lubuju swoju holcu

dívka zrovna sedí v autě

tak miluju dívku v autě

Smrtí císaře Karla Velikého počátkem roku 814 se dosti podstatně změnily veškeré poměry vytvořené za jeho vlády ve střední Evropě. Karlova snaha o vytvoření velké a silné říše, která by byla nástupcem dávné antické říše římské i s jejími světovládnými plány, Karlem přivedená k novým počátkům, se záhy ukázala jako neuskutečnitelná. Jestliže Karel se od své římské korunovace v roce 800 cítil skutečným druhým ramenem církve, třímaje vedle papeže meč světský, směřující k jeho i církevní ochraně, a tím i světským pánem tehdejšího světa, pak dalším vývojem světových dějin myšlenka světské moci nad veškerým světem, Karlem snad ještě v tom smyslu upřímně cítěná, se zanedlouho proměnila v pouhou moc germánského panovníka, který již nic nedbal o záležitosti duchovní, ale spíše o hrubou moc světskou, a tím i vojenskou sílu, která směřovala k utlačení porobených národů.

Karel Veliký zemřel a na jeho trůn nastoupily nyní již jen stíny jeho velikosti. Sama Karlova říše se počala třásti ve svých základech až posléze se nejen rozdělila, ale i na jejím těle vznikly nové státy s národy, kteří víc cenili svoji svobodu, než pomyslnou velikost nějaké světské moci, která by je ještě utlačovala. A tak za krátkou dobu po Karlově odchodu ze scény dějin se i při dočasném zachování jeho památky a dějinného odkazu objevily ve střední Evropě nové státní útvary, vedle nichž však zde již byly i národy, které svoji svobodu vážily nade vše. Bohužel však nedovedly své svobody užít ve svůj prospěch a jak jsme již výše viděli, svojí nesvorností a vzájemnou nenávistí pomáhaly mocnějším sousedům, kteří na troskách Karlovy říše povstali, tyto svobodné státní útvary záhy pohltit. A tak vedla dějinná cesta i národů polabských a baltských Slovanů pomalu, ale jistě k záhubě, ježto neměla oné vnitřní podpory a síly, jakou na štěstí své vlastní získal národ český a jeho český stát.

Nástupcem Karlovým, jak jsme již uvedli, se stal jeho syn Ludvík I., kterému pro jeho reformisticko-církevní snahy a péči o kláštery, byl historií dán název Pobožný. Ludvík vládl, nepočítáme-li jeho spoluvladaření s otcem od roku 813 po císařské korunovaci v Cáchách, od roku 814 do roku 840. Ale jeho vladaření bylo celkem slabé, oslabené navíc i častými spory panovníka s vlastními syny, toužícími po vladařské moci.

Od smrti císaře Karla byl mezi Franky a všemi Slovany zachováván mír. Dokonce vidíme v červenci roku 815 i posly Slovanů polabských a baltských i posly české na říšském shromáždění v Paderborně. Je tedy jisté, že tehdy byli polabští a baltští Slované v určité závislosti na říši a platili této určené jim poplatky. Přesto však se roku 816 připomínají boje mezi Srby a Franky, které podporovali Sasové. Že Slované polabští byli počítáni k říši vyplývá i z Ludvíkova rozhodnutí z července 817, kdy vydal tak zvanou Chartu divisionis, čili rozdělovací listinu, kterou určil svým dosud nespokojeným synům některé části říše k přímé vládě. V této listině přidělil svému synovi Ludvíkovi, zvanému Němci, vedle Bavor a Korutan i území Slovanů, Čechů a Avarů. Tedy bylo území Polabanů opět říši poplatným územím.

Významnější události, které se tehdy sběhly na území baltských Slovanů, byly spory mezi bodrckými knížaty Slavomírem a Čedragem. Po smrti knížete Dražka roku 809, jak o tom bylo vyprávěno v předešlé kapitole, dosadil císař Karel na knížecí stolec obodritský Dražkova syna Slavomíra. Tento kníže byl prvým obodritským a slovanským knížetem, který byl již křesťanem. Slavomír vládl, ovšem platil říši poplatky, k nimž se byl uvázal, až do roku 817. Jistě tlak domácích předáků i nedobrý poměr k slovanským Luticům, jimž chtěl ukázat svoji statečnější povahu v poměru k říši, byl příčinou, že se pokusil toho roku o svrhnutí franské nadvlády. K tomu přistoupily i rozbroje v knížecí rodině mezi vládnoucím knížetem a jeho bratrem Čedragem. Král Ludvík I. věc urovnal po svém způsobu. Dal Slavomíra zajmout a odvést k císařskému dvoru do Cách. Avšak i Čedrag nesplnil naděje císařovy. Uzavřel spojenectví s Rány, kteří byli znepřáteleni s Franky, a tak i on uvalil na sebe hněv císařův. Protože Slavomír byl již v Cáchách, mluvíme-li řečí dneška, přeškolen natolik, že byl nyní pro říši přijatelný, chtěl jej Ludvík I. znovu dosadit proti Čedragovi na knížecí stolec obodritský. Ale vtom náhle Slavomír zemřel roku 821, když se vracel z Cách do Bodrcka. Čedrag se tím zbavil nebezpečného bratrského konkurenta. Asi právě proto se smířil s Franky a uznal jejich nadvládu. Na říšském shromáždění, které bylo konáno za vedení Ludvíka Pobožného ve Frankfurtě nad Mohanem v roce 822, byli přítomni poslové Bodrců, Srbů, Luticů, dále Češi, Moravané a zástupci Avarů. Stejně jako v Bodrcku, tak také i mezi Lutici propukl spor roku 823, kdy se znepřátelili bratří Čedodrag a Milgost, synové dříve vládnoucího knížete Ljuby. V jejich sporu se stal rovněž císař Ludvík I. rozhodčím a dal za právo mladšímu z těchto Ljubových synů. Mezi Srby té doby, již bydlili až na březích řeky Mohanu, nás v roce 824 uvádí zpráva týkající se majetků kláštera ve Fuldě. Ale to již v těchto krajinách živel slovanský pomalu, ale jistě odumíral. I roku 826 vidíme, že říšského sněmu v Ingelheimu, kde se před Ludvíkem objevil bodrcký Čedrag, obviněný Sasy již po druhé - prvně to bylo roku 822, kdy se ospravedlňoval před císařem v Compičgne, kde svoji při vyhrál - ze zrady císaře, se účastnili poslové polabských a baltských Slovanů. Zde císař vida, že vliv v zemi bodrcké Čedrag dosud má, propustil jej a poslal do Bodrcka. Tam také Čedrag někdy mezi roky 830 až 835 zemřel.

Byl-li kníže bodrcký Slavomír již křesťanem, nebyl však národ bodrcký křesťanský. Proto byl po roce 834 zvýšen misijní vliv na toto území, který podporovalo od roku 834 nově zřízené arcibiskupství v Hamburku, jež bylo již roku 845 přeneseno sv. Ansgariem do Brém pro zničení Hamburku od Normanů. Od té doby se pak jmenovala tato diecése brémsko-hamburskou. Obodritský kmen Gliňanů se v roce 838 vzchopil a vtrhl na území sousedního Saska, přesto, že Franky za Karla Velikého postavený hrad, zvaný Hohbuoki, byl silnou výstrahou. Gliňané pak silně zpustošili saské území. Z toho povstalá válka se opět protáhla v těchto končinách až do roku 840. Také v území srbském propuklo protifranské nepřátelství, i když císař Ludvík vedl si proti Srbům celkem mírně a i když nepodnikal zatím nic proti Srbům markrabí a první durynský vévoda Thakulf. Z toho vzniklá válka proti Frankům byla vedena s velkým rozhořčením pod vedením srbského vůdce Čimislava, který v těchto bojích zahynul. Tehdy také byly ztraceny ve prospěch Franků poslední srbské hrady ležící na srbském území mezi řekami Sálou a Halštrovem. Knížetem Lužičanů byl tehdy kníže Ludovít. Z těchto událostí nastaly nové rozbroje i v rodině panovnické. Roku 832 často v odboji proti císařskému otci stojící syn Ludvík, zvaný Němec, vystoupil roku 840 novým odbojem, který císař přerušil rychlým svým návratem z území francouzské Aquitanie. Přestrašený Ludvík Němec utekl před otcem přes Durynsko a pak přes území Srbů a Čechů do Bavor. Jeho útěk byl však provázen četnými překážkami, jež prchající Ludvík musel vykupovat velkými dary. V době těchto válek mezi Franky, spíše však Sasy, s Gliňany, Srby a také s Lutici, zemřel císař Ludvík roku 840. Již roku 839 provedená Štrasburská ujednání předznamenala brzké na to rozdělení dosud jednotné říše na tři samostatné celky. Provedeno bylo roku 843 ve městě Verdunu a vešlo do dějin pod označením smlouvy Verdunské, v níž si říšské uzemí rozdělili synové Ludvíka Pobožného takto: Karel, řečený Holý, obdržel západní část říše, dnešní Francii, Ludvík, řečený Němec, dostal východní část říše, která se pak dosti dlouho označovala jako říše východofranská, a Lothar obdržel střední kraje říšské, to je území ležící mezi dnešní Francií a Německem, které se potom zvalo Lotaringiií, spolu s územím lombardským v Italii a titulem císařským. Tímto rozdělením říše se dostalo oprávnění Ludvíkovi i na země slovanské. Ač Slované se proti tomu bouřili, přece v konečném rozhodnutí zůstaly jejich snahy po úplném osvobození bez úspěchu. Hned na počátku vlády tohoto Ludvíka vpadli Němci na obodritské území, které hájil kníže Gostomysl, jenž již roku 844 v těchto bojích zahynul.

I nyní se připomínají Srbové, jejichž část dosud bydlila na území ležícím mezi řekou Mohanem a Radnicí, a to v listině z roku 846, kterou král Ludvík dal určité dary kostelu ve Würzburku. Ačkoli až do této doby se vlastně jméno Lužičanů nepřipomíná, přece kolem roku 850 jsou Lužičané již jmenováni při asi dvaceti hradských lužických obcích, po nichž zde zůstalo dosti archeologických připomínek. Srbové byli dosti dlouho věrni říši. Ale roku 851 vzniklo mezi nimi velké rozhořčení proti ní, zejména, když se již nejednalo o říši celou, ale o říši ve skutečnosti již jen německou, jíž byl dán základ smlouvou verdunskou. Proti Srbům vypravil vojenské tažení Ludvík Němec, který se sám postavil v čelo vojska, které neučinilo v této válce nic více, než že srbskou zemi velmi poplenilo, takže ji podle slov kronikářových “více hladem než mečem pokořil”. Přesto však byli pravděpodobně zástupci alespoň některých polabských Slovanů účastni velké církevní synody, konané v Mohuči v roce 852. Byli to nejspíše Bodrci, kteří byli od doby vlády Slavomírovy alespoň zčásti náboženství křesťanského.

K zajištění samostatnosti srbské se roku 856 dali Lužičané a Milčané v ochranu nové mocné říše slovanské, kterou se stala v ten čas říše moravská, jíž potomní historie dala označení říše velkomoravské. Takto ve svých zádech zajištění Srbové se dali na výboj proti silám německým a ve spojení s Čechy a svým kmenem Suselců činili útoky přes řeku Sálu do Durynska. Opěrným bodem Srbů byl v srbských krajinách hrad Budyšín, znovu po vypálení v roce 806 postavený. Proti Srbům vytáhl král Ludvík Němec, který prošel krajem Suslů a vtrhl do krajiny Glomačů čili Daleminců, které přemohl a pak se vrhnul na Čechy. I když zde získal nějaký úspěch a vynutil si odevzdávání ročního poplatku, přece tuto výpravu draze zaplatilo jeho vojsko, které mělo mnoho padlých, mezi nimiž vedle velkého množství hrabat byla i hrabata Bardo a Erpf.

V červenci téhož roku pak se vypravil Ludvík vojensky i proti Bodrcům, kde zvláště nutil Gliňany k odvádění ročního poplatku. Ale to již stál celý slovanský východ proti říši. Ludvík za svého tažení do krajin srbských v roce 856 ustanovil srbským vévodou Čestislava. Avšak Srbové byli s jeho vládou nespokojeni. Ve Slovanstvu to vřelo na všech stranách. Proto znovu bylo připraveno trojí vojsko, jež mělo krotit vzpouru slovanskou. V čele jeho byl durynský vévoda Thakulf. Druhou frontu proti moravskému knížeti Rostislavovi, který se připravoval k posílení Polabanů, měl vést syn Ludvíkův Karloman. K vojenské výpravě však nedošlo, neboť král Ludvík byl nyní zaneprázdněn událostmi, jež se pro něho vytvořily kolem jeho bratra Karla Holého, krále říše západofranské, když byl již jeho bratr Lothar tři roky před tím zemřel. Ludvík, který byl přímo posedlý touhou po obnově celé říše pod svojí mocí, tedy raději zanedbal otázky vzniklé při jeho východní hranici. Toho všeho využili Srbové a provedli i domácí převrat a přívržence Ludvíkova knížete Čestibora či Čestislava zabili. Na tu zprávu se sice Ludvík vrátil, ale celkem již nemohl nic vykonat, zejména proto, že i ve východní říši franské to začalo zle vrzat. Byla objevena velezrada, která byla prokázána mezi jinými i tchánu Ludvíkova syna Karlomana Ernstovi.

Také sám Karloman, touže po moci, protivil se svému otci a vstoupil k vyjednávání s moravským Rostislavem, který mezitím ovládl krajiny srbské a české. Jak se tím posílila moc Rostislavova je vidno i z toho, co o srbských Slovanech říká současný, jménem neznámý zpravodaj, jehož historie označuje jako bavorského geografa. Tento autor sám říká o srbských Slovanech, že “se nezrodili, ale byli rozseti” Z jeho údajů si můžeme učinit představu o množství srbského lidu, který obýval mnoho měst. A tak Srbové, spolu se Suselci a Čechy, podnikali loupežné vpády do Durynska a tam plenili. Tehdy také při těchto výpravách poznáváme i jiné srbské kmeny, jako Žitice, Koledice, Nižany, Nudice a Neletice. Přesto, že Ludvík více hleděl k politicko-vojenským akcím na západě říše, přece se po smíření se synem Karlomanem odhodlal k provedení větší vojenské akce proti Srbům. Tuto akci měl uskutečnit pod svým vedením Karloman v srpnu roku 869. Před vojenskou hotovostí, složenou ze Sasů a Durynků, byli nuceni Srbové ustoupit, přestože měli pomoc Čechů a moravského Rostislava.

V srpnu roku 873 zemřel správce srbské marky, která byla po porážce Srbů a jejich kmenů zřízena na bývalém srbském území mezi řekou Sálou a Labem, markrabí Thakulf. Na zprávu o tom se ihned vzbouřili Srbové a zejména Suselci, kteří nejvíce pociťovali vládu německou na svých bedrech. Proti nim byla vyslána válečná výprava pod vedením Liutberta a nástupce Thakulfova Ratolfa již v lednu 874. Válečné štěstí opět nepřálo Srbům, kteří se záhy znovu poddali vítězům.

Nyní se zájem Němců obrátil zase k severním sousedům Sasů. Aby si zajistil toto území, jmenoval Ludvík Ottu, zvaného Osvíceným, prvým saským vévodou. Ten byl silnou oporou německého režimu v končinách při bodrcké hranici, kde v roce 877 vypukla nová válka, jejímž vedením byl pověřen syn Ludvíkův, též jménem Ludvík, který marně nutil opět Gliňany k odvádění ročního poplatku říši. V ten čas zemřel Ludvík Němec a vláda v říši východofranské se ocitla v rukách slabého dalšího Ludvíka, jehož následoval Ludvík III. Ludvík II. ani v druhém svém tažení proti Slovanům neuspěl a když se říše dostala pod moc Karla, zvaného Tlustého, který spojil znovu všechny části bývalé říše Karlovy ve svých rukách, nedovedl uhájit říši proti vnějšímu nepříteli. Jeho moc a vliv v říši byl zlomen záhy po vítězství Normanů nad Sasy u Hamburka. Také Srbové s Glomači, Čechy a jinými slovanskými kmeny znovu vpadli do Durynska, kde byl říšským správcem hrabě Poppo, jenž stíží uhájil proti nim úzký pruh země, který byl slovanský. Největším nebezpečím pro tuto část říše franské byla říše moravská, kde se zatím stal králem mocný Svatopluk, jenž ovládal přes celé Čechy i Srby až řece Sále a na straně východní k řece Odře. I ze Saska vybíral roční poplatky.

Nespokojenost v říši s císařem Karlem Tlustým byla taková, že v roce 887 byl sesazen z trůnu a říše opět se ocitla v dynastických rozbrojích. V těch dosáhl pro východní část říše franské vítězství Arnulf, dosud vévoda korutanský, jenž dosáhl i koruny císařské. Byl to bezohledný a drsný válečník, který obrátil svoji vojenskou sílu nejprve proti Normanům a pak i proti Slovanům. K vítězstvím mu dopomáhali kočovní Maďaři, jež si povolal na pomoc. Arnulf měl největší snahu podrobit si všechny Slovany, kteří velmi silně obklopovali říši, jak jsou připomínáni v letech 887 a 888. Největší jeho snaha byla, aby porazil a zničil říši moravskou, která byla silnou oporou všech Slovanů polabských. I když vidíme na jeho dvoře v Řezně roku 888 nějaké neurčité posly slovanské, přece již v roce následujícím podnikl nové tažení proti Obodritům, které bylo neúspěšné a Bodrci tehdy získali na Arnulfovi úplnou svobodu. Naproti tomu Srbové sídlící za Labem podlehli německému náporu a byli pokořeni. Vlivem Svatopluka Moravského, který však ovládal krajinu srbskou na druhém břehu Labe, uchovali si tam Srbové samostatnost. Také tehdy se k nim dostalo učení křesťanské šířené z Moravy, kde zdárně již působila misie slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Tedy i základy křesťanství u Lužických Srbů byly cyrilometodějské. Protože poměry na hranici bodrcké slibovaly nové vzplanutí války v těchto končinách, dostavili se do Forchheimu k říšskému sněmu poslové bodrčtí, kteří si vyžádali s Arnulfem ujednání míru, přinášejíce mu četné dary. O Slovanech srbských slyšíme až z Anglie, kde tamní král Alfréd, známý tehdejší spisovatel anglický, uvedl, že východně od Glomačů sídlí Horiti, tedy Chorvaté, již se připomínají v Čechách. Zatím však na hranici srbské byl ještě neklid. Znovu proti Srbům vystoupila vojska durynská pod vedením würzbuského biskupa Arnta, který byl však na glomačské hranici zabit od Škudiců. Markrabí a vévoda durynský Poppo byl od nich poražen a ustoupil. Proto byl Arnulfem sesazen z úřadu a jeho nástupcem ve vévodství durynském se stal hrabě Konrád. To se stalo roku 892. Situace ve východofranské říši se nyní ustálila a také válečná pole přinášela Arnulfovi dobrá vítězství. Roku 897 přišli na sněm konaný v Triburu a potom i na hrad Salz zástupcové Srbů z Lužice, jež dosud byla poddána Svatoplukovi Moravskému, a přineli mu četné dary, uznávajíce jeho vrchní vládu nad sebou, podobně jako učinili i Češi. Za dva roky na to císař Arnulf zemřel.

Jeho nástupcem se stal jeho syn Ludvík, nazvaný historií Dítětem, neboť mu bylo roku 899 sotva šest let. Za něho vedli vládu královští náměstkové, kteří nemohli zabránit tomu, aby se všichni Slované neosamostatnili. Ludvík vládl podle jména do roku 911, kdy ani ne dvacetiletý zemřel. Jím vymřela německá větev rodu Karlovců Svoboda slovanských národů v té době dávala jim větší možnost jejich národního vyžití, jak to dosvědčují i četné nálezy slovanské keramiky pocházející z prvé poloviny 10. století, zejména z krajin bodrckých. Byl nyní také větší obchodní styk i s krajinami českými, jak to dosvědčuje i cesta zvaná srbskou, vedená od Míšně k Donínu a dále do Čech. V ten čas také se rozšiřují naše vědomosti i o národu veletském čili Luticích, kteří se v tomto století připomínají ve svých kmenech Ukranech a Ploňanech. Tehdy měli Veleti i své krále a šlechtu. Také se prvně připomínají Volinci a jejich velký přístav Julin čili Volyně, původně založený dánskými Vikingy. Zejména pak se nám v počátcích 10. století přibližují lutičtí Stodorané a Havolané, z jejichž knížecího rodu pocházela i kněžna Drahomíra, matka českého knížete Václava, který se stal národním světcem českým. I srbský národ, bydlící ještě v 10. století na svém národním pomezí někde v Durynsku, je českému člověku přiblížen v českých národních pověstech mluvících o “bezbožném Srbínovi”, který zavraždil synáčka lutického knížete Vlastislava, aby se zalíbil pohanskému českému knížeti Neklanovi.

Bohužel však i slovanští Glomači měli podíl na potomních neštěstích národů slovanských. Nebylo na tom dosti, že bývalý německý král Arnulf povolával na pomoc proti Slovanům kočovné a divoké Maďary, kteří pronikli do nížiny pannonské, čímž se stali prvou příčinou zániku velké říše moravské roku 906, ale i samotní Slované, Glomači, povolali si na pomoc Maďary proti Sasům. Je sice pravdou, že s jejich pomocí zvítězili nad Sasy tak, že málem by byl životem zaplatil jejich vítězství potomní německý král Jindřich, zvaný Ptáčník, ale nebezpečí maďarské, nyní vzešlé pro celou Evropu, muselo být jen stíží zažehnáno později, opět za pomoci české.

Vymřením rodu franských Karlovců nastalo pro říši východofranskou - ovšem tím také v krátké době následující i pro říši západofranskou - prakticky nové období dějin. Říše franská jako taková zanikla a na jejím místě vznikly dva nové národní státy. Západní Fransko se proměnilo v krátké době v království francouzské, zatímco východní Fransko se změnilo v teritorium složené z několika samostatných kmenových vévodství. Vždyť ani Arnulf a jeho dědicové nebyli než kmenovými vévody, kteří nikdy na vlastní území franské ani nevstoupili. Jednota říše se udržovala jen jako pomyslný pojem. Za tohoto stavu se stal novým králem i nástupcem posledních Karlovců člen hraběcího rodu franského Konrád. Tento panovník byl zvolen za krále ode všech vévodů východofranských. Ovšemže jeho zvolení bylo míněno jen jako společný symbol bývalé jednoty říše. Ve skutečnosti byla jednotlivá vévodství samostatnými státy. Přesto se Konrád snažil utužit jednotu říše, ale jeho snaha se mu za jeho krátkou dobu nezdařila. Proto také za jeho vlády není zpráv o slovanských zemích polabských. Pouze o jménu Slovanů sídlících posud při řece Mohanu slyšíme v roce 911, kdy dal klášteru sv. Gumberta některá práva ve slovanských obcích zde ležících. Zato se stala s říší východofranskou podstatná změna. Již se tato část bývalé jednotné říše franské nezve říší východofranskou, ale právě v době Konrádově se výslovně začíná nazývat královstvím Německým, Regnum Teutonicum či Teutonicorum. Poprvé slyšíme toto označení v roce 910. I když pouhé označení státu neznamená nic v dějinách Slovanů polabských, přece je již výslovným označením státu, který si vzal za úkol pohlcení slovanských sousedů do svého státního programu. Konrád, který byl německým králem tedy vlastně jen podle jména, zemřel již roku 918, doporučiv před smrtí za svého nástupce vévodu saského Jindřicha, zvaného Ptáčníka, jehož považoval za nejschopnějšího k provedení německého sjednocení. V tom se tedy Konrád nemýlil. Německé království, které se teprve vytvářelo, se postavilo do stejné státnické úrovně jako ostatní evropská království a nebylo o nic vyšší než tato, jak by si to rádi Němci naší doby namlouvali.

Zvolením Jindřicha Ptáčníka králem německým roku 919 dostalo se i slovanským sousedům Německa dalšího velkého něpřítele, který se může řadit právem do prvních řad těch, již nesou označení slovanobijci.

Pod tímto názvem vycházely letáky Společnosti přátel Lužice, které více než před

60 léty informovaly českou veřejnost o postupu německých úřadů proti Lužickým Srbům. Byly výmluvné, nic neskrývající, burcující. Jak se celá tehdejší situace vyvinula, je víc než dobře známé. Skončila v roce 1937 zákazem veškeré lužickosrbské kulturní činnosti (zákaz lužickosrbských spolků, tisku, sdružování). Přežívalo jenom úsilí katolické části Lužice, vedené především jeho duchovními, jejichž burcující kázání a publikace dosáhly roku 1940. Pak už byl poslední zbytek lužickosrbských vlastenců bez ohledu na konfesi rozprášen (vystěhován) daleko od Lužice a lid tak ponechán jen své národní vitalitě. Ta, jak se po válce ukázalo, byla značná. Národní složky se snažily okamžitě zorientovat, a dříve než si sovětská moc ujasnila směr své východoněmecké politiky, zahájily činnost. Byla to v první řadě mládež, na niž se obrátilo prvořadé úsilí. Váhavost a liknavost, s níž sovětské úřady postupovaly ve zřizování lužickosrbského školství v Lužici, byla předstižena pomocí našich úřadů. Již v prvních poválečných letech byly na našem území zřízeny školy s hornolužickým vyučovacím jazykem a rovněž začaly vycházet první knížky a časopisy (již od podzimu 1945). Centrem těchto škol byla města v severních Čechách Česká Lípa, Varnsdorf (dodnes Lužickými Srby nazývaný _Warnoćicy) a nakonec Liberec. Leč po zřízení NDR, na němž sovětská moc usilovně pracovala, došlo k zákazu lužickosrbského školství na našem území a studentům nařízen návrat do NDR. S konečnou platností k tomu došlo v r. 1950, rok po zřízení NDR.

Pak nastalo 40 let komunistické nadvlády, jíž padly za oběť desítky lužickosrbských obcí. Buď zgermanizováním, což bylo běžné především v Dolní a střední Lužici, kde se to dálo osvědčeným sovětským způsobem. (Znám případ z Jakutska.) V národě, který je třeba rychle oslabit, nejsou povoleny ani mateřské ani základní školy a pro forma se očividně ustaví gymnázium (viz Chośebuz). To pak má pochopitekně stále menší příliv studentů, a konec konců je odsouzeno k živoření. (V určitých německých kruzích se tomuto gymnáziu přezdívalo “Dummenschule“.) K tomu přistoupilo dolování povrchového uhlí, které ostatně trvá dodnes, jemuž padly za oběť další lužickosrbské obce, které byly v tichosti odbagrovány a jejichž slovanské obyvatelstvo bylo rozptýleno do panelových domů mezi Němce. Tím se počet Lužických Srbů pochopitelně značně zmenšil. Bagrování a germanizace zůstala v podstatě ušetřena tzv. katolická Lužice, která až do začátku 20. let 20. století diecézí patřila k Praze a která díky tomu má staré a hluboké svazky s naší zemí.

Pak přišel rok 1990 a s ním dlouho očekávaný pád sovětské moci. Nastalo jaro ujařmených národů. I Lužice se chopila práce. Ve zcela zgermanizovaných oblastech Dolní Lužice, která v současnoti patří k Braniborsku, a ve střední Lužici se s úspěchem zakládají mateřské školky s intenzivní výukou lužické srbštiny (v tomto případě dolní), otevírají se lužická muzea nejen ve městech, ale i v obcích, po téměř 50 letech byly povoleny i srbské bohoslužby v Dolní Lužici, pořádají se národní , vzpomínkové a kulturní slavnosti, které lid upozorňují na kulturní bohatství a podněcují národní sebevědomí. - Potud Braniborsko!

Ke zvolení novým předsedou Domowiny blahopřál Janu Nukovi také starosta města Varnsdorfu Jaroslav Tomášek. Ve svém dopise vyzdvihuje tradičně dobré vztahy s Lužickými Srby, zmiňuje připravované společné akce (koncerty, výstavy, Svátek lužickosrbské poezie), projekt na vytvoření oddělení lužickosrbské kultury v Městské knihovně Varnsdorf a nově též spolupráci mezi Biskupským gymnáziem Varnsdorf a Serbským gymnazijem v Budyšíně. Jaroslav Valenta

Po odstoupení dosavadního úspěšného mnohaletého předsedy lužickosrbské národní organizace Domowiny Jakuba Brankačka byl 25. 3. 2000 na mimořádné volební valné hromadě zvolen novým předsedou podnikatel a kulturní pracovník Jan Nuk z Radwora. SN 24. 3. 2000

Proti krácení peněžního příspěvku ze strany spolkové vlády a proti rušení institucí protestovali Lužičtí Srbové při návštěvě spolkového kancléře Gerharda Schrödera (SPD) 5. 4. v Drážďanech. Protestní akci pořádala pracovní skupina, zvolená minulý týden na veřejné diskusi Svazu lužickosrbských umělců. Demonstrace se účastnili pracovníci lužickosrbských institucí i členové domowinských skupin a spolků. - Dalším opatřením proti nynější plánované peněžní dohodě mezi Bonnem a zeměmi Saskem a Braniborskem, která zaručuje až do r. 2007 jen 30 milionů hřiven pro Załožbu, bude mezinárodní kolokvium, navrhované Serbskými nowinami. Kolkvium by mělo ukázat složitou situaci Lužických Srbů. Bude se konat od 19. do 21. 5. v Budyšíně. Plánují se také rozhovory s poslanci všech frakcí jednotlivých parlamentních rovin. “Potřebujeme je, aby podle svých možností usilovali o zachování podpory Nadaci lužickosrbského národa ve výši aspoň 32 milionů,“ prohlásil předseda Svazu lužickosrbských umělců. SN 10. 3. 2000

Demonstrace za zachování lužickosrbských škol v Sasku se konala 5. 4. 2000 v Drážďanech. (Telefonická zpráva z Budyšína 9.3.)

Dne 7. 4. se část redakce ČLV vypravila na pozvání Serbského šulského towarstwa do Budyšína. Tam jí byl podrobně představen Witaj-projekt, záchrana lužickosrbského národa, o jehož prosazení se po vzoru keltské Bretaně nejvíce zasloužil Jan Bart z Pančic-Kukowa. Cílem tohoto projektu je zakládat v ohrožených a silně poněmčených oblastech mateřské školky, ve kterých se děti z rodin, v nichž se užívá němčiny, naučí perfektně srbsky. Podstatným prvkem školek je, že dítě neuslyší od vychovatelky ani slovo německy. Takové školky existují zatím tři, jedna v Němcích u Wojerec, druhá v Rowném ve střední Lužici a poslední v Žylowě v Lužici Dolní, provozovaných Serbským šulským towarstwem, a je o ně velký zájem i mezi německým obyvatelstvem. Brzy jistě přibudou další. Pevně věříme, že Witaj-projekt stabilizuje nebo dokonce zvýší počet uživatelů obou lužickosrbských jazyků a tím odvrátí hrozbu zániku tohoto národa.

S prosbou o podporu Lužických Srbů v boji proti uzavření lužickosrbských škol u vlády SRN se Domowina obrátila také na odbor pro střední Evropu Ministerstva zahraničních věcí. Doufáme, že naše ministerstvo zoufalou prosbu vyslyší.

(připravil B. Malotín)

Přes úsilí srbských organizací se německý stát rozhodl snížit výdaje na Załožbu, a to progresivně. Napřesrok o jeden milion marek a každý následující rok o půl milionu. Jak daleko by snižování podpory mělo jít, z článku nevysvítá. NC11

Spojené energetické závody (VEAG) očekávají od spolkové vlády zavedení síťového poplatku po celém Německu, aby se tím přispělo k subvencování elektrického proudu vyráběného z hnědého uhlí. Podle nynějších odhadů pochybějí východoněmeckému producentovi čtyři až pět miliardy marek. Dozorčí rada předpokládá, že se společnost do poloviny roku 2001 sjednotí s Lužickou hnědouhelnou (LAUBAG). Akciové společnosti chtějí cenu hnědého uhlí snížit na úroveň dováženého kamenného. Spojenectví 90/Zelení v Braniborsku s paušálním poplatkem nesouhlasí. Jeho energetický expert Winfried Böhmer z Wětošowa zpochybnil též potřebu odtěžení Rogowa:“Při současném stavu trhu a po zprovoznění nových bloků v elektrárnách Lippendorf (15 km jižně od Lipska - pozn. R-l) a Hamor vyvstává otázka, zda se v budoucnu dá z nevýkonné janšojské elektrárny odbýt tolik elektřiny“.

23. března 2000 se dalším přidruženým členem Domowiny stala Concordia University at Austin v Texasu, jediná univerzita na světě založená Lužickými Srby (z krajanské oblasti Giddings - Serbin). Tato univerzita má velký zájem sdílet lužickosrbské kulturní dědictví a založit tradici dobrých a plodných vztahů s domovem svých předků. V současné době je stále okolo 15% studentů, zaměstnanců a členů akademického sboru Concordia University lužickosrbského původu - jména jako Hobratschk, Matetzschk, Nowack, Miertsching apod. to bohatě dokládají. Domnívám se, že by nebylo od věci, kdyby Concordia University vyučovala také sorabistiku.

Nové knihy, články aj.

Tři čtvrtiny století uplynuly od prvního souborného vydání notových záznamů Krawcova unikátního kompletu “33 lidových písní“ (Op. č. 52) ve světoznámém lipském nakladatelství Steingräber v roce 1925. Jako důkaz, že toto dílo je stále živé, vydalo hudební nakladatelství SERVI v Budyšíně velkorysou multimediální edici. Pamatovalo opravdu na všechny varianty, takže je k dispozici limitované skvostně vázané knižní vydání, ale i sličná a hlavně levná brožura. Současně byly pořízeny zcela nové nahrávky písní na dvou CD - opět s levnější variantou. Na zrodu nahrávek v síni budyšínského Lužickosrbského muzea se podílel mistr zvuku Horst Kunze, producent Jan Bělk a především tři mladí interpreti - Tanja Donatec, Stefan Baumgärtel a klavírista René Speer.

Už na první pohled i poslech je patrná úcta a pokora, s jakou realizátoři projektu k odkazu Bjarnata Krawce přistupovali. Předně bylo zachováno původní pořadí písní, jak je sestavil sám autor. A také skutečnost, že soubor byl vlastně poprvé takto vcelku realizován pro zvukový nosič, je úctyhodná. Výběr interpretů byl velmi šťastný. Jemná, citlivá interpretaceodpovídá komponistovu záměru pojmout lidovou píseň jako vzpomínku na odkaz otců, který pootevírá dveře budoucnosti. Výborná akustika nahrávacího prostředí - a snad také fyzická přítomnost historických reálií i artefaktů - vdechla nahrávkám lehkou ozvěnu nostalgie. Ale podstatnější je nadčasový zvuk daného způsobu zpracování dávného odkazu.

Achim Brankačk, autor doslovu ke knižnímu vydání písní (a mj. i nedávno vydané publikace o B. Krawcovi Žiwjenje je dźěło - wotpočink je mrěće) uvádí citát českého hudebního kritika Bohuslava Foita, který poznamenal, že B. Krawc do tohoto díla vložil celé své umění a duši. Můžeme mu dát i s odstupem let za pravdu. Písně jsou plné smutku nad odchodem matky, obsahují milostné motivy, vyznání životu. Jsou nostalgické i rozverné. Jsou takové, jaký byl život prostých lidí, kteří se každý den museli starat o živobytí, ale kteří se také chtěli bavit nebo svěřit někomu své starosti, bolest, ale i štěstí. A byly to právě písně, které jim umožňovaly naplno rozezpívat, co jinak mlčelo. To se Krawcovi podařilo vystihnout a písně oblékl do slušivé koncertní podoby, jíž otevřel lužickosrbským lidovým písním cestu “z kuta do swěta“. Platí to dodnes, i když mnohé vnímá dnešní generace jinak. Percepce takového díla v současném boomu populární hudby nemůže být shodná s dobou jeho vzniku. Za neustálého ataku nových a stále syrovějších informací semění okolnosti i člověk. Výsledkem je, dle mého názoru, že Krawcovy písně nám dnes připadají svátečnější a závažnější než jejich současníkům. Nakonec to potvrzují i sami interpeti - mladí Lužičtí Srbové - svou láskou a citem, se kterým pro nás znovuvytvořili chybějící část portrétu lužickosrbského mistra hudby a pro další léta uchovali důležitou část lidového odkazu. V jejich podání se jako vzácné drahokamy zatřpytí takové melodické skvosty jako např. “Maći stara, njeswarćo“ nebo “Wówćerk tón wowcki paseše“, ale je těžké nejmenovat ty další, které jako by nám byly s každým dalším poslechem stále bližší.

“Klinč, klinč, harfa mišterska, / klinč z jasnym zynkom njebjeska! / Klinč a wubudźej, štož zaspane, / klinč a pohłuš wšitko mazané!“, vyzývá autor básně “Krawcowa harfa“ Józef Nowak. Není náhodou, že tyto verše byly zvoleny jako motto nového vydání právě této části mistrova díla. Lužice v těchto měsících prožívá těžkou dobu , kdy se více než kdykoli předtím rozhoduje o další existenci nejmenšího slovanského národa. Dnes to paradoxně nejsou cizáci, ale především sami Lužičtí Srbové, kteří si uvědomují doslovnost tvrzení, že _“budou tak dlouho národem, jak sami budou chtít“. Z tohoto důvodu přítomná edice “33 lidových písní“ není jen nostalgickou zastávkou na cestě do vzpomínek, ale plnohodnotným činem pro živou budoucnost lužickosrbské kultury. Čin, který nelze přeceňovat, ale ani přehlédnout.

Autor se zapojil do diskuse o budoucnosti Lužickosrbského gymnasia v Budyšíně, které by se jako jiná školská zařízení mělo připravit na úbytek žactva až o 50 % a z toho plynoucí obhajobu své existence. Přeměnu na Słowjanski gymnazij prof. Šewc příliš neschvaluje. Nalákání příslušných zájemců české nebo polské národnosti k navštěvování gymnasia je sotva uskutečnitelné. Žáci ze slovanského zahraničí jsou přijímáni na německá gymnasia ve Zhořelci, Frakfurtě n/O. nebo Perně. “Budou však zahraniční žáci ochotni naučit se beze všeho srbsky? Celá věc by mohla účinkovat opačně: posílení německého jazyka. Na nějakou ‚slovanskou solidaritu‘ bychom se tu neměli spoléhat“ Universitní jazykovědec na odpočinku spatřuje východisko ve vytvoření vzdělávacího zařízení příkladného pro celou Horní Lužici. Posílit by se měli předměty “směrodatné pro dnešní moderní svět. A to jsou vedle základních přírodovědných předmětů a informatiky cizí řeči, zejména angličtina.“ Češtinu, která se vyučuje na budyšínské základní škole bez návaznosti na školu střední, navrhuje autor zastoupit soustavnou výukou angličtiny. Zájem o slovanské jazyky by se měl šířit v kroužcích nebo záměrnou výměnou žáků. “Druhý cizí jazyk by měl být v každém případě slovanský, což by s ohledem na význam byla v první řadě ruština.“

Przegląd Wschodniołużycki je název měsíčníku Společnosti pro povznesení Východní Lužice (SPWŁ). Třetí letošní číslo (Žárov 20. III. - 20. IV., 12 stran, cena 1 ZŁ) jest jako obvykle snůškou vlastivědných zajímavostí z oněch částí Horní a Dolní Lužice, které v roce 1945 připadly Polské republice. Vedoucí redaktor Władysław Mochocki informuje o výsledcích soutěže Szkolny mistrz w regionaliźmie, která proběhla v osmých třídách druhé základní školy v Lubsku. Jen 27 % účastníků dokázalo vyjmenovat alespoň pět obcí žárovského okresu, z tří řek obtékajících oblast jmenovala většina Lužickou Nisu, třetina Bobru a nikdo neuvedl Hvizdu. Jen tři ze 151 účastníka věděli, kde leží Mužakovský park, nemnoho spojovalo palác v Brodech s Brühly a nikdo nenapsal, že perlou Lužice se kdysi zval Gubin. “Přesto už vidno výsledky regionální výchovy ve škole. Na otázku: V jaké historické zemi bydlíš? - jmenovalo nejvíce žáků správně Lužici. Čím dál tím víc je známa činnost SPWŁ, jeho tiskového orgánu, žáci také vědí o lužickém skansenu v Buczynách.“ Oplývaje fotografiemi, časopis zachycuje i Gubińskie Łużyczanki, dvanáctičlenný pěvecký sbor vzniký v lednu 1999 z podnětu Polského svazu důchodců a invalidů. Zbigniew Kasprzak pokračuje v seriálu o srbských pohádkových bytostech, tentokrát je na řadě drak (plon). V rozhovoru měsíce odpovídá prof. Ewa Siatkowská zástupci šéfredaktora Lechu Malinowskému na otázku po největším úspěchu a neúspěchu ve své práci:“Za úspěch považuji naše četné sorabistické publikace se Zeszyty na čele, kromě toho možnost didaktické a společenské práce propagující lužickou problematiku, za neúspěch... že toho je příliš málo. V institutu slovanské filologie Varšavské university nemáme plnou sorabistickou specialisaci. Vedu z tohoto předmětu jen semináře a co rok, na jeden měsíc, k nám přijíždí lektor z Lipska nebo Budyšína na intensivní jazykový kurs. Máme už skupinku mladých, schopných sorabistů, vzdělaných v institutu pro sorabistiku v Lipsku, v rámci stipendia od Lužických Srbů, jsou však potíže s jejich zaměstnáním. Neveselá je též situace na jiných vysokých školách. Nehovořím o pracovištích Polské akademie věd, tam je to snad o něco lepší. Nejhorší je, že dříve tak zle nebylo. Před válkou byli na varšavské slavistice jen tři stálí lektoři slovanských jazyků, mezi nimi jeden z Horní Lužice. No, ale dost toho naříkání. Věřím, že po nynější krisi nadejdou pro sorabistiku znovu lepší časy. Na pozadí všeobecné situace těší bohatá společenská a vědecká činnost Východní Lužice.“ Netřeba mnoho dodávat. Ač srbský živel pod Jizerskými horami odumřel o několik staletí dříve než v západním pohraničí dnešního Polska, jistě by si náš Záhvozd zasloužil více zájmu jeho poměrně nových obyvatel. Východolužický přehled jim může sloužit za vzor. Adresa redakce: 68-200 Żary, ulica Okrzei 35, Polsko.

Krajanský časopis vydávaný Czech - Australian Artspectrum Association, Inc. podává stránkovou informaci o živém pozůstatku Polabských Slovanů. Není však přesné, když autor píše, že Slované kdysi osídlivší kraj mezi Krušnými horami a Baltikem se nazývali též Vendy nebo Srby. Srbové žili pouze v jeho jižní části. Jiná situace panuje dnes v Lužici, kde se významový rozdíl mezi Wenden a Sorben již setřel nebo se chápe v odlišných souvislostech. Na překladech Prvního listu Sv. Pavla Thessalonským dokumentuje Dr. Lovell blízkost češtiny a lužické srbštiny.

Za chwalate słowa a wjelelětnje rozšěrjenje Česko-lužickeho Věstnika po Łužicy a cyłej Němskej so Domowině dźakuje

... ďakujem za Váš list zo dňa 29. 2. 2000 a súčasne ďakujem cez Vás všetkým, ktorí sa podieľajú na vydávaní mesačníka Česko-lužický vestník. Zo srdce blahoželám k jeho jubilejnému desiatemu ročníku vydávaní, úprimne ďakujem za jeho pravidelné zasielanie a posielam Vám veľa srdečných pozdravov s prianim všetkého najlepšieho v tomto čase.

Som veľmi rád, že tento Váš mesačník dostávam a tým som podrobne informovaný o histórii i rôznych aktivitách súčasnosti dotýkajúcich sa kultúrneho života Lužických Srbov. Môj vťah k nim sa začal formovať v roku 1968, kedy som mal možnosť počas vtedajšieho obrodného procesu stretávať sa s predstaviteľmi Domowiny a viacerými vzácnymi osobnosťami z Lužice. Vtedy sa zrodila moja viac ako dosaťročná spolupráca, ktorá sa dotýkala priamej choreografickej a folkloristickej pomoci súborom ľudových piesní a tancov vo viacerých obciach a osobitne aj so Štátnym súborom v Budyšíne.

Po zmene spoločenského systému u nás sme v rokoch 1990 až 1993 nadvizali opätovne spoluprácu na matičnej pôde v Banskej Bystrici, ktorá sa datýkala výmeny výstav tradičnej ľudovej tvorby a folklornych zoskupení. Z našej strany túto činnosť riešil pán Ing. Štefan Makovický, ktorý určite aj naďalej bude chcieť udržiavať získané kontakty. Škoda len to, že sa nám nepodarila nadviazať zmluvne potvrdená ďalšia spolupráca. Moja posledná návšteva v Budyšíne bola v delegácii Matice slovenskej na oslavách 150. výročia Matice lužickosrbskej v roku 1997, spolu so správcom MS dr. Miroslavom Bielikom a dr. Viliamom Mruškovičom. O tejto ceste som zverejnil v matičnom periodiku Slovenské národné noviny 20. 5. 1997 článok, ktorý v prílohe posielam. ...

... v roku 1998 pri konaní Matičného svetového festivalu slovenskej mládeže v Martine sa uskutečnilo stretnutie predstaviteľov slovanských Matíc a obdobné stretnutie sa pripravuje aj v tomto roku na jeseň v mesiaci október. Stretnutie bude mať zámer nadviazať širšiu spoluprácu Matice slovenskej s ostatnými Maticami, ktorá by mala byť naplnená aj konkrétnymi projektami (prednášky, besedy, semináre, výstavy, vystúpenia záujmových kolektívov, prijatie delegácií a pod.).

3. května oslavil v plné svěžesti a tvůrčím rozmachu životní jubileum lužickosrbský etnograf, pracovník Serbského institutu v. v. S. Musiat. Oslavenec v letech 1946 - 1950 navštěvoval v severních Čechách Staškovo lužickosrbské reálné gymnázium v České Lípě, Varnsdorfu a Liberci. Tam se naučil dobře česky, dostalo se mu vzdělání v lužickosrbském jazyce, literatuře a kulturních dějinách, ovládl i základy ruštiny. Ovládá ovšem i polštinu. Poslední ročník gymnázia studoval v Budyšíně, po maturitě pak na univerzite v Lipsku lužickou srbštinu a slavistiku. Prof. Pawol Nedo v nem vzbudil zájem o etnologii a ta se pak stala jeho hlavním oborem. Po skoncení studia na lipské univerzite pobyl rok na Karlove univerzite, aby prohloubil své vzdelání zejména ve slovanské etnologii. Pracoval pak v Institutu za serbski ludospyt. Habilitoval se a také prednášel na univerzite v Lipsku. 1984 odešel z Institutu do církevní služby (jako vedecký tajemník Spolku Cyrila a Metodeje). Jako duchodce se vrátil do Serbského institutu, aby pokracoval v práci o dejinách lužickosrbských spolku (katolických, evangelických i celonárodních nekonfesijních).

Jubilant napsal několik knih, příspěvky do řady sborníků a vědeckých časopisů, zejména do Lětopisu. Zaměřoval se na hmotnou lidovou kulturu, výzkum života rolnické čeledi, na zvyky, obyčeje a slavnosti během roku při práci i v rodině, na právní a hospodářské poměry, uzavírání sňatků Lužických Srbů a Němců před 1. světovou válkou. S. Musiat není jen kabinetní vědec, ale účastní se i veřejného lužickosrbského života. V Matici lužickosrbské je předsedou odboru ludowěda / muzejownistwo. V r. 1988 se účastnil “národního dialogu“ s tehdejším vedením Domowiny a tím napomáhal převratu v r. 1989.

Velmi prospěšné jsou oslavencovy četné kulturněhistorické a národopisné populárně-vědecké příspěvky (Rozhlad, Serbske nowiny, Předźenak, Serbska šula, Katolski posoł, Zeszyty Łużyckie, Protyka aj. - o příbězích ze života dřívějších spolků nebo jednotlivců, lužickosrbský lidový humor, pátrání po stopách pozapomenutých významných osob v minulosti ap.). Pomáhá jimi vytvářet u Lužických Srbů vědomí svébytnosti a tím i posiluje národní sebevědomí. Škoda že vědecká pojednání publikuje skoro výhradně německy, ačkoliv by mohl psát stejně dobře lužickosrbsky, polsky ap.