chytnu se do křížku s mlhou, ne se sluncem.

dečkih, kakor da bi ubežale kletkam preteklih desetletij.

običajno in strupena misel tarna iz navade. je kakor blodno seme

Ve dnech 11. - 16. září 2000 proběhl již 10. jubilejní ročník kulturního festivalu Jičín, město pohádky. Ten letošní byl zaměřen na “pohádky odjinud”, a tak jsme v jeho programu vedle účinkujících ze Slovenska, Polska aj. mohli přivítat i Lužické Srby. Do Jičína totiž na pozvání festivalového výboru zavítal lužickosrbský dětský divadelní soubor (Serbske dźěćace dźiwadło) z Budyšína s pohádkovou hrou od Jěwy-Marje Čornakec - Kuzłarski kłobuk (Kouzelný klobouk). Hru, která měla premiéru 23. května t. r. na jevišti Německo-srbského lidového divadla v Budyšíně, v režii Jana Mahra, nacvičilo devět dívek a šest chlapců ve věku od 9 do 15 let. Hlavní role ztvárnili Jakub Gruhl (Matej), Magdalena Stübnerec (Jadwiga) a Aleksander Benada (kubołćik Koblik). Krásné výkony podali i Sophia Lešawic (knjeni wučerka), Florian Gruhl (Borstl), Jurij Malink (Šěry Wuchač, lutk), Jadwiga Žurec (błudnička) a řada dalších. Mladé herce doprovázeli a představení zabezpečovali kromě režiséra Jana Mahra také Dorothea Šołćina, Heide-Simone Bartowa, John Petrik a další. Na jevišti Masarykova divadla v Jičíně vystoupili naši lužickosrbští přátelé ve čtvrtek 14. září v 17 hodin. Jejich představení sledovalo více než 80 diváků, z nichž základ tvořily třídy 1. A (prima) a 2. A (sekunda) Gymnázia Hořice. Pohádková hra, která byla velmi dobře zabezpečena i po technické stránce, zaujala naše diváky jak svým námětem, tak také výkony malých herců. Hlavním hrdinou hry je starší školák Matej, jenž se snaží s přítelkyní Jadwigou za pomoci kouzelného klobouku, který dostal od skřítka Koblika, zachránit svět před ekologickým zničením. Mateji se dokonce podaří přesvědčit ředitele velkého uhelného dolu, aby přestal s těžbou uhlí, která ničí krajinu. Tento moment je pro Lužické Srby zvlášť důležitý. Vždyť za posledních 100 let bylo kvůli těžebním jámám zlikvidováno více než 80 lužickosrbských vesnic a tento trend trvá i dnes. Myslím, že i přes určité jazykové problémy bylo představení našim divákům srozumitelné a že je dokázalo zaujmout. Dlouhým potleskem v závěru hry vyjádřili diváci nejen to, že se jim představení líbilo, ale také své sympatie tomuto malému a nám tak jazykově i historicky blízkému slovanskému národu. Studenti sekundy Gymnázia Hořice dokonce po představení vyhledali v zákulisí své mladé lužickosrbské kolegy, aby jim poblahopřáli k pěknému výkonu a odnesli si na památku od nich autogramy. Škoda jen, že nedostatek času neumožnil našim studentům navázat hlubší kontakty s mladými herci tak, jak by si přáli. Velmi mě potěšilo, že představení přijel zhlédnout až z Prahy redaktor Česko-lužického věstníku.

Lužičtí Srbové strávili v Jičíně a okolí dva dny, v nichž si nejen stačili prohlédnout město a zúčastnit se některých festivalových programů, ale navštívili i Prachovské skály. Jako průvodce našich lužickosrbských přátel jsem byl rád, že jsem každému z nich mohl předat i dárek od nás z Hořic - propagační pexesa, dar městského úřadu, a pravé hořické trubičky, věnované zdejší firmou STRIX. Jan Tomíček

Již loni umístili dvojjazyčnou česko-hornolužickou tabuli na místě zbytků slovanského hradiště poblíž obce Loučná na Frýdlantsku. Letos v srpnu umístili další tabuli u státního zámku Grabštejn u Hrádku nad Nisou, o němž staré záznamy hovoří jako o hradišti Olšicy/Wolšicy, Ulsitz, Vlsytz ap.

Do budoucna chtějí podobnou dvojjazyčnou tabuli umístit v Chrastavě (původní název slovanské osady prý byl U chrosću, připomeňme si, že v Horní Lužici najdeme podobná místní jména: Chróst, Chróstawa, Chrósćicy).

Snad se toto počínání může zdát střízlivě uvažujícím lidem pošetilé a naprosto zbytečné. Nekladou si vyšší cíl než to, aby se obyvatelé dvou nejsevernějších výběžků zamyslili nad minulostí území, kde nyní žijí, a existence paralelního lužickosrbského textu na oněch tabulích přivede možná alespoň některé z nich k zájmu o Lužické Srby. fv

Stovka českých kulturních pracovníků podepsala protest proti likvidaci lužickosrbských škol, který předala novinářka T. Wagnerová německému velvyslanci v Praze. V listině zdůraznila, že Lužičtí Srbové nejsou jen menšinou, ale pozůstatkem vyvražděného národa, který trpěl i za nacizmu. Mezi desítkami nakladatelů se podepsali i herec Václav Postránecký a skladatel Ilja Hurník. V třístránkovém dopise drážďanského ministerstva kultury protestující řádnou odpověď nenalezli. tw

Po převratě v r. 1989 bylo na Filozofické fakultě KU obnoveno studium sorabistiky jako samostatného oboru (v kombinaci s dalším oborem). Do dnešního dne ho vystudovali nebo studují tito posluchači: 1) Lucie Koubová – Friedländerová, obor sorabistika - bohemistika, dosáhla 4. 10. 2000 hodnosti PhD. Téma disertační práce: Lužickosrbské lidové balady. Pracuje jako odborná asistentka na katedře slavistiky FF UK. 2) Kateřina Macháčková, obor sorabistika - germanistika, dosáhla hodnosti Mgr. v r. 1997/98. Téma diplomové práce z lužickosrbské fonetiky. Přestěhovala se do Kanady. 3) Silvie Dziamová, obor sorabistika - germanistika, dosáhla hodnosti Mgr. v r. 1997/98. Téma diplomové práce: Články M. Hórnika v českém tisku. Pracuje ve Slovanském ústavu ČAV a částečně na FF UK. 4) Richard Bígl, obor sorabistika - polonistika, dosáhl hodnosti Mgr. 22. 9. 2000. Téma diplomové práce: Jazyk lidové povídkářky Margity Heinrichové. 5) Zdeněk Valenta, obor sorabistika - polonistika, 22. 9. 2000 vykonal zkoušku ze sorabistiky a obhájil diplomovou práci na téma Vzájemné kontakty Adolfa Černého s Arnoštem Mukou na základě korespondence A. Muky. Až vykoná zkoušku z polonistiky, dosáhne hodnosti Mgr. 6) Andrea Ruthová, obor sorabistika - germanistika, studuje v 6. ročníku. 7) Marcel Lysoněk, obor sorabistika - germanistika, studuje v 7. ročníku. 8) Kamil Štumpf, obor sorabistika - polonistika, studuje v 5. ročníku. 9) Mimo uvedené posluchače navštěvuje lektorská cvičení z lužické srbštiny, vedená studentkou sorabistiky a politologie (se zaměřením na východní Evropu) z Lipska Katjou Brankačkec, Jaroslav Valenta (posluchač Právnické fakulty UK), Radek Čermák (posluchač slavistiky a slovenistiky na FF UK), Barbora Smrčková (posluchačka bohemistiky na FF UK), Mgr. Marcel černý (na civilní službě), Tamah Sherman (posluchačka češtiny pro cizince a lingvistiky a fonetiky na FF UK) a Dorota Kruzińska (stážistka z Krakowa). Lucie Koubová-Friedländerová, PhD. vede kurz lužické srbštiny pro začátečníky s hojnou účastí, pořádat bude i cyklus přednášek Úvod do sorabistiky.

Lužickosrbskou kulturou se zabývá Mgr. Zuzana Sklenářová (obor archeologie - etnologie, studium dokončila v r. 1996), pracovnice Státního ústavu památkové péče, odborná asistentka Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou Filozofické fakulty UK v Praze, hlavní redaktorka ČLV. Jazyku se naučila sama a v třítýdenním kurzu na Lužickosrbské jazykové škole v Minakału v r. (dalšími účastníky tohoto kurzu byli: S. Dziamová, L. Koubová, K. Macháčková, Giuseppe Maiello, Radek Mikula, Z. Sklenářová). - Našim studentům vydatně prospěly i třítýdenní prázdninové vysokoškolské kurzy pořádané v Budyšíně vždy po dvou letech budyšínským Lužickosrbským ústavem a Ústavem pro sorabistiku při univerzitě v Lipsku, jichž se postupně všichni čeští posluchači oboru zúčastnili. - Velkou pomocí pro naše studenty oboru sorabistika byl i roční studijní pobyt v Institutu za sorabistiku při universiće w Lipsku, k němuž poskytla stipendia Załožba za serbski lud. Prošli jím, S. Dziamová, M. Lysoněk, K. Macháčková, A. Ruthová, K. Štumpf, Zd. Valenta. R. Bígl studoval v Lipsku jeden semestr z prostředků programu Erasmus. - Filozofická fakulta UK otvírala dosud pro nové posluchače obor sorabistika každé dva roky (1991, 1994, 1996), dále se zatím už 4. rokem toto studium neotvírá a nebude se otvírat ani v příštím školním roce. J-a

Nový ochotnický divadelní soubor vznikl v Kamjenej u Radwora. 10. 9. 2000 zahráli tři scény budyšínské autorky Wórše Šołćic, která hry také režírovala. (SN 8. 9. 2000) J-a

Lužickosrbská nemocnice ve Worklecích byla zrušena. Od srpna 2000 byli zaměstnanci i pacienti přemístěni do Kamjence, protože tam budou příznivější léčebné podmínky. Dvojjazyčné Worklecy a okolí však tímto přemístěním ztratí řadu pracovních příležitostí a lužickosrbští pacienti možnost dorozumívat se s lékaři a sestrami ve své mateřštině. Škoda. (SN 4. 8. 2000) J-a

Societas Slavica Budissinensis má tuto elektronickou adresu: Societas@web.de. (SN 26. 5. 2000) J-a

Od nového školního roku bude mít ve Slepém osm prvňáků 14 hodin výuky v lužické srbštině, jak je tomu v třídách A v katolické oblasti. V kulowské základní škole bude předmět srbštinu navštěvovat 24 prvňáků, z toho 9 se bude účastnit rozšířené, tříhodinové, výuky. Děti, které chodily do mateřské školy Witaj v Němcích (ves mezi Wojerecemi a Kulowem) a nastoupily do wojerecké ZŠ Při worjole si budou muset vystačit s hodinou srbštiny B týdně. Rodiče prvňáků v Bukecích odmítli srbštinu úplně. (SN 28. 8. 2000) R-l

“Běžné užívání lužické srbštiny na naší škole posílíme,” prohlásil ředitel Dolnosrbského gymnázia Juro Gera před zahájením školního roku. Všichni vyučující se dohodli, že budou každý týden tři dny ve sborovně i ve styku s žáky mluvit jen dolnosrbsky. Tak se má stát dolní lužická srbština živějším sdělovacím prostředkem. (SN 1. 9. 2000) J-a

Łakomou často navštěvují žáci 4. zvláštní školy (powšyknej spěchowańskej šuli / Allgemeine Förderschule) v Chotěbuzi. Koncem minulého školního roku obnovili ve vsi část rozbitých křížů při silnici do Picnja - upomínky na zničené a ohrožené vesnice, rostliny i zvířata. Jména obcí na křížích jsou dvojjazyčné. (NC 35) R-l

Člen SČL J.Valenta 9.9. seznámil účastníky Kongresu slovanské mládeže v jugoslávském Aranđelovaci s historií a současnou činností SČL. Kromě toho stručně nastínil dějiny lužickosrbského národa a projekt výchovy nejmladší generace v mateřštině tzv. Witaj. Jeho projev vzbudil živý zájem mezi delegáty. mrak

S velkým zájmem jsem pročetl knihu Zbygniewa Kościówa, která jako první podává polským zájemcům o hudbu Polabských Slovanů a Lužických Srbů cenné informace o tomto tématu, opírajíc se o studie dr. Jana Rawpa publikované především v jeho knihách Ze Serbow hudźby (1958) a Serbska hudźba (1966 a 1978) a nepřebernou řadu dalších článků a informací z časů dávných až do současnosti. Pro nás zvláště přínosná jsou muzikologická bádání polských autorů, u nás málo známá. Nechybějí ani výzkumy vlastní, což knížce dodává přitažlivé svěžesti a neotřelosti. Navíc je čtivá a charakteristiky autorů citlivé a výstižné. A tak k tomuto činu blahopřejeme nejenom autoru samotnému, ale celé polské veřejnosti.

Bylo by malicherné, abychom v díle tak zdařilém hledali chybičky, které se ani v nejmenším nedotýkají vysoké hodnoty celé práce.

V první kapitole se autor věnuje dosud málo prozkoumané hudbě Polabských Slovanů. Od jednotlivých zmínek o použití nástrojů a zpěvu při různých slavnostních akcích přechází ke dvěma notovaným skladbám. K dřevanské písni z ptačího kvasu Katy mes ninka bejt (7 slok) a k méně známé písni rujanského knížete Wiclawa III. (+1225). Má sice již německý text, ale hudba se opírá o slovanskou melodiku. Těchto písní je zapsáno 17 v Codexu Manesse (jehož reprodukci vlastní Národní knihovna v Praze - pozn. bm). Velice přínosný je rovněž slovník dřevanských hudebních názvů (s. 10-21).

Třetí kapitola pojednává o lužickosrbských skladatelích. V kratičkém úvodu se autor zmiňuje o třech nejstarších, známých jménem. Je to Jan Krüger (1598-1662) jako představitel barokní hudby (J. Krüger byl Dolnolužičan, narozený v Brjazyně pola Gubina, vydal několik církevních zpěvníků na německé texty. - pozn. bm). Z období klasicizmu jmenuje Jurije Raka (1740-1791) a jeho Odu z r. 1766 a houslového virtuosa Kubaše (+1780), o němž J. Rawp tvrdí, že se nedá s určitostí říci, zda byl skutečně Lužický Srb. (O Albinu Mollerovi a jeho prvním tištěném kancionálu z r. 1574 se nezmiňuje. - pozn. bm)

Pak uvádí a charakterizuje lužickosrbské komponisty v abecedním pořádku; je jich celkem 14. Začíná životopisy, charakterizuje osobnost autorovu, jeho hudební zaměření, způsob jeho práce a kapitolku uzavírá seznamem jeho nejdůležitějších děl a literaturou o něm. Na konci této kapitoly jsou pak vyjmenováni skladatelé populárních žánrů, skladatelé začínající a méně činní.

Kapitolu otevírá Jan Bulank (*7. 9. 1931 Wotrow). Po studiích v Lipsku u Ottmara Gerstera se věnoval lužickosrbské lidové hudbě, jíž zůstal věren až do současnosti. Byl sbormistrem nesčetných lužickosrbských sborů, od r. 1970 byl vedoucím Serbského ludowého ansamblu, s nímž projel “kraj světa”. Z nepřeberného množství instrumentací a úprav připomňme alespoň Kocorovo Nalěćo a Zymu. Jak sám o sobě tvrdí, jako komponista si nestavěl vysoké cíle. - Jan Cyž (*3. 6. 1955 Rakecy) studoval v budyšínské hudební škole trubku, u Jura Mětška a dalších kompozici. Píše ve stylu současných hudebních směrů především komorní hudbu. - Jan Arnošt Frajšlag (*22. 11. 1869 Debsecy - 8. 4. 1951 Horni Hórka) tvořil v romantickém slohu především písně a sbory, obohatil repertoár jak chrámový, tak světský. - Detlef Kobjela, jediný Dolnolužičan (*7. 4. 1944 Rogozno) studoval germanistiku a hudbu na berlínské univerzitě, od r. 1995 svobodný umělec. (V současné době zastává nejvyšší funkce v lužickosrbském kulturním dění - pozn. bm) O své tvorbě říká, že se neřídí vymezenými hudebními směry, ale svými představami. Jeho skladby jsou ovlivněny folklórem. - Korla Awgust Kocor (3. 12. 1822 Zahor - 19. 5. 1904 Ketlicy), velikán a průkopník lužickosrbské umělé hudby, absolvoval učitelský seminář v Budyšíně. V práci na poli lužickosrbské hudby jej podnítil ředitel školy Dressler, učitelhudebních předmětů K. E. Hering, oba Němci. Kocor zasáhl do všech hudebních oborů. Osvědčil se i jako hudební organizátor (1. sborový koncert v Budyšíně 17. 10. 1845, za nímž následovaly další. - pozn. bm). Tvořil ve stylu pozdního klasicizmu ovlivněného lužickosrbskou lidovou hudbou. - Bjarnat Krawc (5. 2. 1861 Jitro - 25. 11. 1948 Varnsdorf) na těchto základech pokračoval, ovšem již ve stylu romantizmu. Studia začal na témž ústavu jako Kocor. Později se vzdělával na soukromém institutu v Drážďanech především u prof. Felixe Draesekeho. Velký vliv na jeho dílo měli i čeští a polští komponisté (Viz monografii Jan Kefer, Bjarnat Krawc - Praha 1931 a Vladimír Zmeškal, Bjarnat Krawc a jeho styky s Čechy, Praha 1961. - pozn. bm). Přesně tak jako jeho předchůdce zasáhl do všech hudebních a hudebněvědných oborů. Vydával hudební časopis Škowrončk (1926-28), vydal řadu hudebních zpěvníků a v prvních letech nacistické tyranie natočil v r. 1928 s dcerou Ruth dvě desky s lužickosrbskou hudbou. Pěstoval intenzivní styky se slovanskými národy. - Juro Mětšk (* 1. 5. 1954 Budyšín) studoval kompozici v Berlíně, věnuje se od r. 1986 skladbě jako svobodný umělec a tvoří podle stylu Schönberga a Cageho. Ve svých dílech používá nejmodernější hudební techniku. - Jan Pawoł Nagel ( 8. 5. 1934 Łaz - 21. 5. 1997 Złyčin), muž mnoha hudebních i nehudebních tváří, studoval hudbu v Berlíně u R. Wagnera-Régenyho. V tvorbě se obracel k žánrům všech směrů, s nimiž se celkem obratně vypořádával, zanechav značně rozsáhlé dílo. - Michał Nawka (22. 11. 1885 Radwor -16. 3. 1963 Budyšín), známý učitel a sbormistr, skladatel církevních písní, mší a upravovatel lidových písní, byl též spoluautorem lužickosrbských zpěvníků. - Jurij Pilk (22. 5. 1858 Hodźij - 21. 4. 1926 Drážďany), vzdělaný pedagog, historik, filolog a hudebník, jako skladatel byl však víceméně samouk. Tvořil v romantickém stylu (opereta Smjertnica). - O Juriji Rakovi, který je zařazen i sem, jsem se už zmínil. - Jan Rawp (* 17. 11. 1928 Braunschweig), vnuk Bj. Krawce, studoval hudbu na Konzervatoři v Praze a hudební vědu na UK; doktorskou hodnost získal v Berlíně. Věnuje se především práci vědecké. Jeho nepříliš četné kompozice prozrazují nesmírnou hloubku jeho nitra, s jakou se jen zřídka setkáváme, a intenzitu osobních prožitků. Je autorem několika vědeckých knih z hudebního oboru a řady pojednání. - Michał Jan Wałda (8. 9. 1721 Čornecy - 14. 10. 1794 Budyšín) je známý jako skladatel církevních písní. Jeho chorální kniha vytvořila základ katolických kancionálů lužickosrbských. - Jurij Winar (20. 11. 1909 Radwor - 11. 5. 1991 Budyšín) studoval hudbu v Drážďanech, uplatňoval se jako dirigent a ve skladbě se věnoval hlavně vokální hudbě, navazuje na tradice 19. stol.

Za touto, poslední kapitolou následuje obsáhlá bibliografie (s. 99-103). Na s. 104 je seznam dlouhohrajících nahrávek a na závěr několik perokreseb lužickosrbských skladatelů.Bohumil Malotín

Po delší době příprav drží nyní zájemci v rukou první svazek sborníku literárních překladů do hornolužické srbštiny, nazvaného Wuhladko (česky: Vikýř či poetičtěji Vyhlídka), jenž by se nadále měl periodicky objevovat každým rokem.

Přes nevelký rozsah brožury sešitového formátu je možno její publikování označit za do značné míry přelomový čin v produkci budyšínského nakladatelství Domowina. To totiž - po období relativního rozkvětu lužickosrbské překladové literatury mezi 50.-70. lety - na tuto složku své činnosti téměř rezignovalo. K tomuto kroku vedly různé důvody: od ekonomických po praktické (např. nedostatečné překladatelské zázemí); také odbyt překladů ve srovnání s původní literaturou pokulhával. V 80. a 90. letech se tak až na nepočetné výjimky (kupř. Wawrikův výbor ze Shakespearových sonetů) s překlady v edičních plánech Domowiny prakticky nesetkáme.

Pro zaměření starší překladové produkce byly příznačné dva faktory: 1/ orientace na spíše “klasické” - ve smyslu osvědčenosti a “čítankovosti” - autory (jednou z čestných výjimek je zde kupř. Otčenáškova novela Romeo, Julie a tma); 2/ převaha autorů ze slovanských literatur (vedle celkové kulturně-politické orientace zde hrála roli i jazyková ne/vybavenost potenciálních překladatelů).

Obsah prvního svazku Wuhladka, obsahujícího krátké prózy (resp. výňatky z textů) a básně čtrnácti autorů osmi národností je v této souvislosti výrazným - a zdá se šťastným - krokem na cestě ke změně této praxe. Většina originálních textů vznikla ve zhruba posledních dvou desetiletích; některé jsou však i starší. Přesto je možno říci, že prakticky poprvé se v tomto sborníku v takovéto míře a bohatosti setkáme s texty skutečně “moderními” (ve smyslu nezatíženosti politickými konotacemi období socialistické éry či venkovsko/folklórní tematikou). Oproti monotematičnosti klade Wuhladko akcent na pestrost.

Sborník je rozdělen do pěti částí. V oddílu Literatura dnes se čtenář setká s texty rumunského básníka N. Stanesca, jihoslovanských Srbů D. Albahariho a A. Puslojiće, Slovince T. Šalamuna a Fina K. Hotakainena; jednou tvorbou je zastoupen i český básník J. Typlt. Část Menšiny a literatura obsahuje práce velšských autorů I. F. Elise a T. H. Parry-Williamse, stejně jako nejdelší text almanachu - povídku K. Hess/ové s

Vydání Wuhladka je o to cennější, že překlad zmíněné “vysoké” literatury je nebývalou výzvou nejen pro konkrétní překladatele, ale i lužickou srbštinu jako takovou, jež potřebuje živý kontakt se světem a jeho trendy. Není žádným tajemstvím, že a provázanost tohoto jazyka s němčinou je stále větší a že mnoha (i národně uvědomělým) Lužickým Srbům často chybí hlubší, zažitá znalost “vyššího” a sofistikovanějšího stylu mateřského jazyka. To platí ve zvýšené míře o mladé generaci, jež se zároveň často staví odmítavě k dosud převažujícímu identifikování lužickosrbských kulturních tradic s folklorizujícím světem krojů a lidových zvyků, který vnímá jako zastaralý. Snad by tedy mohlo být alespoň pro některé mladé Lužické Srby - gymnazisty či vysokoškoláky - Wuhladko určitým momentem, rušícím stereotypní představu rodné řeči jako jazyka, vhodného nanejvýš k hovoru s babičkou na vesnici. Pro další produkci almanachu - a opětovně snad i další překladové literatury - pak bude samozřejmě rozhodující jeho ohlas u čtenářů všech generací.

Vydání prvního svazku Wuhladka je tak možno vnímat jako optimistický tón ve sboru v současnosti znějících, převážně ustaraných hlasů, týkajících se další perspektivy slovanské Lužice - jako slibný dílek revitalizačních trendů, které jsou v tomto regionu teprve na samém začátku. Tak jako vždy u zrodu něčeho nového a slibného: nezbývá než popřát šťastnou cestu a dlouhou výdrž! Leoš Šatava

Cílem slovníku je umožnit uživatelům co možná úplné porozumění dolnolužickým textům. Obsahuje asi 45 000 hesel. Odráží i nynější stav dolní lužické srbštiny, tj. rozkolísanost spisovného jazyka. Obsahuje proto i běžnější slova přejatá z němčiny, slova hybridní, zastaralá a oblastní. Používá pravopisu, který v několika posledních letech schválila Dolnolužická pravopisná komise, to znamená, že se v některých pravopisných jevech vrací před poválečnou reformu (která přiblížila dolnolužický pravopis hornolužickému), např. užívá opět ó, v několika málo slovech píše i místo dosavadního ě (např. nimski [německý], źiśe [dítě], źiśelin [jetel], gniw [hněv]) aj. Slovník začíná autorovou předmluvou, následují pokyny pro uživatele, seznam zkratek, dolnolužická abeceda, poučení o výslovnosti a podrobný mluvnický přehled (skloňování, časování a stupňování), jehož autorem je Pětš Janaš. V něm je každý vzor označen číslicí, odpovídající číslici u jednotlivých slovníkových hesel. Hesla v slovníkové části jsou, pokud je to zapotřebí, označena číslicí odkazující ke vzoru v mluvnickém přehledu, slohovou charakteristikou, popřípadě jsou uvedeny příklady a idiomy (obojí je přeloženo). Lexikograficky je slovník zpracován vzorně. Znamená pokrok oproti oběma dosavadním nedávno vydaným slovníkům (M. Starosta, Dolnoserbsko-němski słownik, Budyšyn 1985; P. Janaš, Wörterbuch Deutsch- Niedersorbisch, Budyšyn 1990). Tento slovník může přispět i k ustálení dolnolužické slovní zásoby. Počítá se s ním na dlouhou dobu, na další dolnolužický slovník se nepomýšlí. J-a

Největší strach jsme měli z toho, jestli Němcům budeme rozumět. Celou cestu ve vlaku jsme měli slovníčky v ruce a trénovali věty jako: es ist mir egal nebo ich verstehe nicht. Nakonec nebyly vůbec potřeba, protože s dorozumíváním nenastaly žádné potíže. Mluvili jsme spolu anglicky, německy, česky, srbsky i rusky a polsky. S těmi, kteří se učí českému jazyku ve škole, jsme si rozuměli hned. S ostatními to také nebyl žádný problém, protože všichni brzy zjistili, že český a srbský jazyk mají hodně společného, dokonce některá slova úplně stejná. Strávili jsme společně dva týdny a v posledních dnech jsme si rozuměli tak dokonale, že našimi společnými jazyky se staly jen čeština a srbština. Bylo to určitě zajímavější a rychle nás to sblížilo.

Máme za sebou už výměnný zájezd do Holandska a Drážďan, ale všichni se shodujeme, že se srbskými studenty jsme si rozuměli nejlépe. Když se ptáme proč, nejčastější odpovědí je: “Nedivte se. Jsou to Slované. To je málo platné.”

Jednou z oblastí, kde jsou čilé kontakty s Lužickými Srby, a tudíž i tiskové zprávy o nich, je Českolipsko. Na stránkách místního tisku se často setkáváme s informacemi jak o současných kontaktech, tak o stycích dřívějších. V nedávné době otiskly Českolipské noviny (č. 5, březen 2000, příloha) velmi zajímavý článek dr. Ladislava Smejkala Josef Maštálko o Masarykově významu pro náš kraj. L. Smejkal vzpomíná na sklonek života školního inspektora v. v. Josefa Maštálka (1876-1950), který vykonal velmi mnoho pro Lužické Srby. Otiskuje i zkrácené znění posledního Maštálkova článku, článku napsaného k 100. narozeninám prezidenta T. G. Masaryka. Část ho přetiskujeme:

Jak už z názvu tohoto svazku vyplývá, je cele věnován dvěma múzám a jejich roli v Lužici. Kalliopě, múze epického zpěvu a vědy, byla již věnována některá předešlá čísla, ale Melpomeně, múze zpěvu a tragédie, dosud nikoliv. Redakce se snažila tento nedostatek napravit. Články jsou rozděleny tematicky do dvou částí, a to části literární a divadelní, jsouce doplněny samozřejmě tradičně již ustálenými oddíly Zeszytů Łużyckých. Část věnovaná literatuře představuje i nejnovější lužickosrbské písemnictví.

Svazek zahajuje studií Zamyšlení nad lužickosrbskou literaturou ředitel Lužickosrbského institutu prof. Dietrich Šołta. Studie se skládá ze dvou kapitol. První pojednává o zvláštnostech lužickosrbské literatury do r. 1945, druhá se věnuje lužickosrbské literatuře současné. Dalším autorem je Tomasz Derlatka, který píše o románové tvorbě 90. let nestora lužickosrbské literatury Jurije Brězana. T. Derlatka je i autorem článku o lužickosrbských překladech z polské literatury po druhé světové válce. O bájích v tvorbě J. I. Kraszewského a J. Lorence-Zalěského je článek Zuzanny Sawické. - Historický přehled dramatické tvorby Lužických Srbů podává článek Zdisława Kłosa Divadelní Lužice. Marcin Wygrabek hodnotí zobrazení hitlerovců v dramatech Leona Kruczkowského a Jurije Brězana. I poslední článek týkající se dramatu má porovnávací charakter. Norbert Różycki se snaží prozkoumat motiv zrady markraběte Gera v lužickosrbské, polské a české literatuře.

V literárním koutku jsou umístěny fragmenty divadelní hry zemřelého novináře a spisovatele pocházejícího z východní Lužice Lucjana Grzeje. Děj hry o třech jednáních Ach ten tvrdohlavý Górjan je umístěn na počátek 18. stol. na území východní Dolní Lužice do vsí Grabkow a Dubrawa náležející do evangelické farnosti Górjany (Göhren). Obsahem hry je boj Lužických Srbů s braniborskou vrchností o užívání lužické srbštiny při bohoslužbách. - Poezie je tentokrát zastoupena překlady básní Marje Krawcec a Jurije Łušćanského. Zdeněk Valenta

Třicátý, jubilejní svazek je věnován M. Nowaku Njechorńskému k stému výročí narození a desátému výročí úmrtí. - Hned úvodní článek Život pro umění a vlast autorky Kingy Kijo popisuje život, uměleckou tvorbu, novinářskou práci, styky s Poláky, ale i politickou činnost M. Nowaka-Njechorńského. - Další článek Tomasze Dziemiana Lužickosrbské stopy v Polsku? hledá polsko-lužickosrbské souvislosti na onomastickém základě - v polských místních jménech a dávných i současných příjmeních.

Ve třetím oddíle Poláci a Lužičtí Srbové v prvních letech míru vzpomíná Jan Szymański na aktivity organizace Prołuż ve prospěch Lužických Srbů po druhé světové válce a Piotr Pałys sestavil bibliografii článků s lužickosrbskou problematikou, které vycházely v časopisu Odra v Katovicích v letech 1945-49.

V literárním koutku se objevil polský překlad reportáže Nowaka-Njechorńského Na Zuborničanskem hrodźšću od Ludmiły Gajczewské. - Celý svazek uzavírá bibliografie Zeszytů Łużyckých od čísla XX do XXIX. Zdeněk Valenta

Tento slovenský časopis v příloze otiskuje článek Milan Hrabala Poetická ochutnávka z Lužice. Po historickém výčtu lužické situace připomíná i ústrky posledních let. Poté, co byla komunistickými bagry odhlodána téměř stovka vesnic, přišly starosti s nezaměstnaností a rušení srbských škol: “Zrušit některé školy je sice ekonomicky výhodné, ale pro Lužické Srby naprosto fatální řešení. Proto se intenzivně rozvíjejí aktivity na podporu lužickosrbského školství. Jedním z nich je například projekt “Witaj”, jehož smyslem je revitalizace předškolních zařízení V Lužici jako základ výuky rodného jazyka.” Nato popisuje příchod nové literární generace: “Pozoruhodné na jejich tu a tam časopisecky publikovaných básních a povídkách bylo, že mezi tradiční milostnou poezií se objevovaly texty, které se zjevně snažily vyrovnat s realitou velmi nekonformně – humorem nebo sarkasmem, sebeironií (Pětr Thieman, Marko Dyrlich, Fabian Kaulfürst). Někteří básníci zkusili oživit jazyk hrou se slovy (např. žijící klasik Kito Lorenc nebo mladý Timo Meškank) případně funkčním užíváním novotvarů (Róža Domašcyna, Měrana Cušcyna).” Po dalším popisu současného stavu závěrem dodává: “Je tedy zřejmé, že Lužice se neobejde bez pomoci slovanských sousedů. Základem je co nejsoustavnější informovanost našich čtenářů o dění v této oblasti, ovšem velmi podstatné je rozšíření publikačního prostoru pro lužickosrbské tvůrce mimo domovské hranice. Posiluje se tím nejen potřebná možnost seberealizace, ale také veřejné reflexe díla.” Ještě nás zpravuje, že slovenská básnířka Dana Podracká ve spolupráci s Peterem Čačkem překládá poezii Benedikta Dyrlicha, pak následuje výbor z Hrabalových překladů mladých srbských autorů včetně nejmladší Madlen Domaškec, letos dvacetileté (dáma promine), jež své verše vydává v letošním  sborníčku Dva večery. Až zaschne barva, přineseme vám o něm podrobnější informace. Radek Čermák

Jazykovědci nejsou jediní učenci se zájmem o Lužické Srby. Berlínské Středisko Maxe Delbrücka pro molekulární lékařství u nich zkoumá již asi rok výskyt vysokého krevního tlaku, jenž je u nich možná častější než mezi obyvatelstvem německého původu. Výsledků se v nejbližší době nedočkáme. Podle profesora Herberta Schustera z ústavu Infogen, který se podílí na vyhodnocování, není výzkum jednoduchý pro silné promíšení Němců se Srby. “Zajímá nás především dědičnost chorob nebo risik. Skupina jako Srbové je velice podnětná”. Schuster považuje dvě třetiny všech případů vysokého krevního tlaku za dědičně podmíněné. Jelikož základní stavební plán člověka je do značné míry rozluštěn, genetika musí nyní lidi o dědičně podmíněných nebezpečích uvědomit. “Jen ten, kdo riziko zná, může se mu přizpůsobit, omezit je nebo se ho v ideálním případě vystříhat.” R-l

V horlivé obhajobě českých tradic se autor dotkl též nejisté budoucnosti lužického školství: “Je jen zajímavé, že chudá Česká republika zřizuje školy s rómským vyučovacím jazykem, které jsou mizivě navštěvovány a bohatá SRN chce zrušit - údajně z finančních důvodů - 2 střední lužickosrbské školy, kde se podle komunistického návodu nevyučuje v lužické srbštině ani hlavním učebním předmětům. I takto lze provádět násilnou asimilaci. Těch kulturních institucí nutných pro malý národ Lužických Srbů bylo již likvidováno víc.”

Tvrzení, že se v lužické srbštině nevyučuje hlavním učebním předmětům, není přesné. Podle informace Lužickosrbského školského spolku se v šesti hornosrbských středních školách vyučuje německy matematice, fyzice, chemii, srbsky pak biologii (od 7. ročníku německy), dějepisu a zeměpisu. “Wše dalše předmjety wuwučuja so w serbskej rěči, hdyž steji serbski wučer k dispoziciji. Tole pak njeje w kóždym padźe garantowane”, dodala Hilža Nukowa ze Serbského šulského towarstwa. Lužickosrbské střední školy jsou kromě Chrósćic a Ralbic i “w Radworju, w Pančicach, we Worklecach a w Budyšinje”. Základní školy mají ročníky 1. až 4., střední školy 5. až 10., gymnasia 5. až 12. R-l

je časopis studentů sorabistiky na univerzitě v Lipsku, který bude vycházet jednou za rok. První číslo (122 s.), vytištěné celé hornolužickosrbsky, vyšlo v roce 2000 za redakce dr. habil. Tadeusze Lewaszkiewicze (zastupowacy profesor sorabistiki na Lipsčanskej uniwersiće) a Jadwigy Markec (posluchačky sorabistiky a hudební vědy). Členy redakční rady jsou dr. habil. T. Lewaszkiewicz, dr. Ch. Piniekowa, J. Markec, Fabian Kaulfürst. Časopis vznikl na popud prof. Lewaszkiewicze a jeho posláním je uveřejňovat seminární práce studentů i jejich články napsané výslovně pro tento časopis. Práce otištěné v tomto prvním sešitě vznikaly pod vedením prof. F. Förstera, dr. habil. T. Lewaszkiewicze, dr. Ch. Piniekowé a Ch. Pruniče. Týkají se literatury, jazykovědy a dějin (celkem 8 pojednání). Katja Brankačkec rozebírá povídku M. Młynkowé Strach, Milenka Kralec pojednává o moderně ve slovanských literaturách, Andrea Wałdźic rozebírá sonet J. Barta-Ćišinského Mikławšk, Lubina Hajdukowa-Veljković zkoumá neologizmy v díle dr. J. Cyže, Jadwiga Markec se zabývá lužickosrbskými neologizmy v novinách 19. a 20. stol., Michał Nuk píše o zásluhách B. Šwjely o dolnolužickosrbský pravopis, Sylwija Jurkec otiskuje článek Rasowědne přepytowanja a wočakowanja w serbskich sydlenskich kónčinach sakskeje Hornjeje Łužicy w nacionalsocialistiskim času, F. Kaulfürst pojednává o lužickosrbském rybářství a jeho názvosloví v Błotech v době historické a jeho návaznostech na poměry prehistorické. - Sešit svým obsahem dává nahlédnout do činnosti sorabistického semináře Institutu za sorabistiku na univerzitě v Lipsku. - Na konci sešitu je připojen seznam studentů, kteří letos (1999/2000) v Lipsku sorabistiku (většinou ještě s jedním dalším oborem) studovali. Je jich celkem 22. (Kéž by byl takový počet na pražské, nebo jiné univerzitě v Česku!) Dalším třem (cizincům z Moskvy, Varšavy a českých Teplic) poskytla roční stipendium Załožba za serbski lud. Tento poměrně vysoký počet posluchačů sorabistiky jistě opravňuje k optimizmu prof. T. Lewaszkiewicze: “Sym přeswědčeny, zo budźe runje tuta generacija při serbskim rěčnonarodnym wozrodźenju rozsudźacu rólu hrać.” J-a

uvádí sbírku nejmladších lužickosrbských básníků Na druhé straně slunce s krátkou recenzí vydavatele Jaroslava Kovandy. Autor sděluje, že se v této knize setkává se srbštinou poprvé, a tak část článku věnuje obdivu jazykových prostředků např. “…zchromlá noha je noha himpotata /ach daleko smířlivější, když kdesi v dálce na chodníku himpotatá než když chrome/.”, oceňuje odvahu Milana Hrabala nést kůži na trh, když dává čtenáři možnost souběžně nahlédnout do originálu, příznivě hodnotí jednotlivé tvůrce: “…je poezie Lubiny Šěnec naopak dívčinsky (promiňte) moudrá; L.Š. si uvědomuje, že poezie potřebuje mezi slovy vzduch…” a na závěr mladé lužickosrbské poety označuje za přísliby do budoucna. Časopis se dá sehnat na adrese: Jaroslav Kovanda, s.r.o.; Lesní čtvrť 3728; 760 01 Zlín; tel. 067/7212338. rad

je věnováno převážně Josefu Maštálkovi: článek o jeho působení napsal L. Smejkal a doplnil M. Krawc, který také přeložil Maštálkův výklad o lužickosrbském Sokole z jeho brožurky Lužičtí Srbové. - Dozvídáme se dále, že informace o lužickosrbském Sokole je možné dostat na internetu pod heslem DOMOWINA. - Serbski Sokoł dostává nyní výměnou bělehradský časopis Oko Sokolovo (časopisy Sokola českého, polského a kanadského dostává už déle). J-a

v záříjovém čísle jsme otiskli v článku Kde se o nás mluvilo informaci, že reportáž Čro1 nakonec nebyla odvysílána, ve skutečnosti reportáž odvysílána byla, a to ve velmi krátkém čase po pořízení včetně zmíněných rozhovorů rad

V závěru školního roku 1999/2000 od 5. 6. - 9. 6. proběhla opět úspěšně výměna žáků mezi Základní školou Mělník-Jungmannovy sady a Srjedźnou serbskou šulou Ralbicy. 5. 6. přijel autobus (33 školáků 5. tříd v doprovodu 4 dospělých) srbských žáků do Mělníka, kde ve společnosti svých českých přátel pobyli do středy 7. 6. V programu návštěvy byla prohlídka města Mělníka a okolí, návštěva Prahy a hradu Kokořína. V Mělníku samozřejmě nechyběla návštěva kostnice, která zanechává v dětech nejhlubší dojem, zámku a soutoku Labe s Vltavou. V Praze byla nejprve návštěva Vyšehradu, kde plně zaujala pozornost dětí v srbštině podaná pověst O Horymírovi, potom následovala zastávka na rampě Národního muzea, procházka po Václavském náměstí na Můstek a Staroměstské náměstí . Po zhlédnutí orloje pokračovala prohlídka “Královskou cestou” na Hradčany. Celodenní program byl pro školáky, nezvyklé na velkoměstské prostředí, vyčerpávající. Naproti tomu návštěva hradu Kokořína ve středu před návratem do Lužice pro ně byla milým osvěžením.

Po ukončení společného programu se srbští školáci rozcházeli a rozjížděli do rodin svých českých přátel. Čeští školáci věděli, že pro jejich hosty je důležité, aby se mohli domlouvat svou mateřštinou a tím k ní získali lepší vztah. Obavy z jazykové bariéry se po několika minutách rozplynuly, protože školáci, podle našich pokynů mluvili pomalu a zřetelně vyslovovali, čímž odpadla většina příčin neporozumění jak na straně české, tak i srbské. Kromě toho srbští školáci měli s sebou německo-české slovníčky, které v krajní nouzi přišly ke cti. Při této příležitosti jsme opět litovali, že není k dispozici aspoň malý srbsko-český slovníček, který by byl vítaným pomocníkem, nejen při této příležitosti. O jeho vydání se na srbské straně, jak jsme byli informováni, zatím v dohledné době neuvažuje. Stálo by možná za úvahu ujmout se věci ze strany naší.

Ve středu ráno odjela stejně početná skupina českých školáků a dospělého doprovodu do Lužice. Program začínal v Budyšíně a odpoledne pokračoval v Ralbicích. Druhý den byl výlet do Blot, přesněji do Lubnjova. Odtud loděmi po Sprévě do Lědů k prohlídce muzea v přírodě a do konzervárny okurek. Plavba ve spleti kanálů byla příjemná a ani jinak všudypřítomní komáři nás neobtěžovali. V pátek ještě školáci navštívili oblíbené bludiště a prazoologickou zahradu v Małém Wjelkowě a nastoupili cestu domů.

V minulých letech bylo zvykem, že jsme jako školy předem dojednali počty žáků a žaček, tak aby každý žák a žákyně měl svého partnera nebo partnerku. Letos však vznikl problém, protože z Lužice přijelo mnohem více chlapců, než jich je v našich třídách. Měli jsme obavu, že bude těžké dávat dohromady smíšené dvojice. Ukázalo se však, že to ani zdaleka není takový problém. Nezasvěcený pozorovatel musil mít smíšené pocity, když před školou v parku pod lipami viděl proti sobě stát dvě skupiny školáků, z nichž jedna držela v rukou své jmenovky a někdo tam vyvolával srbsky jejich záliby-koníčky. Musím řídi, že srbští hoši nejprve dosti váhali, než se rozhodli pro některou naši žákyni, ale nakonec se mezi sebou dohadovali o tom, kdo se o to které české děvče hlásil dříve. Málo zájmu bylo o nejmenší děvče ze třídy, ale to jen do doby, než vyšlo najevo, že její největší zálibou je kopaná. V tu chvíli se k ní vrhlo asi pět zájemců a ona, jako jediná ze třídy, si mohla vybrat svého partnera. Podobných příhod by se dalo uvést víc. Jako pořadatelé jsme byli nakonec vděčni za tuto zkušenost, protože příští rok nás na škole v Mělníku čeká třída složená ze samých žákyň, a v Ralbicích mají proti tomu třídu téměř výlučně chlapeckou.

Nad zuboženou a vykrvácenou vlastí polabských a baltských Slovanů, a to již nad umírajícími posledními Slovany, počala se rozrůstat nová míza života. Ale nebyl to již život hlaholící jazyky slovanskými, ale život cizího národa, který mluvil tvrdou němčinou. Na území dříve slovanském vyrostly nové státní útvary s novými lidmi. Byly to země a státy německé. Původní lid, pokud zde ještě zůstal, se přizpůsoboval novým pánům těchto krajin, kteří se sem nastěhovali z území západního Německa. Nastalo i částečné splynutí obyvatel původních s novými přistěhovalci, při kterém však nabyl vrchu lid mluvící jazykem německým, který dal pak ráz celé krajině. Z tohoto lidu se vytvořil v krátké době národ, který ještě více než lid sídlící v západní části Německa se stal německým a který po dlouhá desítiletí potom udával tón a směr veškeré německé politice. Tato německá politika, tak typicky německá, byla povzbuzena právě přimíšením slovanské krve do krve germánské, takže i tu se může uplatnit dobře české přísloví poturčenec horší Turka. Slovanský vliv a zakrátko i slovanské slovo téměř úplně zaniklo na území dříve slovanském a nastoupilo zde němectví svoji vítěznou cestu po hřbitově zemřelých Slovanů. Projděme i my krátce po tomto hřbitově, na kterém se v průběhu dalších šesti až sedmi století vytvářely nové dějiny, jež hodláme ve stručnosti projít na dokreslení podoby této krajiny.

Nám územně nejbližším sousedem byla země a lid saský. Ten, jehož předkové v bývalém vévodství saském, ležícím tehdy více k severu na levém břehu labském, sváděli prvé boje se slovanskými Obodrity. Prvou německou zemí, která vlastně okupovala dávné území srbské, bylo potomní markrabství míšeňské. O stycích Srbů s Míšňany bylo již výše promluveno. Koncem 12. století zastihujeme Míšeňsko za vlády Albrechta Pyšného. Není úmyslem této práce podávat dějiny jednotlivých krajin za německé vlády uceleně ani v přehledu, ale uváděny budou jen bodově za účelem doplnění celkového vyprávění. Proto i při vzpomínce na prvou zem, která se vytvořila jako německá na území dříve slovanském pouze uvádíme, že i po Albrechtovi bylo Míšeňsko ve 12. až do konce 13. století zemí, ve které bylo střídání vládců téměř na denním pořádku. I vlivy české tu nabývaly na významu až do roku 1298, kdy část míšeňského území se dostala českému králi Václavu II., který byl toho roku jmenován od císaře Albrechta I. říšským náměstkem v Míšni, Lužici a Plisensku, a kdy byl připojen hrad Königstein přímo ke království českému. Mezitím původní saské vévodství, které měl míněný Jindřich Lev, jemuž bylo roku 1180 pro hněv císaře Bedřicha Barbarossy odňato, se rozdělilo mezi dvě stále mezi sebou soupeřící rodové větve, a to větev lauenburskou a vitemberskou, v roce 1260. První větev rodu vládla pak v původním zmenšeném Sasku na severu Německa, druhá větev zasáhla již na bývalé slovanské území přímo. Při tom ještě Míšeňsko trvalo jako země zvláštní, od Saska stále oddělená.

V sousedním Braniborsku, které vzniklo na troskách bývalého území Luticů čili Veletů, se ve 12. století pevně usadil vládnoucí rod Askaniů, jenž se zasloužil o úspěch počátků tamní germanisace a který přes některé rodové obtíže se udržel u moci. Ale i zvýšil svůj význam tím, že roku 1256 se poprvé počítá mezi volitele římského krále čili do sboru tak zvaných kurfürstů, jehož prvým světským členem byl i český král.

Ve 13. století není již žádného slovanského státu na území bývalých Bodrců. Viděli jsme, že tato země byla roku 1227 rozdělena mezi čtyři vnuky knížete Borvina, a tím skončilo nějaké užší spojení s myšlenkou slovanskou. Takto rozdrobené Meklenbursko se však počalo později opět sjednocovat. V roce 1261 se připojilo panství Parchim a pak i jiná panství, posléze roku 1358 Zvěřín, jenž se stal hlavním městem nového Meklenburska.

Ve 14. století se podívejme opět do území míšeňského, kde od roku 1305 až do husitských válek v Čechách patřil hrad Königstein i vliv na zemi Plisenskou, českému království. Než obraťme se zase v tomto století do země braniborské, kde do roku 1320 vládli původní Askaniové. Když vymřel tento rod, jsou dějiny Braniborska vyplněny dalšími spory o vládu, do kterých účinně zasahoval i český král Karel IV., jenž po kratším období vlivu bavorského a tak zvaného Lživaldemara získal tuto zemi do svazku české koruny roku 1373. Vláda Karlova v Braniborsku byla považována za velmi významnou pro rozvoj a blahobyt země, a proto v roce 1374 na sněmu v Karlově braniborském sídle Tangermünde, to je Ústí nad Tangerou, se zemský sněm braniborský usnesl připojit svoji zem nerozlučně ke koruně králů českých. Braniborsko ještě za Askaniů bylo spojeno se sousedními markami, a to Starou, Střední a Novou. V tomto složení bylo Braniborsko, nyní již německé s nepatrnou menšinou původních Havolanů slovanských, součástí českého království až do roku 1414, kdy dědic Karlův, jeho syn, král Sigmund, dědic právě této země, prodal ji norimberskému purkrabímu Bedřichovi z rodu hohenzollernského. Jak bylo obyvatelstvo Braniborska oddáno rodu lucemburskému, toho důkazem je i skutečnost, že mocné město Berlín nechtělo vpustit nového pána země do svých bran. Tehdy byli braniborští markrabí také již říšskými kurfürsty, voliteli římských králů. V tlaku proti Slovanům se poněkud ulevilo roku 1493 v Pomořanech, kde se tehdy vzdal lenního práva nad touto zemí braniborský kurfürst Jan Cicero.

Když vymřela saská linie rodu wittenberského v roce 1422, odevzdal císař Sigmund saské kurfürství míšeňskému markrabí Bedřichovi IV., zvanému Bojovný, který pocházel z rodu wettinského. Tak splynulo Míšeňsko s kurfürstvím saským, jméno Míšeňska se ponenáhlu zapomínalo, až zaniklo úplně a bylo vytvořeno velké nové Sasko, zabírající bývalé Míšeňsko a bývalé srbské území, ležící mezi Labem a Sálou. Za vlády tohoto Bedřicha i jeho nástupce Bedřicha V. bylo území Saska navštíveno zejména v letech 1429 a 1430 bojovníky husitskými pod vedením Prokopa Holého, kteří tuto zem velmi poplenilili. I tehdy byly styky české se Saskem dosti čilé a sám český král Jiří z Poděbrad byl posléze tchánem saského kurfürsta. Toto období vytvoření skutečného Saska, jakož i období vlád braniborských Hohenzollernů, nemá pro styk se Slovany přímého dotyku. Slované byli již bezvýznamným místním činitelem.

Braniborští a potom jejich pokračovatelé pruští Hohenzollernové, kteří mocně zasahovali do dějin světových až do roku 1918 a v jejich pokračování Německo do roku 1945, nalezli svého velikého podpůrce a nositele německé myšlenky v osobě bývalého augustiniánského mnicha Martina Luthera, který vystoupil jako reformátor v roce 1517. Luther nebyl jen náboženským reformátorem, ale v prvé řadě byl nositelem německého cítění, které tak silně nalezlo ohlas u předních mužů tehdejšího i budoucího Německa. Lutherova reformace, aniž můžeme se u ní v této práci déle zastavovat, šířila se kvapně zeměmi německými a již v roce 1544 vidíme luteránského biskupa ve slovanském Kamminu v Pomořanech. Také v Meklenbursku, které bylo od roku 1442 a pak od roku 1523 zemí se stavovským zřízením, stalo se luterské náboženství náboženstvím státním.

Poslední zbytek slovanství v Lužici, který dosud byl pod ochranou českého království jako nerozlučná jeho součást, padl pod moc saských kurfürstů po několikeré zástavě a válečném vyplenění za třicetileté války roku 1635, kdy byla obojí Lužice po více jak třistaleté české vládě v Lužici Horní a více jak dvěstěleté vládě české v Lužici Dolní postoupena kurfürstu Janu Jiřímu. Za saských panovníků, kteří následovali po Janu Jiřím, všichni nesli jméno Jana Jiřího, a to II. až IV., ztratilo Sasko na svém významu světovém, zato se posílilo přílivem českých protestantských emigrantů, kteří zde vytvářeli v mnohých městech nejen české ulice, ale i samostatné české obce, které se však záhy odrodily a staly se německými. Jakkoli byli saští kurfürstové vyznání protestantského a po celé téměř 16. století a ve století 17. podporovali i protestanty z jiných zemí, přece roku 1697 přestoupil tento panující rod ke katolictví, aby získal korunu polskou. V roce 1697 kurfürst Bedřich August I. se stal králem polským a v jeho nástupcích se dostala země do sporů s Pruskem, silně se vzmáhajícím, které Sasko, a tím i kraje slovanské, značně poškodilo vojenským vpádem.

Sousední Braniborsko, které stálo pod vlivem svých silně militaristicky naladěných panovníků z rodu hohenzollernského, počalo dosahovat světové úrovně velmocenské od roku 1618, kdy se spojilo s Pruskem, zemí bývalého rytířského řádu německých křižovníků. Třebaže země velmi trpěla válkou třicetiletou, záhy po ní se přičiněním svých panovníků, jako byl Bedřich Vilém, velký podporovatel kalvínů a také zakladatel vojenské moci pruské v roce 1653, zase vzpamatovala. Rozvoj Pruska je také počátkem velkého militaristického vzepětí celého Německa, jak je bohužel pociťoval svět ještě za druhé světové války. Třicetiletá válka zasáhla toto území Německa měrou nemalou. Byly to nejen boje na území braniborském, ale vlivem švédským i boje a válečný ruch při pobřeží moře Baltického. Roku 1623 měl obsazeny celé Pomořany Albrecht z Valdštejna s výjimkou Stralsundu, který drželi Švédové. Pomořany byly roku 1648 opět rozděleny. Mírem vestfálským dostaly se po smrti posledního pomořanského vévody Bogislava XIV., který zemřel roku 1637, Přední Pomořany Švédsku, které získalo i ostrov Rujanu, a Zadní Pomořany získalo Braniborsko. Také Meklenbursko, které bylo roku 1555 rozděleno na Meklenbursko Zvěřínské a Meklenbursko Střelické, toto rozdělení trvalo až do roku 1918, bylo v moci Valdštejnově v roce 1628, ale záhy se zásahem Švédska vrátilo do moci vévodů meklenburských, kteří stále byli potomky dávných slovanských panovníků bodrckých. I vestfálský mír roku 1648 se dotknul území meklenburského, avšak v podstatě zůstalo toto zachováno ve svých hranicích.

Století 18. se na bývalém slovanském území projevilo velkými správními reformami uspořádanými v Sasku, které až dosud stálo vůči sousednímu Prusku v poměru celkem nedobrém. Prusko naopak se snažilo docílit co nejmocnější postavení, ať zvětšováním svého území, či leskem svého významu. Proto velmi toužil kurfürst Bedřich III., aby získal též korunu královskou. To se mu podařilo v roce 1701, když byl prohlášen králem v Prusích. Rozpínavost nového Pruska neznala mezí, ať to bylo za vlády krále Fridricha Viléma I. v letech 1713 až 1740, či v letech 1740 až 1786, kdy vládl v Prusku Bedřich II., který je znám jako velký odpůrce císařovny Marie Terezie a uchvatitel velké většiny českého Slezska v roce 1742. Pruský stát rostl územně, zejména tím, že se přiblížil až na mořské pobřeží, kdysi slovanské, v Pomořanech, získav roku 1720 část a v roce 1793 celé území Pomořan.

Na dřívějším území slovanském se v příbězích nástupnických států německých odehrával stále skrytý, ale i otevřený boj mezi vzmáhajícím se Pruskem a Saskem. Prusko nepřálo rostoucí moci saské a neustále toto potlačovalo. Saští panovníci zavlékali svoji zem do různých válečných dobrodružství. Až do roku 1806 bojovalo však po boku Pruska proti domu habsburskému i proti Francouzské republice. Když pak bylo Sasko Francouzi poraženo u Jeny, přijalo ochotně potupný mír v Poznani a stalo se spojencem Napoleona I., který udělil saskému kurfürstovi titul saského krále. Zprvu měl první saský král Bedřich August I. ze spojenectví s Francií zisk. Ale když záhy na to v roce 1815 následoval Napoleonův pád, dolehlo i na Sasko břímě jeho porážky. Vídeňský kongres v roce 1815 odebral Sasku valnou část Horní Lužice a celou Lužici Dolní, přiděliv tato území k Prusku. Od té doby bylo Sasko připoutáváno více a více k Prusku. Roku 1833 bylo dokonce začleněno do celní jednoty německé. Za vlády krále Bedřicha Augusta II. balancovalo dlouho Sasko mezi Rakouskem a Pruskem. Když konečně roku 1866 došlo za vlády saského krále Jana k definitivnímu rozhodnutí, přiklonilo se Sasko, které chtělo střežit, podobně jako sousední říše rakouská, zájmy malých německých států proti rostoucí hegemonii pruské, k říši rakouské. To však znamenalo po vítězství Pruska nad Rakouskem i porážku snah saských. Sasko bylo Pruskem okupováno a málem by bylo úplně zaniklo, když jeho armáda ustoupila před Prusy do Čech. Podle mikulovského příměří a pak podle ustanovení berlínského míru ze dne 21. října 1866 zůstalo zachováno v hranicích, jaké pamatujeme ještě v naší generaci. Ale to již se Sasko, byť formálně samostatné, přizpůsobuje celkové potřebě německé a vstupuje roku 1873 za vlády krále Alberta I. do nové Německé říše, založené po porážce Francie roku 1871. Také na severu ležící Meklenbursko se roku 1815 připojilo k Německému spolku, který vznikl namísto Německého Bundu Napoleonova a v roce 1866 vstoupilo do Severoněmeckého spolku, zaručujíc si ve smlouvě určitá přednostní práva.

Když roku 1870 vypukla válka Pruska s Francií, která byla však považována za válku všech Němců proti francouzskému nebezpečí a byla i válkou o získání světového prvenství, byla většina malých německých států na straně Pruska. Výsledkem nešťastné francouzské války proti Prusku a naopak šťastným výsledkem německého vítězství bylo způsobeno, že v poražené Francii v královském zámku ve Versaillích bylo slavně prohlášeno nové císařství Německé, prvé to německé císařství v dějinách, neboť to, co tak rádi Němci nazývají až dosud Německým císařstvím ve středověku, nebylo císařstvím německým, nýbrž římským. Nové Německé císařství šířilo svoji moc a spíše hrůzu po celé Evropě i světě, vyvolávajíc hned dvě světové války, jednu v roce 1914 až 1918 pod vedením posledního německého císaře Viléma II. a druhou v letech 1939 až 1945, již vyvolal samozvaný napodobovatel kdysi markýze Gera a jemu podobných.

Když straníci Hitlerovi, nacisté, uchvátili v roce 1933 moc v Německu, nebyli již žádní polabští Slované, ale žil zde ještě malý zlomek jejich potomků v podobě Lužických Srbů, který stejně jako okupované Československo prožíval hrůzy tohoto období. Německo v roce 1945 kapitulovalo a zanechalo po sobě jen smutnou vzpomínku.

Rozloučili jsme se s ním 22. září na hřbitově ve Volfarticích, v obci, kterou si oblíbil a která se v posledních létech stala jeho druhým bydlištěm a domovem. Za české přátele a Českolipsko, kde četnými přednáškami a koncerty šířil lásku k Lužickým Srbům i znalosti o nich a kde mládež na lidové škole umění zasvěcoval do hry na svůj nástroj, promluvil zástupce ředitele muzea v České Lípě Mgr. Ladislav Smejkal, za Matici lužickosrbskou její předseda Dr. Měrćin Völkel. Smuteční obřad vykonal farář Českobratrské církve evangelické Blahoslav Matějka z Libštátu.

Bohumil Malotín se narodil ve vesničce Barchůvek. Po maturitě v Novém Bydžově r. 1946 začal studovat na Masarykově univerzitě zvěrolékařství a práva. Slovanské povědomí ho 1947 přivedlo do brněnské odbočky SPL, vedené dr. Karlem Kyasem, univerzitním lektorem. K němu chodil také na Filozofickou fakultu na přednášky a cvičení z lužické srbštiny. Nadání a láska k hudbě však mladého Bohumila přiměly, aby si za životní povolání zvolil hru na violoncello. R. 1955 dokončil studium na pražské AMU a pak působil v orchestru Smetanova divadla, od r. 1963 jako koncertní mistr. Ani v Praze však nezapomínal na Lužické Srby, a uvítal pozvání prof. Antonína Frinty v r. 1954/55 na jeho lektorská cvičení. Sešity se zápisy těchto přednášek se dochovaly v pozůstalosti zesnulého dodnes. Tam se dozvěděl o dolnosrbském faráři Herbertu Nowakovi, přečetl si jeho překlad povídky Kak Ulenšpigl bogatym zajgrawašo a nadchl se jeho jazykem. Od té doby se zabýval horlivěji dolnolužickou srbštinou. Vícekrát hostil u sebe farářova syna Mata a jeho přítele hudebního skladatele Jura Mětška, i samotného H. Nowaka. Dalším Srbem z Dolní Lužice, s nímž se vzájemně navštěvovali, byl učený sedlák z Nové Vsi u Chotěbuze Fryco Latk. Spřátelen byl i s českým polyglotem sedlákem Václavem Srbem z Chýnic, který psal i dolnolužickosrbské básně. Tomuto jazyku se B. Malotín naučil sám. Mimoto měl ovšem mnoho přátel i mezi Horními Lužickými Srby, za všechny jmenujme aspoň tyto: +Jurij Młynk, +Lubina Rawpowa-Holanec, Jan Rawp, Jurij Šołta ...

Zesnulý měl neobyčejný cit pro krásu, pro umění. Byt v podkroví v Nerudově ulici v Praze s výhledem na malostranské střechy, který si před třiceti léty se ženou vybudovali, je sám o sobě umělecký výtvor, plný vzácných předmětů, obrazů a hlavně knih, mezi nimiž je velké množství sorabik. Ta odkázal českolipskému muzeu. Malotínovi si před léty koupili zpustlou renesanční tvrz ve Volfarticích a vytvořili z ní půvabné obydlí. V ní zesnulý uspořádal s Mgr. L. Smejkalem 21.-30. 6. 1993 pro pracovníky českolipského muzea a další zájemce první kurz lužické srbštiny. Kurz vedl obětavě a velmi úspěšně ralbický učitel z Nowé Wjesky Jurij Šołta. Závěrečného shromáždění s promítáním filmů a hudbou se zúčastnili i sousedé, aby se poučili o Lužici. A hned následujícího roku se konal kurz druhý.

B. Malotín byl muž neobyčejně skromný, neměl auto, jezdil na kole. Pracoval tiše, neokázale, ale vytrvale a houževnatě ve prospěch milovaných Lužických Srbů. Bibliografie jeho sorabistických časopiseckých příspěvků obsahuje přes 50 položek. Pro Lužické Srby působil i ve spolcích. Byl členem Matice lužickosrbské, Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea, Spolku česko-lužického. V nich přednášíval nebo hrával na cello. Byl pilným členem redakční rady Česko-lužického věstníku, do něhož přispíval nejen články, recenzemi, referáty a úvahami, ale pravidelně každý měsíc i přehledem událostí v Dolní Lužici. Jeho místo na poli lužickosrbsko-českých styků zůstane dlouho prázdné. Čest jeho památce.