Jurij Łušćanski

Skały a jamy

My chodźimy wšědnje na kromje skały
najsylniši granit je wułamany
my chodźimy na kromje pěskoweje jamy
wuhlo je přez wuheń we wětře

a hladamy wšědnje na kwětki
do lěsow
na hrajkanišća dorostłych

tam widźimy so
skały a jamy
na kromje
     

Lomy a doly



Každý den chodíme po hraně lomu
nejpevnější žula je vylámána
chodíme po hraně písečné jámy
uhlí šlo komínem do povětří

a každý den se díváme na květiny
do lesů
na místa dospělých her

tam se vidíme
lomy a doly
na hraně

(Překlad Z. Sklenářová)

Milan Hrabal

Na druhé straně slunce aneb Génius loci v současné lužickosrbské poezii

Na moravském hradě Bítově se scházejí (v r. 1998 to bylo už potřetí) čeští básníci, aby se potkali, porozprávěli spolu, vyslechli zkušenosti a nové objevy svých kolegů, dozvěděli se zkrátka něco nového. A také vychutnat jistého génia loci zdejšího kraje, který poezii přeje. Referát varnsdofského básníka Milana Hrabala, který byl jedním z více než dvou stovek loňských účastníků „Bítova“, sice z tribuny nezazněl, ale byl napsán a je zveřejněn (na s. 100-102) ve sborníku, věnovaném právě této velké akci české poezie (Bítov ´98. Poezie: Svět a domov. Kdo je autor poezie? - Petrov 1999, 1. vydání, 206 s., dop. cena 200 Kč). Věříme, že české veřejnosti (ale i čtenářům v Lužici) přinese nový pohled na lužickosrbskou poezii.

R


Když při svém letošním bítovském vystoupení Ludvík Kundera v souvislosti s géniem loci vyslovil jedním dechem jméno brněnského básníka Josefa Suchého a Lužici, zatajil se mi dech. A bylo mi líto, že jsem přece jen nepřipravil zamýšlené povídání o poezii nejmenšího slovanského národa - Lužických Srbů, kterým jejich krajina vlastně už dávno nepatří.
A pak jsem si zase říkal, že to možná bylo dobře. Kdoví, jestli bych toho opravdovského génia loci v sousedství tolika roztodivných zážitků na bítovském hradě i podhradí nepřehlédl. Nebyl jsem si totiž vůbec jistý, kde a zda vůbec ho hledat. Raději jsem se uzavřel do malé komůrky srdce, jako to udělal lužickosrbský básník Jurij Chěžka, ještě než ho zabili ve válce (lhostejno jakého pořadového čísla). Ale najednou mi bylo v tom jedinečně omezeném prostoru úzko. Potkával jsem symboly, které mohly znamenat stejně dobře metaforu jako autonomní krajinu, do níž se vejde téměř cokoli - většinou ale spíš nic. Je snad krajinou lužickosrbského génia loci noc? Nebo paměť? Hlubina studánky? Hvězdná obloha? Krvavé stopy vřesu v okolní zeleni? Nebo láska - naděje na přežití člověka i národa? Či dokonce už pouze fantazie?
Začal jsem brát jeden pojem za druhým a zkoumal jeho specifickou váhu. Spojoval jsem noc s láskou, paměť s vřesovišti, hloubky nebeské se propadaly do vodních hladin a zanechávaly za sebou flitry hvězd. Místo studánek se v zákrutě krajiny objevily čluny a rázem jsem se ocitl na blatech a zapíjel braniborským pivem kysané dolnolužické okurky. Ani jsem si nepřipustil, že do té chvíle jsem s chutí jedl český salám s českým chlebem. Okurky mi totiž podávala krojovaná dívka s černýma očima a slovanskými rysy ve tváři.
Génia loci jsem protentokrát opět nenašel.
Podle oxfordského profesora Geralda Stonea je v Lužici v přepočtu na příslušnou občanskou hlavu nejvíc básníků na světě. I zeptal jsem se přímo jich, přesněji jejich poezie.
Slavný - i v Čechách známý - Kito Lorenc (nar. 1938) vydal svou poslední sbírku1 už před deseti lety. Ale poslal ji za čtenáři s kouzelným názvem Ty porno mi (= Ty vedle mne) u vědomí, že tuto hříčku vnímají jeho krajané lépe než zbytek Evropy. Ani nepřekvapí zjištění, že knížka je považována za nepřeložitelnou pro kouzelnickou hru se slovy. Jenže je v slovech to, co hledáme? Název - a nejen on - provokuje i láká, ale zdá se, že tahle pěšinka je příliš klikatá. Není-li oním géniem loci „láska na plný plyn“ - v lužickosrbské poezii až dosud spíš traktovaná jako tiché, počestné pozadí ostatních vlasteneckých dějů. Lorenc ruší jedno tabu za druhým a vidí lidskou existenci v jednotě těla i duše, narození a smrti. Přesto se neubrání úzkosti a smutku. Absence lásky má pro jednotlivce i národy fatální následky. Tím spíš, že pro záchranu tak malého národa, jako jsou Lužičtí Srbové, nepostačí milovat kohokoli.
Úzkost se projevuje i v poezii básnířky Marji Krawcec (1948), která ve své sbírce Soudní síň uprostřed dvora (1992) příliš neopouští hornolužické Delany a snaží se rodinné a rodové kořeny vrostlé do zdejší přírody upevňovat nejen tematicky, ale i používáním archaismů. Tedy - na rozdíl od Kita Lorence a nastupující mladé generace - příklonem k tradici, kterou autorka chápe jako světonázor, způsob orientace v nejednoduché současnosti. Tradice pro ni není nic přežitého, naopak. Kdyby hrozilo přerušení generační sounáležitosti, jinými slovy zánik národa, může pomoci.
Básník Beno Budar (1946) jako šéfredator časopisu pro děti zdá se má zdroj optimismu. Ten se projevuje nejen v jeho širokém úsměvu při každém setkání s přáteli, ale i v jeho poezii. Některým kritikům vadí onen téměř nepatřičný pocit idyly, ono přebývání na „ostrově“, ve společnosti podobně postižených při „veselých schůzkách“. Dokonce se při četbě jeho veršů dostavuje pocit, jako kdyby to byla obrovská výhoda, být malým, njemenším: „Jsme tak malá rodinka,/ že jsme za celé tisíciletí/ nebyli příčinou/ ani jediné války!“ (b. Náš kousek země, 1994).
Půjdu-li cestou kontrastů, pak vedle Budara postavím Róžu Domašcynu (1951) a její dvě básnické knihy. V nich se střetávají, v prostoru vymezeném lyrickým deníkem a lužickým minisvětem, osobní traumata s otřesy společenskými. A jak (německé) důlní velkostroje ukrajují venkova a - doslova požírají (slovanskou) Lužici, nedokáže básnířka už ani na okamžik potlačit křik - „v letu měníme/ vlastním dětem/ j a z y k“, až „cizinci vrhají užaslé pohledy“.
Nelze minout tak výrazné autory, jako jsou Tomasz Nawka (1949) a Benedikt Dyrlich (1950). První z nich vydal zatím jedinou sbírku Okopaniny (Wokopanki, 1987). V ní je písňová „krásná Lužice“nahlížena poněkud ironicky a s určitou dávkou hořkosti. Orfeovský postoj autorovi připadá marný - jak by mohl svým zpěvem dokázat víc než právě jen ten zpěv. Víc bude platný jako dudák, hrající „na všech svatbách“, kde zpravidla začíná nový život a s ním posílení naděje pro národ. Nebo jako ředitel Lužickosrbského muzea v Budyšíně, krásné, bohužel dnes spíš německé lužické metropoli na severozápad od Čech. Kdo prošel nedalekou Korvínovou bránou, kdo se protáhl tou škvírou mezi minulostí a přítomností - a nezapomněl se pozorně dívat - ví o géniu loci Lužice už teď cosi podstatného.
S Dyrlichem je to složité. Jeho obraznost je těžká - i když v podstatě tradiční. No zkusme třeba vnímat poetický název jeho sbírky Rozmach mdloby (1997), vydané vloni. A to je třeba doplnit jeho, mimo mikrofony a reportérské bloky, zmiňovanou a nenáviděnou letargii, kterou by rád zamknul do budyšínské Žluté bídy na doživotí. Ovšem vedle burcující poezie a navzdory únavě s nemnohými kolegy každoročně znovu probouzí už dvacet let svátky poezie. Kolportuje poezii „téměř do každé, domácnosti“, neboť „i kostel je v Lužici domovem poezie“. Což se potvrdilo naposledy loni v červenci, když nenadálá průtrž nebe doslova vmetla básníky i jejich posluchače do kostelíka v Radworu. Na buřty a pivo po skončení pořadu už zase svítilo podvečerní slunce. Nepochybně promluvil takto nahlas génius loci lužického venkova, od něhož o jeden horký letní měsíc později opisoval génius nezdenický, když v hájku nad moravskou vískou podobným trikem vehnal pod malou stříšku neosmělené české poety spolu s výtvarníky a hudebnicemi, aby tělo na těle mohli srkat vínko a přikusovat jiné dobroty, jakož i plkat o kumštu a tak.
Ale zpátky do Lužice. Opustili jsme tam básníka Dyrlicha, který určitě zas už pospíchá za reportáží pro Serbske nowiny, pozoruhodný večerník, vydávaný pětkrát týdně v hornolužické srbštině. Nechme Dyrlicha pracovat a podívejme se na mladší generaci básnickou, z nichž první dvě jména budou patřit mužům, které jsem zatím na svátcích poezie nepotkal a o jejichž knížkách poezie vím jen tolik, že starší z nich Pětr Thiemann (1964) je - ve verších (sbírka Stále zas umíráš nade mnou,1990) - eroticky nevázaný, rozpustilý, něžný, nevyhýbá se šokujícím ani tabuizovaným tématům, používá různých poetických forem a sahá k neobvyklým výrazům, ba neologismům. A já už se těším, až se budu moci začíst - jako do dvou sbírek Timo Meškanka (1965), který nejspíš obouvá svým básním boty podobné oněm Lorencovým z počátku tohoto putování za tajemným duchem lužickosrbské poezie. Však už první z nich - z roku 1992 - se jmenuje příznačně Jazyk je hračka a obsahuje skutečně poetickou hru s jazykem. To má význam, jaký národy mající existenční problémy vyřešeny nedokážou ani odhadnout. V další sbírce jsou dokonce i pokusy s tzv. poezií vizuální.
Zvláštní postavení v lužickosrbské poezii má autor zajímavé a poněkud komplikované poezie Jurij Łušćanski (1951), básník, který kdovíproč dosud nevydal své texty knižně. Přesto se často setkávám s jeho novými, velmi osobitými básněmi v časopisech, dokonce i v zahraničních antologiích - mj. také v česko-lužickosrbské Strach o moudivláčka (1996). Łušćanského mozaikovité vidění světa obsahuje Lužici metaforicky klonovanou člověčenstvím, ironii i sebeironii, kterou častuje nejen čtenáře poezie, a především jiskřivou obraznost.
Početně, a zčásti už i kvalitativně, silnou je generace nejmladších autorů. Podle dvojjazyčné lužickosrbsko-české antologie, která byla právě (22. 10. 1998) odevzdána do tisku pod názvem Na druhé straně slunce, by jich mělo být sedm. Ovšem mezi nimi jsou dvě výjimky - Hana Wićazowa (1964) a Měrana Cušcyna (1961) generačně patří k Meškankovi a Thiemannovi, Wićazowa dokonce už byla zastoupena ve dvou antologiích. Obě se však svou tvorbou řadí spíš ke generaci nastupující, tedy k dnešním devatenáctiletým až pětadvacetiletým. Mezi těmi překvapivě převažují ženy - Beata Nastickec (1973), Lubina Šěnec (1976) a Andrea Wałdźic (1977). Mladí muži jsou jen dva - talentovaný divadelní herec Marko Dyrlich (1975) a Fabian Kaulfürst (1978), který kromě literatury pozoruhodným způsobem pokouší múzy hudební.
Na Lubinu Šěnec prozradím, že letos (1998) vydala hned dvě básnické sbírky a že je talentem výrazným. Ale: její krajina je především krajinou dívčího srdce ... a těla obnažovaného až do míst, kde sídlí duše (nebo duch?). Lužice je v jejích verších sice přítomna, poletuje nad ní však stále častěji „pták Rouhání“. A to pak „starci slaví čtveráckou svatbu“ až „stoly zívají“. „Dej Lužičanům snést se“, volá a téměř podléhá vodníkovi. Vlivnější mi však přece jen připadá, co Lubina sama prozrazuje: „tvůj šestý prst/ který pošimrá mé lány/“.
Podobně milostné jsou její dívčí kolegyně, zejména velmi eroticky otevřená a okouzlující (poeticky i lidsky) učitelka Měrana Cušcyna. Dlouho jsem nečetl tak cudně smyslnou milostnou poezii.
Zato mladí rozhněvaní muži jdou jinudy. Fabian Kaulfürst spíš cestou trošinku komunálnější satiry, Marko Dyrlich prudkým rozerváním smyslů. Krajina současné Lužice s uhelnou kůží, zhnisanými trny, dětským steskem marně odháněným tabletkami Extasy. Lužice jako utopický svět, duch uvězněný v muzeích, kde plesniví Srb, v naftalínovém oparu čekající, jak dopadne onen „tisíciletý lužickosrbský flop“. Takže nakonec slunce do ciziny. Na které druhé straně slunce roztrhne plátno nespokojenosti zastírající obličeje i obyčeje?
Odpusťte, že na konci budu parafrázovat sám sebe. Věřím, že se v Lužici podařilo naplnit alespoň jednu celou láhev budoucími doušky sladkohořkého básnického burčáku. Že se právě probudila Vaše chuť k ochutnávce. Poznáte, jak nejspíš chutnával tenhle nápoj v dobách našeho - českého - národního obrození. My, Češi, jsme snad „za vodou“. Ale Lužice prozatím jen prodlouží o další generaci svou již staletou agonii. Po způsobu květin - když je jim nejhůř, rozkvetou. Čím krásnější a jasnější jsou květy, tím naléhavější volání. Budu šťasten, když je uslyšíte - barvy umírající Lužice.
A dík, že mi nespíláte, když jsem nenalezl génia loci lužickosrbské poezie, a nejspíš vůbec žádného génia. Ale vím určitě, že je. Třeba mne obviňte, že ho tajím. Že to dělám schválně - abyste ho šli hledat sami. Do krásné, smutné Lužice. Quien sabe?
Každopádně přeji krásnou cestu, plnou zážitků. Bítov, myslím, není špatnou výchozí stanicí pro vlak naděje ve směru Morava - Čechy - Lužice a zpět.

Varnsdorf 22. 10. 1998

1 Poznámka redakce: Mezitím vyšla další sbírka K. Lorence Suki w zakach, LND Budyšin 1998


Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (5)

Vědecká literatura o polabských či baltských Slovanech má však své počátky teprve v první polovině tohoto 19. století. Přímou ediční prací historiků, a to i německých, se nutně museli tito zastavit i u počátků dějin Německa, které, jak jsme viděli, byly pro východní Německo pouze slovanské. A tak se pozvolna počala vytvářet i vědecká literatura, pojednávající o těchto Slovanech, nebo jednotlivých územích těchto Slovanů. Vedle německých badatelů se počali zajímat přirozeně o dějiny polabských a baltských Slovanů i badatelé polští a neméně to byli i badatelé čeští, z nichž nemalé zásluhy v tom směru si získali Josef Dobrovský, zakladatel slavistiky vůbec, potom historik a spisovatel „Slovanských starožitností“ Pavel Josef Šafařík, v nové době pak jeho velký nástupce profesor Lubomír Niederle a v naší době prof. Jan Eisner.
Skutečnou slovanskou archeologii počali na místě samém pěstovat brzo po roce 1850 meklenburští badatelé Franz Lisch, schwerinský archivář, a zejména Robert Beltz, který se zaměřil na pravěkou a slovanskou minulost Meklenburska. V krajinách pomořanských pak pracoval archeolog Otto Kunkel. Podkladem pro archeologickou práci byly studie geologické, jimž věnoval souhrnou práci, nazvanou „Geologischer Führer durch Mecklenburg“, geolog Geignitz. Archeologickému bádání na ostrově Rujaně se věnoval R. Baier ve své práci „Die Insel Rügen nach ihrer archeologischen Bedeutung“. Významný meklenburský archeolog František Schubert si ve své práci „Rujana, Wittow, Arkona“ všiml těchto významných míst rujanských z hlediska již vykopávek. Slovanské keramice, nalezené na území dávných Bodrců, věnoval svoji práci v naší době Ewald Schuldt. Z polských archeologů věnoval svoji pozornost přístavu ve Volini Vladislav Filipowiak, jenž také prostudoval přístavní město Kamień a kultová místa z Třebjatova, vše v okolí polského města Štětína. Slovanské masky z ostrova Rujany studoval Dán Ejnar Dyggre. Ve šlépějích Schubertových šel i archeolog Carl Schuchhardt, který znovu probádal Arkonu, Rethru a Vinetu. Neúnavný německý archeolog Ewald Schuldt se plně věnoval archeologickému probádání území meklenburského, které popsal po stránce archeologické od nejstaršího údobí do osídlení tohoto území Slovany. Dále věnoval další svoji práci staroslovanskému ručnímu řemeslu, provedl analýzu pozdně slovanského hradiště v Behren-Lübchinu a spolu s archeologem Vilémem Unverzagtem prostudoval slovanské hradiště v Teterově. Dalším velkým archeologickým badatelem po slovanské kultuře byl současný archeolog Joachim Herrmann, který podal velkou práci o slovanském osídlení v Pomořanech v době od 7. do 13. století, podal ucelenou analýzu rané slovanské kultury, nazvanou „Mezi Hradčany a Vinetu", a neomezil se na bádání jen v krajině pobaltské, ale studoval i archeologické otázky v krajině Lužických Srbů, kde probádal Tornow a Vorberg, a vydal velkou práci o germánském a slovanském osídlení kolem vesnice Tornowa. Do okruhu těchto německých archeologů-badatelů se řadí i Hans Dieter Berlekamp. K výše zmíněným českým archeologickým badatelům v oblasti Slovanů polabských se v naší době řadí svojí „Rukovětí slovanské archeologie" zejména Jan Eisner a náš současník Zdeněk Váňa.
Otázka vstupu Slovanů vůbec do historie zaměstnávala řadu historických badatelů. Není účelem této práce se podrobně zabývat touto celkem složitou otázkou, a proto se zde omezujeme pouze na poslední literární poznámky, týkající se tohoto problému. V naší literatuře se touto otázkou zabýval Josef Schránil, z polských badatelů pak Jan Czekanowski. Významný příspěvek k tomuto problému přinesl i obsažný sborník prací, redigovaný Janem Eisnerem, nadepsaný „Vznik a počátky Slovanů". V poslední době to byl zmíněný Zdeněk Váňa, jednak svojí německy psanou prací, jednak populárně vědeckou a podstatu problému dosti vyčerpávající prací „Objevy ve světě dávných Slovanů", v níž věnoval významnou stať i dějinám Slovanů polabských a baltských. O vlivech dávných normanských námořníků na utváření se života a námořních cest našich západoevropských Slovanů popsal vyčerpávající pojednání polský historik Henryk Lowmiański.
Jak bylo již výše uvedeno, jsou nejzákladnější prací z oboru dějin slovanských „Slovanské starožitnosti" Pavla Josefa Šafaříka. V nich věnoval Šafařík velkou partii i dějinám Slovanů polabských i baltských a doplnil své zprávy ještě v dalším doplňku, který vyšel po dvou letech po vydání „Starožitností". S touto prací se také setkáváme i v sebraných spisech Šafaříkových. Toto objemné dílo uvádí nás do prostředí dávných našich Slovanů, uvádějíc i jednotlivé slovanské kmeny, z nichž některé nesou svá označení právě od samého skladatele těchto „Starožitností".
Ze starších prací o Slovanech, kteří nás zajímají, nutno jmenovat práci A. V. Šembery „Západní Slované v pravěku", dále Křížkovu práci „Dějiny národů Slovanských", Šemberovy „Dějiny středověké" a Rud. Dvořáka „Styky Slovanů polabských s říší německou za krále Jindřicha a císaře Otty I.". Jaký význam měl Šafařík svými „Starožitnostmi" pro dobu minulého století, takový, ne-li větší význam dosáhl pro naši dobu svojí obsažnou prací „Slovanské starožitnosti" Lubomír Niederle, který jako nedostižný odborník svého oboru vydal i další práci o životě dávných Slovanů. Neméně důležitou prací Niederlovou pro poznání minulosti slovanské je i jeho „Rukověť slovanských starožitností". Pro poznání slovanské otázky, zejména na západě, je významná anglicky psaná práce Františka Dvorníka o Slovanech. Také stručná, ale výstižná práce Schránilova o polabských a baltských Slovanech, uveřejněná v Šustových „Dějinách lidstva", je svým způsobem pozoruhodná.


Milan Hrabal

Několik poznámek ke kulturním vztahům česko-lužickosrbským

(Příspěvek přednesený na Konferenci o literatuře a kultuře národnostních menšin v České republice 14. a 15. května 1998.)

Doufám, že mi prominete, když poněkud překročím rámec této konference - tedy rámec literatury a kultury národnostních menšin v České republice. Ale zdá se mi, že svým významem sem patří alespoň drobnou zmínkou. Jde o Lužické Srby a jejich kontakty s českou kulturou.
Pravda, v České republice jich žije pouze několik stovek. Zato v Lužici, na území spolkových republik Sasko a Braniborsko, zejména v okolí Budyšína (Bautzen) a Chotěbuze (Cottbus), se právě díky tradičním kontaktům překvapivě často domluvíte česky. Možná ze mne mluví patriotismus rodáka z Varnsdorfu, kde těsně po druhé světové válce několik let působila první a v té době jediná střední škola, vyučující v rodném jazyce Lužických Srbů, totiž Staškovo lužickosrbské gymnázium. Jeho absolventi tvoří dnes nezanedbatelnou část lužickosrbské inteligence. Za mnohé chci jmenovat alespoň spisovatele Jurije Kocha, předsedu Maćice Serbské Měrćina Völkela a jeho bohužel již zesnulého bratra Pawoła, významného lingvistu, znalce slovanských jazyků a překladatele četných knih z češtiny.
Ale v Čechách žil také významný lužickosrbský hudební skladatel Smetanova formátu mistr Bjarnat Krawc a jeho dcera, excelentní grafička a malířka Hanka Krawcec. Já s radostí mohu říci, že to byl opět Varnsdorf, který jim poskytl druhý domov.
Vzájemné kulturní styky byly velmi intenzivní před válkou a krátce po ní. Se vznikem NDR, v důsledku politiky ovlivněné zájmy sovětského bloku, vzájemné kontakty ochably a dostaly příliš oficiální a poněkud chladný charakter. Celkové uvolnění po roce 1989 přineslo naštěstí i přirozený zájem o oživení česko-lužických vztahů. Přiznejme, že především díky lokálním institucím, nadšeným jednotlivcům a následně i pochopení místních samosprávných orgánů. Jako příklad mohu uvést programové prohlášení Městského zastupitelstva ve Varnsdorfu, které obsahuje samostatný oddíl věnovaný právě podpoře a rozvoji spolupráce města s Lužickými Srby.
Z této spolupráce vzešla řada aktivit - koncerty, literární pořady, výstavy výtvarníků, poznávací soutěže v novinách a dokonce i dvě knižní publikace - monografický sborník o Hance Krawcec a společná literární antologie severočeských a lužickosrbských spisovatelů Strach o moudivláčka - ta s významnou podporou Obce spisovatelů. V současnosti se chystají projekty další - Mezinárodní svátek lužickosrbské poezie, almanach nejmladší lužickosrbské poezie1 a další.
Varnsdorf samozřejmě není u nás jediným místem, kde je možno zaznamenat aktivity směrem k Lužickým Srbům. V Praze působí Sdružení přátel Lužice, agilní je parta mladých lidí kolem nového periodika Česko-lužický věstník. V Brně žije a tvoří básník a náš největší překladatel z lužické srbštiny Josef Suchý. V Chrastavě u Liberce žije znalec a propagátor Lužických Srbů dr. František Vydra ... Jenže to jsou ostrůvky, které např. ve srovnání s podobnými aktivitami v Polsku jsou, zdá se mi, dost osamělé.
Z tohoto důvodu velkou naději do budoucna spatřuji v pochopení Obce spisovatelů a osobním zájmu prezidenta Václava Havla - věřím, že se podaří vzbudit zájem dalších oficiálních institucí a aktivity na pomoc našim přátelům z Lužice se rozmnoží.
Možná se teď ptáte, proč o tom všem hovořím právě teď a tady. A proč tak neurovnaně a útržkovitě. Teprve když jsem viděl tak vnímavé publikum, napadlo mě, že bych mohl věci prospět, když vás alespoň takto, velmi stručně a neuceleně, seznámím se zajímavým a svým způsobem významným fenoménem - totiž existencí tohoto nejmenšího slovanského národa, který už po mnoho staletí, obklopen německým prostředím, bojuje o přežití svébytnou a hodnotnou kulturou a který dnes čítá bohužel už jen přibližně šedesát tisíc duší.
Včerejší a velmi osobní a krásná vystoupení básníků Ľubomíra Feldeka a Wilhelma Przeczka a především Mileny Hübschmannové mi připomněla osobní zkušenost na téma literatura a jazyky bez hranic a současně s tím i možnost, jak může styk s Lužickými Srby obohatit nejen přímé účastníky. Takže mi dovolte ještě krátký, velmi osobní exkurz.
Několikrát jsem se zúčastnil svátku poezie v Lužici. Každý rok jsem tam poznal alespoň jednoho doslova exotického hosta. Jednou to byl plynně lužickosrbsky a dokonce i česky hovořící Madagaskařan, jindy stejně jazykově vybavený rodilý Peruánec. Na další setkání jsem se už těšil, kdo to bude tentokrát a odkud. Osud mi přisoudil Egypťanku narozenou v Káhiře a provdanou veVaršavě. Byla v Lužici na stáži v rámci jazykového studia. Zjistil jsem, že píše verše v polštině, a podařilo se mi je i získat. Přeložil jsem několik básní do češtiny a otiskl je. Byly to její vůbec první publikované básně! Jak se dostaly tyto překlady do Polska, nevím, ale díky jim byla Mariam Abdel Al nedávno pozvána do kruhu mladých polských autorů a výběr z jejích veršů by měl být otištěn v almanachu. Tentokrát již v polských originálech, samozřejmě. Tento malý, možná banální příběh, je pro mne důkazem, že pro literaturu neexistují hranice. Nejen státní, ale ani jazykové. A jaký to má význam pro Lužické Srby, netřeba zdůrazňovat.

Přetištěno ze sborníku „Žijeme spolu, nebo vedle sebe?“, vydala Obec spisovatelů, Praha 1998, s. 100-102.
1 Poznámka redakce: Almanach Na druhé straně slunce mezitím už vyšel. Vydala ho Městská knihovana ve Varnsdorfu 1998, 49 s.

ZPRÁVY

Z domova

36členný pěvecký sbor Lužickosrbské základní školy J. Barta-Ćišinského z Pančic-Kukowa pobýval týden 22.-26. 3. 1999 v Lázních Libverdě a za řízení své učitelky nacvičoval písně. Bylo jich 36. Jeden den dokonce přijel a se sborem zkoušel skladatel Jan Bulank.

SN 3. 3. 1999



Výlet Spolku česko-lužického se konal 16. 5. 1999. Vyšli jsme z Mnichova Hradiště, kde nás už čekal pracovník mladoboleslavského oblastního muzea Mgr. Jaromír Jermář a student Jaroslav Valenta. Ve Lhoticích nám pan učitel Josef Brož vypravoval o manifestaci ve prospěch Lužických Srbů koncem léta 1945. Přes hrad Valečov a vesnici Mužský jsme dorazili na kopec Mužský (463,4 m), hlavní cíl našeho výletu. Tam jsme se rozhlédli po krajině a po místech, kde se 5. 7. 1933 konala obroská manifestace proti pronásledování Lužických Srbů v Německu. Naše putování pokračovalo na Krásnou vyhlídku, přes Hrada a Drábské světničky, okolo borovic nakloněných po sesuvu půdy před mnoha léty, přes Dneboh zpět do Mnichova Hradiště. Tam jsme se rozloučili se svým průvodcem Mgr. J. Jermářem. J. Valenta, který coby obyvatel Liberce tamější končiny výborně zná, nás vozil svým autem po zajímavých místech (Mohelnice s románským kostelem, Sychrov s novogotickým rohanským zámkem, Vyskoř, hrad Kost, Semtínská lípa, zámek Humprecht). Z Mnichova Hradiště následoval návrat vlakem do Prahy. Na výletě jsme ovšem bohatě využívali přítomnosti Mr. Tima Meškanka, t. č. lektora lužické srbštiny na KU, abychom se zdokonalili v jeho mateřštině.

J-a



Z Horní Lužice

Maćica Serbska (Lužickosrbská matice) poslala 18. 4. 1999 Matici Srpské v Novém Sadě v Jugoslávii tento dopis (srov. též ČLV 1999 s. 33):
Česćeny knježe předsyda a knježe sekretaro,
česćeni čłonojo Maticy Srpskeje,
nimale dokładnje dwě lěće po wopyće Wašeho sekretara w Budyšinje při składnosći 150lětneje róčnicy Maćicy Serbskeje a lěto po wopyće Maćičneje delegacije pod nawodom jeje předsydy pola Wašeje přewšo hospodliweje Maticy w Nowym Sadźe dyrbimy so rozestajeć z faktom, zo knježi we Wašim kraju wójna.
My jako Maćica, kiž so kaž Waša jako zjednoćenstwo humanistisce zmyslenych ludźi rěči, kulturje, wědomosći a wuměłstwu wěnuje, smy přesłapjeni a zludani, zo so namóc w formje čłowjekow morjacych brónjow přeco hišće jako srědk za rozrisanje konfliktow nałožuje.
W našej nowinje čitachmy namołwu Maćicy Srpskeje z dnja 7. 4. 1999 kaž tež zjawny dopis předsydy knjeza prof. dr. Tomislava Bekića. Na hłownej zhromadźiznje Maćicy Serbskeje dnja 10. apryla 1999 apelowachmy na rozum zamołwitych statnikow, zo so hnydom z wójnu w Serbiskej skónči a zo so mjezynarodne zrěčenja dodźerža. Dyrbi tola na kóncu lěttysaca na našim kontinenće móžno być, zo so konflikty bjez brónjow a krejpřeliwanja rozrisaja.
Je za nas w Maćicy ćežko, jednomyslnje strózbnje a wěcywustojnje wuwiće na Balkanje a wosebje we Wašim kraju, kotrež je do tuteje tragedije wjedło, posudźować.
Njech podpěrujetej našej towarstwje dale dialog mjez ludźimi, kiž so zepěra na wědu a zdźěłanosć. Zhromadne dźěło wobeju Maćicow wobhladujemy dale jako wužitne za dorozumjenje mjez Južnymi a Łužiskimi Serbami a tež Němcami, za to bije naša wutroba.
Nadźijamy so, zo po tutej wójnje namakamy składnosće, zo so wo wšěm, štož je so stało a so stawa, dokładnje w zajimje historiskeje wěrnosće wzajomnje informujemy.
W nadźiji na bórzomne zakónčenje wójny strowi Was

dr. Měrćin Völkel,

předsyda Maćicy Serbskeje.


Stanovisko Domowiny k událostem v Jugoslávii z 27. března tr.: Delegáti 6. valné hromady Domowiny vyjadřují svůj protest proti používání násilí v Jugoslávii. Žádné použítí síly proti druhým národům není možné nijak ospravedlnit.
Násilí a válka neničí pouze kulturu a důstojnost těch národů, proti kterým jsou namířeny, ale též těch národů, ze kterých vzešly.
My, jako příslušníci lužickosrbského lidu, kteří jsme ve svých dějinách zažili, jaké strádání a bolest přináší urážení, pronásledování a potlačování národa, se rázně ohrazujeme proti všem snahám, řešit násilím a zbraněmi konflikty mezi národy.
Požadujeme od jugoslávské vlády, aby zaručila, podle usnesení KBSE, lidská práva pro albánskou národnost v Kosovu.
Od států NATO požadujeme respektování státního práva, ukončení bombardování Jugoslávie a návrat k politickým a diplomatickým snahám o vyřešení konfliktu v Kosovu. Zhoubnému rozšíření války na celou Evropu musí být zabráněno.

SN 30. 3. 1999


(Již 12. března vyjádřil výkonný výbor Spolku česko-lužického nesouhlas s eventuálním bombardováním Jugoslávie bez souhlasu RB OSN.)

Lužickosrbský rozhlas. Od 12. dubna 1999 vysílá každé pondělí od 20 do 21 hod. pro lužickosrbskou mládež „Radijo Satkula“ na obvyklé vlně MDR 100,4 MHz. Danko Handrik, jeden z redaktorů a moderátorů, na otázku, co můžeme od „Radija Satkuly“ očekávat, odpověděl: Zprávy, termíny nejrůznějších podniků v Lužici i mimo ni. Dále se bude uvádět příběh z časopisu „Pawčiny“ s Rudlou a Pavlem. Ti se tu zastaví každý týden a budou vyprávět, co během týdne prožili např. se starostou. Ve vysílání budeme rozvíjet témata, která jsou pro mládež nejžhavější. V zahajovacím vysílání budeme např. besedovat s mladíkem, který pracuje v Maroku. V rámci hudebního pořadu představíme hudbu, kterou člověk neslyší každý den. - Nezavedeme pevný styl lužickosrbského rozhlasu, ale pokusíme se vedle jiných moderních vysílaček využívat nejrozmanitějších novinářských žánrů, jako reportáží, telefonátů atd. jako „pohotové rádio“. Na otázku, co je na tom nejdůležitější, odpověděl: Abychom při vší rychlosti, lehkosti a nenucenosti mluvili lužickosrbsky správně. - Vysílání připravují tito redaktoři: Danko Handrik, Diana Fryčec, Hanka Jurkec, Filip Hantuš, Jan Klimant, Madlenka Šołćic, Andreja Wałdźic, o hudbu se stará Jan Rjenč. Číslo telefonu redakce „Radija Satkula“ je do Budyšina 37 400.

SN 9. 4. 1999



Pěvecký sbor Lipa v Pančicích-Kukowě si zvolil 2. 3. 1999 nové předsednictvo, čítající 8 členů. Jsou to Monika Wawrikowa, Bernarda Mrózec, Leńka Andersowa, Pětr Korjenk, Pětr Lipič, Cyril Žur, Handrij Mikel, Mikławš Bejmak.

SN 3. 3. 1999



Serbšćinu w skupinskej wučbje je nadpis článku v SN 16. 4. 1999 na s. 1. Sděluje se v něm, že se 15. 4. v Budyšíně dohodli zástupci saského státního ministerstva školství (ministerstwo za kultus), oblastního školního úřadu, Domowiny a Lužickosrbského školského spolku, že budou na základních školách zřízeny lužickosrbské skupiny pro žáky, jejichž mateřština je lužická srbština, tam kde nelze vytvořit lužickosrbskou třídu. Tím bude do velké míry zaručena lužická srbština jako vyučovací jazyk. Pro školní rok 1999/2000 ministerstvo školství ještě jednou výjimečně dovolí zřídit na lužickosrbských základních školách třídy se značně menším počtem žáků, než zákon předpisuje. - V příštích letech je další bytí lužickosrbských základních škol vážně ohroženo. Jestliže tedy Lužičtí Srbové nepředloží jasné návrhy, rozhodne ministerstvo samo. Potom však je nutno počítat s tím, že bude dovolena jedna, popřípadě dvě lužickosrbské školy. - K rozřešení aktuálních problémů lužické srbštiny ve třídách A a B byla vytvořena zvláštní pracovní skupina. Příští zasedání tohoto druhu proběhne v říjnu v Drážďanech.

SN 16. 4. 1999



Budyski regionalny šulski zarjad byl 2. 3. 1999 okázale otevřen. Slavnosti se zúčastnil saský státní ministr vyučování dr. Matthias Rößler. Jednou srbskou větou pozdravil lužickosrbské pedagogy a poděkoval jim. V projevu potom potvrdil, že je v tomto novém budyšínském školním úřadě (je to nejvýchodnější oblastní školní úřad v Sasku, sousedí s dvěma státy) úředním jazykem také lužická srbština. Z dosavadních 20 školních úřadů a tří vysokoškolských úřadů bylo vytvořeno nynějších pět oblastních.

Seminář Mládeže evropských národních skupin (MENS, Młodźina europskich narodnych skupin), který se koná každý rok v jiné zemi, proběhl letos v Budyšíně. Valná hromada se konala 1. dubna dopoledne v aule Lužickosrbského gymnázia. Na ní byla schválena nová koncepce činnosti a zvoleno nové předsednictvo. Pořadatel příštího semináře v r. 2 000 (menšina Jižních Tyrolanů v Itálii) předložil koncepci příštího setkání. Den před valnou hromadou 31. 3. zajeli účastníci s 3 autobusy do Błot. Seznámili se i s povrchovým dolem v Janšojcích a s obrovskými škodami způsobenými povrchovým dolováním uhlí. Navštívili i Rogow a obdivovali se jeho starobylému kostelu. „Zápas Rogowanů o zachování jejich krásné vesnice a proti jejímu odrýpání zanechalo ve mně i v ostatních účastnících výletu hluboký dojem. Na návštěvě v Rogowě jsme obyvatele ujistili, že ve svém boji nejsou sami. My, mládež národních menšin v Evropě, kteří jsme se sešli v Budyšíně, stojíme jim po boku.“ To prohlásil příslušník zapadofríského národa z Nizozemska po výletě, na němž celou skupinu doprovázel Dolnolužičan Bernd Pittkunings.

SN 1. 4. 1999



III. mezinárodní folklorní festival v Chrósćicích „Łužica - Lausitz ´99“ se bude konat 22. až 25. července 1999. Pod heslem „Selské tradice v průběhu roku“ vystoupí čtyři domácí folklorní soubory a deset ze zahraničí.

zs



Z Dolní Lužice

(Připravil B. Malotín)

Poprvé v historii se v Horní Lužici představilo dolnosrbské divadlo. V Chrósćicích jako hosté vystoupili ochotníci z Hochozy se známým představením Jagaŕ Bagola od Jurije Kocha, shodou okolností rodáka z nedaleké obce Hórki. Představení, kterému přihlíželo téměř 80 návštěvníků, sklidilo veliký obdiv.

V srbském muzeu v Chotěbuzi je výstava kraslic z nejrůznějších končin světa. Velká většina jich pochází z jedinečné sbírky Lothara Balka z Drjowka. Nashromáždil jich víc než 900. Nechybí mezi nimi ani vyškrabávaná kraslice pštrosího vejce z Pretorie.

O pověstech vztahujících se k Řípu a Blaníku referuje v literární příloze Cytaj a rosćoš dr. František Vydra a při této příležitosti rovněž připomíná pověst o sedmi srbských králích dřímajících na Lubině.

NC13



Hlavní redaktor Nowého Casnika, neúnavný pracovník na národním poli, oslavil na Zelený čtvrtek (1. dubna) šedesáté narozeniny. Do dalších let mu přejeme hodně zdraví, vytrvalosti a optimizmu v práci, kterou pro Dolní Lužici a tím i Lužici vůbec vykonává, a aby se spolu s ostatními pracovníky a přáteli Lužice dožil dalších úspěchů a radosti z konaného díla.

Rakouský časopis Literatur und Kritik v březnovém čísle referuje o literárních dílech lužickosrbských autorů jak z Horní, tak z Dolní Lužice (Jurij Chěžka, Kito Lorenc, Benedikt Dyrlich, Měrka Mětowa, Dorothea Šołćina, Ingrid Hustetojc a Róža Domašcyna).

NC14



10 zájemců se zúčastní dvouletého kurzu dolní srbštiny, který pořádá postupimská univerzita. Po absolvování mají nabytých znalostí využít jako učitelé srbštiny.

Nová dolnosrbská divadelní satira od Jurije Kocha měla 10. dubna premiéru v hochozském hostinci. Představení navštívilo víc než 100 lidí z Dolní i Horní Lužice. Přítomen byl také Zdeněk Černín, režisér z Brna. Všichni se shodovali v nadšení a obdivu jak k autorovi, tak hercům a v neposlední řadě, jak konstatoval režisér Černín, i k citlivému a vnímavému obecenstvu.

NC15



S potěšením konstatuji, že ze slovinské Lublaně se s příspěvkem o srbské mapě Dolní Lužice ozývá přítel Mato Nowak. Doufám, že jeho postřehů budeme v budoucnu číst více.

NC16



Z ciziny

Předsedkyní Spolku přátel Lužice ve Vratislavi byla opět zvolena Ludmila Gajczewska. Dalšími členy výboru se stali Stefania Lewandowska a Grzegorz Szmaragowski. - Tento spolek byl obnoven v r. 1995 a za tu krátkou dobu má už za sebou několik podniků týkajících se lužickosrbské kultury. Mj. několikrát připravil pořad v oblastním rozhlasu a televizi. Předsedkyně napsala několik básní lužickosrbsky a některé lužickosrbské básně přeložila do polštiny.

SN 30. 4. 1999




Nové knihy a články

Štó su wołynscy Češa? je článek českého docenta PhDr. Leoše Šatavy, CSc., působícího nyní v Lužickosrbském ústavu v Budyšíně. V článku vykládá ve zkratce dějiny volyňských Čechů od přistěhování (okolo r. 1870) až do návratu většiny z nich do Československa po 2. světové válce.

SN 19. 3. 1999



Domowina. Svaz Lužických Srbů v Německu. - Skládanka obsahující základní přehledné informace o dějinách a současném působení Domowiny, nyní zastřešujícího svazu lužickosrbských spolků, v širším rámci vzájemných vztahů a styků mezi národem českým a lužickosrbským od raného středověku do současnosti (velmi podrobně je pojednáno o 20. století). Text doprovázejí instruktivní dokumentární fotografie. Ocenění zaslouží výběr nejvýznamnějších žijících či nedávno zemřelých pracovníků na poli česko-lužické vzájemnosti s krátkými životopisnými medailonky. Několikrát je zmíněn i Spolek česko-lužický. - Skládanka bohužel nemá tiráž, takže se nedozvíme autora textu ani českého překladu; vznik lze podle údajů v textu datovat do roku 1996 nebo 1997.

zs




Sokołske listy 6, 1999, č. 2. - Předsednictvo Lužickosrbského Sokola navrhlo svazovému předsednictvu Domowiny věnovat jednu schůzi přípravě účasti Lužických Srbů na 13. všesokolském sletu v Praze 28. 6. - 2. 7. 2 000. Zúčastnit by se neměli jen sokolové, ale i jiné lužickosrbské spolky (na minulém sletu to byl Slepjanski folklorny ansambl, Smjerdźacká taneční skupina a soubor Sprjewjan). Dále se podrobně vypisuje program XIII. všesokolského sletu příští rok. - Lužickosrbští Sokolové byli pozváni na IX. slet polského sokolstva 2. - 4. 6. 1999 v Bythošti a vyšlou naň delegaci. - Podrobně je vypsán výsledek 17. turnaje v odbíjené v Radworu a žebříček družstev kuželkářů Sokola Budyšin. - 17. 7. 1999 v Hórkách se utkají v přátelském zápase v kopané „staří páni“ z Ovčár u Mělníka se „starými pány“ lužickosrbskými. Ovčárští tak lužickosrbskému reprezentačnímu družstvu oplatí návštěvu (loni v září). Tehdy zvítězili Lužíčtí Srbové 8 : 3.

J-a



Trudla Malinkowa sestavila z odpovědí členů spolku Societas Slavica Budissinensis zajímavé poučení o tomto spolku v minulosti i přítomnosti „... na serbsrwu zajimowanych gymnaziastow do cyłka zjeć... “. Dozvídáme se, že SSB si založili lužickosrbští gymnazisté v Budyšíně 25. 2. 1839, v letech 1862 1884 byl spolek dočasně zakázán, 1905 rozpuštěn, v letech 1924 a 1947 byly snahy o jeho obnovu neúspěšné. Obnovit ho se podařilo až 10. 5. 1993, tehdy měl 23 členy, prvním předsedou byl Daniel Měrćink ze Swinjarnje. Základní ideu spolku vyjádřil D. Měrćink: „SSB zaběra so ze serbskej problematiku, z rěču, kulturu a politiskim połoženjom Serbow, a to zwonka serbskeje wučby.“ Obnovená SSB má za sebou už dobrou činnost.Clenové se scházejí pravidelně jednou za měsíc, vedou si deník, na schůzky si zvou významné osoby lužickosrbského veřejného života, mezi žáky uspořádali dotazníkové zjišťování lužickosrbského národního cítění, pořádají výlety, navázali styk s českými studenty v Praze. Nyní má SSB 11 členů - žáků 9. a 10. tříd lužickosrbského gymnázia v Budyšíně. Činnosti vychází vstříc zejména ředitelka Rejza Šěnowa.
Ze stanov SSB: § 1 Wotmysł towarstwa SSB je, na serbstwu zajimowanych gymnaziastow do cyłka zjeć, kotrehož prěnjotny zaměr je hajenje dobreje serbšćiny mjez šulerjemi. § 2 Čłonojo zeńdu so prawidłownje, zo bychu so z jich zajimowacymi problemami rozestajeli. § 3 Wobchadna rěč je zasadnje serbska. § 4 Z čłonom móže so kóždy gymnaziast stać, kiž połnje za zajimom towarstwa steji. ...

Př 23. 4. 1999



Božena Pawlikec Ad acta połožić? V tomto úvodníku se pisatelka vrací k Semináři Mládeže evropských národních skupin (MENS), který se konal na přelomu března a dubna 1999 tentokrát v Budyšíně. Mimochodem oceňuje přednášku českého vědeckého pracovníka v budyšínském Lužickosrbském ústavu (Serbski institut) doc. PhDr. Leoše Šatavy, CSc., který, na rozdíl od svých kolegů z téhož pracoviště, „jediný považuje lužickou srbštinu za tak hodnotnou nebo vyspělou, že svou přednášku přednesl lužickosrbsky (byla zároveň čtena do sluchátek v anglickém překladě)“. - Dále spisovatelka poukazuje na postup některých jiných národních menšin při úsilí o rozšíření jejich jazyka, čímž si dobyly státního uznání a získaly podporu. „Mnoho můžeme pro svůj jazyk učinit i my, aniž předkládáme załožbě (Nadaci pro lužickosrbský národ) projekt a aniž dostáváme peněžní podporu. Každý z nás přece může být oživovatelem jazyka, který povzbuzeje další Lužické Srby, aby užívali svého jazyka např. v povolání, jako jsou lužickosrbské instituce, a všude, kde je to možné. Mám na mysli rovněž ty lužickosrbské školy, v nichž člověk stále slyší v pozadí německé hlasy, když tam telefonuje. Zdá se mi, že potřebujeme kulatý stůl, aby lužickosrbské instituce a školy, spolky a především oba odbory Domowiny a Załožby splnily svůj národní úkol a aby v seznamu opaření, podporujících užívání lužické srbštiny, nezapomněly ani na takové „maličkosti“, jako je výše jmenovaný návrh. Na jejich uskutečnění bude každý jednotlivec z nás pracovat, není-liž pravda?“

SN 23. 4. 1999




Osobní zprávy

Cecilija Nawkec, jedna z dcer básníka, spisovatele, lingvisty, národního pracovníka učitele Michała Nawky (1885-1968) oslavila ve Swinjarni 19. 5. 1999 devadesáté narozeniny. Do dalších let přejeme této věrné Lužické Srbce zdraví, svěžest a radost ze života.

R



Spisovatelka Hańža Bjeńšowa, jíž jsme v minulém čísle ČLV vzpomínali u příležitosti 80. narozenin, zatím 15. 3. zemřela. Omlouváme se čtenářům za opožděnou informaci.

J-a



Ludmila Mětškowa Holanec zemřela 21. 2. 1999. Tato vdova po lužickosrbském vědci Fridu Městškovi se narodila 21. 3. 1923 v Budyšinku jako první ze čtyř dcer vlasteneckého kantora a učitele Arnošta Holana. Pokřtil ji farář Božidar Dobrucký, syn faráře Jána Emanuela Dobruckého, přistěhovavšího se na srbskou Lužici ze Slovenska. Ludmila se stala učitelkou. Pak strávila několik let v Praze, kam přijela se sestrou v r. 1948 studovat knihovnictví na Karlově univerzitě, zatímco Lubina, pozděší virtuoska na varhany, provdaná Rawpowa, studovala na konzervatoři. Ludmila Mětškowa po svatbě odešla ze zaměstnání a tím pomohla svému muži uskutečnit jeho obrovské vědecké dílo. Když děti Juro, hudební skladatel, a Wanda dospěly, vedla podnětně 13 let hudební odbor v Domě lužickosrbského lidového umění. - Pochována byla 12. 3. 1999 po boku svého muže na Tuchorském hřbitově. Čest její památce.

PB meja 1999



Jurij Rak. 200 let uplynulo 12. 6. 1999 od smrti tohoto lužickosrbského příležitostného básníka a skladatele, povoláním advokáta, narozeného v Čorných Noslicích. V době studia v Lipsku byl jednatelem tamějšího Lužickosrbského kazatelského spolku. K jeho 50. výročí napsal ódu a později složil ještě jednu píseň.

J-a



Na stránku Česko-lužického věstníku.