J. Mudra

Z dopisu pana J. Ševčíka

Velmi oceňuji obětavost nadšenců-přispěvatelů v článcích v ČLV o vývoji sebezáchovy lužické srbštiny a těším se z úspěchů v mateřských školkách v Dolní Lužici. Zejména se těším z nesnížení příspěvku 32 mil DM na “Nadaci Domowiny”.

V této souvislosti velmi souhlasím se zjištěním, uveřejněným v ČLV 11/1998, str. 76 - poslední věta - cituji: “Zdá se tedy, že protesty, které se v minulých měsících ozývaly z řad Srbů, když německá vláda hrozila snížením podpory, přispěly ke kladnému řešení.” (NC 36)

Myslím, že podobným způsobem se měl řešit případ Budestecy. Západní Evropa vyžaduje po nově přijímaných členech důsledné dodržování menšinových práv. Stejné povinnosti by však měly platit i pro ni (včetně SRN). Srbové by tento případ neměli nechat nepovšimnut, i když je z právního hlediska uzavřen. Z morálního a menšinového hlediska obsahuje značnou dávku bezohlednosti.

Myslím, že nastaly příznivější podmínky pro řešení podmínek Lužických Srbů. Křesťanská Kohlova vláda se příliš neangažovala v tomto směru. Předseda saské vlády Kurt Biedenkopf sice představitelům “Domowiny” slíbil, že učiní všechno pro to, aby “lužickosrbský jazyk nevymizel”. Jak ale nemá vymizet jazyk, když se s ním nehovoří, neúřaduje v praxi, když se používá jen jednou týdně (možná ani to ne) v kostelích při bohoslužbách.

Při tom v Lužici je srbské obyvatelstvo vyhraněně rozčleněno nábožensky na katolické a evangelické oblasti. I kdybych pominul evangelické části, je s podivem, že CDU nepomohla svým ideově blízkým souvěrcům v jejich základních kulturních potřebách - v otázce jazyka.

Předsednictvo Úřadu pro méně rozšířené jazyky, komitét Německo, jednal v Lužickosrbském domě v Chotěbuzi. Předseda komitétu, vedoucí chotěbuzského oddělení Srbského ústavu, Gunter Spieß uvítal zástupce Frísů a Dánů (zástupci Sinti a Roma byli omluveni) na druhé poradě v roce 1998. Bjarnat Rjenč představil úkoly a činnost Srbské rady, zřízené na základě schválení Srbského zákona v roce 1994, jíž přísluší pět členů. Rada se již smířila s likvidací dolnolužického Rogowa, což Rjenč vyjádřil těmito slovy:“...přes nejrůznější snahy nás i jiných bude dvojjazyčná vesnice Rogow odrýpána.” - Německá vláda podepsala Evropskou chartu pro regionální a menšínové jazyky, platnosti nabývá 1. ledna 1999. Téhož dne se hlavní kancelář organizace přesouvá z Dublinu do Bruselu. Úkolem národních menšin je příprava na dubnový Den méně rozšířených jazyků. (SN, 1. XII. 1998) R-l

V poslední době byl náš srbsko-lužickosrbský spolek velice aktivní. V únoru 1998 navštívila čtyřčlenná delgace Matice lužickosrbské v čele s dr. Měrćinem Völklem na pozvání naši Matici srpskou. Doba pobytu byla sice krátká, ale byli obklopeni velikou láskou a zájmem nejen televize a rozhlasu, ale i obyčejných lidí. Každého z nás něco zajímalo, ale ponejvíce, jak se jim v Lužici vede. Ukázali jsme jim, co se za tu krátkou dobu ukázat dalo, hlavně knihovnu, která má dokonce i první překlad básní z lužické srbštiny do srbštiny, z minulého století. My jako spolek jsme je pozvali jen na jeden den do Bělehradu, byli jsme s nimi na ministerstvu informací a ve Všesrbském světovém svazu, podívali se po Kalemegdanu a večer jsme uspořádali přátelské posezení s našimi členy a ostatními zájemci. Bylo to velmi milé. Přijeli ráno a příští ráno odjeli. Teď čekáme na to, jaká bude odezva na naše návrhy nebo pozvání. Mimo televizní zprávy o pobytu delegace vyšel v novinách (Politika) článek M. Džuričkoviće “Napojeni slovanským duchem”, pak od M. Cvijetiće o některých knihách vydaných v Budyšíně (M. Mětowé a T. Meškanka), dále pak vyšly v Literárních novinách na dvou stránkách mé překlady (od H. Richtara “Jak jsem poprvé a jedinkrát byl Němec”, interview s B. Dyrlichem “Poezie se někdy dostává daleko zpátky nebo dopředu”, od J. Brězana povídka “Lesník Hinc” a nakonec několik překladů básní K. Lorence, B. Budara, J. Chěžky, J. Łušćanského, M. Krawcec, T. Nawky a B. Dyrlicha). Potom se objevila kniha M. Cvijetiće “U Lužických Srbů” (Cestopisy) a od Vujiće “ Severní Srbové (ne)zapomenutý národ”.

V srpnu toho roku na kurzech srbštiny pro cizince v Bělehradě byly zas po mnoha letech dvě studentky z Budyšína. S nimi byl i dr. Franc Šěn, ten však pobyl v Bělehradě jen krátce a pak si jel prohlédnout některé srbské kláštery. Zase jsme se s nimi setkali na přátelském posezení s členy našeho spolku. Přišli i dva členové srbsko-norského spolku, chtěli Fr. Šěnovi dokázat, že nezapomněli, co pro ně v norském zajetí vykonal jeho otec nebožtík Jurij Šěn. - V červencovém čísle Letopisu Matice srpské v Novém Sadu vyšly moje překlady “Současná lužickosrbská poezie” (básně K. Lorence, J. Kocha, G. Libše, T. Nawky, M. Krawcec, H. Mikanowé, B. Dyrlicha, B. Budara, J. Chěžky, R. Domaškové [Domašcyna] a T. Meškanka). Měli jsme i příležitost zhlédnout překrásné filmy, které letos v Lužici natočil pan Zečević. V televizi vysílali i film J. Nikoliće z Nového Sadu.

Nada Đorđević

Na státní univerzitě ve Voroněži na katedře dějin středověku a slavistiky se 17. 11. 1998 konala konference k poctě jednoho tamějšího slavisty. Přednášky, věnované různým otázkám slavistiky a středověku na západě, přednesli vědci z Voroněže i z jiných ruských univerzit (např. Saratova a Rostova na Donu). - Prof. Moskevské státní univerzity L. P. Laptěvová přednesla přednášku na téma “Лужицкие сербы. Изучение их в русской историографии”. Protoћe posluchači byli obeznámeni s dějinami Lužických Srbů jen slabě, prof. Laptěvová se soustředila na otázky jejich původu, na hranice jejich sídel, přírodní podmínky jejich bydlení, na způsob života ve středověku, na jejich příslušnost během staletí k různým evropským státním útvarům atd. Stručně charakterizovala jazyk a písemnictví Lužických Srbů a jejich náboženskou příslušnost. Dále v přednášce krátce objasnila průběh obrození národa v 19. stol. a hodnotila činnost J. A. Smolera, M. Hórnika, A. Muky a lužickosrbských kulturních zařízení a spolků, jako je Matice a Domowina. Zvláštní pozornost věnovala germanizaci Lužických Srbů a jejich zápasu o přežití. Ukázala postavení národa v období hitlerovského režimu a po skončení druhé světové války, v době NDR. Pro omezenou dobu přednášky vyložila téma studia Lužických Srbů v ruské historiografii také jen krátce. Autorka odkázala posluchače na svou knihu “Р осси йская сорабистика Х1Х - ХХ вв. в очерках жизни и творчества её представителей” (М., 1997) a nмkterým účastníkům konference ji hned darovala. O přestávce zasedání vyšlo najevo, že v době NDR byla na voroněžské univerzitě obhájena diplomová práce občanky NDR Müllerové o etnografii Lužických Srbů. Podrobnější údaje o tom se však L. P. Laptěvové zjistit nepodařilo.
J-a

Příznivý ohlas na Novoroční setkání s lužickosrbskou mládeží jsme dostali prostřednictvím elektronické pošty: “Ahoj Richarde! Zdravím Tě a ještě jednou Ti děkuju za pozvání na tu akci Na Slamníku, moc se mi to líbilo. To je taky důvod, proč Ti píšu. Bylo pro mě přínosem, že jsem tam viděl živé Lužické Srby a slyšel jejich řeč. Zní to hloupě, ale chci tím naznačit, že i když jsem už předtím o Lužických Srbech něco věděl (ať už od Tebe nebo od profesora Urbana), tak jsem je vnímal jako něco vzdáleného a teď jsem viděl, že i lidé o málo mladší než my tam opravdu mluví srbštinou... (předtím jsem si říkal, jak to vlastně je, jestli se tam náhodou lužickou kulturu nesnaží zachovat jenom starší generace nebo lidé jako Ty a teď jsem viděl, že jsem měl mylnou představu a obavu. Přišel jsem domů opravdu nadšen a celý druhý den jsem studoval ten Česko-lužický věstník, tu brožurku a tu mapu, kterou jsem si privezl. Pak jsem si na internetu našel tu Vaši stránku s časopisy a hned první článek, který jsem četl byl o lužických pověstech, a znáš mě, to je něco pro mě. Zkrátka mě teď ta Lužice začala zajímat a uvědomuju si jak málo o ní vím. Kvůli tomuhle všemu Ti píšu, protože mi zbyly nějaké peníze, a tak bych si rád objednal ten Váš Věstník.”

Lubina Šěnec, Pjatk haperleje, 64 s., LND Budyšin 1998. 64 s.

Skladby jsou rozděleny do čtyř oddílů: nepochybně podle tematického zaměření. První dva celky (twoje wobličo bydli w mojej hłowje, zakusnu so do wětra) můžeme označit jako lyriku milostnou. Zda je tušený nešťastný konec vztahu skutečností, či jen autorčinou sebestylisací, se dozvědět nepotřebujeme, plynulému vyjádření katharse a vyjádření krise, jež můžeme vypozorovat v bloku čtvrtém a posledním (tyknu hłowu z woknom won) však brání celkem nepochopitelná “mezihra” a vložení celku básní tematicky zcela odlišných (kaž wulka škla je domizna). Vůbec zde nejde o kritiku vlastní poesie, ale snad by bylo stálo za to, pořadí “kapitol” přehodit - tak by více vynikla cesta autorčina vnitřního vývoje a její přechod od problematiky úzce milostné k obecně lidské.

Zajímavou otázkou je také verš. Většinou velmi vhodný pro naše překladatele, jelikož je - v naprosté většině případů - volný. Autorka se však pokusila využít i tradiční lužickosrbský verš slabičný a asonanční, jenž přes veškeré ataky neztratil v Lužici od časů H. Zejlera svoji popularitu (kras; swjaty njeměr we mni howri). V těchto skladbách však vynikne jeho poměrná jednotvárnost. Snad by s tímto poetickým systémem bylo možno experimentovat i jinak: básnické prostředky, jakými jsou např. přesah, pravidelně obměňovaný počet slabik ve verších, atd., dodávají tomuto verši větší atraktivnost.

Pratyja na rok 1999. Tak jako každoročně i letošní Pratyja je obsahově velmi pestrá. Na 160 stránkách přináší články historické, místopisné, biografické, národopisné, z oboru kultury všeobecně, má oddělení, které se věnuje otázkám náboženským, oddělení pro mládež, oddělení pro děti, nezapomíná na humorné příběhy, průběžně zařazuje básně a samozřejmě na samém začátku má kalendáře. Nejprve pochopitelně gregoriánský, nechybí však ani juliánský, mohamedánský a židovský. Až na poslední dva německé články jsou všechny ostatní srbské. Na konci kalendáře je stručný německý souhrn nejzajímavějších témat (článků) a na samém závěru je připojen biografický seznam autorů, který už je opět dolnosrbský.

Peter Kunze: Alfons Parczewski a Dolna Łužyca, str. 115-116. - Alfons Parczewski, polský právník, etnograf a historik se narodil roku 1849 v Kaliszi, v té části Polska, které bylo pod ruskou nadvládou. Jelikož sám záhy poznal národnostní útlak, pomáhal celý život morálně i hmotně malým, utlačovaným národům. Nevšední měrou si zamiloval Dolní Lužici a podporoval Dolnosrby. Stál u zrodu Pratyje, jejíž čtyři ročníky financoval (1880, 81, 82 a 84). Zemřel roku 1933 ve Vilniusu.

Franc Rajš: Pśed 45 lětami jo chopiła źełaś redakcija serbskich wucbnicow (Před 45 léty začala pracovat redakce srbských učebnic), str. 117-118. - Ihned po osvobození se sovětská okupační moc starala o vydávání německých novin; čtyři měsíce po osvobození o zahájení německého vyučování a ještě v roce 1945 vydala 3.700.000 německých učebnic. V následujícím roce dalších 10.400.000. První srbský spis však po mnoha urgencích na sebe nechal čekat ještě další rok. Vyšel teprve v roce 1947 a Lužice byla odkázána na pašování lužickosrbských knih z Čech. V Dolní Lužici byla situace ještě horší. V prvních poválečných letech vyšlo jenom několik brožurek. První Casnik vyšel v roce 1947, ještě v redakci Bogumiła Šwjely, další až následující rok. Dolnosrbská výuka byla ve školách nadále zakázaná. Až v roce 1952 - 7 let po válce - od 1. března začala výuka dolní srbštiny na 5 školách (Brjazyna, Depsk, Rogozna, Wjerbno, Žylow) a téhož roku od 1. září zahájila činnost “dolnoserbska wuša šula”. Nebyly však učebnice. To se změnilo až v roce 1954 založením redakce srbských učebnic. To bohužel trvalo jenom 4 léta. Za tu dobu bylo vydáno více než 60 titulů. Potom však došlo k zásadní změně. Zodpovědný pracovník pro srbské otázky Fred Oelssner prohlásil, že “Lužice bude dvojjazyčná”. Od té doby se nemohly zřizovat srbské mateřské školky a rovněž čistě srbské školy naplánované na školní rok 1959/60 w Brjazyně, Borkowech, Picni a Janšojcích-Mostě. Již v březnu 1958 byl vydán příkaz k zastavení prací na přípravě nových učebnic. (Tím skončily dolnolužické naděje a germanizace se nevyhnula ani nejodlehlejší chalupě. Je to navíc jeden z praktických důkazů, jak NDR podporovala “vývoj lužické srbštiny” - pozn. aut.)

Martina Poraccyna: Woglěd (návštěva) w Tšupcańskim młynje, str. 142-143. - Jedinečná památka Braniborska, větrný mlýn v Tšupci (rodišti Albína Mollera) byl zachráněn a uveden do provozu. Zásluhu na tom má mlynářské družstvo, které bylo za tím účelem založeno, a především pan Klaus Rudolf, který prostudoval veškerou dostupnou literaturu, aby mlýn uvedl zpět do chodu. Od roku 1924 mlýn není sice poháněný větrem, zchátralé lopatky nahradily elektrické motory, avšak i tak je raritou Braniborska. Mlýn má několik funkcí. Nejen že mele obilí, ale kromě toho má zařízení na řezání dříví a lisování lněného oleje; je jako turistická atrakce a zároveň tam lze každé úterý zakoupit čerstvě lisovaný lněný olej.

Leoš Šatava: Na slědach małych rěcow (Po stopách malých jazyků), str. 146-147. - Víme, že dolní srbština patří k nejohroženějším jazykům v Evropě. Užívá jí asi 12.000 lidí, především starších šedesáti let. V návaznosti na toto konstatování uvádí poměry v dalších národnostních skupinách v Evropě. Z 5 skupin Rétorománů, kteří mají dohromady 50-60 tisíc uživatelů, jsou nejpočetnější Surselvové, všechny ostatní jsou menší než Dolní Srbové. Všech 5 jazyků má vlastní školství s učebnicemi, noviny a ostatní literaturu, rozhlasové a televizní vysílání. Daleko hůře jsou na tom Frísové, žijící na severozápadě Německa. Z 5-6 skupin, na které se dělí, je nejživější skupina “fering” žijící na ostrově Föhr. Ostatní jsou na tom podobně jako Srbové v Dolní Lužici. Nejméně početná je skupina západních Frísů, kteří sídlí mezi Oldenburgem a Emdenem. Není jich celý tisíc. Zcela miniaturní jsou některé národnostní skupiny, které byly do nedávna pod nadvládou sovětského Ruska. Jsou to např. Livonci, sídlící na pobřeží Lotyšska. (Ti byli, jako řada dalších národů, vystěhováni ze svých domovů a důsledkem toho došlo k citelnému oslabení jejich počtu - pozn. aut.). Leoš Šatava zjišťuje už jen několik posledních uživatelů. Na konci tohoto článku se autor zamýšlí nad možností regenerace dolní srbštiny a dochází k názoru, že je to možné za předpokladu, bude-li do procesu zapojena mladá generace, a uvádí příklady, kde se to podařilo. V Evropě jsou to na příklad Bretoňci.

“Das Bekenntnis zur dänischen Minderheit ist frei”, Pogrom, Zeitschrift für bedrohte Völker, č. 179, s. 19 - 22, Göttingen říj./list. 1994.

“Dánská menšina existuje již od roku 1864", tvrdí Heinrich Schulz, předseda Jihošlesvického spolku (SSF), hlavní organizace dánské skupiny v jižním Šlesvicku. Moderní historie dánské menšiny v Německu začíná lidovým hlasováním v roce 1920, v němž se většina obyvatel severního Šlesvicka rozhodla pro připojení k Dánsku, zatímco obyvatelé jižního Šlesvicka dali přednost životu v Německu. Činnost dánských organizací nebyla přerušena ani za války. Obyvatelstvo jako takové však bylo vystaveno velkým represím, takže i ono pocítilo rok 1945 jako uvolnění. Naděje na znovusjednocení jižního Šlesvicka s Dánskem se rozplynuly po skončení války. “Dnes", říká Schulz, “již nemá taková změna hranic smysl". Schulz výslovně zdůrazňuje, že německo-dánské hranice jsou pro tyto Dány neměnné, neboť oni jsou vůči SRN loajální. Formální zabezpečení práv menšin pro dánské a fríské obyvatele, jež byla vyhlášeno již v roce 1949, bylo s konečnou platností zakotveno v zemské ústavě z roku 1990. Každý, kdo se přihlásí k dánské menšině a kultuře, bude jako příslušník této menšiny akceptován.

Příslušníci dánské menšiny v jižním Šlesvicku se mohou opřít o širokou organizační strukturu, zasahující do všech oblastí života. Dansk Skoleforening (Dánský školský spolek) zajišťuje svými 53 školami a 62 mateřskými školami předškolní a školní vzdělávání dětí a mládeže. Hlavní kulturní organizací je: Sydslesvigsk Forening (SSF; Jihošlesvický spolek), je rozdělen do 130 obvodů, patřících do 7 okresních svazů (spolků), v nichž je organizováno více než 17 000 Dánů. Práce mládeže a její sportovní aktivity jsou v péči Sydslesvigsk Undomsforeninger, jenž má v 74 samostatných spolcích více než 12 142 členů. Politicky jsou Dánové zastoupeni Jihošlesvickým voličským spolkem (SSW), který má místo a hlas v obcích, městských radách a okresních sněmech. Voleb do Bundestagu se SSW od roku 1965 již nezúčastňuje. Dánové mají také svůj vlastní deník: Flensborg Avis. Slouží jako centrální informační orgán pro Dány v jižním Šlesvicku a přibližně 40% svého nákladu ( 7 000 výtisků) prodává také severně od hranic.

Vztah mezi příslušníky německé většiny a dánské menšiny se podle Heinricha Schulze v posledních desetiletích značně změnil. A to v pozitivním smyslu. Vztah k zemské vládě je dnes dobrý, pokračuje Schulz, pouze na obecní úrovni nebyl ještě význam ustanovení ohledně menšin plně pochopen. Dánská menšina očekává a požaduje rovnoprávnost s většinovým obyvatelstvem ve všech oblastech. “Platíme přece stejné poplatky jako ostatní, očekáváme tedy plným právem odpovídající rovnoprávný podíl na finančních prostředcích. Někteří starostové a radní bohužel nechápou, že nežádáme žádné výhody, ale pouze rovnoprávnost." Dánští Jihošlesvičané se účastní nejen vlastních aktivit, ale působí také v německých organizacích, od místních dobrovolných hasičů, přes filatelistické spolky až po vysoké školy. Vysoký počet smíšených rodin svědčí o vzájemné integraci jak Dánů v německou, tak Němců v dánskou společnost. Schulz dále poznamenává, že s bezproblémovým soužitím má daleko méně potíží především mládež, neboť u starší generace stále nejsou výjimkou výhrady proti Němcům. “Černobílé představy, hrající v minulosti na obou stranách velkou roli, se totiž u mladé generace postupně vytrácejí." Pro budoucnost má Heinrich Schulz dvě varianty: negativní a pozitivní.

Varianta číslo 1 vychází z předpokladu, že případné snížení finančních příspěvků z Dánska se nevyrovná z německé pokladny, což by zapříčinilo pokles dánských aktivit včetně zavírání škol, majících rozhodující význam pro budoucí zajišťení menšiny. Optimistická druhá varianta vychází z předpokladu, že se uskuteční úplné zrovnoprávnění ve smyslu paragrafu 5 o menšinách zemské ústavy Šlesvicka-Holštýnska. Tato varianta počítá také s tím, že spolková německá strana toho pro menšiny v Německu učiní tolik jako pro německé menšiny ve východní Evropě a v bývalém SSSR. Politik, kterého nebudou zajímat menšiny ve vlastní zemi, bude prostě nedůvěryhodný. Zkušenosti ukázaly, že národnostní menšiny nelze sprovodit ze světa. Ani v tak represivním státě, jakým byl Sovětský svaz, v němž byly menšiny pronásledovány, deportovány či násilně asimilovány, se je nepodařilo zničit. Vrátily se a dnes požadují svá práva. Heinrich Schulz si tedy neklade otázku, zda vůbec, ale jak si autochtonní menšiny svá práva prosadí. Proto dánská menšina, jak Schulz dodává, uvažuje uspořádat setkání se spolky Sintiů a Romů, Frísů a Lužických Srbů, na němž všichni zúčastnění prodiskutují, jak postupovat dále.

Rozálie Jelínková 50,- Kč

Olga Prošková 100,- Kč

(náhrobní kámen J. Wićaze)