Lubina Šěnec

***
Kroču dale po mojim puću
kwaklatym
pój sobu abo
wozmu druhu figuru
do mojeho dźiwadła
hinaše předstajenje zahaju
je jich wjele
a hišće wjace přihladowarjow
kleskaja
bóle pak mjetaja wudma
na jewišćo
abo za kulisy
ach božo
daj nam žiwjenje bjeze zawěškow

***
Jdu dál svou cestou
klikatou
pojď se mnou nebo
obsadím další postavu
ve svém divadle
zahájím jiné představení
je jich moc
a ještě víc diváků
tleskají
o to víc pak házejí nadávky
na jeviště
nebo za kulisy
bože
dej nám život bez opon

(Na druhé straně slunce / Na druhej stronje słónca. Almanach nejmladší lužickosrbské poezie. Sestavil a přeložil Milan Hrabal. - Varnsdorf 1998)

Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (8)

Území polabských a baltských Slovanů.

Kdybychom přiložili nakreslenou mapu Německé demokratické republiky na stejně velkou nakreslenou mapu, jež by znázorňovala území vyhynulých polabských a baltských Slovanů, pak by se obě mapy kryly téměř beze zbytku. Mapa Německé demokratické republiky nám ukazuje území tohoto státu o rozměru 108.300 km2, které je až na část obývanou zbytkem Lužických Srbů územím výlučně dnes německým. Ale v prvopočátcích dějin tohoto území bylo toto obýváno výlučně obyvatelstvem jazyka slovanského, který se dělil na jazyk srbský, jazyk lutický a jazyk obodritský. K těmto oblastem jazykovým na východě přiléhalo území s obyvatelstvem slovanských Pomořanů a jižněji území již polské.
Díváme-li se dnes na mapu východního Německa, pak vidíme, že jeho hranice se na východě dotýkají po celé délce této hranice území dnešního Polska, na jihu hraničí Německá demokratická republika s Československem a dále i s bavorským územím Spolkové republiky Německé, na západě opět po celé délce svých hranic hraničí východní Německo s územím Německa západního, čili zmíněnou Spolkovou republikou. Na severu tvoří hranici východního Německa - t.j. Německé demokratické republiky, kterýžto úřední název nechceme stále opakovat - moře Baltické, v němž k tomuto Německu náleží velký ostrov Rujana čili Rana s ostrovem Hiddensee a větší část ostrova Uznojem při ústí řeky Odry. Část ostrova Uznojem a celý ostrov Volyňský, ležící též proti ústí Odry, patří dnes Polsku. Toto území bylo tedy v dávné minulosti obýváno polabskými a baltskými Slovany, kteří měli svá sídla i mimo toto kompaktní území ještě značně posunuta do dnešního území západního Německa, a sice jednak v krajině dolnolabské, kde překračovali řeku Labe po celé délce tohoto toku, vytvářejícího zde bývalou hranici meklenburskou, jednak zprvu zasahovali až k Hamburku a odtud dále k severu zabírali více jak polovinu východní části dnešního Holštýnska s krajinou kolem německého města Lubeku. Také tito Slované zasahali svými prvými sídly nejen přes území potomního Durynska, ale kolem hranic českých sahali i dále na západ podél řeky Mohanu a na jihu, zabírajíce potomní Falc až k dnešnímu městu Řeznu, dále splývali s územím Slovanů jižních obývajících krajiny dnes rakouské. Bylo tedy spolu s územím českým území ležící mezi Jaderským mořem a mořem Baltským územím úplně slovanským.
Později, když nápor kmenů germánských a potomních jejich nástupců Němců vytlačil Slovany z jejich původních sídel dále k východu, byla z tohoto kompaktního slovanského území ztracena území vysunutá příliš k západu, a tak pro dobu středověkou se jeví území slovanských sídel na dnešním území německém omezeno a vymezeno hranicí, kterou pro země české vytvořily šumavské hory a jejich pokračování k severu a pro Slovany polabské, a tím i baltské, hranicí, vytvořenou řekou Sálou a v jejím pokračování řekou Labem. Území slovanské ležící při dolním toku Labe a v krajině holštýnské se v době zmíněného středověku ještě udrželo.
K slovanskému území pak ještě příslušely zmíněné ostrovy spolu se severněji položeným ostrovem Fehmarnem. Bylo-li území na pevnině v celé šíři i délce předmětem neustálých německých útoků proti živlu slovanskému, bylo území zmíněných ostrovů předmětem útoků dalších slovanských sousedů, Dánů. Stáli tedy naši Slované neustále vystaveni nebezpečí germánské invaze, a to jak od Němců, tak i od Dánů. Původní slovanské území bylo, stejně jako je i dnes, území při baltském pobřeží dosti bažinaté, vytvářející četné plochy jezerní. Dále je pak to území nížinaté, rozryté četnými říčními toky a jejich často širokými územními zaplaveninami. Teprve úplně na jihu tohoto území se nížina zvedá v pahorkatinu, která až při hranicích Čech vystupuje do horského pásma v Krušnohoří a díváme-li se i na původní slovanské území zasahující do Durynska, pak teprve zde je území spíše horské než nížinné.
To byla tedy původní vlast polabských a baltských Slovanů. Její zeměpisnou polohu zachytily také mapy vydávané od minulého století. My, kteří jsme byli zvyklí se dívat do historických map spíše školních, jakými byl a snad dosud je velmi výborný Školní historický atlas Putzgerův, známe toto bývalé slovanské území celkem jen v rámci mapového znázorňování tohoto území dosti kuse. I výborný novodobý Atlas československých dějin uvádí toto území kdysi slovanské jen jaksi vedle a spíše v přímé souvislosti s vývojem slovanským vůbec, a to se zřetelem spíše k vlastním dějinám českým. Také velmi přehledná mapa, která zahajovala vstup do obsažné výstavy „Doba Karla IV“ a podávala schematickýobraz slovanského rozložení polabských a baltských Slovanů, byla volena jedině a výhradně jako úvod k dějinám českým. Stejně jako dějinám těchto Slovanů byla věnována pozornost poněkud pozdě, tak také i této stránce dějin těchto Slovanů, to je otázce zmapování jejich dávného území, se věnovala pozornost dosti pozdě. Mapy Baltských Slovanů nalézáme v práci A. F. Ritticha „Slavjanskij mir“. Dále výborným doplňkem dějin těchto Slovanů po stránce map je německý „Handatlas für d. Geschichte des Mittelalters“ vydaný Sprunerem a Menkem a pak Droysensův „Allgemeine historische Handatlas“. Myslím, že zde jsou uvedeny dosti přesně potřebné údaje o sídlech našich Slovanů. Již zmíněný historik G. Müller vypracoval také velmi dobrou mapu ostrova Rány.
Tak to je tedy zhruba obraz pradávné vlasti Slovanů polabských a baltských. Nyní se již hodláme obrátit k jednotlivým národním skupinám těchto Slovanů, abychom poznali blíže i jejich užší vlast, a to jednoho každého z těchto slovanských kmenů. Tyto slovanské kmeny se dělily na Srby, jejichž zbytkem jsou dosud Lužičtí Srbové, které čítají jazykovědci ke skupině Slovanů českých, pak na Lutice čili Velety, kteří bývají počítáni spíše do oblasti jazyka polského a posléze Pomořané, kteří byli již skutečně součástí národní větve polské. Jejich pozůstatkem jsou polští Kašubové, sídlící dosud na rozhraní Velkopolska a země pruské, kteří vytvářeli mezi první a druhou světovou válkou onen známý polský koridor k přístavu Gdyni.
Skutečnou slovanskou politiku z těchto Slovanů provozovali však jen Lutici, zatím co jak Srbové, tak i Bodrci stáli velmi často v nepřátelství proti Luticům a pomáhali Frankům jak proti Veletům, tak i proti Sasům, jimž posléze upadli - Bodrci již ve středověku, Srbové částečně ve středověku a posléze v 17. století - úplně v područí. Nás v této práci přirozeně zajímají Srbové, Lutici a Bodrci, zatím co Pomořané, i když se jich hodláme dotknout, spadali již do úplné politické oblasti polské.

Přepsal R-l,

příště Srbové, jejich území a kmeny.

ZPRÁVY

Valná hromada Spolku česko-lužického se koná 16. 10. 1999 (viz zářijový ČLV s. 58) v 9:30 hod. v Praze 5 Barrandov, Geologická 995/9 (J. Mudra). Spojení: metrem B do stanice Smíchovské nádraží, autobusem 126, 128 do stanice Geologická, podejít vozovku podchodem, pak mírně do kopce Geologickou ulicí. (Druhá možnost: autobusem 246, 247, 248 do stanice Na Vrškách, pak mírně z kopce). Z domova Stého výročí narození Jurije Wićaze vzpomeneme u jeho hrobu v sobotu 16. 10. 1999 v 15 hod. (viz minulé číslo ČLV, s. 58-59). Se zájemci se potom zastavíme u některých dalších hrobů významných osobností našich dějin a kultury. Ćěslův dům v Neveklově bude opraven! Na domě MUDr. Jana Ćěsly (1840-1915), lužickosrbského básníka, který působil celý život jako lékař v Neveklově na Benešovsku, jsme před 4 lety odhalili pamětní desku. Při tehdejší skromné oslavě rušivě působil velmi špatný stav domu (opadávající omítka, vyměněné elektrické vedení nebylo zazděno atd.). Z dějin domu víme jen tolik, že ho užívala Veřejná bezpečnost (protože Ćěslův rod pravděpodobně vymřel), potom ho opustila a připadl obci. Ta v něm zřídila 4 nájemní byty, víc tehdy nemohla učinit. Neveklov je na území, které si za války přivlastnily německé vojenské organizace, na kterém zřídily několik koncentračních táborů a z kterého obyvatelstvo (stoprocentně české) vyhnaly. Teprve po německé porážce se od r. 1945 obyvatelé mohli vracet. Tak obec, před válkou kvetoucí, byla ochuzena a dosud se nepodařilo zahojit všechny rány způsobené okupací. Tím lze vysvětlit i neutěšený stav básníkova domu. (V mužném věku si dům postavil, měl tam or dinaci, bydlil tam s rodinou, a do smrti splácel dluh.) Proto jsme uvítali zprávu člena obecního zastupitelstva, že dům bude rekonstruován. Tři nájemníci tam bydlící koupí příslušné byty do osobního vlastnictví, o čtvrtém se jedná. Obec by byla ochotna prodat ho (2+k. k., cena okolo 200 000 Kč) některému prolužickému spolku nebo přímo Lužickým Srbům. To však je pro naprostý nedostatek peněz neuskutečnitelné. Hlavní však je, že dům, spjatý s životem a prací Jana Ćěsly, bude důstojně opraven a podle slibu obecního zastupitelstva budou majitelé povinni pamětní desku zachovat. (Telefonická zpráva z Neveklova) Z Horní Lužice Zwjazk serbskich rjemeslnikow a předewzaćelow (Svaz lužickosrbských řemeslníků a podnikatelů) je jediný spolek toho druhu. Vznikl přede dvěma lety, tehdy ho v Chrósćicích založilo 13 lužickosrbských podnikatelů. Jako náplň činnosti se ve stanovách uvádí vzájemná pomoc, rada a podpora. Nyní má svaz 40 členů rozmanitých oborů (obchodníci, pekaři, truhláři, nakladatelé aj.). Pravidelně se setkávají a vyměňují si zkušenosti. Volená neplacená jednatelka Monika Cyžowa s nimi uspořádala už 26 vzdělávacích večerů. Svaz vydal brožuru (bez jakékoliv peněžní podpory) „Kultura a hospodarstwo“ (viz zprávu v ČLV) v nákladu 10 000 výtisků. Je to seznam nejen lužickosrbských podnikatelů (s nabídkou zboží a služeb), ale i seznam kulturních skupin. Výhledově hodlají vytvořit odbočku v Dolní Lužici. Dolnolužičtí podnikatelé o ni mají zájem. Jak jsme se zmínili v minulém čísle ČLV, uspořádají počátkem října tematický zájezd do Prahy. Členové Svazu budou též umožňovat mladým Lužickým Srbům vyučení u lužickosrbských podnikatelů. Jsou si vědomi toho, že výchova lužickosrbského dorostu na poli národního hospodářství bude čím dál náročnější. SN 20. 8. 1999 Německá spolková vláda trvá na snížení dotace Nadaci pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud). Vyplývá to z dopisu spolkového státního ministra Michaela Naumanna saskému ministerskému předsedovi Kurtu Biedenkopfovi. Odůvodňuje to tím, že Lužičtí Srbové nemohou být vyňati z úsporných opatření. To znamená, že spolková vláda dosavadní svůj podíl Nadaci 16 milionů hr, sníží na 14 milionů hr v roce 2 003. SN 30. 7. 1999 Proti krácení prostředků na Nadaci pro lužickosrbský národ od spolkové vlády se vyjádřili vědečtí a političtí spolupracovníci frakce PDS v Saském zemském sněmu. Učinili tak při své výpravě do Lužice (Budyšin, Hućina, Stróža), kterou uspořádal poslanec Sieghard Kozel. V prohlášení se říká: „Vážný úmysl minulé vlády a zrušení příslibu vlády nynější, že od krácení ustoupí, je důkazem toho, že oficiální Německo nemá pochopení pro postavení a osud lužickosrbského národa.“. SN 20. 8. 1999 Spolková vláda potvrdila, že trvá na předloženém úsporném balíčku, a odmítla žádost z řad poslanců SPD o změny ve prospěch Załožby. SN 20. 8. 1999 Občanský sňatek v lužickosrbském jazyku v Budyšíně se konal po převratě poprvé 28. 8. 1999. Své „haj“ si řekli Katka Langerec a Alojs Rječka. (V Německu je občanský sňatek zákonem předepsán; církevní sňatek se vedle toho může, ale nemusí konat.) Protože budyšínský vedoucí matričního odboru lužickosrbsky neumí, musila proto přijet vedoucí odboru v Hodźiji Lejna Herbergowa. SN 20. 8. 1999 Stálá výstava církevních uměleckých předmětů v klášteře Marijina Hwězda v Pančicích-Kukowě byla otevřena 15. 8. 1999. Návštěvník tu zhlédne relikviáře, rukopisy náboženských textů, obrazy, sochy aj. V 9 místnostech je vystaveno 150 předmětů, z toho 50 vůbec poprvé. Př 20. 8. 1999 Muzeum Měrćina Nowaka Spolu s přítelem ze Žitavy, který - ač Němec - má upřímný a hluboký zájem o Lužické Srby, jsem v červnu navštívil vesničku Njechorń pouhých několik dní před otevřením muzea v bývalém domě známého lužickosrbského malíře. Přestože nebylo všechno dosud hotové, bylo nám umožněno projít si všechny místnosti. Ve druhé polovině letošního srpna jsem shodou okolností provázel tímto muzeem dvakrát autobus plný zájemců z Liberecka. V té době bylo již v plném lesku. Nowakův dům, v němž až do smrti v roce 1990 se svou ženou Martou bydlil, byl zrestaurován, uvnitř byla zcela nově postavena dřevěná schodiště a podlahy. V přízemí návštěvníci procházejí obytnými místnostmi s původním zařízením. Je tam také malý krámek, který v dobách umělcova dětství býval důležitým zdrojem příjmů rodiny. Prostory v prvním poschodí jsou bohatě zaplněny osobními předměty bývalého majitele. Najdeme tu školní potřeby ze začátku století, malířské potřeby, sokolský kroj a především úctyhodné množství kreseb od samých začátků Nowakovy tvorby. Jsou tu samozřejmě i rodinné fotografie, což dodává muzeu domáckou, útulnou atmosféru. Na dveřích najdeme malbu slovanského boha Svarožice (název božstva je psaný kyrilicí), všude nás provázejí nám všem dobře známé perokresby s lípovým lístkem ve spodním rohu. Najdeme tu i zažloutlé časopisy z předválečné doby s Nowakovými ilustracemi. Je tu i ručně psaná velká kniha se zápisy o akcích Domowiny, vidíme tu vyšívaný sokolský prapor z obce Bukojna. Je tu zastoupena i umělcova tvorba s folklorními motivy na skle nebo porcelánu. Poněkud zvláštní je domácí rodinný oltář slepený z krabic od doutníků (výtvor umělcova děda), visí tu výšivky Nowakových sester. V jedné z místností jsou vystavena vyznamenání a čestná uznání, jichž se Nowakovi dostalo za jeho činorodou aktivitu v dobách NDR. Návštěvníci muzea si mohou prohlédnout i ateliér v zahradě, kde je vše úmyslně ponecháno tak, jak to bylo za umělcova života. A ještě něco. Ve dvoře stojí mohutný kaštan, který vysoko převyšuje střechu domu. Zasadil prý jej Nowakův otec, když se syn narodil. Je tedy 99 let starý. F. Vydra Z Dolní Lužice Přes ubezpečení současného německého kancléře, že peníze na podporu srbské kultury nebudou kráceny, bonnská vláda v minulých dnech prohlásila, že ke krácení o 2 miliony hr má v příštím roce přece jenom dojít. Srbská strana proti tomuto nedodržení příslibu ostře protestuje. L. Nowakowa z Rowného vzpomíná na zasloužilého srbského vlastence a podnikatele Pawoła Lejnika, který se narodil před sto lety ve Slěpém (8. 7. 1899) a v jehož továrně na zasílání výrobků ze skla v době nezaměstnanosti pracovalo až 120 dělníků, většinou ze Slěpého a okolních, tehdy ještě srbských obcí. Se svými zaměstnanci mluvil zásadně srbsky a rovněž se zasazoval o zachování srbské kultury v širším slova smyslu. Jednou z jeho posledních snah byla žádost o návrat srbského faráře Röslera, kterého Němci ze Slěpého vyhnali. Vyzněla naprázdno, neboť narazila na odpor církevní „vrchnosti“. Zemřel 27. 10. 1948. Dr. František Vydra obohatil přílohu Nowého Casnika filozofickým zamyšlením nad otázkou, co je to pravé štěstí a přináší-li bohatství to největší uspokojení. Své zamyšlení opírá o moudrost z Dálného východu. Nizozemská slavistka Hélčne Brijnem přepsala Nepilův rukopis a opatřila jej stručným slovníčkem tohoto slěpjanského nářečí. Doufá, že její práce vyjde tiskem. NC31 Při velké lidové slavnosti ve Slěpém mohli návštěvníci zhlédnout řadu místních zvyků a starých technik při tkaní, stloukání másla, včelařství a řadě jiných činností. NC32 Po 135 letech v předměstí Lubnjowa - Cerkwici zazněla v místním kostele dolnosrbština u příležitosti srbské bohoslužby. Navštívilo ji 120 lidí. Místní farář M. Oehmann upozornil na skutečnost, že před 50 lety ještě 10 % obyvatel umělo srbsky. Nádhera dolnosrbských ženských krojů a zvyků v Turjeji uchvátila nadšené diváky a všechny účastníky dožinkových slavností. NC33 (Připravil B. Malotín.) Rogow Proti odrýpání Rogowa podal k chotěbuzskému správnímu soudu žalobu britský spisovatel Michael Gromm. Soud jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že rámcový závodní plán pro janšojský povrchový hnědoluhelný důl, schválený v r. 1994 braniborským báňským úřadem, není namířen proti vlastnickému právu žalobcovu. Právo na ochranu národní svébytnosti nebylo schválením rámcového plánu porušeno. Na rozdíl od M. Gromma se soud domnívá, že ochrana svébytnosti nesouvisí s ochranou sídelního lužickosrbského prostoru. Soud je toho názoru, že národní svébytnost žalobcovu je možné zaručit v rámci lužickosrbského sídelního prostoru též na jiném místě než v někdejší obci Rogowě. SN 30. 7. 1999 Blatské muzeum (Błótowski muzej) v Lubnjowě oslavovalo ve dnech 20. - 22. 8. 1999 sté výročí vzniku. Zakladatel muzea farář Pfannschmidt mu určil poslání: být příbytkem pro předměty, které vytvořil lužickosrbský lid. Muzeum má odbočku pod širým nebem v Lědech. 22. 8. byly otevřeny nové místnosti muzea v obnovené bráně v Lubnjowě. SN 20. 8. 1999 (Poznámka: Navštívil jsem vícekrát skanzen v Lědech, ani jednou však jsem se tam nesetkal s průvodcem, který by dovedl lužickosrbsky. J-a) Postřehy z Dolní Lužice Shodou okolností jsem byl v tomto roce již pětkrát v Lužici. Jde bohužel vždy pouze o jednodenní výlety a zájezdy, avšak maximálně využité. V úterý 7. září brzy ráno jsem se vydal se svým žitavským přítelem ing. Arndtem Bretschneidrem na dalekou cestu. Jeho mitsubiši jelo bezpečně, i když tachometr ukazoval leckdy hodně nad 100 km. Ač Němec, hovoří vcelku dobře česky, má solidní základ ruštiny, dobře se dorozumí polsky a o Lužické Srby má upřímný zájem. První zastávkou byl Mužakow. Pücklerův hrad je pod lešením a opravuje se. Rozsáhlý park, kterým jsme se prošli, byl vzorně posekán, staleté duby dodnes jeví následky poslední války. Střepiny různě znetvořily kdysi statné, rovné stromy. Větší část parku je na polské straně, ale můstek tam nevede. A tak jsme jen zdálky viděli na druhém břehu pomníček Machbuby, kterou si kníže přivezl z africké cesty. Poprvé jsem navštívil nově zřízené kulturní centrum ve Slepém (Schleife). Objekt je spojen s restaurací „U hadí koruny“ (Zur Schlangenkrone). Je zde velká hala pro různá kulturní shromáždění, vstupní místnost je bohatě zásobena srbskými suvenýry. Žena, která tam měla službu, byla sice velmi ochotná, ale srbsky neznala ani slovo. Toto místo jí nabídli jako ABM, což je forma státní podpory pro nezaměstnané. Naše cesta vedla dále na sever, do mít, která jsem dosud znal jen z vyprávění nebo z četby. Projížděli jsme vesnicí Rogow (Horno), o níž se tak často píše. Zatím stojí ještě netknutá, ale protože je odtud vidět zlověstně dýmající chladicí věže tepelné elektrárny v Janšojcích, která dominuje dalekému okolí, zdá se bohužel zánik této obce nevyhnutelný. Když hledíme na tu měsíční ktrajinu, zjizvenou hlubokými jámami povrchových dolů, nezdá se mi pravděpodobné, že by ony technokraty mohly zastavit bláhové protesty ekologů. Ve vesnici Most (Heinersbrück) jsme vešli do kostela a pohovořili s místními občany - samozřejmě německy. Tvrdili však, že se v místní škole srbštině vyučuje, samozřejmě „freiwillig“. Zeptal jsem se na kazatele Juro Frahnowa. Jako by rázem ožili a začali o překot s úsměvem na tváři vychvalovat jeho vtipná kázání a krásný hlas, když doprovází svá slova zpěvem. To jsem ještě netušil, že o hodinu později budu tomuto muži hledět zblízka do tváře a besedovat s ním. Janšojce jsou těžbou uhlí postižené navždy. Znetvořená krajina již dávno nepřipomíná romantický venkov. Různá strojní zařízení a průmyslové objekty zcela zkazily všechno, co možná kdysi vypadalo docela pěkně. Je tu malý kostelík bez věže, upoutal nás nápis DOMIZNISKI MUZEJ. Malé muzeum je rozmístěno v několika místnostech bývalého rodinného domku. Exponáty jsou většinou předměty běžné domácí potřeby a zemědělské nářadí z počátku našeho století. Smutná scéna ze Slepého se opakovala i zde. Jako průvodkyně tu jsou dvě příjemné a ochotné ženy, bohužel dolnosrbsky nedovedou. Jedna z nich říkala, že rozumí jen „pitćku“. Zapsali jsme se do knihy hostí a pokračovali směrem do Picně. Uvnitř evangelického kostela jsme viděli jakousi církevní mateřskou školu, snad to byla jen návštěva malých dětí, měly tu však i jakousi šatnu ... Ptali jsme se na bydliště Jura Frahnowa. Jeho pěkně upravený přízemní domek s květinami na oknech a s biblickým citátem v průčelí stojí těsně u zbytku bývalých městských hradeb. Zazvonili jsme a pan Frahnow nás přátelsky pozval dovnitř, ačkoliv jsme nebyli předem ohlášeni. Kolikrát jsem četl v Nowém Casniku o tomto obdivuhodném muži, který obnovuje kázání v dolnolužické řeči i tam, kde už dlouhá desetiletí zněla z kazatelny pouze němčina. Kdo je Juro Frahnow? Není to kněz, nemá kněžské svěcení, ani nevystudoval teologickou fakultu. Mohli bychom říci, že je to „kazatel na volné noze“. Myslím, že jej ti němečtí duchovní nemají moc rádi, protože jim svým humorným způsobem podání biblické látky nepříjemně konkuruje. Upřímně řečeno - nevím, jak je možné, že on, nekněz, může používat církevních prostor, ale na to má jistě nějakou smlouvu. Mnoho let jsem neslyšel nikoho z dospělých lidí tak upřímně se zasmát. Vyzařuje z něho úžasná vyrovnanost a dobrota. Nebudí vůbec dojem intelektuála a snad právě toto je těm slovansky hovořícím vesničanům blízké. Na kázání jezdí autem, často desítky kilometrů od svého bydliště. Říká však, že samotné kázání - často se káže srbsky i německy s ohledem na jazykově smíšený chrakter posluchačů - nevyplňuje většinu jeho času. Hlavní náplní jeho činnosti je jakási psychologická útěcha starých lidí, často v zapadlých osadách, kde s nimi rozmlouvá přímo v jejich obydlích. Vždyť jejich děti a vnuci s nimi hovoří jen německy a pan Frahnow je často po dlouhé době jedinou osobou, se kterou si mohou pohovořit v jazyce svého dávného dětství, kdy situace v Dolní Lužici byla zcela jiná. Byl to zajímavý rozhovor. Pan Juro Frahnow mi připomínal jednoho z posledních Mohykánů v oné dnes tak přetechnizované, folkloru a jazykové toleranci nepřející době. Posteskl si, že je velmi smutné, že by starý slovanský jazyk, jímž se tu hvoří déle než celé tisíciletí, měl zaniknout. Přichází do styku většinou se starší generací (je mu 62 let), mnozí z těch, kterým poskytoval útěchu, zemřeli. Odhaduje, že skutečný stav slovansky hovořících obyvatel Dolní Lužice je asi 7 000 osob, tedy pouhá polovina oficiálně uváděných údajů. Kromě něho káže prý srbsky pouze jediný duchovní, farář Hupac. Po rozloučení s J. Frahnowem jsme zamířili do Chotěbuze. Bohužel nezbyl čas na návštěvu obce Hochoza (Drachhausen), kde mají na návsi velkou zelenou plastiku draka. (Hochozští divadelní ochotníci nacvičili Kochovu hru Jagaŕ Bagola a vystoupili s ní úspěšně nedávno v Chrósćicích.) Do„Lodky“ v chotěbuzském Srbském domě jsme přijeli na poslední chvíli před zavírací dobou. Udivila mě rozmanitost propagačních materiálů o Dolní Lužici. Koupil jsem si fotografickou publikaci o Blatech (Horst Adam - Gerald Grosse). Vedoucí Lodky hovoří plynně srbsky, ale byl jsem svědkem, že za ní přišel manžel se synkem asi šestiletým a celý rozhovor (nebylo to kvůli utajení před cizí osobou, tím jsem si jist!) byl veden pouze německy. Po obou stranách silnice se brzy objevily borové lesy s kvetoucím vřesem u cesty. To ve mně vždycky vyvolává nostalgii a smutek, symbolizující tragickou situaci v kraji, který byl „kdysi kolébka, nyní národu mého rakev“. Mířili jsme zpět na jih, přes Wojerecy do Budyšína. Při průjezdu hornolužickými obcemi bylo vidět rozdíl, zde ještě naděje nezemřela. Povečeřeli jsme ve Wjelbiku v Žitné ulici. Obsluha v katolickém kroji - asi šestnáctileté sympatické děvče - hovořila krásnou čistou srbštinou a to byl balzám na naše raněná srdce. F. Vydra

Nové knihy a články

Současná hornolužická próza
Při rozhovoru s Jurijem Brězanem letos v červnu jsem se pochvalně zmínil o tvorbě mladých lužickosrbských básníků. Nestor hornolužické prózy pokýval hlavou, ale neodpustil si poznámku: „Ano, vím o tom, ale na prózu - povídky nebo román - těm mladým chybí trpělivost ...“
Je to skutečně tak tragické? Velkou ztrátou byla nesporně nečekaná smrt Jana Wornara. Ten by jistě obohatil současnou prózu o další díla. Jěwa-Marja Čornakec, šéfredaktorka kulturního měsíčníku Rozhlad, není debutantka. Až dosud publikovala mikropovídky a časopisecky několik povídek delších.
Nedávno vyšla její nová sbírka HOŁBIK ČORNEJ NÓŽCE MA. Zahrnuje celkem osm povídek. Jaká je jejich tematika? Ukazuje všední, avšak stále živé problémy mezi partnery (Triptychon, Spálená země), dokazuje, jak blízké jsou nám pocity manželských párů v moderní době. Ve všech povídkách, zařazených do této sbírky, převládá psychologická kresba postav nad epikou děje. Povídka, která dala název celé sbírce, se dotýká problému ilegální emigrace v dobách NDR, která často znamenala rozbití manželských vztahů. V našem českém prostředí se odehrává povídka „Zaramikowana“.
Autorka letos oslavila čtyřicáté narozeniny, takže o životních úskalích leccos ví. Nejde tedy o dílo nezkušené naivní spisovatelky, pro niž jsou rádoby hluboké psychologizující prvky módou.
Za zmínku stojí ty povídky, které řeší všudypřítomný problém smíšených manželství. Kdo zná současné poměry v Lužici, ten ví, že je tolerance německého partnera rozhodující pro výchovu dětí. Málokdy Němec zvládne aktivně slovanskou řeč, často těžko snáší, hovoří-li se v jeho přítomnosti lužickosrbským jazykem, ne kvůli nějaké nenávisti ke všemu slovanskému (to by si přece nevybral za ženu dívku z tohoto prostředí), ale má dojem, že mluví-li se před ním řečí, které nerozumí, může jít o nějaké nepřátelské úmysly vůči němu. A tak je z tohoto hledika stěžejní povídka „Korjenje“ (Kořeny) a „Kastanija“. Řeší se tu problém: čemu dát ve vzájemném vztahu přednost? Lze kvůli milostnému vztahu zcela opomenout národnost? Navíc tu nacházíme také další problém: na jedné straně vesnické klima, které udržuje řeč a zvyky, a na druhé straně pohodlnější život ve velkém městě, kde pak děti chtě nechtě přijmou němčinu jako jediný každodenní dorozumívací jazyk.
Poněkud překvapující je hmatatelná barevnost v povídce „Triptychon“. Hlavní postava - Sára - vidí a vnímá všechno kolem sebe jako tělesný barevný zážitek.
Považuji sbírku J.-M. Čornakec za zdařilý příspěvek do současné hornolužickosrbské prózy. Při výčtu jmen současné generace prozaiků bychom neměli zapomenout na Angelu Stachovou a Měrku Mětowou (Wulět do paradiza). V brzké době se očekává prozaická sbírka Dorothey Šołtové (Šołćina, rozená Piacec). Bude se jmenovat SEKLOJTA ŠĆEŽKA... a obsahuje devět povídek o lidských konfliktech naší doby: o přátelství a lásce, o lidských tragédiích i touhách a snech.

Dr. F. Vydra

Sokolské listy 6, 1999, č. 4, 20. 8. vzpomínají (M. Krawc) převážně na první slet Lužickosrbského Sokola v Pančicích 21. 9. 1924 (druhý byl 1927 ve Wulkém Ćisku, třetí a poslední 1931 v Radworu). Účastnilo se ho všech tehdejších 14 jednot. - Dále je tu vzpomínka na lužickosrbskou kopanou před 35 lety a na její další vývoj až po současnost. 17. 7. 1999 sehrála v Hórkách zápas mužstva „staré gardy“ Serbského Sokola a českého Sokola z Ovčár atd. Čtenář si přečte i zprávu o lužickosrbské ženské kopané a pobaví se několika vtipy.

„Setkání seniorů v Nebelschützi v SNR“
Pod tímto nadpisem otiskuje Tanvaldský zpravodaj / 4, VII , 1999, podepsán Václav Pavlata (na článek nás upozornil náš čtenář a dopisovatel M. Kučera), zprávu o setkání 26. 5. 1999 důchodců z Německa, Polska a Česka (z Tanvaldu a Děčína) v Njebjelčicích (při příležitosti 750. výročí jejich vzniku) a o jejich návštěvě kláštera v Pančicích-Kukowě. - Vzájemné návštěvy Lužických Srbů a Čechů jsou zajisté velmi prospěšné pro obě strany. České straně rozšiřují znalosti o Lužických Srbech, u Lužickkých Srbů mohou posílit národní sebevědomí (pokud ještě aspoň někteří Češi nějaké mají). Do Lužice jezdíme zejména do oblasti (úředně!) dvojjazyčné. Proto je namístě v českých článcích o Lužici užívat místních jmen ve znění lužickosrbském (v závorce může být uvedeno jméno německé), které lze většinou bez obtíží zařadit k českým deklinačním vzorům, a tím se vyhnout obtížím při skloňování pojmenování německých. Proto budeme říkat i psát: setkání v Njebjelčicích (nikoli v Nebelschützi), vztahy s Kulowem (nikoliv s Wittichenau), s klášterem Marijinou Hwězdou v Pančicích-Kukowě (nikoliv s Mariensternem v Panschwitz-Kuckau). Ještě jedno upozornění: zkratka pro označení německého státu je SRN (nikoli SNR).

J-a

Osobní zprávy

Před sto lety se narodil Jurij Wićaz

Jurij Wićaz (19. 10. 1899 Špitl - 22. 1. 1974 Praha) patří lužickosrbskému i českému národu. Narodil se v lužickosrbské vísce Špitlu (která byla v r. 1903 začleněna do Kamjence, takže ji dnes na mapě nenajdeme)¹, studoval v Praze, pracoval v Praze (kromě služebních cest a období politické emigrace), považoval se za Lužického Srba, oba jazyky ovládal stejně dobře.
V rodném Špitlu měl na malého Jurije vliv vlastenecký učitel Franc Kral (+ 1915 ve válce). Wićaz navštěvoval děkanskou školu a přípravku učitelského ústavu v Budyšíně. V letech 1913-17 byl chovancem pražského Lužického semináře a žákem malostranského gymnázia. Byl tam spolužákem Alexandra Ference, původem Poláka, a (dr.) Jana Cyže, s nímž se spřátelil na celý život. Uprostřed války byl odveden (jakožto německý občan) do armády. Dr. Jan Cyž o tom píše: „ Srjedź lěta 1917 do wójnskeje słužby zwołany zapowě wón kejžorej słužbu a chowaše so w Praze před łójerjemi, doniž so 28. oktobra 1918 po 300lětnej wotwisnosći wot Rakuskeje Čěskosłowakska republika njezałoži. ...“ (Za nowinarjom a spisowaćelom Jurjom Wićazom - R 1974 , s. 118-120). Zajímavé je, že týž autor na jiném místě uvádí tuto událost trochu odlišně: „Jurij pak nastupi wojersku słužbu w juniju samsneho lěta [1917] pola Budyskich huzarow a pozdźišo pola Kinsporskich mašinskich třělcow a trjebaše hakle nazymu l. 1918 na frontu, w času, hdyž běchu němski kejžor a jeho generalojo hižo na ćěkańcy. ... Po zwrěšćenju Němskeje bě Jurij Wićaz so do Budyšina wróćił a na radu prof. dr. Muki w Budyskej kencliji Narodneho wuběrka dźěłał. Tohodla drje poča so Budyska policija wo njeho zajimować, a dokelž njebě so po skónčenju wójny porjadnje wot swojeho połka wotzamołwił, pósła za nim, hdyž bě po puću do Prahi, łójerski list. Tak bu jemu nawrót do domizny na dołhe lěta (do l. 1945) znjemóžnjeny. ...“ (Přećelske spominanje při 60. narodninach Jurja Wićaza - R 1959, s. 307-310).
V letech 1918-20 pokračoval J. Wićaz ve studiu na reálném gymnáziu v Praze 2, kde tehdy učil profesor J. Páta. Ten se s ním spřátelil a povzbuzoval ho k překládání a k tvorbě. Po maturitě studoval Wićaz v letech 1920-22 práva na Karlově univerzitě, ale nedokončil je, protože ho lákalo novinářství. Od r. 1923 je jeho činnost spjata s Československou tiskovou kanceláří (ČTK) a později i s jejím odborem Centropressem. Služebně často pobýval po dlouhou dobu v cizině: 1927/28 v Bělehradě, 1929-39 v Sofii, 1939 kratší dobu i v Polsku a Rumunsku. Protože se po okupaci Československa v r. 1939 nevrátil do Prahy, dostal z ČTK výpověď. Bulharskému tehdejšímu proněmeckému režimu se stal nepohodlným, a byl proto vypovězen. Musil hledat nové působiště. Ucházel se o azyl v Sovětském svazu, ale nakonec se dostal přes Turecko (kde pobyl do r. 1942) do Jeruzaléma (1942-46). Za války pracoval v československém zahraničním odboji. V letech 1944-45 vedl redakci československého týdeníku Naše osvobození a odbočku ČTK, dopisoval i do Sovětské tiskové kanceláře (TASS), pracoval v Slovanském spolku (založeném 1944 podle vzoru Slovanského výboru v Moskvě). Z Jeruzaléma podnikal služební cesty do okolních zemí (Egypt, Sýrie, Libanon).
Jurij Wićaz je jeden z mála, ne-li jediný představitel lužickosrbského zahraničního odboje za 2. světové války: Byl v písemném styku s československou londýnskou politickou emigrací a žádal ji o pomoc pro Lužické Srby v poválečném uspořádání světa. V této věci nabízel i své služby. Dokladem toho jsou dopisy Státní radě Republiky československé a prezidentu Benešovi. Považuji proto za doslova symbolické, že pár kroků od hrobu Wićazova odpočívá i bojovník za vznik a osvobození Československa armádní generál Karel Klapálek (1893-1984), hrdina ČSSR (vyznamenán r. 1968). Oba bojovali za svobodu svého národa, i když každý jinými zbraněmi, v týchž místech a v téže době, aniž se znali a o sobě věděli².
Po skončení války pobýval J. Wićaz ve službách ČTK v Paříži, Londýně, New Yorku aj. V r. 1946 po mnoha letech poprvé zas navštívil Lužici a potom ještě častěji. Psal do lužickosrbské Nowé doby (nyní Serbske nowiny), Rozhladu i do tisku v jiných zemích. Až do smrti bydlil v Lužickém semináři, docházel do pracovních schůzí a na večery Sekce pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti přátel Národního muzea, občas redigoval Přehled vydávaný Sekcí a přispíval do něho. V roce 1968 byl stoupencem Pražského jara, ještě krátce před smrtí chystal publikaci o postojích tehdejších lužickosrbských kulturních a politických představitelů k událostem v roce 1968 v Českosalovensku. Ale dřív než ji napsal, zemřel náhle na Malostranském náměstí nedaleko svého bydliště. Svědkem jeho úmrtí byl dr. Zd. Boháč, který šel náhodou okolo.
Práce novináře je pomíjivá, jeho články jsou ponejvíce psány na zlobu dne a časem ztrácejí pro čtenáře zajímavost. Takový osud postihl i Jurije Wićaze. Veliké množství jeho prací je roztroušeno po nejrůznějších novinách a časopisech a tam jsou těžko dostupné. Vydal jen dvě knížky vzpomínek „Z Kamjenskim nosom“ s podtitulem „Što dožiwi serbski nowinar we swěće“ (LND Budyšin 1961, 185 s. a 1963, 199 s.). Nehledě na to, že prokazují autorovo novinářské mistrovství, schopnost zaujmout čtenáře i událostmi všedními a smyslem pro humor, mohou být i cenným pramenem dějepiscům. Do češtiny bohužel přeloženy nebyly. Je nesmírná škoda, že rukopis třetího dílu je ztracen. - J. Wićaz přeložil řadu knih do lužické srbštiny (ale i do češtiny, protože uměl mnoho jazyků). Jsou to např. T. G. Masaryk, Nová Evropa (překlad je poněkud pokažen cenzurními zásahy), Slované po válce; některé Povídky malostranské J. Nerudy; A. Jirásek, Filozofská historie; J. Páta, Lužice; Fr. Hečko, Drevená dedina; I. Vazov, Službogonci; N. V. Gogol, Ženitba aj.
***
Při příležitosti stého výročí zjistila Vladimíra Zmeškalová u správy olšanských hřbitovů, že hrob J. Wićaze byl naposled vyplacen tajemníkem Sekce pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti přátel Národního muzea Josefem Machem do 4. 9. 1994, a že je tudíž již 4 roky nezaplacen. Naštěstí správa hřbitova hrob nezrušila (ač byla oprávněna tak učinit). Proto Spolek česko-lužický hrob zaplatil na dalších 10 let, tj. do 4. 9. 2 004 (částkou 1 295 Kč). Bylo tak nutno učinit, protože nájemce hrobu Bistra Wićazová, manželka J. Wićaze, je nezvěstná (později jsme se dozvěděli z Budyšína, že se odstěhovala do Bulharska) a děti neměli. - O hrob se nikdo nestaral, byl označen jen číslem a zarostlý trávou (nebo spíš plevelem). Proto Spolek česko-lužický pořídil na hrob (za 4 100 Kč) žulovou desku s nápisem (což zprostředkoval náš člen Zd. Valenta). Na desku přispělo České národní hnutí za mír a lidská práva 500 Kč a Spolek českých novinářů 500 Kč. Podařilo se tak uchovat památku lužickosrbského novináře a spisovatele a doklad dobrých česko-lužickosrbských vztahů³.

Poznámky

¹ Pojmenování Špitl je možno vyložit z latinského (středověkého) slova hospitale, což znamenalo útulek pro chudé, nemocnici.
² V létě 1940 Velká Británie po porážce Polska a Francie samojediná válčila s Německem. V plném proudu probíhaly letecké útoky a chystalo se německé vylodění do Anglie. Tehdy Velká Británie ovládala na Předním a Středním východě jen Egypt a Palestinu. Tam se také uchylovali českoslovenští uprchlíci, kteří chtěli bojovat proti Němcům za svobodu okupované vlasti. Byli soustředěni v malé osadě Az Sumeirya v Palestině blízko sýrských hranic a zanedlouho v Gedeře. Tam vznikal 4. československý pěší pluk v zahraničí. Zástupcem velitele byl zkušený voják podplukovník Karel Klapálek. (Ten už v roce 1916 přeběhl na východní frontě z rakousko-uherské armády na ruskou stranu, vstoupil do československých legií , v r. 1917 se vyznamenal v slavné bitvě u Zborova, s legiemi prožil sibiřskou anabázi do Vladivostoku a po lodi návrat domů v r. 1920). Klapálek byl jmenován velitelem československé jednotky, která v letech 1941-43 v Libyi ubránila spolu se spojeneckými vojáky obklíčenou pevnost Tobruk, přístupnou jen z moře, jež stála v cestě do Egypta německým vojskům. Od r. 1943 byl generál K. Klapálek velitelem 1. československé samostatné brigády v Anglii, v r. 1944 přešel do Sovětského svazu jako velitel 3. československé brigády. Od dubna 1945 se stal velitelem 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu (po L. Svobodovi).
³ Použitá literatura:
Nowy biografiski słownik. - Budyšin 1984, 738 s.
J. Wićaz, Z Kamjenskim nosom I, II. - Budyšin 1961, 1963
J. Cyž, Za spisowaćela dobyty. - R 1979, s. 396-398
V. Zmeškalová, Njezapomnity serbski Wšudźebył. - R 1984, s. 28-29
V. Lebedová-Zmeškalová, Łužiski Serb w Praze. - Serbska protyka 1999, s. 67-68
J. Petr, Jurij Wićaz 19. X. 1899-22. I. 1974. - Český lid 1974, s. 236-237
A. Vlk, Novinář ČTK srbský spisovatel Jurij Wićaz-Praski. - ČLV 1994, s. 65-66
J. Meschgang, Die Ortsnamen der Oberlausitz. - Bautzen, 215 s.
K. Klapálek, Ozvěny bojů. - Praha 1987, 284 s.

J. Mudra

Literární příloha

Jurij Wićaz,

Z Kamjenskim nosom I,

s. 25 - 27

Jednoho večera okolo desáté jsem pospíchal zase do „Ambasadoru“ na kus řeči se svými albánskými přáteli. Byl jsem už u „Koruny“, dole na Václavském náměstí. Najednou vidím, že se to před „Ambasadorem“ hemží lidmi a ti rozčileně gestikulují. „Co se stalo?“ ptám se jednoho. „Zastřelili tu nějakého Albánce,“ zněla odpověď. A už vyběhl z hotelu jeden z mých albánských přátel. „Cena beg je raněný a možná že smrtelně!“ vyrazil ze sebe rozčileně. A potom mi vyprávěl, jak se to všechno stalo. „Seděli jsme na balkoně kavárny, na našem místě jako obyčejně. Cena beg byl mezi námi. Naproti, u stěny, nějaký mladík - bez přestání nervózně usrkával koňak - nespouštěl z nás oči, jako by na někoho z nás číhal. Když se Cena beg rozloučil a šel k šatně, vstal taky ten podezřelý mladík a šel za ním. A když si Cena beg navlíkal kabát, ten mladík k němu přistoupil zezadu, přitiskl mu pistoli těsně na záda a několikrát vystřelil.“ Cena beg skonal cestou do nemocnice. Vraha zatkli. Jmenoval se Algibiad Bebi, je to albánský student z Říma, studoval tam na stipendium italské vlády. Případ byl jasný. Albánští spiklenci v Praze ztratili svého vůdce, a převrat se proto nekonal. A tak jsem se se spiklenci do Albánie nestěhoval, jak mě k tomu moji albánští přátelé přemlouvali, že mě tam čeká obrovská kariéra. Kdoví, jestli bych dnes tyto řádky psal, kdybych byl odjel do země Škypetárů, protože lidský život tam tenkrát příliš velkou cenu neměl.
íjen roku 1928. Do Prahy jsem se vrátil z Balkánu. Jednoho dne si mě náš ředitel zase zavolal a povídá: „Vy přece znáte ty albánské poměry, a tak půjdete zítra k soudu, budou tam soudit toho Algibiada Bebiho, nebo jak se ten chlap jmenuje.“
Druhého dne jsem tam byl. Soudní síň byla nabitá. Vždyť se očekával politický proces prvního řádu. Dokonce i z jiných zemí přijelo dost reportérů. Brzy po osmé začal soud. Po obvyklých formalitách - zjišťování jména, místa a data narození obžalovaného - začalo být jednání zajínavé. Ale předseda soudní jednání přerušil. Byla přestávka. Oba soudní strážní přistoupili k obžalovanému, aby ho odvedli. A pak se stalo něco, co v žádné pražské soudní síni ještě nezažili: Z posluchačstva, které obsadilo lavice do posledního místečka, vyskočil najednou muž s pistolí v ruce. Okamžitě stál vedle obžalovaného, a dřív než ho mohli dozorci zadržet, vystřelil několikrát na Algibiada Bebiho. Ten se skácel mrtev. Útočnikovi svítily oči divokou nenávistí. A ještě jeden výstřel do mrtvého a další okolo sebe; nepřestal, dokud nebyla pistole prázdná. Nastal nepředstavitelný zmatek. Všichni se hrnuli ke dveřím. Soudcové si na útěku vyhrnovali taláry jako ženy sukně, aby se do nich nezamotali. Jeden porotce si, jak utíkal, zlomil ruku. Italský novinář del Vecchio z Terstu, který stál vedle mne, utržil taky jednu kulku a mohl mluvit o štěstí, že se za několik měsíců v jedné pražské nemocnici vyléčil.
Když se podařilo střelce přemoci - byl to sluha zavražděného Ceny bega, a jednal tu podle starého barbarského zákona o krevní mstě - poručil předseda všechny vchody pevně zavřít, aby nikdo nemohl soud opustit. Co teď? Byl jsem v pasti. Ale podařilo se mi přemluvit jednoho soudního zaměstnance, aby mě nenápadně pustil zadními dveřmi na ulici. Skočil jsem do prvního taxíku. Za pár minut jsem dorazil do redakce. Telefonisti volali o závod do redakcí agentur a novin, které odebíraly naše zprávy - ve Vídni, Varšavě, Bělehradu, Paříži, Budapešti, Bukurešti. Neměl jsem ani čas, abych si reportáž napsal. Když se jako první přihlásila Vídeň, diktoval jsem celou událost do sluchátka, jak se zběhla. Těsnopisci stáli okolo mne, zapisovali a překládali. Celá redakce byla na nohou. Za čtvrt hodiny se moje reportáž o „vraždě v soudní síni“ rozletěla po drátech bezmála do celé Evropy. A to byl můj první novinářský úspěch.

Přeložil J-a