Půl století měsíčníku Rozhlad

Jiří Mudra

Po skončení války v roce 1945 bylo postavení Lužických Srbů velmi neutěšené. Četní příslušníci národa ve válce zahynuli, mnozí byli v zajetí, srbská Lužice byla po přejití fronty zpustošena. Němečtí nacisté zničili veškerý lužickosrbský kulturní život, nebyly knihy, nebyli učitelé. Do všech lužickosrbských vesnic se nastěhovali němečtí přesídlenci. Brzy poté následovala přeměna hospodářství na socialistické. Lid přestával být převážně zemědělský, stále více ho pohlcoval průmysl. Prořídlé řady Lužických Srbů se však semkly v úsilí o obnovu národního života a z ničeho a s nezměrným úsilím a pevnou vůlí začaly znovu vytvářet národní kulturní život.

Jedním z výsledků tohoto snažení je časopis Rozhlad, který začal vycházet v říjnu 1950 jako dvouměsíčník (zpočátku občas jen jako čtvrtletník) ne zcela pravidelně. Teprve od r. 1953 se stal měsíčníkem. Zaměřením chtěl být nejen dědicem měsíčníku Łužica (od roku 1882 s dvojím kratším přerušením do r. 1937, kdy byl německými úřady zakázán), ale určil si záběr širší: především přinášet podrobný přehled veškerých přítomných kulturních snah lužickosrbského národa. Pro počátek to byl cíl nemalý. Zakladatelé však si byli vědomi, že osud poskytl poslední příležitost zachovat lužickosrbský národ a jeho jazyk, "poslednju krasnu staru rěč połobskich Słowjanow", a že je to též v zájmu ostatních slovanských národů. Rozhlad tedy chtěl sledovat rozvoj lužickosrbského umění, činnosti škol, přinášet ukázky umělecké literatury, ale i kritiku a zprávy o významných národních událostech. Protože ještě nebyly podmínky pro obnovu vědeckého časopisu, jakým byl Časopis Maćicy Serbskeje, měl Rozhlad v úmyslu otiskovat v omezené míře i články vědecké. Dalším jeho záměrem bylo pěstovat slovanskou vzájemnost v duchu Jana Kollára - zpravovat o demokratických úspěších slovanských národů, o jejich kulturním životě a otiskovat ukázky z jejich děl. Čtenáři Rozhladu mi snad dají za pravdu, že v následujících 50 letech časopis tento svůj program plnil. - Prvními redaktory (jak se dočteme v úvodním článku prvního čísla "Nowy serbski časopis", napsaném Otou Wićazem) byli dr. h. c. Ota Wićaz a Měrćin Nowak-Njechorński, členy redakce Jurij Brězan, Božidar Dobrucký, Jan Krawc, dr. Frido Mětšk, Michał Nawka, Pawoł Nedo, dr. Jakub Wjacsławk, Jurij Winar. Pozdější hlavní redaktoři: 1952-1969 M. Nowak-Njechorński, 1970-1991 Cyril Kola, od r. 1992 Jěwa-Marja Čornakec. Funkce šéfredaktora, zprvu čestná, je od r. 1970 placeným povoláním.

Listujeme-li v minulých ročnících, vidíme, jak časopis rychle nabývá na rozmanitosti. Hned v prvních číslech vedle článků a básní se postupně objevují další oddíly: Chronika, Nowe knihi, Kulturne žiwjenje druhdźe, Připiski, Naše rowy, Naša serbšćina, Druzy wo nas, Płački a směški atd. Už v 1. ročníku jsou reprodukce obrazů a fotografií a v dalších jich přibývá. Od r. 1953 je ke každému ročníku (kromě 1990) připojen obsah, od 4. ročníku se v každém čísle otiskuje seznam význačných výročí.

Rozhlad za 50 let nashromáždil na 20 750 stránkách (v letech 1950-1999) obrovské množství informací o časových otázkách lužickosrbského kulturního a politického života, připomněl četná výročí umělců a událostí, otiskoval zprávy o činnosti lužickosrbských uměleckých svazů, jejich programová prohlášení a diskusi ze shromáždění jejich členů. Poskytuje i místo umělcům na ukázky z jejich děl. Tím vším se stal nepostradatelným pramenem sorabistům v Lužici i v cizině. - Obzvlášť je nutno ocenit úsilí časopisu o spisovný jazyk. Rozhlad vychovává uživatele jazyka nejen příslušnými články (v rubrikách Naša rěč, Naša serbšćina, Rěčny kućik aj.), ale i příkladem vysoké jazykové kultury. - Na lužické srbštině časopisu však můžeme také pozorovat, jak rychle se jazyk mění. Jen při letmém nahlédnutí do prvních a naproti tomu nedávných ročníků zjistíme, jak se změnila aktivní slovní zásoba. U lexikálních dublet a synonym se v 50. letech dávala dost často přednost jinému slovu, než je tomu nyní. Tento pohyb by si ovšem zasluhoval důkladné probádání (podobné, jako najdeme v článku: Lubina Hajdukowa-Veljković, Neologizmy dr. Jana Cyža. - Sorapis 1/2000. s. 47-53).

Postupem doby mění Rozhlad i vnější podobu, každý hlavní redaktor přináší něco nového. Od r. 1962 je na obálce jednotlivých čísel černobílá reprodukce, od r. 1968 začínají i reprodukce barevné, také se zvětšuje formát. C. Kola (1972) zavádí novou úpravu - dvousloupcovou, od r. 1984 jsou rubriky třísloupcové, články dvousloupcové. J.-M. Čornakec od r. 1992 ke každému číslu připojuje 2 oddělitelné pohlednice s reprodukcemi obrazů lužickosrbských malířů nebo starých pohlednic.

Rozhlad odráží i prudký rozvoj a vzestup lužickosrbského poválečného umění. Zatímco v prvních ročnících otiskuje hodně překladů (i starších děl) z cizích literatur, později jsou stále častější původní lužickosrbské básně a ukázky prózy. - Časopis prošel dlouhým obdobím, během něhož se měnily a vyvíjely názory a postoje státních činitelů. To všechno se odráželo i v náplni Rozhladu a leccos z toho je dnes překonáno. Jedno je však jisté. Časopis šířil a podporoval lužickosrbskou kulturu, seznamoval s uměním minulosti i přítomnosti a tím pomáhal udržet národní vědomí a sebevědomí. V tom jsou jeho nepomíjitelné zásluhy.

Měsíčníku Rozhlad, bez něhož si lužickosrbský kulturní a národní život už vůbec nelze představit, přejeme do dalšího padesátiletí úspěch. Redaktorům a přispěvatelům pak přejeme neochabující síly a chuť do další práce.

Noviny

Z Horní Lužice

10. hłowna zhromadźizna MS 29. 4. 2000

Předsedou byl zvolen opět dr. Měrćin Völkel (MS vede už od r. 1991). Členové nově zvoleného předsednictva: Jěwa-Marja Čornakec, Marko Kowar, Janina Krygarjowa, Jurij Łušćanski, Trudla Malinkowa, Janka Pěčkojc de Lévano, Horst Petrik, Beno Pětška. Nekrology o zemřelých členech přednesli dr. M. Völkel (o G. Wirthovi), M. Pernak (o Hermanu Jahnovi) a M. Maćijowa (o Janu Wornarovi). Zprávu pokladní sdělila J.-M. Čornakec, zprávu o činnosti MS za uplynulé období dr. M. Völkel. Uvedl i témata, na něž se předsednictvo zejména soustředilo: podporovat předsedu Domowiny Jana Nuka, reorganizace lužickosrbských institucí a úsilí o udržení lužickosrbských škol. Jako prvořadé úkoly předsednictvo označilo "zachování a rozvoj lužické srbštiny v nových (peněžních) poměrech. Bylo však řečeno všechno o tom, co slouží pěstování jazyka a co by mu mělo sloužit dále?" - MS jakožto jeden ze společníků Ludowého nakładnistwa Domowina cítí spoluzodpovědnost za budoucnost nakladatelství, a varuje před příliš ukvapeným rozhodnutím o jeho rozbití. - Ve zprávě dále předseda upozornil na styky MS s maticemi ve slovanské cizině. - Diskutovalo se o lužickosrbském školství, o snížení dotace pro załožbu, o reorganizaci lužickosrbských institucí a jejich zachování. Mluvilo se o tom, že konečně vyjde nový pravopisný slovník, a o nutnosti pokračovat v dokumentaci o lužickosrbském školství v Čechách.- Po výroční schůzi MS se konala ve foyer Serbského muzea beseda k 50. výročí založení Rozhladu. Přítomní se dozvěděli, že měsíčník má nejvyšší počet (celou čtvrtinu) stálých odběratelů v cizině. Zasedání se zúčastnili i členové MS z Polska, Ukrajiny a Bratislavy.

(R 2000/227-228) J-a

Jaderný odpad v Lužici?

Z pověření spolkového ministra životního prostředí Jürgena Trittina má skupina geologů, fyziků a ochránců životního prostředí hledat konečné úložiště jaderného odpadu, které by bylo alternativou ke skladu v dolnosaském Gorlebenu. Východiskem průzkumu jsou zprávy Spolkového ústavu pro geologii a suroviny v Hannoveru, který již za Trittinovy předchůdkyně Angely Merkelové označil za průzkumu zvláště hodná žulová naleziště ve Smrčinách, Hornofalckém Lese, Saldenburgu (Bavorský Les), vogtlandských Břidlicových Horách u Kirchbergu, v Horní Lužici, jakož i Hallsko-wittenberskou hroudu mezi Torgavou a Wittenbergem (viz Der Spiegel 26/2000, s. 19). Podle kritického vyjádření budyšínské kanceláře PDS "už jen nahromadění možných skládek jaderného odpadu podél východní hranice EU ukazuje, že berlínská vláda nejedná s východními sousedy citlivě ani upřímně. Horninové formace hodnocené jako k analýze zvlášť vhodné se většinou nacházejí u hranic s Českou republikou." Tiskové prohlášení končí slovy poslance H. Kozla: "Jestli hospodářsky zanedbávané Lužici neumí berlínská vláda nabídnout nic více než jaderné smetí, říká tím vše o svém pochopení pro podporu regionu, kde sídlí národnostní menšina."

Richard Bígl

Spěchowanske towarstwo Smolerjec kniharnja (Podpůrný spolek Smolerova knihkupectví) bylo založeno 22. 5. 2000. Do konce června mělo 40 členů. Cílem spolku je (vzhledem k nynějšímu omezování lužickosrbského Lidového nakladatelství Domowina) pečovat o to, aby bylo zachováno toto jediné lužickosrbské knihkupectví jakožto důležitý prodejce lužickosrbské krásné a odborné literatury. Posláním Smolerova knihkupectví a lužickosrbského antikvariátu je také získávat nové čtenáře lužickosrbských knih a nadále pořádat a rozvíjet setkání čtenářů se spisovateli. Spolek (jehož předsedou je básník Kito Lorenc) uvítá ve svých řadách další členy (i zahraniční).

(R 2000/302) J-a

Deska s latinským a lužickosrbským nápisem "My smy byli - Zaso budźemy. Kajcy?" z r. 1788 nad vchodem na hřbitov v Malešecích byla obnovena a posvěcena 1. 6. budyšínským farářem Janem Malinkem a malešeckým farářem Neumannem. Místní starosta při projevu vyjádřil naději, že bude v Malešecích lužická srbština vzkříšena.

(PB 2000/7) J-a

Kajetan Dyrlich, žák Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně, který v rámci výměny studoval v r. 1999/2000 na škole v USA, napsal německy divadelní hru Ničo njepłaći. Hra ironicky až absurdně pojednává o neblahém působení sdělovacích prostředků v nynější společnosti. Premiéra se konala 18. 6. 2000 v Žitawě.

(SN 16. 6. 2000) J-a

Zpěvohru Pućowanje Małeho pampucha (napsala Wórša Wićazowa, hudbu složil Jan Cyž, režii měla Janina Brankačkowa) předvedli úpěšně žáci Základní školy v Chrósćicích počátkem června 2000.

(Př 16. 6. 2000) J-a

Skupina studentů založila na internetu novou lužickosrbskou vesnici - http://www.internecy.de. Kdokoli tam může lužickosrbsky psát, vyjadřovat své názory a uveřejňovat informace.

(R 2000/308) zs

720. výročí první písemné zmínky o Smječkecích si jejich obyvatelé a návštěvníci připomněli zhlédnutím filmu Wjesne wobrazy v srbském a německém znění. Promítal se večer 12. srpna v místním kostele, který je ojedinělou evangelickou svatyní v katolickém kraji. Vesnice, jejíž 240 obyvatel přísluší obci Worklecy, proslula trojími léčebnými lázněmi.

R-l

Z Dolní Lužice

Grěšna uspěla 15. června se svou žalobou proti částečnému odtěžení vsi ve prospěch janšojckého povrchového dolu. Braniborský ústavní soud zjistil vážné zasahování do samosprávy, do plánovací pravomoci obce. Těžební plán vznikl na neústavním základě. Podle právníka obce Martina Jaschinského to může mít vliv na boj o záchranu sousedního Rogowa.

(SN) R-l

Slavnosti ve Slěpém

Na slěpjanských slavnostech, které se konaly od 29. 6. do 2. 7. vystoupily rovněž ochotnické skupiny ze střední a Dolní Lužice. Jediná dolnolužická - hochozská - se omluvila. Zastoupeny byly: Ochotnická skupina z Kulowa Bratrowstwo, Rownjanske wjesne źiwadło, ochotnické skupiny z Chrósćic a z Konjec. Pořad uváděl Rafael Wowčer z Budyšína a z historie srbského divadla vyprávěl Beno Budar, vedoucí skupiny z Róžantu. Večer, ač nepříliš navštívený, měl velký úspěch. Střední Lužice ve zmíněných dnech hýřila především nádherou lužickosrbských krojů, školními dětmi počínaje. Lubinský pěvecký sbor se rovněž zúčastnil Slěpjanských slavností a zapěl lužickosrbské písně Detlefa Kobjely. Ani tentokrát nechyběly krásné dolnolužické kroje.

(NC29) …bm

Zajímavé vyprávění z historie rodu faráře Herberta Nowaka pokračuje líčením života v obci Pěś Dubow.

(NC30) …bm

U prezidenta zemského sněmu v Postupimi Dr. Herberta Knoblicha se sešli delegáti Domowiny a Ponaschemu, aby vyslechl jejich stanoviska na obnovení národního života v Dolní Lužici. Z celkové diskuse bylo zřejmé, že obě organizace jsou si v obnově národního života velmi blízké, nikoli pak v problému Sorben/Wenden (což považuji za malichernost, pozn.bm) nebo v problematice gramatiky (výslovnost, pravopis).

Po velkých slavnostech ve střední Lužici skončily svou činnost hned dvě školy, v Rowném a v Trjebině. Škola v Rowném existovala od r. 1899 a v Trjebině od r. 1910.

Naš stary nan (tak se jmenuje životopisné líčení faráře Herberta Nowaka) končí 9. dílem, v němž je jakýsi přehled činnosti; zmiňuje se o studiu ve Vratislavi, o kontaktech s bulharskými mnichy a konečně o kázáních v Karlových Varech, která pronášel v češtině. Nikdy se netajil tím, že mu čeština ani zdaleka nepřirostla k srdci, a pokud jsme se spolu sešli, mluvil k mé velké radosti výhradně dolnosrbsky.

(NC31) …bm

V sobotu 15. 7. viděli televizní diváci již 100. pořad v dolnosrbštině. První program, který proběhl 19. 4. 1992, provázel průvodním slovem Werner Měškank. Ludwik Kola nahrál všechny pořady na kazety a Jurij Koch má lví podíl na obsahové stránce pořadů.

M. Kral rozebírá obsah knížky Fr. Vydry Tonoucí ostrovy a zaráží se nejen nad názvem, ale i nad některými dalšími, ne příliš lichotivými, ale pravdivými zjištěními autora. Např. že jedna dívka v krásném blatském kroji, kterou autor oslovil, srbsky vůbec neumí. Na otázku, proč tedy má ten krásný kroj, odpověděla, že za to dostává od Reisebüro 5 DM.

(NC32) …bm

Lipje nevynechá příležitost, aby se neprojevilo jako dolnosrbská obec. Poslední červencovou sobotu se tam konala slavnost rybářů, střelců a rolníků, v krásné venkovské pohodě na člunech i na souši. Nechybělo ovšem ani předvádění krojů a starých zvyků.

(NC33) …bm

Z ciziny

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku zamítl koncem května stížnost 13 Rogowanů, evangelické farnosti a Domowiny ve věci odtěžení dolnolužické vsi. Právní zástupce stěžovatelů Dirk Teßmer vyjádřil velké zklamání z toho, že soud odmítl přezkoumat, zda zánik vesnice je potřebný pro hospodářské blaho země. Místo toho přejal stanovisko německé vlády. Rogowská farářka Dagmar Wellenbrink-Dudat se táže, zda blaho celku opravdu závisí na jediné vsi: "Těžko se dá žít s tím, že hospodářství panuje nade vším a vykoná jakékoli rozhodnutí proti zájmům lidstva". Bojí se, že lidé již nemají dost síly pro další boj. Akciová společnost Lužická hnědouhelná jiného rozhodnutí neočekávala. Podle jejího mluvčího Petra Fromma potřebovali mít vesničané jasno.

(SN 7. VI. 2000) R-l

Knihy

Angela Langerowa-Borbora Šołćina, Rěčimy serbsce/Wir sprechen sorbisch, Handreichung für Kindergärtnerinnen und Erzieher/innen. - LND Bautzen 1999, 303 s

Příručka je určena pro vychovatelky mateřských škol s programem Witaj, které mají připravit děti na dvojjazyčnou popřípadě vícejazyčnou výuku. Má dvě části: První je německo-lužickosrbský slovníček ze zásoby slov dětí mateřské školy a mladších školáků. U lužickosrbských slov jsou mluvnické charakteristiky (u sloves časování a vid), k adjektivům je přiřazeno příslovce, substantiva jsou bez mluvnických charakteristik, ačkoliv by bylo užitečné označovat rod v případech jako nadłochć, wusmuž, potač aj. Rovněž by bylo užitečné uvádět krátké souvislosti, vazby, předmět u sloves ap., např. wuduć ausblasen. Kladně hodnotíme, že všechny měsíce jsou uvedeny v obojím znění. - Druhá část obsahuje každodenní témata dětí s typickými větami, obraty a slovními skupinami. Knížka je vytištěna pečlivě (tiskové chyby jsem našel jen tyto: s. 38, ř. 21 Einlegesohle - má být Einlagesohle; s. 39, ř. 2 ip - má být p; s. 198, ř. 7 bratraj - má být bratrow; s. 271, ř. 27 wuhlanu - má být wulahnu; s. 300, ř. 6 kołpa - má být kołpja). Příručka bude znamenat vydatnou pomoc pro práci mateřských škol. Mohou jí však s prospěchem užívat i ostatní zájemci o lužickou srbštinu. Těm může částečně zastoupit neexistující, ale tolik potřebný frekvenční slovník. Vydání knížky je zároveň hezký dárek k narozeninám A. Langerové, jedné z autorek

J-a

Očima Zuzany Sklenářové

Nakrátko v Lužici

V polovině letošního května jsme se na opakované srdečné pozvání Jěwy-Marje Čornakec, vedoucí redaktorky Rozhladu, vypravily se sestrou na konec týdne do Budyšína. Přestože právě panovaly horké dny, sobota byla výjimečně chladnější a na cestu příjemná. České dráhy nás na naši žádost vybavily plánem cesty s odjezdy, příjezdy a přestupy, po drobném zmatku, kdy nás paní z mezinárodní pokladny posílala se žádostí o lístky do Budyšína k vnitrostátním, nám vydaly jízdenky, a dopravily nás uspokojivým způsobem do Liberce. Tam jsme po chvíli pátrání

našly vlak do Žitavy a s panem průvodčím si ujasnily, že opravdu jedeme s ním. Zdejší vagóny už něco pamatují, brzy by tu mohli vybírat příplatek za historickou jízdu. Na žitavské nádraží jsme dorazily v poledne a po pohraničních procedurách se před námi otevřela jiná realita.

Těch pár Čechů, co s námi vystoupili, se brzy vytratilo a brzy jsme tam zbyly jen my, hlučná havraní kolonie na topolu za nádražím a na prvním nástupišti úplně prázdný vlak do Drážďan. Zahřívaly jsme se pátráním po někom, kdo by nám řekl, zda nás vlak do Drážďan doveze do Wjelećina, kde jsme měly přesedat; paní, která se posléze objevila a odpověděla kladně, byla, jak se pak ukázalo, průvodčí toho vlaku, a kromě ní a nás v té soupravě asi o pěti vagónech na úrovni téměř InterCity nejel snad už vůbec NIKDO. Wjelećinské nádraží bylo ještě opuštěnější než žitavské, jaksi neskutečně vytržené z lidského dění, kupodivu vláček přijel a od Budestec nás začaly dvojjazyčné názvy stanic přesvědčovat, že jsme doopravdy v srbské Lužici. V Budyšíně už bylo dvojjazyčně nejen jméno, ale taky nápis "Východ"!

Jěwa-Marja nás netrpělivě čekala před domem, protože moje orientace v Budyšíně po osmi letech přece jen vzala trochu zasvé, ubytovala nás, poskytla dostatek studené vody k pití a jiné potřeby, a už bylo načase vyrazit do Srbského musea, kde nám domluvila, že se můžeme podívat na výstavu obrazů Měrćina Nowaka-Njechorńského - ještě před vernisáží, která se konala až v neděli odpoledne a to jsme se už musily vracet do Čech. Naší laskavé a starostlivé hostitelce za to patří velký dík, stejně jako pracovníkům Srbského musea, kteří nám prohlídku umožnili, protože to byla jedinečná příležitost vidět pohromadě téměř všechny známé Nowakovy práce, od nejranějších učednických kreseb a výtvorů v podstatě ještě německých přes nejslavnější obrazy z lužickosrbských a jiných slovanských dějin, mytologie a folklóru až po válečné karikatury a budovatelské výjevy. Trvalá exposice se podle mých vzpomínek mnoho nezměnila, jen archeologická vitrína přibyla, myslím, nově. Zbytek odpoledne až do soumraku nás Jěwa-Marja provázela po pamětihodnostech Budyšína, pozvala nás na kávu, na večeři a ještě večer jsme u ní doma poseděly při hudbě a při sklence.

Druhý den po snídani spěchala Jěwa-Marja do kostela (byla zádušní mše za Dr. Jana Cyže) a my na nádraží zjistit spoje a koupit si napřed lístky na zpáteční cestu: její laskavé nabídce, že nám ukáže wotrowské hradiště, jsem už z profesních důvodů nemohla odolat, a možná se budeme vracet těsně na čas. Otočili jsme se na jejím rodném statku ve Wotrowě, tam všecko nedělně čisté, nabílené, uklizené, Jěwa-Marja nás představila své matce, usměvavé starší ženě v katolickém kroji. Prošly jsme se stezičkou po mohutném valu, pod nímž stojí vedle sebe informační tabule, jedna srbsky, druhá německy - zjevně dlouho, a přece poškozeny jen větrem a deštěm. Byl nádherný horký den, na jihu se rýsovaly české hory, do modravého obzoru na severu se zakusovaly černé komíny elektráren a trousily po čistém nebi bělavé obláčky. (Čertova kovárna ... aby člověk v té idyle nezapomínal, kde je.) Poslední snímek, a bylo na čase stíhat vlak. Díky Jěwě-Marji jsme dojely včas; snad bude brzy příležitost oplatit jí její pohostinství v Praze. Vlak byl dnes o poznání plnější, na nádraží v Žitavě nám pomáhal v orientaci německý krajan od Liberce; a časem se během jízdy podle nepořádku podél trati, málem spolehlivěji než podle hraničních kamenů, poznalo, že jsme zpátky doma. Ale aby se kritika vyrovnala něčím potěšitelným: když jsme se ve vlaku přihlásily, že v Liberci jsme si při přestupu nestihly koupit lístky, dobrá průvodčí nám je napsala ze stanice bez pokladny, kterou jsme právě projížděli.

Odjinud

Claus Steyer, Hoher Blutdruck - typisch für die Sorben?

Berliner Tagesspiegel, 17. VII. 2000

Jazykovědci nejsou jediní učenci se zájmem o Lužické Srby. Berlínské Středisko Maxe Delbrücka pro molekulární lékařství u nich zkoumá již asi rok výskyt vysokého krevního tlaku, jenž je u nich možná častější než mezi obyvatelstvem německého původu. Výsledků se v nejbližší době nedočkáme. Podle profesora Herberta Schustera z ústavu Infogen, který se podílí na vyhodnocování, není výzkum jednoduchý pro silné promíšení Němců se Srby. "Zajímá nás především dědičnost chorob nebo risik. Skupina jako Srbové je velice podnětná". Schuster považuje dvě třetiny všech případů vysokého krevního tlaku za dědičně podmíněné. Jelikož základní stavební plán člověka je do značné míry rozluštěn, genetika musí nyní lidi o dědičně podmíněných nebezpečích uvědomit. "Jen ten, kdo riziko zná, může se mu přizpůsobit, omezit je nebo se ho v ideálním případě vystříhat."

R-l

Dopisy

Dojmy z Budyšína

Zde bych navázal na dojmy F. Vydry popsané v čísle 5. I já jsem byl v Budyšíně zase po delší době a i já oceňuji to, že zmizel Dům módy. Právě na Bohaté ulici jsem si však všiml, že ubylo dvojjazyčných nápisů na obchodech. Před lety byly skoro všude, dnes jsou spíše vzácností. Byly i dvě kavárny s lužickosrbskými názvy; v Bohaté ulici Budyšin, vedle Srbského domu Lipa. Ta první je zřejmě zrušena, ta druhá přejmenována.

Chrám sv. Petra míval tu zvláštnost, že byl rozdělen na katolickou a evangelickou část. Tentokrát jsem uvnitř nebyl, ale podle informační tabule to vypadá, že se tam konají bohoslužby pouze evangelické.

Pokud jde o muzea, pamatuji si, že v Srbském domě bývala historie a folklór, zatímco Ortenburg byl zaměřen spíše na současný život Lužických Srbů. Teď jsem byl jen na Ortenburgu; je tam historie a folklór a jaksi bez pohledu vpřed. Celkový dojem je, že byli kdysi nějací Lužičtí Srbové.

Zato se mi líbila restaurace Wjelbik. Je dost drahá, ale je to příjemné prostředí. Zažil jsem tam něco, co jsem dříve znal jen z četby - vítání hostí chlebem a solí. Jakmile host usedne, přinesou k němu servírky tácek s nakrájenými malými kousky chleba a se slánkou. Vezmou jeden kousek, posolí jej a podají jej hostu s vysvětlením, že jde o starý slovanský zvyk. Teprve pak se hosta zeptají na jeho přání.

Prof. Dr. Bohdan Zelinka, Liberec

Srbský církevní den

Miroslav Hloušek

Letošní Srbský církevní den se konal mimořádně až 8. a 9. 7. v Minakale u Budyšína. Třebaže máme dlouhou společnou minulost z dob někdejšího Českého království, o existenci tohoto nejméně početného slovanského národa u nás jen málokdo něco ví. Bohužel dlouhá germanizace vykonala to své zlé, takže už je jen málo míst, kde se ještě mluví i káže Slovo boží jazykem hodně podobným staré češtině. Ani zahraničních hostů nepřijelo tentokrát mnoho, jen Poláci a Češi. Byl to nezájem, nebo nevhodný letní termín?

Heslem sejití byla biblická slova z Přísloví 13,14: Učení moudrého je zdrojem života. Zahájení bylo v sobotu odpoledne v minakalském kostele. Hlavní referát měl ředitel srbské školy z Pančic-Kukowa Jan Bart o tom, jak obnovit zájem rodičů, aby své děti nešidili o víru otců a mateřský jazyk. Po přednášce byla živá diskuse, dokazující, že jde o vážnou věc, která je řešitelná, pokud se podaří vzbudit něco podobného a v současnosti nosného i atraktivního, jako bylo kdysi u nás české národní obrození.

Pro zahraniční hosty po skončení odpoledního sobotního programu byla krátká okružní jízda po lužických památkách a pak návštěva srbského gymnázia v Budyšíně, kde měli večer studenti ve velké zaplněné hale akademii s programem, před odchodem na prázdniny, které v Sasku začínají o něco později než u nás.

Nedělní dopolední bohoslužby vysílal živě srbský rozhlas. Liturgickou část vedl farář Jan Malink, kterého někteří čtenáři znají, protože studoval bohosloví u nás v Praze na Komenského fakultě. Kázáním posloužil srbský superintendent Siegfried Albert. Oba pak společně vysluhovali svatou večeři Páně. Po skončení bohoslužeb byly pozdravy. Vzpomeňme zde aspoň na německého zástupce zhořelecké luterské konzistoře, srbského katolického faráře z Radworu, se kterým mají minakalští evangelíci dobré kontakty, zahraniční delegáty a zástupce Domowiny.

Po společném obědě ve velkém sále místního hotelu se zpívaly národní písně. To je něco, co my už u nás neumíme, k naší škodě. Písně byly proloženy krátkými referáty a zprávami. Mezi jiným jsme slyšeli, že někdejší minakalský farář Kordina byl českého původu a musil jako římský kněz prchnout před zatčením z Nové Paky pro své vlastenecké a reformní náboženské působení. Na základní škole v Chvalkovicích ve východních Čechách byl spolužákem B. Němcové, v bohosloveckém semináři studoval s Karlem Havlíčkem Borovským. V nové vlasti v Horní Lužici se stal evangelickým farářem a národním buditelem. Potěšitelné bylo sdělení, že po sedmdesátileté odmlce o obnovené srbské bohoslužby v Dolní Lužici zájem je. Konají se střídavě na různých místech už deset let, jsou slušně navštěvované a nyní tam vydávají i nový zpěvník.

Závěrečné shromáždění už 54. poválečného Srbského církevního dne bylo opět v kostele, kde se představil koncertem velký smíšený pěvecký sbor Srbského gymnázia z Budyšína za řízení F. Böhma. V minulém roce soubor vzpomínal půl století svého působení, když je neustále obnovován novými přicházejícími studenty.

Srbská Lužice ještě existuje, nezemřela. Zaniká jen náš zájem o bratry a sestry, kteří jsou v nouzi a potřebují naše povzbuzení ve víře, lásce a naději. Pán Ježíš říká: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili... (Mt. 25,40). Budeme nadále lhostejní? Pozor, aby i o nás neplatilo to záporné, co dále v evangeliu následuje.

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (19)

Vilém Václav Kremer

Když kníže Pribyslav nalezl milost v očích Jindřicha Lva a dostal území západního Bodrcka kolem města Zvěřína, ovšem pod saskou svrchovaností, nebylo na tom dosti. V roce 1170 byl Pribyslav uznán za říšského knížete, čímž byla vlastně uznána německá svrchovanost v plném rozsahu. K tomuto území bylo Pribyslavovi přidáno ještě území Črespěňanů, které tím bylo podřízeno novému biskupství ve Zvěříně.

K posílení křesťanství v těchto krajích pak byly zakládány i kláštery. V roce 1171 byl založen klášter cisterciácký v Dobřanech, dnešní Doberan, který byl však již roku 1179 zničen. Proto vybudoval syn knížete Pribyslava Jindřich Borvin roku 1186 klášter nový s velkým kostelem, který svojí stavební krásou a hodnotou je jedním z nejkrásnějších a největších chrámů na pobřeží Baltického moře. V kostele tohoto bývalého kláštera byl také jako prvý pohřben kníže Pribyslav, jak jeho slovanský náhrobní nápis dosud hlásá. V roce 1173 byl založen na severozápadním konci jezera Dolenského, dnešní Tollensesee, klášter brodský, který se stal základem germanisace kraje ratarského.

Přes pokoření ostrova Rujany a jejího království Dány, vzmužila se Rujana znovu za vlády nástupce krále Tetislava a jeho bratra knížete Jaromíra, který nastoupil roku 1170. Tento panovník rozšířil svůj stát na pobřeží naproti Rujaně, přibližně na území zvané později Nové Přední Pomořansko, to je od řeky Pěny až k Rekenici.

Téměř na závěr dějin baltských Slovanů, ale i Slovanů polabských, dostalo se těmto i historika. Byl jím buzovský farář Helmold, působící v krajině vagerské po roce 1150. Zemřel asi roku 1180. Helmold znal současné osudy Rujany, znal slovanské kmeny Chyžanů, Črespěňanů, Lubušanů, Havolanů, Brižanů a přirozeně i své nejbližší Slovany Vagry. Znal i náboženství pohanských Slovanů, jeho bohy Svantovíta, uctívaného na Rujaně a boha Ratarů Radigasta. Své poznatky o Slovanech shrnul do své významné Kroniky slovanské. Jeho pokračovatelem byl opat lubecký Arnold, žijící v letech 1170 až 1209. Slovanské dějiny z průběhu 12. století také zachytil dánský historik Saxo Gramatik, žijící v letech 1140 až 1206.

Jak dovedli pohanští Lutici i Obodrité být ve službách německých, toho důkazem je i vyslání jich ve službě Jindřicha Lva do Lužice roku 1180, kterou zpustošili až ke Gubinu. Bylo to již v době, kdy se štěstí odvrátilo od tohoto slovanského úhlavního nepřítele. Spoléhaje na pomoc anglického krále Jindřicha II., jehož dceru Mathildu měl za manželku, postavil se proti německému králi a římskému císaři Bedřichovi I. a roku 1181 způsobil si i odpadnutí svých přátel. Nakonec mu byly jeho državy odňaty, mezi nimi i město Lübeck, které velmi zvelebil, a které se stalo říšským svobodným městem. Zde se usadila o něco později německá hansa a celý kraj okolní byl jako země slovanská trvale odepsán.

Germanisace započala brzo po roce 1180 také na území Pomořan, kam byli povoláváni noví osadníci z Brunšvicka, východního Fríska a Vestfálska. I nové kláštery byly v tom směru nápomocny germanisaci, jako Lauerthal, založený roku 1175 nedaleko Štětína. I dosud rozvíjející se moc Slovanů ránských pod vládou knížete Jaromíra byla zaražena v roce 1184 úderem dánského krále Valdemara, který u ostrova Kos zničil úplně loďstvo ránské a jeho spojence, knížete Bohuslava Pomořanského. Tím byla dána poslední velká rána rozvoji i posledních pobaltských Slovanů, i když až do konce 13. století měla Rujana slovanský ráz.

Do devadesátých let 12. století byl však osud polabských Slovanů rozhodnut. Již několik desítek let dříve dosýchal živel slovanský v Míšni a krajích okolních a když tam český kníže Konrád Ota válčil a zemi plenil, v roce 1189, ač se mluvilo o této zemi v kronikách jako o Srbsku, nebylo tam již vůbec žádného obyvatele srbské národnosti, ale samí Němci. Také v bývalém Bodrcku, nyní již Chyžansku, kde pod svrchovaností saskou vládli v západní části Jindřich Borvin I., syn knížete Pribyslava, a ve východní části Niklota čili Mikuláš, syn oběšeného Vratislava, nelze mluvit o panovnících slovanských, ale již jen německých. Během 13. století byli úplně poněmčeni Dolenci. Také ve východním Srbsku v průběhu 13. až 14. století mizí původní názvy území slovanského a speciálně srbského a místo označení krajiny Budišínskem nebo Záhvozdem, který byl český, objevuje se označení Lužice Horní a Dolní a pouze krajina obývaná Lubušany, patřící do 13. století Polsku, si zachovává ještě slovanský ráz a dobré vzpomínky na polskou vládu. Do konce 13. století byla dokončena německá invaze do kraje srbských Glomačů, odkud dokonce mizí i samotné jméno tohoto kmene.

Jako se ztrácelo jedno území slovanské za druhým v krajině srbské, tak také i na severu při pobřeží moře Baltského byl z těla slovanského vytrháván jeden kus za druhým. Roku 1201 donutil dánský král Knut VI. pomořanského knížete Bohuslava k uznání vrchní moci dánské. Také zabral tento král území v Holštýnsku a u Hamburka a zval se králem dánským a pánem Slovanů.

Po Niklotově smrti v Chyžansku byla tu v letech 1202 až 1227 uznávána také dánská svrchovanost, až roku 1227 došlo k novému rozdělení země mezi čtyři vnuky knížete Borvina I., kteří, i když byli pokrevní potomci slovanských předků, byli již jazykem i smýšlením Němci. Tu definitivně přestávají slovanské dějiny bodrcké a nastupují na jejich místo dějiny nové země i státu Meklenburského.

Sledujeme-li osudy slovanské v krajině srbské, pak vidíme, že ještě ve 13. století se mezi lužickými Srby vyskytovaly rody se jmény slovanskými. Roku 1213 bylo v Budišíně ještě dosti obyvatel mluvících srbsky. Proto i míšeňský biskup Bruno II., když založil v Budišíně kostel sv. Petra s děkanstvím, přikázal, aby se při jeho chrámové škole vzdělávali duchovní znalí jazyka srbského, aby byli lidu užiteční. Ale od 12. století se vyvinovalo mezi Srby a Němci takové nepřátelství, že do svodu zákonů, platných v oblasti práva saského, zvaného Saské zrcadlo čili Sachsenspiegel bylo vloženo ustanovení o tom, že Srb nesmí svědčit proti Němci a Němec proti Srbu před soudem. Před rokem 1250 vidíme, že část Horní Lužice byla součástí českého státu v době vlády krále Václava I. a část tohoto území, které bylo dosud obýváno národem srbským - ač již zde také byla silná německá menšina - ovládala knížata slezská. Ovšem tato vláda nebyla příliš dlouhou, neboť kolem roku 1244 získali část Horní Lužice jako věno královské české dcery markrabí braniborští v osobě Oty III. Braniborsko, v ten čas již silně poněmčelé, dosáhlo v roce 1253 i části s městem Budišínem. Pouze Žitava s okolím zůstala českým územím, které bylo silným německým pruhem, v nedávné době vytvořeným, odděleno od ostatního lužického území. Toto lužické území v českých rukách bylo ve své původní velikosti považováno německým lénem. V letech 1268 až 1304 byla celá Lužice, Horní i Dolní, v moci braniborského panujícího rodu Askaniů, který ji roku 1268 rozdělil mezi různé členy svého rodu. Roku 1288 byla však Dolní Lužice celá v moci některých knížat slezských, která ji v roce 1298 postoupila zpět Braniborsku. Národ srbský tehdy ještě měl dosti silné menšiny i mimo oblast lužickou, na bývalém území srbském mezi Labem a Sálou. Byl tu však vystaven silnému německému tlaku. Němci se snažili nejrůznějším způsobem slovanský živel zde utlumit, jak je toho mezi jiným i svědectvím nařízení anhaltského vévody Bernarda II. z roku 1293, které doplnil i opat kláštera niemburského v Anhaltu, že jazyk srbský nesmí být užíván před soudy vévodství anhaltského.

Severněji sídlící Lutici se dostali roku 1150 nebo v letech následných v područí Němců, kteří okupovali hlavně území potomního Braniborska. Hlavní a nejbojovnější kmen lutický Rataři byli po získání jejich území zařazeni do správní provincie stargardské, jejíž částí byly Branibory. Rataři, jakkoli byli nejstatečnější slovanský kmen, nepřežili dlouho svoji okupaci. Za necelých 100 let byli již tak asimilováni Němci, že kolem roku 1250 nejen mluvili německy, pokud nebyli dříve přemístěni do jiných krajů německých, ale i jejich jméno bylo v té době zapomenuto. O něco odolnější byl kmen Ukranů. Ukransko bylo okupováno poněmčelým Bodrckem, tehdy již Meklenburskem. Místní vládu si zde udrželo ještě několik slovanských rodin pod německou svrchovaností, později pod svrchovaností ránskou, případně dánskou, která splynula se svrchovaností pomořanskou. Ale již roku 1250 se dostalo Ukransko pod moc braniborskou, čímž byl osud slovanského národa zde také zpečetěn. Také nejseverněji sídlící Lutici na pevnině, Črespěňané, byli v průběhu 13. století poněmčeni, hlavně přispěním místní šlechty a kněží.

Protože pomořanští panovníci z rodu Vartislavičů se po roce 1250 klonili více a více na stranu německou, působily v Pomořanech silně také vlivy německé. Na příklad podčíšník knížete Svantopolka Svecza ze Slauna, který se připomíná v letech 1257 až 1260, byl předkem německého hraběcího rodu Werschovetz-Sekerka Puttkamer. Jinak se v Pomořanech udržel slovanský živel po celé 13. a 14. století, zejména ve Volyni. Ke konci 13. století byly Pomořany rozděleny na dvě části, kterým vládly dvě větve téhož panujícího rodu, a to větev štětínská v oblasti západní a větev bolehošťská, která v roce 1325 získala pod svoji moc i ostrov Rujanu.

Pokud jde o ostrov Rujanu, vidíme, že zde zůstával slovanský stát ze všech pobaltských a polabských slovanských států nejdéle. Byl pod svrchovaností dánskou, která nebyla tak tíživou jako německá, zůstávala možnost svobodnějšího vyžití pod přímou vládou místních slovanských panovníků. Avšak i tito se dosti záhy sami zpronevěřili svému slovanství. Nástupcem již zmíněného slovanského knížete Jaromíra I. byl jeho syn, ještě uvědomělý Slovan Barnut čili Boranta, který vládl v letech 1217 až 1221. Zato jeho nástupce a bratr kníže Vyšeslav I. nebyl již podobného smýšlení. Přesto se v jeho družině ještě objevují slovanští rádcové. Ale již se i zde tlačí do popředí živel německý, kterému Vyšeslav nebránil. Jsou zajímavá jeho slova v listině z roku 1221, kde praví: "Jestliže by nešťastnou příhodou, což Bůh odvrátiž, země řečená v předešlý stav byla obrácena, takže Slované Němce vyženouce opět počali by zemi vzdělávat, nechť odvádějí plat, který se biskopovnice nazývá, zcela tak jako dříve." Jednalo se o území třebočeské, dnešní Triebsee. Byli tudíž Ránové již dříve křesťany. Nástupce Vyšeslavův kníže Jaromír II. svrhl úplně dánskou svrchovanost a další nástupce Vyšeslav II. se snažil rozšířit svoji říši, byť bez úspěchu, ve válkách s Pomořany a Braniborskem, které vedl koncem století. Vyšeslav II. vládl v letech 1260 až 1302.

Po ztrátě národní svrchovanosti národa bodrckého po roce 1227, kdy počal se vytvářet nový německý stát meklenburský, který stál pod svrchovaností dánskou, zůstávalo pod označením Slavie známo toto území tehdejšímu světu. Proto ještě roku 1214 potvrdil císař římský Bedřich II. dánskému králi Valdemarovi území jím ovládané, které leželo mezi řekami Eidou a Labem v Holštýnsku, a to, co měl Valdemarův předchůdce král Knut VI. v zemi slovanské. Také list papeže Innocence IV. z 18. srpna 1245, zaslaný různým biskupům, adresuje tento list i biskupům ve Slavii. Když však již podřízenost Slovanů bodrckých doléhala na tyto měrou vrchovatou ve 13. století, vyskytovali se přece ještě v Bodrcku vlastním slovanští šlechtici. Ve Vagrii, kde tehdy byla města již německá, žili ještě Slované, také vlastní Polabané byli v tomto století národnosti slovanské. Nejsevernější Bodrci, zvaní Fembrané, sídlící na ostrově Femernu, byli kolem roku 1248 ještě Slované, kteří se po zničení slovanského loďstva v roce 1184 stali obávanými baltskými piráty. Tento ostrov byl roku 1248 dánský s obyvatelstvem slovanským i německým, ale ke konci století byl již pouze německý.

Do 14. století vstoupili Srbové již značně oslabeni stále pokračující germanisací. Ze srbského kmene Golešinců již zbylo pouhé zkomolené jméno Golzin, uváděné roku 1301, a ze Slubjanů pouze označení Slube či Schlaube. Slovanský živel, který se držel v obou Lužicích, se v průběhu tohoto století ocítal stále pod cizí nadvládou, která přirozeně nikterak nepřála. V roce 1301 byla Dolní Lužice prodána magdeburskému arcibiskupovi Burchardovi, od něhož ji odkoupili Ota a Heřman, markrabí braniborští, v roce 1304, v ten čas již držitelé i Lužice Horní. Opět téhož roku se dostala Dolní Lužice markrabím míšeňským. Pak opět se střídala vláda míšeňská s braniborskou, kdy konečně připojil roku 1319 český král Jan Lucemburský Lužici k zemím české koruny. Ale ještě nezůstalo toto území zemí klidu. Jan obsadil pouze Budišínsko a východní část země s městem Zhořelcem, Žitavou a Lubavou ihned zastavil, potřebuje nutně peníze na své dobrodružné zahraniční cesty. Teprve roku 1329 byla Lužice připojena k českým zemím na věčné časy, když Jan vykoupil zpět Zhořelecko. Při příležitosti jednání Karla IV. o Branibory, získal tento obojí Lužici, kterou připojil roku 1373 trvale k zemím české koruny. Období české vlády v Lužici, která byla zemí již také značně poněmčenou, bylo dobou úlevy pro další život národa srbského.

Počátek 14. století přinesl pro Lutice konec jejich dějin. Stodorany celé ovládli markrabí braniborští, zatímco Lešice a Zemčice se dostaly k arcibiskupství magdeburskému. Ještě někde je slyšet řeč slovanskou, ale velmi poskrovnu. Když byl roku 1307 vytvořen Velký Berlín spojením původní lutické osady berlínské s protilehlým Kolínem, zněla tu ještě řeč slovanská. V Ukranech se dokonávala akce poněmčení a mezi vymírajícími Ratary se kolem roku 1350 ozve sem tam slovanská řeč, ač celý kraj je již německý. V krajině Moričanů se ve 14. století platí daně i z některých statků, dosud ještě slovanských. V roce 1373 a 1374 dospělo jednání Karla IV., českého krále a římského císaře, tak daleko, že po svízelných jednáních dosáhl Karel markrabství braniborského a spojil je personální unií s Českým královstvím, žel jen na dobu dosti krátkou. I když byli tehdy v Braniborsku většinou obyvatelé německého jazyka, přece byli zde někteří potomci dávných Havolanů mluvící slovansky, pokud tu zůstali, ušedše vypuzení nebo poněmčení. Síla germanisace nezasáhla takovou silou kraj Črespěňanů, neboť území tohoto kmene bylo roku 1325 převedeno ze sféry vlivu knížectví ránského do rámce státu pomořanského.

V Pomořanech vládl kolem roku 1337 vévoda Oto, označovaný jako vévoda slovanský, pomořanský a Kašubů, který toho roku učinil smlouvu s českým králem Janem Lucemburským. Otovým synem a nástupcem byl Barnym. Pomořanům se ulevilo v roce 1338, kdy byla zrušena nadvláda braniborská, takže vliv germanisační tehdy značně polevil. Teprve v roce 1374 se prvně objevuje přístav Volyň, zápasící stále s Pomořany o svoji samostatnost, jako osada německá.

Nad slovanskou Rujanou se od počátku 14. století již opravdově smráká. I když kníže Vyšeslav II. nečinil překážek šíření němčiny, byl přece jen ještě Slovanem. Ale, žel, jeho syn, poslední rodu Krutovičů, Vyšeslav III., který nastoupil vládu roku 1302 a toho roku ve své připravované závěti zaručuje práva "svým Slovanům", se ukázal jako skutečný Němec. Za své vlády, která trvala do roku 1325, kdy zemřel, nejen přál Němcům, ale i sám skládal německé verše, vydával německé listiny místo dosavadních latinských a byl příčinou germanisace své vlasti. Nemaje dědiců, učinil smlouvu o nástupnictví s pomořanským knížetem Vratislavem IV., který skutečně roku 1325 nastoupil vládu i na Rujaně. Tím také končí vlastní dějiny ránské a do tohoto krásného ostrova slovanského byly dokořán otevřeny dveře rychle pokračující germanisaci. Tak rokem 1325 se úplně uzavírají dějiny i život národů polabských a pobaltských Slovanů ve svém celku a nyní nastává již jen umírání v těžké agonii.

V takové agonii je již národ Obodritů, který žije ještě v několika slovanských vesnicích v Bodrcku, zatímco nové Meklenbursko-Chyžansko je již plně německé. V kraji Moričanů jsou placeny již jen daně z několika slovanských statků a v některých městech krajiny se občas ozve hlas slovanský. Nejsilnější dosud slovanskou menšinou zůstali Drevané při Labi na Lüneburském vřesovišti sídlící, kteří se dosud nevzdávali, ale byli i beznadějně ofensivní. Zejména tito od Němců štvaní lidé, jichž se Němci přímo štítili, opláceli nyní Němcům stejným způsobem. Blízký klášter v Medingenu byl jim přímo na ráně, neboť proti němu, jako proti Němcům vůbec, pořádali Drevané loupeživé výpravy a za nocí vypalovali německý majetek tak, že mniši pro vlastní svůj pokoj a klid raději se odtud vystěhovali.

Století 15. přineslo Srbům další ponížení. Pokud žili Srbové ještě mimo Lužici, kde přece jen je chránila česká vláda, byli vystaveni všemožnému šikanování. Není divu, že tam, kde byli Srbové v naprosté isolaci, jako tomu bylo v okolí města Lipska, již roku 1327 bylo dokonce zakázáno mluvit slovansky. Nyní šla zloba německá dále. V roce 1427 byla srbština vyloučena z užívání u soudů v zemi Míšeňské. Ještě v samotné Lužici, kde také se německá šlechta stala pánem země a měla i za české vlády své výsadní postavení, se přece jen lužický lid mohl volně stýkat se všemi v jazyce svém rodném. V tom smyslu byl a ukázal se lidským míšeňský biskup Jan VI., který pocházel ze Salhausenu v lužickém Załuží, který roku 1496 vydal nařízení všem farářům v Lužici přikazující, že který farář neumí srbsky, musí si opatřit zástupce, aby ten za něho mohl lidu kázat srbsky.

Na dřívějším území lutickém se jen po skromnu udržovala někde slovanská řeč ve městech a okolí, ale z úřadů byla již úplně vyloučena. Tehdy se kolem roku 1442 stával za vlády Bedřicha I. Hohenzollernského, který koupil Branibory roku 1415 od Zikmunda Lucemburského, Berlín hlavním a sídelním městem Branibor, jako středu potomního Království pruského.

Také v Pomořanech nastala roku 1464 ústavní změna vymřením štětínské větve rodu Vartislaviců a území západních Pomořan připadlo větvi Bydhošťské, která roku 1466 uzavřela dědickou smlouvu s Hohenzollerny, podle které potom Pomořany se dostaly k Braniborsku, a tím plně otevřeny další germanisaci. Rujana, která byla již dříve spojena s Pomořany, byla v 15. století již v převážné většině obyvatel německou. Uvádí se, že roku 1404 zemřela na rujanském poloostrově Jasmundu stařena jménem Hulicina, která byla slovanského původu a znala ještě slovansky hovořit. Není-li tento názor přesný, jisto je, že koncem 15. století byla celá Rujana již německá.

A léta běžela dále. Nad krajem kdysi slovanským zašlo jeho slunce již docela. Jen dosud odlesk jeho světla svítil nepatrně na kraj lužický. To již nebyla ani země srbská, ale v 16. století se trvale ujímá označení této země jako skutečné Lužice i jménem, přičemž živel slovanský byl z Polabí zatlačen až do nejvýchodnější části kdysi kraje Polabanů. Dolní Lužice zůstala až na města celá srbská, žijí zde tedy Lužičtí Srbové. Kolem roku 1550 zachovala se dosti početná menšina tohoto národa. Ale již za dvacet let nato samotní Lužičtí Srbové přibíráním německých slov tak pokazili svůj zachovaný jazyk, že, jak praví český Jan Blahoslav v roce 1571,"zmátli svoji řeč", jako v jeho čase činili i mnozí Čechové ve svém jazyce. Germanisaci uspíšila také reformace. Luterství svým vyhraněně německým charakterem přispělo nejvíce k poněmčení i Lužických Srbů, takže po třicetileté válce zmizely všechny stopy Srbů dosud ještě bydlících mezi Sálou a Labem. V 16. století také uhasly poslední zvuky slovanského jazyka v krajině srbských Kolediců. Zdá se již téměř zbytečné chodit do krajin přímořských, do Pomořan a na Rujanu, abychom tam v 16. století hledali nějaký náznak původního jazyka slovanského. Jen u Volyňanů ukazuje slovo rybářů Vik či vich asi na původ těchto "mořských vlků" z doby slovanské. Rujána pak je již v 16. století plně zemí německou s označením ostrova Rügen místo původní Rujany či Rány.

Poslední zbytky slovanského jazyka na severu polabské krajiny se nejdéle udržely v krajině bodrckých Drevanů, kteří, jak jsme viděli, se chtěli i bránit proti přesile německé. Ale boj to byl marný. Co nezlomila přímá germanisace, to dokonali sami tito Slované ve své mladé generaci 17. století. Jakkoli byli staří Drevané století 15. a 16. tak protiněmecky založení, že nechtěli se ani německy učit, tak v 17. století zase opakem drevanská mládež se vysmívala těm starým svým otcům a dědům, kteří ještě mluvili svým slovanským jazykem. Jazyk otců a dědů byl mládeži i protivný, nechtěli jej poslouchat a raději mluvili již německy. Protože to byl vlastně spor generací na tomto malém posledním slovanském území, kde se mluvilo německy i slovansky, byl původní domácí jazyk silně mrzačen, jak to ukazuje Otčenáš, zachycený místním sběratelem roku 1691. Ukázkou buď začátek tohoto Otčenáše:"Nos wader tada tö jis wa tüem nibisju, sjąta mo wardowot tüj jeimja", to jest "Otče náš, jenž Jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé". Tento jazyk Drevanů však již úplně také vymřel. Pouze nejdéle se uchovával jazyk slovanský v některých zákoutích v Meklenburce za Labem a pak v hannoverském území zvaném Wendland, kde jím mluvili bodrčtí Gliňané.

Národ slovanský ve svých třech větvích, srbské, lutické a bodrcké, v průběhu staletí úplně, až na část Lužických Srbů, vyhynul. Komu za tento pád Slovanů dávat vinu? Nejvíce rozšířený byl názor, že tyto Slovany vyhubila vlastně církev. Ať si tak smýšlí, kdo chce a jak chce, smýšlí opravdu špatně. Záhuba polabských a baltských Slovanů byla způsobena ve skutečnosti jimi samotnými. Již v počátcích jejich dějin propásli příhodnou dobu, jak jsme to ukázali již na počátku přehledu těchto dějin. Polabanům i Pobalťanům chyběl takový sv. Václav. Víc snad není třeba k tomu dodávat. Zcela nepochopili dobu a zbytečně lpěli na zásadách, jež byly cizí všem kulturním národům tehdejší Evropy. Oni nedovedli ani hodit kost psu, který nejen na ni štěkal, ale který je i kousal. Jejich lpění na překonaném pohanství je přivedlo do konečné záhuby. Bohužel však, že vznešené učení křesťanské jim bylo přinášeno lidmi, kteří také sami nepochopili jeho význam. Navíc pak byli tito "světlonoši" ve své většině i fanatickými vyznávači své národnosti německé, která s sebou nesla ono dravé Drang nach Osten. Když pak k tomuto ohni přilili Slované další olej tím, že sami se mezi sebou nenáviděli a byli víc vzájemně nepřátelští, než ti, proti kterým jim bylo nutno bojovat, byli těmto "kulturträgrům" vydáni na pospas. A to byl jejich smutný konec. Tedy, kde hledat příčinu zániku těchto našich nejbližších sousedů? U nich samotných, ale i u nás. Jak často Čechové pomáhali ve vlastním zájmu i jejich nepřátelům, to jsme viděli i v těchto dějinách. Žel Bohu. Ani nedovedeme si představit, co by to bylo znamenalo, kdyby národ český, polabský a polský byl vytvořil svoji velkou jedinou říši. Ale zůstává nám pouze ono kdyby. Polabany již nevzbudíme k životu. Ale učme se od nich i v jejich ne právě vždy moudrém nazírání. Vždyť jedině ve svornosti je a byla síla a ta nás jedině může uchránit od jejich smutného osudu, dnes i v blízké a vzdálené budoucnosti.

Pro tisk připravil R-l, příště Na hřbitově polabských a baltských Slovanů.

Letopis

Při konečných pracích na tomto čísle nás došla smutná zpráva, že 15. září zemřel náš redaktor a člen Spolku česko-lužického Bohumil Malotín. Nekrolog bude uveřejněn v příštím čísle.

Redakce

Česko-lužický věstník

Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle v nákladu 220 výtisků · Cena 10,- Kč

Vydává Spolek česko-lužický ¦ http://www.ff.cuni.cz/~bigl/clv.htm

Styčná adresa Spolku česko-lužického: předseda Richard Bígl, Zelenohorská 17, 181 00 Praha - Bohnice, e-mail: biegl@email.cz

Vedoucí redaktorka: Mgr. Zuzana Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00 Praha 2, tel. 02/242 565 77, e-mail: Sklenarova@sascr.cz

Zástupce: Jaroslav Valenta ml., Lounská 514/21, 460 07 Liberec VII, e-mail: jvalenta@centrum.cz

Redaktoři: Richard Bígl, tel. 02/855 26 34 · Radek Čermák, tel. 0606/877 827, e-mail: radek.cermak@email.cz · …Bohumil Malotín, · Jiří Mudra, tel. 02/58 111 62

Roční předplatné: ČR 100 Kč, zahraniční 180 Kč (10 hr) bankovním převodem (konst. symbol 558, var. symbol 2) na účet ČSOB (Poštovní spořitelna) č. 151 855 890/5100 nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. Petr Sikora, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. do bytu 069/634 66 43, do zaměstnání v pondělí 069/63 043 62; Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin

Redakce se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. · MK ČR 6880 · ISSN 1212-0790 · Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 2269/98-P/1 ze dne 29. 9. 1998

Toto číslo vychází s podporou Ministerstva Kultury ČR.

Róža Domašcyna

Čłowjek mjeno hamor

Člověk jméno kladivo

na starém hřbitově