Pětr Thiemann

Stajnje zaso mrěješ nade mnu

 

odd IV

 

póznaće

 

stajnje zaso

mrěješ

nade mnu

zda so mi a

stajnje zaso

mrěješ

z kóždym

wokomikom a

znowa so

narodźiš

mje powučujo

lizaš mi

pót z lica

 

poznání

 

stále znova

umíráš

nade mnou

zdá se mi a

stále znova

umíráš

každým

okamžikem a

zase se

rodíš

když mě poučuješ

lížeš mi

pot z tváře

 

(1988)

 

odd V

 

Ja

za M. N. J. E.

 

Zadk sej v ćahu črjódarjow

najprjed pytam jako schow

a wotetam

jich našćowkam:

Slepi wy,

njepytnjeće,

zo so hibaće

do nawopačneho

směra!

Potom z bójskej skromnosću

hłójčku majkam kóždemu

a přišeptam,

wšak hesło mam:

Ja

sym

waš

wjednik,

jehnjatka moje!

 

(1988)

 

Já

pro M. N. E.

 

S chvosty fádních zástupů

nejdřív čekám ve skrytu.

V tichosti stojím tam,

šedivce ponoukám:

Jste slepí,

nevidíte,

že se pohybujete

opačným

směrem!

Se skromností vrozenou

plácám je po ramenou.

Každému pošeptám,

v záloze heslo mám:

Já

jsem

váš

vůdce,

ovečky moje!

 

odd VI

 

Poet-činki

 

Tuž zmysličkuj so, daj so zrymować,

platoniska ty podlěhańča moja,

so wě, zo pryzle wólnje dušu hoja,

ćim lěpje pak, hdyž wěš jim ruma dać.

A pas so, swěta bolosć spytować,

njech druzy čas swój z žałostnjenjom broja,

wšak, luba, prostosć hnujaca je twoja,

mi zhrihuje so směm-li z tobu bać.

Ty wuznaće, ja rym a melodije,

a twochnyć z paslow wyšej’ poezije

so namaj poradźi, ’nož njemasli

ty porno mi so z podótknjenjom dlěje,

tež namaj płódnosć wěčnje swěrna njeje,

a strach mam, zo mi pjero zerzawi.

 

(1989)

 

Básnikouzla

 

Tak myšlenky změň, nech se zrýmovat

buď platonickou podležnicí mojí,

víš, čtveráctví že rány duše hojí,

tím lépe, když mu umíš místo dát.

A střez se světoboly probírat,

ať svůj čas jiní stýskáním si projí,

však, milá, pro dojemnou prostost tvoji

mě vzrušuje, když smím si s tebou hrát.

Ty vyznání, já rým a melodie,

a utéct z pastí vyšší poezie

nám podaří se, teď už nemazli

jen dotyky se po mém boku dále

vždyť ani plodnost není věrná stále,

a mám strach, že mi pero zrezaví.

 

Pokračování ukázky z knihy Pětra Thiemanna (1990, LND Budyšin) s grafikami Freda Pětšky. Pokračujeme zbývajícími oddíly IV-VI. Překlad básní z oddílů IV a V pořídil Radek Čermák, verše z části VI Radek Čermák a Anna Bucharová.

 

 

Hanka Krawcec

prěnja serbska powołansce skutkowaca tworjaca wuměłča by dźensa swoje 100 narodniny woswjećiła

Jurij Łušćanski

Štož chce wysoko wurosć, dyrbi měć hłuboke korjenje, to je hesło jedneho ex librisa Hanki Krawcec z lěta 1926. Pismo pleće so wokoło lipoweho łopješka z wjele korjenjemi. To je rjany symbol, kotryž w žiwjenju wuměłće wosebitu powahu dósta. Wjele je městnow, hdźež je wuměłča skutkowała a “korjeniła”.

W Drježdźanach so 13. měrca 1901 jako dźowka wuznamneho mištra serbskeje hudźby Bjarnata Krawca a maćery Almy narodźi. Wot maćery je zdźědźiła talent molowanja.

Wězo bu holčka wukřena a kmótřili su jej wuznamni ludźo, najlěpši přećeljo nana, běchu to Jakub Bart-Ćišinski, Arnošt Muka, Ota Wićaz a Adolf Černy. Pjećadwaceći lět młoda Hanka piše kmótej prof. Wićazej, zo chce ...swoje cyłe »Ja« Serbam wěnować. A to njedyrbjała jenož hoła fraza być, ně, spočatk je hižo cyle kruće we mni zapołoženy a wutroba tež.

We hłownym měsće Sakskeje w Drježdźanach studowaše wona - jedna z prěnich žonow scyła - molerstwo a nawuknje powołanje knihiwjazarki w Lipsku. W tutych lětach běše wjele z nanom po puću, spěwajo - wuznamjeni so přez ćopły hłós altistki - a serbske basnje recitujo. Wo hudźbnym talenće je dotal mało znate. Njezapomnite běchu za nju dožiwjenja Zjězda serbskich chórow 2. januara lěta 1922 do Prahi. Njezapomnite wostachu jej tři chórowe a solistiske wustupy runje tak kaž přijeće pola prěnjeho prezidenta ČSR Tomaša G. Masaryka.

Dwě lět pozdźišo přińdźe zaso do Prahi a to jako studentka molerstwa a wosta to na štyri lěta. Pola prof. Mikławša Krječmarja nawuknje serbšćinu a zawěsće so pola njeho tež čěšćinje wukmani. Nimo intensiwneho studija na Wyšej wuměłskorjemjeslniskej šuli zaběraše so z literarnymi twórbami Petra Bezruča, Alfonsa Jiráseka a w tutych lětach nastachu drjeworězby k basnjam Handrija Zejlerja, kotrehož sebi čas žiwjenja česćeše. Kak jara so młoda wuměłča do čěskeje literatury zanuri a kak sylnje so da wot njeje wobwliwować, to dopokaza drjeworěz Čerwjeny kwět, z lěta 1927 po Bezručowych basnjach nastaty. “K dotal lyriskemu, idealizowanu idylku wuprudźacemu charakterjej jeje twórbow přidruža so nětko socialnokritiske, haj filozofiske zynki”, takle hódnoći Christina Boguszowa (w njedawnym wudaću Rozhlada) dźěło wuměłče w zwisku tuteho wobraza.

Swójbnych přićin dla wróći so do Němskeje a bydleše a skutkowaše hač do lěta 1945 w Berlinje.

Ze studentskich lět hižo zezna so z Měrćinom Nowakom-Njechornskim a přećelstwo - sylniše a traš słabše - traješe čas žiwjenja. Wobaj steještaj při kolebce załoženja Zjednoćenstwa serbskich tworjacych wuměłcow lěta 1923 a Hanka Krawcec běše tež zaso w tutym kole ta jenička žónska. Runje tak kaž na prěnjej wustajeńcy serbskeho wuměłstwa w Chrósćicach w samsnym lěće.

Prěnja kedźbuhódna samostatna wustajeńca serbskeho tworjaceho wuměłstwa běše lěta 1932 w Hodoninje na Morawje. Plakat wustajeńcy je Hanka Krawcec wuhotowała, za to jako motiw tež wužiwajo drjewjany stołp - Konječanske swjećatko, kotrež potom zaso we Wosadniku z lěta 1977 wuhladamy. Tole słuša k wuwzaćam wuměłče, zo so jedneho motiwa dwójce posłužuje. Motiw stareho swjećatka je dopokaz za to, zo so z maćiznu wospjet zaběraše a rozestaješe, dokelž běše wuměłči bliski. Lěta 1949 nasta drjeworěz Swjata Marija z Jězudźěćatkom, na kotrymž wuhladamy jednorje a přićahliwje zwobraznjenu mać Božu w katolskej narodnej drasće. W tutym zwisku njech je naspomnjene, zo je wuměłča lěta 1951 ke katolskemu wěrywuznaću konwertěrowała.

Lěta 1945 jako dósta nan Bjarnat Krawc - po zničenju wšeho wobsydstwa w Drježdźanach - čestnu rentu knježerstwa ČSR, přesydli so wona sobu do Varnsdorfa, do Warnočic. A hižo lěto pozdźišo wotpowěduje próstwje Pawoła Neda, předsydy Domowiny a přewza grafiski wotrjad Domowiny a přesydli so do Budyšina. Tam wuhotowaše propagandiski material znowazałoženeje organizacije a nimo kulturnych a politiskich plakatow a hesłow naćisnje tež znamješko Domowiny ze stilizowanej, třiłopjenjatej lipu ze šěšć korjenjemi a zdobom kołk a přinožkowu znamku. Znamješko so z lěta 1948 jako zjawne logo, značka Domowiny hač do dźensnišeho dnja wužiwa.

A tež Serbski narodny ansambl pyši so z lěta 1972 ze značku wot wuměłće Hanki Krawcec zhotowjenej.

Lěto 1947 so wuměłča zaso do Warnočic wróći, zo by hladała stareho nana, kotremuž je mandźelska, a Hancyna mać, zemrěła. Dnja 25. nowembra 1948 zemrě Bjarnat Krawc, čestny staćan města Warnoćicy a bu na měšćanskim kěrchowje swjatočnje pochowany. Dróha, na kotrejž steji dom, chowanka Krawcec swójby, bu po grawoćiwej wójnje po serbskim hudźbnym mištru Bjarnatu Krawcu pomjenowana. Za to su Serbja zastupjerjam města Warnočicy dźensa hišće dźakowni.

Hanka Krawcec njewróći so wjac do Łužicy ale wosta we Warnočicach. Wona přistupi Zwjazkej čěsko-słowakskich tworjacych wuměłcow w Praze a bu čłonka wotnožki zwjazka w Libercu. Lěta 1953 zezna so z wuznamnym čěskim molerjom Ludvikom Kubu, kotryž ju k zwobraznjenju serbskich narodnych drastow za Etnografiski muzej w Praze pohnuwaše.

W tutej dobje nastachu wjele portretow čěskich, serbskich a tež němskich wosobinow. Do jara čućiwych a deficilnje předstajenych zwobraznjenjow słuša nan Bjarnat Krawc a sotrowč dr. Jan Rawp, runje tak kaž Božena Němcowa a Josef Dobrovski abo Ludwik van Beethoven a Wolfgang Amadeus Mozart.

K portretam přidruži so bórze tež zaběra z ex librisami, kotrež wona na mišterstwo wuwi, za čož su wjele ex librisowe wustajeńcy tež zwonka ČSR, mjez druhim w Moskwje, přeswědćiwy dopokaz.

Naspomnić ma so wobšěrne a kedźbu hódny cyklus Čłowjek ma być čłowjekej swětło, kotrež nasta lěta 1960/61 a linoryty z antiwójnskej tematiku kaž Requiem, Wukřik, Ćěkajncy abo znate Muž z hołbicu. Rěči wo hłuboko humanistiskim přeswědčenju wuměłće, hdyž z přiběracej starobu zwobraznjuje ćěkańcow, potłóčowanych a namołwja, zo ma čłowjek być čłowjekej swětło.

Wězo wosta tež w tutej dobje ilustraciji spěwnikow, romanow, najwšelakorišich knihow a brožurow, dale swěrna.

Wuměłske twórby Hanki Krawcec wustajowachu so we wosobinskich a zhromadnych wustajencach w Libercu, Rumburku, Litoměřicach, Jablonec nad Nysu, Ústi nad Labem Kyjovje na Morawje a wospjet we Warnočicach, ale tež we łužiskim Njeswačidle a w sakskim Worcynje a tež wospjet w Budyšinje.

Twórby Hanki Krawcec su zadomnjeni we wuznamnych galerijach a to w Narodnym a w Měšćanskim muzeju w Praze.

Dnja 1. septembra 1994 so tule w Měšćanskim muzeju stajna wustajeńca mólbow, grafikow a rysowankow Hanki Krawcec wotewri. Wjeseli nas, zo so dźěło serbskeje wuměłće na městnje, hdźež je wona 43 lět skutkowała, hódnje připózna.

Dźakujemy so nawodnistwu města Warnočic a čěskim přećelam - wosebje knjezej Milanej Hrabalej - zo je a wostanje skutk a wuskutk wuměłće na tute wašnje w měšće žiwe.

Motiw lipy - symbol Słowjanstwa - tehdom z hesłom Štož chce wysoko wurosć, dyrbi měć hłuboke korjenje, so po něhdźe třiceći lětach pola Hanki Krawcec zaso nadeńdźe ale nětko jako symbol, jako znamjo Domowiny - třěšneho zwjazka Serbow. Přez lětdźesatki maja Serbja Hornjeje a Delnjeje Łužicy tutón symbol za swój a su jón přiwzali za swoje. A zawěsće wšitcy njewědźa štó je znamjo wunamakał. Lěpšeho přikłada za woprawdźitu a zdokonjanu wuměłskosć zawěsće njeje, hač Domowinska značka Hanki Krawcec.

Tak smy wosebje my Domowinjenjo z přisłušacymi towarstwami a zwjakami z dźěłom wuměłće zwjazani - a jej dźak dołžni.

A zawěsće njepřehnawam, hdyž praju, zo jedyn z korjenow w znamjenju Domowiny je Hanka Krawcec sama.

My měli wšě składnosće wužiwać, so z jeje dźěłom a njelochkim žiwjenjom rozestajeć, zo bychmy ju zeznali a spóznali, jako wosebity a zajimawy dźěl našich stawiznow.

Z jeje mjenom a tworjenjom je tež Serbski dom w Budyšinje zwjazany. Portretaj Handrija Zejlerja a Korle Awgusta Kocora, lěta 1961 za Serbski literarny muzej zhotowjenej, a podobizna nana Bjarnata Krawca - pyša dźensa posedźensku rumnosć Serbskeho doma.

Pozdźe hakle je so wuměłči češć za jeje jara wšelakore a tohodla zajimawe dźěło wopokazała. Lěta 1971 wuznamjeni so z Čestnym znamješkom Domowiny a hakle lěta 1982 spožči so 81 lět starej wuměłči Myto Ćišinskeho 1. rjadownje na polu grafiki a knižneje ilustracije. Předtym dósta z ruki kulturneho ministra ČSSR čestny titul Zasłužbny prócowar kultury ČR.

Dnja 19. oktobra 1990 skónči so dźěłapołne žiwjenje serbskeje wuměłče Hanki Krawcec w starowni we Jiřikovje a swój wotpočink namaka w swójbnym rowje poboku jeje nana Bjarnata Krawca, mać Almy a sotry Ruthy na Warnočanskim pohrjebnišću.

Hanka Krawcec njedźěłaše z wulkimi formatami a z křićacymi barbami. Wuměłsce je wobknježiła małe formaty a do nich zapołožiła swoju dušu. Z nimi je a wostanje jeje wuměłska wulkosć wobchowana.

Hdyž by wona nas tule dźensa widźała - zo na nju spominamy a ju z wopomnjenskej taflu počesćimy - što by wona skromna duša prajiła?

Štóž je to zbožo měł a ju znał, mohł sebi předstajić, zo njeby ničo prajiła a snano by wotkiłnyła a so skrótka šibale zasmjała.

Dźaka wona w swěće hladała njeje. Wočakowała pak zawěsće.

Dźak słuša dźensa - składnostnje 100tych narodninow - prěnjej serbskej powołansce skutkowacej tworjacej wuměłči Hance Krawcec.

pozn. red. přednáška byla proslovena 13. března na vzpomínkovém večeru ve varnotickém muzeu, viz ČLV 4/2001

 

 

 

Noviny

Z Horní Lužice

Hłowna zhromadźizna Maćicy Serbskeje

se konala podle starobylého zvyku první sobotu po Velikonocích (= młode jutry) 21. 4. 2001 v Budyšíně v Lužickosrbském domě. Dopoledne toho dne se sešly její tři sekce : Literatura/umění, Lidová kultura/muzejnictví a Dějiny. Jazykovědná sekce se nekonala, protože předsedkyně je na mateřské dovolené. V sekci Literatura/umění (jíž jsem se zúčastnil) Jěwa-Marja Čornakec připomněla činnost za uplynulý rok (např. vědecká mezinárodní konference o M. Nowaku Njechorńském spojená s jeho výstavou v r. 2000, oslava 100. výročí Hanky Krawcec ve Varnsdorfě aj.). Předseda sekce Jurij Łušćanski připomněl, že v r. 2003 v souvislosti se 140. výročím narození Ludvíka Kuby by bylo vhodné uspořádat velkou konferenci o tomto mnohostranném umělci. Upozornil i na skutečnost, že dosud při hodnocení umělcova díla nebylo využito všech jeho rukopisů (např. dopisů s J. Pátou, který byl Kubovi velmi nápomocen). Nadhodil i otázku, nebylo-li by možné vydat v lužickosrbském překladě Kubovo Čtení o Lužici, některé jeho další články, jeho deník, dopisy s Pátou. Poukázal i na to, s jakými obtížemi pro nedostatek peněz Kuba vydával Slovanstvo ve svých zpěvech (1884-1929). Z diskuse vyplynulo doporučení uspořádat ke Kubovu výročí jen menší oslavu, velké konference ponechat jen k stým výročím nejvýznamnějších osobností. Další výročí v příštím roce (a v r. 2002) má Feliks Hajna, Jan Krawc a Jurij Kubaš-Worklečan, na jejichž oslavách se bude MS podílet, i když hlavními pořadateli budou spolky, obce nebo jiné instituce.

Odpoledne se konala výroční schůze (hłowna zhromadźizna). Po zahájení bylo vzpomenuto zemřelých členů dr. Zd. Boháče (farar Šćěpan Delan), Fr. Rajše (M. Laduš) a B. Malotína (J. Mudra). Předseda dr. M. Völkel přednesl hodnotící zprávu o činnosti MS za minulé období, J.-M. Čornakec přečetla zprávu pokladní. V diskusi pozdravil shromáždění dr. Zb. Gajewski za polské přátele, ředitel Serbského institutu prof. dr. D. Šołta pozval přítomné na institutny dźeń s mezinárodní konferencí k 50. výročí založení Serbského institutu (dříve Institutu za serbski ludospyt), dr. I. Šěrachowa pozvala na oslavu M. Andrického (* 30. 5. 1871) v Pančicích. Následovaly dvě přednášky: Dr. Fr. Šěn Ponichowa knihownja (bude otištěna v Rozhladu) a Horst Petrik Zachować serbšćinu jako žiwu rěč je narodny nadawk. V obšírné přednášce se H. Petrik soustředil hlavně na slovníkářství a dosavadní slovníky charakterizoval. Potěšila nás zpráva, že se připravuje (na r. 2002) pokračování velkého dvoudílného německo-lužickosrbského slovníku (1989, 1991). Bude obsahovat doplňky zejména z terminologie nových vědních a technických oborů za posledních 10 let. Diskutovalo se i o novém pravopisném slovníku (= obdoba našich Pravidel pravopisu) a o výkladovém lužickosrbském slovníku jednojazyčném. Mluvilo se i o programu Witaj, o nějž je dost velký zájem (zejména v Dolní Lužici) a v nějž mnozí vkládají naději pro další vývoj Lužických Srbů. Plodných nápadů je hodně, jejich uskutečnění je však bržděno nedostatkem peněz. Diskuse byla věcná. I když byly názory na některé otázky různé, vše směřovalo k témuž cíli - zachovat lužickou srbštinu jako živou řeč. Výroční zasedání MS jsme opouštěli s pocitem dobře vykonané práce.

J-a

Nedostatkem učňovských míst roste průměrný věk Hornolužičanů. Ze správního obvodu budyšínského pracovního úřadu odešlo loni do západního Německa přinejmenším 900 mladých lidí, kteří se tam naučí svému povolání. Mladý kvalifikovaný dělník si na západě vydělá 25 nebo více hřiven na hodinu, na východě nejméně o deset hřiven méně. Proto se absolventi, kteří našli práci ve starých spolkových zemích, nevracejí domů.

(SN 51) R-l

Budyšínský maskot pro oslavu tisíciletého trvání města se zve Bautzemann. Dohodla se na tom přípravná skupina pod vedením vrchního starosty Christiana Schramma, jež vybrala jméno z 50 podaných návrhů. Na trh přijde jako plyšová postavička. Na výročí má upozorňovat stylizovaná Bohatá věž.

(SN 53) R-l

Na mezinárodním hudebním festivale v německo-česko-polském trojmezí vystoupí také Serbski ludowy ansambl a zazní vážná hudba lužickosrbských skladatelů. Srbové však nejsou spokojeni s propagačním heslem Trojzvuk - tři kultury - jedna slavnost, protože neupozorňuje na čtvrtou kulturu v pomezních končinách tří států. Trojzvuk začne 28. července ve Zhořelci a skončí 12. srpna v Budyšíně.

(SN 66) R-l

Vliv němčiny na Lužické Srby je zjevnější než u Chorvatů a Slovinců v Rakousku. Vyplynulo to z přednášky doktoranda Serbského institutu Markuse Bayera 4. dubna v Budyšíně. Velmi rozšířené je užívání členů (sym so toho wučerja woprašał), ovlivněno je též využívání předložkových vazeb (wot někoho rěčeć místo wo někim; wot kolesa dele zalězć místo z kolesa zlězć).

(SN 67) R-l

 

 

Knihy

Jurij Koch, Koče slěbro - LND, Budyšin 2000, 159 s.

Děj prózy je umístěn do srbské Horní Lužice. Spisovatel neužívá pravých místních jmen, vymýšlí však pojmenování taková, jaká by se tam skutečně mohla vyskytovat: okresní město Kamjenkow, Kozy, Lejnicy, Lajpold, Horby, Radlicy, Fararjec kerki, Šibjeńča hora, Weclichec bróžnja. Stejně tak jména osob jsou vzata z lužickosrbského prostředí.

Novela je vybudována na záhadě, která se nakonec vysvětlí přirozeným způsobem. (Tu si vzpomeneme na Arbesova romaneta.) Z ní se rozvíjejí další a další příběhy, jež prožívají především tři hlavní hrdinové spolužáci. U silnice, kde stojí stará opuštěná stodola (Weclichec bróžnja) se občas objevuje strašidlo a ztrácejí se auta. Přízrak v podobě průhledné ženy viděl při návratu domů autem Filipův otec. Projel skrz ni, ale je vyděšen. Jeho syn Filip se spolužáky Jakubem a Rejzkou pátrají po původu strašidla. Při tom jim je nápomocna wowka Babyduška (babka Mateřídouška). Ta jim vyprávěla o Janu Bohuwěru Weclichovi, který před dávnými lety v podzemní jeskyni pod Weclichec stodolou se svým ruským přítelem odděloval za vysokého žáru kočičí stříbro (muskovit) ze žuly. Děti se pokoušejí do jeskyně dostat a prozkoumat ji. Při tom prožívají řadu dobrodružství, podaří se jim dokonce odhalit podnikatele, který chce podplatit poslance saského sněmu, aby schválili stavbu nové silnice, čímž by byla zničena Weclichec bróžnja a tím i zdroj kočičího stříbra, možného bohatství pro celou zemi. Spisovatel obratně odvozuje jedno dobrodružství od druhého a udržuje a stupňuje tak čtenářovo napětí. Nevyhne se ani své oblíbené myšlence ochrany životního prostředí.

Pozoruhodný je jazyk novely. Autor charakterizuje jednotlivé postavy zvláštnostmi jejich vyjadřování. Jakub např. často opakuje To je najprjedy jónu fakt (s. 28, 40, 69, 77, 85, 92, 159). Občasným hromaděním synonym nebo slov blízkého významu se čtenáři popisovaný předmět upřesňuje a vyprávění nabývá epické šíře: Wowka Babyduška bydli w Kozach. Tak rěka wudwor abo wutwar, kiž leži mjez Lajpoldom a Lejnicami a jenož z jeničkeho statoka wobsteji (s. 30). J. Koch rád oživuje vyprávění slovními hříčkami: Znajmjeńša je strašne, hdyž nimaš w strašnych sitacijach žadyn strach (s. 101); dokelž bě puć do Horbow horbaty (117). Opakováním týchž výrazů básník dosahuje větší názornosti, ale i humoru: Z wočinjeneho zachoda do zemje chłodny powětr wonješe, kaž w starych pincach wonja. Štóž njewě, kak w pincach wonja, njech sej k wowce Babydušce dóńdźe. Ta ma pincu, w kotrejž hišće tak wonja, kaž je prjedy we wšitkich pincach wonjało (s. 66). Aby přiblížil běžné vyjadřování, ojediněle užije nespisovného slova: Wowka Babyduška ... přistaji hišće, zo bě swojemu wnukej wurychtować dała, zo dyrbi tón ... přijěć (s. 126); Nan so w zeslu huzaše a huzaše (143); ...čłowjek móže hač do dweju metrow pod wodu ryby płuwać widźeć abo tež kamjentne kromy a trepjenja do dźěry dele widźeć (s. 156). Jinak je novela psána jazykem přísně spisovným. Vyjadřování je nejen spisovné, ale i vysoce umělecké, např. Prezident wobjimaše wowku Babydušku, a wosobinski wobjimaše Jakuba, a prěni policist w ciwilu placaše Filipej na ramjo, a druhi policist w ciwilu placaše prěnjemu w ciwilu na ramjo. A w tym času zalětowaše a sapaše swětło sylneje halogenoweje latarnje, z kotrejž bě wowka Babyduška přišła - kaž bě wučinjene było, z dypkom w dźesatej wječornej hodźinje -, po podzemskej chódbje, łamaše a rozmnožeše so w kristalach kočeho slěbra w hrodźe, šuskaše po włóžnych sćěnach, skakaše kaž wot špihelow reflektowane wokoło róžkow a lećeše w tysac wariantach hač k schodam, po nich horje přez wočinjene wěko do bróžnje. Wottam přez škałoby drjewjaneje bróžnje, hdźež so z mróčelemi kurjawy zjednoćeše... (s. 153). [Prezident objímal babku Mateřídoušku, a zejména objímal Jakuba, a první strážník v civilu klepal Filipovi na rameno, a druhý strážník v civilu klepal prvnímu v civilu na rameno. A v téže době sem zaletovalo a sálalo světlo silné halogenové lucerničky, s níž babka Mateřídouška přišla - jak bylo smluveno, přesně v deset večer -, podzemní chodbou, lámalo se a znásobovalo v krystalech kočičího stříbra v zámku, těkalo po vlhkých stěnách, skákalo jako odrážené od zrcadel okolo rohů a letělo v tisíci obměnách až ke schodům, po nich vzhůru skrz otevřený příklop do stodoly. Odtamtud ven skulinami dřevěné stodoly a tam se spojovalo s obláčky mlhy...] Děj probíhá v přítomné době, proto jsou zachyceny i vymoženosti nejnovější, ale mládeži už zcela běžné. Jakub se pohybuje neustále na prkně, na skateboardu, děti běžně používají mobilního telefonu. I v přirovnáních čteme Filipowe mozy dźěłachu kaž internet (s. 64). Jen letmo a nevtíravě, zato tím působivěji se spisovatel dotkne národnostních poměrů: Mać skoku k njemu stupi a jemu něšto rjekny, štož policaj njerozumješe, dokelž bě policaj z Kamjenkowa, a policaje z Kmjenkowa lědy sebsce rozumja, wosebje, hdyž maja kusk wjace plećeneho slěbra na ramjenjach. A tónle měješe kusk wjace plećeneho slěbra na ramjenjomaj ... (s. 23).

I když je novela určena především mládeži, díky spádnosti děje a vtipnému vyjadřování si ji přečte jedním dechem i dospělý čtenář. Stálo by za pokus natočit podle ní film.

Jiří Mudra

Mato Kosyk, Spise I. - LND, Budyšyn 2000, 480 s.

Po sebraných spisech J. Barta-Ćišinského a H. Zejlera jde o úplné vydání třetího klasika lužickosrbské literatury (1853-1940), tentokrát dolnolužické. Nehledíme-li na starší snahy vydat Kosykovy spisy (B. Šwjela), projekt k nim vypracoval už Frido Mětšk. R. 1985 se však pro stáří a nemoc této práce vzda. V 90. letech vzali na sebe tento úkol dva vědci: lužický Pětš Janaš a sárský Roland Marti. Nejprve vydali ve třech svazcích faksimile Kosykových rukopisných básní (1993, 1994). Nyní vychází 1. svazek Spisů, opatřený úvodem (s. 5-14) a obsáhlým pojednáním o Kosykovi (s. 15-58). Jde o historicko-kritické vydání, které poslouží jak, vědeckým účelům, tak neodbornému čtenáři. Řídí se způsobem vydávání sebraných spisů H. Zejlera (L. Hajnec) a J. Barta-Ćišinského (Pětr Malink). Tento první svazek obsahuje básnickou tvorbu z let 1877-1883. Vydavatelé ji rozdělili do čtyř oddílů (zebranki) podle tematiky, popřípadě podle doby vzniku, s přihlédnutím k třídění Šwjelovu a Mětškovu: W paradizu wot wšych swětow, Źiśecy raj, Ze stworjenja źo moj spiw, Serbskich duchow kněžarstwo. Celkem 149 básní. Svazek je zakončen Poznámkami s podrobným výkladem transkripčních pravidel (s. 325-459) a s dvěma abecedními rejstříky podle prvního slova básně a podle nadpisu. Vydání je vzorné.

Jiří Mudra

 

 

Očima Jiřího Mudry

Na skok v Lužici

Při příjezdu k Budyšínu jsem byl potěšen, že už jeho siluetu nehyzdí výšková budova, postavená necitlivě uprostřed starého města na Obilním tržišti (Žitne wiki) v těsném sousedství lužickosrbského kostela Našeje lubeje knjenje a Bohaté věže. Bohužel na náměstí vyrostla jiná budova, sice ne tak vysoká, ale architektury neméně nevhodné. Oč půvabnější byly tyto končiny, dokud tu před několika desítkami let stálo ještě staré Serbske dźiwadło (1948-1963), pak přeměněné na Němsko-serbske ludowe dźiwadło. Škoda.

Po skončení valného shromáždění Maćice Serbské 21. 4. 2001 k večeru mě člen předsednictva Beno Pěčka (otec významného grafika Freda Pěčky) vzal autem do Borkow, kde bydlí. Jeli jsme přes Strowotnou Studni (= panelová čtvrť Budyšína, vystavěná ještě v době NDR) a dále po vedlejších silnicích, na nichž jezdí méně aut. Melancholii, kterou ve mně tato nekonečná rovina s mokrými lukami, střídajícími se s borovými lesy, vzbuzuje, zesiloval ještě vytrvalý déšť. Během jízdy pozorujeme tu a tam obrovská jezera, z nichž některá vznikla teprve v době zcela nedávné na místě vyčerpaných hnědouhelných povrchových dolů. Ty krajinu úplně proměnily. Místo borů se rozprostírá pustina, v lepším případě nizoučký řídký porost nebo jezera, zmizely staré silnice, nové jsou na docela jiných místech, než byly původní. Poutníka naplňuje smutkem i vědomí, že v těchto místech zmizely (a dosud mizí, v současné době se dále těží uhlí, stejně jako tomu bylo v době tolik kritizované NDR) desítky lužickosrbských vesnic. V duchu se přenáším do doby před několika staletími, kdy v těchto končinách zněla jedině slovanská řeč....

Přestože spěcháme, B. Pěčka (učitel lužické srbštiny, ruštiny a výtvarné výchovy v. v.) mi ukazuje památná místa. Při jízdě skrz Łaz vzpomínáme na Handrije Zejlera a faráře Jurije Malinka, zde pochované, i na Jana Arnošta Smolera, který tam prožil dětská léta. Ve Skjarbošci se zastavujeme u budovy bývalé školy s pamětní deskou Bogumiła Šwjely, odhalenou před několika desetiletími. Je ještě jednojazyčná, lužickosrbská. Mimoděk si vzpomínám na novinovou reportáž Jurije Kocha, v níž si posteskl, že učitelka, která tam pracovala mnoho let, na jeho dotaz odpověděla, že neví, kdo to Šwjela byl. Při další jízdě nás čáp, stojící na hnízdě nedaleko silnice, přesvědčuje o neodvratném vítězství jara. V Gołkojcích se zastavujeme u hrobu Jana Bjedricha Fryca, překladatele Starého zákona do dolní lužické srbštiny (vyšel 1796). V Popojcích si připomínáme Minu Witkojc (+1975), v Cazowě dělnici Marjanu Domaškojc, kterou tam Mina Witkojc přemluvila, aby psala lužickosrbskou uměleckou literaturu. V Borkowech vzpomínám, jak nás - české turisty, vedené Vladimírem Zmeškalem, přišla (snad v r. 1959) do přístavu na Sprévě pozdravit Mina Witkojc. Oblečena byla v dolnolužickém oděvu.

V Borkowech mi v neděli Werner Měškank ukázal tamější slovanské hradiště, spjaté s pověstí o posledním lužickosrbském králi. Hradiště je pokaženo těsným sousedstvím železniční tratě a rozhlednou (Bismarckowa wěža, v době NDR přejmenovaná na věž Mládeže, po spojení obou Němecek 1989 překřtěná opět na Bismarckovu). Hradiště bylo velmi rozsáhlé, ještě dnes je jeho půdorys na první pohled patrný. Odnáším si na památku střípek pravěké slovanské hliněné nádoby, který jsem tam našel. Spěcháme, ještě nás očekává prohlídka dvou muzeí. Vlastivědné muzeum (Domowniski muzej) v Dešně vybudovala Erika Janowa, letos ho opět rozšířila o další nevyužité místnosti ve sklepě (vyzdobené i obrazy od F. Pětšky). Muzeum mělo být už třikrát zrušeno, třikrát se podařilo E. Janové hrozbu odvrátit. Nemají Lužičtí Srbové snadný život. Muzeum je přehledně uspořádáno, vystavené předměty, počínaje zemědělskými nástroji a částmi oděvu konče, jsou pečlivě popsány, takže můžeme srovnávat s názvy českými, často podivuhodně stejnými, např. serp, kopawka (= motyka), brona (= brány), cepy, sekerc (= širočina), karka (= trakař), bodaŕ (trojzubec k chytání ryb), brusk (= brousek), brusćik (= brusný kotouč otáčený pomocí kliky), česaś lan, wochlica, łamaś lan, mjacki / njacki (= necky, koryto), mějawa (= vařečka na míchání povidel), kołwrot, smagańc (= čepec na hlavu proti slunci) ...

Druhým naším cílem je Lužickosrbské muzeum v Chotěbuzi. Provádí mě osoba nejpovolanější - Werner Měškank, který během mnoha let shromáždil exponáty, utřídil je a přehledně a názorně uspořádal. Výzkumem v terénu také upřesnil a prohloubil dosavadní znalosti. Např. velikonoční oheň (= obdoba pálení čarodějnic, chodojtypalenje, v Lužici Horní), o němž se mělo za to, že se pěstuje ojediněle v několika málo vesnicích, našel v několika desítkách obcí. Ty pečlivě zaznamenal na mapě, takže návštěvník má jasnou představu, kde může tento obyčej spatřit. I jiná mapa, jím sestavená, je velice zajímavá. Do Mukovy národnostní mapy zakreslil výskyt hnědého uhlí. Tak se objevila podivuhodná skutečnost, že se území s hnědouhelnými ložisky přibližně kryjí s územími obydlenými v Mukově době Lužickými Srby. Na rozloučenou mi můj průvodce zazpíval Otčenáš v jazyce dřevanském...

Muzeum má nyní 16 místností. Od jeho otevření v r. 1994 byl jeho správcem W. Měškank. V r. 1999 “v rámci reorganizace” byl převeden na místo řadového pracovníka. Nynější vedoucí lužickou srbštinu neovládá....

 

Odjinud

Mercator Media Newsletter Issue 7, 8

Díky našemu zapojení do projektu Mercator Media (University of Wales, Aberystwyth), který sleduje hromadné sdělovací prostředky v málo užívaných evropských jazycích, jsme obdrželi e-mailem 7. a 8. číslo zpravodaje projektu Mercator Media Newsletter, z něhož přebíráme aktuální informace. Zpravodaj vychází v jazyce velšském a anglickém. Styčné a internetové adresy jsou k disposici v redakci. Redakce může zprostředkovat zasílání tohoto zpravodaje, pokud nám sdělíte svůj zájem a e-mailovou adresu.

◊ Koncem letošního května se má ve Videmu (Udine) v rámci týdne věnovaného friulskému jazyku konat konference o dabingu a titulkování filmů ve friulštině.

◊ Evropská kancelář pro málo užívané jazyky organizuje rovněž na konec května studijní návštěvu jižního Finska, kde žije švédská menšina; ta tvoří t. č. 6% populace Finska, ve švédštině tu však vychází 15 deníků. Elektronický kontakt v redakci.

◊ Od března vychází Diario Tras-os-Montes, první on-line noviny zveřejňující články v jazyce Mirandes. Jde vlastně o leónštinu, dialekt španělštiny, kterou mluví španělská menšina na severovýchodě Portugalska, zejména ve vesnici Miranda do Douro.

◊ Komerční rozhlasová stanice spolkové země Šlesvicka-Holštýnska letos v březnu poprvé vysílala v severní fríštině. Pořad Fríské perspektivy byl namluven v dialektu Frasch, jímž se hovoří na pevnině, ale předpokládá se i vysílání v ostrovním dialektě Ferring a také v dolnoněmčině a dánštině. Program, který by se měl vysílat čtyřikrát ročně, připravuje skupina Radio Friislon, vzniklá r. 1999 a usilující o větší prostor pro fríštinu v rozhlase.

◊ Rakouská veřejná stanice ORF spolu s Centrem burgenlandských Chorvatů vydala v rámci Evropského roku jazyků CD pro děti vychovávané dvojjazyčně, chorvatsky a německy.

◊ Úřad spolkového kancléře ve Vídni poskytuje na svých nových internetových stránkách souhrnné informace o menšinové politice Rakouska, mj. příslušné právní normy a nálezy ústavního soudu, který nedávno odmítl některé návrhy zákonů namířené proti menšinám.

* * *

◊ Na 3. kongresu evropského tisku v málo užívaných jazycích, který se konal v dubnu v Palmě na Mallorce, vznikla asociace deníků vydávaných v menšinových jazycích. Asociace má zajišťovat vzájemnou informovanost, spolupráci a prosazování zájmů menšinového tisku v evropských strukturách.

◊ Od posledního průzkumu v roce 1995 stoupl počet posluchačů stanice Radio na Gaeltachta, která vysílá v irské gaelštině, o 10%; v gaeltachtu Ciarrai (Kerry) činí nárůst dokonce dvojnásobek, a to včetně mladých lidí. Stanice má záměr vysílat 24 hodin denně.

◊ Společnost Softcatala, zaměřená na prosazování katalánštiny do informačních technologií, dala do distribuce update programu WinRAR v katalánštině - nyní již versi 2.8. Update lze stáhnout z jejích internetových stránek.

◊ Multimediální program HEZINET pro samostatnou domácí výuku baskičtiny vyvinula organizace pro výuku baskičtiny u dospělých HABE (www-kontakt v redakci). - Od ledna vychází v baskičtině také dětský časopis Nanai, vydávaný v severním Baskicku (tj. na území Francie).

Zuzana Sklenářová

 

Lužičtí Srbové si stěžují

Právo 3. dubna

Zprávu o valné hromadě Domowiny přináší Právo z 3. dubna. Pod titulkem Lužičtí Srbové si stěžují cituje předsedu Domowiny Jana Nuka (jmenuje ho v německé formě Nuck), který označil za katastrofu pro národní existenci vysokou nezaměstnanost v lužické oblasti a zmínil stěhování mladých Srbů na západ Německa. Dále kritizoval krácení prostředků na lužickosrbskou činnost: "Zatěžovat Srby obdobnými úspornými opatřeními, jaká jsou ukládána státní správě, je neomluvitelné, nespravedlivé a pro bohaté německo ostudné." List informuje o zkracování financí od spolkové vlády pro Nadaci lužickosrbského národa z letošních 16 miliónu na 14,5 mil. pro příští rok.

mrak

Sokołske listy 2001 č. 2

jsou věnovány 19. sokolskému turnaji v odbíjené, informují o Sokole v Kanadě, o Světovém svazu sokolstva, založeném 1994 v Praze, otiskují článek Mikławše Krawce o osudech české sokolské jednoty v Drážďanech (viz též ČLV 2001 str.11) s faksimile titulní stránky únorového Věstníku, věnují i pozornost jazykové správnosti.

J-a

Łužica 10 lět we zjednoćenej Němskej

Předźeńak 23.3.2001

Pod tímto názvem uveřejnil Miklawš Krawc recenzi na naši mimořádnou přílohu Lužice… . Jako motto si vybral tři citáty: Dr. Lebedy o nepřipravenosti lužickosrbské inteligence na jakoukoliv alternativu k NDR, Dr. Vydry o ostrovech, které tonou za nečinného přihlížení Evropy a Bernda Pittkuningse Německo není mou vlastí a myslím, že ani nikdy nebude. Pokládá je za sylny tobak. Z celé recenze je patrné, že příspěvky podle autorova názoru ťaly do správných míst a mají i lužickému čtenáři co říct. Dále popisuje hlavní témata a stavbu knížky, především pak vztah autorů k projektu Witaj. Zmiňuje také názor Milana Hrabala, který vyzdvihuje jako pozitivní jev množství mladých pisců. Počet 19 zveřejněných básnických ukázek uvádí s vykřičníkem v závorce. Překlad z češtiny obsahuje několik drobných odchylek a křestní jméno redaktora Valenty bylo změněno z Jaroslava na Josefa.

rad

Der Märkische Bote

Německé noviny Der Märkische Bote otiskují od prosince 1999 jednou za 1-2 měsíce jednostránkovou dvojjazyčnou (dolnosrbsko-německou) přílohu Serske łopjeno - Wendisches Blatt s lužickosrbskou tematikou. Těchto příloh vyšlo doposud 13. - Noviny Der Märkische Bote s podtitulem Die grüne Heimatzeitung für Cottbus und Umland. Spremberg mit Amtsblatt für die Stadt Cottbus vycházejí ve středu a v sobotu zdarma v nákladu 75 000.

J-a

Dopisy

Dejme lidem vědět

Antonín Vlk

... Když pročítám ta starší čísla ČLV, musím konstantovat, že jsou tam velmi zajímavé věci, které se bohužel jinak do veřejnosti nedostanou. Je to škoda, protože obecné povědomí o Lužici a Srbech je u nás velmi žalostné. Velmi se mi líbilo zařazení otázek Lužice do televizního pořadu Riskuj, které zůstaly až na konec, protože se do nich nikomu ze soutěžících nechtělo. Možná by nebylo marné se jménem Spolku česko-lužického obrátit na příslušného redaktora a nabídnout mu otázky s lužickosrbskou tematikou. Tyto soutěžní pořady jsou hojně sledované a v nich bych viděl vhodné místo pro informaci a propagaci. Stejně by se dalo jednati s brněnskou redakcí o jejich soutěžním pořadu AZ-kvíz nebo s Novou o pořadu Chcete být milionářem. Velmi často také žádá o otázky p. Krampol pro pořad Nikdo není dokonalý. - Ve věstníku mě upoutávají různé věci a těší mě i to, že mezi dopisovateli jsou i Lužičtí Srbové, se kterými se osobně znám. Mám na mysli Jurije Šołtu, řečeného Nowowjesčanski. On sám se sice neoznačuje jako Lužický Srb, ale jako Lužičan. Když jsem se ptal proč, tak jsme se dostali do dlouhé řeči, z níž vyplynulo, že označení Lužičan považuje za lepší. U jednoho jeho článku mě zarazila redakční poznámka, že žije v Nové Vísce a že až dosud vyučuje v místní škole. V Nové Vísce nikdy škola nebyla, ačkoliv tam žilo více učitelů (pamatuji 3, Korjenkec, Šołta a Wornar), ale děti vždy docházely do školy vzdálené necelý kilometr, do sousední obce Worklecy. Jurij Šołta odešel do důchodu ze školy v Ralbicích, kam přešel ze školy v Róžantu po jejím uzavření a vytvoření nového školního obvodu pro novou školu v Ralbicích, kterou “stavěl” róžantský ředitel Jurij Wowčer. Jurij Šołta Nowowjesčanski (ve škole v Ralbicích byli dva téhož jména, ale ten druhý byl Kamjenski) jako důchodce dochází kromě jiného ještě i do školy v Ralbicích, kde vede kroužek výuky lužické srbštiny pro dospělé. Tolik jen na vysvětlenou …

Poznámka redakce: Uvítali bychom, kdyby se někdo z čtenářů pokusil podněty tohoto dopisu uskutečnit. titulek - rad

Německé ministerstvo jedná protiústavně

Veronika Černucká

Tímto článkem reaguji na problém Chrósćicy. Informace jsem získala pouze z Věstníku, ale to stačilo, abych si udělala obrázek. Jde o to, že Ministerstvo školství zavírá lužickosrbské střední školy a nechce povolit otevření lužickosrbské třídy pro jedenáct žáků, ačkoli obecní zastupitelstvo o otevření třídy rozhodlo. Zastupitelstvo se hodlá obrátit k soudu, nezmění-li ministerstvo názor, a co se týče středních škol, tak je podepisována petice. Snad jsem problém pochopila správně.

V tom případě mě zaráží, jak drze ministerstvo jedná. Ministerstvo má přece funkci exekutivní, tj. výkonnou. I ministerstvo se musí řídit zákony. Nejvyšším zákonem země je ústava. V té německé je kupříkladu v čl. 79, odst. 3 řečeno, že lidská práva jsou nadřazena státu i politice. I kdybychom to nemohli interpretovat tak, že lidská práva jsou ústavě nadřazena, musíme připustit, že jsou obsažena v ústavě. V čl. 23, odst. 1 Základního zákona se říká, že Německo musí spolupracovat s Evropskou unií. Nevím, jak z právního hlediska, ale z hlediska politologů je EU Německu nadřazena. EU není organizace, ale smlouva - a to smlouva závazná.

Státní ústavy také nemohou být v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv (1948) ani s Úmluvou o lidských právech a základních svobodách (1950). Na základě Všeobecné deklarace vznikl r. 1966 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Zde se v části věnované politickým právům hovoří o tom, že postavení občanů ve společnosti je výrazně ovlivněno uplatněním zásady, podle které příslušnost k jakékoli národnosti či etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. S tímto právem je spojena i povinnost společnosti zaručit příslušníkům národnostních a etnických menšin právo na vzdělání v jejich jazyce, jeho užívání v úředním styku, a také právo účasti na politickém a administrativním řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin...

Nemyslím, že petice je nejvhodnější a nejrychlejší způsob, jak dosáhnout cíle. Mnohem účinnější by bylo podat žalobu k ústavnímu soudu. Petici musí podepsat alespoň několik lidí, kdežto žalobu může podat jednotlivec. Kdyby ústavní soud (který je nezávislý jak na exekutivě, tak i na legislativě) nerozhodl podle práva, doporučuji se obrátit na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Je nesmysl zavírat školy proto, že není dostatek zájemců o lužickosrbskou výuku. Stát musí výuku zajistit, i kdyby náhodou byla jen pro jednoho žáka. Věřím, že v Lužici je více zájemců.

 

 

POLABŠTÍ A BALTŠTÍ SLOVANÉ (27)

Vilém Václav Kremer

Duchovní hodnoty polabských a baltských Slovanů vyvěraly z jejich hodnot tělesných, které utvářela příroda jejich domova. Když přišli tito Slované do své vlasti ze svých praslovanských sídel, přizpůsobili se přírodním podmínkám, jaké jim dávalo nové prostředí, vytvářené klimatem poněkud odlišným od klimatu původní pravlasti. Nová zem polabských Slovanů byla zemí, kde podnebí je celkem mírné, u mořského břehu oceánské, s poměrně mírnou zimou a mírným létem, které jen občas je vystřídáno silnějšími závany severáku, pronikajícího sem z krajin arktických. Je to kraj širokých lučin a borových hájů, četně zaplavovaný řekami vytvářejícími nejen jezera, ale i široká blata. To vše působilo nesporně i na vytváření se povahy nových obyvatel. Slované polabští, zejména Lutici, byli těla nebojícího se námahy, snadno přivyklého změnám klimatu.

Z této tělesné disposice vyvěrala i povaha našich Slovanů. Názor, pronesený původně německým filosofem Herderem, o holubičí povaze Slovanů, který ovládl mysl a úvahy i našeho historika Palackého, je dnes již nejen nesprávný a nepravdivý, ale i odporující samotnému osídlení slovanskému, vystavenému neustále, od svých počátků, tlaku cizích sousedů. Slované byli národ bojovný, nebojící se žádného nebezpečí, projevující se ve vojenské zdatnosti a často přímo v hrdinném udatenství. Slovanské ženy byly pracovité a věrné.

Z povahy těchto Slovanů vyvěrala i jejich vzdělanost. Není však možno posuzovat slovanskou vzdělanost jen z poznatků, které by se vztahovaly k dobám 11. až 14. století, ale nutno se spíše dívat na slovanskou vzdělanost hlavně doby 7. až 10. století. Tehdy byli ještě v plné životní síle, která neustálými boji postupně hrubla, až se posléze připodobňovala hrubé síle některých národů nekulturních. Zde ovšem mohla hrát usměrňující roli právě církev, kdyby byla včas nejen poznána, ale i kdyby byla mohla přistoupit k polabským Slovanům prostřednictvím jiného národa, než byli Němci. Polabští a zejména baltští Slované pravděpodobně znali písmo a uměli psát. I když se nám nezachovalo žádné přímé svědectví, přece ojedinělé doklady, jako je na příklad nalezené rydlo v přístavu Ralswieku na Rujaně, dokazují oprávněnost tohoto názoru.

Naši Slované se vyznačovali opravdovými ctnostmi osobními. Tak bylo pro ně svatým mít úctu ke stáří, úctu rodičů k dětem a dětí k rodičům a tyto ctnosti museli u nich chválit i jejich nepřátelé. Zejména byla to vzájemná láska manželská, která vytvořila pouto mezi mužem a ženou. I sám biskup Bonifác, který znal Slovany a neměl k nim obzvláštní lásky, doznává, že Venedi, kteří jsou nejodpornějším a nejhorším pokolením lidským, s tak velikou horlivostí zachovávají lásku manželskou, že žena po smrti muže se zdráhá zůstat na živu a za chvályhodnou se pokládá taková, která na jedné hranici s manželem se dá spálit. Bonifác nazývá Slovany nejodpornějším a nejhorším pokolením lidským nikoli pro jejich život a osobní vzhled, ale s ohledem na jejich přímo fanatické lpění na zásadách a víře pohanské, což v očích kulturně vyspělejších Evropanů budilo rozhořčený odpor a ošklivost. Také Adam Brémský svědčí o slovanských Volyňanech bloudících v pohanských řádech, že nebylo lze nalézti lidu počestnějšího a dobrotivějšího mravy a pohostinstvím. Opravdu byli tito Slované lidem pohostinným k přátelům i nepřátelům, jak je toho až dosud svědectvím i příslovečná pohostinnost zbytku těchto Slovanů, Lužických Srbů.

Když nastalo v národech Polabanů období poněkud klidnější, kdy nebyli stíháni často vnucenou válkou, projevil se jejich vnitřní cit i na poli umělecké výroby. Jistě nosívali tito Slované své zvláštní ustrojení, které se vykrystalisovalo posléze v národní kroj, jehož poslední zbytky nalézáme již pouze u Lužických Srbů. I zde byla v minulém století tato národopisná a kulturní památka, jako nejvlastnější projev duše starých Slovanů, omezena pouze na několik málo území dnešní Lužice. Jdeme-li zpět do dob dávno minulých, pak můžeme konstatovat, že rozvoj umělecký se odráží v posledních zbytcích výroby keramické, jichž se v nové době zmocnila věda archeologická. Na bývalých slovanských sídlištích je charakteristickým značný počet nalezených keramických střepů. To ukazuje na velkou potřebu keramických předmětů. V nejstarších dobách byly hrnčířské výrobky zpracovávány ručně a ozdobovány jednoduchými vlnitými ornamenty. V 10. století, když hrnčířství počaly provozovat ženy, se objevily keramické nádoby s již dokonalejšími ornamenty vlnitými, rytými a pásovými. Větší nádoby dostávaly i pokličky. Počaly se zhotovovat i popelnice pro ukládání popela nebožtíků, které byly ukládány na popelnicových pohřebištích. Ale nejen prosté keramické předměty byly Slovany zhotovovány. Také přepychové předměty, zejména ozdoby žen, byly nalezeny. V severním území, zejména kolem obchodní sesty od Štětína do Lubeku přes Rostock, se nacházely různé klenotnické předměty, jejichž původ dlužno hledat buď ve Skandinávii neb v Orientě nebo na Rusi. Kožené čapky bývaly zdobeny stříbrnými nebo měděnými kroužky. Slované kladli své nebožtíky do hrobů s celým tělem, ale i v popelnicích, které označovali mohylami nebo kamennými náhrobníky. K nebožtíkům kladli i předměty jejich denní obliby: nože, ženám jejich ozdoby, zejména náušnice.

Objevování památek na dávné Slovany, byť v rámci archeologických prací německých, případně dánských, se věnovali následující badatelé: po polovině 19. století Franz Lisch, schwerinský archivář, který popisoval hrady bodrcké, při čemž heuristickou práci vyvíjel Robert Belz a jeho současník Otto Kunkel. Belz položil tak základ poznání pravěké a slovanské minulosti bývalého území bodrckého a části území lutického v přímoří, jako Kunkel v Pomořanech. Průzkumu Arkony se věnoval roku 1921 Carl Schuchardt, který při svém výzkumu vycházel ze zápisů středověkého kronikáře Saxo Grammatica. Našel vyvýšený pahorek, který označil za střed původního, roku 1168 zničeného městiště. Pak našel základy stavby se čtyřmi sloupy s náznakem kamenného podstavce boha Svantovíta a prohlásil ji za hledanou svatyni. V roce 1923 prozkoumal hradiště Feldberg, kde dokázal, že jde o svatyni boha Svarožice v Retře. Ewald Schuldt provedl velký výzkum na hradišti Teterow v letech 1950 až 1953 a v letech 1956 až 1961 v Behren-Lübchinu. Roku 1962 pokračoval ve výzkumu slovanského hradiště Sukowa a v letech 1963 až 1964 prozkoumal hradní komplex v Neu-Nieköhru. Posléze v letech 1969 až 1970 německý archeolog Hans Dieter Berlekamp znovu prozkoumal Arkonu a zjistil nezvratně, že objevy Schuchardtovy jsou zbytkem vnitřního opevnění bývalé Arkony, zatímco vlastní dávná svatyně Svantovítova nenávratně zanikla, neboť křídová skála, na které stála, se propadla do moře, a tak vše bylo mořem zatopeno.

Prošli jsme v přehledu minulostí a krajem dávných, dnes většinou již zaniklých polabských a baltských Slovanů. Na některých místech, a myslím i dosti častěji, bylo v nich ukázáno na skutečné příčiny nešťastného osudu těchto našich dávných slovanských bratří. Není proto třeba to vše znovu opakovat. Je však jejich konce opravdu litovat a vzpomínat, co by bývalo i pro nás znamenalo jejich přežití osudné germanisace. Proto i na konci celé této práce, která byla zpracována v době od 21. března 1981 do července 1981, přáti znova všem, kteří ji budou čísti neb čtenou slyšeti budou, aby podle svých možností přispěli k tomu, by se osud nešťastných Polabanů neopakoval u žádného ze slovanských jejich bratří.

Pro tisk připravil R-l.

 

Letopis

Dvě význačné osobnosti lužickosrbského kulturního života, jedna z Horní a jedna z Dolní Lužice, slaví letos na jaře krásné životní jubileum. Dne 23. dubna se 85 let dožil farář Herbert Nowak, 9. června dosáhne téhož požehnaného věku spisovatel Jurij Brězan. Oběma oslavencům přejeme pevné zdraví a duševní svěžest ještě na mnoho dalších let.

redakce