Pśijaśelam źěk

Alfred Měškank

 

W mojom źiśetstwje

su w šuli nas wucyli,

až Słowjany wšykne su lud bźez kultury. -

Naš nan, naša maś, miliony luźi

mimo kultury su žywe?

Jo, tak su nas wucyli,

a wjele su wěrili.

Po dwanasćo lětach

jo se tysac lět zminuło;

tysac lět kněstwa za kněžecu rasu,

kotaraž knechtow trjebašo,

namoc a łdžy,

až su jadnučki lud,

kenž ma cłowjecnu kulturu.

Gaž se nam zaswěśi

zasej lichoty słyńco,

su wołali słowjańske ludy

swojog' nejmjeńšeg' bratša

aby jom pomogli.

A młodym Serbam, mjazy nimi tek' mě,

su dali možnosć zeznaś słowjańske ludy,

a z jich kultury sebje nasrěbaś wědu,

doma dłujko jim zapowěźonu a zaprětu,

za žywjenje.

Z teje wědy pak jo wurosła lubosć

a gjardosć a wola

do źěła za serbski lud.

W młodosći toś

wot pśijaśelow smy wuknuli,

pśiswojili se wědu

za žywjenja źěło.

A po źasetkach lět,

glědajucy naslědk, wugranjam źěk:

Źěk słowjańskim pśijaśelam,

kenž su chudemu golcoju dali

možnosći poznaśa,

wotkšyśa wjelikeg' a bogateg' swěta:

muziki Chopina a Dvořáka,

bosnjow Mickiewicza a Puškina,

molbow Matejki a Aleša,

romanow Prusa a Němcoweje,

cełego bogatstwa słowjańskeje kultury

a wutšobneg' pśijaśelstwa jadnorych luźi.

Źěk wšym za stawnje pomocnu ruku,

za zdźaržanu słowjańskosć

a wšo jeje bogatstwo,

kenž wopśimjejo w sebje tek' našu kulturu

a našu rěc, serbsku,

kotaruž zdźaržali su nam wośce naše.

Ju mamy šćitaś a šyriś.

To jo naš nadawk,

aby Serbstwo trało

hyšći stotki lět dalšych

na drogej nam zemi, we Łužycy.

(1998)

 

Přátelům dík

 

Za mého dětství

nás ve škole učili,

že Slované všichni jsou lid bez kultury. -

Můj otec, má matka, milióny lidí

že bez kultury žijí?

Ano, tomu nás učili,

a mnozí věřili.

Po dvanácti letech

jich zmizelo tisíc;

tisíc let vlády pro panskou rasu,

která jala otroky,

násilím, a lhala,

že jen ona jediná

má lidskou kulturu.

Když nám vysvitlo

zase svobody slunce,

volali slovanské národy

svého nejmenšího bratra,

aby mu pomohly.

A mladým Srbům, mezi nimi i mně,

dali možnost je poznat,

a z jejich kultury nasát vědění,

nám doma dlouho zapovězené a zapřené,

pro život.

Z toho vědění pak vyrostla láska

a hrdost a vůle

k práci pro srbský lid.

Tož bylo,

co od přátel jsme se učili,

posilou

pro životní dílo.

A po desítkách let,

hledě zpět, vyslovuji dík.

Dík slovanským přátelům,

kteří chudému chlapci dali

možnost poznání,

najíti veliký, bohatý svět:

hudbu Chopina a Dvořáka,

básně Mickiewicze a Puškina,

obrazy Matejky a Alše,

romány Prusovy a Němcové,

celé bohatství slovanské kultury

a srdečné přátelství prostých lidí.

Dík všem za vždy pomocnou ruku,

za uchované slovanství

a všechno jeho bohatství,

jež tvoří také naše kultura

a naše řeč, srbština,

kterou nám udrželi naši otcové.

Ji máme chránit a šířit.

To jest náš úkol,

aby Srbstvo trvalo

ještě po další staletí,

na zemi nám drahé, v Lužici.

(1998)

 

(Otištěno v třicátém druhém čísle chotěbuzského týdeníku Nowy Casnik, ročník padesátý první, český překlad Richard Bígl.)

 

Čtyři a jedna červená nitka

{další experimentální reportáž ze Svátku lužickosrbské poezie}

Tentokrát jsme na cestu vyrazili po turnovské trati, kterou zřejmě České dráhy nemají příliš v lásce, neboť je jednou z nejpomalejších a nejdezorganizovanějších, chemickou rovnováhu tělu cestujícího, zničeného náhradní autobusovou dopravou a neustálým zpožděním, vrátí pouze vyhlášená kvalita nádražních občerstvoven. Každý člověk, který je nucen neustále přežvýkávat literaturu, ale stejně vždy ocení výhody dvou pevných ocelových profilů s příznačným tlumeným taktem. Družná povaha zapřede rozhovor se spolucestujícím, jímž byl redakční kolega prof. Jiří Mudra.

Nad letošním pátým varnsdorfským Svátkem lužickosrbské poezie se nesl stín, jednak tlaku na lužickosrbské školy, jednak pankráckého Rumburaka. Právníci už mají celkem jasno, zatímco básníkova duše hloubá dál. Na pozvánce se dočteme jméno letošního oslavence. Je jím jeden z nejvýznamnějších lužickosrbských spisovatelů Jurij Brězan. Pořad se koná pod záštitou Obce spisovatelů Praha. Svátek začal už o den dříve v Německo-srbském národním divadle v Budyšíně, skončí o den později v muzeu v Lubnjowě a v kulturním centru v Gubině. Navazují další čtení v lužickosrbských školách. Je 7. června 2001, pět hodin odpoledne, Městská knihovna. Sál je zaplněn. Pořad začíná. Libuše Hrabalová čte první věty z českého překladu Brězanova Krabata, originál Majka Kowarjec z budyšínského divadla. Nespletl jsem se v pořadí. Dramaturg Milan Hrabal nezvykle zvolil čtení česky na prvním místě, aby se posluchač po pochopení významové stránky díla mohl zaposlouchat do kouzla autorova jazyka a vyjadřování. “Přesně uprostřed našeho světadílu - tedy i světa, jak si mnozí mylně představují - pramení Satkula, potok, který spojuje sedm vesniček a který potom narazí na říčku, jež ho pohltí. Stejně jako zeměpisné atlasy ani moře tento potok nezná, a přesto by bylo jiným mořem, kdyby nepřijalo také vodu potoka Satkuly. ...” Celým programem prolíná několik hodin před představením připravená improvizace pěvkyně Tanji Donatec a tanečnice Barbary Friedrichové s klavírním doprovodem Heidemarie Wiesner a zpěv lužickosrbských písní. Dojem z jejich výstupů bude umocněn bezprostředním stykem jeviště s hledištěm. Na scénu přichází moderátor, jinak ředitel varnsdorfského divadla, Martin Louka, který představí Brězanovu báseň W cuzej nocy a překladatelé do češtiny, němčiny, polštiny a slovenštiny. Původní znění čte básník Beno Budar, redaktor dětského časopisu Płomje/Płomjo (Plamínek).

Spisovatel, esejista a dramatik Jurij Brězan si bez nadsázky za svůj život vydobyl místo až na samém trůně lužickosrbské literatury, jsa označován zakladatelem srbského románu. Nejpřekládanější spisovatel, v ranném období i básník se zapsal do všeobecného povědomí zejména historicko filozofickým románem Krabat, který známe z českého překladu jako i další díla: Obraz otce, Krista, kniha pro děti Čarodějný mlýn… Ve dnech Svátku slaví pětaosmdesáté narozeniny, večera ve Varnsdorfu se bohužel nemohl pro nemoc zúčastnit.

Řetěz projevů zahájil starosta města Jaroslav Tomášek, připomínající stoupající zájem kulturní obce o varnsdorfské sbližování, předseda Svazu srbských umělců Benedikt Dyrlich poděkoval za otvírání dveří do české kotliny, poté se přihlásila o slovo básnířka Karla Erbová z Obce spisovatelů Praha a Českého centra PEN klubu. “Kultura a umění mají velkou šanci ovlivňovat myšlení člověka zchváceného civilizací a zcizeného sama sobě, mají velkou šanci říci závažné slovo k uspořádání světa a možná mu i rozmluvit šílené podřezávání větve pod vlastním tělem. Je jenom na každém z nás, kolik se z těch krásných staletých snů člověka o světě porozumění, blízkosti a tolerance jednou uskuteční. Nejsme tak bezmocní, jak by nám mnozí politikové někdy rádi namluvili a jak si častokrát trochu pohodlně, trochu znechuceně říkáme sami,” neslo se jejím poselstvím. Ivo Harák ze Severočeského klubu spisovatelů připomněl: “Tady jsem si uvědomil, že obrození národa je proces, který nikdy nekončí.” Poslední řečník, předseda klubu Ladislav Muška, přidal paralelu mezi Svátkem poezie a průklestem lesa na břehu řeky poezie.

Autoři překladů Milan Hrabal, Peter Huckauf, Bohdan Urbankowski a Dana Podracká a další autoři: Beno Budar, Andreas Hennig, Ivo Harák, Marja Brězanowa, Karla Erbová, Milan Hrabal a Benedikt Dyrlich dále předčítali svou vlastní básnickou tvorbu s úvodním slovem Martina Louky a překladem Milana Hrabala. Nejpřekvapivějším momentem večera byla recitace Němé básně Andrease Henniga, jež Milan Hrabal volně přeložil do českých šklebů, i když závěrečná otázka: Proč nemluvíte jedním jazykem? zněla zvláštně mezi lidmi, kteří proti takovéto unifikaci bojují. Dozvídáme se, že Ivo Harák se po sborníčku Dva večery podílel na vzniku další antologie Třetí večer. Marja Brězanowa, nejstarší ze srbských básníků, symbolizuje tradiční lidovou slovesnost. Všechny básně budou vydány každoročním sborníku. Na závěr byla předvedena další improvizace na pozadí ukázky z knihy Krabat. Každý stejně jako loni obdržel památeční zvoneček a ze zvědavosti obdarovaných vznikla mnohotvárná zvonkohra. Mezi knihami v prvním patře, hned vedle lužickosrbského oddělení, pak bylo připraveno občerstvení, aby vysílení nadšenci mohli setrvat v pohodlí družného hovoru a přemýšlet o nových plánech až do večerních hodin.

Každoroční varnsdorfský večer poezie je nejprofesionálnější kulturní akce, co se jich v česko-lužických vztazích koná, jen opakováním básníků se vytváří jakési autorské ghetíčko, jakkoli symbiotické. “Kočírovat” množství vystupujících je úkol vpravdě spletitý, omluvme tudíž některá zaváhání ve sledu improvizací. V českých jako i jiných luzích a hájích se bohužel před desítkami let začala vydělovat nejvyšší vrstva kultury, po opětovném vyčlenění z programově masové kultury komunistických časů získala výrazně elitářské rysy s mizivou zpětnou vazbou širšího publika. Básnické srazy posléze působí jako vzájemné ujišťování ve skvělosti. To se díky Bohu ve “Varnoticích” nestalo.

Pražce zní smířlivou krajinou Lužických hor a živý inventář děčínského nádraží je stále stejně přívětivý. V nočních hodinách vlakový cestující na rozdíl od cestujícího v luxusních autobusech ne nemůže nýbrž nesmí usnout, pokud nemá v úmyslu obdarovat bloudící muže v kožených bundách nebo být ráno vítán tatranskými velikány. Mikrospánek strojvůdce nerozšiřuje zornice v první řadě sedících. Otrlejší povaha si zkrátí noc strojovou kávou na nádraží Praha-Holešovice, rozhovor nezapřádá ani tak, rozespalý bezdomovec by byl příliš agresivní, na své by si přišel nanejvýš zájemce o homo sexuální zkušenost.

 

řečniště

Svátek lužickosrbské poezie proběhl po dvacáté třetí. Poprvé ho uspořádal v roce 1979 Kruh lužickosrbských spisovatelů k výročí básníka Jakuba Barta-Ćišinského (+1909) v Pančicích. Od té doby se tato slavnost koná každý rok a pokaždé je věnována jinému tvůrci. Postupně se rozšiřovala i do jiných míst. Letos začala už 6. 6. slavnostním večerem v budyšínském Německo-lužickosrbském lidovém divadle za přítomnosti J. Brězana, pokračovala následujícího dne ve Varnsdorfu a končila 8. 6. v Lubnjowě (Lübenau) a v Gubině (Guben). Před pěti lety poprvé se část této slavnosti konala také v městě Varnsdorfu, bohatém na československo-lužickosrbské styky a pro Lužické Srby velmi důležitém. Po skončení války tam totiž působilo v letech 1945-1950 Staškovo spolkové lužickosrbské reálné gymnasium Ú. M. Š., v té době jediná lužickosrbská střední škola, a další školy a kurzy pro Lužické Srby. Ve Varnsdorfu také nalezl útočiště hudební skladatel Bjarnat Krawc (+1948) a jeho dcera grafička Hanka Krawcec (+1990), protože při leteckém útoku na Drážďany přišli o všechen majetek a zachránili jen holé životy. Oba jsou pochováni na varnsdorfském hřbitově.

Společné kulturní podniky vždy byly pro Lužické Srby povzbuzením v jejich složité národní a hospodářské situaci, a jejich význam ještě vzrostl v době přítomné, kdy saské ministerstvo školství některé lužickosrbské školy ruší.

Jiří Mudra

Jurij Brězan

W cuzej nocy

 

Steju před woknom -

wonka je nóc.

Hladam ke hwězdam -

ćehnje mje dom.

Wutroba boli

spodžiwnje mje,

zdźěla je horjo,

zdźěla to lóšt.

Slódkosć je wěstosć:

lubuješ mje,

horjo: zo k tebi

daloko je.

 

 

 

 

pśeł. Měto Pernak

 

W cuzej nocy

 

Stojm pśed woknom,

wence jo noc.

Glědam ku gwězdam,

śěgnjo mě dom.

Wutšoba bol,

tak źivno mě.

Pak jo to gorje,

pak jo to lušt.

Słodkosć jo wěstosć,

lubujoš mnjo!

Gorje až k tebje

daloko jo.

 

 

Übertragen von Peter Huckauf

In fremder Nacht

 

Ich stehe vorm Fenster -

schwärzestes Draussen.

Ich schau zu den Sternen -

es zieht mich nach Haus.

Das Harmherz es scheuert

mich sonderbar wund,

zum Teil ist es Leiden,

teilweise ist Lust.

Ja Süsse, Gewissheit:

Du liebest doch mich,

Leiden: dass es zu Dir

so weit, so fern ist.

 

 

 

 

překlad Milan Hrabal

V cizí noci

 

Stojím u okna -

venku je noc.

Hledím ke hvězdám -

chci domů, moc.

Srdce mne bolí

podivně však,

chvílemi radost,

chvílemi žal.

Sladké je vědět:

miluješ mne,

hořké: že k tobě

daleko je.

 

 

 

preložila Dana Podracká

Noc v cudzine

 

Stojím pred oknom -

vonku je noc.

Hľadím ku hviezdam -

chýba mi dom.

Srdce ma bolí

čudne mi je,

tak trochu trpko,

trochu krásne.

Blaží ma viera:

miluješ ma,

trpím: že k tebe

ďaleko mám.

 

 

 

 

K projektu Witaj - kdy začít s učením druhého jazyka?

Veronika Černucká

Otázka je jednoduchá - mají se učit dva jazyky už děti ve školkách, nebo je lepší počkat na základní školu?

Na jedné straně stojí argument, že čím dřív, tím líp, a na druhé straně jsou babské povídačky o tom, že dítě, které se v raném dětství učí dva jazyky, špatně dopadne. Když bude mít dítě štěstí, bude z něj pouze deprivant, v horším případě se nikdy nenaučí mluvit, že?

Podívejme se tedy na to, jaká je skutečnost: učení řeči souvisí s myšlením a probíhá ve čtyřech etapách. Nás budou zajímat první dvě - první etapa probíhá od čtyř let věku dítěte a odborníci ji nazývají tzv. stadiem symbolickým neboli pojmovým. Druhá etapa nastává kolem čtvrtého roku dítěte a končí v osmi letech věku dítěte. Toto stadium se projevuje tzv. názorným myšlením.

Co to ale znamená v praxi? To je velmi jednoduché: do dvou let se dítě maximálně snaží napodobovat slova, která slyší. Samozřejmě, že nerozumí jejich obsahu. Klidně vám, když bude šikovné, řekne slovo "fáma", protože ho někde slyšelo. Dítě onomu slovu může bezděčně dát jakýsi význam (smysl), ale ten se bude diametrálně lišit od správného výkladu.

Kolem dvou let se dítě začíná učit mluvit systematicky. V této době také začíná vývoj myšlení - dítě je schopné chápat. A nyní je na nás, abychom mu poskytli konkrétní podněty. Dítě vnímá věci kolem sebe a dokáže vytvářet symboly. Slovní podněty dítěti nic neříkají. Jeho svět je symbolický - kamínek je bonbon, list talířek, medvídek třeba bratříček. Dětský svět je pro dospěláka prostě nedostupný. Tyto dětské symboly jsou v podstatě - nic. Příště totiž nebude bratříčkem medvídek, ale (buďme “in”) třeba pokemon. Rodič může s dítětem hrát hru na imaginární svět do čtyř let.

Ve čtyřech letech je už dítě schopno dávat odpovědi a vést rozhovor. Dítě teď začíná klást otázky a to je nejlepší doba k učení. Dítě chápe konkrétní věci (abstraktní myšlení se rozvíjí až na druhém stupni ZŠ) - dítě přece zná to čtyřnohé chlupaté zvířátko. Dítěti je jedno, jestli je to pes, dog, nebo Hund. Dítěti je jedno, kolika názvy to pojmenuje, pro něj to vždycky bude čtyřnohé chlupaté zvířátko. To si představí, když řeknete Hund nebo pes.

Inteligence se rozvíjí od dvou let do 25 let. Čím víc se mozek namáhá, tím je to samozřejmě lepší. Učením jazyků se také zlepšuje paměť.

Kdy začít s výukou cizího jazyka? Ve čtyřech letech věku dítěte.

Učit čtyřleté děti cizí jazyky je v pořádku. Horší by bylo, kdybyste dvouletému mrněti neposkytli “svět”. Dítě si musí okolí oťukat. A dvouletému dítěti nijak neublížíte, budete-li na něj mluvit třeba deseti jazyky. Vaší ratolesti totiž bude srdečně jedno, mluvíte-li latinsky nebo japonsky. Dítě se na vás možná nechápavě podívá a odbatolí se s medvídkem (pardon, bratříčkem) pod paží, aby mu naservíroval kamínky na listech.

Prameny: Piaget J.: Psychologie inteligence

 

 

Noviny

 

Z domova

5. - 7. 7. 2001 navštívil Prahu předseda dolnolužického odboru Maćice Serbské Měto Pernak, aby vyhledával podklady pro vydání dolnolužických básní Václava Srba. Navštívil i básníkovy příbuzné v Chejnicích u Prahy, kde Matice lužickosrbská zamýšlí uspořádat 29. prosince 2001 vzpomínku u příležitosti stého výročí básníkova narození (a dvacátého pátého výročí úmrtí).

J-a

 

Z Horní Lužice

 

Mnozí okres opustili

Především vinou velké nezaměstnanosti a menší porodnosti má Dolnoslezsko-hornolužický okres o 6 200 obyvatel méně než koncem roku 1997. Většina z nich tento okres opustila a usadila se v oblastech Německa, kde jsou hospodářské poměry příznivější. Největší ztrátu v posledních třech letech utrpěla podle nejnovějších statistik z června 2000 Běła Woda 3 983 (nyní 26 930 obyvatel, Niska pak jenom 303 (nyní 11 957).

Přírůstek obyvatelstva v některých vesnicích, jako je Slepo o 75 na 3 087, Trjebin o 150 na 1 130, Klětno o 59 na 1 580, Wuskidź o 127 na 1 524 a Delni Wujězd o 14 na 1 258 však nedokázal nepříznivému vývoji zabránit. ....

Zatímco počet středních škol (21) a gymnázií (4) zůstal v tomto okresu stejný jako v roce 1997/98, bude 9 základních škol zavřeno, protože počet žáků klesl o 693.

pozn. red.: střední školy jsou desetileté, základní osmileté. - Statistika neuvádí (a ani uvádět nemůže), jak se tyto číselné změny dotýkají Lužických Srbů. V SRN se totiž v žádném úředním dokumentu národnost neuvádí.

(SN 15. 6. ) J-a

35. ústřední soutěž v lužické srbštině se konala ve Wodových Hendrichecích 6. - 8. 6. 2001. Soutěžilo 76 žáků 6. ročníků Horní, střední a Dolní Lužice.

(Př 22. 6. ) J-a

Na protest proti zrušení lužickosrbské střední (tj. desetileté) školy v Chrósćicích vznikla myšlenka školu nově natřít. Podnět k této akci dala chrósćická mládež a dary ji podpořily lužickosrbské instituce, spolky i jednotlivci, takže v předpokládaném termínu byla malba hotova. Slavnostního zakončení se zúčastnili dárci, místní obyvatelé, politici a hosté i sdělovací prostředky domácí i z Česka a Polska. Tak byla vyjádřena vůle obyvatel: Lužičtí Srbové si svou školskou síť rozbít nedají.

(SN 29. 6.) J-a

Nejmilejší pohřební písní Lothara Kobana je Ha widźu-li ptačata ćahnyć. “Nevšední melodie,” říká smuteční řečník pro světské pohřby,“u rakve jímá srdce jako málokterá jiná.” Využíval ji i na ryze německých pohřbech, na příklad v Drážďanech a v Lipsku. Nad otevřeným rovem zaznívají občas Běži woda nebo Rjana Łužica. Čistě srbské obřady, na nichž Koban promlouvá, jsou zhruba dva nebo tři měsíčně. “Ale když jsem na pohřbu v Rowném, Židźiném//, Minakale, Delním Wujězdě, Budyšíně, Běłé Wodě nebo Chrjebi řeknu též několik srbských slov.” Rozený Brězynčan vykonával do převratu své povolání jako vedlejší činnost, nyní má dokonce hrstku zaměstnanců a smluvních řečníků. Působí po celé Horní Lužici a blízkých oblastech Saska a Dolní Lužice.

(SN 107) R-l

Saský kontrolní úřad žádá, aby úředním jazykem Załožby za serbski lud (Nadace pro lužickosrbský národ, organizace rozdělující peněžní příspěvky spolkové a zemských vlád na srbskou kulturu, pozn. R-l) byla němčina. K požadavku se vyjádřil člen nadační rady Bjarnat Cyž:“Lepší by bylo, kdyby Saský kontrolní úřad zaměstnal dvoujazyčné pracovníky. Vyhověl by tak zákonným ustanovením a jednacímu řádu nadace”.

(SN 116) R-l

Den odtěžených lužickosrbských vesnic si v úterý třetího července připomnělo 60 Srbů a Němců na místě někdejšího Łuća (20 km JV od Wojerec), rodiště Jana Arnošta Smolera. Osadní ves padla roku 1979 za oběť dobývání hnědého uhlí. Slavnost se konala u pamětního kamene, který na místě zaniklého kostela postavil v roce 1990 jeden ze 182 vysídlenců. Nyní přibyla lipka, již zasadil předseda Domowiny Jan Nuk a Delnjowujezdský starosta Helmut Knobloch. V budoucnu důstojný památník by měl upomínati též na zmizelé Šepšecy.

(SN 127) R-l

Lužickosrbské žádosti o zachování sítě menšinových škol zamítl 8. VIII. petiční výbor saského sněmu. Poslankyně Siegrun Eiseltová (CDU) k tomu prohlásila, že v Chrosćicích již nelze zřídit pátého ročníku, protože počet žáků tam napřesrok klesne na osm:“Za těchto okolností už nemůže školní vzdělání dosáhnout odpovídající jakosti”.

Na pozvání Domowiny a Chrósćické školské iniciativy se ve vzpurné obci shromáždilo večer 1 200 Srbů a jejich německých přátel na protest proti rozhodnutí správního soudu, že škola nesmí otevřít nový ročník. Předseda Domowiny Jan Nuk v projevu k demonstrantům odsoudil pohrdání saských vládnoucích politiků zákonnými ustanoveními na ochranu Srbů.

Nazítří se po ranní mši vydali žáci nového pátého ročníku spolu s rodiči a farářem Clemensem Hrjehorem k zahájení výuky. Pět učitelů ve výslužbě a z jazykového centra Witaj upozornila vedoucí školy Hilža Štilerowa, že tam cizí pedagogové nesmějí vyučovat, což na místě potvrdil Horst Koch ze školského úřadu v Budyšíně. Nedbajíce toho, rodiče spolu s předsedou Domowiny obsadili učebnu. Vzbouřence nezviklalo ani osobní sdělení vedoucího worklecké školy, že dle úředního rozhodnutí na 17 dětí čekají učitelé jeho ústavu. Zástupce rodičovské iniciativy Handrij Brězan děti vybídl, aby poslankyni spolkového sněmu Barbaře Wittigové (SPD) napsali list s poděkováním za podporu. “Zároveň ji proste, aby kancléře Schrödra zpravila o tom, co se tu děje,” dodal. Místní pekař Florian Zahrodnik poslal protestujícím na posilnění koláč.

(SN 153) R-l

Z ciziny

Srpsko-lužičkosrpsko društvo (Serbisko-serbske towarstwo) v Bělehradě na nedávné schůzi doplnilo své předsednictvo o mladší členy: Předsedou zůstává dr. Vladimir Janković, místopředsedou je třicetiletý etnolog magistr Ivić Todorović. Dalšími členy jsou dr. Mićo Cvijetić, Milutin Djuriković, Slobodan Vuksanović a tajemníkem je magistr Dragan Milošević (většinou slavisté, etnologové nebo spisovatelé). Členové spolku se scházejí každý měsíc v etnologickém muzeu. Ve sdělovacích prostředcích informují jugoslávskou veřejnost o Lužických Srbech. Spolek byl založen 24. 12. 1997, nyní má 30 členů.

(zpráva z Budyšína) J-a

 

Knihy

 

Recept na přežití

Leoš Šatava, Zachowanje a rewitalizacija identity a rěče etniskich mjeńšin, Aktualne trendy a prócowanja (Serbski institut, Budyšin 2000)

Jsou knihy, které člověk zaregistruje, jsou knihy, které člověk přečte a jsou knihy, které si člověk pamatuje. Laskavý čtenář tuší. V edici Spisy Serbskeho instituta vyšla nedávno výše zmíněná kniha docenta etnologie Leoše Šatavy. Jako jeden z mála odborných textů je psána hornolužickým jazykem.

Koncepce knihy postihuje současné snahy, způsob dosažení záměru a udržení identity národnostních menšin, jejíž součástí je i vlastní jazyk. Vzorem slouží případy úspěšné revitalizace menšin po celém světě, autorův rozhled a povědomost dokládá i rozsáhlá bibliografie v závěru knihy. Členění je následující: II. dnešní aktivity, III. smysl snah, IV. co dělat?, V. reprezentativní modely, přílohy...

V kapitole č. II. jako i posléze v č. VII. autor mimo jiné vymezuje termíny, se kterými se dnes pracuje, sousloví jako etnická menšina, etnická skupina, jazyková vitalita a jazykové plánování jsou užitečné i pro základ lužickosrbské terminologie. Vysvětleno je i rozdílné chápání pojmu národ v angličtině, francouzštině jakožto lid, i proto byly nové termíny zavedeny. (pozn. Např. čeština nemá zapotřebí spojení jako je etnický Albánec nebo makedonský Slovan. Na blízkém východě pak neválčí Izraelci a Palestinci, nýbrž Židé a Arabové. Uvedeno do absurdna, každý občan Izraele se může zároveň cítit občanem Palestiny.) Klade si otázku, zda vůbec pojem národ v pojetí starém 200 let obstojí. Odpovídá kladně: člověk nemůže být pragmatik tělem i duší, jako úspěch vědy nezničil náboženství, internacionalizmus nezničí lokální identitu jako ani lokální sociální cíle.

Kniha nezapomíná ani na hledání motivace ke snahám, což je vlastně jedna z jejích nejdůležitějších součástí, autor se jí také obšírně věnuje, argumenty pro zachování rozděluje na idealistické a praktické. Každý jazyk vytváří osobité vidění světa, tato věta je základním kamenem teorie antropolingvistů Sapira a Whorfa, ze které dnes vycházejí další vědci. Dvojjazyčný člen národnostní menšiny má tedy rozšířený obzor, vícevrstevnou identitu a způsob myšlení, a tudíž lepší uplatnění v životě, jak to autor dokazuje na mnoha místech v knize.

Pokud si jazyk nevydobude plnohodnotné uplatnění, kde to jen jde, ztrácí společenskou prestiž a s ní i mluvčí, nízká prestiž dvojjazyčné menšiny a nízká tolerance jednojazyčné většiny přispívají k nízké vitalitě. O snadnosti dvojjazyčného člověka vzdát se potlačované části svého já se už napsalo dost i v publicistice a krásné literatuře. Styk s úřady, školy, média a bohoslužby jsou místa, kde lze užívání menšinového jazyka plně ovládat. Oficiální podpora vlády může zajistit příznivou jazykovou politiku třeba finanční podporou překladatelských center a propagací mezi většinou. Základem pro zachování identity je intimní mezigenerační zprostředkování jazyka. Jazyk s sebou nese i vlastní kulturu.

Ekonomická stránka zachování se omezuje na turistickou atraktivitu a potřebu zajištění rovných příležitostí.

V přílohách dává autor čtenáři nahlédnout do regionů Evropy a Nového Zélandu. Z nejzajímavějších je plánovaná německo-chorvatsko-anglická trojjazyčnost v gradiščanských školách; článek o velšském buditeli Saunderse Lewise ukazuje, jak je v obrodném hnutí důležitá vůdčí osobnost. Jeho metoda občanské neposlušnosti pro uskutečnění občanských práv byla úspěšná.

Kniha dává každému včetně snivých nadšenců “recept na přežití” v současných postmoderních podmínkách. Někteří čtenáři, kteří se na tyto věci tázali, dostanou v knize jistě odpověď. Jestli si ji nepořídí ve stávající podobě, na příští rok se připravuje rozšířené české vydání. Vůle k přežití národa je často silnější než okolnosti, pokud k němu má důvod a vůli, vzpomeňme přinejmenším na Čečeny nebo Basky, páchané zlo se vrátilo i s úroky, diktátor Franco sklízel “plody” již za svého života.

rad

 

Očima Leoše Šatavy

V Chrósćicích psali lužickosrbské dějiny

Kde? V Chrósćicích (něm. Crostwitz) před zdejší školou, dne 8. srpna a v dalších (prozatím) více než dvou týdnech; kromě této obce i na dalších místech. Kdo? Šulska iniciatiwa Chrósćicy, vystupující společně s Domowinou, dále stovky aktivních účastníků, tisíce sympatizantů a především nebojácní rodiče dětí 5. třídy, kteří odmítli rozhodnutí o postupném “doběhnutí” druhého stupně (srjedźna šula; Mittelschule) zdejší ryze lužickosrbské základní školy, jež mělo být zahájeno převedením 17 žáků 5. třídy do smíšené německo-lužickosrbské školy ve Worklecích. Od 9.8. (den zahájení nového školního roku v Sasku) tak jsou děti vyučovány nadále v chrósćické škole dobrovolnými učiteli.

Jaké naladění panovalo mezi Lužickými Srby v roce 1848 v souvislosti se sbíráním podpisů pod jejich požadavky (Maćična peticija, Serbska burska peticija), se již jen sotva podrobněji dozvíme. Také na atmosféru takových národních aktivit, jakými byly konání demonstrativního představení Wjelowy hry Paliwaka v roce 1936 na Kopšinském hradišti či poválečné národní hnutí, se může upomenout již jen malý počet očitých svědků a účastníků. V období NDR, ale i v celém posledním desetiletí po politické změně (aniž bychom zapomínali na nemalé aktivity Serbskeje narodneje zhromadźizny, které však nedosáhly do širších vrstev), pak k opravdu masovému, vitálnímu projevu národní a politické vůle Lužických Srbů nedošlo.

8. srpna 2001 se pak takovýto projev stal – pro mnohé snad již nečekaně – v Chrósćicích skutečností! Kolem tisícovky zanícených lidí, shromážděných na dobře organizované protestní akci před dobrovolníky nově obarvenou školou se symbolickým znamením ve tvaru lipového listu v lužickosrbských barvách na fasádě – to bylo dosavadní vyvrcholení demonstrací za požadavky Lužických Srbů a jasný doklad, že tento národ dosud dokáže deklarovat svou vůli. Při tom však nezůstalo – i v dalších doposud dvou a půl týdnech se boj vedl dále (mimo jiné formou každodenních ranních mítinků před školou a při širokém zapojení médií a nejrůznějších politických a jiných sfér, včetně zahraničních).

K dnešnímu dni (25.8.) není celý boj (“Chrósćan zběžk” – jak zní nápis na promptně vyrobených přišpendlovacích kulatých “plackách”) dosud ani zdaleka ukončen; naopak ještě eskaluje (plánuje se kupř stávka na všech lužickosrbských školách či demonstrace v Drážďanech). Není pochyb o tom, že význam a ozvuky současné “Chrósćické vzpoury” budou bezpochyby mnohem širší, nežli se týká jedné konkrétní třídy. Je tak mimořádně zajímavé, upozornit již dnes na některé její aspekty.

Je důležité, že tradičně “poslušní”, “mírumilovní” a vůči jakémukoli vládnoucímu režimu loajální (“kraloswěrni”) Lužičtí Srbové dokázali překonat psychologickou bariéru a stereotyp v pohlížení na sebe sama coby na “odporu neschopný” národ. V Chrósćicích bylo ve středu 8. srpna večer stejně jako po další dny k vidění vše jiné než obraz “přeslušnělosti”.

Míra zápalu s rozhořčení některých účastníků mítinků byla v daných souvislostech dosud nevídaná. Část řečníků 8. srpna v Chrósćicích dokonce vypískali – žádná shnilá rajčata ani zkažená vejce však přitom nelétala. Některým Lužickým Srbům je nejspíše již i hvízdání a provolávání hanby přespříliš. K demokracii však patří současně právo i na – někdy i ostřejší – protest. I jiná menšinová etnika Evropy a jiných světadílu kdysi na poli odporu proti pro ně záhubným regulím započínala; dnes jsou na této cestě mnohdy již o kus dál. Na rozdíl od mnoha malých etnicko-jazykových skupin západní Evropy, u kterých jsou rozmanité formy boje za jejich požadavky již dávno něčím normálním, žijí Lužičtí Srbové v demokratickém systému teprve něco přes desetiletí. V Chrósćicích se ukázalo, že i oni se již přiučili všelijakým aspektům školy demokracie. Zvláště vysoko je pak třeba hodnotit odvahu a neústupné stanovisko rodičů dětí 5. třídy chrósćické školy. Ti sice bojují o “svou” školu; zároveň však i za všesrbské zájmy. To není dosud v Lužici příliš běžné.

I když v souvislosti s chrósćickou iniciativou zazněla i pro lužické poměry nezvykle radikální slova o eventuelním přerušení provozu na dálnici mezi Budyšínem a Drážďanami či dokonce o “lužickosrbské RAF”, není třeba se v Lužici bát vzniku nového Baskicka či Severního Irska. I nenásilné protesty mohou být citelné. Protestní zatarasení silnic, demonstrování před parlamenty, symbolické hladovky, dopisové kampaně či zamalování pouze jednojazyčných (ve většinovém jazyce) nápisů přinesly v mnoha regionech pozoruhodné výsledky. Samozřejmě: pokojná a tolerantní dohoda je vždy žádoucnější nežli konflikt; “profesionální aktivismus” může vést na slepou kolej. V některých případech je však nutné, vystoupit proti ignoranci anebo (v lepším případě) do sebe zahleděnému protektorskému přístupu aktivně. Je dobře, že mnoho Lužických Srbů – včetně mládeže – již toto vše ve stále větší míře nahlíží. Jen formou aktivního deklarování požadavků a prosazováním “opravdové dvojjazyčnosti” (tj. včetně sebevědomějšího užívání rodného jazyka Lužickými Srby samými) je možno přesvědčit jak běžné německé obyvatele, tak i úředníky a politiky, že v Lužici nesídlí jakýsi esoterický klub typu esperantistů, ale osobitý malý národ s vlastní řečí a kulturou.

Také Domowina – zvláště mimo Budyšín často (mnohdy i nespravedlivě) kritizovaná – výrazně upevnila v souvislosti se spoluorganizováním protestní akce svůj politický význam; také její image jako mluvčí Lužických Srbů se ve vnímání a vědomí mnohých stala pozitivnější. Samozřejmě, že na poli koordinovaných národních snah (na mnohem širším poli nežli otázka jedné školy) jsou ještě velké rezervy. (V souvislosti s vágností současných, na první pohled líbivých a dostačujících zákonů na podporu Lužických Srbů, vyvstává kupř. potřeba specifických prováděcích předpisů; není také jasné, kdo je vlastně oprávněn hovořit za všesrbské zájmy; nedořešena je výraznější přítomnost lužické srbštiny v televizním vysílání aj.) Také pociťovaná sounáležitost a solidarita mezi Horní, střední a Dolní Lužicí, mezi katolíky a evangelíky není v Lužici dosud ani zdaleka samozřejmostí. Avšak i zde je patrný určitý posud v přirovnání s Rogowem (Horno) v Dolní Lužici, jehož obrana před demolicí v zájmu těžebního hnědouhelného koncernu se navzdory pokusům celolužickosrbskou záležitostí nestala.

Zda to v Lužici bude “fenomén Chrósćicy”, co se stane ekvivalentem takových úspěšných hnutí etnických menšin, jako byla například obrana údolí Alta před zatopením norskými Laponci (Sámy) v letech 1979-81 (jež se dokonce stala startovním momentem širokého národního obrození), ukáže samozřejmě teprve budoucnost. Už dnes je však možno říci jedno: Ať již budou konkrétní výsledky boje o chrósćickou školu jakékoliv, rozhodně nebude možno říci, že všechno úsilí bylo vynaloženo nadarmo. Existence slovanské menšiny v Lužici, její jazyková a kulturní problematika a vůle k přetrvání se pomocí médií přiblížily v nebývalé míře miliónům lidí v Německu i v zahraničí. (V České republice nebyli Lužičtí Srbové takto intenzivně mediálně i jinak sledovaným tématem po více než padesát let...!; také čeští přátelé Lužice o sobě dali výrazně vědět.) Lidské, občanské a národní sebevědomí mnohých se výrazně zesilnilo. Do budoucna si nejspíše německé úřady mnohem důkladněji promyslí, nežli se opět pokusí uzavřít některou lužickosrbskou instituci. Shrnuto: přes všechny její slabiny bude srbská Lužice “po Chrósćicích” výrazně jiná, nežli “před Chrósćicemi”. A to není samo o sobě právě málo...

Budyšín 25.8.2001

Leoš Šatava

 

Odjinud

 

Český rozhlas 2, stanice Praha.

Ve vysílání Dobré jitro 5. 7. 2001 přečetl Mirek Kovářík zprávu z ČLV o návštěvě Lužice a pořad zpestřil improvizovaným telefonickým rozhovorem s pisatelem.

J-a

Sokołske listy č. 3

otiskují vzpomínky Pawoła Hejdušky na počátky organizovaného sportu v Hórkách před 50 lety. Kata Tilichowa vzpomíná na pobyt lužickosrbských dětí na letním táboře v Jablkynicích v r. 1946. M. Krawc na podkladě knihy dr. T. Meškanka Kultur besteht - Reich vergeht) uvádí řadu dalších míst v Čechách, v nichž se v letech 1920 - 1946 pořádaly letní tábory pro lužickosrbské děti (celkem 36 táborů).

(SN 15. 6.) J-a

 

Svědectví

Ing. Karel Březina

ministr vlády České republiky

nábřeží E. Beneše 4

118 01 Praha 1

V Praze dne 24. června 2001

Vážený pane ministře,

před více než jedenácti lety došlo v našem státě k úpadku totalitního zřízení a jeho nahrazení zásadami pluralitní demokracie. Náhle bylo nutno vypořádat se s mnoha bytostnými problémy, jako přítomnost cizích vojsk na našem území, státoprávní uspořádání ve vztahu k Slovenské republice, znečištění životního prostředí, obnovení tržního hospodářství, náprava křivd minulého režimu a další. Ačkoli mnohého nebylo zatím dosaženo - patrně ani nikdy nebude - je stav České republiky již více let stabilisován a poměrně uspokojivý. Toto zjištění by však nemělo býti pobídkou k pokojnému ustrnutí v dosavadním vývoji. Ustálení poměrů ve státě totiž nijak nezmenšuje očekávání občanů, kteří tváří v tvář popřevratovým obtížím nenaléhali na státní zásah v oblastech ne všednodenních, přesto však důležitých. Pokročilé odstraňování tíživých pozůstatků reálného socialismu dává dostatečný prostor pro výhled do budoucnosti a snahu o výrazně pevnější místo, jaké by v ní Česká republika měla republika zaujímat.

Čechům, jejichž národní tužby jsou základním důvodem existence našeho státu, jsou blízcí Lužičtí Srbové (vizte první přílohu). Na rozdíl od jiných Slovanů byly naše vztahy vždy nezkalené, pomineme-li takové nepříjemnosti, jako na příklad poválečné přesídlení našich Němců do lužickosrbských vesnic nebo souhlas významných Lužických Srbů s vojenskou intervencí pěti států v Československu o dvě desetiletí později. Lužičtí Srbové jsou dodnes vděčni za vydatnou pomoc, jakou jsme jim poskytovali za první československé republiky, z doby po osvobození jest hodno zmínky především zřízení lužickosrbských škol v severních Čechách. Skutečné přátelství mezi národy je však třeba budovat soustavně a dobré jméno České republiky v Lužici nemůže stát věčně na velkorysých činech let čtyřicátých. Připomeňme si známou skutečnost, že Lužičtí Srbové nemají svého vlastního státu. Jednostranné odkázání na prostředky z německé státní pokladny je nemálo svazující a bohužel se to ukazuje nejvíce v posledních letech. I staletá příslušnost Horní a Dolní Lužice k českému království by měla pobízet k tomu, abychom se náš stát přestal k Lužickým Srbům chovat jako k cizím.

Má-li Česká republika zájem na zachování Lužických Srbů jako svébytného slovanského národa ve Spolkové republice Německu, je záhodno, aby k nim přistupovala alespoň zčásti tak, jako náš největší soused přistupuje k německé menšině u nás a jinde ve světě. Znamená to, že náš stát by měl jak morálně, tak peněžně podporovat lužickosrbské projekty na poli jazykového vzdělávání (vizte druhou přílohu), kulturní a školské výměny, literatury, vědy a zpravodajství. Tato investice, vzhledem malému počtu Lužických Srbů nikterak závratná, by v krátkém čase značně umocnila důvěru, které se náš stát u Lužických Srbů tradičně těší. Jsa přesvědčen o tom, že ruka podaná zbytku Polabského Slovanstva je v našem národním zájmu, doufám, že lužickosrbský sirotek najde u představitelů České republiky zaslouženou pozornost.

Se srdečným pozdravem

Richard Bígl, předseda Spolku česko-lužického

Zelenohorská 17, 181 00 Praha 8 - Bohnice

Příloha:

1. Skládanka Spolek Česko-lužický.

2. Leták Witaj.

Současně zasláno:

Petr Mareš, Radim Turek, Petr Šulák, Lubomír Zaorálek

 

Chcete uskutečnit setkání žáků z území Česka a Německa, přáli byste si opravit kapli na návsi pohraniční obce, chtěli byste seznámit vaši občinu s kulturou za hranicemi, rádi byste se věnovali překladatelské činnosti, a schází vám peníze? Může vám pomoci Česko-německý fond budoucnosti. V jeho statutu (část I, článek 2) se uvádí, že fond slouží mimo jiné k financování projektů společného zájmu České republiky a Spolkové republiky Německo, jako -setkávání mládeže, - péče o staré lidi, - výstavba a provoz sanatorií, - péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, - podpora menšin, - partnerské projekty, - česko-německá diskusní fóra, - společné vědecké a ekologické projekty, - jazyková výuka, - přeshraniční spolupráce. Přinášíme Kritéria pro schvalování projektů, která přetiskujeme z Výroční zprávy fondu za rok 2000:

Hlavní kritéria pro posuzování kvality předložených projektů, jakož i partnerství v nich vyjádřeného, obsahuje statut Fondu budoucnosti: “Přednost má být zpravidla dávána projektům, u nichž nositel projektu sám zajistí finanční podíl, a společným projektům české a německé strany.” Pro zvýšení transparentnosti a umožnění co nejširšího tematického rozpětí plánované česko-německé spolupráce upřesnila správní rada toto obecné pravidlo následujícím způsobem: Příspěvky mohou činit až 50 % celkového rozpočtu projektu a nelze je používat pro zajištění bankovních úvěrů nebo investic, ani na hrazení institucionální pomoci žadatelům (příspěvek může při realizaci projektu pokrýt do 30 % vzniklých mzdových nákladů u stálých zaměstnanců a do 60 % u osob krátkodobě zaměstnaných). Každý příslib podpory, který správní rada váže na splnění určitých podmínek ze strany žadatele, v případě nesplnění podmínek zpravidla po lhůtě jednoho roku propadne. Zpětné hlasování správní rady o projektu je možné jedině tehdy, došlo-li k prodlevě zaviněním sekretariátu a nikoliv žadatele. Schválený příspěvek je zpravidla poukázán v té měně, ve které bude projekt vyúčtován.

Podmínky, související se schválením příspěvku, jsou povinnou náležitostí smlouvy o poskytnutí příspěvku, uzavírané mezi Fondem budoucnosti a nositeli projektu. Účinnost projektových dotací je kontrolována při zapojení dozorčí rady a daňově-poradenské firmy Ardum & Partner proti předkládání kalkulace nákladů, průběžné a závěrečné zprávy. V některých případech jsou prováděny návštěvy z příjemců dotace.

 

 

Dopisy

 

Chrosćická škola- zkušební kámen

Antonín Vlk

Ve středu dne 1. 8. 2001 (tedy o měsíc dříve než u nás) začal v Sasku školní rok 2001-2002. Tímto dnem vstoupila v platnost celá řada změn v síti základních a středních škol v celém státě. Vláda Svobodného státu Sasko podle zásady radikálních úspor rozhodla o tom, že školy, které nenaplní své třídy minimálně 20 žáky, budou uzavřeny a žáci budou přihlášeni do jiných doporučených škol. Stejné opatření přijala i spolková vláda. Tvrdost prosazování tohoto opatření se nejvíce projevuje na vesnických školách, kde se nejvíce projevuje pokles porodnosti z nejrůznějších důvodů po sjednocení Německa.

Ministerstvo kultu (tj. školství a kultury) saské vlády o těchto krocích jednalo již několik roků předem a po stanovení počtu tříd podle známého počtu žáků zaslalo jednotlivým obcím dopisy v  nichž je upozorňuje na to, že koncem školního roku 2000-2001 končí i financování jejich školy a rodiče školou povinných dětí jsou povinni je přihlásit do jiných vybraných škol. Toto nové přihlášení je podepřeno i trestní sankcí. Je samozřejmé, že tato opatření se týkají i obcí s lužickosrbskými školami. Na národnostní otázku, tedy na existenci lužickosrbských škol, při tomto rozhodování ministr Rössler žádný ohled nebral.

Po celou dobu od přijetí těchto rozhodnutí se dvojjazyčné obce snaží dosáhnout změny tohoto rozhodnutí s poukazem na jeho tvrdost vůči lužickosrbskému národu a s odvoláním na ochranu jeho menšinových práv. Podle názoru příslušné referentky by v okrese Kamenec postačila pro Lužické Srby pouze jedna střední škola a ostatní by se zavřely a později se znovu otevřely jako školy s vyučovacím jazykem německým. Po nekonečných jednáních na nejrůznějších úrovních bylo rozhodnuto, že bude v tomto školním roce uzavřena pouze Srbská střední škola “Jurij Chěžka” v Chrosćicích.

Toto rozhodnutí vzbudilo vlnu nesouhlasu a protestů nejen po celé Lužici, ale i v zahraničí. Obec Chrosćicy se dokonce obrátila o ochranu národnostních a menšinových práv svých obyvatel na soud. Ale neuspěla. Po návrzích dalších řešení se strany obce k ministerstvu kultu v Drážďanech, znovu a znovu odmítaných, se obyvatelé Chrosćic nakonec rozhodli pro krajní, ale jediné zbývající řešení. V průběhu prázdnin svou k uzavření určenou školu bez nároků na finance se strany ministerstva, svépomocí z peněžního výnosu sbírek a darů zrekonstruovali a připravili na nový školní rok. Aby nebylo ohroženo zahájení “nepovolené výuky” na škole, rozhodli se rodiče žáků pro okupační stávku a školu obsadili. Nový školní rok zde tedy byl přes nesouhlas ministerstva kultu z Drážďan a okresního úřadu v Kamenci zahájen. Rodiče denně docházejí se svými dětmi do školy a dohlížejí na to aby výuka řádně a nerušeně probíhala. Protože ministerstvo přiměřeně snížilo počet placených učitelských míst na této škole, musela být vyřešena i otázka výuky. Obec řešení našla v tom, že do školy sehnala učitele – důchodce, kteří nejsou ministerstvem kultu placeni a nemohou být proto od něho postihováni. Svou práci provádějí nezištně, jako svůj přínos k záchraně existence takto ohroženého lužickosrbského národa. Doufají a očekávají, že si saská vláda i za pomoci tlaku ze zahraničí uvědomí svou povinnost poskytnout Lužickým Srbům právo na vzdělání v jejich mateřštině. Jasnější vyjádření vůle národa vůči saské vládě již nelze očekávat. Proto nyní v Chrosćicích očekávají, jak se k jejich požadavku saské ministerstvo kultu postaví. Volební výsledky prokazují, že většina Lužických Srbů dala své hlasy kandidátům Křesťansko-demokratické strany, která je také díky nim vládnoucí stranou v Sasku. Nyní tato strana projevila tolik neporozumění pro potřeby Lužických Srbů, že se v Lužici ozývají veřejně hlasy o tom, že v příštích volbách již s jejich hlasy počítat nemohou.

Ještě několik poznámek ke škole v Chrosćicích. Před nedávnem dělal pan Dr. Leoš Šatava (viz o tom článek v Srbských novinách z 4. 7. 2001 “Zamóža hišće serbsce myslić”) průzkum mezi žáky srbských středních škol a některých základních škol v Horní Lužici pro zjištění vztahu žactva k jeho srbství. Škola v Chrosćicích vyšla z tohoto průzkumu jako národnostně a jazykově nejsrbštější. Její žáci, na rozdíl od jiných škol, si dosud zachovali srbský způsob myšlení. Je tedy rozhodnutí o uzavření této srbské střední školy odseknutím toho správného kořene národního stromu Lužických Srbů – ovšem z pohledu jeho konečné germanizace. K tomu by ovšem neměli mlčet naši nejvyšší státní představitelé, protože někdejší ČSR ústy ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta Dr. E. Beneše na mírových jednáních přijala mezinárodní závazek ochrany národních práv Lužických Srbů

 

 

Nevážně o vážných věcech aneb Anketa o Lužických Srbech

Veronika Černucká

Lužičtí Srbové... Copak o nich asi ví nejmladší generace? Silně pochybuju o tom, že o nich žáci a studenti někdy slyšeli. Jsem učitelka, takže znám osnovy. Na základkách se o Lužických Srbech nehovoří, a na střední? Z češtiny by měli studenti vědět, že obě lužické srbštiny patří mezi západoslovanské jazyky. Možná, že v dějepise slyšeli, že Jan Lucemburský připojil k Čechám Horní Lužici a jeho syn později i Dolní. Možná, že se o Lužických Srbech dozvěděli při hodinách němčiny. Ale známe studenty - odborné informace zasouvají co nejdál do mozečku. Zajímalo mě, jestli se o Lužických Srbech od žáků a studentů cokoli dozvím. Byla jsem sice skeptická, ale naděje umírá poslední...

Připravila jsem si anketní lístky a vyrazila do škol, které raději nebudu lokalizovat. Prostě kdesi v severních Čechách.

První otázka zněla: Kde žijí Lužičtí Srbové? Druhá - Kolik jich tam žije? Třetí - Kde byste sehnali informace o Lužických Srbech? Ještě jsem se odvážila po nich chtít napsat jméno nějakého lužickosrbského umělce.

Nejdříve jsem navštívila základní školu - oběhla jsem osmé třídy a celkem získala 60 odpovědí:

ad 1. Šli na to logicky - 59 jich napsalo buď Srbsko nebo Lužici, přičemž obojí se prý nachází na Balkáně (někteří nezapomněli informovat, že se tam bojuje kvůli náboženství). Jeden jediný napsal Německo (nemohu se zbavit pocitu, že to bylo z recese).

ad 2. Odpovědi byly různé - od tisíce lidiček do dvou milionů. Nejblíže byli dva žáci - tipovali 50 000.

ad 3. 58 nevědělo. Dva uvedli denní tisk (blíže neurčili).

ad 4. Nevěděli, ale bojovali - Turgeněv, Puškin, Čelakovský...

Chtěla jsem si zlepšit náladu, tak jsem zavítala na gymnázium. Anketu vyplnilo 80 studentů ze třetích ročníků:

ad 1. Pět jich vědělo, že jde o Německo. Zbytek klasika - Srbsko, Ukrajina, Jugoslávie...

ad 2. Asi polovina jich tipovala milion obyvatel. Nejblíž byli u sta tisíc.

ad 3. Byli vzdělaní - kromě internetu uváděli i knihovnu.

ad 4. Nevěděl nikdo. Jen jeden napsal pana Hrabala, protože ho prý zná (Milan Hrabal, překladatel – pozn. rad).

Řekla jsem si, že už to horší nebude, tak jsem s klidným srdcem rozdala anketu svým studentům ze střední průmyslové školy. Přesvědčili mě, že to může být mnohem, mnohem horší. Odpovědi jsem dostala od 30 mladých mužů ze čtvrtého ročníku. Tentokrát jako by se předháněli v tom, kdo napíše větší hloupost:

ad 1. Povodí Amazonky, Holešovické nádraží, neexistují, Irsko, Vatikán atd. (Německo jim zjevně nepřipadalo dost uhozené).

ad 2. Opět se dalo čekat cokoliv - z kladných celých čísel uvedu jen 1, 10, 10 000, 50 000 000 a 60 000 (bohužel podle autora žijí u Amazonky).

ad 3. Internet, televize, tisk nebo se prý zeptají učitelů.

ad 4. Dalajláma, Pepa Skočdopole, Buddha... jinak se většinou objevovala jména již mrtvých diktátorů.

Jak vidno, byla to bída křížená s nouzí. Co s tím? Můžeme nadávat na české školství, na učitele, na žáky, na osnovy... Nebo můžeme ve škole uspořádat přednášku o Lužických Srbech. Bohužel by na ni studenti přišli jenom proto, aby se ulili z hodin. Co zbývá? Jedině pak poslat do škol prospekty a nabídku k odbírání Věstníku. A potom už jenom doufat... Naděje umírá poslední.

 

 

Ať otevře se brána nebeská… aneb 100 let serbského blida na Moravě

V této stati náš přispěvatel farář Josef Šindar vykládá podrobně dějiny ženského cisterciáckého kláštera Porta coeli v Tišnově, zejména pak od jeho obnovení v r. 1901. Tehdy mezi jeptiškami byly i tyto Lužické Srbky: S. M. Paula Zelnakec z Kukowa, S. M. Theobalda Wjeńkec z Chrósćic, S. M. Michaela Bjedrichec z Budyšína, S. M. Bernarda Wićazec z Prawoćic, S. M. Aleidis Pěčkec z Nowé Wjesky, S. M. Thecla Skalec z Chrósćic a S. M. Theodora Pjechec z Kukowa. Potom autor pokračuje:

A dějiny se počínají dále rozvíjet... Do moravského už kláštera Porta coeli vstupují další dívky z Lužice, aby se službě Bohu zasvětily. Objevují se nové sestry lužickosrbského původu - 1922: S. M. Luitgardis Hodankec z Kukowa, S. M. Elisabeth Nowakec z Łusča, 1926: S. M. Ursula Wićazec z Chrósćic a 1933: S. M. Anuntiata Bělkec z Nowé Wjesky. Ještě před 1. světovou válkou klášter otevírá Soukromou odbornou školu pro ženská povolání, která umožňovala až do r. 1949 vzdělání a výchovu dívkám z širého okolí, ale dala i příležitost k vzdělání četným dívkám z Horní Lužice v jazyce jejich mateřštině tolik blízkém a pro živý kontakt s uvědomělými a vzdělanými sestrami utvrzovat se v rodné řeči a prohlubovat zdravě své národní sebevědomí. Dvě volná místa v klášterním penzionátě byla rezervována pro lužická děvčata ze sociálně chudších poměrů. Také četná prázdninová pohoštění mladých dcer srbského národa měla přispívat k rozkvětu jejich národního probuzení - žel bylo tomu tak jen do nástupu šedého nacistického moru. Ještě dnes v Horní Lužici dožívají a vzpomínají chovanky této klášterní školy z Předklášteří...

V roce 1920 sedm sester odchází daleko na sever do Dánska, ...aby tam založily malý filiační klášter cisterciácký... Mezi nimi nacházíme i dvě Srbky.

Druhou světovou válku přežil klášter vcelku dobře, byť pod nucenou správou, i v poválečné konfiskaci majetku. Nejhorší léta nastávala po komunistickém převratu 1948. Bylo rušeno církevní školství, následovala likvidace klášterů. V roce 1950 se konvent “rozešel do civilního života”. Větší část sester ... však zůstala bydlet a dále žít v tísnivých a složitých podmínkách kláštera...

Než přece přežily ... 1990 byl značně zdevastovaný klášter vrácen českým cisterciačkám a řeholní život zcela obnoven. Pomalu, pozvolna se komunita vzpamatovává z osudových ran.... Předposlední lužická sestra S. M. Ursula Wićazec, rodná sestra básníka Pawoła Wićaze, zemřela v r. 1995 a v klášteře žije ještě stařičká ctihodná matka abatyše na odpočinku S. M. Anuntiata Bělkec z Nowé Wjesky, mimořádně jazykově nadaná učitelka v někdejší klášterní škole. Dávnou vazbu na Lužici však v přítomnosti prezentuje róžantský P. Ubald Kansy O. Cist.., který je od r. 1992 dojíždějícím proboštem kláštera. Má nesmírné zásluhy o nové kříšení života a ducha předklášterské cisterciácké rodiny...

Stoletého výročí “znovuosazení” starobylého opatství Porta coeli se velice vděčně vzpomíná... Pod názvem, který uvádí náš článek, je v Podhoráckém muzeu (bývalém proboštství kláštera) uspořádána retrospektivní výstava....

Sto let na Moravě zaznívalo srbské slovo! Žel doznívá...

(Redakčně zkráceno a upraveno) J-a

 

Zpráva o cestě Černou Horou

Martin Krutomysl Brož

Ten prospekt jsem vzal na turistickém veletrhu asi proto, že mne zaujala obálka zobrazující panoramatický pohled na hory se zasněženými vrcholky táhnoucími se k obzoru v několika pásmech. Zkrátka, hory, to je moje.

Na titulní stránce stálo: Visit Montenegro! A o kus dál se popisovala nejen krajina, ale i obyvatelstvo: přátelské, nezištně obětavé, pohostinné, moderně tradicionalistické… Zdálo se mi, že cítím nějaký zápach. Ach ano, samochvála obvykle smrdí, pomyslel jsem si. Ale když nastala v práci příležitost urvat celé tři neděle dovolené v kuse, naplánoval jsem si komplikovanou cestu kolem Balkánského poloostrova: Rumunsko, Bulharsko, Srbsko, tu Černou Horu, Chorvatskem a Maďarskem zpátky domů.

Do řečené Černé Hory jsem dorazil vlakem z Bělehradu, měl sedm hodin zpoždění, což se vysvětlovalo rekonstrukcí trati po bombardování z jara 1999. Těsně před půlnocí jsem vystoupil v horském městečku Kolašin a hledal místo k táboření. Co jsem našel, o tom později. Když jsem pak ráno, pamětliv místního zákona nařizujícího registraci cizinců do 24 hodin po příjezdu do země, šel svou přítomnost ohlásit na místní policii, začalo moje putování po horách, ale hlavně po lidech. Policejní náčelník mě svezl do vedlejší vsi k vysloužilému horolezci, Slovinci v zemi usazenému, ten mě přebohatě vybavil mapami, radami a adresami pro všechny možné směry, kde najdu nocleh i plnou penzi zdarma. A opravdu, od té doby jsem se po celé zemi nemusel starat ani o nocleh, ani o jídlo. Když jsem pak byl na zpáteční cestě v Záhřebu okraden o ledvinku s foťákem, penězi a doklady, nejvíce jsem litoval adres, které jsem si psal a sliboval pohlednice, protože teď budu vypadat jako hrozný nevděčník.

Prospekt nelhal ani v nejmenším, ale na něco zapomněl. Historické centrum slovanského bratrství , které zde na rozdíl od druhého centra, Čech, nebylo zadušeno, hrdinská tradice odporu proti každému nepříteli, úcta k hostovi, byť nezvanému, to všechno žije v Černé Hoře ještě dnes. Vzpomínám na horké ovčí mléko a domácí chléb s tvarohem i na pastevce s puškou, jinak bývalého mostního inženýra se čtyřmi studujícími dětmi, který vyprávěl o pohodě, jakou skýtá jeho nová pastevecká živnost. Na otázku, proč ta puška (ze Zbrojovky Brno), řekl: “Kdyby přišel medvěd nebo vpadl Turek či Šiptar”. Vzpomínám na uprchlíky všech slovanských národností vyhnané z Kosova Albánci za přímé a aktivní asistence německých a britských vojáků NATO, kteří mi hned tu první noc v Kolašinu přes vlastní bídu nezištně poskytli ubytování na své uprchlické stanici (bývalé kasárny bez tekoucí vody a topení) a vzpomínali na nájezdy UÇK, plánovitou likvidaci křesťanských památek včetně hrobů, noci strávené ve sklepích ostřelovaných budov (snadné jim věřit, všichni, muži jako ženy, vypadali o polovinu starší než skutečně byli a vrásek jsem se nedopočítal), ale i na šťastné časy za Tita, cesty do Československa nebo i finále ME 1976 ve fotbale v Bělehradě. Domlouval jsem se doslova slovansky, nejvíce pomohla znalost slovenštiny. Člověk s batohem vzbuzoval zájem, je to tu dosud vzácný jev, zpočátku jsem byl tipován na Slovince (“Ti jsou takoví blázni, že lezou pro zábavu po horách"). Jakmile zjistili, že si rozumíme, udělali pro mne první poslední. Čechy tu stále mají rádi, s výjimkou Čecha v současné době nejznámějšího - Václava Havla. Ten bývá za svou bezmyšlenkovitou podporu bombardování civilních zařízení, hloupé rozlišování “dobrých" a “zlých" v balkánských konfliktech a jalové moralizování nazýván “zrádcem Slovanstva", imbecilem nebo dokonce Antikristem.

Když jsem přes návaly pohostinnosti přešel troje hory, zavítal jsem do starého hlavního města, Cetinje. Ani dnes nemá více než 8000 obyvatel, ale procházka v něm je úžasný zážitek. Vzpomenout je třeba unikátní Cetinjský klášter (opevněný a společný pro muže a ženy s komplikovaným systémem průchodů, aby se ty a oni mimo bohoslužby nesetkávali), Vlašský kostel s plotem z ukořistěných tureckých pušek, na které se až do roku 1880 nabodávaly hlavy zabitých Turků, popravčí strom (tisíciletý olivovník, na jehož větvích věšeli zločince a zrádce) a hlavně knížecí palác. V něm roztomilá průvodkyně, žena obrovské postavy a příslušnice knížecího rodu, ukázala památky na nejslavnějšího syna černohorské země, knížete, biskupa, spisovatele a vojevůdce Petra Petroviće Njegoše, který vládl v letech 1835-1868: jeho literární díla (přeložená do 17 jazyků včetně češtiny), jeho osobní potřeby, kdy vzhledem ke své výšce 210 centimetrů musel mít všechno, od pera po pušku, zhotoveno na míru, a jeho rodný domek v nedaleké vesničce Njeguši, vedle kterého vyhlíží podkrkonošské roubenky honosně. Hovořil plynně pěti jazyky, přijímal diplomaty všech mocností (budovy jejich ambasád veskrze předstihují výstavností knížecí palác, zvaný Biljarda podle kulečníku, který kníže nechal donést z Kotoru). Průvodkyně citovala několik Njegošových výroků, např. na otázku cizího diplomata, jak dlouho že to trvá z Kotoru do Cetinje, odpověděl:“Přítel to ujde za osm hodin. Nepřítel nedojde nikdy". Na otázku, není-li Černohorců pro boj s Turky málo, řekl: “Nás a Rusů je dvěstě miliónů". Ukázala první mapu knížectví (1863, vyhotovena nakladatelem Vilímkem v Praze, popisky v češtině), seznámila s výsledky prvního sčítání lidu roku 1838: “V celé zemi úhrnem 18 200 duší, z toho 6 300 pušek". Poslední slovo značilo dospělé bojeschopné muže. Tehdy také napočítáno v Cetinji samé 500 duší, z toho 150 v klášteře a 100 cizinců na vyslanectvích. Ti se dělili o služby jednoho drožkáře a dvou nosičů, což působilo tristní situace zejména o výroční audienci. Druhé největší město, malebná Reka Crnojevića nad Skadarským jezerem, měla 280 obyvatel a soustřeďovala všechen průmysl země – vysokou pec, vodní hamr a dílnu na výrobu pušek.

Černou Horu Turci nikdy celou neovládli, formální svrchovanost sultána trvala jen v letech 1501-1669 a poté byla Cetinje dobyta až Rakušany v lednu 1916. A co víc bych mohl ještě zmínit ze své cesty touto kouzelnou zemí, abych tak své vyprávění uzavřel? Snad úchvatný rozhled z hory Lovčenu, pouhých sedm kilometrů vzdušnou čarou od moře, kde se nachází hrob výše uvedeného knížete, do Kotorského zálivu a na druhé straně na bělostné vápencové skály Sinjajeviny, šokující Skadarské jezero, při své mělkosti porostlé desítkami druhů vodních řas, které s přibývající hloubkou mění barvu v tisíci odstínech zelené i modré a z něhož z ničeho nic vyrůstají třiceti– až dvousetmetrové kopce a na každém z nich zřícenina tvrze, Moračkou náhorní plošinu, kde se tráva a kamení střídají v dokonale pravidelných pruzích nebo Ostrožský monastýr, zahloubený do kolmé skály na způsob Meteory v Řecku, nebo kaňon řeky Mrtvice, přes 700 metrů hluboký, a koupání v obřích kamenných hrncích na jeho dně. Nebo, mám-li jít zpět k lidem, vzpomenout na srbochorvatsky hovořící pravoslavné černochy ve vsích nad městem Ulcinj (jedná se o potomky otroků Černohorci osvobozených ve válkách, kteří pak přejali i jejich jazyk a víru), na obyvatele muslimské čtvrti v Podgorici v malebných fezech a pestrých kaftanech nebo na ranní vyzvánění na mši ve vsi Solino na úbočí Žurimu, kam vede jen ovčí stezka, ale zato tam vedou elektrické i telefonní dráty. Ta země skutečně na prostoru o velikosti Středočeského kraje ukazuje kromě přírodních skvostů možné spojení života 21. století s tradicemi šesti století předcházejících.

 

Letopis

 

Zemřel doc. PaedDr. Ladislav Vrchota

(1914 - 2001)

Naši členové si ho připomínají jako spolupořadatele četných koncertů v Národním muzeu a jinde, na nichž doprovázel na klavír svou ženu Jarmilu Vrchotovou-Pátovou. Zesnulý vyrostl v rodině, v níž se pěstovala hudba, a hudbu, zejména hru na klavír, si také zvolil za životní povolání. Ve 30. letech minulého stol. poznal první klavírní skladbu Bjarnata Krawce Byće a njebyće. Brzy poté se seznámil se svou budoucí ženou Jarmilou Pátovou, dcerou PhDr. Františka Páty, potomní interpretkou lužickosrbských písní a profesorkou UK. Tím jeho zájem o lužickosrbskou hudbu ještě vzrostl. Jejich působení na tomto poli byla nerozlučně spjata. Jarmila Vrchotová-Pátová zpívala, její muž ji doprovázel na klavíru. Vystoupili spolu nesčetněkrát na koncertech v Československu i v Lužici (kam je uvedl dr. Jan Cyž, náhodou přítomný jejich vystoupení v Národním muzeu), spolu také nahráli velké množství písní pro lužickosrbský rozhlas aj. Jsou však i nahrávky sólových Vrchotových klavírních koncertů. - L. Vrchota si byl vědom, jak prospěšné je spojení vědecké hudební teorie s interpretační praxí. Obě tyto složky se v jeho osobě plodně doplňovaly. Za pěstování lužickosrbských písní a šíření zájmu o ně dostali manželé Vrchotovi nejvyšší pocty: Myto Ćišinskeho II. rjadownje a Čestne znamješko Domowiny. Ladislav Vrchota se zasloužil o seznamování veřejnosti s lužickosrbskou hudbou. Čest jeho památce.

R

 

Zemřel farář W. Feustel

Werner Feustel (27. 11. 1932 Liebstadt - 16. 6. 2001 Njeswačidło), farář v Minakału v. v., původem Němec, studoval nejprve slavistiku, potom bohosloví. Byl mimořádně nadaný, ovládal 12 jazyků. Naučil se srbštině a působil pak 38 let jako lužickosrbský duchovní v Minakału, byl poslední tamější farář, který kázal lužickosrbsky. Pochován byl v Minakału v blízkosti hrobu lužickosrbského faráře Josefa Pravoslava Kordiny, Čecha z Chvalkovic.

(SN 22. 6.) J-a

literární příloha

 

Osamělá

Jěwa-Marja Čornakec

Sklo na obrázku najednou prasklo. Přišla jsem na to až odpoledne po práci u kávy. Venku byl jeden z těch podzimních šedivých dní, které nikoho nelákají ven. Prasklé sklo mi vadilo, dráždilo mě. Jedině že bych si na ně zvykla jako babička na svůj poškozený obrázek, fotografii syna v uniformě. Ani obvyklý černý smuteční pásek pod sklo nedala, prasklé sklo pro ni bylo vzpomínkou neodbytnější.

Co se mé babičce nezdálo podivné, to mi překáželo čím dál tím víc. Rozhodla jsem se odnést obrázek ke sklenáři. S novým sklem snad ožijí taky barvy na akvarelu, vždyť sklo už bylo dost kalné.

Tenhle obrázek jsem měla ráda. Znovu a znovu mě okouzlovalo, jak na pozadí zelené dálky vychází slunce, jehož červeň ve všech odstínech stoupá k nebeskému blankytu.

Obrázek mi dobře před rokem věnovala stařenka v městečku mezi Prahou a Brnem, kde jsem trávila dovolenou. V tamějším městském muzeu uspořádali výstavu českého malíře. Tak jsem si na ni zašla. Chtěla jsem vidět originály obrazů, které jsem znala už jako dítě z řady pohlednic s našimi národními kroji. Přitom jsem se nepodívala na hodinky a jedna dohlížitelka mě upozornila, že muzeum je vlastně už zavřené. Byla chudák hrbatá, bělovlasá a měla za sebou už abrahámoviny. Omluvila jsem se přátelsky a vysvětlila jí, proč mě obrazy tolik upoutaly. Když uslyšela, že pocházím z Lužice, její obličej se náhle rozjasnil. Vyprávěla, že o nás už hodně slyšela, ale živého Lužického Srba ještě nepoznala. Besedovali jsme ještě dlouho o výstavě, až se mě najednou zeptala, jestli bych k ní nechtěla přijít na šálek kávy. Vždyť k nim ten umělec, o jehož obrazech jsme rozmlouvaly, někdy chodíval na návštěvu. Jeden jeho obraz, podobizna dědečka, visí dokonce u ní doma. Nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Její dům, podle mého odhadu postavený ve slohu české secese, byl obklopen zahrádkou se slunečnicemi, která jako by ho chránila. Vstoupily jsme do domu se čtyřmi místnostmi, který dal kdysi postavit stařenčin dědeček známým architektem. Dveře v malé předsíni vedly do kuchyně se skříněmi, jak to znám u naší babičky. V obývacím pokoji jsem měla dojem, že se tu čas zastavil. Veškerý nábytek pocházel z minulého století, byl částečně stylový a připomínal, stejně jako drahocenné vázy a jiné nádoby, někdejší bohatství. Ona sama se mi zdála spíš chudá, záclony na oknech v kuchyni a v pokoji vypadaly na laciné poválečné výrobky. Víc než všechno ostatní mě zajímaly obrazy na stěně. Všechny si byly podobné - motivy z přírody, představené v cizím okolí, přece však harmonicky spojené kompozicí barev, přičemž převládala barva červená. Nevěděla jsem, ke které malířské škole bych je zařadila. Zeptala jsem se na obraz, o němž mi vypravovala v muzeu. Odvedla mě do ložnice s prostou postelí a skříní. Překvapeně jsem se dívala na stěny. Byly plné olejových maleb, mezi nimi nějaké akvarely, podobné těm v obývacím pokoji. Jenom jeden mezi nimi byl jiný - podobizna dědečka. Ten byl kdysi s malířem spřátelen. K ostatním obrazům však neřekla nic.

Když mi nabídla kávu, poděkovala jsem jí. Tak pozdě navečer už jsem ji nechtěla. Při loučení mě stařenka pozvala, abych přišla opět nazítří, mám-li zájem, ale už dopoledne, protože odpoledne má službu v muzeu. Podivila jsem se, že jako důchodkyně chodí ještě pravidelně do práce. Poprvé se pousmála. Důchod není příliš velký a z umění nemůže nikdo vydržovat dům, jako je ten její. Kromě toho pobývá ráda mezi lidmi. Kvůli zádům však smí vykonávat jen velmi lehkou práci.

Když jsem u ní nazítří zaklepala, byl už v obytném pokoji kulatý umělecky vyřezávaný stůl prostřený bílým ubrusem a s dvěma šálky. Vesele mě pozdravila a spěchala do kuchyně uvařit kávu. S takovým pohoštěním jsem nepočítala. Ještě dobře že jsem nezapomněla na malý dárek. Položila jsem jí na stůl knížku o známém lužickosrbském malíři, kterou jsem si o dovolené chtěla přečíst.

“Chcete kávu vídeňskou, nebo turka?” zavolala stařenka z kuchyně.

Odpověděla jsem: “Vídeňskou!” Nevěděla jsem sice, co to je, ale turka už jsem znala. A ona přišla ochotně do pokoje se stařičkým mlýnkem na kávu, který si kdysi zamlada koupila ve Vídni. Takový jsem ještě nikde neviděla, ale káva chutnala stejně jako z našich obyčejných kávových mlýnků.

“Tak taky vídeňskou, pravou. To máme mimo slovanskou krev zas něco společného,” zažertovala. A já chválila kávu, vždyť česká má trochu jinou příchuť než naše doma. Náš rozhovor se točil okolo dějin, až jsme se dotkly doby fašizmu. Vypravovala jsem jí, že můj strýc do války nechtěl a že babička po něm ještě dnes truchlí. A vtom si stařenka poprvé vzpomněla na svého muže. Dobrovolně se zúčastnil osvobozovacích bojů v Praze a tam tragicky padl. Jeden Pražák se při krutých bojích o město zbláznil a zabarikádoval se v kostelní věži. V pomatenosti všechno živé na náměstí okolo kostela postřílel. Podle některých svědků patřil její muž k prvním obětem ubohého pomatence.

“To je ale nespravedlivé, tak krátce před koncem války.” Pomyslela jsem si, že jí musím říct ještě něco. “Snad jste ho měla doma držet pevněji.” Pokusila jsem se usmát.

V tom okamžiku jsem litovala svých nerozvážných slov. Záblesk v jejích očích mě rázem připomněl: Co je mi do jejího života, mám já vůbec právo takhle se ptát?

Dopila šálek a odložila ho třesoucí se rukou na talířek.

“Jste ještě mladá,” řekla za chvíli pomalu, snad i trochu dotčeně, “určitě ještě zažijete věci, na něž nebudete mít při nejlepší vůli žádný vliv.”

Zase jsme mlčely. Nechtěla jsem jí odporovat, že ze všeho je východisko, aspoň podle mé zkušenosti. Nejradši bych se s ní byla rozloučila. Ale ona se najednou rozpovídala.

“Neznáte tu smutnou dobu, na niž člověk vzpomíná jen nerad. Jak bych byla mohla tenkrát myslet sama na sebe, když válka všechno živé okolo sebe ničila. Můj muž by tu nevydržel sedět a na boje o svobodu se jenom koukat. A bez obětavosti, i jeho obětavosti, by ta hrozná doba trvala jistě déle. Byl mi vděčný, že jsem mu odchod neztížila ženskými slzami. Nikdo nesmí druhého k sobě poutat. Jen mě prosil - a já jsem si tenkrát nedovedla představit nic těžšího -, abych zůstala doma a starala se o rodiče. Měla jsem na něj čekat a pokračovat v naší společné umělecké práci, kdyby se už nevrátil.”

Stařenka se pousmála, okolo úst jí však zůstala vráska. Vycítila jsem, že chce být sama. Vstala jsem a podala jí ruku. Ale vtom jsem si všimla nedokončené olejomalby za jejími zády. Dole na ní bylo napsáno červenými písmeny: 14. 5. 1945.

“Smím se zeptat, proč jste koupila zrovna tenhle nedokončený obrázek? Má pro vás nějaký zvláštní význam?” Ukázala jsem na obraz.

“Obrázek jsem nekoupila, všechny obrazy tady v obýváku, v ložnici, kuchyni i v ateliéru jsem malovala já sama, až na ten jediný s dědečkem. A na tomhle jsem tenkrát právě pracovala, když jsem se dozvěděla o smrti svého muže. Už jsem nedokázala obrázek dokončit.”

Otřela si slzu z očí. A já jsem odešla.

Nazítří jsem ji nenavštívila, ani další dny. Až poslední den své dovolené jsem k ní zašla, abych se rozloučila. Na moje nesmělé zaklepání mi otevřela. Usedla na totéž místo jako při mé první návštěvě. Měla radost, že jsem na ni nezapomněla.

“Chtěla bych se ještě jednou omluvit za své hloupé otázky,” začala jsem poněkud rozpačitě.

Ona to ale odbyla: “Prosím vás, to všechno je přece už dávno pryč. Jen jste ve mně probudila jisté vzpomínky, které jsem považovala za dávno zapomenuté. Ostatně nemusela jsem odpovídat. – Dáte si kávu nebo džus?”

“Prosím vás, nedělejte si se mnou práci. Ale snad byste mi mohla ...”

Stařenka mě přerušila a sama dokončila moji větu: “vyprávět něco o svém umění?”

Pousmála se. “To jste chtěla říct, viďte?”

Přikývla jsem, ráda bych si ovšem prohlédla její ateliér, ale nechtěla jsem opět vypadat zvědavě.

Stařenka odešla do kuchyně a vrátila se s džusem v ruce. Nalila ho mně a sobě do sklenic, trochu zaprášených. Potom mi vypravovala, že jako dítě pobývala nejradši v přírodě. Stromy, kvítka a mraky byly jejími přáteli. Pro všechny ostatní byla ta hrbatá, dokonce i pro svou matku. Pro tu byla její tělesná vada příznakem opožděného trestu za mladický hřích. Jako mladá holka se matka zamilovala do ženatého muže a očekávala od něho děťátko, vdala se však za jiného, aby si ušetřila hanbu nemanželského dítěte. Po první dcerce se za dva roky narodila druhá, ta ale byla hrbatá. Manželství rodičů nebylo šťastné, to cítila už jako dítě. Teprve v dospělosti pochopila, proč k ní matka nikdy nebyla tak milá jako ke starší sestře. Zato si jí otec vážil tím víc, nedokázal však zbavit ji smutných představ, že hrb je boží trest pro celou rodinu. Jenom uprostřed krás přírody se cítila dobře. A každý z těchto šťastných okamžiků v přírodě chtěla uchovat ve svém nitru. Očima fotografovala a doma přenášela barvami na papír, to co předtím viděla.

“Maminka se mi někdy smála,” vzpomínala stařenka, “moje listí nebylo zpravidla zelené, ale červené nebo modré. Říkala, že jsem barvoslepá. Jedině otec a dědeček mě povzbuzovali, abych malovala tak, jak to cítím.”

Dědeček byl vzdělaný muž a často k němu chodívali umělci a studenti akademie na kus řeči, mezi nimi taky jeden mladý muž. Pro dědečka neznamenal nic, zato pro ni. Stal se její první láskou, ale protože byla hrbatá, nedělala si nejmenší naděje. Když byl u nich on, cítila se šťastná, poprvé v životě. Nemohla jinak, musela zobrazit všechny ty city, které z ní vytryskly. Jednoho dne si prohlédl její akvarely a skici a pochválil její nadání. Společný zájem o umění posiloval jejich přátelství a vzájemné porozumění. Provdala se za něho v dubnu 1942. On rozvíjel její schopnosti a posiloval sebevědomí; v jeho přítomnosti se jí malovalo nejlépe. Jenom jediné přání se jim bohužel nesplnilo: děti. Ale zato měli mnoho společných duchovních výplodů-dítek, své obrazy.

Když válka spěla ke konci, prosil ji, aby mu dovolila jet do Prahy, aby se mohl zúčastnit bojů o osvobození. Na celý život se pak pro ni stal nejbolestnějším ten okamžik, kdy se v dopise od přítele dozvěděla, že muž a její sestra společně zahynuli.

“Dlouho jsem nedokázala vzít štětec do ruky a červená barva ještě dneska bolí moje oči. V duchu jsem je viděla oba, jak leží v krvi vedle sebe. Neustále mi bylo, jako by se moje krev vylila na jeho bílou košili a její bílé šaty.”

Umlkla a já nevěděla, co říct. Každé slovo útěchy tu bylo vlastně zbytečné. Podívala jsem se na hodiny, bylo na čase odejít, protože jsem se ještě potřebovala sbalit.

“Jste dobrá umělkyně,” řekla jsem nakonec a zakoktala: “Váš muž na vás může být hrdý. Přinejmenším vaše akvarely se mi líbí.”

“Tak si jeden obrázek vyberte, stejně jsem vám chtěla dát něco na památku. Svou lužickosrbskou knížkou jste mi taky udělala radost.”

Usmála se a mne překvapilo, jaké má pořád ještě krásné jasné oči. S takovým darem jsem ovšem nepočítala, a přece jsem věděla hned, který akvarel bych chtěla. Zalíbil se mi už při první návštěvě. Když jsem na něj ukázala, zdálo se mi, že se na okamžik zalekla. Ale potom přistoupila beze slova k obrázku a sundala ho pro mne ze stěny.

“Dokončila jsem ho v předvečer jeho odjezdu do Prahy. Ještě dnes mě srdce zabolí, když se na obrázek podívám. Myslím ale, že u vás bude uschován lépe. Jenom nevyměňujte rámeček! Byla bych ráda, aby všechno zůstalo tak, jak to je.”

Ujistila jsem ji, že rámeček mně nevadí a že obrázek ve svém bytě pověsím na čestné místo. Srdečně jsem jí poděkovala a slíbila, že ji zas brzy navštívím. Na moje české “Na shledanou” mi odpověděla lužickosrbským “Božemje”.

Papírovou zadní stranu obrázku jsem roztrhla opatrně, abych umělecké dílko nůžkami nepoškodila. Na zadní straně akvarelu přeškrtl někdo české slovo “Svítání” a nad ním napsal “Pohřeb”. K mému překvapení se za lepenkou zadní strany objevilo několik zažloutlých popsaných lístků. Pokusila jsem se přečíst je, ale už po několika větách jsem viděla, že to bez slovníku nepůjde.

Po půlnoci jsem se pak konečně textem prokousala: “Můj nejmilejší!

Smím Tě přece ještě tak jmenovat, i když jsme se víc než tři roky neviděli? Nevím, pročs mě nikdy nenavštívil. Snad ses bál svých citů. Nebo mi snad ani dnes ještě nemůžeš odpustit, že jsem se tenkrát stýkala právě s tím mužem, který už před válkou patřil k nacistům. Věděla jsem, že se Tě tím dotknu, ale nemohla jsem jinak. Byla jsem si vlastně jista, že za mnou přijedeš. Jak často už jsem litovala téhle ženské logiky! Protože jsem Tě vlastně měla znát tak dalece,abych věděla, že jsi a zůstaneš při všech svých, mně tak milých, slabostech tělem a duší českým vlastencem. Odpusť mi prosím, jestli můžeš! Tvoje odkládání naší svatby na klidnější doby jsem považovala jenom za výmluvu. Nemohla jsem Ti prostě věřit, když jsi mluvil pořád o nějaké nové, lepší době, zatímco všechno nasvědčovalo vítězství nacistů. Jak ráda bych se byla za Tebe provdala. Také maminka s tím souhlasila. Vzpomínáš si ještě, že nám dovolila jet dokonce do Prahy na výstavu obrazů Alfonse Muchy? A jak jsme spolu často směli jít večer na procházku a jak hubovala, jen když jsme se vrátili příliš pozdě.

Odhalení, že můj pravý otec je Žid, padlo na mne jako taška z rodného domu, který by mě vlastně měl chránit. Maminka mě naléhavě prosila, abych o tom nikomu neříkala, ani Tobě ne. A ani já jsem nechtěla, aby sis mě bral z útrpnosti, že jsem židovského původu. Radila mi, abych se co nejrychleji vdala a městečko opustila. Vzpomínáš ještě, že jsem Ti navrhovala, abychom se vystěhovali do Ameriky? Ale Tys to pochopil nesprávně a už s Tebou nebyla řeč. Dnes už vím: Naše největší neštěstí bylo, že jsme spolu nemluvili otevřeně. Odešla jsem příliš rychle s jiným, netrpělivá a vystrašená a také uražená Tvým váháním. A Ty ses zas za půl roku po mém odchodu do Prahy spojil v manželství s jinou, ke všemu s mou poloviční sestrou. Když jsem se tu novinku od maminky dozvěděla, domnívala jsem se, že Ti to nikdy nedokážu odpustit. Tehdy jsem dokonce byla přesvědčena, že ses mi chtěl pomstít. Přinejmenším se mi ani dnes nechce věřit, žes už půl roku po mně dokázal milovat Miladu jako předtím mne, i když byste se k sobě svým zájmem o umění docela dobře hodili. Musím se ale přiznat, že nejvíc mě zklamala Milada. Chci jen dodat, že jsem k ní cítila spíš soucit kvůli hrbu než sesterskou lásku, ale jako děti jsme spolu vždycky jakžtakž vycházely. Teď jsem soucit s ní ztratila, není méně sobecká než já: O naší velké lásce věděla a přece se za Tebe provdala. Možná že ji posuzuji nespravedlivě, ale snad mě pochopíš.

Včera jsem ji tedy navštívila, protože jsem se od ní chtěla dozvědět Tvou pražskou adresu. Prý ji nemá, ale nevěřím jí. (Na jejím místě bych bezpochyby jednala zrovna tak.) Při té příležitosti jsem se trochu porozhlédla a byla jsem překvapena. Takový krásný ateliér, vyložený zelenou tapetou a plný obrazů! Udělals z ní opravdovou umělkyni a nejen to, když si pomyslím, jaká byla jako dítě plachá.

Mluvily jsme také o Tobě a považovala jsem za nutné vyprávět jí o našich společných nocích. Jenom chudák zbledla, ale ať ví aspoň teď, co nám způsobila. Po chvilce mlčení mi potom řekla, že Tvému štěstí bránit nechce, jsi svobodný muž, a můžeš proto kdykoliv odejít. Je Ti za Tvou náklonnost vděčná, víc nikdy neočekávala. I v těchto ponižujících okamžicích se dovedla opanovat, to jsem na ní opravdu obdivovala.

Nepřeji si nic jiného, než abys byl upřímný sám k sobě. Pokud mě ještě miluješ, tak měj prosím odvahu a vyznej se mi. Dals jí všechno, cos mohl. S Tvou pomocí našla samu sebe a má nyní své umění. Já však Tě teď potřebuji víc než ona.

Můj nejmilejší, nová doba stojí přede dveřmi a nám zbývá jenom se správně rozhodnout. Ještě dneska odjedu do Prahy a najdu Tě. Pro každý případ však ponechávám tento dopis u Milady a doufám, že Ti ho dá, kdybychom se my dva nesetkali. Na shledanou a s milým pozdravem Tvoje Zděna.”

Nazítří jsem šla do obchodu pro nové sklo a list jsem zase schovala mezi akvarel a lepenku obrázku. V sobotu jsem si pak dojela vlakem do českého městečka. Chtěla jsem se ještě jednou za stařenkou podívat, návštěva ji zajisté potěší.

Vrátka do její zahrádky byla otevřená dokořán, ale na moje zvonění mi nikdo neotevřel. Obešla jsem dům a překvapilo mě, že byla okna bez záclon. Slunečnice u plotu skláněly hluboko hlavy plné semen a květiny na záhonkách byly pošlapány. Zmocnila se mě zlá předtucha. Šla jsem do muzea a tam mi její kolegyně moje podezření potvrdila. Dozvěděla jsem se, že pohřeb se konal už před čtrnácti dny. Poprosila jsem ji, zdali bych se mohla do jejího domu ještě jednou podívat, něco jako poslední rozloučení. Cestou z muzea mi vyprávěla, že stařenka zesnula v noci, bez dlouhého trápení.

Zámek jejích dveří těžce zasténal a my mlčky vstoupily. Dům byl napůl vyklizený. Na stěnách bílá místa s tmavými okraji připomínala někdejší obrazy. Prošly jsme tři místnosti, dobře mi známé, ale bez jejích obrazů jako osiřelé. Váhajíc stála jsem přede dveřmi do místnosti čtvrté. Pomalu jsem je otevřela. Uprostřed trčel stojan s šedivým plátnem. Podlaha byla pokrytá velkou bílou plachtou, na níž se dobrých čtyřicet let usazoval prach. A na plachtě ležely její obrazy, zaprášené, s bílými místy, jakoby nedokončené. Ležely tam jako na márách, bledé a bez krve.

Přeložil Jiří Mudra.

 

Zápisník

Výbor Sdružení přátel Lužice při Společnosti Národního muzea vás zve na sled podzimních akcí:

25. září 2001 se místo členského večera v Lužickém semináři koná tisková konference, jejímž prostřednictvím je informována novinářská obec o nastalé situaci v Lužici.

23. října 2001 v 16:30 bude v Hórnikově knihovně v Lužickém semináři (U Luž. semináře 13, Praha 1 – Malá Strana) přednášet Mgr. Richard Bígl o jazyce lužickosrbské lidové povídkářky Margity Heinrichové.

20. listopadu 2001 v 17:00 se uskuteční v sále Futura (Politických vězňů č. 9, Praha 1 – Nové Město) koncert lužickosrbské hudby. Úvodní slovo přednese a celým večerem bude provázet Prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc.