Aleksander Wiącek

O pokladech knížete Čestibora

V době, kdy srbský kníže Čestibor stavěl mohutný hrad na hoře Ankoně u nynějšího Zhořelce, v němž zamýšlel bezpečně ukrýti své poklady, přes tři sta lidí lámalo na vrcholu dnem i nocí tvrdé černé balvany, razíc hluboké sklepy. Čestibor přivedl dělníky až odněkud z dalekých Frank. Rozmlouvali řečí divnou a nesrozumitelnou. Jiné než místní lidé nosili šaty, jiné pokrmy jídali i jiné nápoje pívali.
Knížecím tlumočníkem v rozhovorech s Franky, jakož i dozorcem nad stavebními pracemi byl jakýsi rytíř Tugo z Gany v Ganských neboli Lužických horách, který franckou mluvu znal, protože byl vojákem u jednoho franckého hraběte, a že byl tuze obratný a silný, stal se nejdříve desátníkem, pak se dostal dokonce do královských oddílů a král ho jmenoval setníkem. Titulovali ho proto centimem.
Tugo měl tvrdou ruku pro všechny, jež mu kníže byl podřídil, a proto ho lidé najatí na lámání skály nejednou v hloubi duše proklínali a modlili se ke svému bohu, aby ho odnesl z tohoto světa do země mrtvých a ulehčil tak jejich osudu. Práce byla totiž nelehká. Hodně námahy a lidského potu stálo prohloubení sklepa o jednu stopu. Mnoho lidí se zmrzačilo, ba i ztratilo život. Několikrát se vzbouřili, ale rytíř Tugo uměl vždy jejich vzpoury potlačiti. Slabé a choré usmrcoval a silným a zdravým rozkázal vyříznouti jazyky, aby už proti němu nikdy nemohli pověděti zlého slova.
Po dvou letech bylo sklepení hotovo, protože se na jeho hloubení střídaly dvě směny neustávající v pracích ani za podzimních dešťů, ani když nadešla zima a uhodily kruté mrazy. Hořící smolné louče a plameny ohniště osvětlovaly útrobí temnice až do doby, než dosáhla hloubky sta mužů.
Lidé si mysleli, že jejich muka skončí a oni vyjdou na světlo denní. Mýlili se však, neboť rytíř Tugo po rozhovoru s knížetem Čestiborem a franckými mistry rozkázal kopati ze sklepního dna úzkou vodorovnou chodbu směrem k údolí řeky Nisy. Nikdo z lidí, kteří onu chodbu počali raziti, nevrátil se na zem. Buď oslepli stálým pobytem v temnotě rozjasňované slabým štiplavým plamenem loučí, nebo zemřeli vyčerpáni těžkou prací. Jejich místa zaujímali jiní.
Mnoho obětí stála stavba podzemního průchodu, neboť práce na něm trvala přes deset let. Chodba byla velmi dlouhá, vedla pode dnem Nisy a ústila až daleko od jejího pravého břehu, v lese nad malým potůčkem. Zde v přísné tajnosti zbudoval Tugo nevelký sloup. Měl čtvercový základ osm kroků dlouhý a osm široký, tlusté stěny a svou výškou přesahoval koruny okolních borovic. K sloupu přiléhalo kruhově obezděné nádvoříčko a v něm pár kůlen a koňská stáj. Po vzoru francouzských tvrzí vše obklopoval hluboký, z blízkého ručeje vodou napájený příkop, který bránil vstupu do věže i dvora. Ve sloupě se nacházely tři nad sebou položené komnaty. Vstupovalo se do nich ze dvora po žebřících.
Jelikož od brodu na Nise bylo třeba ke sloupu vysekati cestu borem, po níž by v budoucnu mohli všelijací zvědavci k němu přibýti, usadil sem Tugo tři spolehlivé hrnčíře a postavil pro ně chalupy. Na jeho příkaz tvarovali a vypalovali hliněné láhve a vozili je do Drevnova, jak tenkrát nazýváno Zhořelec. Povstala tak nevelká osada, jíž od těch hliněných lahví přezděli Łagowem. Úkolem jejích obyvatel bylo uvědomování lidí ze sloupu o blížícím se nebezpečí. V případě napadení na sebe museli obrátiti poz ornost nepřátel křikem nebo dokonce roznícením požáru, čímž poskytovali čas na přípravu obrany.
Když už to rytíř Tugo všechno promyslil a uchystal, přivedl do sloupu svou paní a jediného syna Tugomira. Umístil sem také malý branný oddíl a sám plnil dále službu u knížete Čestibora, jen zřídka kdy se vraceje. Jezdil prý s ním daleko do světa, bojoval s Čechy i kmenem Glomačů a z výprav do sloupu často posílal bohatý lup. Tugomir mezitím rostl a mužněl, otcem vybraný vychovatel jej vpravoval do vojenského umění. Nebyl lepší než jeho otec. Měl stejně tvrdou ruku a nesnášel nejmenšího odporu. Podob en otci přísně trestal nejmenší pochybení v úctě vůči sobě nebo v poslušnosti. Jeho poddaní neměli lehkého života, ale ruky proti němu nepozdvihli, vědouce, jak snadno by ji mohli ztratit. Všechny pokyny mladého pána vykonávali v mlčení a tklivé vzpomínce na časy, kdy žádných pánů nebylo a o všem rozhodovala toliko kmenová shromáždění.
Kterési noci nenadále přivezli do sloupu těžce raněného Tuga. Od jeho lidí se Tugomir dověděl, že Čestibor byl zabit vojáky knížete Niklota z Chošebuše za to, že se s německými hrabaty spolčoval proti svému lidu. Rytíř Tugo byl raněn při obraně knížete. Zemřel o několik dní později, leč stihl ještě před smrtí odkázati synovi vědomost o podzemním průchodě vedoucím od sloupu až do hradu na Ankoně i o pokladech Čestibora ukrytých tam v hlubokém sklepě.
Rytířovu mrtvolu i shodně s obyčejem manželku jeho spálili na hranici a jejich popel v hliněných urnách pochovali do země. Pak po mnoho dní Tugomir jen spolu s jedním dobrým sluhou onou podzemní chodbou pode dnem Nisy vedoucí poklady Čestiborovy do sloupu snášel a v zemi ukrýval. Kdo ví, jak dlouho by to bylo trvalo, protože pokladů v útrobách Ankony bylo tuze mnoho, ale jednoho dne niské vody zalily podzemní chodbu. Jenom zázrakem zachránil se Tugomir před smrtí, zůstaviv pod zemí tělo věrného sluh y.
Tak se téměř polovina knížecích pokladů ocitla v Tugomirově držení a on se od toho dne změnil k nepoznání, třebaže nikdo nevěděl proč. Nejen že si vážil svých lidí, ale maje hojnosti zlata i stříbra, stal se méně chtivým než dříve. Nezatěžoval poddané tak velkými dávkami, rozmlouval s nimi jako se sobě rovnými, dokonce je i občas obdarovával. Také se jednoho dne vypravil do Chošebuše a knížeti Niklotovi daroval svůj meč a slíbil věrnost.
Kníže, jenž dobře znal rytíře Tuga a jeho oddanost Čestiborovi, nazval Tugomira pro velký úžas proměncem. Stejně mu přezděli i lužičtí rytíři, avšak nestranili se ho. O několik let později táhl Tugomir po boku knížete Niklota v jednom voji s Čechy a Glomači na Durynsko. Zhynul německou střelou při dobývání hradu Meiningenu v údolí řeky Huzy.
Tugomirův syn Tušan a všichni jeho potomci byli rovněž nazýváni Proměnci z Łagowa, což si němečtí kupci z Budyšína a Zhořelce přeložili po svém na Anderery.
Mnoho se od těch dob změnilo v Łagowě a okolí. Zmizeli staří slovanští bohové se svými žreci, ustoupivše Kristovým kaplanům, zmizel hrad na Ankoně, nadobro zničený vojáky hraběte Gera a Wichmana, minula staletí, ale Tugem zbudovaný sloup, ohryzán zubem času, nadále sloužil rodu Proměnců - Andererů za obydlí. Na sklonku XVI. století biskup z Děvína (Magdeburgu), jeda do Vratislavi, uchýlil se před blížící se bouřkou na nocleh do Łagowa. Tehdejšímu pánu nad starým sloupem, Proměnci jménem Dominik, poradil, aby si německý přídomek změnil na latinský a od té doby byl Dominik Anderer všemi listinami jmenován jako Dominikus Enderus. Jeho vnuk Nikolaus objevil prý jednu z beček naplněných zlatem knížete Čestibora. Za zlato přestavěl čtvercový a nepohodlný sloup v hrad s obrannou věží, vyrůstající vysoko nad stromy a pokrytou měděným plechem. Značně ho při přestavbě rozšířil a nádvoří zvětšil posunutím příkopu, vyvrácením části hradeb a vztyčením nových, se střílnami uzpůsobenými palným zbraním.
Po asi dvou stech letech udeřil za bouře do věže blesk a způsobil požár. Shořela zámecká střecha a nejvyšší podlaží. Prohlížeje si po požáru stopu zanechanou bleskem na hradbách, majitel zjistil, že perun udeřil do západní strany věže, po hradbě prosvištěl na stranu východní, slétl do hradního sklepení, niče na mnoha místech jeho stěny, prošel po kamenné podlaze v protilehlý kout a ztratil se v zemi, zanechav po sobě hluboký otvor. Udiven svým objevem kázal otvor zvětšiti a zmocnila se ho ohromná ra dost, když uviděl ještě jednu bečku s Čestiborovým zlatem. Dřevěný sud byl sice již úplně prohnilý a část objeveného zlata bleskem roztavena, ale i tak měl nález nesmírnou cenu.
Za zlato se počalo s obnovou a při té příležitosti byl starý hrad přebudován v zámek se zdobenou vstupní branou a velkými okny. Stěny byly pokryty bohatou dekorací, jež dílem přetrvala do dnešních dnů.
Zbylá část pokladů srbského knížete se dodnes nenašla, přestože v různých dobách se o to všelijací lidé pokoušeli. V roce tisíc osm set třináct, když se armáda císaře Napoleona stahovala pod náporem ruského vojska polního maršála Kutuzova, hledali poklad i Francouzi, avšak bezvýsledně. Pátrali po něm i kozáci, když déle než měsíc bydleli v zámku. Později se povídalo, že jednomu z kozáků se dokonce podařilo objeviti vstup do podzemní chodby proražené před tisícem let na Tugův rozkaz. V chodbě nalezl tři truhly se zlatými penězi, ale ani se jich nedokl, poněvadž ho vystrašil rytíř v zrezavělé zbroji, který se byl najednou neznámo odkud zjevil a odstrčil onoho kozáka směrem k východu, hlasitě křiče:"To je moje zlato!" Dokonce prý kozák do rytíře střelil, ale ten, jako by se nic nestalo.
A tak dosud knížecí zlato leží v podzemí łagowského zámku, střežené Tugem, nebo, jak hádají druzí, samým Čestiborem, knížetem Srbů, jehož hrad stál kdysi na vrchole Ankony za Zhořelcem na levém břehu řeky Nisy.

Pověst O skarbach księcia Cześcibora přeložil z měsíčníku Karkonosze(č. 10, s. 35 - 38, Jelení Hora 1983) Richard Bígl. Pro ČLV ilustroval Jaroslav Janovec.

Z. Sklenářová

Lidový oděv Lužických Srbů.

Část 5. Tzv. "poloněmecký kroj" ve Slepém.


(Pokračování z čísla 11/1998)


Do kostela se barevně rozlišoval oděv "červený", "modrý" a "černý". "Červený" v zimě představovala červená zástěra a šátek, v létě červená zástěra a stuha do pasu a bílý šátek s našitou červenou stuhou, zřídka "červený" mušelínový. Kdo nechtěl chodit v "červeném", mohl ke všedním příležitostem nosit "modrý", svátek však pevně vyžadoval "červený". "Modrý"oděv byl v zásadě stejný, zástěra mohla být i zelená, stuha do pasu jí však musila barevně odpovídat. K oděvu patřila v létě bílá prolamovaná rědka lapa, u dívek i sváteční bílé punčochy. "Černý"oděv byl v zimě celý černý, v létě s bílými punčochami, bílou damaškovou lapou; přes ramena nosily dívky v létě černě obšitý bílý šátek - carny šantk, v chladnu černou módní halenku zvanou talija, ženy chodily vždy v černé jace. Ve smutku, k přijímání, na Velký pátek, Boží hod vánoční a velikonoční, 10. neděli po Nejsv. Trojici a od 40. let také ke konfirmaci nosily černou jaku i dívky. Svatba: družičky v 1. a 2. den svatby nosily slavnostní formu "modrého"oděvu, tj. s bílou zástěrou, flitrový věneček, bílou nebo zelenou stuhu v pase, na "mladou svatbu"se oblékaly stejně jako kmotry k "velkým křtinám" do "červeného" oděvu (slavnostního - s bílou zástěrou a bílou, pestře květovanou stuhou do pasu. (Vdané kmotry nosily bílou zástěru a modrou flitrovou kytku). Oděv nevěsty a družiček, jak jsme si již řekli, nerozlišoval "poctivou" a "nepoctivou" svatbu, kromě jediného: "nepoctivá" nevěsta nosila odpoledne a 2. den svatby místo carného šantku modrý mušelínový. Toto sjednocení dokládá zásadní změnu v pojetí a uplatňování morálních norem ve vesnickém společenství. - Od r. 1875 byl jako oficiální a obecně platný způsob uzavření manželství zaveden sňatek na úřadě se zápisem do matriky. Zatímco katolíci jej přijímali jako nevyhnutelný, ale bezvýznamný úkon, u evangelíků byl poměrně slavnostní příležitostí. (Je příznačné, že etnografové o něj neprojevovali takřka žádný zájem.) Poloněmecký kroj nevěsty k zápisu na úřad byl totožný s pochůzkovým svátečním oděvem vdaných žen - barevně strojem vyšívaná zástěra, jaka, případně (nikoli nutně) modrý nebo zelený šátek na hlavu. K tanci na veřejnou zábavu se nosila bílá zástěra, pořádala-li tancovačku mládež, patřila k ní černá sukně a černé punčochy, "červený" mušelínový šátek a velká šňůra korálů. O svatbě se tancovalo v bílých punčochách a na hlavě se nosila flitrová ozdoba. V neděli v horkém létě se k muzice chodilo prostě v pochůzkovém oděvu, což platilo pro tradiční i poloněmecký kroj. Na pochůzky se svobodné i vdané oblékaly stejně - v létě do jaky a sukně ze stejného mateiálu, lehké barevně vzorované látky, zástěry z továrního modrotisku, proti slunci se nosil bílý tištěný šátek, chodily v černých punčochách a kožených střevících nebo bosy. V zimě se nosila vždy černá jaka, černá sukně a vlněný šátek.

(Dokončení v příštím čísle.)

Zpracováno podle studie: Lange, A.: Die "halbdeutsche Tracht" in Schleife. Lětopis 19, 1976, 105-124.


Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (2)

Německost dnešního území Německé demokratické republiky vznikla teprve na počátku 12. století, a to více méně způsobem násilným, jemuž říkáme germanisace a která dokonale do 15. století, ba možno říci až do století 19., změnila charakter i jazyk dřívějšího obyvatelstva slovanského v charakter a jazyk obyvatelstva německého. Navíc pak učinila toto kdysi slovanské území významným centrem veškerého cítění německého ještě více než západní polovina bývalého Německa. Západní část Německa vždy měla větší s mysl pro expansivnost směrem jižním a také větší smysl pro myšlenku všeevropskou, zatím co východní část bývalého Německa vypěstovala smysl pro myšlenku všeněmeckou. Jistě nemalou měrou k tomu přispěla i ta okolnost, že toto Německo vzniklo vlastně smíšením živlu německého či germánského s živlem dříve slovanským. Proto také se od roku 1870 udával veškerý směr německé politice z tohoto dříve slovanského území.
Marně bychom dnes již hledali nějaké jazykové stopy po bývalých obyvatelích slovanských na dnešním východoněmeckém území. Jedině oněch několik zmíněných zbytků původních praobyvatelů krajiny v Lužici, oněch Lužických Srbů, je smutným zbytkem kdysi mocného slovanského národa Polabanů, čili Polabských Slovanů a Slovanů Pobaltských, kdysi sídlících při pobřeží moře Baltického. Celý kraj je tudíž již německý. Že tomu tak nebylo v počátcích našeho středověku a ještě dlouho do dob pozdějších, toho doklade m jsou dávné, byť skromné památky a zprávy o těchto původních obyvatelích celé krajiny. Jim chceme tedy věnovat tuto práci, která má být jakýmisi informativními dějinami - spíše jejich přehledem - nejstaršího období, jež se odehrávalo na území dnešní Německé demokratické republiky.
Úmysl napsat tento dějinný přehled vznikl v představách jeho autora již v dobách před druhou světovou válkou, kdy jako student provázen již zesnulým, zvěčnělým lužickosrbským katolickým farářem Janem Cyžem, jenž byl velký přítel našeho národa, procházel krásným krajem lužickým. Že k tomu nedošlo, bylo příčinou mnoha jiných předsevzatých úkolů, ač i potom se autor této práce častěji vracel ke studiu dějin Lužických Srbů. Lužice a její statečné obyvatelstvo bylo v mysli autorově vždy na prvém místě, a to také přičiněním i autorova vzácného učitele, universitního profesora JUDra Jana Kaprase, který s láskou jemu vlastní nejen dovedl vypsat právní dějiny tohoto malého národa, Čechům tak blízkého, ale i dovedl ve svých žácích vzbudit k tomuto národu patřičnou úctu.
Autor této práce to také byl, který v roce 1929 byl přímým původcem lužickosrbského překladu významné práce univ. profesora Františka Dvorníka "Svatý Václav" a který se tím zasadil o to, aby Lužičané byli zastoupeni svým jazykem i v naší literaruře. Proto také postavil při uspořádání slavnostního krojového průvodu ve dnech svatováclavských v Praze dne 29. září 1929 krojované Lužičany katolické i evangelické do čela tohoto průvodu, který procházel jásající Prahou. Neméně byl autor této práce činným i v bývalém Klubu "Přátel Lužice" a pro svobodu Lužice bojoval svými některými projevy na veřejných shromážděních lidu a v denním tisku.
Ale vedle Lužičanů na něho působila i tragika ostatních zaniklých slovanských národů Luticů a Bodrců, sídlících kdysi v dnešním Braniborsku a Meklenbursku, a Pomořanů, sídlících kdysi v baltském Pomoří. Proto využil svých prázdninových krátkých pobytů u Baltického moře v letech 1976, 1977 a 1978 k bližšímu poznání dávné vlasti těchto slovanských praobyvatelů Pobaltí. Navštívil mezi jiným i Městské muzeum v Rostocku, kde se zajímal zvláště o menší, ale pěknou exposici původního slovanského osídlení a navázal styk s historickou sekcí university v Rostocku, která mu poskytla i seznam nejnovějších literárních prací německých zabývajících se dějinami Slovanů polabských a baltických, což tímto s díky rád kvituje. Tehdy také uzrál v mysli autorově plán na zpracování i tohoto historického přehledu. Buhužel však po návratu od Baltu byl zastižen těžkou nemocí oční, která mu zabránila další práci vůbec. A tak teprve nyní, kdy se autorův stav natolik zlepšil, že byl schopen nějaké práce, přistoupil i ke z pracování předsevzatého úkolu, který v této přehledné práci hodlá podat. K přípravě této práce bylo třeba postupně probrat literární zprávy o dějinách a životě dávných Polabských a baltských Slovanů, tyto zprávy nově utřídit a sestavit a na podkladě pak těchto materiálů, doplněných i pramennými podklady, sestavit práci o dějinách a životě těchto prvých obyvatelů dnešní Německé demokratické republiky.
Autor tohoto díla by byl rád, kdyby tato práce přinesla dnešním nebo budoucím čtenářům to, co sám měl při skládání na mysli. Chtěl by totiž nejen jí postavit jakýsi pomníček nad zašlými hroby těchto dávných a celkem nešťastných Slovanů, kteří bohužel ve svých dějinách nepoznali takových osobností, jakých měl národ český - oni totiž neměli svého sv. Václava jako Češi - a tím i svojí nesvorností byli příčinou i poměrně brzkého svého zániku. Nechť tedy alespoň jejich památka zůstane nám i budoucím zach ována.
(pro tisk připravil R-l, příště O pramenech dějin a literatuře pojednávající o Slovanech Polabských a Pobaltských)



ZPRÁVY

Přehled čtenářů Česko-lužického věstníku:

k 31. 1. 1999 k 31. 1998 k 31. 1. 1997
Praha 46 44 37
Čechy 48 42 37
Morava 8 7 6
Slezsko 3 2 2
105 95 2
Lužice 35 35 35
Polsko 5 5 4
ostatní 6 5 3
celkem 154 140 124

Mezi čtenáře jsou zahrnuti ti, kteří dostávají Věstník formou předplatného, a dále členové SČL; mezi odběratele nejsou zahrnuti odběratelé, kteří za časopis neplatí (vybrané knihovny ČR).

Na Program slovanské solidarity (viz ČLV 1999, s. 6) v minulém roce přispěli Richard Bígl (100,-Kč), Josef Chaloupek (100,-Kč), Tatjana Jamnik ze Slovinska (50,-DM) a Radek Mikula (100,-Kč).
P. Sikora

Z domova

PhDr. Nada Đorđevićová z Bělehradu navštívila Prahu 13. - 17. 12. 1998. Na Filozofické fakultě KU se setkala s vedoucím katedry slavistiky prof. Kvapilem a 2 hodiny besedovala s posluchači o problematice lužickosrbské, jihoslovanské aj.

9 členů lužickosrbského gymnaziálního spolku Societas Slavica Budyssinensis pobývalo 28. 12. 1998 - 1. 1. 1999 v Praze, 28. 12. se setkali s našimi členy. (Srov. též reportáž M. Malinkec v Předźenaku 29. 1. 1999 na s. 2 "Serbscy gymnaziasća w Praze.) V téže době byla v Praze na studijním pobytu početná skupina vysokoškoláků pod vedením kaplana Bena Jakubaše.

Přes nekřesťanskou hodinu (v jednu po půlnoci) jsem vyslechla s velkým zájmem 30. 1. 1999 na stanici Vltava Českého rozhlasu básně Kita Lorence Vyprávění o mém otci (přeložil Josef Vlášek) a Moje matka (přeložil Josef Suchý, přednášel Pavel Pípal):

Kito Lorenc, Moje matka

Moje mladá matka, v stínu slunných růží
rdí se její krev, a mléko z dlaní měsíc pil.
Nyní pozdní plamen purpurových ohňů
hřeje v hnědém kraji, kde se skromně skryl.

Moje mladá matka nezná bolestínství mimóz,
jejich peří chvějné, kterým zmítá svět,
dokud v oku zrcadlí se ruce třímající
každé ráno pevně nový jasný zvěrokvět.

Moje mladá matka v stínu slunných růží
tenkrát: krev a mléko, něhou růžová.
Hle, v tom vlažném světle, z ocúnových hlubin:
někde narodí se mladá matka právě taková.
J. Nováková


Z Horní Lužice

Pěvecký soubor Meja v Radworu má od 14. 1. 1999 nového dirigenta. Je jím Ronald Monem.
SN 15. 1. 1999

Lužickosrbský školský spolek pořádá v době letních prázdnin tyto tábory pro děti: Kytlice (ČR) 26. 7. - 6. 8., Jiřetín (ČR) 26. 7. - 6. 8., Varšava 4. 8. - 15. 8. (Polsko), Ohorn (SRN) 26. 7. - 6. 8., Borkowy/Błota (SRN) 26. 7. - 6. 8., Běła Woda (SRN) 26. 7. - 6. 8., Ralbicy (SRN) 26. 7. - 4. 8. Cena 275 hr.
SN 22. 1. 1999

Předsedkyní bartského Spolku pro podporu kulturní výměny s ČR byla v prosinci znovu zvolena Hanka Kóscyna. Loni v Bartě zazpíval školní sbor rumburského gymnázia a letos se mají do Rumburka vypravit žákyně a žáci z Bartu a Malešec. Členstvo bartského Spolku chce putovat po rumburském okolí. Sedm vesničanů se účastní kurzu českého jazyka.

(SN 17. XII. 1998) R-l Lipica je zalesněná horka na západním okraji Wotrowa, přes niž má vést nová silniční spojka mezi dálnicemi z Drážďan do Berlína a do Zhořelce. V neděli 20. ledna proti její výstavbě demonstrovalo asi 200 obyvatel Wotrowa, Kašec, Žuric a Jawory. Spolu s farářem Rudolfem Kilankem se po mši shromáždili před kapličkou pod Lipicí a písní a modlitbou prosili o moudré řešení stavby. Občanské iniciativy dosud shromáždily přes 500 podpisů.

(SN 11. I. 1998) R-l

Z Dolní Lužice (Připravil B. Malotín)

Do Hochozy se založením ochotnického divadla se vrací nadšení a zájem o národní dění. Svědčí o tom v neposlední řadě návštěva předvánočního programu Serbského ludowého ansamblu, který 19. 12. vystoupil v hostinci Złoty plon a jehož program přišlo zhlédnout více než 150 zájemců. Sál byl tak přeplněný, že se na všechny místo k sezení ani nedostalo. Účastníci pak hodnotili s povděkem program, který se tentokrát nesoustředil jenom na hudbu, ale předvedl i lidové vánoční zvyky.
NC1999/1

Téhož dne se konala, rovněž v přeplněném hostinci U Krawců, výroční schůze Domowiny janšojské skupiny. Je známo, že v Janšojcích má Domowina už dlouhá léta velký počet členů a tuto tradici nenarušily ani hnědouhelné doly, které se "za humny" Janšojc prostírají. Z 200 členů přišla velká většina a v programu, který schůzi uváděl, nechybělo ani vystoupení školního souboru, jenž kromě německých zazpíval i písně dolnolužické.
NC2

Žylowská srbská mateřská školka se rozrůstá. V současné době ji navštěvuje 31 dětí a hlásí se další rodiny, které mají zájem, aby jejich děti chodily do této srbské školky. Po těchto zkušenostech se organizátoři snaží o zavedení srbštiny i do dalších mateřských škol. Jednalo se o tom v Prjavozu, Wjerbně a Borkowech.
NC3

L i p s k o - Evangelické bohoslužby v dolní lužické srbštině se uskuteční v Picnju (9:30 h) na Velikonoční pondělí 5. IV., v Turjeju (14:00 h) na Svatodušní pondělí 24. V., v Rogowě (9:30 h) 22. června a ve Wětošowě (10:00 h, srbsko-německé) 12. září 1999.
R-l


Nové knihy a články

Wórša Dahmsowa-Meškankec Marja Grómusec 1896 - 1944. LND Budyšin 1996, 55 s.
Autorka se vrací k postavě, o níž se vícekrát psalo (např. Marja Kubašec, Hwězdy nad bjezdnom, LND 1960) a po níž jsou pojmenovány ulice, školy aj., doplňuje však poznatky o ní z pramenů dosud nevyužitých (její deník od mládí do r. 1934, soudní protokoly ap.). M. Grólmusec byla dcera ředitele školy dr. Jana Grólmuse, Lužického Srba z Radworu, a německé matky z Karlsruhe. Tato dvojí národnost se pak v jejích názorech a postojích odráží. Vystřídala několik povolání (učitelka, novinářka aj.), v r. 1932 dosáhla doktorátu. (Ten jí však byl r.1937 univerzitou odňat.) Od dětství trávívala s rodiči a sestrou prázdniny v Radworu, otcově rodišti. Tam se cítila doma, tam se sžívala s přírodou a poznávala lužickosrbské prostředí. Už od dob studií hledala cestu k spravedlivému uspořádání veřejných poměrů, toužila po tom, aby Německo bylo demokratický stát. Proto se účastnila práce (byť i přechodně) v řadě opozičních hnutí. V letech 1933-4 žila ponejvíce v Radworu a pracovala ilegálně - dělala spojku mezi vedoucími představiteli Sociálnědemokratické strany Německa, kteří žili v emigraci v Československu, a mezi sociálními demokraty a odbory v Německu, kde tehdy už vládli nacisté. Za to byla 7. 11. 1934 v Radworu zatčena a odsouzena k 6 letům vězení. Po odpykání trestu ji však poslali (bez soudu), protože odmítla pracovat pro gestapo jako udavačka, do koncetráku v Ravensbrücku. Tam 6. 8. 1944 zemřela. - W. Dahmsowa-Meškankec si všímá zejména, jak se M. Grólmusec vyvíjela názorově, jak se na jedné straně vyrovnávala s vědomím německé občanky, vážící si německé kultury a toužící po německém státu demokratickém, na druhé straně s vědomím svého lužickosrbského, tj. slovanského původu. Autorka hodnotí M. Grólmusec takto: " ... W Lipsku rodźena a w němskej kulturnej wokolinje kubłana, běše w prěnim rjedźe němska intelektualna. Tež jeje powołanske a politiske zajimy ležachu w ryzy němskim wobswěće. Němska bě jeje wótčina, jeje stat, wosebje wona nowa demokratiska Němska, do kotrejež bě so zalubowała, kaž sama praji. W dźeniku su mnohe wuprajenja, kotrež móhli jako jeničce euforiske wuznaće k Němskej čitać - mamy pak je skerje zrozumić jako nadźiju na tajku Němsku, kotraž z Nowemberskeje rewolucije k wonej demokratiji a socialnej sprawnosći dóńdźe, kotraž tež Serbam w lubowanym "krajiku" swobodu a runoprawosć zaruči. - Za tu swoju lubosć je na kóncu droho zapłaćiła. Wuwiće němskeje politiki do nječłowjeskosće je wótrje zasudźiła a je po swojich mocach wojowała přećiwo nacionalsocialistiskej diktatu rje. W kaceće je so před słowjanskimi towarškami za "swój" němski lud, lud Goetheho a Heineho, zamołwita čuła a je so hańbowała za surowe njeskutki, wukonjane wot Němcow, tak zo z nimi ani němsce rěčeć njeje chcyła. Na kóncu žiwjenja je so dospołnje k swojim serbskim-słowjanskim korjenjam nawróćiła, kotrež běchu so wot serbskeho nana hižo w dźěsću zapołožili. ..."
Jde o dílo populárně-vědecké, proto je namístě, že je důsledně jednojazyčné (i citáty se uvádějí jen v lužickosrbském překladu).
Kniha je přepychově vypravena, s mnoha reprodukcemi fotografií, na křídovém papíře velikosti A4. Snad by bylo vhodné víc šetřit na vnější úpravě, aby bylo možno popřípadě vydat během roku o knížku víc.
J. Mudra

Bibliografija Ludoweho nakładnistwa Domowina 1958-1997 Bibliographie des Domowina-Verlags. LND Budyšin 1998, 255 s. Tuto brožuru vydalo LND u příležitosti 40. výročí svého vzniku. Bibliografie nejen zachycuje široký vydavatelský záběr LND, ale zároveň ukazuje vývoj lužickosrbské literatury a časopisectví za minulá čtyři desetiletí. Nutno ovšem podotknout, že LND není jediné nakladatelství, které vydává lužickosrbské publikace, ale vydává jich drtivou většinu. Takže to, co vychází mimo ně, na celkovém obraze lužickosrbského písemnictví a na obraze nakladatelské práce skoro nic nemění. - Bibliografie je rozdělena do těchto oddílů: Odborná literatura, Krásná literatura, Pedagogická literatura, Noviny a časopisy, Spisy pro učitele a vychovatele v dvojjazyčném území, Zvukové nosiče. Jednotlivé oddíly jsou pak rozčleněny podle roků vydání. Práci s bibliografií usnadňuje uživateli seznam autorů s odkazy k jednotlivým položkám. Doporučuji však zachovávat abecední pořadí tak, jak se ustálilo v poválečných slovnících lužickosrbsko-jinojazyčných (např. Völkel, Trofimovič, Budarjowa aj.), tzn. e a ě považovat za samostatná písmena: Neřadit tedy např. Měrćinowa Marija, Merhout Dietmar, Měškank Alfred, Meškank Jan, Meškank Marko, Meškank Timo, Měškank Werner, Meškankec Měrka, ale lépe Merhout Dietmar, Meškank Jan, Meškank Marko, Meškank Timo, Meškankec Měrka, Měrćinowa Marja, Měškank Alfred, Měškank Werner atd. Rovněž tak jsou v lužickosrbské abecedě zvláštní písmena c, č, ć (toto se řadí za t), ch (t o se řadí za h). Na začátku seznamu jmen by bylo žádoucí uvést abecedu, podle níž jsou jména řazena.- Bibliografie vznikla ve spolupráci s Lužickosrbskou ústřední knihovnou při Lužickosrbském ústavu v Budyšíně za redakce France Šěna. Obsahuje 3 202 položky (na každý rok tedy připadlo průměrně 80 publikací), což je počet úctyhodný. Tato bibliografie může dočasně do jisté míry nahradit budoucí Serbskou bibliografiji 1996-2001.
Z bibliografie můžeme vyčíst i zajímavé směřování vývoje. Ukažme si to na počtu děl krásné literatury vydaných v jednotlivých letech (v prvním sloupci je uveden rok, vedle něho v duhém sloupci počet děl toho roku vydaných):

1958 - 11
1959 - 27
1960 - 21
1961 - 36
1962 - 28
1963 - 22
1964 - 19
1965 - 19
1966 - 19
1967 - 22
1968 - 22
1969 - 14
1970 - 26
1971 - 23
1972 - 18
1973 - 20
1974 - 24
1975 - 26
1976 - 19
1977 - 20
1978 - 38
1979 - 26
1980 - 26
1981 - 33
1982 - 39
1983 - 40
1984 - 32
1985 - 41
1986 - 35
1987 - 36
1988 - 39
1989 - 40
1990 - 25
1991 - 28
1992 - 20
1993 - 20
1994 - 21
1995 - 8
1996 - 13
1997 - 13

J. Mudra

Kateřina Charvátová: Bernard z Kamenice, Politik ve službách Václava II. DaS 6, 1998, s. 2 - 5.
V posledním čísle Dějin a současnosti je prvním příspěvkem článek o Bernardovi, toho jména třetím, z německého hraběcího rodu, který se v polovině 13. století vydal cestou duchovního a později i diplomata. Článek popisuje jeho život ve službách mnohých vysoce postavených šlechticů i králů Říše a Koruny české, jeho skutky a zásluhy o naše země. Autorka se zabývá dějinami církevních řádů, hlavně cisterciáků; o její fundovanosti tedy nemůže být pochyb. O to více pak překvapí, když se na čtvrtém řádku druhého odstavce dočteme, že Bernardovi předci vybudovali nedaleko Budyšína "hrad Kamenz (česky Kamenice)" a Bernard sám se ve třetím odstavci "podílel na založení kláštera cisterciaček v Mariensternu". Ve skutečnosti se hrad česky jmenuje Kamenec, lužickosrbský název (který jako obvykle chybí) je Kamjenc. Také Marienstern je název samotného kláštera; vesnice, v níž klášter stojí, se jmenuje Pančicy-Kukow (německy Panschwitz-Kuckau). Tyto drobnosti jsou bohužel nešvarem velmi rozšířeným v pracích če ských historiků - málokdy se setkáme s českou podobou jmen, a jen výjimečně je uveden lužickosrbský název. Nezbývá tedy než doufat, že vytrvalé poukazování na tyto nedostatky splní jednoho dne svůj účel.
E. Sklenářová


Leoš Šatava, Za Lužickými horami, Respekt č. 52, s. 16 - 17, Praha 21. 12. 1998 - 3. 1. 1999.
Český etnolog, pracující již několik let v Serbském institutě v Budyšíně, seznámil čtenáře významného politického týdeníku s problematikou slovanské menšiny v Německu. Téměř nevyhnutelnou podmínkou uveřejnění jakéhokoliv článku na toto téma, vyjímaje ČLV a podobně zaměřené časopisy, je podání základních informací o národě, který u nás, krátce řečeno, není tak znám, jak býval. L. Šatava se s tímto neveselým úkolem vypořádal velmi dobře, poněvadž mezi encyklopedické údaje vnesl i poznatky méně otřelé: v Lužici má pojem Slovan stále dosti vysoký kurs (pouze nechápu, proč v originále stojí souborné označení pro příslušníky slovanských národů v uvozovkách, následuje-li ještě dovětek "zdejší slovanství ale není ani agresivní ani mesianistické"), mentalita Lužických Srbů je nám snad bližší než slovenská (sympaticky provokativní), Lužickosrbské národní shromáždění iniciovalo po roce 1989 vytvoření spolkové země Lužice, ta však byla rozdělena mezi Sasko a Braniborsko (na to by se opravdu nemělo zapomínat). Až těsně před koncem se čtenář dočkává zvěsti nejpodivuhodnější: TGM mimo jiné finančně podpořil překlad Homéra do lužické srbštiny. Výše charakterizovanou část autor umně proložil poznatky svého oboru: "Představa, že ekonomicky prosperující, demokratická společnost je zárukou řešení problémů menšiny, se ukázala naivní. Situace se v řadě rovin dokonce zhoršila. Necitlivá těžba uhlí pokračuje: nejnověji má být přes masivní občanskou kampaň zlikvidována i ves Horno/Rogow v Dolní Lužici. Přes existenci zákona na ochranu lužickosrbského sídelního území potvrdil oprávněnost tohoto kroku i braniborský ústavní soud." Z úst odborníka zaznívají znepokojivě informace o tom, že "projevy despektu či posměšky na adresu srbsky hovořících jsou poměrně běžným jevem". Netěší ani zpráva, že úřad pro záležitosti Lužických Srbů byl ze saské státní kanceláře převeden pod agendu ministerstva vědy a umění. Autor si všímá toho, že i v tradičně loajální Lužici sílí vůle zviditelnit se, a to nikoli bombami, ale zje vnějším deklarováním požadavků. Srbové by se totiž mohli stát "pouhou regionální "hobby" skupinou, spolkem rodin užívajících kultovní domácí řeč".
R-l l


Ke zprávě, že bude zachována dosavadní výše peněžního příspěvku Nadaci pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud), napsal hlavní redaktor Serbských nowin Benedikt Dyrlich tento článek:
"Nová naděje. Kancléř Schröder předevčírem v Drážďanech potvrdil, že červeno-zelená koalice v Bonnu bude Nadaci pro lužickosrbský národ dále podporovat na letošní úrovníi. Tím byly ošklivé plány na krácení podpory smeteny ze stolu - kancléřova slova nás konečně vytrhla z obav, že ztratíme další instituciální rámce, které potřebujeme pro své národní zájmy. - Schröder na tiskové konferenci s ministerským předsedou Biedenkopfem prohlásil, že ve věci podpory Lužickým Srbům bude brzy vytvořena příslušnáprávní jistota, tzn. peněžní úmluva mezi Spolkovou republikou, Saskem a Braniborskem bude brzy zkorigována. Tím bude lužickosrbské nadaci zajištěno plánování daleko do budoucna a to není v době stupňujícího se šetření samozřejmé. - Nová "lužickosrbská politika" v Bonnu nám otevřela nové možnosti pro účinné řízení svých institucí a projektů. Využijme tyto vyhlídky tak, že nyní všechny síly a peníze vynaložíme na opatření a zařízení, které skutečně podporují živý lužickosrbský jazyk, kulturu na vysoké úrovni a nynější identitu. Ukažme poskytovatelům peněz, že potřebujeme pomoc politiky v Bonnu, Drážďanech a Postupimi jedině proto, že chceme jako národ s živým jazykem a kulturou - i omlazující se - vkročit do nového století." Dále pak B. Dyrlich dodal:"To však neznamená, že dobrá rozhodnutí politiků v Bonnu, Drážďanech a Postupimi mohou lužickosrbský jazyk zachovat a oživit, o to se má nejdřív postarat každý Lužický Srb sám, a to tak, že se svými dětmi a vnoučaty mluví lužickosrbsky a odevzdává j im kousek zděděné i nové lužickosrbské kultury." SN 18., 30. 12. 1998
J-a


Sokołske listy 1998, č. 6 vypisují turnaj v odbíjené o pohár Domowiny (27. 2.1999), dále je tu vzpomínka na A. Holana (1882-1948), starostu (od r. 1923)sokolské jednoty v Poršicích (dr. H. Nagel), pozdrav P. Hejduškovi k 65.narozeninám (J. Wornar). M. Krawc recenzuje 4 knihy o Sokole vydané ve slovanské cizině: M. Waic a kol., "Sokol v české společnosti" (Praha 1996);sborník přenášek z pražské mezinárodní konference o Sokolu (1997), obsahující i referát T. Meškanka "Sokolské hnutí v Lužici a Lužičtí Srbové"; v Gdaňsku vydaná kniha Z dziejów Towarzystw Gimnastycznych SOKÓŁ (s článkem českého spisovatele S. Doutlíka "Slované a Sokol", v němž se píše i o Sokole lužickosrbském); D. Cvetković, "Sokoli i sokolski sletovi". Prvním dvěma dílům M. Krawc vytýká, že se zaměřují jen na minulost, a opomíjejí činnost obnoveného lužickosrbského Sokola v přítomnosti.
J-a


Serpske Nowiny. Serbski wječornik za wotwisny lud. 21. 11. 1998. Se zpožděním se mi dostaly do rukou lužickosrbské noviny (nemají nic společného s oficiálními Serbskými nowinami !) vydané u příležitosti schadźowanky. Jde o humorný, satirický čtyřstránkový tisk, vnější podobou totožný se Serbskými nowinami, plný vtipných a parodických článků a vyjádření. O tom, že mnohdy ťal do živého, nejlépe svědčí bouřlivá reakce některých lužickosrbských čtenářů (otištěná na stránkách oficiálních Serbských nowin). Za sebe mohu říci, že jsem se při čtení Serpských Nowin výborně pobavil, jak už dlouho ne.
J. Mudra