Róža Domašcyna
Hdźež njejsy Rjedna duša stawaj, źi ku swójem’ śjełu. (Maja Rubynojc, Borkowy) tež njejsym poprawom njeje ničo hdźež njejsy při sym jenož hdyž sy při mni wobroću so z rjadu dnjow do pohiba tón sej zběhnješ wróćo daš kładźemoj jón kaž mjeno z huby do huby		Tam kde nejsi Krásná duše vstávej, jdi ke svému tělu. (Maja Rubynojc, Borkowy) taky nejsem vlastně není nic tam kde nejsi sebou jsem jenom když jsi se mnou z řady dnů se obrátím do pohybu zvedneš ho dáš zpátky klademe ho jako jméno z úst do úst
Robinsonada zaliw nadeńć kupu a blido a łožo dźělić z Pjatokom w špihelu njemóžno ćeknyć zmócnjena wot blida a łoža a špihela		Robinzonáda záliv najít ostrov a stůl a lože sdílet s Pátkem v zrcadle nemožno utéct ovládaná stolem a ložem a zrcadlem

Všední zážitek

Seděla jsem v místnosti, plné polic s knihami, u stolu vzadu v koutě. Za mnou už bylo jen okno.

Přišel jsi jako pepř a sůl, v kabátě z tkaného plátna. Na hlavě jsi měl paruku, jakou nosil kdysi Goethe. Vypadal jsi s ní po čertech dobře. Když jsi se přiblížil, schovala jsem do náruče papíry, které ležely přede mnou na stole a voněly mojí rodnou vsí. Na všechny jsem čistým písmem napsala svoje texty. Zastavil jsi se u stolu a díval se na mě. Tvoje oči měly barvu do té doby nevídanou. Pod tvým pohledem jsem začala zpívat a tancovat, přestože to není v tomhle kraji zvykem. Byla na mně vidět vesnice, a moje prostá slova byla napsána v cizí řeči. Když jsem visela všemi prsty na řádcích, vzal jsi rukopis, prolistoval ho a vynesl krutý rozsudek. Šel jsi. Průvan otevřel okno a sfoukl listy se stolu. Hned přišel člověk, který se jmenoval kosmetik, a smetl všechno čistě do koše. Lidé jsou hloupí, povídal, takovéhle plýtvání.

Z cyklu Spytowanje do paradiza, sbírky Pře wšě płoty (LND, Budyšín 1994) přeložil Radek Čermák, ilustrace od Kerstin Młynkec pochází z knihy. Úryvek »Krásná duše ... « odkazuje na píseň »Povoźeńe, raj, hela«, z podání Maje Rubynojc ji zapsal a vydal ve svých »Pěsničkách hornich a delnich Łužiskich Serbow« A. Smoler. Próza Všední zážitek nese v originále název Wšědne podeńdźeńje.

Rumburský varhaník Kridel a Lužice

Jana Nováková

V době, kdy v hornolužické Žitavě dožíval svůj plodný skladatelský a varhanický život mostecký rodák a luteránský exulant Andreas Hammerschmidt, narodil se 9. 12. 1672 v nedalekém Rumburku výrazně katolický skladatel, teoretik a varhaník Johann Christoph Kriedell (Kridel). Jeho praděd byl zvonařem, děd i otec pláteníci. Po studiích, patrně v pražské jezuitské koleji na Malé Straně (tam poslal i svého pokračovatele syna Dominika), působil jako varhaník u sv. Salvátora v Klementinu, u malostranského sv. Mikuláše i u sv. Ignáce. V r. 1694 se vrátil do svého rodiště jako varhaník v městském bartolomějském kostele. - Od r. 1681-1718 byl majitelem rumburského panství Anton Florian, kníže von Lichtenstein z gudakarské větve rodu (byl to císařský komoří ve Vídni). K rumburskému panství patřilo panství Varnsdorf, ale i katolická enkláva v luteránském Sasku - statek Šěrachow s kostelem P. Marie, v němž jsou dodnes sochy českých světců. Tam se už od 17. stol. tradují vynikající “šěrachovské” chrámové sbory (Zápis dochovaný v kronice pražského jezuitského kláštera: jistý Peter Sauer píše, že první podněty k duchovní hudbě mu dal chrámový sbor v Šěrachově). Při důležitějších církevních událostech Kridel do Šěrachova jistě se svým knížetem zajížděl. Tudy musil projíždět i později, když jezdil do Budyšína ke svému příteli Justovi. Z 11 Kridelových dětí zůstalo naživu 6 - vedle zmíněného Dominika - varhaníka a kantora se již 38letému Kridelovi narodil syn Franz Zacharias, jemuž byl za kmotra právě Měrćin Bjarnat Just z Friedensfelsa. Tento kanovník byl do r. 1714 knězem v Rumburku a okresním děkanem v Lipové a v letech 1714-1721 kapitulním děkanem v Budyšíne. Známý petrský chrám, trojlodní gotická stavba z let 1213-1221, byl přestaven v r. 1497. Od r. 1524 kostela užívala církev katolická i evangelická. V době Kridelových návštěv postihly město dva velké požáry (1707, 1720). V petrském chrámu bylo možno slyšet Kridelovu varhanní hru i jeho vlastní skladby. Radu z nich věnoval právě kapitulnímu děkanovi Justovi, mimo jiné Čtyři antifony, Nešpory pro celoroční večerní hvězdu. V inventářích petrského dómu je dále zaznamenáno několik děl, např. Salve Regina, Procuratum pro svatopetrský chrámový sbor a Budyšínské mše. Ta byla nyní objevena v londýnském Britském muzeu a měla být nahrána na CD. Po řadě skladeb se stále pátrá. Kridel psal i různé rýmovačky latinsky a německy, např. báseň o 50 dvojverších k 50. výročí Justova kněžství, oslavenému mší v Mariině Hvězdě - tam jistě nechyběla Kridelova hudba. Kridel je znám i svými hudebně teoretickými spisy. Z neúplných údajů lexikonů dobových i dnešních lze usuzovat, že napsal před r. 1706 první sérii celoročních písní: Hudební květinová zahrádka - vytištěnou v Budyšíně a uloženou pouze v Národní knihovně v Paříži.

Další Nově upravená květinová zahrádka, trvající asi 70 minut a obsahující 6 kantát pro soprán na vlastní německý text, dvoje housle a varhanní generálbas (vytištěno v Budyšíně 1706) se dostala do Londýna patrně prostřednictvím anglického obchodníka s textilem R. Alasona, působícího v té době v Rumburku. Nahrávku tohoto díla jsem vyslechla 25. 12. 2000 na stanici Český rozhlas III Vltava v provedení souboru Musica florea (umělecký vedoucí Marek Štryncl) se sólistkou Annou Hlavenkovou. Studio Matouš, které nahrávku pořídilo, mi dalo ochotně spojení na muzikologa a zároveň vedoucího souboru Capella Adjuvantes Igora Heinze v Šluknově. Ten mi sdělil, že v r. 1996 uveřejnil stať o Kridelovi v Děčínských vlastivědných zprávách. Děčínské muzeum mi pak časopis poslalo. Z článku jsem vybrala části související s Lužicí.

Zbývá dodat, že činorodý umělec zemřel ve svém rodišti ve věku 62 let 2. 7. 1733 nedlouho poté, co zemřel jeho vnouček, starý 11 dnů. Nemocný dědeček se dobelhal k svým bartolomějským varhanám a zahrál mu Requiem.

Poznámka redakce: o Měrćinu Bjarnatu Justovi podrobněji viz v Nowém biografiském słowniku (1984) na s. 242.

Noviny

Z domova

Přednáška o F. Douchovi

Členský večer Sdružení přátel Lužice při SNM 23. 1. 2001 v Lužickém semináři byl věnován Františku Douchovi (1810-1884), spisovateli, překladateli, sběrateli lidové poezie a bibliografu, horlivému vlastenci, který se stýkal s Lužickými Srby, chodíval do Lužického semináře, překládal lužickosrbské básně do češtiny, časopiseckými články seznamoval české čtenáře s lužickosrbským životem a vydal v Praze 1846 Smolerův překlad Wothłós pěsni ruskich Fr. L. Čelakovského atd. Přednášející PhDr. Jiřina Horáková (rozená Douchová) napsala o tomto svém vzdáleném příbuzném doktorskou disertační práci, k níž prostudovala všechny archivní aj. prameny. Na základě tohoto bádání pak sestavila vyčerpávající monografii, v níž si všímá veškeré Douchovy činnosti i zejména jeho přínosu k českému národnímu obrození. Vzhledem k bohatosti materiálu i novým objevům by si tato práce zasloužila knižního vydání nebo aspoň zveřejnění v odborných časopisech.

J-a

O lužickosrbské základní (desetileté) školy

Poslanec českého parlamentu Miloslav Ransdorf požádal písemně ministra zahraničních věcí Jana Kavana o iniciativu Ministerstva zahraničí ČR ve prospěch ohroženého lužickosrbského školství. Poslanec Ransdorf zároveň navrhuje, aby byl založen fond solidarity pro podporu lužickosrbské kultury. K tomu poznamenává poslanec za PDS v saském sněmu Heiko Kozel: “Jestliže si saská vláda myslí, že při snaze zrušit jednu z obou čistě srbských základních škol (srjedźneju šulow) může počítat s protesty jen z některých vesniček v Lužici, hluboce se mýlí. Nepřátelskou politikou vůči Lužickým Srbům škodí ministr školství mezinárodní vážnosti Svobodného státu Sasko.

(SN 15. 12. 2000) J-a

Lužický Srb - českým právníkem

Lužickosrbský právník Heiko Kozel, poslanec za PDS v saském zemském sněmu, vykonal v Praze před advokátní komorou českou advokátní zkoušku. Tím získal právo působit v Česku jako soudce. Při té příležitosti H. Kozel podotkl: “My politici mluvíme hodně o nutnosti aktivit přesahujících hranice. Přitom bychom sami měli jít dobrým příkladem. Lužickým Srbům bych chtěl při této příležitosti říci, že díky své mateřštině máme pro činnost přesahující hranice podmínky příznivější.” - H. Kozel je též členem německo-polského spolku právníků.

(SN 1. 12. 2000) J-a

Odpověď saského ministra školství na petici

Jak jsem již v prosinci informoval, podepsalo 91 občanů z Hořicka ve východních Čechách petici proti uzavření lužickosrbské střední školy v Chrósćicích (Crostwitz) v Horní Lužici. Petice byla zaslána saskému ministru školství do Drážďan. Počátkem ledna přišla ze saského ministerstva školství skoro třístránková odpověď, podepsaná referentem Dr. Pauligem. Protože v naší petici byla i okrajová zmínka o družebních kontaktech ZŠ Ostroměř a SŠ v Chrósćicích, odpověď se bohužel nese částečně ve smyslu takovém, že zachování základní školy (zhruba 1. - 5. roč.) v Chrósćicích je jisté, takže družba Ostroměř - Chrósćicy se může zachovat na bázi základních škol nebo se může přenést na SŠ Ralbicy (Ralbitz).

Dále se v mnoha odstavcích vysvětluje, že v Sasku z důvodu poklesu počtu žáků již bylo uzavřeno na 300 ZŠ a 40 SŠ a že je další ZŠ a SŠ a také gymnázia budou následovat. V oblasti lužickosrbského školství že tak bude činěno při polovičním počtu žáků, v ojedinělém případě i při menším počtu. V odpovědi se dále zdůrazňuje, že ve školním roce 2003/04 by vyšlo ze SŠ v Chósćicích 8 žáků. Připomíná se, že snižování počtu žáků není dáno procesem asimilace, ale minimální porodností a migrací. Síť lužickosrbských škol se má přizpůsobit odpovídajícím potřebám, tedy při vzniklé veřejné potřebě je školní zřizovatel upravuje, při vynechání veřejné potřeby tyto ruší. Alespoň tolik z odpovědi ministerstva.

Postrádal jsem ale v tomto dlouhém textu jasnou odpověď na naši obavu, že snižování počtu lužickosrbských škol vede k přímému ohrožení lužickosrbského národa, že nám zdaleka nejde pouze o udržení družebních kontaktů dvou škol.

Jan Tomíček

Olejomalbu Ludvíka Kuby (1863-1956) Hudebnik Jan Kušk z Worklec (z let 1922/3) koupilo v Praze do svých sbírek Lužickosrbské muzeum.

(SN 22. 12. 2000)

Z Horní Lužice

Obecní zastupitelstvo v Chrósćicích schválilo žádost o otevření třídy pro 11 žáků, kteří mají v příštím školním roce nastoupit do lužickosrbské školy Jurije Chěžky. Starosta obce Pětr Šołta zaslal ministerstvu dopis, kde vysvětluje stanovisko obce pro zachování lužickosrbské školy. Jestliže ministerstvo nezmění názor, obrátí se obec k soudu.

(SN 19. 1. 2001) J-a

Knihy

Moja wulka kniha křćenskich swjatych

Neméně velkou radost z přelomu roku nám způsobila publikace zaměřená čtivě pro srbské děti Moja wulka kniha křćenskich swjatych Marilis Lunkenbein, kterou do lužické srbštiny nejen přeložil, ale do lužickosrbského prostředí transponoval Měrćin Salowski. Obsahuje asi 150 hesel informujících o životě i jménech světců, z nichž překladatel asi třetinu jmen v Lužici oblíbených přidal. V úvodu Witajće, Lenka, Jana, Marko, Weronika a Wito se kriticky vyslovuje k pojmenovávání dětí jmény cizokrajnými a exoticky znějícími (Wanesy, Coriny, Jenny, Majk, Jeanette, Conny). Těší ovšem, když zvláštní pozornost věnuje zase českým a slovanským světcům, připomíná zasvěcení chrámů v srbských farnostech a připojuje lidové pranostiky. Barevné ilustrace K. Knospeho (na tvrdém přebalu vázané knihy: sv. Cyril a Metoděj s quasislovanskou rodinou) knihu dětem snad ještě více přiblíží. Ať nese užitek!

Josef Šindar

Piotr Pałys, Kłodzko, Racibórz i Głubczyce w stosunkach polsko-czechosłowackich w latach 1945 - 1947, 98 s., Opolí 1997

Vzájemné územní spory dvou nejpočetnějších západoslovanských národů se dotýkají bezmála počátků jejich státnosti. Českou moc sahající do horního Povislí záhy vystřídal polský zábor Moravy, který byl později následován dlouhověkou vládou Čechů ve Slezsku. V dobách, kdy se oba národy ještě tolik nevzdálili své praslovanské jednotě nevyvolávala národnostní odlišnost vrchnosti takové sváry jako potom. Tím si lze také vysvětlit skutečnost, že po vzniku a obnově česko-slovenského státu se už nároky z obou stran omezily na menší území, a to zejména národnostně smíšené nebo nevyhraněné.

Že však ani zálusk na menší kraje nepostrádal bojovnosti, o tom nás poučuje autor spisku čerpající z archívních i knižních svědectví. Poslední česko-polský spor o pohraničí se nejostřeji vyhrotil v červnu 1945, viz třetí oddíl spisu: Desátého dne měsíce vstoupily dvě čs. motorizované čety, pancéřová četa a pěchotní prapor do Ratibořska a těžíce ze slabé polské obrany obsadily čtrnáct obcí. V Kladsku proniklo vojsko do hloubky deseti až dvanácti kilometrů zabírajíc železniční stanice Lewin Kłodzki a Międzylesie. O tři dny později Varšava pohrozila, že čs. akci využije jako záminku pro akci na těšínském úseku. Patnáctého června se čs. jednotky stáhly zpět na vlastní území. Ještě v témž měsíci se na popud Sovětů uskutečnilo v Moskvě česko-polské rokování, jež však nepřineslo úspěchu. Návrh výměny části Těšínska za dvojnásobně větší území v Kladsku ČSR odmítla.

Nové jednání o vyřešení územního sporu vyvolalo Polsko v listopadu (viz kapitolu pátou). Pověřená skupina polských znalců navrhla výměnu více než deseti českých vsí okolo Chudoby (Kudowa Zdrój), ležících v povodí Labe, a jižní části kladského okresu bystrzyckého za Poláky obývané území po naší straně Olše. Skupinu kladského Śnieżniku za okolí Javorníku. Z dalších návrhů budiž vzpomenuto výměny oblasti Popradu za polský výběžek východně od Žitavy se Zawidowem o velikosti 181 km2, jiné návrhy se týkaly ratibořských Moravců a železniční tratě v Głuchołazích. Pražská jednání v únoru 1946 však opět neuspěla pro nezmírněné české nároky na Kladsko, Ratibořsko i Hlubčicko, ztracené ve prospěch Pruska v roce 1742.

Publikace přibližuje i osud českých škol v Chudobě a Gościęcicích u Vratislavě: kladská škola zahájila činnost v roce 1947 majíc sedm tříd, dolnoslezská v roce 1949. V obou se česky vyučovala literatura, dějepis, zeměpis, fysika, přírodopis a zpěv. Ostatním předmětům se učilo v jazyce polském. Chudobskou školu navštěvovaly dva roky po otevření čtyři sta padesát tři děti. V roce 1954 se jejich počet ztenčil na sotva deset a česká škola se změnila v německou. Většina kladských Čechů se byla prohlásila za Němce. Škola s německým vyučovacím jazykem se udržela do roku 1959/1960, kdy následkem vystěhovalectví do Spolkové republiky pozbyla předepsaného počtu žáků a byla zrušena. Počet gościęcických žáků se od počátečního sta jednoho snížil na sedmdesát čtyři v roce 1953. O devět let později byla česká škola nahrazena polskou.

Ani hlubčické a ratibořské Moravce, kteří se po válce nedobrovolně prohlásili Poláky, neminula opětovná germanizace. V závěrečné poznámce polský historik uvádí, že po roce 1989 většina z nich vstoupila do německé menšinové organizace. Výtečná práce nám tak ukazuje hořké plody slovanské řevnivosti.

R-l

 

Hudba

Děti a dětem na prahu století

Viděl jsem veselá

křidélka za hlavami jasmínových žen

potkával muže s ryzím krokem zvonu.

Vesnička skvost.

Však perlu nejdražší

tam chrání křehké hlásky dětí.

Na verše Josefa Suchého z básně Radworski haj (sbírka Duhové kameny, 1976) v čase zápasu o srbskou školu, o srbskou budoucnost, myšlenka častěji zaletí. Jak potěší, když slyšíme, že ty křehké hlásky však stále znějí! Nadějně při vstupu do nového století je můžeme opravdu slyšet. Ve společném projektu Nadace pro lužickosrbský národ a Towarstwa Cyrila a Metoda byl vydán k Vánocům 2000 cyklus nábožných zpěvů lužickosrbských dětí jako kompaktní disk pod titulem Bohu swjećene lěto. Jasné, čisté zpěvy dětských schol téměř všech lužickosrbských farností nás provázejí církevním rokem zaměřeným na srbskou tradici, Róžant i světce v Lužici oblíbené (Cyril a Metoděj, Barbora, Martin a Beno). Sešitek, který cédéčko provází, přináší třináct stran téměř stovky dětí i s autory textů písní Madlenou Nasticcynou, Beno Budarem a Hrjehorem Nawkou a především se skladatelem Měrćinem Weclichem. Jednotlivé sbory dětských schol jsou propojeny krátkým a vtipným dialogem tatínka (Pětr Čornak) s dětmi Barborkou a Cyrilem (Sarah Mickec a Tomaš Kokla), které napsal Michal Nawka, farář z Ralbic. Rafael Ledzbor, autor úvodního slova, píše: “Najbóle začuwamy wjeselo nad swojim małym narodom, slyšimy-li dźěći mjez sobu samozrozumliwje serbować.”

Rádi ujišťujeme, že to je i naší radostí! Blahopřejeme.

Josef Šindar

 

Očima Františka Vydry

Do Lužice za novým poznáním

Byl jsem v Lužici za ta dlouhá desetiletí snad více než stokrát. Přesto si každou návštěvu pečlivě plánuji, aby se mé znalosti současné srbské reality dále prohloubily.

Ve čtvrtek 16. listopadu jsem se vydal – letos již potřetí – do Horní Lužice. Již poněkolikáté mě doprovázel můj německý přítel ze Žitavy, ing. Arndt Bretschneider, který hovoří docela dobře česky, částečně polsky a rusky a zajímá se již po mnoho let o Lužické Srby.

Mým dávným přáním bylo vystoupit na horu Běłobóh (Bieleboh). Na Čornobohu již jsem před lety byl. Je pro mne záhadou, proč názvy těchto dvou kopců odolaly germanizaci, zatímco Lubin byl přejmenován na nic neříkající Drohmberg. Počasí bylo na tuto roční dobu nezvykle slunečné, a tak jsme z nové rozhledny na této nevysoké hoře uviděli velký kus Horní Lužice. Pamětní deska na horské chatě je plná vzletných slov o vlasti (německý text), ale zřejmě nikoho z turistických nadšenců, kteří ji zbudovali, nezarazil ten podivně znějící neněmecký název Bieleboh. Proč už nebyl dávno přejmenován na Weissgott?

Přes Budestecy jsme se blížili od jihu k Budyšínu, nalevo jsme spatřili zalesněný Lubin.

V Budyšíně jsme odbočili na Wojerecy a jeli dále cestou do Smochćic. Tolikrát jsem četl v Katolském Poslu i jinde o domu biskupa Bena, kde se koná tolik zajímavých akcí. Přiznám se, že jsem byl velmi překvapen rozsáhlostí komplexu této stavby a její upraveností. Právě tam probíhal jakýsi náboženský seminář a před budovou byly desítky aut i s berlínskou poznávací značkou. Objekt je majetkem míšeňského biskupství a neslouží tedy pouze potřebám Lužických Srbů, i když i jejich instituce těchto reprezentačních prostor často využívají.

Nedaleko od Smochćic je osada Stróžišćo (Strohschütz). Tam se staví monumentální pomník slovanským věrozvěstům, sv. Cyrilu a Metoději. Na křižovatce cest je zatím mohutný žulový podstavec se schodištěm, ale sousoší světců, jehož autorem je polský umělec, tam zatím umístěno není.

V Budyšíně jsem navštívil redakci časopisu Płomjo, do něhož již po mnoho let posílám své příspěvky. Pan redaktor B. Budar, ale i slečna B. Šołčic v SKI v přízemí Srbského domu, hovořili o chystaných změnách, které mají nastat od začátku příštího roku. Vznikne tzv. Srbské mediální centrum, jehož hlavním cílem je, aby se nepříliš silné srbské kulturní instituce ve své činnosti netříštily, ale aby byly naopak lépe koordinovány.

Společně se svým německým kolegou jsme navštívili Smolerjec kniharnju, kde jsem si nejen koupil novou protyku na rok 2001, ale i několik dalších publikací. Opět jsem byl mile překvapen – jako ostatně pokaždé, když tam zavítám – šíří spektra ediční činnosti. Uvědomuji si až příliš dobře problémy spojené s malými náklady knih a potížemi při jejich distribuci mezi dnešní čtenáře.

Neopomněl jsem se podívat, co se stalo s volnou plochou, která vznikla v centru Budyšína po zbourání Domu módy. Zatím je to zelená oáza, zřejmě není dosud o jejím dalším osudu rozhodnuto.

Hovořil jsem zcela náhodně také s redaktorkou Rozhladu slečnou Čornakec, která v posledních letech vykonala spoustu užitečné práce i jako spisovatelka.

Milým překvapením bylo pro mne setkání s komerčním ředitelem firmy na výrobu strojů pro zpracování keramiky. Je totiž původem Srb z nedalekých Bukec (Hochkirch). Můj německý přítel, který naše setkání zprostředkoval, jej zná už téměř dvacet let. Pan Arnd Sobe (Zoba) hovoří zatím srbsky skutečně výborně, i když při svém každodenním povolání jistě používá především němčinu. Je mu 56 let a jeho otec Měrćin Zoba byl prý profesorem na lužickosrbském gymnáziu ve Varnsdorfu v prvních poválečných letech. Vzpomíná si, že jako malý chlapec se mohl v Bukecích dohovořit srbsky snad v každé domácnosti. V dalších desetiletích se však tato situace postupně zhoršovala a dnes tam dovede hovořit srbsky pouze několik starších lidí. Ani jeho manželka, rozená Pěčkec, nedovede srbsky hovořit, pouze pasivně řeči svých předků rozumí. Pan Sobe byl služebně daleko ve světě. Ve středoasijských republikách – Kazachstán, Turkmenistán – domlouval dodávky výrobků své budyšínské továrny, pobýval dokonce až v africkém Kamerunu. Při rozhovoru s ním jsem si velmi hluboce uvědomil ten tíživý problém, že k zániku slovanské pospolitosti na mnoha srbských vesnicích došlo v průběhu pouhých několika desetiletí, a to ne cestou tvrdé germanizace, ale dobrovolnou asimilací.

Při rozhovorech se svými srbskými přáteli jsem několikrát vyslechl, jak velké naděje vkládají do velkorysého projektu Witaj. Tvrdí, že by stačilo několik málo let a mohla by být škola v Chrósćicích zachráněna před zrušením, protože by se nejnižší ročníky brzy početně rozšířily o desítky žáků, kteří projdou dvojjazyčnou výukou v mateřské škole. Přál bych jim samozřejmě jen to nejlepší, ale nemohu se zbavit dojmu, že tyto naděje, vkládané do projektu Witaj, jsou poněkud zveličené. A navíc se mi zdá, že snad tato iniciativa přišla na pořad dne poněkud pozdě…

Po každé návštěvě Lužice mám o čem přemýšlet. Pan redaktor Budar navrhuje iniciovat dopisování mezi dětmi 2.-5. ročníku (to je věk většiny čtenářů měsíčníku Płomjo), které by vyústilo k vzájemným stykům rodin, prázdninovým pobytům atd. Myšlenka je to jistě dobrá a my, odběratelé Česko-lužického věstníku, bychom neměli stát stranou této iniciativy.

Odjinud

Dolnolužická báseň v časopise Pod Zvičinou
Pod Zvičinou 5/2000

Již pět let vydává Gymnázium Hořice ve spolupráci s městským muzeem a městským úřadem regionální vlastivědný časopis Pod Zvičinou. Ve vánočním čísle (5/2000) byla v dolnolužické srbštině i v českém překladu uvedena báseň V zymskem kraju suseda, která líčí krásy zimní krajiny nedaleko Lázní Bělohradu s kostelíkem a hřbitovem na Byšičkách. Informace o autoru básně panu Měto Worakovi i překlad některých veršů do češtiny nám poskytl dnes již bohužel zesnulý pan Bohumil Malotín. Před Vánocemi jsem zaslal panu Worakovi do Berlína jeden výtisk časopisu. Počátkem ledna jsem obdržel od pana Woraka balíček s jeho vzpomínkovou knížkou Ze źiśestwa zagumnarja s vlastnoručním věnováním, řadu fotografií z autorovy loňské zimní dovolené v našem kraji a propagační materiál z Dolní Lužice. V odpovědi pan Worak píše: “Mám radost, že jste moji báseň ve Vašem časopise zveřejnili, je to pro mě veliká čest.” Autor dále píše, že se mu v našem kraji velmi líbilo, že má na Lázně Bělohrad velmi pěkné vzpomínky.

PhDr. Jan Tomíček

“Twjerdźu wo sebi, zo sym był ludowy politikar”

Serbske Nowiny, číslo 250, Budyšín 2000

U příležitosti svých kulatých narozenin poskytl vedoucímu redaktorovi večerníku Benediktu Dyrlichovi rozhovor Jurij Grós (* 1. I. 1931 v Serbských Pazlicích, v letech 1964 - 1989 první tajemník svazového předsednictva Domowiny). Významný představitel komunistického režimu v Lužici odpověděl mimo jiné na dotaz, co pro něj znamenalo Pražské jaro: “Jako přítel jiných národů a spřátelených zemí NDR jsem sledoval, co se v Československu pod Dubčekem vyvinulo. I já jsem měl starost o budoucnost Čechů a Slováků. Neviděl jsem to jinak, než jak se o tom mluvilo ve straně. Když potom vojska Varšavské smlouvy zakročila, byl jsem jedním z těch, kteří tento zásah v kritické politické situaci vítali. Vítali to i další Srbové, což tehdy Nowa doba i zveřejnila. Dneska říkám, že potlačení Pražského jara nebylo nutné - to otevřeně přiznávám.”

J-a

Revue svetovej literatúry,

čtvrtletník vydávaný v Bratislavě, otiskl v prosincovém čísle přeložené ukázky z lužickosrbské literatury (K. Lorenc, R. Domašcyna, B. Dyrlich, M. Dyrlich, M. Krawcec, B. Budar, M. Cušcyna, L. Šěnec, F. Kaulfürst, H. Wićazowa). Výbor sestavila Dana Podracká a Peter Čačko.

(SN 5. 1. 2001) J-a

 

 

Rozmluvy

Představujeme Katju Brankačkec

 

Do našeho sorabistického sklepa (doslova, kdo zná místnost č. 71 v hlavní budově FF UK, ví) nám v říjnu přijela vyvětrat nová lektorka, křehká odměřená dívka s jemnými, skoro plavými vlasy.

Jak se vaše rodina dostala do Lipska?

Můj otec je vědec, neurofyziolog, a takový neurofyziolog nemůže pracovat v Budyšíně, musí na nějakou vysokou školu. Proto šel do Lipska, kde našel práci.

Pocházíš ze smíšeného manželství, jak spolu v rodině mluvíte?

Můj otec je Srb, matka je Němka, sestra srbsky jenom rozumí, matka chodila na Srbské gymnázium do Budyšína, tzn. učila se srbštinu jako cizí jazyk, takže můžu s otcem mluvit srbsky a sestra s matkou rozumí, fakticky je to ale tak, že většinou mluvíme německy, když jsme všichni pohromadě. Takže jsem srbsky mluvila převážně s babičkou, dědečkem a tetou v Lužici, doma hodně málo. A když jsem přišla do školy, mluvila jsem skoro výhradně německy, protože se moje slovní zásoba dál vyvíjela jenom v němčině, a to se snažím teď dohánět studiem, takže teď mluvím s otcem skoro pořád srbsky a s matkou německy, je to taková spolupráce.

A se sestrou?

Německy.

Není to trochu rozpolcené?

To víš, že to vypadá divně, to si nedokážeš představit, dokud se s tím nesžiješ, taky jsem, když mi bylo tak jako tobě, mluvila na matku srbsky, a ona mi odpovídala německy.

Jak se vám žije (hlavně otci) v odloučení od Srbů v Lužici?

Prostě to tak je, tak jsem vyrostla, vždycky o prázdninách jsem pak jezdila jedině do Lužice, nikam jinam, hrozně se mi tam líbilo a teď se pomalu učím, že je vlastně tamten svět taky normální jako ten v Lipsku, že jsou tam taky problémy, že tam není všechno růžové. Nemáme Srbský rozhlas, Srbské noviny máme předplacené, no ano, nemáme žádné koncerty a nic, to nám trošku chybí. Já to vidím úplně pragmaticky, tak jsem vyrostla, je to tak v pořádku, myslím si, je těžké, že jsem nemohla chodit do srbské školy.

Co si myslíš o vystěhovávání mladší generace z Lužice?

Ano, to je problém, samozřejmě, když se vezmou Srb a Srbka a jdou si hledat práci na západ a děti už nejspíš nebudou mluvit srbsky, snad rozumět, ale mluvit nebudou, to já z velké části znám. Když nemáš žádnou jinou možnost, když opravdu nemůžeš najít práci, co chceš potom dělat?

Mnozí Srbové jsou ve schizofrenní situaci, když se oficiálně a “mezi svými” jmenují jinak; máš v občanském průkazu srbské nebo německé jméno?

Německé, ale u mě to ještě není tak zlé, protože moje jméno se nepřekládá, já ho mám jinak psané, ale jméno je to stejné, tak se jmenuju Brankačkec srbsky a Brankatschk německy, to ještě není tak zlé, něco jiného je, když se někdo jmenuje srbsky Krawc a německy Schneider, to už je větší rozdíl.

Studuješ v Lipsku, snesou studijní podmínky v Praze srovnání?

No, to je podobné, jistě, teď nemyslím sorabistiku, ale ty ostatní věci ano.

Líbí se ti vůbec v Praze?

Líbí, i mezi Čechy, jasně, že se mi tu líbí, mám vás ráda, ano.

Přehršel mladých Srbek metamorfuje ve volném čase do nadějných básnířek, jaké skvosty se skrývají ve tvém psacím stole?

Teď píšu pro tenhle kurz, pro vás. Píšu si deník, to ale nebude zveřejněno, to je opravdu velmi soukromá věc, já nejsem taková jako Jurij Koch, abych si psala deník a potom z něj předčítala, já ho píšu pro sebe. Nepíšu básně, protože je píše každý, nevím, to je jejich věc, já prostě nejsem taková, chybí mi ta básnická žíla.

Co si myslíš o vývoji posledních let a nynější situaci, demonstracích?

Chtěli jsme protestovat proti snížení státní podpory, a mezitím jsme ukázali, že nám ty peníze stačí, na tancování v krojích a hezké zpívání a babičky padají našemu kancléři k nohám. Dál si myslím, že my Srbové musíme ukázat víc iniciativy, ukázat, že se staráme taky sami, myslím, že na těch penězích ani tolik nezáleží, ale Německo má platit, to je jiná věc. Na druhou stranu se musíme taky sami víc starat, to za prvé; a za druhé, když jednáme s Němci, když něco žádáme, jsme velmi zdvořilí němečtí občané, musíme být průbojnější, ale taky vím, že to je těžké, když to sama důsledně neprosazuju. Například, když jsem na úřadě, tak mluvím německy, i kdybych vlastně mohla mluvit srbsky, protože je to prostě jednodušší. Tím protestem jsme ukázali: »Podívejte se, pane Schrödře, jak umíme tancovat. Aha, na to stačí i tři miliony, tak jim dáme deset a tancovat ještě můžou. Že měli šestnáct, to nevadí, deset, a za tři roky to bude osm a všechno bude v pořádku, tancovat pořád ještě můžou.« To je můj názor na to, co jsme tím ukázali. A co jsme chtěli, vlastně jsme chtěli protestovat, myslím, že jednáme trošku naivně. A když nějaký politik sem tam zabloudí do Srbů, tak jsme ještě rádi a potěšení, že vůbec přijede.

Myslíš, že se v delším horizontu může stát Lužickým Srbům to, co Dřevanům – příští generace se vysměje rodičům a poněmčí se – jak se díváš na asimilaci Srbů?

V mladší generaci je míň lidí, kteří mluví srbsky, kteří se hlásí k Srbům. Můžu mluvit jenom za sebe. To máš tak, já vím, že se nenechám asimilovat, ale taky vím, že pro mě bude těžké vštípit svým dětem srbštinu, vím, že u mě je to takový poloviční zázrak, protože nejsem úplná rodilá mluvčí, že jsem se učila jen tak trošku o prázdninách, že jsem měla jenom velmi malou slovní zásobu a že jsem musela studovat, abych mluvila tak, jak mluvím dneska, a každý nemůže studovat srbštinu, ale za generaci to nezmizí, ještě budou Srbové, asi méně, ale snad nám pomůže projekt Witaj.

To jsme se dostali k další otázce. K projektu Witaj se vzhlíží s velkou nadějí…

Ano, myslím, že je to naše velká šance, bude to chvíli trvat, než z toho něco bude a že to bude v každém případě něco pozitivního, jak moc, to se uvidí. Myslím, že je to takový sociologický experiment, naučit srbštinu německé děti, které ji z domova neznají, to je dobře, jestli budou pokračovat v pozdějším věku, to už je jejich věc, nemůžeme nikoho nutit, to už pro nás bude překvapení. Já jsem tam pracovala jako vychovatelka a bylo to pěkné, moc se mi to líbilo. Byla jsem ve školce v Rovném, kde to bylo zvlášť těžké, tak to není ve všech školkách, poslali mě tam, protože je tam problém, že žádná z nich není rodilá mluvčí, další problém byl, že tam program běží teprve rok a že ty samé děti s těmi samými vychovatelkami předtím mluvily německy, teď najednou začne ta vychovatelka mluvit srbsky, sama to pořádně neumí a děti se hrozně diví. Funguje to tak, že se děti učí veršíky, rozumí, ale většinou mluví německy, mezi sebou i s vychovatelkou.

Je rozdíl mezi Horními a Dolními Srby a jejich jazykem? Členové organizace Ponaschemu se kupříkladu vracejí k označení Wenden…

Ani my tomu nerozumíme, oni se prostě po druhé světové válce, když se Domowina sestála z víceméně socialistických stran, cítili se od této Domowiny nějak odloučení, jelikož situace v Dolní Lužici byla horší, o hodně horší než v Horní, a tak tam tenkrát přišli Horní Srbové, aby je podpořili a pomohli jim, a to Dolní Srbové ne zcela akceptovali, a to je vlastně ten věčný rozpor, že oni se cítí z Budyšína nějak vedení, a to vůbec nechtějí, chtějí být Dolní Srbové.

Co tvoje další působení na frontě sorabistiky? Tady v Praze, dá se říct, bojujeme v prvních liniích…

Vlastně jsem do Prahy nepřijela, abych dělala nějak moc sorabistiky, přijela jsem studovat češtinu a tak trošku se dát do Čechů, když chci dělat něco srbského, můžu potom v Lužici, teda, v Praze jsem spíš na studiu češtiny a to, co dělám, dělám, protože si myslím, že to někoho těší, a když už nikdo nebude chodit, tak s tím přestanu.

Srdečné díky za rozhovor.

Dodávám, že kurz je relativně hojně navštěvován a lektorka si vede docela dobře.

Za Česko-lužický věstník se ptal, magnetofonovou nahrávku z podzimu 2000 a překlad z lužické srbštiny pořídil Radek Čermák.

Katja Brankačkec, 22 let, studentka 4. ročníku sorabistiky, politologie a východoevropských studií na univerzitě v Lipsku, v Praze studuje české dějiny a politologii.

Dopisy

Pan Jaroslav Ševčík z Boskovic byl šokován novinou, že prvňáci ve wojerecké škole Při worjole budou mít jen hodinu srbštiny B týdně a bukečtí rodiče odmítli srbštinu úplně. “Chápu, že stejně jako u nás je v Lužici ve vzdálenějších obcích těžko dostupná pracovní příležitost, což působí sociální problémy zejména v rodinách s dětmi, o něž tu běží. Živitel rodiny musí být loajální k německému zaměstnavateli, aby uživil rodinu, a proto se neodváží přihlásit dítě na srbštinu, čímž by si rozhodně neprospěl. Ale týká se tento případ celých 100 % rodičů v prvňáčků v Bukecích? Myslím, že určitě ne. Je třeba ještě hodně práce k získání širokého národního povědomí. Nebudou-li se učit rodnému jazyku děti, je to vážný signál pro věc kulturní existence Srbů. Jak se dostat ven z této neradostné situace? Je to otázka finančních obětí, kde si mohou a musí Lužičané pomoci sami.” Pisatel dále navrhuje, aby byla v Budyšíně vydána propagační brožura Stručné dějiny Srbů v Lužici a podrobně vysvětluje jak a proč.

R-l

 

 

 

P O L A B Š T Í    A    B A L T Š T Í    S L O V A N É   ( 24 )

Vilém Václav Kremer

Do své vlasti mezi Labem a Odrou přišli Slované již jako jednotlivé rodiny, které vytvářely širší okruh, to je rody. Rodiny i rody se však během krátké doby po příchodu do nové vlasti dosti početně rozmnožily. Původní staroslovanský matriarchát nebyl již zde vůbec znám. Protože zdejší Slované musili si své postavení i vybojovávat, stali se bojovníky. Muž byl také hospodářem, jak dosud je to zřejmé ze života rodin lužických. Ostatní byli čeledí hospodářovou. Žena je muži podřízena, je dlouho jeho majetkem jako ve všech národech a kmenech slovanských, jak je to odrazem i v původním právu slovanském.

Rody slovanské byly již na počátku existence Slovanů na polabském území. Rod také chránil jedince v jeho potřebách vůči druhým. Hlavou rodu byl starosta, který byl buď děd nebo praděd, a ten požíval velké vážnosti. Ale všichni členové rodu byli, až na poslušnost vůči starostovi, úplně svobodni. Po zakladateli byl nazván celý rod. Nejprve nebylo sice u Praslovanů trvalých obydlí, ale na naše území přicházející Slované v rodinách a rodech vytvářeli již vsi, v nichž půda a hospodaření bylo společné. Příbytky byly dřevěné, v nich byl krb, z něhož kouř vycházel stropem. Vedle příbytků byla ohrada pro dobytek, obilí skládáno do přístřešku.

Postupem doby se ze silnějších rodů vytvářely nové osady a dvorce, avšak vědomí rodového příbuzenství trvalo dále, a tak se vytvářely vyšší svazky, které daly vznik jednotlivým kmenům, v jejichž čele stojí v nejstarších dobách kmet, který je zároveň nejvyšším soudcem celého kmene za účasti ostatních starostů, kteří se stávali jeho rádci jako stařešinové. Tak se počaly vytvářet i sněmy, které na příklad u Luticů nabyly záhy převahy nad jednotlivci a rozhodovaly o dalších osudech svého kmene.

Vesnice měly svá kmenová střediska na hradech, které sloužily jako ochrany před válečným nebezpečím. Hrady byly vystavěny ze dřeva a byly chráněny okolní vodou. Na nich se odbývaly soudy a veškerá kmenová jednání pod vedením knížat. Nebyly tyto hrady ani velké rozlohy, zato byly chráněny obrannými příkopy a náspy, případně samotnou vodní rozlohou. Vedle velkých kmenových hradů byly menší ochranné hrádky, které byly roztroušeny po kmenovém území. Nejstarší takové fortifikace, které byly stavěny na vyvýšeninách, jsou známá místa Črespěňanů v dnešních místech Liepen, Groß Görnow, Penzlin a Quadenschönfeld, pocházející z 8. až 9. století. V 9. až 10. vznikaly tak zvané Ringwally, to jsou okrouhlé hrady a hrádky v průměru asi 30 až 50 m, které byly stavěny v nížinách, u řek a jezer, a které ukazují na počátky nové třídy obyvatelstva, šlechtu. Takové jsou známé z míst Menkendorf a Groß Raden. Nejvíce podobných dřevěných hradů vodních bylo nalezeno na bývalém území bodrckém, v potomním Meklenbursku, kde jich bylo napočteno 194. Z let 965 až 966 je zachován zápis Ibrahima ibn Jakuba o těchto hradech starých polabských Slovanů tohoto znění: “Takto stavějí Slované většinu svých hradů. Jdou na louky bohaté vodou, vyrazí tam kruhové nebo čtverhranné místo podle tvaru a rozsahu hradu, jak jej zamýšlejí, kopou kolem a navrstvují vykopanou hlínu, zpevňujíce ji prkny a kůly na způsob bašt až hradba dosáhne zamýšlené výšky. Také vyměří bránu pro hrad, na které straně kdo chce, a po dřevěném mostě vcházejí a vycházejí.” Ibrahim viděl na vlastní oči mnoho takových, pro něho, znalého vyspělé stavební techniky východní, exotických hradů. Na jednom z těchto hradů byl i u bodrckého knížete Nakona v letech 965 až 986. Z bodrckých hradů je znám i hrad Gliňanů Lončín, u kterého byla roku 929 svedena pro Gliňany nešťastná bitva a kdy hrad byl spálen a jeho posádka zrádně pobita. Konečně roku 1139 byl dobyt Němci hrad obodritských Vagrů Plona. Z hradů srbských je známo hradiště u Tornowa v Dolní Lužici, které bylo v šedesátých letech zjištěno německým ústavem pro pravěk a ranou dobu dějinnou. Nutno jmenovat i hrad Gana nebo Jahna zvaný, který ležel na srbském území mezi Míšní a územím Glomačů a připomíná se v první polovině 10. století. Jiný srbský hrad byl na srbském pomezí a zval se Srbiště, připomenutý roku 1003 a roku 1007, kdy byl přepaden vojskem Boleslava Chrabrého. Srbský kmen Neleticů měl hrad Dobrohoru, dnešní Halle, v župě zvané srbskou, kde dnes je místo se jménem Negelitz. Památkou na kmen Golešinců je jméno hradu castrum Golzin. Známý hrad Tornow byl pravděpodobně ten, který pod jménem Liubusa dobyl roku 932 král Jindřich I. Významný a dosud existující hrad lužický, ale nazvaný a vystavěný ve své pozdní podobě jako Ortenburg v Budišíně, stojí na místě původního staroslovanského hradu, který byl spálen roku 806 a jenž se jako pohanský a slovanský hrad připomíná i roku 855. V roce 1000 byl na tomto hradě Boleslav Chrabrý a roku 1004 byl obležen Jindřichem II. Hrad v původní podobě byl roku 1018 svědkem ujednání míru mezi Jindřichem II. a Boleslavem Chrabrým. Ještě roku 1213 se budišínský hrad připomíná, aby později hrál roli jako sídlo lužického zemského fojta.

Přechodem od hradů a hradišť k sídlům širšího obvodu s větším počtem obyvatel byly již zmíněné osady, vzniklé kolem těchto hradů, z nichž se zejména na mořském pobřeží vyvinula potomní města. Tak někdy v letech 600 až 790 vznikl vývojem čilého obchodu se Skandinávií nejprve hrad, a potom i obec, nazvaný bodrckými Vagry Starigrad, potomní Oldenburg, vzdálený od dnešního Kielského zálivu 5 km. Dnes je spojen s mořem tak zvaným Oldenburským příkopem. Nezávislým přístavním městem bylo kupecké město Reric, jež bylo roku 808 vyvráceno Dány. Význam obou měst převzal Lubek. Ale vývoj Lubeku nebyl jednoduchý. Podle průzkumu z let 1947 až 1959 stával na místě původního čili Starého Lubeku hrad s okrouhlým valem v průměru 100 krát 150 m. Na tomto hradě byl kostel, jehož základy byly nalezeny s osmi knížecími hroby a mnoha zbytky pohrobních darů. Na počátku 9. století byl tu menší okrouhlý hrad v průměru 100 m s mocným valem, který byl během 200 let asi sedmkrát opraven. Později ztratil význam a v 11. století jej převzal nový hrad v Behren Lübchen. Starý hrad, zvaný Ljubice, byl Vagry zbořen roku 1139. Ve Starém Lubeku bylo před první hradní branou sídlo řemeslníků, za příkopem bylo sídliště hradních služebníků. Řeky kolem sídlišť byly spojeny příkopy. Město Bukovo bylo podporováno Jindřichem II. Gotšalkovcem a za jeho vlády značně zmohutnělo. Když roku 1158 založil Jindřich Lev nový Lubek, Starý Lubek zanikl. V roce 1181 stal se Nový Lubek městem říšským a ve 13. století i městem hansovním. Na východě bylo významným přístavem město Volyň. Toto město již spadalo vlastně do oblasti pomořanské a přece mělo velký podíl i na obchodě celé oblasti Slovanů lutických, bodrckých a speciálně i ránských. Základem Volyně bylo původní vikinské sídlo Julin, připomínané záhy po roce 900. Někdy mezi roky 1000 až 1050 bylo toto město, známé pod jménem Jumme, zničeno, ale brzo opět povstalo k novému životu. Tehdy bylo obýváno pomořanským kmenem Volynců. Stalo se záhy jedním z největších měst v Pobaltí a svým významem obchodním přilákávalo i četné cizí obchodníky z dalekých krajin. V 9. až 11. století nebylo široko daleko města tak významného a lidnatého. Že tomu tak skutečně bylo, svědčí i zpráva kronikáře Adama Brémského, který o Volyni napsal:“Bylo to zajisté největší město ze všech, jež obsahuje Evropa, obývané Slovany, smíšenými s jinými národy, Řeky a barbary. Neboť také příchozí Sasové dostávali povolení tam pobývat. ...oplývajíc zbožím všech národů, skýtalo všeliké věci příjemné a vzácné.” Podle archeologických nálezů v troskách obnovovaných domů se zjistilo osídlení v 15 vrstvách. Městské uličky byly úzké s dřevěnou dlažbou. Volyň měla styky s ruským Novgorodem, s Porýním i Skandinávií. Přístav města byl veliký a město se na pobřeží táhlo do délky 4 km. Volyně bojovala neustále o svoji neodvislost zejména s Polskem, které jakmile se zachytilo v oblasti pomořanské, usilovalo z důvodů konkurenčních o zničení volyňského obchodu. Konečně však Volyň přece padla a úlohu města převzal Štětín, ležící při ústí řeky Odry. Volyň sama byla počátkem 12. století připojena ke knížectví pomořanskému. V bojích dánského krále Valdemara s tímto knížectvím byla Volyň znovu vyvrácena. Tu již bušila na brány města pronikající germanisační vlna. Roku 1379 se prvně připomíná jako osada německá. Město Štětín, které převzalo vedení baltského obchodu, mělo ve 12. století asi 5000 obyvatel. Jedním z prvních slovanských měst, která se poněmčila, byl bodrcký Zvěřín. Zde stával starý slovanský hrad, při němž vznikla později osada. Když byl s okolním územím dán lénem knížeti bodrckému Pribyslavovi z moci Jindřicha Lva, počal se rychle poněmčovat, a tak můžeme již k roku 1167 znát toto město nikoli jako slovanský Zvěřín, ale jako německý Schwerin.

Pro tisk připravil R-l, příště Z hospodářských a obchodních dějin polabských a baltských Slovanů a o námořnictví baltských Slovanů.

Letopis

Zemřela Božena Nawka-Kunysz

(20. 6. 1946 Radwor - 21. 11. 2000 Berlín)

Božena Nawková-Kunyszová náležela k nejvýraznějším lužickosrbským výtvarným umělcům přítomné doby. Po maturitě v Malém Wjelkowě studovala v Katovicích (její matka je Polka) na grafickém oddělení krakovské Akademie umění. Dokončila je 1972. V Katovicích, kde žila (mimo krátké působení v 90. letech v Lužickosrbském muzeu v Budyšíně) a pracovala jako svobodná grafička a malířka. - V jejím díle se spojují podněty z dětství, jako je lužickosrbský folklór, lidový oděv, bájné lužickosrbské postavy atd., s novými uměleckými směry, s nimiž se setkávala na polské škole a mezi tamními umělci. Tradiční motivy ztvárňuje surrealistickým způsobem v novou uměleckou skutečnost, odlišnou od dosavadního způsobu, obvyklého v srbské Lužici. Tím obohatila výtvarnictví svého národa o nový směr a posunula je kupředu. Používala rozmanitých technik. Vedle větších obrazu (např. Lužickosrbská svatba) ilustrovala knihy (např. Beno Budar, Mikus a Dajkus; B. Dyrlich, Wotmach womory; některé obrázky v antologii Kusk wuznaća aj.). -
Přestože Božena Nawkec - Kunyszová zemřela mladá, zanechala v lužickosrbském výtvarnictví stopu nepomíjející. Čest její památce

J-a

Zápisník

Peněžní dary Spolku česko-lužickému

v minulém roce uvádíme od nejvyšší částky (v korunách, není-li uvedeno jinak), za níž následují jednotliví dárci v abecedním pořadí. Všem děkujeme.

100,-AUD A. Fingerová; 374,80 (do korun přepočteno z USD) F. Kujewinski; 360,- V. Kremer, dr. M. Pokorný; 20,-DM dr. Ctibor Vořech; 200,- J. Nováková; 150,- A. Patera, T. Wagnerová; 120,- L. Aglerová; 110,- doc. A. Patera, J. Šindar; 100,- Č. Amort, ing. P. Hlaváček, dr. M. Lorencová, J. Ševčík, dr. J. Tomíček, dr. Ctibor Vořech; 60,- ing. I. Herold, M. Housková, dr. A. Hromasová, dr. L. Jaroš, K. Musilová, S. Procházka, dr. F. Vydra; 50,- A. Ježková, B. Malotín, L. Martinovský, F. Truxa, dr. V. Vater; 40,- ing. K. Bursík, R. Dražan; 20,- R. Jelínková, J. Mudra, P. Ovtrach, dr. R. Raczyński; 11,40 R. Čermák; 10,- dr. J. Šula, ing. I. Tůma, L. Voleská.

Petr Sikora, R-l