K 80. výročí založení Serbského Sokoła
F. J. Pelc
Lví silou
Lví silou, vzletem sokolím
kupředu kráčejme
a drahé vlasti v oběti
své síly snášejme.
A byť i cesta daleká,
ta Sokolíka neleká.
Jen mužně, statně kupředu,
vždyť drahá vlast čeká.
Vlast máti až nás zavolá
co věrné dítky své,
tu mocná paže Sokola
zlé škůdce v souboj zve!
Tož blahá bude naše slast,
za oběť svůj i život klást.
To svaté heslo Sokola:
za národ, drahou vlast!
Jen, bratři, silo
u hrdinnousvou hajme vlast i řeč,
to chloubou nám buď jedinou
a pro ni spějme v seč.
A potom teprv v spasný den
nám vzejde krásný, zlatý sen,
pak sluncem jasným bude plát
nám povždy volnost jen.
Nětk z mocu lawa,
Sokoljo!
Nětk z mocu lawa, S
okoljo,doprědka kročimy,
a drohej našej wótčinje
wšě mocy woprujmy!
A wjedźe puć do daloka,
to njenastróži Sokoła.
Tuž mužnje, chroble doprědka,
hdyž čaka wótčina!
Mać wótčina, hdyž zawoła
wšě swěrne dźěćatka,
tu sylna ruka Sokoła
wšěm škodam wobara.
Wón lubosć ma tež horliwu,
a wopruje so z radosću.
To swjate hesło Sokoła:
Za narod, wótčinu!
Tuž, bratřa, z mocu rjekowskej
sej hajmy rěč a dom!
To z chwalbu budź nam jeničkej,
tak dźěłać z narodom.
Dźeń zbóžny potom zaswita,
wón krasny, złoty zeschadź
a.A z jasnym słóncom zaswita
nam stajnje swoboda.
(Do lužické srbštiny přeložil Awgust Holan, ilustrace Měrćin Nowak-Njechorński)
Česká zajímavost v Lužickosrbském kulturním archivu
Mikławš Krawc
V Lužickosrbském ústavu v Budyšíně jsem nalezl mezi doklady Lužickosrbského Sokola zajímavou českou položku Kronika sokolské jednoty Fügner v Drážďanech. Archiválie je zařazena v pozůstalosti dřívější Matice lužickosrbské pod číslem XXI IB. Zajímalo by nás ovšem, jak se Kronika ... do srbské Lužice dostala. Přesnou odpověď na to ještě nemáme, pravděpodobné však je, že se český spolek po vynuceném ukončení činnosti - asi v roce 1937 - pokusil kroniku před nacisty zachránit a že knihu odevzdal do rukou lužickosrbských přátel. Redakce Sokołských listů bude vděčná, pomůže-li někdo celou věc objasnit.
Kniha obsahuje na 97 popsaných stránkách zápisy o dějinách sokolstva v Drážďanech. První díl kroniky byl napsán r. 1929 u příležitosti 40. výročí založení sokolské jednoty a napsal ho jednatel a archivář Josef Dubec. Dozvídáme se z něho, že v r. 1864 byl v saském hlavním městě založen spolek Čechů, tam bydlících, že se jmenoval Vlastimil a že se v něm r. 1886 vytvořil tělocvičný oddíl. Ten si dal 1889 jméno
Tyrš, od r. 1890 však přijal označení Sokol. Tato samostatná jednota byla v Německu první - teprve později byly založeny jednoty v Berlíně, Lipsku, Pirně a také v lužické Žitavě. Drážďanská jednota nakonec přijala v roce 1897 jméno Fügner podle spoluzakladatele českého Sokola.V kronice jsou u každého roku p
odrobné zápisy o členstvu, o cvičeních a o ostatní činnosti. K mnohostrannému působení patřily přednášky, výlety a také zábavné podniky. A o těch plesech čteme na straně 50 poprvé také něco o Lužických Srbech. Píše se tam, že na taneční večery se dostavovali ve značném počtu (vícero set) Lužičtí Srbové, většinou v národních krojích. Je to jasný důkaz o těsných stycích mezi českými lidmi a mladými Lužickými Srby a doklad toho, kolik zejména Lužických Srbek v Drážďanech a okolí Lužických Srbů tehdy sloužilo. Po založení Lužickosrbského Sokola začaly styky s našimi jednotami. Tak se dozvídáme ze zápisků v roce 1924: “Dne 29. června byli vysláni 4 zástupci ku svěcení praporu ve Chwaćicích u Budyšína.” V tomto případě může jít jedině o domowinský sjezd, na němž Sokolové vystoupili doma na veřejnosti poprvé. A dále kronika vypráví: “Dne 21. září konán I. slet Lužickosrbského Sokola v Pančicích, v kraji neohroženého pěvce písní Svobody, básníka Ćišinského, kterému 13 jednot lužickosrbských podalo účty ze své činnosti tělocvičné. Z jednoty naší se zúčastnilo 6 členů. ...”Trpké jsou zápisky z roku 1933, když moc v Německu převzali nacisté. V kronice o tom čteme: “... Stojíme zde v moři ciziny odstrčeni od všech práv na zaměstnání, většina nás je bojkotována, jiní propouštěni z dlouholetých míst a vysazeni téměř hladu a bídě. Vítězný hákový kříž, dědic plemenné protislovanské zášti středověkých křižáků, zmocnil se vlády a nešetří nikoho mimo svou stranu a sáhl neomaleně na hrdlo všech cizinců a hlavně Lužických Srbů. Přestože Lužičané prohlásili se za loajální občany říše německé, přestože nemíchali se do rozvášněných bojů a že delegace na posledním sletě v Praze chovala se úplně korektně, musel se Sokol Lužických Srbů rozejít. Zastaven byl násilně jediný jejich deník Serbske Nowiny, provedeny přísné prohlídky a řada předáků sokolských i veřejných pracovníků byla bezdůvodně zatčena a je ve vězení. .... My Sokolové hledíme smutně na veliké pohřebiště Slovanů, kde chystají hrob malému národu Lužických Srbů. ...
”.Poslední zápisky v kronice drážďanské sokolské jednoty jsou z roku 1936. Tehdy měla jednota ještě 84 členů. (přeložil Jiří Mudra)
Výroční Sokołske list
ySokołske listy 7, 2000, č. 6
přinášejí důležité údaje z dějin Lužickosrbského Sokola. Redaktor Mikławš Krawc připomíná, že se tímto číslem zakončuje pětileté vydávání Sokołských listů (dále SL) jako přílohy Serbských nowin. 1996 vyšla 4 čísla, od r. 1997 každý rok 6 čísel. Před tím po obnově Sokola se v letech 1994 a 1995 SL psaly na počítači v oddělení pro práci s veřejností Domowiny a rozmnožovaly se v Załožbě. V těch dvou letech vyšlo 16 čísel. V budoucnu budou SL vycházet jako dosud, redakce se těší na příspěvky dalších dopisovatelů. - K 80. výročí založení Lužickosrbského Sokola (9. 11. 1920) redaktor sestavil jeho přehledné dějiny v datech (1920-1933, 1993-2000, s pokusy o obnovu v letech 1945-1993) a přehled meziválečných sokolských jednot s daty jejich založení a jmény starostů. Otištěna je tu píseň Lví silou, vzletem sokolím v lužickosrbském překladu. K tomu redaktor dodává: “Wěm so derje dopomnić, zo jako šulerjo Serbskeho gymnazija we Warnoćicach po měsće pochodujo tež tuto pěseń spěwachmy.” Dále je tu snímek z prvního prázdninového tábora lužickosrbských dětí v Bělé pod Bezdězem 1920 (redakce by uvítala další vzpomínky a obrázky pamětníků lužickosrbských letních táborů v Čechách). Listy končí nekrologem o Sokolovi Juriji Dučmanovi, nedávno zemřelém. J-aZprávy
Z domova
Naši v Dachau ...
Knihovník Národního shromáždění ČSR dr. Jaromír Malý byl v prvorepublikovém období uznávanou osobností nejen ve svém oboru: byl politolog-publicista, bibliofil a jako rozený Písečák byl i znalcem prácheňského kraje - známým a ceněným regionalistou. Po okupaci se ocitl na černé listině gestapa a celých pět let procházel koncentračními tábory. V Dachau se 29. dubna 1945 dožil osvobození americkou armádou. Jako těžce zdravotně postižený se rozhodl zachytit nezapomenutelné chvíle a založil
Dachovské noviny, koncepčně rozsáhlý rukopis neobyčejné dokumentární hodnoty. Popsal všechno a jeho dále kopírované noviny informovaly přes 2000 českých vězňů o všem nejnutnějším, i o situaci doma a jednání Mezinárodního výboru vězňů. Již v prvním čísle se ocitl článek pro nás nejdůležitější: Lužickosrbští vězni - ubohé kostřičky požádali americké velitelství a poslali telegramy československé vládě a prezidentu Benešovi s prosbou o připojení Lužice k Československu. Čeští vězni o tom četli s nadšením a své srbské bratry vyhledávali. Politici ale rozhodli jinak a sny dachovských vězňů se neuskutečnily. Kteří to byli?1 Máme přislíbeno prozkoumat archiv dr. Malého a srbské autory článků Dachovských novin prostudujeme.1 poznámka red.: Jde především o faráře Jana Cyže (1883-1948). Podrobněji o tom v učebnici dějepisu pro gymnázia od Achima Brankačka Serbske stawizny, LND Budyšin 1998. J-a
Petice z Hořic
Obyvatelé obcí Hořic, Lukavce, Ostroměře a okolí vyjádřili svůj nesouhlas s plánovaným uzavřením lužickosrbských středních škol podpisem na protestní petici, která vyšla z iniciativy Gymnázia a SOŠ Hořice. Podpořena byla učiteli ze ZŠ v Ostroměři, tato škola má totiž dlouholeté družební kontakty se střední školou v Chrósćicích. Sešlo se celkem 91 podpisů. Petiční archy byly zaslány saskému ministru školství dr. Rösslerovi a prezidentu ČR Václavu Havlovi. Znění obou textů bylo dáno na vědomí Domowině. Občané v petici připomněli, že uzavřením škol by byla přímo ohrožena existence lužickosrbského národa, což by bylo nesmírné ochuzení kulturní i jazykové rozmanitosti nejen Německa, ale i budoucí jednotné Evropy. Jan Tomíček
Rok jazyků
Rok 2001 prohlásila Rada Evropy rokem j
azyků. Cílem akce je mimo jiné zvýšit informovanost a zastoupení menšinových jazyků ve veřejném životě, především v médiích, proto se mají na akci přímo podílet i zástupci národnostních menšin. Program a konkrétní akce připravují jednotlivé státy samy, organizátorem budou ministerstva školství. Součástí programu u nás by měla být například vystoupení folklórních souborů. V SRN jednají lužickosrbští zástupci o rozšíření svého vysílání. Rakousko paradoxně podporu menšinám cynicky omezuje. Mnoho z dalších evropských států, včetně některých z těch, které jsou členy Evropské unie, dodnes neratifikovalo ani Chartu regionálních a menšinových jazyků. radSlováci v České republice
chtějí rozvíjet styky s Lužickými Srby. Předseda menšinové organisace Peter Lipták jednal v Praze 8. XII. 2000 s Pětrem Brězanem, Měrćinem Völkelem a Jurijem Łušćanským. Praha by měla být na jaře místem večera srbské poesie. Zástupci Domowiny a Maćice Serbské se u příležitosti předání ceny Matěje Hrebendy setkali i s ministrem školství Eduardem Zemanem, kterého upozornili na vzácnou srbskou knihovnu v Lužickém semináři, který nyní vlastněn ministerstvem. (SN 238) R-lZ Horní Lužice
Televise i pro Srby?
Lužickosrbský zástupce v rozhlasové radě MDR Bjarnat Cyž předložil písemnou zprávu o současném stavu srbské tematiky ve sdělovacích prostředcích Středoněmeckého rozhlasu. Poukázal v ní na povinnosti vysílače vyplývající z mezinárodních dohod, jako je na příklad jazyková charta EU. Co se týče rozhlasu, je situace podle jeho mínění do značné míry uspokojivá. Srbové by přesto uvítali hodinové rozšíření pondělního vysílání pro mládež a také možnost jeho příjmu prostřednictvím Internetu. Cyž zároveň požádal o rozšíření ranního vysílání, aby je mohli poslouchat i starší lidé, kteří později vstávají. Ohledně splnění těchto přání vyjádřil radní v rozhovoru se Serbskými Nowinami kladné očekávání. Naproti tomu požadavek hornosrbské televise je nadále odmítán s poukazem na technická a jiná omezení. Cyž však radu upozornil, že Srbové v Horní Lužici se přání vlastního pořadu nevzdají. Skutečnost, že méně početní Dolní Srbové byli v tomto přání vyslyšeni, vysvětluje radní tím, že vysílač ORB slouží toliko Braniborsku, kdežto MDR třem spolkovým zemím a tedy i množství zájmových skupin je trojnásobné. Srbové v Sasku žádají přibližně půlhodinový týdeník mezi 19,30 a 20,15 h všedního dne. Bude-li pořad schválen, připravovat se bude v Drážďanech. “
Nestojíme na začátku. Máme mladé lidi, kteří už na volné noze pro stanici pracují i ty, kteří se na toto povolání připravují. Všechno by mohlo jít velmi rychle,” pravil radní, který je současně jednatelem Domowiny.(SN 220) R-l
Z Dolní Lužice
V rogowském kostele
skončila 14. listopadu 2000 řada pobožností za spravedlnost, mír a zachování přírody, kterou pořádala farní rada. Účastníci se spolu naposledy pomodlili za záchranu vsi před těžebním rypadlem. Poté co kazatel Jörg Radeke vyzval, aby lidé jednali podle svého svědomí, zazněla pravoslavná hudba ruských a bulharských klášterů. Poslankyně spolkového sněmu za Spojenectví 90/Zelené Sylvia Voß si z Rogowa odnesla prsť pro umělecký projekt v Říšském sněmu. (SN 219) R-lDvě předškolní skupiny Witaj
vznikly na podzim v Dolní Lužici. Do mateřské školy Regenbogen v Hochozi chodí třicet devět děvčat a chlapců. Do lužickosrbské skupiny se zapojilo sedm z nich. Při slavnostním zahájení činnosti 3. XI. 2000 obdržela učitelka Gabriele Durowa z rukou předsedkyně Srbského školského spolku Ludmily Budarjowé osvědčení o absolvování půlročního intensivního jazykového kursu. S malým programem vystoupily děti ze vsi Žylowa, kde se program výchovy ve slovanském jazyce prosadil nejdříve. Vedoucí hochozské skupiny G. Durowa řekla Nowému Casniku: “Už dva týdny jsem si s dětmi povídala jenom srbsky. Posunky jsem jim ukazovala, co chci. Dokonce jsme se naučily písničku.” Wětošowskou školku Sonnenkäfer navštěvuje sto třicet dětí, srbská skupina je dvanáctičlenná. Jazykovou přípravkou prošly dvě učitelky, z nichž jedna bude druhou zastupovat v nemoci a o dovolené. (NC 47, 48) R-lNové knihy
ПИТАННЯ СОРАБIСТИКИ
ПИТАННЯ СОРАБIСТИКИ.
Пiд редакцiєю В. Моторного та Д. Шольце. – Львiвський нацiональний унiвeрситeт iмeнi Iвана Франка. Iнститут славiстики - Сербський iнститут у Будишинi. Львiв 2000, 235 с.Sborník (v pořadí již druhý, první vyšel v r. 1999) obsahuje přednášky a sdělení přednesené na 8. mezinárodním sorabistickém semináři
1 účastníky z Budyšína, Chotěbuzi, Lipska, Lvova, Charkova, Varšavy, Sochačeva a Brestu v říjnu 1999. Obsahuje 29 pojednání z oboru jazykovědy, literární vědy, dějin a kultury jak od autorů, dnes již slavných, tak od badatelů nejmladších. Podrobněji si všimneme dvou pojednání, ostatní anoncujeme.10 pojednání z oboru jazykovědy:
Prof. E. Siatkowska
vysvětluje, proč se Lužičtí Srbové na rozdíl od Polabanů udrželi dodnes (Próba dotarcia do tajemnicy żywotności łużycczyzny).Gunter Spiess
se zabývá nynějším stavem dolnolužické srbštiny a jejích perspektiv do budoucna (Něntejšny staw dolnoserbskeje rěcy a jeje perspektiwy za pśichod)Je.
Šyrokorad, T. Śliwa, O. Albul-N. Lobur, C. Adamenko, L. Vasiljeva, Z. Zaika si všímají některých dílčích jevů a kategorií.Гинц Шустер-Шевц, Развитие современного литературного языка лужицких сербов в 19-20 вв
Prof. Šewc charakterizuje stav lužickosrbského jazyka v polovině 19. stol., kdy mladá lužickosrbská inteligence v čele s J. A. Smolerem a M. Hórnikem si vytyčili úkol vytvořit současný spisovný jazyk. Lužičtí Srbové jako slovanská národní menšina v Německu netvořili celistvou jednotku ani z hlediska jazykového, ani z hlediska kulturněhistorických tradic. Národohospodářský rozvoj lužickosrbského obyvatelstva v 16. - 17. stol. probíhal v rámci německého kapitalistického trhu. Mezi hornosrbským a dolnosrbským obyvatelstvem byly jazykové rozdíly, které bránily vzájemnému porozumění. Tak už od 16. - 17. stol. začaly vznikat dva samostatné církevní spisovné jazyky: hornolužickosrbský v Horní Lužici a dolnolužickosrbský v Lužici Dolní. Následkem církevního rozkolu v Horní Lužici se vytvořily v hornolužickém psaném jazyce 2 varianty: protestantská a katolická. - Aby hornolužický jazyk v Horní Lužici mohl plnit funkci druhého (vedle němčiny) sdělovacího prostředku, bylo nutno vytvořit jeho jednotnou spisovnou formu místo dosavadních dvou variant. Dále bylo zapotřebí rozhojnit slovní zásobu (zatím byla omezena na slovní zásobu bible a náboženských textů). Důležitým krokem k sblížení obou variant horní lužické srbštiny bylo vytvoření jednotného pravopisu analogického (na základě latinských písmen s rozlišovacími znaménky a do jisté míry etymologických zásad). O to usiloval zejména J. A. Smoler. Tohoto pravopisu zpočátku užíval pouze Časopis Maćicy Serbskeje a měsíčník Łužičan a po něm následující Łužica. Zavedení analogického pravopisu a s ním spjatá práce na vytvoření jednotného spisovného jazyka nebyla jen věc jazyková. Cíl byl jasně společenský a politický: vytvořit současnou lužickosrbskou národnost. To však už v té době z politických a demografických důvodů nebylo možné. To si ideologové lužickosrbského národního obrození (zejména J. A. Smoler) uvědomovali a tuto neuskutečnitelnost se snažili nahradit zdůrazňováním slovanské vzájemnosti. Pro toto období bylo charakteristické úsilí odstranit z jazyka všechno, co neodpovídá slovanskému charakteru jazyka, tedy rozšířil se purizmus (měl ráz obranný). - Vytváření hornolužického spisovného jazyka pokračovalo ve 20. stol. Ve 20. letech vznikly dva slovníky: německo-hornolužický F. Rězaka a hornolužicko-německý J. Krale. Oba mají sklon k purizmu, což vedlo k prohloubení rozdílů mezi spisovným a obecným jazykem. Přesto se spisovný hornolužickosrbský jazyk stabilizoval (také díky několika vynikajícím spisovatelům a jejich popularizaci knižnicí Dom a swět, vydávanou v Praze Vladimírem Zmeškalem od r. 1921). Poměry v Lužici byly nepříznivé, ve školách se lužické srbštině oficiálně nevyučovalo, jen v některých školách v Sasku bylo možné naučit se ji číst a psát jí. Lužickosrbské knihy se vydávaly v nepatrném množství, knižní kalendáře vycházely jen dva. Od nástupu nacizmu (a zejména od r. 1937) bylo všechno lužickosrbské potlačeno, nastal hluboký úpadek spisovného jazyka (v Dolní Lužici hrozivý). Po skončení války nastaly příznivější podmínky, byla založena řada lužickosrbských škol, vědeckých a uměleckých institucí a Serbska rěčna komisija jako nejvyšší orgán pro jazykové otázky. Prof. Šewc je všechny vyjmenovává, hodnotí rozšíření slovní zásoby, vykládá, jakými způsoby se tvoří nová slova a uvádí i vývojové tendence v nynějším spisovném hornolužickosrbském jazyce. Na závěr autor zdůrazňuje, že vytvoření nynějších spisovných jazyků nesmírně posílilo národní sebevědomí Lužických Srbů a tím přispívá i k zachování samotného lužickosrbského národa.
10 pojednání se týká literární vědy:
D. Scholze-Šołta
pojednává o specifičnosti rozvoje lužickosrbské literatury mezi oběma světovými válkami.Volodymyr Motornyj
píše o setkáních V. Lučuka s Lužicí.M. Völkel
uvádí některá hlediska přijímání Puškinova díla v Lužici.A. Tatarenko
rozebírá knihu Křesćana Krawce o Jugoslávii.Ja. Kravec
sleduje výzkumy francouzského slavisty C. Courričre v oblasti lužickosrbské literatury.O. Tatarenko
pojednává o osobitostech slovanské mentality na příkladech ukrajinského Kozáka Mamaje, lužickosrbského Krabata a srbského Kralevice Marka.L. Petruchina, T. Lučuk, N. Vus si všímají některých dílčích otázek stykových.
Андрiй Моторний
, Лужиця у творчостi Алексeя ПлудекаA. Motornyj začleňuje významného českého umělce (v posledních letech neprávem poněkud opomíjeného) do řady českých spisovatelů 19. a 20. stol., počínaje Fr. L. Čelakovským, kteří se zajímali o Lužici a svou činností a tvorbou Lužické Srby podporovali. Představuje ve zkratce Pludkovu tvorbu (velké historické skladby Rádce velkých rádžů, Nepřítel z Atlantidy, Česká pře; prózy z hrdinské minulosti slovanských národů). V románu-eseji o životě českého krále Karla IV. (Králevic, král, císař) se mluví o Lužici jen okrajově, zato v umělecky zpracovaných legendách západoslovanských národů (Pověsti dávných časů
[1971] / Powěsće ze starych časow [1973]) jsou některé pověsti věnovány výhradně jí (o Tugomírovi, Mstivoji aj.) Před zraky čtenářů vyvstávají obrazy hrdinných slovanských předků Lužických Srbů, kteří statečně bojovali s uchvatiteli. - Proč český spisovatel věnoval takový zájem Lužici? A. Motornyj nalézá odpověď v Pludkově knize Łužiske zetkanja (1977), jediné spisovatelově práci věnované výhradně Lužickým Srbům: Základem vznikající knihy se staly jeho reportáže v časopisech. Přesto kniha nečiní dojem časopiseckých náčrtů. A. Motornyj v ní vidí spíš osobité stránky z deníku, ačkoliv není zachována časová posloupnost. První seznámení spadá do doby dětství. Z vyprávění spisovatelovy matky, která o Lužici mnoho znala a zamilovala si ji, vytvářel se v chlapci obraz podivuhodné, až pohádkově čarovné krajiny. Mnohem později při návštěvách Lužice vznikaly asociativní vzpomínky spojené s dětstvím, s matkou. Takové asociace a náklonnost k tomuto národu vyzařuje takřka z každého Pludkova slova. Spojení těchto dávných představ, umocněné spisovatelovým nadáním, dává čtenáři zapomenout, že je kniha napsána cizincem, Čechem . - Ve své obraznosti si Pludek dokonce spojuje některé jazykové jevy lužickosrbské (ale i lidový oděv a jména obcí) s podobnými na Chodsku. A. Motornyj oceňuje i Pludkovu pečlivou přípravu, bádání v archivech, kronikách a odborných dílech (což je pro autora příznačné i při tvorbě ostatních jeho uměleckých historických pracích) a upozorňuje, jak vznikla kniha Pověsti dávných časů. Podnět k ní dal německý historik Theodor Mommsen (1817-1903), který tvrdil, že kulturu přinesli divokým Slovanům až Němci, že Praha je starobylé německé město atd. (1897). Pludek odpověděl Mommsenovi nejen uvedenou knihou. V knížce Łužiske zetkanja odpovídá i přímo a část této odpovědi A. Motornyj z Pludka cituje (“Knježe Mommseno, - hdźe da sće čitał wo přichadźe Słowjanow do kraja, w kotrymž bydla? W kajkim žórle? Kajke archeologiske přičiny tole wobkrućeja? Wy sam wěsće, zo žane.”)2. A aby čtenářům přiblížil Pludkovo pojetí, uvádí i některé jiné citáty z jeho knihy (z J. Kollára aj.). - A. Pludek při návštěvách Lužice besedoval s mnoha Lužickými Srby a od těchto přítomných setkání odbíhá občas v knížce do minulosti a vzpomíná tak i na dávné a nedávné oboustranně prospěšné styky, počínaje J. Kollárem.Důkladný rozbor a příznivé hodnocení ukrajinského vědeckého pracovníka mě přesvědčuje, že by si knížka Łužiske zetkanja, vytištěná v Budyšíně pouze v lužickosrbském překladu, zasloužila i vydání českého originálu u nás.
9 pojednání je z oboru dějin a kultury:
H. Adam
píše o dnešním stavu novinářství v Dolní Lužici.E. Pech
pojednává o roku 1949 a 1989 u Lužických Srbů.V. Čornij, V. Bilous, O. Lazor, M. Valo, O. Lukjanenko, M. Kryvenko, M. Gnatjuk pojednávají o různých vztahových otázkách ukrajinsko-lužickosrbských,
Z. Gajewski píše o spolcích přátel Lužických Srbů v Polsku.Sborník je úcty
hodně obsažný a je důkazem toho, jak dobré vědecké výsledky může mezinárodní spolupráce přinést. Pro příští ročníky bych doporučoval uvádět u autorů rok narození a pracoviště. Čtenáři by jistě uvítali, kdyby bylo za každým ukrajinským článkem lužickosrbské a za lužickosrbským ruské résumé.Poznámky:
1
Mezinárodní sorabistické semináře ve Lvově se konají za spolupráce lvovské univerzity a budyšínského Lužickosrbského ústavu od r. 1984.2 Rozsáhlou básní T. Mommsenovi
odpověděl už Antonín Sova ve sbírce Vybouřené smutky (1897). Jiří MudraOčima
Františka VydryRozhovor s předsedou Domowiny
Každoročně se zúčastňuji Svátku lužickosrbské poezie, konaného v městské knihovně ve Varnsdorfu. Letos byla mezi hosty z Budyšína paní R. Šěnová, ředitelka Srbského gymnázia v Budyšíně. Projednávala možnosti spolupráce mezi svou školou a tzv. Biskupským gymnáziem ve Varnsdorfu, které sídlí v téže budově, kde bývalo v poválečných letech Staškovo lužickosrbské gymnázium.
Nejvzácnějším hostem však byl nedávno zvolený předseda Domowiny pan Jan Nuk. Měl jsem po skončení programu možnost s ním delší dobu přátelsky hovořit. Dotkli jsme se problému malé aktivity SKI v Berlíně a možnosti zřídit podobné informační středisko také v Praze, popřípadě ve Varšavě.
Omezme se však konkrétně na Prahu. Pomineme-li potíže s obstaráváním místnosti kdesi v centru Prahy, což by jistě nebylo laciné a kde by navíc bylo nutno platit “službu”, která by zájemcům informace poskytovala, naskýtá se skromnější, prakticky bezplatné řešení. Nevěříte?
V Praze jsou desítky členů Sdružení přátel Lužice a členů Spolku česko-lužického. Nechce se mi věřit, že by někdo z nich neměl v centru města známého knihkupce. Snad by se ho podařilo přemluvit, aby umožnil u vchodu do obchodu umístit malou vkusnou tabulku s nápisem např. KDO JSOU LUŽIČTÍ SRBOVÉ ? (Informace uvnitř). A uvnitř by bylo možno s dovolením majitele obchodu pověsit vkusnou “nástěnku” s mapkou (rozměr asi 120x100 cm) s několika fotografiemi a základními údaji o této slovanské menšině. A pod touto tabulí by byl umístěn nevelký stolek a na něm spousta informačních letáků, českých i cizojazyčných. Jednou za týden by někdo z členů přišel zásobu tiskovin doplnit, možná že by se našel i ochotný prodavač, který by ze zásob přidal další materiál, až většina ze stolu zmizí. To je všechno ... Neměla by tam jistě chybět ani reklama Česko-lužického věstníku a několik kontaktních adres pro ty, kteří by se chtěli dozvědět více.
Už slyším námitky, že to je na Prahu málo. Vzhledem k tomu, že tam posud nic podobného není, bylo by i toto - podle mého názoru - krokem vpřed. Pokud by se nenašly peníze na zaplacení výroby informačního panelu a na tisk informačních letáků, jsem ochoten tyto věci bezplatně zařídit. Část materiálů by jistě ochotně poslala SKI v Srbském domě v Budyšíně, něco bychom natiskli v tiskárně mého syna. Snad i leckdo jiný má podobné možnosti. Celý tento projekt vidím naprosto reálně. Je nezbytné tuto věc posuzovat pozitivne a nenechat se zaleknout potížemi, které se možná pri tom objeví.
Dopisy
Mělničtí gymnazisté studijně v Lužici
Antonín Vlk
Studenti kvarty mělnického Gymnázia Jana Palacha uskutečnili 12. 10. 2000 studijní cestu do Lužice. Jejím cílem bylo seznámit se s některou ze středních škol, kde se vyučuje v lužické srbštině. Tento požadavek a přání studentů vyplynul z výkladu o západoslovanských jazycích v hodině českého jazyka. Řada studentů totiž nechtěla věřit, že v Německu ještě žije lužickosrbský jazyk a že se v něm dokonce na některých školách i vyučuje. Přednášející profesorka se proto rozhodla obrátit se na člověka obeznámeného s poměry v Lužici a požádat ho o zprostředkování návštěvy studentu na některé střední lužickosrbské škole. Při jednání o této věci padla volba na “delanskou” Střední srbskou školu v Ralbicích.
Vydat se na takovou návštěvu vyžaduje získat více informací, aby přínos z ní byl co největší. Proto si studenti několik dní před cestou vyslechli i přednášku o dějinách Lužických Srbů a Lužice a o jejich vztahu k Čechám a byli seznámeni i se současnými problémy, které tento malý národ na poli kultury a zvláště školství v současnosti řeší. Byli stručně seznámeni i s nejvýznamnějšími osobami literárního a uměleckého života a obdrželi Serbske nowiny a různé další tiskoviny a knihy v horní i dolní lužické srbštině, aby měli možnost si je v klidu prostudovat.
Při sestavování programu návštěvy bylo nutné přihlédnout i k dalším přáním, při nichž se kromě jiného prosadila i propagační obratnost paní Reginy Frenclové z Małého Wjelkowa, jako majitelky známého bludiště, která propagační materiál svého podniku pořídila i v českém jazyce a rozeslala ho na řadu škol v Čechách, kromě jiného i na adresu Palachova gymnázia v Mělníku. Byla tedy do programu zahrnuta i návštěva prazvěřince a bludiště v Małém Wjelkowě a samozřejmě nesměl být opomenut Budyšín.
Ralbickou školou studenty provedla a zasvěcený výklad k její historii a způsobu výuky podala za nepřítomného ředitele školy Bena Jurka, který byl na jednání o budoucnosti školy na školském úřadě v Budyšíně, paní učitelka Kralová. Na studenty největší dojem učinil kabinet pro výuku informatiky, který je vybaven moderní výpočetní technikou a který je také pořadatelem webových stránek školy na internetu. Překvapující pro hosty byla i informace o uživatelském programu
Cyrilika, který žákům umožňuje pracovat ve všech slovanských jazycích, protože se domnívali, že v tomto předmětu se používá pouze němčiny a angličtiny. Obdiv hostí samozřejmě vzbudil i Stadion přećelstwa vedle školy a velmi pěkná tělocvična, u níž bylo studentům nápadné, že má velká skleněná okna ničím nechráněná, která podle jejich názoru při míčových hrách musela být nebezpečná. Že tomu tak není, dokázal učitel tělesné výchovy pan Petr Bejmak tím, že proti nejbližší okenní tabuli kopl vší silou míč. Ten se od ní odrazil a nikterak ji nepoškodil.Po prohlídce školy se studenti odebrali v doprovodu pana Pavla Roty, učitele na odpočinku, k prohlídce místního jedinečného hřbitova u kostela svaté Kateřiny. Od něho se dozvěděli mnoho zajímavostí k historii kostela i hřbitova. Zde jim bylo také vysvětleno, proč na křížích žen se u jejich jmen užívá dvojích koncovek -owa a -ec
Velmi
zajímavá pro studenty byla i prohlídka prazvěřince v Małém Wjelkowě a bludiště. Zde opět “zabodovala” majitelka bludiště tím, že když uslyšela mezi našimi studenty češtinu, předala dospělému doprovodu Upozornění pro skupiny v češtině, které však už nebylo vytištěno v bezvadném jazyce jako prvý propagační materiál. Úsměvy studentů budila slova jako předtím, než vstoupíte do bludné zahrady, nemluvě o čárkách a háčcích. Nehledě na tyto nedostatky studenti ocenili snahu paní Frenclové informovat Neněmce v jejich mateřštině, což jinde chybí.V Budyšíně byli studenti provedeni po nejzajímavějších místech dokládajících srbský původ města a současná sídla srbských institucí. Smíšené pocity v nich vzbudila novostavba nákupního střediska u Obilního trhu (
Centrum při Žitnych wikach), jež zaujala celý blok mezi Lvím příkopem a Školní ulicí. Ta svou mohutností a jednolitostí vytváří v historickém centru města, zejména po odstranění urbanisticky nevhodného 12patrového Domu módy, dosti násilný prvek, jemuž chybí měřítko vůči okolní zástavbě, zejména jižní straně Lvího příkopu.Při závěrečném hodnocení této studijní cesty byli všichni účastníci velmi spokojeni s tím, co v Lužici viděli a slyšeli, a já jako organizátor jsem rád, že se mi podařilo rozšířit okruh mladých lidí, kteří vědí, co je Lužice, kdo jsou Lužičtí Srbové a že i na našem zájmu závisí jejich další osud.
P O L A B Š T Í A B A L T Š T Í S L O V A N É ( 23 )
Vilém Václav Kremer
Základem veškerého života všech národů slovanských v jejich prasídlech mezi Karpaty a Dněstrem, v krajině prostoupené močály a hlubokými lesy, byla rodina a její širší rozšíření v rod. Tento způsob života utvářela sama příroda, odlučující slovanské rody od styku s okolní krajinou. Když pak koncem pátého a na počátku šestého století byly slovanské skupiny rodů nuceny opouštět pod tlakem různých kmenů turkotatarských a germánských svoji původní vlast, počal se původně jednotný slovanský národ rozdělovat na tři velké skupiny. Jedna část Slovanů postupovala směrem východním, jiná směrem jižním a třetí ve směru západním. Po dlouhých, dosti strastiplných cestách se tyto tři skupiny Slovanů usadily trvale na svých potomních místech, vytlačujíce zase obyvatele tam původní nebo spíše zabírajíce plochy půdy, jež byla již dříve opuštěna. Tak se dostaly skupiny tří složek potomního národa polabských a pobaltských Slovanů na území, které před nimi již dříve opustily skupiny germánských kmenů, které dříve obývaly území potomního západního i východního Německa. Byli to jednak Langobardi, v Pomohaní pak Burgundi. Ale že by se postup Slovanů do jejich nového území dál zcela hladce, vyvracejí zachovaná místní pojmenování ukazující na některé kmeny germánské.
Na potomní hranici polabských Slovanů stáli tito již mezi roky 200 až 400, když řídké obyvatelstvo germánské se stěhovalo ve směru na západ. Odtud pak postupovaly kmeny slovanské, a byly to nejspíše kmeny srbské, do vnitra krajiny od hranic na řece Odře, zabírajíce území kolem horního toku Sprévy a Havoly, a odtud pak dále ve směru západním. Ještě v polovině šestého století byli v území kolem Labe a dále k Sále Hermunduři, kteří ustoupili Slovanům. Tito pak se tlačili dále k západu, zabírajíce postupně území až k Sále, dávajíce tu nové místo pro osídlení srbskými kmeny, z nichž největší byl kmen Glomačů.
Tlak Slovanů šel dále k západu, ale tu již slábl, takže v území potomního Durynska, kam vliv slovanský zasáhl mezi roky 400 až 500, byly již menší a dosti ojedinělé slovanské osady, rozšířené až do krajin pomohanských. Je zajímavé, že dokonce i němečtí badatelé přiznávají slovanský charakter četným statkům a vesnicím durynským. Jak se rozšířili Slované na území, jež bylo známo jako území kmenů lutických čili veletských a území kmenů bodrckých, není bezpečně známo. Jisto je však, že v devátém století, konkrétně kolem roku 805, kdy byla zřízena Karlem Velikým tak zvaná hranice srbská čili
limes sorabicus, byli Slované i zde rozšířeni k Labi a v několika případech i na levý břeh labský.Z původní vlasti si Slované přinesli pouze svůj smysl pro rodinu a rod, z nichž se teprve později pomocí kmenů, vytvořených rody, vytvořil
pojem národa. Nějaká vyšší kultura byla těmto národům a jejich kmenům zatím neznámou veličinou. V krátké době se však Slované přizpůsobili svému novému okolí, osvojili si způsoby boje proti nepřátelům. Teprve když byla jejich base vojensko-politická postavena na solidnější a klidnější základ hospodářský, byly položeny prvé základy i snahám kulturním. Do této hladiny pak jako prvé znaky kulturnosti byly položeny i základy a potomní rozvoj otázek právních a státních, ovšem vyvíjejících se v zásadách pohanských, které potřebovaly nutně usměrnění v zásadách křesťanských. Těm se však tito Slované, pro nesprávný přístup k nim se strany německé, stále vyhýbali. Na svoji neústupnost však nakonec doplatili.Základem i starého, původního jednoho každého státu polabských Slovanů, ať to bylo území srbské či různých státečků lutických či obodritských, bylo nějaké
právní ustanovení. To se přirozeně mohlo vyvinout postupně, až když byly jakž takž uspořádány poměry hospodářské. Spolu s právem se současně vyvíjela i jakási státnost jednoho každého z těchto národů či někdy dokonce jen kmenů. Stát jednou existující nutně potřeboval i právní předpisy. Tak se vyvinulo i slovanské právo, které mělo svá speciální odvětví pro každý zde existující státeček či národ. Byly v něm i některé rozdíly vzniklé podle krajů. Baltičtí Slované měli své právní předpisy, Veleti zase svůj názor na státnost, a bylo i právo srbské, které se udrželo dosti dlouho na srbských vesnicích, zejména u srbských vesnických soudů, které trvaly ještě v průběhu 15. a 16. století. Bohužel o těchto právech, zejména srbských, nejsou zachovány žádné památky. Pouze z nejstarších listin a některých německých kronik jsou známy některé jeho zásady. Také pouze náhodně nebo z některých lidových přísloví lužických je možno vysledovat odezvu starého práva srbského.Podle zpráv antických spisovatelů vidíme, že slovanské zřízení bylo postaveno na zásadě demokratické. Jednotliví kmenové slovanští, kteří se vyznačovali velkou láskou ke svobodě, byli mezi sebou většinou nesvorní, majíce, jak praví tito antičtí autoři, mnoho králů. Každý z těchto národů byl rozdroben na mnoho větších i menších kmenů, jimž většinou v čele stáli místní vládcové, náčelníci
. Pouze u Veletů je možno pozorovat, že všechny příjemné i nepříjemné záležitosti rozhodovali společně. U Srbů i u Bodrců se však vyskytují záhy většinou knížata. Také některé kmeny lutické mají ve svém čele místní knížata. Výslovně se uvádí k roku 748, že v bojích Pipina se Sasy měl tento i pomoc srbskou a jejich knížat. U Bodrců se již na počátku jejich dějin vyskytují různá knížata vládnoucí některým kmenům, z nichž býval jeden hlavním knížetem. K roku 780 se připomíná Bodrcko jako knížectví nezávislé. Většinou však bylo toto knížectví i jiná slovanská polabská knížectví v závislosti na Němcích, kterým platila roční daň, ke které byla obyčejně vojensky přinucena. Takové dani se říkalo vojvodnice. Také u Veletů, ačkoli neměli rádi vedoucí náčelníky a dokonce i války zde vedli spíše sněmy všech než jediný kníže, přece i zde se záhy objevují kmenová knížata. Že zde bylo více kmenových náčelníků, toho je svědkem i vražda, kterou uskutečnil markrabí Gero roku 939, kdy dal při hostině jím připravené povraždit 29 takových náčelníků a pouze jediný třicátý se zachránil. Ve 12. století měli svá domácí knížata též Brižané a Stodorané. Značný počet kmenových panovníků, knížat, měl za následek i dlouhé vzájemné spory, které jen nahrávaly Němcům, již čekali na to jako na vhodnou příležitost k zasáhnutí vojenskému.Moc knížete bodrckého byla omezena
sněmem, který se scházel dosti pravidelně. Ale když se množily války, moc sněmu zde upadala ve prospěch moci jediného vladaře, který se z knížete stával králem. Velké vážnosti nabyl v 10. století sněm u Luticů. Tito záhy odstranili moc jednotlivých vladařů a zvolili si sněm, do něhož byli voleni zástupci lidu. Sněm se scházel v hlavním místě pohanské bohoslužby v Retře. Vedle tohoto hlavního sněmu existovaly ještě drobné sněmy jednotlivých kmenů, které obesílal kmen veškerým svým obyvatelstvem.Pokud bylo zřízení kmenové, které bylo pod mocí místních knížat, nedělila se území Veletů na župy. Ale později se toto území na ně rozdělovalo, připomíná se z nich župa Grozvin, Spreva, Sitna a Morice, stejného rozsahu, jaké mělo asi dřívější zřízení kmenové. Bodrci měli také župy, které měly svým středem župní hrad, jenž sloužil jim za útočiště v době válečného nebezpečí. Rovněž v území srbském byly župy, ale tyto byly vytvořeny spíše až z iniciativy německé, jako župa zvaná Dalminae pagus.
Mezi panovníkem a lidem stála ještě
skupina šlechtická. V Bodrcku byla tato feudální složka obyvatelstva vlastně první, která se z konjunkturálních důvodů poněmčila a odrodila. Ale slovanská šlechta se připomíná ještě ve 13. století v bodrcké Vagrii. Veleti, kteří nenáviděli náčelníky, neměli šlechtu v pravém slova smyslu. Ale byli zde tak zvaní primores, kteří byli po obnově moci knížecí členy knížecí družiny. Také v lutické Ráně, která v životě Luticů představovala vždy samostatný celek, se vyskytovala skupina šlechticů, která se rekrutovala z původních členů knížecí družiny. Šlechta se zde také velmi brzo poněmčila, i když asi třetina ránských šlechticů delší dobu vzdorovala germanisaci. Byla tu také nižší šlechta, které se říkalo kněžicové, která zůstávala dlouho slovanskou. V území srbském bývala také pravděpodobně šlechta. Její existenci možno sledovat však pouze v potomní Lužici. Ale zde staré slovanské zemanstvo v častých bojích zahynulo, takže v Lužici známe již šlechtu německou. Ještě v 11. století se mezi tak zvanými nobiles objevují slovanská jména, ale ta rychle mizí a ve 13. století se zde objevuje šlechta panská, označovaná jako hrabata nebo rytíři. Z rodů šlechtických, zejména ze členů knížecích družin, byli také vybíráni vyslancové jednotlivých panovníků slovanských na říšské německé sněmy nebo k německým králům s různými poselstvími.Pak zde byl poddaný lid
, který bydlil ve vsích. Organisace vsí v Lužici měla základ ve starých právech, která dávala venkovskému lidu dosti samostatnosti. Ve vsích byl nad lidem župan, jeho zástupcem při vesnických soudech byl wićaz, který vykonával jen některá práva županova. Časem se však starší soudní organisace přeměňovala vlivem kolonisace z rozhodování podle práva slovanského na právo emfyteutické, čili německé. Mimo to byli v Lužici tak zvaní smerdi, kteří měli malý soukromý majetek, z něhož platili dávky a robotovali pánovi, ale nemohli být ze svého majetku pánem vyhnáni. Pak to byli tak řečení proprii, kteří byli nevolníky. Obě tyto skupiny poddaného obyvatelstva směřovaly ve 12. století k výkupu. Skuteční rolníci, čili censuales, platili dávky pouze v létě a jejich pán je mohl kdykoli z jejich statku vypudit. Původní svobodné rolnictvo a vůbec lid obecný na Rujáně byl vnikající germanisací uveden do stavu poloviční nesvobody. Proto někteří se vykoupili a dali svému pánovi plat v plodinách nebo v penězích, kterému se říkalo poddač, a tím získali možnost usadit se na menším hospodářství.Poměrně vnitřní klid panoval mezi polabskými Slovany v dobách mírových, které byly však řídké. Většinou byl tento lid ve
vojenské pohotovosti. Již s příchodem Slovanů do jejich nových oblastí mezi Labem a Odrou, jakož i na pobřeží moře Baltického byli nuceni se tito bránit. Jejich zbraně byly primitivní. Nejvýše to bylo kopí a k ochraně užívali štítů. Brzy však odkoukali od svých lépe vyzbrojených nepřátel jejich způsob boje i zbraně, takže se jim v boji začali vyrovnávat. Polabští Slované byli stateční, ale ještě více se jejich statečnost stálými boji zvýšila, takže se stávali bojovníky obávanými. Odporuje tudíž jejich statečnosti pozdní přesvědčení o nějaké holubičí povaze Slovanů v porovnání s Germány, kteří jsou uváděni jako až krutí nepřátelé. Statečnost na příklad Srbů dokazuje i skutečnost z roku 872, kdy při tažení Němců přes území srbské srážely srbské ženy těžce oděné německé bojovníky obušky ze sedel jejich koní. Lutici byli hrozní nepřátelé Němců, tyto dovedli nejen krutě pronásledovat ve válce, zejména po prohrané bitvě, ale chycené Němce dovedli i krutě umučit. Bojovná povaha Luticů se nezastavila ani před nejbližšími a pokrevnými kmeny a slovanskými národy. Také je známo, jak nenáviděli Bodrce a dovedli s nimi bojovat právě tak jako s německými nepřáteli. Protože válka byla mezi polabskými Slovany téměř trvalým zlem, jemuž se snažili odpírat statečně, byli z nich vypěstováni stateční bojovníci, kteří podlehli přesile na všech bojištích, ale hlavně za podpory jejich vlastní nesnášenlivosti jedněch proti druhým, nejen nepřátelům, ale i mezi vlastními slovanskými národy. Snad právě proto dnes můžeme znamenat u zbytku těchto národů, Lužických Srbů, že jim je národnostní nesnášenlivost věcí naprosto cizí. Ale bylo-li nutno bojovat proti nepřátelům na zemi, jak to vidíme u Srbů a Luticů, pak část přímořských Luticů, zejména Ránů, a Bodrci byli nuceni se bránit i proti nepřátelům přicházejícím z moře. Jestliže moře vypěstovalo z těchto zdatné námořní obchodníky, jejichž obchodní zdatnost se později přenesla i do německé hansy, pak války, které byli nuceni podnikat na moři, jim daly nutnost stavby i válečných lodí, které se osvědčily, ale které nakonec byly silnějším námořním nepřítelem zničeny. Poslední zkáza těchto lodí byly u ostrova Kos roku 1184. Proto také, ač ještě před touto událostí, uchýlili se slovanští mořeplavci na ostrov Femern a také na Rujáně vznikly přístavy, které byly v držení toho času dosti obávaných námořních lupičů čili pirátů, kteří tak se mstili za ponížení své vlasti.Když byla Lužice, ať částečně roku 1319, či celá od roku 1355, spojena se zeměmi českými, stala se součástí “koruny království českého”, jejíž hlavou byl český král, mající pro Lužici titul lužického markraběte. Tedy vládli zde svými zástupci tito čeští králové: Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., v části území Jan Zhořelecký, syn Karla IV., pak v Lužici vládl Zikmund, který za husitských válek si osobil právo pána země. Lužičané se chovali k husitskému hnutí pasivně a spíše byli vystaveni útokům husitských vojsk, než aby měli z nich jakýkoli užitek. Zikmund zastavil část země zemskému fojtovi Hanušovi Polenskému, který svým dalším jednáním uvedl do Lužic vlivy jednak saské, jednak braniborské, takže teprve král Jiří z Poděbrad byl nucen své královské právo zde znovu vybojovat. Mírem v Gubině roku 1462 se sice vrátila Dolní Lužice zpět do české koruny, ale byla ochuzena o část území odstoupeného Braniborsku, právě v okolí města Chotěbuze i s městem samotným. Za nově nastalých bojů mezi králem Jiřím a uherským králem Matyášem Korvínem došlo k oddělení Lužice od české koruny a pánem Lužic se stal s titulem českého krále Matyáš, který zde vládl do roku 1490, kdy po jednání byla Lužice, spolu s ostatními vedlejšími zeměmi české koruny, zase vrácena k Čechám pod vládu krále Vladislava Jagelonského. Po něm vládl Lužicí král Ludvík Jagelonský. Když roku 1526 vstoupil na český trůn Ferdinand I. Habsburský, nemohl již vůbec lužický národ očekávat nějakého obratu ve směru zachování slovanského charakteru své země. Dali-li v tom směru málo čeští panovníci od Zikmunda počínajíce až po Ludvíka, nedali habsburští vládcové v tom směru nic. Otázka příslušnosti k lužickému národu byla vyřízena v neprospěch každého Lužičana. Také luteránská reformace přinesla Srbům další zkázu, zejména na území mezi Labem a Sálou. Také v Lužici samé došlo navíc k rozdělení národa na dvě skupiny, katolickou, kterou vedl tehdy děkan budišínský Jan Leisentritt, který uměl česky a polsky, a tím alespoň udržel jazyk srbský v kostele, a luteránskou, kde nebylo duchovních lužických, a tak došlo k dalšímu silnému poněmčování lidu. Po Ferdinandovi, který posílil moc šlechty proti městům, vládli Lužicí králové Maxmilián II, Rudolf II., Matyáš, za něhož byla uznána svoboda obojího náboženství, a potom Fridrich Falcký a posléze Ferdinand II., jenž postoupil Lužici za pomoc proti stavům kurfürstovi saskému Janu Jiřímu roku 1635.
Vláda těchto panovníků byla representována
zemskými znaky obou Lužic. Lužice Horní užívala ve znaku zlatou zeď s trojím cimbuřím a černými pruhy v modrém poli. Lužice Dolní pak měla ve znaku červeného býka ve stříbrném poli, který byl původním znakem celé Lužice.Zástupcem panovníka
byl zemský správce neboli fojt. Vedle tohoto nejvyššího zemského úředníka byl zde zemský hejtman, který zastupoval zemského správce a měl svěřenu některou správní agendu, zejména finanční. Tomuto byli podřízeni komorní prokurátor a dvorský sudí, jež jmenoval zemský správce. V každém kraji jich bylo šest až sedm, pak byl ustanoven zvláštní krajský hejtman.Stavové
měli pro každý kraj dva starosty, zřízence a syndika. Pak zde byl zemský sněm, který měl moc zákonodárnou a dokonce mohl zamítnout i nařízení panovníka. V Horní Lužici se tato ústavní zařízení zachovala až do roku 1815, to je i za saské vlády.Když nastoupila v Lužici svoji vládu moc sas
ká a později i pruská, stali se lužickými markrabími saští panovníci, případně braniborští. Pruský stát nerespektoval vůbec pro svoji část ústavy lužické, zatímco v části saské respektována byla. V podstatě zůstalo však stavovské složení místních sněmů. Částečně byla zachována lužická ústava tak zvaným Provincialstatutem z roku 1834, ale to již pro zachování Lužice jako samostatné země celkem mnoho neznamenalo. Když byly roku 1848 ohroženy poslední zbytky lužické zemské ústavy, podařilo se zemskému starostovi, který tehdy ještě fungoval, zřídit pro lužický sněm třetí kurii venkovskou s 50 poslanci, čímž se dostalo více volených zástupců do sněmu ze skutečných Lužičanů. Vznikem Německa ve formě republikánské a pak přirozeně i ve formě nacistické hrůzovlády zanikly poslední zbytky státnosti lužické, můžeme-li tuto tak nazvat, byť byla kryta státní formou českou či státní formou saskou neb pruskou. Jediné, co zůstávalo, byla lužickosrbská národnost, ovšem pokud byla německou vládou tolerována, která však již nemohla v žádném případě být nositelkou nějaké státnosti. Správní zřízení ať zemské, či krajské nebylo v Lužicích již v žádném směru lužické, jak tomu bylo v dobách české vlády a do jisté míry i v době německé vlády saské či pruské, ale bylo zcela a jednoznačně pouze německé. Teprve v nejnovější době, jak jsme již dříve uvedli, mají Lužičané určitou část kulturní autonomie, která však se od skutečné státnosti značně odchyluje. Pro tisk připravil R-l, pokračování příštěZápisník
Vyhodnocení loňské ankety
Na anketní otázky odpovědělo celkem 13 čtenářů. Je to hodně nebo málo? Domnívám se, že to málo není. Každý měsíc dostává Věstník něco přes 130 čtenářů v České republice, znamená to, že na anketu reagoval každý desátý čtenář. Nepopírám však, že bych byl raději, kdyby odpovědí přišlo více, ale i tak se domnívám, že jde o reprezentativní vzorek názorů Vás čtenářů. Nebudu však ctihodného čtenáře unavovat dlouhými rozbory a raději přináším výsledky ankety podle jednotlivých otázek. U některých otázek odpovídali čtenáři kladně na více možností, zvýrazněná je nejčastější odpověď. Svůj případný komentář uvádím kurzívou za vyhodnocením odpovědí.
1. S Věstníkem jsem se seznámil
2. Věstník
3. Výše předplatného je optimální
4. Periodicita Věstníku je optimální
O tomto problému jsme ve Spolku česko-lužickém několikrát diskutovali. Zvolená periodicita Věstníku je kompromisem mezi požadavkem na rozsah a snahou být alespoň trochu aktuální. Vzhledem k zájmu čtenářů o aktuální dění Lužici by asi nebylo vhodné vydávat časopis čtvrtletně, i když kvalitě by to asi prospělo, ale aktuálnost by se vytratila a odpadla by možnost pohotově informovat o plánovaných akcích (vycházky, výlety, koncerty, společenské a politické události).
5. Grafická úprava je vyhovující
e) postrádám mapy a fotografie - 2
odpovědiSoučasná podoba Věstníku je také tak trochu kompromisem. Také já bych rád viděl v našem časopisu více fotografií i map (a to pokud možno barevných), znamenalo by to však růst nákladů na výrobu časopisu. Doufejme však, že se jednou dočkáme barevného Věstníku s kvalitními fotografickými přílohami, když ne pravidelně, tak alespoň jednou za rok (například v letním dvojčísle)… Dodal bych jen, že v rámci možností již redakce několik zajímavých map ve Věstníku otiskla (jsou vždy uvedeny v rejstříku k příslušnému ročníku), těm kteří mají přístup na internet bych doporučil navštívit internetovou stránku Spolku česko-lužického (je uvedena v tiráži), která obsahuje pěknou mapu Lužice.
6. Nejraději čtu
Mám pocit, že pokud jde o obsah, tak jde redakce čtenářům Věstníku na ruku. Informace o dění v Lužici zabírají podstatnou část každého čísla.
7. Jaké téma (či typ článků) je ve Věstníku potlačeno nebo chybí?
přání:
Odpovědi na tuto otázku lze komentovat slovy: ”Co čtenář, to názor”. V každém případě redaktoři mají nyní tipy na téma svých článků ”černé na bílém”.
8. Kteří autoři jsou Vám blízcí?
9. Které básníky by měl Věstník uvést?
Odpovědi na tuto otázku byly zpravidla velmi stručné, případně zůstala otázka nezodpovězena. Z konkrétních odpovědí vybírám:
Jménem příznivců poezie (nebo raději poesie?) děkuji čtenářům, kteří jí neholdují, za toleranci a věřím, že nejsem sám, kdo se těší na další verše na titulní straně
.10. Který článek (seriál) se Vám nelíbil a proč?
Na tuto otázku nedal nikdo odpověď. Pouze jeden čtenář se vyjádřil, že seriál o krojích byl příliš rozsáhlý.
11. Má se Věstník věnovat i ostatním menšinám (můžete uvést i více možností)
ne, měl by se zaměřovat pouze na Lužické Srby - 3 odpovědi
měl by se jim věnovat pravidelně, např. 1 x za čtvrtletí - 1 odpověď
Ze zaslaných odpovědí vyplývá, že čtenáři občasné zmínky o jiných menšinách v našem relativně malém středoevropském prostoru vítají, dokonce někteří požadují informací více. Největší zájem (samozřejmě kromě Lužických Srbů) projevili účastníci ankety o Kašuby a Rusíny (včetně Lemků, kteří jsou jakousi specifickou větví Rusínského národa žijící na území Polska a částečně Ukrajiny).
12. Domnívám se, že zpravodajské příspěvky o politice, kultuře a společenském dění
13. Patřím do věkové kategorie
Co k tomu dodat – buď se ”mladým” nechtělo psát nebo jich mezi našimi čtenáři mnoho není. V každém případě je asi potřebné popularizovat lužicko-srbskou tematiku mezi mladými lidmi.
14. Profesně jsem
Na tomto místě bych vyslovil přání, aby se o Věstník zajímali kromě pedagogů také jejich žáci.
Co dodat závěrem, snad jen to, že děkuji. Děkuji všem, kteří obětovali svůj čas a odpověděli na dotazy. Děkuji za krásné dopisy, kteří mnozí připojili k odpovědím na anketu. Všechny odpovědi předávám redakci, aby s nimi mohla dále pracovat.
Petr Sikora= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = =
Vy, kteří jste dosud neobdrželi naši knihu, nezoufejte, vaše peníze za předplatné na rok 2001 nebyly před odesláním lednového čísla ještě připsány na našem účtě.
Česko-lužický věstník
Vychází ročně v deseti číslech a jednom dvojčísle
v nákladu 220 výtisků · cena 10,- Kč.
Vydává Spolek česko-lužický.
http://www.ff.cuni.cz/~bigl/clv.htm
Vedoucí redaktorka: Mgr. Zuzana Sklenářová, Vinohradská 34, 120 00 Praha 2, tel. 02/242 565 77, Sklenarova.Z@supp.cz.
Zástupce: Radek Čermák, Malkovského 596, 199 00 Praha 9 – Letňany, 199 00, tel. 0606/877 827, Radek.Cermak@email.cz
Redaktoři:
Richard Bígl, tel. 02/855 26 34 · Jiří Mudra, tel. 02/58 111 62 · Jaroslav Valenta, tel. 0604/434942Styčná adresa Spolku česko-lužického:
předseda Richard Bígl, Zelenohorská 17, 181 00 Praha - Bohnice, biegl@email.czRoční předplatné:
ČR 140 Kč, zahraniční 360 Kč (20 hr) bankovním převodem (konst. symbol 558, var. symbol 2) na účet ČSOB (Poštovní spořitelna) č. 151 855 890/5100 nebo poštovní poukázkou na adresu pokladníka: Ing. Petr Sikora, Okružní 857/12, 734 01 Karviná-Ráj, tel. do bytu 069/634 66 43, do zaměstnání v pondělí 069/630 41 62; Lužičtí Srbové ze SRN též přes wotrjad za zjawnostne dźěło Domowiny, Budyšin.Redakce
se neztotožňuje vždy s názory autorů. Za věcnou a jazykovou stránku i pravopis příspěvků si odpovídají příslušní autoři. · MK ČR 6880 · ISSN 1212-0790 · Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpným závodem Severní Morava, č. j. 2269/98-P/1 ze dne 29. 9. 1998
plus obrázek k básničce, faximile