Hana Wićazowa

Zyma

naha zemja
leži wupřestrěta
ćišina
kryje ju
ze zymnym šlewjerjom

wróny rozrězaja
hdys a hdys
moju zastanku
ze škropawymi zwukami

nětko drěma čas
za ćopłymi kachlemi
pleće krasne šaty
lubosćinski spěw
noweho wotućenja

Zima

nahá země
leží prostřená
ticho
ji přikrývá
chladným závojem

vrány proříznou
tu a tam
mé stanoviště
drsnými zvuky

čas teď dříme
za teplými kamny
plete krásné šaty
milostnou píseň
nového procitnutí

(přeložil Milan Hrabal)

Poznámka: Básnířka (*1964 v Budyšíně) po maturitě na lužickosrbské rozšířené střední škole v Budyšíně pracovala jako zdravotní sestra v Drážďanaech (1985). Básně a kresby otiskuje v novinách a časopisech. - Báseň je otištěna z antologie Na druhé straně slunce, o níž se zmiňujeme na s. ..


Čtenářům, přispěvatelům, dárcům i ostatním příznivcům Česko-lužického věstníku a všem přátelům Lužických Srbů přejeme spokojenost, zdraví a síly v novém roce1999 .


Bohumil Malotín
Bjarnat Krawc, jeho život, dílo a oslavy 1998

Dosud mi v uších znějí poslední tóny komorního koncertu, který byl výraznou tečkou za čtyřdenním oslavným vzpomínáním na Bjarnata Krawce. Těmito slavnostmi žila nejen Lužice, ale i severní Čechy, kde tento velký mistr hudby strávil poslední léta života a kde na varnsdorfském hřbirově odpočívá. Byl to právě Varnsdorf, který Lužičtí Srbové dodnes nazývají Warnočicy, kde začala vzpomínka kladením věnců na hrob, při níž vystoupili řečníci lužickosrbští i naši čeští. 50 let je dost dlouhá doba, aby bylo možno dílo nejen zhodnotit, ale i představit širší veřejnosti. A to se touto akcí bezesporu podařilo.
Dlouhý a plodný byl život Bjarnata Krawce. Narodil se v Jitru u Kamjence v rodině učitele 5. 2. 1861. S hudbou se seznámil doma, neboť v té době bylo nemyslitelné, aby kantor, jímž Bjarnatův otec byl, nehrál na několik hudebních nástrojů. Záhy však pečovali o mladý talent Bjarnata Krawce další pedagogové. Nejprve na školách triviálních, jak se tehdy školám základním říkalo, později na budyšínském učitelském ústavu a konečně na drážďanské konzervatoři, kam se Krawc po krátkém učitelském působení v Lužici dostal. V roce 1883 se Krawc stal učitelem na soukromém gymnáziu v Drážďanech a tam zůstal až do r. 1945. Odloučen od bezprostředního doteku s Lužicí, pro niž však tím horečněji pracoval. Drážďany té doby nebyly tak jednolitě německé, jak je známe dnes. Byla tam nejen menšina srbská, ale i početná menšina česká, která si dopřávala ten luxus, že měla dva pěvecké sbory „Vlastimil“a „Hlahol“. Krawc s nimi ihned začal spolupracovat. Jakožto člověk osvícený nevyhýbal se ani spolupráci se sbory a hudebníky německými. Sbíral a především upravoval písně obou národů, byl autorem zpěvníků jak lužickosrbských, tak německých. Velké a plodné bylo jeho přátelství s Jakubem Bartem-Ćišinským, který, o pět let starší, byl pro něho výraznou autoritou. Z 80. let, z období Krawcova studia na konzervatoři, se datují první skladby, které už vycházely tiskem. Byly to cykly vokální a skladby klavírní (např. „Při jězoru“, tercet na slova Ćišinského). Velkým závažným dílem smyčcovým, kvartetem c moll, vrcholí jeho studium u profesora F. Draesekeho. A dále to byly opět písňové a sborové cykly i jednotlivé úpravy písní, které bylo možno provádět v Lužici. Vzhledem k tomu, že v té době profesionální instrumentalisté v Lužici prakticky neexistovali, nenacházíme v tomto prvním a středním období u Krawce větší množství instrumentálních skladeb. Z téhož důvodu se nepouštěl ani do velkých forem. Teprve odchodem do důchodu nastal u Krawce zlom a v naději na vytvoření velkého instrumentálního tělesa ve své milované vlasti píše velké formy (Missa solemnis [1932], Boža mša [1938], Wojna a měr [1943-5]). V letech 1926-28 vydává 3 ročníky hudebněvědeckého časopisu Škowrončk. Doslova chrlí zpěvníky (Zerja [1921], Słónčne pruhi [1923], Žórleško [1925], Škowrončk [1929]); v této době už to jsou 2 zpěvníky srbské, neboť německá strana mu již po několikáté dala jasně najevo, že pro jeho styky s Čechy a dalšími Slovany o spolupráci s ním nestojí. Druhá světová válka a bombardování Drážďan krutě zasáhlo do života tohoto velkého umělce a člověka. Vyvázl jen zázrakem z pekla 3. říše a duševně otřesen ji opustil a uchýlil se do Čech, jak jsem se již zmínil. A ještě tady ve svých 86 letech píše poslední skladbu s hamletovskou problematikou „Być abo njebyć“. Její interpretaci svěřil klavíru. Následujícího roku 25. l1. 1948 zemřel.
Tedy po padesáti letech se sešli výkonní hudebníci, vědci, kulturní a političtí pracovníci , aby vzpomněli a připomněli, jaký význam Bjarnat Krawc pro kulturu má, a aby předvedli jeho skladby.Ve čtvrtek 26. 11. v 8 hodin večer rozezněl sál městského divadla ve Varnsdorfu orchestr a sbor Serbského ludowého ansamblu a další sbory a následující den předvedla tatáž hudební tělesa „portretowy koncert Bjarnata Krawca“ v Budyšíně opět v tamním divadle. Tento druhý koncert se těšil velké pozornosti početného obecenstva. Ve Varnsdorfu mohla být účast větší.
Osobně jsem se zúčastnil sympozia a komorního koncertu. Za řečnickým pultem se vystřídalo 8 řečníků ze 3 slovanských zemí (Lužice, Polsko, Česko) a přinášeli zajímavé pohledy na Krawcovo dílo. Detlef Kobjela, rodilý Dolnolužičan, zasadil dílo Krawcovo do širších souvislostí s evropskou hudební kulturou. Juro Mětšk zhodnotil jeho komorní dílo, především jeho smyčcový kvartet, a poukázal na vlivy, které na Krawce působily. Nevšední byly dva další příspěvky. Jadwiga Markec, posluchačka sorabistiky v Lipsku, srovnala po stránce hudební originály písní, které Krawc upravoval, s jeho kompozicemi. Co kde Krawc buď přidal, nebo vynechal nebo jinak upravil (tóninu, rytmus, modus). Lubina Šěnec, rovněž posluchačka vysoké školy, učinila totéž po stránce literární. Obě práce byly vysoce pracné a velice zajímavé s přímým vhledem do skladatelovy „kuchyně“. Dr. Ines Kellerová představila Bj. Krawce jako „ludowědnika“. Tři mistrovy návštěvy v Polsku osvětlil a přiblížil polský přítel a badatel dr. Zbigniew Kościów. Můj příspěvek se týkal spolupráce Bj. Krawce s českou klavíristkou Ludmilou Oberhelovou v Drážďanech v roce 1924. Sympozium, trvající celé 4 hodiny, vtipně zakončil dr. Měrćin Völkel, který na základě dokumentů ilustroval Krawcův vztah k Matici a naopak. Často se sál rozhlaholil smíchem např. při pasážích, v nichž řečník líčil, jak to bylo s placením příspěvků.
Večerní komorní koncert zahájil skladatel Detlef Kobjela, který také každé číslo uváděl. Jako první zazněla Krawcowa umělá píseň „Na Lubinje“, komponovaná na slova J. Barta-Ćišinského. Náročného klavírního partu, obsahujícího velké technicky vypjaté instrumentální mezihry, se ujala mladá klavíristka Liana Bertókowa, mezzosopránový sólový part přesvědčivě provedla Tanja Donatec z Budyšína. Skladbu Reja za husle a klawěr op. 88 rozezpívala mladá chotěbuzská houslistka Marjana Kießlingová. Málo známý zadumaný cyklus šesti písní op. 21 pro nižší hlas přesvědčivě a procítěně svým sametovým mezzosopránem vděčnému, leč nečetnému publiku předvedla opět T. Donatec, kterou jsme pak slyšeli ještě v závěru koncertu. Tato třetí skladba (op. 21) byla zároveň poslední Krawcovou kompozicí toho večera. - Na koncertě pak zaznívala díla současných autorů. Svého děda vystřídal Jan Rawp skladbou houslový tanec a moll a půvabné písně Při kolebcy opět působivě přednesla mezzosopranistka T. Donatec. Detlef Kobjela se předvedl cyklem písní na srbské, německé, ba i ruský text. Energické kompozici odpovídala i interpretace mladého polského barytonisty Marka Rzepky. A závěr koncertu patřil opět instrumentalistům (housle, klavír). Reje J. P. Nagela svými improvizačními a variačními pasážemi daly příležitost oběma instrumentalistkám, aby ukázaly své umění, což se jim beze zbytku podařilo.


Ivo Pospíšil
Vzpomínky na Lužici

V čísle jedenáctém Česko-lužického věstníku z listopadu 1998 jsem si v osobních zprávách povšiml dvou oznámení: sedmdesátin hudebního skladatele a hudebního vědce Jana Rawpa a smrti Katy Malinkowé, vdovy po Pětru Malinkovi. To v mé paměti rozehrálo souvislosti mých vztahů k Lužici z počátku 80. let. V té době jsem se dost pravidelně zúčastňoval literárních konferencí ve východoněmeckém Berlíně na Univerzitě bratří Humboldtů. Právě zde jsem se seznámil s dr. Pětrem Malinkem: bylo to po diskusi, kde bylo středem pozornosti v té době a snad ani teď nepříliš oblíbené téma tzv. malých a velkých národů. Pětr Malink si povšiml mých názorů a pozval mě na oběd do české restaurace na Leipziger Strasse. Pak už následovalo pozvání do Budyšína do ústavu akademie věd a Koła srbských spisovatelů. Jednu cestu jsem podnikl s maželkou a spolu s manželi Suchých - Josef Suchý, básník a překladatel z němčiny a lužické srbštiny tehdy slavil kulaté jubileum a Koło mu uspořádalo velké ovace. Tam jsem přednesl referát o vztahu Suchého básnické a překladatelské tvorby, který pak vyšel v časopisu Lětopis. Měl jsem i přednášku v akademii věd o literárních žánrech. V lužickosrbských novinách se objevila zmínka o naší návštěvě. Seznámil jsem se tu také s Janem Rawpem, melancholickým mužem plným dobroty, s Jurijem Krawžou, který již také není mezi námi. Zdálo se, že nadějná spolupráce s Pětrem Malinkem a jeho ženou a dílem i jeho dětmi, pokud jsem je vůbec stačil tehdy všechny poznat, bude zdárně pokračovat - nabízelo se široké pole vzájemných kontaktů a Pětr, s nímž jsem se spřátelil, byl plný nadějí: nabízelo se mu studium ve Spolkové republice i jinde. Po jednom návratu z Moskvy však vážně onemocněl. Byl jsem shodou okolností v Lužici soukromě s rodinou a navštívil jsem ho v nemocnici. Paní Kata šla se mnou. Byl to typický, nevábný špitál, Pětr ležel v sále, kde byly desítky nemocných, ležel a usmíval se. Paní Kata sice říkala, že je to nadějné, ale asi již věděla své. Za čtrnáct dnů přišlo parte. V podstatě Petrovou smrtí se mé kontakty s Lužicí přetrhly a zůstaly tak až hluboko do 90. let, kdy laskavost ředitele Letní školy sorabistiky France Šěna umožnila jedné naší studentce a pak doktorandce zúčastňovat se letních kurzů a nabídnout pak na naší fakultě proseminář z úvodu do sorabistiky. Ale to se už týká nových generací, jejichž situace je jiná. Přiznám se, že mě jazyková a mentální situace v Lužici již tehdy velmi zaujala: přemýšlel jsem o osudu malých národů, jejich jazyků, jejich životě a smrti v duchu Pavla Eisnera, zpětně pak o našem národním obrození, měl jsem před očima tehdejší žhavé literárně národní spory kolem povídky Angely Stachowé Dótknjenje, koupil jsem si slavnou Serbskou čitanku Kita Lorence, rusko-srbský slovník, začal jsem pomalu číst lužickosrbskou literaturu. To vše mi smrtí dobrého přítele Pětra Malinka postupně mizelo. Nic není stálé, vše je marnost nad marnost nebo - jak se praví v ekumenickém překladu bible - vše je pomíjivé. Chci však věřit, že se i na Lužici naplní slova Michaila Bachtina o tom, že co je vloženo do duchovního života, mizí jen dočasně a že může znovu ve „velkém čase“ prožít svůj svátek zmrtvýchvstání. Jsem přesvědčen, že takový osud má i dílo mých dávných lužických přátel.
Ivo Pospíšil, Brno


Seznam lužickosrbských časopisů, které v přítomné době vycházejí
(v závorkách uvádíme zkratku, jíž v ČLV užíváme.):


Vedle toho některé obce vydávají svůj místní časopis.
J-a

ZPRÁVY

Z domova

Spolek česko-lužický zřídil své první internetové stránky. Knihovník Jan Hasala na mezinárodně přístupnou datovou síť umístil zatím částečný seznam u něj uložených spolkových knih. Elektronicky přístupná čísla Věstníku na Internetu zveřejnil student MFF a FF (ruština) UK Jan Žemlička. Nyní se připravuje kmenová stránka SČL a počítá se i s přehledem archivního fondu. Několik desítek zveřejněných titulů pochází z listopadového daru PhDr. Zdeňka Boháče spolkové knihovně. Knihy jsou uloženy u Richarda Bígla a jejich zapůjčení je možno si domluvit jak prostřednictvím elektronické nebo listovní pošty, tak i telefonicky. URL Česko-lužického věstníku uvádíme v tiráži, na jeho úvodní síťové stránce budou k dispozici další odkazy.
R-l

Z Horní Lužice

Básnířka Róža Domašcyna byla 16. 11. 1998 vyznamenána literární cenou Anny Seghersové.
SN 17. 11 1998

K 70. narozeninám hudebního vědce a skladatele Dr. Jana Rawpa se konal 16. 11. 1998 v síni Lužickosrbského muzea v Budyšíně koncert. Slavnostní projev přednesl skladatel Juro Mětšk.
SN 17. 11. 1998

Divadelní ochotnický soubor Šunow-Konjecy zahrál za režie herečky NSLDź Hanky Mikanowé v kostele v Ralbicích 18. 11. 1998 hru od Mikławše Hajny „Swjata Katyrna - knježna a martrarka“. Účinkovalo 14 ochotníků.
SN 13.,17. 11. 1998

Příznivou zprávu jsme dostali telefonicky z Budyšína 2. 12. 1998, že spolková vláda NSR schválila dosavadní výši dotace Nadaci pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud).
J-a

Z Dolní Lužice

(Připravil B. Malotín) Dolnosrbský kazatel Juro Frahnow a církevní organizace v Dolní Lužici na své schůzi v Picnje připomínají důležitost vydání nového dolnosrbského zpěvníku, v němž by byly i další kapitoly: lidové písně, liturgie, žalmy, modlitby, katechizmus a pojednání o Srbech v Dolní Lužici. Druhou důležitou knihou je výbor biblických textů, po němž se již delší dobu volá. Obě dvě tyto publikace by však neměly být na úkor financování dolnosrbského kazatele.
NC44

V Chotěbuzi se 27. 11. poprvé sešla dolnosrbská sekce Serbského Institutu, která pojednala o důležitých problémech Dolní Lužice. Především zaujala témata týkající se jazyka a další možnosti vývoje. Příspěvek Han Steenwijka se týkal zjišťování počtu obyvatel ovládajících dolnosrbštinu. Došel k číslu 7 000 v 15 sledovaných obcích, k čemuž odhadem připočítává 1 000 Srbů ve městech. Juro Frahnow referoval o důležitosti evangelické církve a dolnosrbském jazyku, Manfred Starosta o připravovaném dolnosrbsko-německém slovníku a Anja Pohončowa o působení horní srbštiny na dolní.
NC45

28. 11. byl den významných shromáždění v Lužici. V Budyšíně komorním koncertem dozněly Krawcovy vzpomínkové oslavy, v Chotěbuzi se sešla studující mádež na „Schadowanku“ a v Ralbicích provedli divadelní ochotníci hru na církevní námět. Bylo si tedy těžko vybrat, kam dřív.
NC46

Nové knihy a články

Poetický kód 200 - 20 - 2. Svátek lužickosrbské poezie, Varnsdorf 1998. Vybral, sestavil, přeložil, úvod a medailonky autorů napsal a grafickou úpravu knížky vytvořil Milan Hrabal. - Městská knihovna Varnsdorf 1998, náklad 500 výtisků.
Tato nevelká antologie byla vydána u příležitosti 20. Svátku lužickosrbské poezie (proběhl 12. 7. 1998), který se koná od r. 1978 každoročně střídavě v Horní a Dolní Lužici a kterého se účastní básníci ostatních slovanských zemí i básníci němečtí. Loni se poprvé konal mimo Lužici - v českém Varnsdorfu. Dosud každý rok byla tato lužickosrbská poetická slavnost věnována některému klasiku lužickosrbské poezie. Letos poprvé byla zasvěcena jinému velikému Slovanu - Adamu Mickiewiczovi. (Jeho úvodní verše přeložil E. Sojka.) Odtud také pojmenování sborníku: 200. výročí narození A. Mickiewicze, 20. ročník Svátku lužickosrbské poezie, 2. zájezd lužickosrbských básníků do Varnsdorfu (poprvé to bylo 1997, mimo Svátek lužickosrbské poezie). - Almanach obsahuje 20 básní třinácti autorů. Jsou to Lužičtí Srbové Beno Budar, Lubina Šěnec, Marko Dyrlich, Měrana Cušcyna, Marja Brězanowa, Benedikt Dyrlich; Poláci Boleslaw Lubosz, Bohdan Urbankowski; Němci Peter Huckauf, Andreas Hennig; Slovák Michal Chuda; Češi Milan Hrabal, Jana Soukupová. Autoři náležejí k různým generacím (narozeni mezi lety 1915-1976), jsou různého básnického zaměření, různých poetik. Čekali bychom, že jednotící myšlenku usměrní úvodní verše A. Mickiewicze, ale i k té se svými dílky hlásí (aspoň vzdáleně) jen někteří (např. B. Budar, Náš kousek země; L. Šěnec, Návrat; M. Dyrlich, * * *; B. Lubosz, Lěda; P. Huckauf, Zaosie; M. Chuda, Sluneční hodiny; M. Hrabal, Budyšín - cesta vzhůru). I přes tuto různorodost, a tedy nedostatek sjednocující ideje, má vydání sborníku smysl. Zachycuje pomíjivý okamžik přednesu a setkání tvůrců. To samo je dostatečný důvod k vytištění. Za úsilí o prohlubování kulturních styků s Lužickými Srby patří varnsdofské knihovně i Milanu Hrabalovi dík a uznání. - Jednu připomínku však mám. Verše M. Chudy se neměly překládat. Umělecké slovenské slovo by pro almanach bylo obohacením.
J. Mudra


Marko Grojlich, Mjez horami a holu. Wjesne zapiski. LND Budyšin 1998, 143 s. Spisovatel, původním povoláním zvěrolékař v Bukecích (syn výrobního ředitele tiskárny Nowa doba Pawoła Grojlicha), na podzim 1990 když v lužickosrbském rozhlase potřebovali pracovníka, který rozumí zemědělství a vyzná se v evangelických končinách, vyměnil injekční stříkačku za mikrofon. Od té doby nahrál pro nedělní vysílání lužickosrbského rozhlasu na magnetofon desítky rozhovorů s Lužickými Srby v evangelické Horní lužici. Výběr z nich upravil pro tisk a předkládá ho čtenářům. - Knížka vyniká svěžím slohem a bezprostředností mluvené reportáže, jazyk je spisovný, ale blízký hovorovému, v přímých řečech zachovává nářečí mluvčích. Je proto nesmírně zajímavá pro dialektology (např. v kapitole Lětoń - zela a zelička, na s. 15-18 se uvádějí četné lužickosrbské názvy rostlin), etnology a demografy. Obsahem zaujme nejen Lužické Srby, ale i zahraničního zájemce. Podává totiž skutečný obraz dnešního jazykového stavu srbské Lužice jihovýchodně, východně a severovýchodně od Budyšína a četnými odbočkami do nedávné popřípadě dávnější minulosti ukazuje změny, které v této oblasti (zejména za posledních 50 let) nastaly. Díky jasnému a nesložitému podání ji mohou číst i zájemci, kteří se lužické srbštině teprve učí. Abychom čtenářům knížku přiblížili, užijeme několika citátů v českém překladu:
„V Měšicích jsem asi před dvaceti lety poprvé slyšel, jak vnuk domlouval (německy) babičce mluvící se sousedkou ‚Nemluv s ní tak legračně. Víš přece, že tomu nerozumím!‘ Tak a podobně jsem to mezitím slyšel častěji, ale vždycky to znovu zabolí. Možná že je v tom hodně sentimentálnosti, ale bez ní bych byl chudší. Zachovám si ji nadál, budu ji v příhodné formě užívat ve svém povolání. I když to pro některé bude nudné nebo dokonce podezřelé, ale já jinak nemůžu. Někdo musí zachytit duši dědinek mezi Černobohem, wósporskou silnicí a lesním pásmem a popsat ji, tuto stařičkou, někdy zesláblou, vytrácející se a jako starý oděv do posledního koutku skříně pověšenou duši, která žije v řeči. Za nějakou dobu bude žít už jen na páskách v rozhlasovém archivu. Možná že se občas o ni někdo bude zajímat, ale v tom nejsem přílišný optimista. Často se mi zdá, že lužickosrbský obzor je příliš úzký. Tato úzkost zastírá pohled na děje, které probíhají v dědinách na západ od města, jehož věže odtud vidím. Tamější stav je takový, jaký byl tady před půlstoletím, popřípadě před 60 nebo 70 lety. Takový kousek času, to není mnoho...“
„V souvislosti s pohledem na lužickosrbskou minulost farní vesnice Křišow je zajímavá tato příhoda: Nynější farář Törne - který se kvůli původu rodičů pokládá za Slezana - navrhoval Křišowanům po převratu 1989, aby zas přijali staré lužickosrbské jméno vesnice, které ukazuje na typický dějinný původ lužického sídliště. Odůvodňoval to tím, že ve velkém Německu se přes 30 vesnic jmenuje Buchholz, ale ani jedna Krischa. Sklidil bouřlivý protest „praněmeckých“ vesničanů. Ale tomu se nelze divit, vždyť tu před 110 lety bydlilo „jenom“ 368 Lužických Srbů a 150 Němců. Vesničané hledají jako skoro všude ve srovnatelných končinách Lužice své kořeny jinde.“
„Myslím, že mi leckdo, kdo měl nějakým způsobem co dělat s obyvateli vesnic, kdysi lužickosrbských, dá za pravdu, když řeknu, že velká část z nich nechce docela nic slyšet o tom, že jejich předkové kdysi - jedni před stoletím, jiní před několika desítkami let - zdravili Pomhaj Bóh. - Za francouzskou nebo italskou prababičku se nikdo nestydí, ale lužickosrbská babička je podezřelá, to je něco slovanského, to není německé. Bohužel tomu tak je, u mnoha lidí tam východně od Wósporka a jinde. - Muž, který se se mnou přel, se zabývá svědomitě dějinami své rodiny. Vybádal své předky až do 17. století. Všichni byli „Němci“ z Hbjelsku, Wukrančic a Ćetowa. ‚Jenom jedna prababička měla takové lužickosrbské jméno, ale ta není tak důležitá‘, řekl a musil ještě vynést trumf proti lužickosrbskému nebezpečí: ‚Jen jednu věc nechápu! Moji němečtí předkové dávali své děti konfirmovat lužickosrbsky v křišowském a hbjelském kostele. Tak je to tam v knihach zapsáno, wendisch konfirmiert. Nechápu to, byli přece Němci. To je tenkrát na začátku minulého století někdo k tomu musil donutit! ‘ - V tom okamžiku mi zdvořilý úsměv, který jsem se snažil při diskusi o Mukově sčítání a o lstivých plánech na opětné posrbštění Křišowa, z tváře zmizel.“
„...Obyvatelce z Lejna, pocházející z Ptačec, jsem se musil zaručit, že její jméno ani stáří nikde nezveřejním. Nejdřív měla radost, že si může s někým zas jednou popovídat lužickosrbsky. Dozvěděl jsem se od ní, že ptačecký kantor a učitel Winkler, jehož zásluhy se v knize o vesnici u Černého Halštrowa, vydané před několika lety, tak vynášejí, už v době výmarské republiky zakazoval dětem užívat lužické srbštiny. Běda jim, když o přestávce nebo cestou ze školy uslyšel několik lužickosrbských slov! Potom musili hned na tři stránky napsat za trest, že nesmějí mluvit lužickosrbsky. Onen učitel, kantor, ředitel školy vedl i ptačecký zpěvácký spolek. Sbor za dlouhá léta trvání nezazpíval jedinkou lužickosrbskou písničku.“
„Děvčata se po čase vdala a tím opustila mládí. Marji Pilopec tento krok nastal r. 1951. Jan a ona slavili v Židźiném předposlední lužickosrbskou svatbu... - Před oddavkami šel družba s ženichem a přáteli k nevěstinu hospodářství, aby tam o ni prosil. Nevěsta se ještě docela dobře pamatuje: ‚Když jsem vyšla z chalupy, začínalo pršet. To znamená, že budeme mít hodně prněz, ale nikdy jsme je neměli!‘ - Oddavky byly lužickosrbské ve Wojerecích u faráře Černika. Ten však kázal už německy, vždyť na svatbě bylo hodně německých hostí. - Jan chodil do práce jako tesař, ona pracovala jako obecní písařka a později v družstvu. V rodině se mluvilo ještě lužickosrbsky, zejména kvůli bábě a dědovi, jak oba dodali. Syn narozenuý v roce 1951 byl vychován lužickosrbsky, jako čtyřletý musil do kulowské nemocnice. Tehdy neuměl ani slovo německy a po vyléčení matce hrdě řekl, že se německy naučil, totiž Gloob sei Jesus Christus! Při hraní na návsi, ve školce a ve škole se potom přiučil víc, ale ze své mateřštiny hodně zapomněl. - Štíhlá bělovlasá žena mluví ještě dnes se svým mužem občas lužickosrbsky, stále pak se svou sestrou a některými sousedkami. Její vnučka chodí do vesnického krojového spolku, babička pečuje o její oděv. Na mou otázku, zdali vnučka dovede pojmenovat všechny části wojereckého kroje lužickosrbsky, babička odpověděla úsměvem a rozpačitým ‚Nó...‘ .“
Na konci knížky je velmi užitečný lužickosrbsko-německý seznam místních jmen s odkazy na příslušné stránky. Na předním a zadním přídeští najdeme dvě mapky (Wjeski wuchodnje Budyšina, Wjeski wokoło Wojerec a Slepoho) se zakreslenými obcemi, o nichž se v knížce píše. Názornost zvyšuje 8 velmi pěkných fotografií M. Bulanka a M. Grojlicha. Knížku lze koupit i v knihkupectví dr. Manžela v Praze 2, Dittrichova ul.
J. Mudra


50 lět serbske powołanske dźiwadło se jmenoval týden (6. - 15. 11. 1998) k výročí vzniku lužickosrbského profesionálního divadla. Této významné události byl věnován celý Předźenak (13. 11. 1998), v němž řada autorů (M. Laduš, B. Dyrlich, M. Krawcec aj.) připomíná činnost a založení této důležité lužickosrbské instituve. Divadlo vůbec se začalo pěstovat teprve v minulém století, první lužickosrbské představení sehráli studenti v r. 1862 v Budyšíně (Klicperův Rohovín Čtverrohý v překladu Jana Ćěsly Rohowin Štyrirohač). Další ochotnická představení následovala v dlouhých přestávkách a byly to překlady. Teprve ve 4. čtvrtině 19. stol. se začínají objevovat i původní lužickosrbské dramatické práce. Více se pak rozvíjí divadelní literatura lužickosrbská a divadelnictví vůbec po 1. světové válce. Na profesionální divadlo však ani tehdy nebylo pomyšlení, zejména když byl nástupem nacistického režimu veškerý lužickosrbský kulturní život skoro na 15 let udušen. Teprve po válce, díky porážce Německa, bylo možno pomýšlet na lužickosrbské profesionální divadlo. Už v r. 1945 vznikl při národní organizaci Domowině divadelní odbor, v jehož čele stál Jan Krawc (*1902 Chelno - +1986 v domě důchodců u Mnichova), jediný lužickosrbský herec z povolání, který hrál už před válkou ve velkých německých divadlech. Jan Krawc se vrátil do Lužice a všechny své síly nadšeně věnoval lužickosrbskému divadelnictví. S Centralnou dźiwadłowou skupinou Domowiny už v r. 1946 nastudoval „Mašenku“ (ve svém překladu) od sovětského dramatika A. N. Afinogenova (1904-1941). 1948 (13. 10.) založil Serbske ludowe dźiwadło (SLDź), stal se jeho ředitelem a s ním nastudoval a uvedl v obnoveném sále hotelu Bílý kůň (11. 11.) dvě hry: „Hwězdy nad starym Wawrikom“ od Zdeňka Jirotky („Hvězdy nad starým Vavrouchem“, přeložil Rudolf Jenč) a svou hru „Handl wo njewjestu“. J. Krawc pečoval i o výchovu lužickosrbského divadelního dorostu, za 10 let působení se mu podařilo vychovat řadu výborných lužickosrbských herců. Se SLDź pořádal i úspěšné zájedzy na vesnice. Hned v prvním roce trvání vystoupili v 49 vesnicích. Práce SLDź byla v prvních letech nesmírně obtížná. Nebyla jeviště, nebyly sály, zkušebny, kulisy převáželi na žebřiňáčku. Krawcova práce a zásluhy byly r. 1956 oceněny státním vyznamenáním Myto Ćišinského. Záhy však se začaly objevovat kritiky, že J. Krawc nevybírá a neinscenuje hry podle socialistických kriterií, jak to tehdejší vedení NDR vyžadovalo. Brzy po ostré kritice na kulturní konferenci Domowiny (24. 2. 1958) byl propuštěn z úřadu ředitele SLDź. 2. 7. 1958 emigroval. (Hrál pak v Bavorsku, 1972 odešel do důchodu, 1986 zemřel. Podle přání byly jeho ostatky uloženy na Mikławšku.)
Způsob práce divadla se postupem doby měnil. V 50. a 60. letech měla každá inscenace okolo 25 představení v Budyšíně a na vesnicích. V 70. letech byla postavena nová budova divadla, „protože pracující mají právo na velké inscenace v nové budově, aby nemusili sedět na dřevěných židlích vesnických sálů, ale aby seděli v měkkých křeslech nového divadla“. S velkými inscenacemi však nebylo možné zajíždět do vesnických sálů. Následkem toho se snižoval počet repríz i počet návštěvníků, protože musili do divadla přijíždět ze vzdálených míst. V roce 1963 SLDź zaniklo tím, že bylo spojeno s městským divadlem budyšínským a utvořeno Němsko-serbske ludowe dźiwadło (NSLDź), které hraje dosud. V přítomné době uvádí daleko více her v německém než v lužickosrbském jazyce.
V uvedeném Předźenaku se dovídáme i řadu zajímavých údajů ze života SLDź / NSLDź: Za uplynulé půlstoletí divadlo inscenovalo v lužické srbštině 212 činoher (z toho 24 dolnolužických), 9 oper, 8 her pro děti (Serbske dźěćace dźivadło), 7 her mládežnického divadla Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně a 5 her Serbského činohrajného studija při NSLDź, připravilo 18 literárně-hudebních pořadů, loutkové divadlo NSLDź předvedlo 21 hru. Herci režírovali více než 80 her ochotnických divadelních skupin (Jurij Kostorž 40x, Hanka Mikanowa 15x, Jan Mahr 13x ...). V divadle hrají nejdéle: Marka Šramina (45 let), Jan Mahr (41 rok), Christa Bergerec, Křesćan Bart, Beno Mahr (40 let), z důchodců Jurij Kostorž (42 roky)... Nejvíce her do lužické srbštiny přeložili: Anton Nawka (34), Křesćan Bart (15), Beno Šołta (11) ... Nejvíce her režírovali: Beno Šram (40), Jan Krawc (36), Michał Lorenc (28), Křesćan Bart (25) ...
J-a


Na druhé straně slunce - Na druhej stronje słónca. Almanach najmłódšeje serbskeje poezije - Almanach nejmladší lužickosrbské poezie. Z rukopisů vybral, sestavil, z hornolužické srbštiny přeložil, úvod a medailonky autorů napsal Milan Hrabal. Ilustrovala Isa Bryccyna. - Městská knihovna Varnsdorf 1998, 49 s., náklad 700 výtisků. - Na každé stránce je vlevo originální znění lužickosrbské, vpravo český překlad, všechny texty jsou vytištěny souměrně podle svislé osy, takže lužickosrbské jsou zarovnány ke konci řádků, české k začátku řádků. Souběžné otištění obou znění je šťastný nápad, čtenáři přináší dvojí potěšení: nejen radost z básničky v originálu i překladu, ale i možnost nahlédnout do překladatelovy dílny. To by ovšem mohlo přinášet při nedobrých překladech pro jejich tvůrce určité nebezpečí. U výstižných překladů (a můžeme předem říci, že o takové v daném sborníku jde) však toto uspořádání umocňuje čtenářský zážitek. Almanach obsahuje dílka 7 autorů, celkem 28 básní. Jsou to nejmladší lužickosrbští básníci, narození mezi lety 1961 a 1978.
Lubina Šěnec píše lyriku intimní, reflexivní (s. 9, 10, 11), básně milostné (s. 12), zřídka se ozve i střídmý tón vlastenecký (s. 13, 14), vlastní jí je smyslové vnímání světa (16, 17).
Marko Dyrlich východisko z melancholie, z nespokojenosti nalézá v lásce (s. 23), jindy se u něho prolíná svět nejsoučasnější techniky s lužickosrbskou tradicí (s. 19, 20-21). Jeho poetika je blízká surrealizmu.
Fabian Kaulfürst píše básně značně svérázné. Zazní u něho jak tón vlastenecký, vyjádřený střídmě a cudně (s. 25), tak i satirické šlehnutí nynějšího spotřebního způsobu života a honby za ziskem (s. 26-27). U této básně-hříčky je třeba zastavit se u překladu. M. Hrabal se nevázal na významy jednotlivých slov (ty tu nejsou podstatné), ale soustředil se na básníkův postoj k dané problematice a na zvukovou stránku, v těchto verších velmi důležitou. Dosáhl tím překladu kongeniálního.
Beata Nastickec píše poezii milostnou (s. 29, 30). Uplývání času překonává činorodostí (s. 31).
Andrea Wałdźic. Do milostných a reflexivních básní této autorky se vkrádá melancholie z vědomí nemožnosti dosáhnout uspokojení, dosáhnout poznání.
Měrana Cušcyna. Lyrika, převážně milostná, ale i reflexivní této básnířky vyznívá smírněji, s příznivým výhledem do budoucna. Odvažuje se obohatit své vyjadřování i neologizmem (nahadźija - nahaděje).
Hana Wićazowa píše milostné básně hlubokého citu.
Vydání sborníku je významný čin na poli česko-lužickosrbských kulturních styků. Po řadě let je to zas první výbor překladů lužickosrbské poezie. Knížka je zároveň radostným překvapením lužickosrbského písemnictví. Zatímco už řadu let lužickosrbská literatura trpěla nedostatkem mladých, začínajících umělců, Na druhé straně slunce představuje hned 7 básníků, kteří vzbuzují naději, že ponesou štafetu poezie vpřed. - Výtvarně je knížka uspořádána velmi pěkně a vytištěna pečlivě. Tiskové chyby jsem našel jen: njebudž (s. 26) místo njebudź; nowinach (s. 46) místo w nowinach.
J. Mudra


Josef Lebeda, Křehké pragensie. - Vydavatelství a nakladatelství Jan, Praha 1997, 23 s., cena 70,- Kč. Ilustrovala Vladimíra Lebedová.
Autor, jenž občas přispívá do ČLV, proslulý i jako sorabista literárněhistoricky zaměřený, v 16 básních vyjadřuje coby pražský chodec své okouzlení starou Prahou magickou. Básně jsou napsány volným veršem, podobně jak ho užíval v posledních sbírkách i jiný obdivovatel tohoto města - Jaroslav Seifert. Obrázky vystihují dobře náladu básní.
J-a


Milan Hrabal, Několik poznámek ke kulturním vztahům česko-lužickosrbským. - Žijeme spolu, nebo vedle sebe? Sborník z konference o literatuře a kultuře národnostních menšin v České republice. Praha 14. a 15. května 1998, s. 112, na s. 100-102.
Básník M. Hrabal, čtenářům ČLV dobře známý, tímto projevem seznámil účastníky konference s lužickosrbskou problematikou, s postavením Lužických Srbů v minulosti i přítomnosti, s jejich úspěchy v kultuře, ukázal i důležité místo města Varnsdorfu v těchto stycích. To všechno vyjadřuje podmanivě poetickým způsobem.
J-a


Milan Hrabal, Na druhé straně slunce aneb Genius loci v současné lužickosrbské poezii. Tak se jmenuje přednáška varnsdorfského básníka připravená pro shromáždění (již potřetí) českých básníků na moravském hradě Bítově v roce 1998. Básník Hrabal vykládá a čtenářům zpřístunuje tvorbu 16 lužickosrbských básníků píšících verše v přítomné době (Kito Lorenc, Marja Krawcec, Beno Budar, Róža Domašcyna, Tomasz Nawka, Benedikt Dyrlich, Pětr Thiemann, Timo Meškank, Jurij Łušćanski, Hana Wićazowa, Měrana Cušcyna, Beata Nastickec, Lubina Šěnec, Andrea Wałdźic, Marko Dyrlich, Fabian Kaulfürst). Přednáška bude otištěna ve sborníku Bítov 98 a v lužickosrbském časopisu nebo novinách.
J-a


Všeslovanský sjezd Praha 1998. Zpráva o čtyřech dnech v dejvické Pyramidě (2.-5. června). Uspořádal Zdeněk Hoření. Pro Slovanský výbor ČR v Praze vydal JUDr. J. Weber. 68 s. - Brožura zachycuje průběh sjezdu, ve zkratce projevy všech řečníků, otiskuje Manifest Všeslovanského sjezdu, Ustanovení o Mezinárodním slovanském výboru, rezoluce komisí, stanovy Slovanského výboru ČR aj. dokumenty.
J-a


Nové cédéčko „Wólbernosće“ s rozmarnými lužickosrbskými a slovanskými písničkami i s dvěma přídavky vlastních skladeb vydal okruh mladých tvůrců okolo Fabiana Kaulfürsta. Desku příznivě hodnotí Milan Hrabal.
Př 6. 11. 1998

Redakce Česko-lužického věstníku se jako každoročně obrací na všechny slovansky zaměřené čtenáře, aby i v letošním roce podpořili Program slovanské solidarity (variabilní symbol 4), který umožňuje zdarma zasílat Věstník studentům a dalším zájemcům ve slovankém zahraničí. Svou stokorunou umožníte zasílání jednoho Věstníku do Bulharska, Polska, Ruska, Slovenska, Slovinska nebo na Ukrajinu.

Na stránku Česko-lužického věstníku.