Pětr Thiemann Stajnje zaso mrěješ nade mnu odd I.
pomału so rozšěri huba na smějk njewinojty pomału mi přisteji barba šěra wujima pomału mi lěsycy dadźa wěste spokojenje pomału drje počinam swět a sebje lubować		pomalu se rozšíří ústa v úsměv nevázaný pomalu se usadí barva šedá vyjímá pomalu mi vězení dává jistou spokojenost pomalu pak začínám svět i sebe milovat
(1988) odd II
před telewizorom smějkotajo so poražkow njedźelowječornych socialistiskorealistiskich rjekow dla słyšu so zestarił sy so praji		u televize směju se porážkám nedělněvečerních socialistickorealistických hrdinů slyším se zestárnuls říká se
(1989) odd III
nawrót dźiwachmoj so kak mało swojej smój dźiwachmoj so njewobmysliwši w naju žedźbje zo smój žiwaj dale dźiwachmoj so zo hižo njejsmój ani ty ty ani ja ja		návrat divili jsme se jak málo jsme sví divili jsme se nepochybovali v naší touze že jsme živi dál divili jsme se že už nejsme ani ty ty ani já já
(1988)

Jediná básnická sbírka letos sedmatřicetiletého dramaturga Německo-srbského národního divadla v Budyšíně Pětra Thiemanna vyšla v již demokratické Německé demokratické republice v roce 1990 v Ludowém nakładnistwu Domowině v Budyšíně s grafikami Freda Pětšky. Kniha je tématicky členěna na oddíly I. až VI., v tomto čísle přinášíme ukázky z prvních tří. Sbírka je to zřejmě ještě nadlouho poslední, v rozhovoru pro Rozhlad 3/2000 (odtud i fotografie M. Nowotneho) na otázku, zda se věnuje “tvoření”, Thiemann odpovídá: “Bohužel nic. Husto njeje časa dosć, namakać wony nutřkowny měr, kotryž ja znajmjeńša trjebam, zo bych něšto spisać móhł. Dźěło v dźiwadłe nad měru okupuje. Tuchwilu zaběram so skerje s přełožowanjom.” Překlad básní z oddílů II. a III. obstaral Radek Čermák, verše z I. části Radek Čermák a Anna Bucharová.

 

Noviny

Z domova

 

Rozloučení se Zdeňkem Boháčem

Na členském večeru Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea 27. 3. 2001 byla na programu přednáška PhDr. Zdeňka Boháče, CSc., o pamětní knize návštěvníků Lužického semináře v Praze v letech 1976-2001. Místo toho se však návštěvníci dozvěděli, že dr. Boháč 25. 3. zemřel. Schůze, kterou vedl tajemník Sdružení Tomáš Kmjeć, uctila zemřelého minutou ticha. Paní Heričová pak přečetla přednášku, kterou pro tento večer ještě napsal dr. Boháč, a knihu přítomným ukázala. Posluchači se tak dozvěděli, jak dr. Boháč knihu, původně určenou pro internát Ústřední matice školské pro lužickosrbské studentstvo ve Varnsdorfu, zachránil ze sběru starého papíru a použil jí jako pamětní knihy Lužického semináře. Za 25 let nashromáždil 1605 podpisů. Tím se mu podařilo přesvědčit vedení Národního muzea o důležitosti Hórnikovy knihovny pro Lužické Srby, o jejich zájmu a o nutnosti uchovat knihovnu na původním místě. - Po přednášce vzpomínal bývalý tajemník Sdružení Jozef Mach, který dr. Boháče krátce před smrtí navštívil, s jakým úsilím zesnulý přednášku připravoval, jaké obavy měl o knihovnu a Lužický seminář i které vědecké plány by byl ještě rád uskutečnil. J-a

O významu tvorby Hanky Krawcec pro Domowinu řekl místopředseda dr. Pětr Brězan ve Varnsdorfu 13. 3. 2001 při stém výročí narození umělkyně:

“Motiv lípy - symbol slovanstva - tehdy s heslem »Kdo chce vysoko vyrůst, musí mít hluboko kořeny« se po nějakých třiceti letech opět objevuje u Hanky Krawcec, ale tentokrát jako symbol, jako odznak Domowiny - vrcholného svazu Lužických Srbů. Po celá desetiletí považují Srbové Horní a Dolní Lužice tento symbol za svůj. A bezpochyby nevědí všichni, kdo tento odznak vytvořil. Lepší příklad opravdové a dokonalé uměleckosti, než je domowinský odznak od Hanky Krawcec, se zajistě nenajde.

Tak jsme zejména my Domowiňané s příslušnými spolky a svazy s dílem umělkyně spjati a dlužíme jí dík. Jistě nepřeháním, když řeknu, že jeden z kořenů ve znaku Domowiny je Hanka Krawcec sama. Měli bychom využívat všech příležitostí, abychom se vyrovnali s jejím dílem a nelehkým životem, abychom ji poznali a uznali jako osobitou a zajímavou součást svých dějin. S jejím jménem a tvořením je spjat též Lužickosrbský dům v Budyšíně. Portréty Handrije Zejlera a Korla Awgusta Kocora, zhotovené pro Lužickosrbské literární muzeum r. 1961, i podobizna jejího otce Bjarnata Krawce zdobí nyní zasedací místnost Lužickosrbského domu.”

(Př 16. 3. 2001) J-a

 

Sasko na veletrhu cestovního ruchu

Na letošním ročníku veletrhu cestovního ruchu Holiday World se v Praze již tradičně představil samostatným stánkem také Svobodný stát Sasko. Mezi několika propagačními publikacemi a turistickými průvodci byly i čtyři informující o Lužických Srbech v Horní Lužici. Zájemce si mohl mezi nimi vybrat také velmi užitečný přehled nejvýznamnějších hornolužických kulturních pořadů a slavností na celý rok 2001. Letošní novinkou je výpravná padesátistránková publikace Sasko a Sasové vydaná v češtině. Na jedné dvoustraně se nachází paralelní česko – hornolužickosrbský text informující o slovanském národu v Německu a fotografie dvojjazyčné silniční tabule a dětského svátku Ptačí svatba. Mottem jsou slova prof. dr. Michaela Sandberga z univerzity v Oslo pronesená během budyšínského prázdninového jazykového kurzu: “Mým snem je přeložit lužickosrbskou literaturu do norštiny a vydat z ní souborné dílo. Proto musím dále prohlubovat své znalosti lužické srbštiny.”

Vladislav Veselý

5. mezinárodní konference o překladu s tématem Interkulturalita a překlad: méně překládané jazyky, pořádaná universitou v Barceloně, se koná 29. – 31. 10. 2001. Příspěvky se mají zabývat úlohou překladu v mezikulturních vztazích. Přednost bude dána těm, které se týkají jazyků vyučovaných na zdejší universitě: arabštiny, čínštiny, češtiny, řečtiny, italštiny, japonštiny, polštiny, portugalštiny a ruštiny. Bližší informace u Zuzany Sklenářové. zs

Naši v Dachau ... (dodatek k článku ČLV 2001, s. 12). Nedopatřením jsme zapomněli uvést jméno autorky článku novinářky Tamary Wagnerové, tímto se jí redakce omlouvá. K otázce Kteří to byli? nám píše přispěvatel Josef Šindar: Z kněží tito dva: Jan Cyž, číslo 24376, *19. 12. 1883 ve Wotrowě, farář v Hajnicích. Zatčen 12. 12. 1940, v Dachau od 4. 4. 1941. Příčina: zastupování národních zájmů Lužických Srbů . + 8. 8. 1948 ve Zhořelci; PhDr. Beno Šołta, číslo 24377, *16. 10. 1891 v Radworu, farář v Pirnau. Zatčen 15. 1. 1941, v Dachau od 4. 4. 1941. Příčina: zastupování národních zájmů Lužických Srbů a duchovní správa u Poláků. +4. 8. 1968 v Drážďanech; konce války se nedožil Alojz Andricki, číslo 27829, * 2. 7. 1914 v Radworu, kaplan v Drážďanech. Zatčen 3. 2. 1941. V Dachau od 10. 10. 1941, tam zemřel.

 

Z Horní Lužice

 

Skauti v Lužici?

Jistěže! Nové státní uspořádání v Německu umožnilo srbské mládeži také větší setkání se skautskými ideály, které se opět čile k životu probudily v sousedních zemích. Po prvním seznámení s našimi Junáky na Sněžné u Krásné Lípy v r. 1994 se objevují a začínají organizovat první srbští skautíci a v únoru 1995 v Pěskecích u Kamjence se už oblékají do stejnokroje, veřejnosti se v témž roce představují v Róžantu a také budují svůj první tábor v Kukowě. Činnost i počet se dále rozvíjejí, jejich představitelé dávají o sobě vědět (i o slovanské Lužici!) také ve světě. Přes polské skauty navazují přátelství se skauty francouzskými, účastní se Jamboree Fenix v Praze i na Slovensku. Jsou zastřešeni Towarstwem Cyrila a Metoda. Nejméně pětkrát do roka Katolski posoł přináší přílohu Skawtski posoł, ve které se srbští junáci seznamují s bohatou terminologií projevů skautského života podivuhodně v mateřském jazyku stejně jako s popisky živé přírody ap.

Srbské skauty, které na stejnokroji prozradí i slovanská trikolóra na šňůrkách, vede nyní Beno Jakubaš, kaplan v Kulowě, za duchovního ochránce si zvolili mladého srbského kněze-mučedníka z Dachau Alojze Andrického.

Očekáváme jistě od nevelkého počtu srbských skautů, že budou umět dobře číst stopy nejen v přírodě, ale i v bohaté historii svého národa, že budou ctít důstojnost Božího díla v člověku především a budou připraveni převzít i odpovědnost za dobré hospodaření s morálními hodnotami, které jsou zárukou, duchovní zárukou budoucnosti slovanské Lužice!

Čuwaj, serbski skawto!

Josef Šindar

1991 TCM 2001

Přípravy na tisícileté výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu podnítilo v druhé polovině 19. stol. četné významné pracovníky k vědeckému i náboženskému zkoumání odkazu těchto geniálních mužů, kteří pohnuli kulturními dějinami Slovanů. Stranou nezůstala ani Lužice. Hornolužičtí katolíci, přes studia svých kněží vázáni na Prahu, ještě cílevědoměji se zaměřili na probouzení národního povědomí. V Budyšíně sice už od r. 1845 na vědeckém základě pracovala Maćica Serbska, ale bylo třeba více pozornosti věnovat lidovým vrstvám úsilím o prohloubení křesťanského života v úzké návaznosti na život národní. A tak na samém prahu milénia cyrilometodějského 13. prosince 1862 se rodí organizace Towarstwo ss. Cyrilla a Metodija, která od r. 1863 začíná vydávat časopis Katolski posoł (dodnes vycházející nejrozšířenější týdeník) - obojí z iniciativy všestranného pracovníka Michała Hórnika (1833-1894), budyšínského kanovníka. Towarstwo stejně jako časopis nemělo klerikální charakter, ale bylo určeno všem katolickým Srbům. Program nového spolku byl vyjádřen později (1907): “Zaměr towarstwa je spěchowanje wótčinskeho a nabožneho zmyslenja jeho sobustawow, kaž tež socialne a politiske wuwučowanje katolskich Serbow scyła.”

Příkladná spolupráce kněží i laiků ať při budování jubilejního chrámu (1887) v Baćoni (v kterém bylo postaveno i první sousoší soluňských bratří) přes četná shromáždění a mnohé tisky - trvala až do nastoupení Hitlera a nacizmu k moci. 1939 bylo Towarstwo zrušeno i s tehdy už vlastní tiskárnou v Budyšíně v ulici Před šulerskimi wrotami 21.

Po 2. světové válce v socialistickém státě NDR v prosinci 1950 opět začal Časopis katolskich Serbow Katolski posoł vycházet. Towarstwo však obnoveno nebylo. Uvědomělí katoličtí věřící se mohli zapojovat pouze do oficiální národní organizace Domowina, která od r. 1912 sdružuje všechny lužickosrbské spolky. Dřívější aktivity (NDR byla v náboženském ohledu tolerantnější než ČSSR) se mohly pak realizovat jen na základě farností kněžími, kteří v rámci biskupství ustavili Dźěłowe zjednoćenstwo katolskich serbskich duchownych. Rovněž jen na bázi římskokatolické míšeňsko-drážďanské diecéze vzniká 1985 (1100 let smrti sv. Metoděje) Zjednoćenstwo Cyrila a Metoda, do jehož čela byl postaven PhDr. Rudij Kilank, tehdejší farář budyšínský, kterého 1989 střídal Clemens Hrjehor, nynější farář v Chrósćicích. Stanovy - díky 2. vatikánskému koncilu - mohly opět zdůraznit závažnou a závaznou spolupráci kněží a laiků při stále naléhavé a potřebné práci na obnově náboženského a národního života v Horní Lužici.

V nových uvolněných poměrech 28. 1. 1991 na valné hromadě v Ralbicích se však právně obnovuje Towarstwo Cyrila a Metoda s následujícími záměry: ۰spolupracovat s katolickou církví v zájmu Srbů; ۰vydávat Katolski posoł, náboženskou literaturu, rozšiřovat informační prostor v médiích; ۰podporovat Základní zákon, v němž je zakotveno právo na zprostředkování náboženského poznání v srbských výchovných institucích; ۰podporovat náboženské zvyky, pěstovat náboženskou kulturu v srbských farnostech; ۰podporovat ekumenické kontakty; ۰vnášet tvůrčím způsobem chápání srbského svérázu do církevního i společenského života německé veřejnosti; ۰probouzet národní vědomí v dorůstající generaci; ۰pěstovat vztahy k druhým národům a etnickým menšinám v duchu sjednocené Evropy; ۰usilovat o uplatňování stejných práv menšinám; ۰angažovat se za spravedlnost, mír a uchování díla božího stvoření (ekologie).

Tyto záměry se v přítomnosti snaží Towarstwo Cyrila a Metoda skutečně plnit - rázně se vyslovuje k řešení složité situace ve školství, ke koncepci kulturního rozvoje, organizuje úspěšně pomocné akce pro Bosnu (Łužica pomha), pod svou patronaci přijímá menší korporace (hudební sbory, ochotnické divadelníky, skauty ad.), zúčastňuje se na přípravě beatifikace A. Andrického. Posvěcení monumentálního pomníku sv. Cyrila a Metoda nedaleko vesničky Stróžišćo v loňském roce bylo vrcholným bodem ve více než stoletých dějinách Towarstwa, které jeho zbudováním vyjádřilo věrnost dobrým tradicím víry i národnosti, sounáležitost se slovanskými národy i touhu patřit v budoucnosti do společenství s ostatními národy Evropy.

V současnosti předsedou TCM je Šćěpan Delan, farář v Radvoru, místopředsedou MVDr. Pětr Brězan z Kulowa, redaktorem Katolského posoła Gerat Wornar, farář v Baćoni.

Josef Šindar

Maryša v Budyšíně

Brněnský režisér Zdeněk Černín připravuje v budyšínském národním divadle uvedení známé “kávové” tragédie. Původní dílo bratří Mrštíků bude obohaceno hudbou českého skladatele a houslisty Jiřího Pavlici, který je známý svými folklórními adaptacemi především v souboru Hradišťan. Inscenaci zpestří i verše básníka Jana Skácela. Černínova práce pokračuje v dobrých moravsko-lužických divadelnických kontaktech. V 70. letech minulého století byla již jednou Maryša inscenována právě Moravany, sám Černín už má v Budyšíně za sebou uvedení Ostrovského Lesa a Moliérova Zdravého nemocného. Pro inscenaci v dolní lužické srbštině bylo představení zkráceno, vystupuje menší počet postav, aniž by byla posunuta hlavní nit děje. Maryša v podání nové herečky Andrey Riedžičové měla premiéru 20. dubna, bude představena i v německém znění.

(Slovo 11.4.) rad

Ministerstvo zruší školu poznenáhlu

Budyšin (SN/NA) Chrósćická lužickosrbská základní škola bude zrušena. Ne sice najednou, ale “po kouskách”. Ministerstvo školství se tedy neodvážilo tuto ryze lužickosrbskou školu k 1. srpnu zrušit úplně, jak to zpočátku plánovalo. Vyplývá to z včerejšího faxu (22.3.01 pozn.rad) z Drážďan starostovi Pětru Šołtovi.

V dopisu ministerstvo sdělilo, že pro příští 5. ročník odmítá svou spoluúčast. To mj. znamená, že za tuto třídu už nebude platit učitelský personál. Starostu tato zpráva nepřekvapila: “Budeme se ubírat cestou boje,” řekl dnes Serbským nowinám. K tomu patří, řekl Šołta, o takovém zacházení Saska s lužickosrbskými náležitostmi informovat ještě širší veřejnost, počítaje do toho i mezinárodní rovinu. Zároveň si obec připraví stížnost k soudu. Jistou naději vkládá také do setkání, které uskuteční 19. dubna v Chrósćicích petiční výbor Saského zemského sněmu.

(SN 23. 3. 01) J-a

Z Dolní Lužice

 

Wende je karikatura Srba

Slovenský přítel Lužických Srbů Vladimír Jamárik se ohrazuje proti užívání označení Wende. Připamatovává příklad Slováků v Uhrách. První uherský král Štěpán ctil Slováky jako druhý uherský státní národ, protože království jednoho jazyka by bylo chatrné a slabé. Od konce 18. století jeho následovníci tuto zásadu přestali ctít. Slovák byl obyvatelem druhého řádu a nebyl nazýván jinak než tót. Tohle označení bylo pouze hanlivé, proto se nedostalo ani do slovenského ani do dnešního maďarského spisovného jazyka. Označení tót je pro něj stejně ponižující jako Wende a vyzývá Dolnosrby, aby ho nepoužívali. V našich krajích máme podobný příklad v rómské otázce. Označení cikán nebylo mezi většinovou populací nikdy bráno za ostouzející (k tomuto účelu si čeština odvodila jiná slova); povšimněme si například české prózy K. H. Máchy Cikáni nebo polské J. I. Kraszewského Koča za vasjó, kteří toto jméno vyslovují spíš s uznáním. Díky celospolečenskému konsenzu se po roce 1989 začalo používat na veřejnosti výhradně a v obecném jazyce většinou pojmenování Róm. Nepřijala ho pouze krajně pravicově smýšlející část politického koláče.

(NC 8) rad

Více než 620 chlapců a dívek se v tomto školním roce učí dolnolužické srbštině, a to na 10 školách - 460 dětí navštěvuje kurzy dolnolužičtiny na školách v okrese Spréva – Nisa, zbylých 167 na Dolnosrbském gymnáziu. V celé zemi Braniborsko je to 1574 žáků na 30 školách.

(NC 7) jv

Různé instituce v Dolní Lužici obdržely v lednu dotazník od Matice lužickosrbské, který se týkal užívání lužičtiny v podnicích a ve všedním životě. Lubnjovští odpověděli, že lužická srbština zmizela z Blat (Błóta – Spreewald) již před sto lety a že již tam žádnou roli nehraje. Zájem turistů z celého světa slyšet tento jazyk také od převozníků v Blatech však naráží na malý zájem cołnarjow o řeč svých předků. A to je škoda, protože lužičtina může přispět k tomu, aby se turistům v Blatech líbilo ještě více.

(NC 7) jv

Nová školka projektu Witaj se bude otvírat v květnu v Janšojcích/Jänschwalde, zatím pro 6 dětí. Další bude následovat v Bórkowach/Burg v rámci školky Kita, kam již bylo přihlášeno 25 malých zájemců. O tom všem jednal na svém 10. zasedání Výbor pro lužickosrbské záležitosti při Zastupitelstvu okresu Spréva – Nisa. V diskusi zaznělo, že je důležité zřizovat silné skupinky Witaj aspoň po 11 dětech, aby se zmenšily potíže s financováním. Výbor proto rád vyslyšel zprávu, že se k zatím 6 členné skupince Witaj dětí v Hochoze přidaly další dvě.

(NC 8) jv

Frank Berno, nezávislý poslanec v okresním sněmu Spréva-Nisa je členem frakce BürgerBündnis Freier Wähler, která se zabývá i uhelným a energetickým průmyslem v Lužici. “My se sobu za to zasajźimy až gmejna Rogow wostanjo. Wěm až jo brunica za wěsty cas za produkciju energije hyšći wažna. Dokulaž pak se w Nimskej tuchylu pśewjele elektriskeje energije produkujo, nejo notne, až se Rogow wotbagrujo,” prohlásil.

(NC 8) rad

V Baršći/Forst se bude 20. května konat v Okresním domě velký mezinárodní folklórní svátek. Doposud se přihlásilo 17 folklórních souborů z Kanady, Skotska, Polska, Česka, Slovenska, Dánska, Rakouska a Německa. Všichni si také chtějí spolu v některý den prohlédnout Blata.

(NC 9) jv

 

 

Knihy

Nový sborník

Serbołużyczanie - kultura i historia. Materiały z konferencji naukowej zorganizowanej w dniu 20 listopada 1998 r. w Brzegu pod redakcją Leszka Kuberskiego i Piotra Pałysa, 40 s., Břeh 2000.

Soubor pěti referátů je prvním vydavatelským počinem opolské pobočky Spolku polsko-lužickosrbského. Jak redaktoři v úvodě podotýkají, návrh na její založení (vznikla v září 1999) vzešel právě z konferenční diskuse, jíž se účastnili nejen vědci, nýbrž i mládež. Čestné místo pro první pojednání připadlo Ewě Siatkowské pod nadpisem Geneza języków łużyckich w świetle danych historycznych i lingwistycznych. Stejně jako u ostatních článků se zaměřím jen na některé zajímavější úryvky: S odvoláním na starověké spisovatele připisuje autorka Lužickým Srbům částečně íránský původ. Neslovanští Srbové, kteří do Polabí přesídlili od Kavkazu, předali později přibylým Slovanům splynuvše s nimi své jméno. Siatkowska se však současně dovolává výkladu etnonyma jako ‚soukmenovce‘ pomocí polských slov siorbać ‚srkati, sáti‘, pasierb ‚přibraný člen rodiny‘ a ukrajinského priserbitysja ‚připojovati se k rodině‘, což podle mého názoru zajímavé tvrzení mírně oslabuje, třebaže se autorka opřela i o latinu, jakožto další řeč na indoevropském základě. Závěrem se varšavská profesorka zabývá vývojem vztahu mezi horní a dolní srbštinou. Pozoruhodný je postřeh, že o uznání dialektu za zvláštní jazyk obvykle nerozhoduje věda. Krzysztof R. Mazurski z Vratislavě popírá v příspěvku Ewangeliccy Łużyczanie wobec współczesnych wyzwań thesi, že evangelictví přeje němčení. V obrodě evangelické zbožnosti spatřuje pro Srby velkou příležitost a lituje, že polská strana této skutečnosti nedoceňuje. O Próbach utworzenia państwa łużyckiego w latach 1918-19 pojednal Leszek Kuberski: Počáteční činnost Srbského národního výboru byla vedena snahou o autonomii. Po neúspěšném rokování jeho předsedy s budyšínským starostou 16. XII. 1918 se však Srbové začali domáhat svobodného státu uvnitř německé republiky a posléze (deklarace z 1. I. 1919) nezávislého srbského státu na ploše 4,5 tis. km2 s 250 tis. obyvatel. Opolský badatel označuje vytvoření takového ústrojí za ilusi, poněvadž jeho stoupenci nebyli kromě jiného vybaveni ozbrojenou mocí a národ jako celek byl málo uvědomělý a příliš věren dosavadním zeměpánům. Pod titulkem Politiske a socialne wuwiće Łužiskich Serbow //1945-1986 se ptá Edmund Pjech z Budyšína, proč se v uvedeném období zmenšilo srbské etnikum téměř o polovinu. Důvody nalézá tři: totalitní povahu NDR, při níž menšinová politika ztratila svou důvěryhodnost, hospodářské změny (dobývání hnědého uhlí a kolektivizace zemědělství) a přetrvání německého antislovanství a antisrbství. Například v padesátých letech hrozili někteří čtenáři Lausitzer Rundschau jejím odhlášením, protože čas od času uveřejnila srbský článek. Jiní pálili dvoujazyčné úřední publikace. Tematykę Łużycką na łamach katowickiej “Odry” w latach 1945-1949 představil Opolan Piotr Pałys. Čtrnáctideník (později týdeník) pro oderské povodí a polsko-německé vztahy založil a vedl Wilhelm Szewczyk, už před válkou iniciátor prolužických snah a spolupracovník Josefa Páty a Vladimíra Zmeškala. Ve své době psala Odra na srbské náměty nejpodrobněji ze slezských časopisů, ku příkladu o návrhu zasloužilého archeologa Wojciecha Kóčky na přenesení nejzápadnějších srbských osad k hranicím Polska a Československa a vysídlení tamních Němců. Periodikum otisklo též zprávu o tom, jak o středách, v hodinách, kdy pražský rozhlas vysílal pro Lužici, byl v mnoha tamních vsích a městečkách vypojován proud, a dokonce snímek vagónu s českým cukrem pro Srby.

Sborník přinesl mnoho poutavých a podnětných informací, výtka patří jen četným překlepům v srbském článku.

R-l

Timo Meškank, Kultur besteht - Reich vergeht

Tschechen und Sorben (Wenden) 1914 - 1945. - Mensch & Buch Verlag, Berlín 2001. Tato kniha je doktorská disertace, kterou autor vypracoval vletech 1997-1999 v rámci projektů Lužickosrbského ústavu v Budyšíně a kterou obhájil na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Přináší řadu nových poznatků o česko-lužickosrbských vztazích v daném období.

(SN 16. 3. 2001) J-a

Sakska protyka 2001

Frakce Strany demokratického socialismu v Saském sněmu vydala pro letošní rok Sakskou protyku 2001, kapesní publikaci přinášející portréty saských poslanců, včetně Heika Kozla, Lužického Srba, který se v Saském sněmu zabývá menšinovou politikou. V protyce čtenáři najdou popisy typických lužickosrbských obyčejů, napsané s lehce ironickým nadhledem, způsobilým pohoršit konzervativnější posuzovatele. V kalendáři je mnoho připomínek k výročím, která se týkají lužické, německé (s důrazem na období NDR) i světové historie. V článcích politického charakteru je zřetelné levicové zaměření, ovšem s leckdy kritickým tónem vůči minulému režimu. Jména dnů jsou otištěna dvoujazyčně, názvy měsíců pouze německy.

mrak

 

Počítače

Billy

aneb lužická srbština vstupuje do světa počítačové zábavy

Předstaj sej, zo sy w bajkojtym kraju, wobdaty wot spodźiwnych monstrow. Wone zadźěwaja ći puć přez potajnostny kraj, kotryž je jenož přez twoju fantaziju wobmjezowany.

Těmito slovy začíná upoutávka na pozoruhodný projekt s názvem Billy. První počítačová hra, která komunikuje v lužickosrbském jazyce. Na svědomí ji má (zřejmě dánská) programátorská skupina Northwind soft. Hra vyšla mimo horní a dolní lužické srbštiny zatím v dalších 21 jazycích - všechny je uvádím tak, jak jsou nabízeny ve hře: bosanski, catalŕ, dansk, deutsch, dolnoserbski, english, espańol, esperanto, français, fřroyski, galego, hornjoserbsce, hrvatski, italiano, magyarul, nederlands, norsk, polski, româna, srpski, srpskohrvatski, suomi, svenska – čímž zdaleka předstihla i veleúspěšné komerční projekty. Ono toho ani na překládání mnoho není. Překlad z esperanta pořídil Edward Wornar, na srbské verzi spolupracovalo i několik dalších osob. Jak jsem vyrozuměl, projekt byl uskutečněn pod hlavičkou Załožby za serbski lud na podnět Serbskeho šulskeho towarstwa (pozn. Neodpustím si ocenit SŠT jakožto jednu z nejagilnějších součástí lužickosrbského veřejného života).

Hru bych žánrově zařadil mezi vylepšené arkády starého střihu. Cituju z doprovodného slova: Přehladawši koncepty dźensnišich hrow, kiž su zwjetša předaloko wuwite strategiske hry, smy sej myslili, zo něšto faluje. Jowle je staromodna hra, ale wuhotowana z najlěpšej grafiku a najlěpšej zwukowej kwalitu, kiž dźensniša technologija dowola. Principem je, že panďulák – vy – chodí po dvourozměrném prostoru, čítajícím patra a žebříky (nebo pohyblivé plošiny atp.), které je spojují, sbírá body a snaží se ve hře probít co nejdál. Na obrazovce nejste přirozeně sami, bloudí tam ještě obludky. Nastává boj na život a na smrt. Zpočátku máte v rukou pouze krumpáč a palici. Zatímco stvůrečkám stačí oblažit vás smrtícím dotykem, vaším trumfem v ruce je krumpáč. Stačí vykopat jámu, ubožák se zaklíní, rychle musíte podlahu stlouct palicí do původního stavu a příšerka se promění na body. Po vyvraždění všeho, co chodí, postupujete do další úrovně. Jak vidíte, hra je svou jednoduchostí určena především dětinům a dětem, které koneckonců potřebují “srbovat” jako sůl. Nemusím dodávat, že krve ani lechtivých scén byste se v této hře nedořezali.

Postupně sbíráte různá vylepšení schopností jako třeba větší rychlost vaší maličkosti, získáváte pomůcky, mj. tenisový míček k odhánění slizounů, sbíječku ke kopání, bomby a další “vychytávky”. Během času se utužují i protivníci, každý svět má svoje, a tak se v džungli shledáte s banány, ananasy a tykvemi, na staveništi můžete potkat kladivo, pajdavou helmu nebo třeba i chodící cirkulárku, která nabízí zvlášť bizarní vjem, lezouc po žebříku. Přestože se máte někdy co ohánět, chytat ploužící se mátohy by bylo příliš jednoduché, pročež tvůrci umístili do některých úrovní další nástrahy ve zřejmé snaze ztrpčit vám život, a sice pralesní vosy či bourací koule…; nenechají vás stát na jednom místě.

Co se týče vykreslení prostředí, hra se odehrává na nehybném pozadí, postavičky jsou pečlivě animované a vzhlíží roztomile. Billy byl komplet srbsky namluvený, včetně úvodní sekvence (to díky Srbskému rozhlasu).

Ukázkovou verzi si můžete stáhnout na internetové adrese www.serbski-institut.de/edi/billy/index_hs.html dá se sehnat i na www.esperanto.dk/billy.

Mým celkovým dojmem bylo příjemné odreagování. Nejméně takových her by mělo být daleko víc. Kdyby se někdo rozhodl posrbštit alespoň jednu hru ročně, především adventury, kde se mluví ostošest, jistě by výrazně napomohl recepci srbštiny u dětí. Orkán informační revoluce se žene kupředu a vyvrací všechno, co mu stojí v cestě. Kdo se jím naopak nechá nést, vytěží obrovský zisk pro sebe i svoje okolí.

hardwarové požadavky: PC 486DX2/66, 8 MB RAM, čtyřrychlostní CD-ROM, 5 MB na pevném disku, 800x600 SVGA grafická karta (VESA 2.0), doporučena Sound Blaster-kompatibilní zvuková karta

plná verze obsahuje: více než 150 úrovní v 5 různých světech (prales, staveniště, podzemí, mořská hlubina, Egypt), rozlišení 800 x 600 v 256 barvách, 3D animované postavy&intro, 14 hudebních skladeb v CD kvalitě, dva stupně obtížnosti, zjednodušené úrovně pro děti od pěti let; pracuje pod operačními systémy Windows, OS2 a DOS; cena je 20$ (v kurzu ze 17.3. 770,- Kč)

Poznámka: v Rozhladu 3/2001 str.112 vyšel článek Doc. Leoše Šatavy (»Moko Toa« - maorska telewizijna serija za dźěći a młodźinu, Tež w serbskej kulturje modernizacija chětro požadana), kde se ve vědecké rovině zabývá možnostmi dnešních médií pro zachování menšinové kultury na podkladě oživovacích snah Maorů, praobyvatel Nového Zélandu

Radek Čermák

 

 

Odjinud

Mercator Media Newsletter Issue 6

Díky našemu zapojení do projektu Mercator Media (University of Wales, Aberystwyth), který sleduje hromadné sdělovací prostředky v málo užívaných evropských jazycích, jsme obdrželi e-mailem 6. číslo zpravodaje projektu Mercator Media Newsletter, z něhož přebíráme aktuální informace. Zpravodaj vychází v jazyce velšském a anglickém. Styčné a internetové adresy jsou k disposici v redakci. Redakce může zprostředkovat zasílání tohoto zpravodaje, pokud nám sdělíte svůj zájem a e-mailovou adresu.

۰Od r. 1985 vysílá Radio Sele jako jediná stanice na světě v asturštině (= nářečí v severozápadním Španělsku, též leónština). Sídlo stanice je v Oviedu (astursky Uvieu). Vysílání je nyní ohroženo, protože regionální vláda jí chce odejmout licenci a přidělit ji jiné, která by v tomto jazyce nevysílala. Ve věci nyní probíhá právní pře.

۰Připravuje se vydávání nového deníku v galicijštině (Galicie – součást Španělska severně od Portugalska), Galicijci jsou považováni za samostatné etnikum, jazyk je velmi blízký portugalštině). Společnost Edicions de Referencia již oslovila některé silné vydavatelské skupiny. Další informace na její webové stránce.

۰Signál irské televizní stanice TG4, vysílající v irské gaelštině, lze nyní zachytit i na severozápadě hrabství Maigh Eo (anglicky Mayo). Je to důležité, protože jde o tzv. gaeltacht, tj. oblast, kde je irská gaelština hlavním dorozumívacím prostředkem.

۰Galicijský on-line informační servis Vieiros integroval internetovou stránku Galego.org. Ta byla založena před pěti lety a byla podporována regionální vládou jako informační prostředek o galicijštině, nyní však podporu vlády ztratila a hrozil jí zánik.

۰Slovinská periodika a další slovinské kulturní projekty v Itálii mají finanční potíže. Pro odpor pravice byl v horní komoře italského parlamentu zablokován návrh zákona, který měl zajistit ochranu Slovinců a již loni v červenci prošel dolní komorou, a schválen byl až před několika týdny.

Zuzana Sklenářová

 

Lužickosrbská literatura v české škole

Učitelův přítel 19/1999

V metodickém časopise pro výuku humanitních předmětů Učitelův přítel ( č. 19/ 1999 ), který vydává Základní škola F.L.Riegra v Semilách v nákladu 130 výtisků, doporučuje Jaroslav Vávra využití antologie severočeských a lužickosrbských autorů Strach o moudivláčka (nakladatelství Kapucín, Duchcov 1997) v hodinách českého jazyka a literatury. Konkrétně uvádí minipovídku Překvapení, jejíž autorka Jěwa – Marja Čornakec si vzala na mušku v podvědomí uložený předsudek rasismu. Přetištěné dílko je doplněno metodickými pokyny a otázkami k přemýšlení pro žáky.

Vladislav Veselý

pvl (parlament von links)

Informationen der PDS Fraktion im Sächsischen Landtag

Tento zpravodaj vycházející měsíčně v nákladě 26 000 ks celobarevně na kvalitním papíře nyní věnuje vždy jednu ze svých 16 stran lužické srbštině. Zásluhu na tom má především lužickosrbský poslanec saského sněmu za PDS Heiko Kozel a jeho asistent Felix Andriantsoavina. Serbska strona, jak se nazývá, vždy zahrnuje nejdůležitější zprávy, seznam nejzajímavějších akcí a stranické informace. Například únorové číslo obsahuje mimo zmíněného seznamu zprávu o zavírání škol i kvůli nedostatku učitelů a řešení, která PDS nabízí, o zřízení hornosrbského televizního vysílání a kritiku nepochopitelného zjištění, že češtině a polštině, tedy přespolním jazykům, se vyučuje na pouhých šesti a čtyřech saských školách oproti 80 % žactva ve spolkové zemi Sársku (saská vláda zřejmě nepočítá s rozšířením EU a s ním spojeným zmizením závor – pozn. rad). V levém rohu se usmívá Kozlova předvolební prezentace podtržená logem PDS s lipovým listem. Hodnocení a sliby uzavírá příslovím kóždy kozoł swoju brodu chwali. Je smutné, že se problematice lužickosrbské menšiny nevěnuje žádná z ostatních saských politických stran, zvláště CDU, která by se o Srby v Lužici mohla opřít jako o ochránce křesťanských hodnot na duchovně rozvráceném území bývalé NDR. Kozel ve svém článku dokonce píše, že srbský kandidát v CDU neprošel ani primárními volbami.

rad

Přijedou jezdci na koních

Mladá fronta DNES 7.4.2001

S tímto názvem vyšel článek Františka Vydry o velikonočních oslavách katolických Srbů. Autor uvádí nynější počet Srbů 80 000; popisuje zvyky spojené se svátkem vzkříšení. Využívá příležitosti, aby lákal čtenáře k návštěvě srbské jazykové oblasti. Zaměřuje se především na turisticky přitažlivé jízdy křižáků, které popisuje včetně zajímavých detailů: Kdo z nich jede poprvé, má na klopě zelenou ratolístku, ti, kteří se zúčastňují popětadvacáté, jsou ozdobeni stříbrnou snítkou. Občas zahlédneme v nepřehledném množství jezdců také prošedivělé muže, kteří mají snítku zlatou, což znamená, že jedou již po padesáté. Kdysi dávno, snad ještě v pohanských dobách, prý muži na koních objížděli kolem dokola pole, která patřila k vesnici. Tím symbolicky vytvářeli magický kruh, který měl zabránit zlým silám, aby toho roku ohrožovaly úrodu. Později, když Slované přijali křesťanskou víru, dostal tento zvyk zcela jiný, odlišný smysl. Procesí jezdců se seřadí do dvojic před farním kostelem, farář jim požehná a předá jim církevní korouhve, které pak nesou v čele procesí muži v první dvojici. Obvykle s nimi jede na koni i sám farář a jeden z mužů drží a veze s sebou sošku Ježíše Krista. Třikrát objedou místní hřbitov a pak se vydají po cestách do nejbližší farnosti.

rad

 

 

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (26)

Vilém Václav Kremer

Náboženství hrálo v životě polabských a baltských Slovanů jednu z nejdůležitějších úloh. Historie těchto Slovanů byla vyplněna od sedmého století v podstatě otázkami náboženskými. Tyto byly pak stěžejní otázkou bytí či nebytí života těchto slovanských národů. Že se tato otázka stala příčinou v mnoha případech zničení celého národa, musíme již na počátku tohoto vyprávění o slovanském náboženství opravit v tom smyslu, že i ta nesla část viny, přece největší vinu na zničení těchto národů nesli ony samy. Byla to jejich politická neprozíravost, která dopustila, že šíření křesťanství vzali do rukou právě Němci, kteří byli sami velmi vzdáleni duchu křesťanství, sledujíce jeho rozšířením i své rozšíření čili germanisaci. Bylo totiž politickou nutností, aby ve středu Evropy nebyl lid, který v sobě nesl myšlenku rozkladu, jak ji přímo ztělesňovali národové polabských Slovanů. Kdyby, ale bohužel jen kdyby, byli tito národové včas přijali křesťanství a zbavili se pohanství, které ve svém základu bylo opravdovou snůškou různých pověr a nesmyslností, a tím skutečně ohrožovalo samotné základy veškeré civilisace, mohli se stát významným evropským činitelem a ještě ve spojenectví s Čechy nebo Poláky by se stali evropskou hrází proti cizotě germánství.

Dějiny náboženství polabských a baltských Slovanů nutno rozdělit na dvě velké skupiny. Jednak je to starší období slovanského pohanství, jednak pak období, kdy se tito Slované stávali křesťany. Až na Lužické Srby se z nich ale současně s tím, vinou jejich panovníků, stávali také Němci. Náboženství těchto západních Slovanů mělo svůj původ v nazírání animistickém, to je v názoru, že vše je oživeno bytostmi duchovými. Tento náboženský názor, možno-li již zde mluvit o nějakém názoru náboženském, se zdá výstřelkem dávného pranáboženství, které věřilo v jediného Boha. Nebylo to ještě náboženství s množstvím mythických a polomythických božstev, jak se s nimi shledáváme u vyspělých národů starověku, zejména Řeků a Římanů. Je zajímavé, že právě v tom tkví přesvědčení starých polabských Slovanů, když již věřili v různá božstva, že jejich hlavní Bůh byl věčným a nesmrtelným. K názoru, že jsou duchové, kteří oživují svět a všechno v něm, dospěli Polabané pozorováním přírody a stálého zápasu života se smrtí. Smrt, které se báli, zaháněli všemi možnými způsoby, zejména zaříkáváním a zaklínáním.

Když přišli do styku s okolním světem, počali si tvořit novější názory a z jejich duchů přírodních se jim v jejich představách vytvořily bájné bytosti, které si rozdělili na dobré a zlé. Tyto bytosti počali také uctívat. Zejména voda, jako zdroj života, se jim jevila jako duch mocný, obzvláště když se spojila v mohutný tok řeky. Tak se jim v jejich prostomyslné představě zjevily různé víly, rusalky, vodníci. Také v lesích, které byly nejen milé, ale i děsné svojí hloubkou a noční tmou, se jim zjevovali různí běsové, hejkalové a jiné bytosti, které přešly i do novodobých pohádek.

Své mrtvé počali ctít jako své ochránce. V rodinách byl uctíván zemřelý děd, který byl hospodáříkem, což je charakteristický znak slovanského pohanského myšlení. Tím se vytvořily i jakési obřady k poctě těchto sil a již v 6. století se vyskytují oběti přinášené těmto silám v podobě obětovaných zvířat. Ale i za mrtvé byly přinášeny oběti, zvaly se tryznami, při kterých byly konány bujné hostiny a provozovány tance.

Polabané uctívali zejména prameny vod, studánky, ctili různé kameny, jimž přikládali zázračnou moc, ctili stromy a některá zvířata, čímž se přibližovali i náboženství starých Indů. Z historických zpráv o slovanském náboženství všimněme si pouze některých. Kronikář Thietmar, který znal osobně zvyky starých Slovanů, se zmiňuje o slovanském uctívání jakéhosi pramene zvaného Glomuzi, který byl asi spíše jezírkem. Jemu i jeho současníkům bylo při tomto kultovním místě příznačným, že v určitou dobu se voda krvavě zbarvila a že to bylo od okolního obyvatelstva pokládáno za znamení hrozící války. Ovšem byl to jev v přírodě docela běžný, způsobovaný obsahem vody.

Pohanské náboženství Srbů bylo přeplněno spoustou různých pověr, které se udržovaly i později a přešly do velmi bohaté sbírky dávných bájí a pohádek, které tvoří část literární produkce lužickosrbské. I Srbové měli své domácí duchy hospodáříčky, kteří se nazývali kubołčiky, měli své plivníky, které zvali zmiji. Smrt a neštěstí věstilo bože sedleško. Znali i trpaslíky čili lutki. Věřili v obry zvané Hobry. V poledne chodila připołdnica, večer směrkawa čili brunčadło. Zlý mor přicházel v podobě ženy. Mezi těmi, kteří přinášeli božstvům oběti, se vyskytovali i čarodějové. Poněkud jiné byly náboženské poměry u Veletů, kde byl uctíván nejvyšší nesmrtelný bůh ve dvou velkých svatyních, jednak v Retře, jednak zcela samostatně na Ráně v Arkoně. Protože tlak nově přicházejícího křesťanství na Slovany pobaltské byl poměrně pozdní, bylo možno, že právě zde se vytvořila zvláštní společenská třída kněžská. Této stál v čele nejvyšší kněz při svatyni arkonské. Také zde byly dány plné atributy i jednotlivým postavám pohanských bohů. Z pohanských chrámů byl jeden z nejstarších chrám Radigasta, který byl v háji u Prilnice na Dolenském jezeře. Jeho snad měl na mysli již římský Tacitus, když mluvil o božství boha Merthuse. V Retře stála svatyně třírohého boha Radigasta uprostřed svatého háje. Byl to nádherně zdobený dřevěný chrám stojící na svých třech rozích zvířat a v něm byla řada dalších idolů. Syn boha Svaroga jménem Svarožič věstil pomocí posvátného koně.

Ale nejznámějším pohanským chrámem byla svatyně boha Svantovíta na Arkoně na Rujaně. Ve svatyni byly pohanskému bohu vzdávány oběti nejen zvířecí, ale i lidské, neboť zde byly kněžími, zvanými žreci, přinášeny krvavé oběti zajatých křesťanů. To dosvědčuje i krutou nenávist Ránů ke křesťanství. V 11. a 12. století chrám Svantovítův stál na planině ve středu opevněného města Arkony. Chrám měl ohradu zdobenou řezbami a malbami. Vnější stěny chrámu byly dřevěné a chrám měl červenou střechu. Uvnitř byly stěny obloženy skvostnými oponami. Samotná modla Svantovítova byla vytvořena v nadlidské velikosti a měla čtyři hlavy, z nichž dvě byly obráceny dopředu a dvě dozadu. V pravé ruce držela kovový roh, do kterého se nejvyšším žrecem nalévalo každý rok nové víno. Vedle modly leželo udidlo, sedlo, četné odznaky a také meč s tepanou rukovětí a pochvou. Svantovít měl k ochraně 300 jezdců, kteří pečovali o rozmnožení chrámového pokladu. Svantovítovi byl dále zasvěcen vybraný kůň, který musel být bělouš a na něm směl jezdit pouze Svantovítův kněz. Oběti tomuto bohu byly vzdávány vínem a velkým medovým koláčem. Byla-li pak oběť krvavá, byla to zvláštní událost. Protože s obětmi byla spojována i věštba, byl k ní využíván zejména arkonský bělouš. Když došlo k věštění, vstupoval do svatyně Svantovítovy jen jeden kněz, který musel zatajit dech a vsednout na bělouše. Když bělouš překročil před svatyní rozložená kopí pravou nohou, bylo to považováno za příznivé znamení a válečné tažení bylo zahájeno. Ne-li, pak bylo od tažení upuštěno. Často při takovém věštění byl kůň nalezen zpocený a zablácený, jakoby přiběhl z daleké cesty. Do bitev vycházeli Ránové pod korouhví, která byla chována v arkonské svatyni, a nejvyšší kněz Svantovítův měl větší moc než sám kníže Ránů. Když se konala každoroční oslava tohoto boha, kdy pouze kněží mohli vstoupit do vlastní svatyně, aby byl naplněn roh s vínem u sochy Svantovítovy, konaly se před svatyní velké radovánky a hostina spojená s nezřízeným pitím, která musela končit, aby byl zajištěn zdar věšteb, velkou a všeobecnou opilostí, která byla jaksi povinně předepsána.

Svantovít byl uctíván nejen v samotné Arkoně, ale i na místech jiných, jak to dosvědčují jeho vyobrazení na různých kamenech nalezených v Altenkirchenu, v Bergu a ve Volgastu. Uctíváno bylo i dřevěné božstvo plodnosti z Altfriesacku nebo z Behren-Lübchenu, idol z opevněného sídliště od Dolenského jezera se čtyřmi hlavami, Triglav ze Štětína, Volyně a Braniboru, pětihlavý Porevit a sedmihlavý Rugievit z Korenice. Také byla zjištěna další obětiště různých anonymních božstev na území západních Pomořan, tedy v území Črespěňanů a jiných Luticů.

Slovanští pohané nejevili žádné úcty ke křesťanství, vidíce v každém křesťanu svého nepřítele. Ale nebylo se třeba tomu příliš divit, neboť Slované slyšeli o novém náboženství křesťanském pouze od úhlavních svých nepřátel, od Němců. Proto při bojích nejen nešetřili těchto nepřátel, ale i těch duchovních, kteří se na straně Němců účastnili bojů. Zcela klidně zabili roku 892 Srbové biskupa Arna v zemi Škudiců. Rataři přímo přijetí křesťanství odmítali. S Lutici nesvedl v tom směru nic také pražský biskup Vojtěch, když se roku 988 obrátil se svojí misií mezi ně. Odešel raději hlásat křesťanství do země pruské. Těžká byla práce křesťanských misionářů i v území pomořanském, kde v letech 1124 a 1128 působil bamberský biskup Oto. I jemu se vzepřeli pohanští Slované. Odmítli křesťanské náboženství zejména proto, že viděli mezi mnohými německými křesťany zlodějství, ubližování na těle a podobně. Přestože kolem poloviny 13. století byla většina polabských a baltských Slovanů již náboženství křesťanského, nebyly ještě tehdy všechny menší obce pokřesťaněny a zůstávaly nadále pohanské. Podle zpráv z roku 1235 a 1246 bylo tomu v obcích Kuzrenstorp, Horleger, Modenburch a Wodenburg ve Staré braniborské marce. Tehdy měl být ve středu těchto obcí postaven kostel. Bylo stanoveno, že kdo se neobrátí na křesťanskou víru, bude z těchto obcí vyhnán.

Prvý lužický kostel, sv. Petra, vystavěl roku 1076 míšeňský biskup Benno v Hodźiji. Protože mluvil dobře srbsky, lid jej rád poslouchal, a tak křesťanství zapustilo v Lužici hluboké kořeny. Míšeňský biskup Bruno II. založil kolem roku 1213 v Budišíně kostel sv. Petra s kapitulou kanovnickou a uložil všem farářům, aby při neznalosti jazyka srbského si obstarali zástupce, který by věřícím vykládal náboženství v jazyce srbském. I když kláštery v Lužici, jako cisterciácký Mariin Dol a Mariina Hvězda, nebyly obsazeny mnichy domácími, přece i odtud bylo nutno hlásat boží slovo v jazyce srozumitelném, to je srbsky. Lužické křesťanství bylo utvrzeno také řádnou církevní organisací, která se vyvíjela zejména za české správy. Později, když poměry v dobách husitských odcizily Lužici a Čechy, byly církevní záležitosti usměrňovány biskupem míšeňským až do reformace, která rozdvojila i poslední zbytek polabských Slovanů v Lužici na dva tábory, tábor katolický a evangelický. Přesto zůstala v Lužičanech zakořeněna hluboká úcta k náboženství, která byla na obou stranách skutečným pramenem národního obrození lužickosrbského.

Pro tisk připravil R-l, příště dokončení.

 

 

Letopis

Za předsedou Sdružení přátel Lužice dr. Zdeňkem Boháčem

H. Zejler: Wšudźe widźu nadźiju

Jozef Mach

25. března 2001 zemřel po těžké nemoci dlouholetý přítel Lužice a Lužických Srbů PhDr. Zdeněk Boháč, CSc. O jeho nemoci jsme všichni věděli, a přesto nás jeho odchod zaskočil a zarmoutil mnoho přátel Lužice i samotné Lužické Srby.

Hodnocení jeho přínosu historické vědě provedou povolanější.

Se Zdeňkem jsme se znali s přestávkami padesát let a čtyřicet pět let spolu byli ve Společnosti Národního muzea (Sbor národopisný, Sekce pro studium lužickosrbské kultury). Stalo se tak díky vlivu a přičiněním seniora Kristiána Pavla Lanštjáka. Tím byla zajištěna nepřetržitá práce na poli dalšího rozvíjení přátelství a kulturních styků s Lužickými Srby. Senior Lanštják od r. 1955 byl prvním předsedou naší sekce a se Zdeňkem jsme se vídali častěji. Nejvíce se věnoval zájezdům do Lužice, hlavně o Velikonocích, ale i zájezdům tematickým a pokračoval v této činnosti i za předsednictví PhDr. Bohumila Kovaříka. V dobách, které nebyly nakloněny publikacím o Lužických Srbech, dokázal dr. Boháč informovat veřejnost o této problematice. (Napsal turistického průvodce Sasko Lužice (Olympia, Praha 1989), v němž popisuje nejen přítomný stav v Lužici, ale informuje i o dějinách Lužických Srbů a vztazích česko-lužických.) Četná jsou též Boháčova časopisecká vědecká pojednání o Lužických Srbech, jejich historii a kultuře. Souhrnně vyšla v knize České země a Lužice (Sursum, Tišnov 1993). Tam zájemce najde i výběrovou bibliografii zesnulého, která obsahuje 61 položku. Zajišťoval četné exkurze do Lužického semináře. Spolu jsme navštívili v motolské nemocnici umírajícího dlouholetého obětavého jednatele Sekce Jaroslava Smorádka, od něhož jsem převzal klíče a pokračoval v jednatelské funkci. Po smrti dr. Kovaříka se stal předsedou dr. Boháč a nastala doba naší nejužší spolupráce. Pokračovali jsme členskými večery v Národním muzeu obvykle s vystoupeními našich nebo lužickosrbských umělců, souborů, filmových večerů, výstav, s pravidelnými informacemi o dění v Lužici a o programu, který jsme připravovali. Naše spolupráce trvala do r. 1997, kdy jsem vážně onemocněl a jednatelskou funkci převzal Lužický Srb ing. Tomáš Kmjeć. Nestraník Zd. Boháč byl věrným synem církve římskokatolické a nikdy se tím netajil. Pochopitelně žádné výsady mu to nepřinášelo. Nikdy neusiloval o moc, slávu, prospěch ani se nepovažoval za spasitele Lužice. Byl náročný k sobě i k druhým, byl pilný a pracovitý. Měl dobré pracovní prostředí, rozumného šéfa v Historickém ústavu ČSAV, který měl pochopení pro Boháčův zájem o Lužici a lásku k ní. Protože odváděl vynikající práci, byla mu udělena hodnost CSc. Činnost dr. Boháčovi usnadňovalo dobré rodinné zázemí, obětavá manželka, jeho děti a vnoučata. Rodina tolerovala jeho pravidelné odjezdy o Velikonocích i během roku do Lužice. Měnila se však politická a hospodářská situace. Od r. 1990 se stal předsedou Sdružení přátel Lužice (ještě pod Společností Národního muzea ). Stárla členská základna, staří členové umírali, narůstal i generační problém, malý zájem projevovala politická reprezentace. Činnost Sdružení pokračovala, ale byla přemístěna do Lužického semináře. Ve sporu o budovu Lužického semináře se Národnímu muzeu nepodařilo prokázat vlastnictví budovy (nebylo zapsáno v pozemkových knihách) a rozsudkem městského soudu se vlastníkem stalo Centrum pro studium vysokého školství. Dr. Boháč si byl vědom křehkosti nových hospodářských vztahů. Obával se platnosti nových vyhlášek, upravujících vztahy mezi státními organizacemi. Sdružení totiž nebylo samostatným právním subjektem.

V posledních dnech života dr. Boháče jsem několik hodin proseděl u jeho lože i v zastoupení služebně zaneprázdněného jednatele inž. Tomáše Kmjeće. Probrali jsme vše, co je nutné zařídit. Svěřil mi mimo jiné, že má připravené ještě dvě knihy, z nichž jedna se týká významu reformace pro Lužici. Druhý den mě požádal, abych dojel do Lužického semináře pro pamětní knihu. Z ní vypracoval ještě dvacetiminutovou přednášku, kterou na březnovém členském večeru v semináři četla paní Alena Heričová, vdova po našem dlouholetém členu.

Dr. Zd. Boháč se smrti nebál, naopak s úsměvem mi vyprávěl, že bude ležet na původně jejich poli, o které byl rozšířen klínecký hřbitov. Jeho poslední myšlenky patřily Lužici a rodině. Hluboká víra mu dávala sílu pohledět bez bázně smrti v tvář. Poděkoval jsem mu za vše a bratrsky jsme se rozloučili.

pozn. rad.: Autor je od roku 1945 členem Společnosti přátel Lužice, byl dlouholetým tajemníkem Sdružení přátel Lužice.

Postupující komunistickou přeměnou právního pořádku od roku 1951 nesměla fungovat žádná občanská sdružení, SPL díky úsilí jejích činovníků nebyla rozprášena, ale, do roku 1955 zpola ilegálně a od roku 1955 pod křídly Společnosti Národního muzea, pokračovala ve své práci.

Práce Dr. Boháče měla širší rozpětí, v posledních letech se projevil mimo jiné jako vynikající církevní historik svým unikátním atlasem dějin církve v českých zemích, byl také kupříkladu předsedou Pražského akademického klubu, který sdružuje studenty, perzekvované po roce 1948. Lužice však byla láskou z největších, do posledních hodin svého života měl na mysli osud Sdružení a přátel Lužice vůbec.