Dobrica Erić

Dečanska riznica

Ovo nije srebro i zlato
iako tako izgleda
Ovo su suze naroda mog
Samo što liče na dragocenje
kad ih dodirne Bog.

Ovo nisu kandila i kadionice
iako izgledaju tako
Ovo su oči i srca naroda mog
Samo što prosvetle i zamirišu
kad u njich pirne Bog.

Ovo nisu povelje carske
iako izgledaju tako
Ovo su tapije naroda mog
Samo što liče na povelje
kad ih potpiše Bog

Ovo nije riznica raška
iako izgleda da jeste
Ovo je grobnica naroda mog
Samo što liči na riznicu
kad je rizničar Bog.

Ni ovo nije pesma
iako liči mnogo
Ovo je plač nad Tobom
i zatravljenym grobom
Samo što zvuči kao pesma
kad se plače pred Bogom!

Dečanská klenotnice


(přeložila Zuzana Sklenářová)


Tohle není stříbro ani zlato
třebaže to tak vypadá
Tohle jsou slzy národa mého
Jenže jsou podobné drahocennostem
když se jich dotkne Bůh

Tohle nejsou lampy a kadidelnice
třebaže vypadají tak
Tohle jsou oči a srdce národa mého
Jenže zazáří a zavoní
když zavane v nich Bůh.

Tohle nejsou listiny carské
Třebaže vypadají tak
Tohle jsou splacené účty národa mého
Jenže jsou podobné listinám
Když je podepíše Bůh.

Tohle není klenotnice Rašky
třebaže vypadá že je
tohle je hrobka národa mého
Jenže se podobá klenotnici
když jejím správcem je Bůh

A ani tohle není píseň
třebaže velmi se podobá
Tohle je nářek nad Tebou
nad hrobem zarostlým travou
Jenže to zní jako píseň
když se pláče před Bohem!

Redakční poznámka: Báseň nám poslala PhDr. Nada Đorđevićová z Bělehradu. - Dečani je klášter na Kosovu.


Zuzana Sklenářová

Lidový oděv Lužických Srbů

Část 5. Tzv. "poloněmecký kroj" ve Slepém.


(Dokončení)

Děti: Dívky do čtyř let se oblékaly do sukně, jaky, zástěry s modrým vzorem, v zimě nosily šátek na hlavu a černé punčochy. Až ke zkouškám před konfirmací dostávaly oděv do kostela s barevnou zástěrou a stuhou do pasu, k vlastní konfirmaci pak taliji, soukennou sukni a černou zástěru se stuhou do pasu. Šaty k tanci dostávaly dívky k 16. narozeninám. Všechno bývalo obvykle už obnošené po příbuzných. Starým ženám proto nakonec zůstávalo jen to, co právě nosily samy. V chudých poměrech to byla nutnost, na nové šaty obvykle nebylo dost peněz a odložené kusy oděvu mohly dobře sloužit chudé dívce jako výbava.

* * *

Přestože poloněmecký kroj existoval relativně kratší dobu než tradiční, také se vyvíjel. Jeho vývoj však určovaly jiné faktory, především tovární produkce a nabídka v obchodech. Sukně byly zprvu delší, až po první světové válce se zkrátily podle tradičních. Kolem r. 1900 se stuhy do pasu vázaly vzadu na mašli, v 1. desetiletí 20. stol. se zkrátily a vázaly na boku, od 20. let se prostě zasunuly za pas. Stužky s korálky se původně vázaly vzadu na mašli, od r. 1914 se spínaly šnorkou. Do r. 1914 také bývala zástěra do kostela jen z bavlněného saténu, od 20. let damašková z umělého hedvábí nebo changeantu (šanžánu, měňavé látky). Sukně a živůtek, původně zvl᚝, se od 1. desetiletí sešívaly k sobě. Od 20. let byly vlněné šátky na hlavu pletené strojem, pak se začaly vyrábět tkané s třásněmi. Od 50. let se prodávaly letní šátky dírkované, bílé, později modré nebo černé z perlonu, nylonu apod.
Koncem 19. stol. nastala i v tradičním oděvu výrazná změna: byly odloženy staré tradiční součásti - kabaty, polka, pruhované a kostkované zástěry do kostela, burske crjeje, modré punčochy, lapka, zawiće, polosmutek a hluboký smutek, kostelní oděv dívek i žen. Náhradou za ně byly přejaty nové: z poloněmeckého kroje přešla jaka (1895-1914 pouze do práce, po válce i na pochůzky, po r. 1930 se stala součástí oděvu do kostela), mušelínový šátek, kolem r. 1914 černé punčochy, od 30. let vlněné zimní šátky, lehké vzorované sukně na všední den (až asi od r. 1950, předtím byl nedostatek látek) i korále pro zvl᚝ slavnostní příležitosti: r. 1912 při svěcení rpaporu Militärvereinu měla každá dívka korále spolu s pruskou šerpou ...
Velké společenské změny se odrazily v poloněmeckém kroji stejně jako v tradičním (vždy šlo o obyvatele stejných vesnic): po r. 1918 všechny ženy opustily "červený" oděv; od 2. světové války upadala barvitost oděvu v souladu s poklesem počtu nositelek.
Zajímavý vliv měl poloněmecký kroj z oblasti Slepého na oděv v sousedním Nowém Městě, které přísluší k wojerecké oblasti: od r. 1890 se tu místo bílých dírkovaných zástěr nosily pestré s tištěným vzorem, a kolem r. 1900 se silně zjednodušila úprava hlavy a náprsních ozdob oděvu ke svatbě a křtinám, takže se tamní oděv formálně přiblížil Slepému.

(Zpracováno podle studie A. Lange: Die "halbdeutsche Tracht"¨in Schleife, Lětopis C 19, 1976, 105-124)

Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (3)

O pramenech dějin a literatuře, pojednávající o Slovanech polabských a pobaltských.


Mluvit o pramenech k dějinám Slovanů polabských a pobaltských je právě tak obtížné, jako mluvit o těchto slovanských národech samých. Polabští a baltští Slované se jeví badateli, ale každému, kdo se chce obírat osudy těchto národů, jako meteor dějin, který zazářil, aby již záhy po svém vzplanutí zhasl a zmizel pátravému zraku. Tito slovanští národové, usazení od šestého století našeho letopočtu na území dnešní Německé demokratické republiky, nežili celkem dlouhý svůj dějinný věk, byvše smeteni cizí mocí - jíž přišla na pomoc vlastní nesnášenlivost a rozbroje, jakož i často úmyslné opomenutí dějinných nutností - na smetiště dějin. Necelých šest či sedm století života národa je opravdu jen malým zlomkem dějinného údobí národních dějin.
Za tohoto tak krátkého období a přímo primitivnosti kulturního snažení Polabanů a baltských Slovanů se nemohlo vytvořit ani nějaké malé znamení kulturně-literárního působení, jež by bylo zachyceno v souvislejší čtení, a tak jen s velkými obtížemi se badatelé našich dob přímo dobývali do jinak bohatých jazykových zdrojů dávného jazyka těchto slovanských národů. Proto tím méně se můžeme seznámit i s osudem těchto národů z jejich vlastních pramenných zdrojů a musí nám být náhradou pouze kusé zdr oje pramenů, jež vyšly z pera příslušníků národů jiných, kteří tyto Slovany znali , či je nějakým způsobem poznali, neb někdy přišli s nimi do styku.
Polabští Slované a baltští Slované, jak je dále budeme uvádět, žijící na uvedeném území, či ještě dříve snad ve své slovanské pravlasti, poněkud vzdálené od pozdějších jejich sídel, byli v nejstarších dobách známi pod označením Vendů, i když o něco později se již také vyskytlo jejich vlastní označení Slované.
Mluvit však pro nejstarší dobu o nějakých skutečných písemných záznamech dějinných pro tento národ Vendů či Slovanů, by jistě bylo víceméně troufalé. Na přelomu epochy lidstva se však skutečně objevují ojedinělé záznamy a drobné zprávy o těchto Slovanech, které nalézáme u některých historiků řeckých a římských, jako Cornelia Nepota, Pomponia Mely a Plinia. Zde se uvádějí jacísi Indové, což není nic jiného než Vendové k roku 62 před Kristem. Některá jména "velkého národa", která uvádí řecký geograf Strabo a podobně i různá jména neznámých národů a nárůdků, uváděných římským historikem Tacitem, byla některými vědci pokládána za jména národa baltoslovanského a Polabanů. Také řecký Ptolemaius uvádí některá jména, v nichž někteří vidí dávné Slovany z našeho území. Ale nebylo tomu lépe ani v letech pozdějších, kdy pouhá jména dávají podle některých tušit polabský či pobaltský živel slovanský. Tak tomu je u Aethia Histera, skladatele kosmologie z poloviny sedmého století, který prý připomín á obyvatele ostrova Rujany, či u některých významných mužů století osmého, jako Bedy Ctihodného, který však považoval baltské Slovany za Huny, či německého apoštola Bonifáce, který Slovany nenáviděl, maje je za "2plémě nejhanebnější". Ve století devátém znal již Velety kronikář okruhu dvora Karla Velikého Einhar, či anonymní tak zvaný Bavorský geograf, který jmenoval a znal Lužici, Moričany, Lupjany, Glomače, Golešince, Havolany a Bytince, později známé kmeny národa srbského a lutického. Ke konci po loviny 10. století žijící kronikář a mnich Widukind, celkem dobrý zpravodaj i pro dějiny české doby 10. století, jmenoval i hrad Ganu, ležící mezi Míšní a krajem Glomačů srbských.
Po těchto ojedinělých literárních zprávách o našich Slovanech můžeme se již v tehdejší literární příležitostné produkci setkati s obšírnějšími zprávami o polabských a baltských Slovanech v druhé polovině 10. století. Byl to na prvém místě arabský kupec, známý Ibrahim ibn Jakub, který byl roku 973 v Praze a podal ve své zprávě o cestě do tehdejších zemí slovanských, kterou podnikal z důvodů obchodních, dosti obšírnou zprávu nejen o Praze, ale i o své cestě do zemí Slovanů polabských a baltských, zejména pak o svých poznatcích v krajině slovanských Bodrců. Jeho výpravy byly i do dalekých krajin ruských i na Atlantický oceán a do Cařihradu, kde zanechal popis těchto svých cest. Po roce 973, kdy se datuje jeho "cestopis", se o polabských Slovanech zmiňují počátkem 11. století ještě Dětmar či Thietmar Merseburský, autor velké kroniky, ve které uvádí jména slovanských Glomačů, Žárovanů, Bytenců, Havolanů, zná i Lužici a mluví o slovanských sněmech. Také i nᚠčeský kronikář Kosmas uvádí ve své České kronice jména polabských Havolanů, Ratarů a zná i Durynky. I neurčitý autor prvého životopisu sv. Vojtěcha, známý pod jménem Kanaparius, jmenoval východní Pomořany.
Po těchto celkem ojedinělých, až na zprávu Ibrahimovu, zprávách o polabských a baltických Slovanech, můžeme již jmenovat jako historika těchto Slovanů, i když nechtěného, kanovníka v Brémách, zvaného Adamem Brémským. Tento kněz pocházel z tehdy ještě slovanské Míšně a roku 1068 přišel jako kanovník do Brém v severním Německu. Byl vzdělán na tehdejších klasických školách církevních a znal zevrubně i tehdejší politický život. Jeho podporovatelem byl jeho brémsko-hamburský arcibiskup, z jehož iniciativy velmi cestoval. Pod vlivem svého ctižádostivého arcibiskupa Adalberta se ujal sepsání velké kroniky hamburských arcibiskupů, kterou napsal ve čtyřech knihách. V této práci také vedle zápisů, které čerpal z listin hamburského arcibiskupství, zachoval velmi cenné zprávy o četných kmenech baltských Slovanů, uváděje zprávy o Pomořanech, o Volyni, zmiňuje se o Havolanech, Ratařích, uvádí slovanské náboženství, zná pohanského boha Radigasta, Vinetu, píše o Srbech, ale i o Rusech. Ve své Kronice líčí činnost svého metropolity Adalberta a jeho politiku a mluví velmi obšírně o pokusu bodrckého knížete Gotšalka uvést do Bodrcka křesanství. Adamova Kronika je tedy nejzevrubnějším pohledem dějin dávných baltských Slovanů, který se nám dochoval. Druhá práce Adamova, která popisuje severské ostrovy, má již méně dat, a také nesprávných, o Slovanech. Tyto své práce započal psát Adam roku 1074, tedy po smrti svého metropolity, který zemřel roku 1072. Pro dějiny baltských Slovanů je to dílo ovšem velm i cenné.


Zakoń wo prawach Serbow w Swobodnym staće Sakska

(Sakski serbski zakoń - SSZ)


Zákon o právech Lužických Srbů ve Svobodném státě Sasku

(Saský lužickosrbský zákon - SSZ)



Preambule



Uznávaje vůli lužickosrbského národa, jenž má v Dolní a Horní Lužici svou starodávnou vlast a jenž si zachoval svůj jazyk a kulturu až do nynější doby, udržet si svou svébytnost i v budoucnu, bera na vědomí skutečnost, že Lužičtí Srbové nemají mimo hranice Spolkové republiky Německa žádný mateřský stát, který by za ně cítil zodpovědnost a který by se staral o ochranu a bytí jejich jazyka, kultury a tradic, jsa si vědom toho, že ochrana, pěstování a rozvoj lužickosrbských hodnot, jakož i zachování a posilování lužickosrbsko-německé povahy Lužice jsou i zájmem Svobodného státu Saska, uznávaje, že právo na národní a etnickou svébytnost, jakož i přiznání souhrnu práv etnických skupin a menšin nejsou ani dar, ani výsada, ale část obecných práv lidských a práv na svobodu, uváděje v život mezinárodní dohody o ochraně a podpoře národních menšin a národnostních etnických skupin, dohody ratifikované Spolkovou republikou Německem, odvolávaje se na článek 3 Základního zákona, na článek 35 Smlouvy o sjednocení doplněný poznámkou č. 14 v protokolu a na ústavu Svobodného státu Saska, zemský sněm, vycházeje z článku 6 Saské ústavy, přijal tento Zákon o právech Lužických Srbů ve Svobodném státě Sasku (Saský lužickosrbský zákon - SSZ).
§ 1

Příslušnost k lužickosrbskému národu


K lužickosrbskému národu přísluší, kdo se k němu hlásí. Přihlášení je svobodné. Nesmí být ani odepřeno, ani prověřováno. Z této příslušnosti nesmějí vyplynout žádné nevýhody.

§ 2

Právo na lužickosrbskou svébytnost



(1) Občané bydlící ve Svobodném státě Sasku, kteří přísluší k lužickosrbskému národu, tvoří rovnoprávnou část obyvatelstva státu.

(2) Lužickosrbský národ a každý Lužický Srb mají právo svobodně vyjadřovat svou etnickou, kulturní a jazykovou svébytnost, zachovat si ji a dále rozvíjet.

(3) Lužickosrbský národ a každý Lužický Srb mají právo na ochranu a zachování své starodávné vlasti i své svébytnosti a na péči o ně. Svobodný stát Sasko, okresy, svazy obcí a obce na lužickosrbském sídelním území zaručují a podporují takové podmínky, jež umožňují občanům hlásícím se k lužickosrbskému národu, aby si zachovali a dále rozvíjeli svůj jazyk a tradice, jakož i své kulturní dědictví jako podstatné znaky své svébytnosti.

§ 3

Lužickosrbské sídelní území


(1) Lužickosrbským sídelním územím ve smyslu tohoto zákona je město Wojerecy, jakož i ty obce a části obcí okresů Kamjenc, Budyšin a okresu Delnjošlesko-hornjołužiského, v nichž má převážná většina ve Svobodném státě Sasku bydlících občanů, kteří se hlásí k lužickosrbskému národu, svou starodávnou vlast, a v nichž lze lužickosrbskou jazykovou nebo kulturní tradici prokázat až do přítomnosti.

(2) Lužickosrbské sídelní území zahrnuje jmenovitě ty obce a osady, které jsou uvedeny v příloze k tomuto zákonu.
Změny příslušnosti k obci nemají vliv na příslušnost k lužickosrbskému sídelnímu území.

(3) Lužickosrbským sídelním územím je dán zeměpisný rámec, v němž se provádějí pro toto území platná opatření na ochranu a podporu lužickosrbské svébytnosti. V jednotlivých případech může zemské ministerstvo věd a umění na žádost jedné obce, po vyslechnutí příslušného okresu, zástupce zájmů Lužických Srbů podle § 5 a Rady pro lužickosrbké věci podle § 6, povolit výjimky z ustanovení vztahujících se na příslušné území.

(4) Při zemském a obecním plánování je nutno brát ohled na zvláštní povahu lužickosrbského sídelního území a na zájmy Lužických Srbů.


§ 4

Lužickosrbská vlajka a hymna



(1) Na lužickosrbském sídelním území je možné užívat vlajky a znaku Lužických Srbů vedle zemské vlajky a zemského znaku. Lužickosrbská vlajka má pruh modrý-červený-bílý.

(2) Na lužickosrbském sídelním území je možno rovnoprávně užívat lužickosrbské hymny.


§ 5

Zastupování zájmů Lužických Srbů


Zájmy občanů příslušících k lužickosrbskému národu mohou být na zemské, regionální a obecní úrovni zastupovány vrcholným svazem lužickosrbských svazů a spolků.


§ 6

Rada pro lužickosrbské otázky



(1) Zemský sněm volí většinou odevzdaných hlasů vždy na dobu jednoho volebního období Radu pro lužickosrbské otázky. Ta se skládá z pěti členů. Lužickosrbské svazy a spolky, jakož i obce lužickosrbského sídelního území podle § 3 mají právo kandidáty navrhovat.

(2) Ve věcech, které se týkají práv lužickosrbského obyvatelstva, má zemský sněm a zemská vláda vyslechnout Radu pro lužickosrbské otázky.

(3) Členové Rady pro lužickosrbské otázky nejsou placeni. Za své působení dostávají od saského státního ministerstva věd a umění náhradu.


§ 7

Zpráva zemské vlády



Zemská vláda podává zemskému sněmu v každém volebním období aspoň jednou zprávu o stavu lužickosrbského národa ve Svobodném státě Sasku.


§ 8

Lužickosrbský jazyk



Užívání vlastního jazyka je jeden ze základních znaků lužickosrbské svébytnosti. Svobodný stát Sasko považuje oba lužickosrbské jazyky, zejména lužickou srbštinu horní, za výraz duchovního a kulturního bohatství země. Jejich užívání je svobodné. Jejich používání slovem i písmem ve veřejném životě a povzbuzování k tomuto používání je chráněno a podporováno.


§ 9

Lužickosrbský jazyk u soudů a na úřadech



(1) Na lužickosrbském sídelním území mají občané právo užívat lužickosrbského jazyka u soudů a na úřadech Svobodného státu Saska, jakož i ve veřejnoprávních sdruženích, ústavech a institucích, které podléhají jeho dohledu. Jestliže užívají tohoto práva, výsledky musí být tytéž, jako by užívali jazyka německého. Na podání občanů přednesená v lužickosrbském jazyce mohou úřady Svobodného státu Saska a veřejnoprávních sdružení, ústavů a institucí podléhajících jeho dohledu odpovědět v jazyce lužickosrbském a lužickosrbsky o nich rozhodnout. Lužickosrbským občanům z toho nesmějí vzniknout peněžní výdaje nebo jiné nevýhody.

(2) Svobodný stát Sasko dbá na to, aby ustanovení odstavce 1 dodržovaly též úřady spolkové a zařízení soukromoprávní, jako zejména doprava, dálkové telekomunikace, pošty, zdravotnictví, sociální péče a zařízení kulturní a vzdělávací, které působí na lužickosrbském sídelním území.


§ 10

Vybavení dvojjazyčnými tabulemi



(1) Úřady Svobodného státu Saska a veřejnoprávní sdružení, ústavy a instituce podléhající jeho dohledu vybaví veřejné prostory, zejména veřejné budovy, úřady, silnice, cesty, náměstí a mosty nápisy v německém a lužickosrbském jazyce.

(2) Svobodný stát Sasko a veřejnoprávní sdružení, ústavy a instituce podléhající jeho dohledu působí k tomu, aby i ostatní budovy veřejného významu v lužickosrbském sídelním území byly opatřeny nápisy v německém a lužickosrbském jazyce.


§ 11

Jazykový prostředník na úřadech



(1) Na lužickosrbském sídelním území má být podle možnosti k dispozici na úřadech Svobodného státu Saska a na úřadech veřejnoprávních sdružení, ústavů a institucí podléhajících jeho dohledu jeden zaměstnanec ovládající lužickosrbský jazyk jako jazykový prostředník.

(2) Svobodný stát Sasko dohlíží, aby se na lužickosrbském sídelním území přiměřeným způsobem dbalo na zájmy Lužických Srbů, jakož i na osvojení si lužickosrbského jazyka, tím že bude pro pracovníky ve veřejné správě vytvořena příležitost učit se jazyku a dále se v něm vzdělávat.


§ 12

Věda



(1) Svobodný stát Sasko podporuje vědecký výzkum v oblasti lužickosrbského jazyka, dějin a kultury.

(2) Svobodný stát Sasko financuje univerzitní výzkumné a výukové sorabistické pracoviště při lipské univerzitě.


§ 13

Kultura



(1) Svobodný stát Sasko ochraňuje a podporuje kulturu a uměleckou tvorbu Lužických Srbů.

(2) Okresy a obce na lužickosrbském sídelním území začleňují přiměřeně lužickosrbskou kulturu do své kulturní práce. Podporují lužickosrbské umění, zvyky a obyčeje, jakož i společný život svých občanů, vzniklý tradicí, tolerancí a vzájemnou úctou.


§ 14

Sdělovací prostředky



Svobodný stát Sasko usiluje o to, aby se lužickosrbskému jazyku a kultuře věnovala přiměřená pozornost zejména lužickosrbským vysíláním a příspěvky v tisku.

§ 15

Spolupráce mezi zeměmi



(1) Svobodný stát Sasko napomáhá spolupráci a podporuje zájmy Lužických Srbů Dolní a Horní Lužice, jejichž sídla přesahují zemské hranice. Za tímto účelem spolupracuje se spolkovou zemí Braniborskem.

(2) Svobodný stát Sasko zapojuje přiměřeně lužickosrbské svazy a instituce působící mimo jeho území do zahraniční spolupráce s jinými zeměmi a státy.


§ 16

Zveřejnění



Tento zákon bude uveřejněn v německém a hornolužickém jazyce.


§ 17

Začátek a ukončení platnosti



Tento zákon nabude platnosti v den následující po zveřejnění. Zároveň přestane platit Zákon o zachování práv lužickosrbského obyvatelstva ze dne 23. března 1948 .........

Konečná redakce textu Lužickosrbského zákona bude uveřejněna v hornolužickosrbském a německém jazyku v Saské sbírce zákonů a nařízení .



Přiłoha k § 3, wotr. 2, Sakskeho serbskeho zakonja.

Přisłušnosće do serbskeho sydlenskeho treritorija

Delnjošlesko-hornjołužiski wokrjes


1. Mužakow: Mužakow, Kobjelin

2. Hamor: Bjerwałd, Hamor, Krynhelecy, Wochozy, Rychwałd, Sprjowje

3. Jabłońc: Jabłońc, Kromola

4. DŸěwin: DŸěwin, Brězowka

5. Wysoka Dubrawa: Dubo, Hbjelsk, Zubornica, Hornje Brusy, Borštka, Wukrančicy

6. Klětno: Dyrbach, Jamno, Košla, Radšowk, Klětno, Turjo, Cympl

7. Krušwica: Přibuzk, Krušwica, Pěchč, PodroždŸ, Zagor, Skarbišecy, Wederk

8. Chrjebja-Nowa Wjes: Chrjebja, Čorna Truha, Nowa Wjes, Černsk

9. Mikow: Dołha Boršć, Dołha Boršć-wuchod, Lipinki, Mikow

10. Quitzdorf am See: Hóršow, Hóznica

11. Rěčicy: Stary Lubolń, Dubc, Hamoršć, Nowy Lubolń, Rěčicy, Hatk

12. Slepo: Mułkecy, Rowno, Slepo

13. Trjebin: Miłoraz, Trjebin

14. Delni Wujězd: Tranje, Manjow, Rudej, Delni Wujězd

15. WuskidŸ: Hola, WuskidŸ

16. Běła Woda: Běła Woda


Wokrjes Budyšin


1. Budyšin: Stare město, Wuricy, Błohašecy, Bolborcy, Bórk, Debrikecy, Strowotna studnja, Wulki Wjelkow, Zajdow, Mały Wjelkow, Lešawa, Lubochow, NadŸanecy, Delnja Kina, Hornja Kina, Horni Wunjow, Wuchodne předměsto, Słona Boršć, Smochćicy, Centrum města, Sćijecy, Južne předměsto, Ćichońca, Ćemjercy, Zapadne předměsto

2. Porchow: Nowy Dwór

3. Dobruša-Huska: Warnoćicy, Brězynka, Demjany, Dobruša, Družkecy, Drječin, Huska, Hnašecy, Holca, Hrubjelčicy, Hunćericy, Kočica, Nowe Demjany, Nowe Družkecy, Přišecy, Słónkecy, Ćěchorjecy, Běłe Noslicy, Cokow

4. HodŸij: Brěza, Bóšericy, Koblicy, Darin, Dobranecy, Debiškow, Haslow, Tři Hwězdy, HodŸij, Janecy, Mała Boršć, Mała Praha, Žičeńk, Lutyjecy, Liboń, Myšecy, Njezdašecy, Nowe Błohašecy, Nowe Spytecy, Hornja Boršć, Pozdecy, Běčicy, Praskow, Prěčecy, Žičeń, Semichow, DŸiwoćicy, Sulšecy, Spytecy, Baćoń, Čěškecy, Čornecy

5. Wulka Dubrawa: Brěmjo, Komorow p. Klukša, Chróst, Dalicy, Kobjelń, Wulka Dubrawa, Ješicy, Jatřob, Kupoj, Mała Dubrawa, Klukš, Křiwa Boršć, Margarećina Hěta, Nowe ZdŸarki, Chwaćicy, Załhow, ZdŸar, ZdŸěr, Lichań, Čelchow

6. Budestecy: Zahor, Bónjecy, Kózły, DŸenikecy, Bělšecy, Budestecy, Chójnička, Lubjenc, Rašow

7. Hućina: Brězyna, Hućina, Połpica / Sprjewja, Zubornička, Lěskej, Lemišow, Nowa Wjes n. Sprjewju, Wotpočink, Stróža

8. Bukecy: Bukecy, Jawornik, Kołwaz, Koporcy, Lejno, Mješicy, Nowe Koporcy, Nowy Wuježk, Něćin, Błócany, Pomorcy, Rodecy, Žornosyki, Trjebjeńca, Wawicy, Wuježk, Čornjow

9. Rakecy: Kamjenej, Komorow, Kača Korčma, Jitk, Jeńšecy, Rakecy, Nowa Wjes, Niža Wjes, Psowje, Trupin

10. Kubšicy: Bošecy, Brězow, Konjecy, Torońca, Delany, Chójnica, Hruboćicy, Jenkecy, Krakecy, Kubšicy, Kumšicy, Lětoń, Nowe Poršicy, Splósk, Poršicy, Rabocy, Rachlow, Zrěšin, Šekecy, Sokolca, Sowrjecy, Wadecy, Wysoka, Cyžecy

11. Malešecy: Bart, Brězynka, Brězecy, Bukojna, Skanecy, Dobrošecy, Dubrawka, Hlina, Budyšink, Malešecy, Delnja Hórka, Plusnikecy, Přiwćicy, Rakojdy

12. Njeswačidło: Koslow, Dobrošicy, Holešow, Holešowska Dubrawka, Króńca, Liša Hora, Łahow, Łomsk, Łuh, Njeswačidło, Nowa Wjes, Banecy, Zarěč, Wbohow, Wutołčicy, Šešow

13. Hornja Hórka: Debsecy, Małe Debsecy, Lejno, Mnišonc, Hornja Hórka, Čorne Noslicy, DŸěžnikecy

14. Bóšicy: Hora, Jaseńca, Łusč, Nowa Jaseńca, Nowy Łusč, Nowe Bóšicy, Bóšicy, Wětrow

15. Radwor: Boranecy, Bronjo, Kamjenej, Chelno, Droby, Přezdrěń, Lipič, Łomsk, Łupoj, Łupjanska Dubrawka, Lutobč, Měrkow, Minakał, Miłkecy, Nowe Boranecy, Nowe Bronjo, Chasow, Radwor, Čorny Hodler, Hat, Wjesel

16. Wóspork: Běła Hora, Chortnica, DroždŸij, HrodŸišćo, Jama, Kotecy, Łusk, Malećicy, Njechorń, Nosaćicy, Žarki, Špikały, Wichowy, Wóspork, Wuježk, Worcyn


Wokrjes Kamjenc


1. Chrósćicy: Kozarcy, Chrósćicy, Hórki, Kopšin, Nuknica, Prawoćicy

2. Halštrowska Hola: Błuń, Lejno, Bjezdowy, Narć, Nowa Łuka-Hory, Zabrod, ŽidŸino, Ptačecy

3. Halštrow: Krěpjecy

4. Kamjenc: Němske Pazlicy, Jěžow, Kamjenc, Hlinowc, Brěznja

5. Hórnikečanski Jězor: Wulke ŽdŸary, Koblicy, Stróža

6. Łaz: Tři Žony, Drěwcy, Bjedrichecy, Hermanecy, Lipiny, Złyčin, Łaz, Mortkow, Roholń, Šćeńca, Tyhelk, Wysoka, Běły Chołmc

7. Njebjelčicy: Wěteńca, Miłoćicy, Njebjelčicy, Pěskecy, Serbske Pazlicy

8. Wóslink: Jitro

9. Pančicy-Kukow: Stara Cyhelnica, Kanecy, Hłupońca, Jawora, Kašecy, Lejno, Nowe Město, Wotrow, Pančicy-Kukow, Žuricy, Swinjarnja, Zejicy, Časecy

10. Worklecy: Horni Hajnk, Wudwor, Nowa Wjeska, Worklecy, Smječkecy, Haty

11. Ralbicy-Róžant: Konjecy, Hrańca, Łask, Nowoslicy, Bušenka, Ralbicy, Róžant, SmjerdŸaca, Šunow, Sernjany

12. Šprjewiny Doł: Bórk, Bórkhamor, Nowa Wjes, Nowe Město, Šprjewiny Doł, Šprjejcy, Drětwa

13. Kulow, město: Brěžki, Dubrjenk, Hózk, Kulowc, Koćina, Mučow, Nowa Wjes, Rachlow, Salow, Sulšecy, Spale, město Kulow


Bjezwokrjesne město Wojerecy:


Wojerecy: Brětnja, Němcy, Wojerecy, Hórnikecy, Kinajcht, Nydej, Čorny Chołmc, Ćisk


Tučně je vytištěno jméno města nebo obce. K němu jsou připojena jména osad, které patří do lužickosrbského sídelního území. SN 20. 1. 1999


ZPRÁVY

Měrćin Nowak-Njechorński - 100. narodniny molerja serbskeho ludu


Lužickosrbské muzeum v Budyšíně plánuje k 100. posmrtným narozeninám "malíře lužickosrbského národa" Měrćina Nowaka Njechorńského na rok 2000 velkou jubilejní výstavu. K tomu hodlá Lidové nakladatelství Domowina společně s Lužickosrbským muzeem a Lužickosrbským ústavem vydat obšírný katalog umělecké tvorby M. Nowaka. - Především však je nutno v souvislosti s tím sestavit soupis všech jeho prací. Protože však je velký díl jeho prací v soukromých rukách, a to i ve slovanské cizině, Lužickosrbské muzeum prosí majitele originálů o pomoc. Prosíme tedy všechny, kteří vlastní díla Měrćina Nowaka, aby se obrátili písemně nebo ústně na Lužickosrbské muzeum v Budyšině na uvedenou adresu. Vašich podání a údajů užijeme diskretně a jméno soukromého majitele nebude uveřejněno.
Děkujeme za Vaši námahu a těšíme se na úspěšnou spolupráci.

Tomász Nawka, ředitel
Serbski muzej
k r. Ch. Boguszoweje
Ortenburg / Hród 3
D - 02625 Budyšin
SRN

tel. 03591 / 42403, fax 03591 / 42425


Z domova

Večer Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea 26. 1. 1999 byl věnován promítání tří nových lužickosrbských filmů Sorabia-film-studia. Konal se v kouzelném prostředí podkroví Lužického semináře. Předseda Sdružení PhDr. Zd. Boháč, CSc., přivítal lužickosrbské hosty dr. Toni Bruka a J. Łušćanského. J. Łušćanski vyřídil divákům pozdrav předsedy Domowiny a zpravil o novinkách v srbské Lužici: Od letoška je Załožba za serbski lud (Nadace pro lužickosrbský národ) samostaná, nezávislá instituce, budyšínský Lužickosrbský dům přejde do majetku Domowiny, příspěvek Spolkové republiky Załožbě nebude zkrácen (k čemuž jistě přispěla i podpisová akce), koncem června se bude konat ve střední Lužici sjezd Lužických Srbů, koncem března bude ve Wochozích valná hromada Domowiny, koncem července se bude konat v Chrósćicích Mezinárodní folklorní festival. J. Łušćanski také rozdal přítomným česky vytištěný informační leták o Domowině a o stycích lužickosrbsko-českých. Toni Bruk potom vykládal o filmech Reformacija a serbske pismowstwo, Hyšći šumje wolše a Bliske po dušy. Poslední jmenovaný je věnován Kašubům a stykům lužickosrbsko-kašubským. Posluchači byli překvapeni zejména skutečností, že se v tamější telewizi vysílá každý týden půlhodinový program v kašubštině (čehož Horní Lužičtí Srbové ještě nedosáhli). Letošní promítání filmů dokázalo, že lužickosrbská kinematografie se značně zdokonalila. Nové filmy nejsou tak statické, jako byly dřívější, jsou dynamičtější a tím působivější.
J-a

V pořadu Dobré jitro stanice Praha Českého rozhlasu 7. 3. 1999 mluvil Mirek Kovářík o zájezdech na velikonoční jízdy křižáků do Lužice, ale i o Masarykovi, M. Cvetajevové a Podkarpatské Rusi.
J-a

Z Horní Lužice

Werner Měškank, dosavadní správce a ředitel Lužickosrbského muzea v Chotěbuzi, byl odvolán ze všech administrativních úkolů. Stal se tak prostým odborným zaměstnancem muzea, které tak přešlo do chotěbuzského Městského muzea. Jeho ředitel Steffen Krestin přijal všechny administrativní závazky Lužickosrbského muzea. Tuto změnu potvrdil i ředitel chotěbuzského úřadu pro kulturu Bernd Wachold. Ten také upozornil, že tato změna byla odhlasována se souhlasem Bjarnata Rjenče, odpovědného za lužickosrbské věci tohoto dolnolužického města. - Dvě třetiny nákladů za provoz Lužickosrbského muzea v Chotěbuzi hradí Załožba. Proti odvolání Lužického Srba z ředitelského místa však nezakročila. - Příčiny odvolání W. Měškanka nejsou jasné. Ředitel chotěbuzského úřadu pro kulturu žádné věcně přesvědčivé argumenty této osobní změny neuvedl.
SN 26. 2. 1999

Z Dolní Lužice

(Připravil B. Malotín)


Zástupci národnostních menšin v Německu se sešli ke společné poradě, aby se dohodli o postupu v řešení společných problémů. Jde především o jazykové otázky, které se týkají prakticky všech. Relativně nejlépe jsou na tom Dánové, protože se mohou opřít o samostatný stát. Ostatní - Frísové, Lužičtí Srbové a Romové jsou v podstatně složitější situaci. Především záleží na iniciativě jich samých. Na tomto shromáždění byl volen nový předseda, jímž se stal dr. Gustav Spieß, vedoucí dolnosrbského oddělení Serbského institutu.

Dolní Lužice oslavila další ze svých význačných osobností. Před 125 lety (1873) se ve střední Lužici v obci Lěskej narodil Karlo Nowak, který vynikl jako malíř, působící v Chotěbuzi. Jeho výtvarná pozůstalost byla dlouhá léta veřejnosti utajena, nebo putovala s malířovou dcerou Lieselotte Drabowou po západním Německu. Nebylo lehké vystopovat adresu. Když se to konečně podařilo, byly obrazy v den narozenin Karla Nowaka 28. 11. 1998 představeny veřejnosti v jeho rodné vsi. Zároveň se podařilo doplnit datum malířova úmrtí . Je to rok 1959.

Na sympoziu Maœice Serbské řečníci zrekapitulovali kulturní výročí roku 1998 a znovu připomněli zásluhy kulturních pracovníků v Dolní Lužici. 28. listopadu, v den vyvrcholení Krawcových oslav, se v Chotěbuzi konala 15. schadowanka dolnosrbské inteligence a příznivců Dolní Lužice vůbec. Sešlo se kolem 200 účastníků, z větší části z řad mladé generace, pro něž byl v obecním hostinci v Žylowě připraven bohatý program se zpěvy a tanci. Např. vystoupil kabaret se satirou "Kisałe gorki", představila se taneční skupina "Pœijaœelstwo" a prodával se i satirický časopis "Slěpik". Werner Měškank není jenom renomovaný historik a bojovník za práva Srbů v Dolní Lužici, ale v neposlední řadě také básník, spisovatel a překladatel, jak ostatně z četných publikací známe. Ve své tvorbě zasahuje i do populární hudby, pro niž tvoří především texty - napsal jich kolem 200 - ale k některým i melodie.
NC49

50. číslo ročníku 1998 Nowého Casnika vzpomnělo na 150. výročí vydávání srbských novin v Dolní Lužici. Zajímavé je, že v poměrech, jichž se za tu dobu vystřídalo nepřeberné množství, si časopis udržel základní svůj název. Vždycky to byl "Casnik" (časopis), a již zprvu "Bramborski", pak dlouhou dobu, až do zákazu, "Serbski", krátce i serbske nowiny, kolem roku 1948 "Dolnoserbski" a konečně posledních 49 let "Nowy". Celých 20 let trval zákaz a znovuzrození tohoto jediného dolnosrbského necírkevního periodika, které hlavně v prvních dobách skýtalo jednu z mála možností k uveřejňování literárních prací dolnosrbských spisovatelů a básníků, kteroužto funkci v jisté míře plní stále, i když dnešní vydavatelské možnosti, přes různé potíže, jsou nesrovnatelně větší. Zajímavé jsou statistiky čtenářů Casnika, úsilí redaktorů a kolporterů, což byli často jedni a titíž, získávání peněžních podpor nebo plateb za odebrané exempláře. Dolnosrbký lid byl namnoze chudý, takže v některých vsích odebírali jedin exemplář a ten si potom půjčovali ... Nepřeberné jsou zprávy a rozmluvy se čtenáři (i zahraničními), jejichž mínění a postřehy na svých 24 stranách toto číslo přináší. Obsahuje pochopitelně i články z dalších oborů a jenom žasneme nad jejich pestrou paletou; blahopřejeme dnešní redakci, která drží časopis na vysoké úrovni, a přejeme jí do dalších let hodně úspěchů a vytrvalosti, čtenářům pak dobrou zábavu a poučení, jakož i nadšení a nezištnou spolupráci s tímto buditelem a propagátorem dolní srbštiny.
NC50

Namísto jedné dolnolužické obce (Rogow) budou zřejmě odbagrovány dvě (Grěšna). Vysvítá to z krátkého oznámení, které přináší referát z prosincového zasedání Laubagu. Rozhodnutí zatím není konečné. - Je čas!

V prvních prosincových dnech (4. 12.) uspořádalo Serbské muzeum v Chotěbuzi zajímavou výstavu. Představilo na ní srbské kroje z pravého břehu Odry. Jeden z nich např. patřil Srbce, která před třemi lety v 99. roce života zemřela. Je tedy víc než autentický. Zároveň vyšla monografie Albrechta Langy, který ke knize shromažďoval materiál od r. 1957.
NC51

Nové knihy a články

Dietrich Scholze, Stawizny serbskeho pismowstwa 1918-1945, LND Budyšin 1998, 256 s. - Tato publikace vychází jako 20. kniha řady "Spisy Serbskeho instituta". V této řadě je to po čtyřech letech kniha vydaná opět v lužické srbštině. Jejím autorem je ředitel a vědecký pracovník "Serbského institutu v Budyšíně, který na tomto díle pracoval od r. 1993 do r. 1998. Kniha je třetím dílem dějin lužickosrbské literatury a navazuje tak na předešlé dva svazky Rudolfa Jenče, vydané již v 50. letech. Tento svazek vychází skoro po čtyřicetileté odmlce, ačkoliv se o jeho sepsání snažila již začátkem 60. let trojice (J. Młynk, P. Nowotny, K. Lorenc) vědeckých pracovníků budyšínského Institutu za serbski ludospyt. Kromě několika článků v novinách a časopisech však zůstal nezveřejněn. Způsobily to potíže organizačního a osobního druhu. Pouze v r. 1983 vydal P. Nowotny "Dolnoserbske pismojstwo 1918-1945". Z tohoto důvodu není dolnolužická literatura v tomto vydání uvedena. Přestože je rukopis ze 60. let v Serbském institutě zachován, musil D. Scholze s ohledem na politické a společenské změny posledních let začít úplně nanovo, jen v některých částech knihy je použito nepatrných úryvků z práce jeho předchůdců.
D. Scholze představuje jednotlivé autory tradiční biografickou metodou, umožňující spojit životopisy s analýzou jednotlivých děl. Jedenáct nejdůležitějších spisovatelů (J. Lorenc-Zalěski, M. Nawka, J. Skala, R. Domaška, O. Wićaz, M. Kubašec, J. Wjela, J. Lajnert, J. Nowak, M. Nowak-Njechorński, J. Chěžka) meziválečného období je řazeno chronologicky, podle roku narození. Výjimku tvoří jen Romuald Domaška, který, ač nejstarší, se svou litrární tvorbou začal až v 2. polovině 20. let. Ostatní, méně známí autoři jsou řazeni výhradně podle data narození. V úvodních částech knihy autor zasadil vývoj Lužických Srbů do sociálněhistorického a kulturněhistorického kontextu doby, aby názorně ukázal, v jakých podmínkách se vyvíjela a vznikala lužickosrbská literární tvorba.
Když k této knize přidáme první dva díly R. Jenče a sborník "Přinoški k stawiznam serbskeho pismowstwa 1945-1990", který je možno považovat za čtvrtý díl, dostáváme ucelený přehled o vzniku a vývoji lužickosrbského písemnictví.
D. Scholze si jistě zaslouží obdiv, že knihu napsal v lužické srbštině, ačkoliv to není jeho mateřština.
Zdeněk Valenta


Slavica Pragensia ad tempora nostra. Sborník statí z mezinárodní vědecké konference ke 150. výročí založení stolice slovanské filologie na Karlově univerzitě (8. - 10. 6. 1998). - Praha 1998. KU, 319 s.
Sborník obsahuje 69 referátů (z celkového počtu přednesených 82), a dává dobrý přehled o všestranných zájmech slavistů českých i zahraničních (zastoupeno bylo 18 univerzit a 8 vědeckých ústavů z 12 evropských zemí). Sorabistiky se týkaly přednášky 2:
Milada K. Nedvědová, Ohlédnutí za dílem Jana Petra (s. 50-53). Autorka uvádí jeho odborný růst a charakterizuje ho jako nadaného, pracovitého a ambiciózního vědce a precizního badatele. Jeho dílo potom třídí do těchto skupin: sorabistika ("Jako sorabista doslova bojoval za zachování lužickosrbského jazyka, kultury a národa jako takového."), polonistika, slovenistika, slavistika, marxistická jazykověda, bohemistika, bulharistika, ostatní činnost ("J. Petr byl všude tam, kde se pěstovala československá slavistika, bohemistika a jazykověda všeobecně. Jeho pocit zodpovědnosti za převzaté úkoly a pracovitost postupně pohlcovaly všechen čas. Kromě toho se věnoval pedagogické činnosti. Tak jak byl nekompromisní sám k sobě, tak byl náročný i na své svěřence."). M. Nedvědová končí: "Petr pro svou práci systematicky vyhledával primární prameny, nezřídka archivní. Byl si vědom důležitosti bibliografických příruček, a proto se podílel na jejich tvorbě. Byl precizní v klasifikaci zpracovávaného materiálu, inventivní v analýzách i syntézách zkoumaných jevů. Tíhl k perfekcionismu, tudíž i jeho rozsáhlá recenzní činnost představuje sumu jeho vlastních znalostí daného problému. Rovněž jeho informační přehledy podávají značné množství relevantních informací. Ve svých recenzích, zprávách a nekrolozích zachytil dění v evropské slavistice v průběhu zhruba 35 let. ... Jan Petr se řadí mezi výrazné autority české slavistiky 20. stol." Lucie Friedlaenderová-Koubová, Pavel Eisner jako překladatel lužickosrbské lidové poezie - do češtiny i němčiny (s. 74-77). Autorka srovnává lužickosrbské lidové písně ze sbírky J. A. Smolera s Eisnerovým překladem třinácti písní do němčiny (sborník Volkslieder der Slaven, Leipzig 1926) a osmi písní do češtiny (sborník Matky, 1950) s přetlumočením L. Haupta do němčiny a J. Urbánkové do češtiny (J. Horák, sborník Pohádky a písně Lužických Srbů, Praha 1959). Dochází k závěru, že překlady lužickosrbských písní P. Eisnera "jsou tím nejlepším, co v dané oblasti až doposud vzniklo, a to hlavně v oblasti písní epických ..."
J. Mudra


Zarys dziejów narodowoœciowych Lużyczan, TOM II LATA 1919 - 1997 M. Cygański, R. Leszczyński, Institut Œlšski, Opole 1997
Druhý díl publikace přináší na 187 stranách stručný přehled novodobých dějin Lužice. Kniha začíná hodnocením tzv. Výmarské republiky. Autor (M. Cygański) se k Výmarské republice staví až překvapivě kriticky. V letech 1919 až 1932 došlo k nesporné demokratizaci Německa a vzhledem k následujícím obdobím se zřejmě jednalo o jedno z nejplodnějších období lužickosrbského národního života (vznik spolků, tiskovin, Serbské Ludowé Banky). Autor však upozorňuje, jak těžce se některá práva lužickosrbské menšiny uváděla do praxe a jak nadále pokračoval národnostní útlak Lužických Srbů. V boji za svá práva se Lužičtí Srbové mohli opřít (zejména v počátečním období) o výraznou pomoc z Československa. Vládnoucí moc Pruska i Saska se stavěla k aktivitě Lužických Srbů nepřátelsky a mnozí představitelé L. Srbů byli sledováni. Tehdejší Německo bylo mnohonárodnostním státem (vedle L. Srbů a Frísů se kniha dále zmiňuje o dalších významných národnostních menšinách, zvláště o Polácích ve Slezsku). Autor kladně hodnotí úlohu Svazu národnostních menšin v Německu, ve kterém hráli významnou roli představitelé polské a lužickosrbské menšiny. Přes veškerou (dle mého názoru oprávněnou) kritiku tehdejšího režimu hodnotí publikace Výmarskou republiku jako období, kdy L. Srbové využívali svá občanská práva a svobody zaručené zákonem a bez pomoci státu usilovali o společenský, kulturní a hospodářský pokrok.
Kapitola Lužičtí Srbové ve III. říši v letech 1933 - 1945 (M. Cygański) je v podstatě stručným výčtem neustálé perzekuce Lužických Srbů, kteří stejně jako Židé nacistům velmi vadili. Autor upozorňuje na dvě koncepce řešení "lužické" otázky. Ta první znamenala transport L. Srbů na východ a ta druhá počítala s L. Srby jako s Germány, kteří však mluví slovansky a je nutné je poněmčit. Bez ohledu na to, která koncepce zrovna dominovala, byly přední představitelé Domowiny a dalších národních organizací posílání do vězení a koncentračních táborů (J. Cyż, J. Meškank, K. Janak a další), kde mnozí také zahynuli (Dr. M. Grómulsec, kněz A. Andricki). U některých se hitlerovský režim spokojil "pouze" s jejich vysídlením z Lužice (M. Witkojc).
Nacismem vyčerpaný lužickosrbský národ nastoupil po válce do boje za svou svobodu a odtržení od Německa (náplň třetí kapitoly - autor M. Cygański). Velká pozornost je věnována úsilí Lužickosrbského národního výboru (LSNV) a Lužickosrbské národní rady (LNR) o připojení Lužice k Československu. Bohužel takové úmysly nebyly v souladu se Stalinovými záměry, a tak snaha o připojení k ČSR (podobně jako v roce 1919) nebyla korunována úspěchem. Autor informuje také o snahách o připojení Lužice k Polsku a o úsilí vytvořit samostatnou Lužici (tyto dvě varianty měly však menší podporu v lužickosrbském národním hnutí). Vývoj v Lužici je zasazen do širšího evropského rámce a pozornost je věnována také česko-polským vztahům, které nebyly přátelské a byly poznamenány obnovenými územními spory (Kladsko a zejména těšínské Slezsko). Česko-polská vzájemná rivalita se bohužel promítla i do vztahů k Lužici. Pokud by česko-polské vztahy byly lepší a pokud by Polsko bylo po II. světové válce demokratickým státem, možná by se historie Lužice ubírala jiným směrem, ale historie nezná žádná kdyby... Nástup "sovětského" režimu nezačal pro Lužické Srby dobře, zvl᚝ nepřátelsky byla vnímána aktivita LSNV a LNR a veškeré pročeské a propolské aktivity.
Údělem Lužických Srbů v sovětské zóně a pozdější NDR se zabývají kapitoly IV a V (autor R. Leszczyński ). První léta nového režimu byla pro L. Srby velmi tvrdá, došlo například k zatčení a uvěznění známé dolnolužické spisovatelky a novinářky Miny Witkojc, které vyvolalo v Lužici zděšení. M. Witkojc byla propuštěna až po energické intervenci Domowiny (která by se jinak zkompromitovala v očích národa) a v roce 1947 "odjela" do Prahy, autor hovoří o politické emigraci. Velká pozornost je věnována úloze Domowiny v NDR. Za zvl᚝ hodnotnou a důležitou považuji 2. část páté kapitoly, která je nazvána "Cena państwowego mecenatu". Autor zde dává na misky vah klady a zápory období "rudého režimu", negativně hodnotí dopad rozvoje těžkého průmyslu zejména v Dolní Lužici na skladbu obyvatelstva (přísun dělníků z celého východního Německa na území, kde již předtím byli odsunuti Němci z Čech a Polska), o tehdejší Domowině mluví jako o převodové páce vládnoucí strany SED. Vážně dolehla na lužický venkov (na L. Srby i na Němce) kolektivizace zemědělství.
R. Leszczyński se ve svém výkladu věnuje také vývoji lužickosrbského školství v NDR (školy typu A a školy typu B).
Poslední kapitola (autor R. Leszczyński) o L. Srbech ve sjednoceném Německu je dovedena do roku 1997, její pokračování "píší" nyní L. Srbové sami. Kniha je vybavena rejstříkem, resumé v německém jazyce a mapou žup a organizací Domowiny.
V práci pánů M. Cygańského a R. Leszczyńského najde čtenář cenné informace a poučení a autorům za ně patří dík.
P. Sikora


Sokołske listy 6, 1999, č. 1, 26. 2. 1999 zpravují o výsledku voleb na valné hromadě 15. 2. 1999 (starosta - Achim Kowar, místostarosta - Jan Macka, jednatel - Pětr Šołta, pokladník - Pawoł Hejduška, mluvčí a redaktor Sokokolských listů - Mikławš Krawc), otiskují program činnosti na další období (např. získávat mládež, vydávat Sokołske listy aspoň 6x za rok, vypracovat plán příprav k účasti na XIII. všesokolském sletu v Praze v roce 2 000 aj.), uveřejňují nekrolog za Leńku Mjeltkovou (Mjeltcyna), od r. 1930 náčelnici lužickosrbských sokolek, a zmiňují se i o nynějších stycích lužickosrbského Sokola s jugoslávským svazem "SOKO Jugoslavije" v Bělehradě. Je tu i blahopřání PhDr. N. Đorđevićové u příležitosti jejího vyznamenání Mytem Domowiny, která zprávy ze Sokolských listů jugoslávskému Sokolu překládá.
J-a

Íaäa €îđeâ, ăëŕńîâč je recenze o sborníku lužickosrbské poezie "Na druhé straně slunce", sestaveném a přeloženém Milanem Hrabalem (viz ČLV 1999, s. 5-6). Byla otištěna v bělehradském časopisu Ńâĺň ę.
I

Osobní zprávy

Jubileum prof. dr. sc. Lucije Hajnec


30. 4. 1999 oslaví 70. narozeniny L. Hajnec, prof. lužickosrbské literatury v Institutu za sorabistiku na univerzitě v Lipsku v. v. Jubilantka patří k tomu dost početnému pokolení, které se po skončení války 1945 nadšeně vrhlo do práce, aby vzkřísilo lužickosrbský národní život a aby přispělo k jeho dalšímu obohacení a rozvoji. Jako obor působnosti si oslavenkyně zvolila literární vědu a literární dějiny. Svými odbornými počátky je spjata s naší zemí a s naší kulturou. V letech 1947-51 studovala slavistiku a sorabistiku na Filozofické fakultě KU v Praze (zejména u prof. J. Dolanského, A. Frinty a doc. M. Krječmara). Od r. 1953 pak pracovala v Institutu za serbski ludospyt v Budyšíně, v r. 1961 přešla do Institutu za sorabistiku na univerzitě v Lipsku a působila tam až do odchodu do důchodu. Nyní žije v Budyšíně. V r. 1968 se habilitovala pro obor lužickosrbská literatura, v r. 1986 byla jmenována profesorkou. - Vědecké a národní lužickosrbské zájmy L. Hajnec jsou velmi široké. Píše do vědeckých a odborných časopisů pojednání o jednotlivých spisovatelích i o celých obdobích lužickosrbské literatury, o vývoji některých žánrů, o vztahu lužickosrbské literatury k jiným slovanským literaturám, řeší teoretické otázky literárního tvoření a literární vědy, napsala stati do děl encyklopedických, recenze atd. Její veliké dílo je vydání sebraných spisů Handrije Zejlera v sedmi svazcích (LND Budyšín 1972-1996), s veškerým vědeckým aparátem. Na lipské univerzitě vychovala řadu lužickosrbských vědeckých pracovníků a učitelů. Mimoto se účastnila a účastní práce v redakcích, přednáší na vědeckých shromážděních, v prázdninových vysokoškolských sorabistických kurzech a činorodou prací podporuje lužickosrbský národní veřejný život. Její bibliografie dosahuje už okolo 80 položek. Luciji Hajnec přejeme do příštích let pevné zdraví a síly pro uskutečnění dalších záměrů.
R