Lubina Šěnec

 

W lěću sym přerady naha

susod so zraduje

wuwala wšě stawy

ruka zjědźe do hłubiny

zasłyšu lóštne spěwanje

sam w zahrodźe sedźi

mój susod

 

 

V létě jsem hrozně ráda nahá

soused se zaraduje

vyvalí všechny údy

ruka zajede do hlubiny

uslyším náruživý zpěv

sedí v zahradě sám

můj soused

 

 

što je dospołniše

hač wokomik poslednjeho čakanja

prašenje je dawno wusyte

a powjetša so z kóždym pohibom

rulet jehličkow

sadźu swój wječor

hypnotizuju časnik

wućahnu poslednje překwapjenki

wótrěju mały blečk na kamorje

zrunam pjaty króć přikryw

stupju k woknu

a tu so pokaza

dom napřećo jasny kaž po dešću

móhła muchu spóznać

słónco pada w mortwym kuće

w duchu zadźeržu wokomik

jenož wutroba myli měr

pa kum pa kum pa kum

 

 

co je nasycenější

než poslední okamžiky čekání

otázka je dávno zasetá

a roste každým pohybem

ruleta jehliček

sázím svůj večer

hypnotizuju hodiny

vytáhnu poslední překvapení

utřu malou skvrnu na skříni

urovnám pětkrát přikrývku

přikročím k oknu

a vtom vystoupí

dům naproti zářivý jako po dešti

mohla bych rozeznat blechu

slunce padá v mrtvém koutě

v duchu zastavím okamžik

jenom srdce ruší klid

pa kum pa kum pa kum

 

 

(verše z Rozhladu č. 10/1997 - W lěću sym přerady naha... s ilustrací Madleńky Šołčic a 11/1999 - što je dospołniše... přeložil Radek Čermák)

 

Výročí malířky a grafičky Hanky Krawcec

Milan Hrabal

Na samém počátku minulého století (13. 3. 1901) se v Drážďanech v rodině vynikajícího lužickosrbského hudebního skladatele Bjarnata Krawce narodila Hanka Krawcec, budoucí první profesionální lužickosrbská grafička a malířka. Po absolvování drážďanské grafické školy a Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kde navštěvovala speciální grafickou třídu prof. Kysely a hodiny aktu u prof. Spillara, se aktivně zapojila do kulturního života v Lužici a stala se přední umělkyní svého národa, žijícího již po staletí pod tvrdým asimilačním tlakem v německých státech Sasko a Braniborsko. Za své čilé kontakty s českou kulturou byla zejména ve třicátých letech minulého století perzekuována. Po válce odešla do Budyšína, aby pomohla Domowině, organizaci usilující o zachování národní identity Lužických Srbů. V roce 1947 přišla do Varnsdorfu, aby se postarala o nemocného otce, kterému zde česká vláda poskytla byt a čestnou penzi.

Po jeho smrti v roce 1948 se Ve Varnsdorfu usídlila natrvalo. Stala se členkou českého uměleckého svazu a několika dalších uměleckých spolků. Vytvořila mj. řadu portrétů významných osobností, sérii etnografických tabulí Lužickosrbské národní kroje, umělecky objevný cyklus grafických listů s protiválečnou tematikou Člověk by člověku světlem měl být a další volné tvorby s lužickosrbskou i severočeskou tématikou. Kromě toho je autorkou značného množství odborníky i sběrateli velmi ceněných exlibris a novoročenek, volných grafických listů, plakátů, návrhů loutek, ilustrací knih poezie a učebnic, je autorkou loga několika lužickosrbských institucí. Kromě grafických technik používala i malbu (kvaš, tempery, malba na skle).

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let obdržela několik oficiálních ocenění včetně prestižní Ceny Ćišinského. Uspořádala řadu samostatných výstav (Žitava, Liberec, Budyšín, Varnsdorf, Praha), účastnila se výstav souborných. Její dílo, odborníky považované za jeden z vrcholů výtvarného umění Lužických Srbů, je zastoupeno v mnoha významných galeriích v České republice i v Lužici.

Hanka Krawcec je pochována na varnsdorfském hřbitově (+ 19.10.1990 ve Filipově), její pozůstalost je uložena v místním muzeu. Varnsdorfští na “svou” umělkyni nezapomínají - u příležitosti letošního stého jubilea narození jí město udělilo čestné občanství in memoriam a na budově zdejší fary, kde řadu let žila a tvořila, byla v den výročí instalována pamětní deska. V muzeu se jako součást vernisáže výstavy z jejího uměleckého odkazu uskutečnil vzpomínkový pořad.

1) Hanka Krawcec v šedesátých letech, foto z archivu Okresního muzea Děčín

2) dřevořez Muž s holubicí (nedatováno)

3) dřevoryt Listopad (1949)

 

 

Za odkazem Hanky Krawcec

Radek Čermák

Třináctého března by se dožila rovné stovky let jedna z nejvýznačnějších lužickosrbských výtvarnic – Hanka Krawcec. Kulturní pracovníci města Varnsdorf nenechali výročí svojí dlouholeté obyvatelky bez povšimnutí.

Do Varnsdorfu – nebo, chcete-li, Varnotic – jsem tentokrát nedorazil vlakem, nýbrž autobusem, který sice zajíždí do města, ale vyhýbá se veškerým orientačním bodům. Město se způsobem svého vzniku (srůst několika obcí) vymyká zabydlenému paprsčitému schématu – ne náhodou mi tentokrát prodírání městem sugerovalo návštěvu Minotaura, bez niti. První část oslav se totiž odehrávala při hrobu rodiny Bjarnata Krawce (malířčina otce) na místním hřbitově, který leží ve skrytu na druhém konci města. Tam byla před jedenácti lety pochována i Hanka Krawcec. Češí a srbští zástupci po krátkém proslovu k náhrobku položili květiny, za město Varnsdorf promluvil starosta Jaroslav Tomášek, za Srby Msgre. Měrćin Salowski, který je s městem jako mnoho dalších nerozlučně spjat pro studium na zdejším známém lužickosrbském gymnáziu. K pietní atmosféře přispěl pěvecký sbor Biskupského gymnázia.

Poté se účastníci přesunuli k varnsdorfské faře (Děkanský úřad církve římskokatolické) na Náměstí Edvarda Beneše. Byla odhalena dvojjazyčná pamětní deska na stěně domu, jenž byl Hance Krawcec dlouhá léta domovem i ateliérem. Text zní: V tomto domě v letech 1960 až 1986 žila a tvořila významná lužickosrbská grafička a malířka Hanka Krawcec. Napravo od nápisu vyhlíží grafiččina podobizna zhotovená místním rytcem Jiřím Trebatickým Odhalení předcházel projev starosty Tomáška, zdůrazňující význam okamžiku, místopředseda Domowiny Pětr Brězan čitelným rétorickým hlasem hovořil o Varnsdorfu jakožto bráně Srbů do Čech a Čechů do Lužice. “Přejemy sej, zo bychu tute kulturne duchowne mocy, wuměnjenja so dale zdźeržowali na proze do puća zjednoćenej Europy. Tam dyrbimy na to dźiwać, zo sebi zachowamy słowjansku rěč a kulturu. A we tutym wzajomnym prócowanju přejemy wam a nam wšitkim wjele zboža,” dodal.

Následně jsme se přemístili do muzea na vernisáž výstavy. V úvodu promluvil opět starosta Tomášek, aby připomněl její životní krédo, citát z Jiřího Mahena, člověk by člověku světlem měl být a další výrok kdo hodně mluví, má málo co říci. Zapišme si obojí do paměti. Slova se vytratí, a tvůrce na nás promlouvá svým dílem. “Všemi silami se zasadíme o to, aby se jejímu dílu dostalo konečné zasloužené pozornosti, větší, než se dočkala za jejího života,” přislíbil. V závěru řeči ještě starosta předal místopředsedovi Domowiny Brězanovi čestné občanství města Varnsdorfu in memoriam pro Hanku Krawcec. Pětr Brězan přečetl interesantní přednášku, jejíž znění s největší pravděpodobností přineseme v příštím čísle. Nato předseda Zwjazku serbskich wuměłcow Benedikt Dyrlich předal peněžní dar, který bude použit na nové rozšířené vydání knihy o Hance Krawcec. Na závěr ředitel varnsdorfského muzea Josef Zbihlej otevřel výstavu z malířčiny pozůstalosti. Obsahuje i díla dosud neviděná na veřejnosti. Druhou část tvořila mozaika vzpomínek, které byly zveřejněny i ve vyšedší monografii, v podání poetického studia Doteky. Cituju několik úryvků:

(Hanka Krawcec, Stručný životopis Bjarnata Krawce) Dcera Hanka už od dětství ráda kreslila. Počmárala lino, a nerada chodila se sourozenci na procházky - radši kreslila, když rodiče v neděli po obědě odpočívali. Tak byla nejšťastnější, sama se svou “křídou”.

(rozhovor pro časopis Naše rodina) Nikdy nezapomenu na bombardování 14. února v pětačtyřicátém. Bomba zničila celý náš byt a otec vyšel jen v košili. Když byli už v bezpečí, žádali synovce, zda by se nepodíval do našeho bývalého bytu po aktovce, v níž měl uloženy veškeré skladby. Synovec tašku našel v troskách spálenou žárem na prach. Přišel k otci zaražen a radši mu řekl, že aktovku vůbec nenašel. Tak skončila část otcova díla.

(rozhovor pro Svobodné slovo v březnu 1978) V Německu jsem dělala ponejvíce užitkovou grafiku. Teprve později jsem začala dělat volnou grafiku i několik olejů, hlavně po mém příchodu do Varnsdorfu. Nějaký čas jsem byla i na Šumavě. Její krajina mě okouzlila. Na živobytí jsem si tam vydělávala pastvou krav a přitom jsem malovala. Ale dělala jsem i pro malé lužické děti. Bylo to v Budyšíně, dva roky po válce. Jediným materiálem byl starý papír, většinou nacistické noviny. Děti samy si nosily kousky hadříků na oblečky, a tak jsme společně tvořili maňásky.

(z dopisu ministru kultury po udělení čestného titulu Zasloužilý pracovník kultury v květnu 1978) Chci poděkovat za veliké překvapení - a cítím se jako malá školačka. Od 25. 5., kdy mi dr. Kudrna jako Váš zástupce předal po zahájení mé skromné výstavy v Severočeské galerii v Litoměřicích čestný titul, čestný odznak a peněžní dar, chodím jakoby v nových šatech (které ale nikdo neuvidí).

Celé vzpomínkové setkání zpestřoval svěžím zpěvem dětský sbor z Ralbic, kterému u klavíru asistovala Marhata Korjeńkowa. Ačkoliv pro srbské děti jistě nebyla tato událost příliš záživná, do každé písně se vrhly s obdivuhodným nasazením a vložily do ní notný kus svojí dětské duše. Musím se přiznat, že jsem si jimi interpretované lidové písně pouštěl ještě několikrát, a to především ráno po cestě do školy. Den potom ubíhal příjemněji a veseleji. Ani Dotyky nesnížily svoji obvyklou laťku. Osvědčený tandem Hrabal, Hrabalová, Louka opět ukázal, že i čtení střípků zrcadla, jak byl pořad nazván, i přes drobná klopýtnutí, může přinést zážitek. Na závěr ještě přečetli ukázky ze svých textů lužickosrbští autoři Beata Nastickec, Jěwa Marija Čornakec, Benedikt Dyrlich a Jurij Koch, k jehož Nawrótu sonow byla připojena paralelní ukázka z českého překladu Jiřího Mudry (vyšlo pod názvem Sestup z hor snů). Čtení skončilo a publikum, odešedši ze svých míst, obsypalo vitríny umístěné kolem stěn. Bylo na co se dívat. Pohledem laika, některé linoryty Hanky Krawcec na lidové motivy se opravdu blíží umělecké dokonalosti. Nemá smysl dál rozebírat, co si můžete prohlédnout sami. Výstava potrvá až do 29. dubna. Přeju příjemnou impresi.

1) Pietní akt u hrobu Hanky Krawcec - v popředí zleva Msgre. Měrćin Salowski, dr. Pětr Brězan, Milan Hrabal, Benedikt Dyrlich.

2) Pohled do přeplněného sálu varnsdorfského muzea dne 13.3.2001(při vzpomínkovém pořadu a výstavě Hanky Krawcec).

3) Jeden z hostů oslav - absolvent varnsdorfského lužickosrbského gymnázia Jurij Koch čte úryvek z knížky Sestup z hor snů.

fotografie Jiří Kotyk, popisky Milan Hrabal

pozn. magnetofonový záznam, z něhož jsou pořízeny citáty, má svá úskalí, proto promiňte drobné odchylky

 

 

Soupis sorabistických prací a sdělení Bohumila Malotína

Položky jsou řazeny chronologicky. U některých naznačuji v hranatých závorkách, čeho se položka týká.

Seznam zkratek: ČLV - Česko-lužický věstník, Praha; NC - Nowy casnik, Chośebuz; P - Přehled lužickosrbského kulturního života, Praha; R - Rozhlad, Budyšin; Z - Zpravodaj Spolku česko-lužické mládeže, Praha.

1 O lidové písni “Naši chlapci z vojny jedou”. - P 1960, s. 24-25

2 Praski sobušuler Michała Hórnika a jeho pućowanje po Łužicy l. 1859. - R 1962, s. 289-294 [Edmund Kaizl]

3 Napominanje Bugenhagena na Serbow w l. 1546. - R 1965, s. 216

4 Z historie hornolužické včelařské společnosti. - Včelařství, Praha, 1967, s. 177-178

5 Příprava ryb z dolnolužických Blat. - Výživa lidu 1968, č. 12, s. 47-48 (zapsal W. Wajs, úvod a překlad B. M.)

6 Druhá Kocorova opera - Wodźan. - P 1970, 13, s. 3-7

7 Rozhovor se skladatelem Kabeláčem. - P č. 18, 1973, s. 12-13

8 Jan Rawp, Dźeń młodźiny. Słowa Kito Lorenc. DSLW Budyšin 1973, 4 s. - P 1973, č. 19-20 s. 43 [Recenze]

9 Podíl lužické srbštiny ve Voigtově Kalendáři Slovanů z r. 1779. - P 1974, č. 21-22, s. 7-11

10 Poznámky k lužickosrbské violoncellové tvorbě. - P 1975, č. 25, s. 10-12 [K. A. Kocor, Bj. Krawc, J. Mětšk, D. Kobjela]

11 Serbja w čěskim pismowstwje. - R 1981, s. 332-337, 382-386 [léta 1546-1846]

12 Několik předpisů z první lužickosrbské kuchařské knihy. - Výživa lidu, Praha 1986, 9 (Příloha Výživa v rodině), s. 36 [Překlad]

13 První lužickosrbská kuchařská kniha. -Výživa lidu, Praha 1986, 9, s. 141 [Recenze knihy Naš dom - hostliwe blido]

14 Teke z wonka Łužyce nas cytaju. - Pomaj Bog, duben 1989, č. 3, s. 3 [A. Moller]

15 Snahy Františka Cyrila Kampelíka o obrodu češtiny a jeho vztah k Lužici. - Miscellanea Universitatis Carolinae (oddělení rukopisů a vzácných tisků) Praha 1989, s. 265-285

16 40 let lužickosrbského poštovnictví. - Zpravodaj sekce NDR při komisi teritoriální filatelie ČSSR 27. 8. 1989, s.3-15

17 Nowinki ze susednego kraja. - Serbski student 27. 10. 1990, s. 59-60

18 Lusatica od zákazu lužickosrbského tisku až do května 1945. - Slovanský přehled, Praha 1991, s. 241-244

19 Český polyglot Václav Srb. - Z 1992, s. 24-26

20 Josef Maštálko je wjele za Serbow cynił. - NC 2. 5. 1992, s. 6

21 Bibliografie literatury o V. Srbovi. - Z 1992, s. 62-63

22 Dolní Lužice. - ČLV 1993, s. 37-38

23 Kulturní život v Lužici. - ČLV 1993, s. 43-44 [Referát o ochotnickém představení v Sulšecích Překlepany Handrij a NSLDź v Budyšíně Wotmołwa]

24 Dźak z čěskich Volfartic. Jurij měješe kurs derje přihotowany. - Serbske nowiny 16. 7. 1993

25 Myslički k tezam Koła serbskich wuměłcow. - R 1993, č. 6, Wosebity zešiwk “Hranicy w swěće bjez hranicow” s. 13-14

26 Lužickosrbské ochotnické divadlo v Praze. - ČLV 1994, s. 2-3 [Společně se Z. Sklenářovou]

27 Dvojjazyčné známky a razítka v Lužici. - ČLV 1994, s. 19-20

28 Příspěvky k bibliografii lužickosrbského poštovnictví do r. 1980. - ČLV 1994, s. 35-36, 2 il.

29 Serbski swěźeń w Radušu 24.-26. junija 1994. - ČLV 1994, s. 69-70

30 Z Dolní Lužice. - ČLV 1994, s. 75

31 Korunovace Matyáše II. na krále českého. - ČLV 1995. s. 59-61

32 Jak jsem se seznámil s panem farářem Herbertem Nowakem. - ČLV 1996, s. 27-28

33 Jurij Koch, Moja lubka Madelejna / Moje milá Majdaléna. - ČLV 1996, s. 62 [Překlad]

34 Lužickosrbské tisky v postkoniášovské bibliografii. - ČLV 1996, s. 64-65

35 Z dolnosrbského humoru. - ČLV 1997, s. 18 [Vybral a přeložil]

36 Úsilí Čechů a Lužických Srbů o jednotné slovanské písmo. - ČLV 1997, s. 44-47

37 Za J. P. Nagelem. - ČLV 1997, s. 58

38 Prázdninové reminiscence. - ČLV 1997, s. 61-62 [Návštěva českolipských pracovníků v Chrastavě]

39 Dosud neznámý opis Hančkovy rukopisné gramatiky. - ČLV 1997, s. 76

40 Zamyšlení nad Pratyjí 1998. - ČLV 1998, s. 18-19

41 W. Měškank, Plon na najśpje. - ČLV 1998, s. 19 [Recenze]

42 Severní Čechy a Lužice. - ČLV 1998, s. 23

43 Dolnoserbské duchovní písně - Kjarliže v proměnách staletí. - ČLV 1998, s. 29-30 [Recenze]

44 Čtyřicátý svazek edice Serbska poezija. - ČLV 1998, s. 34-35 [Recenze: Pokěrluški a bamžycki]

45 Klášter Mariina Hvězda v Pančicích slaví 750. výročí založení. - ČLV 1998, s. 40

46 Dojmy laika z výstavy století v Pančicích. - ČLV 1998, s. 83-84

47 Bjarnat Krawc, jeho život, dílo a oslavy 1998. - ČLV 1999, s. 1-2

48 Málo známá lužickosrbská periodika. - ČLV 1999, s. 7-8 [Několikeré obecní noviny, Pawčina aj.]

49 Pratyja na rok 1999. - ČLV 1999, s. 12-13

50 Ludmila Oberhelowa - małoznata klawěristka Bjarnata Krawca. - R 1999, s. 25

51 Romové v Lužici. - ČLV 1999, s. 80

52 Pratyja 2000. - ČLV 2000, s. 14-15

53 Úvahy nad statí “Was macht Schleife sorbisch?”. - ČLV 1999, s. 35-36

54 Co se děje v Lužici? - ČLV 2000, s. 37-38

55 Člen výboru Společnosti přátel Lužice MUDr. a PhDr. Josef Vinař. - ČLV 2000, s. 56-57

56 Starosti v Dolní Lužici. - ČLV 1999, s. 73-74 [Zpráva o spolku Ponaschemu]

57 Sborník “Bezděz” - informátor o Lužických Srbech. - ČLV 1999, s. 75

58 Úvaha nad knihou Zbygniewa Kościówa: Muzyka Połobian i Łużyczan, Wybór informacji. Wydawcza: Opolskie Towarzystwo Muzyczne, 2000, 115 (+1) s. - ČLV 2000, s. 99-100

59 Korespondence lužickosrbských vlastenců z pozůstalosti MUDr. Josefa Vinaře. - ČLV 2000, s. 105-107

60 Články s lužickosrbskou tematikou... ČLV 2000, s. 101 [L. Smejkal o J. Maštálkovi, o výstavě v Mladé Boleslavi v r. 1927 a významu TGM pro severní Čechy]

61 Kromě uvedených položek B. Malotín zpracovával do každého čísla ČLV přehled důležitých zpráv z Nowého Casnika.

Některé články o činnosti B. Malotína: R. Bígl, Návštěvou u Bohumila Malotína. - ČLV 1997, s. 37-38; R. Mikula, Bohumil Malotín sedmdesátiletý. - ČLV 1997, s. 30; Jurij Šołta, Přítel Lužických Srbů Bohumil Malotín sedmdesátiletý. - ČLV 1997, s. 37

Jiří Mudra

 

Noviny

 

Z domova

Zdeněk Boháč vzpomínal

Tradiční setkání Sdružení přátel Lužice v Lužickém semináři 27. února bylo tentokrát poznamenáno nepřítomností Dr. Boháče, stiženého nemocí. Již na lůžku dokončil svoji přednášku Moje vzpomínky na dlouholetou spolupráci s Lužickými Srby. Text přečetla jeho manželka. Dr. Boháč zrekapituloval svoji činnost v prostoru česko-lužických kulturních styků od začátku 50.let. Tehdy byl spolu s lužickosrbskými studenty ubytován v Lužickém semináři, kde působil agilní spolek Serbowka, připomínaný dodnes pamětní deskou tamtéž. Vzpomněl i na setkání s dolnolužickým básníkem, českým polyglotem Václavem Srbem. Když se v pětasedmdesátém roce ujímal funkce předsedy Sekce pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti přátel NM, nebylo mnoho dalších nadšenců, kteří by se věnovali Lužici, navíc na něj, jako nekomunistu, bylo pohlíženo s despektem. Naštěstí se podařilo uchránit seminářskou knihovnu a udržet vzájemné kontakty.

rad

Důvěrné jednání o menšinách

O problémech národnostních menšin v České republice a Německu 9. března jednali na důvěrné schůzce v Drážďanech představitelé koordinační rady Česko-německého diskusního fóra. Vedoucí delegací ve skoupých vyjádřeních uvedli, že se probíraly otázky německé menšiny v ČR a Lužických Srbů v Německu. Otázka postavení německé menšiny v ČR se oživila v Německu v závěru minulého roku. Její představitel Hans Korbel tehdy přednesl v Berlíně při jednání se zástupci Spolkového sněmu stížnost, že čeští občané německé národnosti nemají jako menšina dostatečnou zákonnou ochranu, není jim vracen majetek konfiskovaný po válce a ti, kdo po roce 1945 strávili roky v pracovních táborech, nemohou tuto dobu zahrnout do výpočtu důchodů. Také v českém parlamentu dosud nemá německá menšina vlastní zastoupení. Podle dřívějšího vyjádření poslance Evropského parlamentu a předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta by měla ČR řešit problém německé menšiny. “Česká vláda nemůže v případě restitucí pohlížet na vyhnané Němce stejně jako na menšinu, která v ČR trvale žije,” řekl loni v listopadu při návštěvě Liberce. Posselt, který tvrdí, že Evropská unie to vnímá jako problém, po dnešním setkání v Drážďanech označil debatu za velmi zajímavou. Podle zdrojů z jednání nebyly při schůzce předkládány konkrétní návrhy a měla spíše informativní charakter. Dále by se měl problém probírat při obdobném setkání zřejmě v červnu. Česká strana údajně mimo jiné poukazovala na německé krácení příspěvků na rozvoj Lužických Srbů a na rušení jejich škol. Podle údajů Svazu vyhnanců žije v ČR kolem 100.000 Němců, zatímco české zdroje vycházejí na základě sčítání lidu na počátku 90. let ze zhruba polovičního počtu.

(ČTK, kráceno)

 

 

Z Horní Lužice

Lužickosrbsky jíst a spát

Toto heslo má přilákat hosty do přepychového budyšínského hostince Wjelbik a hotelu Tachantski róžk. Zákazník je vítán v katolickém kroji a čepuje se mu Serbske kwasne piwo. Provozovatelé nabízejí i čtyřdenní zájezd Na návštěvě v Srbech. Hostinští manželé Malinkovi jsou od konce loňského roku členy sdružení U lužického krčmáře, které si předsevzalo v každé ze svých restaurací nabízet denně přinejmenším tři krajová jídla, jakož i nápoje. Z jídelních lístků spotřebitel vyčte původ zpracovávaných surovin. 80 % jich dodávají rolníci a výrobci z regionu. V Německu leží obecně tento podíl pod pěti procenty. Saské ministerstvo zemědělství podpořilo družstvo šesti hornolužických hostinců úhradou tisku 15 000 informačních letáků. Do nabídky patří pětidenní program pro cyklo- a autoturisty. O přepravu zavazadel cyklistů z hostince do hostince se starají krčmáři. Pětidenní pobyt se stravou stojí 630 hřiven.

(SN 26) R-l

Německá teta

je nápad z dílny Witaj vycházející vstříc některým lužickosrbským rodičům. Katolická Lužice je v jiné situaci než převážná část dvoujazyčného území, kde si Srbové na otázku, zda vychovávat potomstvo v rodném jazyce, odpověděli už před desetiletími záporně. Aby Slované mezi Kamencem a Budyšínem nenapodobili jejich osudového rozhodnutí, je třeba rozptýlit často zaznívající obavy, jako např.: Co pak, jestliže se mé dítě dostane do nemocnice neumějíc německy? Řešení vlastně obrací poměry v srbských mateřinkách evangelických končin (a Kulowska), kde jsou srbsky vychovávány děti z německy mluvících rodin. Do mateřské školy Witaj v Chrósćicích by mohla např. na jedno dopoledne v týdnu docházet německá vychovatelka, která by dětem podle zásady jedna osoba - jedna řeč pomohla k aktivní jazykové znalosti. Očekává se, že by díky tomuto opatření přestaly některé rodiny se svými dětmi “němcovat” nebo je posílat do německých tříd. To by následně zvýšilo i šance na zachování srbských škol.

(SN 27) R-l

 

Z Dolní Lužice

 

Dolnolužický rozhlasový program se opakuje. Rozhlasové vysílání v dolnolužické srbštině, vysílané každý všední den od 12.00 do 13.00, se od 1. února 2001 dočkalo opakování mezi 19.00 a 20.00 téhož dne pro ty, kteří polední vysílání nestíhají.

(NC 1) jv

 

Domowinská skupina Janšojce se postarala o otevření další skupinky WITAJ v Janšojcké mateřské školce od května následujícího roku.

(NC 1) jv

 

Školní mládež oslavila v Borkowech 10. jubilejní zapust. 20. ledna se shromáždilo 37 párů (chlapci a děvčata z 9.-11. třídy) na slavnostním pódiu při příležitosti 1. letošního zapustu v Dolní Lužici. Po slavnosti se vydala na průvod městem, aby jej ukončila tradičním jedením vajíček.

(NC 5) jv

 

Ministr Reiche vychvaloval projekt WITAJ v Hochoze. Člen braniborské zemské vlády navštívil 1. února v této obci mateřskou školu KITA, kde byla zřízena od listopadu 2000 pro 7 chlapců a děvčátek WITAJ skupina.

(NC 6) jv

 

Deset let od zřízení dolnolužického televizního programu ORB dojde už konečně také na Horní Lužici. Jak informuje NC, MDR přislíbila, že od letošního září bude vysílat také 30 minut měsíčně v hornolužické srbštině. Televizní vysílání bude možno přijímat anténou či kabelem, s německými titulky, po celém Sasku, Braniborsku a také v českém pohraničí (pozn. jv - tam, kde se lze dívat na MDR již dnes). Zároveň bude o hodinu rozšířeno ranní rozhlasové vysílání (od 5.00 do 9.00).

(NC 6) jv

 

Dolnolužicko-anglický slovník připravuje v USA Martin Dobring. Tento potomek lužickosrbských vystěhovalců do Texasu, žijící v Michiganu, se rozhodl sestavit dolnosrbsko-anglický a anglicko-dolnosrbský slovník pro potřeby amerických krajanů a zájemců. Korektury provedla dr.M.Norbergowa z Postupimi. Zajímavé na slovníku je, že obsahuje co nejméně slov cizího původu.

(NC 6) jv

 

Příprava vysílání Radija Satkuly v dolnosrbštině. Za tímto účelem R. Nuk hledá spolupracovníky, aby také mládež učící se dolnosrbsky a později též absolventi školek WITAJ měli možnost poslouchat mládežnický program v dolnosrbštině.

(NC 6) jv

 

 

Z ciziny

Ochrana slovinské menšiny v Itálii

14. února 2001 přijal italský parlament zákon o ochraně slovinské jazykové menšiny ve Furlánsku – Julském Benátsku. Zákon byl přijat po několikadenních náročných jednáních, všechny pozměňovací návrhy zástupců radikálních stran Národní spojenectví a Vzhůru, Itálie! byly odmítnuty.

Zákon se předně poprvé v dějinách Itálie hlásí k uznání a ochraně slovinské menšiny v kraji Furlánsko – Julské Benátsko. Již tento moment byl trnem v oku pravicových radikálů. Itálie dále deklaruje připojení k ochraně národnostních menšin jako výrazu kulturního dědictví a bohatství a přiznává práva slovinské menšině podle norem práva Evropské unie.

Dalším výrazným mezníkem bude jmenování dvacetičlenného Výboru pro problematiku slovinské menšiny, přičemž nejméně 10 členů musí být italských občanů slovinské národnosti. Výbor bude složen ze 4 členů, které jmenuje vláda, 6 členů jmenuje krajský výbor Furlánska – Julského Benátska, 3 členy jmenuje shromáždění vybraných znalců slovinského jazyka v krajské správě na území, kterého se tento zákon týká. Dalších 7 členů jmenuje krajská rada Furlánska – Julského Benátska.

Zákon se vztahuje na celé území kraje Furlánsko – Julské Benátsko v oblastech, kde žije alespoň 15 procent italských státních občanů, kteří se hlásí ke slovinské národnosti a tuto skutečnost mají uvedenu v evidenci obyvatelstva.

V článku 5 zákon také deklaruje ochranu německy hovořícího obyvatelstva v severních částech dotčené oblasti.

Mezi právy, která zákon Slovincům v Itálii přiznává, je užívání slovinských jmen a příjmení a možnost jejich změny, pokud byli přinuceni je používat v italské podobě, používání slovinštiny na úřadech v ústním styku (v písemném je zatím nutné připojit italský překlad) a veřejné nápisy. V oblasti předškolního, základního a středního školství dovoluje užívat slovinštinu v úředním styku, přičemž ministerstvo školství ještě dále upraví některé postupy a jmenuje Krajskou školní komisi pro výuku ve slovinském jazyce.

Zákon dále upravuje podporu kultury, především slovinského divadla a spolkovou činnost a ochraňuje historické a kulturní dědictví, o které pečuje slovinská menšina. Hlásí se také k užší spolupráci s Republikou Slovinsko.

Článek 26 tohoto zákona pojednává o finančním krytí. Pro potřeby tohoto zákona bude letos vyčleněno 15,5 miliardy italských lir, příští rok bude částka navýšena na 20,5 miliardy.

Dá se říci, že mohou nastat idylické vztahy mezi Italy a Slovinci. Co ale skutečně přinese zákon ukáže čas.

Radek Novák

 

 

Hudba

 

Měrćin Weclich

Na večeru Sdružení přátel Lužice v listopadu 2000 v Lužickém semináři vystoupil hudební skladatel Měrćin Weclich s pěveckým souborem Myški, přivezl s sebou i CD nosiče, které vydal. Měrćin Weclich skládá písničky určené pro děti a mládež. Po prvním CD (Sym sonjer zbožowny, 1993) vydal s podporou MDR ještě jedno album Spěw spěwam sej (1995). Čechovi asi pod pojmem pro děti naskočí okamžitě jméno Dády Patrasové. Toto srovnání obstojí, i když texty, které pro Weclicha píše autorská dvojice Beno Budar a Hrjehor Nawka (dále jsou po jednom textu zastoupeni ještě Jurij Koch a Jan Wornar), velmi dobré texty, jsou podle mě často hlubší a kvalitnější, navazují na lidovou píseň, pěstují lásku k vlasti (Lužici), ukotvují děti ve vyšších hodnotách, třeba píseň Při pomniku připomíná druhou světovou válku, jinak tématické rozpětí není příliš rozsáhlé (sport, zpěv, příroda, přemítání o životě ad.). Svojí populární úpravou se přibližuje trochu naší skupině Maxim Turbulenc, podobnost je výrazná především u CD níže zmíněného. Na druhou stranu, první, co se mi vybavilo při poslechu, byla šou Zwei Kessel buntes Karla a Egona v předloňské České sodě. Mám možnost přes kabelovou televizi občas zabrousit do německých programů a inspirace tamní dětskou hudbou je patrná. Škoda, že v Lužici není tolik možností a nelze jen tak stvořit dílko, které by bylo propracované podobně jako před časem album tělesa Zuby nehty nazvané Dítkám, koneckonců, polská televize POLSAT je na tom s dětskou hudbou o poznání hůř. Autorský tým si vybral přímější cestu, která vede ke stejnému cíli. Co se týče stavby písní, nic mimořádného, v jazyce nejsou žádné složitosti. Nejsem žádný hudební odborník, abych hodnotil zpěv, omezuju se pouze na konstatování, že z Weclichova hlasu je cítit patos a dojetí, berte to jako názor z jiné země; u mikrofonu se střídá Měrćin Weclich, dívčí soubor Myški a chlapecký Bobrija a další dětské hlasy. CD je vybavené tlustým bukletem s předmluvou obou textařů, jinak obsahuje texty všech písní a fotografie většiny zpívajících.

Heja, echo

(Beno Budar, Hrjehor Nawka)

Heja, echo! Wołam će!

Heja! Z dolin słyšu će!

Wołajo

wotmołwiš

kóždomu.

Wšelke wołanja

wothłós nimaja.

Njeznaja?

Heja! Haj, daloko woła so!

Hej, echo, echo! Słyši to?

Wołaj z doliny

moje soniny

sćicha ty!

Wšelke wołanja

wothłós nimaja.

Njeznaja.

Kak husto na wšěm dwěluju,

kak husto zdala zasłyšu:

Dźěło debi,

spěwam sebi!

Z hłubin zběha so...

Hej, heja, echo! Słyšiš mje?

Zdala - zdaloka strowju će!

Wšitcy spěwamy,

Heja! Heja!

wołamy.

A žiwjenje je jónkrótne

kaž kóždy dźeń so započnje.

Další projekt je rozsáhlejší - 26 písní, nese titul SPĚWAJ A REJUJ Pěsnje ke kwasej a zabawje - česky dá se říct - písně ke zpěvu a tanci. To by bylo moc jednoduché. Zde Měrćin Weclich přepracoval škálu lidových písní do moderní podoby. Zařadil se tím do série snaživců, kteří chtějí zaprášené písni všude na světě vetknout nový šém pomocí vlastní úpravy. Nyní stojí po boku Jaroslava Hutky, valašské skupiny Fleret, nebo Krylova pokusného alba Dopisy. Těžko říct, zda mohla deska ve skromných lužických poměrech dopadnout ještě lépe nebo hůře. Když jsem nedávno slyšel “bekstrýtovskou” adaptaci Bezručovy básně Maryčka Magdónova, byl jsem daleko více v rozpacích, i když pro našince zní celkově poněkud cize. Je otázka, jak by vlastně měla moderní srbská píseň vypadat, když skladatelé hledali v minulosti spíše vzory než cestu. Mezi adaptacemi nalezneme lužickosrbské, české, polské, slovinskou, moravskou a ruskou lidovou zpravidla v převodu (Teče voda, teče : Běži woda, běži) a písně jiných srbských autorů kupříkladu Handrije Zejlera; intro je z vlastní studnice. V repertoáru jsou samé hity, “pecky” jako Dobry wječor, maćerka, Přeco ty chodźiš, Katyržinka netřeba představovat. Upravené lidovky doplňuje šest jakýchsi megamixů složených vždy z několika písní. Z použitých nástrojů vynikají především klávesy, Měrćin Weclich se ujal i dalších nástrojů, kytarovou sekci měl na starost (tak jak prve) Křesćan Młynk (inu, dva lidi nejsou orchestr), zpěvu István Kobjela, Walburga Wałdźic, Michał Cyž, Monika Klesec a opět Myški - dívčí pěvecký soubor, toť jest Marie-Tereza Markec, Marija Andersec, Bianca Sćapanec a Uta Šwejdźic. Některé písně jako by z oka vypadly německému galapopíku; a už to sviští; některé svým provedením zdařile udeří hřebíček na hlavičku (Palenc, palenc - zřejmě v podání Istvána Kobjely - nikde nejsou označeni interpreti). Avšak zvuk je při soustředěnějším poslechu drobet zkreslený a zastřený. Doprovodná výbava je tentokrát chudší, buklet obsahuje seznam autorů a předmluvu Bena Budara, ten pokládá výtvor za obohacení a dodává, že njeje mysleny jeno za młodźinu a dźěćinu.

Proti gustu žádný dišputát, připomíná mi to trochu situaci, když nám, pokud jsme byli v družině hodní, soudružka vychovatelka pouštěla za odměnu písničky Pavla Horňáka. Těžko můžu ze svého mládí posílat někomu nota bene přes Věstník rady, osobně bych propříště bažil taky po tom, abych písním ponechal něco srbského, aby byly stále samy sebou, ovšem uvědomuju si, jak je těžké pro národ zvící jednoho krajského města vytvářet vlastní svébytnou hudbu.

Dva exempláře nám byly věnovány do spolkové knihovny, takže členové Spolku si je mají možnost zapůjčit. Možnost zakoupení by měla být ve Smolerově knihkupectví v Budyšíně.

Radek Čermák

diskografie: Měrćin Weclich, Sym sonjer zbožowny, 1993; Měrćin Weclich, Spěw spěwam sej, 1995 Měrćin Weclich s podporou MDR, délka 73:43, 21 skladeb; SPĚWAJ A REJUJ Pěsnje ke kwasej a zabawje, 1998 Załožba za serbski lud, wobdźěłał Měrćin Weclich, délka 66:20, 26 skladeb

 

 

Očima Veroniky Černucké

LUŽICE 10 let ve sjednoceném Německu

Do rukou se mi dostala Lužice, příloha Česko-lužického věstníku 2000. A že prý bych o ní mohla něco napsat. Ale jak psát o něčem, o čem slyším poprvé v životě? Tedy - vím, že Lužičtí Srbové tvoří nejmenší národ, ale netušila jsem nic o jejich historii. A také jsem dosud neslyšela o problémech, které ohrožují existenci Lužice.

V orientaci mi pomohl článek M. Hrabala. Úsměvné mi připadá, že dvě desítky umělců jsou hodně. A trošku zlomyslně mě napadá otřepané přísloví, že mezi slepými je možná jednooký králem. Co když díla Lužických Srbů vycházejí, dejme tomu, z vlasteneckého důvodu. Ne proto, že jde o klenoty literatury, ale proto, že souvisí s Lužicí? Nyní chápete, s jakými pocity jsem ke knížce přistupovala.

Nejdříve jsem si přečetla oddíl Prázdné místo (Očima zasvěcených). Vesměs všichni hovoří o problémech Lužice. U pramene problémů je germanizační snaha. V tom jsou autoři zajedno. Řešení problémů se ale u jednotlivých autorů liší.

Zarazilo mě, že autor prvního článku PhDr. Z. Boháč, CSc., tvrdí, že po druhé světové válce měla germanizace otevřené dveře, což vedlo k úpadku kultury Lužice. Autonomii kultury prý přinesl až přelom let 1989/90. Oproti tomu říká M. Hloušek ve druhém článku, že autonomii získali Lužičtí Srbové už v éře komunismu. Tehdy ovšem něco za něco. Lužičtí Srbové musili na oplátku tvrdit, že až nyní jsou konečně svobodní. Autor hovoří o devastaci krajiny kvůli těžbě hnědého uhlí - jsem ze severních Čech, takže problém chápu. Podle M. Hlouška stát přispívá stále méně a méně, zavírají se školy a Lužice se stává územím důchodců. Je to ale problém jen v Lužici? Nevarují i naši politici, že ČR bude jednou státem důchodců? Autor vidí největší naději v Projektu Witaj - ve výstavbě srbských mateřských školek. Dobře, děti se naučí srbsky, ale co když se jednou srbštiny dobrovolně vzdají ve prospěch němčiny? Autor cituje Marju Kubašec, že Srbové budou tak dlouho, dokud sami budou chtít. I kdyby ale chtěli, němčině se zřejmě nevyhnou. V článcích se hovoří o smíšených manželstvích nebo stěhování se za prací. Nebylo by proto jednodušší smířit se s dvojjazyčností? Proč mít ve školách třídy buď s výukou němčiny nebo srbštiny? Podle doc. Šatavy bude toto dělení od příštího roku zrušeno. Proč nenechat děti učit se německy? A pokud budou chtít, můžou přece chodit na nepovinné hodiny srbštiny. Nebylo by to jednodušší a levnější řešení? Líbí se mi poněkud útočný článek B. Pittkuningse - že Německo káže o míru a přitom vydělává prodejem zbraní, by si u nás troufl napsat málokdo. Oceňuji, že autoři nazývají věci pravými jmény. Podle JUDr. J. Lebedy se Němci starali po sjednocení Německa o Lužické Srby jen proto, aby slovanští sousedé nereptali. Když sousedé nereptali, přestali se němečtí politici o Lužici zajímat. Od roku 1998 prý probíhá ekonomická likvidace Lužice. Tomu bych i věřila, protože o našich západních sousedech nemám přehnané iluze. Trochu naivní mi připadá článek PhDr. Fr. Vydry. Lužičtí Srbové mají znát svou slovanskou mateřštinu, protože jim usnadní styk s okolními slovanskými národy. Jsem Slovanka a obávám se, že kdyby na mne někdo spustil srbsky se všemi aoristy, imperfekty a duály, rozhodně by mi tím neusnadnil dorozumívání. Kacířské je, že německy bych se domluvila bez problémů. Tím chci říci, že i okolní slovanské národy se učí cizím jazykům, takže nejsme odkázáni pouze na svou mateřštinu. Pokrytecké mi také připadá útočení na Evropu, která má prý důležitější starosti, takže se nestará o Lužické Srby. Nestarají se o ně Němci, ale přesto Srbové očekávají, že se o ně postará někdo, kdo o jejich problému ani neví?

Evropa by vám i pomohla, kdyby o vás věděla. Schválně - kolik lidí v ČR ví o vašich problémech? Není Věstník s nákladem 200 kusů málo? Chápu, že jde bezpochyby o finančně náročnou věc, proč ale nepíšete do periodik nebo novin? Básnická setkání jsou výborná věc, proč se ale omezovat na hrstku intelektuálů? Proč např. neuspořádat koncert lužickosrbské kapely? --

Oddíl Křídla vzácného motýla obsahuje ukázky současné lužickosrbské poezie. Nutno podotknout, že mě básně mile překvapily. Jaká tedy je současná lužickosrbská poezie? Ačkoli je různorodá, jedno má společné - lásku k Lužici.

Báseň Jurije Kocha Moje milá Majdaléna připomíná kramářskou píseň - je svěží, vtipná a sarkastická. Erika Janowa v básni-dopise nezapře, že tvoří pro děti. Stejně tak i Beno Budar - jednoduchá forma, ale obsah nutí k zamyšlení. Kito Lorenc rozvádí krásnou metaforu - z medailónku se dozvídáme, že je nejznámějším básníkem Lužice. Není divu. Marja Krawcec působí na první pohled jako pesimistka. Je tomu tak? Jak krásně dokáže popsat osud národa ve slovech vymírající kroj. Báseň Tomasze Nawky v mnohém připomíná našeho P. Bezruče: Lužice je vyměřená přeoraná rozřezaná. Jde o náhodu, nebo je T. Nawka Bezručovým epigonem? Báseň Benedikta Dyrlicha útočí svou naléhavostí. Opět tu nacházím motiv zničené Lužice, jejíž vyslanec sedává s Moranou. Nejvíce se mi líbí báseň Jurije Łušćanského Vůně hnízda. Dialog je založen na otázce Jak dlouho budeme? Díky postupnému vynechávání slov je otázka stále naléhavější a odpovědi lyričtější. Poslední odpovícá děda znova dlouho. Líbí se mi ona víra nejen v národ, ale i v život vůbec! Róža Domašcyna má smysl pro poezii. Co říkáte tomuhle: světlotma, zranitelní řezníci zvířat, příbytek mezi nebem a rájem. Měraně Cuškové (Cušcyna) se podařilo skloubit erotiku s mystikou. Pětr Thiemann se s výčitkou obrací ke čtenáři - proč stále myslit na nebezpečí, které nám bezprostředně nehrozí? Báseň Zima Hany Wićazowé je romantická a obsahuje nádherné metafory a personifikace. Chtěl Timo Meškank poukázat na to, že vše na světě je relativní? A proto nemáme filozofovat nad existencí, ale žít život? Báseň Beaty Nastikec je prostinká a od srdce. Odvažuji se říci, že literární kritika by nejvýše ocenila konfliktní téma Marka Dyrlicha - autor využívá všech rovin jazyka (cizí slova, zkratky, odborné termíny ...) a vytváří překvapivě harmonický celek. Lubina Šěnec jako by se stylizovala do role drsňačky sežrala sem jabko poznání, přesto si myslím, že uznává tradiční hodnoty a touží po nich. Andrea Wałdźic dokáže ve třech verších popsat dualismus, který má i hloubku ty a já / jsme spolu / a sami pro sebe. Fabian Kaulfürst v sobě nezapře lyrika Něžné hráze / naděje / najdeš / poblíž nedůvěry. Největší předností Madleny Domaškec je schopnost popsat sugestivní pocity horké větry vysoušejí hrdlo / prach šlehá do tváře / ucpává všechny póry / zvedají se stíny-stěny / nepřeskočím je.

Znovu tedy opakuji, že poezie, kterou jsem četla, je velmi zdařilá. Pokud jste ji četli, nezbývá vám, než souhlasit.

autorka je posluchačka bohemistiky, společenských věd a politologie na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

 

 

Odjinud

 

Jednoho Delnjoserba mysle wo ewangelskich Serbach

Pomhaj Bóh, únor 2001

je nadpis článku Bernda Pittkuningse. Uvádí, že poslední dolnolužické kázání v první polovině 20. století v Evangelické církvi Berlín-Braniborsko bylo 1941 v Dešně. Až v roce 1987 se shromáždili mladí Dolní Srbové, aby pečovali o lužickou srbštinu v kostele. Založili skupinu Serbska namša. Vedoucím se brzy stal generální superintendent v. v. Reinhardt Richter, původem ze Slezska, který byl po válce farářem v Dešně. Na shromáždění lektorů církevního obvodu Frankfurt nad Odrou-Chotěbuz se dotázal, kdo z přítomných lužickosrbských lektorů má chuť spolupracovat při lužickosrbských bohoslužbách. Našel se jediný - Bernd Pittkunings. Od té doby četl při bohoslužbách z evangelia aj. 1988 synod Evangelické církve Berlín-Braniborsko uznal pracovní skupinu Serbska namša jako důležitou součást církevního života v Lužici. Byli ochotni i platit lužickosrbského faráře, ale žádný nebyl (H. Nowak byl příliš starý, jiní se na takové poslání neodvážili). - Ale vrátil se domů kazatel Juro Frahnow (původem z Drjenowa) a kázal. Přišel rok 1989. Najednou se církev Berlín-Braniborsko zvětšila, neměla však už peníze na lužickosrbskou faru, ačkoliv na misionářství v Africe peníze ještě byly. Proto stoupenci založili Podpůrný spolek pro lužickosrbský jazyk v kostele (Spěchowańske towaristwo za serbsku rěc w cerkwi z. t.). Spolek pracoval dobrovolně. Kázání platil z dobrovolných sbírek. Druhou část mzdy si kazatel vydělal tím, že z pověření Załožby za serbski lud při návštěvách u starých Srbů zapisoval stará lužickosrbská slova. Spolek vydal novou lužickosrbskou agendu... - Oživení dolnolužickosrbských bohoslužeb bylo též příležitostí pro evangelickou církev. Mladí ateisté chtěli slyšet lužickosrbská slova a projevy a učit se jazyku. Tehdy se zúčastňovalo lužickosrbských bohoslužeb na 120 lidí nejrůznějšího stáří. Byly opět křtiny a dokonce i svatba (1997). - Brzy po svatbě byl založen spolek Po naschemu. Jeho důležitým programem byla nezávislost na Domowině a zdůrazňování, že Wenden nejsou Sorben. Svoje myšlenky zveřejnili v německých novinách. Jednali jako politické strany. Neuváděli svůj cíl, ale tvrdili, že bídný přítomný stav zavinili jiní. T. zn. “Že jsme doma nemluvili dolnolužickosrbsky, je vina socializmu a Horních Srbů, kteří se u nás po válce namáhali jako učitelé.” Výsledek toho byl, že mladí lidé už na dolnosrbské bohoslužby nepřišli, protože své uvědomění jako Lužičtí Srbové získali většinou na dolnolužickosrbském gymnáziu, a mnoho tamějších učitelů přece pochází z Horní Lužice. Na dolnolužické bohoslužby koncem srpna 2000 přišlo mimo cizince 30 Dolních Srbů (starších 60 let). ... R. 2000 měl do Dešna přijít farář, který měl polovinu svého úvazku věnovat 60 dolnolužickým vesnicím. Jmenování bylo odloženo, zatím do března 2001. To je stav takřka jako v roce 1989. “Lužické Srby máme rádi, nemáme však peníze.” To znamená, že náboženské poměry jsou stejné jako v r. 1941. ...

(PB februar 2001, kráceno) J-a

Šulerjo partnerojo pěstowarnjow

Serbske nowiny 2. 2. 2001

V tomto úvodníku Serbských nowin rozmlouvá předsedkyně spolku budyšínských gymnazistů Societas Slavica Budyssinensis Jadwiga Malinkec s redaktorkou SN Boženou Pawlikec. Části rozhovoru uvedeme (v překladě) doslovně. “Jan Bart požádal vysokoškoláky a gymnazisty, aby podpořili projekt WITAJ (pozn. red. mateřské školy, z nichž vyjdou děti ovládající dobře i lužickou srbštinu, takže pak mohou chodit do lužickosrbských základních škol). Tak jsme si v našem spolku řekli, že se o to pokusíme v školce v Malešecích, protože je nejbližší. Osm děvčat našeho spolku se bude střídat. Vždy dvě z nás tam dvakrát týdně dopoledne dojedou, abychom si s dětmi hrály, vymyslíme si pro ně básničky a pohádky a při slavnostech, jako je ptačí svatba nebo kácení máje, setrváme s dětmi celý den. Ve škole máme takový rozvrh, který nám tuto činnost umožní. Do Malešec budeme jezdit na kole a za špatného počasí autobusem. Začneme 2. března (protože právě teď je ve školce spála). Chceme získat i mladší gymnazistky. S mateřskou školou chceme vytvořit přátelské styky, které budou pokračovat i v dalších letech. Doufáme, že se tato družba rozšíří i na další mateřské školy.

Všichni víme, jaké nesnáze Lužičtí Srbové prožívají v přítomné době (mám na mysli snahu úřadů rušit lužickosrbské školy, protože do nich přichází příliš malý počet dětí). Z toho by mohl vznikat bezútěšný pohled na budoucí vývoj. Ale národ, který má tak obětavou a uvědomělou mládež, jako je těchto 10 děvčat ze Slovanského budyšínského spolku, nemusí se o svou budoucnost obávat. Pokračujte tak dál, statečná děvčata z budyšínského gymnázia, držíme vám palce.

J-a

Sokołske listy 2001, č. 1

píšou o valné hromadě 12. 1. 2001, otiskují vzpomínku na Jurije Wróbla (1926-1981) a další doklady o pobytu lužickosrbských dětí po 1. a 2. světové válce v ČSR.

J-a

 

 

Dopisy

Velikonoční jezdci ve Wostrowci

Bohdan Zelinka

Vidět v Lužici velikonoční jezdce je nesporně hluboký zážitek. Bohužel je dopřán jen tomu, kdo má motorové vozidlo nebo možnost účastnit se zájezdu. Dostat se do vesnic katolické Lužice a zpět veřejnou dopravou v jednom dni, to dost dobře nejde. Je však možno tyto jezdce vidět i docela blízko hraničního přechodu Hrádek nad Nisou – Zittau. Je to ve městě, které se kdysi srbsky jmenovalo Wostrowc, nyní je to Ostritz. Má to jednu chybu, která pro čtenáře tohoto listu není nikterak malá; neuslyšíme tam jediné srbské slovo.

Trať ze Žitavy do Zhořelce existovala dávno před stanovením hranice na Odře a Nise, a tak neustále střídá oba břehy Nisy a tím německé a polské území. Její úseky na pravém břehu patří do polské železniční sítě a jsou tam polské stanice. V těch německý vlak nezastavuje; jedinou výjimkou je Krzewina Zgorzelecka. Tam vystoupíme. Jsme v Polsku, ale před námi je lávka přes Nisu. Přejdeme ji, u kontrolní budky na jejím konci ukážeme cestovní pas (občanům SRN stačí občanský průkaz) a už jsme v ulici města Ostritz. Nedaleko je náměstí a vedle něho parčík oklopující katolický kostel. Tam kolem poledne jezdci (zvaní zde Saatreiter) startují. Na organizaci se vedle katolíků podílejí i luteráni. Mezi jezdci jsou i trubači.

Cesta jezdců vede ke klášteru St. Marienthal a zpět. Nejkratší cesta ke klášteru je po silnici a dále pak pěší cestou po břehu Nisy; je dlouhá dva až tři kilometry. Jezdci jedou delší cestou a dělají zastávky se zpěvy, takže pěší chodec, který vyrazil od kostela současně s nimi, může ke klášteru dojít dříve než oni a zažít jejich příjezd.

Klášter St. Marienthal je jakýmsi sesterským klášterem pančické Marijiny Hwězdy; je rovněž ženský a cisterciácký. Jezdce vítá abatyše, ale není ji vidět; zní jen její hlas v reproduktoru. Asi to tak vyžaduje přísný cisterciácký řád. Řádové sestry sledují dění zavřenými okny. Nejenže nevyjdou na nádvoří svého vlastního kláštera, ale ani neotevřou okno.

Bývají zpřístupněny klášterní vinné sklepy. Při svíčkách se tam popíjí víno, které – věřte nebo nevěřte – uzrálo na břehu Nisy. Kdo dá přednost klášternímu likéru, klášternímu pivu nebo tvarohovému klášternímu dortu, navštíví malou kavárnu. Samozřejmě bývá otevřen klášterní kostel i malá oddělená kaple a malá výstavka o cisterciáckém řádu.

Bohužel, lužickosrbské slovo se tam opravdu neuslyší. Ale tu Lužici připomenou aspoň melodie hlavních zpěvů. Je to německé Te Deum, i v lužických vesnicích zpívané německy Grosser Gott, wir loben Dich a také známé Raduj so, Marija, ale rovněž v němčině.

Vracíme se zpět z polského nádraží. Nevím, zda se tam prodávají německé jízdenky. Odjezdy jsou uvedeny jen u polských vlaků. A hlavně dejte pozor, abyste omylem nenastoupili do polského vlaku!

 

 

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (25)

Vilém Václav Kremer

Polabští a baltští Slované, kteří si ze své pravlasti nepřinesli žádnou vysokou kulturu, již teprve postupem času si osvojili ve svých nových sídlech v Polabí a na pobřeží moře Baltického, byli zemědělci a u hojných vod, zejména pak při pobřeží mořském, rybáři. Ale i počáteční jejich zemědělské výkony byly dosti primitivní. Teprve po aklimatisování se v krajině polabské a pobaltské stávalo se toto zemědělství intensivnější a od poloviny šestého století již známe tyto Slovany jako dobré zemědělce. Byla-li půda u starých Slovanů ve společném vlastnictví, stala se u Slovanů polabských a pobaltských již vlastnictvím soukromým. Písčitozemitá půda byla vhodnou pro pěstování obilí, zamokřené kraje, jaké vidíme v Lužici, byly vhodným místem pro pěstování lučních travin, jež dávaly dostatek zásoby pro krmení domácího dobytka. A tak se naši Slované vyznačovali již od pradávna jako zemědělci, ale i jako pěstitelé dobytka, kterýžto způsob hospodaření převzali již ve své pravlasti od národů turkotatarských. Již tam, a tím spíše i v nové vlasti, měli Polabané dostatek dobytka a plodin, jak to o nich v dobách společného života v zakarpatské slovanské pravlasti napsal řecký spisovatel Maurikios. Prvotním způsobem polního hospodaření bylo hospodaření střídavé, a sice jako ozim, jař a úhor. Úhor byl užíván zejména tehdy, když bylo třeba ponechat zem k odpočinku, aby vydala pak bohatší úrodu nebo když se užívala zem příliš mokrá, kterou bylo nutno vysoušet. Později již převládalo setí jen na jař a ozim. Polabané seli jako jiní Slované zejména proso a ječmen a později převzali setí pšenice, žita čili reže a ovsa. Svá pole vzdělávali oráním. Původní rádlo, které v nejstarších dobách nahrazoval pouhý rýč, bylo kamenné a dřevěné, rylo jen měkkou půdu, nejdouc do hloubky. Teprve později převzali pluh od Němců. Ke kosení obilí a trávy používali srpů, zatímco kosu také převzali později od svých sousedů. Ke zpracování obilí byly používány ruční mlýnky, na kterých mleli hrubou mouku, ze které pekli chléb. K pokrmům měli vařenou kaši z prosa a maso. Z přírodních poživatin jedli a používali hojně cibule a česneku, které také pěstovali. Znali a rádi požívali i jablka, hrušky, slívy a třešně. Jak archeologické výzkumy v Tornavě dokazují, pěstovali obilí v pořadí ječmen, pšenice, žito a proso. Dobytek používali jednak jako potravy, jednak jako prostředku k tahání břemen. Podle zachovaných původních slov, z nichž mnohá byla převzata z jazyků turkotatarských nebo germánských, poznáváme, že naši Slované pěstovali kozy, voly, býky a krávy, které jim dávaly mléko, z něhož si vyráběli zejména sýr a máslo. Starší mínění o tom, že Slované nejedli hovězího masa a nepili mléka, je třeba odmítnout.

Kuchyně byla dosti jednoduchá. Krom prosné nebo podobné kaše bylo to pečené maso domácích zvířat nebo zvířat ulovených, zejména divokých kanců, ke kterému si přidávali režný chléb. Pokrmy zapíjeli a vůbec žízeň zaháněli vodou, ale i nechmeleným pivem, které teprve později se naučili vařit s přidáním chmele, a medovinou. Pivo si vařili i ze žaludů. Mimo chléb si pekli také tak zvaný zblochan z rostliny travnaté rostoucí u zamokřených míst a u vod, z něhož si tvořili tenčí těstové destičky jako zákusky. Potravou zejména přímořských, ale i poříčních obyvatel byly ryby. Ty chytali buď hrotitými vidlicemi - ostmi, nebo do sítí.

V zemědělství slovanském bylo používáno lnu a konopí, které zpracovávaly ženy na vřetáncích zatížených hliněným přeslenem. Ze zhotovených pláten šily pak oděv, který v zimě kryli těžkým kabátem zhotoveným z ovčí vlny. Proto také měla slovanská hospodářství i značný počet ovčích stád.

K zemědělství patřilo i značné pěstění koní. To se vyskytovalo ve všech oblastech těchto Slovanů a do posledních časů bylo zachováno zvláště v Lužicích. O tom, že koně byli u těchto starých Slovanů ve velké oblibě, svědčí i ta skutečnost, že byl kůň dokonce u pohanských Slovanů zvířetem posvátným. Zejména byl bílý kůň uctíván u posvátného chrámu Svantovítova na Rujáně.

Je zajímavé, že v Pomořanech, kde dnes není již tak úrodná půda pro pěstování plodin obilnatých - jsou nahrazeny plodinami moderními a hlízovitými, jako brambory - bylo možno ještě ve 12. století pěstovat vinnou révu. Víno však nebývalo častým nápojem starých Slovanů a rozšířilo se mezi nimi teprve od 11. století.

Původní rozloha rolnických usedlostí nebývala velká. Odpovídala jen skutečné vlastní spotřebě jednotlivých rodin. Později se také s vytvořením slovanské šlechty vytvořily větší a dokonce i velké statky, které se však nemohly vyrovnat statkům německých velmožů usídlujících se na dřívějším slovanském území. Tíha placení daní a různých poplatků, které se během života polabských Slovanů kdy vybíraly, spočívala v prvé řadě na majetnících půdy, tedy spíše na drobném rolnictvu. Dávky se původně neplatily kovovými penězi. Pouze Němci museli dostávat vynucené roční platy obyčejně ve stříbře, jež se získávalo obchodem. Obchod však byl ve starších dobách pouze výměnný. Polabští Slované neměli ve svých počátcích kovových peněz, ale co na trzích kupovali, vyměňovali za plátno. Proto vidíme, jak bylo plátno vyráběno ve značném množství. V roce 839, když král Arnulf zajišťoval biskupovi Arnovi ve Würzburku desátky, bylo stanoveno, že jej tamní slovanští, to je srbští, obyvatelé budou platit plátnem. Podle slov současného kronikáře také Ránové nepoužívali ražených peněz a při trzích a nákupech platili pouze plátnem a za plátno. Všeobecně možno říci, že v území polabských Slovanů nebyly v oběhu ražené domácí peníze. Sice později se objevují tak zvané vendické feniky, ale ty platily jen pro vnitřní potřebu. Jinak se všeobecně až do 12. století platilo plátěnými šátečky. Byly-li používány kovové peníze, pak to byly většinou peníze cizí.

Vedle zemědělství by mělo být významným hospodářským znakem i řemeslnictvo. Avšak v tom směru není možno pro starší dobu mluvit o samostatném druhu práce. Vše bylo stejně jako v Německu a jiných zemích vyráběno jako součást zemědělské práce. Byli to oráči, senohrabi, sviňaři, skotáci, kravaři, štěpaři, včelaři, psáři a jiní, dále skuteční pracovníci řemeslní, jako kováři (vyskytla se i kovářská dílna při archeologickém průzkumu v Borcheltu), železníci, bečváři, ševci, kožešníci a jiní. Teprve pod německým vlivem se počala vytvářet jednotlivá samostatná řemesla, která vznikala na vesnicích, ale zejména v městech, jako hrnčíři, řezníci a mlynáři. Původní zemědělští řemeslníci byli v odvislosti ku svému pánovi, skuteční řemeslníci se sdružovali v hromadu.

Z původně primitivních poměrů se pozvolna počal i pro země slovanské vyvíjet obchod. Všimneme-li si obchodu podle jednotlivých slovanských území, musíme konstatovat, že v Srbsku, a tím pak i v Lužici, nebyl v starší době provozován obchod ve velkém měřítku. V území lutickém byl poměrně značný obchod provozován v městech, která vznikala okolo lutických hradů, zatímco obchod Bodrců se soustřeďoval hlavně kolem pohanských chrámů nebo přímo v nich.

Námořnictví, a speciálně loďařství, to je stavba lodí, je v dějinách pobaltských Slovanů jednou z podstatných částí jejich životní práce. Bez provozování námořnictví si vůbec nemůžeme Bodrce a severní Lutice představit. Téměř každý Bodrc a Lutic, speciálně Rán, se již jako námořník narodil. Byli i rybáři a nelovili jen při pobřeží, ale jejich rybářské lodi pluly i do otevřeného moře. Jejich plavby byly konány na plachetnicích opatřených čelním kýlem. Záhy se z některých pobřežních hradů, zejména bodrckých, počala vytvářet i střediska námořního obchodu, který Bodrci počali provozovat. V tom však proti nim zasáhli odvážní plavci severští, kteří byli jako poslední odnož germánského stěhování národů rekrutováni z Norů a Dánů, kteří při přebytku místního germánského obyvatelstva z důvodů sociálních si obrali za svůj obor námořnictví, ale námořnictví loupežné, a jako mladí lidé, pod vedením svých vůdců, přepadali pobřežní kraje západní Evropy a pronikli posléze až do Středozemního moře, kde obsadili jih Itálie. Ale nezůstali pouze na pobřeží, nýbrž pronikali i do vnitrozemí po řekách, přenášejíce své lehké lodi. Hlavní nápor těchto námořních lupičů, kteří si sami říkali Vikingové, to je bojovníci, byl v 9. a 10. století. V těch dobách nejen se dostali do Anglie a Francie, kde sehráli významnou úlohu v nejstarších dějinách těchto západoevropských národů a států, ale svými skupinami dánskými zaútočili na pobřeží Slovanů pobaltských, kde se jim v několika případech podařilo na něm usadit neb alespoň přimět místní vládce slovanské k placení ročního poplatku. Nejznámější vikinská loď, která byla na slovanském území nalezena archeology, je loď z Gohstadu. V 8. století byly podle vikinských vzorů zdokonaleny slovanské plachetnice. Velký přístav vznikl v Ralswicku na Rujaně, přístavní plochu měl dlouhou přes půl kilometru, byl také hojně navštěvován cizinci. Lodě zde kotvící, z nichž také jedna byla nalezena, měly hlubší ponor, byly poháněny vesly. Stěžeň a plachta byly 13 až 14 m dlouhé a 3 až 4 m široké. Loď byla stavěna z dubových latěk majících utěsnění koudelí a smůlou. Lodě byly obchodními, ale sloužily i jako válečné. V podstatě se podobaly vikinským se zploštělým dnem a menším ponorem, aby byly odolné proti rozbouřenému moři. Dánskými úžinami se dostávaly okolo západní Evropy do Středozemního moře a zajížděly až k Cařihradu. Dostávaly se často až k ledovým krám grónským, kde mnoho jich ztroskotalo. Saxo Gramatik popisuje slovanské lodě jako longae naves s mělkým ponorem pro 44 mužů a jednoho koně s 13 až 20 veslaři. Jak byli Slované dobří stavitelé lodí, to dosvědčuje i to, že Skandinávci, sami dobří námořníci, převzali od Slovanů označení lodě, která byla vlastně prámicí, slovem leaja.

Námořní život Slovanů byl podťat roku 1157, když bylo bouří zničeno 1500 slovanských lodí nedaleko norského pobřeží a když roku 1184 bylo zničeno dánským králem Valdemarem rujánské a pomořanské loďstvo u ostrova Kosu. Zbytky slovanského námořnictva se uchýlily do malých přístavů na ostrově Femern a na Rujaně, kde je zejména výborně skryly hluboké mořské zářezy do vnitra samotného ostrova. Ale to již nebylo hrdé loďstvo lutické, ránské, bodrcké nebo pomořanské, ale byly to pouhé trosky, které v beznaději nad ztrátou svobody svých otčin se vrhaly na lodě svých nepřátel jako námořní lupiči čili piráti. V ten čas bylo téměř celé pobřeží baltské pod kontrolou dánskou, kterou ještě upevnilo roku 1209 založené město Strahlsund. Ale když potom byla převaha dánská zde zlomena mocí německou, dostal se i ostrov Femern jako léno hrabatům holštýnským, která i poslední severní výspu slovanskou v prvé polovině 14. století poněmčila. Po Slovanech zde zbyly pouze některé místní zkomolené názvy a tvar ostrovních vesnic.

Pro tisk připravil R-l, příště Náboženství a církevní organisace.