Jurij Łušćanski
Wóń hnězda

Kak dołho wučerjo nas budźe?
dołhož so wužiwa dual
kak dołho fararjo nas budźe?
dołhož so spěwa Wótče naš a wusłyš...
kak dołho nas nano?
dołhož maš přítela priateľku przyjaciela ďîäđóăó
maći kak dołho?
dołhož baćonaj we wsy hnězdźitaj
wowka kak?
dołhož je wóń lipy a pčołki rodźa wo měd
a dźědo?
wospjet
dołho

Vůně hnízda

Jak dlouho tu učiteli budeme?
dokud se bude užívat duál
jak dlouho tu faráři budeme?
dokud bude znít Otče náš a vyslyš...
jak dlouho budeme táto?
dokud budeš mít přítela priateľku przyjaciela ďîäđóăó
mámo jak dlouho?
dokud budou ve vsi hnízdit čápi
babičko jak?
dokud bude vonět lípa a včely budou stát o med
a dědo?
znova
dlouho

(Překlad Z. Sklenářová)

Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (6)

Do starší skupiny českých badatelů, kteří se obírali dějinami polabských a baltských Slovanů, patří beze sporu i Josef Perwolf, významný český slavista z konce minulého století. Jeho „Obrazy života“ i některé jeho práce o Slovanech psané německy a rusky, uvádějí četné pasáže o polabských a baltských Slovanech. Sama jeho doktorská disertace z roku 1876, pojednávající o germanisaci baltských Slovanů, stejně jako četné jeho články pro encyklopedické slovníky i pro jiné práce, ukazují jeho velké zásluhy o Slovanstvo, na které se díval velmi dlouho stejným způsobem jako Šafařík. Byl totiž přesvědčen, že Slované sídlili na svém středověkém území již za dob římských.
O baltských Slovanech psal také kolem poloviny minulého století A. Gilferding jazykem ruským, stejně jako Pavinskij psal o Slovanech polabských. O Obodritech a panovnících bodrckých, o Rujaně a jiných kmenech obodritských do poloviny 13. století psal polsky W. Bogusławski. V nové době se do řady těchto spisovatelů připojil i Polák Witold Hensel.
Přirozeně, že i němečtí historikové nemohli zůstat pozadu svými výklady o Slovanech, sídlících dříve na území Německa. Byl to zejména V. Giesebrecht svými „Wendische Geschichten“, Jindřich Wankel svým názorem o postavení Slovanů v Evropě, kteří již v minulém století přednesli své názory na Slovany, a v nové době Karel Treiner a speciálně J. Brankach, který napsal práci o ranných dějinách Slovanů, sídlících mezi Labem, Sálou a Odrou. V posledních letech se otázkou slovanskou v Německu zabývaly velké novodobé německé dějiny, i práce posléze vydaná, pojednávající o Slovanech v Německu.
Až dosud jsme uváděli literaturu, která se obírala Slovany v dnešním Německu kdysi sídlícími po stránce archeologické, a dějinách celých oněch slovanských národů. Nyní pak se chceme věnovat i literatuře, která se zabývá jednotlivými slovanskými národy či kmeny. Nejprve si všimneme historické literatury týkající se Lužických Srbů. Tato literatura je dosti rozsáhlá, započínající již v prvé polovině minulého století. Hojně zpráv přinášely k dějinám Lužičanů „Zapiski Maćice Serbskeje w Budyšinje“, kde se též probíraly otázky jazykovědné i historické. V historické literatuře lužickosrbské se nám objevují jména Jaroslava Lisa, českého Sasínka, který psal vedle prací o Lužičanech i o jiných polabských Slovanech, dále A. J. Parczewskiho, G. Šwjely a posléze i E. Muky, který jako slavista se obíral zejména hranicemi srbského jazykového území.
V nejstarších dobách existence srbského národa zasahal tento svým územím až do dnešního Durynska, kde dosud jsou znát stopy dávného slovanského osídlení. Této otázce věnoval z Němců svoji pozornost J. Landau při popisu selských dvorů v Durynsku. Jestliže Němec Knochenhauer věnoval Durynsku svoje práce o dějinách této země, pak český Sasínek ve své německy psané práci se přímo zmínil o durynských Slovanech, sídlících nad řekou Sálou. Ještě v naší době Ludvík Kuba ukazoval svým článkem Durynsko jako zemi dříve slovanskou. Srbové sídlili také jistý čas i v potomní Míšni, o které psal německý historik Posse. Již zmíněný Joachim Herrmann v naší době podal zprávu o sídlech Slovanů bydlících mezi Labem a Odrou, tedy o dnešních Lužických Srbech. Dalším slovanským národem, sídlícím mezi Labem a Odrou, byli Lutici čili Veleti. Těmto věnoval svoji práci český archeolog Josef Erazim Vocel, v níž popsal památky na tyto Slovany. O počátcích veletského státu psal Hynek Bulín, který také se zaměřil i na počátky českoveletského přátelství. Při této příležitosti bychom neměli opomenout ani již zníněnou práci Joachima Herrmanna o slovanských kmenech sídlících mezi Labem a Odrou, v níž mluví i o Luticích. Blízcí bývalým Veletům byli polabští Slované, sídlící na dnešním území Brunšvicka, jimž věnoval vzpomínku Ludvík Kuba.
V osudech baltských Slovanů zaujímali zcela zvláštní postavení Slované, sídlící jako součást veletského národa na ostrově Rujaně. O této opravdu zajímavé a svým uzpůsobením zvláštní zemi byly psány spisy cestopisné, neboť tento ostrov, největší v Baltickém moři, lákal velmi k návštěvám. Tak vznikly německé cestopisy Woerlovy a Griebenovy o Rujaně. Dějinám Rujany - která byla jedním z nejdelších samostatných státečků slovanských a která jako odtržená část pevniny bouřlivým mořem před dávnými věky měla i dlouho do středověku mnoho společného s pevninskou zemí pomořanskou - věnoval společné své „Dějiny“ Rujany a Pomořan německý historik Barthold, podobně jako jeho následovník Fock. V obou pracích si autoři zvláště povšimnuli staroslovanské Arkony. Také o ostrově Rujaně a její Arkoně psal v těchže dobách německý historik Müller. Z českých literárních pracovníků si zamilovali Rujanu zejména V. Royt, který psal o rujanských Slovanech, a Josef Wünsch ve svých populárních článcích. František Jezdinský zašel svými myšlenkami do dob dávnopohanských na Rujaně, kdy zde byl uctíván pohanský bůžek Svantovít. Ovšem tyto drobnější práce, které jsou dnes již samy historickými publikacemi, byly v nové době nahrazeny zevrubným vědeckým pojednáním prof. L. Niederleho v jeho práci „Život starých Slovanů“.
Slovanů sídlících na pevninském pobřeží Pomořan si všímal historik Kotljarevskij a jeho současník Sieniawski. O hlavním kmenu slovanských Veletů, Ratarech, psal ve spojitosti s dějinami kláštera v Brodech v dnešním Meklenbursku historik Lisch. Dějiny Bodrců i Veletů - sídlících kdysi ve východní i západní části potomního Meklenburska - byly zahrnuty z hlediska výlučně německého do dějin bývalého státu Meklenburského. Byli to historikové Boll, který sepsal jednak dějiny Meklenburska, jednak podal náčrtek meklenburské vlastivědy, dále Pentz, Raabe a Schlie, zabývající se jak dějinami, tak i vlastivědou a památkami bývalého zvěřínského Meklenburska. Tyto starší dějepisné úvahy však osvětlil novými výzkumy zmíněný Ewald Schuldt, který popsal dávné slovanské hrady, stávající na území Meklenburska.

(Redakční poznámka: Pojednání otiskujeme z diskety, jak jsme je dostali, aniž opravujeme věcné, jazykové a pravopisné chyby. J-a)

ZPRÁVY Z domova Ludowe nakładnistwo Domowina z Budyšína se zúčastnilo vlastním stánkem pražského knižního veletrhu Svět knihy (20.-23. 5. 1999).Vystavovali knížky vydané v posledních letech a zejména novinky. Vyvrcholením veletrhu byl pátek 21. 5. V přednáškové síni Průmyslového paláce ředitelka nakladatelství Ludmila Budarjowa představila nejnovější knihu Achima Brankačka „Žiwjenje je dźěło - wotpočinik je mrěće. Stawizna Bjarnata Krawca“. Autor pak promluvil o vzniku knihy a přečetl několik ukázek. Následovala živá diskuse. Mnozí návštěvníci si knížku na místě koupili. (Na koho už nezbyla, může si ji ještě koupit v knihkupectví a antikvariátě dr. Manžela, Dittrichova ul. 13, Praha 2.) . Po přednášce se účastníci ještě jednou vrátili do stánku LND a dlouho se pokračovalo v diskusi jak s autorem, tak se zaměstnankyněmi nakladatelství. - (Omlouváme se čtenářům, že jsme v minulém čísle ČLV předem na tento podnik neupozornili. Pozvánka s přesnými údaji nás však z Budyšína došla, až když bylo dubnové číslo ČLV v tiskárně.) J-a Lužickosrbské knihy si lze koupit (za výhodnější cenu než v Budyšíně) v knihkupectví a antikvariátě dr. J. Manžela v Dittrichově ul. 13, Praha 2. Slavistickou a sorabistickou literaturu mívá i antikvariát ve Vlašské ul. 15 (proti Jánskému vršku), Praha 1-Malá Strana. Nyní se tam např. dostane velký třísvazkový „Slovník dolnolužického jazyka a jeho nářečí“ od Arnošta Muky (1911-1928) za 600,- Kč, což je mnohem levnější než v Budyšíně. J-a Český rozhlas Brno, stanice Proglas občas vysílá pořady o Lužických Srbech. Jejich autory jsou ponejvíce JUDr. Josef Lebeda a Mgr. Josef Šindar. J-a Z Horní Lužice Nezaměstnaných bylo v dubnu v Sasku 380 600 (= 17,4 %). V okrese Budyšín bylo 64 874 nezaměstnaných (tj. o 1 737 méně než v březnu), což je 21,4 %. Mezi nezaměstnanými je 6 279 mladších než 25 let. SN 7. 5. 1999 Herečka Marka Šramina odchází po 46 letech působení v NSLDź do důchodu. S diváky se rozloučila 13. 5. na představení Kochovy hry Serski milionaŕ. SN 14. 5. 1999 Marian Bulank, který v Lipsku právě dokončil štyřleté studium herectví, bude příští 2 roky hrát v Budyšíně v NSLDź. SN 14. 5. 1999 Diváci, kteří přede dvěma lety zhlédli představení hry J. Nowaka Krabat a Maruša, v němž M. Bulank skvěle zahrál hlavní úlohu, mi dají zajisté za pravdu, že jeho angažování bude znamenat posílení souboru. J-a Z Dolní Lužice Ze zběrkow Serbskego muzeja je název výstavy uspořádané u příležitosti pětiletého trváhní tohoto muzea v Chotěbuzi. Výstava potrvá od 12. 5. do 5. 9. 1999. Druhý dvouletý doškolovací kurz pro učitele lužické srbštiny druhého stupně I (tj. pro učitele třídy 7-10) probíhá od 8. 4. při postupimské univerzitě. Účastní se ho 10 posluchačů. Za univerzitu ho organizuje dr. Madlena Norbergowa, dcera faráře Herberta Nowaka. Nové vydání zpěvníku dolnolužickosrbských duchovních písní se připravuje. Bude to poprvé od r. 1915, kdy Maśica Serbska zpěvník vydala. Zbývá už jen dořešit, jak sehnat peníze. W Zušowě u Wětošowa vzniklo Serbske blido (tj. česky lužickosrbský stůl) z podnětu tamějšího starosty Fryca Šymanka. Též toto Blido poslalo chotěbuzskému starostovi protestní dopis, v němž vyjadřují obavy o další trvání Lužickosrbského muzea v Chotěbuzi. Podobný spolek „Po našomu“ vznikl ve Wjerbně. Tyto spolky chtějí působit na to, aby se velmi dobrý nový lužickosrbský zákon skutečně uváděl v život, aby nezůstával jen na papíře. Připravil A. Měškank Malé národy Evropy bojují o přežití. Jejich delegáti se sešli v Budyšíně, aby si vyměnili zkušenosti ze své národně buditelské činnosti. Tak např. Gaelové ze Skotska, jichž je přibližně stejný počet jako Lužických Srbů, se mohli pochlubit tím, že v poměrně krátké době se jim podařilo založit 26 mateřských školek. Jak jsme se již několikrát zmiňovali, neutěšený stav je ve Francii, co se týče Bretaňců. Na druhé straně je až dojemné, s jakou péčí hodnotí jak Angličané, tak Francouzi vztah jiných evropských národů k jejich menšinám. Baletní opera „Cowanje na Lubinje“, hudebně ztvárněná podle námětu J. Barta-Ćišinského Detlefem Kobjelou, byla provedena 8. 4. ve Státním divadle v Chotěbuzi. Libreto zpracoval Bernd Köllinger a choreografii Juraj Kubáňka ze Slovenska. 350 diváků si odnášelo z nevšedního provedení hluboký zážitek. NC17 Hochozské ochotnické divadlo se rozjelo po Dolní Lužici s nově nastudovanou hrou Jurije Kocha „Serski milionaŕ“. Po úspěšné premiéře v Hochoze ji zahráli v Bórkowech, dvakrát v Chotěbuzi, ve Slěpém, Wjerbně a v Janšojcích. Těchto 7 představení navštívilo celkem 700 diváků a poprvé se mezi nimi v hojnější míře objevili i mladí. Rovněž prof. H. Schuster-Šewc se, jako řada dalších badatelů, zajímá o Rogow. Swoje výzkumy rogowského nářečí pro Nowy Casnik shrnul v zajímavém článku „Kak jo se něga w Rogowje serbski powědało?“ NC18 Židé, národ, který byl v průběhu druhé světové války německými fašisty ve střední Evropě až na malé zbytky vyvražděn, nebyli jenom nenasytní a bezohlední kapitalisté, jak nám často byli představováni, ale mnozí z nich se podíleli na různých dobročinných akcích. Zajímavý doklad máme i z Dolní Lužice. Na bočním vchodu dešanského kostela je vitráž s Davidovou hvězdou - neklamným znakem židovství - na památku toho, že Židé věnovali peníze na církevní účely pro dešanskou faru. Tento symbol nebyl dosud v Nowém Casniku publikován. V Žarech - ve východním Polsku - vychází nový časopis s názvem Przegląd wschodnio-łużycki, který přináší zprávy polských sorabistů o Lužici. Podobná snažení můžeme jenom vítat. NC21 Připravil B. Malotín Z ciziny Výstava, věnovaná současné lužickosrbské poezii byla zahájena 8. 5. 1999 ve Vratislavi v ulici Zawalné 7. Na 10 panelech byli představeni básníci Jurij Brězan, Jurij Młynk, Anton Nawka, Kito Lorenc, Beno Budar, Benedikt Dyrlich, Tomasz Nawka, Róža Domašcyna, Jurij Koch a Timo Meškank. Výstavu uspořádal tamější Polsko-lužickosrbský spolek. SN 7. 5. 1999

Dokument

Stojišćo studentow k něntejšnemu stawoju Instituta za sorabistiku

Staw Instituta za sorabistiku, ako jo se w běgu źewjeśźasetych lět wuwił, a z tym zwisujuce problemy našogo serbowědnego kubłanja su nas, słucharjow pomjenjonego Instituta, pognuli, aby se k toś tomu problemoju zjawnje wugronili:

Licba wusokošulskich wucabnikow sorabistiki a pśisłušnych wědomnostnych sobuźěłaśerjow jo bejnje spadnuła. We studijnym lěśe 1989/90 su byli dogromady sedymjo, w lěśe 1992/93 pěśo, w lěśe 1995/96 styrjo a lětosa se dejmy spokojś z dwěma docentoma, jadneju wědomnostneju sobuźěłaśerku a jadneju wucabnicu za wosebne nadawki (dłujkodobnje w chorowni). Toś tu njepoměrnosć maju wurownaś pśijězdy wuśěžonych sobuźěłaśerjow Serbskego instituta w Budyšynje a Chośebuzu, kenž ned po wucbje jědu slědk do Łužyce.

Rěcywěda
Nejwažnjejše znamje naroda jo jogo rěc, a Serby w toś tom nastupanju njetworje žednogo wuwześa. Pśikładna a dłymoka znajobnosć serbšćiny jo to prědne, což se wot nas na pśichodnych źěłabnišćach wocakujo. Pominamy, aby toś to kubłańske a slěźeńske polo w Instituśe zastupowałej porědny profesor z wědomnostnym asistentom.
Serby su słowjański lud, a togodla tež wědomnosć wo nich jo bźez cwiblowanja kšuty wobstatk slawistiki. Pśispominamy pak, až serbska mjeńšyna w Gornej a Dolnej Łužycy njama swojski stat. Institut za sorabistiku jo jadnučke uniwersitne kubłanišćo, na kotaremž se posrědnjaju pśedmjaty wot wšogo zachopjeńka w maśerinej rěcy. Togodla zabjerjo sorabistika někak samsku poziciju ako germanistika. Nowy profesor serbskeje rěcy njesmějo stupiś na coło połformalneje wotnožki Instituta za slawistiku, ale samostatnosć Instituta ma se we wobcerku filologiskeje fakulty garantowaś.

Literatura, stawizny, didaktika
Za wucbu w toś tych pśedmjatach su se hyšći na zachopjeńku źewjeśźasetych lět starali tśo kwalifikowane wucabniki Instituta. W pśibytnosći smy pśisamem dospołnje wotwisne wot gostnych sobuźěłaśerjow Serbskego Instituta z.t. w Budyšynje, což nam pśi wjelikej zdalonosći mjazy městoma kradu pośěžujo možnosć konsultacijow.
Lipsčańska sobuźěłaśerka nawjedujo jano jaden literarny seminar. To tšujo zmysł! Gostne zarědowanja dejali byś dopołnjenja a nic jogo zakład. Narod mimo stawiznow njama pśichoda! Serbske stawizny segaju až do sedymego stolěśa našogo licenja, mjazy drugim tež do Lipsčanskeje nižiny z gustym słowjańskim wobsedlenim. Pominamy, aby mjazy pśistajonymi Instituta za sorabistiku był zasej stawiznaŕ.
Didaktika jo za pśiduce wucabniki serbšćiny mimoměry wažna. We wobstojnosćach dwojorěcneje Łužyce se dej rozeznawaś nanejmjenjej mjazy wuwucowanim maminorěcnych a njemaminorěcnych, daś jo to źiśi abo dorosćonych. Z powušonymi pominanjami musy se makaś městno wědomnostnego sobuźěłaśerja. Po rozpušćenjeju serbskego wucabnikojskego wustawa na końcu žnjeńca w lěśe 1991 jo Lipsčański institut pśewzeł wukubłanje wucabnikow za zakładnu šulu, to pak bźez personalnych konsekwencow.

Rěcne zwucowanja
Na zakłaźe historiskego wuwiśa stej nastałej w běgu styrista lět dwě pisnej serbšćinje.
Jadna z njeju se nałožujo na dolnołužyskem teritoriju, druga na teritoriju Gorneje Łužyce. Togodla jo kradu notne, až stej na Uniwersiśe stawnje pśistajonej lektor za gornoserbšćinu a lektor za dolnoserbšćinu. Kurse gostnych lektorow mogali jano byś nachylne rozwězane, gaž jo domacny lektor chory.
Institut by teke měł podawaś wěcej rěcnych zwucowanjow za studenty drugich fachow. Myslimy se how pśedewšym na naše krajany, kenž su se rowno Lipsk ako studijne městno wubrali, wěźece, až jo Lipsk tradicionalnje srjejźišćo serbskeje studujuceje młoźiny. Ale woni maju źinsa na Uniwersiśe jano mało možnosćow se wudospołnjowaś w rěcy swojich prědownikow.

Ludowěda, slěźenje mjeńšynow
Drastwy, reje, narodne spiwy a nałogi Serbow maju za jich narodne wědobnje a mjazynarodny wobraz wjeliki wuznam. Sorabistiski dorost ma se na polach etnografije a nałožowanego wuměłstwa wuznaś. Togodla sebje žycymy, aby Lipsčańska uniwersita źiwajucy na toś ten fakt powołała na Institut za sorabistiku jadnogo ludowědnika.
Znajobnosć wukrajnych modelow zadoranja rěcneje a kulturneje asimilacije jo se w slědnych lětach pokazała ako wjelgin wužytna za wobchowanje serbskeje narodnosći.
Pśistajenje fachnika na slěźenje mjeńšynow by tyło zaměram kubłanišća we wutwari wjelebocnego, nic jano filologiskego profila.

Institut za sorabistiku ako jadnučke wusokošulske kubłanišćo, źož jo serbšćina wuwucuwańska rěc, ma jano nisku licbu słucharjow. Weto se połny studijny program dejał někak zagarantowaś, aby mogał student w swojom regularnem studijnem casu swoje studijne discipliny pśiswojiś. Něnto pak to njejźo, dokulaž skoro wšykne pśedmjaty su podawane jano kuždy druge lěto.

Wotnožka Uniwersitneje biblioteki za duchne a socialne wědomnosći se dosegajucy njezastarujo za sorabistisku literaturu. Pominamy wotnowjenje pśirucneje institutneje knigłownje z małeju cytarnju serbskich a sorabistiskich casopisow.

Wše pomjenjone napšawy by wjadli k polěpšenjoju našogo studiuma w Instituśe a powušenju wuznama, ako za nas grajo pśi našom dłujkodobnem pśebywanju w nimskem wjelikoměsće. We swojich pominanjach se mjazy drugim zepěramy na Kazń wo pšawach Serbow w Lichotnem staśe Sakskej, paragraf dwanasćo, drugi wotstawk, źož se groni: „Swobodny kraj Sakska wudźeržuje uniwersitarne slědźenske a wuwučowanske zarjadnišćo za sorabistiku při Lipsčanskej uniwersiće.”, a prědny: „Swobodny kraj Sakska spěchuje wědomostne slědźenje na polu serbskeje rěče, stawiznow a kultury.”

Wobzamknu zgromaźina słucharjow Instituta za sorabistiku, ponjeźele, dnja styrnastego smažnika 1999, we studentskim domje Handrija Zejlerja w Lipsku.

Nové knihy a články

Achim Brankačk, Žiwjenje je dźěło - wotpočink je mrěće. Stawizna Bjarnata Krawca, LND, 295 s., Budyšín 1999.
Zatímco mezi Lužickými Srby se na poli hudebního skladatelství ctí nejvíce odkaz Korly Augusta Kocora, v českých zemích a zřejmě i jinde v cizině jej slávou převyšuje B. Krawc. Bohatě doplněné a knižně vydané vzpomínky tohoto hornolužického vlastence mu budou významnou posilou v dnes již toliko pomyslném soupeření s autorem lužickosrbské národní hymny.
Bjarnat Krawc se narodil 5. 2. 1861 v evangelické vesnici Jitro, v půli silnice mezi Kamencem a Kulowem. Otec byl srbským učitelem, matka Němka srbského původu. Rodnému jazyku se Krawc naučil až mezi dětmi v Hućině, kam se rodina přestěhovala, když mu bylo šest let. Kvůli otcovu povolání následovaly Budestecy a Rozwodecy. Stejně jako on absolvoval Stavovský učitelský seminář v Budyšíně. 23. 4. 1877 tam spoluzaložil srbský pěvecký spolek Swoboda. Bylo to jen pět dní poté, kdy na oslavě narozenin saského krále Alberta byli srbští seminaristé po dlouhém německém zpěvu pobízeni, aby zapěli něco svého. Výsměch po nezdařené Zady našej' pjecy kuntwory hraja probudil v žácích vůli, aby se taková ostuda už neopakovala. Roku 1880 dostal od Jakuba Barta klavírní výtah Libuše a zvláště opera Hubička mu učarovala:„Slovanský charakter je vidět všude jak ne u každého. Něco tak osobitého jsem v hudbě ještě neslyšel a nehrál”. Přání studovat na pražské konservatoři se mu však pro nedostatek peněz nesplnilo. Během tříletého učitelování v Rakecích se Krawc činorodě zapojil do místních vlasteneckých a hudebních aktivit, jako např. založení spolku Lipa. Přesto roku 1883 přechází na drážďanské progymnázium a v saské metropoli prožívá šedesát dva roky. Na rozdíl od mnoha svých krajanů se však v německém městě neodnárodnil, ale naopak posiloval srbství a slovanství druhých. Aby se naučil česky, vstoupil krátce po svém přesídlení do menšinového spolku Vlastimil. Po léta pak vedl jeho zhruba padesátičlenný sbor Hlahol. V počátcích Krawcowy tvorby mu Ludvík Kuba přátelsky vytkl, že jeho skladby nejsou ve svém výraze opravdu srbské, protože málo studuje domácí lidovou hudbu. Krawc si vzal jeho ponaučení k srdci: „zanořil jsem se do krásy a výrazové bohatosti lidových melodií a do sugestivnosti lidového básnictví. Naše lidová píseň je tak plna nejhlubšího citu, dojímavá ve své veselosti a smutku, že se tomunemůže vyhnouti žádný Srb. Zejména všeliké staré nápěvy z dávných časů nám zní jak z tajných čarodějnických plání, zdají se býti cizí a podivné, ale jsou to zvuky našich předků.”
Koncem roku 1889 Krawc spoluzaložil drážďanský spolek evangelických Srbů Čornobóh a vroce 1922 Polabansko-srbský spolek Hromadnik, který vstoupil do Zwjazka serbskich spěwarskich towarstwow, jemuž Krawc několik let předsedal. Nelze se nezmínit ani o jeho zásluhách v hudebním životě německého města, jmenovitě jako zakladatele Schneiderischer ženského sboru. Příkladem rozporuplnosti jeho saského srbství, kterou kniha pouze naznačuje, je vedle německé choti syn Jurko (*1899): „Po vypuknutí války r. 1914 se jako mnozí jiní mládenci ve svém poblouznění přihlásil dobrovolně do vojska.” Do uměleckých dějin Lužice se B. Krawc zapsal organizováním hudebních těles, pořádáním koncertů, sestavováním zpěvníků, úspěšnou snahou o odhalení Kocorova pomníku v Zahoru a srbské náhrobní desky v Ketlicích, úctyhodným množstvím orchestrálních, komorních a jiných skladeb, jakož i zahraniční propagací národní hudby. Druhá světová válka nepřinesla tehdy už osmdesátiletému starci méně utrpení než první. Při nočním bombardování Drážďan z 13. na 14. února 1945 si zachránil jen holý život: „Když začal dům hořet, utíkali k Labi. Rut pomáhala otci, Hanka matce. Ve sklepě Rut zakopla o starý železný hrnec, jejž zvedla a nasadila svému otci na hlavu jako ochranu před ohněm - hořelo i Labe.” Po osmi a půl měsíci u dceřiny známé se Krawcovi přátelé postarali o jeho přesídlení do severních Čech. Zemřel ve Varnsdorfu 25. 11. 1948 jako čestný občan města a narodny wuměłc serbskeho luda.
Kniha má vzhlednou obálku, spoustu zajímavých fotografií a faksimilí, leč i chyb v češtině (s. 55, 88, 97, 133, 153, 159, 170, 266, 267, 275) a lužické srbštině (s. 137 wułowany; 180 přebytečné so v deváté řádce; 188 njezrawymi). Sestavovatel uvádí ležatým tiskem Krawcovy listy přátelům (dopisy od nich se až na výjimky nedochovaly nebo nejsou přístupny), úzkým tiskem svá doplnění a stojatým Krawcowy vzpomínky a hodnocení spolupracovníků. K tomu se však čtenář dobere až po drahném čase, neboť jasné vysvětlení chybí. Biografická koláž je doplněna přehledem významných životních událostí, vyznamenání, publicistického, literárního a hudebního díla. Brankačk v předmluvě napsal, že účelem knihy jest „vyzdvihnutí Krawce jako národního pracovníka a jeho zásluhy o trvání našeho lidu”. To se bývalému předsedovi Svazu lužickosrbských pěveckých spolků, a v tomto směru tedy Krawcovu následovníkovi, jistě podařilo. Přesto zůstal čtenářům - zejména právě laické veřejnosti - jedno dlužen: kritické zhodnocení Krawcowa hudebního díla.

R. Bígl

Práce z dějin slavistiky a česko-jinoslovanských vztahů XX. - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, katedra slavistiky. Vědecký redaktor + prof. PhDr. Zdeněk Urban, Dr. Sc., textová redakce Mgr. Lucie Friedlaenderová-Koubová. Praha 1998, 175 s. - Sborník obsahuje 19 pojednání v 5 jazycích, všechna se týkají převážně nebo aspoň z velké části sorabistiky.
Zdeněk Urban, Prolegomena k dějinám sorabistiky na pražské univerzitě (do druhé světové války), (s. 7-22). Autor zasvěceně a přehledně vykládá dané téma od založení univerzity r. 1348 až do r. 1945. Skutečnosti dosud známé doplňuje a prohlubuje (např. o Ignáci Janu Hanušovi, ale ukazuje i přínos do sorabistiky v srovnávacích pracích širšího zaměření, jaké vytvořili J. Gebauer, J. Polívka, L. Niederle, J. Kapras, F. Wollman, B. Havránek, K. Krejčí, K. Horálek) nebo koriguje dosavadní pojetí (to se týká A. Černého, J. Páty, M. Krječmara aj.).
Christiana Piniekowa, Sorabistika na Lipsčan uniwersiće (Přinošk k najmłódšim stawiznam) (s. 23-29). - Ch. Piniekowa vypisuje dějiny sorabistiky na univerzitě v Lipsku od založení lužickosrbského kazatelského spolku 10. prosince 1716 přes vznikající slavistiku, spjatou se jménem J. P. Jordana, prvního lektora slovanských jazyků a literatur (1843-48), přes založení profesury slovanských jazyků 1870 (postupně profesoři A. Leskien, M. Murko, M. Vasmer, R. Trautmann) až po období po r. 1945. To je spjato s institucionalizací sorabistiky (lektor M. Nawka, r. 1951/52 vzniká na univerzitě Serbski institut, později přejmenovaný na Institut za sorabistiku, zabývající se lužickosrbskými dějinam, jazykem, literaturou a etnologií). Úkolem Serbského institutu bylo vychovat slavisty-sorabisty a učitele lužické srbštiny. Toto poválečné období sorabistiky autorka vykládá velmi podrobně, uvádí všechny reformy studia i uskutečněné vědecké projekty (na institutu vystudovalo více než 100 studentů, ústav uspořádal 7 prázdninových vysokoškolských kurzů , prof. Šewc zpracoval etymologický slovník, L. Hajnec vydala Zhromadźene spisy H. Zejlerja aj.). Dále se tu vykládá o změnách po převratě 1989. Autorka také poukazuje na zásluhu Institutu za sorabistiku a studentské koleje Hanrije Zejlera o rostoucí lužickosrbské vědomí v Dolní Lužici v době nedávno minulé a přítomné (skupina Serbska namša, vybudování Lužickosrbského muzea a Serbského domu v Chotěbuzi aj.) - Pojednání zaplňuje místo v sorabistice dosud nezpracované. Jsou v něm však i jazykové a pravopisné chyby.
Volodimir Motornij - Oksana Lazor, Z ictorii L'vivs'koii sorabictiki mižvoinnogo periodu (s. 31 - 40). - Lvov je už desítky let střediskem ukrajinské sorabistiky v nejširším smyslu. Poválečná sorabistika navazuje na období meziválečné (na ně se tato stať soustřeďuje převážně). Autor dokládá živé styky J. Páty se lvovskými slavisty a tak dokazuje, že dílo českého profesora přispělo k zájmu tamějších vědců o sorabistiku. Tyto ukrajinsko-polsko-lužickosrbsko-rusko-české vzájemné styky byly pro sorabistiku meziválečného období nesmírně plodné. Názorným příkladem toho je 11 dopisů prof. J. Páty prof. K. Studyńskému, otištěných v závěru pojednání.
Dietrich Scholze-Šołta, Prolegomena zu einer Synthese des sorbischen Schrifttums (s. 41 - 48). - Autor, ředitel Serbského institutu v Budyšíně, začíná Šafaříkovým dílem „Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten“ (1826), prvního vědeckého zpracování slovanských (tedy i lužickosrbské) literatur. Uvádí periodizaci lužickosrbské literatury P. Nowotného (1960). Jednotlivá období se v jednotlivcích přesahují, nicméně je jasně patrné, že představitelé německého osvícenství (Ch. Knauthe, K. G. Anton) a slovanského obrození (Šafárik, Srezněvskij, Pypin/Spasovič) znamenají počátek zpracování lužickosrbských literárních dějin. Češi A. Černý, J. Páta, A. Frinta a Polák J. Goląbek určili podobu oboru až do poloviny 20. stol. Po institucionalizování oboru v r. 1948 zpracoval dějiny lužickosrbské literatury od počátku do konce první světové války Rudolf Jenč (1954, 1960). Je to dílo základní, i když jsou poplatny směru tehdy jedině uznávanému. D. Scholze-Šołta vysvětluje, proč 4. a 3. díl vyšly až po 40 letech (1994, 1998) a odvolává se na řadu literárněhistorických metod, které měly na jejich vypracování v 90. letech vliv. (Je spodivem, že se lužickosrbské literární vědy vůbec nedotkl strukturalizmus, u nás tak významný). Překvapuje také, že autor uvádí z cizojazyčné literatury (v poznámkách) kromě lužickosrbské, české, slovenské, polské výhradně odbornou literaturu německou, a opomíjí zcela francouzskou, anglosaskou, ruskou aj. K formě zpracování mám tyto výhrady: Pokud autor cituje lužickosrbský originál, uvádí v závorkách jeho překlad do němčiny. Pokud cituje německý originál, v závorkách jeho překlad do lužické srbštiny neuvádí. Tím vzniká jistá disproporce. - Přednost bych dával citacím z původního textu. Např. na s. 43 D. Scholze-Šołta cituje A. Muku nikoliv z původního lužickosrbského textu otištěného v ČMS 47/1894 (ale je tu překlep, místo 1894 se uvádí 1984), ale z německé brožury „30 Jahre Institut für sorbische Volksforschung 1951-1981“, Bautzen 1981. - Pojednání je přínosné, osvětluje spolehlivě vývoj a změny pojímání lužickosrbských dějin písemnictví.
Susanne Hose - Inez Keller, Sorbische Volkskunde in Aufriß (s. 49 - 60). - Autoři nastiňují vývoj lužickosrbské etnologie počínaje prvními zmínkami o lidových obyčejích v textech zaměřených na jiné otázky, jak tomu bylo poprvé např. u Jana Raka (1457-1520). Z dalších spisovatelů se pak zmiňují zejména o A. Frenclovi, J. Hórčanském, ale i o lipském Lužickosrbském kazatelském spolku, o pražském Lužickém semináři, o básníku H. Zejlerovi. Mluví se o společenských změnách od poloviny 19. století a jejich zachycení v kalendářích a časopisech. Z dalších jednotlivců se podrobněji uvádějí A. Muka, Wilibald von Schulenburg, J. Radyserb-Wjela, L. Kuba, A. Černý, uvádí se drážďanská výstava 1896. Z meziválečného období jsou významní E. Schneeweis, Bj. Krawc a Ota Wićaz. Po válce poprvé dostávají Lužičtí Srbové státní podporu a vzniká několik institucí. Koncepci národopisného bádání vytvořil P. Nowotny. Výsledkem je pětisvazkový atlas krojů, prozkoumána byla lidová architektura a tradiční hospodářské nářadí. Nový směr etnologii dal v 60. letech P. Nedo. Provádí se sociologicko-etnografický výzkum obce Radwora (P. Nowotny 1965), vypracována byla podrobná zpráva o (dnes už odrýpané) vesnici Parcowě (P. Nowotny 1976), vyšlo pojednání o způsobu života zemědělské čeledi (S. Musiat 1964). Výsledky však nesměly být v plné míře zveřejněny. Teprve v r. 1987 byly pojaty do národopisně-sociologického projektu (část ho vydal samostaně L. Ela 1992). - Pojednání je cenné i tím, že jde o práci syntetickou, rovnoměrně si všímající minulosti i přítomnosti a vývojových tendencí.
Ludger Udolph, Edmund Schneeweis als Volkskundler (s. 61 - 71). - E. Schneeweis (1886 Rozstání na Moravě - 1964 Berlín), působil v letech 1927-1945 jako docent a profesor slovanského národopisu a archeologie na pražské německé univerzitě. Na této škole vystudoval (obor slavistiku a germanistiku), od zájmů jazykovědných (vzájemný vliv různých jazyků) přešel k národopisu (ponejvíce zvykosloví) slovanskému, zejména jižních Slovanů (Srbocharvátů). Procestoval všechny slovanské země. Na popud Maxe Vasmera zpracoval monografii o lidových obyčejích Lužických Srbů (1931). Z pověření slavistického sjezdu 1921 v Praze zpracovával velký slovník slovanských lidových pověr, materiál nashromážděný k němu však za války vzal za své. Na přání budyšínského Institutu za serbski ludospyt vyšla v berlínském akademickém nakladatelství 1953 v 2. vydání jeho kniha Feste und Volksbräuche der Sorben vergleichend dargestellt.
Ewa Siatkowska, Przyjaźń Čelakowskiego z Kucharskim i co z tego wynikło dla kultury łużyckiej (s. 73 - 78). - Andrzej Kucharski (1795-1862) se seznámil s F. L. Čelakovským (1799-1852) při pobytu v Praze 1824 na počátku svého pětiletého putování po slovanských zemích (další zemí jeho pobytu byla Lužice), aby se připravil na profesuru slavistiky na varšavské univerzitě. V Praze poznal i studenty v Lužickém semináři a začal se učit lužickosrbsky. Z jeho styků s českými slavisty byla nejplodnější spolupráce s F. L. Čelakovským. Kucharski poskytl Čelakovskému lužickosrbské písně, které za svého pobytu v Lužici sebral, a ten je otiskl v ČČM 1830, čímž seznámil českou veřejnost s lužickosrbskou lidovou poezií. Autorka uvádí i jiné vzájemné vlivy obou badatelů a vyslovuje domněnku, že F. L. Čelakovský mohl lužickosrbská přísloví pro svou knihu Mudrosloví národu slovanského v příslovích (1852) čerpat ze sbírky H. Zejlera právě prostřednictvím A. Kucharského.- (V pojednání jsou i pravopisné chyby.)
Silvie Dziamová, Stati Michała Hórnika publikované v Čechách (s. 79-86). - Autorka srovnává Hórnikovo první pojednání Řeč a písemnictví Lužických Srbů (v ČČM 30, Praha 1856) a O jazyku lužickém (L. Kuba, Slovanstvo ve svých zpěvech 5, Praha 1885-1887) a zmiňuje se podrobně i o Hórnikových jiných pojednáních v českých časopisech, zejména v ČČM a Slovanském sborníku Edvarda Jelínka, o Hórnikově lužickosrbské bibliografii pro Slovanský katalog bibliografický (1880, 1881), o článcích v Národních listech a Slovanském pedagogu, Osvětě aj. Hórnikova publicistická pojednání dávají dobrý obraz autorových názorů a postojů.
Antonín Měšťan, Západní encyklopedie o Lužických Srbech (s. 87 - 90). - Profesor Měšťan uvádí a hodnotí několik encyklopedií německých, italských, amerických, britských, francouzských, nizozemských a norských, v nichž poučení o Lužických Srbech je nestejné úrovně. Nejpříznivěji hodnotí německou Brockhaus Encyklopädie (1993).
Andrea Ruthová, Lužičtí Srbové v německých encyklopediích 19. století (s. 91- 97). Cílem pojednání je „zjistit, do jaké míry přátelský či nepřátelský je pohled na Lužické Srby v heslech německých encyklopedií 19. století, co tato hesla obsahují a do jaké míry jsou uvedené údaje správné. Další otázkou je, zdali tradice (a jaká) slovníkových hesel 19. století pokračuje i ve století 20, především v období před 2. světovou válkou, kdy byly informace přehodnocovány nacisty“. Tak autorka zkoumá 6 německých naučných slovníků (heslo Wenden) a pro srovnání heslo Srbové Lužičtí v českém Riegrově slovníku naučném (hesla psal M. Hórnik) a Ottově slovníku naučném (hesla psal A. Černý). V obou českých encyklopediích jsou stati o Lužických Srbech delší a důkladnější. V německých encyklopediích se mluví o „jazykové péči ze strany státu“, autorka však dokazuje, že žádná taková péče nebyla. Pojednání je užitečné a metodicky velmi dobře zpracované.
Timo Meškank, Česká Vídeň a serbska užica na proze lětstotka (s. 99 - 113). - Před 1. světovou válkou bydlilo ve Vídni mnoho Slovanů (vědců, umělců), kteří pěstovali styky s Lužickými Srby. Autor si vybral 3 z nich: Josefa Karáska (1868-1916, ve Vídni od r. 1889), Josefa Zdeňka Raušara (1862-1947, ve Vídni 1897-1918 ), Ludvíka Kubu (1863-1956, ve Vídni 1904-1911). Sleduje lužickosrbské styky každého z nich na základě studia archiválií, zejména dopisů, přináší i leccos nového (např. 3 dopisy J. Barta-Ćišinského Josefu Karáskovi, dosud neuveřejněné). Dochází k závěru, že čeští kulturní pracovníci žijící na přelomu století ve Vídni a srbská Lužice byli spjati nejrozmanitějšími pouty a obě strany ze vzájemného dávání a přijímání měly prospěch. Ze vzájemných dopisů mezi pisateli článků a knih o Lužických Srbech je též patrné, kterými cestami pronikaly znalosti o Lužických Srbech do (slovanského) světa. Tehdy vznikaly základy zájmu, na něž mohly navazovat spolky přátel Lužických Srbů v slovanských zemích v období mezi oběma válkami.
Měrćin Völkel, Zapomnjeny memorandum slawistow (s. 115 - 128). - Memorandum univerzitních profesorů slovanských jazyků podepsalo 97 evropských slavistů (nebyl mezi nimi ani jeden Němec) a bylo posláno v r. 1922 Společnosti národů do Ženevy. Upozorňuje na postavení Lužických Srbů. Ti nemají zákonem chráněné postavení národní menšiny. Memorandum (vzniklé z podnětu Adolfa Černého) žádá, aby Společnost národů Lužickým Srbům zaručila stejná práva, jaká mají ostatní národní menšiny v Německu. Tohoto memoranda si dosud nejpodrobněji všiml prof. Šewc, okrajově prof. A. Frinta, Nowy biografiski słownik aj. Hlavním pramenem k dějinám jeho vzniku jsou nedávno zpřístupněné dopisy Jana Baudouina de Courtenay A. Černému (v Archivu AV ČR a v Lužickosrbském kulturním archivu v Budyšíně). Zejména z nich M. Völkel ke svému pojednání čerpá. Z článku vysvítá nesmírné úsilí A. Černého shromáždit podpisy slavistů . K práci je připojeno (a to je obzvlášť cenné) originální francouzské znění memoranda se všemi 97 podpisy i lužickosrbský překlad.
Oldřich Uličný, K sociolingvistické problematice ve slavistice a bohemistice postkomunistické éry (s. 129 - 134). - Z širokého okruhu problémů (např. demokratický politický a společenský systém proti systémům autoritativním a totalitním a jejich důsledky při vzniku spisovné normy) se autor podrobněji zabývá protikladem purizmu a hlediska funkčního, jak se uplatnily ve vytváření normy a kodifikace v posledních letech (Pravidla českého pravopisu 1993). Na současné koncepce kodifikace české spisovné normy se dívá kriticky. O lužické srbštině se zmiňuje jen okrajově. - (K tomu lze dodat, že se tohoto tématu dotýká i studie moskevského docenta S. S. Skorvida, viz ČLV 1998, 68-69).
Leoš Šatava, Domény užití lužické srbštiny u žáků A-tříd Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně. Dílčí výsledky sociolingvistického průzkumu (s. 135 - 142). - Autor, docent etnologie na FF KU, pracující t. č. v Lužickosrbském ústavu v Budyšíně, provádí dlouhodobě sociolingvistický průzkum zaměřený na užívání lužické srbštiny / němčiny u dvojjazyčného obyvatelstva v Lužici. Částečné výsledky průzkumu u žáků Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně metodou dotazníkovou předkládá v tomto pojednání. Dotazníky vyplňovali žáci tříd A i tříd B. Byly zaměřeny na užití jazyka v různých společenských vztazích (rodinný kruh, širší společenské kontakty, tematické okruhy, intimní osobní rovina). Jako příklad uvádí doc. L. Šatava výsledky získané vyplněním dotazníku (25 otázek) ve 4 ročnících tříd A (celkem 114 vyplňovatelů). K tomu říká: „Je možno se domnívat, že statistické vyhodnocení dat poměrně přesně odráží skupinový trend, platný pro sledovanou skupinu populace - a v hrubých rysech zřejmě i pro celou dosud lužickosrbsky aktivně hovořící složku obyvatelstva Lužice.“ Výsledky (dokumentované statistickými čísly): hlavní doménou jazyka je rodina (nejvíce ve styku s prarodiči, v sourozeneckém styku, s rodiči). Z kontaktů vně rodiny vyniká jasně vysoký podíl lužické srbštiny při komunikaci s představiteli církve a do značné míry i s učiteli. Posun (i když nepříliš silný) od užití lužické srbštiny k němčině je patrný při komunikaci se spolužáky ve škole a mimo ni. Nejméně se užívá lužické srbštiny v komunální a úřední sféře. Důležitá je, (zejména do budoucna) komunikace s partnerem. Při výběru osobního partnera jde spíš o náhodnost. „Přesto však dosud není možno roli etnické endogamnosti při výběru (životního) patrnera národně uvědomělých Lužických Srbů označit za zanedbatelnou,“ podotýká autor. A končí: „Stejně jako jiné evropské menšinové jazyky, kupř. velština nebo západní fríština, je lužická srbština užívána především v soukromých a rodinných vztahových relacích; ve veřejné komunikaci plní pouze druhotnou roli. - Dosažená zjištění bylo jistě možno do značné míry očekávat. Přesto však před námi leží poprvé žáky samými potvrzené údaje o tom, ve kterých rovinách je pozice mluvené lužické srbštiny nejslabší a na které úrovni je snad naopak proti očekávání vysoká. Tato i další dosažená zjištění tak mohou přispět i k praktickým opatřením v rámci „jazykového plánování“ fenoménu, který již v řadě menšinových oblastí přinesl nezanedbatelné výsledky na poli snah o zachování jazyka.“
Kateřina Macháčková, Přízvuk v horní lužické srbštině (s. 143 - 146). - Autorka svědomitě uvádí názory jazykovědných sorabistů o místě přízvuku počínaje Ticinem (1679) a konče nynějšími badateli. Zatímco u přízvuku panuje u všech v podstatě týž názor (přízvuk je na první slabice), ukazuje se, že nerozřešený zůstává problém, zdali jsou přízvučné slabiky prodlouženy. Podle autorčina názoru tuto otázku rozhodne teprve rozbor na fonetických přístrojích. Můžeme si jen přát, aby ho autorka uskutečnila. Pro větší přesnost snad mělo být také řečeno, že v lužické srbštině není délka samohlásek fonologická.
Mirjam Moravcová, Lužickosrbské inspirace při konstruování symbolu české národní identity (s. 147 - 152). - Spisovatelka přibližuje ovzduší české společnosti na jaře r. 1848 (po vydání konstitučního patentu 15. března), kdy zesílené národní vědomí hledalo symboly dávající najevo češství. Upozorňuje přitom na shody návrhů na ženský slavnostní oděv (nosily ho např. na společenských podnicích Slovanského sjezdu 1. - 12. 6.) s některými prvky lidového kroje lužickosrbského, jak je zachycen kresbami Julia Eduarda Wjelana (autorka však jeho jméno uvádí chybně J. A. Welen) v „Pjesničkách hornych a deĺnych Łužiskich Serbow“ od L. Hawpta a J. E. Smolera z r. 1841 a 1843. Autorka dále ukazuje, jak se zejména v 2. polovině r. 1848 na propagaci myšlenky vytvořit osobitý český národní oděv podílel Jan Pětr Jorddan, jediný lužickosrbský účastník Slovanského sjezdu.
Lucie Friedlaenderová-Koubová, Kontaminace v lidových epických písních (s. 153 - 162). - Autorka se v pojednání soustřeďuje na jeden z problémů při studiu lidových balad, především lužickosrbských. Ukazuje, že pro plánované vytvoření evropského katalogu lidových epických písní je důležité správně používat pojmu kontaminace, a uvádí, jak jednotliví badatelé tento termín vysvětlují. (V podstatě jde o spojování různých prvků v nové celky.) L. Koubová-Friedlaenderová rozděluje možnosti kontaminace do tří obecnějších skupin (Kontaminace způsobená samotným autorem či sběratelem, Kontaminační jevy nezjištěného původu, Výsledek spojení dvou původem odlišných písní) a každou z nich do dalších několika podskupin. Vše dokládá příklady. - Pojednání je přehledné, na dobré metodické úrovni. Hojně se v něm přihlíží i k cizojazyčné literatuře, překvapivě často i k maďarské. Snad by bylo užitečné všimnout si (i když se to zvolenému tématu poněkud vymyká) také lidové hrdinské epiky jihoslovanské.
Tomasz Jaworski - Měrćin Völkel, Z korespondency Jana Baudouina de Courtenaya Adolfej Černemu (s. 163 - 172). - Otištěno je tu poprvé 10 dopisů, uložených v Lužickosrbském kulturním archivu při Lužickosrbském ústavu v Budyšíně. O jejich osudu se vydavatelé zmiňují v úvodní poznámce.
Výběrová bibliografie sorabistických vědeckých příspěvků pracovníků a studentů FF UK (1990-1997) (s. 173-175). - Bibliografie obsahuje 45 položek od 7 autorů, nejvíce od prof. Zd. Urbana (18) a doc. L. Šatavy (14).
Práce z dějin slavistiky XX jsou dokladem úspěšné několikaleté činnosti českých i zahraničních sorabistů.

J. Mudra

Čtenáři nám píší

Z Lipska

Doc. dr. Leoš Šatava, CSc., pracovník Lužickosrbského institutu a učitel na Universitě Karlově k otázkám národnostních menšin, seznámil 4. VI. 1999 vyučující a posluchače Institutu pro sorabistiku (Lipsko, Brühl) s průběhem a výsledky budyšínské konference o revitalisaci malých jazyků v půli dubna. Kromě lužických pořadatelů se jí zúčastnili hosté z Walesu, Skotska, Laponska, Bretonska a Švýcarska. Účelem bylo vzájemně se obohatit o praktické zkušenosti z oživování jazyků menšin. V úsilí o zvrácení jazykové assimilace se v dnešním propojeném světě učí ohrožené národy nejen od svých ethnicky a geograficky blízkých protějšků, nýbrž i od protinožců, což dokládají například styky mezi norskými Laponci a novozélandskými domorodci. Referent v této souvislosti poukázal na to, že mateřské školy provozované v menšinovém jazyce, převzaté z Bretonska pod názvem Witaj, jsou přes svou chvályhodnost jen jedním z revitalisačních modelů, zavedeným do Lužice spíše náhodou. Nezbyl bohužel čas na představení ostatních modelů, neboť diskuse se obrátila k palčivým problémům domácí řeči. Šatava na příklad zjistil, že většině Srbů je existence zákona o jejich právech lhostejná. Též úbytek rodičů ochotných zapsat své děti do A-škol svědčí o národní passivitě. Nesměle se využívají ústavně zaručené svobody, nehovoře o dalších nenásilných metodách. Před parlamentem v Oslu se běžně konají demonstrace Laponců a kvůli tomu, aby se domohli televisního vysílání v rodném jazyce, sáhli někteří „pastevci sobů“ k neplacení povinných poplatků veřejnoprávní televisi. Ačkoli někteří za svou občanskou neposlušnost zaplatili peněžní pokutu, vysílání v laponštině prosadili. - Studenti upozornili na záporný postoj venkovanů k spisovné srbštině. Vyučující namítli, že odlišnost některých německých nářečí od spisovného jazyka je dalekosáhlejší a že právě mocný sdělovací prostředek, jakým je televise, by tento jinde nenormální odpor zlomil. Hovořilo se také možnosti psát úřadům v lužické srbštině, užívání srbských adres (nejen dekorativně ve spojení s němčinou), nápisů ad. Tlak na státní a veřejnoprávní instituce by zákonitě vyvolal poptávku po příležitostných (překladatelská agentura) a stálých zaměstnancích ovládajících oba jazyky. Okresní a obecní zastupitelé by měli být soustavně vzděláváni v zákonech dotýkajících se menšin, aby jich uměli v zájmu svých voličů využívat. To by mělo být nejspíše úkolem Domowiny. Moderním způsobem by se měla propagovat návštěva A-tříd. Nikoli tím, jak je srbština krásná, ale jaké výhody (např. při hledání zaměstnání) její ovládnutí dětem přinese. Výuka by se měla zaměřit více prakticky, jak se třeba písemně obrátit na úřad. Otřesná je úroveň výuky srbštiny v B-třídách. Učitelky hrají s dětmi různé hry a nejsou schopny žákům vštípit ani nejzákladnější slovní zásobu. Proč selhává školní inspekce? Tato i další otázky by se daly shrnout do problému nízké prestiže jazyka. U mládeže by více než uctívání pomníku Ćišinského pomohlo založení profesionálního časopisu místo zaniklé Pawčiny, vydávané skupinkou nadšenců. Nikdo jej však zatím od Ludowého nakładnistwa nepožaduje. Mínění jedněch, že příčinou celkově špatné situace je nepřívětivost lužických Němců, vyvraceli druzí argumentem, že se Srbové dosud neoprostili od reálně socialistické nečinnosti: dokud budou smířeni s takovými skutečnostmi, jako že jeden člověk - televisní intendant Reiter - může po léta zamezovat žádané vysílání v jejich mateřštině, vymírání jazyka se nezastaví.

R. Bíg–

(Redakční poznámka: Článek je přetištěn z autorovy diskety, aniž ho redakce jazykově a pravopisně upravovala. J-a)

České povědomí o Lužici

Již dávno jsme si zvykli na to, že naši němečtí sousedé jedou „nach Prag, Pilsen nebo Reichenberg“, vždyť my také ještě pořád mluvíme o Míšni, Lipsku, Vídni, Paříži nebo Benátkách. Jsou to staré vžité české názvy pro tato města. O to více mě překvapí a zamrazí, že v oblastech, kde můžeme použít taktéž české názvy a slovanský název je dokonce oficiálně uznán německým zákonem, používáme my Češi názvy německé , které pak ještě česky skloňujeme. Slyšíme pak, že časovka Závodu míru není v Chotěbuzi (Chośebuz), ale v Cottbusu, z Německa se vracíme přes Bautzen (nikoliv Budyšín), město má družbu s Weisswasserem (Běła Woda) atd.
Můžeme se ale divit novinářům i řadě dalších lidí, že mají tak slabé povědomí o Lužici a jejích původních obyvatelích? Vždyť i lidé vzdělaní v oborech blízkých této problematice mají často zkreslený pohled.
Nedávno jsem byl jako předseda komise na maturitních zkouškách v sousedním městě. V českém jazyce padla podotázka „slovanské jazyky“. Studentka je rozdělila správně na tři skupiny: východní, jižní a západní. Profesorka, aby jí trochu pomohla, se ptala na jeden západoslovanský, dnes již mrtvý jazyk, který byl blízký češtině. Napadli mě pouze Polabští Slované od Lüneburgu, jejichž jazyka se přestalo užívat v 18. století, nebo Slované od Baltu z Meklenburska. Jejich jazyk ale příliš blízký češtině nebyl. Jelikož se nedočkala odpovědi, řekla profesorka sama: „No přece lužická srbština.“ To už jsem nevydržel a říkám, že to přece není mrtvý jazyk. Dostalo se mi odpovědi jako mávnutí rukou - že ho už málokdo užívá a ve škole se neučí. „Ale učí,“ bránil jsem existenci lužické srbštiny. „No ale už jenom jako volitelný nepovinný předmět,“ nedala se zviklat paní profesorka. Připustil jsem, že ve většině případů je to bohužel pravda, ale že na šesti základních školách je lužická srbština vyučovacím jazykem. K tomuto tématu jsme se už dále nevraceli, maturita pokračovala losováním dalších otázek.
Ve mně však zůstal nepříjemný pocit, že nejen ona paní profesorka, ale asi i mnoho jejích studentů mluví už nyní o Lužických Srbech v minulém čase. Proto je důležitá činnost Česko-lužického spolku a dalších organizací, a hlavně její široká publicita ve sdělovacích prostředcích, abychom my Češi nepohřbívali tento nám blízký národ zaživa! PhDr. Jan Tomíček, Hořice

Z Vratislavi

(Z dopisu čtenářky ČLV z 24. 2. 1999, přeloženo z polštiny, redakčně kráceno) J-a

.... Včera jsme zakončili volební období činnosti Spolku polsko-lužickosrbského, Dolnoslezské odbočky ve Vratislavi. Naše odbočka vznikla v červnu 1995 jako první odbočka Spolku polsko-lužickosrbského. Zpočátku jsme měli 17 členů. Teď na konci prvního volebního období máme členů 34 (měli bychom 37, ale 3 mezitím zemřeli), z toho 5 přespolních, z území Dolního Slezska. Nebylo pro nás snadné propagovat kulturu a dějiny Lužických Srbů a získávat lidi za členy spolku. Stálo nás velké úsilí, abychom dosáhli s pomocí rozhlasu, tisku a rozptýlených přátel Lužice nějakého ohlasu ve veřejnosti.
Teď bych chtěla uvést nejdůležitější podniky, které jsme uskutečnili během 3,5 roku, aniž jsme měli jakékoliv peněžní prostředky, kromě symbolických členských příspěvků. Především to byly rozhlasové pořady, to byla novinka, protože za posledních 50 let se o Lužických Srbech oficiálně nemluvilo (mimo několik let nadšení po 2. světové válce). Ke stykům s rozhlasem jsme dali podnět u příležitosti návštěvy budyšínského divadla (hra St. Grochowiaka „Golcy“ v jazyce dolnolužickosrbském) v září 1995. Tehdy se konalo naše první rozhlasové vysílání „Divadlo v lužickosrbském jazyce“. Od té doby účinkovalo v různých rozhlasových pořadech 11 členů Dolnoslezské odbočky, pořady trvaly 3 - 50 minut (např. o lužickosrbských vánocích, o krajině, o obyčejích, o lidové hudbě a jejích ohlasech v tvorbě K. A. Kocora, o lužickosrbské poezii, ale také rozhovor s vratislavskou Lužickou Srbkou paní Mariannou Drapiewskou aj.), všechny byly podbarveny lužikosrbskou hudbou. V rozhlasu jsem také četla svoje básně o Lužici a některé překlady do polštiny.
Televize vysílala r. 1996 pořad „Lužičtí Srbové“ a následujícího roku ho opakovala. Kromě toho vysílala soukromá televize TeDe v říjnu 1996 rozhovor s redaktorkou J.-M. Čornakec a ukázala výstavku lužickosrbských knížek a časopisů. V témže měsíci 1996 jsem uspořádala výstavu „Lužické miniatury“ (lužickosrbské kroje na poštovních známkách). Tu vysílala i televize. V lednu 1997 TeDe natočila setkání „Za zvuku lužických koled“, na němž ukázala „Ježíška“ s Mikulášem a lužickosrbský vánoční stromeček a pořad Z lužickosrbských vánočních písní. Tato vysílání trvala jen 3,5 minuty, ale tuze nás potěšila. V prosinci 1997 jsem uspořádala ve Vojevodské pedagogické knihovně výstavu (trvala do 28. ledna 1998). Přitom jsem uskutečnila okolo 20 přednášek pro žáky různých typů škol. Navštívily nás 4 skupiny vysokoškoláků oborů: slovanská filologie, etnologie a sociologie. Na výstavě jsme se také setkali s Lužickou Srbkou Wandou Bizoldec z Budyšína.
I ve školách jsem pořádala výstavy o dějinách a kultuře Lužických Srbů, kromě toho 3 menší výstavky v knihovně. V lyceu jsme měli historicko-etnografickou konferenci, spojenou s promítáním filmu a s výstavkou knih a časopisů. Pořádala jsem také programy pro žáky nižších tříd. Naše odbočka uspořádala v květnu 1996 i setkání s filmařem Geratem Hendrichem a také setkání s televizí a rozhlasem v době přehlídky lužickosrbských filmů. V sídle naší odbočky jsme zorganizovali i přehlídku filmů z kazet (Zasydlenje, Doma w Serbach, W katolskich Serbach).
Nejdůležitější událostí byly DNI KULTURY ŁUŻYCKIEJ v květnu 1996, které byly zahájeny v Univerzitní knihovně výstavou Serbja w Němskej. Přitom jsme se setkali se zástupci Domowiny a bývalými studenty lužickými (přijeli: Jan Korjenk se ženou, Ota Jurak i Alfred Měškank). Zároveň jsme uspořádali konferenci věnovanou vzpomínkám na dobu před 50 lety.
R. 1997 k nám přijela na návštěvu 50členná skupina Lužičanů („Katolske Serby“) s duchovním Geratem Wornarem.
Výstava v říjnu 1997 ukázala lužickosrbské obyčeje, oblek, písně, přísloví, pověsti, nástroje a také snímky Lužických Srbů z 46. eucharistického kongresu. V květnu 1999 jsme uspořádali podruhé výstavu Współczesna poezja łużycka v jiném obvodu Vratislavi.
Nemáme vlastní místnost, archiv s fotografiemi je uložen v soukromém bytě. Nejdůležitější však je, že k nám poznenáhlu přistupují mladí lidé, kteří objevují krásu hodnot dosud neznámých, protože je o tom nikdo nedovedl poučit. Do pamětní knihy výstavy psali mladí lidé tuze nadšené komentáře, ačkoliv je k tomu nikdo nenutil. Psali „od srdce“, protože cítí, že se svět musí vrátit na správnou cestu a ta cesta jsou poklady ducha, které vlastní každý národ. Lužičtí Srbové jsou nám tak blízcí, že jejich hodnoty je nutno ukazovat jiným, aby se od nich učili. Úkolem našeho Spolku polsko-lužickosrbského je činit právě toto „z potřeby srdce, pro povzbuzení srdcí“.
Na závěr bych chtěla říci, že Česko-lužický věstník je nádherná četba, která mi přináší mnoho zpráv o novinkách v Lužici v nejrůznějších oblastech života (zejména mám radost ze zpráv o otevírání nových škol pro lužickosrbské děti). Všechny příspěvky čtu se zájmem! Těší mě, že byla tak pěkně vydána antologie Na druhej stronje słónca a že se zdařil večer uspořádaný při té příležitosti.
I my jsme prožívali nádherné chvíle v době výstavy v Národopisném muzeu a také při krásném představení hry „Les“. I rozhlas při té příležitosti vysílal rozhovory s tvůrci.
Nevím, zdali Vašemu spolku došlo pozvání Národopisného muzea na výstavu „Lužickosrbské obyčeje“ v červnu 1998. Požádala jsem tehdy, aby Vám pozvání poslali!
Jménem Spolku polsko-lužickosrbského, Odbočky dolnoslezské ve Vratislavi přeji dobré zdraví a zdárný rozvoj Česko-lužického věstníku a také stále více čtenářů nejen v Česku, ale i v ostatních slovanských zemích.

Ludmiła Gajczewska

Z Chrastavy

Styky s Lužicí stále objevné
Vypravil jsem se do Horní Lužice letos v červnu v krátké době dvakrát po sobě. Dojmů - převážně kladných - bylo opět dost a dost.
10. června mě vyzval k výletu po Horní Lužici svým autem ing. A. Bretschneider ze Žitavy, sympatický padesátník s částečnou znalostí češtiny, polštiny a ruštiny (ale i dobrou znalostí angličtiny), který již předem telefonicky vyjednal schůzku se spisovatelem Jurijem Brězanem, nestorem současné lužickosrbské prózy.
Při průjezdu městem Löbau (Lubij) jsem vyslovil přání, že bych chtěl navštívit hřbitov ve vesnici Hrodźišćo/Gröditz, kde se nachází hrob malíře Měrćina Nowaka. Tři ozdobné dřevěné kříže (M. Nowak, jeho žena Marta a umělcova matka) jsou jediné na celém hřbitově, kde je nápis v lužickosrbském jazyce. Oslovil jsem starší ženu, která tam upravovala hrob někoho ze svých příbuzných. Slovanskou řeč ještě nezapomněla, umělce dobře zanala, ale zda se ve vesnici učí v místní škole také srbština, to nevěděla.
Zastavili jsme se cestou do Budyšína také ve vesnici Njechorń, kde Měrćin Nowak prožil většinu svého dlouhého, plodného života. Měli jsme štěstí, neboť jsme se stali svědky posledních úprav před otevřením Nowakova domu a jeho zpřístupnění veřejnosti. Budoucí průvodkyně nás velmi ochotně provedla všemi místnostmi, takže jsme se vlastně stali prvními návštěvníky muzea, věnovaného všestranné tvorbě této významné osobnosti.
V Budyšíně jsem - jako obvykle při mých návštěvách - navštívil redakci časopisu „Płomjo“ a odevzdal jsem tam několik svých příspěvků.
Setkání s J. Brězanem v osadě Horni Hajnk/Dreihäuser bylo skutečně velmi příjemné. Autor mnoha prozaických děl, z nichž některá jsou poplatná politickým názorům z dob NDR, mnohaletý předseda Svazu spisovatelů, vydal letos svou knihu životních vzpomínek s názvem „Ohne Pass und Zoll“. Publikace vyšla pouze v němčině a je mozaikou zajímavých setkání, zážitků z cest i autorových názorů. Během rozhovoru jsme hovořili mimo jiné o válce v Jugoslávii a překvapil mě jeho jasný, vyhraněný názor, který tuto akci NATO jednoznačně odsuzoval. Mluvili jsme rovněž o situaci v Lužici, o výhledech na přežití lužickosrbského etnika v budoucnosti. Přítomna byla také dr. Lucija Hajnec, Brězanova neteř a vědecká pracovnice v oboru sorabistiky na univerzitě v Lipsku, která se o strýce stará, neboť jeho zdravotní stav (je mu 84 let) není nejlepší. Kouření doutníků si však neodpustí, jak jsme se osobně přesvědčili. Dal jsem si podepsat od autora český překlad jeho románu „Krabat“, který však nepovažuje za příliš zdařilý.
Po této cestě následovaly další dvě akce, které přímo souvisejí s Lužicí. V neděli 20. června přijel na mé osobní pozvání do Chrastavy pěvecký soubor LILIJA z Ralbic. Kostel byl plný do posledního místečka (samozřejmě po náležité propagaci mezi veřejnotí), členky souboru byly oblečeny do katolického kroje (dirigentkou je p. Bjeńšowa, vedoucí souboru p. Christina Pašcyna). Koncert měl velký úspěch a nesporně přispěl k rozšíření styků s Lužickými Srby. (Naše město totiž založili Milčané, předkové dnešních Srbů. Již dvakrát se v posledních letech vypravil plný autobus z Chrastavy na lužickosrbský venkov v době Velikonoc na procesí „křižerjow“.)
O tři dny později - ve středu 23. června - se vydalo 35 občanů z nedaleké obce Nová Ves u Chrastavy do Njebjelčic. Vzájemné styky byly dohodnuty už v listopadu. Počasí nám přálo a den byl plný pěkných zážitků. Starosta Njebjelčic p. Tomaš Čornak provedl hosty po své střediskové obci, ale navštívili jsme i pět okolních osad, které k Njebjelčicím patří. Zajímavá byla beseda s panem farářem Michałem Brězanem, návštěva moderní cihelny v nedalekých Miłoćicích, návštěva mateřské školy a místního sportovního stadionu, kde se každoročně koná třídenní mezinárodní sportovní a kulturní festival mládeže za účasti českých, polských a francouzských sportovců a umělců. (Njebjelčicy mají 480 obyvatel!) V plánu výletu byla i návštěva Ralbic a na zpáteční cestě prohlídka historického centra Budyšína. Opět se ukázalo, že zájem o Lužici je možno probouzet i na osobní, neoficiální úrovni. V tomto směru existuje nesporně ještě mnoho nevyužitých možností.

František Vydra

Osobní zprávy

Jurij Kostorž sedmdesátiletý

2. 7. 1999 oslavil lužickosrbský herec Jurij Kostorž životní jubileum a příští rok tomu bude 50 let, kdy vstoupil poprvé jako herec na jeviště. Od té doby vytvořil nesčetné množství jevištních postav. Jeho práce je úzce spjata s činností Serbského ludowého dźiwadła a pak Němsko-serbského ludowého dźiwadła. Pro divadlo ho nadchlo ještě jako studenta divadelní představení v rodném Kulowě. To rozhodlo, že se nevěnoval původně zamýšlené učitelské dráze (studoval na lužickosrbském gymnáziu ve Varnsdorfu a pak 2 roky pedagogiku a hudební výchovu v Praze). A dalším popudem bylo herecké a režisérské umění Jana Krawce, který byl tehdy ředitelem SLDź. Jurij Kostorž miluje divadlo a miluje svůj národ. A hereckým uměním mu slouží. Od r. 1954 vedle svého povolání vede i ochotnické soubory (Róžant, Radwor). Jako asistent režie působil krátce v Hradci Králové, nabízely se mu i možnosti uplatnit se v německých městech, ale cítil, že jeho místo je doma, mezi Lužickými Srby. - Do příštích let přejeme Juriji Kostoržovi zdraví a sílu pro další divadelní práci.

J-a

Měrćin Kasper sedmdesátiletý

Prof. dr. sc. Měrćin Kasper se narodil 26. 7. 1929 v Brězynce u Dolní Hórky, ve vsi, kde žil bojovník za svobodu Lužických Srbů Arnošt Bart. Ten utvrzoval malého Měrćina v národním vědomí. Od r. 1945 oslavenec studoval na lužickosrbském gymnáziu ve Varnsdorfu. Pak pracoval v Lužici politicky. R. 1959 nastoupi zaměstnání v Institutu za serbski ludospyt a dálkově vystudoval dějiny na univerzitě v Berlíně a v Lipsku a v AV NDR a r. 1978 získal hodnost profesora. Veliké je vědecké dílo prof. Kaspera. Bibliografie jeho prací, čítá přes 300 položek (viz Lp 1994 / 2, s. 120-132), mezi nimi např. 3. svazek Dějin Lužických Srbů (Stawizny Serbow, LND Budyšin 1976), zpracovávající období 1917 - 1945. Prof. Kasper byl po prof. Pawołu Nowotném ředitelem Institutu za serbski ludopis AW NDR do r. 1990 a účastníkem řady mezinárodních vědeckých historických projektů. - Do dalších let mu přejeme pevné zdraví a chuť do práce pro blaho Lužických Srbů.

J-a

Sedmdesátiny V. A. Motorného

Profesor Univerzity Ivana Franka ve Lvově Volodymyr Andrijovyč Motornyj oslavil 4. 6. sedmdesáté narozeniny. Oslavenec, narozený v Charkově, je u nás dobře znám jako bohemista, zaměřený literárněvědně a litrárněhistoricky (velmi dobře mluví česky; kandidátskou disertaci napsal o českém spisovateli T. Svatoplukovi), a přítel našeho národa. V. A. Motornyj je však neméně význačný sorabista, který se se svým přítelem a kolegou prof. K. K. Trofimovičem (+1993), zaměřeným více na lingvistiku, výborně doplňoval. Podílí se na pořádání mezinárodních sorabistických konferencí na univerzitě ve Lvově (od r. 1984) a znalosti o Lužických Srbech šíří jak svými vědeckými publikacemi a pojednáními, tak i v denním tisku a časopisech. Bibliografie jeho sorabistických prací obsahuje více než 40 položek (z toho je několik knižních publikací), některé z nich jsou společným dílem obou lvovských sorabistů. Do dalších let přejeme Vladimíru Andrejeviči neutuchající sílu a chuť k uskutečnění dalších vědeckýcvh záměrů.

J-a

Za Cyrilem Nawkou

Opožděně nás došla smutná zpráva, že zemřel Cyril Nawka, učitel v. v. ve Wotrowě. Zesnulý se narodil v Radworu 4. 12. 1924 jako předposlední z 12 dětí slavného Michała Nawky a Hany, rozené Andrickec, sestry spisovatele Mikławše Andrického. Šťastné dětství prožil s rodiči a sourozenci v Radworu. Cyril chodil rok do gymnázia v polské Bytomi (Horní Slezsko), a krátce v Budyšíně. Když byl Michał Nawka jako uvědomělý lužickosrbský učitel z Lužice vyhnán a rodina se přestěhovala do Kamenice v Sasku, pokračoval ve studiu na gymnáziu tam. Pro ústrky od německých spolužáků (smáli se mu, že je polský Žid ap.), gymnázium opustil a vyučil se tesařem. R. 1943 ho Němci odvedli do vojska a poslali na frontu, tam byl raněn. V posledním roce války utekl do zajetí k Angličanům. Po skončení války se rodina Nawků vrátila do Lužice, otec (společně s Jurijem Kubašem-Worklečanským) vedl na radworském zámku studium prvních lužickosrbských učitelů. Cyril byl 1. 12. 1945 ustanoven učitelem v Radworu. Tehdy totiž po skončení války za zoufalého nedostatku lužickosrbských učitelů byli povoláváni do učitelské služby i lidé bez příslušného vzdělání, to si pak doplňovali během svého povolání. Zároveň byl kantorem. Vykonávat tehdy učitelské povolání, to bylo doslova hrdinství. Nebyly učební osnovy, nebyly učebnice ani jiné pomůcky. Učitel Jan Meškank pořádal jednou týdně školení pro učitele, připravovali si sami učební texty, zhotovovali pomůcky atd. Přesto byly výsledky výborné. Učitel Cyril Nawka připravoval s žáky vánoční besídky, při nichž předváděli i divadelní hru. Na půdě školy pěstovali housenky bource morušového a za stržené peníze si koupili kožený míč pro hodiny tělocviku. O velkých přestávkách učitel učil zájemce hrát na harmoniku. Vedle zpěvu a kreslení učil zejména lužické srbštině. Zasloužil se i o to, že se děti přesídlenců naučily rychle lužickosrbsky. Po krátkém působení na několika místech se natrvalo usadil ve Worowě. Vedle učitelského povolání se však plně věnoval i veřejnému životu, jak se to od vesnického učitele očekávalo. Do konce 50. let vedl místní skupinu Domowiny, 40 let vedl kostelní sbor a pro jeho členy pořádal zájezdy do Čech, byl varhaníkem. Složil několik skladeb a písní, psal i příležitostné básně. - Ale ani v poválečných letech neměl učitel C. Nawka pro své nekonformní názory život lehký, protože si zachoval pevnou páteř, v zásadních otázkách odmítal jakýkoliv kompromis. Byl jeden z mála, který ani jedno ze svých dětí neposlal k młodźinské swjećbě. Vystupoval (bohužel bez úspěchu) proti zřízení tříd B ve škole Wotrow-Pančicy. - R. 1946 se Cyril Nawka oženil s Hanou rozenou Cyžec z Wotrowa. Měli spolu 12 dětí (jedno však záhy zemřelo), z nichž většina vystudovala vysokou školu a všichni jsou uvědomělí Lužičtí Srbové. - Po namáhavé školní a veřejné práci byla Cyrilu Nawkovi odpočinkem práce na zahradě, včelaření, malování a (od konce 70. let) řezbaření, v němž dosáhl pozoruhodných výsledků (vytvořil např. boží muka na návsi v Radworu).
Za 44letého učitelského působení vychoval Cyril Nawka tři pokolení Lužických Srbů. Ti všichni na něj vděčně vzpomínají. Vzpomínají však na něho i přátelé zahraniční, pro něž byl jeho dům vždy pohostinně otevřen. Čest jeho památce.

J-a

Zemřel Jan Wornar

Jméno Jana Wornara (7. 12. 1934 - 20. 5. 1999) je spjato především s mládeží. Pro ni (popřípadě o ní) psal povídky, romány, divadelní hry, pohádky, učebnice lužické srbštiny. Spolupracoval s mládežnickým časopisem Płomjo, napsal i řadu článků při rozmanitých jubilejích aj. Některé jeho práce byly přeloženy i do cizích jazyků. Spisovatel měl i osobní vztah k naší zemi, v letech 1947-1949 chodil do lužickosrbského gymnázia ve Varnsdorfě. Maturitu vykonal v Budyšíně a pak vystudoval lužickou srbštinu a tělesnou výchovu na univerzitě v Lipsku. Žil v Nowé Wjesce, učil na škole v Ralbicích. Po několik let byl i předsedou Svazu lužickosrbských spisovatelů. O jeho životě a díle napsal podrobně náš spolupracovník Antonín Vlk (ČLV 1995, s. 17-18). Jan Wornar zanechal nezapomenutelnou stopu v lužickosrbské literatuře. Čest jeho památce.

J-a

Jurij Łušćanski Wóń hnězda