Sotvaže počaly okolní krajiny, speciálně německé, poznávat své zálabské sousedy slovanské, již nastával mezi oběma národnostními skupinami vzájemný nesoulad. Slované, přirozeně hledající rozšíření svého území, které počalo být po uplynutí necelých tří staletí již těmto úzké, hledali možnosti jeho rozšíření ve směru na západ. Naproti tomu dravá touha germánských Franků po nových výbojích tlačila tyto stále více a více k východu. Bylo historickou nezbytností, aby oba směry, slovanský germánský, se někde přímo srazily a své územní nároky si vyřídily silou mocenskou. Navíc k tomu p řistoupily i důvody kulturní a ideové. Germánští Frankové byli již křesťany a navíc jako příslušníci západní katolické církve od roku 496 i silnými podporovateli a nositeli myšlenky křesťanství mezi četnými evropskými národy východními, kteří byli oddáni dosud pohanství. Tak také i Slované polabští a baltští.
Tak alespoň Frankové považovali tuto stránku svých protislovanských výpadů za základní a hlavní nositelku svých válečných výprav. Že při tom šířili i svoji moc politickou, vyplývalo již z věci samé. Naproti tomu Slované, zejména pak z nich Srbové polabští, byli ducha bojovného a jak jsme viděli, pronikali stále více a více do krajin durynských, tedy do území, které bylo ve sféře franských zájmů.
Jestliže měli Frankové a ostatní germánské kmeny na Slovany názor jako na pohanské barbary, není divu, že vzdálenější národové, tehdy již křesťanští, se také dívali na tyto Slovany jako na lidi méněcenné. Proto není divu, že i vzdělaný a učený mnich z ostrovů britských Beda, zvaný Ctihodný, na svoji dobu významný spisovatel a historik, měl koncem sedmého století polabské a baltské Slovany za kočovné Huny.
Přes tyto neznalosti slovanského životního prostoru, který byl ostatní tehdejší Evropě znám vlastně jen z oblasti vytvářené hlavně slovanským živlem srbským na území od Odry přes Labe a Sálu až do krajiny durynské, můžeme při shledávání slovanského rozšíření pro dobu osmého století již konstatovat, že Slovany bylo osídleno i území obodritské, tedy potomní Meklenbursko, a že byly i silné osady slovanské v potomních Horních Francích, Horní Falci a Bavorském Lese, tedy na území dnešních severních Ba vor. Mohutnost tohoto slovanského osídlení v těchto právě jmenovaných územích byla tak silná, že bylo nutno veřejné moci, ke které bylo nutno počítat i nově se tvořící církevní organisaci, aby se nějakým způsobem se slovanskou skupinou, ne-li národností, vypořádala. Za své misijní činnosti přišel do styku se Slovany i v Durynsku bydlící misionář a potomní arcibiskup mohučský Bonifác, původně zvaný Vinfried. Tento významný náboženský učitel všech Němců a jejich potomní národní patron se proslavil svojí činností na území dnešního západního Německa, kde dal základ budoucí církevní organisaci a konečně roku 745 se sám stal arcibiskupem v Mohuči, jež byla od té doby sídlem církevního primase celé Německé říše. Pro silné pohanské cítění Slovanů a na druhé straně pro veliké nadšení Bonifácovo pro věci křesťanské, stejně k tomu přistupoval i národnostní antagonismus, i když se ještě tehdy nedá mluvit o nějakém národnostním šovinismu, neměl Bonivác Slovany v lásce. Pro stálý odpor Slovanů ke křesťanství nazýval Slovany, jež jmenoval Venedi, "nejodpornějším a nejhorším pokolením lidským".
Germánští sousedé Slovanů sídlící při pobřeží Severního moře a odtud dále k jihu, Sasové, o kterých byla již výše zmínka, si za stěhování národů zachovali svoje sídla nedotknutá a navíc se s pomocí franskou dostali až do Durynska. Ale po letech, kdy rozpínavost franská si čilila nároky na tato Germány obsazená území, donutil franský mojordomus Pipin, zvaný Krátký, roku 748 k uznání franské svrchovanosti Sasy, se kterými bojoval s pomocí 100 000 slovanských bojovníků. Tito slovanští spojenci Pipin ovi byli Srbové.
Moc Pipinova se tím jen zvýšila a tak mocný franský majordom celé říše sesadil posledního franského krále z rodu Mereovců a sám se prohlásil franským králem, jehož roku 751 potvrdil do královské hodnosti sám římský papež. Pipin pak v roce 753 donutil Sasy k ročnímu poplatku 300 koní. Zpráva o tom, že Pipinovi pomáhali v bojích se Sasy i srbští bojovníci v takovém počtu, ukazuje na početní sílu srbského národa v té době. Je také jedinou historickou připomínkou v dějinách tohoto národa za vlády Pip inovy.
Změna na franském trůně v roce 771 smrtí Karlomannovou byla velkou příležitostí pro Sasy, aby se opět vyzuli z franského chomoutu. Zatím ovšem nastaly dynastické spory mezi dědici Karlomannovými a jejich strýcem Karlem, který se ujal vlády nad celou říší západní i východní. Z těchto sporů vyšel vítězně Karel, který se stal franským samojediným králem v roce 772. Sasové, kteří byli pohany, odporovali křesťanským snahám a podnikali i útoky na franské území, se vzbouřili. A tak nový král Karel započ al s nimi boj, v jehož čelo se sám postavil. Sasové se zoufale bránili, ale Karel jejich odpor zlomil po těžkých 32 léta trvajících bojích.
Za trvání těchto bojů se Sasy, které se střídaly s kratšími obdobími míru, nastaly také rozpory mezi Sasy a slovanskými Bodrci, v nichž se stal Karel v roce 780 rozhodčím. Od té dob se Bodrci stali Karlovými spojenci a podporovali jej v bojích proti Sasům a Luticům, proti kterým zahájil nový válečný útok.
Tehdy vládl Veletům čili Luticům kníže Dragovit, který je v té době ojedinělým zjevem silného panovníka slovanského, neboť Veleti celkem neuznávali knížecí moc nad sebou s vyjímkou kmene Ránů na Rujaně, kde vládli i v ten čas samostatná knížata. Roku 789 zahájil Karel válku s knížectvím Dragovitovým, jež na konec této Velety prohrané vojny přinesla Veletům povinnost placení poplatku říši Karlově. Dragovit byl posléze Karlem za podpory Obodritů a Srbů pokořen. Zde se ukázala již ona vzájemná nesvo rnost Slovanů, kdy severní Bodrci a jižněji položení Srbové stáli v boji jako spojenci Franků proti ve svém středu bydlícím Veletům, kteří svoji porážku v této době odnesli pouze vysokým ročním poplatkem a řadou rukojmích, které odvedl do říše franské vítězný Karel.
Přesto, že Veleti sídlící v potomním Braniborsku v okolí svého braniborského hradu, tedy Stodorané a Havolané, jakž takž vyvázli z těžkého útoku Karlova, přece jen za vlády knížete Dragovita, kterého následoval kníže Ljuba, se po odchodu Karlova vojska opět osvobodili a opláceli Bodrcům jejich věrolomnost novými nájezdy. Je pak přirozené, že ani na západní hranici veletského knížectví nebylo klidu. Zde obývající Sasové a Durynci činili podobným způsobem a útočili na území veletské. Tak v této d obě započaly neustále výboje západních sousedů slovanských národů, nejprve proti Veletům, později i proti Slovanům ostatním, které trvaly do úplného vykrvácení Slovanů polabských v polovině 12. století. V druhé polovině 8.století byla ještě určitá síla Slovanů i v předsunutých územích, jak to ukazují zprávy o slovanských obcích v Durynsku z roku 788.
Třebaže Karel snažil se pokořit slovanský živel co nejvíce, nepohrdl slovanskou pomocí v nastalých jeho bojích proti Avarům, které vedl v krajině dnešního Rakouska při řece Dunaji.
Tehdy ve vojsku Karlově se jmenují jako jeho spojenci na levé straně dunajské i slovanští vojáci. Je jistě nesporné, že Slované se stali spojenci Karlovy válečné výpravy, kterou vedl Karlův švagr Gerold, vévoda bavorský, jenž na této výpravě také padl. Byli ke spojenectví s Karlem spíše přinuceni, než aby byli jeho spojenci opravdovými. Ale vzájemná nenávist Srbů a Bodrců k Veletům je sdružovala s jejich úhlavním nepřítelem franským.
Že tato nenávist proti Veletům zejména se strany Bodrců byla veliká, toho důkazem je i nové jejich spojenectví s Karlem v jeho nové, spíše jen nedávno přerušené válce, kterou vedl jako válku náboženskou, což bylo pouhým pláštíkem v jeho imperialistických plánech, proti Sasům. Tehdy, v roce 795, kdy tato válka protisaská byla obnovena, byl vládcem v knížectví bodrckém kníže Vlčan, stojící v čele Bodrců od roku 789. Vlčan nenáviděl knížete veletského stejně jako jeho nástupce kníže Dražko, který to ho roku nastoupil po smrti Vlčanově.
Na hranici mezi Franky a srbskými Slovany panoval v roce 796 klid. Srbové stále zasahali hluboko do území franského, jak vyplývá ze zprávy z téhož roku o obdarování kláštera ve Fuldě, jemuž se tehdy dostala i slovanská vesnice Heidia čili Bor, ležící na území durynském.
Kníže Bodrců Dražko z nenávisti k Veletům a jejich knížeti byl stejně jako jeho otec Vlčan spojencem Karlovým, jemuž i v roce 798 pomáhal v bojích proti Sasům, očekávaje naproti tomu Karlovu pomoc ve svém sporu s Velety. Ten skutečně v roce 799 se stal rozhodčím mezi oběma slovanskými státy a národy. Dražko byl pro Karla ještě více získán jeho rozhodnutím, kterým byl Karlem ustanoven za pána a knížete, snad dokonce za krále všech Bodrců a Luticů. Tím se na východ od Labe vytvořila pod patronací ř íše franské velká říše Slovanů polabských bodrcko-veletská, která však, jako výtvor vůle nejen Dražkovy, ale i cizinců franských, zůstala státem stojícím vlastně na hliněných nohách. Jeho existence byla udržována pouze z franského dobrodiní vůči Dražkovi, což nepřidalo Dražkovi na popularitě.
Přesto však význam a moc Bodrcka stoupala. V době Dražkovy vlády zvýšil se námořní obchod bodrcký, provozovaný z významného bodrckého přístavního města Rericu. Bodrci získali z vůle krále Karla i velký kus území saského. Dosavadní obyvatelé saští byli z území postoupeného Karlem Dražkovi vystěhováni a jejich území obsadili Bodrci až téměř k dnešnímu Hamburku. Tehdy Sasové byli nuceni opustit i krajinu kolem saského města Mikelenburku, který se stal bodrckým Veligradem. Bylo to území, jež po letec h pak, kdy opět se stalo německým, dalo základ i potomnímu pojmenování středověkého a dnešního Meklenburska. V zemi Dražkově vznikala i další přístavní města, zejména u dřívějších obodritských kmenových hradů. Z té doby, jakož i z bezprostředně následující, je zachováno větší množství archeologických nálezů keramických s typickou slovanskou ornamentikou.
Franský král Karel, který až dosud byl zabaven svými válečnými činy podnikanými většinou na území německém, byl v roce 800 volán papežem k papežské ochraně do Italie.
Zde se nejprve Karel vypořádal se svým lombardským odpůrcem králem Desideriem, jehož sesadil z trůnu a prohlásil se králem Lombardie, a tím i králem italským. Již nic nestálo v cestě obrovské moci tohoto krále, který krom anglickým ostrovů, a území španělských Maurů, ovládal celý západní evropský kontinent. Bylo to území kdysi patřící pod moc zaniklé již říše římské. A tak, když tento mocný franský a lombardský král, pyšnící se i titulem "patricia římského", byl o vánocích roku 800 v chrámu svato petrském v Římě, posadil mu tehdejší papež Lev III. na hlavu císařskou korunu a prohlásil jej císařem "Svaté říše římské".
Nový císař obnovené světové říše měl za úkol byt ochráncem křesťanské víry. Z toho však Karel i jeho nástupci vyvozovali svůj nárok na světovládu, kterýžto nárok pak jeho nástupci uplatňovali po dobu celého středověku, jak jsme toho svědky v potomních evropských dějinách.
Třebaže byli Bodrci Karlovými spojenci, nemohl tento počítat s pomocí ostatních polabských Slovanů, zejména Srbů. Proto záhy po roce 800 dává císař Karel možnost dalšímu pronikání Franků do území slovanských Srbů podporou německé kolonisace na slovanském území, jak to mimo jiné dosvědčuje i jeho potvrzení daru pro klášter ve Fuldě.
Vystoupit proti Slovanům zatím Karel nechtěl, nemaje dosud skončeny své výboje proti nepokojným Sasům, kde mu byli Bodrci stále věrnými spojenci. Teprve roku 804 bylo dokonáno pokoření tohoto hrdého germánského a pohanského národa. Karel jako ochranitel víry křesťanské neustal a pokořil tyto pohany tak dokonale, dav před tím popravit mnoho tisíc saských náčelníků kmenových, že sami svým vůdcem Widukindem vzdali se svého pohanství a stali se křesťany. Vítězství Karlovo nad Sasy bylo doprovázeno i nuceným vystěhováním mnoha obyvatel Saska do vnitra říše franské a usazením nových rodin do dřívějšího území saského. Ale tehdy se do končin saských stěhovali i někteří Bodrci, kteří tak rozšířili slovanské území, byť dočasně, na území kolem dnešního Hamburku. S vítězsvím Karlovým nad Sasy šlo vpřed i šíření křesťansví, na jehož podporu byla v této době z Karlovy iniciativy založena biskupství v Brémách, Verdenu, Mindenu, Padebornu, Halberstadtu, Hildesheimu, Münsteru a Osnabrücku na území franském.
Ale franská hranice byla stále nepokojná. Sotvaže skončily války se Sasy, již zase dosavadní Karlovi spojenci Durynkové se počali bouřit a tak nezbylo Karlovi nic, než zakročiti i proti nim. Aby se zabezpečila říše zvláště proti Srbům, kteří útočili na tyto hranice, zřídil Karel roku 804 tak zvanou durynskou marku, která jako vojenské zařízení měla chránit klid říše v těchto končinách. Proti nájezdům srbským zřídil pak tak zvanou srbskou hranici, čili Limes sorabicus, která oddělovala vlastně živ el slovanský, počínaje od Slovanů jižních, sídlících v krajině dnes bavorské směrem severním až téměř k Řeznu, a dále k Bamberku a pak přes tok řeky Sály až k hranicím bodrckým. Rozhodnutí o této hranici bylo učiněno na říšském shromáždění v městě Thionville roku 805. Aby omezil srbské nebezpečí pro franskou říši, vydal v prosinci roku 805 kapitulaci, kterou zakazoval kupcům jdoucím do krajin slovanských prodávat Slovanům zbraně.
Tato Karlova obava z nebezpečí slovanského se záhy opět splnila. Ale, abychom věc správně pochopili, musíme říci k tomu, že Karlova obava byla předzvěstí jeho imperialistické touhy po novém válečném dobrodružství, které by slavilo triumfy právě na území slovanském. A tak v roce 805 byla uskutečněna nová Karlova válečná výprava, tentokrát proti Čechům.
Podle starořímského hesla Divide et impera, tj. "Rozděl a panuj", podařilo se opět Karlovi, aby rozdělil Slovany na dva nepřátelské tábory. Pro svoji pomoc si zajistil zase jemu věrné Bodrce, kteří táhli od strany severní, zatímco další tři veliké skupiny, a to bavorská pod vedením Audulfovým a Werimanovým, saská s pomocným sborem bodrckým a hlavní voj z východního Franska pod vedením císařova syna Karla, přestoupily české hory Krušné a Šumavu a vstoupily na území Čech údolím řeky Ohře. Aby se ne dostalo Čechům pomoci od srbských Glomačů, přibližoval se k Čechám čtvrtý sbor po řece Labi na lodích. Na cestě měl úspěch již sbor saský, který cestou přemohl vojsko Glomačů vedené jejich knížetem Semilem čili Semelem, který musel kapitulovat a také vydat své dva syny Sasům jako rukojmí. Tím se stalo, že Glomači opustili společnou frontu s Čechy a stali se též pomocníky vojsk Karlových, jsou nyní podřízeni vévodům durynským, nejprve Thakulfovi a po něm Poppovi. Takto oslabení Čechové se kryli před silným vojskem franským v lesích, až vojsko Karlovo narazilo na opevněné místo zvané v pramenech Canburg, dosud neznámého položení, které potomní historiografie považuje za Kadaň. Obležení bylo zdlouhavé a těžké pro oblehatele, takže tito pro nedostatek píce a potravy z popleněné české krajiny museli odtáhnout bez jakéhokoli zřejmého vítězství. Jediným, co zbylo z této výpravy, bylo stanovení poplatku do říše v podobě 500 hřiven stříbra a 120 volů, vynuceného na kmenech českých sídlících na zá padě Čech, tedy nikoli z celé země, v té době ještě nesjednocené.
Než se setkal rok s rokem, již opět vzbouřili se pokoření Srbové proti vládě Karlově. Proto se vypravila roku 806 nová válečná výprava a střetla se srbskými bojovníky, kteří však byli poraženi v bitvě u Hvernafeldu nedaleko Gery. V této bitvě padl srbský kníže Miliduch. Na to následoval vpád Franků do Milčanska, které bylo popleněno, byl dobyt lužický hrad Budišín a byl spálen. Aby se zamezil nový revoluční výpad Srbů proti Frankům, byly vybudovány dva ochranné hrady, jeden proti Magdeburdu a teh dejšímu slovanskému Děvínu a druhý nad řekou Sálou někde u potomní Halle. Po tomto krutém potlačení vzpoury srbské vydal císař Karel novou kapitulaci, někdy v měsíci červnu až červenci roku 807, v níž stanovil brannou povinnost Sasů pro budoucí předpokládané válečné výpravy. V ní bylo stanoveno, že výpravy proti Maurům do Španěl se musí účastnit každý šestý obyvatel, stejně jako při výpravě proti Avarům, proti Čechům každý třetí, kdežto proti Srbům všichni obyvatelé zbraně schopní. K zajištění říšské hranice vedoucí mezi územím saským a slovanským zřídil Karel roku 808 pokračování hranice srbské hranicí saskou, jež měla chránit říšské území proti Slovanům bodrckým. Také tehdy vydal zákaz prodeje zbraní těmto Slov anům.
To opět se stahovala mračna nad zemí bodrckou. Kníže Dražko byl z milosti Karlovy knížetem nejen Bodrců, ale i ustanoven vrchním knížetem všech Slovanů sídlících v Bodrcku a Luticku. Lutici však nemile nesli své podřízení knížeti bodrckému. Také bodrcký kmen Smolinců a Gliňanů byl nespokojen s vládou Dražkovou a počal tajně vyjednávati za podpory Luticů s dánským Gotfriedem, který roku 808 vtrhl vojensky do země Dražkovy a tuto plenil. Lutici se postavili nyní přímo proti Dražkovi, který musil před přesilou uprchnout ze své země, pravděpodobně do Saska. Ve vlastním Bodrcku řádili nyní Dánové, kteří v bojích zajali bodrckého údělného knížete Godoljuba a ihned jej oběsili. Válka pro Bodrce se však protáhla až do roku 810. Dánové již dříve podle vyprávění dánských pověstí bojovali s Bodrci a Lutici. Válka s Dány podporovanými od Luticů byla velmi krutá. Hlavní město bodrcké Rerica, Rarog, bylo dobyto a zničeno. Dánové však s velkou kořistí se ještě roku 808 vrátili domů. Zatím však na území Bodrcka dohořívaly ještě plameny války. Přesto se Dražko vrátil do Bodrcka a opět se ujal vlády, ovšem s patronací franskou. Nevládl však dlouho, neboť již roku 809 byl úkladně v Rarogu zavražděn vrahy najatými od Dánů. Jak si vážili Frankové spojenectví Dražkova vysvítá z toho, že v těžké chvíli pro něho, kdy byl tísněn Dány a Lutici, neposkytli mu žádnou vojenskou pomoc. Teprve po jeho násilné smrti dal císař Karel obsadit levý břeh řeky Labe na hranici sasko-bodrcké a založil na této straně dva hra dy. Jedním z nich byl Hamburk a druhý, neznámé polohy, zvaný Hohbuoki. V druhé části krátké své vlády nad Bodrckem Dražko uzavřel mír s Dány a chtěl se vypořádat s vnitřními zrádci, Smolinci a Gliňany, a pak s Lutici. Podařilo se mu s pomocí saskou pokořit Lutice. Stejně úspěšně vystoupil proti svým zrádným soukmenovcům, jejichž hrad, zvaný Konov či Konibor, dobyl a rozbořil, ale zákeřná smrt mu zabránila v další konsolidaci bodrckého státu.
Nyní došlo i na Lutice. Frankové ve spojení se Sasy, jimž vrátil císař Karel území před několika roky odevzdané Bodrcům, porazili Lutice, kde začali v jejich zemi šířit víru křesťanskou. Ani Bodrci nebyli nyní ušetřeni vpádů saských a byli od nich hubeni, zvláště od okamžiku, kdy Sasové nalezli v očích Karlových úplnou milost jako novodobí křesťané a získali zpět značnou část území bodrckého.
Snad by se dočkali národové slovanští sídlící na východ od Labe ještě dalších nemilých překvapení válečných se strany franské a jejich panovníka, kdyby byla smrt neskosila samotného Karla. Tento prohlásiv svým nástupcem roku 813 svého syna Ludvíka, zemřel dne 28. ledna roku 814 v Cáchách, kde byl také pohřben. Karlova postava je významným zjevem v dějinách raného středověku. Zakladatel veliké říše západořímské užíval titul "nejvznešenější Augustus, korunovaný Bohem, veliký a mírumilovný císař, spravující říši římskou, který i z Božího milosrdenství byl král Franků a Langobardů". Viděli jsme Karla, jehož historie oslavila velkými činy a které nám zanechal jeho životopisec, kronikář Einhart, spíše jako velkého a krvavého ničitele celých národů, kteří, jako Srbové, Lutici a Češi, trpěli pod jeho válečným mečem. Také jeho říše, která celkem nedlouho po jeho smrti se prakticky rozpadla, nezůstala jeho trvalým dílem, i když časem byla jeho snaha o velikou říši západoevropskou obnovována. Bohužel i s jeho jménem je nutno spojit počátky onoho nešťastného pozdějšího německého Drang nach Osten, které stálo Evropu již tolik utrpení. Přes všechny stíny, které se kdy nakupily za jeho postavou, na kterou i dávní polabští Slované vzpomínali s pocity smutku, neboť tehdy vlastně začínaly jejich těžké počátky, byla to postava historicky veliká, která si proto uchovala jak u Němců, tak i u Francouzů velkou památku a její jméno bylo a bude vždy u těchto národů evropských, ale i ostatních, Karel Veliký, čili francouzsky Charlemagne.

Pro tisk připravil R-l, příště roky 814 - 919.

Institut Filologii Słowiańskiej Varšavské university již podruhé uspořádal čtyřtýdenní intensivní kurs hornolužické srbštiny. Tak jako loni jej vede Timo Meškank z Berlína, v pracovních dnech bude ve dvou hodinách poučovat účastníky o základech jazyka a vést s nimi cvičení. Úvodního vyučování 6. března se zúčastnilo sedm studentek, jakož i Elżbieta Wrocławska a Agnieszka Wyszemirska z Instytutu Slawistyky Polské akademie věd, které se též rozhodly využít vzácné příležitosti k prohloubení svých praktických znalostí lužické srbštiny. Na kurs se původně přihlásilo přes dvacet účastníků, ale poněvadž jim nebylo přiznáno práva započtení účasti do bodového systému, zůstali jen ti horlivější. Před rokem byly dvě skupiny - patnáctičlenná začátečnická a tříčlenná pokročilá - letos se budou cvičení pro pokročilé odbývat dvakrát týdně po dvou hodinách na půdě Akademie. Vážným metodickým nedostatkem, ostatně velmi rozšířeným a často dokonce chváleným, zůstává absence učebnice v rukách posluchačů. Příčinou skutečnosti, která značně omezuje možnost jejich domácí přípravy, však v tomto případě není učitelův záměr, nýbrž mezera na polici ústavní knihovny. Studenti se budou muset spokojit s texty rozmnoženými z rozličných publikací.
Mladý sorabista a historik T. Meškank přijel do Polska čerstvě ověnčen titulem doktora filosofie, jehož nabyl 16. II. 2000 na Humboldtově universitě, obhájiv práci Kultur besteht - Reich vergeht s podtitulem Tschechen und Sorben (Wenden) 1914 - 1945. Prvým posuzovatelem byl berlínský profesor Günter Schödl (Lehrstuhl Ostmitteleuropa), druhým pražský profesor Jan Křen z University Karlovy.

R. Bígl

František Vydra, Tonoucí ostrovy, Sursum 1999, Tišnov, 79 s. Knížka je určena nejširšímu okruhu čtenářů, kteří o Lužici a o Lužických Srbech mnoho nevědí. Je napsána poutavě a zajímavě, pozornost čtenáře udržuje i prolínání minulosti s přítomností, objektivní skutečnosti se spisovatelovými zážitky a dojmy. Autor dovede osobním zaujetím strhnout čtenáře k zájmu. Brožuru rozdělil do 20 kapitol nestejně dlouhých a různě zaměřených. V kapitole 1 je poněkud násilně spojena dávná minulost s přítomností. Obzvlášť půsovivá je kapitola o Dřevanech v okolí Wustrowa (poblíéž Hamburka), jejichž jazyk žil ještě v 18. stol. V kapitole Rjana Łužica se dovídáme, jak vypadá dnešní Lužice i po stránce národnostní. Spisovatel nám přibližuje i lidovou kulturu (kapitola Folklor mezi megawatty), jazyk (kapitola Jazyk, v němž se zastavil čas), malíře a spisovatele Měrćina Nowaka-Njechorńského (Umělec svého lidu), básníka Jakuba Barta-Ćišinského (Mnohich njebě lubušk) a šiřitele znalostí o Lužických Srbech skláře Petra Huška z Bratříkova. V dalších kapitolách se čtenář seznámí s festivaly lužickosrbské kultury a s městem Budyšínem. V kapitole Přátelé nejvěrnější spisovatel představuje české (ale i německé) spisovatele a vědce, kteří se Lužickým Srbům věnovali a věnují (Schulenburg, Sauerwein-Surowin, A. Černý, Vl. Zmeškal, prof. J. Páta, Fr. Stašek, K. Macků, V. Srb, A. Pludek, B. Šretrová, Zd. Boháč). Medailonky jsou věnovány skladateli Bj. Krawcovi i malířce a grafičce Hance Krawcec. O národnostních poměrech, lužickosrbských institucích a tisku pojednává kapitola Národnostní menšina nebo národ? V další kapitole se dozvídáme o národní organizaci Domowině a jejích představitelích. Předposlední dvě kapitoly (Kaleidoskop zajímavostí, Čas oponou trhnul ...) se zabývají emigrací v minulém století, některými spisovateli a výtvarníky 20. stol., událostmi na konci války 1945 atd. a poměry v době přítomné. V závěrečné kapitole Ten národ ještě nezhynul ... uvádí spisovatel s pohledem upřeným do budoucnosti i řadu svých námětů zcela určitých (a uskutečnitelných) jak prohloubit styky česko-lužickosrbské ve prospěch národního vývoje Lužických Srbů. - Nesouhlasím však s beznadějnými slovy závěru "Pokud ve vás ty dva tonoucí ostrůvky vyvolaly sympatie, máte možnost podle svých sil pomoci oddálit jejich zánik". O zániku tohoto národa se mluví už 400 let, a on přes nepřízeň osudu stále žije. Jsem přesvědčen, že bude žít i nadále. - Knížka obsahuje 54 obrázky, seznam nejzávažnější literatury oboru. Hledání v ní us nadní rejstřík osob a reálií (čísla stránek jsou však uvedena o 6 stránek dopředu, prosím, opravte si).
Pro příští vydání doporučuji tyto změny: Spisovatel s oblibou užívá označení "nejmenší slovanský národ". Přídavné jméno "malý" je mnohoznačné. Malý počtem nemusí být malý významem. Proto bych raději užíval slova "málopočetný". Ostatně jsou ještě menší (slovanské) národy než Lužičtí Srbové, např. Rezjané. - V kapitole Jazyk, v němž se zastavil čas jsou některé nepřesnosti. Přečteme-li si texty z 16. nebo 17. stol., zjistíme, že se značně liší od nynějšího jazyka, a že se tu tedy čas nezastavil, ale že se lužická srbština vyvíjela a vyvíjí, jsou dokonce rozdíly mezi počátkem a koncem stol. 20. - Minulý čas jednoduchý má lužická srbštiny jeden (nikoliv dva), ten vznikl splynutím aoristu a imperfekta. - Vesnice kruhovitého půdorysu se nazývají "okrouhlice" (nikoliv "okrouhlík"; viz Slovník spisovného jazyka českého) na rozdíl od vesnic ulicového typu (s. 12 a n.). - Názvy států je lépe užívat buď v plném znění (např. v Polské republice, v České republice) nebo zkráceně (v Polsku, v Česku), aleneužívat u jednoho státu znění plného, u druhého zkráceného (s. 14). - Raději bych užíval (počeštěné ?) podoby Dřevané (tak důsledně prof. J. Petr) než Drevjané, tím spíš, že je nezjistitelné, jak to sami tenkrát vyslovovali. - Píšeme nyní Rujana, nikoliv Rujána, Frísové, nikoliv Frízové. - Změnu "-ar-" na "-ra-" (s. 18) je lépe označit jako přesmyknutí plynných hlásek (metateze likvid) než jako přehlásku. - U obrázků doporučuji uvádět autora nebo pramen. - Citáty musí být přesné, tedy "Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím, někdy (nikoliv kdysi) kolébka, nyní národu mého rakev..." (viz Slávy dcera, vydání Jana Jakubce, Praha 1903, s. 17). - Předzpěv není napsán v hexametru, ale v elegickém distichu (s. 23).
Přes tyto drobné výhrady považuji knížku za velmi užitečnou a potřebnou, mnozí zájemci v ní jistě naleznou odpovědi na své otázky a, předpokládám, stanou se trvalými přáteli Lužických Srbů a zájemci o jejich život.

J. Mudra

Sokołske listy 7/2000, č. 1, 25. 2. 2000. V úvodníku vzpomíná Mikławš Krawc na založení Sokola v Praze 1862, na jeho rozšíření v Česku a dalších slovanských i neslovanských zemích, na lužickosrbský Sokol (1920-1933, obnoven 1993). Dále je tu článek Z. Kozákové o Světovém sokolském svazu (jehož konference se v rámci 13. všesokolského sletu v Praze letos za Lužické Srby zúčastní Gerat Hendrich a jeho syn Kito). Najdeme tu i několik sletových obrázků, zejména snímek lužickosrbské delegace v průvodu na 12. všesokolském sletu 1994 v Praze. Na další straně se dozvíme o turnaji v odbíjené v Radworu. Je tu i upozornění, že přednáška Tima Meškanka o lužickosrbském Sokole na mezinárodní konferenci v Praze v září 1997 byla otištěna nejen v češtině v pražském sborníku a v Kanadě, ale i v polském překladu E. Siatkowské v Zeszytech Łużyckých (doplněném informací o lužickosrbském Sokole, obnoveném v r. 1993, a o opětném vydávání Sokołských listů). Dále se dozvídáme, že se bude letos konat slet polského Soko la v Bydgošti 2. - 4. 6. Je tu otištěn i nový členský průkaz lužickosrbských Sokolů.

SN 25. 2. 2000

V přítomné době, kdy ministerstvo školství chce zrušit řadu lužickosrbských škol, zaměřují se noviny a časopisy soustředěně na toto bolavé místo lužickosrbského veřejného života. Proto jsme uvedli několik zpráv, jak veřejnost na tyto plány reaguje. Dále otiskujeme dva články ze Serbských nowin, od autorů nejpovolanějších:
Výzva k zachování našich škol. Doba, kdy se musíme bránit proti zavření chrósćické a ralbické školy, je doba rozhodující pro bytí nebo smrt Lužickch Srbů. Aby do 17. března 2000 mohli rodiče s dobrým svědomím a bez jakéhokoliv nebezpečí přihlásit děti na základní (srjedźnu) školu, musíme využít každé možnosti, abychom vyjádřili vůli zachovat všechny lužickosrbské školy. Taková možnost, po drážďanské demonstraci minulý čtvrtek , naskytuje se nám ve středu 26. ledna 2000. Toho dne se sejde v Budyšíně frakce CDU Saského zemského sněmu na uzavřeném zasedání. Po ekumenických bohoslužbách v kostele Panny Marie (v Lužickosrbském kostele) půjdou poslanci CDU do hotela "Holiday Inn", aby zahájili zasedání. Počítáme s tím, že to bude okolo 8,30 hod. To je okamžik pro nás, abychom celé frakci CDU, která tvoří vládu v Sasku, vyjádřili vůli k našemu dalšímu bytí. Každý, komu je to dopoledne možné, postavte se s námi v tiché demonstraci "do cesty zrušení škol".
Bylo by dobré, kdyby se mohlo zúčastnit i hodně školáků. Podle školského zákona smějí rodiče požádat o uvolnění svých dětí ze školy třebas na několik hodin (je to zapotřebí asi až do 10,30; o uvolnění se má požádat písemně). Autobusy pojedou z Ralbic a Pančic-Kukowa v 7, 30, z Chrósćic a Worklec v 7,45 a z Radwora v 8 hod., všude z autobusové zastávky. Jízda je pro všechny zdarma. Po akci, jež potrvá asi do 9 hod., se ihned zase vrátí. Kdo má, nechť vezme s sebou lužickosrbské prapory nebo vhodné transparenty (prosím nehvízdat).
Na autobus se můžedte přihlásit až do úterý 25. ledna do 12 hod. v sekretariatech základních (srjedźnych) škol v Chrósćicích, Pančicích-Kukowě, Radworu, Ralbicích , Worklecích... Ludmila Budarjowa, členka svazového předsednictva Domowiny a zmocněnkyně pro lužickosrbské školy, předsedkyně Lužickosrbského školského spolku.

SN 21. 1. 2000

Budyšin (SN/NA). Prvořadý úkol školy je dávat žákům všeobecné vědomosti. Obě lužickosrbská gymnázia v Budyšíně i Chotěbuzi jsou zvláštní výchovné ústavy. Dávají žákům mimo to znalosti o naší literaturz, dějin, kultury a vyučuje se na nich lužickosrbskému jazyku. Ale už dnes je bytí budyšínského gymnázia - zrovna tak jako jiných lužickosrbských škol - pro nedostatečný počet žáků nejisté. Proto se mnozí - rodiče, zástupci Domowiny a lužickosrbských spolků, Nadace pro lužickosrbský národ a také politic i, jako oba ministři Rößler a Milbradt - ptají na koncepci tohoto učiliště, která by směřovala do budoucnosti. Zároveň nutí k zamyšlení okolnost, že 51 žáků z lužickosrbských škol v kamjenském okresu chodí do gymnázia německého.
"Změnit se musí rámcové podmínky," tvrdí Rejza Šěnowa, "protože naše budoucnost tkví v tom, aby se lužické srbštiny užívalo více." Jistě, protože mnozí rodiče už vyjádřili Serbským Nowinám zklamání, že se jejich dítě ve třídě B nenaučí mluvit běžně lužickosrbsky. Ve srovnání s dobou před převratem se také podmínky pro žáky ve třídách A zhoršilly: Z povinných pěti týdenních hodin lužické srbštiny zůstaly dvě nebo tři.
První motivací učit se jazykům je, že jich člověk chce užívat, dorozmět se jimi. Co může gymnázium nabídnout, aby mohli i žáci tříd B užívat "v životě" lužické srbštiny? "Mimoškolní práce - to je myšlení z enderácké doby. Naše hlavní pole působnosti je výuka, a ve spojejí s ní se vypracovávají projekty sloužící jazykovému zdokonalení," vysvětluje a jmenuje jako příklad práci na počítači.
Každý učitel na Lužickosrbském gymnáziu má být dvojjazyčný, to je i požadavek Rejzy Šěnowé vzhledem na budoucnost školy. Jdou však všichni učitelé v užívání lužické srbštiny, - v jednání mezi sebou a také se žáky mimo výuku - příkladem a kdo to hlídá? "Někteří němečtí odborní učitelé ani po letech nejsou toho schopni, ačkoliv se účastnili kurzů lidové univerzity," praví Rejza Šěnowa, přiznávajíc, že to je chyba. Dokonce ani český učitel, který vyučuje francouzštině a češtině, nemluví s lužickosrb skými žáky lužickosrbsky, to jsme se dozvěděli od žáků.
Chce-li gymnázium získat žáky i z oblasti Slepého a Wojerec, bude se musit koncepce, na níž učitelé nyní pracují, zabývat problémem poloprázdného internátu gymnázia. "Hlavní úkol internátu je poskytovat žákům pomoc při domácích úkolech. Možností pro využití volného času žáků jedenáctých a dvanáctých tříd je málo," domnívá se ředitelka školy. Protože však provozovatel internátu je jiný než provozovatel školy, není zasahování jen tak možné.
Jakou perspektivu pro svou školu ředitelka vidí? "Jestliže k nám přijdou žáci z učilit WITAJ z oblasti Slepého a Wojerec, nevidím budoucnost ohroženou. Cílem je, aby každý maturant byl dvojjazyčný. Toho je možno dosáhnout jen v tom případě, budou-li dojjazyční všichni učitelé." Se zaměřením gymnázia jako slovanského, tj. trojjazyčného, ředitelka očekává, že žáci ze slovanských zemí se naučí lužické srbštině a zdejší žáci naopak dalšímu slovanskému jazyku. To je podle jejích slov jeden z argumentů , že by gymnázium mělo zůstat v Budyšíně. Ve výchovném procesu žáka, v přípravě ke studiu, je podle jejích slov město žádoucí. "Přestěhování na vesnici, podepřené argumentem, že je tam lužickosrbské jazykové jádro, by znamenalo urychlení redukce ústavu," dodává. "Nyní máme jen 162 žáky z kamjenského okresu, ale 338 z budyšínského a dalších."

SN 25. 2. 2000

Večer v den Tří králů 6. ledna, kterému srbští evangelíci raději říkají Wozjawnjenja Knjeza, se roznesla po celé Lužici zpráva, že náhle odešel superintendent Gerhard Wirth. Ještě předešlého dne suverénně jezdil se svou škodovkou-felicií po milovaném okolí Budyšína a my ho jen obdivovali, co vše zvládne ve svých téměř už 89 letech. Druhého dne po večeři nečekaně se jeho srdce zatavilo, svíce jeho života zhasla. Odešel z kruhu své rodiny a evangelické církve, po životě naplněném prací ve prospěch nejmenšího slovanského národa Lužických Srbů, z jehož středu vyšel a k němuž se i v těžkých dobách hlásil. Bratr superintendent, jak jsme mu důvěrně říkali, nepatřil jen Srbům. Patřil všem Slovanům, neboť měl kontakty snad se všemi slovanskými národy. Navazoval tak na našeho Jána Kollára, apoštola slovanské vzájemnosti z dob českého národního obrození. Také tyto země navštívil, získal hodně přátel, které zval do Lužice, a psal o tom pak reportáže do měsíčníku Pomhaj Bóh, který dlouhá léta redigoval. Vždy to bylo s důrazem, že za pomoci lužické srbštiny se všude dobře domluvil.
Vyšel ze srbského zemědělského prostředí. Rodiče mu umožnili vystudovat gymnázium a pak bohosloveckou fakultu lipské univerzity. Snad proto měl ten zvláštní dar, že mu rozuměli venkovští prostí lidé, stejně tak i akademicky vzdělaní odborníci. První samostatné místo dostal ve vesničce Budyšinku, kam rád vodil své pozdější hosty, aby jim ukázal, kde začínal jako kazatel Božího slova a též jako národní buditel. Z této práce byl vytržen válečnými poměry, kdy v době nacizmu musel obléknout vojenskou uniformu a odejet nejdříve na jih do Itálie a pak na východní frontu. Nerad mluvil o tom všem, co v těch těžkých dobách zažil. Raději vyprávěl, jak po válce byl poslán do Njewačidła a našel sbor v troskách, kostel i faru. Jeho úkolem bylo vše obnovit i normalizovat, což se mu povedlo. Téměř třicet let působil v této farnosti a sloužil německy i srbsky. Jeho sbor byl po dlouhá léta posledním z celé Lužice, kde se každou neděli kázalo srbsky. Jinde to bylo nanejvýš jednou za dva týdny, nebo i jednou z a měsíc, jak je tomu skoro všude dnes, když je kritický nedostatek srbských farářů.
Když zemřel první srbský superintendent Mjerwa a volbou se hledal jeho nástupce, tu bylo všem jasné, že to může být jen Gerhard Wirth. Tak se stalo Njeswačidło sídlem Srbské evangelické luterské superintendentury. Po dlouhá léta vedl G. Wirth nevelkou skupinu srbsky mluvících farářů, kteří sloužili dvojjazyčně. Pravidelně se scházeli k pastoračním poradám, ke studiu, zvláště pak k organizaci biblických kurzů, každoročních Srbských církevních dnů, což je sjezd evangelíků z obou částí Lužice, který je dodnes velmi populární a schází se střídavě v různých sborech, kde jsou schopni to zvládnout. Když se naplnila služební léta G. Wirtha, odešel ze sboru v Njeswačidłe na odpočinek, přesídlil do Budyšína, ale o srbská kazatelská místa i faráře pečoval ještě několik let nadále. Velmi smutný byl z toho, že srbských farářů ubývalo a nebylo za ně náhrady. Drážďanská evangelická konzistoř měla pochybnosti, zda se má volit superintendent další. Když byl zvolen Siegfried Albert za Wirthova nástupce, trvalo řadu měsíců, než církevní vrchnost tuto volbu potvrdila. Teprve nyní byl G. Wirth na odpočinku, když správu úřadu mohl předat svému mladšímu nástupci. Rozhodně ale nezahálel. Vypomáhal bohoslužbami na nejrůznějších místech, psal do novin, v srbském rozhlase míval náboženské úvahy, především se ale věnoval dokončení své celoživotní vedlejší práce, když po dlouhá léta sbíral různá srbská přísloví a podařilo se mu vydat je. Přes svůj vysoký věk se zúčastňoval všech srbských sejití i mimo svoji círke v. Dobré kontakty měl s katolickými Srby a jejich duchovními. Po pádu komunistické totality byl to on, kdo měl hlavní zásluhu na obnově Matice lužickosrbské, která navazuje na svoji někdejší záslužnou činnost. Byl zvolen za prvního předsedu, ale hned v následující výroční schůzi funkci předal mladšímu členu, když zde byla záruka, že si dobře povede.
Toto vše je už jen ohlédnutí po minulosti. Plody práce i vděčnost za všechno, co srbský superintendent pro svůj národ i církev vykonal, zde zůstávají. V pondělí 10. ledna 2000 odpoledne do Budyšína přišlo množství přátel zesnulého, také hodně farářů z více církví v talárech, aby G. Wirthovi vzdali poslední lidskou poctu. Rozloučení bylo v luterském evangelickém kostele na tuchorském hřbitově, kde promluvila řada významných osobností, srbsky i německy. Po skončení obřadu průvod doprovodil rakev s tělesnými pozůstatky k místu odpočinku, kde byl zesnulý uložen do lůna země srbské Lužice, dnes bohužel už hodně poněmčené. Čest jeho památce.

Miroslav Hloušek