Róža Domašcyna

Wołanja ze Sodoma

Kaž dołho mój sy, sym ja swoja.

Zemrěći njerejuja reju za mortwych.

Haleluja zaklinči z wotzynkom wotzynka.

Lětow row je stary kaž wužłobjeny kamjeń.

Móžemoj doprědka a dozady chodźić,

poslední puć dyrbjemoj hić.

Njeznaju ničo, stož je twjerdše hač čas,

jón njepřetoča ani wčerawši ani jutřiši dźeń.

Volání ze Sodomy

Dokud jsi ty můj, jsem já svoje.

Zemřelí netancují tanec pro mrtvé.

Haleluja zazní ozvěnou ozvěny.

Roků hrob je starý jak omletý kámen.

Dopředu a dozadu můžeme chodit,

poslední cestou musíme jít.

Neznám nic, co je tvrdší než čas,

ten neobrousí ani včerejší ani zítřejší den.

(ze sbírky Pře wšě płoty přeložil Radek Čermák)

Maćij Wjacław Jakula/Jäckel

1655 - 1739

Základní data života a díla

Ctibor Vořech

Tento význačný lužický sochař 17. a 18. věku se narodil 11. srpna 1655 v Kulowě (nedlouho po připojení Lužice od zemí Koruny české k Sasku), tehdy zcela srbském, jako syn řezbáře Jana Jakuly. Vyrostl v početné měšťanské rodině a pochytil zde základy řemesla i umění. Jeho pozdější osudy nejsou doloženy, pravděpodobně jako pravověrný katolík přešel z evangelického Saska do Slezska, tehdy ještě českého. Tam se vyučil u neznámého mistra, pak putoval do Bavorska, kde získal dobré základy uměleckého řemesla. Traduje se, že „u jednoho slavného mistra sochařského, kterýž více let v Římě pobýval“. Snad to byl A. Faistenberger nebo M. Barthel (z Drážďan) nebo Giovanni Giuliani, vyučenci G. Berniniho.

V té době se v Praze vytvořily velmi příznivé podmínky pro uměleckou tvorbu sochařskou: ideologický tlak katolicizmu, bohatství církve a šlechtických dobrodruhů, štědře podporujících barokní katolizaci, a silný vliv italských umělců. To vše dohromady dalo vyrůst dílům tvořícím evropský unikát v jedinečném souboru památek architektonických, sochařských, malířských a řemeslných, který je dodnes ve své podstatě zachován.

Do Prahy přesídlil M. W. Jakula ve 28 nebo 29 letech, před r. 1684. Jako Lužický Srb rozuměl česky i německy a katolické prostředí mu bylo příznivé. V té době v českých zemích již dozněl rudolfínský manýrizmus, směr umělecky i řemeslně poměrně dokonalý, ale stejně jako pozdější, zejména německý, akademizmus duchovně studený a bezobsažný. Prudce se rozvíjelo nové, barokní pojetí, vyznačující se bohatými formami, které se snažily iluzivně postihnout hluboký náboženský cit, až exaltovanost, a vyznačovaly se silným duchovním a uměleckým nábojem. V tomto smyslu patřili k pražským Jakulovým předchůdcům, popřípadě současníkům, J. J. Bendl (+ 1680), český sochař navazující na A. Vriese (+1626) a zavádějící tzv. „římský styl“ (staroměstský mariánský sloup); bratři Jeremiáš (1690) a Konrád Süssnerovi (dvorní sochaři saský a braniborský) přecházeli od klasiky k barokní dynamice (kostel křižovnický); Jeroným Kohl (+1709) a jeho syn Jan ze Slavkova u Karlových Varů (Karlův most, kostel augustiniánů v Letenské ulici); J. J. Heermann a jeho synovci Pavel a Zachariáš z Drážďan (Trojský zámek); Matyáš Rauchmüller z Vídně (Jan Nepomucký na Karlově mostě), spolupracovník Brokofův (Jan Brokof přišel ze Slovenska r. 1675, + 1718); František Preis (+ 1712), český sochař, žák Kohlův, „nejlepší řezbář své doby“ (sochy českých patronů v katedrále na Pražském hradě, kostel voršilek); Otavio Mosto (+ 1701), italský štukatér a sochař (Karlův most, kostel Jakuba Většího).

M. W. Jakula přišel do Prahy jako hotový mistr, založil si velkou dílnu a byl zahrnut zakázkami, takže se brzy zařadil mezi nejvýznačnější sochaře českého baroka. Jsou to Jan, Michal a Ferdinand Brokofové, tyrolský Matyáš Braun (+ 1738), plzeňský Ignác Platzer (+ 1787), pražský Richard (+1782) a Petr Prachner (+ 1807) a Ondřej (+ 1709) a Jan Quitainer (+ 1765) z Frýdlantu.

Jakula a jeho dílna vytvořili rozsáhlé dílo, jsou to především soubory soch vytvořené pro církevní řády a jejich kostely. Např.:

o V kostele karmelitek malostranských v Josefské ulici, v kostele křižovnickém u Karlova mostu, v kostele původně jezuitském v Bartolomějské ulici, na Lužickém semináři a sochy na Karlově mostě.

o V břevnovském kostele benediktinů, v ochoze kostela v Loretě, v bývalém konventu pavlánů na Staroměstském náměstí (asi nezachováno), v jezuitském kostele na Karlově náměstí, v petrském kostele Na Poříčí (asi nezachováno), v kostele cyriaků na Starém Městě (asi nezachováno).

o V Horní Lužici: v klášteře Mariina Hwězda v Pančicích-Kukowě, např. Trojice boží (viz obrázek 10) a Jan Nepomucký ve farním kostele v Kulowě (asi dílna Jakulova), např. Salvátor-spasitel.

Kostel karmelitek malostranských v Josefské ulici. Stavitel neznám, snad A. Parigi, průčelí nizozemského typu, malíř P. Brandl. Zvenku na průčelí socha pěstouna Josefa a řádových světců Terezie a Jana od Kříže. Uvnitř na hlavním oltáři opět sochy Terezie a Jana s mohutným nástavcem, zobrazujícím Boha otce s anděly (1698). Na oltáři Terezie sochy Eliáše a Elisea, zejména pak skupina Šimona Štoka, přijímajícího škapulíř od Madony - předzvěst sousoší Dominika na Karlově mostě (1696). Na oltáři Teklině jsou sochy patronů Koruny české Václava a Ludmily (1695). Na oltáři Anny je tato světice (viz obraz 2), socha Anny s Marií je polychromovaná a je paralelou sousoší na Karlově mostě, a oltář Jana Nepomuckého (1721).

W. M. Jakula je též tvůrcem kamenné sochy apoštola Petra (1726-1728) na nároží budovy Lužického semináře (ulice Míšeňská a U Lužického semináře). Jakožto Lužičan měl k této práci jistě obzvlášť blízko.

Kostel křižovnický Františka Serafinského u Karlova mostu (architekt J. Mathey, stavitel D. Canevallo v r. 1679-89, malíři V. V. Reiner, J. K. Liška a M. I. Willmann). Uvnitř bohatě řezané rámy na bočních oltářích P. Marie a Nalezení kříže, dále sochy Jana Křtitele, Jana Nepomuckého a Josefa, vyvedené v bílém umělém mramoru. Na hlavním oltáři stigmatizace Františka jsou Jakulovy sochy císařovny Heleny a Konstantina Velkého. Na hlavním oltáři jsou to opět sochy Augustina a Heleny a v oltářovém nástavci mohutná kompozice Trojice boží. Jsou to ukázky italského iluzivního umění s dynamickými gesty, např. Bůh otec (viz obraz 3) mocným gestem „roztáčí kruh andílků nesoucích jeho oblaka i velkou kružnici kolem svatého Ducha s asymetricky položenými anděly (viz obraz 4). Na uvedených sochách můžeme vypozorovat kánon Jakulových postav: z lehkého kontrapostu se odvíjí esová linie protáhlé figury, obtočené v protipohybu rouchem, které vytváří vzdušné cípy, klikatky až vějíře. Gesta jsou plynulá, jakoby ztišená, hlavy též protáhlé, často s výrazem „římské sladkobolné“ rezignace.

Karlův most. Zde jsou tři výrazná sousoší. Při cestě od Staroměstské věže je to první, druhý a čtvrtý pilíř na pravé straně. První sousoší zobrazuje zakladatele cisterciáckého řádu Bernarda (fundace kláštera v Oseku 1708) a dokládá Jakulův umělecký cit pro dozrávající tendence vrcholného českého baroka. Nerovnoměrná kompozice vyhovuje požadavkům iluzionizmu. Tradičně je zde ústřední postavou madona s dítětem, tentokrát stojící, relativně menší a ustupující konkávně do pozadí a do výšky, vzdaluje se tak od diváka iluzivně k nebesům. Též postava Bernardova je dynamická, prostorově výraznější, pokrytá grafickými řasami pláště. V kontrastu je protější skupina kříže s odznaky Kristova umučení, je tu i kohout, symbol Petrovy zrady, kostky, jimiž se losovalo o nesešité roucho Kristovo, a rouška Veroničina s otiskem Kristovy tváře. Diagonála kříže, nadnášeného andílky, opakuje šikmou linii pohledů mezi světcem a Matkou boží - sochy se původně zdravily. Na kovovém pásku vedle úst měl světec latinský nápis „Zdrávas, Maria“ a Madona „Buď zdráv, Bernarde“. Socha je kopií od V. Hlavatého a druhů z r. 1980.

Druhé sousoší představuje Madonu s Dominikem, zakladatelem dominikánského řádu, a Tomášem Aquinským, církevním Otcem a učitelem. (Sousoší je fundace staroměstského kláštera z r. 1708, kopie V. Bartůňka z r. 1960). Madona je posazena na zeměkouli a pod ní realistický pes s pochodní v tlamě, znázorňující, že řádoví bratří jsou „psy božími“ - domini canes. Je to realizace legendárního snu Dominikovy matky před jeho narozením, tato pochodeň měla ozářit celý svět. Původně měla socha Dominikova ještě andílka, jenž mu zavazoval provaz cingula na bocích a byl protějškem andílka nesoucího úl před Tomášem Aquinským. Včely se legendárně sletovaly k jeho ústům, aby vyslechly kázání. Madona s dítětem se sklání k Dominikovi, aby mu podala růženec, a Tomáš se obrací k Ježíškovi a ukazuje mu nápis „Dobře jsi psal“, což je citace z údajného vidění Tomášova. Sousoší je klasická trojdílná kompozice, oproti staršímu pojetí přímkovému jsou sochy postaveny v oblouku, jenž přibližuje Madonu, která je menší a křehčí než robustní postavy světců, k nebesům. Grafické pojednání rouch připomíná staré rytiny převedené do prostoru, pomáhá vytvořit iluzivní dynamický obraz, z jehož pozadí prozařuje nebe.

Třetí sousoší představuje Annu s Ježíškem a Marií, originál z r. 1707, pořízený nákladem městského hejtmana R. z Lisova, kopie z r. 1998. Něžně tesaná Anna drží Ježíška, na něhož pohlíží P. Maria, zobrazená jako mladá dívka s kyticí růží. V jednom z čelních pohledů vytváří sousoší ovál, uzavřený v obrysu protáhlou křivkou Annina těla a v oblejším zakřivení dívčí Marií. Pojednání povrchu je v podstatě grafické, pohyb je vyjádřen bohatou škálou záhybů, jen odlétající cíp Annina pláště naznačuje směr větru.

Jezuitský kostel v Bartolomějské ulici. Tento kostel, nedávno obnovený, byl součástí jezuitského konviktu, založeného 1660, což byl internát pro šlechtické synky. Stojí na místě bájného „Jeruzaléma“, založeného Janem Milíčem r. 1372. Po zrušení řádu v r. 1773 zde byla tiskárna, varhanická škola a v bývalém refektáři koncertní síň. Kostel postavil K. I. Dienzenhofer 1726-31. Hlavní sochařská výzdoba je viditelná na dvorní fasádě a tvoří ji 14 soch. Ve spodní řadě jsou to asi církevní Otcové, nahoře pak apoštolové, např. Ondřej s Kristem a Janem Křtitelem. Oproti jiným Jakulovým sochám jsou znatelně porušeny vlivem počasí a zasloužily by si citlivou restauraci. Kostel i konvikt jsou pečlivě renovovány.

Uvedená díla patří k mistrovským ukázkám Jakulových soch. V mnoha směrech (iluzívnost, dynamika, elegance např. štíhlých postav andělů u křižovníků) nemá Jakula v Čechách předchůdce. Jeví se v nich určitá příbuznost s dílem Gianlorenza Berniniho, viz např. kostel S. Carlo alle Quattro v Římě. Naproti tomu možno konstatovat, že Jakulovo dílo ovlivnilo barokní sochaře v Čechách. Jmenujme např. Ignáce Weisse (jeho zeť a nástupce v dílně), který asi spolupracoval na sochách v kostele josefském. Naproti tomu kamenní andělé s malebně vypjatými těly a vlajícími draperiemi jsou pravděpodobně dílem mistrovým. Též sochař Ondřej Quitainer z Frýdlantu patřil do tohoto okruhu.

Po r. 1710, v době uvolnění a nových nadějí za císaře Josefa I., nastupují už vrcholní sochaři F. M. Brokof (+ 1731), M. Braun, I. Fr. Platzer a R. J. Prachner a další. Je to období největšího rozmachu, jehož se Jakula ještě plně zúčastňuje, kdy byla vytvořena díla typická pro český barok, díla, která, právem stavějí naše barokní sochařství na přední místo v tehdejší Evropě.

M. W. Jakula pracoval téměř výhradně pro katolické církevní řády, z dochovaných soch tvoří výjimku jen tři sousoší Karlova mostu a apoštol Petr na Lužickém semináři. To znamená, že prakticky chybějí sochy pro šlechtická sídla, zahrady, popřípadě měšťanské domy. Tím námětově odpadají podobizny antické mytologie i jiné náměty historické. To umožňovalo hluboce věřícímu Jakulovi vniknout do duchovních představ katolických světců, vyjádřit je přesvědčivě a mnohdy nově ve výrazu obličeje, v pohybu rukou i v postojích těl a v celém promyšleném seskupení postav. Tak např. i zpodobení Boha má ve své dynamice hlubokou přesvědčivost a jeho postavy andělů nejenže jsou anatomicky schopny létat, ale divák přímo cítí pohyby křídel a proudění vzduchu.

Závěrem si uvědomme, že Jakula je příkladem tehdejšího sochaře-řemeslníka, který musil být dokonalým řezbářem (viz složité obrovité rámy a skutečnost, že bronzové sochy se odlévaly do ručně řezaných negativních forem), ale i štukatérem (tvořil sochy z umělého mramoru) a pochopitelně i kameníkem, a to s důkladnou znalostí materiálu. Též musil umět zamýšlené dílo si nakreslit, popřípadě i z několika pohledů. Na dílech českého baroka se učili i naši vynikající sochaři 19. a 20. stol.

Literatura:

Oldřich J. Blažíček, Matěj Václav Jäckel. - Praha 1940, 72 s. [Zvláštní otisk z Památek Archaeologických (skup. historická) XXXXI - 1936-1938]

Oldřich J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách. Plastika 17. a 18. věku. - Praha 1958, 682 s.

Emanuel Poche, Praha na úsvitu nových dějin. - Panorama, Praha 1988, 384 s.

Christina Bogusz, Mathias Wenzel Jäckel-ein Bildhauer des Barocks. - Lětopis D 1990, s. 26-41

pozn.: Z uvedených publikací jsou přejaty obrázky; výklad byl napsán k vycházce po pražských zákoutích s Jakulovými sochami, pořádané Spolkem česko-lužickým 16. 4. 2000

Člen výboru Společnosti přátel Lužice

MUDr. a PhDr. Josef Vinař

Bohumil Malotín

V předválečné Společnosti přátel Lužice (dále SPL) byla celá řada vlivných osobností stojících na čelných místech naší společnosti. Vzpomeňme aspoň některých z řady neúnavných pracovníků a propagátorů Lužice: Dr. Josefa jeho bratra Františka Pátu - obou za jejich lužickou činnost zavražděných německými fašisty, neobyčejně vitálního a organizačně nedostižného Vladimíra Zmeškala, dále Františka Mlčocha, přednosty v ministerstvu školství, primátora města Prahy Dr. Karla Baxy, básníka F. X. Dvořáka, zakládajícího člena SPL, nebo redaktora Národní politiky Jana Hejreta, který byl jejím dlouholetým předsedou. Nesmíme zapomenout ani na dalšího univerzitního profesora Dr. Antonína Frintu, jemuž se podařilo zároveň s Vl. Zmeškalem přežít běsnění Němců za 2. světové války a po ní navázat na předchozí práci. Situací v Lužici se v předválečných letech zabývalo i československé Národní shromáždění, národopisné výzkumy podnikal nezapomenutelný L. Kuba. Mezi tuto elitu patřil rovněž MUDr. Josef Vinař, vojenský lékař, vědec, básník, překladatel a nadšený slavista a v neposlední řadě fonetik. (Založil s prof. dr. A. Frintou v roce 1920 jediný český časopis, který se věnoval tomuto oboru, v té době nepříliš probádanému.)

Josef Vinař byl pražský rodák. Narodil se 21. července 1876, vystudoval gymnázium v Truhlářské ulici a pak se zapsal na Právnickou fakultu KU. Studia však nedokončil a přešel na medicínu, kde promoval v roce 1900. Zaměstnání našel jako vojenský lékař v tehdejší rakouské armádě. Byl odvelen na Balkán a tam díky svým jazykovým slovanským zájmům začal studovat charvátštinu. Zabral se do ní tak, že záhy začal z tohoto jazyka překládat. Uchvátil ho především Ivan Gundulić (1588-1638), jehož Osmana přeložil a později vydal tiskem. S poezií měl ostatně zkušenosti již jako student gymnázia. Psal básně do hektografovaného, později litografovaného studentského časopisu, který sám redigoval. Psal rovněž do Českých květů (redigovaných Podlahou), do Vlčkovy Osvěty, do Máje aj. V době působení na Balkáně obohatil českou literaturu překlady z jazyka, v té době v Čechách málo známého - z albánštiny. K seznámení s tímto nelehkým jazykem mu dopomohla známost a pozdější přátelství s albánským mnichem Paškou Bardhimem ze Skadaru. Výsledkem tohoto přátelství byl překlad albánských písní, který vyšel nejprve ve Vlčkově Osvětě a které téhož roku 1911 vydala Česká akademie pod číslem 105. Svou knížku opatřil dr. Vinař informací o národě, jehož písně přeložil.

Přesný rok, kdy byl převelen zpět do Čech, se mi nepodařilo zjistit. Jisté však je, že již v r. 1911 byl zakotven ve Vysokém Mýtě, kdež také prožil válku. Tam se s ním v tomto válečném období setkal Josef Páta, o deset let mladší, který po letech charakterizuje Vinařovu činnost za války a těsně po ní. Píše: „ ... působil úplně v duchu českém a spolupracoval pro získání svobody. Byl mezi vůdci převratu ve Vysokém Mýtě a včasným zakročením zachránil republice velký kapitál.“ (Což bychom i v současné době ocenili vysoko.) Po převratu přešel do československé armády a ihned r. 1918 získal hodnost plukovníka.

Zájem o další studia, další poznávání a další vědeckou činnost však v něm neutuchaly. Již jako zkušený praktik se v r. 1919 pustil do studia na Filozofické fakulta KU, kde po čtyřletém studiu absolvoval (1923) a po řadě let vykonal doktorát (1939).

Zároveň v té době začal s prof. A Frintou, J. Hurtem, režisérem Národního divadla, a V. Parmou, učitelem Zemského ústavu hluchoněmých, vydávat časopis pro fyziologii řeči, fonetiku, ortoepii, metodiku vyučování hluchoněmých, pro techniku fonografickou ... i pro otázky reformy pravopisné ... Vidíme, že časopis si vytkl rozsáhlé a vysoké cíle, snad vyšší než tehdejší společnost vyžadovala. Snad i to byl důvod jeho brzkého zániku. Vycházel totiž jenom jeden jediný rok (1920-21).

Vinař však pracoval dál ve svém původním medicínském oboru. Oblíbil si historii lékařství, habilitoval se prací Jan Marcus z Kronlandu (1595-1667) a r. 1934 se stal docentem, později profesorem Ústavu pro dějiny lékařství na KU.

Dr. Vinař se zúčastnil řady zahraničních lékařských kongresů. Jedním z význačných byl kongres v Madridě r. 1937, na němž vystoupil rovněž s přednáškou. Dále byl členem společnosti Maioricensis Schola libera ... v Palně na Baleárech (Malorca), byl dopisujícím členem lékařské historické společnosti v Bukurešti, dopisovatel lékařské historické společnosti v Paříži a rovněž v Berlíně. Kromě nesčetných drobných článků jak z medicíny, tak z jiných oborů, vydal několik úvah knižně.

Na konci června 1908, tedy rok po založení SPL, vstoupil poprvé na půdu Lužického semináře v Praze. Představil se tehdejšímu presesovi Rotzingerovi, ten přizval „staršího“ Serbowky Mikławše Justa a oba ho pak seznámili nejen se Seminářem, ale s celou Lužicí. Od této doby byl dr. Vinař častějším hostem Lužického semináře.

O tři roky později (1911) se vypravil do Lužice přímo. Putoval přes Budyšín a Radwor a vzápětí se obrátil na sever do Dolní Lužice. Navštívil Chośebuz a Borkowy a po Sprévě se plavil k Berlínu. Teprve na zpáteční cestě navštívil katolickou Lužici, kam ho přitahovala především osobnost učitele France Krale, který v té době působil v Kamjenci, kde učil děti českých dělníků česky. Dr.Vinař, jak později vzpomíná, neznal Kralovu adresu. Dozvěděl se ji od místního listonoše: Nordstraße 4. Oba muži se záhy nadmíru sblížili.

Jak častá byla jejich korespondence nebo vzájemná setkání, se mi nepodařilo zjistit. Ve Vinařově pozůstalosti se zachoval jediný lístek psaný Francem Kralem z větší části česky, z čehož můžeme usuzovat na Kralovu dokonalou znalost češtiny. Jedno zajímavé zjištění však dr. Vinař přece jen učinil. Po vypuknutí 1. světové války byl Franc Kral odveden do německé armády a dr. Vinařovi, který s ním nechtěl ztratit spojení, se podařilo získat jeho vojenskou adresu, na niž napsal, ale odpovědi se už nedočkal, neboť, jak známo, Fr. Kral padl 25. 9. 1915 na francouzské frontě. Uvádí ji ve vzpomínce na Fr. Krale r. 1924 uveřejněnou v Česko-lužickém věstníku. Zněla: 12 Armeekorps, 32. divise, pěší pluk, č. 178, 2. setnina.

Velkým a dlouholetým Vinařovým přítelem a jeho prvním průvodcem po Lužici nebyl nikdo menší než sám Arnošt Muka. Jejich dlouholeté přátelství je doloženo četnější korespondencí, o níž bude řeč v následující stati.

Návštěva Lužice na dr. Vinaře silně zapůsobila, o čemž svědčí několik následujících akcí. Poznatky z prvního zájezdu do Lužice zveřejnil na přednášce v Pražské akademické lize v r. 1912. Na přednášce se podílel další lužický Vinařův známý Józef Jakubaš, který Vinařovo vyprávění doplnil výkladem o lužickosrbské svatbě. O rok později, kdy už byl dr. Vinař zabydlen ve Vysokém Mýtě, zorganizoval velkou přednášku v tomto východočeském městě. Zúčastnil se jí rovněž J. Jakubaš. V Občanské besedě, kde se přednáška konala, byla také malá lužickosrbská výstavka, jejíhož uspořádání se ujal tehdejší ředitel tamního gymnázia K. Schärtinger. Recitací básní byl pověřen tehdejší student gymnázia, pozdější zanícený lužický pracovník v Chocni Josef Lásko. Dr. Vinař na tuto přednášku po letech vzpomíná a přirovnává tam Josefa Láska k zrnu hořčičnému, které padlo na úrodnou půdu a vydalo užitek stonásobný.

V témž Vinařově článku se rovněž dozvídáme o prvním setkání s Josefem Pátou, jak jsem se už výše zmínil. Píše: „Tentokrát (1916) jsme se spřátelili, poznavše se tváří v tvář. Značný stupeň krátkozrakosti byl uznán, ale pro jazykové vědomosti byl přece podržen na vojně a odeslán do Kapošváru (jz. Maďarsko) s určením k pomocné službě.“ Toto přátelství pak trvalo až do zavraždění dr. J. Páty německými fašisty v době heydrichiády v r. 1942.

Při založení Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ se Vinařovo jméno nevyskytuje. Setkáváme se s ním na stránkách Česko-lužického věstníku jako s funkcionářem SPL o několik let později. Jeho články o Lužici nejsou hojné, zato jeho pomoc jednotlivým lužickosrbským pracovníkům stojí za povšimnutí. Dozvídáme se o tom z nečetné korespondence, která se v pozůstalosti dr. Vinaře zachovala a kterou jsem od jeho dcery Zdeňky Jezdinské získal. Je to další z důkazů česko-lužické vzájemnosti, kterou bychom dnes uvědoměle, krůček po krůčku měli obnovovat.

Prameny a literatura:

Hornof, Z., Rozsívalová, E., Osmdesát let prof. Dr. Josefa Vinaře. - Časopis lékařů českých 95, 37, 1031-2, 1956

Jedlička, J., In memoriam prof. MUDr. a PhDr. Josefa Vinaře. - Praktický lékař, 41, 17, 807-8, 1961

Matoušek, M., Za prof. Josefem Vinařem. - Časopis lékařů českých 100, 16, 512-, 1961

Popel, M., Univ. prof. MUDr. et PhDr. Josef Vinař zemřel. - Časopis spolku přátel starožitností 69, 3, 170-, 1961

Knižní publikace dr. Vinaře z oboru medicíny:

Vinař, J., Marcus Marci z Kronlandu. - Praha 1934

Vinař, J., Úvod do studia lékařství. - Praha 1939

Vinař, J., Zachránci lidstva. - Praha 1942

Vinař, J., Obrazy z minulosti českého lékařství. - Praha 1959

Za bibliografii z oboru lékařství děkuji Dr. Magdě Liché z Lékařského informačního centra v Praze.

Páta, J., Z galerije čěskich přećelow Łužiskich Serbow. - Łužica, 35, 2, 22-23, 1916

Vinař, J., Vzpomínka na France Krale. - Česko-lužický věstník V, 1, 10-11, 1924

Páta, J., Plukovník MUDr. Josef Vinař. - Česko-lužický věstník, VII, 6, 40, 1926

R., K padesátinám plukovníka MUDr. Josefa Vinaře. - Česko-lužický věstník VII, 7, 46, 1926

Bez autora, K 50. narodninam połkownika Dr. med. Jozefa Vinarja. - Łužica, 41, 6, 44, 1926

(Vinař, J.,) fotografie ústředního výboru SPL - 7. sedící zleva dr. Vinař. - Česko-lužický věstník, XV, 4-5, 31, 1934

Jos. P., Zprávy osobní. - Lužickosrbský věstník, XV, 6, 48, 1934

Jos. P., Také naše jubileum. - Lužickosrbský věstník XVII, 6, 47, 1936

Vinař, J., Zrno hořčičné . - Padesát let univ. prof. J. Páty. - Praha, 1936 , 41-2

Vinař, J. (spoluredaktor), Živé slovo, odborný list pro studium mluvidel - Praha, 1920-21, 4 sešity

Ottův slovník naučný nové doby, I - Praha , 1930

Serbski biografiski słownik. - Budyšin, 1970

Zprávy

Z domova

(Př 5. 5. 2000) Důchodci Serbského šulského towarstwa cestovali 25.-26. 4. 2000 autobusem po Česku. Hluboký dojem v nich zanechalo zejména setkání s farářem J. Šindarem v Tišnově.

Z Horní Lužice

Výuka srbštiny na všech stupních

(SN 31. 3. 2000) Předsedkyně Lužickosrbského školského spolku Ludmila Budarjowa vysvětluje status lužické srbštiny, jak je uveden v saském a braniborském školském zákonu z roku 1991. Lužická srbština je mateřský jazyk nebo druhý jazyk (na lužickosrbských školách) nebo cizí jazyk (na jiných školách). Na základě toho se může žák učit lužické srbštině už od 7. ročníku, jestliže se rozhodl pro jazykovou třídu. V roce 1993 konference ministrů školství uznala lužickou srbštinu jako zemský specifický maturitní předmět. Od té doby mohou žáci absolvovat též kurz (wukonowy kurs) lužické srbštiny.

Diskuze nad školami

(SN 5. 5. 2000) Na 500 dopisů týkajících se zachování lužickosrbských škol dostalo saské ministerstvo školství v Drážďanech (dokonce i internetové dopisy z Kanady). Školní iniciativní skupina Niederpoyritz a iniciativní skupina důchodců Tannenbergsthal pozvaly zájemce o tyto otázky do zemského sněmu v Drážďanech na 6. 5. 2000 od 10-14 hod. Pro ministerstvo školství bylo toto setkání dobrou příležitostí, aby své návrhy veřejnosti vysvětlilo.

(J-a) Radwor z wida čěskich přećelow Serbow byl název přednášky, kterou pronesl 18. 5. 2000 u příležitosti slavnosti k založení farnosti v tamějším Swětliku PhDr. Z. Boháč, CSc. V přednášce mluvil o rodácích radworské farnosti, kteří se vzdělali v Česku, a jak a kde pak působili. Mnozí posluchači si po přednášce dávali od autora podepsat jeho knihu „Česká Lužice“.

(Př 20. 4. 2000) Aňa Nědolužková, ruská moskevská studentka, posluchačka češtiny a lužické srbštiny u doc. dr. S. S. Skorvida, studuje ve školním roce 1999/2000 v Lipsku sorabistiku. Mezi Lužickými Srby našla mnoho osobních přátel, o pobytu u nich mluví nadšeně.

Z Dolní Lužice

Boj o lípu pokračuje

(bm) Plány německých úřadů na zkrácení výše podpory na lužickosrbskou kulturu (Załožby) vyvolalo silnou vlnu odporu u Lužických Srbů . Rezolutně se ozvala i Dolní a střední Lužice. Zajímavé a výmluvné je i heslo, které protestující nesli v čele. „Naša lipa zelena ... do korjeńa dźe sekera“, a aby tomu rozuměli i drážďanští Němci , heslo pokračuje „Die Axt auf unsere Wurzel geht, haltet ein, noch ist es nicht zu spät!“ A vedle hesla vyobrazena tradiční třílistá lípa s přiloženou sekerou na kořenech. Demonstrace v Drážďanech před státním úřadem se zúčastnilo více než 600 Srbů z celé Lužice a s nimi, což je velice potěšitelné, i řada Němců.

(bm) Zajímavou soutěž vyhlásil komponista U. Pogoda. Společně s D. Kobjelou vybrali 10 Kosykových básní, které mají mladí komponisté zhudebnit. Vítězné skladby budou pak provedeny 22. září v 19 hod. na konzervatoři v Chotěbuzi.

(NC16) Postupimská univerzita vydala první svazek sborníku věnovaný sorabistice. Má název „Postupimske pśinoski k Sorabistice“, vydává je prof. dr. Peter Kosta a dr. Madlena Norbergowa-Nowakojc.

(bm) F. Kaulfürst informuje čtenáře Nowého Casnika, že i studenti sorabistiky v Lipsku mají svůj časopis „Sorapisa“. Rovněž tento tisk podporuje Załožba.

(NC17) Letošní opožděné Velikonoce v Lužici opět hýřily záplavou domácích i zahraničních kraslic. Plné ruce práce měl, jako každý rok, známý Lothar Balko, který z Drjowka vytvořil přitažlivé centrum zájemců o toto nádherné umění.

(bm) Lvovská univerzita protestovala u saské vlády proti krácení Załožby a zavírání srbských škol v Horní Lužici.

(bm) Goldoniho Mirandolína (Carlo Goldoni, italský spisovatel , 1707-1797) zazněla v dolnosrbštině v nastudování hochozských ochotníků. Premiéru měla v pátek 28. 4. a navštívilo ji kolem 100 lidí. Reprízy budou 5. 5. v Borkovech , 6. 5. v Janšojcích a 7. 5. ve Slěpém. Mirandolína slavila velké úspěchy i při 4 reprízách ve třech zmíněných obcích a bude se hrát dále (11. 5. v Chotěbuzi a 21. 5. v Brjazyni.

(bm) Bohoslužby v dolnosrbštině pokračují. 24. 4. byla srbská mše v Picni, zúčastnilo se jí 98 věřících z celé Lužice.

(NC20) Česká dechovka vystoupila 13. května v Lipji na „Błośanském dworu“ u Buchanů.

Kronika

Zemřel Jurij Kostorž

11 . 5. 2000 zemřel v Budyšíně lužickosrbský herec a režisér Jurij Kostorž (* v Kulowě 2. 7. 1929). Zesnulý měl osobní vztah k naší zemi. 4 semestry studoval v Praze, pak od podzimu 1950 hrál v Lužickosrbském lidovém divadle (SLDź), vedeném Janem Krawcem. R. 1956 zakončil studium herectví v Berlíně a až do 31. 7. 1994 působil jako herec a režisér v NSLDź v Budyšíně. Od téhož roku byl i uměleckým poradcem ochotníků v Róžantu, Rowném, na Lužickosrbském učitelském ústavu, v Radworu a v Kulowě. Před několika lety navštívil Lužický seminář s ochotnickou skupinou spolku Bratrowstwo, která zahrála pražským divákům několik scén z Ticinova života. Tenkrát jsme obdivovali Kostoržovu vynikající práci s lužickosrbskými ochotníky - jejich divadelní projev, jejich řeč byly vzorné. Jurij Kostorž zanechal trvalou stopu v lužickosrbském divadelnictví. Čest jeho památce.

Jiří Mudra

Nové knihy a články

Славяно-германские исследования

Тома 1-2, Москва, „Индрик“, 2000

Počátkem roku 2000 vyšel v Moskvě tiskem dlouho chystaný sborník slavisticko-germanistických tatí napsaných z větší části na základě příspěvků přednesených na zasedáních Vědeckého střediska pro slavisticko-germanistická studia při Ústavu pro slavistiku, resp. v rámci dalších slavistických nebo germanistických konferencí v letech 1993-97. 655-stránkový sborník má dva svazky se 40 příspěvky od 30 autorů z Ruska, Ukrajiny, Německa, Rakouska a také Česka, které se při značné různorodosti tematiky (jazykovědné, literárněvědné, historické, kulturologické) zabývají otázkami slovansko-germánských kontaktů od předhistorických dob až po 20. stol. S Čechami souvisejí zejména studie M. J. Paramonovové Postava svatého panovníka v prvních svatováclavských legendách a A. V. Randina Česká a německá reformace, jakož i četné stati věnované srbské Lužici od A. Gugnina, L. Laptěvové a S. Skorvida (Moskva), M. Dubykové, (Kyjev) a J. Mudry (Praha).

A. Gugnin, redaktor 1. svazku, uveřejňuje ve sborníku díl své mezitím úspěšně obhájené doktorské práce Lužickosrbské národní obrození 19. stol. ve slovansko-německém kontextu a také přehled Sorabistika v Německu: historická bilance po pěti stoletích. L. Laptěvová je autorkou více příspěvků (nejen přímo sorabistických), z nichž se lužickosrbské problematiky bezprostředně dotýká zejména studie Materiály o Lužických Srbech v nepublikovaných přednáškách profesora kyjevské univerzity Kotljarevského. Blízké problematice je věnován článek M. Dubykové Zprávy o Lužických Srbech v kyjevských archivech. S. Skorvid v článku Vo tich mejch chlapcech toho sinovo rozebírá staročeské a nářeční české konstrukce posesivních adjektiv i z nich vzniklé strnuliny typu „synovo“ na pozadí obdobných jevů v lužické srbštině, ale také v němčině. Lužickosrbský, jakož i (staro)český materiál je bohatě

využit rovněž v lingvistické studii A. Zimmerlinga, redaktora 2. svazku, Text - výpověď - slovo: autonomnost slov jako jedna z dimenzí historické syntaxe, jejíž autor se opírá mj. o práce B. Havránka. J. Mudra (Praha) v příspěvku Ohlas ruského básnictví 19. stol. v tvorbě studentů Lužického semináře v Praze uvažuje o možném vlivu G. R. Děržavina a A. S. Puškina na poetické pokusy M. Jacsławka a M. Róly.

Domnívám se, že tento sborník může zaujmout představitele humanitních věd ve zmíněných zemích, a jako spoluautor citující ve svém článku výroky své tenkrát dvouleté a nyní již pětileté dcery mohu jen dodat: Zaplať Pán Bůh (toto doslova), že je to venku!

S. Skorvid

Lieferbare Literatur W poskitku 2000

LND Budyšin 2000, 143 s

I na letošní rok vydalo lužickosrbské nakladatelství tuto praktickou a pro filology, knihovny, školy a ostatní zájemce nepostradatelnou brožuru. Dozvíme se z ní nejen o nakladatelských novinkách, ale i která starší díla má LND ještě na skladě. Příručka je rozdělena do těchto oddílů: Dětská literatura, krásná literatura, Vědecká a odborná literatura, Knihy obrazové, o umění a cestopisné, Kalendáře, Hudebniny, Noviny a časopisy, Rejstřík spisovatelů, Rejstřík názvů knih. Jednotlivé oddíly jsou rozděleny do dalších pododdílů. U každé položky je uveden název, jazyk, rok vydání, velikost, počet stran, vazba, cena, stručná charakteristika německy (u lužickosrbských knih také lužickosrbsky). Za nedostatek brožury považuji, že do ní nebyly pojaty školní učebnice.

(J-a)

Achim Brankačk, Serbske stawizny

Šulerska kniha za gymnazialny schodźenk. Časowa doba wot 1945 hač do přitomnosće.

LND Budyšin 1998, 192 s. (z toho 8 s. fotografií), cena asi 16,40 hr

Kniha, vykládající poválečné dějiny Lužických Srbů, je rozdělena do 4 oddílů: 1. Serbske hibanje po druhej swětowej wójnje 1945-49. 2. Přechod do socialistiskeje rewolucije we wuchodnych a juhowuchodnych europskich krajach po załoženju Komunistiskeho informaciskeho běrowa. 3. Dalewjedźenje narodnostneje politiki strony SED na zakładźe asimilaciskeje doktriny KSSZ. 4. Zaso pod kapitalistiskimi poměrami. - Každý z těchto oddílů má řadu dalších pododdílů. Vždy po několika pododdílech je otištěno několik dokumentů (např. část memoranda, protokolu porady, článek z novin, část zákona ap.) vztahujících se k předcházejícímu výkladu. Následuje část nazvaná „Problemy - diskusija“ s úkoly, nutícími žáky samostatně přemýšlet a srovnávat skutečnosti, o nichž se dozvěděli v předešlém výkladu a dokumentech (např. „Komentujće stejišćo předsydy Domowiny P. Neda z dnja 31. 12. 1947 k dotalnym směram serbskeho powójnskeho hibanja!“ aj.). Toto uspořádání učiva je metodicky velmi šťastné, vede žáky k přemýšlení a zaujímání vlastního stanoviska k událostem.

Další oddíl je Časowa tabela 1951-1997 (s. 177-189), v níž se u každého roku uvádějí nejdůležitější kulturní (např. nová kniha, divadelní hra, hudební skladba, výstava obrazů aj.) i politické (konference, sjezdy, úřední nařízení) události v lužickosrbském životě. Z nich je vidět, že za posledních 10 let bylo napsáno vícero děl a statí, přehodnocujících předpřevratové pojetí (jak je známe ze čtyřsvazkových Dějin Lužických Srbů (Stawizny Serbow, 1977-1979). Tím, že autor shrnul jejich výsledky do této učebnice, zpřístupnil nejen gymnazistům, ale i nejširší obci zájemců nejnovější výsledky vědeckého bádání o lužickosrbských dějinách od r. 1945. Na s. 190-191 je seznam použitých zkratek.

Kniha je napsána poutavě, srozumitelně. Jistě ji uvítají i čeští přátelé Lužických Srbů, popřípadě i historikové. V knihovničce každého sorabisty bude nepostradatelná.

Protože se domnívám, že se kniha bude tisknout v dalších vydáních, upozorním na několik tiskových chyb (v závorce uvádím správné znění): s. 46 Ofinogenow (Afinogenow); 47 wučomnc (wučomc); 81 smoka (smyka); 111 wopiwstwa dla (wopiłstwa dla); 114 płačiła (płačiwa); 123 do srjedź (dosrjedź); 127, 139 Meškanka (Měškanka); 149 kajkejžkuli (kajkeježkuli); s. 12 Jože David (Jožka David); 24 njewobstaraše (njewobstarowaše); 54 pytnjechmy (pytnychmy); 133 spóžrjeja (spóžrěja); 148 wopřisahaše (wopřisahowaše); s. 92 katolskeho duchowneho Křesćana Lanštjaka (K. Lanštják byl farářem Českobratrské církve evangelické); 36 odvolává se na uvedené dílo A. S. Pronjewiče, to jsem však marně v textu hledal.

Učebnice vyšla v r. 1998, od jejího napsání tedy uplynuly více než dva roky. Za tu dobu nastaly další události, např. snaha ze strany vlády rušit lužickosrbské školy. Na mysli nám přitom tanou slova lužickosrbského učitele, vědce a spisovatele Jurije Měrćinka (1947): „... njezačuwam žanu hidu přećiwo čłowjekej, dokelž je Němc, zo pak by Němska jónu być móhła, kotraž njeby spytała Serbow wutupić, do toho njewěrju.“

Jiří Mudra

Slavia, časopis pro slovanskou filologii 68, Praha 1999, sešit 3-4

Toto dvojčíslo časopisu, vycházejícího péčí Slovanského ústavu (dále SÚ) v Praze v nakladatelství Euroslavica, je věnováno vědecké konferenci 10.-11. 11. 1998, uspořádané Slovanským ústavem AV ČR k 70. výročí zahájení jeho činnosti. Zákon o založení SÚ (z podnětu prezidenta T. G. Masaryka, který ho i hmotně podpořil) přijalo sice Národní shromáždění Československé republiky v r. 1922, ale činnost zahájil SÚ až v r. 1928. Měl 2 odbory: 1. vědecký a 2. národohospodářský (každý po 25 členech). Jeho poslání vyslovil na prvním shromáždění členů první předseda prof. Lubor Niederle: zveřejňování vědeckých výzkumů prostřednictvím publikací, pořádat vědecké přednášky členů SÚ, pořádat konference, výuka slovanských jazyků prostřednictvím jazykových kurzů a lektorátu; hospodářský odbor měl koordinovat součinnost mezi slovanskými státy...

SÚ byl těžce zasažen okupací 1939, v r. 1943 zrušen, po válce obnoven (po prof. M. Murkovi byl předsedou prof. A. Pražák), velmi nepříznivě se ho dotkly politické změny v r. 1948, 1952 byl včleněn do Československé akademie věd (ředitelem jmenován prof. Julius Dolanský), r. 1963 byl SÚ jako komplexní pracoviště pro výzkum Slovanstva zrušen komunistickými orgány. Obnoven byl v r. 1992 a v r. 1998 se stal jedním z ústavů AV ČR.

Uvedený sešit obsahuje úvodní slova ředitele SÚ Vladimíra Vavřínka a pozdravy zástupce pařížského Institut d´études slaves a London School of Slavonic and East European Studies (u kolébky obou těchto vědeckých pracovišť stál rovněž T. G. Masaryk, 1919 a 1915) a zástupce Středoevropské univerzity v Budapešti. Dále je tu otištěno 10 přednášek pronesených na konferenci (J. Bečka, S. Wollman, R. Večerka, M. Klímová, Z. Hauptová, L. Havlíková, M. Zelenka, N. P. Savický, L. Běloševská, J. Špirudová) o dějinách SÚ, o jeho pobočce v Brně, o Slovanské knihovně, o paleoslovenistice, byzantologii, literární vědě, synchronní slovanské jazykovědě, o vědecké činnosti ruské emigrace, o Sboru pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi při SÚ.

Druhou část tohoto sešitu Slavie tvoří Bibliografie knižních publikací Slovanského ústavu, jeho členů a spolupracovníků (1928-1999), sestavená J. Bečkou a kol. Je rozdělena do 7 tematických oddílů a obsahuje úctyhodný počet 1372 položek. Připojen je k ní jmenný rejstřík.

Mnohého méně informovaného zájemce o slavistiku překvapí, s jakými překážkami a nepřízní vládnoucích politických kruhů se musil tento obor v období po druhé světové válce potýkat. I z tohoto důvodu je nutno tematiku tohoto sešitu Slavie uvítat.

Jiří Mudra

Pandora, č. 4, 2000

Tento časopis vydávají studenti Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem za podpory katedry bohemistiky. Toto číslo redigoval Karel Sprjewja a Michael Sliwoński za spolupráce Milana Hrabala, má 40 s. Číslo je věnováno výhradně lužickosrbské kultuře. Je rozděleno do 7 částí (Duše, Třetí zastavení, Generace, Hanka Krawcec, Něco zůstane, Strach o moudivláčka aneb proč Češi a Lužice?, Semleto.)

První část Duše obsahuje 5 lyrických básní počínaje nejmladší básnířkou (L. Šěnec), následují básně meziválečné (neznámý autor, J. Lajnert) a konče J. Bartem-Ćišinským. Třetí zastavení zaznamenává některé básně z loňského Svátku lužickosrbské poezie, konaného na paměť Jakuba Lorence-Zalěského. Generace přibližuje českému čtenáři současnou poezii lužickosrbskou (v českém překladu M. Hrabala) i českou. Hanka Krawcec obsahuje Hrabalovu báseň a eseje věnované lužickosrbské grafičce. Něco zůstane představuje básníky almanachu Na druhé straně slunce: L. Šěnec, M. Cuškovou (Cušcyna), H. Wićazowou, B. Nastickec, A. Wałdźic, M. Domaškec, M. Dyrlicha, F. Kaulfürsta, vše v překladech M. Hrabala. Strach o moudivláčka aneb proč Češi a Lužice? Několik českých spisovatelů odpovídá na otázku v nadpisu a rozvádí ji. Pozoruhodný je zejména příspěvek M. Hrabala Lužice v období hudební renesance? Tento neúnavný básník, překladatel a znalec literární Lužice se tu projevuje i jako neméně vzdělaný znalec hudby. Jeho nadšené hodnocení cédéčka Wólbernosće čtenáře přímo ponouká tento hudební nosič si koupit. Semleto už svým názvem naznačuje, oč jde. M. Hrabal recenzuje básnickou sbírku K. Lorence Suki w zakach a knížku Fr. Vydry Tonoucí ostrovy. Šifra sm (M. Sliwoński ?) referuje o setkání lužickosrbských a českých básníků i hudebníků 3. 5. 1999 v Ústí nad Labem. Redakci ČLV obzvlášť potěšil přípitek M. Slivóńského „Na zdraví! A na Lužici!“ pronesený k desátému výročí našeho skromného časopisu. Díky, přátelé!

Protože jde o počin velmi významný, upozorním na několik tiskových chyb, aby byla Pandora v budoucnu i po této stránce bezvadná. Uvádím chybný tvar, v závorce správný a číslo stránky: vesměs všude se tiskne l namísto ł; škowrončky hdyš (škowrončka hdyž 5); blyžć (błyšć 5); Az nim (A z nim 5); w Kwětkach (w Kwětkách 7); trubadůra (trubadúra 11); Wałdžic (Wałdźic 25); njebudž (njebudź 29); njepřiwozmnjemy (njepřiwomjemy 29); štyri wulke hólcy (štyrjo wulcy hólcy 31); České koruny a to (České koruny, a to); folklórních (folklorních 32); 3. Května (3. května 32); středniho (středního 33); Měrčin (Měrćin 33); Bert (Bernd 33); čołma vstoupila (čołma, vstoupila 34); jež (jenž 36); kolem Slepa (kolem Slepého 37); a to čeho jsme svědky není (a to, čeho jsme svědky, není 37); Šenec (Šěnec 39); Nawrot (Nawrót 39).

Pandora 4, 2000 obsahuje řadu básní i próz v českém jazyce, některé básně jsou vedle překladu (ponejvíce z pera M. Hrabala, ale i obou redaktorů) paralelně otištěny i v originále, což je pro čtenáře velmi výhodné. Sešit dává nahlédnout i do lužickosrbského výtvarného umění (otiskuje 23 reprodukce grafik - Isa Bryccyna, Jan Buk, Hanka Krawcec, Michael Sliwoński, Karel Sprjewja, Madlenka Šołćic - a koláž redaktorů) a hudby (některé texty zhudebnil Luděk Cupal. Na 2. a 3. stranu obálky napsal M. Hrabal medailónky o autorech, na 4. stránce je výběrová bibliografie (ta však je dost náhodná, obsahuje některé práce bezvýznamné, zato vynechává jiné, základní a podstatné, např. A. Frinty, J. Páty, J. Petra) a názvy nejnovějších publikací. Sešit (velikosti A4, tištěný dosti velkým písmem) je i výtvarně velmi pěkně uspořádán. Zájemcům přinese jistě poučení a hlavně potěšení. Lze si jej objednat na adrese: Katedra bohemistiky PF UJEP, České mládeže 8, 400 96 Ústí nad Labem, e-mail: pandora@email.cz. Stojí 30,- Kč.

Jiří Mudra

Mercator Media Newsletter Issue, č.3

Díky našemu zapojení do projektu Mercator Media (University of Wales, Aberystwyth), který sleduje hromadné sdělovací prostředky v málo užívaných evropských jazycích, jsme obdrželi e-mailem 3. číslo zpravodaje projektu Mercator Media Newsletter, z něhož přebíráme aktuální informace. Zpravodaj vychází v jazyce velšském a anglickém. Styčné a internetové adresy jsou k disposici v redakci. Redakce může zprostředkovat zasílání tohoto zpravodaje, pokud nám sdělíte svůj zájem a e-mailovou adresu.

o nultým číslem začal vycházet časopis Louarnig v bretonštině, určený dětem od 7 do 12 let. Bretonské dětské časopisy již existovaly dříve, avšak přestaly vycházet. Louarnig je vydáván společně s okcitánským časopisem Plumalhon (okcitánština – románský jazyk v jižní Francii, někdy nazývaný provensálština, blízký francouzštině a katalánštině – pozn. ZS);

o první počítačový program na kontrolu pravopisu pro bretonštinu je k disposici na CD ROM;

o na CD ROM nyní vyšel také jazykový kurs friulštiny ve 20 lekcích (friulština, také furlánština – rétorománský jazyk v severovýchodní Itálii – pozn.ZS);

o měsíčník Cuisle, vydávaný v irské gaelštině, přestal vycházet kvůli neshodě mezi vydavatelem a fondem Bord na Gaeilge o výši finanční dotace. V současnosti se rozhoduje o novém vydavateli;

o irský televizní kanál TG4 (dříve Teilifís na Gaeilge), vysílající v irštině, otevřel novou redakci zpravodajství;

o baskická vládní subkomise pro jazykovou politiku rozhodla o podpoře baskického tisku na internetu. Tato forma by měla přilákat pozornost mladých lidí k baskickému psanému slovu a zpřístupnit je i Baskům v zahraničí. První noviny on-line budou deník Euskaldunon Egunkaria a týdeník Argia.

Zuzana Sklenářová

Zeptali jsme se

S lyrikou je konec

exkluzivní rozhovor s Měrkou Mětovou

V pátek 12. května na pražském veletrhu Svět knihy podepisovala lužickosrbská spisovatelka Měrka Mětowa svou knihu – sbírku povídek Výlet do ráje (v originále Wulět do paradiza). Milovníky životopisných dat překvapí příjemné vzezření a osobnost ženy, která ještě zdaleka nedosáhla dojmu svého „papírového“ věku. Při této příležitosti poskytla spisovatelka našemu časopisu (jako prvnímu na světě!) exkluzivní rozhovor. Proto, že se i v mém případě jedná o rozhovor první, omluvte prosím možnou neobratnost. Odpovědi byly přímo tlumočeny z lužické srbštiny, nejedná se tedy o doslovný překlad.

V jazyce Vašich povídek je zřetelný vývoj od lyrizované prózy směrem k větší strohosti…

V budoucnu nechci psát tak lyricky, chtěla bych být konkrétnější a přímější.

Spousta autorů si své příběhy od základů vymýšlí, jakou roli hrají ve Vašich povídkách vlastní zážitky?

Pocity hrdinů jsou z velké části mé vlastní, prostředí a okolnosti nikoliv.

Napsala jste nějaké další povídky, které nebyly uveřejněny?

Několik povídek mám „v šuplíku“, jedna z nich vyšla o Velikonocích v Serbských nowinách, jednu jsme se s lektorkou rozhodly do knihy nezařadit. Jazykově nebyla příliš kvalitní, navíc jsem tam pohlížela dosti intimně na svého otce, trochu jinak, než byli lidé zvyklí.

Milan Hrabal nedávno charakterizoval Lužické Srby jako národ s největším počtem básníků na obyvatele. Proč se Lužičtí Srbové věnují v takové míře poezii a ne třeba delší próze, románům?

Lyrika má v Lužici obrovskou tradici, stejně tak krátká próza. Navíc, jsou tu i finanční důvody. Poezii se mohou autoři věnovat ve svém volném čase, román vyžaduje práci na plný úvazek. Takového autora by u nás nikdo nezaplatil. Například Kito Lorenc, literát evropského formátu, naprosto není evropsky finančně ohodnocen.

Vaše kniha vyšla lužickosrbsky v nákladu 400 kusů a je rozebrána. V přepočtu na české poměry by se jednalo o neuvěřitelných 80 000 kusů, čehož nedosahují ani bulvární bestsellery typu „Sedm dní, které otřásly Hradem“, jak jste dosáhla tak nevídaného úspěchu?

Jedná se z velké části o obchodní úspěch, mou knihu bylo možno koupit na mnoha místech v Lužici, také jsem knihu osobně propagovala na mnoha autorských čteních, jezdila jsem po školách…

Děkuji za rozhovor.

za Česko - Lužický věstník bylo ctí Radku Čermákovi

Dokumenty

Petice účastníků protestního shromáždění 5. dubna 2000

u příležitosti návštěvy spolkového kancléře Gerharda Schrödera v Drážďanech:

Velevážený pane spolkový kancléři, účastníci dnešního protestního shromáždění Vám připomínají Váš slib ze dne 16. prosince 1998. Vaše vyjádření, že podíl Spolkové vlády pro Nadaci pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud) má v budoucnu zůstat stejný a má se vyplácet v dosavadní výši 16 milionů hřiven (marek), uveřejnily sdělovací prostředky celé Lužice a toto vyjádření bylo ze strany Lužických Srbů přijato s velkým uznáním. Bohužel tento příslib, pro náš život tolik důležitý, trval jen krátce. Redukce příspěvku Spolkové vlády, ohlášená v návrhu pana Naumanna v souvislosti s novelou finanční smlouvy s oběma zúčastněnými zeměmi - Svobodným státem Saskem a Zemí Braniborskem - nás bolestně ranila.

V tomto očekávaném rozhodnutí vidím chybný politický signál spolkové vlády a zároveň o rušení rámcové dohody o ochraně národních menšin jakož i Evropské charty oblastních a menšinových jazyků. Celostátní odpovědnost spolkové vlády za nejmenší slovanský národ - za Lužické Srby - není srovnatelná s podporou kultury, kterou pan Naumann opět a opět zdůrazňuje. Součástí zahraniční politiky spolkové republiky je požadavek práv menšin po celé Evropě. Jakpak to může být důvěryhodné, když ve vlastní zemi odpírá původním národním skupinám a menšinám nutnou podporu?

Velevážený pane spolkový kancléři, očekávám od Vás, že budete korigovat - v neposlední řadě povzbuzen dnešní protestní akcí - návrh finanční dohody ve prospěch od nás požadovaného zachování dosavadního podílu Spolkové vlády.

V hluboké úctě

Jan Nuk, předseda Domowiny, jménem účastníků protestní akce.

Rozmluva předsedy Domowiny Jana Nuka

se státním ministrem Michaelem Naumannem

Před vchodem do státního kancléřství v Drážďanech při protestním shromáždění ve středu odpoledne rozmlouval krátce předseda Domowiny Jan Nuk se státním ministrem Michaelem Naumannem. Uveřejňujeme doslovné znění:

Jan Nuk: „Jsem předseda Domowiny, byl jsem zvolen nedávno.“

Michael Naumann: „Dobře. Tak to mám hned otázku: Doufám, že tato demonstrace není uspořádána z prostředků załožby.“

J. Nuk: „Ne, tak tomu není. Autobusy se platí z darů.“

M. Naumann: „Co ti lidé volají?“

J. Nuk: „Lužičtí Srbové, Lužičtí Srbové. - Pane Naumanne, jsme ovšem tuze pobouřeni, že v příštích dvou létech mají být prostředky pro załožbu o dva miliony hřiven (marek) zkráceny. To se nás bolestně dotýká. Však víte, že se z těchto peněz platí naše lužickosrbské instituce.“

M. Naumann: „K tomu chci říci toto: Předešlá vláda se souhlasem zemí Saska a Braniborska (v pozadí výkřiky „To je pořád totéž...-pozn.red.) redukovala financování pro další léta na 8 milionů. Naše vláda, jak dobře víte, prostředky od Spolkové vlády nejprve zvýšila na 16 milionů hřiven a potom stanovila na 14 milionů až do roku 2007. Máte jistotu pro plánování, máte skoro dvakrát víc peněz, než byste - opakuji: se souhlasem zemí Saska a Braniborska - než byste měli za vlády Kohlovy. Vy sami jste, vaše spolky s tímto uspořádáním v srpnu 1998 souhlasili. Proto mě poněkud udivuje, že nyní jednáte tak, jako bychom mířili na kořeny Lužických Srbů. To přece nemyslíte vážně!“

J. Nuk: „Pane Naumanne, na tento souhlas Załožby za serbski lud jsou názory různé. V každém případě respektujeme, že máte v úmyslu zaručit podporu załožby až do roku 2007. Nehledě na to však není krácení o dva miliony hřiven pro nás přijatelné. Musíme redukovat naplánovaná místa, musíme zavírat instituce.“

M. Naumann: „Obraťte se tedy na Branibory, ti chtějí redukovat ještě mnohem víc: To znamená, že spolková vláda může ve skutečnosti oběma zemím sloužit příkladem. U nás nejste na správné adrese!“

J. Nuk: „Pane Naumanne, Braniborsko sníží stejný podíl jako Spolková vláda.“

M. Naumann: „Ne, s naším návrhem nejsou zajedno, chtějí redukovat ještě více.“

J. Nuk: „V této chvíli je to částka ve výši 333 000, kterou známe ze strany Braniborska.“

M. Naumann: „Ano, správně. Kdyby to šlo podle nich, musili bychom redukovat ještě víc. Ale na to nepřistoupíme. To znamená, že jste doopravdy na nesprávné adrese (opět výkřiky: „To je pořád totéž ...“-pozn.red.).“

J. Nuk: „To nemyslíme, pane Naumanne! Tato mladá paní Vám odevzdá petici. V ní jsme ještě jednou sepsali všechna naše přání. Snad si je v klidu přečtete.“

M. Naumann: „Tato přání znám. Ale rád si je přečtu ještě jednou, zejména když jsem je dostal z rukou takové šikovné paní. Děkuji!“

J. Nuk: „Rád bych Vás pozval do Budyšína, abyste se aspoň trochu víc seznámil s mnohotvárností lužickosrbské kultury.“

M. Naumann: „Musím vám však taky něco říci. A řeknu to docela veřejně. Lužičtí Srbové se svými 40 000 až 60 000 lidmi, oni sami přesný počet neznají, dostávají od Spolkové vlády a od obou zemí podporu více než 30 milionů hřiven. V Německu existuje také národ, který mluví rovněž tak starou řečí.. Ten dostává od Spolkové vlády podporu pro svou činnost milion hřiven. Jsou to Frísové. Jistě mi dáte za pravdu, že jsou v této souvislosti Lužičtí Srbové podporováni mimořádně dobře.“

J. Nuk: „Tuto argumentaci znám. Stejným způsobem jste ji přednesl ve spolkovém sněmu. A právě toto neodpovídá skutečnosti.“

M. Naumann: „Tak, neodpovídá skutečnosti.“

J. Nuk: „Jsme národ, který sídlí západně od Labe déle než tisíc let. Není vhodné přirovnávat nás k Frísům.“

M. Naumann: „Jak to že ne? Mají svůj jazyk, stejně starý jako váš!“

J. Nuk: „Nás v 11. století přemohli Frankové. Od té doby jsme byli potlačováni.“

M. Naumann: „To vím.“

J. Nuk: „V každém století jsme byli dále asimilováni.“

M. Naumann: „Ale už vás nikdo nepotlačuje.“

J. Nuk: „Teď jsme svobodní.“

M. Naumann: „Taky se to tak dá říci.“

J. Nuk: „V této svobodě se chceme rozvíjet. A k tomu je zapotřebí peněz.“

M. Naumann: „No dobře.“

Státní sekretářka na ministerstvu vnitra a referentka pro otázky menšin podotkla: „Chtěla bych dodat, že v budoucnu zahájíme dialog.“ Př. 7. 4. 2000 (přel. J-a)

P O L A B Š T Í A B A L T Š T Í S L O V A N É ( 17 )

Vilém Václav Kremer

Mezi polabskými Slovany bylo delší dobu skrývané vření proti německým usedlíkům. Stálé šikanování starousedlíků slovanských, zvyšované i zpupným chováním německých markrabí, zejména saským vévodou Dětřichem, dovršilo nenávist slovanských domorodců. V roce 983 propuklo povstání v plné síle.

Toho roku v Římě umírající císař Otto II. se ještě dozvěděl tuto pro něho nemilou zprávu, aniž mohl již jakkoli proti povstalcům zakročit. Také před více než rokem zemřel v Praze prvý pražský biskup Dětmar, bývalý mnich kláštera benediktinů v Magdeburce, který podle svědectví kronikářova uměl plynně slovansky. Zastavme se na chvíli u této zajímavé postavy, dříve než přejdeme k vyprávění o událostech, které po roce 983 následovaly. Dětmar byl podle zprávy kroniky původem mnichem saským, a tudíž by se zdálo, že Němcem. Ale nejen proto, že uměl plynně mluvit slovansky, mohla to být pravděpodobně pouze řeč některého kmene lutického, ale i proto, že pocházel a přicházel přímo z Magdeburka, je jisté, že měl velké styky s místním lidem. Protože do nových klášterů, zakládaných na území nově na křesťanskou víru obrácených Slovanů, byli přibíráni nejen Němci, ale i mladí slovanští mužové, je dobře možné, že právě Dětmar byl jedním z nich. Já se proto - myslím právem - domnívám, že Dětmar byl rodem Lutic, který svým působením v Čechách spojil také české dějiny s dějinami slovanských národů polabských.

Přejděme již k vyprávění událostí zběhlých po roce 983. Pára konečně roztrhla přetopený kotel. Vzbouření přerostlo ve skutečnou vzpouru, která slavila okamžité vítězství. Toto vítězství Slovanů vyvrátilo naráz panství Němců mezi Labem a Odrou. Přitom však bylo zničeno na tomto území ještě dosud slabé křesťanství, sotva zde klíčící. Povstání bylo dílem samotných Polabanů a Pobalťanů a nenašlo podpory u sousedních slovanských národů, a to ani u Čechů ani u Poláků. Na celém slovanském území byli Němci pobiti, pokud včas neutekli na levou stranu labskou. Došlo k vyplenění města a hradu Braniboru, kde byly zničeny kostely, podobně jako na jiných místech lutických.

Moc říše nebyla v prvém výbuchu bouře vůbec schopna nějakého zákroku. Nový císař Otta III. byl dítětem teprve tříletým, za něhož vedla vládní věci matka, císařovna Theofanu, měl osobního odpůrce, který odporoval již zemřelému císaři Ottovi II., bavorského vévodu Jindřicha, toužícího po získání královské koruny. Proto nezabránilo nic tomu, aby kníže Bodrců Mstivoj dobyl roku 983 Hamburk, který vyplenil. Rozvášnění Bodrci tehdy také vyplenili klášter Kalwe nad Mildou. Dostali se i na levou stranu řeky Labe, kde byla svedena nad řekou Tangerou velká bitva s Němci, jimž veleli arcibiskup magdeburský a vévoda Dětřich, ve které sice Slované ustoupili, ale bitva sama byla nerozhodnou.

Teprve roku 984 došlo k částečnému uklidnění. Na Velikonoce roku 984 svolal Jindřich Bavorský sněm do Quedlinburku, doufaje, že zde si uhájí svůj nárok na německou korunu. Sněmu se účastnil také český kníže Boleslav II., polský kníže Měšek a také bodrcký kníže Mstivoj. Ale zde došel Jindřich zklamání. Králem uznán nebyl a pro Ottu III. byl německý trůn zachován. Odešel proto do Bavor, aby si zachoval alespoň svoji zem. Leč i tu pohořel, protože mezitím se v Bavorsku ujal moci Jindřich mladší, a tak nezbylo Jindřichovi nic, než vzíti za vděk pohostinstvím, které mu poskytl český kníže. Aby se dostal do Bavor, ukázal se Boleslav II. vůči Jindřichovi ještě jako přítel a dal mu k ochraně silný doprovod vojenský, který jej provázel územím srbských Nižanů a Glomačů až k Mohelnu. Zde mu přišly na pomoc vojenské sbory saské. Proto propustil české bojovníky a se Sasy šel dále do Durynska. Jindřichem domů vrácení čeští vojáci přitáhli ke hradu Míšni pod vedením jakéhosi Wagia. Zde se smluvili s obyvatelstvem míšeňským a obsadili hrad i zemi míšeňskou pro Boleslava II. Při tom dal vůdce Wagio zavraždit purkrabí hradu Ricdaga. Boleslav II. se udržel v Míšni pouze do následujícího roku, kdy oslabením vlivu Jindřicha Bavorského v říši viděl za nutné opustit toto nabyté území, nad nímž se ujal roku 985 moci nový markrabí Ekkart, muž hrubý a bezohledný, s nímž se Boleslav smířil. Tím se toto slovanské území opět dostalo pod moc německou. Také Jindřich dostal po dalších vyjednáváních zpět Bavory a uznal králem mladého Ottu III., který se toho roku 985 osobně účastnil nového vojenského tažení proti Slovanům. Německé válečné expedici nyní přispěl svojí pomocí proti Polabanům i kníže polský Měšek.

Vzpoura Slovanů měla stále velkou intensitu. Proto i roku 986 vypravena byla nová válečná výprava, které se osobně účastnil Otto III. i polský Měšek. Avšak ani tato výprava nepřinesla zbraním německopolským úspěchu. I další německá výprava, podniknutá v roce 987, byla bezúspěšná. Jen míšeňskému markrabí Ekkartovi se podařilo překročit Labe a silou pokořit Milčany.

Přibližně do těchto let spadá i spor druhého pražského biskupa Vojtěcha Slavníkovce s českým lidem, pro který odešel do Říma. Jeho vychování bylo na školách v Magdeburce, tedy také v blízkosti území lutického. Po celý svůj odříkavý život toužil kázat v misiích u Luticů, jejichž jazyk znal. Jak potomní události ukázaly, odešel však až k Prusům, kde podstoupil mučednickou smrt.

Vzájemný poměr Čechů a Luticů byl v té době dobrý, zatímco poměr mezi knížaty českým a polským se počal kalit pro nějaké územní spory, pravděpodobně pro obsazení Slezska polskou mocí. Spor mezi Boleslavem a polským Měškem byl již přerostl ve zřejmé nepřátelství. V tomto sporu a z něho nastávající válce se Boleslav II. spojil vojensky s Lutici, zatímco Poláci si vyžádali pomoc od Němců. Zatím Boleslav II. vytáhl vstříc pomocnému sboru lutickému do krajin Dolní Lužice, kde se sešel s ním na území kmene Slubjanů mezi Odrou a Sprévou. Mezitím přitrhl i sbor německý a když již se schylovalo k boji, byl tento vyjednáváním zastaven. Němci opustili ležení, zatímco Češi poplenili území polské, zmocnili se jednoho nejmenovaného hradu, snad prý to bylo Němčí ve Slezsku, kde byl jeho velitel zajat a vydán Luticům, kteří jej potom pod hradem mučili a zabili. Tuto příhodu nutno uvést proto, že ukazuje, jak krutými mstiteli byli Lutici proti všem svým nepřátelům. Ještě hůře by se bylo vedlo Němcům, kteří uslyševše o přítomnosti Luticů ve vojsku Boleslavově, rychlým útěkem se zachránili. Lutici je pronásledovali až k branám města Magdeburku. Boleslav II. pak odtáhl, aniž byl získán z této vojny nějaký výsledek.

V roce 990 byl ze strany německé podniknut dvojí loupeživý vpád do Bodrcka, který mimo poplenění nepřinesl žádného rozuzlení německo-slovanského sporu. Při těchto výpravách nebyli již přítomni ani Češi ani Poláci. Císař Otto III. se roku 991 vypravil opět s vojskem proti Slovanům a dobyl město a hrad Braniboř. V následujícím roce zemřel starý polský kníže Měšek a jeho nástupcem se stal dvacetipětiletý jeho syn Boleslav, jemuž potomní historie dala pro jeho hrdinné činy přízvisko Chrabrý. Boleslav pokračoval v politice svého otce a udržoval přátelství s císařem Ottou III. Jeho manželkou však byla dcera jednoho z křesťanských knížat polabských Slovanů Dobremíra, jménem Emnilda. Ačkoli před ní zapudil dvě své manželky, uznával jen tuto za svoji legitimní choť, stejně i její děti, z nichž Měšek II. došel uznání otcova. Protože však velká část Polska byla v poměru k říši jejím vazalem, bylo povinností i nového panovníka, stejně jako českého knížete Boleslava II., který stál vůči císaři v poměru také jako vazal, účastnit se vojenských výprav proti Polabským Slovanům. Tato povinnost se brzo naskytla. Po dobytí Braniboře v roce 991 se města zmocnil saský uprchlík Kizo, který je vydal Slovanům. Do boje o město sice přišla i pomoc polská, ale bez knížete polského, který byl zaměstnán válkou v Haliči. Ani u Braniboře nedošlo k boji, ale nastalo vyjednávání. Teprve roku 993 vydal Kizo město Ottovi III. Ale tím povstání nebylo utlumeno, trvalo dále.

Také Slované, kteří byli již v německém poddanství v okolí řeky Mohanu, byli povinni k placení desátků biskupu würzburskému, jak vidíme z nařízení Otty III. z roku 993.

Pro rok 995 chystal Otto III. velkou výpravu proti Bodrcům, pro kterou vyzval k účasti jak knížete polského, tak i knížete českého. Této výpravy se účastnil jak polský kníže Boleslav, tak z české strany Boleslav, syn knížete Boleslava II., potomní jeho nástupce Boleslav III., zvaný Ryšavý, a Soběbor, bratr pražského biskupa Vojtěcha Slavníkovce. Zde se velmi sblížil Soběbor s polským Boleslavem.

Boje proti polabským Slovanům však postupovaly i na jiných místech. Také již zmíněný míšeňský markrabí Ekkart neustával v boji se sousedními Milčany, od kterých byl však několikrát hanebně poražen, takže byl nucen s nimi uzavřít mír roku 996, kterým ztratil celý pravý břeh řeky Labe. Tehdy se opět mluví i o župě Glomačů čili Dalmine pagus.

Nový polský panovník Boleslav počal nyní rozšiřovat svoji říši a své nové stanovisko vůči říši německé, i když zatím ještě tuto nepopudil proti sobě. Využiv dobré situace vydobyl si Pomořany a v roce 997 stal se pánem města Gdaňsku.

Na počátku roku 1002 zemřel v Římě císař Otto III. ve věku dvaceti dvou let. O německý trůn se nyní ucházeli dva kandidáti. Byl to vévoda bavorský Jindřich, syn onoho Jindřicha, který usiloval marně o říšskou korunu proti Ottovi III., a míšeňský markrabí Ekkart. Ale cesta k trůnu byla záhy uvolněna Jindřichovi, když Ekkart byl po třech měsících zavražděn. Také v Praze propuklo povstání proti Boleslavu III., který utekl do Bavor, kde však byl vsazen do vězení. V Čechách byl zvolen knížetem Polák Vladivoj a v Polsku Boleslav již roku 1000, kdy na sjezdu v Hnězdně, využiv velmi výhodně pro Polsko památky nedávného mučedníka pražského biskupa Vojtěcha, položil základy velmocenské politice polské. Aniž si nějak nepříznivě zadal v poměru k říši německé, opanoval po zavraždění královského kandidáta markrabího Ekkarta Míšeň se širokým okolím za pomoci svého příbuzného Gucelina.

Králem v Německu se stal bez překážek nyní Jindřich Bavorský, jako král Jindřich II., který uznal Boleslavovi provedenou okupaci Míšně. Jindřich II. nutně potřeboval zachování míru s Polskem. Ale názory polského Boleslava a Jindřichovy se rozcházely. Na jedné straně byla to ještě stále mladá, ale dávnou tradicí zakotvená myšlenka světové „Svaté říše římské“, nyní již určená k tomu, aby byla vedena německým králem, na druhé pak straně byla to zcela nová, bohužel neuskutečněná a za daných poměrů společenských také tehdy neuskutečnitelná představa Boleslavova o založení velké slovanské říše zbudované na základech polských a českých. A zde se oba panovníci také nutně museli rozejít. Boleslav, naplněn sny královskými - sám pak zanedlouho se ozdobil skutečnou královskou korunou jako první polský král - střetl se přímo s Jindřichem II. vojensky. Protože i Jindřich potřeboval k urovnání vnitřních poměrů německých pacifikaci území bavorského a míšeňského, vtrhl do Míšeňska roku 1003, při kteréžto příležitosti se připomíná i hrad a župa polabských Srbů Srbiště, kde se marně snažil o dobytí hradu Míšně, který mu odmítl přes dřívější slib vydat jeho držitel Gucelin. Při těchto bojích byl silně zpustošen a popleněn kraj srbských Glomačů. Válka s Polskem byla již nevyhnutelná. Aby si zajistil klid v zázemí, spojil se nyní s dosud nepřátelskými Lutici, kteří jej sice uznali za vrchního pána, ale sami zůstali úplně svobodní. Smluvně zajistil jim svobodný výkon pohanské bohoslužby - ukázka jak němečtí panovníci brali vážně otázku rozšiřování křesťanství -, a tím si Lutice zajistil jako věrné spojence. Kostky byly sice vrženy, ale sympatie ke králi Jindřichovi II. v Německu v důsledku toho opadly. Aby zachránil v Německu svoji reputaci křesťanského panovníka, obnovil dříve zrušené biskupství v Merseburce, podobně jako v roce následujícím účastnil se slavnostního vysvěcení kláštera Niemburka nad Sálou, kde byl tehdy opatem Ekkerhard, potomní biskup pražský.

Boleslav polský se pevně držel na území srbském. Jindřich však v roce 1004, dosazuje v Praze za českého knížete Jaromíra, přibral si na pomoc v náhradu za bavorské bojovníky bojovníky české poskytnuté Jaromírem, vtrhl přes pohraniční české hory do Milčanska a sevřel tak silně Budišín, že zaskočený Boleslav mu byl nucen postoupit budišínský hrad za záchranu svého vojska, které z hradu odvedl. Ale pomocí špehů a vyzvědačů polských bylo Jindřichovo vojsko zavedeno do bažin, kde Poláci v následujícím roce zničili tábor německých bojovníků. Jedinou záchranou tažení pro Němce byli Lutici, kteří přitáhli k pomoci. Je zajímavé, že zde pomáhali vojsku „křesťanského krále“ právě Lutici, kteří přišli až sem se svými pohanskými bůžky. Boleslavovi nezbylo než ustoupit do vnitra Polska. Ustupuje ničil opouštěnou jím krajinu, nedbaje na cestě od Krosna ani měst, ani hradů. Nyní, kdy Jindřich dosáhl až polské Poznaně, nebylo možno již činit větší odpor postupujícímu nepříteli. Ale také Jindřich, který nabyl krajiny prakticky zničené, a tím bylo ztíženo i zásobování jeho vojska, byl ochoten ke smíru. Boleslav však byl poražen a musil opustit Čechy a Milčansko, a tím byly pohřbeny jeho smělé plány na vytvoření velké slovanské říše. Čechy byly tenkráte zachráněny pro Přemyslovce, a sice pro knížete Jaromíra, který vládl pouze v Čechách, zatímco Morava zůstala i nadále v rukách polských.

Boleslav však nesložil ruce v klín, ale připravoval se na další válku. Hleděl získat na svoji stranu knížete Jaromíra a také polabské Lutice. Marná ale byla jeho snaha. Jaromír i Lutici zachovali věrnost Jindřichovi, bohužel ke škodě dalšího vývoje událostí, jak musíme s lítostí konstatovat. Dokonce poškodili věc celého Slovanstva pro budoucí časy tím, že vše prozradili Jindřichovi. Tehda vyslal posly Jaromír i Lutici ke králi Jindřichovi, označujíce plán Boleslavův proti Jindřichovi za svoje vlastní ohrožení, a požádali Jindřicha o pomoc proti Polsku. Jaká to byla zpozdilost. A tak vznikla druhá válka Němců a s nimi spojených Čechů a Luticů s Poláky. V dubnu roku 1007 vtrhl Boleslav do území srbského a rychle dobyl území Moračanů u Magdeburka, přepadl Srbiště, opanoval celou Lužici a zmocnil se přes protesty německé Budišína. Situace pro Němce byla dosti vážnou, neboť i Bodrci pod vedením svého knížete Mstivoje II. a jeho syna se také vzbouřili a osvobodili se. Jindřich proto rychle uznal tuto slovanskou zemi - četné nálezy slovanské keramiky dosvědčují tuto skutečnost - za samostatnou, aby měl volné ruce proti Boleslavu, který nyní ovládal zase značnou část území i národa srbského. Tehdy také se poprvé shledáváme s označením bodrckého kmene Drevanů. Jsa v této části pohraničí nyní zajištěn, vypravil Jindřich s pomocí českého Jaromíra nové tažení proti Boleslavu. Německé vojsko vytáhlo přes území Polabských Slovanů od místa Belgeru na Labi a záhy proniklo až do Lužice. V té době dostal Němci obsazenou část území srbského, to je Milčansko s Míšeňskem, hrabě Heřman Míšeňský. Počasí bylo tehdy velmi nevlídné a král Jindřich se rozstonal a musil se z bojového území vzdálit, ponechávaje vedení svým zástupcům. Němci zde nemohli nic významného vykonat, a proto jen pustošili, kam přišli. Boleslav čekal jen na vhodnou příležitost, kdy Němci museli polské území pro nedostatek potravy opustit. Přesto znovu v roce 1011 učinil Boleslav přes území polabské do říše nový vpád. Válka i roku 1012 pokračovala. Ale již pomoc Němcům neposkytl český kníže Jaromír, neboť byl svým bratrem, knížetem Oldřichem sesazen. Když hledal ochrany u německého krále, dal jej tento uvěznit. Vlády v Čechách dosáhl vládychtivý kníže Oldřich. Protože ani nové válečné střetnutí mezi Poláky a Němci nepřineslo konečné rozhodnutí a nastalo příměří, využil je Jindřich po vykonání říšského shromáždění v Merseburce roku 1013, kterého se účastnil jak český kníže Oldřich, tak i sám Boleslav se synem Mečislavem, k provedení římské jízdy, při které dosáhl koruny římského císařství v roce 1014. Válka polsko-německá se obnovila opět roku 1015. Tentokrát měli Němci zkrotit Boleslava trojím vojenským proudem, při kterém byli zařazeni Lutici do severního oddílu. Opět si přinesli s sebou do vojenského ležení u Odry své pohanské bůžky. Tehdy již polský král Boleslav přepadl v území slovanských Dědošanů zadní voj císařův. Syn králův Měšek II. se dostal do předhradí hradu Míšně, které spálil. Hrad samotný však nedobyl, ale obávaje se zaskočení, neboť tehdy bylo Labe silně rozvodněno, se svými oddíly odtáhl. Nepřátelství trvalo stále. V roce 1017 vpadl opět Boleslav, tentokrát z Moravy, jež byla v rukách polských, do Bavor. Císaři také nyní přispěchali na pomoc český kníže Oldřich a slovanští Lutici. Tito útočíce na Poláky u Němčí však nedoznali žádného úspěchu. Menší útoky proti Polákům byly i na jiných místech v Polabí. O jiných polabských Slovanech v té době slyšíme pouze v roce 1018, kdy Jindřich potvrdil würzburskému biskupu desátky vycházející z krajin slovanských na Mohanu.

Konečně počátek roku 1018 přinesl oběma válčícím stranám mír. Ten byl mezi císařem Jindřichem II. a králem Boleslavem, zvaným Chrabrým, konečně uzavřen v Budišíně dne 30. ledna 1018. Podle něho zůstala Lužice s Milčanskem až k toku řeky Černý Halštrov a Ploučnice Boleslavu. Mimo to dostal výpomoc 300 ozbrojenců německých k tažení proti Rusku. Po uzavření míru se již oba rivalové, Jindřich, německý král, a Boleslav, polský král, nestřetli. Na polabském severu ještě slovanská revoluce neuhasla úplně, když oba tito vladaři zemřeli. Roku 1024 zemřel císař Jindřich II., nezanechávaje dědice, a roku 1025 zemřel Boleslav Chrabrý, zanechávaje svoji říši synovi Měškovi II., který také měřil své síly na válečném poli s Němci, na kterém krváceli i mnozí z polabských Slovanů.

Měšek II., král polský, ucítil záhy, že Německo pod vládou krále Konráda II., který vstoupil ve šlépěje svého otce a hodlal vybudovat mocnou říši, ozdobiv se záhy i titulem císaře římského, co nejdříve vystoupí válečně proti Polsku. Proto hodlal Konráda předejíti. V roce 1028 podnikl sám vpád do území saského přes území polabských Slovanů, kdy nešetřil života žádného, koho jeho vojska dostihla. Muži, děti, starci i mladí hynuli ve velkém množství pod ranami Poláků. Pouze ženy byly odváděny do zajetí. Nyní polským vpádem trpěli nejen Němci, ale i Lutici. Proto se záhy potom dostavili k císaři Konrádovi II., když dlel v Poelu. Lutičtí poslové ho žádali, aby proti Polsku zakročil vojenskou mocí, ke které nabízeli svoji pomoc. Také český kníže Oldřich, který měl proti Měškovi osobní nenávist, zvýšenou i tím, že právě asi toho roku 1029 Oldřichův syn kněžic Břetislav vyrval z moci polské celou Moravu, takže jedna nenávist vršila druhou, neváhal se s Konrádem spojit proti Polákům. Císař Konrád skutečně v létě roku 1029 vpadl po řece Odře do Polska, zatímco Lutici, ač nejbližší jazykem příbuzní s Poláky, vpadli ze severu a plenili právě tak zle jako nedávno Poláci v území lutickém. Avšak tato válečná výprava se nedodělala nějakých výsledků a krom zničení válečného území nebylo ničeho docíleno. Císař proto z polského území odtáhl s veškerým svým vojskem i vojskem spojenců. Když dlel císař v Uhrách na novém válečném tažení, využil jeho zaneprázdnění polský Měšek II. a opět vtrhl do Německa, kde roku 1020 zemřel správce saské marky Dětmar. Měšek opět zle řádil na území německém, kde pustošil krajinu a odváděl do zajetí hojný počet zajatců. Jakmile Konrád se dozvěděl o tomto vpádu, zanechal řízení válečných operací v Uhrách svému synovi, tehdy již korunovanému příštímu německému králi Jindřichovi III., a sám se vrátil do Německa, aby osobně řídil válku proti Měškovi. Ale tato válka ani nezačala, protože když Měšek uslyšel o tažení císaře Konráda, nabídl mír se slibem odstoupení území srbského. A tak roku 1032 bylo Milčansko postoupeno míšeňskému markrabímu Ekkartu II. a Lužice markrabímu Ditrichovi. Při tom dostalo se k Německu i území srbských Žárovanů. Pouze nejsevernější cíp Lužice, obývaný Lubušany, zůstal Polsku zachován do 13. století. Památka na dobu polské vlády v této části Lužice byla i potom zachována. Co potom v Polsku následovalo, mezi jiným i ztráta královského titulu, je věcí dějin polských, které v uvedeném úseku byly i součástí dějin lužických. Jinak však o této části území Slovanů polabských nemáme dalších zpráv.

Sotva pominulo nebezpečí válek s Polskem a císař nepotřeboval nadále pomoci Luticů, hodil zcela klidně tyto přes palubu a chtěl i jejich zemi připoutat trvale k říši. Proto již roku 1035 vypravil proti nim vojsko, které bylo doplněno i kontingentem českým pod velením českého knížete Břetislava I. Tak se podařilo Lutice porazit. Také český kníže se v této výpravě činil velice aktivně a jak připomíná kronikář, proslavil se tu svými činy. Jaké to byly, jistě uhodneme. Třebaže byli Lutici potřeni, přece jejich bojovná krev se nedala plně utlumit, a tak hranice jejich území s Německem byla hranicí nikoli pravého míru. Ani poměry v sousedním Bodrcku nebyly klidnější. Do těchto poměrů osiřel opět německý trůn roku 1039, kdy zemřel císař Konrád II. Ale na jeho místo nastoupil ihned jeho syn Jindřich III., který pokračoval v otcově politice.

Jaké v ten čas byly poměry v Bodrcku? Již za válek Němců s polským Boleslavem Chrabrým stál bodrcký kníže Mečislav roku 1018 na straně Boleslavově, zatímco Lutici, jak jsme viděli, byli Boleslavovi nepřátelé. Mečislav byl současně i knížetem části lutické země. Lutici však jej jako křesťana vyhnali ze své země. V roce 1020 bylo Bodrcko podmaněno Bernardem, vévodou saským. Pouze kmen Varnů a pravděpodobně i Gliňanů zůstal ve svazku s Lutici. Bodrcko bylo v ten čas rozděleno na dvě knížectví. Vlastní Obodrity ovládal syn knížete Mečislava Pribigněv, území bodrckých Vagrů mělo knížetem Sedericha, který pocházel z rodu bývalého vagerského knížete Želibora. Kníže Pribigněv byl však již roku 1031 úkladně zavražděn nějakým Sasem a jeho nástupcem se stal Pribigněvův bratr Ratibor. Bodrci v ten čas měli neustálé spory s Dány, napadajíce jejich břehy. V letech 1042 až 1047, kdy vládl v Dánsku norský král Magnus, Dánové napadali pobřeží baltských Slovanů, stejně jako činili i za potomní vlády dánského krále Erika Ejegoda na přelomu století. Při takovém jednom z bojů padl i nový bodrcký kníže Ratibor. Také jeho osm synů, kteří chtěli pomstít smrt otcovu, krátce potom zahynulo.

Králi Jindřichovi, který se v ten čas chystal na výpravu do Itálie, aby tam dosáhl koruny císařské, nebylo lhostejné, jaké poměry budou za jeho nepřítomnosti v Německu panovat, zejména na východní hranici. Obavy působil zejména polský panovník Kazimír, který se již snažil o získání Slezska. Ale i na severu Polska hodlal rozšířit svoji moc v tlaku na krajiny pomořanské. V Pomořanech, které se v době vlády Boleslava II., syna Měška II., osvobodily od vlády polské, se také schylovalo k boji. Polsko by bylo rádo v těchto místech majíc přístup k moři vytlačilo i další mocnost, Dány. Vikingové měli přímořskou osadu nedaleko Volyně, byla však Slovany zničena v průběhu první poloviny 11. století. Proto není náhodné, že dne 24. června 1046 se v Merseburce sešel král Jindřich III. s českým knížetem Břetislavem, polským knížetem Kazimírem a pomořanským vévodou Zemožilem a již dne 29. června pak s těmito knížaty opět v Míšni, kde nedávno předtím zemřel markrabí Ekkart. Na těchto schůzkách bylo ujednáno příměří mezi stranami, a tak Jindřich klidněji odjížděl do Itálie.

Po smrti Pribigněvově vrátil se z vyhnanství v Dánsku jeho syn Gotšalk, který se ujal vlády v Bodrcku a také v některých krajinách lutických, zejména v zemi Chyžanů a Črespěňanů. Gotšalka podporovali Dánové, kde vládl toho času Svend Estrindsen, velký podporovatel církve. Gotšalk přišel do země jako křesťan, který se snažil upevnit a rozšířit dosud slabé křesťanství, sotva nastoupil roku 1047 vládu. Tím ovšem si proti sobě popudil mocné předáky v zemi, oddané velmi fanaticky pohanskému náboženství. Po vzoru jiných šiřitelů křesťanství povolával do země misionáře, aby hlásali víru křesťanskou, a jistě pro jeho dobu není nepřesnou i zpráva o tom, že v Retře, hlavním sídle pohanského boha, kázali i čeští mniši pohanským Luticům a byli zde jimi zabiti. Také zakládal nová biskupství. Od něho bylo založeno biskupství v Ratiboru a Rarogu a obnovil biskupství v Stargardě. Přístup Gotšalkův ke křesťanství však nebyl jednoduchý. Když byl zavražděn jeho otec Pribigněv, mladý Gotšalk, v té době vychovávaný v klášteře Lüneburském, zanevřel na křesťanství, odvrhl vzdělávání v nauce křesťanské a opustil křesťanskou víru. Shromáždil kol svojí osoby četnou družinu mladíků, kteří jsou v kronikách označováni jako množství lotrů, a bojuje proti Sasům, tyto pobíjeje na území kolem dolního Labe, krajinu hrozně zpustošil. Pouze na dvou saských hradech se Němci uhájili. Po řadě vítězných útoků proti Sasům byl náhodou zajat vojáky saského vévody Bernarda. Ten poznal v Gotšalkovi chytrého mladíka a sám jsa velmi chytrý, aby si jej naklonil, propustil jej na svobodu. On však nedůvěřuje tomu uprchl do Dánska, kde se jej ujal dánský král Kanut, který mu dal svoji dceru Siritu za manželku. A tak byl Gotšalk znovu přiveden ke křesťanství, v němž poznal jedinou záchranu svého národa před německou invazí a vládou. Němcům tím měla být vzata záminka k tak častým útokům, které odůvodňovali tím, že bojují proti pohanům. Tak se objevil opětný křesťan Gotšalk před zraky svého národa. Velkým pomocníkem v kristianisaci Bodrců byl mu hamburský arcibiskup Adalbert, k jehož diecézi Bodrcko náleželo. Ale Gotšalkovi se bohužel nedostávalo té pomoci, jaká se přidružila na příklad k podobné činnosti moravského Rostislava. V Bodrcku kázáno bylo evangelium kněžími, kteří neznali jazyk lidu. Po stránce politické se Gotšalk snažil, podobně jako český kníže Václav před více jak 130 lety, vycházet s Němci v dobrém, dávaje jim roční poplatek. Také s Dány žil v přátelství. Jeho vnitřní vláda v zemi byla pevná a spravedlivá. Avšak placení daní tížilo lid, který jej proto začal nenávidět. Gotšalk byl vlastně prvým bodrckým králem. Přesto vše počali v něm lidé, návodem pohanských kněží, vidět přítele Němců a svého nepřítele. Utajovaná zloba, roznícená ve zjevnou vzpouru Gotšalkovým švakrem Blusou, propukla 7. června 1066 v revoltu, při které byl Gotšalk s mnoha kněžími i světskými osobami zavražděn v kostele v Lončině na stupních oltáře. V nastalých bouřích byl zabit i Blusa. Manželka Gotšalkova se syny Budivojem čili Butou a Jindřichem uprchli do Dánska. Tak zahynul bodrcký kníže, který mohl ještě zachránit bodrcký národ, kdyby krátkozrakost vedoucích činitelů bodrckých byla pochopila ušlechtilou snahu svého knížete Gotšalka, kterého Němci zvali Udou.

Jestli tyto bodrcké události vrhaly své stíny na stíží uzavřené domnělé přátelství s Němci, tu přímé boje Němců, zejména Sasů s Lutici, v těchto dobách nevěštily nic dobrého pro budoucnost. Němci se na své slovanské sousedy za Labem dívali stále jako na lidi nerovnocenné. I manželství Němců se Slovankami bylo považováno za manželství nesourodé, jak dokazuje i zrození Oty, nevlastního bratra markraběte saské marky Viléma. Sasové opět a opět bojovali s Lutici, až byli dne 10. září 1056 poraženi v bitvě u Přeslavě, ve které padl i zmíněný markrabě Vilém. V tomtéž roce zemřel již delší dobu nemocný císař Jindřich III. a jeho nástupcem se stal jeho nedospělý syn Jindřich IV., ovládaný hamburským arcibiskupem Adalbertem, který byl i rádcem zmíněného bodrckého knížete Gotšalka. Teprve po čase byl nucen Jindřich Adalberta propustit z rádcovství. Jindřich byl ve sporu se Sasy, proti nimž štval zejména Lutice, ovšem bez úspěchu, jak se později ukázalo. Protože neměl Jindřich IV. moci, aby úplně již potřel polabské Slovany, sám jsa v mnohých nesnázích jednak se Sasy, jednak však s mocí papežskou, která jej donutila i k jeho známému pokání u hradu Canossy v roce 1077, mohly se slovanské polabské země ještě udržet jako samostatné, ač samy byly zmítány nejednou vnitřní revolucí i vzájemnými spory mezi jednotlivými slovanskými kmeny a národy. V letech 1056 a 1057 propukly občanské sváry a boje mezi Kyšany, Črespěňany a Rány na jedné straně a mezi hlavním kmenem Luticů Ratary a s nimi spojenými Dolenci na straně druhé. V odvetu za vypleněné území ratarské vpadli a vyplenili území Črespěňanů a jejich spojenců zase Rataři, posílení Dány, Bodrci a Sasy.

Zatím dozrávaly události v Bodrcku. Za vzájemných bojů a pod vlivem zprávy o smrti krále bodrckého Gotšalka zvedli se proti Bodrcům Rataři, kteří byli nadšenými a fanatickými ctiteli pohanských bohů, na příklad roku 1066 obětovali hlavu zabitého biskupa Jana z Marienburku božstvu Svarohovi, a toho roku svrhli i nadvládu bodrckou. Smrtí Gotšalkovou uprázdněný stolec bodrcký se dostal do moci ránského knížete Kruka, který byl v Bodrcku provolán za krále. V té době měla Rána čili Rujana svůj věhlas a jméno mezi pohanskými Slovany. Na nejsevernějším mysu tohoto ostrova stál slavný chrám pohanského boha Svantovíta. Kruk, pohanský kníže Ránů, byl synem knížete Grima. O vládu v Bodrcku se ucházel ihned v roce 1066 syn Gotšalkův Budivoj, který s pomocí saskou dosáhl západní části území bodrckého. Ale Bodrci, obávajíce se Budivojovy pomsty za smrt jeho otce, vyhnali jej ze země. Budivoj se utekl do Saska, kde získal novou pomoc a dobyl s ní území Vagrie s městem Plonou. Zde jej oblehl Bodrci provolaný král, který jej pro nastalý hlad donutil ke vzdání. Když však vyšel se svými vojáky z města, jakási slovanská žena, udávajíc, že byla vojáky Budivojovými zneuctěna, jako i ostatní ženy, pobouřila okolní obyvatele, kteří Budivoje i jeho družinu roku 1071 pobili. Smrtí Gotšalkovou a povoláním Kruka na trůn bodrcký bylo zase v Bodrcku obnoveno pohanství, a tím zavdána Němcům opět příčina k zahájení války. Tato trvala plných 12 let od roku 1066 do roku 1078. Za těchto bojů, v nichž drželi Bodrci převahu, bylo však bojováno i proti Luticům, jimž byla roku 1069 zničena svatyně a město Retra Sasy, vedenými biskupem halberstadtským Burkhartem.

Pro jakékoli spojení polabských Slovanů severních a středních, to je Bodrců a Luticů se Srby, nebylo již pro druhou polovinu 11. století žádné vhodné příležitosti. Srbové byli jako prví prakticky již tehdy odepsáni ze seznamu slovanských národů polabských. Roku 1032, kdy na většině srbského území ztratilo vliv Polsko, bylo území srbské, včetně Lužice, již odepsáno z dějin evropské politiky. Národ sice ještě žil, ale moc veřejná byla již v rukách německých. Na území Lužice přichází křesťanství až ke konci 11. století, když byly začátky cyrilometodějského křesťanství již v průběhu let utlumeny. Poprvé se připomíná roku 1071 prvý křesťanský kostel v Lužici. Byl jím kostel sv. Petra a Pavla v Hodźiji, v dnešní Horní Lužici. V Lužici kázal míšeňský biskup Benno v jazyce srbském a jeho kázání byla četně navštěvována. Zbytky srbského národa se staly upřímně křesťanské, ale politicky byly již mrtvé. Dějiny Lužických Srbů se od prvé poloviny 11. století stávají dějinami svého území jen v rámci zemí a států, které nastoupily na místo dříve slovanské. V roce 1076 nastoupil v Milčanech jako vladař kníže český Vratislav, od roku 1085 prvý český král. Získal je jako léno od Jindřicha IV. Český panovník postoupil toto území spolu s územím Nišanů věnem své dceři Juditě, provdané za Viprechta z Grojče.

Než vraťme se zase do krajin bodrckých. Poměry v Německu byly uprostřed druhé poloviny 11. století velmi neuspořádané. Jindřich IV. měl proti sobě zase vzpouru Sasů, vedených Otou Nordheimským. Jindřich IV., aby udržel moc v Sasku, stavěl zde pevné hrady. To způsobilo proti němu silný saský odpor, který nemohl zdolat a jen stíží unikl před zuřivými Sasy do svého hradu Harzburgu, kde byla jeho královská hodnost zneuctěna, což nechtěl nechat bez potrestání. Tehdy volal kde koho proti Sasům. Žádal o pomoc Dány i Lutice, kterým poslal hojné dary a sliby. Ale Lutici se přiklonili k Sasům, kteří jim slibovali více. Tak z toho povstaly i rozbroje mezi samotnými Slovany, kteří se mezi sebou bili a vraždili pro cizí zájem německého krále. Teprve na shromáždění knížat říšských ve Štrasburce pohnula se říšská knížata k podniknutí vojenského zákroku proti Sasům. Z toho povstalá válka, která přivedla na německé straně proti Sasům i českého knížete Vratislava, který se velice v bitvě nad Unstrutou roku 1075 proslavil, jakož i další události, které historie označuje jako spor o investituru, trvající prakticky od dob Jindřicha III., ale rozhořelý právě v době vlády Jindřicha IV., a trvající do roku 1122, a tím i určující dějiny německé v této době, zatlačily do pozadí zprávy o událostech zběhlých na území polabských Slovanů. Události ty zachytil svým perem kronikář Adam Brémský, který zemřel někdy po roce 1076. Byl tedy současníkem těchto událostí. Léta 1077 až 1090 jsou pro dějiny polabských Slovanů léty prázdnými. Krom povšechných zpráv o vládě bodrckého krále Kruka není o Slovanech větších zmínek. Také v Německu, které bylo vždy na prvém místě v bojích se Slovany, není přímých zpráv o takových bojích, neboť v Německu byly v těchto letech vyplněny události vzájemnými rozpory mezi králem Jindřichem IV. a Sasy a z toho vyplývajícími vládními krizemi, které se projevovaly v tom, že byli voleni proti Jindřichovi protikrálové, jakým byl Rudolf Švábský nebo později Heřman Lucemburský. Své špatné postavení si král Jindřich IV. způsobil i svým sporem s mocí papežskou, která div nesvrhla Jindřicha přímo z trůnu, zejména tehdy, když se proti němu postavil vlastní syn, Konrád. Ale tyto spory se týkají dějin vlastního Německa, a proto se od nich vracíme opět k dějinám území bodrckého.

Vlastní spory Slovanů zeslabovaly jejich sílu, jen díky potížím německým se mohli ještě udržeti jako samostatné státy. Vláda Krukova v Bodrcku byla vystavena útokům se strany saské, kde saský vévoda Magnus zaútočil tak silně, že opanoval 14 měst. Vida to dánský král Erik Ejogod, u něhož žil ve vyhnanství bodrcký kralevič Jindřich, mladší syn zavražděného Gotšalka, který zatoužil po podílu po svém otci, zaútočil také na Bodrcko. Dánům se výboj hodil, protože útokem získali přístav Volyň a přinutili i knížectví Rány k placení ročního poplatku. Jindřich počal se svými zbrojnoši plenit bodrcké přímoří, v čemž jej podporovali někteří Slované i Dánové. Kruk byl těmito vojsky tísněn se všech stran. Aby upokojil Jindřicha Gotšalkovce, postoupil mu dobrovolně krajinu ploňanskou a začal se s ním stýkat. Při té příležitosti se Jindřich seznámil i s mladou manželkou Krukovou Slavinou, která nenáviděla svého manžela. Oba mladí milenci se smluvili proti Krukovi. Když pak Slavina přesvědčila Jindřicha, že jej Kruk chce odpravit, přikázal Jindřich svému dánskému sluhovi, aby Kruka zabil. Ten to skutečně učinil asi roku 1105 na hradě Plona. Jindřich se potom oženil s vdovou po Krukovi a s pomocí saskou přemohl Dolence a východní kmeny obodritské v bitvě na tak zvaném Smilovu poli. Nyní ovládl Jindřich Gotšalkovec celé území Bodrcka i území Luticů a část Pomořan.

Základ k velké říši Jindřichově byl položen tedy roku 1093 a když byl Kruk zavražděn, nebránilo již nic tomu, aby jeho stát se rozšířil i směrem východním. Ale za vše to vděčil Jindřich hlavně Sasům, jejichž vévodovi Magnovi dával roční poplatek. Střediskem své říše učinil Jindřich hlavní sídlo kmene Vagrů město Bukovo, na kterém pak vzniklo město Ljubice s hradem, které bylo předchůdcem potomního nového města Lubeku. V těchto dobách se z ostatních polabských Slovanů ještě vzpomínají Suslové, statečný srbský kmen, který od roku 869 dosti dlouho válčil s Franky a potom s Němci, až byl koncem 11. století zdolán. Rok 1105 přinesl několik změn v Německu, které měly také určitý vliv na utváření poměrů v zemích slovanských. V severní marce byl do tohoto roku vládcem markrabí Udo, který ohrožoval vojensky z jižního území říši Krukovu za tažení Jindřicha Gotšalkovce. V roce 1106 zemřel saský vévoda Magnus z rodu Billungů a jeho saským nástupcem se stal Lothar Suplinburský. Tehdy také zemřel v papežské klatbě i císař Jindřich IV., jehož nástupcem se v Německu stal jeho syn, často se otci protivící, král Jindřich V. Zatím říše Bodrců pod vládou Jindřicha Gotšalkovce se zdárně rozvíjela a šířila. Lutičtí Stodorané i Brižané byli pod vrchním panstvím bodrckým a přitom měli svá vlastní knížata. Území Gliňanů bylo připojeno k panství bodrckému Mstivojem, synem Jindřichovým. Pod vrchní mocí Jindřichovou byli zadní Črespěňané, později i přední Črespěňané, i když příslušeli pod vládu pomořanskou. Také Chyžané byli poddáni Bodrcku.

Na východ od řeky Odry ležící Pomořany se po roce 1058 osvobodily od vlády polské za polského panovníka Boleslava II. V četných bojích s Poláky si udrželi svoji samostatnost. Dokonce se knížectví pomořanské i rozšířilo. Počátkem 12. století byla připojena k Pomořanům Volyň, pod vládu pomořanskou se dostali Rataři, Dolenci a některé jiné menší lutické kmeny a také celé Ukransko. V letech 1100 až 1107 se připomíná pomořanský kníže Svantibor, který toho roku zemřel. Pak nastalo dělení země mezi jeho syny, kteří musili se bránit proti tlaku polskému, který od roku 1091 se proti Pomořansku velmi vzmáhal. Tlak Polska se hodil i Jindřichu Gotšalkovci, který proti Pomořansku snadněji mohl zaútočit se strany západní. A skutečně se Jindřich dvěma výpravami zmocnil také knížectví Rány, a tak téměř všichni baltští Slované, sídlící na západ od řeky Odry, ale i část Pomořanů sídlící na východní straně ústí Odry s ostrovy Uznojem a Volyní, byli poplatni Jindřichovi. Roku 1115 stál Jindřich Gotšalkovec na vrcholu své slávy.

Lutici v té době, jak jsme viděli, byli z valné části poddanými bodrckými a z polabských Slovanů Srbové byli již dříve pod mocí cizích vlád. Živel srbský se stahoval do Lužice, která za velkého slovanského povstání byla celá srbská, neboť tehdy z ní Němci zmizeli. Jak jsme výše též viděli, dostala se Lužice pod moc Viprechta z Grojče, který ji odstoupil roku 1111 císaři Jindřichovi V. na výplatu svého zajatého syna Václava. Císař však Milčansko dal Hoyerovi z Mansfelda, kterého roku 1115 zabil syn Viprechtův. Po Hoyerově smrti nastalo v Lužici bezvládí, při kterém se dopouštěli Němci na poddaných bezpráví. Proto nastalo i zde velké povstání proti nim. Že tehdy se také Lužičané odklonili od křesťanství a vrátili se k pohanství, jak k roku 1116 dokládá kronikář Botho, je teprve novějšího tvrzení. Jinak území srbské, včetně Lužice, bylo v té době již pod cizí mocí, jak bylo také již dříve uvedeno. Jen část srbského území, zvaná Záhvozd, zůstala od doby krále Vratislava součástí Čech až do 14. století.

Nejvýznamnější osobou polabských a baltských Slovanů však byl počátkem 12. věku bodrcký král Jindřich Gotšalkovec, který se snažil být skutečným následovníkem svého otce Gotšalka. Za něho byla země bodrcká velmi povznesena a její bohatství zkvétalo, hlavně obchodem, zejména námořním, na jehož základech později vyrostla i německá hansa, zabírající od roku 1293 i tak zvaná vendická města, to je bývalá slovanská města, jako Roztoky, Stralsund a jiná. Bodrcký král Jindřich Gotšalkovec zemřel dne 22. března 1119 ve svém sídle ve Starém Bukovci, dnešním Lübecku, zanechávaje svoji říši svým nedospělým synům Svatoplukovi a Knutovi.

příště roky 1119 – 1168, pro tisk připravil (R-l)

Čtenáři nám píší

Vážení redaktoři,

v lednovém čísle Česko-lužického věstníku vyzýváte všechny jeho čtenáře, aby Vám napsali, co by ve věstníku rádi viděli. Já jsem tedy této příležitosti využil a napsal Vám pár věcí, které by mě zajímaly, a byl bych rád, kdyby se časem ve věstníku objevily.

1) Rád bych věděl, kolik nyní vlastně v Německu žije Lužických Srbů, kolik jich je v Horní Lužici a kolik v Dolní, kolik jich mluví lužickosrbsky a kolik z nich tomuto jazyku alespoň rozumí a zda-li jich v procentech přibývá či ubývá a jak velký tento procentní nárůst/pokles zhruba je.

Institut za serbski ludospyt odhadl počet lužickosrbsky hovořících v roce 1987 na 67 000, pro rok 2010 odhadl snížení na 50 000. Podle předkladatele těchto čísel Ludwika Ely byl přinejmenším v roce 1990 okruh nositelů jazyka širší než těch, kteří se hlásí k srbskému lidu. (Wobknježenje a wužiwanje serbskeje rěče, Rozhlad 40, s. 211). V přítomné době udává lužický tisk obvykle počet 40 - 60 000 Srbů. Nejčastěji vyslovované číslo padesáti tisíc je spíše jen odrazem všeobecné nevědomosti. Dokonce se zdá, že představitelé srbských institucí o přesnější zjištění nemají zájem, obávajíce se jeho zneužití při poskytování státních dotací.

2) Jestli jsou Lužičtí Srbové se svým současným stavem spokojeni, zda-li se mezi nimi ještě objevují autonomní či separatistické tendence, zda-li se ještě najdou tací, kteří by rádi viděli samostatnou Lužici, příp. její připojení k České republice nebo k Polsku nebo jestli tyto snahy již po 2. světové válce nějak utichly.

Od poloviny tohoto století nám o lužickém separatismu není nic známo. V dějinách se vyskytl tehdy, kdy pro jeho úspěch byly jisté předpoklady. Velmocenský ovladatel NDR, Polska i Československa Sovětský svaz neměl o odtržení Lužických Srbů od Německa zájem, mimo jiné proto, že je nedovolil už vzápětí po druhé světové válce. V roce 1990 byla nedotknutelnost východních německých hranic zaštítěna Spojenými státy. Občasné projevy nelibosti vůči státnímu národu jsou mezi Srby přítomny asi jako v každé menšině, běžně však nepřekračují rámec soukromých rozhovorů.

3) A nakonec by mě též zajímalo, jak je to s Lužickými Srby, žijícími v zahraničí. Někde jsem četl, že poměrně silná lužickosrbská komunita je v Texasu, ale nevím, co je na tom pravdy.

Potomci lužickosrbských vystěhovalců žijí v Americe (Texas), v Austrálii a v Jižní Africe. I když lužickosrbsky již nemluví ani nerozumějí, o svůj původ a vlast svých předků zájem mají. Literatura k této otázce: Alfons Frencl, Serbske puće do swěta. - LND Budyšin 1966, 260 s.; Trudla Malinkowa, K brjoham nadźije. Wupućowanje Serbow do zamórskich krajow. - LND Budyšin 1995, 195 s. O staré lužickosrbské emigraci se občas píše i v různých časopisech (Pomhaj Bóh, Katolski posoł, Serbske nowiny aj.).

Doufám, že jsem Vám svými návrhy alespoň trochu pomohl či Vás inspiroval a přeji Vám do nového roku 2000, aby se Vám vaše práce dařila, aby Vaši čtenáři byli s věstníkem spokojeni a aby jich stále přibývalo.

Štěpán Mairovský

Čtenáři panu Mairovskému děkujeme za dopis, odpovědi na jeho otázky zpracovali Richard Bígl a Jiří Mudra

. redakce

25 let „nové srbské školy“ v Ralbicích

Antonín Vlk

Na podzim roku 1973 nás Jurij Wowčer, ředitel naší družební Srbské školy v Róžantu, kromě jiného dovezl i do obce Ralbicy. Tam zastavil na polní cestě vedoucí k lesu na Trupin a ukázal nám na pastvinu s výběhem pro koně a řekl, že tady bude zahajovat výuku v nové srbské střední škole ve školním roce 1975/76. Vysvětlil nám, že půjde o tzv. „šulski kombinat“, který nahradí několik škol v okolních obcích, a školu nám popisoval tak, jako by ji již viděl před sebou stát. My přítomní při pohledu na popásající se a skotačící odrostlá hříbata jsme nevěřícně kroutili hlavami a říkali jsme si, že to pan ředitel Wowčer „přestřelil“, protože to bylo podle našich zkušeností nemožné. On to však ve spolupráci s tehdejším starostou obce Ralbicy Jurijem Frenclem a za podpory široké srbské veřejnosti dokázal.

Tato epizoda se mi připomněla, když jsme dne 12. května 2000 seděli v „delanském kulturním domě“, v šunowské „Fabrické hospodě“, v níž probíhalo vyvrcholení oslav tohoto výročí slavnostním programem k 25. výročí existence Střední srbské školy v Ralbicích. Této oslavy jsem se zúčastnil jako člen delegace Základní školy v Mělníku - Jungmannových sadech, jež byla k účasti pozvána, stejně jako delegace harcerů polských ze Sulejówka a také část kulturního souboru „Leptir“ (Motýlek) z Chorvatska.

V rámci výročí školy, která byla mezitím rozdělena na školy dvě, a to na základní a střední, proběhly tzv. projektové dny. Byla pořádána sportovní utkání žáků (v Kulowě), vlastivědné zájezdy, zaměřené na poznání významných míst pro srbské dějiny a kulturu (Njechorń s muzeem Měrćina Nowaka-Njechorńského, Srbské muzeum v Budyšíně, Lessingovo muzeum v Kamenci ap.)

Slavnostní večer v Šunowě v sále, naplněném do posledního místečka, zahájil ředitel školy Beno Jurk, který přivítal a pozdravil hosty a současné i bývalé učitele školy. V krátkém projevu vysoce ocenil spolupráci škol v Ralbicích a Mělníku a rovněž s harcery ze Sulejówka, která žákům pomáhá při upevnění národního ducha. Hlavní projev byl zaměřen na historii nejen této nové školy, ale na historii školství v celém školském obvodu školy Ralbice. Připravil a přednesl ho Jurij Šołta, bývalý učitel této školy. Potom následovalo blahopřání Alfonse Ryćera, starosty obce Ralbicy-Róžant, Srbského školského spolku v Budyšíně (Serbske šulske towarstwo), zástupců Domowiny a pozdravy delegací. Ze všech projevů vyplývalo přání, aby škola, nehledě na současné snahy saského ministerstva kultury, přes všechny protesty z Lužice i z ciziny, ji zavřít, mohla i nadále vychovávat nové mladé generace Lužických Srbů. Poté ředitel školy vzpomněl těch, kteří se o výstavbu školy zasloužili a nyní pomáhají při řešení otázek souvisejících s její opravou a modernizací. Odevzdal květy bývalému starostovi obce Ralbicy Juriji Frenclovi, současnému starostovi obce Ralbicy-Róžant Alfonsu Ryćerovi a poděkoval všem za podporu v boji o zachování školy.

V kulturní části programu dominovaly pěvecké soubory dětí základní a střední školy Ralbicy, které se mohly pochlubit dobře nastudovanými a nacvičenými písněmi. Po nich všechny přítomné nadchl mládežnický pěvecký a taneční soubor z obce Smjerdźaca. V jeho provedení byly provedeny a byly krásně zatančeny lidové písničky „Šewc“, „Zady našej pjecy“ a „Dobry wječor, maćerka“. Stejný potlesk sklidil i chrámový sbor z Ralbic „Lilija“ za bezvadně přednesené nábožné písně a lidovou „Ha přijěł panik do Delan“. Divadelní skupina z Konjec představila krátkou scénku - parodii na „úspěšného žáka“, který se společensky vyšvihl tak vysoko, že práce žáků ve školní zahradě a výchova k lásce k přírodě je pro něho něco zapomenutého. Tato část kulturního programu byla ukončena několika chorvatskými melodiemi, zahranými skupinou „Leptir“. Program trval od 19. do 20. hodiny. Po něm byla přítomným k občerstvení podána „kwasna poliwka“ a „chrěn z mjasom“. K poslechu a k tanci potom zahrála kapela „Kadenca“, která čistě srbským repertoárem i srbským doprovodným slovem všechny přítomné potěšila.

Na závěr bych chtěl dodat, že mě dost mrzel malý ohlas a malá podpora požadavků Lužických Srbů na zachování jejich škol z naší, české strany. Mám sice odpověď na svůj dopis panu ministrovi Röslerovi v této věci a rád bych věřil jeho ubezpečení, že vyčerpá všechny své možnosti k tomu, aby srbské školy v Sasku byly podle potřeby zachovány. Zatím byl vybojován jeden školní rok 2000/2001. Co bude dále, záleží tak trochu i na naší veřejně projevené podpoře srbského požadavku a na našem zájmu o tuto věc.

Průvodní slovo ke grafické úpravě – toto číslo vychází s novou jednotnou grafickou podobou, úpravu jsem prováděl za účelem vyššího estetického dojmu a větší přehlednosti, pokud budete mít jakékoli připomínky, podněty, zlepšovací návrhy k lepší orientaci apod., kontaktujte mne prosím.

Radek Čermák

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 220 výtisků · Cena 10,- Kč

Vydává Spolek česko-lužický ¦ http://www.ff.cuni.cz/~bigl/clv.htm

Vedoucí redaktorka: Mgr. Zuzana Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00 Praha 2, tel. 02/242 565 77, e-mail: Sklenarova@sascr.cz

Zástupce: Jaroslav Valenta ml., Lounská 514/21, 460 07 Liberec VII, e-mail: j_valenta@email.cz

Redaktoři: Richard Bígl, tel. 02/855 26 34 · Radek Čermák, tel. 0606/877 827, e-mail: cermak.radek@centrum.cz · Bohumil Malotín, tel. 02/53 83 77 · Jiří Mudra, tel. 02/58 111 62

Styčná adresa Spolku česko-lužického: předseda Richard Bígl, Zelenohorská 17, 181 00 Praha - Bohnice, e-mail: biegl@email.cz

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraniční 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (konst. symbol 558, var. symbol 2) na účet IPB (Poštovní spořitelna) č. 151 855 890/5100 nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. Petr Sikora, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. do bytu 069/634 66 43, do zaměstnání v pondělí 069/63 043 62; Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin

Články a zprávy zasílejte na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě v textovém editoru Write (koncovka WRI, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. · MK ČR 6880 · ISSN 1212-0790

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 2269/98-P/1 ze dne 29. 9. 1998