Marja Krawcec
stara chěža 1903 telko lět maš na třěše pobrachuje cyhel dołhož móžu sej spominać hasnychu tu jako posledni swěcu před schadźenjom słónca hotowaše so wuj Š. do skal' wšědny dźeń falu z kozaceje kože tak mi prajachu doniž njepadny hłubje skalnina wokamjeni wutrobu susodźic wudowy ženje ju njezetkam jenož błuke swětło we stwě před schadźenjom słónca je žiwe		starý dům 1903 tolik let máš na střeše chybí taška co pamatuju zhasínali tady jako poslední před východem slunce chystal se strýc Š. do lomu ve všední den zástěru z kozí kůže tak mi to říkali než spadl tam dolů od skal zkamenělo srdce sousedovy vdovy nikdy ji nepotkávám jenom matné světlo ve světnici před východem slunce žije

(Serbska poezija 42, 1999, str. 33. Překlad Zuzana Sklenářová.)

Severní vítr nemusí být vždy studený

{experimentální reportáž ze Svátku lužickosrbské poezie}

Radek Čermák

Letošní již čtvrtý ročník Svátku srbské poezie ve Varnsdorfu, věnovaný tentokrát Janu Wałtarovi, se konal až v pátek 27.října. Není snadné najít ideální dopravní spojení, tak mě varnsdorfské nádraží vítalo o dvě hodiny dříve, vystoupil jsem, příjemně naladěn zlepšujícím se prostředím severníCh Čech, pohodovým Děčínem včetně nádražního bufetu staré školy a hlubokými lesy Českého Švýcarska. Na první pohled mě upoutalo několik věcí pro pohraniční město netypických: v rozvolněné zástavbě překvapivé množství cyklistů, vyjíždějících ze samozřejmých stojanů, údiv mě přepadl, když jsem viděl kulturní nástěnku s pravidelným programem kina a divadla (!). Nebral jsem s sebou žádnou orientační pomůcku, měl jsem tedy možnost k příjemnému bloudění. Nakonec, vybaven instrukcemi od štamgastů z jednoho místního hostince a několika chodců, zdárně jsem dorazil na “místo činu”.

Nevelký sál městské knihovny se začal postupně zaplňovat, až se nakonec poslední vstoupivší usazovali na schodech. Na úvod jsme měli možnost vyslechnout několik vět od místostarosty města Varnsdorfu Roberta Dausche, varnsdorfského kulturního pracovníka, literáta a hlavního organizátora celého Svátku Milana Hrabala, zástupce Svazu spisovatelů Iva Haráka, osobností srbské “nobility” a dalších. V projevech hostů “o sobě dala vědět” zejména slov a předsedy Zwjazku serbskich wuměłcow Benedikta Dyrlicha “srbská kultura by nebyla bez české” a všeobecná touha po větší česko-polsko-slovensko-lužické kulturní spolupráci a rozšiřování styků. Celým večerem zdatně provázel Martin Louka. Následovala autorská čtení prokládaná svižnými hudebními vsuvkami Istvana Kobjely a Alexandra Knoblocha (Istvan Kobjela je z polovice slovenský Maďar, takže srbsky hovoří s roztomilou příměsí slovenštiny; právě studuje hudbu v Lipsku). Nejdříve byla přednesena báseň Jana Wałtara Najrjeńše srbsky v podání Benedikta Dyrlicha, dále v překladech: českém Milanem Hrabalem, slovenském Michalem Dzúrikem, polském Bogdanem Urbankowským a dolnosrbském od Měta Pernaka. Poté přítomní autoři “četli ze svých lánů”, zahraniční vždy s českým “přebásněním” Milana Hrabala, něžnější překlady v recitaci jeho dcery Libuše, a tak jsme slyšeli poezii Lužických Srbů Beaty Nastickec, Hany Wićazové, Benedikta Dyrlicha a Měrany Cušcyny, která přečetla báseň Wałtarův oltář věnovanou oslavenci, dále německých autorů Andrease Henniga, Petra Huckaufa a Gisely Kraftové, slovenského Michala Dzúrika, Poláka Bogdana Urbankowského (jak jsme se dozvěděli, vydal polsky lužickosrbskou antologii) a Čechů Iva Haráka s Milanem Hrabalem. Někteří autoři recitovali sebejistě, někteří, a ti byli v menšině, skromně. Žádný z překladů dosud nebyl nikde otištěný. Každý básník dostal za odměnu žlutý karafiát s asparágusem a dlouhou mašlí.

Třetí část večera přinesla prezentaci a křtiny publikací Dotyky, Pandora a Dva večery. Pro křest vybrali pořadatelé poněkud netradičně malou kolébku. Časopis Pandora je občasníkem, který vydávají studenti univerzity v Ústí nad Labem, jeho čtvrté číslo vydané před několika měsíci přijeli představit oba hlavní redaktoři Petr Koubek a Daniel Petr. Číslo je z největší části věnované Lužickým Srbům potažmo jejich poezii; grafická úprava se velmi zdařila; básně jsou doprovázené ilustracemi Hanky Krawcec; koneckonců, už jsme o něm psali v červencovém čísle. Dotyky reprezentované Michalem Dzúrikem slovenský časopis s podtitulem časopis pre mladú literatúru a umenie, který předjímá orientaci na autory do 40 let věku. Dzúrik s Hrabalem se na spolupráci domluvili už loni při setkání literátů na Bítově připravili přílohu Poetická ochutnávka z Lužice. V obšírném úvodu Milan Hrabal líčí nynější lužickou situaci, následují překlady mladých srbských autorů. Třetí z nich, Dva večery, je sborníček básní dvou slovenských a tří srbských autorů Měrany Cušcyny, Andrey Wałdźic a nejmladší lužické básnířky Madlen Domaškec (v jejím případě knižní premiéra) a byl vydán ve spolupráci s Obcí spisovatelů (zosobněnou Ivem Harákem) a Zwjazkem serbskich wuměłcow. Všechny se dají zakoupit přinejmenším v Městské knihovně Varnsdorf. Za několik týdnů jim přibude další sourozenec v podobě almanachu Lesklé kameny ve starém zdivu jakožto výstupu z celého podniku. Vše proběhlo s podporou Ministerstva kultury České republiky.

řečniště

Milan Hrabal ve svém proslovu apeloval na spolupráci a pomoc pro lužickosrbskou kulturu, jež je teď opět na rozhraní být či nebýt. Přinesl zajímavý podnět – myšlenku užší kulturní spolupráce mezi Českem, Polskem, Slovenskem a Lužicí. Taková myšlenka se, vynecháme-li násilné snahy a perzonální unie posledních století, zrodila za druhé. světové války v hlavách některých myslitelů a politiků dokonce až v podobě československo-polsko-lužické konfederace, ale stejně jako připravovaná balkánská konfederace narazila na razantní odpor J. V. Stalina. Přiměla mě k hlubšímu uvažování. Pokládám si otázku, proč bychom vlastně dnes, když byly definitivně odstraněny všechny regionální rozpory a vády, nezačít více spolupracovat a co nám brání? Naši představitelé přece s nadsázkou říkají, že naše vztahy jsou nejlepší za posledních 1000 let. Naše jazyky jsou si dost podobné, lehce bychom se je naučili ve škole. Navíc už nemáme žádné potíže s nějakou “jinou” identitou.

Navázat tak na úspěšné projekty, jako třeba Středoevropské noviny, kupříkladu založit středoevropskou tiskovou kancelář pro lepší informace; není žádným tajemstvím, že se o tom, co se děje pár desítek kilometrů za našimi hranicemi, dozvídáme ponejvíce ze zpravodajského servisu agentury Reuters. Další možností, která byla kdysi navržena i na setkáních visegrádské čtyřky, je společný televizní kanál, za několik málo let nastoupí digitální televize a náklady na vysílání budou sníženy na minimum, mohlo by se klidně vysílat v několika jazykových mutacích najednou. Citelný nedostatek médií (slyšel jsem i novotvar sdělovadla, který je mi docela sympatický) se projevuje především v Lužici, která má pouze jeden hornosrbský deník a poskrovné rozhlasové vysílání (v části dne, kdy nikdo rádio nezapíná). Škoda, když přijde řeč na peníze, je všechno jinak. “Kvákrbil” se k ničemu nemá. Kde jsou sliby?

Co dodat? Je dobře, že byla myšlenka vyslovena právě uprostřed euroregionu Nisa, na pomezí čtyř národů a tří států, kde mají s touto spoluprací zkušenosti. Vždyť po dokončení železničních koridorů a dálničních tahů bude mezi metropolemi států pouze dopolední vzdálenost. Svět se scvrkl a z velkých pyšných feudálních panství se staly mikroregiony.

Večer byl korunován slavnostním otevřením lužickosrbského oddělení Městské knihovny ředitelkou Olgou Domorázkovou. Oddělení vzniklo i díky ředitelce Srbského gymnázia paní Šěnové. Knihovna čítá prozatím několik desítek knih ale i videokazet a CD, svou rozlohou působí dosti komorním dojmem. Pokud se postavíte na správné místo, máte všechno přehledně na očích, získáte pocit malého lužickosrbského království, takový dojem lze srovnávat snad jen se Smolerovým knihkupectvím v Budyšíně, žádný kousek fochu (neboli police). Se spolupracovníkem Valentou a jedním místním jsme se vrhli na rozdíl od ostatních místo na skleničky šampaňského do tohohle kouta, a tak jsme se, uvěznění v místnosti, ocitli skoro na všech fotografiích pořízených při otevření. Díky štědrým darům srbských funkcionářů se knihovna v tu ránu o čtvrtinu rozrostla. Přišel slavnostní přípitek a potom recepce. Příjemně sladěné švédské stoly a neformální setkání se přelilo do neformálních rozhovorů. Od profesora Pernaka jsem se dozvěděl, že katastrofální situace v Dolní Lužici se zlepšuje. Dolní Srbové chtějí být znovu Srby – velké naděje se vkládají do programu Witaj a organizace Ponaschemu není zdaleka tak velká, jak se ozývá. Konečně jsem také osobně poznal Milana Hrabala, Františka Vydru a další osobnosti česko-lužického pomezí. Zásluhou těchto lidí a určitě i vedení městského úřadu se stal Varnsdorf kulturním centrem celého výběžku a třeba brzy i celého euroregionu. Jistě se v budoucnu nezastaví jen u Svátku. Proč například nezkusit i ve Varnsdorfu úspěšný pražský pokus Poezie v metru dle známého rčení o hoře a Mohamedovi a definitivně odstranit prosklené zdi tvůrčího skleníku, kterýchžto jsme svědky v posledních desetiletích. Patrné je to zvláště na nákladu knih, který mnohdy nedosahuje ani 200 kusů. Pouze málokterý autor dokáže oslovit alespoň několik set čtenářů. Pár tabulí bylo proraženo už knihou Na druhé straně slunce/Na druhej stronje słónca, jež byla za pár měsíců rozprodaná a to zřejmě pouze na severu Čech a v Lužici, neboť v Praze jí nevidno.

Celý večer utekl jako voda; přednesy se ubíraly svižným tempem, kdo chtěl, dozvěděl se mnoho nového; až, zabraný do hovoru, zjistil jsem, že mi za čtvrt hodiny odjíždí vlak. Naštěstí mě dobří lidé odvezli na nádraží, takže jsem byl ušetřený běhu na střední trať. Týden byl po pondělním setkání mladých pražských sorabistů, úterním autorském čtení spisovatelky Mětové spolu s překladatelkou Šatavovou a pátečním Svátku lužickosrbské poezie nabitý zážitky. Jen kdyby byla Lužice ještě o pár kilometrů blíže.

 

 

Jan Wałtar

Najrjeńše

Rjane běše w krasnych hrajkach

widźeć swoje młode dny,

hólčik po polach a hajkach

skakać, spěwać wjesoły.

Rjeńšo, towarš z towaršemi,

z młodźencami młodźenc być,

pytać ideal na zemi -

dobre, wěrne, rjane chcyć.

A najrjeńše? Što ha sebi

měwam za najrjeńšu česć?

Słužić, serbstwo moje, tebi,

z tobu zbože - bědy njesć!

 

 

Nejrědnjejše

Rědnje we grajkanju jano

wiźeś swoje młode dny,

ako golack wšuder kano

skokaś, spiwaś wjasoły.

A njejo hyšći rědnjej

z młoźeńcami młoźeńc byś,

pytaś ideal na zemi

a za dobrym, wěrnym hyś?

Co pak jo to nejrědnjejše?

Co mam za cesć rědnjejšu?

Serbstwu słuzyś a z nim w swěśe

gluku njasć a njegluku!

(Do dolnolužické srbštiny přeložil Měto Pernak.)

 

Najpiękniej

Pięknie było jak zabawę

przeżyć swoje młode dni

grać w gaiki, w ląki w trawy

jak się gra w dziecinne gry.

Piękniej jest z towarzyszami

marzeń - marzycielem być -

wcielać w życie ideały

dobrze, wiernie, pięknie, żyć.

A najpiękniej? Co sam sobie

stawiam za najwyszą cześć?

- Służyć - Serbio moja - tobie

i na dobre i na złe!

(Do polštiny přeložil Bohdan Urbankowski.)

 

Národu

Krásne bolo zábavkami

vyplňovať svoje dni,

spievať si vedno s horami,

v poliach skákať veselý.

Ešte krajšie s ostatnými

mládencami mladý byť,

objavovať Princíp s nimi -

dobro, vernosť, krásu, žiť.

A najkrajšie čo pre mňa je?

Najkrásnejší pocit, česť?

Že sa mňa môžeš najesť,

spolu môžme náš kríž niesť!

(Do slovenštiny přeložil Michal Dzúrik.)

 

Nejhezčí

Hezké bylo v příjemných hrách

vidět dny své mladosti,

v polích lesích jako junák

skákat, zpívat radostí.

Hezčí bylo s ostatními

svoje mládí mladě žít,

hledat ideál na zemi -

věrnost, lásku, dobro chtít.

A nejhezčí? Co je pro mne

nejkrásnější pocit, čest?

Sloužit, národe můj, tobě,

s tebou štěstí - bídu nést!

(do češtiny přeložil Milan Hrabal)

 

Jan Wałtar (Johannes Walther)

(* 2. 1. 1860 Burkhardswalde + 5. 12. 1921 Njeswačidło)

Farář, lužickosrbský básník německého původu. Syn učitele. Absolvoval gymnázium v Drážďanech, filozofii a teologii v Lipsku. V letech 1885 - 87 působil jako farský vikář v Łazu, poté byl farářem 1887 až 1906 ve Wóslinku, 1906 - 21 v Njeswačidłe. V roce 1881 se prostřednictvím R. Andrea a J. H. Imiše seznámil s  Lužickými Srby a na základě Hórnikovy čítanky (Michal Hórnik) se naučil horno-lužickosrbský jazyk. Později pracoval v lužickosrbském spolku v Lipsku, v roce 1884 byl zvolen jako předák lužickosrbských studentů. Jako farář na svých působištích horlivě podporuje činnost Lužických Srbů. Jako básník se projevil poprvé v roce 1882, v následujícím roce vydává svou prvotinu "Mój pólski ludo...". Po vzoru Jakuba Barta Ćišinského zavádí do lužickosrbského básnictví nové formy. Jeho lužickosrbské básně vycházejí knižně v r. 1897 ("Za dušu a wutrobu" - Pro ducha i srdce). Rok na to vydává sbírku 60 německých básní "Freundesdank". Později se věnuje příležitostnému náboženskému básnictví (R. Jenč napočítal v novinách a časopisech kolem stovky jeho zveřejněných textů). Kromě poezie vydal rozsáhlou povídku "Timotheus - obraz z dob ranného křesťanství" (Budyšín 1899). Náklad 6 tisíc výtisků byl ve velmi krátké době rozebrán. Od r. 1885 byl členem Maćice Serbske.

Ve své době je znám jako nestranný znalec Lužických Srbů a tak je často zván na konference různými německými organizacemi. V roce 1906 ve Zhořelci kritizuje tehdejší národností politiku, což vyvolalo protest lužickosrbských patriotů. V roce 1909 v Njeswačidłe pomáhá se založením spolku Jutrnica, jehož činnost pak podporuje. Okolnosti jeho úmrtí obestírají nejasnosti.

 

 

 

 

Noviny

Z domova

Lužice na internetu

Koncem října mě čekalo milé překvapení. Mně zcela neznámý student Jaroslav Rež z Nového Boru si koupil moji publikaci Tonoucí ostrovy a po jejím přečtení dostal chvályhodný nápad: využít rostoucí obliby a přístupnosti internetu a uložit na internetové stránky co nejvíce informací o Lužických Srbech. Napsal mi dopis s dotazem, zdali bych byl ochoten zpracovat text a dodat co nejvíce ilustrací. Myšlenka se mi velice zalíbila a do deseti dnů jsem poslal na jeho adresu asi 10 stran textu a několik barevných snímků, které by mohly údaje o Lužických Srbech vhodně doplnit. Spolu se svým přítelem p. J. Kühnem p. J. Rež vytvořil v rekordně krátké době skutečně důstojné internetové stránky, které si i vy můžete přečíst na adrese www.luzicke-hory.cz/srbove.html. Opět se ukázalo, že je-li dobrá vůle, dá se leccos dobrého vykonat, a to bez dlouhých průtahů. Vím, že tyto internetové stránky nejsou jediné. Snad jsou tedy doplňkem těch, které byly na internet zařazeny již dříve.

fv

Skupina Myški v Lužickém semináři

Na večeru Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea v Praze 28. 11. 2000 v Lužickém semináři vystoupila pěvecká skupina Myški (Monika Klecec, Tereza Markec, Bianka Šćapanec, Uta Šwejdźic) z Pančic-Kukowa za vedení Měrćina Weclicha, který zpěvy doprovázel na akordeonu a sám také zpíval. Program trval hodinu a zpívaly se vesměs písně složené M. Weclichem. Účinkující při zpěvu i tančily. M. Weclich záměrně skládá písně moderním způsobem, výrazně rytmické, často blízké hudbě rockové, protože tento žánr je mezi mládeží oblíbený. A tím, že tyto písně zpívají lužickosrbsky, vědomě přispívají k šíření mateřštiny do veřejného života a k udržení lužické srbštiny jako běžné dorozumívací řeči v rodině a v lužickosrbských školách. S písněmi v lužickosrbském jazyce sklízejí úspěch i u obecenstva jiné národnosti, takže bylo možné a hospodářsky únosné vydat i cédéčko. Pražské obecenstvo bylo nadšeno, píseň Hančička wowčerjowa zpívalo společně s Myškami. Skupina prokázala, že se může měřit s profesionálními uměleckými útvary. - V druhé části večera upozornil PhDr. Zd. Boháč, CSc., na tři nové lužickosrbské publikace, zpravil posluchače o odhalení pomníku Cyrila a Metoděje nedaleko Smochćic a promluvil i o významu těchto slovanských věrozvěstů pro Lužické Srby.

J-a

Jubilejní setkání k deseti letům trvání Spolku česko-lužického se konalo v sobotu 2. prosince 2000. Zúčastnilo se ho na čtyřicet členů a hostů z domova, z Lužice i ze slovanského zahraničí. Předseda Spolku R. Bígl přednesl slavnostní přípitek a R. Čermák představil čerstvě vytištěnou přílohu Česko-lužického věstníku, věnovanou desetiletí společenských změn v Lužici (bude rozeslána spolu s lednovým číslem). Následovalo čtení básní Tima Meškanka - originály přednesl sám básník - a jejich překladů do češtiny a polštiny. Přátelské posezení pokračovalo do večerních hodin.

R.

Kocour Mikeš - Maćek Mikeš

V Hrusicích, rodišti malíře Josefa Lady, jsme při návštěvě jeho Památníku byli upozorněni na překlad Mistrovy půvabné knížky O kocouru Mikešovi do lužické srbštiny. Vedle překladů do jiných indoevropských i orientálních jazyků má ve vitríně čelné místo.

Jana Nováková

 

 

Z Horní Lužice

Jubilejní pomník sv. Cyrila a Metoděje posvěcen

Jubilejní pomník sv. Cyrila a Metoděje - výraz díků za dar víry a vyznání příslušnosti k společenství národů Evropy byl posvěcen v Horní Lužici v neděli 26. listopadu 2000. K jeho zbudování se rozhodlo Towarstwo Cyrila a Metoda ve snaze vyjádřit zjevně životní vůli k dalšímu bytí Lužických Srbů na křesťansko-mravních základech. Byť věrozvěstové ze Soluně bezprostředně a přímo nehlásali víru v Lužici, také Srbové jim vděčí za vytvoření slovanského písma i písemnictví a především za tu skutečnost, že jejich odkaz mezi slovanskými národy přispěl k duchovnímu i národnímu probuzení katolických Srbů. O tom svědčí i zbudování chrámu v Baćoni (1887), ve kterém jsme se snad v Evropě nejseverněji potkávali se sousoším svatých bratří, a rovněž dodnes (od r. 1863) vycházející a nejčtenější týdeník Katolski Posoł - jako dvě živé z mnoha připomínek bohaté buditelské činnosti kanovníka Michała Hórnika, na jehož náhrobním pomníku na romantickém hřbitůvku nad Sprévou na budyšínském Mikławšku se rovněž jejich postavy nacházejí.

Velký pomník, který zhotovil polský umělec Dobrosław Bugiński, stojí na vyvýšené křižovatce mezi Smochćicemi a Łahowem s výhledem na Hodźij a dále do kraje, obývaného dnes Srby i Němci, katolíky i evangelíky, jako výraz živé víry i životní naděje, svědek úcty ke kořenům. Jeho stavba je financována pouze z dobrovolných darů katolických Lužických Srbů.

Josef Šindar

Letošní kermuša v Chrósćicích

28. října probíhala ve znamení 775 let od založení tamější katolické farnosti sv. Šimona Judy za účasti hostů z polského Działoszyna i našeho Českého Těšína. Chrósćanské potěšně překvapil drážďanský biskup Joachim Reinelt, který bohoslužby uvedl, texty četl a zpíval lužickosrbsky. Není to - byť malé - znamení tolerance a dobré vůle? Vivant sequentes...

Josef Šindar

Dwurěčnosć - šansa a wužadanje za młodu generaciju we Łužicy byla tématem konference, které přivedlo asi 350 zájemců (převážně vychovatelů všech směrů) 4. listopadu do víceúčelové haly Jednota v Chrósćicích, která se konala pod určujícím heslem Łužica je dwurěčna. Zvažovala se současná i výhledová situace. Nemělo by ovšem i zde být dáno více prostoru zásadě Audiatur et altera pars? V Lužici přece nežijí jen Srbové, tak jako v ní nežijí pouze Němci!

Josef Šindar

 

Knihy

Timo Meškank, Kostka w ręku

Przekład Mieczysław Balowski. - Towarzystwo Polsko-Serbołużyckie oraz Wydawnictwo Pro,Opole 2000,57 s.

Tento polský překlad druhé sbírky T. Meškanka vyšel s překladatelovým doslovem v nákladu 200 výtisků. (Recenzi originálu viz ČLV VIII 1998, s. 25; recenzi překladu přineseme v některém z následujících čísel.)

J-a

Wokoło Radworja - Radibor entdecken 2001

je velký (24 x 33 cm) dvojjazyčný nástěnný katolický kalendář o 14 listech. Každému měsíci je věnována jedna barevná fotografie na celou stránku (autorem je Gerald Grosse). Obálku vytvořila Iris Brankačkowa. Vydavatelé: radworská farnost, obec Radwor, radworský hostinec Meja. Vytiskl podnik SURSUM, M. Klepáček, Brno / Tišnov. Náměty fotografií jsou převážně náboženské (9), pojaté tradičním způsobem. Obrazy jsou opatřeny velmi stručnými popisy (např. Hantušec swj. křiž, Minakałski hród atd.). Škoda že tyto popisy nejsou přesnější (letopočet, autor ap.). Za nedostatek kalendáře považuji, že je zadní strana jednotlivých listů bílá, nepotištěná. Té mohlo být využito k slovnímu přiblížení oblasti (jako je tomu u kalendářů Moja domizna nebo Křinja). U kalendáře zaměřeného úzce na jednu obec s okolím se přímo nabízí tu prázdnou stránku vyplnit úryvky umělecké prózy a básněmi, které se k této oblasti vztahují. Je jich dostatečné množství, takže by bylo z čeho vybírat. A co je hlavní: Takové texty by podněcovaly uživatele kalendáře ke čtení lužickosrbské literatury a tím by přispívaly k zachování a užívání mateřského jazyka. Byla tu promarněna jedna velká příležitost. Škoda.

J-a

 

 

 

Očima Štěpána Mairovského

Mírová konference v roce 1990 a lužická otázka

1.část: Česká práva na Lužici v letech 1635-1919

V tomto roce si dne 3.10. připomínáme znovusjednocení Německa. Tomuto sjednocení předcházela Mírová konference, která udělala definitivní tečku za 2. světovou válkou. Této konference se zúčastnily čtyři vítězné mocnosti (USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz), oba německé státy (SRN a NDR) a Polsko. Tehdejší československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier nepokládal za nutné, aby se této konference zúčastnilo rovněž Československo. Později to v jednom rozhovoru vysvětlil takto: ”Polsku šlo o hranice na Odře, o jejich uznání Německem. Nám o nic takového nešlo. Vždyť Dánsko, Holandsko, Belgie a další země se konference také nezúčastnily.” Bohužel, nám šlo o více než o potvrzení stávajících hranic, nám šlo tehdy o otázku Lužice, ale na tu zapomněl jak pan ministr Dienstbier, tak všichni naši tehdejší politici. Československo mělo tehdy výjimečnou možnost předložit své nároky na Lužici (alespoň na Horní), která ji po právu (minimálně historickém) patří. Proto jsem se rozhodl u 10. výročí konání této konference a znovusjednocení Německa napsat o tom do Věstníku příspěvek.

Lužice byla vedlejší zemí Koruny české neustále od dob vlády Karla IV. do pražského míru, který byl podepsán v Praze 30.5.1635 mezi českým králem Ferdinandem II. a saským kurfiřtem Janem Jiřím I. Ten však neznamenal její úplné odtržení, jak se dnes často soudí, ale jen postoupení jejich správy saskému kurfiřtu Janu Jiřímu I. a jeho dědicům. Přitom bylo výslovně označeno, že jde o léno České koruny a že nemá být nikdy od České koruny odtrhováno. V pražském míru se dále mnohokrát připomíná, že vrchním lenním pánem Lužice zůstává český král. Český král si také pro sebe vymínil ochranu katolické menšiny v Horní Lužici, titul lužického markraběte a další méně důležité pravomoci. V pražském míru je rovněž ustanoveno, že v případě vymření saské panovnické dynastie se Lužice vrací zpět mezi Země koruny české.

Saský kurfiřt přijal 24.4.1636 Horní Lužici v léno a ujal se vlády nad ní. Na ustanovení pražského míru se přitom nezapomínalo. Již r. 1644 napsal saský kurfiřt českým stavům, že markrabství Horní a Dolní Lužice jsou od jeho dědičných zemí (t.j. Saska - pozn. autora) naprosto odděleny.

Změna tohoto stavu nastala až po Vídeňském kongresu r. 1815, kdy celá Dolní Lužice a část Horní Lužice připadla Prusku, což mělo m.j. nepříznivý dopad na rozvoj lužickosrbského národa. Český král František I. se tehdy vzdal své lenní svrchovanosti nad pruskou Lužicí, čímž vlastně český stát ztratil většinu Lužice, ale zůstala mu větší část Lužice Horní, což Sasko uznalo 15.11.1817. Přestože pruská Lužice byla pro Českou korunu ztracena vymínil si František I. její návrat k České koruně v případě vymření pruské panovnické dynastie, což je vlastně pozůstatek Pražského míru (viz výše).

Další důležité datum je 9.květen 1845. Toho dne byla vydána deklarace, ve které se saská královská vláda zavazuje zachovávat práva a nároky české koruny, plynoucí z Pražského míru. O tři roky později, v revolučním roce 1848 mluví rakouský ministr Wesenberg o tom, že Česká koruna má lenní svrchovanost nad Horní Lužicí, přísluší jí ochrana tamějšího katolického náboženství a právo zpětného návratu v případě vymření saské panovnické dynastie.

Roku 1871 se stalo Sasko součástí Německé říše. Podle některých právnických výkladů tehdy zanikla česká práva na Lužici.

Podle jiných výkladů však přetrvávala i dále, o čemž svědčí i to, že saská vláda uznávala nadále například právo českého krále na ochranu katolického náboženství v Horní Lužici.

Na česká práva na Horní Lužici se nezapomnělo. Když si Tomáš Garigue Masaryk během svého zahraničního exilu v letech 1914-18 vytvořil soukromou mapu budoucího Československa, zahrnul do něho kromě části Kladska a dalších území, které nám dnes nepatří i většinu Lužice, vč. Dolní Lužice. Otázka Lužice tehdy začala opět nabývat na významu. Ne ani tak kvůli našim historickým právům, ale kvůli lužickosrbskému národu, který už nadále nechtěl žít pod německou vládou.

Po skončení 1.světové války se začalo jednat o hranicích nově vzniklého Československa. Ministr zahraničí E. Beneš odcestoval na pařížskou mírovou konferenci prosadit co možná nejvýhodnější hranice Československa. Bohužel stála pro nás tehdy v popředí otázka slovenská a hranice na Dunaji a to tak výrazně, že se na Lužici téměř zapomnělo. Marně Adolf Černý volal k národu, že “otázka lužická musí Čechům ležeti na srdci hned po otázce slovenské!”

Ani Lužickým Srbům nebyl její další osud lhostejný. Jeden ze zakladatelů Domowiny Arnošt Bart odcestoval spolu s Janem Brylem v lednu 1919 do Paříže upozornit na lužickosrbské požadavky. Ty nakonec přednesl z tribuny mezinárodní konference československý ministr zahraničí Edvard Beneš, ale bez většího úspěchu. Versailleská smlouva, podepsaná v Paříži 28.června 1919 nevzala v úvahu lužickosrbské požadavky, ani česká práva na Horní Lužici a ponechala ji Německu. Česká práva na Horní Lužici tím však nezanikla! Československo se stalo jedním z nástupnických států Rakouska-Uherska a zároveň Zemí koruny české, k nimž patřila i obojí Lužice a jejíž nárok na Lužici Horní nezanikl a trvá vlastně stále – až dodnes.

2.část: Česká práva na Lužici v letech 1920-1990, mírová konference “čtyři plus dva”

V meziválečné době se velmi rozrostl lužickosrbský vlastenecký život, v Lužici vznikl r.1920 Sokol, počet hornolužických periodik se zvýšil apod. Nikdo však už tehdy nerespektoval česká práva na Lužici, ale zato byla pěstována česko-lužickosrbská vzájemnost. Pak ale přišel rok 1933, k moci se dostali nacisté, vedení Adolfem Hitlerem a pro Lužici nastala zlá doba. Mnoho lužickosrbských buditelů zemřelo na frontách a v koncentračních táborech, mnoho jich bylo vězněno. A brzy se přivalila pohroma i na český národ. Na Mnichovské konferenci mocnosti, které před 19 lety neuznali práva Lužických Srbů na sebeurčení, nyní uznali práva sudetských Němců na připojení k Německu. Když vznikl Protektorát Čechy a Morava, viděli v tom někteří Němci a čeští kolaboranti obnovení Svaté říše římské.

Nedlouho poté začala 2.světová válka, která trvala 6 let a skončila porážkou Německa. Po jejím skončení se opět v Československu začalo mluvit o možné úpravě hranic a to mnohem silněji než po 1. světové válce. Nejsilněji se uvažovalo o připojení Kladska a poté o možném připojení Lužice. V úvahu také přicházelo připojení Horního Slezska (zvláště Ratibořicka a Hlubčicka, kde v té době ještě žili Češi) a možná i dalších území. Nakonec jsme nejen nezískali žádné další území, ale naopak jsme Sovětskému Svazu odstoupili Podkarpatskou Rus.

Stejně jako po 1. světové válce i tentokráte se o zlepšení svého postavení snažili i sami Lužičtí Srbové. Již 12. května 1945 vydal nově zřízený Lužickosrbský národní výbor memorandum, adresované československému prezidentovi Benešovi a sovětskému diktátorovi Stalinovi, v němž žádali připojení Lužice k Československu. Po tomto memorandu bylo vydáno ještě jedno, 1.června 1945, vyličující podrobně dějiny, zeměpis a statistiku Lužice.

I v Československu se objevil výraznější zájem o osud Lužice. Nově obnovená Společnost přátel Lužice čítala nyní přes 10 000 členů. Na Staroměstském náměstí v Praze se 24.7.1945 konala manifestace za připojení Lužice. V této době si také český národ “vzpomněl” na svá práva na Horní Lužici a chtěl jimi podložit své nároky.

Postupimská konference (17.7. – 2.8. 1945) však nevzala české nároky na Lužici v úvahu a o Kladsku a Horním Slezsku se vyjádřila v tom smyslu, že jde jen o československo-polský problém. Stejně jako na konferenci ve Versailles, nebyla ani teď Lužice prioritní československou otázkou; tou byl tentokrát odsun Němců z Československa, který tato konference schválila. Přesto ani tehdy jsme se možnosti úpravy hranic nevzdali. Poslední možnost na připojení Lužice byla spatřována v mírové konferenci s Německem; nikoho ale tehdy nenapadlo, že ta proběhne až za 45 let...

Více než 40 let bylo Německo rozděleno na Spolkovou republiku Německo a Německou demokratickou republiku, ve které se ocitli i Lužičtí Srbové. Teprve po pádu berlínské zdi, symbolizující toto rozdělení a po zhroucení komunistického režimu ve střední a východní Evropě se v Německu začalo mluvit o možnosti opětovného sjednocení Německa. To mělo být projednáno na konferenci “čtyři plus dva” v září 1990 v Moskvě. Tato konference měla statut mírové konference a byla vlastně definitivním ukončením 2.světové války v Evropě. Ještě předtím však vznikl problém východních hranic Německa, protože v Německu sílily hlasy o nárocích na hranice z r.1937, což samozřejmě znepokojovalo Poláky. Vítězné velmoci žádali urychlené vyřešení tohoto problému ještě před konáním konference v Moskvě. Oba německé parlamenty proto musely odhlasovat 21.7. shodné usnesení, v němž garantovali stávající německo-polskou hranici.

A co Lužice? Na tu se zapomnělo. Československo mohlo tedy konferenci “čtyři plus dva” předložit své požadavky na připojení Horní Lužice k Československu. I když by taková akce pravděpodobně neskončila úspěšně, existovaly jisté předpoklady naznačující opak. O co šlo?

1. Stará česká práva na Lužici, podle jedněch propadlá v minulém století, podle jiných stále trvající...
2. Československo bylo jedinou vítěznou zemí, která po 2.světové válce ztratila část svého území, aniž by obdržela “náhradu” (jako Polsko).
3. Po válce zablokoval připojení Lužice k ČSR především Sovětský Svaz, neboť by se tím zmenšila jeho okupační zóna. Tento důvod však zde již nebyl, neboť okupační zóny sjednocením Německa definitivně zanikaly.
4. Od “Listopadu” do rozpadu v r.1992 bylo Československo “oblíbencem” západních demokracií. To bylo způsobeno především “sametovostí” naší “revoluce” a osobou československého prezidenta Václava Havla. Proto tu je určitá šance, že by se nám alespoň Francie (a snad i Velká Británie) snažily alespoň trochu vyjít vstříc.
5. No a konečně tu byli (a stále ještě jsou) Lužičtí Srbové – původní obyvatelé Lužice, kteří již dávno netvoří většinu jejich obyvatel, ale kteří jsou zároveň živou připomínkou toho, že ne vždy tomu tak bylo a zároveň i připomínkou německého zla, páchaného na západních Slovanech.

Ani v případě, že by vítězné mocnosti neuznaly naše nároky na Lužici, což je i přes výše uvedené body nejpravděpodobnější možnost, jsme mohli získat vznesením našich nároků na Německu určité ústupky. Jedná se zejména o vytvoření samostatné spolkové země Lužice, jenž by měla jistě větší historickou tradici než umělé vytvořené spolkové země po 2.světové válce (například Severní Porýní-Vestfálsko, Sasko-Anhaltsko aj.). Zřízením této spolkové země by se Lužickým Srbům splnila jejich odvěká touha sjednotit všechny Lužické Srby do jediného územního celku a zároveň by došlo i k určitému zviditelnění samotné Lužice.

A kdyby nic jiného, tak by se alespoň vznesením našich nároků na Lužici, probudil u nás, v Československu (dnes v ČR) zájem o tuto bývalou součást našeho státu, i o její slovanské obyvatele, což by samo o sobě mohlo přinést dost dobrého.

Leč, nestalo se. 12. září 1990 podepsali představitelé čtyř vítězných mocností a obou německých republik v Moskvě smlouvu o sjednocení o státní suverenitě sjednoceného Německa a Spojené státy americké se zavázaly garantovat německou východní hranici. Necelý měsíc poté, 3.10. 1990 se Německo sjednotilo.

Už jen symbolický, ale přesto pro nás i pro L. Srby, důležitý význam mohlo mít začlenění práv Lužických Srbů do česko-německé deklarace, která v obou státech vyvolala řadu polemik a nesouhlasů.

Mluvíme-li dnes o možném zániku lužickosrbského národa, o neuskutečnění jeho odvěké touhy po svobodě a pokládáme-li dobu, kdy ho mohl český národ zachránit za vzdálenou minulost, neměli bychom zapomínat na to, že možnost připojit Horní Lužici k Československu (a tím snad zachránit Lužické Srby) měla svým způsobem ještě naše generace...

pozn. Autor se nezabývá mezinárodním právem, čerpal především z knihy, ve které je uvedeno, že česká práva na Lužici nepropadla, a to je Žitavsko v českých dějinách (vyšla r. 1947 a je ji možné vypůjčit například v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze). Tento článek je jedním z možných výkladů, ve většině však převládá názor, že právní nárok na Lužici zanikl již v minulém století, nejpozději vznikem ČSR.

 

 

P O L A B Š T Í A B A L T Š T Í S L O V A N É ( 22 )

Vilém Václav Kremer

Nejbližším slovanským sousedem Polabských Slovanů, zvláště pak Srbů, byla země česká. Styky Čech se slovanským Polabím se datují již od prvopočátku našich a polabských dějin. Bohužel však musíme přiznat, že styky obou těchto slovanských národů nebyly vždy přátelské a ku prospěchu Polabských Slovanů. Ale v dávných dobách, kdy otázka nacionality neznamená ještě nic a byla pojmem neznámým, není možno přisuzovat nedobrým vzájemným vztahům takového významu, jaký bychom jim přikládali dnes.

Ze šera dávných věků se pro naše styky s Polabskými Slovany vynořují zprávy o tom, že společně české a srbské kmeny bojovaly často v Durynsku proti svým západním nepřátelům, útočícím z říše Franské. Spíše však byla tehdy mezi roky 610 až 630 iniciativa na straně bojujících Slovanů.

Tyto boje vyústily ve vznik velké říše Sámovy, která objímala nejen země české, ale i Slovany sídlící na sever od Čech, a to až k řece Havole a Sprévě.

Ponecháme-li stranou i Kosmovu zmínku o zrádném Sirbinovi, to je příslušníku asi národa srbského, který zabil synáčka lučanského knížete Vlastislava, jenž tedy by byl v jistých stycích s českým knížetem Neklanem, jako pouhou pověst, můžeme však již vidět po roce 874 určité styky moravského krále Svatopluka, zvláště však misie cyrilometodějské, s územím lužickým.

Až dosud to byly styky více méně přátelské. V roce však 805, kdy táhl vojensky proti Čechům král Karel Veliký, stáli na jeho straně jako spojenci Bodrci a z přinucení i srbští Glomači.

Jako záblesk se v českých dějinách objevuje nesmělá připomínka o tom, že snad i prvá česká kněžna a světice, sv. Ludmila, byla svým původem sice Pšovanka, ale snad tento kmen byl původu srbského. Zcela určitě ale můžeme připsat do českých historických análů, že matka českého knížete, potomního sv. Václava, byla původem kněžna z rodu lutických Stodoranů, kterou však samotní Lužičané považují za členku svého národa.

Pokud jde o Horní Lužici, vládl v ní určitý čas také český kníže Soběslav I., slavný vítěz od Chlumce roku 1126. Avšak lužická země, ať to byla Lužice Horní či později Lužice Dolní, byla pro české panovníky jen zemí vedlejší, kterou používali spíše jako území vhodné pro věno svých knížecích či královských dcer, jako to bylo již dříve za vlády českého knížete Vratislava II., potomního krále.

Nad všechny dřívější šťastné i méně šťastné styky české s Polabany byl dlouhotrvající styk Čech s obojí Lužicí, který započal za vlády krále Jana Lucemburského roku 1319. Od toho roku, kdy byla Horní Lužice připojena k zemím české koruny a kdy i o něco později působením slavného krále Karla IV. se do svazku českých zemí dostala Lužice Dolní, mohli bychom mluvit o skutečném nejužším spojení mezi národem českým a lužickým. Bohužel byla v ten čas obojí Lužice již tolik proniknuta živlem německým, že přes dosavadní většinu lužického národa v těchto zemích měly obě země spíše nádech německý. Ale Karel IV., který viděl skutečně dále než jen k českým pohraničním horám, jistě toužil jako výborný hospodář po tom, aby svému království zabezpečil co nejdříve snadný, ne-li přímý styk k moři. Či co jiného možno vidět v jeho čtvrtém sňatku s Eliškou Pomořanskou roku 1363 než, kromě nové a lepší úpravy vzájemných styků s královstvím polským, i možnost budoucího přístupu k moři Baltskému prostřednictvím právě své manželky, pocházející z rodu knížat pomořanských. Dovedl využít i příhodné situace braniborské, ve které připojil ke svému státu i markrabství Braniborské roku 1373. Téhož pak roku definitivně vtělil svými státoprávními listinami do české koruny i Dolní Lužici a rozšířil český stát i o četná tak zvaná zahraniční léna, jež byla rozseta v krajinách německých. Z nich pak velké množství leželo na bývalých územích slovanských, jako léna saská a města Parchim a Plau, ležící v Meklenbursku. Opět žel, že již Karlův syn Zikmund prodal Branibory Hohenzollernům, roku 1412, čímž uspíšil dokončení germanisace celé této krajiny a že zmíněná česká léna byla v průběhu husitských válek navždy ztracena.

Od 15. do první poloviny 17. století měly Čechy dosti svých vlastních starostí, a tak ztratily jakýkoli zájem o své severní sousedy. Také obojí Lužice, ležící sice v rámci české koruny, zvětšila svůj německý nátěr a ač byla skutečnou perlou v české koruně, přece byla z ní vyloupnuta Habsburkem Ferdinandem II. roku 1635, kdy byla tímto postoupena za vojenskou pomoc saskému kurfürstovi Janu Jiřímu. I když si vymínil Ferdinand II. jako český král určitá oprávnění, jako právo používat titulu markrabí lužického, lužického zemského znaku a právo dozoru nad katolickým kněžstvem působícím v Lužicích, jakož i právo na navrácení obou zemí v případě vymření panujícího rodu saského, byla to jen spíše prázdná slova příslušného panovnického ujednání, která stejně nebyla již nikdy přivedena k platnosti. Lužický lid pozbyl tím i poslední ochrany, kterou mu česká vláda v Lužici mohla zaručit.

Styky Lužičanů s Čechami však zůstaly i potom zachovány. Ale tyto styky se omezily pouze na katolickou část Lužice. Evangelická část lužická pod vlivem Lutherovy nauky, blízké všeněmectví, neměla s Čechami již styků, neboť evangeličtí duchovní se vzdělávali v německých seminářích, zejména lipském. Také ujednání tak zvaných Vídeňských akt ze dne 18. května 1815 o obojí Lužici mezi králem saským, pruským a císařem rakouským, zůstalo již pouhým papírovým aktem, který Lužici již nikdy k Čechám nevrátil. V již téměř umírající Lužici, jak ji viděl Handrij Zejleŕ, stanul roku 1827 František Palacký, který za svého lipského pobytu povzbudil nešťastného Zejleŕe tak, že tohoto vrátil opět do lužického života a on pak patřil k nejlepším buditelům svého národa. I později v roce 1861 stýkal se s Palackým, který již roku 1847 dal Hornikovi podnět k založení Matice lužické v Budišíně. Také na činnost Mikuláše Andrického měl Palacký silný vliv.

Vedle Palackého byl to zejména patriarcha slovanské lingvistiky Josef Dobrovský, který se seznámil s četnými Lužičany v Praze, když docházel tam do Lužického semináře v letech 1773 až 1829. Četní katoličtí kněží lužičtí měli velmi dobré styky s Dobrovským ze svých míst, které po studiích zastávali v Lužici. Dobrovský byl vzorem pro práci H. Zejleŕe, který mu i později psával. Dobrovský dal také podnět ke správnému uskutečnění lužického pravopisu, když byl předtím roku 1796 velmi přísně odsoudil dosavadní způsob psaní v jazyce lužickosrbském, jak jej zavedl Frencel a po něm i Fryco a ostatní lužičtí evangelíci. Sám Dobrovský sepsal i lužickosrbskou mluvnici, kterou však v návalu své nemoci zničil. On měl také velký vliv na práci Zejleŕe a Jordana, kteří znali jeho spisy.

Do skupiny oněch velkých českých buditelů patří jako přítel Lužice a Lužičanů i básník Jan Kollár, který vzpomínal na své lužickosrbské přátele z Lipska ve své Slávy dceři. I Kolár docházel do pražského Lužického semináře a v roce 1840 psal Smoleŕovi. Přátelství Kollárovo s Lužickými Srby se datuje od roku 1827, kdy napsal do prvního svazku Musejníku báseň oslavující Lužici. Práce Kollárovy působily i na J. Barta Ćišinského, který i překládal práce Kollárovy do srbštiny. Jeho práce znal i Zejleŕ.

Nástupcem Dobrovského v Lužickém semináři byl Václav Hanka, který od roku 1829 v semináři učil a konal zde s Lužičany a jinými slovanskými studenty pražskými pravidelné schůzky. Tyto schůzky se staly základem dalšího prohloubení česko-lužických styků založením spolku nazvaného z podnětu Hankova roku 1846 Serbowkou.

K významným buditelům lužickosrbským nutno počítat v této souvislosti i Františka Ladislava Čelakovského, který byl v letech 1841 - 1849 profesorem slavistiky na vratislavské universitě. Zde se seznámil se svým žákem J. A. Smoleŕem, který i později mu psával do Prahy, podobně i Zejleŕovi. Čelakovského znal také Hornik a Jordan ze studií v Praze.

Když psal Andricki o době obrozenecké v Čechách, napsal ve své práci, v níž vzpomínal na velké české pracovníky, že “na konci řady skvělých postav uvedených velikánů září jasně jméno Karla Havlíčka”. To bylo roku 1913. Havlíček poznal Lužici roku 1844 celkem náhodně při návštěvě F. L. Čelakovského ve Vratislavi. Tehdy poznal Čelakovského studenta J. A. Smoleŕe. Tato vratislavská návštěva upoutala pozornost Havlíčkovu i k Lužici, kde našel i dalšího přítele Jordana, s nímž si dopisoval. Havlíček tak zapůsobil na národní práci lužickou, že ještě roku 1876 překládal jeho práce do lužického jazyka Jan Bohuwěr Pjech.

Prvým šiřitelem lužické literatury a zpráv o Lužici byl od roku 1845 kněz František Doucha, který se roku 1847 také objevil mezi návštěvníky Lužického semináře. I Doucha byl velkým přítelem Lužičanů a několikrát psal o Zejleŕovi a oslavil Lužici i v básni Slawjan.

Potomní literární historie označila za předchůdce Pavla Josefa Šafaříka, tvůrce Slovanských starožitností, přítele lužického národa Němce K. G. Antona. Stalo se tak jistě právem. Ale tím se nikterak nezmenšil význam Šafaříkův a jeho vliv na lužickosrbské písemnictví. V roce 1849 poznal Lužičan Karel August Jenč v četných pracích Šafaříkových svůj vzor, podle kterého pak psal své dílo. Práce Šafaříkova měla také vliv na práci Zejleŕovu, ze Šafaříka čerpal i Mato Kosyk. Také Andricki si velmi vážil Šafaříkova díla, jak prokázal svými pracemi.

V druhé polovině 19. století se do galerie českých vzorů Lužických Srbů skromně přiřadil i Vítězslav Hálek, který znal Lužičany již od svých studentských let. Ale o přímých jeho stycích s Lužičany nejsme bohužel zpraveni. Ale již roku 1861 věděl Hálek o schůzkách v Lužickém semináři a téhož roku se osobně účastnil koncertu pořádaného v Budišíně, který na něho mocně zapůsobil. Hálek se tehdy domníval, že v Lužici je větší svoboda, než byla v Čechách v době bachovského absolutismu. Tehdy Hálek poznal Hornika. I básník Bart Ćišinski velmi rád čítal básně Hálkovy a sám psal pod jeho vlivem. Když Hálek roku 1874 zemřel, vzpomínal na něho velmi vřele Michal Hornik.

V roce 1861 převzal ideové vedení Lužického semináře po smrti Hankově Karel Jaromír Erben. Za jeho vedení “Serbowčané” hojně cvičili ve znalosti lužických písní, pohádek a zvyklostí. Když hodlal Erben vydat roku 1865 svoji Slovanskou čítanku, jednal s lužickými přáteli a zejména s Hornikem. Práce Erbenova měla velký vliv na literární činnost Ćišinského a také Jordan vybíral do svých prací četné pohádky sepsané Erbenem.

Generace lužického básníka Barta-Ćišinského, tedy mladí lužičtí studenti pražští, znali práci Jaroslava Vrchlického, jehož si velmi vážili. Sám Bart-Ćišinski se stal lužickým překladatelem Vrchlického prací. Poznal Vrchlického v pražské Slavii. V roce 1887 si oba básníci psali a rok na to Vrchlický, který se velmi zajímal o smutný osud Lužice a Lužičanů, v pathetické své básni prorokoval šťastný budoucí vývoj lužického národa. Vrchlický se znal i s jinými vůdčími osobnostmi lužickými. Roku 1894 litoval smrti Michala Hornika. Ještě dne 22. února 1906 se sešli Andricki s Vrchlickým na literárním večírku na Žofíně v Praze v kruhu nadšených jiných českých spisovatelů, Jaromíra Boreckého, Emanuela z Čenkova a Adolfa Černého. Zde tehdy přednášel Mikuláš Andricki o Zejleŕovi a ukázky z jeho díla recitoval mladý theolog Jan Cyž, který se stal posléze farářem ve své lužické vlasti a byl v roce 1929 místopředsedou Matice Serbské. Na jeho faře jsem byl hostem roku 1931, provázel mne po své zemi. I tento kněz byl velikým přítelem našeho národa a vzpomínka na něho je i u mne tím milejší. Pokud jde o vztah Vrchlického k Lužici, nutno ještě dodat, že jeho práce byly častěji překládány do lužického jazyka.

Spolužákem a životním přítelem Michala Hornika byl český básník Jan Neruda. Horník těžce nemocného Nerudu roku 1891 navštívil v Praze spolu s profesorem Arnoštem Mukou za doprovodu Adolfa Černého. Neruda viděl v Lužických Srbech jakýsi obranný val proti cizotě germánství. Jako Neruda si vážil práce Smoleŕovy, tak si Nerudovy práce velice cenil Andricki.

Otázka osudu Lužice zaujala i profesora T. G. Masaryka, který v letech 1876 až 1877 studoval práci J. B. Pjecha o vlivu Němců na národ lužickosrbský. Zájem o Lužici přivedl Masaryka do Lužice, kde byl návštěvou u Hornika a se zájmem sledoval i lužické bohoslužby. Často také rozmlouval s Adolfem Černým o lužických poměrech. Když byl Masaryk v roce 1910 šedesátníkem, poslala mu lužická veřejnost srdečný pozdrav. Také jeho spisy byly přeloženy do lužického jazyka J. Wićazem a při Masarykově odstoupení z úřadu presidenta Československé republiky bylo jeho přátelství vřele Lužičany vzpomínáno.

Smutný úděl Lužice a jejího národa byl též přirovnáván k těžkému osudu těšínských Slezanů, jak jejich osud vylíčil básník Petr Bezruč. Byl to Lužičan Jan Skala, který si Bezruče zvolil pro své práce jako vzor. S Bezručem, který měl také sám živý zájem o osudy lužické, udržoval styky lužický malíř Martin Nowak. Stejně jako roku 1915 cítil Skala podobu osudů lužických a slezských, tak také toho roku i básník Josef Nowak psal pod dojmem veršů Bezručových.

Jestliže projevovali všichni výše uvedení čeští spisovatelé a básníci vřelé sympatie k těžce zkoušené Lužici - a nebyli to jen tito zde uvedení - pak na přelomu 19. a 20. století a také za našich časů byli někteří, kteří si vzali za svůj celoživotní úděl vedle své domácí vědecké a literární činnosti i usilovnou práci pro zemi a lid lužickosrbský. Na předním místě to byl Adolf Černý, básnickým pseudonymem Jan Rokyta. Psát o tomto velkém příteli Lužických Srbů pouhou krátkou zprávu naprosto nedostačuje, neboť jeho lužická činnost, vykonávaná od jeho prvého osobního poznání Lužice v roce 1884, byla jediným a velkolepým úsilím o rozkvět, ba možno říci i snahou o osvobození lužické země. Černý napsal v řadě svých četných prací roku 1911 důležitou práci Lužice a lužičtí Srbové, která jako prvá toho druhu ukázala bohatý kulturní život tohoto malého slovanského národa. Černý se angažoval jako vydavatel lužickosrbských prací, zejména Zejleŕových, seznamoval české prostředí s lužickým životem a předními representanty lužické kultury. Jako oddaný žák Vrchlického připravoval půdu pro bližší kontakty s předními českými a lužickými spisovateli navzájem a překládal do lužickosrbského jazyka i české autory, zejména Hálka a Nerudu. V roce 1918 provázel lužické poselstvo na mírovou konferenci do Paříže. Jméno Černého je stále v Lužici ve veliké úctě.

Druhým, neméně výkonným propagátorem Lužice a jejího lidu byl profesor Dr. Ludvík Kuba, který po prvé přišel do Lužice roku 1886 a od té doby byl s Lužičany v neustálém upřímném kontaktu. Jako spisovatel a malíř konal i četné cesty po Lužici, kde sbíral materiál ke svým hlavně malířským pracím. Jeho lužické obrazy a obrazové galerie měly velký umělecký vliv na lužického národního malíře Martina Nowaka. V roce 1925 napsal zajímavou práci Čtení o Lužici. Tento výborný znalec lužické folkloristiky zemřel jako 93-letý stařec roku 1956.

Mluvit zde o významném lužickosrbském pracovníku a vědci a zároveň i o významném českém literárním historiku profesorovi Dr. Josefu Pátovi, rodem z Litomyšle, bylo by opravdu přinášením dříví do lesa. Jeho četné práce, ať v podobě psané či pronesené na přednáškách, měly v rámci jeho bohaté vědecké činnosti učitelské i spisovatelské nesporně své vynikající místo v dějinách naší i lužické historiografie, na kterou je nutno i v této práci odkázat. Možno říci, že Josef Páta také pro Lužici položil roku 1942 svůj život. Byl popraven německými nacisty. Buď čest jeho světlé památce u nás i v jeho milované Lužici.

A nemenší zásluhu o poznání Lužice a Lužických Srbů u nás měl můj vzácný učitel, universitní profesor Dr. Jan Kapras. Ten ve svých jedinečných Právních dějinách zemí koruny české věnoval několik významných statí i právním dějinám lužickým, z nichž pak v roce 1927 vydal v Budišíně v jazyce lužickosrbském i svoje Prawne stawizny Hornjeje a Delnjeje Łužicy, práci v právní historii u nás i v Lužici ojedinělou a pro státoprávní boj Lužice o její samostatnost nanejvýš významnou. Také jeho práce Lužice jako menšina, vydaná roku 1927, znamenala významný čin, neboť ukázala na nespravedlnost způsobenou Lužici a jejímu lidu mírovou smlouvou pařížskou z roku 1919.

Lužičané přes všechna příkoří způsobená jim v průběhu dějin zůstali věrni myšlence svobody a svého příslušenství k velké skupině národů slovanských. Osvědčili to i v roce 1929, kdy se v Čechách slavilo tisící výročí smrti sv. Václava, a tím i tisíc let trvání českého státu. Marně toužili Lužičané a všichni jejich přátelé po opětném spojení našich zemí se zeměmi lužickými. Nemohouce jinak, alespoň upřímným a milým dopisem přihlásili se tehdy k tomuto společenství slovanskému vřelým dopisem, který podepsali všichni tehdy žijící lužickosrbští veřejní pracovníci.

Přešla zlá léta druhé světové války, ve které opět krváceli muži z Lužice, oblečení do vojenských šatů hitlerovské armády, a kdy i v českých zemích umírali lidé v koncentračních táborech a pod ranami německých katů. Ale obojí národ český i lužický přežil tyto smutné doby. Tehdy na počátku nové svobody československé se zdálo, že i Lužice bude moci povstat k svému svobodnému životu. V Československu se obnovila Společnost přátel Lužice, která byla vedena Vladimírem Zmeškalem, autorem četných publikací o Lužici, zejména vlastivědné práce Lužičtí Srbové, vydané roku 1962, který v roce 1945 se veřejnými projevy - největší byl pořádán v Plzni v červnu 1945, na kterém vedle Vladimíra Zmeškala promluvil i autor těchto statí - zasazoval, žel opět bezvýsledně, o svobodu Lužice a její připojení k Československé republice.

Lužice se musela spokojit jen s pomyslnou dvoujazyčností, jak o ní bylo již mluveno v předcházející stati. V roce 1947 byl znovu otevřen obnovený Serbski dom, jak také již bylo o tom mluveno v předcházející stati. Stalo se tak lužickou slavností v Budišíně za účasti českých zástupců, z nichž zástupce tehdejšího Zemského národního výboru v Praze, přísedící Vladislav Antušek, přednesl v jazyce lužickosrbském a českém pozdravný projev, který napsal autor tohoto pojednání.

Končí se naše vyprávění o nešťastném národu polabských a baltských Slovanů, v poslední části pak o jejich zbytku Lužických Srbech. Dříve než přistoupíme k poslední velké kapitole o vnitřním životě starých Polabanů a pobaltských Slovanů, chceme ještě vzdát poslední poctu statečnému národu Lužických Srbů, se kterými nás Čechy pojí staleté přátelství, o kterém věříme, že zůstane navždy zachováno, pokud národ bude národem jak u nás, tak i v Lužici. I v mlhavé budoucnosti, která se skrývá před našimi zraky, bychom rádi vyslovili skryté přání, aby opět obě země mohly žít v bratrském objetí. Posléze pak na dokončení stručných dějin těchto Slovanů, hlavně Lužických Srbů, nechť i nám zní stále přání velkého syna lužického národa, básníka Jakuba Barta-Ćišinského:

O škituj, knježe Božo, Serby moje!

Chraň, o pane Bože, mou Lužici!

Pro tisk připravil R-l, příště Státy a právo polabských a baltských Slovanů.

 

 

 

literární příloha

Proč hledala máti srp?

Křesćan Krawc

Kolikrát jsem hleděl na tuto fotografii, dílem náhody mi dochovanou! Je to první fotka v dějinách rodiny, mých předků - z roku 1905. Poměrně pozdě, jiné rodiny v srbské Lužici se nechaly “malovat” už o třicet roků dříve. Po městsku ustrojené ženy a kořalkovými láhvemi vybavení muži, kteří se pyšnili kouřícími doutníky, jsou kmotry a kmotři na křtinách mojí matky. Svými půltolary, vázanými novorozenci do sypku, musel mladý otec (můj děd, v druhé řadě, v modré zástěře) zaplatit faráře a hostinu. Moje matka a její matka nejsou na snímku vidět, byly ještě na lůžku. Tehdy křtili novorozeně hned, nejpozději tři dny po porodu.

Aby bylo o kmochy a kmochny dobře postaráno, přijela klětnjanská babička, Nowotných babka z Klětna/Wolešinky s połojčkou a ve wodźawce, v polském kroji (zapsáno vzadu na fotografii mou matkou pro potomstvo; polský kroj, byl pro práci na poli), v dřevácích a plátěné zástěře. Muži (Wilhelm Schmied z Klětna, Herman Lada z Košle) již patrně pohlédli hlouběji do láhví. Srbové v holi, suché lesnaté rovině, byli, a ve zbytcích jsou ještě dneska, veselý lid. Co překvapí: oblečení mužů i žen. Bylo vypůjčeno z Wojerec. Na jeden den směli být pány a paními, smát se tomu a nebo snít o tom, jaké by to bylo na celý život. Na příklad žena uprostřed - sestra mého děda, později hućinská Cawnikowa - se zajisté té komedii smála, poněvadž byla krčmářka, moudrá a humorná žena. I o svém pohřbu mluvila jen s humorem. Lidé tam dole se proto rádi smáli, že k tomu neměli mnoho příležitostí.

Deset let po křtinách - matka si vzpomněla, že šla ke dnu ta velká loď a že tatínek posílal dopisy z války - tedy po Titaniku a po srpnu 1914 - musela s matkou (mojí babičkou) k bábě do Wolešinky. Šly po tehdy písčité cestě ze saské Lěskeje přes Róntol - Košlu do pruského Klětna, až do Wolešinky. Matka poháněla Martinu ke spěchu. Vstoupivši do bábina domu, děvče pochopilo, proč je matka honila. Babka ležela obličejem ke stropu a umírala.

Během odpoledne se shromažďovaly tety a děvčeti, tehdy desetiletému, neuniklo, že se s kuchyňských polic ztrácely menší věci. Dívka viděla modrý šálek se zlatým okrajem a řekla si: babička má krásný šálek, takový my nemáme. Když si na něj po chvíli znovu vzpomněla, spatřila na témž místě bílou stěnu. Pak se tetky pustily do komor - jakoby je chtěly uklidit. Dívčí oči však viděly, jak si ubrousky, utěrky, ručníčky i ručníky strkaly do tašek. Takovému počínání bylo děvče na překážku. Poslaly je pro trávu. Ale nemohlo jít pro trávu, neboť nenašlo srp. Jindy býval zaseklý do dveří od chléva nikdo jej nemohl přehlédnout - bábin všem známý náramně ostrý srp. Pro tenhle srp - kozy mečely a nakonec z hladu a žalu bečely - nastal v domě svár. Sestry si vzájemně vyčítaly, že si jedna z nich srp vzala. Jedna druhou pošťouchla, že by nechtěla vidět její tašku. Osočená se rozhněvala a tamté vypočítala, co všechno už na policích nestojí a zda jí není hanba. Z toho se rozvinul křik, řev, nakonec se v přítomnosti umírající matky a čekajícího děvčete tahaly za vlasy. Matka mi vyprávěla - někdy se o tom jen krátce zmíní - jak v hádce náhle jedna teta držela v ruce dolní cíp prostěradla, na němž babka ležela a ještě dýchala. Mladší sestra na opačné straně po prostěradle hrábla a jako ta silnější je zpod umírající vytáhla a utekla se svou kořistí ze světnice.

Čtenář poví: to je ta chudoba, která lidi nutí k takovému činu a povaze. Já bych však mohl proti tomu namítnout, jak se věci mají, když jde o dělení statisíců, o dělení půdy a budov. To se pak lidé bijí o jmění ještě více. A též pravím - když se dívám na tuhle fotku a rozmýšlím - co všechno se od té doby změnilo, že se lidská honba za majetkem tak rozrostla.

Při celé té situaci však pozoruji jakoby pod povrchem rostoucí opačný jev: lidé hovoří o tom, že honba za penězi a majetkem přinese životu nakonec jen málo nebo vůbec nic. Znám lidi s množstvím peněz, leč prázdným, nespokojeným žitím. Vidím, kolik se toho na světě od doby té fotografie změnilo a já už si nějak dokáži představit den, kdy lidé nebudou mít příčiny ani chutě pachtit se za penězi. Leckdo snad nyní řekne: takový den již dávno byl! Možná, zajisté - já jsem ho zaspal. Ale řekněme, že mně osobně teprve nyní vzchází vise, že jednou se vše zcela obrátí - za čím dnes lidé ještě běhají, jednoho krásného dne od sebe odhodí jak starou košili. Občas to vypadá, že jak s každým novým dnem rostou hory zboží, nadbytku všeho, co člověk k životu potřebuje, brzy se tak stane: peníze, snad krok po kroku, ztratí svůj smysl, protože stejnou věc dostaneš i bez peněz. A pracovat - za peníze? Chraň pánbůh - smět se zúčastnit práce bude milost a čest. Vše bude oproti dnešku naopak. Zcela jednoduše proto, že tak jako dneska už to není žádný život.

Z hornolužického rukopisu přeložil R-l.

Poznámka překladatele: Połojčka (‚polovička‘) je do pásku svázaný trojcípý šátek objímající čelo. Wodźawka (< wodźěć ‚přikrýt‘) je svrchní plachta zakrývající trup a boky. Obé je součástí klětenského kroje.

 

Zápisník

Spolek česko-lužický s potěšením oznamuje, že jeho předseda Richard Bígl úspěšně ukončil vysokoškolské studium sorabistiky na Univerzitě Karlově v Praze. Spolu s ním absolvoval i místopředseda Zdeněk Valenta. Blahopřejeme! R.