Česko-lužický věstník
Ročník VIII
Číslo 11 / listopad 1998

Wilhelm Przeczek
Bautzen

W budynku Domowina zjazd Serbów Łużyckich
Wszystko zrównane
W linii
Przekrój społeczeństwa
Pełna pokazówka

Młody poeta Benedykt Dyrlich
wręcza mi swój tomik
Zielone Grzybki
Przechadzam się po prastarym mieście

Ceglaste mury zamku
pod patyną kurzu
wieków
przybrały kolor wstydu

Z glębi korytarza tajemniczy szept
przemykamy pokątnie
przez echo
Budziszyn
Budyšin

(Ze sbírky Przeczucie kształtu, Profil Ostrava 1989)

Budyšín

V budově Domowiny je sjezd Lužických Srbů
Všechno je vyrovnané
Seřazené
Profil společnosti
Úplná přehlídka

Mladý básník Benedikt Dyrlich
mi věnuje svou sbírku
Zelené hříbky
Procházím se starým městem

Cihelné zdi zámku
pod patinou prachu
staletí
získaly barvu studu

Z hloubky chodby tajemný šepot
plížíme se opatrně
ozvěnou
Budyšín
Bautzen

(Přeložil Libor Martinek)


Poznámka redakce: Domníváme se, že výstižnější překlad lužickosrbského výrazu „Zelene hubki“ je „Zelené hubičky“.

Zuzana Sklenářová
Lidový oděv Lužických Srbů

Část 5. Tzv. „poloněmecký kroj“ ve Slepém


V minulé části jsme popisovali tradiční oděv Lužických Srbů ve Slepém a přifařených vesnicích, který byl a je symbolem selského obyvatelstva. Nyní je na místě řící si něco o tzv. poloněmeckém kroji, méně známém a neprávem opomíjeném kulturním projevu lužickosrbských žen a dívek, který vznikl jako pokus o vyrovnání s měnícími se sociálně ekonomickými poměry v poslední třetině 19. století.
V okolí Slepého urychlilo proces zániku lidového oděvu vybudování železnice r. 1867 a s ní spjatý rozvoj průmyslu. Na mužakovském panství, stejně jako jinde ve střední Evropě, začal odložením ženských čepců a nástupem kupovaných továrních látek: s tím souvisel všeobecný úpadek domácí textilní výroby. Prakticky v rámci jedné generace zde nastal zlom v tradici, dříve nemyslitelný - odložení tradičního selského kroje a vytvoření nového přechodného („polokroje“), který neobsahoval staré obřadní formy ani nápadné součásti (čepce nahradily šátky apod.), podstatou však na starší tradici navazoval; módní prvky se nepřejímaly otrocky, nýbrž tvůrčím způsobem, přičemž byly stále respektovány symbolické významy.
Selská vrstva ve vsích, která zůstala u dosavadního způsobu hospodaření a tím i tradičního života komunity, neměla ke změně oděvu důvod. Kolem r. 1880 nastala ve Slepém a okolí v kroji určitá renesance - některé formy se staly složitějšími a honosnějšími, přibylo součástí, některé se začaly škrobit apod. (viz předchozí část).V okolních krojových oblastech, kde se oděv již „zmodernisoval“ a archaické formy vyšly z užívání, byly zdejší ženy terčem posměchu: v okolí Mužakowa se ženě ze Sleého přezdívalo ropowa podle ropjoné (vrapované) šorcy, v Nowém Městě ve wojerecké oblasti galbata (osten vtipu tu mířil nejen na čepeček - halbu, ale také na nářečí, v němž se místo H říká G, třebaže nikoli právě v tomto slově). Ve wochozské oblasti byla žena v místním kroji serbska, kdežto ve slepském łužiska - protože podle nářečí už Slepo patří k Dolní Lužici.
Žerty zdaleka nebyly jedinou příčinou změn v tradičním oděvu. V nejmladší generaci působily daleko silněji zákazy nošení kroje, především čepečků, do školy. Rozhodujícím činitelem však byly ženy, které se do oblasti přivdaly. Obvykle totiž nechtěly převzít zdejší kroj, ať už proto, že se u nich doma považoval za směšný, nebo že působil archaicky, často to ani nebylo možné, protože byly vybaveny tradičním oděvem své oblasti. Zvyk jim dovoloval jej nosit, jejich děti se však už musily šatit podle místních zvyklostí. A zde nastávaly potíže: tradiční oděv v oblasti Slepého byl zhotovován prakticky celý z domácích textilií, doma se běžně předlo a tkalo. V sousedních oblastech však domácí výroba látek v poslední třetině 19. stol. většinou už neexistovala. Nevěsta neměla kolovrat ani stav, což dívky ve Slepém dědily po matce (mohla je získat jedině tehdy, když ženich neměl sestru), a pokud nepocházela z wojerecké oblasti, neuměla ani tkát. Na pořizování šatů u krejčího nebyly obyčejně peníze. Tato skupina žen z nejméně pěti krojových oblastí, výhradně Lužické Srbky a jejich dcery, tedy vytvořila tzv. poloněmecký kroj, zcela nový oděvní systém navazující na tradiční oděv oblasti Slepého i oblastí jejich původu, na okolní polokroje i městskou módu. Byl plně funkční: obřadní oděvy se v jeho rámci kombinovaly z dostupných součástí, většinou náhodně, a formy zobecňovaly spíše tak, že se ženy navzájem napodobovaly. Společenství jej od počátku respektovalo, přijímalo jej jako náhradu za tradiční „selský“; časem jej dokonce přebíraly i selské rodiny. Také v okolních oblastech, i v čistě německých městech, jej považovali za srbský, a byl i stejně předmětem posměchu.
K přechodu k poloněmeckému kroji (často spočíval jen v odložení čepečku) měly některé ženy také individuální osobní důvody. V první řadě to byla chudoba. Dělnice v továrnách neměly čas se každé ráno složitě oblékat do kroje, který pro takovou práci nebyl navíc ani praktický. Často si změnu kroje vyžádali muži, protože poloněmecký považovali za modernější; ve většině případů tak ovlivnili odívání svých dětí, málokdy manželek: to bylo nejčastěji v etnicky smíšených rodinách. - Ve vsích, kde převládali sedláci, se poloněmecký kroj neprosadil; ve Slepém působil kontinuálně lužickosrbský farář, díky tomu zde bylo národnostní uvědomění silnější. Vůbec představoval oproti tradičnímu vždy menšinu: r. 1920 byl nejčastější v Rowném - chodilo v něm 12 ze 30 dívek, naopak v Brězowce se nosil jen ve 2-3 rodinách.
Kdo se chtěl účastnit společného života vesnické komunity, musil nosit kroj, ať již starý nebo poloněmecký. „Německy“ (tj. městsky) se oblékaly jen Němky - ženy a dcery kupců, úředníků atd.; pokud nechtěly být ze společenství vyloučeny, šatily se poloněmecky. Koexistence byla tak úzká, že se často členky jedné rodiny oblékaly různě. Pokud se dívka, která chodila v poloněmeckém kroji, přivdala do selské rodiny, někdy převzala tradiční oděv. Nevěsta v tradičním oděvu mohla mít „poloněmecké“ družičky, ty si však často vypůjčovaly také tradiční kroj, aby byly s nevěstou shodně oblečeny; situace mohla být i opačná. Stejný princip platil pro křtiny. Oděvem se přizpůsobovali i svatebčané. - Dźěćetko mohlo být ovšem oblečeno pouze tradičně, jeho průvodkyně ale i poloněmecky. - Na veřejné taneční zábavy pořádané hostinským chodila každá dívka ve svém kroji, k muzice pořádané chasou v jeho sváteční variantě. Po 1. světové válce začal taneční zábavy pořádat Turnverein (německá tělocvičná jednota); ty byly paradoxně považovány za "lepší", takže se na ně mohlo chodit pouze v tradičním kroji a dívky, které chodily v poloněmeckém, si jej musily vypůjčit.
Oblast Slepého vždy navenek representoval pouze tradiční selský kroj. Poloněmecký kroj se vůbec nepovažoval za representativní ani společensky, ani národnostně. Etnografům se jevil jako úpadkový, nepůvodní, narušoval zažitý obraz lužickosrbského venkova. Zůstal proto (až na výjimky v novější době) zcela mimo jejich zájem a dochovalo se o něm poměrně málo údajů a dokumentů. Širší veřejnost o něm převážně vůbec neví. Teprve na počátku 70. let, kdy ve Slepém proběhl etnografický výzkum poloněmeckého kroje, přesněji řečeno jeho zbytků, dostalo se mu alespoň malého uznání: ve slavnostním průvodě k 700. výročí trvání Slepého r. 1972 šly dvě dívky ve svátečním poloněmeckém kroji.
(pokračování)

Jiří Hejnic
Malá exkurze do povědomí současného gymnazisty

Koncem minulého školního roku byl proveden malý průzkum o znalostech současných -náctiletých na téma Lužičtí Srbové. Průzkumu se zúčastnilo 47 žáků gymnázia. Ti se snažili odpovídat na následující otázky:
1) Kdo jsou Lužičtí Srbové? Do které větší skupiny národů byste je zařadili?
2) Kde žijí?
3) Kolik lidí hlásících se k Lužickým Srbům a hovořících lužickosrbsky dnes žije?
4) Znáte některá přirozená kulturní centra Lužických Srbů?
Z celkového počtu 47 žáků jich 30 neznalo odpověď již na první otázku, přičemž asi 1/3 z těchto třiceti zařazovala Lužické Srby mezi národy bývalé Jugoslávie.
17 respondentů, kteří se správně vypořádali s první otázkou, většinou dokázalo odpovědět i na druhou, ale dva z těchto úspěšnějších pokládali Lužické Srby za vymřelý národ.
Z 15 nejúspěšnějších respondentů mělo osm žáků dobrou představu i o počtu žijících a své mateřštiny užívajících Lužických Srbů. Bohužel ale žádný z respondentů nedokázal uvést ani jedno město nebo ves jako přirozené kulturní centrum tohoto malého národa.
Po zjištění výsledku jsem okamžitě zašel za profesory dějepisu a zeměpisu. Věděli, ale přiznali se, že se toto téma v hodinách moc často neobjevuje, spíše jen okrajově. Slíbili však, že dají Lužickým Srbům ve svých hodinách prostoru více. Vzal jsem je za slovo a ... příští červen uvidíme. 4. 9. 1998
Poznámka redakce: autor je profesorem chemie na gymnáziu.

ZPRÁVY

Z domova

Na členské schůzi Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea 22. 9. 1998 v Lužickém semináři promluvil PhDr. Zdeněk Boháč, CSc., na téma Klášter Marijina Hwězda a jeho úloha v životě Lužických Srbů. Přednášející podrobně vyložil, jak tento cisterciácký klášter (žije v něm okolo 20 jeptišek, mezi nimi i Lužické Srbky, nynější abatyše je Lužická Srbka) r. 1248 vznikl, jeho dějiny i postavení. Klášteru jakožto feudální vrchnosti podléhaly i některé evangelické farnosti. Životní podmínky poddaných tohoto kláštera byly příznivější než na panstvích feudálů, selští synkové např. mohli odcházet na studia bohosloví, zejména do Česka (v Praze pro ně byl postaven 1728 Lužický seminář) a vraceli se domů, kde potom jako lužickosrbští kněží působili příznivě pro udržení lužickosrbské národnosti. Posluchači si mohli prohlédnout i řadu knih vydaných k výročí. Dále dr. Boháč vyprávěl o průvodu minulou neděli, jehož svědkem byl. Zúčastnilo se ho na 700 účinkujících a na 50 alegorických vozů. Podrobně znázornili dějiny kláštera od jeho vzniku až do přítomné doby. Výstavu uspořádanou při této příležitosti v budovách kláštera (13. 6. - 18. 10. 1998) zhlédlo více než 1/4 milionu návštěvníků.
J-a

Český zájem o sorabistiku.

V posledních letech se na Filozofické fakultě KU obvykle každý druhý rok otevírá první ročník (čtyřletého) studia sorabistiky. Tak tomu bylo loni a mělo by tomu tak být zas napřesrok. Přesto by byl zájem o toto studium i letos. Dozvěděli jsme se, že absolvent gymnázia v Liberci Jaroslav Valenta má už delší dobu zájem o lužickosrbskou kulturu, dějiny i jazyk. Zúčastnil se Středoškolské odborné činnosti (SOČ) pěknou prací Dějiny Polabských Slovanů (30 s.), v níž věnuje mnoho místa Lužickým Srbům. V krajském kole SOČ se umístil jako druhý, v celostátním kole obsadil páté místo a dostal zvláštní cenu poroty za nejlepší obhajobu. J. Valenta je letos zapsán do 1. ročníku Právnické fakulty KU, příští rok chce zároveň s právy studovat sorabistiku na Filozofické fakultě. Přejeme mu, aby se mu jeho tužba splnila a první ročník sorabistiky byl otevřen.
J-a

Radworská skupina Domowiny v Praze

První říjnovou sobotu 1998 navštívili Radwočané opět Prahu. Navázali tak na starší tradici ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsme nejednou uvítali hosty z Radwora a okolí v Lužickém semináři. Mnozí si ještě vzpomínají na velkolepé vystoupení radworské Meje na Staroměstském náměstí a v sále Domu železničářů na Vinohradech. Někteří mladší účastníci letošního autokarového zájezdu též v Praze vzpomenuli na dobu, kdy jako žáci radworské školy navštívili naše hlavní město a některá památná místa v blízkém okolí. - Cílem letošní návštěvy byla prohlídka historického centra české metropole. Ze Strahova jsme prošli hradčanská zákoutí, prohlédli si Pražský hrad a při procházce Malou Stranou nebyl samozřejmě opomenut ani Lužický seminář. Mimořádná pozornost byla věnována sochařské tvorbě M. W. Jäckela v pražských kostelích a na Karlově mostě. Po prohlídce Starého Města hosté z Lužice s povděkem konstatovali, jak krásná je Praha a jak mnoho se při její obnově v posledncíh letech udělalo. Z. Boháč

Lužickosrbské děti navštívily ZŠ Ostroměř

Nedávno navštívilo ZŠ E. Štorcha v Ostroměři víc než 40 lužickosrbských dětí ze spřátelené školy ve SRN. Odpoledne se jely podívat do ZOO ve Dvoře Králové, kde je zaujaly nové výběhy se zvěří, zajímavé safari i nedávno otevřený areál Ptačí svět. Tam všichni obdivovali nejen cizokrajné ptáky, ale i nádherně upravené tropické prostředí, plné kvetoucích i zelených rostlin mezi skalkami a vodopády. Po návratu si Lužičtí Srbové spolu s ostroměřskými dětmi povídali srbsky i česky, samozřejmě také německy nebo anglicky. Toto neformální setkání přispělo netradiční formou k uplatnění cizích jazyků v praxi, což si děti samy ověřily. - Možná vás zajímá, kde se v naší škole vzalo tolik dětí ze SRN. Je to už vlastně dávná tradice. V r. 1968 vznikl Klub přátel lužickosrbské kultury a byl navázán kontakt se školou v Chrósćicích nedaleko Budyšína. Aktéry tohoto počinu byli zdejší učitelé Miluše Plesarová, Jana Voborníková, Marta Syslová-Brzková a Jiří Bradna. Z lužickosrbské strany to byli učitelé Jurij Dučman, Gerhard Krahl, Jan Šmit, Gerhard Pöpel a Hana a Beno Mikławškovi. - Přes všechny peripetie historických událostí se toto přátelství udrželo na neformální úrovni 30 let a místní kronika s fotografiemi zachycujícími vzájemná setkání dětí i učitelů je téměř zaplněna. V této tradici dnes pokračují učitelky místní ZŠ Jana Voborníková, Stanislava Malíková, Miluše Karešová, Dagmar Peterová a Hana Hermochová. A tak nejen děti z Lužice jezdí sem, ale i naši žáci se recipročně dostávají do SRN. Bydlí v srbských rodinách, kde je o ně vždy velmi pěkně postaráno. Společně pak navštěvují některé pamětihodnosti, které přestály i tragické okamžiky, jež postihly kulturu Lužických Srbů. Oblíbeným výletním místem je i obec Pančicy, kde se pořádají tradiční velikonoční jízdy na koních v okolí kláštera Mariina Hvězda. Zajímavá je návštěva zahrady pravěkých ještěrů v obci Mały Wjelkow. - Děti si při svých setkáních vyměňují drobné dárečky a zvlášť v poslední době mohou využívat i své slovní zásoby německého a anglického jazyka. I takto neformálně se snaží učitelé ZŠ E. Štorcha v Ostroměři poskytnout svým žákům možnost zdokonalování v nejužívanějších evropských jazycích.
Dagmar Peterová

Svátek lužickosrbské literatury (viz ČLV 1998 s. 67). Laskavostí ředitelky Městské knihovny v Semilech Svatomíry Hendrychové se nám dostalo podrobnějších zpráv o této nevšední kulturní události. Z článku městského kronikáře Václava Votočka (Semilské noviny č. 10, 30. 9. 1998) vyjímáme: „... Vzájemné kontakty Čechů a Lužických Srbů nejsou produktem poslední doby, ale mají v Čechách i v Semilech mnohaletou tradici. Velkým propagátorem česko-srbské vzájemnosti byl již před sto lety český slavista, folklorista, etnograf a historik Dr. h. c. Adolf Černý, básník píšící pod pseudonymem Jan Rokyta. Stoupenci jeho myšlenek založili v roce 1907 spolek „Adolf Černý“, který se později změnil na „Společnost přátel Lužice“. Její odbočky vznikly v řadě míst našeho regionu. Společnost získávala členy a příznivce i tam, kde odbočky nebyly založeny. V Semilech k nim patřil bankovní úředník a později vůdčí osobnost protinacistického odboje František Hyška, z jehož iniciativy byl v Semilech uspořádán v roce 1932 Lužickosrbský večer. Měl takový úspěch, že po skončení programu se do Společnosti přátel Lužice přihlásilo 40 lidí a jejich počet později ještě vzrostl, takže i v Semilech mohla být odbočka založena. Ustavující valná hromada se konala 12. dubna 1933 v kavárně hotelu Okresní dům. Předsedou Společnosti, která pak vyvíjela bohatou činnost, byl jednomyslně zvolen František Hyška. ... - Nástupem Hitlera k moci došlo v Lužici k tuhé germanizaci, násilnému potlačení lužickosrbského tisku, spolků a kulturních institucí, konfiskacím a ničení knih. Nejinak si nacisté počínali i u nás po zřízení protektorátu. Společnost přátel Lužice byla již 18. března 1939 zlikvidována. Jedna z prvních návštěv gestapa v Semilech patřila Františku Hyškovi, protože činnost ve Společnosti přátel Lužice považovali okupanti za zvláště nebezpečnou. Díky své výmluvnosti a dobré znalosti němčiny se Hyškovi podařilo odvrátit od funkcionářů spolku bezprostřední nebezpečí, ale spolkovou pokladnu a rozsáhlou knihovnu lužickosrbské literatury se mu zachránit nepodařilo. Po válce již 11. června 1945 obnovila Společnost činnost a pod vedením agilního Františka Hyšky uspořádala na Masarykově vyhlídce nad městem mohutnou manifestaci za osvobození Lužických Srbů od německého útlaku. Snahy lužickosrbské menšiny v Německu i její partnerské organizace v Čechách však vyzněly naprázdno pro odpor sovětské okupační správy i nezájem československé vlády. Společnost přátel Lužice byla v padesátých letech rozpuštěna. Lužickým Srbům, jichž bylo po válce asi půl milionu, byla sice umožněna kulturní a národní činnost, ale ne činnost politická. Jejich postavení se velmi zhoršilo odsunem Němců z českého pohraničí, neboť německé úřady směrovaly proud uprchlíků právě do ryze lužickosrbských obcí, aby tak přispěly k jejich germanizaci. Později mnoho lužickosrbských vesnic zmizelo z povrchu zemského v důsledku rozšiřované těžby uhlí. Kolektivizace zemědělství zpřetrhla citové vztahy Lužičanů k rodné hroudwě, takže se rozptýlili po celé tehdejší NDR. V současné době je soudržnost lužické menšiny ovlivněna vysokou nezaměstnaností. Mnozí opouštějí své domovy, aby hledali pracovní příležitosti jinde. Zůstal ostrůvek asi šedesáti tisíc věrných v německém moři. Jejich obdivuhodné houževnaté úsilí o zachování národní identity, jazyka a zvyků zaclouží si našich sympatií, a podpory.“
Semilské noviny č. 10, 30. 9. 1998

Český rozhlas v Ústí nad Labem seznámil posluchače se současnu poezií českou, lužickosrbskou a polskou v pořadu nazvaném „Za kulturou v doprovodu hudebních mistrů“. První vysílání 16. 8. bylo věnováno ústecké básnířce Janě Soukupové a varnsdorfskému Milanu Hrabalovi, druhé 25. 8. lužickosrbským básníkům Benediktu Dyrlichovi a Lubině Šěnec, třetí 30. 8. polským Bohdanu Urbankowskému a Martě Berowské. Týdeník Rozhlas
Vítáme iniciativu ústeckého rozhlasu a přejeme mu, aby v této započaté činnosti pokračoval.

Pančická „Lipa“ v Praze. 10. 10. 1998 se Pražanům naskytla vzácná příležitost vyslechnout pěvecký koncert sboru Lipa. Po úvodním slovu PhDr. Zdeňka Boháče, CSc., představil tento početný soubor jeho předseda Jurij Šołta, nastíniv jeho dějiny od založení r. 1907 Jurijem Słodeńkem, učitelem, hudebníkem a spisovatelem, až po současnost. Členy souboru jsou Lužičtí Srbové nejrůznějších povolání a věku. Programem pak provázela Leńka Andersowa, vždy k několika následujícím písním řekla několik vysvětlujících slov. Všechny účinkující pěvkyně byly oblečeny do hornolužickosrbského slavnostního katolického oděvu. Návštěvníci vyslechli tyto písně: Krasna družka, Łužica moja, Kak stupa so lóštnje, Lubka lilija, Šwórčo bórčo, Chcył něhdy w holi Mužakec, Staraj budźemoj, Am Brunnen, Laetare (A znowa je zeschadźa), Ave verum, Měr pokoj, Moja Lipa, Hdy by moja lubka - kwartet, Hanka, ty brune wóčko, K strowosći, Martin, Kiž so swěrnje. Sbor řídil Wolfgang Frister, dirigent Lipy od. r. 1993. Koncert, konaný v knihovně dominikánského kláštera v Husově ulici, bohužel ne zcela zaplněné, posluchače nadchl natolik, že účinkující musili přidat ještě další písně. - V neděli nato dopoledne sbor Lipa zazpíval i při bohoslužbách v kostele sv. Jiljí. - Díky vám, lužickosrbští bratří, za jedinečný zážitek.
J-a

Ústav slavistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde se přednáší devět slavistických oborů v rámci pětiletého magisterského studia, doplňuje slavistický kontext nabídkami seminářů z bělorusistiky a sorabistiky. Takže kromě rusistiky, ukrajinistiky, polonistiky, bulharistiky, makedonistiky, serbistiky, kroatistiky, slovenistiky a slovakistiky se mohou studenti v Brně seznamovat také s úvodními partiemi studia běloruského jazyka a literatury prostřednictvím běloruského hosta v krátkodobých kurzech od roku 1999. Tato vzájemná výměna se bude rozvíjet na základě meziuniverzitní dohody Brno - Minsk. Nabídku z úvodních sorabistických seminářů předkládala na Ústavu slavistiky rusistka a germanistka Mgr. Helena Filipová, Dr., frekventantka budyšínkých letních škol lužickosrbského jazyka a kultury. Brněnský ústav slavistiky nemá v úmyslu pěstovat sorabistiku jako samostatné pětileté magisterské studium - nemá na to dostatek vědeckých sil, ale to je ostatně dílem i problém pražské slavistiky. Sorabistický seminář chápeme tedy v daných odborných a ekonomických podmínkách jako šírší slavistický kontext, jehož znalost by měla být samozřejmá.
Prof. Ivo Pospíšil, vedoucí ústavu
R-l

Z Horní Lužice

Wórša Lanzyna, Radosć tworjenja. Keramika, kaligrafija, nałožowana grafika je název výstavy zahájené 13. 9. 1998 v Lužickosrbském muzeu na budyšínském hradě u příležitosti 70. narozenin této přední lužickosrbské umělkyně. Výstava potrvá do konce letošního roku.

Ve školním roce 1998/99 chodí do tříd A (= s vyučovacím jazykem lužickosrbským a němčinou jako předmětem) 68 prvňáčků: 8 v Radworu, 16 v Chrósćicích, 8 ve Worklecích, 10 v Pančicích, 26 (= 2 třídy) v Ralbicích. Letos poprvé v Budyšíně nebude mít lužickosrbská základní škola první třídu A, protože se přihlásili jen dva zájemci. Aby mohla být třída A otevřena, musí mít nejméně 8 žáků. Pro třídy A platí, že se mohou rozdělit, jestliže je více žáků než 25. Proto mohou být v Ralbicích dvě třídy A. Jinak v Sasku se může třída rozdělit až při počtu 33 dětí.
SN 21. 8. 1998

Budestecy úředně poněmčeny. Starostové Budyšínska byli 6. 6. 1996 okresním shromážděním požádáni, aby se svými obecními zastupitelstvy doložili příslušnost k lužickosrbskému sídelnímu území. Důvodem byla snaha budyšínského okresního shromáždění jednoznačně určit tradiční německo-srbské sídelní území, neboť Seznam místních jmen německo-srbského území, stav 1. 10. 1981, může sloužit jen jako pracovní podklad. V době svého zveřejnění byl totiž určen pouze k služebním účelům a do dnešního dne nenabyl zákonné platnosti. Obecní rada Budestec na svém veřejném zasedání dne 16. 9. 1996 rozhodla, že obec k německo-srbskému území nenáleží. Okresní úřad v dopise Lužické Srbce Hance Tarankowé-Tharank z Budestec - Starých Hajnic z 16. 12. 1996 potvrdil právoplatnost rozhodnutí, poněvadž dle zápisu byla rada usnášeníschopná a zákony nedefinují lužickosrbské území místně, takže se usnesení ani obsahem nepříčí žádné právní normě. Členové místní skupiny Domowiny v Budestecích požádali (německy) petiční výbor saského sněmu o přezkoumání právoplatnosti rozhodnutí, protože je považují za protiústavní, zejména s ohledem na článek 6, odstavec 2 saské ústavy:„...německo-srbský charakter sídelního území lužickosrbské národní skupiny je třeba zachovat". Neodpovídání přednosty okresního úřadu (Landrat) Gallerta na jejich dopisy a dopisy župního mluvčího Domowiny považují za pohrdání zájmy rovnoprávných občanů Saska. Nové zasedání k otázkám srbského sídelního území proběhlo 3. 2. 1997 v obecním zastupitelstvu v Budestecích. Starostka paní Kochová se na něm podle informace, kterou nám poskytl Timo Meškank, vyjádřila v tom smyslu, že stěžovatelé mohou nadále hovořit srbsky, ale na rozhodnutí se nic nezmění. A to zatím platí.
R. Bígl

Protest Lužických Srbů z obce Budestec

Jakožto dnešní, popř. někdejší srbští obyvatelé budestecké obce, zčásti zde i zaměstnaní, cítíme se po usnesení obecní rady z 16. 9. 1996 o zrušení příslušnosti obce k sídelnímu prostoru Srbů jako méněcenní. Vzhledem k tomu, že všechna zákonná ustanovení týkající se Srbů se vztahují na srbské sídelní území, ztrácíme tímto usnesením možnost veřejně v obci užívat naší mateřštiny. Bere se nám právo rovnocenného vyvěšení srbského praporu dané saskou ústavou; budou-li chtít naše děti nebo vnoučata navštěvovat srbské školy, obec to nebude muset financovat. Jakožto svobodní občané Saska se v našich dosavadních právech cítíme hrstkou obecních radních v Budestecích omezováni. Protestujeme proti takovému svévolnému postupu obecního zastupitelsta vůči Srbům. Počet v obci bydlících Srbů není v žádném zákoně důvodem pro rozhodnutí tohoto rázu. Požadujeme zrušení usnesení.
(Protest Serbow z gmejny Budestec na gmejnsku radu)

Z Dolní Lužice (připravil B. Malotín)

18. 8. 1998 ratifikovali zástupci národnostních menšin v Německu Evropskou chartu, která zaručuje menšinovým národům a národnostním skupinám právo na vlastní řeč a kulturu. Charta nabývá platnosti 1. prosince 1998 a v Německu se týká Dánů, dvou skupin Frísů, Horních a Dolních Srbů, Sinti a Roma a také Dolnoněmců.
Do chotěbuzského Dolnosrbského gymnázia přišlo 79 nových žáků a žákyň. Celkový stav je 490 žáků, vyučuje je 38 profesorů. Je potěšitelné, že mezi letošními nově příchozími je větší počet ze srbských obcí a že mnozí z nich se již v předešlých ročnících s dolnosrbštinou seznámili. NC35
Žylowská školka, v níž se jako v jediné učí děti dolnosrbsky, se rozrostla na 28 žáčků a žákyň.
Návštěva rodiště faráře a spisovatele Bogumila Šwjely není právě veselá. Obec, kde žil dlouhá léta otec Bogumila Šwjely Kito Šwjela, dlouholetý redaktor Serbského Casnika (redigoval tento jediný dolnosrbský časopis 51 rok), je dnes zcela německá. Jediný srbský nápis, připomínající životní data Bogumila Šwjely, tu stojí jako němý pomník někdejší srbskosti - již nikdo z obce neví, co hlásá.
V postavení Nadace pro lužickosrbský národ došlo k význačné změně; stala se plnomocnou veřejnou nadací, což stvrdili představitelé Saského a Braniborského parlamentu se souhlasem Bonnu. Další důležitá věc je příslib výše nadace. V budoucích letech nemá být nižší, než je dosud - 32 milionů marek. Nowy Casnik o tom píše: „W protokolu ... stej se Sakska a Bramborska zawězałej, až buźotej se za to zasajźiś, až serbska załožba teke w pśiducych lětach teliko pjenjez dostanjo ako lětosa - nejměnjej 32 mio. markow.“ - Zdá se tedy, že protesty, které se v minulých měsících ozývaly z řad Srbů, když německá vláda hrozila snížením podpory, přispěly ke kladnému řešení. NC36

Nové knihy a články


„Narodne połoženje Serbow něhdy a dźensa“ w časowej přestrěni mjez 1945 a 1998. Matice lužickosrbská od svého obnovení na počátku 90. let pořádá čas od času vědecká shromáždění přispívající k řešení žhavých otázek lužickosrbského současného života. Zejména dějepisný odbor byl v této činnosti velmi úspěšný. Na minulém takovém shromáždění byla letos pod výše uvedeným názvem pronesena řada pronikavých přednášek, které mohou být částečně odpovědí na dotazy často se opakující při setkáních českých přátel Lužických Srbů. Proto část jedné takové přednášky otiskujeme v překladě.
Regina Šołćina, Wobstejnosće wokoło Šunowa
Okolnosti národního postavení Konjec-Šunowa od r. 1945 do přítomnosti vypadají tak, že jak lidový oděv, tak lužickosrbský jazyk ustupují. Zatímco bylo po válce samozřejmé, že v každé domácnosti babička, matka, jejich dcera nebo snacha nosila lužickosrbský katolický kroj, dnes ho nosí v Šunowě už jen 17 žen ve stáří 70-97 let a w Konjecích 12 žen 55-85 let starých.
Z tohoto přehledu je patrné, že národní kroj ve všední den v obou našich vesničkách brzy navždy vymizí. Bohužel s lužickosrbským jazykem v každodenním styku to vypadá rovněž smutně.
Ještě v 50. letech bylo samozřejmé, že se v každé domácnosti - kromě obchodu Rafeltových a rodiny Hornčerovy-Měršovy v Šunowě mluvilo lužickosrbsky. Dnes přibývá užívání němčiny právě v mladých rodinách, v nichž dorůstají děti.
Jednou příčinou toho je mnoho jazykově smíšených manželství, v nichž lužickosrbský partner často zklame, místo aby se ukázal hodným svého slovanského původu a bral vážně nejen svoje práva, ale i povinnosti, tím že svým dětem uloží do srdcí dědictví svých předků.
Koncem 40. a počátkem 50. let jsme si jako děti hrály a mluvily přitom lužickosrbsky. Děti uprchlíků ze Slezska a z Pomořan mluvily ve velmi krátké době lužickosrbsky, protože chtěly patřit k nám. A mluvily dokonce správněji než my, což jim i později v životě pomáhalo. Když pak dnes, jen 20-25 let později, je slyšet na návsi, jak děti často z lužickosrbských rodin mezi sebou mluví německy, a dokonce ani ne správnou němčinou, pak člověka skutečně srdce bolí. Ptám se tedy, proč mladí rodiče své děti připravují o to nesmírné bohatství, které navíc nestojí ani halíř.
Na 10. svazovém kongresu v Chotěbuzi jsem mezi jiným řekla: ...„my lužickosrbské matky jsme první učitelky příštího pokolení!“
Moje dnešní výzva jako matky k mým pěti dopělým dětem zní: Jestli budou naše vnoučata mluvit ještě lužickosrbsky, pak naše národní výchova nebyla zbytečná!!
R 1998, s. 276-7

Ve vlastivědném časopisu Těšínsko v čísle 1/1998 upozorňuje překladatel Libor Martinek na nový výbor básní karvinského spisovatele Wilhelma Przeczka pod názvem „Intimní bedekr“. Do výboru jsou zařazeny především verše inspirované cestami po Evropě a také vyjadřující pocity příslušníka národnostní menšiny. Libor Martinek upozorňuje na báseň Budyšín (viz úvodní báseň v tomto čísle ČLV): „Lyrický hrdina se tu nachází na sjezdu Lužických Srbů, tedy etnika, jež svou existencí uprostřed německého moře stále obtížněji obhajuje svou identitu národní i kulturní. ... Ve zmíněné básni nacházíme i elementy typické pro Przeczkův básnický styl, lapidární a úsporný ve výrazu, bohatý obsahem.“
P. Sikora

Sokołske listy 5, 1998, č. 4 jsou věnovány 40. výročí trvání závodního sportovního spolku (zawodne sportowe zjednoćenstwo) Rotacija Budyšin, zájezdu „starých pánů“ k utkání v kopané s obdobným mužstvem v Ovčárech u Mělníka 12. - 13. 9. 1998. M. Krawc vzpomíná i na zasloužilého sokola Pawoła Krječmara, narozeného před sto lety (13. 9. 1898).

Pouť k výšině. Téměř před padesáti lety na jaře 1949 básník Józef Nowak podal k literární soutěži poněkud romantizující báji, plnou vroucího citu, o pouti lidstva. Neobstála. Byla básníku vrácena. Nebyl překvapen. Věděl s Ćišinským, že „Skákat v taktu, jak se píská, výti s vlky ze vší síly, věc mi byla věru nízká - a tak mnohým nejsem milý“. - Nowakova próza „Puć k wyšinje“ se objevila až v roce 1994 ve velkém výboru básní a prací dramatických i prozaických „Pěseń - družka swěrna“, kterou vydala budyšínská Domowina. Už v roce následném i náš český čtenář mohl v překladu Josefa Suchého číst vynikající verše, z dramatických prací vlasteneckou hru „Lubin a Spréva“ v knize Nowakovy tvorby stejného titulu „Píseň - věrná družka“, kterou vydalo nakladatelství SURSUM v Tišnově. V její části tlumočící prozaické dílo nacházíme i tuto „baju“. - Péčí zmíněného tišnovského nakladatelství k 20. výročí odchodu tohoto básníka vychází letos u nás v lužické srbštině, tedy v originále, Puć k wyšinje. Malou knížečku (48 s.) vyzdobila osmi barevnými ilustracemi brněnská grafička Jana Wünschová-Ondrušová, k tisku ji (přehlédnutou nedávno zesnulým Antonem Nawkou) připravil správce Nowakovy literární pozůstalosti i nástupce v jeho službě farář Šćěpan Delan z Radwora.
Josef Šindar

Paul Laßleben, Die Ortsnamen auf -winden, Die Oberpfalz 86, sešit 1, leden/únor 1998, s. 8-11, Kallmünz.
Pod místními názvy končícími na -winden spatřovala M. Bachmannová (1926) vrchnostenská sídliště založená pomocí zajatých nebo najatých Slovanů. Odmítla tak předchozí pokusy vyložit složku -winden jako pastvinu - německy Weide, gótsky winja, s příponou winida. Laßleben se pokouší názor Bachmannové vyvrátit a z řady místních názvů vyvozuje pravidlo, že „zakladatel nebo zakladatelé dodávají první část jména po nich pojmenovaných míst: koncová část označuje co, jak nebo kde bylo založeno". Jména jako Alletswind (1210 Alhardswinden), Appertswinn (1031 Abbatiswinidum), Grafenwinn (1326 Grewenwenten) a další proto se Srby nesouvisejí, byla by to výjimka z pravidla. Autor se vrací k nařízení Karla Velikého týkajícího se Slovanů sídlících mezi řekami Mohanem a Rednitz a tvaru VINIDI nacházejícímu se v potvrzeních ztracené listiny. Ten odmítá spojovat s později se objevivším tvarem VINIDA (např. NABAVINIDA), který chápe jako pastviny. Označení VINIDI možná původně platilo zbytkům keltského obyvatelstva v jižním Německu, s nímž se setkali na východ pronikající Frankové, dříve než se srazili se Slovany, na něž jméno později přešlo. Ke zjištění se Laßleben dobral především hláskoslovným srovnáním s názvem staroirské třídy Féni.
R-l

Horní Lužice, vedlejší země České koruny (1319 - 1978). Dějiny a současnost 1998/5. - V pátém čísle populárně historického časopisu Dějiny a současnost se objevil článek docentky L. Bobkové věnovaný Lužici. Doc. PhDr. Lenka Bobková, přednášející Ústavu českých dějin FF UK, se specializuje na dějiny vedlejších zemí Koruny české; zde pojednává o situaci (nejen) Horní Lužice za Lucemburků Jana a Karla IV. Článek začíná stručným historickým přehledem společného osudu Lužice a českých zemí, a v etapě vlády Lucemburků v Lužici rozebírá vnitřní poměry země, její význam v královské politice a privilegia z toho plynoucí. Článek provázejí reprodukce dobových rytin a fotografie. Drobným nedostatkem jsou tvary názvů některých měst, které autorka uvádí v cizojazyčné, tj. německé či polské verzi, ač mají své české i srbské podoby. Závažnějším pochybením by se informovanému čtenáři mohlo zdát uváděné datum připojení Lužice k Čechám. Ve větě „Území (...) spojilo poprvé svůj osud s českým knížectvím již v roce 1081 (...)“ se autorka dopustila nepřesnosti; jak lze snadno zjistit (nejlépe snad v knize F. Honzáka, M. Pečenky a J. Vlčkové Evropa v proměnách staletí, Praha 1995), kníže a posléze král Vratislav II. obdržel část Horní a část Dolní Lužice už roku 1076, ale teprve v letech 1081 - 86 se mu podařilo území plně ovládnout.
E. Sklenářová

Osobní zprávy

Jan Rawp sedmdesátiletý

17. listopadu oslaví narozeniny lužickosrbský vědecký pracovník na poli hudební vědy a skladatel Jan Rawp, jehož činnost vědecká i umělecká dochází vysokého ocenění nejen doma, ale i v mězinárodním měřítku. K jeho životní dráze hudebníka a hudebního vědce napomáhalo i rodinné prostředí: Jeho dědešek byl skladatel Bjarnat Krawc, matka operní pěvkyně a pedagožka Ruta Marka Rawpová (rozená Cyžec). Jan poznal v mládí krutost německého režimu, pro své názory byl v r. 1944 vyloučen ze školy a poslán do nacistického tábora. Po válce studoval v letech 1947-1955 v Praze na konzervatoři, AMU a Filozofické fakultě KU hudební vědu a sorabistiku. Pak působil jako vědecký pracovník v Institutu za serbski ludospyt v Budyšíně. J. Rawp vidí důležitost a uznává hodnoty lidové tvorby (sám nasbíral na 600 variant lužickosrbských národních písní), ale odmítá názory (zejména cizinců), že na prvním místě v lužickosrbské kultuře je folklor, tj. lidové písně, oděv, malování velikonočních vajíček, jízdy křižáků... Zdůrazňuje, že Lužičtí Srbové, vycházejíce z lidové kultury, vytvořili nové umění i vědu, autonomní. To ukazuje na dílech Matice lužickosrbské, ať vydaných jako samostatné knihy, nebo otištěné v jejím Časopisu MS. Tvorba K. A. Kocora, J. Pilka, Bj. Krawce nebo lužickosrbské pěvecké koncerty v 50. letech 19. stol. znamenají překonání folkloru, znamenají v lužickosrbském uměleckém životě novou kvalitu. Z toho vyplývá, že Lužičtí Srbové jsou národem ve střední Evropě, který si vytvořil svou hodnotnou národní kulturu. Tím se vyvrací povrchní dojem některých méně znalých cizinců, že jde o muzeální nárůdek bez budoucnosti. - Kromě četných vědeckých pojednání v časopisech oslavenec napsal syntetickou práci „Serbska Hudźba“ (1. a 2. vydání 1966, 1978). Shodně s jeho vědeckými teoretickými názory se ubírá i Rawpova hudební tvorba, vydávaná nejen tiskem, ale i na gramofonových deskách. Opírá se o lidovou tvorbu, ale vytváří hudbu novou, osobitou. Vedle četných drobnějších skladeb Jan Rawp píše i velká symfonická díla, např. „Sinfoniska suita“ (1959, 1963), baletní scény pro orchestr „Kokot“ (1968/69), „Essay“ pro housle a orchestr (1970), „Concerto animato“ pro housle a orchestr (1970), „Sinfonija verte-bleu“ a slavné průkopnické „Metamorfózy“ pro housle a orchestr (1964), v nichž se odráží i největší rána, která skladatele postihla, - smrt jeho ženy varhanní virtuosky Lubiny Rawpové (rozené Holanec) r. 1964. - Janu Rawpovi přejeme do příštích let dobré zdraví a další umělecký rozmach.
J. Mudra

Zemřela Kata Malinkowa

Došla nás tato zpráva tím bolestnější, že naprosto neočekávaná. 10. září 1998 zemřela Kata Malinkowa (rozená Cyžec), vdova po spisovateli Pětru Malinkovi, matka lužickosrbského evangelického faráře Jana Malinka a dalších sedmi dětí. - Zesnulá se narodila 1. května 1931 v Baćoni v učitelské rodině. Po skončení války v letech 1946-1950 chodila na lužickosrbské gymnázium v České Lípě, Varnsdorfu a Liberci, maturitu vykonala na Lužickosrbské střední škole v Budyšíně 1951. Po dalších zkouškách pracovala nejprve jako učitelka, později se věnovala překládání a pak působila i jako vědecká pracovnice zejména v oboru jazykovědné sorabistiky v redakci novin Nowa doba a v Domě za serbske ludowe wuměłstwo. Podílela se i na sepsání několika učebnic lužické srbštiny a ruštiny. Blízké jí bylo zejména československé písemnictví, překládala proto krásnou literaturu z češtiny a slovenštiny, ale i z ruštiny, ukrajinštiny a němčiny, např. Němou barikádu (J. Drda), novelu Romeo, Julia a ćma (J. Otčenášek), Wjeselohru na mosće (V. K. Klicpera), povídky Staruška Izergil, roman Mać (M. Gorkij), Zemjanske hnězdo (I. S. Turgeněv), novelu Chudźi ludźo (F. M. Dostojevskij), Peterburgske powědančka (N. V. Gogol), povídku Džamilja (Č. Ajtmatov) a mnoho dalších děl. - Obětavě se každoročně podílela na uspořádání lužickosrbských evangelických dnů. Tichou skormnou prací se zasloužila o rozvoj lužickosrbského písemnictví, kultury a národa vůbec. Čest její památce.
J. Mudra

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl (tel. 6880864), B. Malotín (tel. 538377), R. Mikula (tel. 7915810), V. Šimek (tel. 24817699).

Styčná adresa Spolku česko-lužického: předseda Richard Bígl, Nad Rokoskou 3/96, 182 00 Praha 8 - Libeň.

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1998, s. 66.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, (tel. do bytu 069/634 66 43, do zaměstnání v pondělí 069/6304362), Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři.

MK ČR 6880. ISSN 1212-0790.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.