41 Statutenentwurf des Kreishauptmanns von Nostitz-Wallwitz für die Wendenabteilung vom 21.1.1920. In: Mětšk, Frido, Bestandsverzeichnis des Sorbischen Kulturarchivs in Bautzen III. Das Depositum Wendenabteilung, Bautzen 1967, s. 159.

42 Lužice, Gdaňsko, Sársko aj. Viz k tomu Ruppel, Edith, Zur Tätigkeit des Eugenio Pacelli als Nuntius in Deutschland. In: Zeitschrift für Geschichtswissenschaft [Berlin/Ost] 7 (1959), s. 297–317.

Cestování vlakem nebo autem je zpravidla rychlé a je vhodné pro přemístění z místa na místo. Pokud chceme poznat krajinu a její pamětihodnosti důkladně, potom je určitě lepší putovat pěšky. Chce-li však turista poznat více, je nejlepší vyrazit na kole. V současné době má cyklistika zelenou, kolo nezamořuje životní prostředí, dostane se i do míst, která jsou autům přísně zapovězena. Rozvoj cykloturistiky vede k výstavbě cyklostezek, rozvoji navazující infrastruktury (ubytování, restaurací a různých dalších služeb). Nejinak je tomu v Euroregionu Nisa, zejména v jeho lužické části mají cyklotrasy hustou síť, která navazuje na celostátní síť hlavních tras, ze kterých odbočují různé místní cesty k zajímavým místům a památkám.

Naši cyklisté zatím mohou svým německým (a lužickým) kolegům jen tiše závidět. Přesto i v naší části euroregionu jsme učinili první kroky k budování cyklotras a k jejich navázání na trasy v Horní Lužici. K nově otevřeným trasám patří Pohodová z Hejnic do Andělky a Pašerácká spojující Andělku s Hrádkem nad Nisou. Tyto cesty spojují nejkrásnější místa na Frýdlantsku a Hrádecku. Delší a náročnější Pašerácká zavede turisty na dvou místech na území Lužice, v Hartavě z ní vybíhá trasa po starých důlních dílech z Hrádku nad Nisou do Žitavy. Z Hrádku vede také trasa do Liberce, na kterou navazuje pět nových žlutě značených cyklistických tras. Trasy na Liberecku o celkové délce 150 kilometrů by měly navázat na hustou síť tras v okolí Bogatynie, kterou plánují Poláci.

K zajímavým trasám v Lužici patří ta, která vede podél Sprévy a umožní nám navštívit Šěrachow. Toto městečko leží na staré České stezce k Rumburku a Sasku připadlo až v roce 1809 za napoleonských válek, což bylo definitivně stvrzeno dohodou mezi Rakouskem a Saskem v roce 1845. V Šěrachowě, kde působil na přelomu 18. a 19 století proslulý loupežník Český Venca, se nachází několik lidových památek a především překrásný katolický barokní kostel Panny Marie se sochami českých světců, kde se každoročně koná výstava betlémů. Ze Šěrachowa už není ani na kole daleko do hlavního města Lužických Srbů Budyšína. Rozepisovat se o Budyšíně v tomto časopise by bylo ”nošením dříví do lesa” … Zmiňme se alespoň o nedaleké obci Mały Wjelkow, která byla kdysi misijním střediskem českých bratří, kteří sem přišli z Ochranowa. Nyní je tato obec známá především neobvyklým zooparkem betonových druhohorních ještěrů.

Pokud se do Lužice vydáme z Liberecka, tak se nám nabízí trasa Liberec - Ojvín (Oybin), která má přibližně 30 kilometrů. Lázně Ojvín leží v krásné krajině obklopené skalami, kde se tyčí pozůstatky českého gotického hradu a kláštera. Na kole se z Liberce můžeme samozřejmě dostat také do neméně zajímavého lužického města Zhořelec, které je nyní rozdělené mezi Německo a Polsko.

Důležitou pomůckou na cestách Lužicí je ”stará dobrá” publikace Sasko a Lužice nedávno zesnulého pana doktora Zdeňka Boháče, která obsahuje také mapku (dnes již poněkud zastaralou) mototuristických a cykloturistických tras Saska a Lužice. Každému se asi nepoštěstí sehnat výpravnou brožuru Cyklistika v regionu Horní Lužice, kterou v češtině vydal Turistický svaz Horní Lužice – Dolní Slezsko. Tato knížka podrobně popisuje pět důležitých tras v Euroregionu Nisa. Informace najdeme také v českých mapách a cyklistických časopisech, zejména ve výpravném barevném měsíčníku Cykloturistika.

Závěrem je vhodné dodat, že na cyklistických hraničních přechodech v Hartavě a Andělce neplatí omezení malého pohraničního styku (mohou je tedy využívat všichni občané České republiky).

Na knižním veletrhu na Výstavišti v Praze 10. - 13. 5. 2001 vystavovalo i budyšínské nakladatelství LND. Celá jedna stěna stánku byla věnována knihám Jurije Kocha v souvislosti s jeho autorským čtením. To se konalo 11. 5. v malém přednáškovém sále. Spisovatele představila ředitelka nakladatelství Ludmila Budarjowa, krátce charakterizovala jeho tvorbu a posluchačům rozdala informační leták s životopisnými údaji. Potom přečetl Mgr. R. Bígl ukázku z českého překladu Kochova románu Sestup z hor snů (1989, Nawrót sonow) a autor tutéž část v originále. J. Koch pak několika slovy přiblížil posluchačům svou nejnovější knížku Koče slěbro. Wjesoły dyrdomdejski roman za młodych ludźi, který vyšel koncem minulého roku, a přečetl z něj dvě ukázky. Mezi návštěvníky tentokrát převládala mládež, zejména posluchači UK. Byl tu i Čechoameričan, který se pomocí příruček natolik naučil lužické srbštině, že mohl pro muzeum v obci Serbin v Texasu (kam se v 19. stol. vystěhovalo větší množství Lužických Srbů) překládat údaje z knihy T. Malinkové K brjoham nadźije. V diskusi se návštěvníci zajímali o to, do jaké míry odpovídají postavy, místa a příhody v novele skutečnosti. Spisovatel vysvětloval, jak obměnil např. místní jména. Kdyby se totiž držel přesně skutečnosti, vznikla by reportáž, a ne román. Poukázal též na to, jak touto prózou usiluje i vzbudit zájem o ochranu životního prostředí. Posluchači ocenili i Kochův umělecký jazyk a ti, kteří už knížku přečetli, uváděli i příklady na spisovatelovo umělecké vyjadřování. Potěšilo nás, že na Kochovo čtení přišel i PhDr. Sáva Heřman, CSc., prof. slavistiky na FF UK.

Po čtení se posluchači odebrali do stánku LND a tam se pokračovalo v diskusi a autor podpisoval své knihy a návštěvníci si prohlíželi vystavené knížky, bylo jich na 80. Každý tam našel podle svého zájmu dětské knížky, básně, povídky, romány, učebnice, vědecká jazykovědná nebo dějepisná díla, učebnice. Při rozhovorech se spisovatelem jsme se dozvěděli, jak tuze je zaneprázdněn ve sdělovacích prostředcích (v lužickosrbském rozhlase a lužickosrbské televizi), takže na vlastní tvůrčí práci mu bohužel zbývá času jen velmi málo.

Ti. kdo pamatují provedení Eseje v Hradci Králové (září 1999, sólo Jana Herajnová, doprovod Hradecká filharmonie) – za přítomnosti autora – byli potěšeni kvalitativním skokem. Teplická filharmonie byla dobře připravená, hrála s adekvátním ponorem, její výkon byl přesvědčivý. Dirigent promyšleným vedením, tempy a hlavně citlivou dynamikou pomohl publiku pochopit hloubku díla. Na sólistce Janě Herajnové bylo vidět, že ke skladbě emocionálně přilnula. Náročný houslový part přednesla technicky bezvadně, ale v žádném případě rutinně. Pro její výkon nelze nalézt výstižnější vyjádření, než že hrála se zanícením, které bylo strhující.

Tištěný program obsahoval základní informace o osobě Jana Rawpa. Koncert ve Filipově tak přispěl k dalšímu rozšíření povědomí o vysoké úrovni lužickosrbské kultury.

Budyšínské německo-lužickosrbské lidové divadlo (NSLDź) představilo hru Pětš a wjelk Sergeje Prokofjeva v chotěbuzském divadle Piccolo. Jde o jejich první loutkovou divadelní hru v dolnolužičtině. Tato hra vzbudila u dětí velký ohlas, zvláště těch z WITAJ-školek, protože měly možnost slyšet, že také druzí lidé hovoří lužickosrbsky. Nejlépe hře rozuměly děti z vyšších tříd základních škol, kde se dolnosrbštině vyučuje, a samozřejmě děti z WITAJ-školek. Dr. Trudla Pösselowa z NSLDź slíbila, že každý rok nastudují alespoň jedno takové představení v dolnolužické srbštině.

Titulek článku H. Adama, ve kterém se autor pozastavuje nad názory německých činitelů, které zazněly v diskusi o budoucnosti braniborského školství v budově braniborského sněmu. Jistá pracovnice z nejmenovaného ministerstva popudila zástupce lužických Srbů požadavkem, aby se ve WITAJ-školkách děti hlavně naučily pořádně německy a aby celé hnutí na revitalizaci dolnosrbštiny (pozn. jv: zatím dost úspěšně se rozbíhající) nebylo na škodu německého jazyka. Zapomněla přitom na nesporné přínosy dvojjazyčnosti pro jednotlivce a na to, že jde o Lužické Srby a ne o Němce (pozn. jv: v Dolní Lužici je asi 10 000 Lužičanů, kteří se hlásí k lužickosrbskému původu, ale tímto jazykem již nehovoří, a na ně a jejich potomky je především zaměřen projekt revitalizace dolnolužické srbštiny).

Úspěšná premiéra Maryši v dolnosrbštině se uskutečnila 20. dubna v Hochoze pod vedením režiséra Z. Černína z Brna. Hra vzbudila velký ohlas mezi dolnolužickými Srby, kteří nejsou s autory Mrštíky obeznámeni. Přesto hra svou tematikou a provedením oslovila nejširší publikum. Hrálo se v rámci turné NSLDź po Dolní Lužici.

Málokdy se do médií dostanou i zprávy ze severního Fríska. V časopise Nordfriesland si hlavní přispěvatel klade otázku, zda má smysl udržovat fríské tradice. ”Pro mě i pro mnoho jiných je vlastní jazyk specifickou součástí identity,” odpovídá si. Koncem sedmdesátých let nastalo ve Frísku oživení. V osmdesátých letech se rychle rozvíjí menšinové školství včetně jazykových škol pro dospělé a mateřinek. Vyšel také nový církevní zpěvník s 870 stranami, se kterým přišla vlna národního nadšení. Rozhlasové vysílání je ale chabé, v přepočtu pouhé tři minuty týdně. Frísové jsou si vědomi existence lužickosrbské menšiny na druhé straně státu a považují ji za vhodného partnera k prosazování práv. Frísové zvouce se kulturním bohatstvím prosazují větší užívání svého jazyka na veřejnosti: žádají dvojjazyčné nápisy, užívání fríštiny ve styku s úřady a při bohoslužbách a v kultuře. Za tímto účelem vznikl Svaz severofríských obcí.

VIII. všeslovanský sjezd se uskutečnil počátkem dubna v Moskvě. Před skoro tisícem delegátů načrtl poslanec saského sněmu Heiko Kozel problémy svého národa. Účastníkům předložil rusky psanou studii o aktuálních otázkách národního života, jako jsou následky krácení prostředků nebo hrozící uzavření lužickosrbských škol. Sjezd se rozdělil do dvaceti pracovních skupin, poslanci parlamentů, kteří vytvořili své sdružení, byli oficiálními hosty ruské dumy.

Okrúhly stôl Slovanská vzájomnosť se jmenovalo jednání 7. - 10. 6. v Martině, na něž Odbor mladých matičiarov pozval zástupce a členy mládežnických organizací ze západoslovanských zemí. Na přípravě schůzky tří desítek slovenských, polských a českých mládežníků se podílel Slovanský výbor České republiky, který také vedl pětičlenné poselstvo z Čech. Kulturní program dvou dní, po něž čeští delegáti pobývali na Slovensku, obsahoval prohlídku příměstského skansenu s průvodkyní, přednášku o dějinách Matice slovenské, návštěvu Slovenského národního literárního musea s průvodním slovem filoložky slovanského směru a procházku městem včetně Národního hřbitova. Samostatnému rokování předcházel pozdrav a beseda s předsedou Matice Jozefem Markušem, který konstatoval, že česko-slovenské vztahy jsou lepší než 31. 12. 1992. Vzorem západoslovanské spolupráce je mu Skandinávie. Pro případ vstupu do Evropské unie upozornil na fakt, že hranice mezi národy zmizí a jedině jejich kultury zabezpečí, abychom zůstali, jak doslova pravil, lidmi. Připomněl také Štúrův zájem o Lužické Srby. Jejich neúčasti na jednání mnozí účastníci želeli a jeden Polák dokonce otevřeně vyslovil své zklamání a mimo zasedání alespoň požádal předsedu SČL o pronesení několika slov v neznámém jazyce. Jednání bylo poznamenáno názorovou propastí mezi obhájci a odsuzovateli společného státu Čechů a Slováků, mezi levičáky a pravičáky. Myšlenka slovanské vzájemnosti a prostá ohleduplnost ji jen stěží překlenuly. Zejména otázka Československa vzrušila nejeden hlas. Závěrečné usnesení se přesto podařilo přijmout. Jeho nejkonkrétnějším bodem je požadavek zrušení visové povinnosti mezi slovanskými státy.

Knížka obsahuje důležité pojednání od M. Pernaka Der wendische Kantor Post – ein bedeutender Burger (s. 29-34). Spisovatel v něm seznamuje čtenáře s Borkowy, uvádí badatele, kteří se o ně (a o Błota) zajímali (Rudolf Virchow, Willibald von Schulenburg, Georg Sauerwein) i borkowské pracovníky, širší veřejnosti méně známé. K nim patří kantor a učitel J. K. Post. M. Pernak pojednává o jeho spolupráci s J. A. Smolerem. (Smolerovy Pěsnički obsahují na 500 písní, z toho 200 dolnolužických, z nich 66 pochází z Borkow a zapsal je ponejvíce J. K. Post.) J. K. Post byl družné, veselé povahy, chodíval na přástky, ještě 66letý při takové příležitosti zazpíval svou písničku. Jeho písně tohoto druhu však nejsou nikde zaznamenány. Zato jedinečná pro dolnolužické básnictví je sbírka pohřebních písní (Zakopowarske kjarliže), vydaná autorem okolo r. 1846. Do té doby se v Dolní Lužici zpívaly výhradně kostelní písně přeložené z němčiny. Postovy pohřební písně (celkem 9, některé o jedné strofě, nejdelší má strof 14; strofy některých písní jsou 8veršové, jiných 6veršové) jsou básníkovy původní a byly složeny ke konkrétním tragickým úmrtím v Borkowech (např. Za gole kupaŕa Grěšow spisane, Za chóru njeźelnicu, kótaraž ńamóžo byś pśi zakopowańu aj.). Všechny tyto pohřební písně otiskl (s. 47-99) vydavatel jako faksimile, v přepisu do latinky i v německém překladě.

Tento katalog, uspořádaný Margaritou Krivenkovou (Маргарита Кривенко) a kol. a pшehlйdnutý prof. Volodymyrem Motorným, obsahuje seznam lužickosrbských knih a knih s lužickosrbskou tematikou, které jsou ve čtyřech veřejných a v pěti soukromých osobních knihovnách lvovských vědců nebo spisovatelů. Knížka vyšla u příležitosti 50. výročí Lužickosrbského institutu v Budyšíně, 745. výročí založení města Lvova a 340. výročí založení tamější univerzity. Brožura je jednou z publikací, které vznikly jako výsledek styků mezi sorabisty lvovské univerzity a budyšínským Serbským institutem, trvajícími skoro čtvrt století. Je určena vědcům slavistům, vysokoškolákům, knihovníkům a dalším zájemcům o Lužici a slovanskou vzájemnost. Je rozdělena do tematických oddílů: 1. Přírodní vědy (matematika, zeměpis); 2. Společenské vědy (dějepis, národopis, politika, národní hospodářství, právo, kultura, výchova); 3. Humanitní vědy (jazykověda, literatura, umění, náboženství); 4. Krásná literatura, folklór; 5. Díla obecná (bibliografie, informační publikace a sbírky). Celkem obsahuje 1049 položek (u příslušných položek je poznámka, že je v knize připsáno věnování). Na konci knihy jsou připojeny dva abecední rejstříky: pro jazyky užívající latinky a cyrilice.

Před vlastní bibliografií jsou tři články. Pozoruhodné je úvodní pojednání V. Motorného Лужицька книга в Українi, або "три хвилi" в розвитку українскої сорабiстики (s. 13-22). Styky ukrajinsko-luћickosrbskй rozděluje do tří období: 1. Od 40. let 19. stol. do první světové války; 2. 20.-30. léta 20. stol.; 3. od 50. let 20. stol. do doby přítomné. - Oksana Lazorová (Оксана Лазор) v иlбnku Дарчi написи як факти українсько–лужицьких культурних та лiтeратурних взаємин pojednбvб o dedikacích v lužickosrbských knihách darovaných ukrajinským přátelům. - Taras Lučuk ve stati Сорабiстична колекцiя Володимира Лучука ukazuje, ћe literбrní styky se rozrostly zejména od 50. let minulého století, kdy někteří mladí lidé vystudovali u prof. K. K. Trofimoviče a V. A. Motorného. T. Lučuk popisuje pozůstalost svého otce a dělí ji na práce tištěné a na rukopisný archiv básníka Volodymyra Lučuka.

Brožura je užitečná nejen pro lvovské, ale i pro badatele odjinud. Těm by však ulehčilo práci uvedení příslušných signatur knih ve veřejných knihovnách a u knih v soukromých knihovnách odkaz, o kterou knihovnu jde.

Polská jazykovědkyně vydala s podporou vědecké komise fakulty polonistiky Varšavské university sbírku svých sorabistických článků. Dvě třetiny brožované knihy vyplňují práce jazykovědné, šestinu práce z pomezí jiných vědních oborů, závěr patří výboru příspěvků encyklopedického rázu. Profesorčina publikační činnost je dobře patrna na časovém výkaze přetištěných článků z let tisíc devět set osmdesát jedna až dva tisíce. Autorka v úvodě sama upozorňuje na skutečnost, že jisté části textů se opakují, což může při četbě unavovat, nešlo je však vypustit. To, myslím, čtenář u takovéto publikace pochopí. Její účel je zjevný: lépe zpřístupnit kus životního díla roztroušeného po různých časopisech a sbornících.

Namátkou vybírám dvě zajímavosti: Proč se v mluvené hornolužické srbštině často nerozlišují souhlásky č a ć, ačkoli na příklad Wowčerkova mluvnice uvádí, že ć je měkčí než č? Ve srovnání s polštinou, která rozdíl nestírá, nemá horní srbština tvrdou sykavku dž a měkké ź a ś. Hláskový protiklad č || ć tudíž zaniká nejen proto, že je slabý, ale pravděpodobně i kvůli své ojedinělosti. Autorka dále sleduje zápis hlásek ve starých památkách (Górnołużyckie č || ć w świetle dawnej ortografii). U počátků známých velikonočních jízd křižáků není doložena přítomnost koně. Až do XVI. století sloužili Slovanům v hospodářství voli. Kůň byl zvířetem rytířů, rolníci ho v širším měřítku neměli k disposici. O velikonocích v noci muži zpívajíce obcházeli pole. Po reformaci obřad postupně ve zbytku katolické Lužice přijal novověkou podobu a jinde byl vymýcen. Lutherovo učení zapovídalo nebiblické obřady. Pozůstatkem zaklínání úrody je velký kruh, který jezdci na okamžik utvářejí ve vsi Wotrow. Symbolizuje dávné obcházení polí (Konne procesje na Łużycach i na Śląsku Opolskim).

Po třinácti letech od vydání varšavského Indeksu a tergo do dolnożyckiego słownika Arnošta Muki máme konečně také zpětný slovník hornolužický. Ani on nevyšel v Lužici, protože budyšínské nakladatelství Domowina nepovažovalo poptávku po něm - na příklad mezi učiteli - za natolik silnou, aby na jeho vydání vyčlenilo potřebné finanční prostředky. Částečně to lze chápat, když na srbském knižním trhu zeje nejedna povážlivá mezera. Na druhé straně je zpětný slovník standardní lingvistickou pomůckou a nezájem o něj nesvědčí o dobré práci osvětových metodiků. Netoliko význam vědecký, jenž je zjevný při bádání nad slovotvorbou, také význam literární neměl by se přehlížet. Zadá-li vyučující žákům úkol napsat básničku, měl by jim zároveň předložit zpětný slovník. Kdo si neví rady s rýmem třeba na slovo słónco, může pohlédnouti na stranu devadesát osm a z hesel pleco, přeco, lico, stwjelco, łónco, deńco, horco, płuco si sestavit dvojici nejmilejší (Wonka smali słónco, změju brune lico, R-l). Umělecká jakost stojí u školáků stranou, důležitá je práce s jazykem, nenásilné, ba hravé objevování krásy a moci mateřštiny.

Jako základ hesláře posloužil mladému pracovníkovi Lipské university Völkelův Prawopisny słownik, jejž současně doplnil opravenkou. Dále přibral srbská slova z Fasskovy Grammatik a přihlédl též k Deutsch-obersorbisches Wörterbuch z let 1989/91, překladu Písma a Zhromadźeným spisům Ćišinského. Po příkladu písmene ń vyčlenil ze skupiny slov zakončených tvrdými souhláskami b, m, p, r, w jejich měkké protějšky (twar / kowaŕ).

Slovník vyšel za podpory Česko-německého fondu budoucnosti, Ústavu pro sorabistiku Lipské university a Spolku česko-lužického, který projekt navrhl, koordinoval a převzal distribuci knihy pro východní Evropu. Stojí 560 Kč (v EU 46 DM / 23 EUR), členové SČL mají slevu 200 kČ. Kdo se domnívá, že by slovníku neužil, a přesto chce přispět k popularizaci srbské vědy, může naším prostřednictvím knihu věnovat některému spisovatelskému kroužku v Horní Lužici.

Richard Bígl

Více než třicetkrát uspořádal před lety velikonoční autobusový zájezd do katolické Horní Lužice můj o mnoho starší přítel sklář Petr Hušek ze Železnobrodska. Já jsem zatím zorganizoval čtyři takové zájezdy a poslední z nich se konal letos 15. dubna.

Cestou z Chrastavy do Varnsdorfu jsme projížděli zasněženou krajinou, která připomínala spíše vánoční období. Stará lidová pranostika zelené Vánoce - bílé Velikonoce se vyplnila... A také se znovu neklamně potvrdilo, že neporučíme větru-dešti, jak se nás v minulém režimu snažili přesvědčit.

V Budyšíně jsme se prošli starou částí města: Bohatá věž, náměstí, chrám sv. Petra, hřbitov Mikławšk, Ortenburg, most Míru, Srbský dům. V prostorách SKI jsme mohli na vlastní oči vidět při práci lidovou umělkyni, která zdobila kraslice technikou tzv. bosírování. V Budyšíně jsme také sledovali první průvod velikonočních jezdců směřujících do obce Radwor. Jako vedoucí výpravy jsem čas od času zvedl nad hlavu otevřený červený deštník jako orientační bod pro naše účastníky. Svítilo sluníčko a mnozí kolemjdoucí mě zřejmě považovali za recesistu nebo podivína. V té době nikdo z nás netušil, že se odpoledne otevřený deštník stane pro každého z nás nutností, protože začalo drobně, ale hustě pršet.

Jeli jsme dále do Pančic-Kukowa, kolem kláštera Mariina Hvězda a školy Ćišinského dále do Njebjelčic. Tam právě dorazili jezdci z Wotrowa. Sledovali jsme objíždění hřbitova, společnou modlitbu a odvádění koní do jednotlivých dvorů. Zde jsem se setkal s panem Benediktem Dyrlichem, kterého jsem pak během odpoledne potkal také v Chrósćicích. Doprovázel svého strýce z USA, který chtěl vidět typický lužickosrbský velikonoční zvyk.

Projeli jsme Róžantem kolem poutního kostela do Ralbic. Náš autobus se jen s velkými obtížemi prodíral mezi dvěma řadami osobních aut, které lemovaly cestu v délce více než kilometrové. Přes nepřízeň počasí byla návštěvnost skutečně vysoká. Ani letos se z této náboženské slavnosti nestal jarmark se stánky, i když u nás by zřejmě taková sešlost lidí k tomu lákala. To obrovské množství koní a jezdců (více než čtyři sta!) je zde pokaždé impozantní. Poprvé jsem viděl velikonoční jezdce v igelitových pláštěnkách. Někteří si zvláštním ochranným obalem chránili i cylindry. Většina z našich účastníků viděla poprvé také jedinečný ralbický hřbitov bílých křížů, který je opravdovou raritou. Neopomněl jsem rovněž ukázat místní školu, jejíž existence je v ohrožení.

Nechť farář Riota odpočívá v božím míru.

Autoři se zaměřili na náboženství Polabských a Baltských Slovanů, neboť právě o něm jsme nejlépe informováni, zatímco zprávy o pohanském kultu ostatních Slovanů jsou jen velmi kusé. Konstatují, že náboženský systém severozápadních Slovanů dosahoval velmi vysokého stupně organizace kultu s četnými chrámy a kněžskou hierarchií. V neochvějné věrnosti pohanství viděli záruku uchování kulturní identity a tím schopnosti úspěšné obrany před nepřátelsky naladěnými křesťanskými sousedy. Snažili se rozvíjet kult tak, aby byl schopen soupeřit s křesťanskou naukou ve smyslu integrace společnosti.

Svarožic, jedno z hlavních božstev Slovanů, byl považován za syna prapůvodního boha nebeského ohně a světla Svaroga a zprostředkovatele těchto nejzákladnějších podmínek života na zemi. Na počátku 11.století bylo původní jméno nahrazeno jménem Radogost a vystupoval především jako válečný bůh kmene Ratarů. Kultovním zvířetem Svarožice - Radogosta byl bílý kůň, jehož kněží využívali k věštění budoucnosti. Roku 1068 křesťanská výprava dobyla hlavní sídlo slovanského kmene, vyvrátila chrám, kněží byli brutálně povražděni a modla Radogosta vlastnoručně rozsekána samotným vůdcem výpravy biskupem Burchardem, který navíc domů odjel na posvátném koni.

V pomořanském středisku Štětíně byla zbudována velkolepá svatyně Triglava, boha o třech hlavách, popřípadě tvářích, které symbolizovaly moc nad nebem, zemí a peklem. Triglava můžeme považovat za válečné božstvo s hospodářskými funkcemi. Kultovní černý kůň měl zlatem a stříbrem vykládané sedlo, které viselo uvnitř chrámu. Chrámová stavba byla zničena roku 1124 křesťanskou výpravou a její organizátor biskup Ota z Bambergu poslal tři stříbrné Triglavovy hlavy do Říma papeži jako důkaz úspěšné christianizace.

Slunce zapadlo nad slovanskými božstvy 12.června 1168, kdy pod náporem křesťanského vojska vedeného dánským králem Valdemarem padla Arkona, chrám byl vyvrácen a král dal vynésti onu prastarou modlu Svantovitovu, která byla uctívána od všeho národa slovanského, a poručil, aby jí byl uvázán na krk provaz a byla vláčena prostředkem vojska před očima Slovanů a rozřezaná na kousky byla uvržena do ohně. A zkazil chrám se všemi posvátnostmi jeho a bohatý poklad vyloupil. A poručil, aby odstoupili od svých bludů, v kterých se narodili, a přijali uctívání pravého Boha.

Článek Martina Pitra a Petra Vokáče je vybaven řadou zajímavých citací a odkazů na prameny a literaturu. Nesmírně záslužný je v tom, že se jím do časopisu určeného především učitelům dějepisu opět dostávají opomíjené slovanské náboženství a mytologie, které jsou dnes módně a uměle nahrazovány mytologiemi smyšlenými nebo nám kulturně vzdálenými.

Jaroslava Suchomelová píše o inscenaci Snu noci svatojánské v nastudování ředitele Městského divadla Brno Stanislava Moši v Budyšíně. Píše, že místní divadlo sice má vlastní soubor, lužickosrbských mluvčích je v něm ale pomálu, režisér si tedy pro roli Titanie vypomohl brněnskou herečkou Zuzanou Kyselovou, která má v cizojazyčných rolích praxi, neboť hrála ve slovenštině, češtině a ukrajinštině, pro postavu tesaře Poříze měl k ruce ale pouze německy mluvícího herce. ”Patrně to jej inspirovalo k nápadu postavit scény řemeslníků na jazykové konfrontaci, a aby toho nebylo málo, přidal ještě další cizojazyčné repliky. Nevídaně tím inscenaci zdynamizoval, zvláště když ji navíc podepřel pregnantní pohybovou partiturou. ... Prostoupit inscenaci rozmanitým pohybem umožnila kovová patrová konstrukce navržená scénografkou Katharinou Lorenzovou. V živém temporytmu a v bezprostředním kontaktu s hledištěm se rychle střídají prostředí i situace, partnerské dvojice i nápadité kombinace gestického a slovního vyjádření. Nad poetičností vítězí ráznost a temperament, v projevu mladých hrdinů a herců převládá věcnost a vtip, obecenstvo se těší z jejich energie, přímočarosti a dravosti.” Poté cizincům dává nahlédnout do aury vznášející se sálem a věnuje se dojmům z okolní reality: ”Vedle elegantních dam bylo v hledišti možno zahlédnout i ženy v krojích, jaké se zřejmě dosud oblékají v několika nedalekých vesnicích. Vedle bezprostředně reagujícího rozesmátého publika seděli lidé, kteří si s první replikou nasadili sluchátka. Maně jsem si vzpomněla na představení českého nebo polského souboru Těšínského divadla, kde je dvojjazyčnost publika naprostou samozřejmostí a na diváckých reakcích je to dobře znát. ... Stejně vlídně jako množství místních občerstvovacích zařízení působí kupodivu i prostory divadla, i když architektonický styl budovy jasně prozrazuje, že vznikla v šedesátých letech, a zřejmě měla být důkazem » enderácké« péče o národnostní menšiny.” Zmiňuje ještě historii uvádění a překladů Shakespearových her na budyšínských prknech, jež mají letos 139letou tradici, tuto hru přeložili Gerald Stone a Pětr Thiemann. Dodává: ”Spolupráce s českými divadelníky si v Budyšíně velmi považují, protože zatím nemají k uvádění náročnějších inscenací dost vlastních sil. Nicméně v mladé generaci zájem o historické kořeny a » jazyk otců« v poslední době zřetelně sílí. Divadlo v lužické srbštině má před sebou patrně zajímavou budoucnost, už proto, že renesance zájmu o lužickosrbskou kulturu se shoduje s trendem podpory národnostních menšin v rámci EU.”

Pawoł Nowotny se ve svém článku rozhodl ilustrovat lužické dějiny první poloviny dvacátého století složením několika výrazných momentů do křiklavé mozaiky. Hovoří o mýtickém období největšího pozdvižení v moderních lužických dějinách, čase, který je pro mnohé nadšence dnešní doby obestřen tajemstvím. Nejdříve ukazuje problémy s vyučováním srbštiny za výmarské republiky a poté okleštěnou diglosii nacistické doby. Konkrétněji líčí nástup sovětských správců: ”Knjejstwo na wuchodźe Němskeje přewza sowjetske wójsko. Komandantury tutoho dyrbjachu zežiwjenje a docyła žiwjenje wobydlerstva a wulkeje syły přesydlencow organizować a zawěsćić. Při tym zepěrachu so na tajkich zastupnikow domjaceje ludnosće, kiž so njeběchu po jich zwěsćenjach a měnjenju z fašizmom wopancali. Wěmy wo rozkazu sowjetskeho maršala Konjeva, kiž bě swoje wójska na to skedźbnił, zo we Łužicy słowjanski lud bydli. Njewěm, hač bě tež z wuskutkom tohodle wukaza, zo Budyska komandantura hižo w meji 1945 dźěławosć Domowiny dowoli, zo zasadźi Serbow, přesćěhanych wot fašistow, do wažnych administraciskich funkcijow, zo hižo nazymu w šulach so započa serbske wuwučowanje. Domowina zahiba kulturne dźěło, młodźina so zahori za brigadowanje a nowy natwar wsow a Serbskeho domu. Serbskemu ludej rosćachu mocy, dokelž so čuješe wuswobodźeny a dźeń a bóle runoprawny. Narodne sebjewědomje ćerješe předewšěm młodźinu do rěčnych kursow w Chrósće a do serbskeho wučerskeho wustawa w Radworskim hrodźe.”

Potom shrnuje postoje Domowiny těsně po válce a její střízlivé požadavky. Pokouší se vyjasnit postoje sovětů a východoevropských komunistů na schůzce s představiteli Domowiny 21.11.1947, které se autor sám účastnil: ”Pieck powita přitomnych a přepoda słowo Grotewohlej. Na zakładźe Stalinoweje definicije »nacije« rozskuba wón namjet Domowiny za teritorialne rozrisanje serbskeho prašenja. Serbja drje bydla we Łužicy, ale wo zamknjenym sydlenskim rumje njehodźi so rěčeć. Wot Serbow wobydleny teritorij njepředstaja tež žadyn hospodarski jednotny cyłk. Falujetej potajkim hłownej přiznamjeni nacije. Njedźiwajcy zhromadnosće rěče, kultury a stawiznow njeje móžno Serbow jako naciju w zmysle Stalinoweje definicije woznamjenić. Snadź je móžno so na zapřijeće »zbytk luda« – němski Restvolk – dojednać. Runoprawne rozwiće Serbow budźe zakonsce zawěsćene. Statne zarjady budu Serbow rěč a kulturu ze statnymi srědkami spěchować a podpěrać. To so zaruči z wosebitym zakonjom. Dopominam so, zo dóndźe w běhu zdźěła horceje diskusije k tajkej napjatosći mjez dr. Cyžom a Fr. Ebertom (pozn. braniborský předseda SED), zo jimaj W.Pieck přiwoła: »Hdyž chcetaj so bić, dyrbitaj won hić!« Cyž bě so tak roznjemdrił na Eberta, dokelž wón zasakle prěješe, zo su w Delnjej Łužicy hišće Serbja.”

Podpory autonomie se nedočkali ani u polské vojenské mise v Berlíně: ”Što krute wotpokazanje kóždehožkuli teritorialneho rozrisanja serbskeho prašenja – samo tež w zmysle kulturneho samozarjadowanja – woznamjenješe, bě drje P.Nedo najjasnišo sej wuwědomił. Njejsym jeho ženje tak zmotaneho dožiwił. Wón móžeše so lědma hišće na nohomajdźěržeć, bě smjerćblědy. Tež dr. Cyž bě tak roznjemdrjeny, zo móžeše so lědma změrować. Wobaj běštaj sej drje najbóle wědomaj, zo tež w tutej stawizniskej situaciji serbskemu ludej žana šansa za trajne wobstaće a dalše wuwiće so dała njebě. Dźiwajo na to, zo běchu Serbja – kaž tež dźensa – administratisce rozšćěpjeni na dwaj krajej a něhdźe dźesać wokrjesow, hdźež běchu wšudźe w mjeńšinje, njepopušći asimilaciski ćišć. Serbska rěč njemóžeše so z woprawdźe runoprawnej hamtskej rěču stać.”

Chválí nevídaný rozvoj kultury v oněch letech. Přínos na závěr zobecňuje do pěti základních bodů: 1. překonání neznalosti psaného jazyka; 2. vychování široké škály srbské inteligence; 3. nebývalý rozvoj literatury; 4. vznik spisovné normy (např. upozorňuje na tehdejší existenci tří pravopisů); 5. Srbové se už provždy nesmazatelně zapsali do dějin střední Evropy.

Budoucnost je pro něj ve znamení globalizace: ”Je słyšeć, zo samo Francozojo a Němcy so wobaraja rěčnej amerikanizaciji.” Uzavírá zvolací větou: ”Bóh dał, zo by naš lud tež tule donu swobody a demokratije přetrał!”

Jaromír Kulhánek zahajuje svůj krátký článek žalujícími slovy: Za katastrofu pro národní existenci označil vysokou nezaměstnanost v lužickosrbské oblasti na východě Německa předák tamní západoslovanské menšiny Jan Nuck. Ostře také kritizoval německé úřady za krácení prostředků na aktivity Lužických Srbů. ... "Zatěžovat Srby obdobnými úspornými opatřeními, jaká jsou ukládána státní správě, je neomluvitelné, nespravedlivé a pro bohaté Německo ostudné," řekl Nuck. Lužickosrbští představitelé se podle něj budou snažit změnit dohody, podle nichž mají v Nadaci lužickosrbského národa Domowina nepoměrně velký vliv zástupci německého státu. Dále shrnuje nejnovější události, o kterých pravidelně informujeme: spolupráci s městem Varnsdorfem, vystěhovalectví, lužickosrbská otázka v Česko-německém diskusním fóru.

Toho dne přinesla Mladá fronta dvě původní zprávy: dolní komora českého a francouzského parlamentu přijaly nové zákony k péči o národnostní menšiny. V čem tkví český zákon? Pokud se v obci nebo kraji přihlásí k národnostní menšině dostatek obyvatel, pro kraj platí alespoň 5 %, bude při zastupitelstvu zřízen výbor pro otázky národnostních menšin. Vrcholným orgánem, ve kterém budou mít národnostní menšiny zákonem dané právo na zástupce, je vládní rada pro národnosti. V budoucnu se díky novému zákonu můžeme dočkat dvojjazyčných názvů, ulic, obcí (kde musí žít alespoň desetina obyvatel menšinové národnosti a 40 % z nich musí v petici o toto právo požádat) a také úředního styku v menšinovém jazyce. Zákon myslí i na školy, podle ministra školství Eduarda Zemana bude možné např. v rómštině po její kodifikaci konat celou výuku. Zákon byl přijat hlasy ČSSD a ”Čtyřkoalice”, ODS byla proti. Původní návrh Petra Uhla, který ho pojal jako velkorysé naplnění úmluvy Rady Evropy, byl zúžen, pročež znechucený Uhl odstoupil z místa vládního zmocněnce pro lidská práva. Zákon nerozlišuje tradiční menšiny (např. obyvatele těšínského dialektu hlásící se k polskému národu) a menšiny, které vznikají nebo vzniknou migrací posledních let, není tedy vyloučeno, že se v budoucnu v některých příhraničních obcích setkáme s vietnamskými názvy.

Francouzský zákon se týká práv obyvatel Korsiky. Území získalo omezenou autonomii. Ve Francii se otázka setkala s rozporuplnými reakcemi, jedni ve větších právech pro regiony vidí vizi nové Evropy, druzí předvoj rozpadu státu, před časem kvůli novému zákonu dokonce odstoupil ministr vnitra. Připomeňme, že centralizovaný model se ve Francii uplatňuje až od svržení monarchie. Korsika je přitom součástí Francie teprve od roku 1768. Zákon přináší pravomoci v oblasti sociální politiky, cestovního ruchu a ochrany životního prostředí (mj. proti stavbám nových turistických center v zachovalé přírodě směřovaly bombové útoky), dovoluje i korsičtinu, která je často považována za dialekt italštiny, jako vyučovací jazyk. Odpůrci zákona z pravicových řad se obávají dalších požadavků z Baskicka, Alsaska a Bretaně, odkud pochází projekt nové koncepce menšinového školství (známý lužický Witaj), neboť v minulosti menšiny ve Francii a Itálii raději volily cestu vlastních soukromých škol, poněvadž úředně neexistovaly.

Odhadem pět minut zněl na vlnách Českého rozhlasu 6 příspěvek Antonína Měšťana věnovaný výroční konferenci Serbského institutu. Profesor popsal současný stav Lužických Srbů: v bývalé NDR dosahuje nezaměstnanost osmnácti procent, mladí odcházejí na západ. Třebaže převrat přinesl mnoho dobrého, Srbům hrozí zánik, o nějž naposledy usilovali nacisté. Nemá-li se stát Lužice jen folklórním skansenem, je třeba přesvědčit mládež, aby se učila rodnému jazyku. Srbové se dívají s nadějí na Prahu a Varšavu. Nejde o projev panslavismu, doufají v podporu blízkých národů. Závěrem si řečník posteskl nad tím, že ohrožené etnikum dostává větší podporu z Polska.

Na vnitřní dvoustraně (8-9) byl otištěn článek Lubomíra Linharta. Taková poučení, zejména v tiskovině tolik rozšířené, jsou důležitá a užitečná, protože poskytují první informaci čtenářům neznalým věci. Jen bych chtěl upozornit na několik menších omylů, aby se jim spisovatel v budoucnosti vyhnul: S. 8: obřadní řečí u katolíků nebyla čeština, ale latina (2. sloupec, ř. 24); Budyšínská přísaha je něco jiného než katechizmus (ř. 28-29); dolnolužický Bramborski serbski casnik vycházel od r. 1848 (ř. 62); básník se jmenoval Handrij Zejler, nikoliv Tejler (3. sloupec, ř. 25); jazyk se jmenuje lužická srbština, nikoliv lužickosrbština (5. sloupec, ř. 4); vesnice se jmenuje Wojerecy, nikoliv Wojwrecy (ř. 19); S. 9: v čeština užíváme pojmenování Blota, blotský, nikoliv Sprévský les (sloupec 1, ř. 2, 10); město se jmenuje Kamjenc, nikoliv Kamienc (2. sloupec, ř. 2); minulé časy má lužická srbština 4, nikoliv 2 (ř. 5). Přes tato drobné omyly jsme za článek pro jeho informativní hodnotu vděčni.

Menšinová práva jsou velmi citlivou oblastí lidských práv. Je známo, že jejich základem je Evropská charta regionálních či menšinových jazyků, při jednání o přistoupení k Evropské unii je požadováno od tzv. kandidátských zemí plnění Kodaňských kritérií. Pro diskusi menšinových práv je zásadním faktem časté použití pozitivní diskriminace v kultuře, školství, na soudech a při úředním jednání obecně, v hromadných sdělovacích prostředcích, v hospodářském a sociálním životě a v podpoře přeshraniční výměny. Je známým

faktem, že školské zákony v Sasku i Braniborsku obsahují místo pozitivní diskriminace výrazné znevýhodnění Lužických Srbů, společný fond užívaný k financování národnostních aktivit již od založení trpí nedostatkem prostředků a o projektu, který by využíval Fondu budoucnosti, nevím. Vzhledem k důrazu, který klade prezident republiky i vláda na lidská práva, považuji za žádoucí, aby tato otázka byla v bilaterální relaci zvýrazněna. Protože setkání činitelů vlád ČR, SRN, Saska a Braniborska jsou poměrně častá, žádám Vás o odpověď na následující otázky:

Poslední květnový týden tohoto roku se uskutečnilo již tradiční setkání žáků 5. tříd Srbské střední školy v Ralbicích a Základní školy v Mělníku. Prvou polovinu týdne bylo 32 lužickosrbských děti a jejich pedagogický doprovod hosty svých českých kamarádů a kolegů, se kterými se seznámili s některými zajímavostmi města Mělníka, navštívili také některá místa na Pražském hradě, Malé Straně, Starém a Novém Městě pražském a ve středu, v den odjezdu, zavítali na romantický hrad Kokořín.

V druhé polovině týdne navštívili čeští školáci Lužici. Zde děti nejvíce přitahovala návštěva bludiště a prazoologické zahrady v Budyšíně-Malém Wjelkowě, kde strávili téměř celý půlden. Další den strávili na výletě do Dolní Lužice, do města Lubnjowa, aby poznali krásnou přírodu Blat a navštívili také obec Lědy s jejím známým a bohatě navštěvovaným muzeem v přírodě. Největším zážitkem pro všechny byla více než tříhodinová projížďka lodičkami po Sprévě krásnou jarně rozkvetlou přírodou. Tomu přispělo i příznivé počasí, které vydrželo až do odjezdu, kdy bylo vystřídáno průtrží mračen, která nás provázela z Lubnjowa až do Delan.

Na večer byl srbskými žáky připraven pestrý kulturní program. Na jeho přípravě se podíleli žáci všech tříd a samostatně i školní pěvecký soubor, který přednesl pod vedením učitelky Marhaty Korjeńkové několik jejich skladeb. Tato jejich vystoupení se zájmem sledovali kromě hostů z Čech i jejich rodiče, prarodiče i bývalí žáci této školy, kteří do posledního místa zaplnili školní sportovní halu. Skladba programu byla velmi pestrá, od zazpívání několika lidových písní, které strhly ke zpěvu i posluchače, předvedení malé scénky podle knihy bývalého učitele Jana Wornara, taneční ukázky, parodie na umělou píseň až po satiru na natáčení televizního programu o srbském školství, které je nyní opět středem pozornosti díky snaze saských úřadů postupně uzavřít všechny srbské střední školy, což by mělo katastrofální dopad na lužickosrbskou národní substanci.

Poslední den návštěvy v Delanech, 1. červen, byl věnován společnému sportovnímu zápolení všech žáků, pořádaného v rámci tradičních oslav Mezinárodního dne dětí. Na školním hřišti probíhaly soutěže v běhu, skoku dalekém, hodu míčkem a další disciplíny. V času nutném k vyhodnocení dosažených výsledků probíhalo na sportovním stadionu utkání v kopané mezi družstvy žáků a po něm i učitelů. Největší zápas ovšem probíhal ve sportovní hale, kde se v rychlém sledu při vybíjené vystřídali téměř všichni žáci škol. V této hale také proběhlo závěrečné vyhodnocení celého sportovního dopoledne. Radost a nadšení všech přítomných nebralo konce, když byla čtena jména vítězů a předávány jim čestné plakety a vítězným družstvům i odměny ve formě lízátek či jiných sladkostí. V tomto závěrečném hodnocení nepřišli zkrátka ani čeští žáci a žákyně.

Letošní výměnu žáků škol, soudě podle mínění jejich účastníků, je možno hodnotit velmi dobře, neboť při něm došlo převážně k prvým kontaktům nejen mezi školáky obou národností, ale tuto možnost měli namnoze i jejich rodiče na obou stranách. Výjimkou byli ti rodiče, kteří se již jako žáci škol v Mělníku a Ralbicích podobných výměn účastnili v průběhu posledních tří desetiletí. Mezi žáky, samozřejmě i žákyněmi, byla navázána četná osobní přátelství a všichni si vzájemně odnášejí nezapomenutelné zážitky. Někteří čeští žáci vyslovili přání strávit u svých kamarádů v Lužici prázdniny a velmi si pochvalovali srdečnost jejich přijetí a péči o ně v srbských rodinách. Obdobné ohlasy byly získány i od srbských školáků.

Tato přátelská ”pohoda” mezi školáky nevznikla sama od sebe, ale jako výsledek snažení organizátorů na třech školách. Navíc, srbští školáci byli tentokrát na příchod do českých rodin ”vyzbrojeni” nejnutnějšími jazykovými i praktickými znalostmi panem Pavlem Rotou, učitelem na odpočinku ze Srbské střední školy v Ralbicích, a obdobně byli připraveni i čeští žáci z Mělníka panem Vlkem. Největší jejich odměnou byly rozzářené oči žáků a jejich nadšené vyprávění o jejich zážitcích a přání tato místa a své přátele v nich navštívit znovu.

Takovéto zdárné výměnné akce budí zejména mezi Lužickými Srby stále větší zájem a rok od roku je těžší, podle slov ředitele SSŠ Ralbicy pana Beno Jurka, zájemce uspokojit. Na české straně se projevuje silný ekonomický tlak, který vylučuje mnoho žáků z možnosti se této výměny účastnit, ačkoliv i oni mají na těchto akcích zájem. Pro jejich rodiče je totiž namnoze finančně neúnosné hradit náklady s tím spojené. Tato skutečnost letos již vedla k tomu, že pro zajištění dostatku partnerů pro srbské děti z Ralbic v Mělníku muselo dojít ke spojení dvou základních škol. Ke ztížení této situaci přispěla i skutečnost, že letos již nebylo možno pro přepravu účastníků použít obvyklých autobusů RTO Karosa, ale pouze dražších zájezdových, což podstatně zvyšuje přepravní náklady. Obě tyto skutečnosti donutily ředitelství základní školy v Mělníku a SSŠ Ralbicy k úvahám o omezení této výměnné akce tak, že počet jejich účastníků z obou stran bude limitován přepravní kapacitou jednoho autobusu, tedy asi na polovinu. Současně však škola činí pokusy pro tuto činnost získat finanční podporu příkladně od Koordinačního centra česko-německých výměn mládeže TANDEM v Plzni. Velmi bych si přál, aby tyto pokusy byly úspěšné a pomohly tak udržet tyto styky mezi našimi školami alespoň na dosavadní úrovni.

V těchto dnech vzpomínáme na velkého českého historika: ”kníže” dr. Karel Schwarzenberg senior by se dožil devadesáti let (* 5. 7. 1911) ... Byl náruživým Čechem, a když odmítl za německé okupace své země německé občanství, stal se drvoštěpem, vyobcovaným ze svého povltavského zámku Orlíka. Proto ho v r. 1945 volili v tajných volbách jako předsedu revolučního národního výboru i komunisti. Po r. 1948 mu byl i proto výjimečně povolen čestný odchod ze země. Vědecky pracoval zejména v Rakousku. V 70. letech jsme měli možnost se s ním setkávat v rakouském Gmundenu, kde svým přátelům emigrantům přednášel o zajímavých momentech české historie. K našemu úžasu byl zejména naprostým znalcem historie Polabských Slovanů a Lužických Srbů a mohli jsme mu každoročně referovat o všem novém v Lužici. Sbíral pohlednice nádherných lužickosrbských krojů, které jsme mu z Lužice posílali. Víme bezpečně: proti nynější situaci na Lužici, zejména proti rušení lužickosrbských škol by tvrdě protestoval... Je nezapomenutelný...

Tamara Wagnerová

Pětr Stotnik slavnostně zapálil ve stodole svíčku. Potom si sedl do auta a odjel. Prostě odjel, nechal za sebou všechno: statek i starosti, rodinu i sny. Zaplavil ho neznámý pocit zadostiučinění, snad i klidu, když pozdě odpoledne opouštěl rodnou vesnici.

První přestávku si dopřál před Drážďanami blízko někdejších ruských kasáren. Bylo krátce před šestou, v bistru snědl párek, neměl však u sebe žádné peníze, jenom platební kartu. Prodavačka se ošívala, dokud jí Pětr nenavrhl, že jídlo vyrovná poštovními známkami. I tohle patřilo do jeho plánu, aby si na něj později vzpomněla. Všechno si důkladně promyslel a vypočítal, jako nebožtík otec. Tak to vždycky říkával dědeček a, že se Pětr vydařil dočista po otci, skromný a rozumný. A je to tak dobře, protože ten, kdo má statek, musí umět počítat a šetřit, jinak je ztracen. Tak tomu bylo a tak to taky zůstane, říkával dědeček.

Svíčka hoří. Za pět hodin bude ve vsi u Frankfurtu nad Mohanem. Tam na něj čeká sedlák, který hledá zkušeného zemědělského pomocníka, co rozumí kravám. Pětr nedávno četl inzerát ve svém rolnickém časopisu. Po delším rozmýšlení na toho sedláka zazvonil. Neprozradil ovšem, že je už dva roky po abrahámovinách, je však stáří vůbec tak důležité? Buď si bude jeho zkušeností vážit, anebo ne. Kromě toho nevypadá jen mladší, ale jako takový se skutečně cítí. Snad je to tím, že se oženil poměrně pozdě, ale času bylo ještě dost, jak dědeček říkával. Jako 37letý si vzal Hilžu, o deset let mladší, která byla zdravotní sestrou ve velké městské nemocnici a tam viděla trápení až až. Urostlý a opálený sedlák Pětr ze sousední vesnice se jí vlastně vždycky líbil, znala ho z krátkých pozdravů po bohoslužbě, když byla v neděli u rodičů. Když se o něm jednou zmínila, povídali jí rodiče o zlých vesnických jazycích, kteří tvrdí, že si Pětr bude hledat nevěstu až jako výměnkář: Teprve potom si najde čas a odvahu. Nato přijížděla Hilža domů častěji. Po bohoslužbách vždycky hleděla, aby ho cestou z kostela potkala, aspoň očima. A při vesnické slavnosti, když se po mši pozdravili, zeptal se jí Pětr, jestli by nechtěla přijít večer do slavnostního stanu na taneční zábavu, když už je náhodou doma. Hilža přišla a Pětr s ní tancoval bezmála celý večer. Nedovolil ani, aby ji provedl někdo jiný. Hilža se tím bavila a jako jemu naschvál se pořád ohlížela za jinými. Pro Pětra však to byla hotová věc: Ještě toho večera, lépe řečeno té noci, ji požádal o ruku, tak jak ho to kdysi učil dědeček. Noc byla plodná jako kvetoucí lípa, když před ní Pětr poklekl a slavnostně jí přednesl svou říkanku. Ačkoliv to myslel vážně, Hilža se nejdřív nahlas zasmála. Nakonec se smál i on, když mu dala své slovo. Aspoň ji chce takovou, jaká je, řekla Hilža vážným hlasem. Před ním se nemusí stavět okouzlující nebo rafinovanou jako před svým posledním nápadníkem, který ji teprve nedávno opustil kvůli jiné. Pětr však je muž, u kterého člověk prostě ví, na čem je. Slíbili si věrnost navěky a na podzim byla svatba.

O třech příčinách své ženitby se Pětr Hilže ani nezmínil, mohla by to pochopit nesprávně. Zaprvé potřebuje hospodyni pro sebe a pro celý dům, právě teď, když po dědečkovi odešla na věčnost i babička. Dřív nebo později k tomu stejně musí dojít, už kvůli potomstvu. A aby se s ženskou tahal celá léta jako někteří jiní, od toho ho dědeček vždycky odrazoval. Opravdová láska roste v manželství. Zadruhé i Hilža pochází ze zemědělství, a bude vědět, že práce na statku není žádná hračka. A zatřetí se mu líbí, je jako jeho sestra Hana, veselá a nepříliš složitá mladá žena, která si ví rady. Jen občas se v Hilžiných očích objevil hluboký smutek a mezi temným obočím první vráska. Ale ženy snad takové jsou, myslel si, člověk nikdy nemůže proniknout do jejich nitra. Vždyť i Hana ho náramně překvapila. Od dětství byli pořád pohromadě, společně pracovali na rodinných polích a ve chlévě a vždycky si myslel, že o ní ví všechno. A najednou se vdala do města, jen tak z ničeho nic. Ničeho si nevšiml, jen, že v neděli pořád jezdila do města na návštěvu k tetě. Později mu řekla, že mlčela, protože by nechtěl, aby se odstěhovala, kvůli dobytku. Přitom Hana odešla nejspíš s pocitem provinění, protože nestála o věno, které jí náleželo. Věděla, že bratr musí po jejím odchodu přejít z družstva typu I do typu III, poněvadž nebude mít mimo dědečka a babičky nikoho, kdo by se staral o dobytek a pomáhal v hospodářství. Žádný mladý už do zemědělství nechce. A protože bylo nutno za převedení krav do společného chléva zaplatit ještě nějaké peníze, Hana přenechala svoje věno statku. Pětr nevěděl, po kom má víc truchlit: Bez Hany se cítil jako poloviční bratr a bez dobytka jako poloviční sedlák.

Po svatbě přišel do domu nový život. Hilža nejdříve uklidila dům od půdy až po sklep. Takhle se s obydlím nejlépe seznámí, odpověděla Pětrovi se smíchem. Potom si s ním dojela do města a nakoupila nový nábytek do ložnice a do kuchyně. Pětrovi sice byl starý kuchyňský ještě dost dobrý, ale kvůli ní souhlasil. Vždyť si nevyjeli na svatební cestu. Líbilo se mu, že se místo cesty rozhodla radši pro nábytek, na obojí nebylo prostě dost peněz. Tak jim aspoň zůstane trvalá vzpomínka na jejich slavný den. A když byla kuchyně zařízena, překvapil ji obzvláštním darem. Věnoval jí kuchyňské hodiny, pomalované modrými kvítky. Takové si babička vždycky přála. Ale své přání dědečkovi nikdy neprozradila, i když by jí byl hodiny koupil. Pro ni to však byly vyhozené peníze, už proto, že byla po celý život naučená šetřit každým vajíčkem. Vajíčko Hilža dopřála sobě a Pětrovi i ve všední den, ale jinak byla přinejmenším zrovna tak dobrá hospodyně jako kdysi Pětrova babička. V posledních letech musel babičce dokonce pomáhat v domácnosti, protože se už nemohla dost dobře shýbat nebo moc dlouho stát. Když přišla Hilža, měl Pětr zase čas na různé práce na statku, které byl nucen po babiččině smrti zanedbat. A že Hilža nadále jezdila do práce do města, proti tomu nic neměl. Taky on byl skoro celý den na družstevních polích. Když se pak narodil Měrćin, začalo to, s čím Pětr nepočítal. Po roční mateřské dovolené chtěla Hilža zas chodit do práce. Když se po roce přidala k Měrćinovi malá Monika, byla pro Pětra věc jasná. Ať je radši pro statek méně peněz. Střecha chléva a stodoly sice už dávno potřebovala znova pokrýt, a to nebylo všechno, co by potřebovalo nutně opravit. Zato však měly děti matku od rána do večera a otce po práci doma. To jemu přáno nebylo. Byly mu tři roky, když se otec ztratil v dalekém Rusku, a pět, když matku pohřbili na hřbitově doma. Nebyla stavěná na těžkou rolnickou práci, říkal dědeček, a také ji trápila raná smrt mužova, protože v cizině neměl ani hrob. Tenkrát se babička snažila nahradit mu matku. Pětr si však přál, aby měla Hilža pro jeho děti otevřené uši a volné ruce po celý den. Možná si tím chtěl nahradit kus svého ztraceného dětství.

Hilža mlčela, ačkoliv by mu mohla odporovat příklady z jiných rodin ve vsi. Pro Pětra byla tato choulostivá věc odbytá, i když viděl na její tváři, co se děje za jejím čelem. Oblékl si plášť a šel pracovat ven na dvůr. Ani dědeček se s babičkou nehádal déle, než bylo nezbytně nutno.

Celý den se jeden druhému vyhýbali. A když se mu v noci jazyk zas rozvázal, protože bez ní nemohl usnout, přiznala se i ona, že na jeho vstřícná slova čekala. Pětr kroutil nechápavě hlavou: Babička vždycky dělala to, co si dědeček přál. A proto se nikdy ani pořádně nepohádali.

Svíčka hoří. Do Frankfurtu jsou ještě čtyři hodiny. Druhou krátkou přestávku si Pětr dopřál za Gerou. Vypil jedno pivo, co by ostatně v hospodě pohledával, když už se tam chtěl ukázat. Ale už tam seděl příliš dlouho. A naráz, pivo už bylo skoro dopité, si jasně uvědomil skryté přání: Co by se stalo, kdyby se teď vrátil? Za dobré dvě hodiny by byl zase doma. Sousedé by jeho návratu porozuměli. Kdo nevisí na domově? A Hilža by měla radost, dostala by svoje peníze, v celé výši mnohaleté práce jeho a jeho předků. Největší radost by však měla banka, jíž by musel přenechat statek, aby mohl Hilžu vyplatit. A zrovna teď, když se dostal z nejhoršího. Po převratu si vzal z družstva zpět všechna pole, která kdysi patřila statku. Dál chtěl hospodařit samostatně. Vlastně by potřeboval alespoň třikrát tolik půdy, aby se vyplatilo koupit nezbytnou novou techniku. Východisko pro sebe viděl v tom, když si nakoupí méně nových strojů, ale zato do chléva nějaký dobytek. To ale znamenalo víc ruční práce, víc starostí. Ale nepracoval tak s poli a dobytkem před válkou každý sedlák? Naštěstí dostal stejně tak jako ostatní zemědělci od někdejšího družstva malou náhradu za vyvlastnění, žádné bohatství, ale právě tolik, aby mohl znovu začít, nebo spíš pokračovat v rodinné rolnické tradici. Škoda jen, že nebylo dopřáno dědečkovi dožít se návratu svého sedlačení. I on by plakal radostí po narození prvního telete doma ve chlévě. Práce bylo ovšem teď zase víc než v době družstva, v němž trval pracovní den ve velkém kravíně obyčejně jen osm hodin. Ale Pětr ještě nikdy nepociťoval práci jako jařmo, naopak, tělem i duší byl sedlák. Kosit seno a přitom poslouchat, jak skřivánek zpívá, to patřilo nějak k sobě. Zrovna tak jako sedět v traktoru a jet proti vycházejícímu slunci pro píci kravám. Když byl ještě mladý, nijak mu nevadilo, že v létě začínal den ráno ve čtyři a končil večer v deset. Na těžkou práci byl zvyklý a po boku měl Hanu a dědečka. Jiné poměry nastaly po převratě, Hilža nebyla Hana. Zpočátku byla proti osamostatnění. Nikdy nemusela dojit krávy nebo kydat hnůj. Nakonec chtě nechtě svolila, řekla však Pětrovi zcela jasně, že s ním na poli nebo ve chlévě pracovat nebude. Musí si někoho zjednat, ona chce zůstat ve svém povolání. Musel přijmout její přání, ostatně tak měla rodina aspoň jeden měsíční příjem jistý. Také banka mu to připočetla ve prospěch při poskytnutí úvěru. Hilža však byla ochotná nést společně s ním půjčku, jestliže polovinu svého statku připíše na ni. Pětr si nechal její návrh projít hlavou a potom s ním souhlasil. Vždyť šlo jen o věc formální.

Pětr už ani nevěděl, kdy to všechno začalo. Snad tenkrát, když se do ní pustil, protože při práci v domácnosti docela zapomněla dohlížet pravidelně na prasnici. A ta si lehla na dvě ze svých pěti selátek, a kdyby byla Hilža včas v chlívku, byla by je bezpochyby oživila masáží. Tehdy mu poprvé ostře vyčetla, že si ani její dobré vůle ani její usilovné práce pro statek neváží. Plačíc utekla na půdu, on však za ní nešel, ve chlévě bučely krávy, čekající na dojení. Myslel si, ať se vypláče, potom jí zas bude líp. Chápal, že jí někdy všechno roste přes hlavu, ale není pomoci. Práce musí být vykonána, i když se bránila. Výstupy se opakovaly. Jednou mu dokonce řekla, že v době jejího dětství šli ze školy do zemědělství jen ti nejhloupější. Jak ho tím ranila, to nedal najevo. Jen se hořce usmál a pomyslel si: Co ty víš o mých nočních bitvách s kalkulačkou? Už tehdy mu práce s čísly, písmeny a boj o zaplacení půjčky působily bezesné noci. Proč však se s ní přít, to stojí jenom další nervy a síly. Nenáviděl rozepře. Ona ho však opět a opět provokovala. Někdy se mu zdálo, jako by si Hilža záměrně pořád něco nového kupovala. Kdyby bylo po jejím, měl by rozšířit stavení, jen aby si mohla přikoupit ještě řadu skříní na své hadry. Přitom Hilža dobře ví, že mají velké těžkosti se splácením půjčky.

Ještě dobře, že měl Pětr pro takové chvíle Měrćina. Ten držel s ním. Byl docela po něm, i v obličeji. Rád pomáhal na poli nebo ve chlévě, otec ho ovšem nesměl přetěžovat. Měrćin měl ve škole určité potíže, a proto málo naděje na učební místo. Pořádnou výchovu však člověk potřebuje, toho si byl Pětr vědom, zejména, kdyby chtěl Měrćin převzít statek, jak vždycky tvrdil. Monika však byla pro práci ve chlévě nebo na poli ještě příliš slabá. Bylo dost na tom, jestliže pomáhala matce v domácnosti, zejména při vaření.

Ale proč přemýšlí o budoucnosti své rodiny, stejně už je pozdě. Jako první si všiml Měrćin, že je maminka nějaká jiná, snad veselejší. A když se jí Pětr zeptal, co s ní je, není-li snad v naději, řekla mu do očí, že se zamilovala do jiného. Je vedoucí úseku v obchodním domě ve městě. Reklamovala nějaké zboží a při tom se jim to stalo. Dlouho se bránila novému citu, on však nikdy neměl čas vyslechnout ji v klidu.

Pětr v uplynulých měsících obětoval nesčetněkrát svíčku svatému Josefovi, rodinnému patronovi, ale ten ho nevyslyšel. Hilža nechtěla zůstat, byla jako očarovaná v plamenech mladé lásky. Najednou mu řekla, že se s ním v posteli čím dál tím víc nudí. Vášeň a nejvyšší potěšení poznala až v lásce s tamtím. Byla to jeho vina? Měl ji rád po svém. Ani dědeček s ním o takových věcech nemluvil. V nejvyšší nouzi vždycky obětovat svíčku na počest svatého Josefa - tak mu vždycky radíval. A tak Pětr pálil zoufale každý den šest hodin svou svíčku, až dohořela. Dneska ji rozsvítil naposled, ve stodole na humně. Už nevěděl ani, v které temné hodině se v jeho mysli zrodil tenhle zlý nápad. Nejspíš toho dne, kdy Hilža s dětmi odjela do města k tamtomu muži, v krátké sukni a v nové žluté blůze, v níž bylo všechno vidět, skoro všechno. Děti ho ještě jednou objaly, Hilža seděla mlčky v autu a čekala. Měrćin ještě řekl otci chraplavým hlasem: ”Zase přijdu, až vyrostu!” Večer seděl Pětr ve světnici poprvé sám se svíčkou a svými těžkými myšlenkami. Svatý Josef mu nepomáhal, musel si nějak pomoct sám. Bude teď nucen prodat krávy a taky prasata. Ale zůstane mu ještě vlastní půda - sám by to všechno nezvládl. Bude pracovat jako kůň, taky aby zapomněl. Zapomněl, to znamená prohrál, protože se včas nepojistil, například manželskou smlouvou. Ale důvěřoval jí, k čemu potom smlouvu? Cítil se zrazený, podvedený: Jestli si on nebo Měrćin nemůže statek uchovat, potom ho nesmí dostat ani nikdo jiný. A slíbil si, že příště má svíčka dohořet na humně, aby spálila všechno, statek i starosti, rodinu i sny. Postaví svíčku do mělké prohlubně uprostřed humna, nalije do ní doušek benzínu a okolo loužičky rozloží náruč sena. Odtamtud povede pěšinka suché trávy na seník a dál do stodoly. Statek je poněkud vzdálen od ostatních stavení, o půlnoci si hned tak někdo ohně nevšimne. A pojišťovně bude moci říct, že nebyl doma, že odjel už odpoledne v pět a poprvé se zastavil v šest blízko Drážďan. Řekne, že ve stodole bezpochyby zas nějací mladíci seděli a kouřili. Jednou je skutečně načapal a pořádně jim vyčinil. Před svým odjezdem o tom bude ještě jednou povídat sousedovi, a že se tam občas musí jít podívat. Nikdo se ho neodváží obviňovat, vždyť byl na cestě za novým chlebem. Statek by shořel a pojišťovna by za něj musela dát jistě tolik, aby mohl půjčku splácet.

Ale co když opravdu přijdou na to, že požár založil sám? Pětr si promýšlel plán celý měsíc, ale byl stále bezradnější. A jednoho šedého ponurého jitra se konečně rozhodl. Tak jako tak už všechno ztratil, zůstanou mu jen vzpomínky.

Pětr přidal plyn. Co na tom, jestli přijede do Flensburgu dřív. Ráno na Měrćina a Moniku nemyslel a ani myslet nechtěl. Jak to bude s jejich vzpomínkami? Odpustí mu, až se dozvědí, že otcovský dům zapálil on, s jejich minulostí a sny? Bude si ho Měrćin ještě jako otce vážit? Nechtěl by, aby chlapec svého otce vymazal ze svého srdce, jako by ho nikdy neznal. Synům dorůstajícím bez otce něco chybí, to věděl z vlastní zkušenosti. A taky dědeček by mu namítl, že se nespravedlnost nedá napravit novou nespravedlností.

Pětr dojel do rodné vesnice v půlnoci. Očekával červenou oblohu a hluk a shon hasičů. Zdálky však nebylo vidět nic. Snad se o hodinu přepočítal? Pospíšil do stodoly a rozsvítil světlo. Někdo svíčku uhasil, stála napůl dohořelá uprostřed humna. Utíkal na seník a do stodoly. Všude ticho. Jen silná vůně kvetoucí lípy naplňovala laskavou letní noc. Lákala ho k sobě, k plotu zahrady, kde stála lavička. Pod lípou někdo seděl. Poznal ji až po hlase.

”Chceš si je vzít?”

”Ne, děkuju, ty je budeš potřebovat víc. A abych pravdu řekla, nikdy se mi moc nelíbily.”

”Snads mi málo dával najevo, že mě máš rád?” Hilža chtěla odejít.

Rozškrtl sirku a hodil ji tam. Plameny vyšlehly do výšky, potom rychle klesaly. Oheň dohořel. Pětr dlouho zíral na černý kousek spálené země, velký jako otcův hrob v cizí zemi. Pomalu se otočil a rozhodně vykročil k domu.

K výročí Václava Srba (Wjacsław Serb-Chejnicański, 1901-1976), českého sedláka polyglota, vyjdou v Budyšíně v edici Serbska poezija jeho básně. K vydání je připravuje předseda dolnolužického odboru Matice lužickosrbské Měto Pernak.

Obracíme se na přátele Lužických Srbů s prosbou, nevědí-li o Srbových rukopisech některých básní, zejména těch, které nebyly nikde otištěny (např. znělky Nět z głosom zapłac, chuda moja, Wosymadwaźasty winojc, Buź zwěrny swojej zemi, Matyáši Murkovi, Ja wěm, až njamam basniskego ducha aj.), i o jiných rukopisech, dopisech atd. Po oxeroxování rukopisy v pořádku vrátíme.

 Česko-lužický věstník

tel. Mudra 51811162