Slované po příchodu na své nové území v dnešním východním Německu rozšířili se záhy od břehů baltského moře až po pohraniční české hory zabírajíce území mezi řekou Odrou a Labem a postoupili i za labský tok do krajin dnes západoněmeckých a svojí skupinou srbskou protlačili se až do Durynska. Také, jak bylo již dříve ukázáno, postoupili i do krajiny pomohanské a dále k jihu až k Dunaji a zde splývali již s kmeny jihoslovanskými. Koncem pátého a počátkem šestého století opustili Hermunduři také své do savadní území a do jejich bývalého prostoru vstoupili za Labem a dále za řeku Sálu srbští Slované. Zatím se kolem roku 528 dály v těchto končinách boje původních Durynků s Franky, kteří za pomoci germánských Sasů porazili durynského krále Hermanfrieda, který brzo na to zemřel. Tento pád Durynků v roce 531 však nezarazil postup Srbů, kteří nyní přicházeli do pohraničí durynského za řeku Sálu.
   Také na straně při moři baltském přišli sem Slované z onoho pásma země, které se prostírá mezi Odrou a Vislou, a to na místa, která před tím opustili Němci. Jejich příchod se děl po souši i po moři.
   První historická zpráva o Polabských Slovanech je z roku 512, když na ně narazili ze svého tažení se vracející germánští Herulové. V polovině šestého století byli již srbské kmeny v území potomní Míšně až po řeku Kamenici v dnešním Sasku.
   Kolem roku 600 se datuje osídlení slovanské u břehů baltských a v celém potomním Meklenbursku. Slované přišli s vyspělou svojí kulturou projevující se v keramice a typu jejich příbytků. Tehdy si založili i prvý hrad na potomním Borcheltu a o něco později osadu na potomním Lütjenbergu v krajině srbské. Prvou vlnou slovanských osadníků v těchto končinách byla osada na Tornavsku v kraji srbském.
   Přesto, že Srbové se tlačili do krajin durynských, ustálilo se toto ve svých původních velkých hranicích a již kolem roku 640 se tu počali objevovat první misionáři křesťanští, kteří sem přišli z ostrovů anglických. V letech 610 až 630 se množili útoky českých a srbských kmenů na Durynsko. Slované postupovali směrem na potomní Erfurt, kteréžto území bylo v ten čas již franské. Mělo však svého panovníka pod vrchní mocí franskou jménem Ratolfa.
   Zatím v Čechách vznikla silná moc bývalého franského kupce, či byl jiného původu, není dosud přesně známo, jménem Sáma, který se stal králem českých Slovanů a rozšířil svoji moc i na krajiny okolní. Přirozeně, že moc a stanovisko Sámovo způsobilo odpor na straně Franků, jejichž král Dagobert za pomoci Sasů, kteří se mu nabídli, vtrhl do Čech, kde pustošili krajinu. Byl však zadržen u dosud ne přesně známého hradu zvaného Vogastisburk roku 631, kde však byl od vojska Sámova poražen a vyhnán ze země. Pod dojmem tohoto Sámova vítězství odpadl od Franků a Durynků kníže srbský Dervan, jehož území leželo mezi Labem, Sálou a Rudohořím, a připojil se se vším svým územím k Sámovi, kterého uznal za svého vrchního pána. Území Sámovy říše zaujímalo celé slovanské území na sever od Čech až k řece Havole a Sprévě. Moc Sámova byla značná a odolávala i novému franskému vpádu v roce 632 za vedení Dagobertova spoluvládce Sigiberta. Po smrti Sámově, která nastala neznámo kdy, tato říše nepřetrvala život sv ého zakladatele a jako první se od ní odtrhli právě Srbové, kteří pak zůstali rozdrobeni až do dob Karla Velikého.
  Za vlády Dagobertovy dosáhl plné samostatnosti i durynský vévoda Ratolf, jemuž se podařilo kolem roku 640 porazit Srby a zatlačit je za řeku Labe. Svědkem těchto bojů byl scholastik zvaný Fredegar, který psal svoji kroniku kolem roku 660. Nad jiné vydává o tom jasné svědectví i Vibius Sequester, který výslovně uvádí, že Labe, řeka Germanie, dělí Sueby od Srbů. V sedmém století se také setkáváme nad střední Havolou s veletským kmenem Stodoranů neboli Havolanů, kteří tehdy si zde postavili svůj hrad. Třebaže je jisté, že již v průběhu šestého a sedmého století byl celý kraj nynější Německé demokratické republiky krajem slovanským, nemáme přímých zpráv o těchto Slovanech z doby jim tehdy současné.
   Zdá se, že kolem roku 630 bydlili již slovanští Ránové na ostrově Rujaně, kde je pod zkomoleným označením připomíná Aethicus Hister. Pro století sedmé jsou nám pomůckou k poznání našich Slovanů jména místní, která se zde počala vyskytovat, i když jsme nuceni odmítnout tak zvanou teorii autochtonní, která viděla v Suevech i Markomanech předchůdce Slovanů čili Slavů. Z toho všeho nám pak zůstává pro naše Slovany jen označení Slavi či pozdější Sclavi.

Pro tisk připravil R-l, příště roky 700-814.

J. Mudra

   MĚRKA MĚTOWA Výlet do ráje
  "kniha desetiletí"
   V roce 1997 vyšla první sbírka povídek nové lužickosrbské autorky Měrky Mětové, koncem loňského roku vyšla i v češtině jakožto první lužickosrbská monografie po deseti letech. Na poli lužické literatury se zdaleka nejedná o osobnost neznámou, její rodiče Marja a Jurij Młynkovi patřili k předním lužickosrbským literátům šedesátých let.
   Kniha s původním názvem Wulět do paradiza obsahuje dvanáct povídek včetně nejnovější povídky Filcák, povídky jsou seřazeny chronologicky, díky čemuž je dobře vidět vývoj v autorčině stylu od košatého popisu směrem k strozšímu vyjádření "bez kudrlinek". Vypráví příběhy lidí různých generací a osudů, spojuje je však skepse, melancholie a byronistická bezvýchodnost situací. Děj je pro ni spíše prostředkem k osvětlením vztahů, prostředí popisuje bez potřeby hodnocení.
   Národní tematika je u Měrky Mětové pro leckoho trochu překvapivě okrajová, vyskytuje se pouze v povídce Hanba, a to v podobě dvojjazyčného manželství. Jinak se zabývá hlavně obyčejnými problémy obyčejných lidí jaké lze potkat na ulici nejen v Budyšíně ale i v Praze nebo třeba Staré Lhotě u Jindřichova Hradce. Dobře vykresluje pocity a vnitřní život hrdinů, nevyhýbá se ani takovým tématům jako je kupříkladu homosexualita, zatím však nereflektuje počínající rozpad tradic a "hamburgrizaci" společn osti.
   Autorka dobře vystihuje atmosféru jednotlivých míst, mezilidské, partnerské vztahy, dokáže se vcítit do soužících se postav, má smysl pro detail, někdy přechází až k lyrické básni v próze. V náryse povídky nacházím řadu podobností u některých povídek Františka Gellnera, Gellner se ale soustřeďuje spíše na tragikomické vyznění než na nitro hrdiny.
   Jazykové prostředky jsou dosti bohaté, autorka se nebojí sáhnout do básnického výraziva - za všechny: "...odpoledne si vytírá z očí oblaka plná deště." nebo "Lesní cestu pokrýval koberec ze skvrn, které vykreslilo slunce."
  Přestože jsem měl k dispozici originální znění pouze jedné z povídek, troufám si tvrdit, že překlad Vladimíry Šatavové se mimořádně vydařil, nenalezl jsem žádnou pasáž, která by vypadala neuměle nebo upozorňovala na nedostatky.
   Kniha vyšla v nakladatelství VOLVOX GLOBATOR v edici Medusa za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, stojí 179,- a je ji možno zakoupit v knihkupectví VOLVOX GLOBATOR nebo objednat na dobírku na telefonním čísle 02/ 24 23 81 87.

Radek Čermák

   "Teď si asi Christiana nastříkala tekuté mýdlo do dlaně a pomalu si ho roztírá po celém těle. Zaklání hlavu a myje si vlasy a potom stojí pár minut bez hnutí pod sprchou a cítí na sobě příjemné teplo vody. Najednou šplouchání vody v koupelně ustane. Slyším pak už jen fén. Christiana si natáčí vlasy na kartáč. Nakonec přejede rukou po uschlých vlasech, které jí zlehka padají na ramena. A pak ještě kosmetika. Nalíčí se decentně, téměř neznatelně. Já to ale poznám. Všechno na své ženě poznám. To jsem si alespoň myslel, celá léta jsem si to myslel."
  
  
  Ęîä Ëóćč÷ęčő Ńđáŕ. Ďóňîďčńč. Čçáîđ, ďđĺäăîâîđ č íŕďîěĺíŕ äđ Ěčžî Öâč1/4ĺňčž. - Áĺîăđŕä 1997, 161 ń.
  Knížka vyšla u příležitosti 150. výročí založení Matice lužickosrbské (1847). Obsahuje předmluvu (s. 7-19), ukázky z cestopisů (otištěných v letech 1881-1925) 8 srbských (jihoslovanských) návštěvníků Lužice, podobizny s medailonky některých Lužických Srbů ( H. Zejler, J. A. Smoler, M. Hórnik, A. Muka, J. Bart-Ćišinski, M. Witkojc) a faksimile obálky 1. čísla ČMS. V předmluvě spisovatel seznamuje čtenáře s původem a dějinami Lužických Srbů od nejstarších dob do přítomnosti, zmiňuje se např. o doklad ech (v Lužickosrbském kulturním archivu v Budyšíně) k plánu v době nacizmu přestěhovat Lužické Srby do Charvátska. Dnes tvoří Lužičtí Srbové 0,1 procenta obyvatel německé říše (M. Cvijetić uvádí jejich počet okolo 80 000, ale sami Lužičtí Srbové uvádějí nyní sotva 50 000). Proto jejich národní bytí bylo a je ohroženo. Oporu vyhledávali u ostatních Slovanů, také jižních, zejména u Srbů. Styky byly oboustranné. V rozhodných dějinných chvílích pomáhali jednotliví Lužičtí Srbové jižním Srbům jako dobrov olníci v osvobozeneckých bojích, ale přijížděli i jako cestovatelé, spisovatelé, vědci, obchodníci. Jakub Ticin zahynul v boji proti Turkům 1693, Jan Kózlik se přestěhoval do Srbska 1861, aby pomáhal bojovat proti Turkům, a zůstal tam do smrti 1903, Julius Eduard Wjelan napsal reportáž 1868 a přeložil některé epické písně, Hendrich Jordan napsal Srbům pozdravnou báseň, Pavle Juršić Šturm byl původem Lužický Srb, Pavoł Šołta napsal reportáž 1918, Měrćin Nowak-Njechorński čerpal náměty k obrazům i pr ózám také v Srbsku, Jurij Chěžka zahynul r. 1944 při pokusu zběhnout z německého vojska k partyzánům. Lužičtí Srbové byli nadšeni hrdinstvím svých jižních jmenovců, Matica Srpska byla vedle Matice české vzorem pro vznik Matice lužickosrbské. - Ani (jižní) Srbové nezapomínali na své severní bratry, pomáhali jim hmotně i morálně, cestovali v jejich zemi a psali o nich. První informací pro ně byl článek 1/4udovíta Štúra Cesta do Lužic, přložený do srbocharvátštiny a otištěný v matičním časopisu Íîâč1/4 ńĺđďńęč1/4 Ëĺňîďčń (Ďóňîâŕśĺ ó Ëóćčöĺ î ďđîëĺžó ăîä. 1839). Srbští cestovatelé do Lužice se objevují od 80. let 19. stol. Ukázky z jejich děl tvoří náplň knihy.
  Jovan Miodragović (Put od Beograda do Lajpciga) píše ve formě dopisu příteli povšechně o zemi a dějinách Lužických Srbů.
  Stevanov (anonim), (Srbi u sred Nemačke) si všímá hlavně Dolní Lužice.
  Jovan Stefanović Vilovski (Iz Lužice i Budišina). Tento vojenský historik a rakouský důstojník nezastírá slovanské nadšení a poskytuje čtenáři všestranné poučení od nejstarších dějin Slovanů Polabských do přítomnosti, uvádí i statistiku o počtu obyvatestva, sociální postavení, způsob života.
  Nikola Nestorović (Iz Lužičke Srbije) popisuje dolnolužická Blata a tamější život Lužických Srbů po všech stránkách.
  Tichomir R. Đorđević (U Budišinu) byl etnolog a foklorista. Dost podrobně vykládá dějiny Polabanů, zejména Dřevanů, Pomořanů, Srbů. Zúčastnil se otevření matičního Serbskeho domu v Budyšíně 1904. Vyjmenovává lužickosrbské spolky, časopisy, otiskuje zápisy jižních Srbů v pamětní knize Matice lužickosrbské, podrobně popisuje Budyšín a píše o lužickosrbských obrozencích.
  Milan Savić (Kod Lužičkich Srba). Cestou do Lužice se zastavil na tři dny v Praze a nadšeně o ní píše. Poklonil se na hřbitově památce J. Kollára a P. J. Šafárika, s úctou vzpomíná na mistra J. Husa. Do Budyšína jel jako účastník srbské delegace k otevření Serbského domu (26. 9. 1904). Otiskuje i seznam dárců jihoslovanských na jeho stavbu. Setkal se s mnoha lužickosrbskými vlasteneckými pracovníky. Savićův podrobný popis slavnosti má dokumentární hodnotu.
  Savka Subotićka (Među Lužičkim Srbima) cestovala ve společnosti jedné Rusky, navštívila selské stavení na vsi, kostel, kterého užívají katolíci i evangelíci, Błota v Dolní Lužici.
  Stanislav Vinarev (Srbovanje u Germaniji), básník, esejista, překladatel, novinář a publicista na 34 stránkách uvádí velké množství informací. Srovnává postavení národních menšin v německé říši s postavením německých menšin v jiných státech a vzájemné vztahy mezi Lužickými Srby a Němci. Dále popisuje projevy lužickosrbského života, setkání s jednotlivými vlastenci, koncerty a jiná kulturní shromáždění, zmiňuje se o Mukových výzkumech mezi Dřevany, cituje verše dřevanské písně. Otiskuje i Lutherova s lova plná nenávisti ke Slovanům. Končí filozofickými úvahami. -
  Vzájemné styky Lužických Srbů se západními a východními Slovany byly a jsou bohaté a jsou vědecky dost podrobně zpracované. Chudší je vědecká a populárně-vědecká luteratura o stycích se Slovany jižními. Tím záslužnější je Cvijetićův výbor, který čtenářům zpřístupňuje zajímavé práce z časopisů, nesnadno dostupných. Pro Srby plní poučné poslání jako pro české čtenáře práce L. Kuby, A. Černého, J. Páty aj. Škoda že se omezil jen na spisovatele srbské a nezařadil také ukázky z ostatních národů jihoslova nských. -
  PhDr. Mićo Cvijetić nyní pracuje jako redaktor nakladatelství Svet Knjige v Bělehradě. Několik let působil jako lektor srbocharvátštiny na univerzitě v Lipsku. Tam se důkladně seznámil s Lužickými Srby, jejich jazykem a poměry v Lužici. Po návratu z Německa pracoval v televizi v Sarajevu. Při občanské válce tam přišel o byt, veškerý majetek, také o knihy a rukopisy, takže v Bělehradě těžce znovu začínal z ničeho. Čtenářům je znám knihou Ëóćč÷ęč Ńđáč č Łóăîńëîâĺíč. - Íîâč Ńŕä 1995, 215 ń. (Viz též ČL V 1998 / 35)

J. Mudra

  
  Archäologie aktuell im Freistaat Sachsen 5/1997. (Dresden 1999.)
  Pátý svazek již zavedeného sborníku drážďanského Zemského úřadu pro archeologii spojeného se Zemským museem pro pravěk (Landesamt für Archäologie mit Landesmuseum für Vorgeschichte) vychází s dvouletým zpožděním, jehož příčinou je jednak plné nasazení, s nímž pracovníci úřadu a musea zajišťovali předloňskou saskou zemskou výstavu v Mariině Hvězdě, jednak stěhování do bývalé letecké válečné školy v Klotzsche u Drážďan. Jako obvykle zde najdeme kromě jiného i zprávy o nových archeologických výzkumech a nálezech v Horní Lužici.
   V příspěvku R. Reisse (Zwischen Stagnation und Zukunftssicherung, 40-47) se představují archeologické sbírky některých saských městských museí. Za příklad byla vybrána sbírka Městského musea v Budyšíně, která patří se svými cca 35000 položek k nejrozsáhlejším v Sasku (základy vybudovala činnost Společnosti pro antropologii a prehistorii Horní Lužice (Gesellschaft für Anthropologie und Urgeschichte der Oberlausitz, 1901-1948); jen o něco menší (cca 20000 položek) je sbírka Kulturně historického musea ve Zhořelci. Třetí uvedená lužická archeologická sbírka je v Městském museu ve Wojerecích. Ve všech převažují nálezy z mladší doby bronzové až doby halštatské, tj. hlavně keramické nádoby lužické a billendorfské kultury. Při své dlouholeté historii a spletitých osudech (zejména za války a po ní) poskytují musejní sbírky archeologům dodnes příležitost k výzkumům i v trochu jiné podobě: o objevu luxusních keramických nádob starší doby železné v nezpracovaných starých fondech zhořeleckého musea informuje R. Heynowski (Entdeckt im Görlitzer Museum, 140-143).
   Výzkum v předpolí dolu Reichwalde (Rychwałd) v místech bývalého jezera přinesl pozoruhodné nálezy tábořišť lovců a sběračů konce starší a střední doby kamenné (přírodovědci určili jejich stáří na dobu kolem 11500 - 11200 př. n. l.) - ohniště, místa, kde stály stany, kamenné nástroje a pozůstatky jejich výroby, v rašelině se dochovala vzácná svědectví o tehdejším přírodním prostředí: rostl tu borový les. (R.Elburg - P. van der Kroft: Überraschungen aus der Tiefe. Das Moorprojekt Reichwalde, 90-95.
   Významné pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou poblíž vsi, jejíž jméno je v evropské archeologii pojmem, Delnja Kina (Niederkaina), bylo zkoumáno již od 19. století. Pohřbívalo se zde později dlouhá staletí, naposledy v závěru doby halštatské (nejmladší období billendorfské kultury kolem r. 500 př. n. l.). O nálezech starých i nových, ztracených a znovu nalezených referuje V. Heyd (Alt ausgegraben - neu wiederentdeckt. Die jüngsten Grabfunde von Niederkaina, Lkr. Bautzen, 128-133).
  Na stránkách referovaného svazku se zcela nečekaně ukrývá drobná radost pro Lužické Srby a jejich přátele.
   Autorům J. Meffertovi a H. Mellerovi bych chtěla vyjádřit ocenění nejen za zprávu o výzkumu a nálezech, ale především za to, že se odvážili kroku v běžné německé archeologické literatuře nevídaného a ojedinělého: uvádějí u všech místních a pomístních jmen vedle jejich německé podoby i znění lužickosrbské, třeba v závorce. Název jejich příspěvku zní Erste Ergebnisse der Ausgrabungen auf dem Hahnenberg (Kaponica) bei Holscha (Holešow), Lkr. Bautzen (Budyšin). Ve štěrkovně na vrchu Kaponici se na šly četné železářské pece a milíře na dřevěné uhlí - železo tu vyrábělo germánské obyvatelstvo v pozdní době římské (asi 4. stol. n. l.) - a téměř již neznatelná pohřební mohyla kultury se šňůrovou keramikou z pozdní doby kamenné (3. tisíciletí př. n. l.).

Z. Sklenářová

   Mám před sebou knihu Lužice v obrazech od Vladimíra Zmeškala z r. 1945 a Moler Ludvík Kuba z r. 1984 od jeho dcery Vladimíry (věnovanou památce otcově). Krása lužických krojů je patrná jak na dobových, byť už zašlých fotografiích knihy prvé, tak na krásných barevných reprodukcích obrazů Mistra Kuby v knize druhé. Účastníci zájezdu do Lužice pod vedením dr. Boháče ještě za dob minulých si jistě také vzpomenou, že jsme tu krásu při Božím těle viděli tenkrát na vlastní oči.

Jana Nováková
  

  
   Doprovodili jsme ji 7. 1. 2000 na její poslední cestě. Zemřela 30. 12. 1999 v nedožitých 74 letech. Pochována byla na hřbitově v Praze 5, Na Malvazinkách.
   Již ve studentských letech na učitelském ústavu v Praze zahořela láskou a úctou k Lužickým Srbům. Záhy se provdala za učitele Františka Škocha. Oba byli posláni učit na základní devítiletou školu do Satalic, kde setrvali až do důchodu. Všichni jsme ji znali jako vlasteneckou učitelku jakoby přenesenou z dob národního obrození do současné doby. Láska k dětem, zpěvu, přírodě a kollárovskému slovanství ji provázela po celý život. Pro její zájmy měl velké pochopení její manžel. Žáci ji milovali, brzy je získávala k velmi záslužné činnosti. Nacvičovala pásma lužickosrbských a českých písní. Její pěvecký soubor vystupoval potom na různých místech (členských večerech Sekce pro studium lužickosrbské kultury v Národním muzeu, národopisném muzeu, a při různých slavnostních příležitostech v Satalicích aj.). První kontakt byl navázán mezi pionýry školy v Bošecích u Budyšína a v Satalicích již v roce 1957. Žel k plánovanému setkání obou škol v Hřensku nedošlo. Lužickosrbští pionýři mávali na vzdálenost 40 metrů z lodi našim pionýrům, kteří stáli na břehu Labe těsně u hranic. Výpravu lodí vedl tehdejší řídící učitel, básník a spisovatel Jan Lajnert. V následujících dnech přijel srbským autobusem do Prahy a zavítal i do školy v Satalicích. S nadšením vyslechl nacvičené pásmo písní a to mu dodalo novou chuť do práce na rozvíjení vzájemných přátelských vztahů. Přátelství a návštěvy mezi Škochovými a Lajnertovými trvalo až do smrti básníkovy 14. 11. 1974. Ale Škochovi se přátelili i s učitelskou rodino u Rajšů a rodinou Brankačků. Vzájemné styky narušilo teprve těžké onemocnění Jarmily Škochové, které jí znesnadňovalo pohyblivost. Těžký úděl jí usnadňovaly její děti. Dcera Jarmila a syn Vít ji vozili autem na milovanou Moravu, ale i na Slovensko. Jarmila cestovala ráda, dvakrát se vypravila na Rujanu, aby putovala po tamějších slovanských památkách. Odevšad psala nadšené dopisy plné poezie, lásky k přírodě, k lidem a vlasti. Lužickosrbské písně si zpívala přes své utrpení do poslední chvíle života. Ráda četla srbské noviny, protyku a poslouchala nahrávky s lužickosrbskou tematikou. Díky svému obdarování dokázala i ve skromných poměrech odvést velký kus práce na prohloubení přátelství s milovanou Lužicí.

Jozef Mach