 4. 4. 1998) Nawkové, synové slavného Michała Nawky (1885-1968).

Paul Laßleben, Windischeschenbach ein Eschenbach Slavorum? , Die Oberpfalz, měsíčník pro dějiny, písemnictví, národopis a vlastivědu bývalé Bavorské severní župy, 85. ročník, sešit 6, listopad/prosinech 1997, Oberpfalz-Verlag Kallmünz, s. 325 - 327.
Windischbergerdorf u města Chamu v Bavorském lese a Windischeschenbach 35 km západně od Tachova, jakož i zaniklý Windischbachmühle, Windyschenhempach a Windisch-Gürnitz jsou místy v Horní Falci, jejichž název upomíná na Slovany. Toto tvrzení několika německých vědců se stalo východiskem stati Dr. Laßlebena z Landshutu.
Autor se nejprve vrací k národnostním poměrům německého severovýchodu, pro nějž jsou z hlediska daného problému příznačná místní jména začínající na Wendisch; Müllerův Großes Deutsches Ortsbuch z roku 1965 jich obsahuje dvanáct z území NDR a dvě z Dolního Saska. Po morové pohromě z let 1347 až 1352 se městské cechy bránily slovanskému přistěhovalectví z okolních vsí a vědomí slovanství bylo živo ještě koncem středověku, mezi Lužickými Srby a ve Wendlandu žije dodnes. Jinak autor pohlíží na situaci v jižním Německu, z nějž pocházejí s jednou durynskou výjimkou všechny místní názvy počínající výrazem Windisch. Doklady o Slovanech v Horní Falci nepřesahují rok 1000: v Pösingu u Chamu byli k roku 896 zaznamenáni „svobodní Slované", roku 905 se pro jiné místo uvádí Sclavus liber jménem Gruonkin a pro Pfatter(-gmünd) u Řezna 894 - 930 Slovan Mauri. K roku 1059 je sice zmínka o potížích s křesťanskými Slovany v biskupství bamberském, což se však na Horní Falc může vztahovat jen okrajově. Po přelomu tisíciletí se vyskytují už jen slovanská osobní a u šlechty křestní jména. Autor zdůrazňuje, že „ve 13. století, v němž se vynořují místní jména začínající na Windisch, není o Slovanech u nás již ani slova". Zatímco starokeltština němčinu obohatila, dají se podle jeho názoru slovanské jazykové pozůstatky - kromě jmen - prokázat jen poskrovnu a když, pak v nářečí. Podává čtyři původně česká slova a označení hruštičky - Grusel - v němž se zachovalo staré slovanské g.
Windischeschenbach je poprvé jmenován roku 1280 jako Eschenbach. Teprve zmínky z let 1363, 1408 a později jej uvádějí současným názvem, roku 1433 se dokonce objevuje „nanejvýš učeně znějící forma" Eschenbach Slavorum. Názor, že dodatek Windisch- pochází od několika slovansky pojmenovaných míst ležících kolem tržní osady, zpochybňuje Laßleben tím, že druhý hornofalcký Eschenbach (bez přídomku) je svírán slovanskými místními jmény stejně nebo ještě těsněji než Windischeschenbach. Podle E. Schwarze byla-li německá vesnice založena v blízkosti starší slovanské, mohla převzít její jméno. Ta se jsouc menší odlišila označením „windisch". Laßleben se k tvrzení staví takto:„Nejprostší by však bylo rozlišit stejnojmenná místa různé velikosti dodatky velký a malý. Otázka proto zní - může windisch znamenat také malý? " Poukazuje na slovo Windbrauen, které spolu s běžně užívanými Wimpern znamená oční řasy, a srovnává je s Brauen, obočím, jež je větší, což platí přinejmenším pro muže. Jako druhé důkazové slovo uvádí přídavné jméno windig, m. j. znamenající malý, netlustý, drobounký. „Jelikož máme erdig a irdisch, gutgläubig a abergläubisch nebo inwendig a wetterwendisch, mohlo se vedle windig používat i windisch. Toto windisch ztratilo, jako windig, v průběhu času význam malý a nahodile se chápalo jako wendisch (srbský - pozn. R-l) nebo se změnilo ve Wünschen-, Winter-." Windischeschenbach (městem teprve 1952) tedy autor vykládá jako Malý Eschenbach oproti Eschenbachu (městem 1358), někdejšímu sídlu krajského úřadu. Rovněž potoční názvy s dodatkem Windisch označují jen malé toky. Omezení výskytu slova na německý jih si Laßleben vysvětluje delším působením keltštiny na daném území. Počáteční GW velšského slova GWEINDID (slabost) nahradilo asi v polovině prvního tisíciletí starší u a DID patří ke kymerským přítvorkům pro abstraktní slovo. Výraz má souviset s německým wenig (málo) a windig/windisch. Článek je zakončen důrazným ujištěním, že „Eschenbach Slavorum z roku 1433 bylo nedorozumění".
R-l

Osobní zprávy

Wórša Lanzyna Lorencec sedmdesátiletá
V těchto dnech (11. 9.) oslaví životní jubileum lužickosrbská grafička W. Lanzyna. Její tvorba je mnohostranná. Ve Zhořelci se vyučila uměleckou keramičkou, v Praze a Lipsku vystudovala grafiku. Její díla prozrazují sepětí s lužickosrbským lidem. Vytvořila i svérázné písmo a řadu prací keramických. Podle jejích návrhů a s užitím jejích keramických prací vznikly i vynikající interiéry (hospody Lubin a Wjelbik v Budyšíně i v Malešicích a v Załomu). - W. Lanzyna je na vrcholu tvůrčích sil. Přejeme jí, aby svůj národ obohatila dalšími uměleckými díly.
R.

Pawoł Krječmar (13. 9. 1898 - 16. 8. 1979) se narodil právě před 100 lety. Ve Smolerově tiskárně se vyučil sazečem a tam byl také mnoho let zaměstnán, v letech 1947-65 pracoval v tiskárně Nowa doba v Budyšíně. Psal také básně (Raj myslow a sonow z Łužiskich honow) a prozaické vzpomínkové články (Kulowski kóń, čorne wuměłstwo a Božidar). - Velké jsou Krječmarovy zásluhy o prohloubení lužickosrbského národního společenského života. Proto na něj vděčně vzpomínáme.
R.

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl (tel. 6880864), B. Malotín (tel. 538377), R. Mikula (tel. 7915810), V. Šimek (tel. 24817699).

Styčná adresa Spolku česko-lužického: předseda Richard Bígl, Nad Rokoskou 3/96, 182 00 Praha 8 - Libeň.

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1998, s. 66.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, (tel. do bytu 069/634 66 43, do zaměstnání v pondělí 069/6304362), Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři.

MK ČR 6880. ISSN 1212-0790.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.