Я
вас любил:
любовь ещё,
быть может,
В
душе моей
угасла не
совсем;
Но
пусть она вас
больше не
тревожит;
Я
не хочу
печалить вас
ничем.
Я
вас любил
безмолвно,
безнадежно,
То
робостью, то
ревностью
томим;
Я
вас любил так
искренно, так
нежно,
Как
дай вам бог
любимой быть
другим.
Až
lubosć hyšći dozgasnuła njej´;
Daś
wona Was jan hyšći małko gnujo;
Ja
njok Was z nicym wobtužowaś dlej.
Lubowach
Was bźez słow a bźez naźeje,
Pak
z njedowěru, pak ze tšuchłosću;
Lubowach
Was, a za mnu druge deje
Was
tak ak ja lubowaś z pšawnosću.
(Přeložil Měto Pernak, viz
str. .)
Miloval jsem vás ...
Miloval
jsem vás; moje láska ještě
ne zcela - možná - zhasla v srdci mém.
Ať nijak ale nestojí vám v cestě;
ne,
zarmucovat vás, to nechtěl jsem.
Miloval
jsem vás, mlčky, beznadějně,
žárlivý
ostych štval mě napořád;
miloval
jsem vás, dej vám Bůh, ať stejně
vroucně
a něžně jiný vás má rád.
(Přeložil Emanuel Frynta.)
Noviny
Z domova
Demonstrace bez
incidentů
Demonstrace
proti odtěžení Rogowa pořádaná Spolkem česko-lužickým proběhla 1. VII. 2000 v
Praze. S početným policejním doprovodem vykročil průvod po první hodině
odpolední od Lužického semináře, tradičního střediska česko-lužické
vzájemnosti, k velvyslanectví Spolkové republiky Německa. Jsouce vybaveni
lužickosrbskými prapory, dvěma transparenty a kolečkem s briketami došli
protestující za provolávání hesel před Lobkovický palác, kde v počtu více než
třiceti vyslechli projev předsedy SČL Richarda Bígla (odkaz na znění viz www.ff.cuni.cz/~bigl/eko/praha.htm
), který mimo jiné odsoudil hospodářský růst vyspělých států založený
na vykořisťování přírody. Liberecký člen SČL Jaroslav Valenta pak jako dar
„chudému“ Německu vysypal před bránu zastupitelského úřadu symbolickou hromádku
hnědého uhlí. Shromáždění tvořené kromě Pražanů především účastníky z Ústí nad
Labem a Hořic v Podkrkonoší se pak v klidu rozešlo. V neoficiálním rozhovoru
zpravil berlínský člen SČL Timo Meškank přítomného velvyslance o smyslu akce a
předal mu poslední číslo Věstníku. Hagen Lambsdorff poděkoval za pokojný průběh
demonstrace před svým úřadem, o níž podá informaci do Berlína.
Richard Bígl
Učitelé na Moravě
Velikonoční
úterý (25. 4.) se lužickosrbští učitelé - senioři vypravili autobusovým
zájezdem na Moravu, která je Srbům svým vnitřním charakterovým ustrojením tolik
blízká. Zájezd vedl p. Beno Kućank spolu s paní učitelkou Hańžou
Winarjec-Orsesowou. První zastávkou na cestě byl Žďár nad Sázavou s prohlídkou
zámku-kláštera (a Muzea knihy) a především chrám sv. Jana Nepomuckého na
nedaleké Zelené hoře, který je architektonickým skvostem z dílny geniálního J.
B. Santiniho, zařazeným do chráněného seznamu Světového kulturního dědictví
UNESCO. V Předklášteří navštívili přemyslovský královský monastýr Porta coeli,
kde obdivovali jedinečný portál románsko-gotického chrámu, vzpomněli lužických
sester donedávna v klášteře žijících. Ke krátké besedě se zdrželi v Tišnově,
městě pod horou Květnicí, a cílem prvního dne bylo Brno. Ráno je opustili a
putovali do Uherského Hradiště a po prohlídce tamního chrámu a Národopisného
muzea Slovácka zavítali na Velehrad. Osloveni barokní velehradskou bazilikou a
slovanskou atmosférou Velehradu, jehož pravidelnými návštěvníky Lužičtí Srbové
jsou (milénium příchodu soluňských bratří na Moravu 1863 inspirovalo na
Velehradě M. Hórnika k založení Towarstwa swj. Cyrila a Metoda a k vydávání
dodnes vycházejícího týdeníku Katolski posoł), se vraceli k domovu. Únavu z
bohatých duchovních dojmů pomohlo rozehnat posezení ve vinném sklípku s
písničkou a hlavně s ochutnáním tekutých pokladů slunce, které se v
jihomoravském slováckém „podzemí“ skrývají. Poslední den patřil opět Brnu a
prohlídce jeho pamětihodností. - Ve stopách učitelů na Moravu také putovali
členové předsednictva Towarstwa Cyrila a Metoda. Cílem i jejich cesty byl
především Velehrad. Již 4. 7.
navštívili velkomoravské hradiště v Mikulčicích u Hodonína - patrně
hlavní město Velké Moravy (innefalibilis munitio Rastislai) a večer se s
dvaceti tisíci posluchačů soustředili na melodie velkého koncertu před
velehradským chrámem. Druhého dne (5. července) prožili bohoslužbu národní
pouti s českými a moravskými biskupy. Mezi četnými hosty koncelebroval
(=spolusloužil) i současný předseda TCM radworský farář Šćěpan Delan, který
tyto poutníky vedl.
Josef
Šindar
Podvečera lužickosrbské poezie v Brně 8. června se mohli zúčastnit přátelé Lužice i poezie samé,
kteří se nechali pozvat sdružením křesťanských umělců Sursum corda. Přítomen
byl i překladatel a básník Josef Suchý, který podvečer uvedl. Přítomní v závěru
vyslechli rovněž krátkou informaci o minulosti i přítomnosti Lužických Srbů a
jejich kultury.
Josef
Šindar
Serbske
ewangelske towarstwo uspořádalo
14.-19. srpna 2000 dětský náboženský týden v českých Herlíkovicích.
(PB 2000/7, J-a)
Z Horní
Lužice
Letní kurs se vydařil
Ve dnech 17.7. - 4.8.2000 se uskutečnil v
areálu budyšínského Serbského gymnazije další z úspěšných prázdninových kurzů
lužické srbštiny. Měl jsem to štěstí, že jsem ho také mohl zúčastnit. Během
necelých tří týdnů toho kurzisté mnoho zažili a jistě si všichni odvezou plno krásných
zážitků. Rovněž byla navázána nová
přátelství, a to nejen mezi kurzisty samými, ale i mezi kurzisty a Lužickými
Srby. Mnozí doufají, že se sem za dva roky vrátí. Na kurz se přihlásilo více
než sto zájemců, kapacita Serbského institutu však umožnila přijmout pouze
polovinu (přesně 55). Mezi účastníky bylo lze nalézt osoby různých povolání z
18 zemí, k nim patří i "exotičtí" lingvisté z Japonska, USA, Islandu,
Finska, Velké Británie, Slovinska, Bulharska, Makedonie, Jugoslávie,
Chorvatska, Ukrajiny, Běloruska, Ruska atd. Největší ohlas měl kurz u našich
polských sousedů - 13 osob, taktéž se dostavilo pět Čechů. K významným
účastníkům kurzu patřili profesoři slavistiky mnoha slavných univerzit, ale
také umělci - např. běloruský básník алекс
расанаў či srbský malíř
a kreslíř Dragan Bosnić.
Účastníci byli rozděleni do skupin -
začátečníci, pokročilí a velmi pokročilí v hornolužické srbštině a pro pět
zájemců se otevřela také dolnolužická srbština pod vedením Dr. Anji Pohončowé
(dříve vedl Manfred Starosta). Jazykové lekce trvaly dopoledne tři hodiny, pak
následovala hodinová přednáška ze všech oborů týkajících se srbské Lužice. Po
obědě pokračovaly fakultativní kurzy - úvod do dolnosrbštiny, literární čtení a
srovnávací kurz horno- a dolnosrbštiny. Výuka byla velmi náročná jak pro
kurzisty, tak také pro lektory. Na večer byl vždy připraven nějaký program,
např. seznamovací večírek, přijetí u předsedy Domowiny, koncert, setkání se
skladatelem Janem Cyžem, literární čtení a diskuze ve Smolerjec kniharnji, návštěva
u malíře Jana Buka v Njebjelčicích, promítání srbských filmů, hudební večery,
neformální návštěva a večírek u předsedy Domowiny J. Nuka v Radworu. K tomu je
třeba přičíst mimořádně povedené výlety do Dolní Lužice (Dešno, evangelická mše
tamtéž, Bórkowy, jízda v "błóśańskich tšugach" v Blatech na člunech,
Serbski dom v Chotěbuzi), do katolické Lužice (Wotrow, Róžant, Kulow, Sulšecy s
příjemným slovanským tanečním večírkem) a snad u účastníků nejoblíbenější výlet
do Lužice střední (Radwor, Rowno se zpěvem skupiny Kantorek, jež nám také
vyprávěly o rozbíhajícím se projektu Witaj v Rovném, Slěpo, Stróža a návštěva
rodného domu Měrćina Nowaka - Njechorńského v Njechorni).
Závěr kurzu patřil slavnostnímu zakončení
v Serbském muzeji na Ortenburgu a neformálnímu večírku v jídelně gymnázia, kde
účastníci ve svých krátkých představeních předvedli své znalosti lužické
srbštiny a zážitky a dojmy z uplynulých dní. Je třeba podotknout, že mnozí byli
zklamáni z katastrofální situace v Dolní Lužici, o níž věděli jen málokteří
(Dolních Srbů hovořících srbsky je prý už maximálně čtyři tisíce) a také o
postupujícím poněmčování katolické
mládeže !!! (jejichž řeči již není rozumět, jak plná je germanizmů). A tak
všichni vkládáme naděje do Witaj - projektu, jehož sponzory se mnozí stali
zakoupením trička s nápisem WITAJ na zádech a s trojbarevným lipovým listem na
hrudi (za 15,- DM; 3,-DM jdou na podporu Witaj - programu)
Závěrem bych chtěl poděkovat Serbskému
institutu a zvláště organizátoru dr. Franci Šěnovi a ostatním za krásný,
přínosný a velmi poučný kurz lužického jazyka a kultury.
Jaroslav Valenta
Změny v
LND
PhDr.
R. Thiemannowa, vedoucí Smolerova knihkupectví, připomíná 42. výročí vzniku
Ludowého nakładnistwa Domowina (dále LND). To působilo od 1. 7. 1958 jako
jediné a jednotné lužickosrbské nakladatelství. V jeho stanovách bylo zapsáno: „LND
zodpovídá za vývoj a vydávání veškeré lužickosrbské literatury, počítaje v to
literaturu pedagogickou a literaturu v německém jazyce týkající se
lužickosrbské problematiky. V LND vycházejí všechny lužickosrbské noviny a
časopisy povolené příslušnými úřady ...“. Dr. R. Thiemannowa podotýká, že
mnozí Lužičtí Srbové i Němci toto poslání považovali a dosud považují za
užitečné a viděli v něm splnění snů lužickosrbských nakladatelů, novinářů a
spisovatelů minulosti. LND za 42 let trvání (1958-2000) vydalo na 3400 knižních
titulů, pravidelně vycházely noviny a časopisy. - Nyní z rozhodnutí rady
Załožby za serbski lud (21. 6. 2000) bude dosavadní nakladatelství rozděleno na
několik částí. LND zbude jen vydávání krásné a vědecké literatury. Ostatní
činnosti budou vykonávat instituce jiné.
(SN 30. 6. 2000, J-a)
Konferenci
Grafikar, spisowaćel, publicist a kulturnik Měrćin Nowak-Njechorński
uspořádal 16. 6. 2000 Lužickosrbský ústav a MS v Budyšíně ke stému výročí
umělcova narození (Njechorń 13. 6. - 6. 7. 1999). Na konferenci bylo předneseno
14 přednášek. Ty přinesly nové skutečnosti z Nowakova života a díla a nové
pohledy na tvorbu literární i výtvarnou. K výročí byla v Lužickosrbském muzeu
uspořádána výstava (14. 5. - 29. 10. 2000), která zájemcům zpřístupnila velkou
část (asi 300 exponátů) umělcovy pozůstalosti (v majetku muzea je asi 900 děl).
K výstavě sestavila její autorka Christina Boguszowa bohatě ilustrovaný
katalog.
(J-a)
Gabriš
Nawka byl 10. 6. 2000 vysvěcen v
Drážďanech na kněze. První své bohoslužby (dvojjazyčné) konal 11. 6. v
budyšínském děkanském chrámu. Jeho prvním kaplanským místem bude Kamjenc. G.
Nawka, vnuk slavného učitele Michała Nawky, bude na dlouhá léta poslední nový
lužickosrbský duchovní, protože nyní žádný jiný Lužický Srb katolické (ale ani
evangelické) bohosloví nestuduje. Novému duchovnímu, kterého osobně známe z
jeho návštěv Prahy, přejeme spokojenost a úspěch v práci.
(PB 2000/7, J-a)
Z Dolní
Lužice
Goldoniho
Mirandolína, nastudovaná
Nimsko-serbským ludowým źiwadłem slavila v Chotěbuzi velké úspěchy. 11. května
ji navštívilo více než 150 žáků Dolnosrbského gymnázia, z nichž někteří si
chválili herce, jak dobře zvládli dolnosrbštinu.
Žylowské
srbské sdružení se jmenuje Pśeza. Helmut Winkelman přišel s myšlenkou, aby toto
sdružení předvedlo pśezu živě, tak jak kdysi bývala. S velkým úspěchem ji
členové spolku představili v místním hostinci za účasti 200 návštěvníků.
Jak
nás informuje pilný dopisovatel do Nowého Casnika Wolfgang Wajs, v Gubině, kde
v současné době bydlí, se do r. 1690 kázalo srbsky.
(NC21, bm)
První
konference o srbské hudbě se konala v Chotěbuzi od 19. do 21. 5. Stěžejní
referát přednesl Detlef Kobjela. Nechyběli ani zahraniční účastníci z Ruska a
Česka.
Opět
a opět Mirandolína. Brjazyna, Slěpo, ohlasy z chotěbuzského gymnázia, kde
někteří žáci si pochvalují, jak dobře všemu rozuměli. Např. Jan Měškank, Damian
Malotka.
Ochotnické
divadlo v Hochoze připravuje nahrávku Jagara Bagoly na video.
Dolnosrbský
církevní zpěvník před dokončením? Podle sdělení Wernera Měškanka již 300 ze 340
písní je v počítači.
Dr.
Fr. Vydra informuje, jak to bylo se staroměstským orlojem, zničeným v
posledních dnech války německou zvůlí.
(NC22, bm)
V
hlavním sídle Organizace spojených národů v New Yorku se konala
konference národních menšin z celého světa. Za Lužické Srby přednesl
referát Heiko Kozel, který promluvil srbsky, což bylo poprvé, kdy tento
slovanský jazyk zazněl na tak vysokém fóru.
Večer
Mata Kósyka připravují v jeho rodišti Wjerbně. Iniciativy se ujal hostinský
Peter Franke spolu se Siegfridem Ramothem a Heinrichem Kósykem.
V
rozhovoru děda s vnukem se mladý Juro Nowak, vyrůstající v Lublani, dozvídá, co
jeho děd Herbert Nowak na pouti tímto světem zažil. (Pokud vím, obě děti i
slovinská manželka Mata Nowaka umějí dolnosrbsky. Pozn. B. M.)
(NC24, bm)
Měto
Nowak-Njechorński patří bezesporu mezi ty nepříliš hojné Hornosrby, kteří se
intenzivně zajímali o Dolní Lužici a kteří ji podrobně znali. A tudíž výrok
tohoto mistra pera a štětce: „Cu słužyś jano jadnej wěcy - tomu serbskemu“ je
zcela namístě. Dolní Lužicí probíhají vzpomínkové oslavy k 100. výročí jeho
narození.
(NC25, bm)
120letého
trvání Maśice Serbské vzpomněl 17. 6. její předseda Měto Pernak, gymnaziální
profesor z Berlína; Krom velkých úspěchů, které Maśica měla na poli národní
kultury, se rovněž s uznáním zmínil o posledním žijícím členu předválečné
Maśice - faráři H. Nowakovi.
(NC27, bm)
Na
chotěbuzském gymnáziu letos absolvoval 61 student.
Mohutné
slavnosti srbské kultury proběhly ve Slěpém ve dnech 29. 6. - 2. 7. Zúčastnily
se jich krom domácích souborů i soubory z celé Lužice. Na 110 skupin a souborů
účinkovalo ve 30 programech. Poprvé vystoupily i děti z jeslí Witaj.
(NC28, bm)
Z ciziny
Opolská
pobočka Towarzystwa Polsko-Serbołużyckiego byla založena 21. IX. 1999 na
půdě místní university. Předsedou se stal její prorektor prof. Leszek Kuberski.
Universita v Opolí vydává řadu nejnovějších dějin slovanských jazyků, v jejímž
rámci vyšel svazek věnovaný lužické srbštině. Zakladatelé pobočky se shodli na
tom, že „v oblasti s takovým intelektuálním potenciálem, jaký má Opolsko, se
náležitě propagovaná lužickosrbská hudba, literatura, výtvarné umění a historie
jistě setkají s velkým zájmem“. „Lužičtí Srbové nemají vlastní státnost“,
napsal ve zprávě ze zasedání zakládající místopředseda Piotr Pałys, „mravní
povinnost podpory jejich snah o zachování svébytnosti tedy spadá na jejich
nejbližší slovanské sousedy a pobratimy“.
(ZŁ 29, s. 148-9, R-l)
Knihy
Podstupimske
pśinoski k Sorabistice
/Potsdamer Beiträge zur Sorabistik
je
ediční řada vydávaná od r. 2000 Institutem pro slavistiku postupimské
univerzity. Uveřejňuje vědecké příspěvky o jazyce, literatuře, didaktice,
dějepisu, kultuře a foklóru Dolnolužických (popřípadě i Hornolužických) Srbů .
Jednotlivé svazky vycházejí nepravidelně. Mají přispět k vědecké výměně
myšlenek o dané tématice. K vydání prvního sešitku (73 s.) dalo podnět
mezinárodní sympozion Johannes Bocatius (Jan Bok) - dolnolužickosrbský
Evropan z Wětošowa, konané 11. 9. 1999 v německo-lužickosrbském kostele ve
Wětošowě v Braniborsku. Přednášky tam proslovené obsahuje tento první sešit (za
redakce Petra Kosty a Madleny Norbergové). Najdeme tu pojednání o Dolní Lužici
v 16. a 17. stol. (P. Kunze), o wětošowském nářečí (H. Faska), o náboženských
postojích Bokových (Doris Teichmann), o Bokově činnosti za českého stavovského
povstání (Ľudovít Petraško), o Bokově latinském (Peter Kosta) a německém (M.
Norbergová) básnění. Brožura, vytištěná německy, je zakončena tabulkou
životopisných dat a tabulkou Bokových děl.
(J-a)
Aleksandr Sergejewič Puškin
(1799-1837)
Wubrane basni we dwěma
rěcoma. Posćonk k 200. narodnemu dnju basnika. Z rusojskeje do serbskeje rěcy
pśenjasł Měto Pernak. - Podstupimske pśinoski k Sorabistice/Potsdamer
Beiträge zur Sorabistik Nr. 2 • 2000. Hrsg. von Peter Kosta und Madlena
Norberg. 176 s.
Překladatel, ředitel gymnázia v. v. a nyní
předseda dolnolužického odboru MS (jehož známe nejen z publicistických
příspěvků do časopisů, ale i jako překladatele básní z francouzštiny - např.
Guillauma Apollinaira a Charlesa d´Orléans, viz např. R 1974 s. 423, R 1973 s.
27, R 1988 s. 150 - a ruštiny - např. Nikolaje Doriza, viz R 1990 s. 177),
uvedl tento svůj výbor překladů 61 básně do dolnolužickosrbského jazyka
vstupním výkladem o dřívějších překladech ruského klasika do horní a dolní
lužické srbštiny i upozorněním na obtíže při této práci. V doslovu pak
seznamuje čtenáře s Puškinovým životem a rozebírá jeho básnění. Kniha je
dvojjazyčná - vedle ruského originálu je dolnolužický překlad.
Ideově překlady dobře vystihují originál, i
když se ho M. Pernak nedrží otrocky slovo od slova. Jeho vyjadřování je
podřízeno zákonitostem jazyka, do něhož překládá, takže si čtenář ani
neuvědomuje, že nečte původní lužickosrbské básně. To je přednost této práce. -
Formálně složité strofické útvary lze překládat dvojím způsobem. Nedržet se
originálního schématu a překládat volně, k formě nepřihlížet. Druhá možnost je
vystihnout i formu originálu. Tento druhý, nesnadnější způsob si zvolil M.
Pernak. Jeho přetlumočení formálně odpovídá originálu jak počtem slabik ve
verši, tak druhem metra a schématem rýmů. Jen občas bývá rým originálu nahrazen
v překladu asonancí. To však odpovídá tradici lužickosrbské poetiky.
Pro názornost srovnejme báseň Lubowach
Was: a duša kšajźu cujo ... (viz titulní stránku tohoto čísla ČLV; vedle
toho tam uvádíme i české přebásnění E. Frynty).
Ruský originál:
Dolnolužický překlad:
È-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ A ž
dvojslabičný - È
Èï- Èï- Èï- Èï- È A ž dvojslabičný
È-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ- b m jednoslabičný È -ïÈ
-ïÈ -ïÈ -ïÈ - b m jednoslabičný
È-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ A ž
dvojslabičný È
-ïÈ -ïÈ -ïÈ -ïÈ -ïÈ A ž dvojslabičný
È-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ- b m jednoslabičný È
-ïÈ -ïÈ -ïÈ -ïÈ - b m jednoslabičný
È-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ C ž
dvojslabičný - È Èï- Èï- Èï-
Èï- È C ž dvojslabičný
È-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ- d m jednoslabičný È
-ïÈ -ïÈ -ïÈ -ïÈ - d m dvojslabičný
È-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ C ž
dvojslabičný -
È Èï- Èï- Èï- Èï-
È
C ž dvojslabičný
È-ïÈ-ïÈ-ïÈ-ïÈ- d m jednoslabičný È -ïÈ -ïÈ -ïÈ
-ïÈ -
d m dvojslabičný
Vysvětlení
značek: ž - ženský rým [s poslední rýmovanou slabikou nepřízvučnou], označuji
velkým písmenem; m - mužský rým [s poslední rýmovanou slabikou přízvučnou],
označuji písmenem malým; obloučkem označuji slabiku nepřízvučnou, pomlčkou
slabiku přízvučnou (i když to není u veršů sylabotónických obvyklé), stopy
odděluji svislou čarou.
Počet slabik v
originálu i v lužickosrbském překladu je stejný. V obou zněních se pravidelně
střídají (o výjimce viz níže) šestistopé jambické verše neúplné (liché verše) s
pětistopými jambickými verši úplnými (verše sudé). Rým je střídavý, u lichých
veršů ženský (dvojslabičný), u sudých mužský. Formální odchylky lužickosrbského
překladu od originálu: 6. a 8. verš překladu končí mužským rýmem dvojslabičným
(na rozdíl od originálu, v němž je mužský rým jednoslabičný). V této věci
bychom mohli považovat překlad za „vylepšení“ originálu. - Verš 1, 5 a 7
překladu začíná přízvučnou slabikou (tedy schéma -ÈÈï-Èï-Èï-Èï-È),
což
narušuje vzestupný rytmus ostatních
veršů i originálu. Ale s odchylkou tohoto druhu se setkáváme i v české
poezii, protože užívat jambu v jazycích s přízvukem na první slabice slova
(jako je lužická srbština nebo čeština) je obtížnější než v ruštině. Ostatně
při přednesu verš 5 a 7 je možno pociťovat jako vzestupné díky tomu, že větný
přízvuk je na jejich konci (... bźez słow a bźez naźeje; ... a za mnu druge
deje ...). J. Hrabák takové verše nazývá "sylabotónickými verši
nestopovými jambického spádu" (J. Hrabák, Úvod do teorie verše - SPN
Praha 1956, s. 84).
City a myšlenky originálu přetlumočil
překladatel odpovídajícím způsobem, zejména první čtyři verše. Verš 5-8 mi však
přece jen zní v ruštině poetičtěji (vinou posledního slova v 6. a 8. verši). -
K podobným výsledkům bychom dospěli rozborem ostatních přeložených básní.
Knížka je tedy důkazem životaschopnosti a pružnosti dolní lužické srbštiny.
Není maličkost překládat z jazyka tak bohatého a literárně propracovaného, jako
je ruština, do jazyka s uměleckou tradicí kratší a chudší. Jak dolní lužická
srbština, tak překladatel v této zkoušce obstáli na výbornou. Blahopřejeme.
Vydání knihy bude literární historie
bezpochyby hodnotit jako jeden z nejvýznamnějších počinů popřevratové
dolnolužické literatury (podobně jako se hodnotí v české literární historii
Jungmannovy překlady F. R. Chateaubrianda a J.
Miltona).
Kniha je vytištěna pečlivě, překlep jsem
našel jen jeden: na s. 18, řádek 8 místo
В колодез má být В
колодец.
Jiří Mudra
Měrćin
Nowak-Njechorński, Grafiske tworjenje
/ Das grafische Werk, LND/Domowina-Verlag Budyšin
2000
K letošnímu 100. výročí narození tohoto
známého lužickosrbského malíře vydalo nakladatelství Domowina v Budyšíně
obdivuhodný, velmi obsáhlý katalog jeho děl s podrobným životopisem umělce. Od 14.
května do 29. října 2000 je v Srbském muzeu otevřena výstava Nowakových
prací a katalog je nezbytným doplňkem pro ty, kteří se chtějí hlouběji seznámit
s výtvarnou tvorbou, ale i dalšími okruhy jeho mnohostranného kulturního
působení, Text je důsledně dvojjazyčný, neboť se očekává, že publikace najde
své čtenáře a uživatele i mezi zájemci, kteří hornolužickou srbštinu aktivně
neovládají.
Kniha má formát A4 a je v ní 192 stran.
Autorem textové části je Marija Měrćinowa, podrobný seznam celkem 1296 děl
sestavila s nesmírnou důkladností Christina Boguszowa, reprodukce obrazů
pořídil Jürgen Matschie a za celkovou grafickou úpravu celé této pozoruhodné
publikace zodpovídala Iris Brankačkowa.
Textová část zaujímá 60 stran a přináší
mnoho méně známých detailů z Nowakovy biografie. Do textu jsou zařazeny
dobové fotografie i černobílé reprodukce jeho kreseb.
Za textovou částí následuje 60 stran
barevných příloh, které dokumentují jednak různé vývojové fáze umělcovy
činnosti, jednak tématickou rozmanitost jeho díla.
Celých
53 stran zaplňuje seznam evidovaných Nowakových děl (dřevoryty, perokresby,
akvarely atd.) s uvedením názvu, formátu, doby vzniku, použité výtvarné
techniky a místa, kde se originál díla nachází. Weronika Cwarowa (Zwahr)
doplnila publikaci seznamem výstav, ať už samostatných (23) nebo kolektivních.
Stojí jistě za zmínku, že kromě oblasti Lužice a celého území bývalé NDR
vystavoval Nowak také u nás v Čechách (Praha, Náchod, Hodonín, Turnov aj.).
Jeho obrazy zhlédli zájemci také v Paříži, Lublani, Záhřebu, v Lodži, v Moskvě
i v dalekém gruzínském Kutaisi.
Katalog v závěru připomíná mnohostrannost
využití výtvarných prací lužickosrbského malíře. Vedle obrazů jde velmi často o
knižní ilustrace (protyky, časopisy, noviny), pohlednice s folklorními motivy
(např. série ilustrací k lidovým písním), divadelní programy, pozvánky, obaly
na gramodesky i dětské karetní kvarteto. Nowakovo nadšení pro sokolské hnutí
dokumentuje vedle fotografií i portrét Mir. Tyrše z roku 1932. Ve 30. letech
vyšly v Brně dvě knihy s ilustracemi M. Nowaka, a to Slovanské pohádky a
Pohádky o zvířatech.
Svou obsáhlostí a grafickou úpravou patří
tento katalog nesporně k nejkvalitnějším tiskovinám tohoto druhu, jaké kdy
byly v Lužici vydány. Chronologické řazení ukázek z Nowakova díla v obrazové
části katalogu umožňuje zjistit, že svůj typický symbol, jímž místo podpisu své
kresby označoval (lipový lístek v kroužku), začal používat poprvé již v roce
1923. V polovině 20. let se také vyhraňuje jeho výtvarný projev, který pak můžeme
sledovat i v jeho pozdějších dílech (nápodoba dřevorytu formou perokresby).
Katalog se opravdu vydařil a důstojným
způsobem připomíná bohatost výtvarného díla, které je v nebývalém rozsahu
vystaveno v prostorách Srbského muzea.
František Vydra
Očima Antje Krawcojc
Dolnolužický
jazyk na veřejnosti
„Ach, ubohý srbský lide! Nepoznáš-li brzy, co slouží tvému dobru, pak přijde den, a stojí už přede dveřmi, kdy se ti vezme i to, co ještě máš.“ Už v roce 1853, před skoro půldruhým stoletím, chtěl známý dolnolužický učenec a farář Jan Bjedrich Tešnaŕ přimět Srby, a zvláště ty dolnolužické, k tomu, aby dbali o svůj národ a jazyk s vírou ve „spravedlivou věc“. Podotýkám, že Tešnaŕ měl tehdy kolem sebe ještě živý lužickosrbský lid. Proto také mohl vyhlásit svoje Serbske słowa serbskim wutšobam.
Jenže co když už nemáš posluchače své řeči, kteří
tvému jazyku rozumějí a hovoří jím, kteří mají srbská srdce? Je to ona situace,
kdy si čas vzal to, co Srbové ještě tenkrát měli? Přitakávám, protože každý den
cítím, že dolnolužický jazyk již kolem nás není. Probudíš se a nikde neslyšíš
dolnolužického slovíčka. Spěcháš do práce a i tam se všude mluví německy.
Setkáš se s přáteli, mluvíš německy, německy se bavíš a směješ. A jedeš-li
domů, do tvojí srbské domoviny, ani tam už s tebou nikdo srbsky nerozpráví,
poněvadž tam už nikdo srbský jazyk v běžném styku neužívá, ať je to v rodinném
kruhu, v práci, se sousedem nebo s ostatními lidmi na vsi. Dneska musíš opravdu
pilně pátrat po lidičkách, po těch drobných a starých, ještě mluvících,
jestliže chceš rozveselit svoje uši znělými zvuky naší dolnolužické řeči.
Zajisté se mnozí lidé na srbském venkově nadchnou
pro náš krásný, nádherný dolnolužický kroj, pro ty velké a veselé svátky a
zvyky a zajisté jsou tu a tam mezi těmi nastrojenými a slavícími lidmi ještě
čisté a věrné srbské duše, jež vládnou srbským jazykem jako mateřským, ale
většina jediného srbského slůvka nehlesne. Proč? Protože dolnolužického jazyka
už na veřejnosti není. Němčina je dnes mateřským jazykem mladých lidí v tenkrát
ještě čistě dolnolužických vesnicích. A jelikož jsou srbské vesnice v Dolní
Lužici už zcela poněmčeny, s výjimkou hrstky těch, kteří srbské mluvě zůstali
věrni, narůstají i tam problémy s jejím osvojováním. Školky a školy v celé
Dolní Lužici se pilně starají o to, aby srbství a hlavně dolnolužický jazyk
vštípily dětem, žákům a zájemcům o tuto řeč a kulturu do již německého srdce.
To činí problémy. Je mnoho snaživých učitelů srbštiny, kteří ji už nemají jako
mateřský jazyk. Ovládli ji teprve ve škole, tak dobře, jak jen to šlo, aby
mohli předávat dalším alespoň nejzákladnější mluvnická pravidla a slovní
zásobu. Může však být slovanština řečí krásnou a živou, když člověk ovládá jen
její kostru? Další a s tím souvisící problém je pak všední uplatňování a
využívání toho, co se žáci každý den ve škole naučí. Hned po těch pár „srbských
minutkách“, v nichž slyšeli, četli, psali a mluvili úlomky té jazykové kostry,
ženou zase domů, ven do svého německého a poněmčeného světa, kde to, co se
naučili, nemohou používat, upevňovat, rozvíjet. Vše o lužické srbštině a
srbství je zapomenuto, jazyk zůstane neživý. Není-li už doma nebo v každodenní
osobní společnosti nikoho, kdo by s nimi mluvil v srbské řeči, nemohou si
ověřovat správnost a čistost svých jazykových znalostí a dovedností. Často
slyšíš a čteš, jak se stále více do dolnolužického mluvení a psaní zahnizďují
malé chybičky. Do jazyka se zbytečně vryjí jen proto, že běžné používání
jazyka, běžné mluvení a povídání rodilými mluvčími se už nikde nekoná, ať je to
ve škole (jiných předmětech), ve městě, na venkově, ba ani ve vlastní srbské
rodině.
Ptáme se nyní, tak jako mnohokrát v minulých dobách, proč národ ztrácí
svůj jazyk a tím i život. Odpověď je stále tatáž: historický vývoj Srbů, jejich
potlačování, čas fašismu, teď ještě plánované zkrácení státní podpory a tak
dále... Skoro to vypadá tak, jakoby si Srbové všímali každého pochybení jiných
a cizích, jen ne sebe. Musíme též přihlédnout k tomu, jak se vůbec vyvíjely
jazyky v minulosti, jak se proměnil jejich význam nejen v Evropě, ale na celém
světě. Je ještě tak velký při pohledu na současný hospodářský a společenský
vývoj? Nepozdvihla se angličtina dávno na celosvětový jazyk hospodářství a
společnosti? Také to s ohledem na budoucí globální rozvoj není nic špatného.
Proto se nedivme, že náš dolnolužický jazyk, tak jako jiné jazyky, už dnes nemá
takovou vážnost, která by budoucí pokolení motivovala k jeho horlivému učení.
Avšak právě tak, jako anglický jazyk ukazuje svou užitečnost a potřebnost v
budoucnosti, musíme i my, zbylí Srbové, ukázat perspektivy našeho jazyka.
Takové perspektivy, které dají příštím generacím užitek a prospěch z jeho
ovládnutí. Práce je v Srbích až až a nedostatky jsou veliké. Mina Witkojc
jednou pravila:„Náš lid je cizími zaslepen a ve všech cizí vidí. Je v tak
hlubokém spánku, že již nemá síly k vlastnímu probuzení. Někdo musí přijít a k
životu jej zavolat.“ A já pravím, někdo musí přijít a otevřít dobré a
užitečné perspektivy. V Dolní Lužici už není žádný srbský lid k probuzení, ale
naše budoucí žně, na něž jsme si teď zaseli (srbské mateřské školy úspěšného
projektu Witaj - v září 2000 můžeme po prvé přivítat dvoujazyčné žáky v srbské
základní škole), náš budoucí lid, musejí být vydatné.
Přeložil (R-l).
Autorka studuje učitelství lužické srbštiny a
němčiny na lipské universitě.
Odjinud
Kde se o nás mluvilo
Několik dní před naší
demonstrací kontaktovala Richarda Bígla novinářka z ČTK, aby mu položila
několik otázek; o demonstraci jsme informovali i televizní stanici TV3.
TV3 (1.7.2000 19:00, 22:00, 24:00) v pořadu
Metropolitní expres: „Nechceme
Evropu z uhlí a oceli, chceme žít v Evropě lidí a přírody,“
skandovaly dnes odpoledne dvě desítky demonstrantů před německým velvyslanectvím.
Akcí chtěli členové Spolku česko-lužického vyjádřit nesouhlas s úmyslem
braniborské vlády zbořit kvůli těžbě uhlí dolnolužickou vesnici Rogow.
Protestní pochod se obešel bez incidentů.
Špígl (3.7.2000 údajně ze servisu ČTK)
v článku Demonstrovali za Lužické Srby: Kolem 50 lidí přišlo na sobotní pražskou
demonstraci, kterou uspořádal Spolek česko-lužický (SČL) na podporu
dolnolužické vesnice Rogow, jejíž existenci ohrožuje těžba hnědého uhlí.
Protest vyvrcholil před německým velvyslanectvím na Malé Straně, kde
protestující před vchodem vysypali malou hromádku hnědého uhlí. Po skončení své
akce ji sami odstranili, protest se obešel bez problémů. Demonstrace začala po
poledni poblíž Karlova mostu před Lužickým seminářem, kde již na počátku 18.
století vznikla kolej pro lužickosrbské studenty. Odtud se protestující
přesunuli pěšky k asi dva kilometry vzdálenému německému velvyslanectví,
kde akci zakončili proslovy. Při pochodu po Malé Straně a také před
velvyslanectvím skandovali heslo: „Zbourejte si Berlín, Rogow musí zůstat!“
Místo slova Berlín také několikrát použili jméno Postupim, Brusel a Štrasburk.
Protestující též nesli transparenty, například s nápisem: „Berlín se
buduje, Lužice plundruje.“ Hromádku hnědého uhlí, kterou před ambasádou
vysypali, vezli demonstrující po celou dobu v čele svého průvodu
v zednickém kolečku. Na celou akci dohlíželi uniformovaní policisté a
městští strážníci, ale proti protestantům nezasáhli. Demonstranti chtěli svojí
akcí upozornit na spor dolnolužické vesnice Rogow s braniborskou vládou a
uhelnou společností Laubag, která chce na místě vesnice zřídit těžební jámu.
Představitelé SČL přitom upozorňují, že podobným způsobem bylo jen ve 20.
století zničeno 77 lužickosrbských obcí. Národ Lužických Srbů dnes tvoří asi 45
000 až 100 000 obyvatel, kteří žijí v Lužici v Německu. Původní
osídlení potomků Polabských Slovanů zasahovala z Polska do východního
Německa, severních a východních Čech, na severní Moravu a Slovensko a na
západní Ukrajinu.
ČRO 1 Radiožurnál: redaktor ČRO1 uskutečnil laický rozhovor
s Richardem Bíglem a Radkem Čermákem, bohužel, zřejmě kvůli dlouhým živým
vstupům z právě probíhajícího Všesokolského sletu, reportáž nakonec nebyla
odvysílána.
(rad)
o tři rozhlasové stanice (Radio Occitania ve Francii, Sisu Radio ve Švédsku a Omrop Fryslân ve Frísku) jsou zapojeny do projektu internetové stránky, která má zprostředkovávat jejich programy a další informace v nejrůznějších evropských jazycích a zajistit tak přístup k nim i uživatelům malých jazyků, zvláště pokud nemohou poslouchat jejich vysílání. Stránka by měla být v provozu od r. 2002. Další informace: kontakt v redakci;
o
katalánská
internetová společnost Vilaweb publikovala studii o jazycích užívaných na
internetu; adresa: http://cyberatlas.internet.com/big_picture/demographics/article/0,1323,5901_408521,00.html
o
ve Walesu vyšla
příručka pro zpracování titulků u filmů. Je hodnocena jako příspěvek ke
standardizaci v této oblasti také směrem k málo užívaným jazykům;
o
rakouská vláda nechce
dále podporovat minoritní rozhlasové stanice. Čtyřjazyčná stanice Antenne 4
(vysílá německy, romsky, maďarsky a chorvatsky), dvojjazyčné Radio Agora
(německy a slovinsky) a slovinské Radio Korotan (dvě poslední mají společnou
licenci a střídají se o vysílací čas) dostávaly v letech 1998 a 1999 ročně 15
mil. šilinků a podpora byla zamýšlena jako trvalá, současná vláda však tvrdí, že
šlo o dotaci do začátku. Pokud v posledních týdnech nedošlo ke změně, Antenne 4
předpokládala, že bude musit ke konci července ukončit vysílání. (Haider přešel
od slov k činům – pozn. rad)
Zuzana Sklenářová
Sokołske
listy 7/2000/č. 3 (SN 16. 6. 2000)
otiskují
dopisnici s fotografií z r. 1920, vydanou SPL s trojjazyčným nápisem (č., ls.,
fr.) „Serbja na VII. wšosokołskim zlěće w Prazy“. Fotografie zachycuje 9 žen (z
toho 5 Dolnolužičanek) a 9 mužů (Jan Skala, Herman Šleca, Mikławš Krječmar).
Dopisnici našel v pražském antikvariátě Jurij Łušćanski a věnoval ji Serbskému
Sokołu. Redakce uvítá zprávy, kolik Lužických Srbů (a kdo) se zúčastnilo
všesokolských sletů v Praze (1920, 1926, 1932, 1948, 1994). - Zároveň
Lužickosrbský Sokoł sděluje, že letos nemohl vyslat reprezentativní delegaci,
protože právě ve dnech pražského sletu pořádali lužickosrbský sjezd ve Slepém.
Do Prahy přijeli jen jednotlivci. - U příležitosti 100. narozenin malíře a
spisovatele je tu otištěn článek Měrćin Nowak-Njechorński horliwy sokoł
(autor M. Krawc) a K połstatym posmjertninam Franca Natuša (autor L.
Zahrodnik). Časopis končí písničkou Koparska sława od W. Měškanka. (Ten
napsal r. 1982 na zakončení studia diplomovou práci Zur Geschichte der
Sokołske Listy [1920-1933].)
(J-a)
Český
rozhlas, stanice Praha,
pořad
Dobré jitro 5. 7. 2000 vedl opět po delší době Mirek Kovářík. Část pořadu
věnoval Lužici. Zmínil se o dvou severočeských střediscích styků s Lužickými
Srby. Je to Varnsdorf, kde působí básník, překladatel a horlivý pěstitel
česko-lužickosrbských styků Milan Hrabal. Jeho zásluhou vzniklo v městské
knihovně lužickosrbské oddělení a probíhá tam i část Svátku lužickosrbské
poezie. Druhé místo je Chrastava. Tam ředitel muzea Dr. František Vydra
všestranně šíří znalosti o Lužických Srbech, napsal např. i knížku Tonoucí
ostrovy. O velikonočním zájezdu do Lužice, jím vedeném, M. Kovářík také mluvil.
(J-a)
Brněnská
rozhlasová stanice Proglas
i
nadále pamatuje na Lužici! Po další „pouti“ za Lužickými Srby, tentokrát do
pražského malostranského Lužického semináře, ve vysílání 28. května „vypravila“
své posluchače do západní části Horní Lužice, aby je seznámila se současnou
tíživou problematikou v základních školách. Pořady pravidelně provází i
poetické slovo básníků a zpěvy známých souborů Meja a Lipa. 9. července v
okruží svátku cyrilometodějského mohli posluchači vyslechnout hru Józefa Nowaka
Smrt sv. Cyrila, upravenou pro rozhlas.
Josef Šindar
P O L A B Š T Í A
B A L T Š T Í S L O V A N
É ( 17 )
Smrt krále Jindřicha Gotšalkovce znamenala opět
zhoršení všeobecné situace ve státě bodrckém. Dědici Jindřichovými se stali
jeho dva mladí synové Svantopolk a Knut. Tu stará vášeň a slovanská
nesvornost zase slavila své triumfy. Oba dědicové se nedohodli a každý z nich
chtěl být vladařem. Spor o tom, kdo z nich má vládnout celým dědictvím,
vyvrcholil v otevřený boj obou bratří. Za těchto bojů, kdy hynul zase stát i
národ, dal starší Svantopolk roku 1127 zabít svého bratra a zmocnil se sám
vlády nad všemi Bodrci. Ale Lutice již nezvládl a ti se od něho odtrhli, když
byl v boji poražen od Ránů, a tím se odtrhla od jeho říše i Rujana. Ale již
roku 1129 byl sám zavražděn a nedlouho po něm zemřel i jeho nedospělý syn
Zvenko. Těmito vymřel i celý panující rod Gotšalkovců.
Země stála před otázkou, kdo bude králem. V zemi
byli sice dva uchazeči o trůn, oba Slované, z nichž jeden, Pribyslav, panoval
jako údělný kníže ve Vagrii, a druhý, Niklot, který obdobně panoval v krajinách
východních. Ale s pomocí Němců, kterým velmi draze zaplatil velkou sumou peněz,
dostal se k moci v Bodrcku dánský princ Knut Lavard, který zajal obě
knížata a sám se prohlásil králem bodrckým. Tehdy se začíná objevovat označení
krále slovanského. Jaká to ironie, když Slovanstvo bylo zde již na ústupu. V
ten čas opláceli Slované stejným způsobem Dánům, kteří plenili bodrcké pobřeží.
Počali plenit břehy dánské. To bylo právě v době, kdy v Bodrcku nastal boj o
vládu. Zmíněný dánský princ Knut Lavard však s úspěchem odrazil útoky Slovanů a
za jejich krále ho korunoval nový německý král Lothar, který roku 1125
vystřídal na tomto trůně zemřelého císaře Jindřicha V. Lothar, označený jako
III., byl dříve vévodou saským, znajícím dobře rozhárané poměry na dvoře
posledních Gotšalkovců. Dlouho však nekraloval Lavard v Bodrcku. Na jeho úspěch
žárlil syn dánského krále Nielsa čili Mikuláše Magnus, který nakonec Lavarda
roku 1131 zavraždil. Tato vražda měla za následek po vítězném slovanském
postupu na dánském pobřeží i revoltu v Dánsku, která svrhla z trůnu Mikuláše a
dosadila na dánský trůn bratra zavražděného Lavarda Erika II.
Na východ od Bodrcka za řekou Odrou se v ten čas
usadili Poláci, tehdy vedeni knížetem Boleslavem, zvaným Křivoústým, který
ovládl Pomořany. Také do těchto dob spadá i křesťanská misie bamberského
biskupa Oty, potomního svatého, který prošel jako misionář ve stopách kdysi
pražského biskupa Vojtěcha Čechami, navštíviv zde zejména klášter kladrubský a
Prahu, a to dokonce dvakrát, na cestě na misie i za rok na cestě zpět do
Bamberku. Ota kázal křesťanství u Pomořanů v letech 1124 až 1125 a přitom
založil nové křesťanské kostely ve Volyni a Štětíně, zde na místě, které bylo
uctíváno pohanskými Pomořany jako místo boha Triglava. Jeden z jeho jím zde
postavených kostelů byl zasvěcen sv. Vojtěchu. Do Pomořan se biskup Ota
vypravil po své prvé misijní cestě znovu roku 1128. Zde pak založil kostely i v
Kammině, Kolobřehu a Bělehradě, jakož i biskupství ve Volyni. Ve své misijní
činnosti v Pomořanech měl velkou podporu od Boleslava, knížete polského, i od
místního knížete Vratislava Pomořanského, který padl ve válce vedené roku 1128
až 1136, kdy po něm následoval jeho bratr Ratibor.
Po zavraždění Lavarda v Bodrcku se zmocnili vlády
opět Pribyslav a jeho synovec Niklot. Oba pak se ujali zase svých dřívějších
údělů. Ale jejich vláda nebyla klidnou. Opět vyvstávalo nebezpečí německého
vpádu, zejména tehdy, když se na slovanském pohraničí ujali moci dočasní
držitelé marek. Významným nepřítelem lutických Slovanů se v ten čas stal držitel
Severní marky Albrecht I., řečený Medvěd čili Sličný. Tento markrabí,
zakladatel rodu Askaniů, potomních vládců Braniborska, se osvědčil ve službách
nového německého panovníka Lothara III., s nímž táhl proti českému knížeti
Soběslavu I., kdy bylo vojsko Lotharovo hanebně poraženo v bitvě u Chlumce v
Krušnohoří roku 1126. V této bitvě byl Albrecht dokonce zajat, ale byl českým
knížetem propuštěn. Za zásluhy, kterých si získal při prvním Lotharově tažení
do Itálie roku 1132, byl Lotharem odměněn správou Severní marky, kterou se pak
snažil všemožně rozšířit ve svůj prospěch. Již roku 1136 postoupil stodoranský
kníže Přibyslav, jenž byl pokřtěn na jméno Jindřich, synu Albrechtovu krajinu
zvanou Suchá, dnešní Zauche. Tím se pomalu ale jistě připravovalo poněmčování
střední oblasti obývané polabskými Slovany.
Jižněji položená oblast srbská již dodýchávala ve
spárech německých, které ji objímaly již delší dobu. Jediný úsek této srbské
krajiny v Lužicích, kde ještě žil slovanský lid, byl v držení po krátkém období
polské a potom české vlády, po slovanském povstání zase v moci rodu pánů z
Grojče, a sice v osobě Wiprechtova syna Jindřicha. Roku 1135 si Lužici obojí
podmanil Konrád Wettinský, markrabě míšeňský, který dostal Lužici Dolní po
Albrechtovi Medvědovi. Tento totiž roku 1131 při pronásledování lutických
povstalců se zmocnil Dolní Lužice. Do těchto časů také spadá i další tahání se
o tyto země, neboť Budišínsko a Zagost obsadil roku 1136 český kníže
Soběslav I., vykonávající vládu v Horní Lužici jako lénu říše německé v
osobách svých nástupců do roku 1254, zatímco Dolní Lužice příslušela k Míšni až
do roku 1304. Je to období těžkých sporů o tyto země, které nikterak
neprospívaly slovanské věci, ač vytvářely pestrý obraz tehdejších dějin
lužických. Toto období bylo obdobím počátků těžké germanisace lužické země.
Vláda Lothara III., známého právě pro bitvu u
Chlumce v Čechách, se již chýlila ke svému konci, když donutil Lothar i
polského knížete Boleslava Křivoústého k zaplacení 12 roků dlužného poplatku
říši a když mohl Boleslav rozšířit svoji říši polskou o Pomořany a Rujanu
za cenu přijetí těchto území jako lén říšských. Tedy i na severu krajiny
slovanské položila svoji ruku německá moc, která, i když nikoli ihned, ale v
podobě léna, okupovala poslední svobodné území slovanské.
Již roku 1137 zemřel Lothar III. a na jeho místo
nastoupil kdysi Lotharův protikrál v letech 1127 až 1135, potom jeho spojenec,
Konrád III. v roce 1138. Poněvadž celé období Konrádovy vlády bylo vyplněno
jednak spory s Jindřichem Pyšným, vévodou saským a bavorským, jednak nešťastnou
účastí Konrádovou na druhé křížové výpravě do Svaté země v letech 1145 až 1149,
nezasahoval tento přímo do dějin polabských Slovanů, ponechávaje výboje proti
nim přímým sousedům slovanským, Albrechtovi Medvědovi vzhledem k Luticům a Adolfovi
Holštýnskému a Jindřichovi Lvu vzhledem k Bodrcům. Již roku 1137 pustošil
některé lutické kraje Albrecht, který zabrané území ihned kolonisoval německými
osadníky. Zatímco moc Albrechtova byla za vlády Konrádovy již pevnou, moc
Adolfova, který byl leníkem saského vévody Jindřicha Pyšného, se na čas
otřásla. Tehdy totiž ztratil své země Jindřich Pyšný. Když však mezitím ve
válce z toho povstalé Jindřich Pyšný zemřel, dostalo se Sasko přece jen synu
Jindřichovu, též Jindřichovi, zvanému Lev, který stejně ostře postupoval proti
Slovanům jako jeho otec a jako Adolf Holštýnský, který roku 1143 byl znovu
dosazen do území Vagrie, obývané slovanskými Obodrity. Zde již roku 1139 byl
holštýnskými Němci dobyt hrad Ploňanů a v roce 1140 i slovanský ostrov Femern.
Když roku 1139 zbořili Vagrové město Ljubici, kdysi sídlo Jindřicha
Gotšalkovce, přestěhovali se obyvatelé do nového města Bukova, kde stávala
kdysi tvrz Obodritů. Na místě tohoto města vybudoval Jindřich Lev město Lübeck,
které se stalo středem poněmčovacích snah. Germanisace zde rychle postupovala
právě přičiněním hraběte Adolfa Holštýnského, který byl v tom směru podporován
šlechtou i duchovenstvem. Tehdy sem byli kolonisováni přistěhovalci z
Holštýnska, Vestfálska, Holandska a Flander. V ten čas působil na území Vagrie
misionář Vecelin, uctívaný později jako místní světec. I zde se slovanské území
stále a stále zmenšuje. Vagrové obývali již pouze přímoří a platili saskému
vévodovi roční poplatek zvaný vojvodnica. Na Slovany kdysi sídlící v Bavorsku v
té době již jen upomíná jméno některých osad, jak roku 1142 připomíná jméno
premonstrátského kláštera ve Windbergu. V roce 1143 bylo území ovládané
knížetem bodrckým Pribyslavem již v rukách německých, a to Adolfa Holštýnského
a Jindřicha Lva. Jedině území knížete Niklota a Rány bylo ještě svobodné.
Ale to již zase nová rána se přihnala i na tyto
zbytky slovanské země. Příčinu k ní zavdala nová a v pořadí druhá křížová
výprava do Palestiny, Svaté země. V roce 1144 byla dobyta mosulským
sultánem Imád-uddínem Zengím Edessa, prvý státeček křesťanský vzniklý z prvé
křížové výpravy před padesáti lety konané. Pád Edessy znamenal předzvěst
rychlého zničení dalších, zejména království Jerusalémského, v němž byla
posvátná místa narození, života a hrobu Kristova. Evropa se při zprávě o pádu
Edessy otřásla. Ihned nastalo nové nadšení k vykonání druhé křížové výpravy,
jež měla ochránit, případně vyrvat z rukou mohamedánů tato posvátná místa.
Myšlenka nové velké výpravy vznikla v hlavě asketického mnicha a žhavého
kazatele Bernarda z Clairvaux. Ten přesvědčil papeže Eugenia III. o nutnosti
takové výpravy. Výsledek jeho nadšení se záhy projevil i mezi různými panovníky
evropskými, mezi které přistoupil v roce 1146 i římský císař a německý král Konrád
III. Bernard plamenným vyzváním přiměl i českého knížete Vladislava II.
počátkem roku 1147 k připojení se k této výpravě. S knížetem se připojil i
olomoucký biskup Jindřich Zdík. Odchod celé výpravy se stanovil na dobu co
nejkratší. Ale než došlo k odchodu, nastaly jiné události. Zdík byl sám
povzbuzen osobním listem papežovým, v němž však již nebyla schválena snaha
táhnout do boje v Asii, ale na místo zcela jiné. Koncem dubna 1147 vyšel hlas
ze Saska, hlas vedený nejen myšlenkou hlásání kříže mezi pohany, ale i skrytou
touhou německou vedoucí k podrobení polabských Slovanů. To však iniciátoři
křížové výpravy do Palestiny nepostřehli. I ti viděli jen pohany, které nutno
obrátit na víru křesťanskou, nebo zničit pro jejich pohanství. Pro tehdejší
křesťanskou Evropu bylo kulturně i politicky neúnosným, aby téměř v jejím
středu existoval národ a stát, který by vyznával ideologii pohanskou.
Pohanskými byli, ale již jen částečně, někteří polabští Slované. Sasové toho
využili ve svůj prospěch a vylíčivše zálabské Slovany jako ukrutné pohany,
dosáhli částečné změny plánu křížové výpravy tak, že jen větší část měla
táhnout do Palestiny - kde později, jak víme, skončila úplným fiaskem - část
pak měla být, a skutečně také byla, obrácena na tak zvanou křížovou výpravu slovanskou.
Nadšení pro křížovou výpravu bylo tak silné, že nepostřehlo sobecký zájem saský
a prostě naletělo na vějičku nastraženou Němci. I sám nadšený hlasatel
křížového tažení k osvobození svatých míst Bernard schválil tento druhý úmysl
provedení „křížové“ výpravy proti slovanským pohanům. Vida přípravy tohoto
tažení, nečekal bodrcký kníže Niklot, který si zatím naklonil hraběte Adolfa
Holštýnského, jenž se stal jeho přítelem. Dav mu výstrahu, zmocnil se města
Lubeku a poplenil celou Vagrii, aniž ublížil statkům Adolfovým. Tím nebylo
možno vyslat na výpravu do Palestiny z Vagrie žádného muže. Obě výpravy,
palestinská i slovanská, se počaly v červnu roku 1147 scházet a slovanská
vytrhla ve dvou proudech v červenci. Palestinská výprava vytrhla až později. Protislovanští
křižáci byli na rozdíl od palestinských ozdobeni křížem vztyčujícím se na
kruhu. Provázeni byli početným sborem knížat, biskupů a opatů. Proti Bodrcům
velel křižákům Jindřich Lev, vojskům vedeným proti Luticům velel Albrecht
Medvěd. Tedy dva ukrutní slovanobijci. Z náboženského zápalu Zdíkova - aniž
můžeme tu mluvit o nějakém národním či národnostním zájmu - vstoupil tento do
řad bojovníků za vítězství kříže. Co jej přimělo, že v poslední chvíli se
přidružil k bojovníkům protislovanským, není možno přesně rozhodnout. Bylo to
jeho stáří či co jiného? Ale rozhodně viděl ve své účasti záslužný čin, který
oslaví jméno Kristovo. Pro Zdíka bylo i milé, že se této výpravy účastnil i
jeho přítel opat Wibald ze Stablo. Prvním cílem vojska Jindřicha Lva, které si
pro svoji malou početnost nemohlo troufat na větší akce, byl pevný hrad Bodrců
Dubín. Zde však vojsku Jindřichovu pomohla dánská posila, která byla dosti
mocná. Bodrci statečně odolávali obléhajícím nepřátelům. Hrad byl pevný, neboť
byl nedávno Niklotem zpevněn. Také obleženým přišla na pomoc i silná posila
lutických Ránů. Při bojích utrpěli Dánové značné ztráty. Proto když viděl
Jindřich Lev marnost boje, umluvil s Bodrci mír s podmínkou, že se mají
pokřtít, budou-li jim posláni věrozvěstové. Na to Sasové odtáhli. Také silné
skupině Albrechta Medvěda, v níž byl i míšeňský markrabí Konrád Wettinský a
také náš český Jindřich Zdík s pražským děkanem Jindřichem a Měšek Starý, kníže
polský, se nevedlo dobře. Na cestě sice tato výprava pálila a loupila, jak to
žádal tehdejší válečný „mrav“, zničila cestou hrad Malchov a tamní sousední
pohanský chrám a zarazila před pevným hradem Dyminem. Ale také zde nebylo možno
se nadít nějakého úspěchu. Mnozí z obléhajících odcházeli z ležení, mezi nimi i
Zdíkův přítel opat Wibald. Tak celá tato výprava končila krachem. Aby přece jen
se výprava nevrátila domů bez nějakého vnějšího úspěchu, připadl Albrecht
Medvěd na plán dalšího tažení. Bylo-li prvé tažení mylné, bylo toto další
tažení, k němuž se jeho účastníci opět rozdělili na dvě skupiny, přímou
ostudou. Skupina vedená Albrechtem, ve které byl i Jindřich Zdík a polská
pomoc, přitáhla před hradby města Štětína. Veliké však bylo překvapení
krvežíznivých Němců a jejich spojenců, když tito křižáci uviděli na věži hradního
kostela kříž a také na hradbách stáli obležení pod znamením kříže. Ostuda a
hanba křižáků se zvětšila, když do jejich tábora přišel jménem obležených sám
biskup Albert, dosazený před lety samotným biskupem Otou Bamberským, a když
uslyšeli z jeho úst slova na adresu obléhajících křižáků, že přišli-li tito
šířit víru, že není třeba ji šířit mečem, ale kázáním biskupů. Pomořanský
vévoda Ratibor s biskupem Albertem smluvil s křižáky mír. Tak skončila tato
ostudná výprava pro Němce s velkými ztrátami a bez zdaru,„neboť bylo
přenesnadné dojíti dobrého konce, kde neběželo o při Boží“, jak napsal český
kronikář a současník Vincencius.
Štětín byl v ten čas městem vévodství Pomořanského.
Z jeho obležení křižáky jsme viděli, že to bylo město již plně křesťanské, které
mělo své kostely i řádnou církevní organisaci, které dal základ bamberský
biskup Oto. Biskupství bylo i ve Volyni, bývalé to osadě Vikingů, s níž
souviselo město Vineta. Toto město bylo neustále středem útoků dánských,
protože to bylo významné středisko obchodní a křižovatka různých národů i
místních Slovanů. Roku 1172 byla Volyň zničena dánským králem Valdemarem a
tehdy bylo biskupství, potvrzené ještě roku 1140 papežem, přeloženo do Kamminu.
Také na Uznojemu byl roku 1150 založen klášter grabovský. Byly tedy Pomořany
zemí křesťanskou, která dočasně ovládala i území lutických Dolenců a Ratarů, a
nebyly v době zmíněné křížové výpravy již pohanskou. Bylo proto ono křížové
tažení proti Štětínu opravdovou ostudou a bylo pouhou troufalostí krvežíznivého
Albrechta Medvěda.
Avšak ani tato ostuda nezabránila tomu, aby se moc
Albrechtova nerozšířila na úkor Slovanů. V roce 1150 dostal od císaře Konráda
III. lénem i marku Braniborskou, kde zaváděl nejen německou kolonisaci,
ale pod rouškou pokřesťanění i germanisoval celé krajiny, jako Došansko, které
tehdy také získal pod svoji moc. V jeho moci byla i na pravém břehu řeky Sprévy
ležící původní rybářská osada Luticů Berlín, kterou záhy poněmčil. Ještě v roce
1150 měli Lutici několik svých kmenových knížat, jak to připomíná zpráva o
svolání sjezdu knížat do Merseburka císařem Konrádem III. spolu s českým
knížetem Vladislavem II., knížaty polskými a saskými. Ale žádný z knížat se na
sjezd nedostavil.
Výše v tomto vyprávění jsme opustili obě bodrcká
knížata Pribyslava a Niklota a pouze jsme viděli statečného Niklota
odrážejícího útoky Němců a velké křížové výpravy, která ztroskotala před
bodrckým hradem Dubínem. Niklot byl zde sice vítězem, ale aby si zajistil klid
před Sasy, slíbil jim dávat roční poplatek. Ale již v roce 1140 bylo knížectví
Pribyslavovo v rukách Němců. Zbylo tedy knížectví Niklotovo. Ale to také
nemělo klid. Nejprve to byla ona zmíněná křížová výprava a v roce 1151 bylo to
pozdvižení lutických Črespěňanů proti němu, které bylo neúspěšné a Črespěňané
byli donuceni k poplatku. Dočasně se ještě knížectví Niklotovo udrželo, ač
klidu tam dosaženo stále nebylo.
V území braniborském v okolí města Braniboru vládl
ještě Pribyslav, který roku 1151 zemřel. Vdova po tomto knížeti křesťanu, který
měl též křticí jméno Jindřich, jménem Petruše vydala město Albrechtu Medvědovi.
Ale tuto zradu na krátko odčinil Jaczo čili Jacek Kopanický, příbuzný
zemřelého knížete, ale již roku 1157 se města opět zmocnil Albrecht. Tím byli
Lutici Albrechtem úplně ve své střední části podmaněni. Nastalo pak zavádění
německých zvyklostí, vysazovány německé osady a hrady a země se začala úplně
poněmčovat.
Posud němectví vzdorovalo území Niklotova Bodrcka s
částí přímořských Veletů, ostrov Rujana a sousední Pomořany za Odrou s ostrovy
Uznojem a Volyň. Ale i tu jsou Slované tísněni doma Němci, při moři Dány a také
Poláky, zejména v Pomořanech, a proto není divu, že počínají se živit i
námořním lupičstvím. Přístavy na Femernu a Rujaně se pomalu, ale jistě
mění v pirátská hnízda.
V těchto dobách panoval v Německu roku 1152 zvolený
král a od roku 1155 i římský císař Bedřich, zvaný Rudovous, čili
Barbarossa. Jeho vláda je znamenána jako nejsilnější období německého
středověkého rozpětí, které však chtělo stavět na základech, jaké dal říši
kdysi Karel Veliký. Není účelem této práce příliš se obírat událostmi vlastního
Německa, a proto se omezujeme pouze na konstatování, že Bedřich I. byl
skutečným pokračovatelem těch, kteří i ve směru politiky východní - i když více
věnoval pozornosti poměrům italským - se snažili rozšířit německou moc do území
dosud slovanského. V roce 1157 při Bedřichově tažení do Polska stála pomořanská
knížata na straně polské. V ten čas byl knížetem horního Pomořanska Boleslav,
knížaty dolního Pomořanska Bohuslav a Kazimír, synové Vratislavovi. Přímořští
Slované pak byli nuceni neustále odrážet útoky Dánů, kteří činili nájezdy na
slovanské pobřeží. V roce 1157 bylo dokonce zničeno 1150 slovanských lodí u
norského pobřeží. Zatím v Niklotově Bodrcku nenastal klid. Nová vzpoura Črespěňanů
a Kyčanů byla potlačena za pomoci Adolfa Holštýnského, který se na své statky
před časem vrátil. Ale Jindřich Lev získal znovu město Lubek, kam přeložil
biskupství ze Stargradu. Jindřichovi se podařilo pokořit odbojnou šlechtu, a
tak jeho moc značně vzrostla. V bojích s Niklotem, jehož stát se stále
zmenšoval výboji, konečně roku 1160 zvítězil úplně, když Niklot statečně padl
jako poslední slovanský obodritský panovník. Moc Jindřicha Lva tím neobyčejně
vzrostla.
Také moc druhého slovanobijce Albrechta Medvěda
byla veliká. Němci po zabití Niklotově získali naráz celé východní Bodrcko a
stáli tak přímo u břehů Rujany. Západní část Bodrcka, zejména Vagrie a území
Polabanů, se dostala již dříve pod přímou moc saských vévodů. Nyní byla
germanisace na vítězném postupu, protože prakticky byli všichni polabští
Slované již podrobeni. Pouze Rána ještě vzdorovala. Bodrci však se ještě úplně
nevzdali. Boje pokračovaly. Při nich pomáhal Adolf Holštýnský Jindřichu Lvovi,
který bojoval proti pozůstalým synům Niklotovým Přibyslavovi a Vratislavovi.
Válečné štěstí ještě přálo Bodrcům. V bitvě u Verchen roku 1164, v níž zvítězil
Přibyslav Bodrcký, padl i Adolf Holštýnský. Jindřich Lev se ukázal ještě tolik
milostivý, že dovolil, aby Vratislav a Pribyslav se vrátili do svého knížectví,
ovšem pod svrchovaností saskou. Když pak chtěli se zmocnit dědictví po otci,
dal Jindřich Vratislava oběsit a Pribyslava vyhnal. V roce 1167 však znovu dal
krajinu zvěřínskou s městem Zvěřínem (dnešní Schwerin) knížeti Pribyslavovi.
Ale nebylo to již knížectví bodrcké, ale Slavie, která se záhy nato počala zvát
Meklenburskem čili Chyžanskem. A tak vlastně končily dějiny i život původního
slovanského státu bodrckého.
Na území dříve slovanském, Slovanů polabských a
pobaltských, slovanské slunce zapadalo, aby za krátko zapadlo navždy. Co
nedokonali sami Němci, aby poněmčili tyto slovanské národy, to dokonala vzápětí
knížata slovanská sama. Bodrcko poněmčili Niklotici, Pomořany Vartislavici a
posléze Rujanu její knížata Krutovici. Ránská knížata bojovala ještě roku 1150
statečně proti Dánům, které porazila tak dokonale, že dánský král Svena, aby si
naklonil vítěze, věnoval krásnou číši pro svatyni pohanského boha Svantovíta,
který byl uctíván v národní ránské svatyni na mysu Arkoně. Ale boj s Dány pokračoval.
Přestože prvá výprava v roce 1159 se Dánům nepodařila, vedl ji král Valdemar s
biskupem Absolonem, druhá výprava dánská téhož roku zpustošila poloostrov
ránský Vitov. V následujícím roce slíbili již Ránové roční poplatek. V roce
1164 ránský král Tetislav získal v boji proti Obodritům část pevninského
pobřeží v zemi Črespěňanů. Když Ránští odepřeli poplatky Dánům, vznikla nová
válka, která vyvrcholila v roce 1168, když se s Valdemarem, králem dánským,
spojila proti Rujaně i pomořanská knížata Bohuslav a Kazimír. Tehdy dne 15.
června zaútočila tato spojená vojska na obleženou Arkonu, nejposvátnější místo
Ránů, kde byla velesvatyně pohanských Slovanů, zasvěcená bohu Svantovítovi.
Pomocí ohně byla posléze svatyně dobyta a Ránové, v čele s králem Tetislavem a
jeho bratrem Jaromírem, se poddali vítězným Dánům, přijavše od nich
křesťanství. Modla Svantovítova byla vydána a zničena a poklad Svantovítův byl
odvezen do Dánska. Mimo to se Ránští zavázali pomáhat Dánům v jejich výbojích a
uznali i roční daň do Dánska. Od té doby se dánští králové nazývali též králi
slovanskými. Ačkoli trvala ještě nadále samostatnost Rujany, ovšem pod
svrchovaností dánskou, byl tím učiněn již konec všem polabským a baltským
Slovanům. Poddanství Ránských nebylo ještě tak tíživé jako poddanství pod
Němci, do jakého se dostali Bodrci, Lutici na pevnině a Srbové.
Slovanské slunce nyní zapadlo úplně za obzor a na
pevnině se v bolestné agonii svíjí poslední slovanské duše lutické a bodrcké a
dodýchává i národ srbský, jehož poslední odnož se pod vlivem českým a polským
dosud zachovává jako poslední květ polabského slovanství v Lužici. Je
nenávratně konec většině polabských a baltských Slovanů a nad jejich hroby
vyvstává nový národ, který zde Slovany zničil, národ německý.
Pro tisk připravil (R-l), příště roky 1170 - 1790.
Letopis
Dva
lužičtí Odysseové tohoto století
Julius
K. M. Riota
6. května 2000 ve Waianae na Havajských
ostrovech zemřel ve stáří 99 let řeckokatolický farář dr. Julius K. M. Riota.
Jeho život je poznamenán pozoruhodným putováním.
Narodil se 22. dubna 1901 v Drážďanech.
Otec architekt byl francouzského původu a po letech studií založil v tomto
městě nad Labem rodinu. Matka J. Rioty byla srbského původu, avšak srbsky už hovořit
nedovedla. Jen babička něco málo podržela v paměti a probudila až v letech
dospívání ve vnukovi srbské povědomí. Začal se srbsky učit, a protože po matce
byl křtěn v luterské církvi, začal studovat i evangelickou teologii, a to proto
- jak sám svědčí - aby mohl později působit mezi Lužickými Srby ... I on se
zapojuje do srbského sokolského hnutí, přátelí se s uvědomělými Srby - s
učitelem Michałem Nawkou z Radwora, který mu pomáhá prohlubovat znalosti
srbštiny.
Po studiích od r. 1926 působí jako
evangelický farář v Rakecích a pěstuje horlivé kontakty s blízkými katolickými
farnostmi. Však také Rakecy byly evangelickou farností, která až do r. 1938
byla ze 75 až 80% srbská! Ovšem už za výmarské republiky je veden na listině
„der Verdächtigen“. Na jaře r. 1944 s „nežádoucími elementy“ (osobami
položidovského původu, cikány atd.) je poslán na nucené práce do Francie.
Nepobyl v ní dlouho, protože brzy po vylodění spojeneckých vojsk se mu podařilo
utéci do Velké Britanie, v níž pobýval do konce roku 1947 převážně v jednom
duchovním semináři blízko Cochesteru (Essex). Pak odcestoval opět do Francie,
do Belgie (žije v klášteře benediktinů v Chevetogne, kteří pěstují východní
slovanskou liturgii) a v Holandsku. Odtud se ubírá do Kanady, ve které 1951 přijímá
svěcení na katolického kněze východního obřadu. Do r. 1956 působí jako misionář
v severních kanadských končinách, od tohoto roku pracuje na biskupství v
Torontě, ale pastoračně pečuje i o slovenské věřící.
J. K. M. Riota se uplatňuje také na vědeckém
poli srbských dějin a srbského jazykozpytu. Z těchto oborů koná i přednášky
zejména v letních kurzech na univerzitě v Montrealu. V r. 1959 nákladem Německé
akademie věd v Berlíně vychází jeho kniha Die obersorbische Agenda von 1696,
která obsahuje 225 stran.
V r. 1975 odchází působit opět jako
misionář... Opouští Kanadu a rozvíjí novou činnost na Havaji. Až do r. 1996
zastává službu faráře ukrajinskokatolické církve ve Waianae. Volné chvíle
věnuje také entomologii a sklízí uznání své badatelské práce i v tomto
přírodovědném oboru. Jeho dopisy, které po léta posílal domů (především písmáku
Mikuláši Koklovi do Sernjan) svědčí o tom, že i on své „dny v dálce“ prožíval
rovněž s tlukoucím srbským srdcem. Kruh jeho putování se uzavírá až věčností...
Jurij
Brězan
Když před 17 lety vyšel v češtině první
lužickosrbský román Marje Młynkowé Dny v dálce (v překladu J. Vláška v
nakladatelství Svoboda 1973), připsaný spisovatelčinu otci, který je i
tragickým hrdinou této knihy, a podepsaný psal k tomuto vydání recenzi, zmínil
se, že knihou se míhá velice živelná postava radikálního Srba, uvědomělého
pražského bohoslovce, jehož životní osudy poskytují rovněž bohatou látku k
románovému zpracování.
Tím rázným bohoslovcem, nesmlouvavým
Lužickým Srbem, byl Jurij Brězan, od jehož narození uplývá 6. září rovných 100
let. Jeho rodištěm byly Ralbicy, ves, která si stále uchovává poměrně ryzího
srbského ducha. Rodinné zázemí, otcův krám a hostinec, jako by předurčovaly
životní dráhu syna Jiřího - učí se obchodníkem. Naštěstí i neštěstí velice
krátce, protože už jako osmnáctiletý musí poznat tíhu 1. světové války na
francouzské frontě. Po válce pracuje v sekretariátu Arnošta Barta v Srbském
národním výboru až do jeho rozpuštění. Pět let nato je zaměstnán v kaolinovně
nedaleko Rakec. Úspěšně postupuje až na místo prokuristy závodu. Jméno si
získává i mezi srbskou mládeží jako nadšený srbský Sokol a divadelník.
Ve zralém věku zakouší vnitřní povolání ke
kněžské službě a ve 24 letech začíná studovat na francouzském gymnáziu ve
švýcarském Friburgu, kde roku 1931 i maturuje. Ve Friburgu je častým hostem u
Michała Handrika-Ćěsly, rodáka z Radwora, který proslul na mezinárodní úrovni
jako umělecký knihař. Z jeho živých kontaktů s Lužicí roste i mladý Brězan. Po
maturitě Jiří vstupuje v Lucemburku do kláštera a začíná studovat bohosloví.
Dává se cestou, kterou kráčelo tolik studentů před zrušením malostranského
Lužického semináře - studuje totiž v Praze. Kromě teologie navštěvuje i
přednášky pražských sorabistů (J. Páty, M. Krječmara), v letech 1934-35 je
„starším“ studentského spolku Serbowka. Po vysvěcení začíná působit na
Teplicku v Dubí v roce 1936. Při cestách do Lužice pranic se netají se svými
názory na Hitlera a nacizmus. Není divu, že začíná být ostře sledován a domů
„do Serbow“ už nemůže. Své rázné protifašistické smýšlení dává najevo v Čechách
i gestem vstupu do Československé armády. Při záboru pohraničních oblastí,
životně ohrožen, prchá do Prahy a je nucen se skrývat v rodině uvědomělé Srbky
Marie Grafové (která byla pak až do konce války vězněna v Ravensbrücku). Po
okupaci republiky na naléhavá doporučení a rady přátel odjíždí v železničářské
uniformě do Polska, kde začíná působit v klášterní škole svého řádu. Gestapo
však po něm slídí dále a po napadení Polska a vypuknutí 2. světové války
nezbývá než prchat dále. V posledních okamžicích se svými žáky opravdu doslova
utíká přes Slovensko do Budapešti. Tam na anglickém konzulátě se mu podařilo
zajistit pasy, které je krátce v Maďarsku chrání, ale musí putovat dále do
Jugoslávie, kde Poláci teprve získávají politický azyl. Cesta Brězanova
pokračuje. I v Itálii je sledován fašistickým režimem, a proto odjíždí nemocný
a zbědovaný nákladní anglickou lodí do Latinské Ameriky a tam nachází konečně klid.
Extrémní vedra v Argentině jsou však zdrojem mnoha zdravotních potíží. Přesto
působí duchovně mezi slovanskými a zejména českými emigranty a vyvíjí
charitativní činnost. Pole jeho působnosti se šíří až do Paraguaye a Uruguaye,
do jejíhož hlavního města Montevidea přesídlí.
Zde na okraji poznamenáváme, že hodně
později dr. Jurij Młynk, manžel jeho neteře, získal informace o tom, že J.
Brězan ani v daleké Jižní Americe na Lužici nezapomínal a psal o ní i do
českého krajanského tisku. Podařilo se nám v roce 1974 opravdu získat časopis
Velehrad, ve kterém před teheránskou konferencí informuje o situaci Lužických
Srbů za naciolnálsocializmus výzvou ke spojencům, aby ze zřetele nepouštěli ani
malé národy.
Z rozhodnutí svých představených se Jurij
Brězan po válce vrátil do Evropy a ujal se opět duchovní správy v Dubí - ovšem
už s vážným zdravotním postižením. Mohl konečně opět navštívit svou „domiznu“ i
svou „maćerku“. Odyssea lužickosrbského vlastence skončila. Životní kruh se
uzavřel. Bohužel příliš brzo. 16. září 1948 zemřel a byl za velké účasti
zvláště severočeských Lužických Srbů pohřben po boku svého mladého řeholního
spolubratra, lidového básníka Pavla Wićaze-Chrósćanského.
Přećel Serbow dr. Bohumil
Hórniček 70 lět
Njedawno, 1. meje, woswjeći w Opawje mnohim
Serbam znaty přećel serbskeho ludu dr. Bohumil Hórniček swoje sydomdźesaćiny.
Składnostnje tutoho jubileja je hódnje, na někotre jeho skutki a dźěła za nas
Serbow pomyslić.
W serbskej protyce z lěta 1985 pisa sam w
nastawku Łužica z wočomaj Čecha, kak je so ze Serbami, z jich
literaturu, kulturu a nałožkami zeznał. Pisa tam, zo je so w lěće 1958
wobdźělił prěni króć z druhimi čěskimi přećelemi na zajězdźe do Łužicy, hdźež
zeznajomi so mjez druhimi Serbami tež z njeboh dr. Jurjom Młynkom. W samsnym
lěće studowach na Karlowej uniwerziće slawistiku, jakož so tehdy za mnu wěsty
Bohumil Hórniček prašeše a mje tež skónčnje zetka. Tak spřećelich so tehdy
hnydom z tutym sympatiskim a zahoritym přećelom Serbow. Wot toho časa traje
naju přećelstwo hač do dźensnišeho.
W Brnje bě studował w powójnskich lětach
nimo farmaceutiskich wědomosćow tež cuze rěče. Bě to předewšěm prof. Kyas,
kotryž je jeho za našu serbsku rěč zahorił, lubosć k našemu serbskemu narodej
zbudźił, štož je čas žiwjenja pola njeho trało a hišće dale traje. Je potom sam
so ze serbskej literaturu dale zaběrał a sej tež serbsku rěč tak derje
přiswojił, zo móže dosć derje serbski powědać. Z tutymi znajomosćemi je wjele
razow přewodźał čěske chóry do Łužicy, hdźež je za nich programy serbsce
připowědźał. Nichtón njeje jemu při tym pomhał. Wšo je sej sam nadźěłał.
Podobnu aktiwitu je wuwiwał při rozšěrjenju znajomosćow wo Serbach mjez čěskim
ludom. W šlezyskim muzeju w Opawje je zhromadnje z dr. Antoninom Satku we 80.
lětach wjacore přednoški wo Serbach a jich literaturje organizował a
přednošował. Na nich je wužiwał originalnu serbsku literaturu. Wosebje zalubował
je so do serbskeho humora, kotryž je prof. Pawoł Nedo hišće zhromadźił a wudał.
Na dalšich zarjadowanjach je rěčał wo
serbskich hodownych spěwach, je pokazował swětłowobrazy wo najwšelakorišich
kónčinach Łužicy. Tež při wopytach a kulturnych programach serbskich kulturnych
skupin w Čěskej a na Morawje je stajnje čěskich připosłucharjow wo Serbach
informował.
We wobłuku mnohich zajězdow čěskich skupin
do Łužicy a do Budyšina je čerpał z kontaktow, kiž měješe ze Serbami, a z
wosobinskich wopytow we Łužicy a móžeše tuž jara wobšěrnje rozkłasć swojim
čěskim skupinam nimo stawiznow tež dźensniše žiwjenje Serbow w němskim staće.
Za njeho běchu stajnje najrjeńše a
najpłódniše dožiwjenja, hdyž smědźeše so zwjetša priwatnje wobdźěleć na mnohich
festiwalach serbskeje kultury w Budyšinje, w Ralbicach a druhdźe. Hordźe
spomina na wjacore jutrownički w Serbach, hdźež přihladowaše ze swojimi
přećelemi serbskim křižerskim procesionam. Jedyn z poslednich wjerškow we
Łužicy bě za njeho wobdźělenje na II. mjezynarodnym folklornym festiwalu 1999 w
Chrósćicach. Rjana a dobra serbska atmosfera zawostaji pola njeho dosć
pozitiwny zaćišć.
W běhu nětko wjac hač 40 lět je přećel
Serbow dr. Bohumil Hórniček dožiwił tež wšelake dalše kulturne programy kaž
předstajenja oratorijow Nalěćo a Serbski kwas, předstajenja
Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła a lajskich dźiwadłowych skupin a chórow.
Rady so dopominaše na wopyty w serbskich šulach, wosebje w Ralbicach. Sam k
tomu praji: „Wšitko tam dycha z nowosću, z čistotu, na wšěm je widźeć
starosćiwa ruka tych, kotřiž su šulu wudebili. Ale najwažniše je, zo wěmy, tuta
šula je woprawdźe serbska. Tajkich by dyrbjało wjac być.“ W tutym wokomiku
wěrješe, zo je přichod serbskeho ludu zawěsćeny. Tola wšelke tajke optimistiske
dožiwjenja njezamazachu pola njeho zaćišć, zo najebać wšeho narod serbskeho
ludu woteběra, Serbow, kiž serbsce rěča, bywa
přeco mjenje. To pohnu jeho k wuprajenju tehdy w swojim nasrtawku: „Stawizniski
nadawk małeje ličby Serbow jako nošerjow twórcow swojorazneho narodneho a
kulturneho žiwjenja njemóže nichtó za Serbow přewzać.“
Z tym zwurazni přeće, zo bychmy hišće bóle
so prócowali wo zachowanje swojeje narodnosće a wjace za budźenje narodneho
wědomja a za hajenje a nałožowanje serbskeje rěče činili. W tutym nastupanju je
jubilar někotremužkuli Serbej z přikładom. Tež jeho prócowanja wo nawjazanje a
wudźeržowanje dobrych kontaktow mjez Maćicu Serbskej a Maticu Šlezskej, kotrež
wón sylnje podpěruje, leža na podobnej runinje.
K jeho lětušemu jubilejej přeju jemu, tež w
mjenje mnohich znatych Serbow, zbožo, krutu strowotu a wosebje wjele dalšich
wuspěchow na dobro našeho serbskeho ludu.
Jurij Šołta, Nowa Wjeska
Zemřel M. I. Semirjaga
Teprve v těchto dnech nám došla smutná
zpráva, že na jaře zemřel Michail Ivanovič Semirjaga, DrSc., ruský historik,
univerzitní profesor (* 1922). Zesnulý začal studovat dějiny na Moskevské
státní univerzitě M. V. Lomonosova, v důsledku války však studium dokončil až v
r. 1950. Po skončení války pobýval služebně ve východním Německu. Tam poznal
Lužické Srby, zamiloval si je a navštívil řadu jejich obcí. Na základě tohoto
poznání napsal svou diplomovou a pak kandidátskou práci. V r. 1955 vydal
vědeckopopularizační knížku Лужичане
(Издательство
Академии
Наук СССР
Москва
Ленинград 1955, 190
с.) - první sovětskou všestrannou podrobnější (spisovatel uvádí 34
díla, z nichž čerpal) monografii o Lužických Srbech. Vyložil v ní lužickosrbské
dějiny (v kapitole o Lužických Srbech po osvobození 1945 čerpal nejen z
archivních pramenů, ale využil i osobních poznatku z pobytu v Lužici),
materiální kulturu (stavitelství, odívání), rodinné obřady i svátky a duchovní
kulturu (hudbu, literaturu, divadlo, výtvarné umění, školství). Přestože je
knížka ideově poplatná své době, přinesla tehdejším čtenářům dobře poučeni
(zejména v kapitolách o kultuře) o Lužických Srbech. Práce je doplněna 24
obrázky a mapkou Lužice. - M. I. Semirjaga se kromě lužickosrbské tématiky
zabýval také politickými dějinami druhé světové války, zejména účastí Slovanů v
ní. Poslední práci zesnulého je publikace Как
мы управляли
Германией (1996) -
vzpomínky (doplněné studiem archivu) na spisovatelův pobyt a práci v Sovětské
vojenské správě ve východním Německu v prvních poválečných letech. M. I.
Semirjaga byl jedním z prvních sovětských propagátorů Lužických Srbů. Čest
jeho památce.
(J-a)
Zápisník
Ve dnech 11. - 16. září proběhne již 10. jubilejní ročník
kulturního festivalu Jičín - město pohádky, tentokrát pod patronací
ministra kultury ČR. V jeho programu budou letos ve větší míře zastoupeny
pohádky jiných národů a ve čtvrtek 14. září v rámci Dne minorit vystoupí také
Lužičtí Srbové. Původně měla vystoupit kulturní skupina ze školy v Chrósćicích,
nakonec ale bylo rozhodnuto, že do Jičína přijede Serbske dźěćace dźiwadło z
Budyšína. Toto divadlo vzniklo zhruba před 40 lety, zprvu pod vedením české
režisérky Lenky Cmuntové, později pod vedením srbské divadelnice Hanky
Mikanowé. Dnes je toto divadlo přidruženo k Německo-srbskému lidovému divadlu
(NSLDź) Budyšín a děti hrají pod uměleckým vedením Jana Mahra. V Jičíně
vystoupí dne 14. 9. 2000 od 15 hodin v Masarykově divadle devět dívek a
šest chlapců s hrou od Jěwy-Marje
Čornakec Kuzłarski kłobuk. Tuto hru napsala autorka podle své knihy Matej
w štwórtej dimensiji. Hra měla premiéru v druhé polovině května t. r. na
jevišti NSLDź v Budyšíně. Hlavní hrdiny Mateje a Jadwigu zde představovali
Jakub Gruhl a Magdalena Stübnerec. Kuzłarski
kłobuk bude i v Jičíně předveden v horní lužické srbštině. Na toto
představení jsou srdečně zvány nejen děti, ale všichni příznivci tohoto malého
a nám velmi blízkého slovanského národa.
PhDr. Jan Tomíček, Hořice v Podkrkonoší
Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 220
výtisků · Cena 10,- Kč
Vydává Spolek česko-lužický
■ http://www.ff.cuni.cz/~bigl/clv.htm
Vedoucí redaktorka: Mgr.
Zuzana Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00 Praha 2, tel. 02/242 565 77, e-mail: Sklenarova@sascr.cz
Zástupce: Jaroslav
Valenta ml., Lounská 514/21, 460 07 Liberec VII, e-mail: jvalenta@centrum.cz
Redaktoři: Richard Bígl,
tel. 02/855 26 34 · Radek Čermák, tel. 0606/877 827, e-mail: radek.cermak@email.cz · Bohumil Malotín, tel. 02/53 83 77 · Jiří Mudra, tel. 02/58 111 62
Styčná adresa Spolku česko-lužického: předseda Richard Bígl, Zelenohorská 17, 181 00
Praha - Bohnice, e-mail: biegl@email.cz
Roční předplatné: ČR 100
Kč, zahraniční 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (konst. symbol 558, var.
symbol 2) na účet ČSOB (Poštovní spořitelna) č. 151 855 890/5100 nebo poštovní
poukázkou na adresu pokladníka: Ing. Petr Sikora, Okružní 857/12, 734 01
Karviná-Ráj, tel. do bytu 069/634 66 43, do zaměstnání v pondělí 069/63 043 62;
Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin
Články a zprávy zasílejte
na adresu vedoucího redaktora nejlépe na disketě v textovém editoru Write
(koncovka WRI, disketu vrátíme) nebo napsané na stroji. Redakce se neztotožňuje
vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si
odpovídají příslušní autoři. · MK ČR 6880 · ISSN 1212-0790
Podávání novinových zásilek povoleno
Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 2269/98-P/1 ze
dne 29. 9. 1998