Česko-lužický věstník
Ročník VIII
Číslo 10 / říjen 1998

Anton Nawka
Oświęcimske dźěćo

Twój črijk tam za wulkej škleńcu,
na wulkej hromadźe druhich,
małych a wulkich ...

Hdźe je tón druhi twój črijk,
dźěćo lube?

W tymaj črijkomak běštaj
twojej stopce.
W tymaj črijkomaj sy
drypotało a běhało,
běžało do žiwjenja, na słónco.
Wóčce stej so ći błyšćałoj
zwědawej, wulkej,
a běštej połnej
ćopłeje dowěry, zo ...
zo ...
...

Ale přińdźe zyma,
cuza, njenaprošna, smjertna:
Wuzu ći črijkaj,
wuslěka će nahe,
a nahe, kajkež bě ty přišło
na swět,
na swět, kiž měješe ći,
dźěćo lube, dać zbožo, radosć a lubosć,
nahe sy z njeho zas wotešło,
z wóčkomaj połnymaj hrózby.

Njemóžu dale myslić,
dale so prašeć za tobu ...

Jenož jedne prašenje
daji mje, dusy, dračuje
nastajnje:
Čehodla
ty -
a nic
ja ...?

Dítě z Osvětimi

Tvůj střevíček tam za velikým sklem,
na veliké hromadě jiných,
malých i velikých ...

Kde je ten tvůj druhý střevíček,
dítě drahé?

V těch střevíčcích byly
tvoje nožky.
V těch střevíčcích jsi
cupitalo a běhalo,
běželo do života, na slunce.
Oči ti zářily
zvědavé, veliké,
a byly plné
teplé důvěry, že ...
že ...
...

Ale přišla zima,
cizí, neúprosná, smrtící.
Zula ti střevíčky,
svlékla tě do naha,
a nahé, tak jak jsi přišlo
na svět,
na svět, který ti měl,
dítě drahé,
dát štěstí, radost a lásku,
nahé jsi z něho zas odešlo
s očima plnýma hrůzy.

Nemohu dál přemýšlet,
dál se na tebe ptát.

Jenom jedna otázka
mne tlačí, dusí, mučí
bez ustání:
Proč
ty -
a ne
já ...?

(Překlad Z. Sklenářová)

Załožba za serbski lud stvrzena státní smlouvou

Státní smlouva o osamostatnění Nadace pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud) a smlouva o jejím financování (která obsahuje i ustanovení, že v příštích letech bude její rozpočet, tj. příspěvek od státu, snížen o 8 milionů DEM) byla 28. 8. 1998 podepsána ve Slepém ministerským předsedou braniborským Manfredem Stolpem (SPD) a saským Kurtem Biedenkopfem (CDU). Rada nadace (Załožbowa rada, jejíž předsedkyní je Marja Michałkowa) sestaví směrnice, podle nichž se bude postupovat při přidělování peněz žadatelům (tj. lužickosrbským spolkům a institucím). To bude provádět správa Nadace (załožbowy zarjad) a radě podávat zprávy o výsledcích. Tak bude činnost pružnější, nebude už nutné čekat na schválení saské státní kanceláře atd. Lužičtí Srbové tak budou sami rozhodovat, na co použijí peněz od Załožby. - K podpisu smlouvy otiskly Serbske nowiny toto vyjádření Domowiny:
Členové Svazového předsednictva Domowiny berou na vědomí dnešní podepsání státní smlouvy o založení pravomocné nadace veřejnoprávní pod jménem „Załožba za serbski lud“. Zástupci Domowiny už při založení nadace r. 1991 zdůraznili, že by nadace měla, až se zapracuje, dostat veřejnoprávní status na základě státní smlouvy, čímž by byl učiněn krok směrem ke kulturní autonomii Lužických Srbů. Nyní po sedmi letech se společná vůle Lužických Srbů, zástupců spolkové vlády a obou zemských vlád Svobodné země Saska a Země Braniborska stane skutečností.
Že nebyla státní smlouva podepsána už dříve, bylo zaviněno především tím, že se nepodařilo mezi Spolkovou vládou a oběma zeměmi dosáhnout dohody na středně dlouhou dobu o poměrném financování pro přípravu rozpočtu, která by odpovídala potřebným rámcovým podmínkám. Hlavní příčinou toho je nevyjasněná otázka, kdo je k přidělování podpory kompetentní.
Na tuto otázku kompetence bohužel do nynějška není jasná odpověď, protože se pod pojmem podpora menšiny zřejmě rozumí jen kulturní podpora a ne souhrn opatření k zachování takového malého národa, jako jsou Lužičtí Srbové v Německu.
Domowině jakožto zástupkyni zájmů lužickosrbského národa nezbývá nyní nic jiného, než opakovat důraznou výzvu politikům obou zemí a Spolku, aby vytvořily a zaručilly nutné a známé rámcové podmínky pro další trvání našeho národa. Přitom jsme si jisti, že mnoho tisíc Lužických Srbů a jejich přátel v Německu i v cizině naše požadavky podporuje. Potvrzuje to výsledek sbírky s více než 10 600 podpisy.
Tuto naši výzvu by měli politikové Spolku i zemí brát velmi vážně. Je zároveń naléhavým poukazem na přehlíženou situaci hrozícího zrušení jedinečných a pro nás Lužické Srby nepostradatelných institucionálních zařízení jakož i projektů, kterými chceme udržet nejen jazyk a kulturu Lužických Srbů, ale lužickosrbský národ vůbec.
Jde při tom o nástroje, které působí proti neustálé asimilaci našeho národa. Pokud se berou na lehkou váhu, protože není jednotný názor mezi Spolkem a oběma zeměmi, výsledkem bude urychlená asimilace, kterou toleruje stát.
Spolková vláda by tedy měla svůj dosavadní postoj v tomto ohledu ještě jednou přezkoumat a spolu s oběma zeměmi najít společné rozhodnutí pro celostátní povinnosti vůči nám Lužickým Srbům. Naše žádost plně odpovídá mezinárodním smlouvám, jako je „Rámcová dohoda o ochraně národních menšin“.
SN 8. 8. 1998 j-m

ZPRÁVY

Slovo pokladníka

Vážení čtenáři, čas neúprosně běží a už je tu závěr roku 1998. Dovolte, abych Vám všem poděkoval za řádné placení předplatného a členských příspěvků. Zároveň si dovoluji informovat Vás o placení na rok 1999. Předplatné činí opět 100,- Kč (pro zahraniční odběratele 180,- Kč nebo 10, - DEM), členský příspěvek činí 150,- Kč (zahrnuje v sobě i zasílání Věstníku).
Při platbách používejte, prosím, tyto variabilní symboly: členský příspěvek 1, předplatné 2, dary 3, PSS 4 a u ostatních plateb (např. samolepky Lužice) symbol 9.
Možné způsoby platby:
Složenkou AV (je vložena do časopisu), vyplníte svou adresu, částku a variabilní symbol a podáte na poště, můžete použít i nepředtištěné složenky, kterou dostanete na poště.
Převodem z běžného účtu na účet SČL 8103450/6400, konstantní symbol 558.
Složenkou typu „C“ na adresu pokladníka s uvedením účelu platby.
Upozornění: složenky typu „A“ přestávají k 31. 12. 1998 platit, proto jich raději nepoužívejte!
Předplatné a členské příspěvky uhraďte laskavě do konce měsíce února.
Na Vaše připomínky a dotazy k zasílání Věstníku rád odpovím.
Ing. Petr Sikora

Lužickosrbský pěvecký sbor Lipa z Pančic-Kukowa vystoupí v sobotu 10. října 1998 v 1630 hod. v knihovně dominikánského kláštera v Praze 1, Staré Město, Husova 8.

Z domova

Na tvrzi u Bohumila Malotína.

Již několikrát jsem navštívil ve Volfarticích na Českolipsku pana Bohumila Malotína, violoncellistu, ale především mnohaletého přítele Lužických Srbů. Jeho bohatá knihovna, kde převládají dnes již velmi vzácné publikace v dolnolužické srbštině, potěší nesporně každého, kdo má o nejmenší slovanský národ zájem. Najdeme tu celou sbírku kalendářů, pratyjí, a to i z doby předválečné. Pokud jde o literaturu vydávanou v poválečném období, chybí tu jen málo z toho, co nakladatelství Domowina vydalo.
Mimořádně zajímavé bylo pro mne vyprávění pana Malotína o Václavu Srbovi z Chýnic, kterého osobně znal a s nímž nejednou hovořil. O fenomenálních jazykových schopnostech onoho vesnického samouka říká, že ovládal několik desítek nejrůznějších jazyků. Měl blízký vztah k dolnolužické básnířce Mině Witkojc a sám - ač česky nikdy verše nepsal - se stal významným dolnolužickým básníkem. V posledních letech prý studoval tamilskou gramatiku. Na dotaz, co ho vede ke studiu tolika cizích řečí, prý odpověděl: „Já ty gramatiky a slovníky čtu jako napínavou detektivku ...“
Pravidelně dostává pan Malotín výtisky Nowého Casniku, takže má přehled o současné situaci v Dolní Lužici. Lužickosrbské přátele vítá doma v Praze ve svém bytě i na svém venkovském sídle, na mohutné tvrzi s neuvěřitelně silnými zdmi, která vévodí celé vesnici.
Jako hudebník využívá svých celoživotních zkušeností při výuce na hudební škole v České Lípě a občas se stává iniciátorem koncertů v místním kostele ve Volfarticích, kam si zve své přátele a bývalé studenty.
O jeho širokém okruhu zájmů svědčí i romistická díla (publikace o cikánském jazyce a folkloru), která nestojí v jeho rozsáhlé knihovně na posledním místě.
Fr. Vydra

Svátek lužickosrbské literatury, věnovaný 70. narozeninám akademického malíře Vladimíra Komárka a spisovatele Ladislava Mušky se konal v Městské knihovně v Semilech 27. 8. 1998. Účinkovali: Benedikt Dyrlich, Tomasz Nawka, Jěwa-Marja Čornakec, Křesćan Krawc, Milan Hrabal, Vladimír Komárek, Ladislav Muška, Jitka Vanclová. Iva Karbanová, LŠU Semily - klávesy, Tomasz Nawka - dudy.

Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici se zúčastnily také dvě lužickosrbské skupiny: Lužickosrbská taneční skupina Smjerdźaca a folklorní skupina Sprjewjan.
SN 7. 8. 1998

Svobodná Evropa odvysílala v sobotu 12. IX. 1851 - 1856 h příspěvek Rudolfa Ströbingra o státní smlouvě na zajištění podpory Lužickým Srbům, kterou podepsali zástupci vlád Německa, Saska a Braniborska. Autor nastínil dějiny dnes šedesátitisícové menšiny, připomněl např. zákaz používání luž. srbštiny v Prusku z roku 1875. Postavení slovanské menšiny se dá srovnat spíše s Frísy než s Dány, kteří mají za hranicemi SRN svůj mateřský stát. Nadace pro lužickosrbský lid je v současnosti financována 32 milióny marek, z nichž polovinu hradí spolková vláda a polovinu země. Spolkový příspěvek se v letech 1999 - 2000 sníží z 16 na 15 mil. DM a do roku 2007 na polovinu nynější částky. Nyní z rozpočtu nadace dostávají ročně Lsrb. lidový soubor 9,5 mil., Lidové nakladatelství Domowina 6,5 mil., Lsrb. ústav 3,5 a Německo-srbské lidové divadlo něco přes 3 mil. DM. Autor citoval vyjádření saského ministerského předsedy Biedenkopfa, že jeho vláda učiní vše, aby Luž. Srbové nezanikli. Nadace je však nemůže přimět, aby používali svůj jazyk. V této souvislosti byli posluchači zpraveni o tom, že o jazyk menšiny je ve světě zájem, jak o tom svědčí počet 60 účastníků letošního prázdninového kursu, z nichž nejdelší cestu do Lužice měl mladý Jihokorejec Kim. Pořad Události a názory, do nějž byl příspěvek zařazen, se opakoval dalšího dne po poledni.
R. Bígl

Brněnské rádio Proglas již třikrát poskytlo prostor pro informaci o životě Lužickkých Srbů. Vypravilo letos tři „rozhlasové poutě“ do západní Horní Lužice: 12. 4. se mohli posluchači podílet na velikonočních jízdách křižáků, 31. 5. o letničním-svatodušním pondělí putovali s lužickým procesím s družičkami do Róžantu, 28. 6. umožnilo návštěvu jubilujícího kláštera Marijina Hwězda i jeho nejbližšího srbského okolí (Lipjo, Wotrow, Swinjarnja). Všechny pořady provázely recitace veršů J. Ćišinského, J. Nowaka i zpěvy sborů Meja, Lipa, radworských velikonočních jezdců i mohutný chór všech křižáků, kteří se shromažďují o velikonočním pondělí v Róžantu.
J. Šindar

Z Horní Lužice

Výstava Čas a věčnost

Klášter Mariina Hvězda v Pančicích-Kukowě není třeba zájemcům o Lužici představovat. Letos se slaví 750. výročí jeho založení a saská vláda nešetřila finančními prostředky na jeho vzornou opravu a uspořádání velkolepé výstavy, která se skládá ze čtyř částí. Navštívil jsem tuto výstavu koncem srpna. Byl všední den, a přesto na provizorních parkovištích stály stovky aut a desítky autobusů.
Současná abatyše kláštera je Lužická Srbka, také nejmladší řádová sestra pochází z lužickosrbské rodiny přímo v Pančicích.
Vystavované exponáty jsou samozřejmě církevního charakteru. Jiné dávají tušit všestrannou činnost kláštera a jeho význam pro celou oblast: Jde o zemědělství, rybolov, léčitelství, ale i literární činnost, výtvarná díla a přístup ke vzdělání pro nadané jedince z lidu. K nejcennějším exponátům patří nesporně rukopisný překlad části bible do dolnosrbského jazyka z pera Mikławše Jakubici.
Jde o celosaskou výstavu, ne pouze o regionální lužickosrbskou věc, a tak lze pominout fakt, že dvojjazyčnost nápisů je tu pouze částečná.
Fr. Vydra

U příležitosti 20. svátku lužickosrbské poezie 11. 7. 1998, který byl věnován A. Mickiewiczovi a myšlence slovanské vzájemnosti, se konalo v Radworu před starým kostelem čtení domácích i cizích básníků za doprovodu sborů tamějšího souboru Meja. Při následující besedě byla také promoce malé a málo známé prózy Józefa Nowaka Puć k wyšinje.
J. Šindar

Večírek „Wo słowjanskej duši“, připravený Svazem lužickosrbských umělců, se konal 26. 7. 1998 v Niské. Básně B. Dyrlicha, J. Kocha, K. Lorence a A. Henniga přednášela budyšínská herečka Majka Kowarjec. Skladby A. Dvořáka, F. Chopina, P. I. Čajkovského, Bj. Krawce, J. P. Nagela, D. Kobjely, H. Roje aj. hrál na cello R. Ginzel z Mnichova a na klavír L. Bertókowa z Budyšína.
SN 32. 7. 1998

Zpráva z první schůze předsednictva Matice lužickosrbské po valné hromadě 1998.
Místopředsedou byl zvolen Marko Kowar, pokladní Jěwa-Marja Čornakec, zástupcem Matice ve Svazovém předsednictvu Domowiny dr. Měrćin Völkel, jeho zástupkyní Janka Pěčkojc-Lévano. Právo podpisovat za Matici má předseda, místopředseda, pokladní.
Jména nynějších i bývalých členů MS budou uveřejněna v Rozhladu (3/1999).
MS odhalila 26. 9. 1998 obelisk na paměť prvního překladu Nového zákona do lužické srbštiny. MS prosí příznivce o dary (pomník stojí asi 3 500 hr). Peněžní dary přijímá pokladní.
7. 11. 1998 se koná v Serbském domě v Choćebuzi vědecká konference na téma Mejstarje serbskeje rěcy. Přenášejí prof. H. Šewc, prof. H. Faska, prof. R. Marti, P. Janaš, A. Pohončowa, M. Starosta, Dr. M. Norbergowa.
28. 11. 1998 ve 13 hod. v Lužickosrbském muzeu v Budyšíně uspořádá MS a Zwjazk serbskich spěwarskich towarstwow sympozion k 50. výroří úmrtí Bj. Krawce. Přednáší A. Brankačk, D. Kobjela, dr. M. Völkel, M. Markec, L. Šěnec, J. Mětšk.
28. 11. 1998 v Lěskeji vzpomene dolnolužický odbor MS 40. výročí úmrtí dolnolužického malíře Karla Nowaka.
16. 1. 1999 pořádá Sekce lužickosrbského jazyka kolokvium „Serbska rěč a narodne wuwědomjenje jeje nošerjow“.

Lužickosrbská malířka Maja Nagelowa vytvořila dvacetiminutový animovaný film „Prěni raz“. Premiéra se konala v půli června v Drážďanech, v Berlíně se film promítal 21.-25. 8. 1998.
SN 14. 8. 1998

Lubina Malinkec, Biblija, horiny a lěsne domčki. Nabožny tydźeń serbskich ewangelskich dźěći w Čěskej. - Pisatelka v článku nadšeně přibližuje čtenářům průběh týdenního pobytu lužickosrbských evangelických dětí v Tisu v Čechách. Podle dvou fotografií se tábora zúčastnilo 15 dětí.
Př 14. 8. 1998

Reportáž o témž pobytu z jiného pohledu otiskuje táž autorka v PB 1998.

Na Velehrad putovali 3. - 5. 7. 1998 farníci z Chrósćic, vedení učitelkou Hanou Mikławškovou a farářem M. Salowským. Navštívili tato místa: Litoměřice, Prahu-Vršovice, Brno, Moravský Kras, Velké Pavlovice, Velehrad a Předklášteří u Tišnova. Na Moravu je doprovázel z Prahy dr. Zdeněk Boháč s chotí.
J. Šindar

Z Dolní Lužice

Zájezd do Blat

Již podruhé jsem organizoval autobusový zájezd do dolnolužických Blat. Ve spolupráci s redaktorem časopisu Nowy Casnik p. Horstem Adamem jsem připravil trasu, na jejímž konci byla blatská vesnička Lipje (Leipe). Koncem srpna t. r. bylo na severu Čech nestálé deštivé počasí. Ve skupině účastníků zájezdu bylo deset dětí, a tak jsem se obával, že rodiny s dětmi nakonec zájezd odřeknou. Přišli všichni, i když ráno hustě pršelo. Ani na hraničním přechodu ve Varnsdorfu nebylo lépe. Marně jsem dodával všem lepší náladu zprávou o tom, že podle místní předpovědi pro Dolní Lužici tam toho dne pršet nemá. Nevěřili mi ...
Budyšín, Wojerecy, Grodk. Déšť pomalu ustával. Projeli jsme Chotěbuzí. Občas se objevily v mracích modré skvrny. Borkowy. Odtud vede do Lipja úzká asfaltka, která tam končí. Stal se zázrak. Slunce svítilo naplno a nálada všech se pochopitelně zlepšila. Ve vesničce žije pouhých 150 obyvatel. Obživou je turistika a pěstování zeleniny, konkrétně křenu a okurek. Dosud nikde jsem neviděl pole osázené křenem.
Projížďka na dvou člunech se vydařila. Projížděli jsme i propustmi, krajina s olšemi, rybářskými sítěmi a vršemi byla romantická. Lodě neslyšně klouzaly po ramenech Sprévy, všichni si pochvalovali tu oázu ticha a zeleně. Ale ouha! Pan Pohlenz, zkušený „cołmaŕ“, vyprávěl leccos zajímavého o Blatech, ale bohužel pouze - německy! Dozvěděli jsme se, že slovanská řeč tu prý umlkla už před sto lety.
Po skončení jízdy na nás u přístaviště čekala sympatická žena v dolnosrbském kroji, paní Marlene Jedro. Letos v červenci tu byla zřízena „Heimatstube“, tedy „domizniska stwa“, a ona tam provádí návštěvníky. Muzeum je malé, ale docela zajímavé. Jsou tam vystaveny různé druhy domácího nářadí, dříve v Blatech zcela běžného. Snad nemusím připomínat, že i tato žena slovanský jazyk neznala, i když o Srbech hovořila se sympatiemi a připomněla, že ještě její matka a především babička dolnolužickosrbskou řeč ovládaly. Tak ani tato zapadlá víska uprostřed Blat neušla germanizaci! Cesta do Borkow byla zřízena teprve v roce 1968, dodnes tu z luk svážejí seno na lodích. Znamení hadího krále ve štítech blatských chalup dosud nezmizelo a spatřili jsme je na mnoha místech.
Na zpáteční cestě jsme měli přestávku v Borkowech. Věděli jsme, že se tam má konat „Heimatfest“. Čekali jsme folklorní vystoupení s mnoha kroji atd. Bohužel to mělo ráz zcela jiný. Za ohlušujícího hluku se tu řítila horská dráha, byla tu stará hasičská technika, ozývaly se zvuky flašinetu a všude bylo plno stánků jako někde na tržnici. Naše zklamání poněkud zesláblo při prohlídce vkusných soch lužickosrbských pohádkových bytostí v místním parku. (Ze zpráv v Srbských novinách vím, že příští den, v neděli, prošel obcí krojovaný průvod, my jsme bohužel to štěstí neměli.)
Zájezd se vydařil díky náhlé změně počasí, ale dokázat jeho účastníkům, že tam daleko na severu žije dosud malý ostrůvek bilingvních Slovanů, se mi zřejmě nepodařilo.
Dr. Fr. Vydra

Hru Jurije Kocha „Jagaŕ Bagola“ opakovala pro velký úspěch dolnosrbská ochotnická skupina z Hochozy. V místním hostinci, kde se představení konalo, se shromáždilo více než 150 lidí z Dolní Lužice. Představení zhlédli rovněž účastníci sorabistického kurzu, kteří se sem sjeli z různých částí Evropy i ze zámoří. Tak se stal 1. srpen, kdy se představení konalo, krásnou oslavou dolní lužické srbštiny.
NC32

Nová CD s dolnosrbskými lidovými písněmi vyšla. Detlef Kobjela, známý dolnosrbský komponista, vybral k tomu účelu zpěváky z několika známých dolnosrbských pěveckých sborů a s pomocí dalších kulturních pracovníků (Bernharda Rjentše, Marie E. Winklerové a Ulricha Pogody ze srbského rozhlasu) soubor 26 písní vyšel. Deska má název „Doma rědnje jo“.
NC33
(Připravil B. Malotín)

Nové knihy a články, divadlo

Malyje jazyki Evrazii: sociolingvističeskij aspekt. Sbornik statej. Sostaviteli: A. I. Kuznecova, O. V. Rajevska , S. S. Skorvid - Moskovskij gosudarstvennyj universitet im. M. V. Lomonosova, Moskva 1997, 207 s.
V souladu s Mezinárodním desetiletím prvotních národů světa (1994-2004), vyhlášeným OSN, se sborník zabývá ochranou a povzbuzením málo početných národů i rozličných oblastních společenství. Všechny články sborníku spojuje sociolingvistické hledisko. Autory jsou pracovníci Moskevské státní univerzity, řady moskevských akademických pracovišť a jeden z budyšínského Lužickosrbského ústavu. V 17 pojednáních se vykládá o více než 30 jazycích různých jazykových rodin na území Evropy a Asie. Ustálil se pro ně pojem „malé jazyky“ ( malyje jazyki). V ruské lingvistice se jimi rozumějí jazyky „nepočetných prvotních národů“, za něž se považují etnika v počtu do 50 000 příslušníků. V západních zemích se ustálil pojem „menšinové (a oblastní) jazyky“, jimiž se rozumějí státně neoficiální jazyky bez ohledu na počet jejich uživatelů. - Sorabistikou se zabývají tři pojednání:
S. S. Skorvid, Malyje slavjanskie jazyki: v kakom smysle? (c. 179-189). Autor článku, docent Filologické fakulty Lomonosovovy Moskevské státní univerzity, upozorňuje, že poslední desetiletí 20. stol. se vyznačuje zesílením hlavních - především jazykových - forem národního bytí malých etnických a různých oblastních skupin Slovanstva. Tento jev je možno hodnotit jako návrat slovanského národního obrození od konce 18. stol. do poloviny stol. 20. Národní obrození probíhalo u různých slovanských národů různě, silněji u těch národně ohrožených (rusofilství u Čechů, Slováků, Bulharů aj.), slaběji u méně ohrožených (např. u Poláků). Naproti tomu pád totalitních režimů v rámci „socialistického tábora“ byl doprovázen novým vzepětím „malé Slávie“. Zhroucením totality došlo k probuzení odstředivých snah, které vedly až k rozpadu některých mnohonárodnostních státních útvarů , také Sovětského svazu. Nešlo však o vývojové směřování specificky slovanské nebo východoevropské. Odstředivé tendence jako protiklad integračních pochodů, které nyní probíhají v zemích západní Evropy nebo dokonce skoro v celém světě, sílí všude. Následkem toho všeho je nynější obrození slovanských menšin zbaveno rusofilského a panslavistického zabarvení: Národy „malé Slávie“ nyní navazují činorodější styky s jinými menšinovými skupinami, slovanskými i neslovanskými, snažíce se najít své místo na mapě „malé Evropy“. - Tyto skutečnosti podněcují ke studiu jazykového stavu „malé Slávie“ v evropské souvislosti. Takový úkol vyžaduje především stanovit jednotné měřítko, co to jsou malé slovanské a západoevropské jazyky. Jako jediné hledisko uznává autor přístup sociolingvistický. Přitom přijímá třídění A. D. Duličenka, profesora slavné katedry slavistiky v Tartu (Estonsko). Ten při třídění vychází především ze spisovného jazyka. Mikrojazyky (=pojen jím zavedený) rozděluje do tří typů: 1. Je jazyk spisovný a jsou nářečí. Jazyky s takovouto mnohoúrovňovou strukturou forem jsou v „malé Slávii“ jen dva: lužickosrbský (se spisovnými variantami hornolužickou a dolnolužickou) a rusínský v srbské Vojvodině. Podrobněji se docent Skorvid zabývá sociolingvistickým rozdílem mezi horní a dolní lužickou srbštinou. 2. Teprve probíhají pokusy vytvořit jazyk spisovný, který by byl v analogickém poměru k nářečím, jaký jsme viděli u skupiny první. Sem je možno zařadit rusínský jazyk na Slovensku a lemkovský jazyk v Polsku (u zakarpatských Rusínů nejde zatím o pokusy, ale jen o prohlášení), kašubský v Polsku, gradištansko-charvátský v Rakousku a molizsko-charvátský v Itálii. 3. Třetí typ malých slovanských jazyků se vyskytuje pouze v umělecké literatuře (obvykle v poezii). Tak se od počátku 20. stol. uplatňuje jazyk čakavský a kajkavský v Charvátsku, rezjansko-slovinský v Itálii a poleský v Bělorusku, vzniklý zcela nedávno. Takové spisovné jazyky si mnohdy nečiní nárok, aby si je osvolily široké kruhy nositelů příslušných nářečí. Pěstuje je poměrně uzavřený kruh místní elity inteligentů. Krajní formou je lašský jazyk v Československu, vytvořený r. 1930 slezským básníkem Óndrou Łysohorským. Ten do konce 50. let zůstal jen spisovným jazykem jedince. Sem je možné zařadit i knížku Slěpjańska cytanka (LND Budyšyn 1995) s uměleckými ukázkami v přechodném nářečí hornolužickém a dolnolužickém. - Pojednání je vyčerpávající, průkopnické a přináší českému čtenáři nové poznatky. Bylo by užitečné, kdyby spisovatel připojil seznam příslušné literatury.
Ljudmila Pavlovna Lapteva, Bor'ba lužickich serbov za sochranenie nacional'nogo jazyka v 19 v. (s. 190-199). Autorka, profesorka dějin jižních a západních Slovanů na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova, v úvodu uvádí demografické a národnostní poměry na Lužici od počátku 19. stol., vysvětluje, jak se vyvíjelo národněuvědomovací hnutí jako obrana proti různým formám poněmčování. Přitom prvořadou úlohu v národním obrození Lužických Srbů mělo úsilí o zachování lužickosrbkého jazyka. Toto úsilí pak prof. Laptěvová přibližuje čtenáři v šesti oddílech: 1. Noviny a jiná periodika v lužické srbštině, 2. Sběr folkloru a vznik umělecké literatury, 3. Jazykovědná sorabistika, 4. Spolky pěstující lužickosrbský jazyk, 5. Zápas o zachování lužické srbštiny jako sdělovacího prostředku, 6. Pomoc od zahraničních Slovanů a od Ruska. - Připomínky: V oddílu Kružki serbolužickogo jazyka bych doplnil zmínku o vesnických spolcích, zvaných Bjesady. V oddíle Pomošč' zarubežnych slavjan i Rossii je nutno poopravit: J. Dobrovský sice lužickosrbskou mluvinici psal, ale nikdy nevydal, rukopis v duševním rozrušení zničil, takže nevíme, jak vypadala. Kladem práce je, že na malém počtu 10 stránek přináší co největší množství informací, a to přehledně a utříděně.
L. Elle, Prava nacional'nych men'šinstv v Germanii i lužickie serby (200-207). Spisovatel Ludwig Ella, vědecký pracovník v Lužickosrbském ústavu v Budyšíně, předseda FUEN (Federativního svazu evropských etnických společenství), rozdělil své pojednání do tří částí:
1. Národní menšiny v Německu. SRN je stát s národnostním složením obyvatelstva poměrně stejnorodým. Z jejích 75 mil. obyvatel je jen 1/4 mil. národnostních menšin: a) Romové (70 000, v Německu žijí déle než 600 let, dnes převážně v západních zemích, jejich právní postavení není vyjasněno; b) Poláci v Porúří (počet se odhaduje na 50-200 tisíc, přistěhovali se v minulém stol., mají svůj kulturní spolek, tomu se dostává určité podpory od SRN); c) Dánové (asi 50 tisíc, při hranicích s Dánskem, SRN podporuje jejich kulturní činnost a školy, stejně jako Dánsko podporuje německou menšinu na svém území); d) Lužičtí Srbové (asi 50 tisíc), viz dále; e) Severní Frísové (10-15 tisíc, je to část fríského národa, žijícího převážně v Nizozemí, země Šlesvicko-Holštýnsko jim poskytuje pomoc celkem bezvýznamnou). V současné době se diskutuje o tzv. „nových menšinách“ (asi 5 mil.). To jsou skupiny emigrantů (zejména ekonomických, ale i politických) z různých zemí, jsou to hlavně Turci a Jugoslávci. Většinou nejsou občany SRN.
2. Právní normy pro postavení národních menšin ve SRN.
Ústava SRN (na rozdíl od ústavy výmarské republiky i ústavy NDR) nemá články věnované právům národních menšin. Tyto věci jsou přenechány jednotlivým spolkovým zemím. Přesto mají menšiny v ústavě zaručeny některé výhody, např. politické strany národních menšin nemusí ve volbách dosáhnout 5% hlasů, aby se dostaly do parlamentu aj.
3. Právní normy v Sasku a v Braniborsku a z nich vyplývající praxe jsou přibližně takovéto: Lužickosrbský zákon z r. 1948 a další nařízení zaručily široká a konkrétní práva Lužickým Srbům v NDR, zejména ve školním vzdělání a kultuře. Jiná věc je, že za podmínek tvrdého ideologického tlaku socialistického systému byli Lužičtí Srbové zbaveni možnosti účastnit se samostatně politického života země. Jejich národní organizace Domowina byla plně pod kontrolou ÚV SED. Přestože se národnostní politika v NDR stávala ideologickým nástrojem a prováděla se stále formálněji, byla v jejím rámci uskutečněna celá řada opatření pro lužickostrbský jazyk a kulturu prospěšných (byly vytvořeny vědecké a kulturní ústavy, lužikosrbský jazyk zaveden do školního vzdělávání, dvojjazyčnost v pojmenování veřejných míst, rozvoj lužickosrbských sdělovacích prostředků). Výdobytky z období NDR se Lužickým Srbům podařilo zachovat. V Sasku dosud platí „Lužickosrbský zákon“ z r. 1948, v Braniborsku byl takový zákon přijat r. 1994. - Užívání rodného jazyka. Konstituce SRN dovoluje v soukromém životě neomezené užívání a zvládnutí kteréhokoliv jazyka (v rodině i ve všech nestátních oblastech života, jako jsou soukromé sdělovací prostředky, spolky, podniky aj.). Ve veřejném životě (státní a obecní orgány, soudy, veřejné hromadné sdělovací prostředky, úřady, policie, armáda) je uznán jako oficiální jen jazyk německý. V Sasku a Braniborsku je dovolena výjimka ve prospěch lužické srbštiny. Občan má právo obracet se na úřady lužickosrbsky, nemusí však dostat odpověď lužickosrbskou. Tato výjimka se však týká jen zemských úřadů, nikoliv spolkových. - Se zveřejňováním textu zákonů aj. oficiálních dokumentů v lužické srbštině se nepočítá, ačkoliv se někdy praktikuje. Tak ani zákonná ustanovení týkající se Lužických Srbů a jejich jazyka se nevydávají v oficiálním lužickosrbském překladu. Jedinou výjimkou byl zákon z r. 1994 o právech Lužických Srbů v Braniborsku. V témže roce 1994 se užívalo oficiálně lužické srbštiny při zemských volbách (lužickosrbsky byly vytištěny seznamy kandidátů, informace o průběhu a výsledku voleb atd.). - Dvojjazyčnost v označení obcí se řídí týmiž pravidly jako v NDR. Tak je možné psát lužickosrbsky adresu na obálku. Pojmenování ulic a veřejných úřadů lužickosrbsky je v pravomoci obecních úřadů a je zákonem přípustné. V praxi však se s takovými pojmenováními setkáváme stále řidčeji, proto by měli Lužičtí Srbové působit aktivněji proti dalšímu šíření této tendence. Dvojjazyčných tiskopisů bylo už v NDR málo. Nyní, přestože je zákon dovoluje, se jich neužívá vůbec. - Lužická srbština v hromadných sdělovacích prostředcích. Oficiální rozhlasové stanice v Sasku a Braniborsku zachovaly strukturu vysílání v lužické srbštině, vytvořenou r. 1989 po dlouholeté přípravě, přestože to v nových zákonech o hromadných sdělovacích prostředcích výslovně stanoveno není. Ve vedoucích orgánech (radách) státních sdělovacích prostředků jsou Lužičtí Srbové zastoupeni jen v Braniborsku. V Braniborsku se také od r. 1992 jednou za měsíc vysílá lužickosrbské televizní okénko. - Státní periodický tisk v lužické srbštině není. Jako soukromá periodika vycházejí v lužickosrbském jazyce pouze noviny a časopisy nakladatelství Domowina, ale kromě toho i informační bulletiny některých obcí. - Používání lužické srbštiny ve školách a v předškolních zařízeních upravují zákony Saska a Braniborska. Stejně jako dřív existují tzv. lužickosrbské školy, tj. školy s vyučovacím jazykem lužickosrbským a školy s lužickosrbským jazykem jako nepovinným předmětem. Novinkou je, že nyní mají žáci právo konat v lužickosrbském jazyce maturitní zkoušku. Lužickosrbské školy se zatím dařilo udržet s pomocí „Lužickosrbského školského spolku“. V budoucnu bude nutno (vzhledem ke klesajícímu počtu žactva) přijmout zvláštní ustanovení. Návštěva lužickosrbských škol je nyní zcela svobodná. Zákonem povolené soukromé lužickosrbské školy neexistují. - Předškolní výchovná zařízení v katolických obcích Horní Lužice mezitím přešla do rukou soukromé křesťanské dobročinné organizace. Nepodařilo se dosáhnout toho, aby byly odevzdány Lužickým Srbům, a obce je kvůli velkým výdajům delší dobu vydržovat nemohly. Výchova dětí v lužickosrbském duchu a v rodném jazyce v těchto zařízeních zůstává možná; zákon dovoluje vytvářet jednotlivé skupiny i pro malé množství lužickosrbských dětí. Mimo katolickou oblast ani lužickosrbská ani dvojjazyčná předškolní zařízení nejsou. Do jaké míry se v těchto obcích lužickosrbský jazyk a kultura stanou součástí výchovy dětí - to závisí na přání rodičů a na možnostech vychovatelek. Celková tendence v této věci je spíš záporná. - V životě SRN mají důležitou úlohu společenské organizace. Skoro všechny jsou soukromé, tj. nemají postavení oficiálního zařízení, ani když vykonávají oficiální funkci a jsou státem placeny. Zákon dává společenským organizacím plnou svobodu a samostatnost v řešení jejich úkolů. Právě tím se národnostním menšinám otevírají široké možnosti v rozvoji mateřského jazyka a kultury, v zachování jejich tradic. Nařízení, aby byla vytvořena Nadace pro lužickosrbský národ, je jedno z jasných svědectví toho, že společenské organizace národnostních menšin se těší v SRN státní podpoře. Na základě toho Domowina i Lužickosrbský školský spolek dostávají peníze na osobní i organizační výdaje; jiné lužickosrbské organizace dostávají příspěvek na placení svých projektů. - Politická reprezentace národnostních menšin v Německu a volby. Jak bylo řečeno výše, zákon o politických stranách poskytuje stranám národnostních menšin určité úlevy. Lužičtí Srbové svou politickou stranu nemají. Domowina, protože je podle stanov svazem lužickosrbských společenských organizací, jako politická strana vystupovat nemůže. To omezuje politickou aktivitu Lužických Srbů. Jen na komunální úrovni mají Lužičtí Srbové v některých obcích svá předvolební sdružení a své poslance. Ale na rozdíl od celostátních právních ustanovení nebo zákonů země Šlesvicko-Holštýnsko, zákonodárství Saska a Braniborska nepřihlíží ke zvláštnostem politických organizací národnostních menšin. Proto lužickosrbská předvolební sdružení jsou povinna shromáždit stejný počet podpisů na svou podporu jako ostatní politické strany. A v Sasku nejsou osvobozena ani od pětiprocentní bariéry. Ve světle toho je nutno hodnotit kladně skutečnost, že Lužické Srby nyní představuje okolo 50 nezávislých poslanců v orgánech komunální samosprávy. - Na závěr je možno poznamenat, že je v SRN celkem dobrá právní základna pro zachování národní svébytnosti, kultury a jazyka národních menšin, tedy i Lužických Srbů. Pravda, mnohá ustanovení zůstávají jen formálními - a tak tomu bude do té doby, dokud Lužičtí Srbové nedosáhnou toho, aby se příslušná ustanovení plnila. Ale hlavní nesnáz, podle mého názoru, tkví v tom, že možností nám daných se nevyužívá dostatečně důsledně. Odtud vyplývají i naše prvořadé úkoly pro nynější okamžik.
J-a

Manfred Weigert, Wie sind einst die Wenden in die Keuperwälder geraten? (Jak se kdysi Srbové dostali do slínových lesů?), Fränkische Landeszeitung číslo 84, sobota 11. IV. 1998, příloha Westmittelfranken, s. 16 - 17.
V obvodě krajského města Ansbachu, jakož i ve venkovských okresech Ansbach a Neustadt an der Aisch - Bad Windsheim se nalézají četná místa, jejichž současná nebo stará jména obsahují v té či oné podobě slovo Winden: Dautenwinden, Meinhardswinden, Wolfartswinden, Ratzenwinden, Winden a další. To podnítilo předsedajícího soudce ansbašského správního soudu k napsání článku snažícího se vysvětlit jejich původ. Francký zábor okolí Ansbachu vedl ke vzniku jen ojedinělých sídlišť, a to pouze na lehkých písčitých půdách jižních svahů v údolích řek. Lesní území s těžkými jílovitými půdami a malými potoky byla naproti tomu řídce zalidněná. Příjmy gumbertského kláštera v Ansbachu byly proto skrovné. To se změnilo až po říšském sněmu konaném roku 911 ve Forchheimu, na němž se würzburský biskup Dioto úspěšně zasadil o volbu Konráda I. Za to mu nový císař podle listiny z 10. XI. 911 daroval pro ansbašský klášter místo Viereth (oblast karolínského královského dvora Hallstadtu u Bamberka) se slovanským obyvatelstvem, které vykonávalo klučení, práci, jež se Frankům zdála příliš namáhavá. Klášterní zmocněnci přesadili Srby do lesů v okolí Ansbachu a ti vystavěli výše uvedená sídla. Nástin dosavadního vlastivědného výkladu uzavírá autor odkazem na Johanna Andrease Schmellera, který ve svém slavném Bavorském slovníku ještě hájil názor, že i Windsbach a Windsheim jsou pojmenovány po Srbech. Sám však předcházející teorii zpochybňuje. Windsbach se roku 1135 psal Windenbach, ale již o tři roky později Windesbach a Windisbach. Mohl jej tudíž založit nějaký Winid, Windolt nebo Winto. Co se týče listiny z 10. XI. 911, mohla být padělaná a pokud ne, „musí být přece nápadné, že Slované byli nazváni sclavi a nikoli slavi. Ani Schmellerovi nepřekáží tento rozdílný způsob psaní." Následuje další výklad místních jmen. V první řadě musela nést jméno klášterního zakladatele, tedy: Eltwinsdorf - Aldawin, Dautewinden - Tuto, Meinhardswinden - Meginhard, Deswindorf - Dankswind ad. Jsou to samá francká osobní jména. Vesnice proto možná vůbec nezaložil klášter. Jejich názvy by totiž spíše byly obsahovaly slova cela, mnich, biskup nebo pop. V místech se nenahromadilo slovanské hrnčířské zboží ani se nenašlo nic jinak typicky slovanského. I v obvodě kláštera Feuchtwangen, náležícího k augsburskému biskupství, se nacházejí Grimmschwinden, Veitswend, Bernhardswend, Lambertswend, Ehrenschwinden a Gräbenwinden. Jižně od Rothenburgu ob der Tauber v diecézi Würzburg se vynořují Herrenwinden, Reinswinden, Morlitzwinden, Schweickartswinden, Windisch-Bokkenfeld a Heufelswinden. Jich se však smlouva z 10. listopadu 911 netýká. Dále autor uvádí, že všechna probíraná místa byla až do 20. století řídce osídlena a kromě Brodswindenu v nich není fary. Dala by se označit jako osady (Weiler). Připomíná von Guttenbergovu poznámku, že srbští nucení kolonisté byli rozděleni do samých malých osad v lesní krajině, a dochází k závěru, že „místo Bernhardswindenu tedy Bernhardsweiler". Odvolává se přitom na stejnojmennou místní část obce Fichtenau blízko dálnice Würzburg - Ulm. Weigert rovněž nabízí Laßlebenův výklad windisch jako windig (malý) a upozorňuje na Schmellerův poukaz, že Wind je košile nebo kalhoty nedosahující kolen.
Na článku je třeba ocenit obsáhlý seznam použitého písemnictví, jakož i prostor, který dal autor zastáncům staršího názoru. Při četbě se však nelze ubránit dojmu, že by si pisatel ze srdce přál, aby okolí jeho pracoviště nebylo mělo s „Wendy" nic společného. Nechci se dotýkat národních citů předsedajícího soudce. Při psaní populárně vědeckého článku by však měl být právě tak nestranný jako v soudní síni. To, že Weigert tomuto požadavku nedostál, naznačuje výčet spousty výkladů, mezi nimiž se ten zpochybňovaný dostává na úroveň jakýchsi krátkých kalhot. Žalostným vrcholem je pak autorova citace z článku K. Dinklageho Die Besiedlung des Schwabacher Landes in karolingischer Zeit:„Avšak tito slovanštní osadníci ustupují na počtě a významu tak daleko za německé kolonisty, že by nebylo nutno ztrácet o nich mnoho slov, kdyby se jich jistý starší německý badatelský směr a dnes ještě několik diletantů nebyli z čirého napodobování ciziny láskyplně ujali." Rok vydání: 1941.
R. Bígl

Lubina Šěnec, pjatk haperleje. Koncem srpna 1998 vyšla v LND prvotina (o 52 básních) mladé (narozena r. 1976) lužickosrbské básnířky, studentky sorabistiky. Obálku vytvořil Stephan Kaiser (narozený 1957).
SN 28. 7. 1998

Serbšćina je velký sborník s pojednáními 15 lužickosrbských, polských a německých lingvistů o lužické srbštině z nejrůznějších hledisek, zaměřuje se převážně na současnost. Sborník vyšel za redakce H. Fasky v polském Opolí (zároveň s podobnými sborníky věnovanými druhým slovanským jazykům).
SN 28. 8. 1998

„Hwězda jasna“ nad klášterem
V sobotu 27. a v neděli 28. června s živým zaujetím a zřejmým pohnutím stovky Lužických Srbů sledovaly v klášteře Marijina Hwězda dramtické pásmo deseti scénických obrazů Hvězda jasná, které k jubileu 750 let kláštera napsal Msgre Měrćin Salowski. Hru úspěšně režíroval srbský divadelník Jan Mahr, kterému se podařilo výtečně obsadit role, do kterých zapojil i řadu ochotníků. Nebyl zajisté snadný úkol sladit více než šedesát hrajících s dalšími spoluúčinkujícími (křižáky a dalšími jezdci atd.).
V úvodu pásma hraného na nádvoří před vchodem do klášterního chrámu se domlouvají žáci školy z Pančic (do nichž klášter přísluší správně), jak nejlépe by získali informace o klášteře a způsobu klášterního života. V druhém obraze tři řeholnice hovoří o důvodech své motivace sloužit Bohu a bližním v zasvěcení. Třetí obraz uzavírají opět školáci úmyslem zahrát si s pomocí dospělých dějiny Marijiny Hwězdy.
A dějiny se rozbíhají ... Na přírodním jevišti zahlédáme zakladatele Bernarda III. s jeho rodinou, kterému stavitel vysvětluje projekt kláštera. Bernard svým vysvětluje, proč se bude nazývat Marijina Hwězda, jeho matka vypráví, jak v budoucnu budou sestry prožívat dny naplněné modlitbou a prací. Hra pokračuje svěcením kláštera biskupem, který předává pastýřskou hůl s dekretem abatyši na znamení odpovědnosti, sestry přijímají závoj, skládají věčné sliby, odporoučejí se ochraně Matky boží. První polovina 15. stol. ohrožuje existenci kláštera husitskými nájezdy, před kterými se poddaní musejí schovávat, protože „najbóle bity je w kóždej wójnje wšědny lud, dokelž wójna niči a mori“. Své oběti si však žádá i morová nákaza, ale lidé víry neztrácejí svou důvěru do budoucna. Na jeviště přijíždí 1754 v kočáru v doprovodu křižáků chrósćický rodák Jan Jakub Wóski, biskup, který se sestrami řeší nutnost duchovního postupu a pastorační péče, jehož výsledkem je založení nových domů božích v Njebjelčicích, Ralbicích, Wotrowě, které má klášter podpořit a přijmout i dohled nad poutním chrámem v Róžantu. Naše století se na scéně promítá založením míšeňského biskupství (1921) se sídlem v Budyšíně a jeho prvé synodě, která se má uskutečnit právě zde.
Dějinný kruh pásma se uzavírá scénou z r. 1940, kdy se kulowské družičky chystají na pouť do Róžantu. Ženě, která je upravuje do kroje, i faráři (Jakub Kral) si stěžují na nacistickou diskriminaci ve škole. Od obou jsou povzbuzovány, aby zůstaly vždy věrny víře i jazyku. Faráři přináší učitel M. Nawka, z Lužice už vyhnaný, text a melodii kěrluše, který se má zpívat v procesí do Róžantu „Miłosćiwa, zhladuj na nas...“. A herci na jevišti pod letní oblohou rozezpívají tuto píseň, kterou i my z Róžanta známe. Návštěvníci divadla se přidávají a půldruhahodinové představení končí do noci znějícím mohutným zpěvem prosby katolických Srbů „Zahinyć nam njedaj w swěće, złemu duchej wobaraj! ... Wotwuč zło nam ze złom płačic´... Přesćehanych wobstražuj ... Maći boža Róženčanska, pěstoń swoje dźěći, nas! Z twojim synom, našim Bohom, škitujtaj nas kóždy čas!“
Že se historická hra všem, kteří do kláštera přijeli, líbila, že je dojímala, není tak důležité jako skutečnost, že mohla přispět k pozvednutí zdravého sebevědomí malého národa - který je malý jen počtem, nikoliv dějinami a svou kulturou. Zvláště radostně přijímáme poznání o zájmu a účasti mladých i dětí na provedení Hvězdy jasné Měrćina Salowského, který dotvrzuje, že i dny svého dlouhodobého zdravotního postižení dovedl výborně zúročit. „Trójnu sławu“, kterou v závěrech přihlížející zazpívali, je toho všeho důkazem!
Josef Šindar

Osobní zprávy

K 70. narozeninám blahopřejeme v říjnu hned dvěma mužům, kteří přispěli k rozvoji lužickosrbského umění.
Ben Budar (* 28. 10. 1928 v Koslowě) kromě redaktorské a lektorské činnosti vešel do povědomí lužickosrbské čtenářské obce zejména historickými povídkami „Rebel Jan Čuška“ a „Mokrowčenjo“ i povídkou pro mládež „Ja kocor Stani“ aj.
Jurij Kubánka (* 31. 10. 1928) vedl po dlouhá léta taneční soubor Serbského ludowého ansamblu (SLA), nastudoval s ním řadu představení a vtiskl mu jeho osobitý ráz. V Budyšíně, kam přešel od Slovenského ľudového umeleckého kolektívu (SĽUK), nalezl druhý domov a vedl pak obě umělecká tělesa současně.
Oběma umělcům přejeme do příštích let další umělecké úspěchy.

Dieter Nowka, dolnolužickosrbský skladatel, zemřel v Grodku 20. července 1998. Narodil se v Modłeji, dnešním předměstí Chotěbuze, 7. července 1924. Přestože se doma už srbsky nemluvilo, přilnul k lužickosrbské lidové hudbě a věnoval se jí nejprve jako amatér a po absolvování hudebních studií profesionálně. Ve zralém věku komponoval koncerty, symfonie a v r. 1958 i operu „Jan Cuška“, která byla mimo jiné provedena v říjnu téhož roku v Chotěbuzi.
B. Malotín

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl (tel. 6880864), B. Malotín (tel. 538377), R. Mikula (tel. 7915810), V. Šimek (tel. 24817699).

Styčná adresa Spolku česko-lužického: předseda Richard Bígl, Nad Rokoskou 3/96, 182 00 Praha 8 - Libeň.

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1998, s. 66.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, (tel. do bytu 069/634 66 43, do zaměstnání v pondělí 069/6304362), Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři.

MK ČR 6880. ISSN 1212-0790.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.