Madlen Domaškec

Po puću

so padnyć dać
padnjeny hić po swojej šćežce
bjez předpisow
bjez cilow -
runu smuhu
do juha-wuchoda-sewjera-zapada
horjedele
wšojedne -

předpisy dźě njeznaju.

Na cestě


(Překlad Z. Sklenářová)

nechat se spadnout
spadlý jít svojí stezkou
bez předpisů
bez cílů -
rovnou za nosem
na jih-východ-sever-západ
vzhůrudolů
nazdařbůh -

neznám přece předpisy.


Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (7)

Dějiny Obodritů na podkladě nejnovějších archeologických nálezů podal Werner Neugebauer, který prozkoumal archeologické sídliště na místě Starého Lubeku. Obodrité nalezli své významné místo také v nejnovější velké německé práci o Slovanech v Německu. Z českých historiků si v naší době všimnuli dějin Obodritů čili Bodrců jednak Hynek Bulín, který ukázal na počátky obodritského státu, jednak Hana Skálová, která svoji literární tématiku rozšířila také z území obodritského i na území Luticů, obírajíc se zejména místopisem těchto krajin.
Pokud jde o zaniklý kmen obodritských Drevanů, vidíme, že ve sběratelském zájmu některých místních pracovníků a pak vlivem výše zmíněného filosofa Leibnitze bylo zachováno i několik vzpomínek na tento kmen. Byly to zejména místní pověsti a různá vyprávění z území dnes hannoverského, ležícího již na území dnešní Spolkové republiky německé. Byly to práce Henningsovy, pak práce Eduarda Ziehena, pojednávající o životě dávných Slovanů této krajiny a jejich dějinách pod označením Wendů a jejich Wendských pastvin, a Schleicher, který se zabýval výslovností a formou řeči dávných Polabanů. Avšak již před více jak desítiletím před Schleicherem byl to Čech Jakub Malý, který psal o poněmčilých Slovanech lüneburských a zvláštnostech jejich řeči. Z polabských Slovanů zaujaly pozornost velkého pěstitele památky těchto Slovanů již výše zmíněného Gilferdinga, který psal o nářečí Drevanů a Gliňanů. Také S. Mikuckij seznámil veřejnost se zbytky jazyka těchto Polabanů. Posléze si těchto Polabanů, jako svých sousedů, všimnuly i práce K. B. Pfula v řeči lužickosrbské a A. Smolera v němčině, vyšlé v literatuře lužickosrbské.
Nejsmutnější kapitola dějin polabských a baltských Slovanů, kterou bylo období jejich násilné germanisace, našla také v pracích některých výše zmíněných, ale i novodobých historiků své literární místo. Prvý, kdo vlastně promluvil o hubení těchto Slovanů, byl kronikář Helmold, který byl svědkem počátků jejich konce. Prvý, který z novodobých historiků si soustavně všiml této dějinné kapitoly, byl zmíněný prof. Perwolf, který ve své doktorské práci "Germanizacija Baltijskich Slavjan", podal hutný obraz této národní zkázy všech kmenů polabsko-baltských Slovanů, uváděje Brižany, Vagry, Drevany, Črespěňany, Ukrany, Rany, Stodorany a Lužické Srby. Jeho současník Lebeděv také vylíčil poslední zápasy baltských Slovanů s Němci, a to zejména v okruhu pobřeží Baltského moře, zatímco Adolf Černý popsal způsob germanizace prováděný u Dolnolužických Srbů. O výsledcích bádání v otázkách poměru Němců a Slovanů podala zevrubné zprávy nejnovější práce, pojednávající o poměru starých Germánů, Slovanů a Němců.
Národové slovanští, kdysi bydlící na území dnes německém, ve své většině zanikli a stali se z nich dnešní Němci, zejména ve východní části Německa. Ti ve své naprosté většině vidí v původní vlasti těchto Slovanů svoji německou vlast a jen tuto a nic jiného. Původní slovanská země byla roztrhána a vřazena do dnešních německých území, takže jen stíží poznává neznalý dávných poměrů, kde který slovanský národ či kmen žil a tvořil také své i světové dějiny. I řeč těchto dávných Slovanů již téměř, až na Lužičany, zanikla. A jak jsme viděli výše a jak jsme se snažili otázku poznání minulosti a řeči Polabanů a baltských Slovanů učinit známější i širší veřejnosti, bylo k tomu třeba mnoho práce, aby byla přímo vydolována z dávného zapomenutí. A k tomu přispěli někteří významní historikové, zejména pak jazykovědci. Mezi prvými, který osvětlil význam dávného jazyka Slovanů, a tím i našich Slovanů, o kterých mluvíme, byl náš prvý významný jazykozpytec a zakladatel slavistiky Josef Dobrovský, zejména svými pracemi o slovanské lietratuře, kde ukázal mezi jiným na slovanské Drevany. O těchto se také rozepsal ve svém vědeckém pojednání i Josef Hanuš. Přínosem k dějinám poznání polabských a baltských Slovanů jsou i dějiny slovanských literatur, zejména práce Lewelova, Pypina-Spasoviče a Bachmannovy dějiny literatury, vzniklé na území Meklenburska. Ovšem tento přínos nutno považovat za dosti vzdálený skutečné potřebě pro naše vlastní téma. Zato větší přínos dává v tom směru dosud neukončený "Slovník slovanských starožitností", vycházející v jazyce polském.
Snažili jsme se přiblížit čtenářům této práce literární žeň, která vznikla v průběhu let na naše téma, nebo mu mohla být v něčem prospěšná. Byl to jen průřez této literatury, jistě ne plně dostačující, ale přece jen alespoň poněkud ukazující, jak se na otázku Slovanů polabských a baltských díval literární a vědecký svět minulý i současný. My pak nyní obraťme svůj pohled přímo do vlasti těchto dávných Slovanů.

ZPRÁVY

Valná hromada Spolku česko-lužického se koná v sobotu 16. října 1999 dopoledne v Praze
Program:
  1. Projednání a schválení programu valné hromady.
  2. Zprávy o činnosti SČL.
  3. Diskuse o problémech vně i uvnitř spolku - Rogow, další podle návrhů přítomných.
  4. Volba činovníků SČL.
  5. Různé.
(Hodina a místo budou oznámeny v říjnovém čísle ČLV)

Z domova

Vzpomínka na Jurije Wićaze

16. října 1999 v sobotu v 15 hod. vzpomeneme 100. narozenin novináře a lužickosrbského spisovatele Jurije Wićaze (19. 10. 1899 - 22. 1. 1974), který prožil větší část života v Praze.
Sejdeme se ve 14:45 hod. u vchodu na 2. obecní hřbitov na Olšanech v ulici Jana Želivského (popřípadě přímo u hrobu v 15 hod.). Hrob č. 63 je na 2. obecním hřbitově, oddělení 20, urnový háj. Na připojeném plánku je místo srazu označeno malým kroužkem, nejkratší cesta ke hrobu tečkovaně, hrob malým kroužkem.
Všichni účastníci jsou vítáni, zvlášť nebude nikdo zván.

Lužickosrbská duchovní hudba na vlnách Vltavy

V neděli 20. a 27. 6. 1999 v pravidelném pořadu „Duchovní hudba“ (vždy v 8 hodin ráno) zněla tentokrát duchovní hudba lužickosrbská. Pořady připravila a v režii Vladimíry Lukačové zasvěceným slovem provázela Lydie Härtelová, harfistka Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Poutavě líčila počátky a děje Lužičanů, snášejících hrdinně všechna nařízení a zákazy utlačovatelů. Úvodem zapěl slavný německý tenorista Peter Schreier chorály J. Krygara, který posléze působil jako varhaník v Berlíně pod německým jménem Johann Crüger a z něhož vycházel velikán světové hudby J. S. Bach. Z díla K. A. Kocora (1822 - 1904) jsme slyšeli Lužickosrbskou svatbu (Serbski kwas) a dále oratorium Smutek a útěcha Izraele, dílo psané v zármutku nad odchodem jeho ženy. Z díla Jana Pawoła Nagela zaznělo krásné Zdrávas Maria v podání našeho tenoristy Vladimíra Doležala. V prvním pořadu účinkovali dále Noví pěvci, Serbski ludowy ansambl, Nezávislý komorní orchestr Bohemia, naše sopranistka Ludmila Vernerová, Karl Richter a Lukáš Vendl (varhany), řídili Lydie Härtelová, Judith Kubicec a Hynek Farkač . Pořad byl zakončen Modlitbou Páně.
Za týden bylo vysílání zcela věnováno slavnostní mši Missa solemnis Bjarnata Krawce v provedení lužickosrbských pěveckých sborů Meja, Lipa, Budyšin, Serbského ludowého ansamblu a varhaníka Lothara Graafa za řízení Jana Bulanka. Největší lužickosrbský skladatel, neúnavný učitel (40 let), dirigent různých sborů (např. Český mužský sbor v Drážďanech) začal tuto mši psát na přání svého přítele Nawky v r. 1932 a s dokončením měl velké těžkosti (2. světová válka). Musil čelit různým útokům na své umělecké působení - jeho dcera Ruth zpívala ilegálně Lužickosrbské zpěvy. V r. 1945 při děsivém bombardování Drážďan zachránil jen holý život - trpěl hlady. Po válce byl jmenován členem České akademie věd a umění a stal se čestným občanem Varnsdorfu. K Čechám měl totiž vřelý vztah. To bylo patrné z jeho vzpomínky na první setkání s B. Smetanou a návštěvou Zlaté kapličky. Vzpomínku přečetl Rudolf Kvíz. - Ve Varnsdorfu dožil Mistr Bjarnat Krawc poslední 3 roky plodného a neohroženého života. Je pochován pár set metrů od své vlasti.
Je dobře, že přes předpovědi Martina Luthera Lužice žije. Oba rozhlasové pořady jsou toho přesvědčivým dokladem.

Jana Nováková



Ve Varnsdorfu již potřetí

V sobotu 17. 7. 1999 se v Městské knihovně ve Varnsdorfu konal v pořadí již třetí Svátek lužickosrbské poezie. Účastníci si vyjeli již dopoledne na vrch Dymník u Rumburka, kde měli oběd a samozřejmě i přátelskou nekonvenční besedu. Oficiální program začínal v 16 hodin v sále městské knihovny, který zaplnilo asi padesát hostí. Konferenciérem celého kulturního programu byl Martin Louka, ředitel divadla, o krátké hudební a pěvecké vstupy se postaral István Kobjela a Alexandr Knobloch z Budyšína.
Letošní ročník byl věnován památce lužickosrbského básníka Jakuba Lorence-Zalěského. Jeho báseň MI ZRUDNO BĚ A STYSKNO TAK se zde recitovala v pěti jazycích. Lužickosrbský originál přednesla Majka Kowarjec, slovenský překlad recitovala D. Podracká, německou verzi přednesl P. Huckauf, polský text četl B. Urbankowski a českou verzi zarecitoval Milan Hrabal, hlavní organizátor celé akce.
Tradičně po verších klasika hornolužické literatury předstoupili před publikum současní autoři z Horní Lužice. Své verše četla Borbora Mikławškowa, Marja Brězanowa (obě v lidovém katolickém kroji), Benedikt Dyrlich a Měrana Cušcyna.
Ukázky z básnické tvorby dalších hostí zazněly v cizojazyčném originále i v českém překladu. Milým překvapením byla sympatická Mariam Abdel Am, původem z Egypta, která již mnoho let žije v Polsku a v současné době se připravuje na doktorskou práci ze slavistiky na univerzitě v Lipsku. Píše polsky a německy, ale hovoří rovněž plynně lužickosrbsky.
Tradice Svátku lužickosrbské poezie je obdivuhodně dlouhá, letošní ročník byl v pořadí již jedenadvacátý.
Ve čtvrtek 15. 7. se konala premiéra v sále budyšínské radnice (poprvé) za účasti asi 120 návštěvníků. Další den se konal v Radworu v tzv. malé cyrkwičce. Varnsdorfská akce byla tedy v pořadí třetí a v neděli 18. 7. se program opakoval počtvrté , a to ve Slepém za spolupráce s nově zřízeným kulturním střediskem v této evangelické eniklávě.

Dr. František Vydra



Prezident Václav Havel přijal představitele Lužických Srbů.

2. 7. 1999 při příležitosti návštěvy severních Čech (Šluknov, Rumburk, Varnsdorf, 1.-2. 7.) přijal prezident V. Havel ve Varnsdorfu Lužické Srby: předsedu Domowiny Jakuba Brankačka, předsedkyni Lužickosrbského školského spolku a ředitelku nakladatelství Domowiny Ludmilu Budarjowou, předsedu Svazu lužickosrbských umělců Benedikta Dyrlicha, předsedu Matice lužickosrbské dr. Měrćina Völkela i české zástupce města starostu Jaroslava Tomáška a básníka Milana Hrabala. Předseda Domowiny v projevu zdůraznil staleté přátelské styky lužickosrbsko-české a významnou českou pomoc pro bytí Lužických Srbů, zejména při výchově mládeže (Lužický seminář v Praze, gymnázium aj. školy ve Varnsdorfu po r. 1945). L. Budarjowa podotkla, že Lužičtí Srbové jako malý národ potřebují pomoc velkého slovanského národa českého. J. Tomášek a M. Hrabal informovali prezidenta o činnosti čestného varnsdorfského občana skladatele Bjarnarta Krawce a jeho dcery grafičky Hanky Krawcec. Jejich výstavu si v městském muzeu V. Havel prohlédl. Zajímal se o přátelské styky Varnsdorfu s Lužickými Srby, o slavnost lužickosrbské poezie, společné výstavy i koncerty. Prohlédl si sbírku básní Na druhé straně slunce / Na druhej stronje słónca a zapsal se do kroniky Varnsdorfu. Předseda Domowiny jménem Lužických Srbů pozval prezidenta k návštěvě Budyšína a vyslovil prosbu, aby prezident České republiky myslil i na malý slovanský národ Lužických Srbů. B. Dyrlich poukázal na plodné styky mezi lužickosrbskými a českými umělci i spisovateli a daroval V. Havlovi dvě své sbírky básní a cédéčko s hudbou A. Dvořáka, D. Kobjely a J. Pilka. Kromě toho prezident dostal Smolerovy Pěsnički, kalendář a knihu M. Völkela o dějinách Matice lužickosrbské. V. Havel vyjádřil radost, že se s Lužickými Srby setkal. Dosud je znal jen teoreticky. Potěšilo ho, že s nimi mohl besedovat osobně. - Po T. G. Masarykovi je V. Havel druhý náš prezident, který se s Lužickými Srby oficiálně setkal.

SN 2. 7., Př 9. 7. 1999



Padesátičlennou skupinu seniorů z oblasti kolem Kulowa (Sulšecy, Salow, Koćina) jsem doprovázel ve čtvrtek 12. 8. 1999 po severních Čechách. Navštívili jsme sklárnu Crystalex v Novém Boru, jeli jsme parníkem po Máchově jezeře, prohlédli si obdivuhodnou baziliku v městečku Jablonném v Podještědí a provedl jsem je i Chrastavou a nejbližším okolím (např. viděli výstavu lidových betlémů v Kryštofově Údolí).

Fr. Vydra



Z Horní Lužice

Spolek lužickosrbských podnikatelů (Towarstwo serbskich předewzaćelow, předsedkyně Monika Cyžowa) přijede do Prahy zvláštním autobusem 9. 10. 1999. Navštíví některou pražskou továrnu, prohlédnou si Lužický seminář a jiné pražské pamětihodnosti a večer půjdou do divadla. Po představení odjedou domů. (Telefonické sdělení z Budyšína)

III. mezinárodní folklorní festival „Łužica ´99“, zaměřený zejména na národnostní menšiny a etnické skupiny, se konal 23.-25. 7. 1999 v Chrósćicích. Pořady probíhaly na 6 selských dvorech. K programu přispěly folklorní skupiny z Česka, Maďarska, Německa, Polska, Rakouska, Rumunska, Slovenska a Ukrajiny. K festivalu vyšlo 25. 7. mimořádné číslo Serbských Nowin.

SN 23., 25. 7. 1999



Jědźenje na mjezy. Lidové kultuře duchovní i hmotné věnují Lužičtí Srbové velkou péči, větší než je tomu u nás. V souvislosti s tím vznikly v poslední době v několika vesnicích spolky, jejichž cílem je obnovit zaniklé lužickosrbské oděvy, obyčeje aj. Jednou z nich je obec Židźino, v níž působí Serbske drastowe towarstwo. To uspořádalo 1. 8. 1999 již počtvrté Jědźenje na wsy (Jídlo na vsi). Návštěvníci mohli přihlížet práci kováře, vázání košťat i malování sklenic a vyšívání. Ekologické hospodářství Hawskovo prodávalo své výrobky. Nabízela se i osobitá lužickosrbská jídla, jako lněný olej s tvarohem a brambory aj. Vystoupily i taneční, divadelní a folklorní soubory. Navíc oproti předcházejícím letům se konala i přehlídka koní.

SN 11. 6. 1999



13. dny lužickosrbského dětského divadla, pořádané Nadací pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud) začaly 11. 6. 1999 v Budyšíně. Zúčastnilo se jich 8 lužickosrbských dětských divadelních skupin (gymnázium v Budyšíně, v Chotěbuzi, základní školy Pančicy-Kukow, Chrósćicy, Ralbicy, Budyšin, Miłoćicy a také čeští hosté z Liberce), celkem asi 100 dětí s 20 dospělými.

SN 11. 6. 1999



Dom Měrćina Nowaka-Njechorńskeho, přeměněný podle umělcova přání na muzeum, byl 19. 6. 1999 otevřen slavnostním projevem předsedy Domowiny Jakuba Brankačka. Koncepci muzea a přilehlých prostorů navrhla Trudla Malinkowa. Muzeum bude přístupné po celý rok, zájemci si mohou zamluvit návštěvu muzea v lužickosrbském informačním středisku (Serbska kulturna informacija) v Serbském domě, Póštowe naměsto 2, Budyšin. Neohlášení jednotlivci si mohou vypůjčit klíč od muzea přímo v Njechorni u Šołtů v sousedství muzea.

SN 4. 6. 1999



Na Jana Skalu, lužickosrbského básníka, novináře a vlastence, vzpomněli v den jeho 110. narozenin (17. 6.) v jeho rodných Njebjelčicích členové místní skupiny Domowiny. O Skalově životě a činnosti promluvil Jurij Łušćanski. Přítomní vyslechli několik Skalových básní a zhlédli film Škrě (Jiskry) o něm.

SN 18. 6. 1999



U příležitosti 125. výročí smrti Oty Wićaze (sorabisty, pokračovatele A. Muky) zajeli zástupci gymnaziálního spolku Societas Slavica Budissinensis a MS do krušnohorského Stollbergu, kde O. Wićaz (bývalý předseda SSB a člen MS) na učitelském ústavu učil. Žáci stollbergského gymnázia promítli dopoledne hostům světelné obrazy o škole a městě, pak se konala konference o O. Wićazovi. Předseda nynější SSB Pětr Měrćink seznámil hosty se spolkem a jeho činností v přítomné době. Dr. F. Šěn promluvil o působení a díle O. Wićaze.

SN 18. 6. 1999



Z Dolní Lužice

Domowina v Dolní Lužici oslavila padesát let trvání. Staří pracovníci vzpomínali na začátky své práce v župním sekretariátu, který zahájil činnost 15. 5. 1949. První sekretářkou byla tehdy Anamarija Matšeńcowa z Borkow, dále byla přítomna Janšowarka Gisela Bahnemanojc - pozdější sekretářka, Herbert Funka, který jako Hornolužičan od r. 1951 vedl sekretariát, Pawoł Šenkar z Depska, byvší redaktor Nowého Casnika, Herman Jan z Dešna a Erich Wojtow z Janšojc. Vidíme, že ve vedení Domowiny v Chotěbuzi byla drtivá většina Dolnosrbů. Dvě léta po založení organizace nebylo v Dolní Lužici více než 10 domowinských skupin.

NC22



Známý srbský režisér Peter Rocha, který pochází z rodiny učitele Fryca Rochy, natočil film o Herbertu Nowakovi, známém srbském duchovním a spisovateli, který se po celá dlouhá léta marně pokoušel získat faru v Dolní Lužici. Nebyla tomu nakloněna ani tehdejší politická „vrchnost“ ani církevní kruhy; a tak se farář Nowak obrátil k dolnosrbské veřejnosti alespoň jako spisovatel. V půlhodinovém filmovém záběru na tuto skutečnost a na mnohé další zasvěceně odpověděl.

NC24



Na večeru „Pracovní skupiny pro dolnosrbský jazyk“ 7. června se mimo jiné představila nově se zakládající organizace, která má název „Ponaschemu“. Jejím předsedou je farář na odpočinku K. Lischewski z Wětošowa. Konkrétní program této skupiny není zatím přesně vymezen. Přesto se někteří z přítomných obávají dalšího štěpení sil v Dolní Lužici.

Od 1. 6. 1999 má i střední Lužice mateřskou školku, v níž se děti seznamují se srbštinou. Je to druhá škola tohoto typu po žylowské. Byla s velkým nákladem na obnovu školní budovy otevřena v Rowném, navštěvuje ji 28 dětí, z nichž 21 se věnuje intenzivní výuce srbštiny. Z článku jsem se však nedozvěděl, bude-li to lužická srbština horní nebo dolní.

NC25



Sorabistiku na lipské univerzitě letos studuje 30 studentů. Mezi nimi Zdeněk Valenta, který po čtyřletém studiu na Karlově univerzitě, kde se specializoval na slavistiku, v Lipsku studuje sorabistiku. Jako diplomovou práci připravuje studii o Adolfu Černém.

Mezi srbské zvyky nejvzácnější patří „janske rejtowanje“. Zachovalo se v jediné obci Kozle, nedaleko Drjowka. Obec je už zcela poněmčená a její někdejší srbskost připomíná jedině tento zvyk. Ověnčený „Jan“ jedoucí na koni je doprovázen skupinou jezdců.

NC27



V Nowém Casniku často čteme o kurzech dolní srbštiny, které jsou organizovány povětšině v Chotěbuzi nebo ve větších obcích. Nyní přikročili organizátoři k tomu, co by dle mého názoru mohlo přinést lepší výsledky - od září se budou konat dolnosrbské kurzy přímo v obcích, čímž odpadne dojíždění a další případné obtíže. Doufejme, že tento čin přinese očekávaný výsledek.

V rubrice „Łužyca aktualna“ je uveřejněn článek „Domowina dalej rosćo!“. Dozvídáme se tam mimo jiné, že v současnosti má Domowina v Dolní Lužici kolem 2000 členů ve 40 organizacích. K této skupině se dále řadí ještě dalších 12 organizací, které se zabývají dolnosrbskými zvyky. Je to např. „Tradicijne towaristwo Kozle/Casel“, o jehož činnosti jsme se zmiňovali na jiném místě. I když některé z těchto skupin se toho srbského dotýkají víceméně okrajově, považujeme za důležité, že se tímto způsobem připojují k celkovému kulturnímu hnutí v Dolní Lužici.

NC30

(Připravil B. Malotín)



Druhý Dźeń wotbagrowanych serbskich wsow (Den odrýpaných lužickosrbských vesnic) se konal 12. 6. 1999 blízko ohroženého Rogowa u janšojckého povrchového hnědouhelného dolu. Podnět k jeho konání vyšel od Domowiny. „Na wotbagrowane serbske wsy a na jich wobydlerjow chcemy spominać. A runje do wólbow měli smy našich politikarjow na swójske prawo skedźbnić, kotrež rěka škit a podpěra sydlenskeho ruma Serbow“, zdůraznil předseda Domowiny Jakub Brankačk. Dále promluvil spisovatel Jurij Koch, předseda rogowské obecní rady, poslankyně za stranu Zelených a předseda Společnosti pro ohrožené národy. Předseda Domowiny J. Brankačk, rogovský starosta Bernd Siegert a místopředseda Domowiny Fryco Kšamaŕ zasadili při této příležitosti lípu jako symbol nadějě pro další život Lužických Srbů.

SN 11. 6. 1999



Wochozy oslavily v květnu letošního roku 250 let od dokončení stavby nového kostela a zároveň dovršení jeho šestileté renovace. Slavnostní bohoslužby se zúčastnila i skupina žen a dívek ve starém, dávno již odloženém kroji zdejší farnosti.

PB julij 1999




Nové knihy a články

Knížka vychází u příležitosti 40leté vědecké a pedagogické činnosti prof. L. P. Laptěvové, DrSc. historických věd, na moskevské univerzitě. V úvodní části podává sestavovatel bibliografie L. S. Azarch přehled vědecké činnosti prof. Laptěvové (*1926). Hlavními jejími obory jsou dějiny Česka a Slovenska, ruská historiografie těchto dějin, dějiny ruské slavistiky, dějiny Lužických Srbů , dějiny vědeckých a kulturních styků ruských se západními, popřípadě jižními Slovany. Publikovala však i zprávy cizinců o Rusku 16.-17. stol., práce o dějinách ruské akademické emigrace po r. 1917 aj. Její práce vycházejí především z pramenného studia jak v cizině (mnohokrát navštívila Československo, Česko, Slovensko, srbskou Lužici, Polsko aj.), tak v Sovětském svazu. Je též autorkou několika velkých syntetických prací. Jako univerzitní profesorka vychovala řadu historiků a 18 kandidátů věd.
Vlastní bibliografie obsahuje úctyhodný počet 445 položek, od doby jejího sestavení však přibyly další. Z toho se 70 vztahuje úplně nebo aspoň částečně na sorabistiku. K tomu přistupuje ještě 50 hesel o jednotlivcích v kolektivním díle „Slavistika v předrevolučním Rusku. Biograficko-bibliografický slovník“ (1979) a na 20 hesel v „Nowém biografiském słowniku“ (1984). A ještě jedna zajímavost. Bibliografie nám dává i nahlédnout do mimovědeckých profesorčiných zálib: v mládí se zabývala také horolezectvím a dokonce v tomto oboru publikovala.
Odbornější zhodnocení bibliografie otiskneme na jiném místě. Je možno však říci, že patří k těm knížkám, které při malém rozsahu přinášejí veliké množství údajů. Když ji pročítáme, obdivujeme se, kolik úsilí Ludmila Pavlovna věnovala studiu dějin západních Slovanů a jak horlivě tyto své poznatky v ruských vědeckých kruzích šíří. Zaslouží si proto náš obdiv a vděčnost.

J. Mudra



Serbska bibliografija 1991 - 1995 Sorbische Bibliographie. Cyłkowna redakcija Franc Šěn. - LND Budyšin 1998, 396 s. Už poosmé vychází v edici Spisy Serbskeho instituta (dříve Spisy Instituta za serbski ludospyt) lužickosrbská bibliografie za další pětileté období.
Sestavování lužickosrbských bibliografií má více než dvousetletou tradici. Ale teprve ve 20. stol. se ustálila jejich podoba, jak ji známe nyní. Přispěl k tomu zejména Jakub Wjacsławk knihou Serbska bibliografija Sorbische (wendische) Bibliographie (Leipzig 1929; druhé, rozšířené vydání v Berlíně 1952, 500 s.), v jejímž úvodu vykládá i dějiny lužickosrbského knihopisectví. Na Wjacsławka pak navazují Serbské bibliografije vždy za uplynulé pětileté období (1945-1957; 1958-1965 Jurij Młynk; 1966-1970; 1971-1975 Izolda Gardošowa; 1976-1980; 1981-1985 Měrćin Wałda-Walde; 1986-1990 Franc Šěn).
Uspořádání Serbské bibliografije 1991-1995 se přidržuje osvědčeného pojetí předcházejících svazků. Nepatrné změny jsou dány rozvojem tvorby a vědy (např. oddíl 5.9.2.; 5.9.3.; 6.2.) nebo změnami společenského života (10.4.; 12.4.).
Bibliografie obsahuje 6 522 položky, což je za pětileté období počet úctyhodný (předcházející jich shromáždila 6 194).
Připomínky: U časopisů, které jsou stránkovány průběžně v celém ročníku, není zapotřebí uvádět číslo sešitu, stačí stránka. Např. u položky 2 867 Sš 48 (1995) 7/8. - s. 132-134 by stačilo Sš 48 (1998), s. 132-134. U novin pak bych neuváděl číslo výtisku, stačí datum (např. položka 2 873). Tato připomínka se ale týká i bibliografií jiných. U posuzované bibliografie však je nutno kladně hodnotit důsledné dodržování přijatého systému biliografických údajů. - Bibliografie by měla zaznamenávat jen práce, přinášející nové poznatky nebo nová hodnocení. Pouhými zprávami o přednáškách nebo událostech ap., nebo články vysloveně kompilačními (na př. položky 980, 1 592, 1 893 aj.) bych ji nezatěžoval. - Bibliografie užívá pojmu „etnografija“. V českém prostředí se nyní setkáváme často s výrazem „etnologie“. Rozhodnutí, který výraz je vhodnější, ponechme národopiscům.
Na závěr můžeme jen opakovat, co už bylo řečeno při hodnocení bibliografií minulých. Jde o dílo velmi důležité, práci sorabistů a slavistů si bez něj vůbec nelze představit.

J-a



Sokołske listy 6, 1999, č. 3 podrobně vzpomínají zakladatele lužickosrbského Sokola bratra Jakuba Šajby u příležitosti jeho stých narozenin (Jurij Nuk), připomínají sokolský slet v Plzni 1929, kde zástupce Łužisko-Serbského Sokołského Zwjazku přijal československý prezident bratr T. G. Masaryk a pobesedoval s nimi. Pawoł Hejduška otiskuje nekrolog o bratru Janu Wornarovi. Cenné jsou i dokumentární dobové fotografie.

Předźenak 11. 6. 1999 je celý věnován A. S. Puškinovi u příležitosti dvoustých narozenin (6. 6.). Obsahuje mj. průkopnické pojednání Měrćina Völkela o překladech do lužické srbštiny, sdělení o oslavách u Lužických Srbů, otiskuje se tu Bělkinova povídka Póstar (Ńňŕíöčîííűé ńěîňđčňĺëü) v překladu M. Nowaka-Njechorńského, několik básní v původním znění i v lužickosrbských překladech aj.

Heiko Kozel, kandidát strany PDS do nového Saského zemského sněmu ve volebním okresu 53 odpovídá na otázky redaktora SN. Tento mladý Lužický Srb vystudoval právnickou fakultu v Německu a vykonal tam kratší praxi. Potom pobýval půl roku na praxi v Praze, což považuje za nejzajímavější období své dosavadní činnosti. V té době (jednalo se právě o česko-německou deklaraci) na žádost Kanceláře prezidenta republiky vypracoval některé posudky z oboru historického práva, týkající se postavení národnostních menšin v meziválečném Československu a v Německu od konce 19. stol. do přítomnosti. Zjistil přitom, že menšinové právo německé nebylo lepší než české (československé). - Další téma rozhovoru se týkalo nynějších poměrů v Lužici, nezaměstnanosti, nového saského lužickosrbského zákona atd. H. Kozel nyní přednáší pracovní a trestní právo na soukromé akademii v Horní Lužici a pracuje na disertaci o právu národnostních menšin. Rozhovor se vyznačuje otevřeností a věcností, takže se voliči dobře a jednoznačně seznamují s názory a programem tohoto kandidáta.

SN 2. 7. 1999



Pomhaj Bóh 49, 1999, awgust je věnován převážně Serbskému cyrkwinskému dni 26. a 27. 6. 1999 ve Sprjowjích a Wochozích s odhalením pamětní desky Bogumiłu Šwjelovi na tamějším kostele (Měrana Cušcyna). O lužickosrbském dobrodinci Michału Budarovi a o osudech jeho statku a sídla vypravuje Trudla Malinkowa. O svých setkáních s lužickosrbským superintendentem Gerhardem Wirthem, zejména na faře v Njeswačidłe, se rozepisuje Hinc Šołta.


Čtenáři nám píší

Minulý měsíc, vlastně již dříve, 26. června 1999 se ve Sprjowjích konala 1. část Serbského cyrkwinského dne. Spolu s Timem Meškankem a Radkem Čermákem jsme se ho zúčastnili. V malé útulné „cyrkwičce“ nám paní dr. Měrćinowa krásně a čistě srbsky povyprávěla o historii této osady, jejíž mladší generace je však už poněmčena, a také o dřevěném kostelíku, v němž jsme právě pobývali. Mezi účastníky bylo i několik Čechů, srbské mladé pokolení však chybělo vůbec. Pak jsme se odebrali do korčmy k malému pohoštění - kofej a tykanc, jenž nám velmi chutnal, a byli jsme napomenuti, abychom mezi sebou hvořili srbsky. Bohužel se sálem rozléhala také němčina. Poté pokračoval program opět v kostelíku přednáškou pana Wjenky s názvem „Łužiska brunica - kak dale?“ Výklad byl velmi poutavý, přednášený v květnaté lužické srbštině (i terminologie), že se až nechtělo věřit, že má tato řeč zaniknout. Dozvěděli jsme se mnoho nového, ve střední Lužici vznikne za dvacet let turistický ráj s lesy a jezerem u Miłorazu (zde bude těžba ukončena).
Pan farář dokonce překládal některé obtížné výrazy do češtiny! Musím přiznat, že to byla překrásná návštěva Lužice, byť na jediný den. Počasí nám přálo, poprvé jsem se setkal s Dorou Pawlikec z Kukowa, s níž si již přes dva roky dopisuji. Samozřejmě lužickosrbsky. ...

Jaroslav Valenta, Liberec