Libor Koval
Květen

Kvete-li panenský půvab
roztékající radosti
nejsvěžeji
nejpestřeji
a nejtepleji
pak je to jen
v máji
A všechny barvy
neotřesitelných nadějí
stále se rodící světlodárné touhy
se shlukují v tomto čase
zcela samovolně
v pestrobarevnou kytici
svatebních zítřků
svázanou hedbábnou mašlí
splněných očekávání
I ptáci se vracejí
do svých mateřských hnízd
jaksi veseleji
radostněji
a samozřejměji
nesouce v rozezpívaných zobáčcích
olivové ratolesti
smířlivého díkůvzdání
A sladké slůvko DOMOV
se vyslovuje v této době
nejlépe
a nejlehčeji

Róžownik

(Přełožk Róža Domašcyna)

Kćěje-li knježniski powab
do pupkow ćěrjaceje radosće
najmłódnišo
najpisanišo
a najćoplišo
wěmy zo je
meja
A wšitke barby
njechabłacych nadźijow
rodźa wobstajnje chcyća prudy swětła
kiž powrjestłuja so w běhu časa
cyle samowólnje
do pisaneho kwěćela
kwasnych ranjow
wobwjazanych ze židźanej seklu
spjelnjenych wočakowanjow
A ptački nawróća so
do swojich maćernych hnězdow
někak wjeselšo
radostnišo
samozrozumliwje
njesu we wuspěwanych pyskach
hałužki wolijowca
zjednanja a dźaka
Tež słódne słowčko DOMIZNA
sunje so z huby runje nětko
najlěpje
a najlochšo

Libor Koval, řeckokatolický kněz ve Freiburgu, narozen 1930 v Praze, absolvent Palackého univerzity v Olomouci (obor ruština a srovnávací slovanský jazykozpyt), po r. 1968 emigroval.

Róža Domašcyna (Chěžkec, narozená 1951), neteř básníka Jurije Chěžky, prošla různými povoláními, studovala na Institutu pro literaturu v Lipsku. Píše básně, divadelní a rozhlasové hry i drobnější prózy.

Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (4)

V druhé polovině 13. století se shodou okolností soustředilo poněkud více zpráv do současných kronik, z nichž prvou napsal plebán v Bosau v Holštýnsku, jménem Helmold. Tento kněz, který zemřel brzo po roce 1177, vylíčil ve své Slovanské kronice velmi živě život a stav jemu současných Slovanů, žijících při dolním Labi, jejich pohanství i misie křesťanské u nich prováděné. Také zde vylíčil výboje německé za Jindřicha Lva a je i prvním historikem města Lubeku. Svoji kroniku vedl do roku 1171. Práce Helmoldova je také jednou z prvních, jež zachytila počátky německé obchodnické a měšťanské podnikavosti, která se soustředila v pobaltské Hanse. Helmold znal sám jazyk slovanský, a proto dobře mohl poznat způsob slovanského života i slovanské náboženství. On proto znal od Slovanů i jejich pohanské bůžky, jmenuje Radigasta u Ratarů, Svantovíta na Rujaně, znal a jmenoval i slovanské kmeny, jako Vagry, Brižany, Chyžany, Črespěňany, zná i Lubušany, uvádí jména a činy bodrckého knížete Kruka, krátce je vlastně historikem slovanských Luticů, Bodrců i Lužičanů.
Po brzké jeho smrti ujal se pokračování v jeho práci opat kláštera v Lubeku Arnold, který prodloužil Helmoldovu kroniku až do roku 1209, vypsal v ní léta 1171 až 1209. Arnold si všímal osudů užší vlasti a činů Jindřicha Lva. Je výslovný straník papežský a vypisuje i tažení císaře Bedřicha I. do Itálie a jeho křížovou výpravu do Svaté země. Pramenem mu byly jednak listiny archivu lubeckého biskupství, jednak i ústní zprávy od účastníků. Ovšem jeho zprávy nejsou již tak spolehlivé jako zprávy Helmoldovy.
Třetím kronikářem, patřícím do této skupiny, vypisujícím boje Jindřicha Lva proti Slovanům, byl dánský kronikář Saxo, zvaný Gramaticus. Ten ve své Dánské kronice, sepsané kolem roku 1185, uvádí ze slovanského prostředí zejména Pomořany a znal i Arkonu. Jeho dílo je pro starší období snůškou pověstí a bajek, ale při vylíčení dob pozdějších až do roku 1168 je cenným dílem pramenným.
V dalších stoletích se již o dějinách a osudech Polabských a baltských Slovanů mnoho nedozvídáme. Dějiny těchto národů splývají natrvalo s dějinami německými nebo dějinami jednotlivých německých a poněmčelých zemí, jako Braniborska, Meklenburska, Saska, nebo i Míšně. Jen poněkud je ještě občas slyšet něco o Lužických Srbech, a to hlavně z toho důvodu, že Lužice se od 14. století stala natrvalo součástí českého státu. Ale nejsou to již žádné souvislé zprávy, které by ukazovaly život a kulturu tohoto zbytku Polabských Slovanů, nýbrž jen zprávy mluvící o zemi jako takové, respektive jejím současném zřízení. Snad jedinou zprávu o Lužičanech bychom mohli vytušit ve zprávě brunšvického kronikáře Konráda Botha, vážící se k roku 1492. Vedle souvislejšího vyprávění kronik, podávají zprávy i jednotlivé listiny, pokud mají přímý vztah k území slovanskému. Avšak tyto doklady historické, psané většinou latinsky, jsou zároveň i doklady historie nástupnických zemí německých, zejména potomního Meklenburska, a pouze listinné památky dávného knížectví rujanského čili Rány mohou přinést něco světla do dávných osudů těchto původních slovanských krajin. O těchto památkách nás informují šťastně sebrané listinné sbírky, jež byly vydány v minulém století, zejména péčí vědeckých institucí bývalého státu meklenburského, který též věnoval pozornost svému státnímu, či lépe zemskému právu své krajiny. Z hlediska českého nás pak o dávném právu Slovanů polabských informoval Hermenegild Jireček ve své práci "Slovanské právo".
Když v průběhu století 12. až 15. národ Slovanů polabských a baltských vymíral tlačen silnou germanisací a pouze vlastně jen živořil jeho zbytek - Lužičtí Srbové, nebylo již ani pomyšlení na to, že by někdy se zaznamenala nějaká zpráva, osvětlující dějiny tohoto národa. Zbytky těchto Slovanů, žijící pod velkým a mnohdy i násilným tlakem nových pánů německých, se i za jazyk svých otců styděly mluvíce jakousi směsicí němčiny a původní slovanštiny, jak to v roce 1571 připomenul i národu českému ve své Grammatice českobratrský kněz Jan Blahoslav.
Jen jaksi s určitým ostychem se hledělo na zbytky slovanského jazyka. A byli to jednotlivci, kteří spíše z důvodů kuriosity a sběratelského zájmu se ještě ohlédli po zbytcích původního jazyka slovanského. Tak v roce 1698 sestavil z několika slov francouzsko-slovanský slovníček Jan Friedrich Pfeffinger. Již značně poněmčelý drevanský rolník Jan Parum Šulc, či Schulze, napsal v jazyce nářečí drevanského "Kroniku obce Sitiny", čili nynější Süthen, která se však celá nezachovala. Šulc zemřel roku 1734. Podobně měl zájem o vymírající jazyk drevanský protestantský farář Kristian Henning z Wustrowa, který roku 1705 sestavil sbírku slovanských vět a slov, které mu doručil rovněž poněmčelý jeho farník Jan Janiśko z Klenového.
O něco lepší byly národnostní poměry, i když i tu nebyly lehké, v Lužici. Zde na přelomu 17. a 18. století se počaly vydávat alespoň menší spisy náboženské, které vyšly z pera evangelických farářů Bohumila Fabricia a jeho jmenovce Kryštofa Gabriela Fabricia.
Roku 1768 přispěl slavný filosof Gottfried Vilém Leibnitz, dřívější historiograf hannoverských Welfů a vydavatel historických pramenů dolnoněmeckých, k tomu, že práce výše zmíněného Henninga a dalšího sběratele drevanského nářečí slovanského, Jiřího Friedricha Mithofa, zůstala pro budoucnost zachována.
Teprve okolo roku 1800 se počala i Lužice národnostně probouzet. Ale její probuzení nebylo lehkou záležitostí, i když již zde od 15. století přece jen určité jazykové úlevy se objevovaly. Nebyl to nikdo jiný, než náš potomní historiograf František Palacký, který za svého lipského pobytu dal podnět k tomuto národnímu probuzení, jemuž v čelo se postavil lužickosrbský vlastenec Handrij Zejler ve dvacátých letech 19. století.

ZPRÁVY


Spolek česko-lužický podnikne 16. května 1999 výlet na Mužský u Mnichova Hradiště, kde se 5. 7. 1933 konala velká manifestace, protestující proti nacistickému útisku Lužických Srbů. Podrobnosti se zájemci dozvědí (dobu a místo odjezdu jsme zatím neurčili) na tel. č. 5811162. Hosté vítáni.

Z domova

K zasedání Mezinárodního slovanského výboru (MSV), které proběhlo 27. 3. 1999 v Praze, se faxem obrátil Sieghard Kozel s následujícím prohlášením lužickosrbské skupiny účastníků Všeslovanského sjezdu:


Po přečtení uvedeného dopisu shromáždění MSV přijalo následující výzvu: "Mezinárodní slovanský výbor, poté co přijal protesty představitelů Lužickkých Srbů proti vojenským akcím NATO na území Jugoslávské svazové republiky, vyzývá německou vládu, aby umožnila vojákům Bundeswehru lužickosrbské národnosti odmítnout účast na všech protijugoslávských vojenských akcích."

Z Horní Lužice

Valná hromada Matice lužickosrbské (Hłowna zhromadźizna Maćicy Serbskeje) 10. 4. 1999 v Budyšíně. Schůzi zahájil a v jejím vedení se střídal s předsedou dr. Měrćinem Völkelem člen předsednictva Marko Kowar. Přečetl pozdrav od prof. G. Stonea z Oxfordu. M. Völkel pak přednesl nekrolog za Katu Malinkovou. Nekrolog za prof. Zd. Urbana musil být vynechán pro onemocnění referentky Mgr. L. Koubové z Prahy. Prof. dr. Rafał Leszczyński z Lodže přednášel podrobně na téma "Alfons Parczewski a Serbja" a Dr. Pětš Šurman na téma "Lěto 1949 a Maćica Serbska". Účastníci pak vyslechli zprávu o činnosti MS za uplynulé období (M. Völkel) a zprávu pokladní (Jěwa-Marja Čornakec). V diskusi se posuzoval návrh dopisu státnímu ministru prof. Mayerovi s prosbou o všestrannou pomoc Institutu za sorabistiku při Uniwersiće w Lipsku, jedinečnému ústavu svého druhu nejen v Německu, ale ve světovém měřítku. - Bouřlivá diskuse se rozvinula k návrhu dopisu Matici Srpské v Novém Sadu. V návrhu se zdůraznuje, že nehledě na ny nější útoky NATO na Jugoslávii je nezbytná spolupráce a dialog obou matic. Protože se nedospělo ke shodě, byl předseda pověřen, aby na základě diskuse napsal dopis a Matici Srpské ho odeslal.

Sekcija MS Literatura a wuměłstwo plánuje pro letošní rok vzpomínkové večery věnované těmto kulturním pracovníkům: dr. Rudolf Jenč (duben, 20. výročí +), Ota Wićaz (červen, 125. výročí *), Jurij Gustaw Kubaš (srpen, 75. výročí +), Měrćin Nowak-Njechorński (září, otevření muzea v jeho rodném domě), Victor Klemperer (říjen, vydání jeho deníků), Jurij Wićaz (říjen, 100. výročí *), Jan Lajnert (listopad, 25. výročí +), Jan Gelanski (listopad, 300. výročí *). - 30. 6.-2. 7. 2 000 se bude konat sjezd Luži ckých Srbů ve Slepém, v jehož rámci proběhne "Slepjanski literarno-hudźbny wječor".

Sekcija MS Serbska rěc (vedoucí sekce Anja Pohončowa) má tento program: v červnu 1999 na informativním zasedání pronese dr. Jana Šołćina přednášku "Co su kriterije serbskosći? Wuslědki interdisciplinarnego pśepytowanja"; v září 1999 shromáždění se studenty - informace o jazykověpolitických výzkumech; v listopadu 1999 veřejná přednáška dr. Helmuta Jenče; v roce 2 000 veřejná přednáška dr. Soni Wölkowé a shromáždění v Dolní Lužici (např. s přednáškou A. Pohončowé).

Účastníky schůze mile překvapila zpráva, že japonští slavisté v Tokiu budou vydávat v japonštině sorabistický v časopis. J-a


Maćica Serbska (1991-1999) má nyní 123 členy (z toho jsou dva čestní, předváleční), zemřelo 10 (z toho jeden čestný), vystoupilo 7. Čeští členové MS: dr. habil. Zdeněk Boháč, dr. Lucie Koubová, Milan Krajča, dr. Josef Lebeda, dr. Vladimíra Lebedová-Zmeškalová, Bohumil Malotín, Jiří Mudra, Zdeněk Valenta. R 1999 s. 123-4

Z Dolní Lužice

Fabian Kaulfürst referuje o návštěvě lužickosrbských studentů v Praze, kde skupina 25 mladých návštěvníků oslavila Silvestra nejen silvestrovským veselím, jak by většina čtenářů očekávala, ale prohlédli si rovněž pamětihodnosti Prahy, a když před půlnocí projížděli "električkou" k Václavskému náměstí, zpívali lužickosrbské a české písničky. Škoda že jsme nebyli při tom!
NC4

Po více než 50 letech má i Horní Lužice nový Srbský zákon. Hlasovaly pro něj všechny tři politické frakce saského parlamentu a důležité je, že má být zřízena Srbská rada v saském sněmu.

Ingrid Nagelowa, známá srbská kulturní pracovnice, zakladatelka a aktivní členka populární hudební skupiny "Judahej, s níž procestovala 15 zemí ve čtyřech světadílech, se začátkerm letošního roku dožívá 60 let.

Známá srbská malířka a výtvarnice Irmgard Kulejowa z Bukowa (nyní část Grodka) vystavovala s úspěchem ve Slěpém.

Z dolnosrbského humoru:

"Hrajete na nějaký nástroj?" "Ano, ale jenom doma druhé housle." -

"Pijete?" ptá se lékař pacienta. "Samozřejmě , pane doktore. Copak máte dobrého?" -

Indián přijde poprvé do New Yorku. Majitel jednoho malého krámku se ho zeptal: "Jakpak se vám líbí naše město?" Na to mu ten indián odpověděl: "Docela dobře! A jak se vám líbí naše země?"
NC5


Jediné dolnosrbské ochotnické divadlo v Hochozi, jemuž hrozilo rozpadnutí, bude díky úsilí dolnosrbských kulturních pracovníků a ochotníků samotných dále pracovat. Již 21. března vystoupilo s Kochovou hrou Jagaŕ Bagola, kterou jsme v jiném podání viděli před několika lety v Praze, potom v srpnu vystoupí v rodišti autora hry v Hórkách a další vystoupení, zatím bez pevného termínu, má být v Janšojcích. Záštitu nad skupinou převzala Załožba a vedení i organizaci učitelka Babuša Apeltowa.

Po celé Dolní Lužici se slavil "zapust" - masopust, jehož se zúčastnlo velké množství mladých párů - děvčata v nádherných dolnolužických krojích - a nechyběli ani návštěvníci z vysokých politických kruhů braniborského parlamentu.
NC8

Berlínský mecenáš daroval kostelu v Mostu varhany. Nástroj pochází z r. 1936, má 540 píšťal a 14 rejstříků. Zatímco "podesta" z borového dřeva je už hotová, na sestavení a ladění nástroje si budou musit farníci ještě nějaký čas počkat. Slavnostní vysvěcení bude 19. září.
NC9

Kocorova málo známá kompozice "Serbski rekwium" zaznělo 12. března v chotěbuzské konzervatoři. Skladbu, za autorova života nehranou, budou obdivovat posluchači i v jiných částech Lužice. V březnu zazní celkem šestkrát. Detlef Kobjela k této příležitosti připravil programový sešit v srbštině a němčině.
NC10

Škola v Mostě je v současné době zachráněna. Do první třídy se přihlásil dostatek žáků, takže zrušení školy je zažehnáno.

Budyšínský superintendent S. Albert se stará o uplatnění srbštiny v evangelických farnostech i v okrese Dolnoslezsko-hornolužickém, tj. v bývalém okrese Bílá Voda. V pěti obcích, které se hlásí k dvojjazyčnosti, budou se čtyřikrát ročně pořádat setkání srbských věřících a jednou do roka budou bohoslužby v Slěpém a Sprjowjích.

V různých obcích Dolní Lužice se pořádají kurzy srbštiny a "serbske blida", které přispívají k oživování jazyka (např. Chotěbuz, Borkowy, Zušow).

Velmi pěkně propagoval náš časopis "Česko-lužický věstník" M. Krawc-Budyski.
NC11


V rubrice "Łužyca aktualna" referuje redaktor Nowého Casnika o odvolání Wernera Měškanka z funkce vedoucího Srbského muzea v Chotěbuzi. Z článku vysvítá, že jde o přechodné opatření, k němuž došlo po déle trvajících diskusích mezi vedením městského muzea, popřípadě jiných institucí, které nejsou uvedeny, a zástupci Domowiny a Srbské rady, která se snažila situaci urovnat. Současně s W. Měškankem z vedení muzea odešly rovněž dvě další pracovnice. Zpráva neudává žádné bližší podrobnosti.

Stejného tématu se v téže rubrice dotýká i další stručný článek v následujícím čísle.
NC10-11

Připravil B. Malotín



8. dubna byl v Chotěbuzi zahájen druhý vysokoškolský kurz dalšího vzdělávání učitelů lužické srbštiny druhého stupně I (tj. 7. - 10. ročník základní školy). Účastníků je 13. Organizátorkou tohoto studia je dr. Madlena Norbergowa (dcera faráře Herberta Nowaka z Drjowku) z pověření Univerzity v Postupimi a Ministerstva výchovy Braniborska. Mezi účastníky studia jsou též mladí lidé, kteří chtějí získat kvalifikaci pro lužickosrbský jazyk, dějiny a literaturu, aniž by později pracovali jako učitelé. ... První takový kurz se konal loni s 6 účastníky a letos pokračuje druhým, posledním rokem. .... Ředitelem Ústavu slavistiky na postupimské univerzitě je Čech prof. dr. Petr Kosta, velmi příjemný muž a dobrý přítel Lužických Srbů.
Alfred Měškank

Nové knihy a články, divadlo, hudba

Jurij Koch, Serski milionaŕ, groteska w pjeś aktach, wotewrjena generalka 9. 4. 1999 w Budyšynje, premjera 10. 4. w Hochozy, režija Zdeněk Černín. Nimsko-serbske ludowe źiwadło Budyšyn. - Z hlavní zápletky (Manželé Chudých narazí ve svém sklepě na naftu, prodávají ji a stanou se milionáři. Ale vyzvědač pracující pro iráckého prezidenta Huseina v Bagdádě objeví, že pod sklepem Chudých vede už několik let z Bagdádu do Ameriky ropovod, jímž se tajně prodávala nafta, a tak se obcházelo embargo uvalené na Irák) se odvíjí řada vedlejších, často hodně odvážných (scény v harému, přestřelky se strážníky a arabskými teroristy aj.), vyvolávajících u diváků výbuchy smíchu. - Ačkoliv režisér musil pracovat se skromnými prostředky, protože se hra uvádí ponejvíce po vesnicích s nedokonale vybavenými jevišti, podařilo se mu nastudovat představení plné pohybu, překvapení a veselí. I výkony herců jsou vynikající. Stálo by za to hru přeložit do češtiny, i když by pro ochotnická představení bylo její nastudování asi tvrdým oříškem. - Těší nás, že představení režíroval český divadelník Zdeněk Černín (* 1954 v Brně, herec, režisér, divadelní pedagog, pracující nyní v Městském divadle v Brně), který už loni v Budyšíně úspěšně nastudoval A. N. Ostrovského Les. Přejeme mu, aby na tyto dvě úspěšné inscenace navázala další plodná spolupráce (pokračující tak v činnosti L. Cmuntové, J. Chlebníčka, J. Kubánky aj).
J. Mudra


Úvahy nad statí "Was macht Schleife sorbisch?"


Institut evropské etnografie berlínské Humboltovy univerzity a "Serbski institut" v Budyšíně vydaly v r. 1997 sborník statí pod názvem "Skizzen aus der Lausitz". Na obsahu rozsáhlého sborníku - má 312 s. - se podílí 14 autorů. Autoři čerpají jednak z tištěných dokumentů, jednak z vlastního výzkumu, který prováděli přímo na místě, a to místo je Slěpo, tedy Schleife, jak se autoři zásadně vyjadřují - marně se pídíme po nějakém náznaku dvojjazyčnosti. Jak jména míst, tak jména osob jsou zásadně jenom německá. (Vykládal jsem onehdy jednomu vysokoškolákovi o Lužických Srbech a mimo jiné jsem ho upozornil na skutečnost, že Lužičtí Srbové mají dvojí osobní jména. Jedno úřední - německé a pak to srbské, kterého si klidně mohou užívat doma -mezi svými. Chvíli na mne s údivem hleděl, a když jsem ho znovu ujistil o této, mírně řečeno, kuriózní situaci, nevycházel z úžasu.) Tak tedy vše jen německé. Z velkého výběru statí mě zaujala ta, která má název citovaný v nadpisu. V překladu asi tolik: Co činí Slěp o srbským? Na 23 stranách (185-208) se Jens Adam snaží rozuzlit danou otázku. Nejprve cituje několik názorů srbské strany, týkajících se srbskosti Slěpého a dalších 4 obcí, které jsou v tomto nově vzniklém "regionu" považovány za dvojjazyčné. Musíme si připomenout, že proti vytvoření tohoto nového Dolnoslezsko-hornolužického okresu, vznikého sjednocením tří předešlých (Běła Woda, Niska a Zhorjelc-kraj) byly velké protesty. Nicméně byl prosazen a ocitlo se v něm také 5 slěpjanských obcí zkoumaných Je nsem Adamem. Tak tedy po citování názorů srbské strany se autor zamýšlí, je-li to smysluplné uvažovat na základě občasného nošení krojů, příležitostně používané srbštiny nebo typického zdobení kraslic o samostatné kultuře, když v jiných ohledech se Slěpo od okolních "německých obcí" neliší. (Autor se zmiňuje, které německé obce má na mysli.) V polemice se srbským tvrzením pokračuje a říká, "že folkor je medii používán k zdůrazňování srbství a k přilákání turistů a většího přísunu státních peněz." P o několika týdnech pobytu etnografa Jense Adama v Slěpém a po jeho "výzkumu v terénu" nabyli obyvatelé dojmu, že jde o nějakého "hledače Srbů", který chce z německy cítících občanů dělat Srby. Pod tímto dojmem mu nejmenovaná důchodkyně pravila, že nechce, aby z ní někdo dělal Srbku a že si nepřeje, aby to následkem toho dopadlo v Německu jako v Jugoslávii. (Představa, jak semknuté srbské šiky pochodují na Bonn, je sice kuriózní, leč etnograf Adam výrok této ženy zapisuje s plnou vážností.) Po týdnec h zjišťování holé pravdy dochází k názoru, že "diskuz" o srbství Slěpého je vytvářen za hranicemi obce. Je to souhra vědců, menšinových pracovníků, státních instancí a žurnalistů, kteří konstruují ze Slěpého jakousi etnickou skupinu, která může být místním obyvatelům i na obtíž. A pokračuje tvrzením, že tento, původně nekoordinovaný zájem o kulturu srbského venkova byl organizován po založení NDR. A byli to titíž, kteří do Slěpého zavedli ptači kwas a další zvyky, do té doby tam neznámé (s čímž jist ě souhlasíme).
Dále se zabývá problémem, proč žáci ze Slěpého nechodili raději do německého gymnázia v Bílé Vodě, která je blízko, a byli nuceni jezdit do daleké Chotěbuze. (Ještě před desíti lety studenti z Mimoně, kde bylo jen ruské gymnázium, také jezdili do "vzdálené" České Lípy a neptáme se proč.)
Pan Jens Adam po dobu výzkumu bydlil u pana Badera, který jako diakon přišel v padesátých letech do Slěpého, vzal si Slěpjanku, staral se o občany duchovně i materiálně a přesto ho nepřijali za svého. Zprvu jsem si myslil, že v tom hrála roli nedůvěřivost venkovanů k přistěhovalým z jiných míst, hlavně z měst na venkov, což je všeobecně běžné. Avšak z dalšího výzkumu pana Jense Adama vysvítá, že to nemusil být a patrně nebyl jenom tento moment. Na otázku etnografa, jak je to s označením Wende a Sorb e, vysvětlil pan Bader, že Srbové považují označení Wende za hanlivé, ale on že jim tak stejně říká, poněvadž je to německé a označení Sorbe považuje za pozůstatek socialistické politiky.
Zajímavá je výpověď pana Nowaka, slěpjanského důchodce, který tvrdí, že si musí dát dobrý pozor, aby zjistil, zda se v rádiu hovoří hornosrbsky nebo česky. Dále se autor zabývá otázkou, když už se ve Slěpém učí srbštině, má-li se vyučovat v místním nářečí nebo hornosrbsky. (Je to asi tak, jako by se na Ostravsku učilo "šlonzacky" nebo na chodsku chodsky.)
Paní Baderová pak dlouze líčí, jak to ve Slěpém vypadalo dřív. Tvrdí, že Srbům se vždycky vysmívali, hlavně v městě (Bílá Voda). A konečně je rozmluva se zástupcem Domowiny panem Panošou, který nakonec na otázku etnografa Adama, jak vidí srbskou budoucnost Slěpého, odpovídá, že špatně, ale že to záleží především na rodičích.
Chtěl jsem touto stručnou úvahou a nahlédnutím do textu stati Jense Adama podnítit badatele k důkladnému prozkoumání sborníku a fundované odpovědi na příslušné otázky a zaujmout k nim kritické stanovisko.
Bohumil Malotín


Kultura a hospodarstwo Kultura a gospodarstwo Kultur und Wirtschaft, vydal Bund sorbischer Handwerker und Unternehmer e. V. 1998, 131 s., redakční uzávěrka 31. 3. 1998. Tuto německy psanou brožurku vydal a zaplatil z výtěžku inzerátů (s. 86-134) Svaz lužickosrbských řemeslníků a podnikatelů. Obsahuje informace o srbské Lužici, zejména cenné jsou přesné údaje o řadě institucí, na něž se může zájemce obracet s podrobnějšími dotazy. Především to jsou tyto dvě: 1. pro Horní Lužici Sorbische Kulturinfo rmation, Serbski dom, Postplatz 2, 02625 Bautzen, tel. (03591)42105, fax (03591)42811; 2. pro Dolní Lužici Sorbische Kulturinformation "Lodka", August-Bebel-Str. 82, 03046 Cottbus, tel. (0355)791110, fax (0355)700885. - Podrobnější a aktuálnější informace získá čtenář na internetové adrese

http://www-user.tu-cottbus.de/sorben


Dále brožura obsahuje přehled dějin Lužice, seznam turistických pozoruhodností, pomníků a hlavních kulturních osobností, události během roku (např. pálení čarodějnic, ...) a seznam lužickosrbských institucí, spolků aj. Omezíme se zde na jejich názvy, adresu a tel. číslo může redakce ČLV případnému zájemci sdělit:
Zwjazk serbskich spěwarskich towarstwow, Zwjazk serbskich rjemjeslnikow a předewzaćelow, Towarstwo Cyrila a Metoda, Serbske ewangelske towarstwo, Domowina Zwjazk Łužiskich Serbow, Serbske šulske towarstwo, Zwjazk serbskich wuměłcow, Slepjanski kulturny centrum, Zwjazk za serbski kulturny turizm, Serbski Sokoł, Serbske młodźinske towarstwo Pawk, Maćica Serbska, Towarstwo za spěchowanje serbskeho kulturneho a informaciskeho srjedźišća w Berlinje, Załožba za serbski lud; Němsko-serbske ludowe dźiwadło Budyšin, Serbski ludowy ansambl; Sorabia-Film-Studio, Serbski rozhłós (Studio Budyšin, Studio Chośebuz); Ludowe nakładnistwo Domowina; Institut za sorabistiku Lipsk, Dolnoserbska biblioteka Chośebuz, Dolnoserbski gymnazijum Chośebuz, Serbska fachowa šula za socialnu pedagogiku Budyšin, Serbski gymnazij Budyšin, Šula za dolnoserbsku rěc a kulturu Chośebuz, Serbski institut Budyšin Chośebuz; Serbski muzej Budyšin, Serbski muzej Chośebuz, řada místních muzeí; mnoho skupin lidového umění, ochotnických divadelních skupin, orchestrů a tanečních souborů, skupiny pro obnovu lidových krojů, kroužky lidových spisovatelů atd.
Lužickosrbský rozhlas Budyšin vysílá v horní lužické srbštině v pondělí-pátek od 5-8 hod., v sobotu 6-9 hod., v neděli 11-1230 na VKV 100,4 MHz (pro Horní Lužici) a 93,4 MHz (pro Dolní Lužici). Lužickosrbský rozhlas Chośebuz vysílá v dolní lužické srbštině v pondělí-pátek 12-13 hod, v sobotu 1230-14 hod. na VKV 93,4 MHz a 100,4 MHz. Kabelová frekvence 94,5 MHz.
Televize (Mitteldeutscher Rundfunk - mdr) v horní lužické srbštině vysílá jednou za 14 dní v neděli v 1850 hod. pro děti "pěskowčik" (večerníček).
Televize (Ostdeutscher Rundfunk Brandenburg - orb) vysílá v dolní lužické srbštině poslední sobotu v měsíci pořad "Łužyca - Sorbisches aus der Lausitz".
J-a


Sbor a orchestr "Capella Adjuvantes" z gymnázia v Rumburku provedla 10. 4. 1999 krátce po skončení valné hromady MS "Tolštejnské rekviem", vzpomínkovou mši za skladatele z okolí Šluknova. Pořad sestavil a dirigoval Igor Heinz. Podařilo se mu skloubit díla 13 skladatelů (14.-19. stol.) v jeden působivý celek, spojil je vlastními kompozicemi a zakončil vlastní skladbou. Písně se zpívaly převážně v jazyce latinském, ale zazněla i lužická srbština, čeština, hebrejština a němčina. Koncert uspořádalo Towa rstwo za spěchowanje kulturneje wuměny z Čěskej republiku z. t. a Deutsch-tschechischer Kulturverein Baruth e. V.
J-a

Leták o činnosti Domowiny vyšel přednedávnem v Lužici. Na jejím textu se podíleli také tři čeští autoři (Zd. Boháč, J. Mudra a L. Šatava). Brožurka si všímá rovněž dlouholetých česko-lužických vztahů.
B. Malotín

Práce z dějin slavistiky a česko-jinoslovanských vztahů XX vydala KU 1998. Ke knize se ještě vrátíme podrobnější zprávou.
J-a

(mt), Velikonoce v Horní Lužici. - Deník Směr-příloha Severočeského deníku 3.-4. 4. 1999. Pisatel informuje čtenáře o velikonočních obyčejích u našich "slovanských" sousedů a doporučuje zajet si do "bratrské" Lužice. Přívlastky "slovanský, bratrský" jsou bohužel to jediné, co by mohlo ukazovat vřelé národní cítění autorovo. Ten totiž užívá skoro výhradně zeměpisných jmen německých, nedal si práci, aby si opsal ze silničních směrovek nebo obecních úřadů (nebo vyhledal v příručkách) pojmenování lužickosrbská. Ta jsou zvukově češtině bližší než německá, dají se dobře zařadit do českého systému skloňování, proto jsou i slohově vhodnější. Posuďte sami, jak nepřirozeně zní: v Bautzenu a Schirgiswalde se organizují výstavy ...; zoologická zahrada Weisswasser; koncerty v Görlitz, Hoyerswerdě; velikonoční jízdy v Ralbitz, Panschwitz, Ratiboru, Nebelschütz, Ostritz. Všechna tato místní jména mají vedle německého i úřední pojmenování lužickosrbské: Šěrachow, Běła Woda, Zhorjelc (česky Zhořelec), Wojerec y, Ralbicy, Radwor, Njebjelčicy, Wostrowc. Používáním německých jmen pisatel neúmyslně přispívá k poněmčování Lužice.
J. Mudra


Daniel Kaiser, Lužičtí Srbové na cestě z východoněmeckého skleníku. - Lidové noviny 10. 4. 1999, s. 27. Na celé stránce autor informuje objektivně o srbské Lužici v přítomné době, srovnává poměry s dobou meziválečnou, letmo se dotýká i dob dávných a pradávných. Je až neuvěřitelné, kolik údajů se mu podařilo vtěsnat do jedné stránky, a to slohem poutavým. Jedině považuji za zbytečné, že nechává Lužické Srby, s nimiž se setkával, mluvit obecnou češtinou. Bezpochyby mluvili lužickosrbsky, mohl tedy jejich mluvu přeložit do spisovné češtiny, v této situaci by to působilo přirozeněji. K článku je připojena mapka s německými názvy měst. Ty však by měly být uvedeny buď dvojjazyčně, nebo lužickosrbsky. Neúplná je zpráva o lužickosrbském tisku. Vedle uvedených časopisů ještě vychází měsíčník Rozhlad, Serbska šula, dolnolužický časopis pro mládež a vědecký časopis Lětopis. Přes tyto drobné kritické poznámky patří tento článek k nejlepším, které se občas v našich novinách a populárních časopisech vysky tují.
J. Mudra

Čtenáři nám píší

(Zavádíme na zkoušku tuto rubriku, aby čtenáři mohli vyjadřovat své názory. Redakce se však se všemi názory čtenářů neztotožňuje.)


Bravo, pane Pytko!

S radostí jsem si přečetl v ČLV 2/1999 článek pana Pittkuningse o jeho aktivním postupu ve funkci okresního zmocněnce pro lužickosrbské věci. V kanadském hokeji mají výraz pro silovou hru forchecking. To je ta pravá parketa, ze které se dávají góly vedoucí k úspěchu. - Boj o zachování jazyka Lužických Srbů je velmi tvrdý zápas. Forchecking musí být veden v rámci pravidel slušnosti. Boj o život srbštiny je morálně vysoce opodstatněn. Jde o odstranění křivdy, tu zde však nechci jitřit. Chci vycházet z pozitivních drobných úspěchů v posledních letech. - Nevím, jak to vyjádřit, abych nebudil dojem, že chci poučovat. Ale mám na mysli pomoci Lužici. Český národ v 19. stol. prožíval proces národního obrození. Jeho cestou bylo především obrození kulturní. Divadla, koncerty lidových písní, tzv. drobná práce. Prof. T. G. Masaryk, po otci Slovák, spolupracoval se skupinou slovenských vysokoškoláků v Praze (M. R. Štefánik, Vavro Šrobár aj.), kteří trpěli maďarizačním útlakem na Slovensku. A právě prof. Masaryk nabádal Slováky k publikační činnosti, sebeuvědomování v malých spolcích, v obcích i ve městech, v komunální práci. Kapka vody obrousí kámen ne svou váhou a sílou, ale svou vytrvalostí. TGM to nazýval drobnou prací. A tento postup zvolil právě pan Bernd Pittkunings. "Ať žije Wjelike Linje a Markojska Gola! " Když se chce, tak to jde! Pan Pittkunings projevil hodně osobní statečnosti a pracovitosti. Vyjadřuji mu svůj obdiv.
Přál bych si, aby se našlo hodně následovníků v Horní i Dolní Lužici. Já sám bych těm německým úřadům, které vycházejí Lužičanům vstříc, vyjádřil vděk a příslib pevné loajality k německému státu. Věřím, že takový postup by německé úřady podnítil k dalším vstřícným krokům. A to by zvýšilo úspěšnost nadšenců pro kulturní rozvoj srbské Lužice.
Upřímně Vám přeji hodně dalších úspěchů i spolupracovníků a pevné zdraví do dalších let, pane Pytko!

Jaroslav Ševčík
Od čtenáře z Chotěbuze jsme dostali tento dopis, datovaný 26. 2. 1999 (redakčně zkráceno):


Milí přátelé Lužických Srbů v Čechách,

dnes Vám píšu dopis s prosbou o aktivní pomoc všech odborů Vašeho spolku. Tady v Chotěbuzi nám hrozí velká nespravedlnost. Správa města plánuje likvidaci našeho Dolnolužickosrbského muzea. Už mnoho měsíců ředitele našeho muzea napadali a slídili po něm. Americky se tomu říká "mobbing" nebo, protože to vychází od nadřízených instancí, také "bossing". Měli své donašeče a denuncianty, kteří každé jeho kritické vyjádření shromažďovali a donášeli. Dávali mu další úkoly a doufali, že nebude s to splnit je. Všechno to jim nepřineslo očekávaný výsledek. Nyní se ukázalo, že muzeum loni z peněz přidělených Nadací pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud) nevyčerpalo 900, - DEM, což se stalo vlastně z objektivních příčin. Ale to těmto lidem stačilo, aby ředitele muzea odvolali a aby muzeum podřídili německému městskému muzeu, jehož ředitel je Němec Steffen Krestin, jenž považuje za provokaci, když v jeho přítomnosti řeknou něco lužickosrbsky. Další průběh akce, plánované v odboru kultury městské sp rávy pod vedením Bernda Warcholda, bude nejspíš takový, že budou exponáty lužickosrbského muzea zařazeny a roztříděny do výstavy chotěbuzského městského muzea a potom bude nynější dům Lužickosrbského muzea prodán do soukromých rukou, aby město získalo do své pokladny peníze . Už v době rekonstrukce budovy lužickosrbského muzea jsme se náhodou dozvěděli, že stavební plány a práce mají být provedeny tak, aby bylo možno domu "později" užívat i k jiným účelům. Z toho vyplývá, že celá akce se už velmi dl ouho připravuje. Aby k tomu nedošlo, potřebujeme pomoc ze všech stran, zejména taky ze slovanské ciziny. Snad dokážeme takovým způsobem tuto zlovůli odvrátit a naše práva zabezpečit.
Že moje obavy nejsou nějaké fantazie, na to jsou příklady: Při zařizování Lužickosrbského domu v Chotěbuzi byla v něm umístěna malá lužickosrbská knihovna. Část knih dala k dispozici chotěbuzská městská knihovna, druhou část tvořily knihy, darované různými lidmi. Loni dal tuto knihovnu svrchu jmenovaný pan Warchold zlikvidovat. Nyní se znovu buduje svépomocí. - Kolik lužickosrbských institucí v Horní a Dolní Lužici bylo v posledních letech zrušeno, je Vám zajisté známo. Uvedu některé: Lužickosrbská jazyková škola v Minakału, Dolnolužickosrbská jazyková škola v Dešanku, Dům lužickosrbského lidového umění, Lužickosrbský učitelský ústav, Lužickosrbská odborná škola pro vzdělávání učitelek mateřských škol. S velkými peněžními obtížemi zápasí Lidové nakladatelství Domowina, takže musilo značně snížit počet edicí; lužickosrbský nástěnný kalendář bude příští rok zlikvidován. Že Spolkový sněm loni odmítl vtělit do ústavy článek o ochraně národnostních menšin v Německu a že má být hnědouhelnému koncernu obětována a zničena vesnice Rogow, ležící na lužickosrbském chráněném území, to všechno jsou skutečnosti téhož druhu. Vždycky to tak bylo a je tomu tak ještě dnes, že "práva" nejslabších pro vládnoucí vrstvy neexistují, jestliže to neodpovídá jejich zájmům. Proto ještě jednou prosím o pomoc. To, co už se stalo, je těžko revidovat, proto čas tuze chvátá. První krok už byl učiněn odstraněním nejaktivnějšího bojovníka o existenci muzea, dosavadního jeho ředitele. Další kroky se potom mohou plánovat a být provedeny v tichosti. I pro to už mám příklad: První poválečná muzejní výstava v Rogeňském zámku blízko Chotěbuze byla lužickosrbská expozice. Po jisté době se ztratila ve sklepeních muzea. Podobný osud měla výstava knih, sestavená nebožtíkem Józefem Frenclem. Proto se důvodně obáváme o další budoucnost našeho muzea. - Ještě malý dodatek: Tentýž pan Warchold nedovolil uspořádat v Lužickosrbském muzeu výstavu obrazů lužickosrbské lidové malířky Irmgardy Kulejowé a obrazů Rogowa od polských studentů WSP z polské Zieloné Góry!
Naše chotěbuzská domowinská skupina měla včera večer výroční schůzi. Uvedu její výsledky. Všichni přítomní přijali s pobouřením zprávy o Lužickosrbském muzeu a na konec jsme napsali protest, ten bude odevzdán starostovi Kleinschmidtovi. Ale v souvislosti s tím se objevila další nespravedlnost, která trvá už od počátku roku. Postiženým bylo zakázáno veřejně nebo s někým o tom mluvit. Ve včerejší napjaté atmosféře schůze však bylo přikázané mlčení porušeno. Jde o tuto věc: Jutta Kajzerowa, dlouholetá ředitelka dolnolužickosrbské redakce rozhlasu už od začátku roku tuto funkci nevykonává, dolnolužickosrbská redakce následkem tohoto opatření už neexistuje, stala se součástí německé redakce, vedené německou ředitelkou. Jedno i druhé odůvodnili nutnými "strukturními změnami". Podivné však je, že pokaždé zkušený a kvalifikovaný lužickosrbský pracovník je diskvalifikován a, jako v případu muzea, je podřízen méně kvalifikovanému německému vedoucímu. V obou institucích jsou nyní Lužičtí Srbové závislí na dobré vůli německého ředitele a nesmějí už pracovat samostatně a v lužickosrbském zájmu. Jedno i druhé je porušení ústavy země Braniborska, v níž je v článku 25 Lužickým Srbům přislíbena "podpora kulturní autonomie". Na to jsme také ve svém protestu poukázali. Pomáhejte nám protesty! Jedině silný protest z ciziny může nám snad naše práva zas vrátit. Ještě se nevzdáváme, ale počítáme s pomocí věrných přátel!

Jméno a adresa pisatele jsou uloženy v redakci ČLV.

Osobní zprávy

Hańža Bjeńšowa (* 27. 3. 1919) oslavila osmdesáté narozeniny. Známe ji především jako spisovatelku literatury pro mládež (verše, povídky, divadelní hry, ale i učebnice). Na tuto dráhu ji přivedla zajisté i práce s dětmi (v letech 1946-1954 učila, jakožto absolventka učitelského kurzu v Radworu, na vesnických školách) a pro děti (1978-79 pracovala v redakci mládežnického časopisu Płomjo). Mezitím (1968-1975) vedla v Domě lužickosrbského lidového umění oddělení pro lužickosrbské kroužky píšících pracujících, zejména se věnovala kroužku v rodném Róžantu. Nezapomenutelný dojem v divácích zanechalo divadelní představení Parlički wódneho muža. O svých zážitcích za války a těsně po ní vypráví ve vzpomínkové knížce Přez horiny a doliny. Jubilantce přejeme spokojenost, zdraví a radost z práce.
J-a

Na stránku Česko-lužického věstníku.