Mila Imišowa

Hodowny spěw
Wyskaj, syła wuzwolena,
twojoh' Knjeza pozběhuj!
Zraduj so, ty wozbožena,
dźaknje před nim poklakuj!

Wěš dźě, kajki dźeń ći swita,
kajke ranje zeschadźa?
Zbóžnje cyły swět će wita,
narodny dnjo zbóžnika!

* * *

W hrěchach, złosći ponurjeni
ludźo strašnje drěmaja,
hněwu, sudu zapadnjeni,
nóc jich kryje, ćěmnosć, ćma.

Hlaj, tuž z hnady hwězda jasna
na njebjesach zeschadźa;
ludam k zbožu swětłosć krasna
trašnu ćěmnosć rozehna.

Chrystus bu nam narodźeny,
jeho swětło zaswita!
Zo by swět był wumóženy,
zemja z njebjom zjednana.

Štó chcył wostać we zrudnosći?
Hłós tam klinči jandźelski:
Česć budź Bohu w wysokosći,
měr a zbože na zemi!

Wyskaj, syła wuzwolena,
jandźelam tež stowarš so!
Jeho chwal, ty wozbožena,
jemu wěčnje dźakuj so!

Vánoční píseň
Jásej, lide vyvolený,
svému Pánu chválu vzdej!
Raduj se, ty obšťastněný,
vděčně před ním poklekej!

Víš-li, jaký den ti svítá,
jaké jitro se ti dní?
Šťastně celý svět tě vítá,
spasitele zrození!

* * *

Ve hlubokém, hrozném snění
hříchu, zloby lidé dlí,
v temné noci ponořeni,
hněvu, soudu propadlí.

Hleď, z milosti hvězda jasná
na nebesích vychází,
lidu k štěstí záře krásná,
temnota se rozchází.

Světlo skví se nade všemi,
Kristus nám se narodil,
aby smířil s nebem zemi,
celý svět vysvobodil!

Kdo chce trvat v tesklivosti?
Andělský teď hlas tu zní:
Sláva Bohu na výsosti,
pokoj, štěstí na zemi!

Jásej, lide vyvolený,
k andělům se přidruž dnes!
Jeho chval, ty obšťastněný,
věčný k němu dík se nes!

(Překlad Z. Sklenářová.)

Redakce ČLV přeje přispěvatelům, čtenářům a ostatním příznivcům pěkné prožití Vánoc. Spolek česko-lužický děkuje všem, kteří v letošním roce podpořili jeho činnost peněžními dary, věnovali publikace do spolkové knihovny nebo přispěli jiným způsobem. Jmenovitě vyjadřuje díky Domowině, která poskytla peněžní pomoc na pořízení náhrobní desky Jurije Wićaze. R.

Bohumil Malotín

Romové v Lužici

Romská otázka hýbe světem nebo aspoň Evropou. Mocní, často bez větších zkušeností, poučují menší národy, jak se k tomuto „etniku“, jak se dnes s oblibou říká, mají chovat, a hrozí různými sankcemi, přesídlují-li se Romové v několika desítkách k nim. Na toto téma byla napsána řada článků, z nichž některé se rozumně snaží vyložit situaci, při čemž poukazují mimo jiné na skutečnost, že část Romů inklinuje k přemísťování víc než běžná neromská populace, a že se tudíž nemusí hned jednat o rasizmus, jak se dnes rádo a často paušálně, bez úvah a rozboru situace, říká. A tak tedy ti, kteří Romů přijali desetitisíce a žijí s nimi po několik desetiletí jako se spoluobčany, jsou napomínáni příslušníky západních demokracií, kde se často vyskytují oficiální nařízení proti kočovným skupinám, mezi něž tamější Romové bezesporu patří, které bychom se nejen neodvážili, ale ani nechtěli použít. (Zákazy vstupů do měst, omezená doba táboření před nimi ap.).
Abych byl poněkud konkrétnější, zmíním se v krátkosti o postavení Romů u nás. V době první republiky jsme, jakož je tomu i dnes, zásadně rozeznávali dvě skupiny Romů, usedlé a kočovné. Usedlí bydlili ve stejných domech jako ostatní obyvatelé - znal jsem několik těchto rodin v Novém Bydžově - a zcela se přizpůsobili neromskému okolí, neboť byli vzhledem k počtu obyvatelstva v nepatrné menšině. Pokud neměli běžná zaměstnání, živili se jako koňští handlíři. Nepamatuji u nás kováře, kotláře, košíkáře, cihláře (výrobce vepřovic - nepálených cihel); ti byli usedlí na Moravě. Známá byla např. komunita ve Strážnici, kde na konci první republikyměli dokonce svoje romské divadlo. Jmenovalo se „Cikánská omladina“. Jeho režisér František Kýr, který jako zázrakem přežil německé vraždění v koncentračních táborech, v nichž za druhé světové války zahynulo víc než 95 % českých a moravských Romů, žil ještě v polovině 80. let. Tímto brutálním německým zásahem s Romy vymizela i česká varianta romštiny a do našich „historických“ zemí v několika vlnách přicházeli Romové z východu, především ze Slovenska. Bylo to v době sovětské nadvlády, kdy jsme si byli, krom příslušníků strany, všichni rovni, kus jako kus, a vůbec se nehledělo na jazykové ani národnostní zvláštnosti. Práce s Romy se omezila na uzounkou vrstvu lidí, kteří se prakticky nemohli navenek prosadit. Pozvolna a zřídka začaly vycházet romské knihy - pohádky, básničky ap., pokud vím jen v češtině. Výjimkou byla Cikánská gramatika dr. Jiřího Lípy (označení Rom vešlo v užívání až v 70. letech - pozn.) z r. 1963, kterou bylo možno dostat na ministerstvu školství v Praze v Karmelitské ulici ve zvláštním oddělení, což bylo velmi těžké vypátrat. Do běžného prodeje se tato knížka vůbec nedostala. Dr. Lípa pak emigroval a romská otázka byla na delší dobu zatlačena opět do pozadí. Po r. 1989 zásluhou neúnavných pracovníků na poli romské kultury, ať Romů nebo Neromů, vznikla široká síť pracovníků, kteří se zabývají studiem Romů z nejrůznějších hledisek (dějiny, krásná literatura, výtvarné umění, hudba). Vycházejí knihy a časopisy, rozhlas zařazuje pravidelné romské pořady¹. Na rozdíl od předcházejícího období - před r. 1968 - většina publikací je dvojjazyčná, romsko-česká. Velkým problémem však zůstává skutečnost, že velká většina Romů se jen pozvolna začíná zajímat o vlastní kulturu. Na druhé straně musíme s politováním konstatovat, že dopouštíme, aby různé militantní skupiny Romy fyzicky napadaly, anebo necháme situaci vyhrotit, aniž ji zavčas řešíme, tak daleko, že chceme mezi oběma komunitami stavět „hradbu“, což mi připadá víc než ostudné.
K celému zamyšlení nad touto otázkou mě inspirovaly tři články v lužickosrbském tisku, na které jsem náhodou narazil nebo byl upozorněn. Dva jsou z Horní a jeden z Dolní Lužice. Zračí se v nich nezaujatý a v podstatě přátelský postoj Lužických Srbů k tomuto svéráznému národu. Dva z těchto článků se co do doby vzniku nedají datovat, jenom ten třetí uvádí přesně dobu i místo.
Začnu romskou pohádkou Neposlušná žena, otištěnou v katolickém kalendáři Krajan na r. 1934 (s. 78-79). Za nadpisem je poznámka autora článku M. N. (Michała Nawky?) - cyganska bajka pola wšěch cyganow znata. Vypravuje se v ní o jednom starém moudrém muži, který mnohým lidem pomáhal radou a kouzly, a byl tak mezi nimi velice vážený a oblíbený. Lidé dlouho přemýšleli, jak by se mu mohli za jeho dobrodiní odvděčit. Když ho tak viděli v jeho osamělosti - bez ženy a bez dětí, vypravili se za ním a navrhli mu, aby se oženil. Starý muž se chvíli zdráhal, ale pak přece jenom souhlasil. Zdůraznil však, že jeho žena nesmí nikdy nic učinit proti jeho vůli. Jakmile toto přání vyslovil, předstoupila před něj krásná dívka a pravila, že je za těchto podmínek připravena stát se jeho ženou. A tak se stalo. Starý moudrý muž se oženil a dlouhá léta žil spokojeně se svou ženou a dětmi, dále konal dobrodiní a těšil se, že svou moc a umění předá svým dětem. Let mu však přibývalo a jeho žena s velkými starostmi pozorovala, jak ke svým nemocným vstává stále s větší námahou. Jednou když se pozdě večer vrátil od nemocného, požádal svou ženu, aby ho vzbudila před východem slunce. Ona mu to slíbíla, ale když v určenou dobu přistoupila k jeho loži a slyšela, jak z hlubokého spánku těžce oddychuje, neměla sílu ho vyrušit. Řekla si, že ho nechá ještě několik okamžiků odpočívat, a sama se dala do práce v hospodářství; přitom však zapomněla na svůj slib. Když se slunce vyhouplo nad obzor, starý moudrý muž se vylekaně probudil a zoufale oznamoval své ženě, že touto neposlušností připravila jeho a své děti o veškerou moc; on že musí zemřít, ji že musí proměnit v jedovatou rostlinu, která bude mít tolik plodů, kolik měla dětí; svým dětem že bude sloužit a ony roznesou její plody do celého světa. Jen to dořekl, zmizel a jeho žena se v tu chvíli proměnila v durman (jakotawa), jehož plodům se říká „cyganske jabłučka“. Semena této jedovaté rostliny se rozletěla po celém světě; lidé se rostliny bojí, a vyhýbají se jí.
Druhá hornolužická zpráva o Romech je naopak velice konkrétní. Zachytil ji Arnošt Simon (1905-1974) v knize Powěsće ze stareho dobreho časa (Budyšin 1983, s. 73- 75). Příběh nazval „Cyganski kwas we Łužicy“ a popisuje tuto událost se vší barvitostí a zvláštnostmi, tak jak se v polovině června r. 1923 nedaleko Biskopic udála. Na svatbu se sjelo asi 2000 Romů, kteří kromě poplatku městu za dovolení , že v jeho blízkosti smějí tábořit, byli svému okolí, ale především místním sedlákům prospěšní tím, že na tento významný den činili velké nákupy. Dopřávali nejen sobě, ale i svým koním, s nimiž se okázale projížděli po okolí a které tak předváděli zvědavému publiku. Obratné cikánky věštily, především mladým, budoucnost. Čím lepší byla předpověď, tím větší odměnu žádaly. Den svatby - 14. červen - hýřil nejskvostnějšími oděvy, bohatou hodovní tabulí a vybranou cikánskou hudbou. Slavilo se celý týden a na samém konci, než se společnost vydala dále do Durynska, uspořádali Romové koňský trh. Opatrní sedláci však Romům nedůvěřovali a sotva někdo koně koupil, ale v paměti a vyprávění zůstala tato ojedinělá událost dlouhá léta. (Historka se opírá o kronikářský zápis - pozn.)
I třetí pověst, tentokrát z Wjerbna z Dolní Lužice, se vztahuje ke kočovným Romům. (W. Měškank, Powěsći z našych jsow)
V dobách, kdy lidé ještě neměli zápalky, a rozdělávání ohně bylo složité, přijeli do Wjerbna Romové a utábořili se v blízkosti domu jedné staré selky. Ta se právě chystala k večeři, když zjistila, že jí v kamnech vyhaslo. Bezradně se dívala kolem, když tu náhle jí padl zrak na plápolající oheň blízko její chalupy. Romka s dvěma dětmi si tam cosi vařila. Selka nemeškala a požádala ji, aby jí dala žhavý uhlík, od něhož by si mohla v kamnech zapálit. Romka ochotně svolila. Selce se však zapálit nepodařilo. Opakovala pokus ještě několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Nakonec se nezdržela a Romce pravila, že ten její oheň je jistě začarovaný. Ta se smíchem prohlásila: „Jo, jo, to je cikánský oheň.“ Ráno Romové odjeli. Selka když se pak podívala do kamen, našla tam kousky ryzího zlata.Vidíme, že i toto vyprávění je optimistické a že Romové v něm vystupují v kladné roli a že Lužičtí Srbové k nim měli přátelský vztah.

¹ Např. Romano džaniben (Romská věda) - čtvrtletník; Romano gendalos (Romské zrcadlo) - obrázkový barevný měsíčník; Rozhlasové vysílání Radiojournal Praha - pátek 20,05 - 20,30

Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ ( 10 )

Národ Luticů čili Veletů, přímo hraničící s národem a kmeny srbskými, byl vlastně nejslovanštějším národem mezi polabskými a baltskými Slovany, a to jak svým myšlením, tak i svými národními způsoby. Byl to však národ, který pro svůj přímo fanatický způsob lpění na nesmyslném pohanství dovedl pro to obětovat nejen svoji státní samostatnost, ale, což je bolestnější, i svoji národní existenci. Lutici byli stejně jako ostatní Slované rozloženi v řadu vzájemně se nenávidějících kmenů, čímž jejich rozdrobenost přispěla nejvíce k zničení celého tohoto jinak statečného národa.
Lutici sídlili na území ležícím na sever od území srbského. Jejich území bylo vytvořeno hranicí, která se táhla ve směru proti uzemí srbskému, to je na straně jižní, v čáře vedoucí od ústí řeky Sály k městu Lubuši, které leží jižně od ústí řeky Varty do Odry.Tato hraniční čára procházela přes rozsáhlé močály a bažiny vytvořené vodami řek Sprévy a přítoků, které byly neprostupným územím ležícím v této části země mezi řekou Labem a Odrou. Hranici východní vytvořil tok řeky Odry, která oddělovala území Lužiců od příbuzných jim Poláků a dále pro toku řeky k severu, kde je oddělovala od Pomořanů až k ústí řeky do Baltského moře. Severní hranicí bylo moře Baltické od rozeklaného ústí Odry až po ústí řeky Varnavy k místu dnešního Ústí nad Varnou čili Warnemünde. Hranice západní šla od ústí řeky Varny po této řece k jezeru Morici, dnešnímu Müritzer See, lícujíc zde Velety s Obodrity, pak vodami tohoto jezera k ústí řeky Stopenice a po ní dále k Labi, jehož koryto zde vytvořilo hranici s obodritskými Drevany a dalšími slovanskými kmeny sídlícími ještě v potomním Brunšvicku, a to až k ústí řeky Sály, kde se opět dotkla srbských hranic. K rozsáhlému vnitrozemskému, ale zároveň i přímořskému území veletského státu patřily i ostrovy Volyň a Uznojem při ústí Odry do moře a velký, mořem silně rozeklaný, ostrov Rujana čili Rána.
Národ Veletů čili Luticů nebyl národem jednolitým, podobně jako ostatní polabské a baltské národy, ale i nejdávnější národy český a polský. Rozpadal se totiž v řadu různých, vzájemně často znepřátelených kmenů. Nejjednotnější byl jakýsi svazek vytvořený z kmene Ratarů, nejvlastnějších to Luticů, pak z kmene Črespěňanů, Chyžanů čili Kyšanů a Dolinců. Pak tu byli odstřediví Ukrané a jejich nejbližší příbuzní Řečané čili Rječané, na jih od svazku Ratarského sídlili Stodorané čili Havolané, vedle nich Sprévané a dále pak Neletici s Došany. Mezi Labem a řekou Havolou sídlili Lekusici čili Lešici a Zemčici čili Semčici. Na jih od těchto Moračané, východně od těchto Ploňané, po různu byli usazeni Grozvičané, Sitňané a pak Brižané, kteří jsou počítáni jako společný kmen často pro Neletice a Došany. Odděleni od těchto byl pak veletský kmen Ránů, sídlící na Rujáně, a Volyňané, sídlící na ostrově Volyni.
K sjednocení celého národa Luticů nejvíce směřovaly snahy svazku ratarského s několika jinými kmeny lutickými, který měl jakési společné středisko při pohanské svatyni v Retře. Tito byli Lutici v pravém a užším slova smyslu. V čele tohoto svazku byli Rataři jako nejdůležitější lutický kmen. Jejich území se rozkládalo přibližně na celé ploše potomního bývalého Meklenburska Střelického, to je kolem Nové Střelice, čili Neustrelitz, hlavně při jezeře Dolenském, kde stálo jejich středisko v Retře. V pramenech se tento velmi bojovný kmen jmenuje Riadri a byl obklopen na severu s ním spojeným kmenem Dolenců a Črespěňanů, na severovýchodě kmenem Chyžanů, na jihovýchodě Ukrany a na jihozápadě Moričany a Došany. Středem této krajiny byla řeka Rokytnice, čili Rekenice neboli Raxa, nad kterou byla také při válce s Němci zlomena moc celého Luticka.
Spojencem Ratarů byl kmen Črespěňanů, který sídlil za řekou Pěnou, proto také je označován jako Zapěnci. Obýval území východní části potomního Meklenburska a území kolem dnešního Stralsundu. Jeho sousedy byli tedy Rataři za řekou Pěnou, sídlící jižněji, dále Dolenčané a Řečané. Na severozápadě byli mu sousedy lutičtí Chyžané a na jihozápadě za řekou Varnou Obodrité. Jako přímořští obyvatelé měli za své sousedy již zámořské Rány a obyvatele ostrova Uznojemu. Črespěňané se proti nepřátelům také hájili v opevněných hradech.
Členy ratarského svazku byli dále Chyžané, označovaní též jako Kyšané či Kyčané. V pramenech jsou označováni jmény Chizini nebo Kizini či Kicini. Jejich sídla byla mezi řekou Řečnicí a Varnou, na které bylo jejich město Chyža, podle něhož nesli své označení.
Dalším členem ratarského svazku byl kmen Dolenců či Dolenčanů, sídlící na území mezi Ratary a Črespěňany, Řečany a Ukrany, na území potomní části bývalého střelického Meklenburska a části potomních západních Pomořan. Jejich jméno je zachováno v označení jezera Dolenského, dnešního Tollensesee a řeky Dolenice, dnešní Tollense. Dolenci se hájili ve svých hradech, které vystavěli při řece Pěně a u jezera Dolenského.
Skupinou jezer a odtud pak k pramenům řeky Havoly se táhla pomyslná čára oddělující Ratary od krajiny osídlené dalším lutickým kmenem Ukranů. To byla jejich západní hranice. Na jihu tohoto ukranského území byli tito odděleni od Havolanů a Sprévanů řekou Vinavou, na východě je oddělovala řeka Odra od polských Pomořanů a na severu, kde tekla řeka Ukra, seděli Ukrané ve svých sídlech, ovšem neznámo jak daleko, jako sousedé Dolenců a Řečanů. V pramenech jsou označováni jako Ucrani, Uchri a Vuocsi. Jejich severní sousedé Řečané, mající sídla při dolní Ukře, jsou považováni někdy za součást kmene ukranského.
Jižními sousedy svazu ratarského byli Stodorané, bydlící při dolním toku řeky Sprévy a Havoly. Je proto zcela možné, že kmen Havolanů není kmenem zvláštním, ale je to pouhé označení pro Stodorany, kteří bydleli podle řeky Havoly, která obtékala jejich sídla na straně západní, jižní a východní. Toto jejich menší území bylo na severní straně ohraničeno řekou Dosou, dnešní Dosse. Mnohá místní jména dnešního německého osídlení v Braniborsku ukazují na původní slovanské osídlení, stejně jako nynější německý Havelländisches Luch, což je původní označení Havolského luhu. K těmto lutickým kmenům příslušel i kmen Sprévanů, který bydlil po obou březích dolní Sprévy. Sprévané, zvaní v historických pramenech Zpriavani, sídlili tedy na místě dnešního města Berlína.
Při dolní Havole byli usazeni Neletici čili Něletici, kteří spolu s kmenem Došanů, označovaným v pramenech jménem Desseri nebo Doxani, jenž bydlil při řece Doše, přítoku Havoly, patřili do skupiny lutických kmenů označovaných od 12. století jménem Brižanů. Po těchto se pak jmenovala nově tehdy vytvořená německá marka Brižanská, německy zvaná Prignitzmark.
Zemčici čili Semčici, lutický kmen, sídlel přímo vedle tak zvaných Leksiců čili Lekusiců, na území mezi Labem a řekou Havolou. Do historie je uvedl teprve na podkladě pramenného označení Ligzice a Liezisi, interpretací těchto jmen, P. J. Šafařík.
Mezi řekou Havolou a jejím přítokem Temnicí, směrem k západu, kde teče Labe, ohraničeni na severu řekou Stremou, dnešní Struminou, a na jihu řekou Nutou, bydlil lutický kmen Moričanů čili Moračanů. Tento kmen je v pramenech označován jmény Morizeni, Mortsani či Moriciani. Své jméno má podle jezera Morice. Obýval četná místa, jejichž jména jsou známa.
Tvořilo-li zvláštní kmenové označení území Plony, dnes Blony, v sousedství Moračanů, či území Brothwin, tehdejší Grozvin, ležící na řece Pěně, Sitna, rovněž ležící na Pěně, či území zvané Mezirječje, nebo bylo přímou součástí Črespěňanů, nemohu s bezpečností určit.
Zato zvláštní kmenovou skupinu vytvořili Volyňané, bydlící při rameni řeky Odry zvaném Děvenov, dnes Dievenov, na ostrově Uznojemu, dnes Usedom, a na sousedním ostrově Volyň, který dnes celý leží v Polské republice. Zde sídlící obyvatelé slovanští byli obchodním vlivem značně pomíšeni se severskými Dány a vlivy vikinské byly zde dlouho patrny.
Také zvláštní kmenovou lutickou skupinu vytvořili obyvatelé Rány čili Rujany, největšího ostrova, ležícího nedaleko břehů črespěňanských, od nichž jej oddělovala úzká úžina Strela, dnes zvaná Stralsund, a Liman Ránský, dnešní Rügenscher Bodden. Obyvatelé ostrova jsou známi ze středověkých pramenů pod jmény Rugiani, Rujani a Ruyani. Ostrov Rujana je velmi členitý, mořské zálivy pronikají téměř do jeho středu vytvářejíce četné poloostrovy: Vitov, dnešní Wittow, Jasmund, Radovice, dnes Mönchgut, a Zudar. Ač je to ostrov plochý a nížinný, přece tu vystupují menší předhory, jako Stupeňkamen, dnes Stubbenkammer, pak Stupenice, dnes Stubnitz, a Granica, dnes Granitz, porostlé bukovým lesem. Proto i některá rujanská města nesou jména připomínající hory, jako střed ostrova s městem Bergen, původním slovanským městem Gory. Rujana byla nejdéle ze všech slovanských státečků zemí samostatnou, které vládla místní knížata, jak dále bude uvedeno. Proto také není daleko pravdě domněnka, že zde byli ještě v 17. století ojedinělí obyvatelé, kteří mluvili původní řečí slovanskou.
Národ veletský skončil ještě hůře než Srbové. Krom některých, značně zkomolených, jmen a slov, zejména zachovaných právě na Rujaně, již po něm nezbylo vůbec nic, co by připomínalo tento kdysi bojovný a statečný lid.
Slovanskost této dávné slovanské země lutické nezachránily ani četné kolonie české, které se pod dojmem pruské propagandy z důvodů náboženských vystěhovaly z Čech od doby bělohorské do dob tereziánských, tedy v letech 1621 až 1780. Naopak tyto dosti početné kolonie, usídlené ponejvíce v okolí Berlína a na území dávných Stodoranů a Havolanů, samy svojí pověstnou českou nesvorností se záhy poněmčily a staly se mocnými sloupy germanisačního úsilí, jehož důsledky byly znát nejen v samotném Německu, ale i v zemích českých.

Pro tisk připravil R-l, příště Obodrité čili Bodrci, jejich země a kmeny, jakož i o Pomořanech několik slov.

ZPRÁVY

Redakční oznámení Vážení přátelé, jak si jistě pamatujete, každý rok vyhlašujeme Program slovanské solidarity. S vaší pomocí tímto způsobem můžeme zasílat ČLV zdarma našim odběratelům ve slovanských zemích, zvláště tam, kde panují stísněné hospodářské poměry. I na konci tohoto roku máte možnost přispět na náš program. Učinit tak můžete i zasláním 200,- Kč místo obvyklých 100,- Kč s označením složenky zkratkou PSS. Z domova Dne 16. 10. 1999 se v Praze zároveň s pamětním shromážděním k výročí narození J. Wićaze (o něm jsme informovali v minulém čísle) konala valná hromada Spolku česko-lužického. Na programu bylo přijímání nových členů, volba funkcionářů (změny: výkonný výbor – Radek Čermák, Giuseppe Maiello, Radek Mikula, Zuzana Sklenářová; revisní komise – Štěpán Mairovský, Jaroslav Valenta; změny ve funkci vedoucího redaktora a složení redakční rady – viz tiráž), návrh protestních aktivit na podporu zachování lužickosrbských vsí ohrožených těžbou uhlí a organisační záležitosti Spolku. Jednání se zúčastnili pražští i mimopražští členové a kandidáti členství, jako hosté pak zástupci Lužických Srbů – Jěwa-Marja Čornakec, Jurij Łušćanski a Jurij Nuk z Horní a Torsten Mak z Dolní Lužice. zs Z Horní Lužice Na schůzi předsednictva Matice lužickosrbské (MS) 21. 9. 1999 byla jmenována nová Delnjoserbska a Hornjoserbska rěčna komisija. Členy Hornolužickosrbské jazykové komise jsou dr. H. Jenč (předseda), dr. S. Wölkowa (místopředsedkyně), L. Budarjowa, M. Cušcyna, H. Delanec, prof. H. Faska, M. Gerdesowa, M. Hrjehorjowa, prof. R. Lötzsch, M. Maćijowa, B. Pawlikec, H. Petrik, dr. H. Rychtaŕ, J. Šěrak, dr. I. Šěrakowa, J. J. Šołta. SN 24. 9. 1999 Kritiku (velmi příznivou) lužickosrbské rockové hry (viz zprávu v ČLV 1999, s. 75) „Łučlany Pětr“ (premiéra 18. 9. 1999 v Chrósćicích) napsal Alfons Wićaz v Př 8. 10. 1999 pod názvem „Chwalba sobuskutkowacym“. Z Dolní Lužice U příležitosti výročí založení Dešna vydala redakce Nowého Casnika zvláštní číslo, věnované výhradně této obci. Tato akce se setkala s velikým zájmem nejen v Dešně samém, ale i v okolí. Redakce Nowého Casnika si podobným způsobem chce všímat význačných jubilejí i v jiných obcích. Z článku nevysvítá, zda jsou noviny dvojjazyčné nebo jenom německé. NC39 Město Wětošow oslavilo 430. výročí narození svého slavného občana Jana Boka (* 25. 12. 1569, + 1621). Slavnostního odhalení pamětní desky se zúčastnila řada význačných osobností lužickosrbské lultury, kteří vylíčili pohnutý život tohoto dolnosrbského spisovatele a básníka, jenž značnou část svého života prožil na Slovensku (v tehdejších Horních Uhrách) v Prešově a v Košicích. Napsal více než 40 knih - bohužel většinou latinsky, popřípadě německy. Výjimku tvoří ukázky otčenáše z r. 1614, kde mezi 25 jazyky je uvedena také dolní srbština. Kniha, vydaná v Košicích, nese jméno Bocatiova syna - Jan Bok používal tohoto poitalštěného jména - , ale jelikož v době vydání knihy bylo synu Melchiorovi teprve 12 let, lze právem předpokládat, že autorem je otec. NC40 Zasloužilý dolnosrbský pracovník Hermann Jahn z Dešna zemřel 25. 9. 1999. S ním odešel jeden z význačných a uvědomělých pracovníků Domowiny, kde působil 50 let. Byl to současně jeden z mála Dolnosrbů, v jehož rodině se mluvilo srbsky. Dožil se 79 let. NC41 14. 10. vyšla v LND zajímavá kniha, která zaznamenává 5 500 slovanských vlastních jmen v Lužici. Má název Lausitzer Familiennamen schlawischer Herkunft a jejím autorem je profesor Walter Wenzel z Lipska. NC42 (Sestavil B. Malotín)

Nové knihy a články

Josef Suchý, Šarlat na sněhu. Slovanské rapsodie. - Arca JiMfa, Sursum. Třebíč a Tišnov 1999, 244 s., cena 172,- Kč.
Kniha má 5 částí. V první (Stíny posvátného háje, s. 6-33) se vypráví o příchodu Slovanů do země mezi Odrou a Labem, o jejich společenském uspořádání, zprvu svorném, později rozvrstvujícím se na zájmové skupiny. O výbojích Karla Velikého a jeho následovníků, kteří pod zástěrkou křesťanství přinášeli hospodářskou a politickou závislost, o vzájemných rozepřích mezi Franky a Sasy, kteří však proti Slovanům válčili svorně. Dovídáme se o slovanských bojích ponejvíce obranných a prohrávaných, ale i o vítězství r. 983. - V druhé části Za hrotem pyramidy (s. 34-75) spisovatel vypisuje převážně dějiny římských císařů Oty I., II. a III., kteří jen s největším vypětím udrželi římskou říši, z níž chtěli vytvořit dědičku antického římského impéria. Příliš mnoho pozornosti je tu věnováno vzájemným sporům jednotlivých německých vladařů i jejich sporů s císařem. (Takže se vtírá otázka, proč dal autor knize podtitul Slovanské rapsodie, jestliže boje se Slovany v tehdejších císařových potížích nestály na prvním místě a ohrožovaly ho méně než zásahy jiných sil.) - V třetí části Misky vah (s. 76-119) se vypravuje o původu a vládě polských Piastovců, o sňatku Měškově s Doubravkou, dcerou českého Boleslava I., která přinesla r. 966 do Polska křesťanství, o sporu Boleslavově (kterému pomáhali Lutici) a Měškově (kterému pomáhali Sasové), o vzpouře Slovanů. Kapitola končí nabádavými slovy polského knížete Měška k jeho synovi Boleslavu: „Buďte svorni , až nade mnou tráva poroste, a ty dbej práva všeho lidu bez rozdílu.“ - Ve čtvrté části Šarlat na sněhu (s. 120-206) se opět vypisují boje císaře Oty III. (+1002) s odpůrci na všech stranách, jeho korunovace v Římě (i zde spisovazel věnoval příliš mnoho místa vnitřním nesnázím římské říše, z nichž jen některé se týkaly Slovanů přímo). Hodně se tu dozvídáme o činnosti českého biskupa Vojtěcha. - Pátá část Slovo o Svjatoslavově pluku (s. 207-241) si všímá Slovanů východních a jejich obrany proti nájezdníkům (Avarům, Pčeněgům, Polovcům), přijetí křesťanství velikým knížetem Vladimírem r. 988, Vladimírových nástupců Jaroslava Moudrého, bratří Vladimíra Monomacha a Svatopluka, Borise a Gleba, Jurije Dolgorukého aj. Vyprávění končí vítězstvím kyjevského ruského velikého knížete Svjatoslava nad Polovci v r. 1184.
Spisovatel připojil seznam pramenů a literatury, z nichž čerpal. Překvapuje však, že ve výčtu chybějí díla jako Lubor Niederle, Slovanské starožitnosti a Slovo o pluku Igorově. - Kniha je obohacena dvěma barevnými celostránkovými obrázky a několika menšími grafikami. Bohužel není uvedeno, odkud jsou přejaty nebo kdo je jejich tvůrcem.
Zvláštní pozornosti si zasluhuje jazyk Josefa Suchého. Spisovatel věnuje češtině velikou péči, možno říci, že se s ní doslova mazlí. Křísí slova upadající v zapomnění nebo oživuje slangová, slova z mytologie a nářečí: V kořenech Lechova stromu hluboké lesy zazvěřené tury, jeleny, losy, rysy a černobílými krasavci tetřevy, kteří se ozývají v korunách jedlí za dubnového úsvitu, ba ještě dříve, za šírání, hlasem naolejovaných březovou mízou. Též srny, medvědi a vlci přebývají tam a včely, krásnoočky sluky červící na bažinách. (S. 76) V kořenech Lechova stromu oráči, lovci divoké zvěře, brtníci hovořící měkkou řečí, v níž leckdy hláska namísto ústy proklouzne nosem, takže se zdá pozdvihována flétnou. (S. 76) Piast doléval, kde bylo upito, a naléval, kde džbánek zíval prázdnem, Řepka odnášela prázdné a nosila na stůl mísy znovu naplněné masem a chlebem, odkud vyvrbil se, odtud vyvrbil se hudec s píšťalou a druhý s nástrojem, jejž rozezvučí prstem dotýkané struny z ovčích střívek, třetí zanotoval píseň klokotavým hlasem ... (S. 81) Chvíli pohověli si a pak se rozhlíželi kolem, kde by našli něco k snědku. Jeden vybral hnízdo čírky, druhý hnízdo racka, třetí zobal na tetřívčím tokaništi brusinky, ... (S. 83) Země rozlehlá to byla ... a obývaná lidmi, ... kteří byli pokřtěni a v neděli tam slyšívali mši a zpívávali krleš, ale ve svých jizbách tajně přinášeli oběť domácímu skřítku děduškovi, meluzíně drobty nebo mouku sypávali na ohniště či za okno a při zrození děcka prostírali na stůl čistý ubrus pro sudičky, kladli na něj chléb se solí a máslo, lidmi, kteří bávali se pohvizda a za letního slunovratu v nočních hájích tančívali rusadelné tance. Rozlehlá, široká země, věru hodná toho, aby pěvec pozvedl ji na struny a oslavil ji zpěvem dujícím jak za dubnových nocí hlasy větrnic a zvuky trembit. (S. 104) Ráno z přilehlého hájku dvakrát krákla sojka, pružným proutkem trylku švihal budníček, ... (S. 127)
Básník se vyjadřuje obrazně: Posléze se naplnil čas selského knížete a on, oplakáván prostým lidem, jakož i vladyky své země, odešel brankou ohně k stínům předků. (85) Monumentality dosahuje ojediněle i parafrází žalmů: S králem Davidem by mohla křičet z hlubin svého pokoření Slávie, znát slova jeho žalmu ve své vlastní řeči: Zorali kůži mou a protahovali brázdy na mých zádech. Dlouhá léta Sasové zkoušeli poddajnost slovanských prutů. Dlouhá léta ve znamení kříže křtili Slovany a na kříž přibíjeli národ. Po mnoho let seli v Slávii vítr, až sklidili bouři. (S. 29-30)
Občasné užití (negativní) antiteze, prostředku příznačného pro slovanské lidové básnictví, dodává této próze patřičného dobového a místního zabarvení: Co se to vlní za špalírem? Větrem vzedmuté a rozbrázděné jezero? Ba ne. Toto za vojskem se tísní nespočetné zástupy a spousty polských m užů, polských žen. (S. 204) Ne zvuky citer, ne zpěvem sedmihláska, spíš údery tesařských sekyr a palic při stavbě dávných měst, spíš rachocením krušných balvanů, jež po sobě vrhají obři, ozývají se ony děje. (212) Setkáme se tu s anaforou: Nalehli poprvé na město Walsleben, povolily kameny v hradbách, zapraskalo dřevo bran. Nalehli podruhé, hroty a ostří zbraní se zbarvily krví tisíců, ... ( 21) i s přirovnáním: Lidská řeč. Řeč měkká jak bublání pramene pod kapradím, zvonivá jak nad hladinou trylky rákosníka, vzrušená jak na osikách třepetání listí. (6)
První příběh spisovatel spoutává týmiž slovy na samém počátku a na počátku závěrečné části vyprávění. Tím dosahuje útvaru sevřeného, čtenář vytuší, že povídka spěje k vrcholu: Rovina bez počátku, rovina bez konce. Červánky rozkvetlého vřesoviště, vřesová pole červánků. Čáp na mokřině. Černobílé stádo. Koruny dubů, siluety lesíků a hájů místo hor. A písek. Chochol prosa nad ním. Vesnička. A její jméno Geltov. Akátové trní, trsy divokého chřestu až k břehu jezera. (S. 6) - Rovina bez počátku, rovina bez konce. Červánky vypučelé zeširoka ráno, červánky zeširoka pohasínající večer. Výstražný křik sojky před vichřicí. Čáp s rozpaženými křídly nad arénou živlů. Černobílé vahadlo. (S. 30)
Péčí češtině se J. Suchý staví do řady spisovatelů jazykových tvůrců (jako byl Vladislav Vančura, Ivan Olbracht, Karel Schulz, Karel Poláček ...). Budiž mu za to vzdán dík.

J. Mudra

Prašenja sorabistiki. 6. a 7. mjezynarodny sorabistiski seminar. - Serbski institut Budyšin. Lwiw 1999. 205 s.

Sborník obsahuje 26 přednášek účastníků 6. a 7. (1995, 1997) mezinárodního sorabistického semináře, věnovaných jazyku, literatuře, dějinám a kultuře Lužických Srbů. (K tomu redakce sborníku uvádí, že První mezinárodní sorabistický seminář se konal na půdě lvovské univerzity na jaře 1984. Během 15 let proběhlo už seminářů 7 s bezmála 150 přednáškami a sděleními. Pořadateli seminářů byli od počátku sorabisté lvovské univerzity v čele s prof. K. K. Trofimovičem a jejich kolegové ze Serbského institutu v Budyšíně. Přednášky účastníků prvních pěti seminářů byly otištěny ve čtyřech ročnících ukrajinského sborníku

, sešit 35, 37, 41, 46.)
Stati jsou věnovány dějinám sorabistiky vůbec (D. Scholze) a ukrajinské zvlášť (

, jejímu institucionalizování po 2. světové válce (D. Scholze), právu národních menšin v Německu (L. Ela), Matici lužickosrbské (M. Völkel), lužickosrbkému poválečnému hnutí 1945-1948 (P. Šurman), postavení Lužických Srbů v Německu v průběhu dějin (Jěwa-Marja Čornakec). Četná pojednání se zabývají dílčími otázkami:

píše o statích věnovaných Lužickým Srbům v jediném ukrajinském encyklopedickém slavistickém díle

emigranta D. Dorošenka (1882-1951);

pojednává o hodnocení etnologických prací A. Černého ukrajinskou kritikou konce 19. stol.;

hodnotí materiál o Lužických Srbech v neotištěných přednáškách prof. kyjevské univerzity O. O. Kotljarevského;

si všímá pojednání o Lužických Srbech v díle O. Pogodina

;

shrnuje údaje o dějinách lužickosrbského spisovného jazyka v dílech K. K. Trofimoviče; A.

si všímá setkání jižních Slovanů s Lužickými Srby;

srovnává lužickosrbskou a ukrajinskou hymnu a jejich společenský dopad v19. stol.; O.

rozebírá Brězanův dvojdílný román Krabat;

srovnává lužickosrbský foklor s tvorbou J. Slovackého;

pojednává o sorabistickém jazykovém materiálu v pozůstalosti K. K. Trofimoviče;

si všímá sorabistických článků v časopisu

;

, A.

rozebírají Brězanovu prózu Čorny młyn;

pojednává o vývoji lužickosrbského botanického názvosloví od poloviny 19. stol. do přítomnosti;

vychází z J. Barta-Ćišinského a ukazuje problémy současného hornolužického spisovného jazyka;

píše o hornolužických slovních vazbách v souvislosti s pojmenováním barev; I. Šěrakowa pojednává o skladbě lužickosrbského jazyka po r. 1945;

rozebírá biblickou frazeologii horní lužické srbštiny;

porovnává ustálené slovní vazby s přídavnými jmény

v současné horní lužické srbštině s takovými vazbami v jiných slovanských jazycích;

sleduje metodou jazykového zeměpisu hornolužickou konstrukci „mam napisane“ (nepřímý trpný rod, Vollzugsformen) a uvádí analogie v jiných (západo)slovanských jazycích.
Články J.-M. Čornakec, I. Šěrakowé, P. Šurmana a M. Völkela jsou napsány lužikosrbsky, všechny ostatní jsou přeloženy do ukrajinštiny nebo v ní napsány.
Sborník je dokladem usilovné práce Ústavu slavistiky na lvovské univerzitě a jeho plodných styků se Serbským ústavem v Budyšíně.

J. Mudra

V Polsku mají zájem o Lužické Srby
Při svých cestách mám vždy s sebou nějaké materiály o Lužici. Ani letošní výprava na dva říjnové poetické svátky v Polsku (již tradiční Varšavský podzim poezie a velkolepý Najazd poetów na zamek v Brzegu) nebyla v tomto smyslu výjimkou. Byl jsem již předem informován, že součástí obou akcí jsou besedy na školách, a tak jsem se řádně vybavil. Absolvoval jsem těch besed několik ve Varšavě, Płocku, a Brzegu a měl jsem příležitost rozmlouvat s dětmi různých věkových skupin – od druháčků v základní škole až po maturitní ročníky prestižního varšavského lycea. Nutilo mne to volit různé přístupy a formy přiblížení nejmenšího slovanského národa, ale vždy následovalo velice příjemné zjištění – bez ohledu na věk byla mládež velmi pozorná a vnímavá, zajímala se o další podrobnosti. Souběžně se mnou v jiných školách na podobné téma besedoval lužickosrbský básník a šéfredaktor časopisu pro děti Płomjo Beno Budar, jehož úsměvné vyprávění o životě a radostech a strastech Lužických Srbů slavilo úspěch. Takže nějaká „čitelná stopa Lužice“ v paměti žáků, studentů a jejich učitelů jistě zůstala. Tím spíš, že jsme vždy alespoň jednu publikaci, brožurku nebo časopis nechali k dispozici pro školní knihovnu. Při té příležitosti jsem si uvědomil „příjemně“ nepříjemný fakt - totiž že většina publikací s lužickosrbskou tematikou (mj. Hanka Krawcec, Strach o moudivláčka apod.) jsou již prakticky rozebrány a – bohužel – bez naděje na nové vydání.
A ještě douška na závěr – velkou radost mi udělala informace organizátora slavnosti v Brzegu Janusze Wójcika, že právě v jejich městě nedávno vznikla pobočka polské Společnosti přátel Lužice. Zanechal jsem pro ně informační materiály o tom, jak to děláme u nás v Čechách, a těším se, že v budoucnu dojde k nějaké konkrétní spolupráci.

Varnsdorf 20.10.1999

Milan Hrabal

Ředitelka odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR Eva Kantůrková oceňuje aktivity varnsdorfské knihovny, zvláště pořádání literárních soutěží a vydavatelskou činnost : „Výjimečná je i edice Setkávání kultur, její úvodní svazek – almanach nejmladší lužickosrbské poezie Na druhé straně slunce – je odborníky kladně hodnocen a ceněn a bude také představen na výstavách a veletrzích pořádaných ministerstvem kultury v zahraničí. Význam aktivit města Varnsdorf a Městské knihovny v souvislosti s podporou lužickosrbské kultury je fenoménem evropského významu vycházejícím z dobových tradic, které uvedený region v kontextu středoevropské kultury bezesporu má. Vybudování knihovny jako centra setkávání kultur – zejména s fondem lužickosrbské kultury – je důležitý čin při budování evropského domu.“ Hlas severu 15/7.99 RČ.

Další prohloubení spolupráce s Lužickými Srby
Spolupráci Varnsdorfu s lužickosrbskými umělci se dostalo významného ocenění zájmem prezidenta Václava Havla. Ohlas má i u našich přátel ze Svazu srbských umělců, což potvrzuje dopis, který obdržel starosta města. Z dopisu vyjímáme : „Zwjazk serbskich wuměłcow (ZSW) si váží dlouholeté spolupráce s městem Varnsdorf a jeho kulturními institucemi, jako jsou divadlo, muzeum a knihovna. Zmíněné aktivity města jsou pro náš národ významnou podporou. … Vedení Domowiny bylo seznámeno s velkorysým projektem města Varnsdorf na vybudování Městské knihovny Varnsdorf jako centra setkávání Euroregionu Nisa – regionu čtyř jazyků a kultur s důrazem právě na lužickosrbskou kulturu. S potěšením konstatuje, že tento projekt již získal uznání a podporu ministra kultury České republiky Pavla Dostála…“ Benedikt Dyrlich, předseda

Hlas severu 15/7.99

Dopisy čtenářů

V šesté části obsáhlého článku V. V. Kremera Polabští a baltští Slované v čísle 7-8 Česko-lužického věstníku jsem si všiml tvrzení: „O Baltských Slovanech psal také kolem poloviny minulého století A. Gilferding jazykem ruským, stejně jako Pavinskij psal o Slovanech Polabských.” Z takto napsaného textu čtenář může vyrozumět, že „Pavinskij” byl dalším vzdělaným Rusem, který se zajímal o Polabské Slovany. Ale to ne! Adolf Stanislav Pawiński (1840-1896) byl Polák narozený v Zgierzi poblíž Lodže, malém městě, do kterého je možné z Lodže, kde bydlím, dojet tramvají. Studoval v Dorpatu (estonsky Tartu), Berlíně a Göttingen, kde složil doktorát. Poněvadž v Rusku se neuznávaly doktoráty získané v Německu, Pawiński musel znovu obhájit doktorandskou práci v ruštině v Petrohradě. Byla to právě disertace Polabští Slované (1871). Když získal ruský titul doktora, mohl Pawiński posléze přednášet historii na univerzitě ve Varšavě, kde byla v době ruské okupace vyučovacím jazykem ruština.
Ve Varšavě také Pawiński zemřel a je tam pochován. Zanechal po sobě velké polsky psané publikace, ta, kterou vzpomíná Kremer, je jedinou knihou, kterou napsal rusky. Pawiński tedy patří polské vědě, také jeho práce o Polabských Slovanech náleží polské vědě, i když byla napsaná rusky. Tato skutečnost byla v textu V. V. Kremera zamlčena.
Problematika Polabských Slovanů byla později několikrát předmětem bádání polských vědců. Existuje mnoho novějších publikací na toto téma, které V.V. Kremer bohužel nezmínil. Využívám příležitosti, abych na ně upozornil české čtenáře. Ke znamenitým znalcům Polabských Slovanů náležel Józef Widajewicz, který vedle článků ve vědeckých časopisech napsal na toto téma knihy: „Licikawiki Widukinda” (1927), Niemcy wobec Słowian Połabskich” (1946), „Serbowie nadłabscy” (1948), „Słowianie zachodni a Niemcy w wiekach średnich” (1946), „Weleci” (1946), „The Western Slavs on the Baltic” (1936).
Hodna pozornosti je také kniha, kterou napsal Lech Leciejewicz: „Miasta Słowian pólnocnopołabskich” (1968) a další, kterou napsal Kazimierz Myśliński: „Polska wobec Słowian połabskich do kóńca wieku XII” (1993). Dokladem živého zájmu polských vědců o tuto problematiku, nejen výše zmíněných, je sborník „Słowiańszczyzna połabska między Niemcami a Polską” (1981). Jak je patrné z krátkého přehledu, existuje mnoho polských prací na téma Polabských Slovanů, které V. V. Kremer bohužel nezná, což se odrazilo v části jeho článku, příliš zastaralého.
Rafał Leszczyński
(překlad P. Sikora) Komentář redakce: Redakce ČLV si je vědoma nedostatků práce, daných tím, že autor nebyl odborníkem v oboru slavistiky, archeologie ani historie. Rozhodli jsme se však z úcty k jeho dlouholetému úsilí otisknout text s co nejmenšími úpravami a prozatím také bez kritických poznámek a oprav, které zamýšlíme zpracovat souhrnně na závěr otiskování Kremerova rukopisu.

Literární příloha

Pawoł Völkel

Maminko,
když jsi byla tak stará jako já dnes, bylo mi zrovna patnáct let. Malý kluk. A padesátiletí - odpusť Ty i všichni známí - se mi zdáli už velice staří. Už třicetiletí byli pro mne starou generací. Jak jinak se dnes dívám na padesátileté! Ano, tak se leccos přesouvá s léty, se stářím se mění leckteré názory a nálady. Dnes poměřuji sebe - také Tebe - ve světle tohoto poznání.
Člověk dnes žije - ovšem v průměru, a v mnohých případech jde vskutku jen o průměr - nějakých sedmdesát roků. Z těchto sedmi desítek let je dítě doma u rodičů průměrně dvacet či pětadvacet roků. Zná tedy z obyčejných dnů své rodiče tak nějak do jejich pětačtyřicátého nebo padesátého roku. To nejvýš. Posledních dvacet let svého života žijí rodiče pro sebe. Dítě našlo svůj životní prostor. Pracovní místo a pobyt si to prostě vynutí. Kdysi se člověk dožil čtyřiceti až padesáti let. Tedy tak dlouho, dokud se rodiče s dětmi bezprostředně stýkali. A často rodiče žili u svých dětí nebo v jejich sousedství. Já jsem Tě v tom obyčejném životě znal čtrnáct let. Potom jen z prázdnin a návštěv.
Proč neví člověk v patnácti nebo třeba ve dvaceti už všechno, co jeho předkové vytrpěli nebo zakusili? Nebo přinejmenším kdyby mohli přijímat takoví mladí velký díl toho, co rodiče zažili, načerpali, naučili? Co bych jen dělal, kdybych tenkrát věděl všecko, co jsi Ty v sobě nosila?
Bylo tehdy devět měsíců po válce. Opravdu po naší válce, kdy jsme všichni viděli a slyšeli, jak nabíjí granáty do děl, jak tyto letí a svým výbuchem ničí budovy a zabíjí člověka. Bídná poválečná zima. Čeho bylo opravdově dost, byla námraza a sníh. Tatínek už nepracoval, byl v invalidním důchodu. A Ty podle starého zvyku hospodyní. Tvým příjmem bylo to, co jsi z těch 70 marek otcova důchodu ušetřila. Pro mléko jsme chodili do stáje na farní statek. Chleba a housek jsme se mohli najíst u pekaře, když jsme tam na konci týdne pomáhali nebo jej s koněm a károu rozváželi po sousedních vesnicích. Jestlipak jsme někdy přinesli s sebou domů kousek chleba také Tobě?
Z Tvých pěti dětí dva vojna strčila do armády, byli nezvěstní nebo zajatí, jak se později zjistilo. - Dobře si vzpomínám, když přiběhla sestra se zprávou, že nejstatrší bratr je nezvěstný. Stáli jsme právě u schodů. Sepjala jsi ruce a řekla: „Pomodleme se za něho! “ Kleče na schodech jsme se modlili. Tiše plačíc pevně jsi věřila, že Bůh ví, k čemu je to dobré - to bylo Tvé základní vyznání. Jak často jsi ve vsi ode všech tet slyšela, když jim padl syn nebo muž „Bůh jej uchoval snad před větším neštěstím!“ Být nezvěstným, to bylo pro Tvé děti nejhorší. - U živého nebo padlého jsi věděla, že je někde svázán se zemí. Ale nezvěstný! Ten nebyl nikde. Druhý bratr se ztratil kdesi v Kurlandu, posledním prý to válečném kotle.
Dva Ti tedy vyhnala válka z domu a doba poválečná dva nejmladší do Čech. Na školu. Jistě jsi věděla, že nám mladým se daří dobře, že máme teplý pokoj a nasycený žaludek. Ale byli jsme přece jen padesát kilometrů od domova. Byli jsme pryč - a jakých padesát kilometrů! Za hustě lesnatou hranicí v docela jiném světě. Půl roku jsme se nemohli vidět! Nevím, co bych říkal a dělal, kdybych dnes měl snášet takové starosti jako Ty tenkrát.
Toto bude asi dlouhý list. Někdy před třiceti čtyřiceti léty jsem Ti také psal, že se mi daří dobře, že jídlo je chutné, že padá sníh nebo svítí slunce.A hodně dobrého jsem Ti vždycky přál. Ale víc nic a ani ne tak příliš často. Copak potřebuje člověk matku nebo rodiče, když je mladý, zdravý a sytý? Dnes - jsem také zdráv a nasycen - bych Ti mohl psát denně dlouhé listy, listy bez konce, možná o svých radostech a spokojenosti, především ale o svých starostech. Ty bys jistě znala odpověď na mé otázky. Pozdě, příliš pozdě. Přesto píši. Táži se sebe a domýšlím Tvou odpověď. Ty jsi k smrti ráda četla. Všecko, co jsi dostala do rukly. Do války to, co bylo psáno srbsky, za války také německy (kancionál Laudate, který se denně používal při bohoslužbách) a po válce srbské a německé knihy, nejraději náboženské. I u nás jsme na půdě schovávali všecky ročníky Krajana, Katolského Posoła a všecky knížky, které Srbové na vesnici mívali. A navíc všecky ty, které strýc jako někdejší člen studentského spolku Serbowka a předseda srbských studentů si u Tebe nechal a schoval po odstěhování do Lipska.
Když jsem něco četl na půdě z Krajana sám a chtěl Ti z toho něco vyprávět, Tys to všecko věděla. Všecko napsané a vytištěné Ti stálo za to, abys to pozorně přečetla a uchovala v paměti. Sama jsi šla k pekaři pro chleba, když jsem já četl na půdě. Jen večer jsi se někdy povadila, když jsem četl až do noci. Ale knížku jsi mi nevzala. A když byly prázdniny, směl jsem spát až do poledne. Jenom v neděli ne. V neděli jsi litovala, že to není už jako kdysi. Že například my děti už nemusíme odpoledne psát nedělní kázání, které se v pondělí nosilo do školy. Některé staré zvyky pozapomenuté měly něco do sebe. Ani dnes tomu není jinak. Bylas nejspíše na mne trochu hrdá - jak matky a otcové bývají - že jsem uměl číst dříve, než jsem šel do školy. A když jsem tenkrát znal zpaměti jedinou naši dětskou knížku Klepu, klepu píšťalku od Michała Nawky a Měrćina Nowaka, to jsi mne tichým úsměvem chválila víc než po promoci.
Více dohadování, mnohem více jsi měla se mnou kolem jídla. Naučilas nás, že se má sníst vše, co je na talíři, že každý drobet je Boží dar a nesmí se nechat ležet ani na stole, ani na podlaze. A že jsem si u lidí o posvícení přál raději chléb s máslem, než abych se cpal různými uzeninami, pomazánkami, saláty, tos mi uznala. Mezi námi byla ujednána dohoda, abych nevyhládl - a já bych raději dobrovolně vyhládl než jedl klobás - že jsem dostal vždy svůj díl s máslem (nastaveným s margarínem). Pohlavek za to, že si vymýšlím, jsem nikdy nedostal. Ostatně Tys nikoho z nás nepohlavkovala.
Často jsem se ptal, jestli jsem Ti vůbec kdy řekl „milá“ maminko. Zdá se mi, že ne. Na lístku, to ano. Ale ústně a přímo - jak to dnes slyším - ne. Myslím, že by Ti to znělo tak divně jako mně nebo nám dětem. Takové zvyky byly městské, německé. Vzpomínám na kamaráda ze školy. Tatínek byl učitelem, maminka se mi jevila jako Němka. Hovořili většinou německy a stále se líbali. Syn a otec, syn a matka, když se loučili nebo vítali. My jsme nechali ležet míč a všechno ostatní, když se blížil takový okamžik, a dívali jsme se na tuto událost z patřičné vzdálenosti. A mlčky jsme se usmívali jako na divadelním představení. I Ty ses tiše smála, když jsem Ti o tom vyprávěl.

(Přeložil Josef Šindar. Dokončení příště)

Na stránku Česko-lužického věstníku.