Andrea Wałdźic
wšědny dźeń
myslički so pletu
kaž efeu po štomje.
maja hoberske mjechke křidła,
lětaja přez swět,
wjele widźo.
čehodla ničo njerozumja?
všední den
myšlenky se pnou
jako břečťan po stromě.
mají obrovská měkká křídla,
létají po světě
a hodně toho vidí.
proč nic nechápou?
(Překad Milan Hrabal)
(Ze sbírky Na druhé straně slunce, 1998, s. 35)
Volodymyr Motornyj Lužickosrbská literatura v
Knihovně Františka Řehoře ve Lvově
Jméno význačného českého etnografa, publicisty a sběratele ukrajinofila Františka Řehoře (1857-1899) je na Ukrajině dobře známo. Upřímně si ho vážil a jeho činnost na poli ukrajinsko-české vzájemnosti vysoce hodnotil Иван Франко, Володимир Гнатюк, Наталя Кобрынская, Филарет Колесса, Ольга Кобылянская, Мыхайло Павлык, Борис Гринченко a mnozí jiní vynikající představitelé ukrajinské kultury a vědy. Fr. Řehoř nejen s nimi udržoval přátelské styky, ale také seznamoval českou veřejnost s ukrajinskou kuturou, literaturou, s obyčeji a tradicemi Ukrajinců.
Z pera Fr. Řehoře vyšlo více než 300 ukrajinistických článků v českém tisku (některé z nich v Ottově slovníku naučném). Národnímu muzeu v Praze daroval svou ukrajinskou knihovnu a národopisnou sbírku, kterou na Ukrajině sám shromáždil. O zásluhách Fr. Řehoře o ukrajinský národ rokovali 22. 10. 1999 ve Lvově účastníci konference, věnované památce českého vědce u příležitosti stého výročí jeho smrti.
Vědecký pracovník lvovské Knihovny Národní akademie věd Ukrajiny V. Stefanika J. Nakonečnyj ve své přednášce mluvil o knihovně Fr. Řehoře, kterou daroval Lvovu v r. 1890. Nyní jsou tyto knihy (okolo 1000 svazků) uloženy jako zvláštní fond (Knihovna Fr. Řehoře) ve lvovské akademické knihovně, čítající mnoho milionů svazků, a slouží, jak bylo řečeno výše, ukrajinským čtenářům jako důležitý pramen pro poznávání české kultury, literatury, jazyka. Zároveň jsou v Knihovně Fr. Řehoře publikace týkající se jiných národů, mezi jinými i Lužických Srbů. A přestože je v Řehořově knihovně těchto knih všehovšudy jen několik exemplářů, staly se už v 19. stol. jedním z mála pramenů, z nichž se Ukrajinci seznamovali s Lužicí, protože tato knihovna byla mnoha ukrajinským vědcům a literátům snadno dostupná. Tak byla Knihovna Fr. Řehoře jednou z těch cest, které aktivně napomáhaly ukrajinsko- lužickosrbským vztahům. Připomeňme, že podobnou úlohu v ukrajinsko-lužických stycích sehrál později L. Kuba, A. Černý, J. Páta a jiní čeští sorabisté.
V Knihovně Fr. Řehoře je uložena básnická sbírka J. Barta-Ćišinského ”Přiroda a wutroba”, vydaná v Budyšíně v r. 1889. Tento útlý svazeček básní se stal důležitým mezníkem v rozvoji lužickosrbské literatury. Příznačné je, že jejím vydavatelem byl A. Černý, který ji zřejmě poslal Fr. Řehořovi, s nímž si v těch letech dopisoval. Fr. Řehoř tuto knížku pojal do své knihovny, kterou pak daroval městu Lvovu. Tak bylo ukrajinské veřejnosti umožněno, díky A. Černému a Fr. Řehovi, seznámit se v originálu s vynikajícím dílem lužickosrbské literatury 19. stol.
Ve Lvově žilo vminulém století nemálo Čechů a to napomáhalo aktivnímu seznámení se Ukrajinců s českým jazykem a českou knihou. Také proto byla Řehořova knihovna u ukrajinských čtenářů oblíbena. Je v ní i antologie slovanské poezie Fr. Vymazala, ve své době populární, a jednotlivé sešity slovanského písňového folkloru, vydané L. Kubou. I tyto publikace přispěly k popularizaci lužickosrbské kultury na Ukrajině.
V r. 1878 vydala v Brně Matice moravská dva svazky ”Slovanské poezie” (s podtitulem ”Výbor z národního a umělého básnictví slovanského v českých překladech”). V Knihovně Fr. Řehoře je pouze druhý díl této antologie. Obsahuje překlady poezie polské a lužickosrbské. Sestavovatel antologie František Vymazal (1841-1917), polyglot a autor učebnic, pracoval jako korektor v jedné z moravských tiskáren. Dnes je bohužel jeho jméno skoro zapomenuto, a zatím díla lužickosrbské lidové tvorby, která vybral, svědčí o jeho výborné orientaci v této slovesnosti. O ní ostatně svědčí i pojednání o lužickosrbské literatuře ”Pohled na dějiny lužickosrbské slovesnosti” a stručné medailonky o spisovatelích básní v knize otištěných. - Kromě ukázek lidové básnické tvorby obsahuje antologie překlady básní H. Zejlera, M. Hórnika, K. B. Pfula, M. Bjedricha aj. Autoři překladů byli Fr. L. Čelakovský, Fr. Doucha, J. Kalaš. Fr. Vymazal vybral pro překlady nejcharakterističtější a nejvýraznější básnická díla lužickosrbské literatury.
Písňová lidová tradice Lužických Srbů je v Knihovně Fr. Řehoře zastoupena dvěma sešity proslulé sbírky slovanských národních písní L. Kuby (”Slovanstvo ve svých zpěvech” - Kutná Hora, 1885, kniha V). Četné z 62 lužickosrbských písní (1-13, 35- 84) sebral M. Hórnik, z jehož pera pocházejí také úvodní poznámky k publikaci. Texty většiny písní jsou uvedeny jak v překladu, tak v originálu a jsou doprovázeny notovými záznamy.
Tak několik publikací uložených v Knihovně Fr. Řehoře nejen představovalo ukrajinským vědcům a čtenářům lužickosrbskou tematiku, ale také napomáhalo sblížení Ukrajiny a Lužic.
Přeložil J-a
Vilém Václav Kremer
POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ ( 12 )
Přehled dějin polabských a baltských Slovanů.
Území Německé demokratické republiky, které bylo v nejstarším dějinném údobí bydlištěm a sídlem dnes již téměř vyhynulých polabských a baltských Slovanů, spolu s přilehlým územím západního Německa, kde též měli svůj domov tito Slované, je zemí, kde se v průběhu několika staletí odehrávaly zajímavé, ale často spíše krvavé dějinné události, zapadající stále více a více do velkého moře zapomnění. Proto bych rád na tomto místě oživil tyto dávno uplynulé události ve formě dějepisného vyprávění, které mne lákalo ke zpracování zejména od doby, kdy jsem osobně poznal jak krásnou krajinu lužickou, tak i zamyšlenou zemi dávných Bodrců. K poznání dějin těchto krajin dávných Slovanů dává nám poznatky nejen věda historická s místní vlastivědou, ale i vědecká disciplina, kterou je prehistorická archeologie, pěstovaná zejména v posledních letech na tomto území měrou nebývalou.
V okolí Markleeberga nedaleko dnešního Lipska (Leipzig) objevili archeologové stopy lidí nejstarší doby kamenné čili paleolitu, asi 600 až 8, přesněji 40 až 14 tisíc let před naší dnešní časovou érou. Minuly dávné roky tohoto období, když počaly poslední velké ledovce ustupovat k severu. Tehdy, někdy v pozdním paleolitu, vstoupili neznámí lovci sobů také do krajin kolem dnešního Hamburku, kde byly nalezeny zbytky člověka žijícího v této době.
Kolem let asi 10 až 3 tisíce byla doba paleolitická vystřídána mladší dobou kamennou čili neolitickou, v které se na tomto území živili lidé lovem zvěře a lovem ryb, které tento kraj bohatě skýtal. Tehdy se na úrodných půdách již usazovali kolem roku 5000 nám známí nejstarší zemědělci, kteří si již zhotovovali keramické předměty zdobené čarami a vypichováním. Také tehdy již nalézáme stopy spojení s tehdejší prehistorickou kulturou i v Čechách, kam se dovážela sůl z krajiny řeky Sály, kde se tehdy již i zpracovávala.
Lid doby kamenné se již značně aklimatisoval a také podnebí se stávalo snesitelnější a teplejší, dovolovalo provozování intensivnějšího hospodaření na polích a při velmi bohatých lukách i pěstění domácího dobytka. To byla již tak zvaná mladší doba kamenná, trvající mezi lety 3000 až 1600. Keramické výtvory se zlepšovaly, vznikaly nálevkovité poháry zdobené šňůrovými ornamenty. Při mořském břehu pak se počaly objevovat tak zvané megality, charakterisující zejména období doby kamenné v tak zvaných menhirech a dolmenech.
V letech 1600 až 600 před naší časovou érou byla tak zvaná doba bronzová, rozpadající se na četná kratší či delší údobí, v nichž se vedle zemědělství již objevuje i obchod a provozování řemesel. Nejznámější kultura, tak zvaná lužická, která zasáhla i do Čech, se representuje početnými památkami původní keramické výroby.
Po této době následovala od roku asi 600 tak zvaná kultura železná, representovaná již velmi hojnými nálezy, vzniklými v této době, sahající až k počátkům našeho letopočtu.
Jaké národnosti byli lidé starších prehistorických dob právě popsaných, nemůže nikdo bezpečně rozhodnout. Jisto však je, že to nebyli ještě Germáni. Teprve na sklonku období tak zvané kultury halštadtské, trvající mezi 700. až 400. rokem před naším letopočtem, se objevily v severozápadním Německu některé kmeny germánské, které se tlačily jednak k jihu, kam je táhl obchodní styk, rozvětvený hlavně na území dnešního Rakouska a zemí alpských, jednak do Polabí. Tito Germáni patřili ke kmeni Suevů, potomních známých Švábů, kteří sídlili hlavně mezi řekou Mohanem a Dunajem. Do této suevské skupiny se také čítají tak zvaní Semnoni, Hermunduři a Markomani, hrající významnou úlohu ve svém čase i na území českém.
Již nejstarší řecký historik Herodot se zabýval jmény některých dávných obyvatel tehdejší Evropy a Asie, mezi nimiž uvádí i Neury, kteří sídlili na území dnešní ruské Volyně, Haliče a Podolí, a dále i některé íránské kmeny, jako Skythy, kteří byli zemědělci. Jací byli tito národové sídlící na bývalém území praslovanském, nelze bezpečně rozhodnout.
Pokud jde o naše krajiny pobaltské, dotkl se jejich břehů okolo roku 350 před naším letopočtem mořeplavec Pytheas z Marsilie při své nejstarší známé námořní cestě, směřující do dnešní Anglie a k břehům Severního moře. Tehdy se dostal snad jako prvý do vod Baltického moře a u jeho pobřeží, ovšem nelze určit přesně místo - zda to bylo u břehů slovanských je možno se jen domnívat - tento mořeplavec přezimoval.
Že by Slované již od těchto dob sídlili v těchto končinách, je nutno odmítnout. Tento názor pronesl náš Šafařík. Ale i Germáni nebyli v období 300 až 200 let před naší dějinnou érou ještě známi tehdejšímu vzdělanému antickému světu.
Teprve po roce 180 před naším letopočtem se objevují na poloostrově Jutském, v dnešním Šlesvicku-Holštýnsku germánští Cimbrové, jež někteří považují spíše za Kelty než za Germány, přišedší sem z území Skandinávie. Tento bojovný kmen směřoval stále k jihu a spojiv se na území Itálie s kmenem Teutonů, typickým kmenem germánským, udeřil na moc státu římského, který před tímto divokým národem zachránil římský konsul Gaius Marius roku 102 a roku 101 definitivně v bitvě u Vercell.
Již výše zmíněný germánský kmen Suevů čili Švábů se kolem roku 100 před naším letopočtem usadil na středním Labi a začal ony známé germánsko-římské boje, které se roztáhly přes celé poslední století před naší dějinnou érou a pokračovaly ještě dlouho do dob následujících. Také od těch časů jsou proto zachovány prvé zprávy římské o těchto Germánech, před kterými na přelomu světového letopočtu moc římská nakonec ztroskotala.
Byla upřílišněná snaha některých historiků minulého století, když chtěli dokázat přítomnost Slovanů na našem území již pro dobu před počátkem našeho letopočtu nebo jeho prvých století. Theorie o pobytu Slovanů ve směru od Baltu k jihu, stejně jako názor, že Litevci byli příbuzní Slovanů, bylo v naší době nutno odmítnout.
Je proto uvádění tak zvaných Indů, neznámého to národa, který jako mořeplavecký ztroskotal podle zprávy některých římský historiků roku 62 před naším letopočtem na galském pobřeží, jako Vendů čili potomních Slovanů pobaltských, spíše hypotézou než skutečným historickým zjištěním.
Řecký historik Strabon, který se také, jsa citován potomním Ptolemaiem a podle něho i Tacitem a Paterculem, zmiňuje jako prvý o zemi české, uvádí i Lugie a Butony, kteří jsou některými staršími historiky pokládáni již za Slovany v Lužici, poddanné markomanského krále Marobuda.
Také římský historik Tacitus jmenuje jako sousedy baltských Aestiů a Finnů Venedy či Vinidy, kmen již slovanský. Tacitus ovšem ve své práci klade na pobřeží Baltského moře i jiné národy, jako Variny, Suardony, Reudigny a jiné, připomíná i vpád Lugiů do země krále Vannia roku 51 po Kr. Tyto národy jsou počítány některými opět asi nesprávně za Slovany, jiní je jmenují národy německými.
V mnohém směru následoval Tacita i řecký zeměpisec Ptolemaios. I on připomíná Butiny, Velty, Alveony a Rugiony, kteří byli dříve pokládáni za Slovany. Avšak co je správným, je jeho prvá zmínka o germánském kmeni saském, sídlícím na severu Tacitovské Germánie, který v pátém století zaplavil celou severozápadní část dnešního Německa, ležící mezi Labem a Rýnem.
Tehdy se kmeny germánské, které okupovaly území starověké Germanie, rozkládající se mezi Rýnem a Vislou, v letech 100 až 390 počaly pod tlakem kmenů slovanských, obývajících dosud rozsáhlé území mezi Karpaty a řekou Dněprem, v dnešním území jihoruském, stěhovat z východní Germanie k západu. Stejně i Finnové a Litevci počali ustupovat tlaku slovanskému, který se dostával do dřívějších území germánských, kde nastalo určité prolínání těchto kmenů, jak to ukazují zejména Varnové a Rugiové. Germáni odcházejí z prostoru mezi Vislou a Odrou, zatím co v době tohoto velkého stěhování národů, které bylo v letech 300 až 400, se počali šířit od střední Odry k jejímu ústí národové slovanští.
Na území západního Německa počaly vznikat větší germánské celky. Z Germánů pouze Sasové, ovládaní svojí vojenskou demokracií, zůstávají v podstatě na svém místě, které zaujali v pátém století při dolním Labi a na řece Veseře. Vedle nich dále k západu a jihu vznikají kmenová území Durynků, jižněji Markomanů. Území Německa na západ od Labe prožívá proces integrace, vytváření potomních německých kmenů.
Vedle Sasů to byli zejména Durynkové, sídlící jižně od těchto. Durynsko, které hrálo určitou úlohu i v dějinách národů slovanských, zejména v sedmém století, obdrželo své pojmenování od germánského kmene Durynků. Řečtí i římští spisovatelé jmenují tento kmen Hermundury. Dříve, když byla ve velké módě romantická teorie o velkém rozšíření Slovanů dávno před šestým stoletím, domnívali se mnozí vidět v Hermundurech také Slovany, ač tito byli beze sporu kmenem germánským. Ovšem tito Hermunduři sídlili ani ne tak v dnešním Durynsku, ale spíše jižněji a dosahovali od Labe k Dunaji. Prvně se historicky připomínají pod vládou krále Gunthera, který roku 451 táhl proti Keltům do Gallie. Další zprávy jsou k roku 491, kdy došlo k bojům mezi Durynky za vlády krále Basina a Franky za Chlodvíka I. Z toho vidíme, že slovanská invaze do Durynska se může klást až do dob pozdějších, takže Durynkové byli již sousedy později přišedších Slovanů.
Tito přišli ze své pravlasti, která ležela, jak již bylo uvedeno, mezi Karpaty a Dněprem, ač někteří kladou tuto slovanskou pravlast na území mezi Karpaty a Balt, usuzujíce tak podle rozšíření některých pojmenování. V každém však případě byli Praslované lidnatý národ, obývající nesmírná prostranství, jak to poznamenal řecký historik Prokopios.
Po svém rozchodu z pravlasti rozdělili se původně jednotní Slované ve tři hlavní skupiny, a to Slovany východní, zvané Anty, dnešní Rusové, Slovany jižní, označované v pramenech jako Sclavini, a Slovany západní, označované v pramenech a od sousedů jako Vendové. A tak se s našimi Slovany definitivně setkáváme na jejich potomním území počátkem šestého století.
Pro tisk připravil R-l, příště roky 500 - 700.
ZPRÁVY
Zájezd do Lužice
SČL připravuje na velikonoční pondělí 24. dubna autobusový zájezd na lužickosrbskou bohoslužbu v Picni. Bude jednodenní, vyjede se z Liberce tak, abychom na místo dorazili před půl desátou dopoledne, kdy mše začne. Předběžná cena je 5OO Kč. Podrobnosti otiskneme v příštím čísle.
Jaroslav Valenta
Z domova
Nevšední kulturní událost v Hradci Králové
V září roku 1999 probíhaly ve východočeské metropoli Hradecké hudební dny. V jejich rámci se konal 29. 9. v katedrále sv. Ducha koncert, jeho dramaturgie přínosně a sympaticky obohatila tento hudební festival. V katedrále sv. Ducha zazněla toho večera díla tří současných autorů - Zdeňka Pololáníka, Jiřího Strejce a Jana Rawpa.
Jan Rawp byl do programu zažazen zásluhou dirigenta večera Josefa Zadiny z České Lípy. Díky němu mohli posluchači v zaplněné katedrále (asi 500 návštěvníků) vyslechnout pro ně nové a neznámé dílo lužickosrbského autora ESEJ PRO HOUSLE A ORCHESTR. Sólový part hrála zkušená houslistka z Nového Boru Jana Herajnová, doprovázela ji Hradecká filharmonie.
Sólistka Jana Herajnová přistoupila ke skladbě velice zodpovědně a s velikým zaujetím. Za to jí patří obdiv a poděkování. Interpreti přitom neměli situaci nijak jednoduchou, neboť na koncertu byli přítomni všichni tři jmenovaní skladatelé, i Jan Rawp. S potěšením můžeme konstatovat, že J. Rawp, známý vysokými nároky na provedení svých děl, byl s provedením ESEJE spokojen.
Jan Rawp si vysloužil obdiv a upřímný potlesk všech přítomných nejen jako autor ESEJE, ale i jako člověk, který přes svůj špatný zdravotní stav podstoupil cestu z Budyšína do Hradce Králové. Jeho osobní účast vnesla do celého večera silný pocit citovosti a lidskosti.
Před odjezdem domů se skladatel krátce zúčastnil audience autorů na pozvání kerálovéhradeckého biskupa v jeho rezidenci.
Po hlubokém niterném zážitku vyvstává neskromné(?) přání, aby dirigent Josef Zadina nadále pokračoval v uvádění lužickosrbské hudby. Hudby zajímavé a hodnotné, nám tak blízké, a přitom málo známé.
Robert Krejcar
Připomínka redakce: Podrobnou zprávu o koncertu otiskl též R 1999 / 460-461, podepsán A. B.
Z Horní Lužice
Členy Rady pro lužickosrbské otázky zvolil 16. 12. 1999 Braniborský zemský sněm. Jsou to Marja Elikowska-Winklerowa, Fred Kaiser, Harald Końcak, Madlena Norbergowa a Fryco Wojta. SN 17. 12. 1999
Kritika podporování lužickosrbského národa v SRN
Poslanec Saského zemského sněmu za PDS Heiko Kozel při rozmluvě v redakci Serbských Nowin vyslovil názor, že nynější práva Lužických Srbů neodpovídají evropskému standardu podpory národních menšin. Jako příklad uvedl postavení německých menšin v Belgii nebo Itálii. Poslanec proto požaduje, aby byla podpora Załožbě za serbski lud posílena. Kromě toho Lužice nutně potřebuje hospodářskou podporu, aby mládež neodcházela z lužickosrbského sídelního prostoru. Hlavní redaktor SN B. Dyrlich poukázal na špatné mzdové podmínky pracovníků v lužickosrbských sdělovacích prostředcích ve srovnání s německými. H. Kozel potvrdil, že i tyto rozdíly by měla vyrovnat Załožba za serbski lud. SN 17. 12.1999
Z Dolní Lužice
S potěšením zjišťujeme, jak Dolní Lužice využívá nejrůznějších příležitostí, aby veřejnosti poukázala na své kulturní pracovníky, ať už jsou to malíři, literáti, ochotnické skupiny současné (hochozská) nebo dřívější. Výstavy se pořádají nejen v centru - v Chotěbuzi, ale všude, kde je k tomu příležitost. Tak např. dílo Viléma Šybaŕa je vystaveno ve Wětošowě. Obrazy vnučky Bogumiła Šwjely Gertraudy Kneißlové, která žije v německém Heiligenstadtu, zdobí muzeum v Dešně, Irmgard Kulejowa vystavuje v Běłé Wodě. Lužice na sebe upozorňuje i ve slovanském zahraničí. Tradiční jsou styky s Ukrajinou. V říjnu a listopadu byla ve vědecké knihovně ve Lvově výstava lužickosrbských knih. Zajímavý kontakt učinila redakce Nového Casnika s Bělorusy, konkrétně s dr. Zojou Zajikuovou (Zajiku), profesorkou běloruštiny na univerzitě v Brestu, která mimo jiné vykládala o těžkém postavení tohoto jazyka ve vlastní zemi, kde oficiálně na veřejnosti převládá ruština, zatímco běloruština je řečí v kruzích rodinných, přestože je úředně s ruštinou rovnoprávná. A konečně 8. října hornolužické pěvecké, taneční a hudební skupiny navštívily Rogow, aby místnímu obyvatelstvu představily svoje umění a zároveň tím poukázaly na bohatost lužickosrbské kultury. NC48
Rovněž na letošní rok mají Lužičtí Srbové od německého státu přislíbenu stejnou podporu jako v roce minulém - tedy 16 milionů marek. O výši podpory v následujícím roce se v současnosti jedná. Zároveň se německá vláda opětovně zavázala, že bude podporovat rozvoj lužickosrbské kultury. Pro Dolní Lužici by to znamenalo, že by se měly budovat další školky ”žylowského typu” (dvojjazyčné). V Drjemowě se velice vydařil kurz srbštiny, který, jak se zdá, ”rozčeřil stojaté vody”, pokud se srbštiny týká. NC49
Dolnosrbská Schadowanka se konala tentokrát v Žylowě 27. 11. Byla v pořadí již šestnáctá a její program obohatila řada uměleckých souborů a jednotlivých skupin především z Dolní Lužice. Prvořadě se na programu podílelo chotěbuzské dolnosrbské gymnázium. Nechyběl ani satirický časopis Slěpik, který prý letos nebyl tak břitký jako jiná léta, a ani publikum nebylo tak početné jako jindy.
Zajímavý a informativní článek o Islandu, s řadou podrobností, uveřejnil dr. Fr. Vydra.
Tak jako tomu bylo vícekrát v historii Dolní Lužice i v současnosti, mají čtenáři lužickosrbské literatury možnost nakoupit zajímavé knihy přímo doma. Rozváží je do srbských domácností Pětš Patrik z lužickosrbského nakladatelství. NC50
Řada dolnosrbských obcí má tištěnou obecní kroniku. Jsou to: Wjerbno, Janšojce, Turnow a Gołkojce; v současné době se k nim připojil i tisk kroniky z Dešanku. Jak z informace vysvítá, text je z větší části německý, ale i tak je to povzbuzení pro obyvatele zmíněných vsí.
Nový zvon ulitý pro kostel v Picni má srbský nápis ”Swěty, swěty, swěty jo ten Kněz Cebaot” a zároveň je tam i datum, kdy poprvé zazní (zazněl) z chrámové věže - 1. 1. 2000. NC51 (Připravil B. Malotín)
Seznam lužickosrbských časopisů, které v přítomné době vycházejí (v závorkách uvádíme zkratku, jíž v ČLV užíváme): Serbske Nowiny (SN), Předźenak (Př, příloha Serbskich Nowin), Rozhlad (R), Serbska šula (Sš), Lětopis Serbskeho instituta (Lp), Nowy Casnik NC), Katolski posoł (KP), Pomhaj Bóh (PB), Płomjo, Płomje, Sokołske listy (příloha Serbskich Nowin).
Nové knihy a články
Brněnský měsíčník Host 8 / 99 otiskl pod názvem ”Křídla vzácného motýla (Současná lužickosrbská poezie v překladech Milana Hrabala)” ukázky z tvorby těchto básníků: Róža Domašcyna, Benedykt Dyrlich, Tomasz Nawka, Lubina Šěnec, Beno Budar, Kito Lorenc, Měrana Cušcyna, Beata Nastickec, Marko Dyrlich, Fabian Kaulfürst. Každého básníka představil překladatel medailonkem. Z Hrabalovy rozsáhlé předmluvy vyjímáme:
”Lužičtí Srbové - nejmenší slovanský národ, který asi od 6. století našeho letopočtu obývá Lužici, což je dnes zeměpisné označení pro území v SRN, na severu vymezené četnými rameny řeky Sprévy (Spreewald - jihovýchod Braniborska) a na jihu Lužickou pahorkatinou (východní část Saska). Krajina v těsné blízkosti Polska a severních Čech - ostatně v minulosti patřila Lužice k zemím Koruny české. Výjimečnost této části Evropy si každý, kdo sem přicestuje, uvědomí podle dvojjazyčných nápisů na místních tabulích, názvech ulic či na mapách. Jmenujme alespoň největší města - Budyšin / Bautzen, Kamjenc / Kamenz, Wojerecy / Hoyerswerda, Běła Woda / Weisswasser, Chośebuz / Cottbus. Zde v nejbližším okolí žijí potomci Slovanů . Lužickou srbštinu však na ulicích zaslechnete už spíš jen na venkově. Lužičtí Srbové jsou totiž ve své vlasti menšinou, která čítá celkem asi šedesát tisíc lidí (podle některých odhadů dokonce méně). Jsou to malé ostrůvky uprostřed německého moře. To je postupně pohlcuje od sklonku minulého tisíciletí, kdy polabské slovanské kmeny, vedené knížetem Miliduchem, utrpěly v boji s germánskými protivníky krutou porážku, ze které se už nikdy nevzpamatovaly.
Nedávno předseda Sdružení přátel Lužice dr. Zdeněk Boháč publikoval názor, že kolem roku 2010 může v Lužici dojít ke ztrátě aktivní znalosti jazyka. Osobně jsem optimista - podle legendy již v první polovině šestnáctého století Martin Luther na otázku, zda má smysl překládat do jazyka Lužických Srbů bibli, odpověděl, že v příští generaci už nebude nikoho, kdo by ji uměl přečíst. A ten národ, přes obrovskou nepřízeň osudu, žije dodnes. Hovoří a píše vlastním jazykem, zpívá své písně, udržuje originální lidové zvyky, které akceptují i jejich němečtí sousedé - například lednová Ptačí svatba, katoličtí velikonoční jezdci nebo ”trhání” kohouta.
Kromě stále živého odkazu klasiků, jakými se stali Jakub Bart-Ćišinski, Handrij Zejler a další, mají Lužičtí Srbové dnes více než dvě desítky aktivních spisovatelů a básníků. K nejpřekládanějším patří Jurij Brězan, Jurij Koch a Kito Lorenc. Důstojnými pokračovateli odkazu ”lužickosrbského Smetany” Bjarnata Krawce jsou hudební skladatelé Jan Rawp, Detlef Kobjela, Juro Mětšk. Na tradici vynikajících malířů a grafiků Hanky Krawcec a Měrćina Nowaka-Njechorńského navazují Jan Buk, Worša Lanzyna, Božena Nawka-Kunysz, Isa Bryccyna. Existují periodika - deník Serbske Nowiny, týdeník Nowy Casnik, měsíčník pro děti Płomjo, kulturní měsíčník Rozhlad. Funguje knižní nakladatelsrtví vydávající učebnice a původní i překladovou beletrii. V Budyšíně působí rozhlasové studio, divadlo, folklorní soubor, filharmonie, vědecký etnografický ústav, národní muzeum, základní a střední školy. Dokonce vznikají mladé kapely hrající folk, pop i rock (Łužica, Crying Blue, Lózy Hólcy, Stoned Hajtzer, Wólbernosće, Měrćin Weclich - abych jmenoval alespoň ty, jež mají samostatné nosiče CD). Ale především je zde společná vůle existovat. Oficiálně ji představuje instituce Domowina (založená 1912), sídlící v Serbském domě v Budyšíně, která pěstuje, rozvíjí a financuje veškerou kulturní a společenskou činnost týkající se obou lužickosrbských národů. Spolupracuje přitom s nadací Załožba za serbski lud a s Maćicí Serbskou.
Jeden ze znalců a popularizátorů lužickosrbské kultury v Čechách PhDr. František Vydra s úsměvem říká, že cesta do Lužice je výletem do patnáctého století. Je to nadsázka vycházející z faktu, že v lužickosrbské řeči se dodnes zachovaly mluvnické tvary, které například ve staročeštině vymizely již v době Husově. Mám na mysli duál (dvojné číslo) a minulé časy aorist a imperfektum. Rovněž zcela běžné je užívání přechodníků. To všechno komplikuje práci překladatelům. Slovní zásoba se sice stále aktualizuje, tvarosloví však zůstává na úrovni češtiny před půl tisíciletím. Vedle výrazů zynkopask (magnetofonový pásek) nebo šuskaty honjak (trysková stíhačka) se tedy objevuje tvar dźěch (šel jsem), běch (byl jsem) atp. A ještě jedna zvláštnost - koncovky označující stav ženy. Příjmení svobodné dívky končí na -ec nebo -ic, vdaná žena je -owa nebo -ina. Problémem, který tříští již tak nevelké síly národa, je, že Lužičtí Srbové užívají dva rozdílné jazyky. Hornolužická srbština je životaschopnější - hovoří jí více než čtyřicet tisíc lidí. Proto má také větší slovní zásobu. Dolnolužická srbština je daleko více ovlivňována němčinou a aktivně ji užívá čtyřikrát méně lidí. Je to způsobeno především podstatně tvrdším uplatňováním germanizace v někdejším Prusku. Sasko bylo v tomto ohledu poněkud liberálnější.
Velký význam v moderních dějinách Lužických Srbů měly styky se sousedními slovanskými národy - Poláky a Čechy.” [Dále autor tyto styky podrobně rozvádí a potom pokračuje:]
”Ale vraťme se do Lužice. K lidem, kteří svůj každodenní život žijí jako většina - tedy Němci - , ale uvnitř zůstávají věrni svému národu. Jejich situace je stále obtížnější. Přirovnáváni k vzácnému motýlu evropské kultury, stále více podléhají asimilaci, kterou podporuje více faktorů. Mezi nejzávažnější v poslední době patří velká nezaměsznanost, která mladou generaci nutí hledat obživu daleko od domova. Komplikací se ukázal i fakt, že po sjednocení Německa začaly svobodné státy Braniborasko a Sasko řešit ”své” Lužické Srby odlišně, čož působí jisté obtíže při jejich spolupráci. Jako světlo naděje působí fakt, že po mnoha letech úhoru se objevila poměrně početná skupina mladých lidí ochotných a schopných psát svou mateřštinou. Pokusem o jejich formální spojení je projekt již zmíněné dvojjazyčné antologie Na druhé straně slunce, kde se na stránkách jedné knihy poprvé setkalo sedm nejmladších básnířek a básníků, většinou v knižní premiéře.
Někteří z nich jsou zařazeni do naší ”ochutnávky”, která představuje reprezentativní vzorek současné lužickosrbské poezie - poezie národa, o kterém oxfordský profesor slavistiky dr. Gerald Stone říká, že má nejvíce básníků v přepočtu na jednoho občana. Jaká je? Žádná parnasistní parádivá fiflena. Odpovídá realitě, z níž bere základní živiny. Zkouší všemi dostupnými prostředky nejen povzbuzovat své věrné, ale vzbudit i zájem nových vnímatelů. Povšimli si toho někteří recenzenti, když musili konstatovat, že z lužickosrbské poezie a literatury vůbec ubývá někdejších národoveckých témat, že se stále víc tematicky i formálně otevírá poezii evropské. Je to patrné u autorů střední a zejména té nejmladší generace. Někdy je to nahořklý humor (Lorenc, Budar, Meškank), jindy bojovně zdvižená brada (B. i M. Dyrlich), existenciální zápas (Domašcyna), ale také otevřeně nazývané problémy lásky mezi lidmi i k Bohu (Šěnec, Cušcyna). Je to logické, že vnitřní problém neustálé potřeby národního znovuobrozování se nemůže zcela vytratit, ale není již hlavním východiskem či cílem, jako tomu bývalo v dobách minulých. Doufám, že dnešní nabídka je dostatečně barevná, že probudí chuťové pohárky čtenářů a ti zatouží po dalším chodu.”
Připomínka redakce: O překladech a eseji otiskly zprávu též SN 19. 11. 1999
Lucie Friedlaenderová-Koubová, Shakespearowy motiw w serbskej ludowej pěsni - R 1999 / 186-188
Autorka, vědecká asistentka a jediná představitelka sorabistiky na Filozofické fakultě KU, odmítá starší tvrzení, že všechny lužickosrbské lidové balady jsou přejaty z německého originálu nebo že aspoň vznikly pod rozhodujícím německým vlivem. Dokládá to na baladě Katowa zapłata (L. Haupt-J.E. Smoler, Pjesnički I, CXXII / 146; česky Katova odměna) a jejích několika publikovaných i rukopisných variantách. Upozorňuje na to, že tento motiv se nevyskytuje ani v jedné slovanské ani v německé lidové slovesnosti. Podnětem mohla být skutečná událost, která se přihodila v Miláně a kterou zpracoval W. Shakespeare ve hře Oko za oko (Measure for Measure, 1604). Prostřednictvím francouzským se mohla dostat do Maďarska. Autorka vyslovuje smělou domněnku, že v době napoleonských válek přešla z maďarské do lidové slovesnosti lužickosrbské. J-a
Pratyja 2000
V žádné jiné publikaci se před očima čtenáře nerozprostře Lužice v takové barevnosti, jako je tomu v Pratyji. Pestrost článků, žánrů, vyprávění ze všech koutů země, v nichž ožívá celý kraj, před námi vyvstává v líčení autorů nejen z Dolní Lužice, ale se svými postřehy se hlásí slavisté z různých částí Evropy. Svými statěmi se na letošním dolnosrbském kalendáři podílelo 52 autorů různých věkových kategorií, z nichž téměř 30 pochází z Dolní Lužice.
Pratyja má tradiční kalendářní oddělení, za nímž následuje historie a různá vzpomínková líčení, např. jak se ve Smogorjowě ”rozorávaly meze”, s nimiž zmizel velký kus poezie blízkého okolí; podstatná část toho oddílu je věnována historii Barbuka, který v roce 2000 oslaví 600 let od prvního zápisu tohoto místa. Hinc Šewc dokládá, jak stará slova odkrývají nepsanou historii národ. Např. slovo ”zbožo” - dobytek dává tušit, že v Dolní Lužici se pastevectví udrželo mnohem déle než v sousedství. Nomádský způsob života prozrazuje i slovo ”wjaža” - obydlí, které bylo možno převážet (wozyś). A do třetice starodávné slovo ”chołuj” - pluh, které zachovalo jenom několik obcí na severovýchodě Dolní Lužice, rovněž dává tušit, že orba byla dlouho až na druhém místě za pastevnictvím. Beno Pětška u příležitosti 25. výročí úmrtí Miny Witkojc (11. 11. 1975) vzpomíná na její spolupráci s předsedou borkowské rolnické jednoty Hajno Nowým. Nowy byl autorem scény ”Serbska pśeza”, která byla borkowskými ochotníky provedena a zásluhou Miny Witkojc otištěna v časopise Łužica (1928).
V oddělení věnovaném teologii jsou kromě čistě náboženských článků i statě literárněhistorické. Jeden takový článek nám představuje dolnosrbského autora Hanzo Końcaka, dosud neznámého. Seznamuje nás s ním Herbert Nowak - nestor dolnosrbských spisovatelů. Hanzo Końcak se narodil v Rubyně roku 1765 a tam též ve 43 letech v roce 1808 zemřel. Roku 1801 vyšlo tiskem jeho zamyšlení nad měnícím se stoletím. K článku je jako doklad otištěna na celou stránku i obálka toho spisku, který má název: Nowe 100 lět, nowy swět, ale ta Boža gnada (= milost) wostanjo do nimjernosći (= na věky). Pod nápisem je krásná lidová rytinka.
Nechybí ani návod, jak si pořídit rodokmen. Mato Nowak, syn faráře Herberta Nowaka, nás s tímto tématem podrobně seznamuje. Bohatost dolnosrbštiny názorně dokládá Manfred Starosta. Jiskřička naděje pro dolní srbštinu, žylowská mateřská školka, se představuje prvními výsledky.
Pratyja za źiśi má drobné články, ilustrace a básničky, nechybějí ani hádanky a pohádky.
Zvláštní oddělení mají články, které se věnují slěpjanským končinám. Paulo Šenkar vzpomíná na malíře Wylema Wěrika z Rowného, který zdobil lidové truhly (*1910). Lothar Balko si všímá slěpjanských výšivek a Alfred Krawc Dźěwinski referuje o malíři Wiliamu Krause (1875-1925), který, ač Němec, se zajímal o Lužické Srby nejen ze svého profesního hlediska, ale v celé šíři, takže získal jako první zároveň s Ludvíkem Kubou v roce 1906 členství v Matici lužickosrbské. Na kulturní činnost Beno Njekely vzpomíná Gerhard Joppich.
Pratyja za młoźinu začíná rozhovorem se synem skladatele Detlefa Kobjely Ištvanem, který je zpěvák rockové skupiny ”Crying blue” z Budyšína. Jak se přiznává, nejraději zpívá anglicky, ale jakožto syn z národnostně smíšeného manželství (matka pochází ze Slovenska z maďarsko-slovenské oblasti a otec z Dolní Lužice), komunikuje rovněž v jazycích obou rodičů - tedy maďarsky, slovensky, německy a lužickosrbsky.
Jurij Koch popisuje život v Łakomé, jedné z obcí, která má být odbagrována. Zatím byla vystěhována, až na jednu rodinu, která stěhování odmítla; ale před osmi lety se do Łakomé začali stěhovat mladí lidé, nejdřív ilegálně, a obsadili poetické vesnické domky, aby je zachránili před bouráním. Snaží se tak vnést do obce nový život. Odvrátí-li tímto činem její zničení, není mi jasné (pozn.). V tomto oddělení se ve značné míře setkáváme s básněmi.
V závěrečné části Pratyje jsou nejprve články, které pojednávají o zajímavostech z jiných zemí. Pro nás nejzajímavější je nástin historie české emigrantské obce Rixdorfu, která je dnes součástí Berlína, kam se v roce 1737 uchýlilo několik českých protestantských rodin a která dodnes zachovává alespoň částečně český ráz, i když čeština tam ”zemřela” v roce 1940. A v druhém článku, pro nás zajímavém, píše Leoš Šatava o tom, jakým jazykem se mluví v Lucembursku. Úřední řeč je francouzština, jako spisovná se uznává němčina, ale od roku 1982 i lucemburština (lëtzenbuergesch), což je nářečí němčiny, rozšířené i za hranice tohoto malého státu. O malebném Lipji a jeho zajímavostech vypráví Marlena Jedrowa. Kalendář uzavírají 4 stránky vtipů, 2 německé články a německá résumé. A na úplný závěr 162stránkové publikace jsou připojeny informace o autorech. Bohumil Malotín
Rafał Leszczyński, Dolnołużyckie wydawnictwa Měrtyna Pernaka, ZŁ 26, Varšava 1999, s. 110 - 111.
Autor upozorňuje na soukromé vydavatelství předsedy dolnolužického odboru Matice lužickosrbské, které již čtyřmi publikacemi rostoucí typografické jakosti rozšířilo povědomí o kulturních dějinách Dolní Lužice. Bez podpory budyšínské nadace i chotěbuzské pobočky Serbského institutu připomněl v roce 1997 Berlíňan Měto Pernak svou vydavatelskou činností dvousté padesáté výročí narození J. B. Fryca, překladatele Starého zákona, jakož i sté výročí narození W. Neumanna Nowaka-Debsčańského, lidového spisovatele a aktivního člena Matice. Roku 1998 vyšla publikace k stému padesátému výročí narození učence M. Mońa a stému výročí úmrtí J. B. Tešnaŕa, prvního předsedy dolnolužické Matice. Vedle současných textů přinášejí knížky četné reprodukce fotografií, tisků i rukopisů. Lodžský sorabista nezamlčuje, že produkce řečeného podniku se do Polska dostává jen vzácně, což, dodáváme, platí asi i pro jiné země, včetně českých. Knihu o Wilemu Nowakovi neměla do mého odjezdu z Lipska v srpnu minulého roku ani tamní universitní knihovna, určená mimo jiné posluchačům Institutu za sorabistiku. Nadáme se, že o příštím Pernakově knižním počinu budou moci naši čtenáři dostat informaci z první ruky. R-l
Zeszyty Łużyckie 27, 1999 jsou věnovány převážně jazykovědě. Nizozemská badatelka Hélčne Brijnenová pojednává o vývoji hláskosloví v nářečí farnosti Slepo (7 vesnic) počínaje Hansem Nepilou (1766-1856). V 19. stol. mluvili tamější obyvatelé výlučně lužickosrbsky, ve 20. stol. nastalo prudké poněmčování, takže v přítomné době lidé mladší 60 let už lužickou srbštinu neovládají. - Janusz Siatkowski píše o lužickosrbských výpůjčkách v německých nářečích v Braniborsku. - Danuta Mosaková popisuje historický vývoj skloňování podstatných jmen v horní lužické srbštině počínaje praslovanštinou. - Ewa Siatkowska kriticky rozebírá práce o Jakubicovi, překladateli Nového zákona (1548) do dolnolužického nářečí (zejména práci: Witold Piwoński, Lubanicki zabytek języka dolnołużyckiego, Żary 1998). - V dalším pojednání táž autorka zkoumá vznik a vývoj lužickosrbské písně Přińć Swjaty Ducho... - Elżbieta Wrocławska pojednává o pojmenováních Lužických Srbů v některých jazycích slovanských i neslovanských. - Grzegorz Szpila píše o nepravých lužickosrbsko-polských synonymech (Zjawisko pozornej ekwiwalencji leksykalnej w relacji polsko-górnołużyckiej).
V další části jsou tři básně B. Dyrlicha vyjadřující pocit zklamání, tužeb, osamění dnešního Lužického Srba-obyvatele Evropy (přeložil Piotr Głogowski) a proti nim báseň Henryka Beresky, dívajícího se na Lužici z dálky.
Dále je tu několik recenzí knih a referátů o vědeckých shromážděních nebo oslavách a zajímavá zpráva Kurs języka górnołużyckiego w Warszawie (autorka Kamila Stanek). Tento kurz se konal 1. - 26. 3. 1999 v Institutu slovanské filologie UW. Konal se odpoledne každý den od pondělka do pátku ve dvou odděleních (pro začátečníky a pokročilé). Lektorát vedl vědecký pracovník a básník Timo Meškank. Vedle jazyka se účastníci seznámili i s písničkami a vyslechli i rozhlasové pořady. Každou středu se po lektorátu konala sorabistická vědecká přednáška (prof. E. Siatkowska, dr. E. Wrocławska, dr. M. Ziółkowska-Sobecka). Všech 12 účastníků kurzu vykonalo na závěr zkoušku. Na kulturním večírku přednášel Timo Meškank o nejnovějších směrech v lužickosrbské poezii a sám řadu básní zarecitoval. Při ukončení kurzu byla zahájena výstava Rjana Łužica. Zprávu doprovází 9 snímků. J-a
Slovenský překlad básní Benedikta Dyrlicha ze sbírky ”Wotmach womory” (1997) otiskuje listopadové číslo časopisu Literárny týždenník. Překladatelka Dana Podracká napsala o Dyrlichovi i úvodní medailonek. Vedle básní je otištěn také obrázek od grafičky Nawkové-Kunyszové (Nawka-Kunysz). SN 17. 12. 1999
Jurij Brězan, Serbske šule
Kamjencká zemská školní inspektorka vykonává na lužickosrbské školy silný nátlak, v tuto chvíli na školy druhého stupně. Má k tomu svůj úřední důvod, a vůbec nepomyslí na to, co to pro nás znamená: Odbourání lužickosrbského šklolství je odbourání lužickosrbského bytí. Nevěřím, že by si toho nebyla vědoma.
Bismarck kdysi rozhodl, že malé lužickosrbské školy mají být zrušeny a že se mají vytvořit školy větší, v nichž by bylo procento lužickosrbských dětí menší. A platil každému dobrému germanizátorovi-učiteli zvláštní přídavek - ”Bismarckův tolar”.
Fašisté zřídili první mateřské školy na lužickosrbských vesničkách, aby germanizovaly. Mimo jiné protisrbské myšlenky se ve škole učilo, že náš národní kroj není jenom nehezký, nemoderní, ale že je i naprosto nehygienický. Že se ve škole nesmělo pronést nani jedno lužickosrbské slovíčko, - na to úřady dohlížely přísně.
V době NDR vydalo Honeckerovo ministerstvo nařízení - prý ve prospěch vývoje mladých Lužických Srbů -, které zakázalo vyučovat hlavním předmětům v lužické srbštině. Záměr germanizace byl utajen, a přece byl zřejmý.
Je možné, že paní Fischrová o tom nic neví, vždyť sem přišla z daleka. Nechtěl bych ji ani podezírat z úmyslného pěstování tradičního postupu státu vůči lužickosrbskému školství, vytknout jí však musím, že - podobně jako s alejemi ve prospěch aut - s bytostnou otázkou našeho bytí jedná ve prospěch úředních papírů a jejich formalit. Vytýkám jí také, že pokud jde o školství, snad literu saského Lužickosrbského zákona zná, ne však jeho ducha, - toho ne.
Je snad zbytečné připomínat, že Kamjenc je město G. E. Lessinga, toho velkého učitele tolerance. Těžko by paní zemská školní inspektorka dokázala přesvědčit ho, že v Německu, nikoli chudém, je kvůli penězům nutně zapotřebí dvě - v přítomné době dvě - lužickosrbské školy - mírně řečeno - zavřít.
Sokolské Listy 6, 1999, č. 6 (SN 10. 12. 1999) otiskují podmínky pro účastníky 18. sokolského turnaje v odbíjené o pohár Domowiny, dále několik osobních vzpomínek na spisovatele Jana Wornara (z pera Mikławša Krawce) a nekrolog o Pawołu Šołtovi (15. 12. 1910-12. 10. 1999).
Luděk Martinovský, David Svoboda: Mojich serbskich wótcow kraj
, Gladius 5/6, s. 64 - 73, Praha 1999.Pod veršem z lužickosrbské hymny popisují předseda Vlastenecké ligy a student politologie své převážně kladné zážitky z čtyřdenní výpravy do Horní Lužice. K reportáži připojili množství fotografií, map, historických údajů i zjištění, že Lužičtí Srbové ”se snaží o něco, co my v plné šíři máme”, ale jen málo Čechů si toho váží. ”Pracovat pro národní myšlenku se setkává v našem státě spíš s nepochopením a vlastenectví je odsouváno do kategorií extremismu.”
R-l
Česko-lužický věstník
Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 220 výtisků. Cena 10 Kč.
Vydává Spolek česko-lužický, Praha. http://www.ff.cuni.cz/~bigl/clv.htm
Vedoucí redaktorka: Mgr. Z. Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00 Praha 2, tel.
02/24256577, e-mail: Sklenarova@sascr.cz.
Zástupce: Jaroslav Valenta ml., Lounská 514/21, 460 07 Liberec VII, e-mail:
j_valenta@email.cz.
Redaktoři: R. Bígl (tel. 02/8552634); R. Čermák (tel. 0606/877827); B. Malotín (tel.
02/538377); J. Mudra (tel. 02/5811162).
Styčná adresa Spolku česko-lužického: předseda Richard Bígl, Zelenohorská 17,
181 00 Praha - Bohnice, e-mail: biegl@email.cz.
Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraniční 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (konst. symbol 558, var. symbol 2) na účet IPB (Poštovní spořitelna) č.
151855890/5100 nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. P. Sikora,
Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, (tel. do bytu 069/634 66 43, do zaměstnání v
pondělí 069/6304362), e-mail: Petr.Sikora@kar.os.ds.mfcr.cz. Lužičtí Srbové ze SRN
též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.
Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě v textovém
editoru Write (koncovka WRI, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se
neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis
příspěvků si odpovídají příslušní autoři. MK ČR 6880. ISSN 1212-0790.
Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem
Severní Morava, č. j. 2269/98-P/1 ze dne 29. 9. 1998.