Česko-lužický věstník Ročník VIII Číslo 12 / prosinec 1998

Korla Awgust Fiedler

Modlitwa
Wzmi mje, Knježe, pod křidła,
hdyž so njebjo pomróčuje,
ćežke bija njewjedra,
horja zymny wichor duje:
Pod swoje mje křidła wzmi,
hdyž mje wšón swět wopušći!

Wzmi mje, Knježe, pod křidła,
doniž nóc so njerozjasni!
Njebjo so mi njesměwa,
kotrež słónčko zboža krasni:
Wzmi mje, Knježe, pod křidła,
hač dźeń milši zaswita!

Modlitba
Vem mne, Pane, pod křídla,
když se nebe zachmuřuje,
když se strhla bouře zlá,
žalu chladný vítr duje:
pod křídla mne vezmi teď,
opustil mne celý svět.

Vem mne, Pane, pod křídla,
dokud noc se neprolomí!
Nebesa se setměla,
slunce štěstí zapadlo mi.
Pod křídla mne, Pane, vem,
nežli vzejde lepší den!

Překlad Zuzana Sklenářová

Váženým a milým čtenářům a přispěvatelům Česko-lužického věstníku přeje redakce radostné, veselé, vlídné Vánoce.

Zuzana Sklenářová

Lidový oděv Lužických Srbů.

Část 5. Tzv. „poloněmecký kroj“ ve Slepém.
(Pokračování z minulého čísla)
Od první světové války, podobně jako v jiných oblastech, i ve Slepém tradiční oděv pomalu upadal a vycházel z užívání, zjednodušoval se, odkládaly se nápadné charakteristické díly. Nebylo to však způsobeno existencí poloněmeckého kroje. Po obnovení Domowiny se ženy účastnily jejích akcí pouze v tradičním kroji; dívky chodily v kroji jen na největší slavnosti, rovněž pouze v tradičním. Dnes také ženy, které běžně nosí poloněmecký kroj, oblékají do kostela a k „lepším“ příležitostem tradiční „selský“ kroj.
Poloněmecký kroj obecně není stadiem úpadku tradičního oděvu, nýbrž jeho vývoje. Proto vznikal samostatně v jednotlivých krojových oblastech, protože nutně navazoval na jejich konkrétní oděvní normy. Všechny varianty tradičního oděvu měly v poloněmeckém kroji odpovídající obdobu, původní tři smuteční formy se však zjednodušily v jednu, také při svatbě se neodlišovala „poctivá“" nevěsta od „nepoctivé“, neexistoval ani zvláštní oděv kmotry k „malým křtinám“ - nosila běžný kostelní. Tím, že si poloněmecký kroj ve Slepém uchoval tolik forem tradičního oděvu (vznikl z jeho podoby kolem r. 1880), třebaže v poněkud jednodušší podobě, se odlišoval od jiných „polokrojů“, kde racionalisace byla daleko silnější.
Charakteristických rysů bylo tedy několik: zejména výhradní použití kupovaných látek, jednodušší forma a nedostatek náročné výzdoby. Místo domácího modrotisku se šilo z továrního, boty se kupovaly hotové (obecně je doloženo, že odkládání tradičního oděvu začíná přechodem ke kupované obuvi). Zjednodušily se střihy oděvních součástí, takže řemeslníci šili pouze lepší sukně a soukenné kabátky, ostatní mohla zhotovit žena sama. Živůtek poloněmeckého kroje se zapínal na knoflíky nebo na háčky. Nebylo potřebí specialistek na šití a škrobení čepečků, každý se mohl k jakékoli příležitosti ustrojit sám bez pomoci oblékačky. Konečně místo tradičních výšivek se našívaly stuhy, porty, krajky, korálky. Punčochy se kupovaly černé módní, bílé vlněné (vroubkované) pletli původně na prodej ovčáci, později zaměstnanci na železnici (hradlaři apod.). Doma se vyráběly jen třásně k mušelínovým šátkům, korále a věnce. Nositelky poloněmeckého kroje tak byly zcela nezávislé na komunitě. Poloněmecký kroj přitom nebyl o mnoho levnější než tradiční, protože se vše musilo kupovat za peníze, zejména krajky, stuhy a další doplňky byly drahé, zatímco domácí textil se dal v rámci komunity vyměnit za naturálie nebo odpracovat.
Barvy se zachovávaly podle tradice - všechny sukně kromě letních všedních byly černé, zástěry všední a pochůzkové byly modré, do kostela nosily ženy „modré“ nebo „zelené“, dívky „červené“; bílá s bílými punčochami byla určena na svátek, někdy ještě i jako smuteční.
Formy se uchovaly - stejný střih kitliku (rukávky šila každá žena podle svého), způsob úvazu šátku, stejné stuhy do pasu, z jakých se v tradičním oděvu šily šnorky a nacolné banty, stejné byly spodní sukně, a zástěry z bavlněného saténu se šily ze stejného materiálu jako tradiční saténové halby. Žádný prvek tradičního oděvu nebyl převzat zcela přesně, archaické součásti se nepřejímaly vůbec (lapka, smugata lapa, plachta, rubišćo). Místo z domácího plátna se bílé součásti hotovily z bílého damašku.
Nové materiály: vedle lněného damašku se kupoval hedvábný batist, bavlněné tkaniny, strojem vyšívané látky a stuhy, tkané a šité krajky. módou se inspiroval střih rukávků kitliku, jaky, vlasy se natáčely kulmou. Celé se kupovaly černé punčochy, mušelínové šátky, jednobarevné vlněné šátky na hlavu, stuhy do pasu, sametky na krk, korálky, flitrové věnce a kytky.
(DOKONČENÍ)

Spolek česko-lužický
si vás dovoluje pozvat
na
I. novoroční setkání s lužickosrbskou mládeží
v pondělí 28. prosince 1998 v 18,30 hodin koncertní síň restaurace Na slamníku v Praze 6, Wolkerově ulici 12 zahraje a zapěje Ahmed má hlad (balkánský rock) a snad i někdo jiný
vstupné: 20,- Kč

Varnsdorf

17. 12. 1998 v 1830 hod. v městské knihovně
bude čtenářům představen almanach nejmladších lužickosrbských básníků
Na druhé straně slunce (básně v originále a souběžně v českém překladu). Lužickosrbští básníci budou přítomni.
Večer pořádá městská knihovna a poetické studio Doteky, organizuje básník a překladatel Milan Hrabal

ZPRÁVY Z domova Schůze výboru SČL dne 7. 11. 1998 v Praze stanovila záměry činnosti Spolku v roce 1999. Připravuje se zejména zájezd do Dolní Lužice a připomínka 100. výročí narození novináře Jurije Wićaze-Praského. Ještě v letošním roce bude zřízena vlastní stránka SČL na Internetu. zs Přednáška prof. Dr. Ingolfa Erikssona (Otto-Friedrich-Universität Bamberg) Die Main-, Regnitz- und Naabwenden - Slawen in Nordostbayern und ihre Bedeutung für die Landesausbau (Slované na Mohanu, Regnitz a Nábě - Slované v severovýchodním Bavorsku a jejich význam pro kolonisaci) se konala dne 10. listopadu 1998 v Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou FFUK v Praze. Čeští archeologové měli možnost seznámit se s nejnovějším stavem znalostí o dějinách slovanského osídlení severovýchodního Bavorska, které v tomto ohledu patří v rámci Německa k dosud nejhůře prozkoumaným oblastem. - Písemné prameny se o zdejších Slovanech zmiňují pouze útržkovitě; Fredegarovy zprávy o Sámově říši se mohou podle některých názorů vztahovat i na toto území; k r. 793 je zaznamenána aktivita biskupství würzburského, založeného r. 741, k pokřestění zdejších Slovanů - zřízení 14 misijních kostelů; založení biskupství bamberského r. 1007 bylo také misijním počinem, předpokládá se však, že původní místní Slované byli již dlouho křesťané a působení směřovalo spíše vůči nově přišlým kolonistům z jiných oblastí, dosud pohanských (prof. Eriksson považuje za pravděpodobné, že přicházeli mimo jiné i z Čech). V dokumentech bamberské synody se ještě r. 1059 konstatuje, že zdejší Slované se kloní k pohanským zvykům, zanedbávají křesťanské povinnosti a církevní poplatky, zatímco r. 1087 už o Slovanech není ani zmínky. - Archeologických nálezů interpretovatelných s jistotou jako slovanské je velice málo. Keramiku - většinou zlomky, jen málokdy celé nádoby - lze řadit do 7.-8. stol., nálezy z 9. stol. jsou řídké a sporné, do pozdějšího období už nelze datovat prakticky žádné. Pouze o jednom hradišti (Laineck u Bayreuthu) lze uvažovat jako o slovanském, a to na základě konstrukce opevnění, která má obdoby v jiných oblastech osídlených Slovany; jinak zde žádný typicky slovanský materiál nalezen nebyl. Pohřebiště ze 7.-8. stol. nejsou v dané oblasti dosud známa, příčinou je snad malá nápadnost chudých žárových hrobů, doložených pro toto období jinde; zcela nedávno prozkoumané pohřebiště Barbaraberg u Speinshartu v Horní Falci (161 zjištěných hrobů tvoří jen jeho část) kolem kostela z 10. stol. však doložilo značně delší trvání slovanského osídlení: za nepochybně slovanské se považují hroby žen a dívek s esovitými záušnicemi - ozdobami původně našitými na pokrývkách hlavy, čelenkách apod., které jsou např. v českém prostředí v této době zcela běžné. Vzhledem k tomu, že ze 71 nalezených kusů bylo 37 stříbrných (ostatní z bronzu a železa), usuzuje se, že zde pohřbívala skupina lidí, která měla vyšší sociální postavení, snad jakási „šlechta“; snad šlo o kolonisty, pro něž byl také vystavěn kostel. - Dalším pramenem jsou místní jména slovanského původu, která však zatím převážně neprovázejí archeologicky zjištěné pozůstatky slovanského osídlení. - Na základě dnešních poznatků tedy můžeme rekonstruovat situaci, kdy určitá složka obyvatelstva, která hrála v osidlování severovýchodního Bavorska nezanedbatelnou roli, v poměrně krátké době ztratila svou svéráznou hmotnou kulturu. V polovině 11. století, kdy tam slovanské etnikum podle písemných zpráv žilo a mělo evidentně dochované vlastní původní zvyky a představy, jej už nejméně po dvě stě let v archeologických pramenech prakticky nemůžeme zachytit. Z. Sklenářová Zasláno redakci V sobotu 17. 10. 1998 jsem navštívil s rodinou opět po dvou letech Lužici. Chtěl jsem ještě poslední víkend zhlédnout výstavu k 750. výročí založení kláštera Mariina Hvězda v Pančicích-Kukowě a hlavně jsem chtěl osobně odevzdat písemné pozvání představitelů Okresního úřadu v Jičíně našim lužickosrbským přátelům k účasti na tradičním festivalu „Jičín, město pohádky“ v roce 2 000, kdy bude mít festival pracovní název „Pohádky z celého světa“. Zástupce okresu pan JUDr. J. Veselý v pozvání píše, že by organizátoři uvítali „jak lužickosrbský folklor, tak i pohádky ať již hrané loutkoherci nebo dospělými, popřípadě lužickosrbské písně nebo pouliční divadlo“. - Pozvání jsem odevzdal při osobní návštěvě svému příteli Mirko Šmitovi z Worklec, řediteli nižšího stupně ZŠ v Chrósćicích. Slíbil mi, že vše projedná v Domowině i ve Školském spolku. - Věřím, že v roce 2 000 budeme moci uvítat lužickosrbské přátele v našem okresním městě a že jejich návštěva probudí u nás zájem o tento málo početný slovanský národ a jeho bohatou kulturu. PhDr. Jan Tomíček Pěvecký soubor Lipa v Praze. Nedlouho po úspěšném turné na severovýchodní Moravě navštívil ve dnech 10. a 11. října 1998 pěvecký soubor Lipa Prahu. Tento soubor z Pančic-Kukowa pod vedením pana učitele Jurije Šołty přijel do Prahy s tím, aby připomněl 750. výročí kláštera Marijina Hwězda. Na setkání, organizovaném Sdružením přátel Lužice, zazpívali naši hosté první den svého pobytu na slavnostním koncertě v dominikánském klášteře na Starém Městě v Praze. V úvodní části koncertu dr. Zdeněk Boháč informoval přítomné o úspěšném působení Lipy v Lužici i v zahraničí od jejího založení v r. 1907. Vyslechli jsme celou řadu lužickosrbských písní, ale i píseň českou a německou. Sbor pod taktovkou Wolfganga Fristera, s průvodním slovem Jurije Šołty a Leńky Andersowé měl u posluchačů veliký úspěch. - Na cestě po Karlově mostě naši hosté nejen obdivovali překrásné panoráma Hradčan a Strahova, sochy jejich slavného rodáka Jäckela, ale k potěšení kolemjdoucích zazpívali lužickosrbskou píseň. Následující neděli zpíval sbor při sváteční bohoslužbě u sv. Jiljí a poté navštívil památné místnosti a knihovnu Lužického semináře na Malé Straně, kde byli seznámeni s jeho minulostí i činností Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea v Praze. Zdeněk Boháč Partnerské vztahy obcí s Lužicí. Mnohaleté styky českých škol, sportovních klubů nebo pěveckých souborů s lužickosrbskými partnery nejsou novinkou. A přece mám radost z toho, že i v poslední době vznikají spontánně nová přátelství. - Ménětřídní základní škola ve Starých Splavech u Máchova jezera navázala kontakty s jednou ze tříd školy typu A v Chrósćicích. V plánu je vzájemná korespondence, výměna obrázků a fotografií, poštovních známek a drobných dárků. Připravují se i vzájemné autobusové zájezdy během víkendů, při nichž by se konaly společné kulturní a sportovní programy a soutěže i výlety do okolí. - V září t. r. mě požádali zástupci obce Nová Ves u Liberce, abych jim pomohl navázat přátelské styky s některou obcí v Horní Lužici, kde je slovanský prvek dosud velmi silný. Napsali jsme dopis do Ralbic s oznámením, že bychom v budoucnu chtěli navázat partnerské vztahy s některou vesnicí v okolí. Odpověď přišla velmi brzy a 5. listopadu jsme vyjeli na průzkumnou výpravu. Starosta a jeho zástupce chtěli projet a na vlastní oči vidět několik obcí, aby je porovnali se svou vlastní vesnicí co do velikosti, polohy ap. Původně jsme nechtěli nikoho navštívit, vždyť jsme přijeli inkognito a zcela neohlášeni. V Ralbicích jsme si prohlédli hřbitov, místní srbskou základní školu, prošli jsme se vesnicí. Dostavil se první šok, vyvolaný vzornou úpravností obce. Pozlacená boží muka, stříhaný trávník - to jsou věci, na které se v severočeských vesnicích příliš nedbá. I když od konce války uplynulo více než půlstoletí, leckde to dodnes vypadá, jako by tu válečná vřava skončila teprve nedávno... - V Róžantě, kde je obecní úřad (gmejnski zarjad) střediskové obce, jsme neodolali a navštívili pana starostu Ryćera. Přijal nás velmi srdečně a zatelefonoval do Njebjelčic tamnímu starostovi, že tam zanedlouho přijedeme. Poprvé jsem vstoupil dovnitř do slavného poutního kostela, ve vsi se zrovna pořádá výstava srbských lidových krojů, v místním obchodě mohli zástupci Nové Vsi na vlastní uši slyšet, že běžnou každodenně používanou řečí místních obyvatel je hornolužická srbština. Také celé jednání s panem starostou probíhalo v srbštině. - Projeli jsme osadou Pěskecy a po krátké chvíli jsme zastavili před obecním úřadem v Njebjelčicích. Starosta Tomaš Čornak je mladý a mimořádně sympatický muž, který s námi nejen ochotně projednal možnosti vzájemných styků (požárníci, fotbalové mužstvo, dětský soubor), ale provedl nás i vesnicí. A bylo se na co dívat. Vzorně udržované domy, sportovní areál, hrázděná stavba, kterou starosta uchránil před zbouráním a která se přestavuje na ubytovnu a klubovny pro spolkovou činnost v obci atd. Právě zde si zástupci severočeské vesnice uvědomili, jaký rozdíl je mezi vztahem obyvatel k jejich obci v Lužici a u nás. Dozvěděli jsme se, že již po osm let se v červenci koná ve zdejším parku folklorní program skupin z Francie, Polska a České republiky. Přitom má tato lužickosrbská obec pouhých 450 obyvatel. Je tu vysoká nezaměstnanost, a mnoho místních lidí denně dojíždí za prací nejen do Budyšína (asi 25 km), ale i do Drážďan (asi 60 km), a to většinou vlastními auty. K problémům patří také snižující se porodnost, což má negativní dopad na zřizování srbských tříd. - Návštěva lužickosrbského venkova byla nesmírně poučná a zajímavá. Odjížděli jsme s mnoha náměty k přemýšlení. Proč tam to jde a u nás ne? Kriminalita v těchto katolických končinách prý není ani dnes problémem. A ten pořádek okolo stavení je naprostou samozřejmostí. F. Vydra Brněnský básník Josef Suchý přednášel 22. 10. 1998 v Ústí nad Labem v dominikánském klášteře na téma Dějiny a literatura Lužických Srbů. J. Drbohlav V pořadu Dobré jitro (6:30 - 8:00 hod.) Českého rozhlasu, stanice Praha 1. 11. 1998 informoval přítel Lužických Srbů Mirek Kovářík na základě článku Ludwiga Ely (otištěném v Česko-lužickém věstníku č. 10) o nynější situaci Lužických Srbů v souvislosti s ostatními menšinami v NSR. Zmínil se také o lužickosrbských pojmenováních měsíců. V severočeském rozhlase o Lužických Srbech. V den státního svátku 28. října vysílal Český rozhlas v Ústí nad Labem padesátiminutovou relaci o Lužici. Iniciátorem této myšlenky byl Milan Hrabal z Varnsdorfu. - Pracovníci rozhlasu M. Kulhánek a P. Horák věnovali přípravě téměř hodinové relace mnoho péče. Po stanovení koncepce programu natočili inteview s PhDr. F. Vydrou v Chrastavě a hned následujícího dne se vydali s aparaturou do Budyšína, aby položili několik závažných otázek několika předním činitelům současné Lužice. Na otázky odpovídal předseda Domowiny J. Brankačk, ředitelka srbského gamnázia R. Šěnowa, ředitelka nakladatelství Domowina Ludmila Budarjowa, z Nadace za serbski lud M. Suchy, ředitel Srbského muzea Tomasz Nawka a šéfredaktor Srbských novin a předseda Svazu lužickosrbských umělců Benedikt Dyrlich. Program byl podbarven melodiemi nejen lidové a klasické lužickosrbské hudby, ale i melodiemi současných skladatelů. - V programu získali posluchači nejen informace o minulosti nejmenšího národa, o folkloru a jazyce, který mohli slyšet v originále, ale byli seznámeni i s problémy dneška, mezi něž patří vysoká nezaměstnanost v dvojjazyčné Lužici, klesající porodnost a s ní spojený úbytek dětí ve školách, hrozba snížení státních dotací na kulturní rozvoj atd. - Ústecký rozhlas nabídl program i centrálnímu rozhlasu v Praze, takže je naděje, že se s ním brzy seznámí i široká veřejnost. Jde pravděpodobně o nejdelší a nejpodrobnější relaci o Lužických Srbech za celá dlouhá desetiletí. -va- Zájezd Svatovavřineckého chrámového sboru do kraje lužických Srbů. - V sobotu 5. září 1998 se scházíme v 5 hodin ráno u kostela na naše druhé zahraniční vystoupení. To první jsme měli v červnu 1994 v poutním kostele Panny Marie na Pöstlinbergu u Lince. Dnes ale jedeme k našim slovanským přátelům a tak i náš program je odlišný - místo latiny zazní čeština - budeme zpívat „Česká mše G dur“ od současného skladatele Josefa Štrunce. - Naši cestu nastupujeme s určitým napětím a očekáváním, od posledního zájezdu již uplynulo hodně času a v našich řadách je několik nových členů. Cestou ke hranicím se modlíme za úspěch naší cesty i vystoupení a těsně před nimi, ve Varnsdorfu se setkáváme s druhým autobusem. Ten je obsazen jilemnickými farníky s naším duchovním správcem ThDr. Václavem Zemancem. Společně pak pokračujeme dál, projíždíme kolem Budyšína, sledujeme krajinu, obce, města, vše čisté a upravené a zanedlouho zastavujeme v Radiboru. Zde se nás ujímá pater Ščepan Devan, překvapuje nás výbornou češtinou a vede nás do cíle naší cesty - cisterciáckého kláštera Marienstern v Panschwitz-Kuckau. Čas rychle ubíhá, napětí stoupá a náš dirigent ing. Josef Šobáň nás ještě upozorňuje na obtížné části mše, nabádá k maximálnímu soustředění a pozornosti a na rozezpívání ještě zpíváme několik mariánských písní. - To ale již vidíme věže kláštera, zaparkujeme na okraji města a za chvíli vcházíme branou do areálu kláštera, kde celému nádvoří vévodí kostel, ve kterém budeme zpívat k poctě Panny Marie. Vcházíme do něho s pokorou a zbožností , obdivujeme výzdobu a vzhlížíme vzhůru ke kůru, kde máme za pár okamžiků zazpívat skladbu, kterou jsme tak pečlivě nacvičovali. Po uvítání v sakristii však zjišťujeme, že kůr patří do klausury, takže nám je k dispozici na boku hlavní lodi nový, ale maličký kůr, sice s novými varhanami, ovšem tak pro zpěvácký kvartet, zatímco nás, zpěvu chtivých, je s dirigentem a varhaníkem rovných 30. Zavrhujeme možnost, že bude zpívat jenom část sboru, cvičili a těšili se přece všichni a stoupáme tedy po úzkých schodech na malý, bílý „balkónek“. Abychom se na něj vůbec srovnali sundáváme kabáty a odkládáme je v malé místnůstce. Soprány a alty se tlačí kolem varhan, ovšem pro mužské hlasy tu již místo nezbylo a tak tísní na přilehlé chodbičce. - Pak ale již zazní od sakristie zvonek a mše svatá začíná. Na dirigenta vidí tak asi polovina zpěváků, zbytek zpívá „poslepu“. Po prvních taktech se aklimatizujeme v tomto stísněném prostoru, takže k žádným vážným „karambolům“ nedochází, zvláště když každý ze sebe vydává i v těchto podmínkách všechno. Po dozpívání si všichni oddechli, že je to za námi. Bylo to obtížné pro všechny, nejvíce však pro dirigenta. Abychom ještě trochu vylepšily dojem, dáváme po mši v podání našich sólistů ještě dva přídavky - Ave Maria od J. N. Kraale a Salve Regina od F. Sasky. Škoda, že tato naše akce nebyla více avizována mezi našimi slovanskými bratry, pro které jsme přijeli zazpívat a více se jich v kostele sešlo teprve ke konci mše. - Po mši jsme navštívili výstavu „Čas a věčnost“ otevřenou k 650. výročí založení kláštera. Byla opravdu krásná, jen času jsme na ni měli málo, protože nás očekával oběd v nedalekém ústavu pro mentálně postižené, během něhož jsme, opět výbornou češtinou, podané vysvětlení ke zhlédnuté výstavě a seznámení s problémy srbské menšiny v Německu. Po něm jsme odjeli do Róžant, kde jsme si prohlédli zdejší mariánský kostel a občerstvili se vodou z malé studánky u právě opravované kapličky. Další naší zastávkou byl Ralbicy, kde nás u kostela sv. Kateřiny zaujal hřbitov zapsaný na seznamu památek UNESCO. Zde si jsou všichni zesnulí zcela ve všem rovni - od bílého kříže až po květinami ozdobený hrob. Poslední naší zastávkou byl Croscy. Tam jsme po prohlídce kostela Nanebevstoupení Páně měli na faře připravené malé občerstvení, během kterého nám pater Salevski bezvadnou češtinou podal výklad z dávné i současné historie Lužice. - Počasí nám po celý den přálo a tak jsme se vrátili domů bohatší o mnoho pěkných zážitků. Cestu zpět jsme téměř celou prozpívali. Tak tedy proběhlo druhé „zahraniční turné“ našeho Svatovavřineckého chrámového sboru. - Pro lepší vzpomínání po létech zapsal 22. října ing. Vladimír Novák, regenschori u sv. Vavřince v Jilemnici Poznámka: Redakce text nijak neupravovala. Z Horní Lužice Dojmy laika z výstavy století v Pančicích Jak jsme se již na stránkách našeho časopisu zmiňovali, probíhala v Pančicích 128 dní výstava k slavnému 750. výročí založení cisterciáckého kláštera Marijina Hwězda. Podnět k založení dal kamjenský velmož Bernard v roce 1248 a nynější výstava byla shrnutím všeho toho dění, které se kolem kláštera a především v něm samém sběhlo. Bylo toho zajisté víc než dost, o čemž nás přesvědčily 4 oddíly, do nichž byla výstava rozdělena. Návštěvníky uvítal vyšperkovaný dvůr, na němž se každý předmět skvěl nebývalou nádherou a precizní úpravou, ať už šlo o budovy sakrální nebo užitkové včetně bývalé stodoly, která fungovala jako kavárna, vždy plná odpočívajících návštěvníků, kteří se tu vzpamatovávali z té přemíry nádhery a informací, které skýtaly názorně a přehledně uspořádané exponáty. Pro návštěvníky bylo štěstí, že každé ze čtyř oddělení bylo v zásadě samostatné a že se exponáty doplňovaly, takže např. při přeplněné „jedničce“, kde bylo soustředěno nejstarší období, bylo možno začít třeba čtyřkou, v níž bylo období 15.-20. stol. A právě toto oddělední co do vystavených exponátů bylo nejsrbštější. Mohli jsme tu obdivovat Jakubicův rukopis překladu Nového zákona z r. 1548, první lužickosrbský tisk - Mollerův dolnolužický Katechismus a kancionál z r. 1574, Frenclův překlad Nového zákona do horní lužické srbštiny z r. 1706, osudnou darovací listinu Ferdinanda II., jíž se zříká obou částí Lužice ve prospěch Saska, a řadu dalších exemplářů vzácných dokumentů; seznamovali jsme se tu rovněž s podobami reformátorů církve, panovníků a mocných osobností tohoto světa vkusně umístěných na lehce vlajících pruzích panelů, zavěšených od stropu do prostoru místnosti. Kroje, zvyky, obyčeje a lidové zábavy plnily další pokojíky těchto hostinských prostorů, umístěných nad restaurací. Na spojovací chodbě pak na nás shlížela řada podobizen místních abatyší se vší vážností a důstojností z olejomaleb dávných i nedávných mistrů. Poslední z nich, tuším čtyři, jsou už jenom fotografie. Nynější abatyše, dnes zastávající úřad, je Srbka, rozená Wawrikec. - Druhé oddělení, které jsme vzhledem k menší přeplněnosti navštívili, byla křížová chodba kláštera, jež není běžně přístupná, neboť je součástí klauzury. Pro tuto výstavu byla z uzavření vyňata a vyplněna množstvím sakrálních plastik 13. stoletím počínaje. Prolínaly sed tu různé styly, jak na sebe působili umělci ze sousedních i vzdálenějších lokalit. Od líbezných českých madon, které se sem zatoulaly především v době společného království, přes přísnější slezský styl až ke známým německy inspirovaným postavám. Překvapila nás nejedna propojenost s bližším i vzdálenějším světem i názornosti středověku, kdy např. z těla Kristova, když mu byl při velikonočních obřadech probodnut bok, skutečně vytékala krev. Postava byla totiž opatřena váčkem s krví, a když „biřic“ v ta místa bodl, vylil se obsah váčku na povrch. Při nanebevstoupení mizela postava Kristova v kopuli chrámu, až lidským zrakům zmizela v podkroví, kam už nebylo možno dohlédnout. V zástupech návštěvníků se mísily jazyky několika národů, český nevyjímaje. Potkali jsme mimo jiné skupinku vysokoškoláků z Karlovy univerzity, které vedl jeden z našich předních odborníků na středověk profesor Homolka. Po těchto dvou odděleních i na nás padla únava a naše kroky směřovaly - do „stodoly“ na kafíčko se zákuskem. Nezdrželi jsme se dlouho a naše další cesta vedla do knihkupectví. Potěšením pro serbomily byla odděleníčka s lužickosrbskými knížkami, kazetami a cédéčky s nahrávkami lužickosrbské hudby. Nevynechali jsme ani trh s uměleckými předměty, který byl umístěn venku v prostorách dvora. Zaujala nás lužická keramika svou typickou modří i pavími oky a filatelistický krámek, v němž nechyběly posledně vydané dvojjazyčné známky (první v SRN) se slavnostními, rovněž dvojjazyčnými razítky. Neodolali jsme a malé vzpomínky jsme si vezli s sebou. Podmračené počasí, které se až dosud „drželo“, se na nás začalo spouštět drobnými kapičkami a my jsme raději vstoupili do oddělení číslo 1. Prehistorie ve své nejvyšší tajemnosti na nás dýchla hned z prvního exponátu. Dvojice magických postav slovanských pohanských božstev vyrobená mistrnou rukou ze dřeva a po dlouhá staletí skrývaná v bažinách Meklenburska, někdejší vlasti slovanských kmenů, náležejících k Obodritům. Byl to pro mne jeden z nejsilnějších zážitků. I v tomto oddělení byla spousta informací o Slovanech, i když, jako ostatně všude, výhradně německy. Toto oddělení bylo sice neveliké, ale exponáty - listiny, sošky a předměty denní potřeby - ty nejstarší a nejvzácnější. Teď když se den skláněl k večeru, zbývala nám už jenom ta poslední část. Malou oklikou přes můstky Klóšterské wody jsme zavítali do improvizovaného „stanu“, který byl umístěn za vodou v blízkosti, vlastně v těsném sousedství, klášterní zahrady, kterou mimochodem opečovává Sonja Hejduškowa a kde názorně označené rostliny mají na štítcích kromě německých a latinských i jména lužickosrbská. Tak tedy v tomto stanu byla umístěna stará řemesla s přehlídkou prastarých nářadí a nástrojů, skříň s přihrádkami apatykářských potřeb a léčiv a řada exponátů z nejrůznějších oborů zemědělství. Jako včelaře mě zaujal víc než dvoumetrový klát, jaký jsem v této délce ve sbírkách dosud neviděl. Nezbylo než se rozloučit s neobyčejným zážitkem a vydat se zpět do Nowé Wjesky k našim hostitelům - manželům Šołtovým. - Výstavu navštívilo více než 300 000 návštěvníků. Bohumil Malotín Pražané na jubilejní výstavě v Lužici Velkolepá výstava v klášterním areálu Mariiny Hvězdy, uspořádaná k 750. výročí tohoto kláštera v Pančicích-Kukowě upoutala mnoho lidí. Mezi nimi byli i pracovníci pražského Městského muzea, kteří podnikli předposlední zářijový víkend dvoudenní tematický zájezd do Lužice. Hned první den navštívili klášter a prohlédli si nejen expozici raných dějin kláštera, ale i slovanského osídlení v Lužici, především však výstavu plastik, obrazů, relikviářů a liturgických předmětů v křížové chodbě kláštera. Pro mnohé české návštěvníky bylo překvapením, že přinejmenším třetina exponátů měla vazby na naši vlast, což je svědectvím o intenzivních stycích Lužice s českým prostředím ve středověku i raném novověku. Nelze opomenout, že i pro mnohé německé návštěvníky z Lužice a Saska to bylo překvapení a mnozí z nich se netajili s tím, že při návštěvě této výstavy objevili svou slovanskou minulost. V pozdním odpoledni seznámil předseda Sdružení přátel Lužice, který tuto skupinu doprovázel, účastníky pražské exkurze s pamětihodnostmi okolí kláštera i starého Budyšína. Druhý den tematického zájezdu byl věnován východním částem Lužice, především Žitavsku a Zhořelecku. Ti, kteří zatoužili se opět vrátit do lužickosrbského prostředí, měli příležitost v neděli odpoledne zhlédnout v Pančicích-Kukowě poutavý alegorický průvod, v němž asi 700 místních občanů z přilehlých vesnic zachytilo v padesáti živých obrazech historický vývoj jihozápadní Lužice od příchodu Slovanů, založení kláštera, až do současnosti . Pozdní nedělní odpoledne pak náleželo především mládeži, která na klášterním dvoře pobavila na dva tisíce lidí. Zdeněk Boháč Více než pouhá turistická cesta do Horní Lužice V poslední době jsme mohli mnohokrát číst, že zájem českých turistů a cestovatelů o Lužici upadá, že od spíše nákupních cest ještě ke konci osmdesátých let se počet návštěv Čechů v Lužici snížil na minimum. Krajina Lužice přitom zůstává vlídnou, malebnou, příjemnou a tedy i přitažlivou, města a obce, jejich historické památky, jsou opravovány a zvelebovány a životní prostředí se zlepšuje. - Nejen tento fakt, ale i některé další podněty vedly k tomu, že se ve druhé polovině září r. 1998 Hydrotechnická cestovní společenost z Prahy vydala na svých tradičních podzimních tematických zájezdech do Horní Lužice. 32 účastníků zájezdu, vybavených dosti podrobnými turistickými a kulturněhistorickými informacemi, četnými poznatky z Česko-lužického věstníku atd., navštívilo v krásném slunečním dni Žitavu, lázničky Ojvín v Žitavských horách, Ochranov, Lubij a Budyšín. Více se pochopitelně nestačilo. Kromě četných a nezřídka dvouhvězdičkových a tříhvězdičkových památek (např. kostely sv. Petra a sv. Jana, staré gymnázium a z gruntu opravované konírny v Žitavě, bohatě zdobený renesančně-barokní luteránský kostel pod zříceninami gotického kláštera v Ojvíně, barokní dispozice a budovy modlitebny, rezidencí ap. v Ochranově, půvabná radnice, dům U zlaté lodi, Petrský a Jánský kostel v Lubiji a přečetné památky Budyšína) jsme se snažili vcítit do atmosféry předznamenané četnými historickými křižovatkami, blízkým jazykem, v některých úsecích dějin podobným duchovním prostředím, kulturou a osudy malého houževnatého národa. Pocítili jsme zdejšího genia loci, který na nás zapůsobil ve své prostotě a velkoleposti zároveň. Před cestou do Horní Lužice na nás verše Bena Budara působily poněkud pateticky. Ne tak po návratu. Buďtež aspoň některé znovu připomenuty: „A tola mamy rjany kusk zemje/ a w njej swoje korjenje./ Tu naš dom je,/ škit a naš schow,/ tu rosće nam chlěb,/ tu je dźědowy row.“ A. Patera Pravnuk faráře Jana Kiliana (který v r. 1854 s 600 Lužickými Srby emigroval do Texasu) farář Victor Kilian (z města Temple v Texasu) přijel na dva dny do Lužice. Navštívil Budyšín, Delany, Bukecy, Kotecy a Wukrančicy. Victor Kilian přijel se svou ženou, synem Tedem a jeho nevěstou. Ted Kilian ovládá češtinu, pobývá t. č. na studijním pobytu v Praze a zde si našel i českou nevěstu Táňu. Své dojmy farář Victor Kilian vypsal v lužickosrbském večerníku. Př 9. 10. 1998 Televizní vysílání v horní lužické srbštině hned tak nebude. Prohlásil to na „Mezinárodních dnech sdělovacích prostředků evropských národních skupin“ (Mjezynarodne medijowe dny europskich ludowych skupin), zahájených v Budyšíně 8. 9. 1998 ředitel MDR prof. dr. Udo Reiter v rozmluvě se Serbskými nowinami. Odůvodnil to tím, že MDR vysílá do tří spolkových zemí pomocí družice na poměrně velké území. Do tohoto programu už není možno začlenit hornosrbské televizní okénko. Závadu může odstranit až digitální technika nejdříve za 5 let. Ředitel Reiter však slíbil, že od prosince 1998 bude MDR vysílat každou neděli Večerníček (pěskowčik) také v horní lužické srbštině. - K tomu připojil noticku Benedikt Dyrlich: Potřebujeme právní úpravu pro sdělovací prostředky. „Jestliže chtějí menšiny něčeho dosáhnout, potřebují silné zákonodárství.“ Tohle bylo jedno z důležitých vyjádření v přednášce prof. Petera Neldy na Mezinárodních dnech sdělovacích prostředků dopoledne v Budyšíně. Odborník pro sdělovací prostředky ve Výzkumném středisku v Bruselu tím shrnul požadavek slov, která se na fóru, dobře organizovaném, opětovně točila okolo otázky: Jakým způsobem je možno v sjednocující se Evropě přivést v život právo národních skupin a národních menšin na sdělovací prostředky. - Jak ministr dr. Karl-Heinz Lambertz z Belgie zdůraznil, není realizace tohoto práva ve skutečnosti na žádné rovině mezinárodních vztahů na naší pevnině dosud vyhovujícím způsobem zaručena - proto jsou menšiny a národní skupiny v Evropě, pokud jde o sdělovací prostředky, vlastně bez práva. My Lužičtí Srbové tento stav - a to dokonce ředitel MDR prof. dr. Udo Reiter veřejně uznává - pociťujeme bolestně jako nespravedlnost. - Řečníci dnes dopoledne však zároveň poukazovali na obtížné východisko z tohoto bezpráví: Více než dosud musí menšiny ve společenství a v partnerství s většinami - a také s jejich politiky - bojovat o sepsání svých médiových práv na evropské rovině. - I dny sdělovacích prostředků v Budyšíně přispívají tomu, abychom si tento úkol a nárok uvědomili. SN 9. 9. 1998 Z Dolní Lužice (Sestavil B. Malotín) Volání po zavedení lužickosrbkých mší v Dolní Lužici bylo vyslyšeno teprve před 10 lety, když už se mnohým zdálo, že nebude pro koho dolnosrbské bohoslužby obnovovat. Za těch 10 let bylo připraveno a celebrováno 75 bohoslužeb a podle statistik se jich zúčastnilo 6636 věřících. Je to opět další projev srbskosti Dolní Lužice. České styky s Lužicí jsou v polsední době stále živější, přesvědčuje nás o tom i článek dr. Františka Vydry popisující zájezd chrastavské skupiny zájemců, kterou sám vedl, do Lužice. NC39 Členové chotěbuzské Domowiny navštívili Kašuby, kde mimo jiné zjistili, že kašubština je mezi lidem užívaná asi jako dolnolužičtina v Lužici. Teprve od r. 1989 je možno navštěvovat hodiny kašubštiny ve škole. Přesto Poláci považují Kašuby za samostatný národ. O zachování jazyka a kultury se snaží Pomořsko-kašubské sdružení, které má 7 000 členů v 70 skupinách. Velkým pokrolkem posledních měsíců je skutečnost, že Kašubové tvoří jediné vojvodství, na což je jejich poslanec pan Kazimierz Kleina hrdý. (Lužice je naproti tomu roztrhána do tří spolkových zemí!) NC40 Jakubicův pomník v Lubanicích světili srbští a polští protestantští a katoličtí duchovní a oslav s tím spojených se zúčastnila řada oficiálních osobností z Lužice, smíšený sbor polsko-srbský a další zájemci. NC41 Farní pěvecký sbor z Ralbic přivábil na svůj koncert do Drjenowa (10. 10.) víc než sto posluchačů z bližšího i vzdálenějšího okolí. Kromě sboru, který má víc než stoletou tradici, přijeli na koncert také instrumentalisté, z nichž nejvíce zaujal 13letý Markus Bjeńš, který hrál na xylofon, a jeho bratr Daniel, jakož i flétnistka Diana Matikowa; a tak ralbický sbor „Lilija“ spolu s instrumentalisty zdárně prohlubuje kontakty mezi Horní a Dolní Lužicí. A ještě jednou z hudebního života. Dolnosrbský skladatel Detlef Kobjela nacvičuje sborové části z připravované první dolnosrbské kantáty se sdruženými dolnolužickými sbory. Autorem kantáty je on sám. NC42 Z ciziny Na XII. slavistickém sjezdu koncem srpna v Krakově (konají se zpravidla každých 5 let, pokaždé v jiné slovanské zemi) se sešlo více než 1 000 vědců z celého světa. Účastníky pozdravil osobně prezident Kwaśniewski, mezi čestnými hosty byli 4 ministři a řada dalších nejvyšších představitelů polského veřejného života. Na sjezdu byl vyznamenán čestným doktorátem Jagellonské univerzity jako jediný prof. dr. dr. h. c. Hinc Šewc, ředitel Institutu za sorabistiku na univerzitě v Lipsku v. v. Př 2. 10. 1998 Lužickosrbskému vědci blahopřejeme k této vysoké poctě. Středofrancké krajské město Ansbach si prvního května připomnělo 1250. výročí své první listinné zmínky - poděkování papeže Zachariáše hraběti Gumbertovi za založení benediktýnského kláštera. Při této příležitosti vydaly Fränkische Landeszeitung 29. IV. 1998 zvláštní přílohu 1250 Jahre Ansbach. O podíle hornomohanských Srbů na rozvoji města se píše na straně 2 jak v Kronice pod letopočtem 911, tak v článku Christiny Becklerové, jež se vrací k předání kláštera würzburskému biskupství, které rozšířivši klášter o velkostatek věnovalo se oproti předchozímu majiteli, řádu sv. Benedikta, více styku s obyvatelstvem. „To se mezitím rozrostlo příchodem Srbů z Dolních Frank, jež připomíná většina míst s koncovými slabikami -winden (Bernhardswinden, Ratzenwinden atd.). Původně to byli Švábové, kdo se usadil na dnešním území města. Od nich podle vlastivědce Adolfa Bayera zdědili Anbašané houževnatost a píli, kdežto od později přišedších Franků pochází inteligence a přizpůsobivost." Přesazením Srbů z Vierethu u Bamberka do ansbašských klášterních lesů, především za účelem jejich kácení, otvírá Michael Kahnt přehled městských dějin přistěhovalectví. Po Wendech následovali pobělohorští vyhnanci z Horních a Dolních Rakous, hugenoti z Francie, protestanti ze Solnohrad, šlechta po francouzské revoluci, Němci v druhé polovině 40. let našeho století, hospodářští imigranti z Německa, Itálie, Řecka, Turecka a dalších států, jakož i Němci z bývalého Sovětského svazu. Článek na straně 30/31 je doprovázen fotografií orientálně ustrojených žen s dětským kočárkem a podtitulem:„Od nuceného přesídlení Srbů v 10. století po dnešní multikulturní společnost: Ansbach byl vždy znovu cílem uprchlíků." R-l PhDr. Nada Đorđevićová, významná jugoslávská slavistka, zejména bohemistka a sorabistka, bude 12. 12. 1998 v Budyšíně poctěna Mytem Domowiny, nejvyšším lužickosrbským národním vyznamenáním, které se každý rok uděluje vedle lužickosrbským umělcům, vědcům aj. zasloužilým představitelům veřejného života zpravidla i jednomu zahraničnímu pracovníkovi. PhDr. Nada Đorđevićová napsala mnoho pojednání do jugoslávských vědeckých časopisů i do denního tisku a i organizačně se podílela na prohlubování vzájemných styků. Účastnila se i prázdninových sorabistických kurzů v Budyšíně, lužickou srbštinu (stejně jako češtinu) ovládá aktivně. S její činností a životem se lužickosrbští (ale i čeští aj.) čtenáři mohou podrobněji seznámit v knize Křesćana Krawce Jónu je kónc sćerpliwosće (LND Budyšin 1997), v níž je N. Đorđevićové věnována rozsáhlá kapitola Ze Zemuna do Zemuna. - Z vyznamenání se radujeme společně s N. Đorđevićovou a přejeme jí pevné zdraví a uskutečnění jejích dalších vědeckých záměrů. Těšíme se, že se s ní při její cestě do Budyšína setkáme v Praze. J-a

Nové knihy a články

V edici Serbska poezija (svazeček 41, 55 stran), vydávané Kitem Lorencem, jsou otištěny básně Michała Róly (1841-1881), který studoval 10 let v Praze a potom působil jako duchovní v Lužici. Básně (až na jednu) jsou otištěny z rukopisu, dosud byly čtenářské veřejnosti nedostupné.

O dějinách Lužice v severočeském místním tisku

V loňském roce se objevil v místním měsíčníku obcí Jiřetín pod Jedlovou, Dolní Podluží a Horní Podluží na Varnsdorfsku seriál na pokračování o dějinách „Podlužska“, což je autory O. a T. Liškovými prosazovaný termín pro tento kraj. Seriál vychází dodnes, dostal už se k období 15. stol. V prvních částech se zabýval i slovanským osídlením Lužice, a zde se autor (se vší pravděpodobností amatérský historik) dopustil několika poměrně závažných pochybení. Na některé nepřesnosti z prvních dvou částí, a to zejména z prvních dvou odstavců hned první části, bych rád upozornil (Permoník č. 6, roč. V, červen 1997, s. 3, a další dvojčíslí 7-8, s. 5). - V prvním odstavci se píše: „Slované přicházející z východu se začali usidlovat v Horní Lužici a v našem kraji Podlužsku. Byly to zejména kmeny Lužičanů, kteří se usídlili na území dnešního Kotbusu a Spreewaldu, území Budyšína, Zhořelce a Živavy osídlili Milčané...“ atd. Je pravda, že Horní Lužici osídlili Slované, byl to kmen Milčanů (v případě Podlužska by se o existenci nějakého osídlení dalo s úspěchem pochybovat). Chotěbuz (to je český název pro město s německým názvem Cottbus, dolnolužickosrbským Chośebuz, hornolužickosrbsky Choćebuz) a Spreewald (lužickosrbsky Błota, česky Blata) náleží k Lužici Dolní. Tu osídlil kmen Lužičanů (nikoli kmeny). - Nesetkal jsem se ani se zde použitým tvarem Dalemnici, ale spíše Daleminci. Velmi zavádějící je formulace „slovanské kmeny, zejména Sorbové“. „Sorbové“ je pochybený výraz, který musí každému zájemci o Lužické Srby trhat uši. Srbové (německy „die Sorben“) jsou skupina příbuzných kmenů hovořících společným dialektem, která osídlila rozsáhlé prostory Saska, obou Lužic a jižní části Braniborska, až k Berlínu. V současné odborné literatuře bývají označováni jako Lužičtí Srbové (zřejmě aby se odlišili od jižních Srbů), ale to je označení nepřesné, neboť Lužice byla pouze malá část jejich území. Měl bych také výhradu k označení „polský vévoda Mieszek“. Jde o polského panovníka, který by měl být označen jako kníže (německý výraz „der Herzog“ označuje vévodu a Němci ho používají pro slovanská knížata, v češtině bychom tohoto výrazu, až na výjimky, nepoužili). Také je zvykem jména panovníků počešťovat (např. Ludvík XIV., nikoli Louis XIV.), tedy Měšek (popř. „polský kníže Měšek II.“). - Zajisté je chvályhodný zájem autorů o místní dějiny a o hledání tradic jejich kraje, čehož si jako historik vážím. Měli bychom se však snažit o skutečné poznání, a zmíněný článek ukazuje, jak lze při chvályhodném záměru (snad příliš smělém) sklouznout k diletanství. Mám občas dojem, že dnešní doba je u nás diletantstvím poznamenána. Končím tedy přáním, aby v této věci došlo v budoucnu ke změně. Tím samozřejmě bych nechtěl zrazovat autory od další činnosti, spíše naopak.
Adam Voruba (absolvent oborů historie a filozofie na FF UK)

V 39. čísle časopisu Hlas - Konzervativní týdeník byl otištěn rozhovor redaktora Martina Kužela s předsedou Sdružení přátel Lužice dr. Zd. Boháčem na téma Co víte o Lužických Srbech. V tomto rozhovoru se lze dočíst nejen o postavení Lužických Srbů v současném Německu, ale i o česko-lužické kulturní spolupráci.
ZB

„Zdislava“ (říjen 1998, s. 9), měsíčník litoměřické diecéze, otiskl celostránkový rozhovor Jana Macka s učitelem gymnázia v Budyšíně panem Wenkem. Článek všestranně informuje o Lužických Srbech.
M. Kučera

Sokołske listy 1998, č. 5 je věnováno přátelskému utkání mužstva „starých pánů“ lužickosrbského Sokola a českého mužstva v Ovčárech u Mělníka 12. 9. 1998, sedmdesátinám Felikse Statnika z Ralbic a vzpomínce na sokolský slet v Poznani v r. 1929.
J-a

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 200 výtisků.

Vedoucí redaktor: J. Mudra, Geologická 995/9, 152 00 Praha 5, tel. 5811162

Zástupkyně: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00, tel. 24256577

Redaktoři: R. Bígl (tel. 6880864), B. Malotín (tel. 538377), R. Mikula (tel. 7915810), V. Šimek (tel. 24817699).

Styčná adresa Spolku česko-lužického: předseda Richard Bígl, Nad Rokoskou 3/96, 182 00 Praha 8 - Libeň.

Číslo korunového bankovního účtu Spolku česko-lužického u ostravské pobočky Universal banky, a. s. (tř. Čs. legií 12) 8103450/6400, konst. symbol pro úhradu převodem 558, pro úhradu složením hotovosti v některé pobočce Universal banky 559. Podrobnosti viz Slovo pokladníka v ČLV č. 10 (říjen) 1998, s. 66.

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraničí 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (var. symbol 2) nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, (tel. do bytu 069/634 66 43, do zaměstnání v pondělí 069/6304362), Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě (s uvedením názvu souboru a druhu textového editoru, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři.

MK ČR 6880. ISSN 1212-0790.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 1535/96-P/1 ze dne 24. 4. 1996.