Navštívil jsem výstavu koncem června a zakoupil jsem si také poměrně drahý katalog, který nejenže obsahuje desítky reprodukcí Nowakových obrazů, ale v textové části seznamuje návštěvníky s velmi podrobným životopisem tohoto umělce.

Přiznám se, že mám k Měrćinu Nowakovi dlouholetý osobní vztah. Na samém začátku mého zájmu o lužickosrbskou problematiku byly právě ony osobité perokresby, připomínající dřevoryty, s lipovým lístkem v rohu. Ty mě od začátku padesátých let provázejí a mám je rád dodnes. Dvakrát jsem hovořil osobně s Mistrem Nowakem v jeho ateliéru v Njechorni, daroval mi dokonce i originál jedné ze svých kreseb. Věděl jsem o jeho dětství v německém prostředí a o opožděném příklonu ke všemu slovanskému. Nynější výstava v Budyšíně mě však svou obsáhlostí vystavovaných exponátů přesvědčila o tom, že jsem mnoho Nowakových děl nikdy předtím neviděl (některé jsou v soukromých sbírkách a nebyly tudíž publikovány) a že mám mezery také ve znalosti jeho plodného, dlouhého života.

Měrćin Nowak se narodil v nevelké vesnici Njechorń východně od Budyšína a navštěvoval školu v obci Worcyn. Tam svým výtvarným talentem na sebe upozornil svého učitele, který doporučil otci, aby dal syna na studia. Na to však nebyly v rodině finanční prostředky, a tak mladý umělec rozvíjel svůj talent alespoň formou dálkového kursu. Občas mu dokonce otiskli kresby v různých humoristických časopisech. Našel se i sponzor z Löbau a ze Zhořelce (prof. Feyerabend), který Nowakovi usnadnil pomocí svých kontaktů studium na umělecké grafické škole v Lipsku. Cesta k umění však nebyla tak přímá. V roce 1917 pracoval jako pomocný listonoš a na studia se dostal teprve jako devatenáctiletý. V té době se ještě nehlásil ke své slovanské národnosti, vždyť jeho otec byl Němec. Víme dokonce, že mladý umělec byl názorově dokonce silně proněmecky zaměřen. (Nevěděl jsem, že jeho původní příjmení znělo Sodan. V rodině vládly poněkud neobvyklé vztahy. Manželka jeho otce nebyla jeho matkou, ale babičkou. Jak to vysvětlit? Otec se oženil s vdovou, která měla dvě dospělé dcery. Jedna z nich se stala matkou budoucího umělce.)

Rok 1922 se stal pro jeho další myšlenkový i umělecký vývoj rozhodujícím. Proč? Po návštěvě koncertu lužickosrbských písní byl okouzlen nejen krásou a lyričností jejich melodií, ale i nádherou lidových krojů. Osobně se seznámil s hudebním skladatelem Bjarnatem Krawcem, vydal se na cestu do romantických Blat, které znal dosud jen z četby a kreseb Willibalda von Schulenburga. Uzrávala v něm slovanská orientace, usilovně se zdokonaloval v hornolužické srbštině, zabýval se při svém putování prastarými lidovými názvy rostlin a místními jmény. Později se věnoval intenzivně i dolnolužické srbštině.

Jeho sílící slovanské povědomí upevnil i pražský pobyt na Akademii výtvarných umění, kde se stal žákem Maxe Švabinského. Jeho spolužákem byl např. malíř a grafik Cyril Bouda. Zaujaly jej kresby Mikoláše Alše, znal i Mánesova díla. Upoutaly jej národopisné črty a folkloristické studie J. A.Smolera a L. Kuby. Postupně se vyhraňoval jeho zájem o lidové umění. Po ukončení studia v Praze studoval ve Varšavě u prof. Skoczylase, jehož výtvarný projev Nowaka silně ovlivnil. I když jako student vytvořil mnoho klasických dřevorytů, jeho pozdější celoživotní vyhraněný styl perokresby, která dřevoryt připomíná, bude navždy spojen s tisíci jeho drobných i větších děl. (Vždy jsem dával přednost umělcovým perokresbám, avšak na výstavě mě velmi zaujala rozměrná temperová malba Sedm srbských králů na hoře Lubin.)

Ve třicátých letech, kdy na svém Šaracu (jízdní kolo) procestoval od vesnice k vesnici obě části Lužice a pátral po tom, kde a v jaké míře se ještě slovanský živel udržel, vznikl jeho srdcem psaný cestopis Po serbskich pućach. Jeho ilustrace se stále častěji objevovaly na stránkách časopisů, knih i školních učebnic.

Jako voják wehrmachtu pobyl na několika frontách, konec války jej zastihl v americkém zajetí. Ve válečném roce 1941 se oženil s Martou Šołćic, ale jejich manželství zůstalo bezdětné. Podrobný Nowakův životopis v katalogu letošní výstavy prozrazuje těžko vysvětlitelný moment z roku 1943, kdy byl Nowak jako voják převelen do Varšavy. V době, kdy polské hlavní město bylo fašisty decimováno a jeho slovanští obyvatelé vražděni po tisících, Nowak zdobí stěny kasáren (samozřejmě z rozkazu svých velitelů) monumentálními malbami s vojenskými motivy, avšak o utrpení Varšavanů, jejichž jazyk dobře ovládal a mezi nimiž měl jistě dobré přátele, se ani v jednom dopise nezmínil.

Poválečné období znamenalo pro Nowaka všestranné uplatnění jeho schopností výtvarných, literárních i organizačních. Byl politicky angažovaným výtvarníkem, vítal a podporoval společenské změny v Německu budovatelskou tématikou na svých ilustracích, i když od folklorních námětů neustoupil, psal a redigoval, cestoval snad po všech slovanských zemích. Dostalo se mu nejvyšších ocenění NDR. Jistě věřil, že akty sociální spravedlnosti, jako byla např. pozemková reforma, přinesou lepší podmínky i pro rozvoj lužickosrbské kultury.

A přiznejme, že ta byla v letech existence NDR státem bohatě dotována, i když za cenu priority politických požadavků před národnostními.

Někteří kritici hodnotí výtvarnou činnost Měrćina Nowaka jako konzervativní. V době studií se aktivně zajímal o tehdejší moderní umělecké směry, avšak jeho tvorbu příliš neovlivnily. A tak vlastně již v první polovině 20. let nacházíme v jeho díle ty typické prvky, které pak bez větších změn dominovaly na jeho kresbách a obrazech až do konce jeho životní dráhy. Až potud tedy je nutno dát oněm kritikům za pravdu. Určitě nepatřil mezi umělce, kteří chtěli ohromovat stále novými hledačskými výboji. Je však možno si položit následující otázku: Nebyl jeho vyhraněný tradicionální způsob vyjadřování ve skutečnosti úmyslný? Jakmile dospěl pod vlivem W. Skoczylase, M. Alše, německého malíře Fritze Bohleho, či Rusa I. J. Bilibina k jakémusi optimálnímu výtvarnému výrazu, srozumitelnému pro běžného venkovského člověka, nositele slovanské identity v německém prostředí, dál již nehledal a snažil se zobrazit postavy prastarých mýtů, pohádek a lidových písní v takové podobě, jak je ještě nikdo před ním v Lužici nespodobnil. Jeho vodníci, polednice, lutkové, braškové a děvčata v krojích, starosrbští rekové a jiné postavy srbského dávnověku – to je něco originálního, co vystihuje názor prostých lidí, mezi nimiž po většinu života žil, na svět.

Je zajímavé, že Nowak v pobožném lužickosrbském prostředí nevěnuje příliš místa náboženským tématům. Nacházíme je jen tam, kde jsou spjata s písněmi či zvyky. I světovými malíři tolikrát zobrazovaná scéna narození Krista v Betlémě je v jeho díle zasazena do typicky srbského prostředí (Panna Maria je oblečena v katolickém lužickosrbském kroji). Chtěl být malířem svého lidu, i když možná v mládí aspiroval na vyšší mety v rámci mnohem širšího, moderním výbojům se nevyhýbajícího německého uměleckého prostředí.

Lužickosrbská filmová skupina SORABIA-FILM-STUDIO v Budyšíně (režisér Toni Bruk) natočila (a natáčí) několik filmů o lužickosrbských dějinách. Každý díl trvá asi 30 minut, je v jazyce lužickosrbském a německém a stojí 12 hr (DM). Filmy jsou vhodné jako doplněk k vyučování na lužickosrbských a německých školách. Potěší však i ostatní zájemce. Prodávají se v SKI (Serbska kulturna informacija) v Budyšíně (v Serbském domě, Poštovní náměstí 2) a v Chotěbuzi. Nyní jsou v prodeji: Zasydlenje, Hrodźišća, Kolonizacija, Dobywanje kraja, Město, Reformacija, Zažne rozswětlerstwo, Narodne wozrodźenje, Młodoserbske hibanje. Připravují se: Serbja we Weimarskej republice, Serbja za čas fašizma, Serbja po wuswobodźenju. Některé scénky ve filmech hrají lužickosrbští herci v příslušných oděvech. Každá kazeta obsahuje též stručné slovní poučení. Ben Budar doporučuje zejména film Narodne wozrodźenje (odehrává se i mimo Lužici - v Praze, ve Vratislavi, v Lipsku, vystupuje tam Zeyler, Kocor, Smoler aj.). (SN 190) J-a

České kulturní středisko v Drážďanech, vedené ing. Václavem Šebkem a konzulkou Janou Šebkovou, pořádalo již dvakrát (1999 a 2000) Dny české kultury. Příští rok se budou 2-3 pořady těchto Dnů konat v Budyšíně. - Konzulka Jana Šebková, která úspěšně podporuje česko-lužické styky, odchází do důchodu. V Drážďanech jí poděkoval a rozloučil se s ní za Lužické Srby předseda MS dr. Měrćin Völkel. Přítomen byl i český velvyslanec v Berlíně dr. František Černý. (telefonická zpráva z Budyšína) J-a

V mateřské škole na Horách u Wojerec se od 26. září 2000 vychovává všech dvanáct děti v lužické srbštině. Starostu obce Halštrowska Hola Dietmara Koarka těší, že se rodiče rozhodli pro oživení bohatství kraje - výchovu nejmladšího pokolení v srbštině. Metodicky se o skupinu Witaj stará Srbský školský spolek. Představou jednatele Spolku Rafaela Wowčera je, že rozšíření jazykových znalostí by dětem umožnila wojerecká škole Při worjole, kde by se měl už napřesrok zavést týž vyučovací model jako ve Slepém. (SN 187) R-l

Ze sousedního Německa se dovídáme, že na r. 2001 vyjdou Ochranovská Hesla nově v lužické srbštině, jako vzpomínka na 300. posmrtné narozeniny M. L. Zinzendorfa, tvůrce této světově nejrozšířenější pomůcky k četbě Písma. Je to už sedmý slovanský překlad vedle češtiny, slovenštiny, polštiny, ruštiny, bulharštiny a chorvatštiny. Nelze ani přesně zjistit, jakým nákladem všechna ta Hesla v různých jazycích vycházejí. Jen německých se tiskne každoročně jeden milión výtisků. - Český překlad Hesel je v dostání ve všech Ochranovských sborech Jednoty bratrské, případně i v sídle distriktu (seniorátu) v Železném Brodě, Komenského 603, PSČ 468 22, telefon 0428/389 231. - Srbské vydání mí na skladě Smolerovo knihkupectví v Budyšíně za 5 marek, nebo i Serbske ewangelske towarstwo, předsyda Měrćin Wirth, Czornebohstr. 12, 02625 Bautzen. Miroslav Hloušek

vysílal 27. 10. 2000 při ranním pořadu (v 6,40 hod.) podrobné oznámení o Svátku lužickosrbské poezie zahájeném 25. 10. v Njeswačidłe, pokračujícím 27. 10. ve Varnsdorfu v Městské knihovně (autorským čtením básníků lužickosrbských, německých, polských, slovenských a českých, představením almanachu Dva večery, zvláštního čísla časopisů Pandora a Dotyky a otevřením oddělení lužickosrbské literatury v Městské knihovně) a končícím 28. 10. v polském Zhořelci. J-a

zařadila do hlavního zpravodajského pořadu Události na ČT 1 překvapivě dlouhou a kvalitní zprávu věnovanou kritické situaci lužickosrbských škol. Promluvili v ní Clemens Hrjehor, Ludmila Budarjowa a Horst Adam. Došlo jen k malému nedorozumění, když bylo uvedeno, že jde o střední školy (současná střední škola v Sasku odpovídá v našem systému zhruba druhému stupni základní školy). Je chvályhodné, že jména osob byla uvedena správně lužickosrbsky, škoda, že Chrósćicy byly představeny pouze jako Crostwitz, i když srbský název bylo možno si přečíst na tabuli hned za reportérem v závěrečném záběru. zs

otiskují rozhovor s lipským posluchačem sorabistiky Janem Hrjehorem, který zpracovává jako svou diplomovou práci sportovní terminologii. Ta vyjde jako další svazeček řady Terminologija za předmjet ..., vydávané LND. - Dále se čtenář dovídá, jak došlo ke spojení oddílů kopané Ralbice a Hórki před 25 lety, o účasti potomků lužickosrbských vystěhovalců v olympijských hrách v Sydney, o pražském 13. sokolském sletu. J. Zahrodnik napsal nekrolog Za Janom Dórnikom. J-a

Polabští a baltští Slované zmizeli ze scény dějin evropského lidstva. Zanikla řeč těchto Slovanů a německý jazyk a mrav ovládl jejich vlast. Nic, než některá celkem zkomolená jména míst a osad ukazují na dávný slovanský původ. Jak tito Slované vymírali, postupně od severu jejich krajinami počínajíce, tak také měnila celkový ráz jejich krajina. Poslední zbytky slovanské se neustále stěhovaly jižněji až k úplnému jejich zmizení. Nejhouževnatěji odporovali Slované, kteří první byli pohlceni vlnou germanisační. Ale ani tito srbští Slované nemohli silnému tisku odolat v celém svém původním územním rozšíření. A tak ze zdeptaného národa srbského zbyl nakonec jen úzký územní pruh táhnoucí se krajinou lužickou. Tento dnes nejmenší mezi všemi slovanskými národy se přes všechny obtíže a překážky vzpamatoval a zůstal zachován v 80.000 až 100.000 příslušnících ve své staleté vlasti, zvané od pozdního středověku Lužicí Horní a Dolní, jako zbytku původní vlasti srbské. Lužice však již nežila jako nějaký samostatný stát podobný kdysi dávným srbským knížectvím, které ani nemohly za svůj krátký dějinný úsek vytvořit jednotný stát, v jehož čele by stál král, a tak se lužickosrbský král a jeho království stalo pouze dětskou pohádkou, která dnes bloudí v lidových zkazkách po této nešťastné zemi. Lužice, zkoušená válkami a bídou, se po dobách stálých útrap těžce probírala k novému životu. Srbové trpěli již na počátku svých dějin útoky německých nepřátel, jak jsme to viděli v předcházejících kapitolách, a ztráceli jeden kus země za druhým až do úplného zničení národa. Když pak jeho zbytek žil alespoň klidněji, nemohl se plně vyžít, neboť jeho slovanští ochráncové byli často sami vystaveni náporu německých dobyvatelů, jimž nakonec v 17. a 18. století sami podlehli.

Rokem 1635 nastal pro obě Lužice nový velký přelom. V tomto roce se země dostala pod moc saskou a jejího kurfürsta Jana Jiřího, který vládl do roku 1656. V letech 1656 až 1738 byla vláda nad Lužicí opět rozdělena. V Lužici Horní vládl Jan Jiří II., kurfürst saský, a jeho nástupci Jan Jiří III. a IV. do roku 1694, pak hýřivý kurfürst Bedřich August I. v letech 1694 až 1733 a pak Bedřich Kristián I. V Dolní Lužici, která tehdy podléhala vrchní moci kurfürsta saského, vládl Kristián I., II. a po nich Moric Vilém a Jindřich do roku 1738. V menší části Dolní Lužice vládli v 17. a 18. století kurfürstové braniborští. V roce 1738 došlo opět ke spojení obou částí saské Lužice za vlády kurfürsta Bedřicha Augusta II. V těch časech ještě existovala obojí Lužice jako zvláštní pojem. Poměry lužického lidu byly však po třicetileté válce velmi špatné. Mnozí se vystěhovávali ze země, nemohouce snášet šikanování se strany místního panstva, které místo, aby se staralo o povznesení životní úrovně lidu, vydávalo různá nařízení a zákazy, týkající se na příklad nošení lidového kroje, zábavy, účesu a podobně. Byl nedostatek duchovních znalých srbského jazyka, uvalovány byly na lid velké daně, germanisace pokračovala měrou nebývalou a lid udržován na nejnižším stupni vzdělání. Ještě hůře než v Horní Lužici bylo pod panstvím braniborským v Lužici Dolní, kde vydávány byly příkazy a zákazy srbského jazyka, zejména v tom směru byl známý pruský král Bedřich Vilém I. Za válek mezi Bedřichem II. a Marií Terezií byli nuceni Lužičané stát ve vojsku saském proti Lužičanům sloužícím ve vojsku pruském a země byla rabována. Rozdělení země bylo skončeno za válek napoleonských, kdy po míru v Tyldži roku 1807 byla část Lužice patřící Prusku zase spojena s Lužicí saskou. Ale toto sjednocení netrvalo dlouho. Již roku 1813 zabráno bylo Pruskem zase dřívější území pruské a na kongrese vídeňském roku 1815 byla vzata Sasku celá Dolní Lužice a přes polovinu Lužice Horní a přidělena Prusku, které tuto část rozdělilo do dvou svých provincií, braniborské a slezské. Touto politickou úpravou lužického území také vlastně zanikly i samostatné dějiny lužické země a jsou pouhou součástí Pruska a pro Horní Lužici, vlastně jen pro Budišínsko, Saska.

Do duchovní prázdnoty dostala srbskou národnost i protestantská reformace, která od roku 1520, kdy poprvé hlásal nauku Lutherovu v Budišíně bývalý františkán Pavel, šířila v Lužici také němčinu a německého ducha. Přes všechen německý útlak přece nedošlo k úplnému zničení srbského jazyka. Jakkoli Lužičané ve svých lidových pověstech snili o nějakém srbském králi, nedostali již nikdy do svého čela hlavu korunovanou, ale z malých počátků podařilo se tomuto malému národu dáti v své čelo postavy sice nekorunované, ale nadšené pěstitele národní a slovanské myšlenky.

V době největší lužické poroby, kdy se již zdálo, že jazyk těchto posledních polabských Slovanů úplně zmizí ze zemského povrchu, počalo klíčit v kruzích některých lužických duchovních seménko národního obrození. Tito duchovní najednou si uvědomili, že ten malý, ba nepatrný národ lužický není ve světě sám, ale že je členem velké slovanské skupiny. Prvým, kdo vlastně objevil myšlenku slovanské vzájemnosti, byl budestecký evangelický pastor Michal Frencel, nebo též zvaný Brancel, který spolu s několika jinými duchovními počal psát opět v jazyce lužickosrbském, který značně přiblížil jazyku českému, který označil za nejpříbuznější. Jeho slovanská vzájemnost dostala výraz v podání, které učinil ruskému caru Petru Velikému při jeho cestě po Evropě. Je při tom všem velmi zajímavé, že tento nejmenší slovanský národ, který ztratil přímé spojení se sousedními národy českým a polským, vytvořil samostatný národnostní ostrov obklopený se všech stran územím pouze německým. Je to svérázný ostrov, kde dosud můžeme vidět onen zvláštní líbivý kroj, kde se uchovaly národní pověsti, pohádky, písně a obyčeje, kde se uchovaly i slovesné jazykové zvláštnosti, které tolik obdivoval i český jazykozpytec Josef Dobrovský.

A símě, které zasil Frencel se rozrostlo tak, že obrodilo téměř zničený jazyk srbský i lužickosrbskou myšlenku, kterou posílili svojí neúnavnou prací i katoličtí kněží, zejména Ticin, zakladatel slovanského směru v lužickém pravopisu, a Swětlik, kteří stáli proti směru výše zmíněného Frencela, který propagoval pravopis lužický přizpůsobený více němčině. A tak oba náboženské směry, katolický, který byl v menšině, a protestantský, který měl většinu lužického obyvatelstva, přispěli k roztržce literární v době, kdy se počaly vydávat také lužické spisy.

Osvícenství, které přineslo velké snahy po poznání minulosti a přineslo nejen v Německu, ale i u nás nové proudy v nazírání na minulost, nalezlo ozvěnu i v Lužici, kde v tom směru vynikal zejména syn jmenovaného Michala Frencela, Abraham Frencel, který však psal německy a latinsky, stejně jako pozdější Němec Jiří Körner, který přes svoji příslušnost k národnosti německé napsal prvou obranu lužické řeči proti německému útlaku. Také jiný Němec, potomek českého exulanta, Christian Knaut, psal ve Zhořelci v té době příručku o Lužičanech, pomocníkem mu byla nejtypičtější postava národního lužického obrození, Lužičan Jan Hórčanski. Také Němec K. G. Anton se zasloužil o lužické obrození, neboť dal podnět k založení zhořelecké hornolužické učené společnosti, jejímiž členy byli i lužičtí pracovníci.

Na rozhraní 18. a 19. století se teprve však sešli lužičtí veřejní pracovníci a lužický lid při společné národní práci. Když se počaly vydávat první lužické noviny a časopisy, nutně se museli objevit i první skuteční básníci a spisovatelé. Prvým z nich byl Handrij Zejleŕ, kterého k práci pro svůj národ povzbudil za svého pobytu v Lipsku náš František Palacký. Zejleŕ byl pokračovatelem prvých národních lužických buditelů, zejména H. Lubjenského, a zároveň byl skutečným mluvčím obojí Lužice.

Ve čtyřicátých letech 19. století byl skutečným vůdcem Lužických Srbů Jan Arnošt Smoleŕ, který byl žákem Františka Ladislava Čelakovského na vratislavské universitě. Ten první ukázal světu na Lužické Srby vydáním velkého díla o lužických písních. V těch letech se v čelo četných pěveckých i jiných spolků postavila Matice lužická v Budišíně. Spojenému úsilí se podařilo v roce 1849 uvésti srbský jazyk do obecných škol, byla povolena srbská kázání v kostelích a u úřadů byl připuštěn tlumočník. To vše však povolila pouze saská vláda pro saskou část Lužice, zatímco v pruské části nebylo v tom směru povoleno nic. Zde byl povolen pouze jediný časopis, který vycházel do roku 1933.

Smoleŕův spolupracovník byl Michal Hórnik, který byl odchovancem pražských vysokých škol. Ten se stal po Smoleŕovi, který zemřel roku 1884, druhým vůdcem lužického národa. Jako byl dobrým básníkem národa Zejleŕ, tak jeho současník i současník obou národních vůdců byl pilný hudební skladatel K. Kocoŕ. Hórnik, který žil za studií v Lužickém semináři v Praze, se na svoji vůdcovskou činnost připravil velmi svědomitě. Byl činný vědecky, ale i působil velmi blahodárně na poli politickém, čerpaje své zkušenosti i z politického života českého, jehož byl svědkem. Vůbec lužickosrbský seminář pražský byl vždy velmi dobrou školou pro mladé jeho chovance působící pak mezi lužickosrbskými katolíky. Mezi evangelíky působil obdobně pastor H. J. Imiš, neohrožený obhájce Lužičanů. Imiš a jeho druzi se vzdělávali v tak zvaném kazatelském spolku v Lipsku, podobně jako katoličtí duchovní a studenti v pražské Serbowce.

Smrtí Hórnikovou roku 1894 odešla starší generace a její místo zaujala výbojnější generace let sedmdesátých 19. století, vedená novými národními vůdci, jimiž byl básník Jakub Bart Ćišinski a literární vědec Arnošt Muka, k nimž se družil i hudební skladatel Bjarnat Krawc. Skutečným národním vůdcem byl Arnošt Muka, který vedl svůj národ neohroženě do své smrti. Ćišinski byl duch politický, který udával směr lužickému myšlení. Nadšení těchto veřejných pracovníků bylo veliké. Jemu díky se podařilo uskutečnit velký sen všeho lužického národa, aby byl v Budišíně postavem a otevřen matiční lužický dům, v němž by bylo středisko veškerého lužického národa a jeho kultury. Tento dům byl otevřen roku 1904 a v něm nalezlo útulek i lužické nakladatelství s tiskárnou vydávající v jazyce srbském díla vědecká i beletristická velmi dobré úrovně. Až do roku 1920 pracoval zde syn Jana Arnošta Smoleŕa, Marko Smoleŕ.

Po těchto lužickosrbských veřejných pracovnících nastoupila na počátku našeho století nová nadšená generace, která byla vedena novinářem a překladatelem Mikulášem Andrickým, žel velmi brzo zemřelým, do které patřili Michal Nawka, Jiří Wingeŕ, Jan Bryl, Hendrich Jordan, básník M. Kósyk a jazykozpytec Bohumil Šwjela. Hornolužičtí Srbové vyslali do zemského saského sněmu dva volené zástupce, jimiž byli poslanci Michal Kokla a zejména významný lužický politik Arnošt Bart. Neohrožený Bart dovedl vystoupit i na půdě saského parlamentu s přáním po svobodě, které v básních vyzpíval nadšený, v Praze bydlící Lužičan, Josef Nowak.

První světová válka, která byla nejen rozmachem Německa, ale i jeho kapitulací, vyvolala dávné naděje i Lužičanů po svobodě. Arnošt Bart ustavil v Budišíně ihned na konci této války Národní výbor a žádal ve smyslu zásad o sebeurčení národů, jak tyto byly proklamovány americkým presidentem Wilsonem, svobodu a samostatnost i pro Lužici. Bohužel však neměl Bart podporu celého malého národa Lužičanů. Byli jedni, kteří nadšeně stáli za Bartem, ale byli i druzí, kteří chtěli zůstat věrni Sasku. Bart, doufaje ve spravedlnost vítězných mocností a podpořen tajemníkem Národního výboru lužického Janem Brylem, odejel roku 1919 na mírovou konferenci v Paříži, kde se s pomocí českého přítele Lužice Adolfa Černého domáhal uznání svobodné Lužice. Konečně také proklamoval samostatnost lužického státu. Ale byla to jen proklamace papírová. Jeho nadšení jej nezachránilo, neboť po návratu do vlasti byl německou policií zatčen, obžalován z velezrady a uvězněn na pevnosti Gollnově nedaleko Štětína. Také ostatní členové Národního výboru byli vyšetřováni a trestáni.

Němci se radovali ze svého úspěchu, zatímco Lužice se opět svíjela pod metlou vítězných pánů, i když tyto svět porazil. Ale Lužičané nezoufali. Záhy se opět rozhořel plamének národního sebevědomí, počaly se vydávat nové časopisy a vznikaly i nové národní spolky. V roce 1932 zemřel národní vůdce Arnošt Muka a rok po něm i Jan Bryl, ale přišla nová mladá generace Jana Skaly, J. Lajnerta, P. Krječmaŕa, M. Bjedricha-Radlubina, J. Lorence - Zalěského, R. Domašky a v Dolní Lužici i ženy Miny Witkojc. Pracoval i starší Bjarnat Krawc a mladší malíř Martin Nowak. Poražená Lužice přece žila.

Až přišel osudný rok 1933, kdy se v Německu chopila moci nacistická strana vedená Adolfem Hitlerem. Opět vše bylo umlčeno. I Národní dům v Budišíně vzal za své. Smrt opět slavila zde své vítězství.

Ale v roce 1945 se zdálo, že Lužice opět ožije novým životem. Národní míza klíčila pod povrchem. Marně volali synové lužičtí opět po pomoci i do Československa. Lužice byla zase rozdělena mezi Němce a Poláky, ale bez vlastního vzkříšení, žije svůj tichý život v očekávání věcí příštích. Jen nepatrná změna nastala. V obvodech nového správního rozdělení lužických krajin mezi německé okresy drážďanský a chotěbuzský bylo dopřáno Lužičanům po prvé, že mohli v rámci německého státu, nyní Německé demokratické republiky, alespoň veřejně promluvit svojí vlastní řečí. V roce 1947 byl znovu otevřen v Budišíně kulturní dům, jenž se stal zase sídlem národního života lužického. Pro obvody obývané většinou obyvatelstvem lužickosrbským byla povolena dvojjazyčnost označující veřejné budovy železniční a jiné státní v jazyce německém a lužickosrbském, také jízdní řády železniční a autobusové jsou nadále tištěny a vydávány pro oblast lužickou v obou jazycích. Nejdůležitějším zákonným uznáním života lužického je zákon o podpoře Lužických Srbů v Německé demokratické republice. Dnes tedy již nejsou Lužičané označováni jako Němci mluvící lužicky ani nejsou lužické bohoslužby v lužických kostelích označovány za bohoslužby nářeční. Rovnoprávnost jazyka lužického s jazykem německým je uznávána, ovšem jen ve velmi úzkém okruhu vlastní bývalé Lužice. Snad i v tomto prostředí se nadále udrží jazyk Srbů, ale i jeho životní vitalita, jak ji vyslovil Handrij Zejleŕ: “Trać dyrbi Serbstwo, zawostać!” (Trvat musí Lužičané, věčně žít!). Pro tisk připravil R-l, příště Polabští Slované, Lužičané a Čechy.

Vážení čtenáři, blíží se konec jubilejního roku 2000 a nastává čas, abych Vás informoval o předplatném na rok 2001. Tato informace je bohužel neradostná, protože předplatné zvyšujeme. Věřte, že tak nečiníme proto, abychom na Vás vydělali, důvodem jsou neustále rostoucí náklady spojené s výrobou a zasíláním Věstníku. Pro ilustraci uvádíme níže výpočet nákladů na jedno číslo Věstníku. Předplatné činí pro čtenáře z České republiky 140,- Kč, pro čtenáře ze zahraničí 360.- Kč (20,- DM). Členové Spolku česko-lužického zaplatí příspěvek ve výši 180,- Kč (schválen Výkonným výborem SČL na jeho posledním zasedání). Budiž vám útěchou, že od nového roku přecházíme na větší formát A4 a že v ceně předplatného je navíc započtena i mimořádná příloha, kterou čtenáři obdrží nejspíše s lednovým číslem Věstníku.

Peníze zašlete přiloženou složenkou nebo převodem na účet SČL u ČSOB (divize Poštovní spořitelna) č. 151855890/5100. Variabilní symboly se nemění (1 členský příspěvek, 2 předplatné, 3 dary, 4 program slovanské solidarity), na složence bude variabilní symbol již uveden (kromě jednoho z uvedených čísel označujících druh platby bude součástí variabilního symbolu na složence také číselný kód, který přidělím každému předplatiteli, aby bylo možné určit osobu, která peníze poukázala). Konstantní symbol je 558, v případě placení složenkou 998. Předplatné a členské příspěvky uhraďte, prosím, co nejdříve, nejpozději do konce února roku 2001.

Za uvedené období byly průměrné náklady na jeden výtisk zasílaný čtenářům v České republice 14,98 Kč, u časopisů v zasílaných do zahraničí (obvyklé poštovné činí 17,- Kč za zaslání jednoho časopisu) tyto náklady činily 26,98 Kč. K uvedenému je nutné dodat, že pokud je číslo obsáhlejší, tak jsou náklady ještě vyšší, například jen za tisk jednoho výtisku zářijového čísla jsme zaplatili 14,50 Kč.