Jan Kilian

Psalm Cionskich jatych
Hdyž budźe jónu přińć za nas
tón jara požadany čas,
zo Bóh, kaž zjewił nam je prjedy,
to naše jastwo rozłamje
a swojich jatych powjedźe,
ow kajke wjesele b´dźe tehdy!

Ta zbóžnosć budźe přeměrna,
kiž tehdom budźe začuta,
my budźemy kaž zatorhnjeni,
kaž ći su, kotrymž dźije so,
zo lědom b´dźemy wěrić to,
štož woči budźa widźeć rjenje.

Naš rót, kiž přez tu zrudobu
je zhubił młódnosć wjesołu,
so tehdom budźe wusmějować
a jazyk naš wot Jezusa
b´dźe rěčeć połny chwalenja
a krala swěrnosć powyšować.

Twój hnadny puć pak tajki je,
zo wusyw sylzow prjedy dźe
a potom z wjesołosću žnjemy.
Duž drohe symjo na zemi
nětk rozsywamy k wěčnosći,
hdyž z płačom chodźo zdychujemy.

Ta zyma pak, ta minje so,
a hižom kćěje nalěćo,
po mało dnjach da přińdu wšitcy
ći swjeći Boži z tyšnosće
ze snopami a dźerža žně
a njejsu wjace cuzomnicy.

(Zkráceno.)
Psalm 126

Hdyž Knjez změni wosud Sionski,
bě nam, jako by so nam dźało.

Tehdy napjelni so naš ert ze smjećom
a naš jazyk z wyskanjom.

Tehdy praji so mjez pohanami:
„Wulke wěcy je jim Knjez sčinił.“

Wulke wěcy je nam zawěrno Knjez sčinił;
z toho so radujmy.

Kotřiž ze sylzami syja,
budźeja wyskajo žnjeć.

Płakajo tam chodźa,
kotřiž symjo wusywaju.

Tola wróčeja so wyskajo
swoje snopy njeso.

Žalm 126

Když zase vedl hospodin zajaté Sionské, zdálo se nám to jako ve snách.
Tehdážď byla plná radosti ústa naše, a jazyk náš plésání; tehdáž pravili mezi národy: Veliké věci s nimi učinil Hospodin.
Učinil jest s námi veliké věci Hospodin, a protož veselili jsme se.
Ti, kteříž se slzami rozsívali, s prozpěvováním žíti budou.
Sem i tam chodící lid s pláčem rozsívá drahé símě, ale potom přijda, s plésáním snášeti bude snopy své.

Poznámka: Srovnej stať o Janu Kilianovi.

Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ ( 9 )

Národ srbský, jehož pozůstatkem jsou dnešní Lužičtí Srbové, sídlící v bývalé Horní a Dolní Lužici, v bývalém Německu rozdělení do správní oblasti pruské a saské, dnes ve východní části kraje drážďanského a chotěbuzského, a částečně bydlící i na území republiky Polské, byl v dávných dobách své existence, po příchodu ze své slovanské pravlasti za Karpatami, národem dosti velikým. Jeho území se rozkládalo v jižní části dnešního východního Německa v těchto hranicích: severní byla vytvářena horním tokem řeky Very a Fuldy v krajině dnešního západoněmeckého Hesenska a vedla dále k ústí řeky Sály do Labe. Odtud šla národnostní a tím i vlastně politická hranice po jižním okraji potomní marky braniborské, lícujíc s Velety a jejich územím k Dambně čili Dubí, dnešnímu německému Dahme. Pak šla přes Želm, dnešní německý Baruth, a Sosny, dnešní Zossen, ke Kopjeniku, dnešnímu Köpenick. Odtud vedla přes Příbor, dnešní Fürstenwalde, k Hureši čili Úřičí, dnešní Aurith, ležící při řece Odře. Východní hranice Srbů byla vytvořena tokem řeky Odry a jejími přítoky Bobrou a Hvizdou. Jižní hranici vytvářely české pohraniční hory Jizerské, dále šla přes území odtoku Labe z Čech na vrcholy hor Krušných čili Rudohoří, stáčela se přes vrchy Doupovské a Smrčiny na vrcholy Českého lesa a dosahovala území u dnešního německého města Brodu nad Lesy a Chamu, odkud směřovala na řeku Řeznou v Horní Falci, kde navazovala na hranici západní, jež však se odtud až k výchozímu bodu hranice severní ztrácela v německém území.
Národ srbský byl v historických středověkých pramenech znám pod jménem Luzici či Lusici, Linsisi a Lunsinsani. Srbové bydlící v Lužici se zvali Lužičany nebo také Milčany. Polabští Srbové v užším smyslu se dělili však na několik vzájemně rozdílných kmenů. Byli to jednak tak zvaní Glomači, kteří sídlili na západ od Míšně, tedy západně od vlastních Lužičanů. Na jih od Glomačů sídlili Nišané a tak zvaní horní Škudici. Po toku řeky Labe seděli Nižané a Žitici. Po pravém břehu Labe seděli skuteční Srbové, neboť jejich památkou je tu název města Srbiště, dnes německého Zerbst. Mezi řekou Labem a Sálou seděl srbský kmen Žirmutů a na jih od zmíněných Žiticů bydleli na toku řeky Muldy Suslové. Kolem dnešního Lipska bydleli Plisňové a dále k jihu od toku řeky Sály pak kmen Nudiců a Neleticů. Na východ od těchto bydleli Koledici a tak zvaní dolní Škudici. Kout ležící mezi horní Sálou a Krušnými horami byl obydlen též Srby a nazýval se Srbsko s osmi srbskými župami.
Vedle těchto srbských kmenů byli známi srbské kmeny Slubjanů, Lubušanů, Lupjané čili Lupoglavci, Žárované, Trebované a Golešinci. Je otázkou, zdali k nim nepatřili i Lučané, kteří se vyskytovali jako sousedé Srbů i na území českém, v poříčí řeky Ohře, kde se v dobách českého dávnověku také připomínají.
Pokud jde o označení vlastních Lužičanů, byli označování jako Horní Serbja a Dolní Serske (t.j. luźe). Němci označovali Lužičany jako (Lausitzische) Wenden nebo Sorben či Sorbenwenden.
Srbský kmen Glomačů sídlel na levém břehu řeky Labe, v území vymezeném od města Strely na západ k Vurcínu, dnešní Wurzen, pak po řece Modle, dnešní Muldě, k Frankenbergu, možná že dosahovalo až ke Kamenici, dále k Míšni a po toku Labe k výchozímu bodu u města Strely. Jméno kmene Glomačů bylo známo v pramenech podle slova Daleminci či Dolemenci, také bylo psáno Dalmatae, Talaminzi, ale více Glomaci, Zlomici či Glumici. Nejznámější bylo označení jich jménem Glomuzi. Památkou na tento národnostní kmen je jméno Lomač. Glomači vytvořili řadu osad, které se staly základem potomních měst, a měli i mocné hrady. Na řece Muldě seděl jiný silný srbský kmen, jímž byli Suslové čili Suselci, obklopení na severu Žitici, na východě za Labem Nižany, na západě Nudici a srbskými Neletici a na jihu Koledici. Vliv tohoto srbského kmene byl dosti velký, zasahoval i na území ležící mimo vlastní území Suslů. Při ústí řeky Halštrova do Sály seděli Neletici, na které upomíná jméno města Negelitz. Také Neletici se hájili proti nepřátelům v místech opevněných. V jejich blízkosti, mezi řekami Sálou, Halštrovem a Muldou, seděli Koledici, v pramenech označovaní jménem Coledizi. I tito měli opevněná místa. Sousedy jim byli Nudici a Žirmuti. V pramenech uvádění Selpuli či Selpoli byli usazeni na východní straně srbského území a nebyli to jiní než teprve moderním bádáním určení Slubjané či Stupjané, lužickosrbský kmen sídlící jako soused vlastních Lužičanů severně od lužických Blat. K vlastním Lužičanům příslušel i kmen Lupjanů čili Lupoglavců, který sídlel při ústí řeky Nisy Zhořelecké. Nebyl to kmen malý, neboť obýval asi 30 svých velkých osad, potomních měst. Byl-li samostatným kmen tak zvaných Žárovanů, není možno s jistotou povědět, i když se jeho území později připomíná jako samostatné panství, které leželo v potomní Dolní Lužici.
Ještě severněji, v území potom braniborském, sídlili Golešinci, nad řekou Golešinou, dnešní Goltzou, kde měli pět „měst“. Neznámého sídla byli tak řečení Škudici, již výše vzpomenutí, kteří podle dohadu bydlili západně od Glomačů a Nišanů při řece Modle. Na jejich tamní pobyt pravděpodobně upomíná dosud zkomolený německý název místa Schkeuditz.
Jak jsme již výše pověděli, byly všechny tyto i druhé výslovně jménované kmeny sídlící v tomto území národnosti srbské, tedy předchůdci dnešních Lužických Srbů, kteří jako přímé své označení měli jméno Lužičanů či Milčanů. Že však jméno Srbové bylo základním označením všech těchto národnostních skupin, toho dokladem je nejen označení dané jim Němci, ale také oni sami se tak nazývali, jak ukazuje i pramenné pojmenování Ciervisti nebo Zerbiste, kteréžto označení je dosud patrné z místního pojmenování Zerbst, to jest Srbiště, ležící mezi Labem a Nutou v dnešní krajině anhaltské.
V nejstarším údobí dějin Slovanů na dnešním území německém zasahovala sídla těchto slovanských Srbů až do dnešního Durynska. Země tato má jméno od národa Durynků, který se připomíná v pátém století naší dějepisné éry, který však někteří starší jazykozpytci a historikové považovali, celkem nesprávně, za součást národa slovanského. Přesto však můžeme ve shodě s názory střízlivých historiků novějších, jakož i podle některých místních znaků durynských míti za to, že tento kraj býval, byť kratší dobu, také slovanský od dob, kdy sem pronikly nejzápadnější skupiny národa srbského. Na slovanský původ zdejší krajiny upomíná zejména tvar mnohých durynských vesnic, jakož i středověké označení dnešního Durynského lesa jako „Saltus Slavorum“. Také slovo Lovia je původu slovanského. I jména durynských řek Selbice, Loquitz, Schwarza, t.j. Černá, Ilm a Gera, jež jsou přítoky Labe, ukazují svými jmény na svůj slovanský původ. Ještě v 10. století zde byli usazeni Srbové, jak zprávy o tom, tlumočené až z 12. století, nás o tom přesvědčují.
Slovanské území srbské sahalo ještě dále k západu a k jihu do dnešního území bavorského. Kam až dosahovalo slovanské osídlení v těchto končinách, nelze již bezpečně stanovit, neboť zde se ztrácelo v území německém, jak jsme také výše uvedli. O tom, že zde bydlili slovanští lidé, nás přesvědčují i zprávy německé, které se o nich zmiňují až do 11. století. Ovšem tito Slované, to je Srbové, byli nejprvnější obětí německé expanse na východ, a proto již v 11. a 12. století se ztrácejí zde všechny stopy tohoto slovanského osídlení. Bylo to tím více možné, že německý nápor odsunul Slovany i z kompaktně dříve osídleného slovanského území, přiléhajícího původně až k řece Sále, dosti daleko až za řeku Labe již v průběhu let století desátého, ale i ve stoletích tomuto předcházejících.
Z této dosti rozsáhlé vlasti starých polabských Srbů, sahající tedy od řeky Odry přes Labe k řece Sále a často i daleko za tuto na západ, zbyl dosud jen celkem nepatrný ostrov posledního zbytku tohoto národa, který dosud známe pod označením Lužických Srbů, žijících ve svých několika málo desítkách tisíců na území bývalé Horní a Dolní Lužice, kdysi také významné součásti starého českého státu v dobách středověkých.

Pro tisk připravil R-l, příště Veleti čili Lutici, jejich území a kmeny.

Bohumil Malotín

Romové v Lužici

Romská otázka hýbe světem nebo aspoň Evropou. Mocní, často bez větších zkušeností, poučují menší národy, jak se k tomuto „etniku“, jak se dnes s oblibou říká, mají chovat a hrozí různými sankcemi, přesídlují-li se Romové v několika desítkách k nim. Na toto téma byla napsána řada článků, z nichž některé se rozumně snaží vyložit situaci, při čemž poukazují mimo jiné na skutečnost, že část Romů inklinuje k přemísťování víc než běžná nerómská populace a že se tudíž nemusí hned jednat o rasizmus, jak se dnes rádo a často paušálně, bez úvah a rozboru situace, říká. A tak tedy ti, kteří Romů přijali desetitisíce a žijí s nimi po několik desetiletí jako se spoluobčany, jsou napomínáni příslušníky západních demokracií, kde se často vyskytují oficiální nařízení proti kočovným skupinám, mezi něž tamější Romové bezesporu patří, které bychom se nejen neodvážili, ale ani nechtěli použít. (Zákazy vstupů do měst, omezená doba táboření před nimi ap.).
Abych byl poněkud konkrétnější, zmíním se v krátkosti o postavení Romů u nás. V době první republiky jsme, jakož je tomu i dnes, zásadně rozeznávali dvě skupiny Romů, usedlé a kočovné. Usedlí bydlili ve stejných domech jako ostatní obyvatelé - znal jsem několik těchto rodin v Novém Bydžově - a zcela se přizpůsobili neromskému okolí, neboť byli vzhledem k počtu obyvatelstva v nepatrné menšině. Pokud neměli běžná zaměstnání, živili se jako koňští handlíři. Nepamatuji u nás kováře, kotláře, košíkáře, cihláře (výrobce vepřovic - nepálených cihel); ti byli usedlí na Moravě. Známá byla např. komunita ve Strážnici, kde na konci první republikyměli dokonce svoje romské divadlo. Jmenovalo se „Cikánská omladina“. Jeho režisér František Kýr, který jako zázrakem přežil německé vraždění v koncentračních táborech, v nichž za druhé světové války zahynulo víc než 95 % českých a moravských Romů, žil ještě v polovině 80. let. Tímto brutálním německým zásahem s Romy vymizela i česká varianta romštiny a do našich „historických“ zemí v několika vlnách přicházeli Romové z východu, především ze Slovenska. Bylo to v době sovětské nadvlády, kdy jsme si byli, krom příslušníků strany, všichni rovni, kus jako kus, a vůbec se nehledělo na jazykové ani národnostní zvláštnosti. Práce s Romy se omezila na uzounkou vrstvu lidí, kteří se prakticky nemohli navenek prosadit. Pozvolna a zřídka začaly vycházet romské knihy - pohádky, básničky ap., pokud vím jen v češtině. Výjimkou byla Cikánská gramatika dr. Jiřího Lípy (označení Rom vešlo v užívání až v 70. letech - pozn.) z r. 1963, kterou bylo možno dostat na ministerstvu školství v Praze v Karmelitské ulici ve zvláštním oddělení, což bylo velmi těžké vypátrat. Do běžného prodeje se tato knížka vůbec nedostala. Dr. Lípa pak emigroval a romská otázka byla na delší dobu zatlačena opět do pozadí. Po r. 1989 zásluhou neúnavných pracovníků na poli romské kultury, ať Romů nebo Neromů, vznikla široká síť pracovníků, kteří se zabývají studiem Romů z nejrůznějších hledisek (dějiny, krásná literatura, výtvarné umění, hudba). Vycházejí knihy a časopisy, rozhlas zařazuje pravidelné romské pořady¹. Na rozdíl od předcházejícího období - před r. 1968 - většina publikací je dvojjazyčná, romsko-česká. Velkým problémem však zůstává skutečnost, že velká většina Romů se jen pozvolna začíná zajímat o vlastní kulturu. Na druhé straně musíme s politováním konstatovat, že dopouštíme, aby různé militantní skupiny Romy fyzicky napadaly, anebo necháme situaci vyhrotit, aniž ji zavčas řešíme, tak daleko, že chceme mezi oběma komunitami stavět „hradbu“, což mi připadá víc než ostudné.
K celému zamyšlení nad touto otázkou mě inspirovaly tři články v lužickosrbském tisku, na které jsem náhodou narazil nebo byl upozorněn. Dva jsou z Horní a jeden z Dolní Lužice. Zračí se v nich nezaujatý a v podstatě přátelský postoj Lužických Srbů k tomuto svéráznému národu. Dva z těchto článků se co do doby vzniku nedají datovat, jenom ten třetí uvádí přesně dobu i místo.
Začnu romskou pohádkou Neposlušná žena, otištěnou v katolickém kalendáři Krajan na r. 1934 (s. 78-79). Za nadpisem je poznámka autora článku M. N. (Michała Nawky?) - cyganska bajka pola wšěch cyganow znata. Vypravuje se v ní o jednom starém moudrém muži, který mnohým lidem pomáhal radou a kouzly, a byl tak mezi nimi velice vážený a oblíbený. Lidé dlouho přemýšleli, jak by se mu mohli za jeho dobrodiní odvděčit. Když ho tak viděli v jeho osamělosti - bez ženy a bez dětí, vypravili se za ním a navrhli mu, aby se oženil. Starý muž se chvíli zdráhal, ale pak přece jenom souhlasil. Zdůraznil však, že jeho žena nesmí nikdy nic učinit proti jeho vůli. Jakmile toto přání vyslovil, předstoupila před něj krásná dívka a pravila, že je za těchto podmínek připravena stát se jeho ženou. A tak se stalo. Starý moudrý muž se oženil a dlouhá léta žil spokojeně se svou ženou a dětmi, dále konal dobrodiní a těšil se, že svou moc a umění předá svým dětem. Let mu však přibývalo a jeho žena s velkými starostmi pozorovala, jak ke svým nemocným vstává stále s větší námahou. Jednou když se pozdě večer vrátil od nemocného, požádal svou ženu, aby ho vzbudila před východem slunce. Ona mu to slíbíla, ale když v určenou dobu přistoupila k jeho loži a slyšela, jak z hlubokého spánku těžce oddychuje, neměla sílu ho vyrušit. Řekla si, že ho nechá ještě několik okamžiků odpočívat, a sama se dala do práce v hospodářství; přitom však zapomněla na svůj slib. Když se slunce vyhouplo nad obzor, starý moudrý muž se vylekaně probudil a zoufale oznamoval své ženě, že touto neposlušností připravila jeho a své děti o veškerou moc; on že musí zemřít, ji že musí proměnit v jedovatou rostlinu, která bude mít tolik plodů, kolik měla dětí; svým dětem že bude sloužit a ony roznesou její plody do celého světa. Jen to dořekl, zmizel a jeho žena se v tu chvíli proměnila v durman (jakotawa), jehož plodům se říká „cyganske jabłučka“. Semena této jedovaté rostliny se rozletěla po celém světě; lidé se rostliny bojí, a vyhýbají se jí.
Druhá hornolužická zpráva o Romech je naopak velice konkrétní. Zachytil ji Arnošt Simon (1905-1974) v knize Powěsće ze stareho dobreho časa (Budyšin 1983, s. 73-75). Příběh nazval „Cyganski kwas we Łužicy“ a popisuje tuto událost se vší barvitostí a zvláštnostmi, tak jak se v polovině června r. 1923 nedaleko Biskopic udála. Na svatbu se sjelo asi 2000 Romů, kteří kromě poplatku městu za dovolení , že v jeho blízkosti smějí tábořit, byli svému okolí, ale především místním sedlákům prospěšní tím, že na tento významný den činili velké nákupy. Dopřávali nejen sobě, ale i svým koním, s nimiž se okázale projížděli po okolí a které tak předváděli zvědavému publiku. Obratné cikánky věštily, především mladým, budoucnost. Čím lepší byla předpověď, tím větší odměnu žádaly. Den svatby - 14. červen - hýřil nejskvostnějšími oděvy, bohatou hodovní tabulí a vybranou cikánskou hudbou. Slavilo se celý týden a na samém konci, než se společnost vydala dále do Durynska, uspořádali Romové koňský trh. Opatrní sedláci však Romům nedůvěřovali a sotva někdo koně koupil, ale v paměti a vyprávění zůstala tato ojedinělá událost dlouhá léta. (Historka se opírá o kronikářský zápis - pozn.)
I třetí pověst, tentokrát z Wjerbna z Dolní Lužice, se vztahuje ke kočovným Romům. (W. Měškank, Powěsći z našych jsow)
V dobách, kdy lidé ještě neměliz zápalky, a rozdělávání ohně bylo složité, přijeli do Wjerna Romové a utábořili se v blízkosti domu jedné staré selky. Ta se právě chystala k večeři, když zjistila, že jí v kamnech vyhaslo. Bezradně se dívala kolem, když tu náhle jí padl zrak na plápolající oheň blízko její chalupy. Romka s dvěma dětmi si tam cosi vařila. Selka nemeškala a požádala ji, aby jí dala žhavý uhlík, od něhož by si mohla v kamnech zapálit. Romka ochotně svolila. Selce se však zapálit nepodařilo. Opakovala pokus ještě několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Nakonec se nezdržela a Romce pravila, že ten její oheň je jistě začarovaný. Ta se smíchem prohlásila: „Jo, jo, to je cikánský oheň.“ Ráno Romové odjeli. Selka když se pak podívala do kamen, našla tam kousky ryzího zlata.
Vidíme, že i toto vyprávění je optimistické a že Romové v něm vystupují v kladné roli a že Lužičtí Srbové k nim měli přátelský vztah.
¹ Např. Romano džaniben (Romská věda) - čtvrtletník; Romano gendalos (Romské zrcadlo) - obrázkový barevný měsíčník; Rozhlasové vysílání Radiojournal Praha - pátek 20,05 - 20,30

Zdeněk Valenta

Studium sorabistiky v Lipsku

Již potřetí za sebou bylo umožněno zájemcům z bývalého východního bloku studovat sorabistiku v Lipsku. Zásluhu na tom měla především Nadace pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud), která poskytovala třem vybraným uchzečům měsíční stipendium v částce 1000, - DEM po dobu deseti měsíců. Tak mohli ve školním roce 1998/99 sorabistiku studovat tito stipendisté: z České republiky Marcel Lysoněk a Zdeněk Valenta, oba posluchači sorabistiky na Filozofické fakultě UK v Praze, a z Polské republiky Renata Bura, již absolventka bohemistiky krakovské univerzity, která byla v Lipsku na doktorandském studiu. Ve smlouvě o stipendiu, kterou zájemci uzavřeli s Nadací pro lužickosrbský národ, se zavázali, že po dopsání svých diplomových prací popřípadě práce doktorandské bude jeden exemplář zaslán Nadaci do Budyšína.
Po vyřízení nutných formalit na cizineckém a městském úřaděi na správě kolejí lipské univerzity jsme se konečně mohli ubytovat v proslulé lužickosrbské koleji Handrije Zejlera a v následujících dnech zapojit do přednášek a seminářů Institutu za sorabistiku v Lipsku. Sorabistiku lze studovat jako hlavní čili diplomový obor nebo jako vedlejší. Výuku v uplynulém školním roce vykonávali dr. Hync Rychtaŕ, dr. Christiana Piniekowa, Gretla Michałkowa a dr. habil. Tadeusz Lewaszkiewicz z Polska, který byl zároveň zastupujícím profesorem sorabistiky. To jsou lidé, kteří v Lipsku působili stále. Na výběrové přednášky dojížděli z Budyšína popřípadě z Chotěbuze vědečtí pracovníci Serbského institutu. Přednášky a semináře ze současného spisovného jazyka, fonetiky, gramatiky, cvičení z lexiky a překladatelská cvičení zajišťoval dr. Rychtaŕ. Literaturou se zabývala dr. Piniekowa. Gretla Michałkowa měla na starosti lužickosrbskou konverzaci a pedagogiku pro ty, kteří chtěli v budoucnu být učiteli na školách v Lužici. Tadeusz Lewaszkiewicz se zaobíral vývojem lužickosrbského jazyka a rozborem historických textů. S různými odvětvími folkloru nás seznamovali vědečtí pracovníci dojíždějící z Budyšína. Šlo o tyto osoby: dr. Černokoževa, dr. Kellerowa, dr. Elle, dr. Šatava a dr. Wałda. Doplňkové přednášky z literatury měl také ředitel Serbského institutu v Budyšíně prof. Dietrich Šołta. Vše o dolní lužické srbštině nám zprostřekovávala již legenda tohoto oboru Manfred Starosta z Chotěbuze.
Nyní k počtu a složení studentů. Kromě stipendistů, uvedených už v úvodu, studovalo sorabistiku ve školním roce 1998/99 také 13 Lužických Srbů (2 z Budyšína, 1 z Lipska, 1 ze Slepého a 9 z katolické Lužice) a 2 Němci (1 byl ze Žitavy a jeho předkové pocházeli z Njeswačidła a byli lužickosrbského původu). Od letního semestru se počet studujících sorabistiky rozrostl ještě o jednoho stipendistu, tím byl Richard Bígl z České republiky, taktéž posluchač sorabistiky na Filozofické fakultě UK v Praze, kterému stipendium poskytla Nadace Sokrates. Většina studentů byla ubytována v malé, ale zato útulné lužickosrbské koleji Handrije Zejlera na okraji Lipska ve čtvrti Dölitz. Z názvu čtvrti je patrné, kdo první dal dané části jméno. Kolej měla čtyři podlaží, na každém podlaží byla koupelna, záchod a kuchyň, vybavená dvěma sporáky a dvěma lednicemi. Navíc byla v přízemí ještě prádelna s automatickou pračkou. Na koleji bydlelo okolo 70 studentů, z toho přibližně třetinu tvořili Lužičtí Srbové. To je od roku 1990 počet největší. Tito Lužičtí Srbové nestudovali jen sorabistiku, ale také např. medicínu, český jazyk, práva, novinářství, historii atd. Na koleji také sídlí nejstarší studentský spolek v Německu „Sorabija“, který spravuje společenskou místnost s názvem Centrifuga, což je zařízení sloužící nejen k občerstvení, ale také k pořádání různých společensko-kulturních akcí, jako např. kermuška, ptači kwas, hodownička nebo setkání s některými lužickosrbskými spisovateli. Ze spolku „Sorabija“ jsem byl dost zklamán, jelikož je v něm víc Němců než Lužických Srbů, a spolek pomalu ztrácí svůj prvotní ráz.
Stipendisté lužickosrbské nadace ukončili v Lipsku studium kolokviem, na němž představili výsledky a postupy svých dosavadních prací. Renata Bura ve své doktorandské práci porovnává frazeologizmy v lužickosrbských, polských a českých biblích, Marcel Lysoněk vyhledává články o Lužických Srbech v časopisu Neues lausitzisches Magazin z 19. stol. a Zdeněk Valenta zpracovává v pozůstalosti A. Černého korespondenci s Lužickými Srby. Svědkem kolokvia byl celý Institut za sorabistiku včetně studentů a také čtyři zástupci již uvedené nadace. Od ní stipendisté dostali osvědčení o ročním studiu v Lipsku. S pobytem v Lipsku jsem byl vcelku spokojen. Na závěr bych chtěl poděkovat Nadaci pro lužickosrbský národ za udělovaná stipendia a dr. Hynci Rychtaŕovi nejen za jeho obětavou práci pro chod institutu, ale také za jeho připravenost a originalitu, s jakou vedl výuku.

Bohumil Malotín
Starosti v Dolní Lužici

Z více míst se ozývají protesty proti některým výrokům předsedy nedávno se ustavivší dolnolužické organizace „Ponaschemu“, wětošowského ewangelického faráře Klause Lischewského, který mimo jiné prosazuje, aby Srbové v Dolní Lužici byli označováni slovem „Wende“a nikoli Sorbe, o což ho, podle jeho tvrzení, farníci úpěnlivě prosí. Je zarážející, že si pan farář vybral tento již dávno vyřešený problém a urputně bojuje proti „větrným mlýnům“. Z dalšího textu jeho článku však vysvítá, že toto je jenom úvod a že jeho záměr je daleko hlubší, snaží se totiž zdiskreditovat stěžejní národní organizace v Dolní Lužici a postavit se do čela kulturněpolitického dění v této oblasti. A tak žehrá na Nowy Casnik, rozhlasové a televizní vysílání a svou kritikou neušetřil ani Domowinu, tedy organizaci pro obě Lužice. Všechny tyto organizace označuje jako spolupracovníky s komunisty, což má u venkovského obyvatelstva velkou odezvu, zvlášť prohlašuje-li to muž vážený a vzdělaný, za něhož je pan farář označován. Článek je „načasován“ těsně před volby do braniborského sněmu. Končí provoláním k voličům, že nadešel čas, aby si zvolili do svého čela skutečného obhájce a zástupce Wendů v Dolní Lužici. Článek je veden nenávistným a štvavým duchem, jak to známe z nedávné minulosti právě od těch, proti nimž pan farář bojuje.
Článek s podobiznou autora otiskl Märkischer Bote 7. srpna 1999.
Je zcela pochopitelné, že jeho obsah zvedl vlnu odporu mezi kulturními pracovníky v Dolní Lužici. Na jeho nehorázné výpady věcně odpověděli, na rozdíl od pana faráře, hned čtyři autoři. 18. srpna dr. Gunter Spieß ze Serbského institutu v Chotěbuzi, Horst Měškank z Chotěbuze a Klaus Rebelsky z Běłého Gózda (Schönwalde) u Lubina. O tři dny později svou kritickou poznámku uveřejňuje B. Pittkunings a 4. září i Wětošowan Manfred Lehman.
Nejobšírněji se vyslovuje dr. Spieß, který bod po bodu vysvětluje páně farářova nařčení.
1. Sorbe je totéž co Wende. Autor dále dokládá, že srbský vlastenec Arnošt Muka v některých případech označení „Wende“ používá a že v současné době nikdo žádného Srba nenutí, má-li si říkat Sorbe nebo Wende.
2. Autor článku se dále táže, zda v době DDR nemusela i evangelická církev dělat různé ústupky, aby se udržela „nad vodou“, a ptá se, co v téže době komunistického režimu evangelická církev pro zachování srbství v Dolní Lužici udělala, a dokládá, že až na vzácné výjimky, jako je superintendent Reinhard Richter, prakticky velmi málo, nebo zcela nic.
3. Nakonec se pozastavuje nad nařčením Domowiny z kolaborace s komunisty a zdůrazňuje, že Domowina vznikla již roku 1912, tedy před založením komunistické strany, a že její činnost byla a je zaměřena národně a kulturně (což bylo trnem v oku v první řadě německým fašistům, pozn.)
Horst Měškank uvádí, že právě tak, jako cizinci nazývají německý národ po svém (German, Aleman, Němc ap.), tak je tomu rovněž u Srbů, kteří se ve svém jazyku nazývají „Serbjo“ a kterým jiné národy říkají odlišně. Třeba my Češi - Lužičtí Srbové, zatímco slovo Wende pro ně používají Němci. (Nehledě na to, že toto označení má , především z doby hitlerismu hanlivý přídech, pozn.). V dalších bodech se ztotožňuje s dr. Spießem.
Klaus Rebelsky se odvolává na Meyers Konversations Lexikon, 6. vydání z roku 1908, který zdůrazňuje, že Lužičtí Srbové sami sebe nazývají Serbjo, z čehož pochází německé Sorben.
B. Pittkunings v témže listě z 21. srpna vytýká panu faráři Lischewskému neznalost srbských dějin, z čehož pramení jeho útočný článek, a doporučuje mu, aby se více staral o to, aby srbské děti v jeho farnosti se uměly srbsky pomodlit.
Manfred Lehman 4. září v stejných novinách panu faráři vytýká, že v průběhu 20 let svého farářování v této farnosti se nenaučil srbsky, aby svým farníkům mohl srbsky kázat, a místo toho se snaží vnést mezi ně rozkol.
Vidíme, že odpovědi v tomto německy psaném chotěbuzském listu (vychází dvakrát týdně, zdarma) jsou jasné a jednoznačné, a doufáme, že se setkají s podporou Srbů-Wendů v Dolní Lužici.
Na závěr jedna potěšitelná zpráva: „Amtblatt für Stadt Cottbus“ má i srbský název „Amtske łopjeno za město Chośebuz“. Má-li i srbsky psané články, se mi zjistit nepodařilo.

ZPRÁVY

Slovo pokladníka Milí čtenáři Česko-lužického věstníku, dovolte, abych Vás informoval o placení předplatného na rok 2000. Předplatné činí pro čtenáře z České republiky 100,- Kč, pro zahraniční čtenáře 180,- Kč (10,- DEM), členové Spolku česko-lužického zaplatí příspěvek ve výši 150,- Kč, který zahrnuje zasílání Česko-lužického věstníku. Při platbách používejte, prosím, těchto variabilních symbolů: 1 členský příspěvek 2 předplatné 3 dary 4 program slovanské solidarity 9 ostatní Peníze můžete zaslat složenkou, která je vložena do časopisu. Složenku podáte na kterékoliv poště (na přepážce Poštovní spořitelny). Na složence již bude předepsaný spec. symbol, který bude sloužit pro identifikaci plátce, proto toto číslo, prosím, nepřepisujte. Pokud budete potřebovat další složenku, rád Vám ji zašlu. Předplatné je možné poslat také bankovním převodem na nový účet Spolku česko-lužického u IPB (divize Poštovní spořitelna) č. 151855890/5100, KS je 558, VS jsou uvedeny výše. Na dosavadní účet u Universal banky již peníze neposílejte, tato banka ukončila svou činnost! Peníze, které dosud váznou na účtu u této banky, by v nejbližší době měly být převedeny na uvedený nový účet u IPB. Dalším možným způsobem úhrady předplatného je platba poštovní poukázkou typu „C“ (nebude zasílána) na adresu pokladníka, na složence uveďte, prosím, účel platby. Předplatné a členské příspěvky uhraďte laskavě nejpozději do konce měsíce února následujícího roku. Pokud máte připomínky k zasílání Věstníku, pokud chcete objednat Věstník svým známým, popřípadě máte-li jiné požadavky, kontaktujte se laskavě prostřednictvím e-mailu nebo telefonicky, adresa a telefon jsou uvedeny v záhlaví časopisu. Prosím Vás o tolerování případného zpoždění odpovědi, práci pokladníka vykonávám vedle svého zaměstnání a agenda spojená s mou funkcí ve Spolku česko-lužickém je někdy rozsáhlá. Děkuji za pochopení a přeji Vám klid a pohodu při čtení našeho časopisu. Petr Sikora, pokladník Z domova Rekonstrukce Lužického semináře dokončena Členové a příznivci Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea se setkali 28. září 1999 v Lužickém semináři v Praze na Malé Straně. Předseda PhDr. Zd. Boháč, CSc., je seznámil s nynějším stavem místností užívaných SdPL. Během prvního pololetí t. r. byly dokončeny úpravy přízemí. Podařilo se vysušit zdivo izolací základů průčelí budovy i přilehlé části z Míšeňské ulice, izolovat podlahu, položit parkety v přednáškové síni a v sousední místnosti nahradit shnilou podlahu novou krytinou. Práce si vyžádaly při přemisťování nábytku a knih velkého úsilí v souvislosti s postupnými úpravami jednotlivých místností. To všechno leželo na bedrech dr. Boháče. Přednášková síň je opět v plném lesku, kování dveří, starobylý lustr atd. uvedeny do původního stavu, na parketové podlaze rozprostřen nový koberec. SdPL nyní užívá vedle této síně, v níž je také řada skříní s Hórnikovou knihovnou, ještě sousední místnost, sloužící převážně jako depozitář dalších lužickosrbských a sorabistických knih. Knihy jsou srovnány, ale ještě nejsou zkatalogizovány. Lužický seminář je nyní majetkem Ústavu pro rozvoj vysokého školství (Ministerstvo školství, mládeže a tělesné výchovy ČR), díky jehož laskavosti smí SdPL uvedených dvou místností (předtím tří) užívat (samo SdPL podléhá Národnímu muzeu). Badatelé, kteří potřebují studovat knihy nebo rukopisy z Hórnikovy knihovny, se mohou o vhodné době s dr. Boháčem domluvit. Chtěli bychom však věřit, že budou v budoucnu určeny pevné hodiny a dny, kdy bude studovna přístupná zájemcům všem. Kromě této prohlídky obou obnovených místností se konala přednáška dr. Boháče o vývoji lužickosrbského knihovnictví v Praze. Přednášející se zmínil o J. X. Ticinovi, J. J. Hančkovi, J. B. Dlabačovi, J. Dobrovském, o nebezpečí, které hrozilo Lužickému semináři (a tím i jeho knihovně) v době rušení církevních zařízení za Josefa II. Soupis slavistických knih v Národním muzeu sestavil jeho knihovník V. Hanka. Později sepsal ředitel knihovny Národního muzea J. Volf (1878-1937) důležitou bibliografii Lužické oddělení v knihovně Národního muzea v Praze (Praha 1923). - V první polovině 19. stol. měl na chovance i ředitele Lužického semináře vliv osvícenec Bernard Bolzano (1781-1840), jehož knihovna se po jeho smrti dostala do Lužického semináře. Lužickosrbských knih přibývalo zejména po založení studentského spolku chovanců Serbowka r. 1846. Když r. 1922 míšeňský biskup Ch. Schreiber, vůči Lužickým Srbům nepříznivě naladěný (sám se označoval jako „katolski biskop a němski muž“), zrušil pražský Lužický seminář, přešla Bolzanova knihovna do Univerzitní knihovny, a sorabika (i s rukopisnými Serbowkami) zůstala jako Hórnikova knihovna v Lužickém semináři, kde dále bydlili lužickosrbští studenti (všech oborů). Její bibliografii sestavil Vladimír Zmeškal (Hórnikova lužická knihovna v Praze . - Nákladem Československo-lužického spolku „Adolf Černý“ v Praze, 1931, 193 s.). Za okupace odvezli Němci knihovnu do Budyšína, po válce byla její větší část do Lužického semináře vrácena. - V přítomné době je v Praze vedle Hórnikovy knihovny lužickosrbskými knihami dost dobče zásobena knihovna Národního muzea (zejména staršími) a Slovanská knihovna v Klementinu (má i některé rukopisy, zejména dopisy). J-a Památku novináře a lužickosrbského spisovatele Jurije Wićaze při příležitosti stého výroči jeho narození uctili členové a příznivci Spolku česko-lužického a další přátelé Lužickkých Srbů u hrobu na Olšanech 16. 10. 1999. Pořad zahájila univ. prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc., písní Za Kamjencom za horami (za varhanního doprovodu Ladislava Vrchoty ml.), kterou už před čtvrtstoletím zpívala na Wićazově pohřbu. Osobní vzpomínky přednesl zástupce Domowiny a Maćice Serbské Jurij Łušćanski. Další projevy byly věnovány rukopisům zesnulého. Úryvek (ve svém překladu) z Wićazovy knihy Z Kamjenskim nosom přečetla Mgr. Zuzana Sklenářová. Wićazův dopis poslaný z Istanbulu Státní radě Republiky československé do Londýna 14. 4. 1942 přečetl Radek Mikula. Dále zazněla část dopisu (otiskla ho Vladimíra Zmeškalová v Serbské protyce 1999 na s. 67-68) poslaného z Paříže 5. 2. 1947 Vladimíru Zmeškalovi, z něhož je patrné Wićazovo úsilí pomáhat lužickosrbskému národu i v době mírových jednání po válce, jakož i rozčarování z jejich průběhu. Snahu o Wićazovo přestěhování do Budyšína a o jeho spolupráci se srbskou Lužicí nám připomněly Wićazovy (dosud nepublikované) dopisy dr. Janu Cyžovi z 7. 2. 1957 a 23. 11. 1959. Přednesla je v originále redaktorka Rozhladu Jěwa-Marja Čornakec. Shromáždění bylo zakončeno lužickosrbskou hymnou. Z Lužice se pietní slavnosti zúčastnili Jěwa-Marja Čornakec, Jurij Łušćanski, Torsten Mak, Mgr. Timo Meškank a Jurij Nuk. Ti také položili na hrob kytici s lužickosrbskou trikolorou. Účastníci se pak prošli po Olšanských hřbitovech. Navštívili pohřebiště bojovníků padlých v bojích za osvobození Československé republiky, zejména Prahy v r. 1945, a dále se zastavili u hrobů význačných osobností československého kulturního a veřejného života, obzvlášť těch, kteří jsou významní i pro Lužické Srby (Vladimír Zmeškal, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, zakladatelé Sokola Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš, Karel Jaromír Erben; pro pozdní dobu a sychravé počasí už nebylo možno navštívit hrob Josefa Jungmanna, Františka Ladislava Čelakovského, Václava Klimenta Klicpery, Karla Havlíčka Borovského, Matěje Václava Krameria atd. Wićazova výročí si všimly i české noviny: Halo noviny otiskly 15. října článek univ. prof. PhDr. J. Vrchotové-Pátové, CSC., „Jurij Wićaz - novinář, spisovatel, překladatel“; Národní osvobození uveřejnilo stať Richarda Bígla (s pisatelovým překladem delšího úryvku z Wićazovy knihy Z Kamjenskim nosom). J-a Premiéra nové lužickosrbské pohádky Łučlany Pětr se konala 18. 9. 1999 v Chrósćicích.Všichni účastníci (režisér Fabian Kaulfürst, herci, malíři kulis i techničtí pracovníci) jsou ochotníci. Př 17. 9. 1999 Němsko-serbske ludowe dźiwadło (NSLDź) v Budyšíně nastudovalo lužickosrbsky v režii Claudie Nowotné Hru Carla Goldoniho Mirandolina. Premiéra se konala 19. 9. 1999 v Hasłowě v Bizoldově hostinci. SN 17. 9. 1999 Obec Hory na Wojerecku si váží tradic, pečuje o stará sroubená stavení ve vsi i o jejich vnitřní zařízení. Rodina Patokových (Patokec swójba) na svém statku obnovila do původního stavu rozpadavájící se starou stodolu, dala ji pokrýt rákosím (místo původních došek). Vystavují v ní staré nářadí, chomouty a jiné příslušenství pro koně. Také rodina Zschieschangů (Zschieschang < z lužickodrbského Křižank) ochotně ukáže návštěvníkům o sobotách a nedělích svou lužickosrbskou selskou světnici s obšírnou sbírkou součástí wojereckého lidového oděvu, nářadí ke zpracování lnu, pečení chleba a některé umělecké předměty. SN 10. 9. 1999 Z Dolní Lužice Již v sedmém pokračování můžeme sledovat zážitky Horsta Adama, redaktora Nowého Casnika, ze Lvova, který v červenu navštívil. Jeho barvité líčení nás provádí městem a kontaktuje s jeho obyvateli, tak jak se s nimi postupně setkává. Samozřejmě nemohla chybět návštěva lvovské univerzity Ivana Franka, kde 13 posluchaček studuje srbštinu. Je pochopitelné, že velkou zásluhu na tom má profesor V. A. Motornyj, vedoucí katedry slovanských jazyků a známý přítel Lužických Srbů, který redaktora Adama seznámil s postupem a nároky při výuce lužické srbštině: „Kdo si vybere lužickou srbštinu jako druhý nebo třetí jazyk,“ vysvětluje prof. Motornyj, „musí se s ní zaobítrat ve 4. a 5. ročníku. Studuje jazyk, historii, literaturu a národopis; ve 4. ročníku mají 120 hodin praktické výuky jazyka, zatímco v posledním, 5. ročníku je plánováno 70 hodin. K tomu pak náleží ještě přednášky, semináře aj.“ Prof. Motornyj má v tomto oboru dvě spolupracovnice - Oxanu Lazorovou (Lazor) a Světlanu Adamenkovou (Adamenko), z nichž první vyučuje národopis i kulturu a druhá jazyk, především horní srbštinu. Zároveň obě vyučující se věnují bohaté publikační činnosti. Styky lvovské univerzity s budyšínskými kulturními organizacemi jsou čilé. Na dotaz redaktora Adama, co by chtěl prof. Motornyj ve stycích s Lužicí zlepšit, po chvilce přemýšlení říká, že by potřeboval více knih a časopisů a v neposlední řadě videokazety, které běží v televizi, „aby slyšeli originální dolní srbštinu“. NC35 Chotěbuzské dolnosrbské gymnázium má poprvé více než 500 studentů. Již popáté předvedli hochozští ochotníci Kochovu hru Jagaŕ Bagola. Tentokrát to bylo v Horní Lužici na Hejduškově dvoře v Hórkách. Dolní Lužice ožila na sklonku prázdnin lidovými zvyky „łapanje“ a „zabijanje kokota“, jakož i „karowanje žabow“, což je na rozdíl od dvou předchozích zvyků věc výlučně dívek. NC36 Dolnosrbský kronikář Siegfried Ramot z Wjerbna byl za svou záslužnou práci oceněn vysokým vyznamenáním, které mu na doporučení ministerského předsedy Braniborska dr. M. Stolpeho odevzdal krajský rada D. Friese. Z různých částí Lužice se ozývají kritické hlasy proti vystoupení farářeKlause Lischewského, o němž se zmiňujeme podrobněji na jiném místě. Nejen v Chotěbuzi, ale i v dalších obcích Dolní Lužice si váží své historie a shromažďují památky po předcích. Muzeum v Dešanku je toho výmluvným dokladem. Příkladným snažením Eriky Janowé a dalších kulturních pracovníků vzniklo muzeum v Dešně již v roce 1983 a v dnešní době v rozšířené formě vítá ročně kolem 5000 návštěvníků. Další zajímavostí Dešna jsou srbské nápisy v místním kostele, které jsou v Dolní Lužici dnes velmi vzácné. Rozšířené vydání tohoto čísla Nowého Casnika je věnováno převážně Dešnu, které letos slaví 500 let své historie. NC37 (Sestavil B. Malotín)

Nové knihy a časopisy

Sborník „Bezděz“ - informátor o Lužických Srbech
Časopis Bezděz, vydávaný dnes historickými a vlastivědnými spolky Českolipska (Vlastivědný spolek, Státní okresní archiv, Okresní vlastivědné muzeum Česká Lípa) přináší v letošním ročníku článek dr. Ladislava Smejkala, pracovníka českolipského muzea, který pojednává o lužickém oddělení muzea v České Lípě, u jehož zrodu stál Josef Maštálko, pedagog, organizátor vlastivědného bádání, budovatel hraničářského muzea a v neposlední řadě obětavý spolupracovník Společnosti přátel Lužice. S osobou a prací Josefa Maštálka nás autor tohoto článku seznámil již dříve, v předcházejících ročnících tohoto sborníku. Nyní se obrací výlučně k Maštálkově činnosti směřující k seznámení veřejnosti s Lužickými Srby a k jejich podpoře. Kromě podpory přímé, pořádání prázdninových táborů pro lužickosrbské děti v průběhu 1. světové války v Bělé pod Bezdězem, věnoval se Josef Maštálko na stránkách časopisu Bezděz seznamování veřejnosti s Lužickými Srby. Otiskoval články česko-lužických pracovníků a články Lužických Srbů včetně ukázky hornolužického textu Handrije Zejlera. Opakovaně se jako autoři článků objevují jména Josefa Páty, Vladimíra Zmeškala, ale i místních kulturních pracovníků. V jednom takovém článku („Lužickosrbský kurz v České Lípě“) popisuje Emil Kleprlík, ředitel české školy v České Lípě, dvoudenní setkání učitelů v říjnu 1930. Tuto zprávu otiskuje 1. číslo nově vydávaného časopisu, který v době 1. republiky měl podtitul: Přehled kulturních a přírodních poměrů severních Čech a Lužice. Stal se tak třetím časopisem v Čechách, který věnoval soustavnou pozornost Lužici.
Další Maštálkova snaha směřovala k vybudování lužickosrbského oddělení v českolipském muzeu. Původních 40 knižních titulů pomohla rozhojnit o 122 dalších Společnost přátel Lužice a složitou cestou prostřednictvím faráře Michala Rába (Raab), Lužického Srba, působícího v Bořejově u Doks, a českého menšinového učitele z Fukova, nejsevernější obce v Čechách (v 50. letech srovnané se zemí), Macha po nemalých obtížích získat 3 lužickosrbské kroje (patrně katolické - pozn.) a již tehdy německými fašisty zakázaný lužickosrbský prapor. A tak se stalo České muzeum pro kraj Českolipský, otevřené 24. května 1936 za přítomnosti široké kulturní veřejnosti v Zákupech, prvním menšinovým muzeem, které mělo lužickosrbské oddělení.
Časopis Bezděz, zakázaný nacisty, začal vycházet po válce, byl však záhy zase zakázán, tentokrát komunisty; k jeho obnově došlo opět v r. 1990. Věren tradici, informuje čtenáře i dnes o dění v Lužici, kterýmžto tématům se věnuje především dr. Ladislav Smejkal. Svědčí o tom i článek „Lužické oddělení českého muzea v České Lípě“ (Bezděz 1999, 8, s. 151-156), o němž referuji.

B. Malotín

Jan Kilian. Zestajała Trudla Malinkowa. - LND Budyšin 1999, 62 s., cena 5,80 hr.
Jako 43. svazek knihovničky Serbska poezija vycházejí vybrané básně J. Kiliana (1811 Delany pola Rachlowa - 1884 Serbin v Texasu). Básník byl evangelickým duchovním v Bukecích, Kotecích, člen Hornolužické učené společnosti (Hornjołužiske towarstwo wědomosćow; od r. 1841) a Matice lužickosrbské (od r. 1847). Usiloval o oddělení luterských Lužických Srbů od sjednocené (tj. spojené luterské a reformované) církve, která byla státní církví v sousedním Prusku. V r. 1848 se stal farářem staroluterských farností Wukrančicy a Klětno. Psal duchovní písně do časopisů, vydal jedinou knížku básní Spěwarske wjesele (1846, 1858, 1881 v Budyšíně). R. 1854 se vystěhoval s 600 Lužickými Srby do Texasu a založil tam následujícího roku obec Serbin. Tam je dosud jeho hrob.
Kilian stojí nekompromisně na náboženském stanovisku. Nenavazuje na lidovou poezii, ale na poezii nábožnou (žalmy, hymny a ódy, vzorem jsou mu staleté básnické tradice počínaje církevními otci, přes Luthera k soudobým duchovním písním). Je pěvcem luterského probuzení v 19. stol., spojujícího v sobě pietizmus a ortodoxnost 18. stol. Kritickým okem a ostrým slovem se vypořádává s přítomností. V nejlepších básních přesvědčuje silnými obrazy a dobrým jazykem. Se silou a výrazovou pružností se Kilianova slova mohou měřit až básně Ćišinského. Ideově odrážejí pochybnosti, rozervanost, poznání vlastní nicotnosti a touhu po věčné vlasti. Básník se cítí osamocen mezi lužickosrbskými vzdělanci.
Knížka obsahuje 22 původní a 8 přeložených básní. Všechny mají pevnou strofickou formu a jsou většinou rozsáhlé (15 strof není výjimka). Životopis Kilianův a pronikavý rozbor (z něhož zde čerpám) jeho tvorby napsala T. Malinkowa.
Jako ukázku otiskujeme strofy 1, 2, 3, 8, 9 z Kilianova Psalmu Cionskich jatych (SP 43, s. 15-17) o 9 strofách s asonancemi schematu aaBccB (malým písmenem označuji rým mužský, velkým rým ženský). Toto schéma je v celé básni naprosto pravidelné. Vydavatel uvádí tuto báseň v souvislost s žalmem 126. Aby se čtenář přesvědčil, jak básník rozvíjí biblické téma, otiskujeme (na s. 71 tohoto čísla ČLV) i verše 1, 2, 5, 6 z žalmu 126 ve znění lužickosrbském (Swjate Pismo Stareho Zakonja, kniha psalmow, LND Budyšin 1968, s. 215-216) i českém (Bible kralická, Praha 1903, s. 568-569).

J-a

Daniel Hevier, Krajina Agord. - LND Budyšin 1999. Knížku slovenského spisovatzele, určenou mládeži a varující před užíváním drog (Agord = pozpátku čtené slovo droga), přeložila Měrana Cušcyna a Marja Krawcec. Knížka je určena pro žáky 7. - 8. tříd, popřípadě i 5. a 6. ročníku.

Př. 10. 9. 1999.

Wola Serbow rozsudna. V tomto článku odpovídá předsedkyně SŠT (Serbske šulske towarstwo) a ředitelka LND na otázky vedoucího redaktora Serbských Nowin B. Dyrlicha, co činit, aby se zabránilo neblahému vývoji v jazykové a národní výchově. (V letošním školním roce totiž poprvé nebyla ve třech lužickosrbských základních školách v prvním ročníku otevřena lužickosrbská třída, ale jen skupinka.) Ludmila Budarjowa poukazuje na to, že všichni rodiče a prarodiče nemluví s dětmi a vnoučaty lužickosrbsky, zejména když je v rodině jeden z partnerů jednojazyčný, německý. Ve vícejazyčné Evropě proti tomu je v národnostně smíšených rodinách samozřejmé, že každý mluví s dítětem svou mateřštinou. Mnozí Lužičtí Srbové to bohužel nečiní záměrně. Proto je příliš málo žáků do tříd A. Dále je nutno všude, kde je to možné , vědomě mluvit lužickosrbsky (např. na vsích u pekaře, v obchodech , na obecním úřadě ap.). Ve veřejných úřadech, v institucích a před soudem to dokonce zaručuje zákon. Zapotřebí jsou ovšem i sociálněekonomická opatření podporující v Lužici uvědomělé užívání lužické srbštiny. Nynější model lužickosrbských škol se tříami A (vyučovacím jazykem je lužická srbština, němčina je jeden z předmětů) a B (vyučovacím jazykem je němčina, lužická srbština je nepovinný předmět) už vlastně neodopovídá moderní době. Už děti předškolního věku se mohou naučit lužické srbština i němčině. Absolventi tříd A jsou průměrně výkonnější než žáci z jednojazyčných tříd. Mají proto i vyhlídky na lepší pracovní místo. Učitelé upozorňovali na schůzích SŠT aj. na konkrétní pokles počtu žáků tříd A a na hrozící nebezpečí, že lužickosrbské školy budou zrušeny. Budoucnost živého lužickosrbského jazyka závisí na celonárodní odpovědnosti. Proto nikdo nemůže tvrdit, že ho nezajímá, jak dlouho bude sám nebo ve své rodině mluvit lužickosrbsky. Odpovědný za budoucnost Lužických Srbů je ovšem i stát, ale jen v tom případě, že Srbové sami chtějí svou národnost udržet. Je však potěšitelné, že zájem o lužickou srbštinu poznenáhlu roste (kurzy ap.).

SN 3. 9. 1999

B. Krawc, Ze serbskich honow. V roce 1899, tedy právě před sto lety, vydal A. Huhle v Drážďanech raný opus B. Krawce - klavírní cyklus Ze serbsich honow s názvy jednotlivých skladeb Reja, Rozmołwa, Bobak, Spominanje, Rano w poli, Zbožowny Jank, W čołmje, W nocy swj. Jana. Ačkoliv Krawcovi učitelé Schulze-Beuten a Felix Dreasecke neměli českou a slovanskou hudbu v oblibě, mladý skladatel psal svůj klavírní cyklus pod vlivem B. Smetany, jehož zbožňoval. Věnoval ho Ignacy Janu Paderewskému (1860-1941), slanému polskému klavíristovi, skladateli a vlastenci (v r. 1919 ministerskému předsedovi a ministru zahraničních věcí).

Jana Nováková

Margita Heinrichowa, Ta wońkotata nazyma (Voňavý podzim), sestavil Beno Pětška, 107 stran, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšín 1997.
Jedno z mála knižních děl dolnolužickosrbské prózy posledních let shrnuje povídky a rozhlasové příspěvky autorky z Chotěbuze - Žylowka. V úvodu ke sbírce vyzdvihuje Jutta Kaiserowa její výborné jazykové znalosti přinesené již z domova a posléze rozšířené na Lužickosrbské lidové universitě. Psát začala M. Heinrichowa, tehdy ještě Krawcojc, počátkem padesátých let pracujíc pro lužickosrbské vysílání postupimského rozhlasu. Později přispívala též do dolnolužického kalendáře Pratyja. Jiná životopisná data předmluva neposkytuje, což by bylo jistě užitečnější, než rada milému čtenáři, že může číst povídky na přeskáčku, neboť každá „má své vybrané téma, svůj začátek a svůj konec“.
Dvacet dvě sebraná dílka jsou povídky, následují dva poučné i zábavné rozhovory pro rozhlasové posluchače, závěrečná promluva stojí na pomezí obou. Nejstarší dva texty jsou datovány rokem 1976, tři nejmladší rokem vydání. Děj všech se výslovně, nebo jak možno usoudit ze souvislostí, odehrává v Lužici, W nowembrje do śopłego Baku, jak název napovídá, v někdejší šestině světa. Patnáct vyprávění je více či méně autobiografických, ze zbývajících deseti už přímá souvislost s autorčiným životem nevyplývá. Většina dílek je otištěna na jedné až třech stranách, nejdelší na čtrnácti.
Prvních pět povídek se opírá o autorčiny zážitky z mladých let: Chtěla si hrát se
zabaveným balónem, ale při jeho vyjímání z vysoké skříně rozbila baňku od lampy. Matka jí nařezala a zavřela ji do komory. Bůh se nad ní nesmiloval, ačkoliv se denně modlila (Jak jsem začala pochybovat o Boží všehomoucnosti, 1997). Když s matkou převážela dvě větší selata, byla nespravedlivě potrestána za to, že se čuníci rozutekli (Můj soukromý cirkus, 1984). Matka byla ve městě, osmileté děvče pozvalo ke stolu ženu z pracovního tábora. - Struktura třetí povídky již není tak prostá. Vzpomínku na válečný příběh vzbudila návštěva tříleté vnučky a její stolování: „Smíchá hřiby s kaší, přesouvá ze strany na stranu, šťourá lžící sem a tam a přitom mi vypráví, jak krásně bylo v lese, když jsme ty houby hledaly. Nakonec odstrčí talíř na stranu a chňapne po misce s pudingem. Jaký zázrak! Tady není třeba žádného kázání ani nucení, to se mlsá samo od sebe. Spokojeně si oddechne a ukáže mi prázdnou misku, pyšná na to, že všechno snědla. Co zbylo na talíři, prý mohu dát kočkám a psovi.“ (s. 13) Líčení malého upovídaného mlsouna jistě osloví většinu čtenářů. Třebaže motiv sám o sobě není originální, Heinrichowa jej nenásilně využila k vytvoření působivého protikladu šťastné přítomnosti a nešťastné minulosti (Oběd s neznámou Slovankou, 1983). Povídka Dneska je oblečena (1978) vzbuzuje úsměv nad pruderií Měrćina Nowaka-Njechorńského. Jak jsem se učila v lužickosrbském kursu (1989) nás přivádí do roku 1950, na Srbskou lidovou universitu v hornolužickém Chróstě, kde spisovatelka před šestitýdenním kursem dolní srbštiny prošla dvěma hornosrbskými. Hned první den se nevyhnula slovesu rěkać, zrádně podobnému dolnosrbskému rikaś. Tím, že se čtenářovu bodrému smíchu vystavuje sama autorka, nabývá humorné vyvrcholení ještě větší intenzity. Hlavní postavou poslední třetiny povídky je dobrý a vlastenecký učitel Karel Jordan. Autorka vyslovuje přání, aby na něj srbský lid často vzpomínal, nejvyšší poctou by mu byly srbská řeč a píseň.
Chvalebným charakterem se vyznačují ještě tři celé povídky. Teta Lízinka (1976) je vzpomínkou na dobrotivou vesnickou ženu. Odstavec za odstavcem se nám představují její vychovatelské schopnosti a s ní spojené sladké vzpomínky na spisovatelčino dětství. Teprve před závěrečným výčtem všech ctností, jež dala teta dítkám na cestu životem, je chvalopis oživen konfliktem s matkou, která zřejmě na rozdíl od tety Elišky nikdy neváhala malé Margitě našćokaś. Životu pomáhat na svět (1985) je poctou porodní bábě z Gor. Kniha však neuvádí, že povídka byla otištěna již v antologii Dejm hyšći bomki sajźaś (LND 1985), což vede k domněnce, že i jiná starší dílka nejsou uveřejněna po prvé, a tím by se vydavatel rozhodně neměl tajit. Wylem Šybaŕ - dirigent velkého orchestru barev (1976) je vyznáním obdivu nejvěrnějšímu příteli autorčiny rodiny. Teprve poznání jeho obrazů lužické domoviny umožnilo Heinrichowé plně pochopit dílo Maxe Švabinského. Ztvárněním naprosto kladných postav se autorka vystavuje podezření, že neodhalila odvrácených povahových stránek vlastních i sebelepšímu člověku. Výsledkem je snížená čtenářova pozornost. U řečených, jinak zajímavých povídek je to ještě umocněno tím, že jsou v knize soustředěny do jednoho místa.
V povídce Na houbách (1981) opěvuje Heinrichowa půvab a bohatství lesa. „Hbitě všechno nanést do auta a pak ven z města, zlatému slunci vstříc. »Kam teď ...?« ptá se můj zeť. Rogeńc jsme přejeli, nuže dále na Baršć. Lidičky, všude na krajích lesů i u keřů stojí auta.“ (s. 23) Rodince se nakonec poštěstí najít to pravé místo. „Okolo mě to švitoří a trylkuje. Listím a jehličím se prodírají sluneční paprsky, dlouhé pavučiny se rozprostírají v kvetoucím vřesu a kapky ranní rosy se v nich blyští jako drahocenné perly nebo démanty. Jaká krása, toto ráno v letním lese - a to čisté povětří! Žádný puch smradlavých aut, žádné hučení a hlučení!“ Přiznám se, že bych od spisovatelky čekal více ekologického sebezpytování.
Oblíbeným námětem je zvíře v péči člověka. Ve vesnici u Baršće chtěli prodat zlou kozu na porážku. Jakmile se to autorčin manžel - umělec z města - dozvěděl, nabídl za ni sto marek. Nešťastná Heinrichowa ji odvezla ke svému otci. Jednou při zvědavém vyhlížení z okna koza uklouzla, zlomila si nohu a to byl její konec. Muž pak z hlíny uhnětl a vypálil nové zvíře, sloužící jako květináč (Zvědavá Antonie, 1983). Syn Henry pracoval jako ošetřovatel zvířat v chotěbuzské zoo. Jednou přinesl domů nemocnou pouštní kozu (Esmeralda se všemi dobře vycházela, 1978), podruhé se starali o opuštěné kavčí mládě (Ema musí mít svobodu, 1979). Autorka zde opět užívá vzpomínkového přechodu k hlavnímu ději.
Devět humoristických vyprávění z venkova má nejrůznější náměty: šetrnost při výkrmu (Uhynulý vepř, 1991, výborné), zamilovaný pes (Láska může překonat všechno, 1997), neúspěšné podnikání (Dědo, jdi pro sekeru!, 1997), dožívání čerstvě zabitých ryb (Čertovští líni, 1981, poněkud dětinské), opilectví (Pálenka je válenka, 1979, dva příběhy), evangelíkova návštěva katolické mše (Dominus vobiscum!?, 1979, jazyková hříčka), ztráta vědomí lékaře první pomoci (Raději spěchej pomalu, 1985), rozkrádání družstevního majetku (Těžká svačina, 1985), vášnivá hra na trubku (S trumpetou do pece, 1984). Výrazná a vtipná pointa většiny povídek zřetelně ukazuje na silnější stránky spisovatelského umění M. Heinrichowé.
Opačným případem je V listopadu do teplého Baku (1987). Popis zážitků ze zájezdu po sovětském Zakavkazí připomíná cestovní přílohu sobotních novin, kde by navíc článek nemohl být tak rozvláčný. A přece dochází k neočekávanému vytržení z jednotvárného vnímání textu. Věta, v době napsání často chápaná jako povinná, promlouvá k současníkovi opět s hořkou naléhavostí: „A když vidíš, jaké úsilí bylo nutno, nežli se člověk stal tím, čím dnes je, musí být náš jediný cíl zabránit nové válce.“ (s. 78)
Závěr sbírky vyplňují rozhlasové hovory. Christa Elina a M. Heinrichowa rozmlouvají o problémech Srbů v Dolní Lužici (Mája a Líza lužickosrbském rádiu, 1990) i o radostech a starostech venkovských obyvatel (Mája a Líza na lapání a zabíjení kohouta v Janšojcích, 1991). Na straně 99 - 100 se ozývá strach z vymření srbské řeči a její dojemná obhajoba: „‚...ti z Austrálie [potomci vystěhovalců - pozn. rec.], ti se sem vracejí, pátrají po všem srbském a chtějí knihy, aby se mohli znovu naučit jazyku.‘ - ‚A já jsem se tuze divila, když dokonce mnozí profesoři ze saarladské university se již také hodně naučili.‘ - ‚A v Hamburku také chtějí, jak jsem se dověděla, a v Praze se učí srbskému jazyku na veliké Karlově universitě.‘“ Ačkoliv je v podtitulu Pestrého, voňavého podzima (1992) uvedeno, že jde o rozhlasové vysílání, nic to nemění na tom, že prosté otištění zvukové chvály babího léta a vzpomínek na dětství nebylo vhodné. Bílá mezera za uvedením zpěváka hudbu nenahradí, pouze naruší rozjímavou náladu. Bylo by stačilo upravit několik vět. Zato přetištění lyrické básně Miny Witkojc je oprávněné.
Graficky výtečně provedenou publikaci doprovází šest maleb a tři kresby Wylema Šybaŕa. Pravopisná chyba je na straně jedenácté: mama jo šła za łojom, správně za wojom (lůj × oje, oj, voj). Jazyk Heinrichové je tu lidově jadrný, tu literární. Jeho bohatost je hodna uznání, zvláště když si uvědomíme, že ač rodný, není mateřský. Narozdíl od báby a pratety s ní už rodiče srbsky nehovořili (s. 18, 99).

R. Bígl

Osobní zprávy

Zemřel Alojzy Stanisław Matyniak

Přední polský sorabista, zaměřený na literární dějiny a kulturu vůbec, doktor historických věd A. S. Matyniak zemřel v Lodži 26. července 1999 ve věku 78 let. Zesnulý od dob svého studia na univerzitě v Poznani všestranně propagoval Lužické Srby. Proto založil a vedl spolek Prołuż, což bylo v době války a po ní nebezpečné. (Podrobněji o tom viz Zeszyty Łużyckie 26, 1999, s. 43-65.). Zprvu pracoval v Polské akademii věd, potom přednášel dějiny a kulturu západních Slovanů a sorabistiku na univerzitě v Lodži. Vedl sorabistické semináře, kurzy, přednášel. O Lužických Srbech informoval i širokou polskou veřejnost, pořádal prázdninové tábory pro lužickosrbské děti, získával další zájemce. Vícekrát se zúčastnil prázdninových sorabistických kurzů v Budyšíně a byl hrdý na to, že patří k jejich nejčastějším a nejstarším účastníkům. Několikrát pobýval studijně v naší zemi, psal i o česko-lužickosrbských stycích. Po převratě se zúčastnil také sorabistického sympozia v Lužickém semináři. - Rozsáhlá je vědecká činnost A. S. Matyniaka. Bibliografie jeho sorabistických prací čítá přes 50 položek. Nejobšírnější z nich jsou Polsko-łużyckie stosunki kulturalne do Wiosny Ludów. - Wrocław-Warszawa-Kraków 1970, 151 s., 20 s. obrázků. A. S. Matyniak zanechal výraznou stopu v sorabistice. Čest jeho památce.

J-a

Před 300 lety se narodil, lužickosrbský polyglot Jan Gelanski (3. 11. 1699 - 9. 2. 1767)

J. Gelanski pocházel z domkářské rodiny v Hnašecích, do školy chodil jen pět let, pak pracoval jako zemědělský dělník, přestěhoval se do Hodźije a později se stal vrchnostenským cestářem. Samostatně se z mluvnic a jiných knih naučil aktivně 10 jazykům, pasivně ovládal dalších 28. Jeho pozoruhodné jazykové nadání zdědila i jeho dcera Hana Marja.

J-a

Dokument

(Viz ČLV 1999, s. 68-69)

Archiv MZV Státní Radě Republiky Československé. Londýn. Jako účastník lužickosrbského národního hnutí 1918/19, jehož konečným cílem bylo připojení Lužice k Republice Československé, a jako rodilý Lužičan žádám tímto Státní Radu, aby se zabývala otázkou lužickou, aby bylo možné dokončiti to, co nebylo lze uskutečniti na poslední mírové konferenci. V příloze přikládám memorandum o Lužici. Mezi otázkami, které se týkaly Německa, avšak nebyly řešeny poslední mírovou konferencí, byla také otázka lužická, na kterou mírovou konferenci upozornil tehdejší zahraniční ministr Dr. E. Beneš dne 5. února 1919. Žádal, aby konference učinila opatření, aby lužickým Srbům byla zajištěna národní existence. V mírové smlouvě s Německem však nebylo zmínky o Lužičanech až na to, že v jednom článku se praví, že spojenci očekávají, že Německo bude zacházeti se svými národními menšinami stejně jako se bude zacházeti s německými menšinami ve státech, kterým ustanovení o ochraně zejména německých menšin byla smluvně uložena. Ve výmarské ústavě byl článek 113 pravící, že národním menšinám v Německu se zaručuje nerušený život národní a kulturní. Tento článek však s německé strany celkem nebyl uplatněn. Německá porážka 1918 přispěla velmi ke vzrůstu národního uvědomění lužických Srbů. Kulturní život doznal až do příchodu nacismu pozoruhodného rozpětí, národní uvědomění bylo podpořeno zejména zakládáním celé řady sokolských jednot, k čemuž dal podnět pražský všesokolský slet 1920, častými hromadnými zájezdy lužických spolků do ČSR, kde každoročně byly uspořádány také dětské prázdninové kolonie lužické. Hospodářsky Lužičané začali se organisovati zakládáním hospodářských družstev a zejména založením bankovního ústavu „Serbska Ludowa Banka“ v Budyšíně s několika venkovskými odbočkami, což bylo umožněno přispěním pražské Úvěrní banky. Tento utěšený vývoj národního života byl přerušen 1933, kdy nacismus začal ničiti postupně všechny lužické kulturní instituce, počínaje sokolskými jednotami, které se Němcům zdály býti nejnebezpečnějšími. Avšak nepodařilo se jim úplně potlačiti národní uvědomění, ač od konce 1937, kdy uzavřením ústředního lužicko-srbského knihkupectví a tiskátny v Budyšíně byla národnímu ruchu zasazena těžká rána a kulturní život takřka podvázán. Lužický kulturní pracovník a malíř M. Nowak vydal koncem 1937 zajímavý cestopis po Lužici „Pućowanje po Serbach“, ve kterém tento jinak dosti pesimisticky založený autor zjistil silné národní uvědomění selského a dělnického lidu v částech pruské Lužice, které již dávno byly pokládány za poněmčené. Lužická otázka dala by se rozřešiti dvojím způsobem: 1) Připojením Lužice, pokud je obydlena slovanským obyvatelstvem, přímo k ČSR, kde by tvořila správní jednotku s kulturní samosprávou. Toto by však bylo uskutečnitelno jen v tom případě, kdyby západní hranice budoucí Polsko-Československé Konfederace probíhaly tak, jak je to naznačeno v londýnském „Biuletynu Zachodnio-Słowianském - Západoslovanský Věstník“ (č. 3 z r. 1941 str. 9), kde Lužice, pokud je obydlena slovanským obyvatelstvem, je zakreslena jako součást Polsko-Československé Konfederace. Lužice by byla udržitelná, pro nedostatek přirozených hranic a pro svou zeměpisnou polohu, jen tehdy, kdyby i celé dolní pruské Slezsko bylo připojeno k budoucí Konfederaci, po případě k Polsku, jak si to Poláci přejí. 2) Kdyby se toto řešení nepodařilo, bylo by nejlepším řešením přestěhování lužického obyvatelstva (asi 150-200 tisíc duší) do ČSR, kde nejlépe by se hodila pro jeho usazení severní Morava, přilehlé území pruského Slezska směrem ke Kladsku, kteréžto území je nyní většinou obydlené Němci a které svým rázem a rozlohou odpovídá Lužici. Sudetská oblast by přicházela pro tuto kolonisaci méně v úvahu, neboť Lužičané jsou zvyklí na kraj rovinný a jezernatý. Přesídlení Lužičanů a jejich výměna za německé obyvatelstvo zmíněného severomoravského kraje nebyly by spojeny s přílišnými potížemi dopravními a finančními pro poměrně malou vzdálenost obou zemí a dobrého železničního i silničního spojení mezi nimi. S hlediska československého by mělo toto druhé řešení i tu výhodu, že by ČSR získala velmi vyspělé, pracovité a disciplinované zemědělské obyvatelstvo, neboť zemědělská kolonisace v ČSR bude podle všeho obtížnějším problémem než kolonisace měst obydlených nyní převážně německým nebo poněmčeným obyvatelstvem. K dosažení těchto záměrů by bylo třeba již nyní podniknouti toto: a) Informovati o lužické otázce tisk anglický, americký, československý, polský a po případě i sovětský občasným umísťováním článků, což bych velmi rád obstarával. b) Občasné přednášky o lužické otázce ve vysílání anglickém, československém, polském, jihoslovanském a sovětském. c) Zavésti vysílání v jazyku lužickém, třebas jednou týdně pro začátek, z Jerusalemu, což bych rovněž mohl prováděti. d) Pátrati v táborech německých zajatců po zajatcích lužické národnosti a soustřediti je v jednom táboře. Londýnský rozhlas často již oznamoval čísla německých pluků ze Saska, Slezska a Braniborska, kde slouží značný počet vojínů lužické národnosti, které na východní frontě buď utrpěly ztráty neb se dostaly do zajetí, takže v SSSR asi již bude několik set lužických zajatců. Připomínám, že podobná akce za účelem soustředění lužických zajatců byla zahájena také 1919 v Anglii, nebyla však dokončena. Nemohu sice posouditi, zda by bylo možné utvořiti již zpočátku z těchto zajatců dobrovolnickou jednotku, avšak v každém případě bylo by velmi záhodné zpracovávati národně uvědomělý zajatecký živel (zejména členy bývalých lužických sokolských jednot), aby se později československá správa po rozřešení lužické otázky ať už podle prvního nebo druhého způsobu mohla o tento živel opírati. Přicházely by proto v úvahu kursy československé a lužické vlastivědy a kursy českého a lužického jazyka. Kdyby v tomto ohledu bylo možné dosáhnouti něčeho konkrétního, velmi rád bych se ujal nebo zúčastnil této organisační práce, pro kterou mám i kvalifikaci jazykovou, neboť umím lužicko-srbsky i rusky. Istanbul, dne 14. dubna 1942. Jiří Wičaz, redaktor. Archiv MZV Jerusalem, dne 27. prosince1943. Vážený pane presidente. U příležitosti Vašeho pobytu na Středním Východě, dovoluji si, pane presidente, upozorniti Vás znovu na otázku Lužice. V této souvislosti dovoluji si podotknouti, že již dne 24. června 1942 jsem zaslal prostřednictvím čs. generálního konsula v Jerusalemě a laskavostí ministra národní obrany p. generála S. Ingra memorandum o možnostech řešení lužické otázky jakož i obsáhlejší pojednání o Lužici Vaší kabinetní kanceláři, předsednictvu vlády, předsedovi Státní rady, Ministerstvu zahraničních věcí jakož i některým význačnějším čs. osobnostem v Londýně, zejména p. poslanci J. Davidovi. Všichni potvrdili, že memorandum i pojednání přijali a vzali na vědomí. Poměry před půldruhým rokem však zřejmě ještě nedovolovaly, aby ve věci byly učiněny závažnější kroky. Nyní však, kdy poslední dalekosáhlé události vojenské a politicko-diplomatické znamenají podstatný krok blíže k porážce Německa a tím ke konečnému vítězství, mám za to, že povolaná čs. místa by měla pozvednouti svůj hlas i ve prospěch slovanské Lužice, která po staletí byla součástí Koruny svatováclavské, jejíž slovanské obyvatelstvo - i když čítá jen asi 150 000 duší - je dnes díky čs. pomoci za dob poválečných mnohem uvědomělejší než r. 1918. Připomínám i čs. pomoc lužickému národnímu hnutí z let 1918/19, kdy to byla Vaše zásluha, pane presidente, že dne 5. února 1919 byla lužická věc uvedena Vámi na mezinárodní forum mírové konference pařížské. V dokonalé úctě Jiří Wićaz, redaktor ČTK Jerusalem Vážený pán p. Dr. Edvard Beneš, President Republiky Československé, t. č. Kahýra Na stránku Česko-lužického věstníku.

Jan Kilian

Psalm Cionskich jatych