Jakub Lorenc-Zalěski

Mi zrudno bě a styskno tak


Mi zrudno bě a styskno tak,
zo přejach sebi - wumrěć.
So wijach w płaču jako ptak,
hdyž w kreji njem´že domrěć.

Ow, hruby wosud, hrózbna hra,
kiž so tu ze mnu stawa.
Krej wobdawa mje, luta ćma
a smjertna, rowna trawa.

Mje njehnuje wjac lěsny hron
a ptačkow fifolenje,
a zda so mi, kaž ból a ston
mi Bóh dał za žiwjenje.

Tuž žiwjenje mi ćeža je
a wostudła, zła hrajka.
A Božo, praj, hač budźe drje
tež wěčnosć moja tajka?

Hač stajna ból tež budźe tam
a lute žałosćenje?
Ach, Božo, potom zakliwam
ja swoje porodźenje.

A potom skazaj smjerć tež mi,
zo by mje změrowała,
a měr dar mi na kěrchowi,
hdźež dawno mysl mi hrała!
  

Bylo mi smutno, teskno tak


Bylo mi smutno, teskno tak,
že jsem si přál - umřít.
Chvěl jsem se v pláči jako pták,
jenž v krvi život dluží.

Ó, kruté bytí, hrůzná hra,
co se mnou osud hrává.
Krev obklopuje mne a tma,
jak smrt, jak hroby tráva.

Netěší mne už lesní šum
a ptačí štěbetání,
zdá se, že bol a rmut mým dnům
do vínku sám Bůh dal mi.

Tak je můj život tíha
a nuda, hračka zlá.
Řekni mi, Bože, číhá
na mne i věčnost taková?

Zda stálá bolest bude tam
a samé utrpení?
Ach, potom tedy proklínám
já svoje narození!

Přeložil M. Hrabal 		  

Smutno a žiaľne mi je tak


Smutno a žiaľne mi je tak,
že prial by som si umrieť.
Zvíjam sa v plači ako vták,
čo nesmie v krvi domrieť.

Och, drsný osud, hrozná hra,
čo sa tu so mnou deje.
Krv obstúpi ma, samá tma,
na hrob mi trávu seje.

Nevzruší ma už lesný tón
a vtáčie švitorenie,
a zdá sa, že mi bôľ a ston
Boh dal na živorenie.

Môj život už len ťarchou je
a nudnou zlobou láka.
Povedz mi, Bože, večnosť tiež
bude len hračka taká?

Či bolesť stále bude tam
a ľúte žalostenie?
Och, Bože, potom preklínam
aj svoje narodenie.

Tak teda zošli na mňa smrť,
aby ma zmierovala,
myšlienka na hrob, zeme drť
aby sa so mnou hrala.

Přeložila Dana Podracká


Vážení a milí čtenáři, přispěvatelé a příznivci!
Redakce ČLV Vám přeje úspěšný nový rok, pevné zdraví, radost ze života a trvalý zájem o Lužické Srby. Potěšíte nás, sdělíte-li nám své názory, přání, kritiku, co se Vám na časopisu líbilo a co ne, co byste si přáli v něm nacházet navíc. Budeme vděčni za Vaše články, zprávy o stycích s Lužickými Srby, o knihách s příslušnou tematikou. S Vaší pomocí může být časopis zajímavější, hodnotnější.

R




Milan Hrabal

Národní literatura - stimul k přežití Lužických Srbů

Před několika lety jsem při příležitosti Svátku lužickosrbské poezie v Budyšíně nazval lužickosrbskou kulturu vzácným motýlem kultury evropské. Kupodivu se ten příměr ujal a k mé radosti začal být o Lužici v Čechách zájem větší než dosud. Alespoň mně se to tak zdálo. A ještě větší radost jsem měl, že tím nejsrozumitelnějším mostem k budoucímu setkávání byla literatura. Stala se pomyslnými křídly, pomocí nichž onen vzácný motýl znovu vzlétl i v našich luzích. Myslím, že v pravý čas. Ne snad, že by u nás do té doby o Lužici nebylo nic známo, těch kontaktů bylo víc, ale z pohledu 90. let dvacátého století se začínalo zdát, že jsou už minulostí. A právě v tomto čase, kdy jedna generace autorů v Lužici povážlivě stárne, začala být naléhavě pociťována potřeba nástupu mladé generace, která by převzala štafetu. Aby ten malý slovanský národ, o němž profesor oxfordské univerzity Gerald Stone prohlásil, že má nejvíc básníků na jednoho obyvatele, o tuto honosnou charakteristiku nepřišel.
Literatura v Lužici - jak to cítím nejen já - je oním nejvlivnějším obrodným prvkem. Je nejpřístupnější všem a dokáže povzbudit to nejcennější, co každý národ má, totiž vlastní jazyk. František Vydra ze severočeské Chrastavy, jeden ze znalců lužickosrbské kultury, říká, že lužická srbština je jazyk, který se zastavil kdesi v 15. století. Odůvodňuje to tím, že v něm ještě dnes aktivně fungují takové jevy, jako je duál či slovesné tvary aorist a impúerfektum, ale našlo by se toho víc. A právě umělecká literatura spolu s některými publicistickými útvary je cestou, kterou přichází do jazyka technický a společenský pokrok, hra se slovy, která zpřítomňuje a rozšiřuje výrazové možnosti pro mladé lidi, kteří přirozeně odmítají komunikovat archaicky.
Tyto vlivy je možné sledovat zejména v poezii, a nemám na mysli zdaleka jen jednoho z největších bardů současnosti Kito Lorence. Mladší básníci (například Róža Domašcyna, Benedit Dyrlich, Beno Budar, Marja Krawcec) i ti nejmladší (Timo Meškank, Lubina Šěnec, Měrana Cušcyna, Fabian Kaulfürst, Marko Dyrlich) pracují s jazykem neotřele, odvážně, ale i citlivě, a přibližují jej znovu těm, kteří z nouze sahají po německých výrazech. Protože Lužičtí Srbové jsou díky realitě typičtí bilingvisté - přecházejí zcela bez potíží z rodného jazyka do němčiny a naopak. Mnohdy si musí uvědomovat, který z těch jazyků je vlastně rodný; tlak okolí je silný, protože každodenní.
Zdá se, že literatura je tedy - vedle hudby a výtvarného umění - nejsilnějším impulzem k onomu osudovému chtění být a zůstat Lužickým Srbem. Je hmatatelným důkazem a připomínkou, že slovanská kultura a její jazyk v Lužici je živým a životaschopným organismem, a že je tedy dobré a užitečné ho užívat.
Z řečeného snad zřetelně vyplývá význam národní literatury pro vlastní národ. Ale jaký má význam pro ostatní svět - ten „velký“, plný vzruchů a dějů, jenž má jiné, „větší“ starosti, než udržovat naději pro pár desítek tisíc lidí žijících ve středu Evropy? Přesně takový jako každý živočich, každá rostlina v přírodě, která přináší nejen pestrost a barevnost, ale také rovnováhu. Ukazuje mnohost forem existence, ukazuje sílu života, jež nespočívá jen v hmotných požitcích, ale v hodnotách daleko podstatnějších. Ukazuje, že život na Zemi nemusí být jen příležitostí k obživě a rozmnožování, že ekonomika ve světě lidí nemusí být jediným cílem, zdrojem či smyslem existence.
Lužičtí Srbové nedisponují jediným ekonomickým stimulem k přežití. Dokonce už Luther říkal, že nemá smysl překládat bibli do lužické srbštiny, protože zakrátko nebude nikoho, kdo by ji mohl číst. Jak velmi se zmýlil! Byla to právě literatura, která pomohla jazyku, a tedy i národu, přežít staletí útlaku, který měl ty nejrůznější podoby. Trvá už mnoho set let - od porážky polabských slovanských kmenů, vedených knížetem Miliduchem, přes prušáckou tvrdost pozdějších pánů, fašistickou genocidu, výkladní skříň socialismu, za jejímž zrcadlem těžební velkostroje bezohledně polykaly jednu lužickosrbskou vesnici za druhou. Dnes ovládá kulturu trh.
Co přinese Lužickým Srbům nejbližší budoucnost? Co nebo kdo jim pomůže přežít rok 2010, který je některými odborníky označován jako rok, kdy se v Lužici fakticky ztratí aktivní užívání lužickosrbského jazyka?

Předneseno na mezinárodním setkání spisovatelů v Luhačovicích 28. -30. 6. 1999.

Dokořán 11, bulletin Obce spisovatelů Praha, s. 48-50.


Volodymyr Motornyj

Lužickosrbská literatura v Knihovně Františka Řehoře ve Lvově

Jméno význačného čekého etnografa, publicisty a sběratele ukrajinofila Františka Řehoře (1857-1899) je na Ukrajině dobře známo. Upřímně si ho vážil a jeho činnost na poli ukrajinsko-české vzájemnosti vysoce hodnotil Čâŕí Ôđŕíęî, Âîëîäčěčđ Ăíŕň ę, Íŕňŕë Ęîáđűíńęŕ , Ôčëŕđĺň Ęîëĺńńŕ, Îëüăŕ Ęîáűë íńęŕ , Ěűőŕéëî Ďŕâëűę, Áîđčń Ăđčí÷ĺíęî a mnozí jiní vynikající představitelé ukrajinské kultury a vědy. Fr. Řehoř nejen s nimi udržoval přátelské styky, ale také seznamoval českou veřejnost s ukrajinskou kuturou, literaturou, s obyčeji a tradicemi Ukrajinců.
Z pera Fr. Řehoře vyšlo více než 300 ukrajinistických článků v českém tisku (některé z nich v Ottově slovníku naučném). Národnímu muzeu v Praze daroval svou ukrajinskou knihovnu a národopisnou sbírku, kterou na Ukrajině sám shromáždil. O zásluhách Fr. Řehoře o ukrajinský národ rokovali 22. 10. 1999 ve Lvově účastníci konference, věnované památce českého vědce u příležitosti stého výročí jeho smrti.
Vědecký pracovník lvovské Knihovny Národní akademie věd Ukrajiny V. Stefanika J. Nakonečnyj ve své přednášce mluvil o knihovně Fr. Řehoře, kterou daroval Lvovu v r. 1890. Nyní jsou tyto knihy (okolo 1000 svazků) uloženy jako zvláštní fond (Knihovna Fr. Řehoře) ve lvovské akademické knihovně, čítající mnoho milionů svazků, a slouží, jak bylo řečeno výše, ukrajinským čtenářům jako důležitý pramen pro poznávání české kultury, literatury, jazyka. Zároveň jsou v Knihovně Fr. Řehoře publikace týkající se jiných národů, mezi jinými i Lužických Srbů. A přestože je v Řehořově knihovně těchto knih všehovšudy jen několik eksemplářů, staly se už v 19. stol. jedním z mála pramenů, z nichž se Ukrajinci seznamovali s Lužicí, protože tato knihovna byla dostupná mnoha ukrajinským vědcům a literátům. A tak byla Knihovna Fr. Řehoře jednou z těch cest, které aktivně napomáhaly ukrajinsko-lužickosrbským vztahům. Připomeňme, že podobnou úlohu v ukrajinsko-lužických stycích sehrál později L. Kuba, A. Černý, J. Páta a jiní čeští sorabisté.
V Knihovně Fr. Řehoře se chová básnická sbírka J. Barta-Ćišinského „Přiroda a wutroba“, vydaná v Budyšíně v r. 1889. Tento útlý svazeček básní se stal důležitým mezníkem v rozvoji lužickosrbské literatury. Příznačné je, že jejím vydavatelem byl A. Černý, který ji zřejmě poslal Fr. Řehořovi, s nímž si v těch letech dopisoval. Fr. Řehoř tuto knížku pojal do své knihovny, kterou pak daroval městu Lvovu. Tak bylo ukrajinské veřejnosti umožněno, díky A. Černému a Fr. Řehovi, seznámit se v originálu s jedním z nejlepších děl lužickosrbské literatury 19. stol.
Ve Lvově žilo vminulém století nemálo Čechů a to napomáhalo aktivnímu seznámení se Ukrajinců s českým jazykem a českou knihou. Tato skutečnost měla vliv na oblíbenost Řehořovy knihovny mezi ukrajinskými čtenáři. Je v ní i antologie slovanské poezie Fr. Vymazala, ve své době populární, a jednotlivé sešity slovanského písňového folkloru, vydané L. Kubou. I tyto publikace sehrály určitou úlohu v popularizaci lužickosrbské kultury na Ukrajině.
V r. 1878 vydala v Brně Matice moravská dva svazky „Slovanské poezie“ (s podtitulem „Výbor z národního a umělého básnictví slovanského v českých překladech“). V Knihovně Fr. Řehoře je pouze druhý díl této antologie. Obsahuje překlady poezie polské a lužickosrbské. Sestavovatel antologie František Vymazal (1841-1917), polyglot a autor učebnic, pracoval jako korektor v jedné z moravských tiskáren. Dnes je bohužel jeho jméno skoro zapomenuto, a zatím díla lužickosrbské lidové tvorby, která vybral, svědčí o jeho výborné orientaci v dějinách této slovesnosti. O ní ostatně svědčí i pojednání o lužickosrbské literatuře „Pohled na dějiny lužickosrbské slovesnosti“ a stručné medailonky o spisovatelích básní v knize otištěných. - Kromě ukázek lidové básnické tvorby obsahuje antologie překlady básní H. Zejlera, M. Hórnika, K. B. Pfula, M. Bjedricha aj. Autoři překladů byli Fr. L. Čelakovský, Fr. Doucha, J. Kalaš. Fr. Vymazal vybral pro překlady nejcharakterističtější a nejvýraznější básnická díla lužickosrbské literatury.
Písňová lidová tradice Lužických Srbů je v Knihovně Fr. Řehoře zastoupena dvěma sešity proslulé sbírky slovanských národních písní L. Kuby. („Slovanstvo ve svých zpěvech“, Kutná Hora, 1885, kniha V). Četné z 62 lužickosrbských písní (1-13, 35-84) sebral M. Hórnik, z jehož pera pocházejí také úvodní poznámky k publikaci. Texty většiny písní jsou uvedeny jak v překladu, tak v originálu a jsou doprovázeny notovými záznamy.

Tak několik publikací uložených v Knihovně Fr. Řehoře nejen představovalo lužickosrbskou tematiku, ale také napomáhalo sblížení Ukrajiny a Lužic.

Přeložil J-a


Neobvyklé názvy měsíců


Většina evropských jazyků používá jakýchsi internacionálních pojmenování měsíců v roce, které jsou původem z latiny. Dokonce i slovanské jazyky jako ruština nebo slovenština užívají různě upravených tvarů těchto mezinárodních výrazů, např. ěŕđň - marec, č ëü - júl, ńĺíň áđü - september atd. Protože i němčina patří k jazykům, kde se užívá těchto výrazů (Februar, März, Juni atd.), nelze se divit, že také Lužičtí Srbové jsou zvyklí používat podobného pojmenování s drobnými úpravami: měrc, apryl, meja atd.
V posledních letech se v kalendářích oživují také osobité hornolužické slovanské názvy měsíců, dnes již polozapomenuté, jako např. mały róžk, jutrownik, winowc atd. Jako přílohu prosincového čísla dětského měsíčníku Płomjo / Płomje vydala redakce dvojjazyčný kalendář s názvem Protyka wěrnosćow za dźěći / Pratyja wěrnosćow za źiśi 2000. Zajímavé nesporně je, že se na textové části kalendáře podílely paralelně šesté třídy Srbského gymnázia v Budyšíně a v Chotěbuzi.
V této publikaci jsem se poprvé setkal s osobitými dolnolužickými názvy měsíců. Nevím, zda byly kdysi vytvořeny vesnickými uživateli jazyka a tradovaly se po dlouhá staletí nebo zda byly uměle vytvořeny národními buditeli teprve ve století minulém.
Uvádím hornolužické a dolnolužické názvy vedle sebe: 1 wulki róžk - wezymski, 2 mały róžk - swěckowny, 3 nalětnik - pozymski, 4 jutrownik - nalětny, 5 róžownik - rozhelony, 6 smažnik - smažki, 7 pražnik - žnjojski, 8 žnjenc - jacmjeński, 9 požnjenc - nazymski, 10 winowc - winski, 11 nazymnik - młosny, 12 hodownik, - zymski.
S těmito neobvyklými dolnosrbskými názvy jsem se - pokud vím - v žádné Pratyji nesetkal.

Dr. F. Vydra


Poznámka redakce: V Mukově slovníku chybějí slova „rozhelony, smažki, młosny, zymski“. Slovem „nazymski“ označuje Muka měsíc jedenáctý. V ostatních výrazech se shoduje s uvedenou publikací.

Vilém Václav Kremer

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ ( 11 )

Národ Obodritů čili Bodrců byl vlastně nejmenší, ale pravděpodobně nejvyspělejší slovanský národ ze všech skupin polabských a baltských Slovanů. Je zajímavé, že u Obodritů, kteří projevili také největší snahu po státotvorném uspořádání své země vlivem svých panovníků, se také nejdéle uchovalo označení jejich slovanského původu. I když to bylo označení celkem nikterak neudávající myšlenku slovanského spolubratrství, bylo to označení jejich země a státu jako království slovanského čili Slavie, jež se vyskytlo celkem téměř jakoby ironicky právě na počátku zániku tohoto slovanského národa a státu a v době jeho přeměny ve stát německý, který se nazval Meklenburskem.
Národ Obodritů byl ve své podstatě národem námořnickým, obdobně jako byli Ránové a Volynci. Hranice jeho území vedly od ústí řeky Varny čili Varnavy, po této řece proti proudu k východním břehům jezera Morice. Na tuto východní hranici, která byla i společnou hranicí národa lutického, navázala hranice jižní, rovněž proti Luticům, vedoucí po jižním břehu uvedeného jezera k ústí řeky Stepenice a po ní k řece Labi. Pak vedla myšlená hraniční čára po labském toku až k ústí řeky Ury, dnešní Ohre. Zde přestupoval živel obodritský řeku Labe a svým kmenem Drevanů stál na levé straně labské. Jihozápadní hranice vedla odtud k pramenům řeky Ilmenavy, kde byla neurčitou, ztrácející se někde v saském území, v dnešním Lüneburském vřesovišti, zeměpisně zvaném Gliňská hola. Pak vedla bodrcká hranice po toku řeky Ilmenavy až k jejímu ústí do Labe, které leží několik kilometrů jižně od dnešního města Hamburku. Odtud vedla západní obodritská hranice po Labi k ústí řeky Styru, dnešní Stör, kde se obracela k severu, k řece Šleji, dnešní Schlei a byla rovněž celkem dosti nepřesná. Po dosažení vod řeky Šleje vedla tato hranice, oddělujíc bodrcké území od blízkého území již dánského, k moři. Sever bodrckého území omývalo moře Baltické, v němž ležel v blízkosti dánských ostrovů ještě slovanský ostrov Fembera, dnešní Fehmarn.
Také tento národ Bodrců se rozděloval na řadu více méně samostatných kmenů. Hlavním a základním kmenem Bodrců, čili praví Obodrité, byl kmen tak zvaných Rarogů, který obýval území na pravém břehu Labe, nejblíže směrem k Severnímu moři. Jeho území bylo v nejzápadnější části potomního Meklenburska a v krajině jihovýchodně od Hamburku. Jejich sousedy byli tak zvaní skuteční Polabané, kteří sídlili při Labi a dali celkové označení pro všechny polabské Slovany. Samotní Polabané byli vlastně také Rarogy, čili Obodrity ve vlastním slova smyslu.
Na stranu východní od těchto hlavních bodrckých kmenů sídlili Varnové čili Vranovci, přidržujíce se toku řeky Varny až k jejímu ústí, to je po levém břehu, hlavně v místech, kde dnes leží město Rostock a jeho okolní obce. Jižně od Rarogů při řece Boize a po ní směrem jihovýchodním a po pravém břehu labském seděli Bytenci čili Bytinici, označovaní v pramenech jako Bethenici a Bethenser a jejich území terra Boitin nebo Boyten i Butin. Později splynuli se severně s nimi sousedícími Polabany. Na východ od nich seděli Smolinci.
Při Labi byli usazeni Gliňané, bydlící po obou březích labských, zasahující nejdále k jihu nad labským tokem, mezi ústím řeky Jedliny do Labe a řekou Stepenicí. Gliňany uvedl do vědecké literatury P. J. Šafařík, ač někteří viděli v tomto kmeni spíše kmen lutický než obodritský. Že zasahali hluboko do zmíněné Gliňské hole je důkazem i jméno Gliň, dnešní Lüneburg. Gliňané, kteří byli asi spíše odnož Drevanů, byli bohatí a na rozdíl od svých soukmenovců jak obodritských, tak i lutických byli mírumilovní.
Vpravdě nejsilnějším však byl bodrcký kmen Vagrů, který zaujímal území ležící mezi jižně tekoucí řekou Travnou, dále na západě tekoucí řekou Sventinou, na severu jej chránila řeka Ejdera a na východě břehy Baltického moře. Celé toto území leželo v dnešním západním Německu, v krajině dnes holštýnské, hlavně kolem dnešního města Lubecku. Tento kraj, který právě zachoval nejdéle své označení jménem slovanským, byl rozdělen v šest správních okrsků, k nimž náležel i zmíněný ostrov Fehmarn.
Tento ostrov obývali Fembrané, kteří však nebyli kmenem Vagrů, ale pravděpodobně patřili do skupiny kmene Varnů, o nichž byla výše řeč. Také tento ostrov se držel dosti dlouho po zničení veškerého baltoslovanského loďstva dánskými přemožiteli na posicích slovanských, ovšem již jako sídlo pirátů baltských.
Nejzápadnějším slovanským kmenem obodritským, a dlouho i všeho Slovanstva polabského, byl kmen Drevanů, patřící též do národa Bodrců. Je též dosti zajímavé, že tento k západu nejvíce a nejblíže položený slovanský kmen odolával nejdéle násilné germanisaci a i když jí také úplně podlehl, až dosud nese stopy svého dávného slovanského původu. Obyvatelé této krajiny, rozkládající se na levém břehu labském a jdoucí do zmíněné Gliňské hole v poříčí řeky Jasné, dnešní Jetze, se zvou Wendy a krajina až dosud má označení der Drawehn.
Je dějinným paradoxem, že právě toto kdysi slovanské území Bodrců se stalo základem jednoho z německých států přičiněním svých kdysi přísně slovanských panovníků. Tito, panujíce na území dnes či později meklenburském, se tak dokonale poněmčili, že své území, a tím i všechen lid, uvedli do německého náručí, ač se sami považovali za potomky kdysi panovníků slovanských. Je na příklad smutným úkazem i ta skutečnost, že v nádherném gotickém chrámu v městě Doberan, dřívějších Dobřanech, odpočívají tito mrtví panovníci nejen státu meklenburského, tedy již Němci, ale jejich souvislou řadu od počátku tohoto státu až do dnů našich zahajuje hrob prvého německo-meklenburkého panovníka a zároveň posledního panovníka slovanského, Přibyslava.
Zde, jako kdysi básníka Jana Kollára, dotkla se i autora těchto statí citová stránka, neboť i on kráčel tu vlastně po hrobech, jakoby svých dávných příbuzných. Nebyly to však ony myšlenky, kterými slavný autor Slávy dcery vyplakal své tužby po obnově slávy národů slovanských, ale byla to tvrdá skutečnost, která dávala tušit, že i zde kdysi chodila slovanská noha, která vlastní neschopností a z ní vyplývající nesvorností, byla příčinou tak strašného pádu celých národů. Pádu i pro český národ bolestného, neboť i on tím ztratil všechny možnosti přímého přístupu k moři, o který později tak marně usilovali jeho velcí mužové dávné minulosti. Což nebyla snaha Karla IV. o dosažení zemí dávno před ním slovanských, Lužice, Slezska a Braniborska, také jeho tužbou o dosažení břehů moře Baltického? Bohužel však i Čechové dosti často stáli v řadách těch, kteří kopali hrob svým slovanským sousedům v dnešním východním Německu. Jedinou jejich omluvou však v tomto nerovném zápase Slovanů polabských a baltských s přívalem německým je to, že tehdy ještě nepociťovali, a také v dobách středověkých nemohli pociťovat, nějaké slovanské pobratimství, které vytvořily až doby nové. Není tedy již smutek Kollárův nad osudem těchto Slovanů smutkem naším, ale je i nám, při všem slovanském cítění, vážným mementem pro naše budoucí. Osud Slovanů polabských a baltských je a zůstává navždy výstrahou.
Obyvatelé území pomořanského a bývalých západních Prus byli kmenové a národnostní příslušnosti již plně polské. Obývali území bývalých německých a dnes z větší části polských Pomořan tak, že strana západní počínaje od břehů řeky Odry zůstává nejen dnes na území Německé demokratické republiky, ale i v minulosti byla součástí baltských Slovanů, kmene lutického, zejména Črespěňanů, zatím co strana ležící k východu počínaje od Odry včetně s městem Štětínem a ostrovem Volyní, již výše zmíněným, byla obývána převážně tak zvanými Pomořany. Pomořané byli lid národnosti polské. Sídlel zde při řekách Ploně a Ilmě. Blízký příbuzný Veletů spadá však již do oblasti polské, a proto se vymyká i zpracování v této naší práci. Uvádíme jej proto, že i Pomořané však patří do celkové oblasti slovanských národů pobaltských.

Pro tisk připravil R-l, příště Z nejstarších dějin území polabských a baltských Slovanů.


ZPRÁVY

Z domova

Na členském večeru Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea (SdPL) 23. 11. 1999 předseda PhDr. Zd. Boháč, CSc., vzpomínal na Zorku Koníčkovou-Pátovou, dceru prof. Josefa Páty, která nedávno zemřela. Zesnulá pokračovala v činnosti svého otce jak zájmem o Litomyšlsko, tak o srbskou Lužici. Pracovala v sekci pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti přátel Národního muzea, občas tam i přednášela, psala o Lužických Srbech do časopisů. - V druhé části večera Zd. Boháč zrekapituloval činnost SdPL (= bývalá Sekce) a ukázal i pamětní knihu návštěvníků Lužického semináře, kterou r. 1976 založil. Podepsalo se do ní už více než 1700 lužickosrbských a na 90 cizích hostí.

J-a



Lužickosrbský sbor Lipa z Pančic-Kukowa na zámku v Moravských Valticích.

Pod názvem „Valtice jsou městem zpěvu“ uvedla stanice Vltava - Český rozhlas 3 dne 6. 12. 1999 záběry z 2. ročníku Přehlídky pěveckých sborů ve španělské konírně na zámku Valtice, konané 23. 10. 1999. Vedle smíšeného pěveckého sboru Janáček z Boskovic, Scholy Cantorum Kúty, Virtuosů di Mikulov a tamního Městského pěveckého smíšeného sboru vystoupil také smíšený sbor Lipa z Pančic-Kukowa. V jeho podání jsem vyslechla 3 sbory, z nichž Hanko moja s krásným sólem mě obzvlášť zaujal. - Atmosféra byla jako při podobných příležitostech povznášející nejen díky prostředí, ale též pěvecké úrovni.

Jana Nováková



Z Horní Lužice

Alfons Frencl, lužickosrbský učitel na škole v Ralbicích (jsou tam jen třídy A), spisovatel monografií (např. Alwin Krawčik [1976 společně s L. Budarjowou], Podłu Klóšterskeje wody [1981], Mikławš Bjedrich-Radlubin [1984], Křižerjo [1992], Serbske puće do swěta [1996], Město tróšta - Róžant rjany [1997]), publicista a dlouholetý redaktor kalendáře Serbska protyka, byl v Budyšíně 24. 10. 1999 vyznamenán od saského ministerského předsedy Kurta Biedenkopfa Řádem Jakuba Barta-Ćišinského (Myto Ćišinskeho), tj. nejvyšším státním vyznamenáním pro sorabisty, spisovatele a pracovníky, kteří se zasloužili o rozvoj lužickosrbské kultury. Oslavenec proslovil nesčíslné množství přednášek (většinou se světelnými obrazy jím zhotovenými) o srbské Lužici nebo o místech nějakým způsobem spjatých s lužickosrbským národem. Za tím účelem cestoval v Asii, Africe, Americe i v Austrálii po stopách lužickosrbských vystěhovalců. Lužickosrbským posluchačům přednáší v jejich mateřštině, aby jí tak napomáhal na cestě do veřejného života. Pražští přátelé Lužických Srbů vděčně vzpomínají na podmanivá slova A. Frencla při několika jeho přednáškách v Praze. Oslavenci blahopřejeme a těšíme se na jeho další práce.

Př 22. 10. 1999



Nová (už devátá) výstava wojereckého lidového obleku a lidových zvyků byla otevřena 22. 10. 1999 ve Wjacławkově lužickosrbském krojovém domě ve Wojerecích.

SN 22. 10. 1999



Lózy hólcy se rozpustili. Rozchod Wita Bejmaka, Maćije Kindermana, Marka Smoly a Achima Zahrodnika zapřičinily rostoucí pracovní a časové nesnáze. Nejznámější lužickosrbská kabaretní skupina vystupovala od března 1993 s celkem šesti programy.

(SN 25. X. 1999)

R-l

Ministr saské vlády ministerského předsedy Kurta Biedenkopfa Lužický Srb Stanisław Tilich přísahal s ostatními ministry 27. 10. 1999 před Saským zemským sněmem na ústavu.

SN 29. 10 1999



Nakladatelství LUMIR založil v roce 1995 Měrko Šołta pro kritické vydávání děl lužickosrbského hudebního dědictví. Více než dvacet pět děl bylo vydáno, mezi osmi nakładowanými je na příklad Klavírní trio a Lužickosrbská svatba. „Práce nakladatelství se skládá ze dvou etap“, vysvětluje vydavatel/nakladatel. „Nejprve je třeba po kritickém přezkoumání dílo vydat a teprve poté se může nakładować“. Hodnotné polygrafické úpravě tedy předchází zveřejnění na příklad v knihovně Serbského institutu. Vydavatelská a nakladatelská práce je tuze náročná a drahá. Ze strany Srbů na příslušných místech pociťuje Šołta příliš málo podpory a zájmu.

(SN 11. XI. 1999)

R-l

Studium na Institutu za sorabistiku na lipské univerzitě ve školním roce 1999/2000. Vyučování započalo 11. 10. 1999. Studovat začalo 7 nových posluchačů, z toho 3 hornolužičtí studují učitelství pro záklaní školu, 2 učitelství pro lužickosrbské gymnázium v Budyšíně a v Chotěbuzi. Celkem studuje na Institutu za sorabistiku 28 posluchačů (z toho se 2 připravují na doktorát). Mezi posluchači jsou 3 cizinci (z Polska, z Česka, z Moskvy) na stipendium od Nadace pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud). Institut má nedostatek učitelů: není obsazeno místo profesora pro literaturu, pro sorabistiku, pro dolní lužickou srbštinu. V těchto předmětech vypomáhají prozatímní učitelé-vědečtí pracovníci ze Serbského institutu v Budyšíně, kteří každý týden do Lipska dojíždějí.

SN 12. 11. 1999



Z Dolní Lužice

(Připravil B. Malotín)

Voleb do Srbské rady, které proběhly v Chotěbuzi 14. 10. 1999, se zúčastnilo 255 lidí; ti vybrali z 10 kandidátů 5. Ze „staré“ rady zůstává Harald Koncak, který získal nejvíce hlasů (211), M. Elikowska-Winklerowa se co do počtu hlasů umístila jako druhá se 189 body, po 175 získali Fred Kaiser a Fryco Wojto a jako pátý se umístil Jürgen Hanška. Přejeme těmto novým členům Srbské rady v braniborském parlamentu hodně úspěchů.

Zajímavý článek k 250. výročí narození J. W. Goetha uveřejnil Měto Pernak. Jako téma si zvolil vztah tohoto velikána německé literatury ke Slovanům a jeho působení na slovanské literatury. Jako 72letý se začal zajímat i o češtinu. Ve svém deníku si ke dni 31. 8. 1821 zapsal: „Ich beschäftige mich mit böhmischer Geschichte und Sprache.“ (Zabývám se českou historií a jazykem.)

NC43



Dolnosrbské hochozské ochotnické divadlo představilo v Janšojcích „svého“ Jagaŕa Bagolu. Nadšení posluchači odměňovali herce bouřlivými ovacemi.

Na dolnosrbské bohoslužbě ve Wjerbně se sešlo „pouhých“ 44 věřících a velká většina byli přespolní!

NC44



V Sasku mají srbského ministra. Stal se jím 40letý Stanislav Tilich „z kamjenskich stron“.

Škola dolnosrbského jazyka a kultury má v současné době rozšířené působiště. Pořádá kurzy přímo v obcích, což se setkává s poměrně velkým zájmem. Nesoustřeďuje se jenom na „centrální“ území, jako je Brjazyna, Borkowy, Janšojce, Žylow, Most, Strjažow, ale přednášející přijíždějí i do Lubina a Rogowa. Kurzů bylo zatím 20.
Rozmluvu s Frycem Märkerem ze Žylowa poutavě zachytila A. Dawmowa a uveřejnila ji na pokračování ve 3 za sebou jdoucích číslech (43-45). Rod Märkerových žije již 150 let na samotě u uvedené obce, obklopen nezkaženou přírodou, kterou Fryco Märker autorku provádí, a seznamuje ji s jejími „obyvateli“. Článek se hemží řadou krásných málo frekventovaných dolnosrbských výrazů (jména rostlin, ptáků, hmyzu, zvěře ap.), které mu dodávají zvláštního nádechu.

NC45



Literárně-hudebním večerem vzpomněla domowinská skupina v Chotěbuzi na Minu Witkojc. Z magnetofonového pásku zazněl i hlas oslavované básnířky a dolnosrbské vlastenky.

Význam Albina Mollera si v Tšupci, rodišti tohoto dolnolužického hvězdáře, faráře a autora 1. tištěné lužickosrbské knihy, připomněli tamní občané a širší lužickosrbská veřejnost.

NC47



Z ciziny

8. mezinárodní sorabistický seminář uspořádal Institut sorabistiky na Lvovské národní univerzitě Ivana Franka spolu s budyšínským Serbským institutem ve dnech 19. - 21. 10. 1999 na univerzitě ve Lvově. Mimo plenární zahajovací (19. 10.) a závěrečné (20. 10.) zasedání byla práce rozdělena do 3 sekcí: jazykovědné, literární a národopisné, dějepisné a kulturní. Bylo prosloveno na 33 přednášek. Na závěr se konala diskuse okolo kulatého stolu na téma Zachování národní svébytnosti Lužických Srbů za nynějších poměrů. 21. 10. byl věnován seznámení s ukrajinskou kulturou. Semináře se zúčastnilo 6 vědeckých pracovníků z Lužice (H. Adam, E. Pjech, G. Spieß, H. Jenč, D. Šołta, M. Völkel), 6 z Polska a 1 z Běloruska. Ostatní byli z Ukrajiny. J-a

Hajko Kozel, lužickosrbský poslanec Saského zemského sněmu se zúčastnil prvního evropského slyšení (hearing) k útoku Severoatlantické aliance na Jugoslávii. Berlínský kostel svatého Kříže naplnilo 650 účastníků z třinácti států, mezi nimi bývalý ministr spravedlnosti USA Ramsey Clark. Zástupci napadeného státu předložili obšírný materiál o následcích války - bombardování vrátilo Jugoslávii o čtyřicet let zpět. Z ČR přibyli zástupci Matice Čech, Moravy a Slezska, Klubu českého pohraničí, Slovanského výboru a Křesťansko-sociálního hnutí. Čeští zástupci podali hromadnou žalobu mimo jiné proti spolkovému kancléři Schrödrovi a ministru obrany Scharpingovi.

(SN 3. XI. 1999) R-l



Nové knihy a články

Třetí zastavení. Vybral, sestavil a do češtiny přeložil, poznámku vydavatele a medailonky o autorech napsal Milan Hrabal. Autorem tří grafik je Maťa H. Sazbu, grafickou úpravu a obálku provedl Milan Hrabal. - Vydala Městská knihovna Varnsdorf v nákladu 5000 výtisků, 37 s.
Brožura byla vydána k Svátku lužickosrbské poezie 17. července 1999. Tyto svátky se konají už více než 20 let, každý rok na jiném místě Lužice. Každý rok jsou věnovány jinému básníku klasikovi. Letos jím byl Jakub Lorenc-Zalěski (1874-1939). Potřetí se tato slavnost konala v českém Varnsdorfu. - Knížka je uvedena krátkým uvítacím projevem starosty města Varnsdorfu Jaroslava Tomáška a zahajovací řečí Antonína Jelínka1, předsedy Obce spisovatelů Praha. Úkolem nesrbských účastníků bylo přeložit do mateřštiny šestistrofovou báseň J. Lorence-Zalěskeho Mi zrudno bě a styskno tak (1890)2. Překladatelé postupovali různě. Někteří překládali doslova, jiní hodně volně3 - Sborníček obsahuje báseň J. Lorence-Zalěského v originále (viz na začátku tohoto čísla ČLV) a její překlad do němčiny (Peter Huckauf), slovenštiny (Dana Podracká), polštiny (Bohdan Urbankowski), češtiny (M. Hrabal). Mimoto jsou tu básně, které někteří účastníci k této příležitosdti napsali a přednesli ve své mateřštině a které jsou otištěny v českém překladu Hrabalově. Jsou to Lužičtí Srbové Borbora Mikławškowa, Marja Brězanowa, Benedikt Dyrlich, Měrana Cušcyna; němečtí autoři Peter Huckauf, Andreas Hennig; Poláci Marian Szalecki, Mariam Abdel Al, B. Urbankowski; slovenská básnířka D. Podracká; Čech M. Hrabal. - Brožura je doplněna 9 fotografiemi jak z vlastního pořadu, tak ze společného výletu na rozhlednu Dymník u Rumburka. - Letošnímu Svátku lužickosrbské poezie věnoval náležitou pozornost (na dvou stranách) i čtrnáctideník Hlas severu (č. 16, 1999), vydávaný městem Varnsdorfem pro tamější občany. - Je velice potěšitelné, že varnsdorfští obyvatelé (především však M. Hrabal) obnovili dávné vztahy Lužických Srbů a svého města a že je dále rozvíjejí způsobem tak tvůrčím. Blahopřejeme.

Poznámky:

1 Buďtež zde uvedena aspoň závěrečná slova jeho projevu:
„... Čtu-li dva sborníky lužickosrbské poezie, vydané díky Milanu Hrabalovi a ostatním z Varnsdorfu, jsem velmi překvapen moderní úrovní této tvorby. Tady se nepláče nad minulostí, tady se nepíší ohlasy na folklor, tady se tvoří v relaci se současnou poezií českou, německou či jinou.
A to je to, proč varnsdorfské dny poezie nemohu považovat za setkávání sentimentálních pamětníků, ale za setkávání skutečných současných básníků. V tom je také budoucnost těchto slavností.“

2 Báseň je svou beznadějí podivuhodně blízká některým veršům K. H. Máchy, např. básni „Těžkomyslnost“ (Dílo K. H. Máchy I, 1948, s. 116-117). Ze čtyř Máchových strof uveďme pro srovnání aspoň dvě poslední:

A proč teskním? - že nevzešlo kvítí,
Jaké čárný předvodil mi sen? -
Jaké ve snách zkvetlo živobytí,
To jestoty neuhlídá den! -
„Otři zraky!“ vešken lid mi praví,
„Vidíš hroby? - Mníš, že mrtví spí
Beze snů? - Ne! - Jiný svět je baví,
Znovu oni jitro svoje sní !“

Tíší mrtví? - ! - Ti že znovu žijí? -
Znovu žijí? - - Vlastní vůlí svou? -
Či nuceně žíly jejich bijí? -
Proti vůli v nové sny zas jdou? -
Za hroby mám znovu mladost sníti? -
Aby znovu její prchl stín? -
O by mohl navždy hrob mě krýti! -
Věčné nic! v tvůj já se vrhnu klín.

J. Lorenc-Zalěski pobýval v Lužickém semináři v Praze od léta 1889 do února 1891. V té době pravděpodobně Máchova díla poznal. Nasvědčuje tomu dopis Mikławše Andrického J. Lorencovi z Prahy 31. 3. 1892 (viz Lp A 1967, s. 97), v němž pisatel cituje první dva verše Máje. Zřejmě jimi chtěl příteli připomenout četbu českého básníka. Je nasnadě se domyslit, že šestnáctiletý J. Lorenc podlehl kouzlu veršů, které K. H. Mácha napsal ve svých dvaadvaceti letech.

3 Podle původního návrhu organizátorů měla být na setkání čtena Lorencova báseň bez poslední strofy. Tím si vysvětlíme, proč ji někteří překladatelé (např. M. Hrabal) vynechali.

J. Mudra




Sokołske Listy 6, 1999, č. 5 otiskují celostránkové pojednání „Bjarnat Krawc a Serbski Sokoł“ a podrobně pojednávají o sokolských odznacích. (Spisovatelem obojího je Mikławš Krawc.) Podrobný program XIII. všesokolského sletu v Praze (hlavní dny 30. 6. - 2. 7., s přidruženými činnostmi už od 26. 6.) se vypisuje na s. 3 kde je i informace o Sokole v Kanadě. Tamější časopis „Kanadský Sokol“ otiskuje přednášku T. Meškanka „Sokolské hnutí a Lužičtí Srbové“, přednesenou v Praze. Na poslední straně se vzpomíná na snahy Lužickosrbského Sokola (okolo r. 1930) postavit si v Budyšíně vlastní Sokołski dom.

SN 22. 10. 1999



Osobní zprávy

Za prof. Zorou Koníčkovou-Pátovou


V požehnaném věku 86 let zemřela 27. října 1999 paní profesorka Zora Koníčková-Pátová. Její život nebyl snadný, narodila se těsně před první světovou válkou v rodině proslulého sorabisty profesora Josefa Páty, naplněné duchem křesťanské tolerance s hlubokým demokratickým a sociálním cítěním. Tehdy byla doba poměrného klidu a technického rozvoje vystřídána válkou, společenskými zmatky a morálními krizemi. V poměrně krátké době rozkvětu Československé republiky vystudovala gymnázium a učitelský ústav a s nadšením se věnovala pedagogické činnosti. Tato doba šťastného mládí však netrvala dlouho. Druhá světová válka přinesla její rodině neštěstí a smutek. Její otec spolu se svým bratrem Františkem se zapojili do odbojové činnosti a byli nacisty popraveni. Paní Zora však nezatrpkla a otevřela srdce rodině a výchově svých synů.
Harmonické rodinné prostředí ji ovlivnilo do té míry, že po vzoru svého otce se v celém životě vracela k rodnému Litomyšlsku i k Lužici. Mnoho úsilí věnovala Litomyšli, kam sahaly kořeny jejího rodu. Zabývala se bohatou historií města, byla propagátorkou kulturních tradic celého litomyšlského regionu, spolupracovala s okresním muzeem a archivem v Litomyšli a byla iniciátorkou a spolupracovnicí při organizování výstav o životě a díle bratří Pátů, zpracovala scénář a režírovala filmy s námětem odboje na Litomyšlsku. Zároveň byla dlouholetou předsedkyní Klubu přátel a rodáků Litomyšle.
Hned po osvobození Československa pracovala pro kulturní obnovu Lužice. Dlouhá desetiletí spolupracovala s vedením Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea v Praze. Ve svých přednáškách přiblížila posluchačům řadu vzpomínek na cesty do Lužice, které podmikala s tatínkem ve třicátých letech i na spolupráci s českými příznivci Lužice, jako s Václavem Srbem-Chejničanským, Ivanem Smolerem, rodinou Vrchotových-Pátových a dalšími. Ještě několik dní před svou smrtí diktovala dopis dávné lužické přítelkyni v Budyšíně a děkovala jí za celoživotní přátelství, přičemž poznamenala, že srdcem zůstává v lužické metropoli.

Zdeněk Boháč



Před deseti lety zemřel Jan Petr (23. 9. 1931 - 13. 12. 1989)

Nenahraditelná ztráta postihla tehdy (nejen) československou sorabistiku a slavistiku odchodem prof. Filozofické fakulty KU, člena korespondenta ČSAV PhDr. Jana Petra, DrSc. I když se ideově hlásil k marxistické filozofii, zůstává systematičností v práci, přesností, vědeckou akribií, promyšleností dlouhodobých vědeckých a organizačních plánů, četnými objevnými materiálovými pracemi vzorem jiným pracovníkům oboru. Prof. J. Petr měl Lužické Srby rád, už v jinošských letech si umínil pomáhat jim v jejich kulturním rozvoji a úsilí o udržení národní svébytnosti. Sorabistikou se zabýval od studentských let. Byl posluchačem prof. A. Frinty, doc. M. Krječmara, akademika B. Havránka v Praze, polonistiku vystudoval ve Varšavě (u prof. W. Taszyckého) a v Krakově (zejména u prof. J. Kurylowicze), jeden semestr studoval v Lublani. Od r. 1958/59 působil na FF KU a vedl po odchodu prof. A. Frinty do důchodu všechny sorabistické přednášky a cvičení. Od r. 1959 přednášel i cizincům na Letní škole slovanských studií, pořádané Filozofickou fakultou KU, češtinu a lužickou srbštinu (třikrát týdně 2 hod., viz R 1959, 1960, 1961). Ještě po letech na to vzpomínal ruský a ukrajinský sorabista K. K. Trofimovič (+ 1993): „W přestawkowych bjesadach a samo při wuwučowanju čěskeje rěče Jan Petr nihdy njezaby, swojim posłucharjam něšto wo Łužiskich Serbach powědać.“ (R 1991, s.236) Hned na počátku své vědecké a učitelské dráhy, tehdy 30letý odborný asistent, zhodnotil československou sorabistiku v době přítomné a vytyčil její cesty pro blízkou budoucnost (srov. Stav a úkoly sorabistiky v ČSSR. - Lětopis Instituta za serbski ludospyt 8, 1961, s. 174-189). Toto pojednání přímo hýří nápady, kterými směry by se měla českosolovenská sorabistika ubírat a které úkoly jsou prvořadé. Od doby jeho otištění bylo mnoho z toho splněno, na některých úkolech se pracuje. Autor sám se některých z nich ujal a uskutečnil je, jsa si vědom odpovědnosti za obor. Neméně podnětné bylo i pojednání O potřebě lužickosrbského biografického slovníku (tamže na s. 62-67). Trvalo ještě skoro 10 let, než tento slovník v Budyšíně vyšel (1970). - J. Petr od mládí pěstoval styky s Lužickými Srby, zejména s vědci, a spolupracoval s nimi. V r. 1960 (v červnu a červenci) se aktivně zúčastnil výzkumu nářečí v Dolní Lužici pro Serbski rěčny atlas. S lužickosrbskými lingvisty (H. Faskou, F. Michałkem aj.) vypracoval teze k plánované lužickosrbské mluvnici (přídavná jména, číslovky, přísudková slova - LpA 13, 1966, s. 98-109). - J. Petr napsal množství pojednání a článků (bibliografie jeho sorabistických prací čítá na 350 položek) do Lětopisu Instituta za serbski ludospyt, do měsíčníku Rozhlad aj., ovšem i do českých časopisů (Slavia, Český lid, Slovanský přehled aj.), do sborníků (např. Práce z dějin slavistiky, Slavica Pragensia aj.). Ačkoliv byl lingvista, v sorabistice měl zájmy všestranné. Psal knižní monografie o čelných vědcích (M. Hórnik, A. Muka, K. B. Pful, A. Frencel), zabýval se kulturou a politickými dějinami Lužických Srbů (univerzitní skriptum Nástin politických a kulturních dějin Lužických Srbů, 1972), zejména se však věnoval jazyku (jazykové praxi v Serbowce, spolku chovanců Lužického semináře v minulém stol., objevoval české podněty pro skladbu M. Róly a pro mluvnice jiných lužickosrbských autorů, zabýval se onomastikou), psal recenze, nekrology i populárně-vědecké články do tisku. Ačkoliv byl vzděláním, znalostmi a schopnostmi naším nejvýznačnějsím sorabistou, neuzavíral se do vědecké pracovny ani do knihovních a archivních badatelen, ale udržoval spojení s běžným národním životem. Nevynechal žádnou příležitost k poznání lužickosrbského umění (návštěva divadelních představení, promítání filmů, přednášky lužickosrbských spisovatelů aj.). Když se v Karlových Varech léčil Dr. Jan Cyž, prof. Petr se v neděli za ním rozjel, aby s ním porozprávěl. - V mládí využíval příležitostí, aby se od starších pracovníků bývalé SPL dověděl o událostech dřívějších. Proto chodíval po pracovních schůzkách s ostatními členy Sekce pro studium lužickosrbské kultury do hospody. Tak načerpal od Vl. Zmeškala, Albíny Hlaváčkové, J. Wićaze, manželů Vrchotových , J. Kapitána, I. Smolera atd. četné údaje nikde neotištěné. - Jednou mě pozval na výlet k senioru K. P. Lanšťjákovi na jeho chatu. Plodem této návštěvy pak byl podrobnější článek o pestré minulosti Lanšťjákově a jeho předků. - J. Petr vycházel ovšem vstříc Lužickým Srbům. Mimořádnou péči věnoval lužickosrbským posluchačům studujícím na Filozofické fakultě KU. Jakožto vedoucí katedry slavistiky jim umožňoval účast na Letní škole slovanských studií. Pavlu Völkelovi, dnes už také zemřelému, který výborně ovládal češtinu a zajímal se o ni i teoreticky, umožnil otisknout bohemistický článek v časopisu Naše řeč. - Sám všestranně šířil znalosti o Lužických Srbech. Od r. 1960 vedl na Filozofické fakultě KU (několikrát) dvouletý (nebo tříletý) večerní kurz lužické srbštiny pro pracující, zaměřený na zvládnutí jazyka, literatury a politických i kulturních dějin (4 hod. týdně). Jeho absolventi zvládli jazyk nejen pasivně, ale dovedou se i dobře vyjadřovat. Ti dále pěstují styky s Lužickými Srby (např. A. Vlk, J. Nováček aj.). Důraz na ovládnutí jazyka přetrvává u našich studentů sorabistiky ještě v době přítomné, deset let po Petrově smrti. Čeští posluchači sorabistiky mluví lužickosrbsky nejen s Lužickými Srby (což není u příslušníků jiných národů tak samozřejmé), ale používají tohoto jazyka i na sorabistických konferencích v referátech a při jiných veřejných příležitostech. - V osobním životě byl profesor Petr nesmírně pracovitý a skromný. V době studií a v prvních letech působení v oboru procestoval mnoho zemí. Ale ani přitom nepouštěl ze zřetele lužickosrbskou problematiku. Při cestách po Balkáně objevoval stopy lužickosrbského básníka J. Chěžky, který zběhl z německé armády a bojoval pak v řadách partyzánů. Později věnovával Petr skoro celé prázdniny jednak Letní škole slovanských studií, jednak bádání v archivech a knihovnách, také v cizině. - Zbývá jen dodat, že Petrova činnost, jako vedoucího katedry slavistiky, byla neméně promyšlená a koncepční. Usiloval o to, aby (zatím) aspoň v podobě skript vyšly pro posluchače učebnice všech slovanských jazyků. Sám se podílel na učebnici slovinštiny a lužické srbštiny. Pečoval i o napsání a vydání monografií význačných slavistů učitelů na Karlově univerzitě (např. Fr. L. Čelakovského, A. Frinty, J. Horáka, J. Máchala, J. Páty aj.). - Místo po J. Petrovi v české sorabistice je a bezpochyby zůstane na dlouhá léta prázdné.

J. Mudra



Literární příloha

Pawoł Völkel, Maminko

(Dokončení)
Vůbec všechno městské bylo pro nás jaksi divné. Především v prvních letech. Za války už tak velice ne, když jsem jezdil do školy. Spíš byly velice divné naše vesnice ve válce měšťákům z Kamjence. Nás tři čtyři kluky z chrósćanských končin nepojmenovali učitelé na Lessingově škole jinak než „ihr aus der wendischen Hundetürkei“. A že pro nás Srby bylo nejdůležitější slovo „nicht“ - to bez přestání opakoval náš angličtinář: „Wisst ihr bitte nicht, wo Kamenz liegt? Können Sie mir bitte sagen, wie spät es ist?“
Někdy to bylo těžké jet s Tebou do Kamjenca. Na každém rohu postávali a volali na srbské ženy „Stuka“, „Propeller“ a posmívali se jejich kroji. Někdy bych opravdu nejraději šel deset kroků za Tebou. Ale Tobě, jak se zdálo, toto hanobení nevadilo. Ne že bys byla pyšná nebo nějaká bojovnice. Tys nechtěla nic demonstrovat. Tys byla člověk ve svém kroji. Nechodilas nikdy po německu. Tvůj srbský kroj byl Tobě tím, čím je černochům jejich černá barva kůže.
Ale jindy to bylo něco docela jiného. Nemyslím ani na to, že pro nás vesnice za Zejicemi nebo Žuricemi byly naprosto cizinou. Byly to vesnice německé a evangelické. A taková města jako Lipsko, to už bylo jako země ležící za mořem. Nebyl to jen jiný kraj, byl to jiný svět. A tak jsem byl s Tebou v Lipsku, v tehdejším Stettině, v Ulmu, ve Slezsku, při Bodamském jezeře a jinde. Cestovala jsi ráda. Otec byl těžce raněný v 1. světové válce. A Tys vždycky mohla jet zadarmo jako jeho průvodkyně. Když byl někam poslán na kurs nebo na léčení, platily jsme my děti jenom polovinu. Jaké to bylo zajímavé pro nás, vesnické špunty! Jak rád jsem s Tebou po těch městech chodil! Jednou jsme šli přes Lipsko. Bylo to ve středu odpoledne. Ptal jsem se Tě, jestli je neděle. Odpovědělas: „Jak to? Víš přece, že je středa!“ Viděl jsem, že lidé chodí oblečení jako my v neděli na bohoslužby. A já sám, asi šestiletý, jsem měl své nejlepší kalhoty pod kolena, velké šle na bílé košili a nejlepší vysoké boty. Léta jsi se smávala, jak jsem si postekl: „Já bych chtěl být stále v Lipsku. Tady je stále neděle.“ V těch městech to bylo pěknější než v Kamjenci. Neposmívali se Ti jako v Kamjenci. Naopak, Tvůj kroj byl pro tamější středem pozornosti: „Jakýpak je to kroj? Jste řeholnice? Z kterého jste kláštera? Můžeme si Vás vyfotografovat? Hovoříte německy?“ Zájmuplná zvědavost na každém kroku. Jednou přistoupil k dotazujícím se člověk - bylo to v Lindau u Zeppelinova přístavu - a sám vysvětloval zvědavým, že jsi Srbka, že tento kroj se nosí v Sasku, v Lužici, blízko Kamjence, že lidé tam hovoří tak a tak a všecko možné. Byl to Němec z Kamjence. Jestlipak by tak jednal i doma? Nebo si myslel, že se může blýsknout svými znalostmi o Srbech? Bylo to v létě 1941, tedy ve válce, když jsme doma v Lužici už nesměli srbsky hovořit.
Řekla jsi Ty vůbec někdy, že jsi Srbka? Jistě, ale jen jako prosté oznámení. Nikdy jsi nepověděla, že jsme uvědomělí Srbové, že musíme své srbství uchovat atd. Nikdy jsi příliš nepovídala, ale mluvila jsi jenom srbsky, ledaže byli kolem Tebe cizí. A německy jsi hovořila jen tiše. A to Tvá babička byla ještě Němka. Vědomě jsi rozdíl mezi srbským a německým ve výchově nečinila, ale praktikovala jsi tyto rozdíly v obyčejném životě. Museli jsme chodit na srbské bohoslužby. Do války z okna visela na svátek Božího těla srbská vlajka stejně jako při každé příležitosti po ní. Zdá se mi, že jsem byl s Tebou na Kopšinjanském hradišti, když tam hráli Paliwaka.
Jak jsi vůbec vychovávala? Když jsme přijeli po prvém pololetí z Čech na prázdniny, říkal jsem Ti, že jsme cestou stokrát zpívali „Srbové, Srbové vítězí - Němci ať k čertu zmizí!“ A Tys mi na to odpověděla: „Taková slova nesmíš užívat! To se nesluší!“ Jak jsi vychovávala? Vůbec ne podle našich měřítek s těmi obvyklými rozbory a závěry. Viděla jsi naše dětská počínání, jistě jsi je posuzovala, ale moc jsi o nich nemluvila. Někdy si myslím, že jeden rozdíl mezi Vámi kdysi a mezi námi dnes je v tom, že jste měli méně výchovných zásad, než máme my, ale že byly pevnější. Některé si pamatuji do dneška: V postě žádné sladkosti, v pátek žádné maso, v létě žádné boty, nové kalhoty na tři roky dopředu a nejdříve je nosit jen v neděli na mši. Však dnes to není v lecčems o hodně jiné než kdysi. Mladí však na rozdíl od rodičů více věděli, ale rodiče byli vždy moudřejší o celý život. Kdybych chtěl říci, že Vaše zásady byly správnější, musel bych je posuzovat dvojnásob. A mně jde jen o to, abych Ti tímto dopisem poděkoval.
Starostí a trápení jsi měla nadbytek. Ale nikdy jsi nehořekovala nebo neproklínala svůj osud. Mírná, dobrotivá, skromná a vděčná za každou příležitost k úsměvu jsi zůstala po celý život. Všechny starosti brázdily Ti obličej. A z ženy kdysi silné a pohledné zůstala malá ohnutá žena. Tolik znám na našich vesnicích takových matek.
To byl běh Vašeho života, který začínal službou u sedláka a pokračoval ve všední práci za obživou a oblečením velké rodiny. Jak jsi to Ty, jak jste to Vy tenkrát dělaly? O ledničkách jste něvěděly nic, v rukách všechno praly a ždímaly i kávu mlely. Do lesa jste jezdili pro dřevo, rukama vše řezali a štípali, většinu svých cest prochodili pěšky, i když jste už ve vojně měli malé auto. Pěstovala jsi králíky, jindy prasátko nebo kozu a slepice. Děti Vám nebrali do žádných jeslí. Vždyť školka byla v Chrósćicích až v třicátých letech. A neměla tenkrát zájem vychovávat. V ní se měly děti především učit německy.
Právem jsem si myslel, že o Tobě vím všecko. Když píši tento list, vidím, že vím velmi málo. Jistě jsem hodně zapomněl. Ale všecko to byly stejně jen denní události. Zdá se mi, že je pravda - víc než si myslím - když se říká, že děti své rodiče znají, ale že děti sotva poznají myšlení a city svých rodičů. Dobře vím, jak jsi svůj den organizovala, jaké jsi psala dopisy, jak jsi si vážila toho, co se v rodinách dědilo po předcích, kde např. jsi měla pověšen svůj věnec nevěsty. Vím také, kde jsi hledala útěchu a pomoc ve svých bědách a starostech. Ale nic nevím o tom, jak jsi se cítila ve venkovské společnosti, o které dnes mluvíme se smutkem. Setkávala ses se sousedkami a s těmi ženami, které doma chovaly také jen kozu nebo prasátko. Nevzpomínám, že by k Tobě přišla na kávu nějaká selka ze vsi a pozvala k sobě na kávu Tebe.
Opravdu, bylo to tak. Ale jak jsi to cítila? Bolelo Tě to? Hněvalo Tě to? Cítila ses méněcennou? Cítilas to jako křivdu, proti které bys chtěla bojovat? Z naší dnešní znalosti dějin viděno, myslil bych, že jsi musela a že jste všichni museli mít důvod a chuť do takového boje. Když ale na Tebe a na Tvé sousedky vzpomenu, zdá se mi, že jste to tak necítily. Pro Tebe byl svět, ve kterém jsi byla, postaven od Boha, a tedy správný. Osvojili jste si po válce způsob našeho myšlení? Skoro nevěřím. Chodili jste k sedlákům na pole, když bylo třeba, sklízet obilí nebo sbírat brambory. A byli jste jako ti sedláci proti „kolchozům“. Snad z jiného důvodu? Anebo to u nás doma bylo opravdu jinak, protože náš otec až do konce války pracoval na nějakém úřadě?
Každé dítě by mělo od druhého školního roku psát deník svých rodičů. Pak bych dnes věděl víc o tom, odkud jsem sám přišel. Netvoříme my jen zlomkovitě Vaše životopisy a neučíme se rádi vazby mezi těmito zlomky si vymýšlet a věřit v ně?
Nejvíc jsem dnes zvědav, co bys řekla tomu, co vykládám ze svých vzpomínek o Tobě. Možná by ses mlčky smála, možná souhlasila. Ale jistě bys neřekla, že jsem něco zapomněl. O Tobě by se Ti toho - zdálo přespříliš.
Končím s vědomím, že má vděčnost by měla ukázat mnohem víc vzpomínek.

Tvůj syn


(Z knihy Naš nan a naša mać, Budyšin 1982, přeložil Josef Šindar.)