Jestliže až dosud byli polabští a baltští Slované vystaveni útokům svých bojechtivých západních sousedů, kteří svoje válečné útoky halili do roucha náboženského a jejich útoky platily nejen Slovanům, ale i, a to dosti často, germánským soukmenovcům, zejména Sasům a Durynkům, pak od nastoupení krále Jindřicha Ptáčníka se z německých útočníků nestávali bojovní nositelé náboženských názorů, ale stále více a více zcela obyčejní útočníci nacionální, kteří pod rouškou náboženství přinášeli poraženým národům a kmenům i národní porobu, která vedla ke konečnému vyhubení poraženého národa, nebo k jeho úplnému poněmčení.

Jedinou ochranou proti dravému pronikání německých dobyvatelů do krajin slovanských bylo včasné a úplné pokřesťanění. Bohužel úkol pokřesťanění slovanských krajin dostal se do rukou germánských Franků a jejich následovníků Němců, kteří nepochopili učení Kristovo tak, jak bylo míněno a nepřicházeli k dosavadním pohanům s láskou, s jakou naproti tomu přicházeli věrozvěstové slovanští, na příklad Cyril a Methoděj, ale přicházeli do krajin slovanských s mečem. Proto také neměli ve svých misiích tolik úspěchu. Vždyť za misionáři přicházeli pak němečtí vojáci a s nimi kupci a vše to, co činilo ze zemí dosud slovanských země německé. Proto také tolik odporu ke křesťanství mezi Slovany, kteří je z toho důvodu nedovedli pochopit.

Ty státy slovanské a ti národové, kteří křesťanství pochopili v jeho skutečném smyslu, to je jako náboženství lásky, a včas před násilím německým je dobrovolně a nadšeně přijali, nejen že zachránili svoji existenci, ale i položili si pevný a zdravý základ své veškeré kultury a svého budoucího blahobytu. Bylo proto velikou škodou a přímo neštěstím polabských a baltských Slovanů, že nepoznali a nechtěli poznat ve svém středu ony prozíravé muže, kteří dávali přednost takovému poznání před osobním prospěchem. Jak jinak tu kontrastuje takový kníže Václav český proti oněm bodrckým, lutickým či srbským knížatům, kteří to vše včas nechtěli pochopit. Jak jinak viděl do budoucna i Rastislav Moravský než tehdejší panovníci polabských Slovanů. Krátce řečeno, byli prozíravější a náš dík za to jim ještě dnes. Žel však tam, kde nebylo pro tyto věci porozumění, musely věci dopadnout tak, jak potom nastaly. Velkou škodou pro celý další vývoj bylo i ono celkem vlažné a procítěné křesťanství oněch několika křesťanských panovníků slovanských, jejichž řadu započal Slavomír Bodrcký, kteří však nedoprovodili své křesťanské smýšlení také státnickou prozíravostí a spíše dovedli svůj národ popudit proti své vládě. Leč bylo by již zbytečné více o tom mluvit, protože co se stalo, nedá se bohužel již napravit, neboť to vyplynulo také z nešťastné povahy slovanské, která proti německé přesnosti a přísnosti nedovedla postavit žádnou podobnou protiváhu, ale spíše nešťastnou rozdrobenost a nesvornost.

Je pravda, že i Němci byli národem rozdrobeným do několika kmenových skupin, jež vytvořily samostatné německé státy středověku. Ale při tom všem spojovala tyto jednotící myšlenka národnostní, která je v čas nebezpečí vždy spojila v pevný celek. Proti německé kmenové rozdrobenosti nebojovali nikdy Němci jako takoví, ale právě to, co je spojovalo alespoň jménem - tímto pojítkem byl všem společný panovník. Ten, i když neměl žádné moci, byl přece jen symbolem německé jednoty. Naproti tomu se mnozí vládcové slovanských národů sami tak nenáviděli, že dovedli proti sobě často vystupovat i se zbraní v ruce. Nebylo tomu tak vždy, jak uvádíme, ale v podstatě tak to přece jen bývalo.

Když tedy nastoupil na německý trůn roku 919 saský vévoda Jindřich Ptáčník, změnil se tím i další osud všech téměř Polabanů. Již roku 921 propukla s ním válka, když vtrhl, nevyhlašuje válečný stav, do Milčanska, které poplenil a zavedl tam roční poplatek pro říši německou. K posílení německé moci nad Srby založil nad Labem hrad Míšeň, který se stal střediskem také nově založené marky míšeňské, která byla vojenskou hranicí proti Srbům. Jindřich byl krutým válečníkem, který nebral s německou důkladností žádné ohledy k poraženým. Tak to dokazuje i dobytí glomačského města Jahny. Při dobytí města byli všichni muži povražděni, město vypleněno a všechna děvčata i chlapci zajati a odvedeni do Německa. Tato zvěrstva vykonával zvláštní pluk z Meziboru, dnešního Merseburka, který byl složen ze samých zlodějů a vrahů.

V roce 927 vtrhl Jindřich do Braniborska, kde dobyl hrad Branibor, podmanil si Stodorany a vynutil od nich placení poplatku. V následujícím roce vystoupil proti ostatním Luticům, tehdy se také poprvé připomínají lutiční Rataři, které též podmanil, a konečně přistoupil k podmanění Bodrců. Téhož roku vtrhl do Čech a přinutil knížete Václava k uznání německé svrchovanosti a k obnovení dávného poplatku 500 hřiven stříbra a 120 volů. Na dotvrzení svého vítězství nad Lutici zřídil také v Braniborsku Severní marku, pozdější Starou marku. Lutici se nechtěli smířit se svojí porážkou, a tak došlo dne 4. srpna 929 k velké bitvě u gliňanského hradu Lončína, ve které byli Slované poraženi. Posádka města Lončína se po porážce dobrovolně vzdala, ale byla celá povražděna a ženy a děti prodány do otroctví. Tím také byl rozbit ratarský svazek lutických kmenů.

Ihned bylo po celém území slovanském zaváděno křesťanství. Připomíná se i to, že z podnětu krále Jindřicha I. byl pokřtěn nejmenovaný panovník Bodrců, aniž se uvádí který. Byli totiž v ten čas Bodrci poddáni několika různým svým vládcům. Jindřich utužil poddanský poměr k říši u všech Bodrců, utužil také poddanství Glomačů, sídlících na levém břehu řeky Modly. Tyto a ostatní Srby až k Labi držel na uzdě vladař hradu a města Míšně. V té době se též připomíná župa Glomačská čili Dalmine pagus.

Jindřich jako velký “slovanobijce” zemřel roku 936, zanechav Německé království svému synovi Ottovi I. Smrt Jindřichova přinesla Slovanům ulehčení a touhu po nové svobodě. Ottův nástup k moci, ačkoli byl ulehčen opatřením umírajícího otce Jindřicha, přece nebyl jednoduchý. Záhy, možno říci, že v několika dnech po smrti Jindřichově, se vzbouřili Rataři, tedy hlavní kmen Luticů. Současně s touto vzpourou vystoupil proti Ottovi i český kníže Boleslav I. Otto byl nucen vypravit se válečně proti těmto svým protivníkům. S Ratary byla sveden bitva někde v ratarských bažinách, která byla dříve považována zcela nesprávně za bitvu s vojskem Boleslavovým někde u Mostu v Čechách. Válka s českým Boleslavem však trvala dále a s určitými přestávkami byla vedena až do roku 950, kdy se Boleslav I. poddal Ottovi právě tak, jako to kdysi byl nucen učinit kníže Václav.

V roce 937, kdy zemřel hrabě Sigfried, dosavadní správce srbských krajin ležících mezi řekou Sálou a Labem jako zástupce samotného Jindřicha Ptáčníka, a kdy se prvně připomíná lutický kmen Lekusiců, objevuje se v dějinách největší potomní nepřítel Slovanů a skuteční jejich “bijce”, známý potomní markrabí Gero. Ten k dosavadnímu svému panství, jež měl v okolí svého rodiště, dnešního Gernrode v Durynsku, obdržel v roce 938 od panovníka Otty I. do správy marku Merseburskou, která obsahovala slovanské kraje s městy Meziborem, Žičí, Míšní a celou Dolní Lužici. Gero měl za úkol chránit v těchto krajinách říšskou hranici. Současně byl jmenován markrabětem, v kteréžto vysoké funkci si vysloužil na vždy své krvavé označení jako “markýz Gero”. Jeho působnost sahala z tohoto jeho úředního obvodu až do krajin lužických Havolanů.

Otto I. změnil dosavadní směr říšské politiky, která směřovala za Jindřicha většinou do krajin slovanských, které se snažil pevněji připoutat k říši, ať dobrovolně, či spíše nuceně. Otto zaměřil svoji pozornost k věcem italským, a proto již roku 939 stanul na italské půdě, aby si zde vydobyl své uznání a navázal tak na politiku Karla Velikého. Proto byla východní hranice říše německé nyní bez přímé panovníkovy obrany. V tom případě převzal úkol hájení této hranice markrabí Gero. Ale on nejen tyto hranice chránil, ale snažil se je i dále rozšířit k východu.

Podobně jako Lutici vzbouřili se proti Němcům i Bodrci a porazili německé vojsko a zároveň zabili i německého vojevůdce v těchto krajinách Hiku nebo Haiku. Vystrašen tímto vítězstvím Obodritů odhodlal se Gero k podlému činu. Pozval k sobě na hostinu 30 lutických kmenových náčelníků, tedy lutických knížat, které dal po hostině všechny krvavě povraždit. Při této hromadné vraždě bylo zabito 29 knížat, pouze jedinému, pravděpodobně havolanskému knížeti, se podařilo vrahům uniknout.

Tento čin vyvolal mezi všemi Slovany zálabskými velké pobouření, které zejména u Luticů vzrostlo v přímou vzpouru. Došlo k protiněmeckým bouřím, při kterých byli všichni Němci bydlící ve slovanských krajinách za Labem vyhnáni a pokud nebyli pobiti, uprchli na levý labský břeh. Úspěch Slovanů byl veliký. Ani Gero neměl tolik síly, aby svými posádkami přemohl toto vzbouření. Proto opět se utekl ke lsti, na kterou Slované přímo naletěli. Tehdy byl v moci Gerově havolanský kníže Tugomír, který byl již křesťanem. Toho získal sliby a dary a poslal jej přes Labe do Braniborska s určitým úkolem. Zde měl Tugomír přesvědčit lutický lid, že uprchl z německého vězení, a vedl si tak, že Lutici jej ustanovili knížetem. V této své nové funkci dal zavraždit i onoho zachráněného knížete před vrahy Gerovými, jenž byl pravděpodobně jeho synovcem, a pak ovládaje území braniborské, poddal se Gerovi. Tak byli Lutici postaveni před hotovou skutečnost a nezbylo jim, než se Gerovi vydat na milost a nemilost. Slované byvše tak zrazeni podrobili se německé moci a smluvili s Gerem mír do roku asi 953. Gero maje nyní volné ruce, věnoval se “pacifikaci” svého svěřeného území tak, že mocí a silou vynucoval poslušnost, připravuje tak toto jako dědictví svému synovi Siegriedovi.

Aby bylo toto území zajištěno volnému rozšiřování křesťanského náboženství, bylo roku 942 založeno za tím účelem nové biskupství ve Stargradě na území bodrckém, kde křesťanství bylo již zakotveno, roku 946 založil Otto I. biskupství v Havelberku, do jehož diecéze patřilo území ležící mezi řekami Pěnou, Eldou, Labem, Havolou a dosahovalo až k ústí řeky Ukry do moře Baltského. V roce 949 pak bylo založeno biskupství v městě Braniboru, jemuž podléhali Sprevané, Moračané, Neletici, Došané, Semčici, Lekusici, Ploňané, Brižané a Havolané a z území srbského Slubjané a Srbové sídlící mezi Labem a řekou Nutou na pomezí Lužice.

Ale již vzpoura Polabských Slovanů volala Ottu na sever. Nové povstání proti Němcům podnítil saský hrabě Wichmann, dřívější chráněnec Gerův, ale osobní nepřítel Otty I. Když se pro své pletichy stal doma nemožným, uprchl k slovanským Volyňanům a odtud štval Slovany vzájemně jedny proti druhým. V těchto dobách byla veřejnost poprvé seznámena i se jmény některých dosud nejmenovaných slovanských kmenů, jako Chyžany, které poprvé ve svých pracích k roku 952 připomenul pozdější kronikář Saxo Gramatik, který vyprávěl i o založení města Volyně v Pomořanech dánským králem Haraldem, který vládl v letech 934 až 985.

Povstání Slovanů bylo v začátcích dosti úspěšné. Tehdy povstali Bodrci a s nimi Dolinci a Lutici, zejména Črespěňané. Vedením vojsk byl pověřen bodrcký kníže Stojgněv a s ním kníže Nakon, kteří statečně se bránili proti německé přesile. Němci však nepodceňovali tuto vzpouru, a proto sám Otto I. se ihned po bitvě na Lešských polích obrátil proti Obodritům s českým pomocným sborem knížete Boleslava I. Také knížata ránská poslala Ottovi na pomoc silný vojenský sbor a postavila se proti vzbouřeným svým bratřím. Obě vojska, německé a bodrcko-lutické, se střetla v krvavé a kruté bitvě nad řekou Rekenicí, podle některých nad Došou v kraji Došanů, jíž byl účasten jak Otto I, tak i český Boleslav. Vojsko bodrcko-lutické bylo krutě poraženo. V této bitvě, svedené dne 16. října 955, také padl bodrcký kníže a velitel vojska bodrckého Stojgněv. Vzbouření Slované byli touto nešťastnou bitvou ještě více připoutáni k říši německé. Črespěňané byli podřízeni biskupství ve Stargradě.

Nejbojovnější z Luticů se však nedali pokořit ani touto bitvou a již roku 957 se znova vzbouřili. Tehdy byli knížaty nad Bodrci Mstivoj a nad bodrckými Vagry Želibor, kteří se však vzájemně nenáviděli a spolu se přeli o vládu. I v těchto sporech měl nějaké účastenství Gero, ale podrobnosti o tom zprávy bohužel nepodávají. Větší úlohu v těchto sporech zastával nový saský vévoda Heřman Billung, který byl Ottou dosazen na saský stolec vévodský roku 960. Od doby, kdy byl Jindřich Ptáčník roku 919 zvolen králem německým, nebyl saský stolec obsazován, král německý zůstával stále pánem celého Saska. Proto vidíme zejména Jindřicha spíše velmožem saským, než králem celého Německa u saského kronikáře Widukinda, který Jindřicha za vlády Otty velice ve své kronice opěvoval.

K posílení pozic německých na hranicích s Polabskými Slovany sloužily již od doby Jindřichovy trvající ochranné pohraniční marky, které byly vojenskými zařízeními pod vedením markrabích, z nichž nejznámější byl právě Gero, který svoje svěřené území stále dovedl rozšiřovat, nejvíce násilím. Tak tu existovala marka Míšeňská a na severu Ottou zřízená nová marka Šlesvická, která uzavřela cestu mezi Dány a Bodrci, kteří nyní proti Němcům spoléhali na spojenectví s Dány, zejména když Heřman Billung stále více uplatňoval svůj vliv v Bodrcku.

Billung nebyl již oním z německých vévodů, kteří si osobovali nárok na své území jako samostatní vládcové, ale byl vlastně Ottovým úředníkem v Sasku. K tomu mířilo veškeré úsilí Ottovo, který chtěl vytvořit z dosavadních vévodů své úředníky v jednotlivých vévodstvích. Ale tato centralisační snaha se mu přes veškeré jeho úsilí nepodařila, ač k ní používal zejména pomoci biskupů, jimž zakládal nová sídla, jak jsme toho byli svědky i při zakládání nových buskupství pro krajiny slovanské. Jakkoli měl zájem o novou, sobě příznivější úpravu státních poměrů v Německu, přece byl jeho zrak obrácen více na Itálii, kam podnikl v roce 962 svoji druhou velkou jízdu, při které byl papežem Janem XII. korunován za císaře římského. Leč odvděčil se špatně papeži, kterého sesadil a donutil Římany zvolit papežem Lva VIII., kterým postavil katolickou církev pod přímou moc a poručnictví králů německých. Ottova moc v Itálii se stala takovou, že nebylo ji možno nijak zlomit. Obnovení císařství římského, jež se udrželo v rukách králů německých, bylo pak příčinou mnohých dalších sporů mezi mocí těchto králů a papežů, jak jsme jejich svědky po celou dobu středověku. Ale obnova tak zvané Svaté říše římské v koruně německé, ač byl to státoprávní pojem vždy od této odlišný, přece jen znamenala, že německý král od doby Ottovy se považoval jako císař římský za pána celého světa. Byl-li ve svých představách světovým pánem třímajícím meč světský, ač právě proto byl v častých sporech s papežem římským, domníval se být v prvé řadě i pánem nad nejbližšími sousedy německými, tedy nad Slovany. Jeho vliv v tom směru pocítily v prvé řadě i země české, jak je toho celá naše středověká historie svědectvím. Není proto nic zvláštního, že každé pohnutí Slovanů polabských znamenalo i zvýšenou pozornost, ne-li zákrok, německého panovníka.

Ale vedle státní moci a vlivu německého nad krajinami polabskými počaly do nejvýchodnější části zálabské slovanské krajiny pronikat i státní zájmy české a polské. Také Češi, kteří se v desátém století z jednotlivých kmenů počali stávat skutečným národem a státem, vytvořili na území Čech, podobně jako dříve Moravané na území Moravy a územích přilehlých, zde do svého zničení Maďary v roce 906, nový stát, jemuž dal základ kníže Václav a později i Boleslav I., který pod vedením rodu přemyslovského se postupně začal stávat i evropskou mocností. Tato mocnost hleděla v osobě svého knížete Boleslava II. také na své horské hranice na severu a získávajíc možnost, třeba dočasnou, svého rozšíření směrem východním až do Krakovska, zahleděla se i tam, kde bydlili lidé jí blízcí, totiž k Lužici. Ale i ve vedlejším území polském, které bylo dosud pohanské pod vládou Mečislava I., čili Měška, z rodu bájného Piasta, stejně jako českého Přemysla, a které teprve prodělávalo svůj sjednocovací zrod, se objevila snaha po získání území lužického. Protože vztahy Polska a Čech za vlády Boleslava I. a tohoto Měška byly dobré, manželka Měškova Dubravka byla dcerou Boleslavovou a prvou křesťanskou kněžnou polskou, jež polský národ přivedla do lůna církve katolické, a také vztahy Měškovy a Boleslava II. byly celkem dobré v prvé části vlády Boleslavovy, nekřížily se vzájemné českopolské snahy o území polabské, neboť Slované polabští se na čas stali i polskými nepřátely, které Poláci spolu s Čechy potírali. Markrabí Gero poštval některé polabské Slovany proti polskému knížeti Měškovi a v tom sehrál i určitou nepěknou úlohu výše zmíněný Wichmann. Nato Gero přepadl Lužičany a Slubjany a nad nimi zvítězil. Měšek, který stál na straně Lužičanů, byl Gerem též přinucen pro některé své kraje uznat s poplatností německou nadvládu. V těchto bojích zahynul Gerův syn Siegfried a Gero byl těžce raněn.

Z té doby známe i zvláštní srbskou župu, která byla při ústí řeky Halštrova do Sály, a srbský hrad Neleticů Dobrohoru, dnešní Halle. Také v roce 965 se jmenuje zvláštní župa Sprevanů. Také tehdy bylo pro slovanské kraje založeno Ottou arcibiskupství v Magdeburce, kterému mimo jiné byly v roce 973 dány Ottou II. některé slovanské vesnice, a bylo roku 965 založeno biskupství v Míšni, jemuž byli přiděleni Glomači. Toto biskupství potvrdil papež Jan XIII. a jeho hranice byla stanovena až k řece Odře, při čemž byla výslovně jmenována Lužice. Také tehdy vzniklo biskupství v Meziboru a v Žiči.

V bojích s Polskem těžce raněný Gero se po uzdravení odebral do Říma, kde obětoval na oltáři sv. Petra svůj krví zbrocený meč a s ostatky sv. Cyriaka se vrátil domů. Již nevykonával úřad krvavého markrabí, ale oddal se pokání a odevzdal svůj majetek ženskému klášteru, který založil nedaleko Quedlinburku a jejž nazval podle svého jména Gernrode. Zde byla abatyší jeho snacha, vdova po synu Siegfriedovi Hatuj čili Hedvika. Tento krvavý “slovanobijce” zemřel pak dne 20. května 965 a byl ve svém klášteře pohřben. Po jeho smrti byla marka, kterou spravoval, rozdělena mezi několik hrabat jako správců, z nichž je znám Hodo a Gerův synovec Thietmar. Z těchto krajin srbských kmenů Žiticů, Kolediců, Suslů, Nižanů, kraje zvaného Srbiště i celého území až k řece Odře byly později vytvořeny marky Míšeňská, Lužická a Severní, které trvaly až dlouho do vrcholného středověku.

V roce 967, nenávistí k císaři Ottovi I. štván, pohnul ve vyhnanství u Volyňanů dlící německý hrabě Wichmann tento pomořanský kmen k válečnému útoku proti polskému knížeti Měškovi, jenž byl toho času v přátelství s císařem Ottou I. Ale Měšek byl včas upozorněn na nebezpečí českým Boleslavem II. a s pomocí Čechů byli Volyňané poraženi a Wichmann obratně vylákán a zajat. V zajetí pak zemřel na následky velkého poranění dne 22. září 967.

Třebaže byl na slovanském území stálý nepokoj, zejména v zemi lutických Ratarů, kteří i v roce 967 se vzbouřili, odmítajíce křesťanství, byl císař Otto I. k některým slovanským knížatům dosti snášenlivý, pokud vůbec se pro tuto dobu dá mluvit o nějaké snášenlivosti. Snad u něho působila i vzpomínka na dávnou lásku ke krásné zajaté dceři jednoho ze slovanských knížat, z kteréhožto poměru se narodil roku 929 syn Ottův Vilém, jenž byl potomním arcibiskupem mohučským.

Také Ottův poměr k českému Boleslavu II. byl přátelský, neboť i Otto mluvil dobře jazykem slovanským. Ještě o velikonocích roku 973 konal v Quedlinburce skvělý dvorský sjezd, na kterém byli účastni poslové z mnohých zemí a mezi nimi i český kníže Boleslav II., polský kníže Měšek a poslové ze zemí Slovanů polabských. Ale to byl poslední Ottův čin, neboť již dne 7. května toho roku zemřel, zanechávaje trůn a korunu císařskou svému synovi Ottovi II. Mezi prvními jeho činy bylo utvrzení marky šlesvické, která zaručovala nemožnost spojení Bodrců s Dány, jakož i vytvoření nové marky Nordgauské, která byla namířena proti Čechům, na úpatí Šumavy. Jeho desítiletá vláda byla vyplněna neustálými boji domácími i zahraničními, mezi něž patří i jeho vpád do Čech roku 976, který nešťastně pro Ottu skončil před Plzní, po němž následoval vpád českého vojska, pod vedením hraběte Dediho, do srbské krajiny kolem města Žiče. Zde bylo vypleněno město Žič, z něhož předem uprchl biskup Hugo. Tato výprava se s bohatou kořistí vrátila do Čech. I když ještě po roce znovu byla vedena vojna s Čechy, po které došlo k narovnání mezi znepřátelenými stranami, přece jen chtěl Otto II. věnovat, jako jeho otec, větší pozornost událostem v Itálii. Proto byla nyní pozornost obrácena sem a otázky slovanské byly puštěny se zřetele. Maje na mysli další velké plány, tyto již neuskutečnil, ale zemřel v Římě roku 983. Ještě zde jej před smrtí zastihla zpráva o novém velkém povstání Polabských a baltských Slovanů, které jako prví zahájili Črespěňané.

Na členském večeru Sdružení přátel Lužice při SNM 25. 4. 2000 mluvil předseda PhDr. Zdeněk Boháč, CSc., na téma “K aktuálním neshodám mezi vládou Saska a Lužickými Srby o otázce školství a snížení státní dotace pro srbský lid
”. Přednášející stručně nastínil vývoj lužickosrbského školství od jeho počátků v polovině 18. stol. Školství bylo v Lužici v 18. a 19. stol. nástrojem germanizace, cílem škol bylo především naučit děti němčině. (Tehdy přicházely do první třídy, aniž většinou němčinu znaly.) Germanizace byla vystupňována v době nacizmu, kdy byli lužickosrbští učitelé a faráři z lužickosrbského území vyhnáni a žáci trestáni, byli-li přistiženi, že mezi sebou mluví lužickosrbsky. Naděje, že porážkou Německa 1945 nastane obrat ve prospěch Lužických Srbů, se ukázala lichou. Vyvstaly nové obtíže. Nebyli lužickosrbští učitelé, lužickosrbské území bylo zaplaveno říšskoněmeckými státními příslušníky, odsunutými z Československa a Polska 1. Zdálo se sice, že vláda NDR podporuje Lužické Srby, ve skutečnosti však na zachování jejich národní svébytnosti zájem neměla. R. 1962 byla lužická srbština ve třídách A (tj. s vyučovacím jazykem lužickosrbským) jako vyučovací jazyk v předmětech přírodovědných odstraněna, v r. 1964 byly tzv. 7. prováděcím nařízením ve skutečnosti rozbity třídy B (tj. s lužickou srbštinou jako jedním z učebních předmětů). Lužické srbštině jako nepovinnému předmětu se mohlo vyučovat, pokud o to rodiče výslovně požádali. To vedlo k prudkému poklesu počtu žáků, kteří na lužickou srbštinu chodili. V roce 1962 jich bylo 12 800, ale v roce 1964 (tj. po zavedení 7. prováděcího nařízení) už jen 3 200 žáků. Po spojení obou Němecek se v 90. letech situace v lužickosrbském školství podstatně nezměnila. Protože po převratu 1989 silně poklesl roční přírůstek obyvatelstva, přichází do škol stále méně dětí. Proto chce saská vláda zrušit lužickosrbské školy A v Rabicích a Chrósćicích (tj. v národnostně nejzachovalejší lužickosrbské oblasti). Rovněž chce snížit příspěvek na Nadaci pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud), z níž dostávají podporu lužickosrbské instituce, spolky, ochotnická divadla, národopisné soubory atd. Uvažovalo se i o přestěhování lužickosrbského gymnázia z Budyšína na některou vesnici. Proti těmto opatřením se v srbské Lužici zvedla vlna protestů a demonstrací, což vládu Svobodného státu Saska přimělo k některým (dočasným?) kompromisům. - Na závěr večera všichni přítomní podepsali protestní dopis adresovaný saskému ministru školství. - Příští večer SdPL se bude konat 23. 5. v 17 hod. v Lužickém semináři a vystoupí na něm host z Lužice.

1) Německý historik Detlef Brandes (Češi pod německým protektorátem. - Prostor Praha 2000, 657 s.) k tomu poznamenává: “Z dřívějších československých státních příslušníků německé národnosti se 20. dubna 1939 stali němečtí státní příslušníci a uchovali si i práva příslušníků protektorátních. Získali tak zvláštní, privilegovaný status. Od 20. červenece 1939 bylo pro německé státní příslušníky v oblasti osobního, rodinného a dědického práva užíváno právo německé.” (S. 190) - Je nabíledni, že po válce nemohli na území Československé republiky zůstat cizí (říšskoněmečtí) státní příslušníci a že musili být odsunuti. Je nepochopitelné, že může vůbec někdo tento odsun zpochybňovat.

Zájem Varnsdorfských o Lužické Srby je stále živý. Čtráctideník Hlas severu, vydávaný městem Varnsdorfem, otiskl v únorovém 3. čísle článek Lužickosrbský Sokol a Varnsdorf. Jeho spisovatel Milan Hrabal v něm píše o několika jednotlivcích (Pětr Šołta, Jurij Just, Mikławš Krawc, Bjarnat Krawc), činných (zejména v prvních poválečných letech) ve varnsdorfském Sokole. Přitom se jen tak mimochodem zmiňuje, že v Městské knihovně ve Varnsdorfu nedávno založili oddělení lužickosrbské literatury.

Česko-lužickosrbská knihovna byla založena při Městské knihovně ve Varnsdorfu. Stalo se tak v rámci smlouvy o společných kulturních podnicích, podepsané loni předsedou Svazu lužickosrbských umělců Benediktem Dyrlichem a vedoucím kulturního oddělení Městského úřadu ve Varnsdorfu Milanem Hrabalem. Referent pro vzdělávání a mládež v Domowině Jan Knebel odevzdal 23. 2. 2000 Milanu Hrabalovi 90 lužickosrbských knih, které patřily bývalé Lužickosrbské jazykové škole v Minakału. Tento dar se stane základem Česko-lužickosrbské knihovny a bude šířit poučení o Lužických Srbech, jejich kultuře a dějinách.

Účastníci nastupovali ráno do autobusu s jistotou, že se den vydaří. Snad měli přesto ve svém zavazadle deštník, ale nikdo nevěřil, že by se modré nebe zatáhlo černými mraky. Během cesty dostávali průběžně informace o místech, kudy jsme projížděli (Lubijska hora, Bukecy, Čornobóh-Běłobóh atd.)

V Budyšíně absolvovali účastníci procházku historickým středem města. Dnešní hotel Holiday Inn, dříve Lubin, posloužil k poučení o nedaleké hoře toho jména, lužickosrbském Blaníku. Největším šokem pro mne bylo zbourání bývalého Domu módy, který se nikdy do historické zástavby nehodil. Že půjde dnešní režim tak daleko a mnohaposchoďovou “krabici” místo nekonečných řečí o nevhodnosti stavby skutečně zbourá a postaví tam nové, menší objekty, které nebudou ráz okolí narušovat, to bylo pro mne skutečně velké překvapení. Staveniště na místě bývalého Srbského domu (Lawska hrjebja) se během necelého roku tak rozrostlo, že změnilo docela dřívější podobu těchto míst.

Bohata wěža se stala důležitým orientačním bodem pro ty, kteří by se snad ztratili v ruchu svátečního dne. Prošli jsme Bohatou hasou na náměstí, zastavili jsme se u restaurace “Zum Karasek”, kde si účastníci poslechli pohnutý příběh českého náčelníka loupežnické bandy, který se dodnes líči v pověstech jako místní Jánošík, který bohatým bral a chudým dával. Ukázal jsem cestou také Wjelbik, jedinou srbskou restauraci ve městě. Nahlédli jsme do zaplněné chrámové lodě dómu sv. Petra, kde právě probíhala bohoslužba. Na Mikławšku jsme se setkali se spisovatelem Křesćanem Krawcem, který se svinutou mapou čekal na skupinu německých turistů odkudsi ze západu, aby je informoval, že existuje ve SRN také nějaká slovanská menšina, která je stále ještě životaschopná. Prošli jsme kolem Matyášovy brány na nádvoří hradu Ortenburg a podél městských hradeb jsme šli po pěšině Jutrowny puć až k mostu Míru.

Panoráma středověkých věží bylo středem obdivu a zakrátko jsme byli svědky prvního procesí velikonočních jezdců, kteří z Budyšína směřovali do Radworu. Pro většinu účastníků zájezdu to bylo první setkání s tímto prastarým zvykem. Pokračovali jsme k budově Německo-srbského divadla, kde se zrovna hrají (v němčině) “Příhody dobrého vojáka Švejka”. Pak následovala návštěva Srbského domu, přesněji řečeno SKI. Slečna Borbora Šołćic z Róžanta nás skutečně srdečně přivítala, mnozí účastníci si koupili lužickosrbské suvenýry, prohlédli si nejhezčí kraslice - vítěze soutěže - v zasklených vitrínách, udělali si představu o lidových krojích podle vystavených figurín.

Hlavní cíl jednodenního výletu však spočíval v návštěvě několika vesnic v okrese Kamjenc. Cestou do Pančic-Kukowa jsme na křižovatce u Zejic byli svědky dlouhého procesí jezdců z Chrósćic do Pančic. Všude stovky přihlížejících a bezpočet aut. Kromě našeho libereckého autobusu tu stál také autobus z Jablonce, neboť se sem vypravila skupina kardiaků, pro něž jsem na požádání předem provedl dvě besedy, aby do Lužice přijeli připraveni a poučeni. Během odpoledne jsme se s nimi pak setkali ještě několikrát, protože jeli po stejné trase.

Minuli jsme klášter Marijina Hwězda, ale pro nadměrný provoz nebylo možné zastavit. Jeli jsme kolem školy Čišinského dále do Njebjelčic. V dálce jsme viděli dlouhý průvod jezdců z Njebjelčic do Wotrowa. Po příjezdu do vesnice jsme byli svědky příjezdu wotrowských jezdců do Njebjelčic. Bylo to velkolepé. Křižáci objížděli hřbitov, zpívali a modlili se. Bylo to setkání dvou odlišných životních stylů. Věčně uspěchaní Češi a Němci tu byli konfrontováni s upřímnou zbožností katolických Srbů. Bylo vedro, ale chyběly tu stánky s občerstvením. To není výtka. Dosud nikoho nenapadlo (naštěstí) přeměnit tento zvyk v jarmark, při kterém by byl prodej limonád nebo cukrovinek přednější než vroucí modlitby a rituály, zděděné po dávných předcích ...

Z Njebjelčic jsme pokračovali do Róžantu, jeli jsme kolem poutního kostela a dále do Ralbic. Ten jedinečný hřbitov se stovkami bílých křížů na účastníky zájezdu hluboce zapůsobil. A stali se tu také svědky nejpočetnějšího procesí. Ve tři hodiny se vydal na cestu domů do Kulowa a okolí ten nejdelší průvod, jaký jsme během zájezdu viděli. Při rozhovoru s místními lidmi (bylo mezi nimi několik žen v katolickém kroji) jsem byl poučen, že se ten dlouhý průvod dělí na dvě části. Kulovští křižáci zpívali samozřejmě německy, ale za nimi následovala druhá část průvodu se svými církevními korouhvemi z vesnic Koćina, Kulowc, Dubrjeńk a Salow, kteří zpívali srbsky.

Z Ralbic, té skutečné bašty slovanské Lužice, jsme kolem školy typu A, která by měla být zrušena, pokračovali přes Jitk (bájné rodiště čaroděje Krabata) do Rakec a po cestě zpět do Budyšína jsme se krátce zastavili v Radworu. Hovořilo se o Alojzu Andrickém, prvním (budoucím) lužickosrbském světci, viděli jsme restauraci “Lipa” na návsi, kde před lety přistál vrtulník s Helmutem Kohlem, který dal tehdy, krátce po znovusjednocení Německa, najevo, že vláda o slovanské menšině ví a že s ní v budoucnu počítá. Viděli jsme i jedinou lužickosrbskou cestovní kancelář (Šmitec pućowanski běrow). Loni v červnu přivezl autobus této firmy k chrastavskému kostelu sv. Vavřince lužickosrbský pěvecký soubor Lilija, jehož vystoupení tu mělo značný ohlas.

Zájezd se vydařil. Byl to zajímavě a užitečně prožitý den. Mnozí účastníci si zakoupili publikaci Tonoucí ostrovy, aby se o Lužických Srbech dozvěděli co nejvíce.

Předseda budyšínského Spolku pro zachování německého jazyka Diethold Tietze předal šéfredaktorovi Serbských nowin Benediktu Dyrlichovi děkovnou listinu za podporu snah Spolku. Jeho třicet členů usiluje o to, aby se v němčině neužívalo zbytečných amerikanismů a německých jinooblastních výrazů. Budyšínští brusiči podporují rovněž boj o zachování lužické srbštiny.

Ohlasy na nový Dolnoserbsko-nimski słownik Manfreda Starosty neustávají. Veliké dílo s 45 000 hesly zasluhuje nejen uznání a obdiv, ale především způsob zpracování tak rozsáhlé látky vzbuzuje úctu k autorovi. V tom smyslu vyznívají prakticky všechny postřehy uživatelů tohoto velkého díla. Zřídka čteme drobné připomínky, které k tak obsažné práci nemohou chybět. Jeden z největších znalců dolní srbštiny Herbert Nowak upozorňuje na několik drobností, které se týkají především slov přejatých z horní srbštiny, jichž se v běžné dolní srbštině neužívá. Tak např. slovo “sarna” - srna se vyslovuje měkce “sarnja” (dolnosrbština vůbec používá mnohem častěji měkčení oproti horní srbštině), rovněž slovo “nastupišćo” je přejaté a neužívá se ho, Dolní Srb zná výraz “paronk”, “na paronku” aj. Potud Herbert Nowak. Hodnocení Wolfganga Wajse vyznívá téměř 100% kladně.

Velké uznání prácí Česko-lužického věstníku přináší následující článek.

Dolní Lužice vzpomíná dalšího svého kulturního pracovníka. Je jím Heinrich Jordan, rodák z Ćelného (20. 20. 1841), tedy z Horní Lužice, dlouholetý učitel v Popojcích, kde také 3. 3. 1910 zemřel. V Dolní Lužici záhy zdomácněl, oženil se s Dolnolužičankou a ihned rok po příchodu do Popojc (1873) napsal první dolnosrbskou báseň, kterou uveřejnil Bramborski casnik. Jakožto přítel a ctitel Handrije Zejlera přinesl do Dolní Lužice jeho básně a velkou část jich přeložil do dolní srbštiny. Zasloužil se o založení Maśice serbské r. 1880, staral se o vydání Pratyje téhož roku a o obnovení Bramborského serbského casnika. Vydával knížky v knižnici Maśice Serbské (mezi léty 1880-1905 celkem 16 titulů). Krom toho byl H. Jordan dobrý učitel a organizátor. Má tedy Dolní Lužice opravdu na koho vzpomínat.

Alfons Wićaz, Stary serbski hrěch. - SN 7. 4. 2000. Tento lužickosrbský novinář upozorňuje, že Lužičtí Srbové dovedou rychle uspořádat přesvědčivé akce. To dokazuje např. demonstrace proti snížení státního peněžního příspěvku Nadaci pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud) u příležitosti návštěvy spolkového kancléře G. Schrödera (SPD) 5. 4. 2000 v Drážďanech. A. Wićaz však lituje, že většinou při takových akcích jen zůstane. “To je poprawom naš hrěch: Zo z něčim derje započinamy, ale hač do kónca njedowjedźemy.” A úvodník končí slovy: “Mám dojem, že politikové ještě nepochopili vážnost naší situace. Ani novinářům není zdaleka jasné, že nám nejde jenom o podporu kulturní, ale o zachování a upevnění národního kořene. Znamená to tedy pro nás v drážďanském protestním elánu nepovolit. Musíme se pustit do nových a vytrvalých rozhovorů s politiky, jako příští úterý se státním ministrem Naumannem. Musíme jít mocně vpřed, aby lidé všude, nejen v Lužici, ale i mimo ni a v cizině viděli naši pevnou vůli k životu a aby pochopili naši bytostnou žádost o nezbytnou peněžní podporu. Znamená to tedy učinit všechno pro to, aby se naše stará chyba neopakovala.

Helmut Faska, Młodaj sylnaj mužej abo młodej sylnej mužej? - Sš 2000, s. 33-35.

Přední sorabista lingvista (autor monumentální mluvnice Gramatika hornjoserbskeje spisowneje rěče přitomnosće. Morfologija. / Grammatik der obersorbischen Schriftsprache der Gegenwart. Morphologie. - Institut za serbski ludospyt ... LND Budyšin 1981, 882 s.) v tomto pojednání koriguje dosavadní pravidlo o koncovkách v prvním pádě dvojného čísla u přídavných jmen, adjektivních zájmen a příčestí i u určitých tvarů slovesných. Dosavadní kodifikace (v mluvnici P. Wowčerka z r. 1951 a ve školní praxi) zněla: u přídavných jmen, adjektivních zájmen a u příčestí je v 1. pádě dvojného čísla koncovka -aj, jestliže se vztahují k mužské osobě a končí-li tvrdou souhláskou. (Tutaj młodaj mužej staj sylnaj.) Končí-li přídavné jméno, adjektivní zájmeno nebo příčestí na měkkou souhlásku a vztahuje-li se jako přívlastek nebo jmenná část přísudku k podstatnému jménu ženského rodu, středního rodu nebo mužského rodu, které neoznačuje mužskou osobu, má koncovku -ej (wobaj mojej bratraj staj lěnjej; dwaj młodej bykaj; dwě pócćiwej holcy; wobě woknje stej čistej).

Dosavadní pravidla jsou jasná, jednoznačná a snadno zvladnutelná. Jedinou potíž (zdánlivě) by mohla činit u adjektivního přívlastku stojícího u mužského osobního podstatného jména koncovka -aj (po tvrdé souhlásce, např. sylnaj hólcaj) a -ej (po měkké souhlásce, např. lěnjej hólcaj). Domnívám se však, že při vysvětlení, že tu jde o rozdíl daný hláskoslovnou změnou (tj. a mezi měkkými souhláskami > e) žáci tento rozdíl snadno pochopí. Aspoň u cizinců (Čechů) učícím se lužické srbštině mám zkušenost, že si tuto změnu brzy osvojí jako živý jev a že jí užívají i v příslušných tvarech slov, s nimiž se ještě nesetkali (např. Rozhlad - w Rozhledźe, jaty - jeći, swjaty - swjeći, rjany - rjeńši ...). Nová kodifikace se mi zdá příliš obtížná. Pro žáky je nesnadné vyznat se v pravidlech, v nichž se užívá slov řidčeji, častěji, převážně (s. 35). Každá změna kodifikace znamená zatížení nejen pro učitele (a žáky), ale i pro všechny uživatele spisovného jazyka (redaktory, novináře, lektory aj.). Proto bych doporučoval dobře uvážit, přinese-li nová kodifikace zjednodušení, tedy usnadnění, nebo nezpůsobí-li větší nejistotu, než je ta nynější.

Regulamin Regionalnej Odznaki Krajoznawczej PTTK “PRZYJACIEL ŁUŻYC”, čtyři strany, platný od 5. února 2000.

Východolužičané mají svůj oblastní vlastivědný odznak. Postaraly se o to lužické oddíly Polského spolku turisticko-vlastivědného (PTTK). Účelem vyhlášeného odznaku je mimo jiné “šíření vědomostí o půldruhatisíciletých dějinách východní části Dolní a Horní Lužice”, “o stycích polské a lužické kultury”,“probouzení vlastivědného zájmu o region”, ochrana kulturních statků, práce s mládeží. Odznaku mohou nabýt turisté ne mladší deseti let za blíže neurčený poplatek a: přechod (průjezd na kole, proplutí kajakem) jedné turistické stezky Východní Lužice, nebo účast na nejméně třech turisticko-vlastivědných akcích z kalendářů zakládajících oddílů (Žárov, Gubin, Lubáň, Zhořelec), nebo získání padesáti bodů za návštěvu míst vyjmenovaných v příloze, nebo vítězství v krajském kole soutěže Poznajemy ojcowiznę za práci týkající se Lužice. Doba plnění podmínek není omezená. Potíž spatřuji v tom, zvláště pro cizince, že záznamník nejmenuje možnosti potvrzení bodovaných návštěv (otisk razítka, vstupenka, vlastní fotografie a další, jak to známe z našich turistických záznamníků) kromě jediné - podpisu jakéhosi vlastivědného instruktora. Odznak se tak zdá býti pro individuálního turistu nedosažitelným.

[text pod grafickým vzorem odznaku TO TAM NEBUDE]: Na přípravě odznaku se spolupodílelo Polskie Towarzystwo Turystyczno-Krajoznawcze, Zarząd Oddziału Powiatu Żarskiego, 68-200 Żary, plac Kardynała Wyszyńskiego 11.

Již dávno jsem se pokoušel shromáždit své znalosti a osobní zážitky z Lužice do čtivé publikace, kterou by si se zájmem pročetl i ten, kdo nemá o problémy nejmenšího slovanského národa hlubší zájem. Uspořádal jsem desítky besed s diapozitivy, vedl jsem jako průvodce mnoho autobusových zájezdů po Horní i Dolní Lužici a stále jsem se znovu a znovu setkával s tím, že informovanost veřejnosti je překvapivě malá. Uvědomil jsem si, že na knižním trhu je povážlivá dlouhotrvající mezera. Desítky let nebyla vydána informativní publikace o lužickosrbské tematice. V prvních poválečných letech vyšly brožury J. Kapitána, V. Zmeškala a J. Maštálka, psané poněkud pateticky a plné poválečného entuziazmu, který bral jen málo na vědomí realitu v tehdejší sovětské okupační zóně. Existovaly i jiné kladné počiny, jako bylo působení Staškova gymnázia ve Varnsdorfu nebo lužickosrbské relace pražského rozhlasu atd. Dá se říci, že generace dospívající po roce 1945 měla ještě dosti značné citové (slovanské) vazby na Lužici.

Ubíhala však desetiletí a pouze v tisku se občas objevily zprávy z NDR, v nichž byla často zkomolená zmínka o Lužických Srbech. Bylo to naprosto okrajové téma ...

Vypracoval jsem dokonce několik verzí zamýšlené publikace o Lužici. Relativně velká naděje vznikla ve druhé polovině 70. let, kdy jsem strojopis zaslal do Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem s poukazem na to, že by se taková kniha hodila především pro obyvatele severočeských okresů, odkud je do Lužice nejblíže, a osobní kontakty by nebyly problém. Recenze dopadla tehdy dobře, avšak přesto k vydání nedošlo. Pod názvem “Lužickosrbský kaleidoskop” jsem upravený text nabídl některým pražským nakladatelstvím. Odpověď byla odevšad velmi podobná: “Text je obsahově zajímavý, autor je zřejmě v této tematice fundovaný, avšak co do zaměření se publikace nehodí do naší ediční struktury.”

Přepracovával jsem text, snažil jsem se aktualizovat informace s nadějí, že se snad přece jednou moje dávné přání splní. Objevily se signály, že se blýská na lepší časy. Jaké? Výstava o Lužici v prostorách Staroměstské radnice, hodinový rozhlasový program na vlnách Severočeského rozhlasu věnovaný výhradně Lužici (a vysílaný v den našeho státního svárku 28. října 1998), antologie severočeských a hornolužických autorů vydaná v prosinci 1997 pod názvem “Strach o moudivláčka”, zajímavé aktivity pana M. Hrabala ve Varnsdorfu v podobě tzv. svátků lužickosrbské poezie atd.

Nabídl jsem text publikace redakci kulturního měsíčníku Kalendář Liberecka, která měla za sebou úctyhodnou ediční činnost. V dubnu roku 1998 byla kniha vysázena, v červenci téhož roku jsem dokonce dostal ukázkovou barevnou obálku. Zdálo se, že je všechno na nejlepší cestě. Kalkulace na sazbu a tisk zněla: 115 000 Kč. Napsal jsem desítky prosebných dopisů sponzorům: bankám, průmyslovým závodům, prosperujícím pivovarům (!) i několika soukromým osobám. Výsledek? 16 000 korun. Naděje, že bych mohl sehnat celou sumu, se ztrácela v nedohlednu.

V září roku 1999 jsem vstoupil do styku s nakladatelstvím SURSUM v Tišnově u Brna. Tam vyšla před lety publikace dr. Z. Boháče ČESKÉ ZEMĚ A LUŽICE. To byl pro mne příslib, že by se nemožné mohlo stát realitou, protože se toto nakladatelství lužickosrbskou tematikou v minulosti již zabývalo. (Knihy p. dr. Boháče si velice vážím, ale cílem mé publikace byla popularizace lužickosrbské problematiky zaměřená na širší čtenářskou obec.)

Peníze, které jsem pracně získal, pohltila sazba. Ta byla elektronicky převedena do Tišnova, ale s penězi na tisk bylo nutno začít opět od začátku. Suma zněla přijatelně. “Budeme-li mít 20 000 Kč, můžeme začít s tiskem,” prohlásil šéf nakladatelství p. M. Klepáček. Byla to rajská hudba, když jsem slyšel v telefonu tato slova. Následovala opět série prosebných dopisů. Tentokrát jsem se zaměřil na obecní a městské úřady a vyplatilo se mi to. Požadovaná suma byla relativně brzy pohromadě, pár tisíc jsem přidal i já ze svého soukromého rozpočtu.

Vím, že se útlá knížka s poněkud pesimistickým názvem nebude každému ze čtenářů líbit. Jde totiž o nezvyklé spojení fakt a vlastních subjektivních dojmů a zážitků. Pro vědecké dílo by to byla kombinace naprosto nepřípustná. Opakuji však, že mi šlo o čtivou publikaci, ve které citová složka není zanedbatelná. Vím totiž z vlastní zkušenosti, že kdesi v hloubi mého trvalého zájmu o Lužické Srby bylo osobní setkání s mými lužickosrbskými vrstevníky, že nesčetné cesty do nejrůznějších koutů Lužice můj vztah více a více posilovaly.

Dne 11. VI. 1997 rozhodl braniborský sněm o dobývání hnědého uhlí na místě lužické obce Rogowa. Domowina považuje příslušný zákon za protiústavní, neboť je v rozporu s ustanovením na ochranu srbského sídelního prostoru v Dolní Lužici. Svaz Lužických Srbů prohlásil výročí sněmovního usnesení za Den odtěžených lužickosrbských vesnic. Smetených vsí už byly desítky a Domowina si jejich osud každoročně připomíná první následující sobotu. Loni se v Rogowě shromáždilo půldruha sta protestujích, letos bude shromážďění sedmnáctého, nejspíše ve Slepém v Horní Lužici. Abychom zvýšili účinek akce, rozhodli jsme se k ní připojit v českém hlavním městě. Nyní je to obzvláště důležité proto, že výrok Evropského soudu pro lidská práva v záležitosti Rogowa může padnout už v létě. Sejdeme se v sobotu 17. června 2000 v 17 h před Lužickým seminářem v Praze. Z rozšířeného prostranství v malostranské ulici U Lužického semináře se vydáme před diplomatické zastoupení Spolkové republiky Německa, kde bychom krátkou přítomností rádi vyjádřili svůj nesouhlas s odrýpáním Rogowa, případně i s dalšími rozhodnutími tvrdě dopadajícími na původní slovanské obyvatelstvo. Spolek česko-lužický zve k účasti všechny přátele Lužice, transparenty a prapory vítány. Každému bude umožněno veřejné vystoupení ve shodě s předmětem protestu a dobrými mravy.