Tomaž Šalamun

Slovinský básník Tomaž Šalamun (*1941) svým vstupem do literatury v roce 1964 boří národní mýty. Šokuje básnickou sbírkou Poker (1966), z níž je báseň Maliny jsou maliny – ta je jakýmsi manifestem nastupující generace radikálně popírající vžitá estetická kritéria. Jako člen výtvarné skupiny pobývá v USA, kam se rád vrací na básnická turné a naposledy jako diplomat. Téměř každoročně vydává novou sbírku “univerzálních” veršů a stále častěji jsou pořizovány výbory z jeho básní v cizině. Šalamuna lze považovat za globálního básníka (výběrem motivů i zapojením cizojazyčného textu do slovinských básní).

Maliny jsou maliny

Přijedem do Karlovce

a dohadujeme se

jak na to jak hrát

man to man

na dva pivoty

anebo na kříž

a Gnato má nové supergy

a rozsvítí se světla

a každý má svý číslo

a Skinko je fantastickej bek

a vezmou si time-out

ale nikdo nepronikne do naší zóny

a všechny naše kosti jsou bez kostí

ale v druhém poločase přijde teta Agáta

a řekne

óó

óó jak jsem spokojená

a přijde teta Lela

a řekne

óó

óó jak jsem spokojená

a přijde Olivieri

a řekne

óó

óó jak jsem spokojenej

Derin

Camerlengo

šjóra Pesaro

a všichni chodí sem a tam po tribuně

a zpívají

óó

óó jak jsme spokojení

a ty

jsi spokojený sám se sebou

ptají se mě

když hážu míč z autu

a pomyslím si

jasně

jsem spokojenej

jasně že jsem spokojenej

óó

óó jak jsem spokojenej

nakonec se mě zeptají novináři

proč jste tenhle zápas prohráli

maliny jsou

maliny

řeknu

Maline so

Pridemo v Karlovac

in se pogovarjamo

kako bi igrali

man to man

na dva centra

ali na križ

in Guato ima nove superge

in prižgejo se luči

in vsak ima svojo številko

in Škinko je fantastičen back

in vzamejo time-out

a noben ne prodre v našo cono

in vsi naši koši so brez kosti

a v drugem polčasu pride teta Agata

in reče

ooo

ooo kako sem zadovoljna

in pride teta Lela

in reče

ooo

ooo kako sem zadovoljna

in pride Olivieri

in reče

ooo

ooo kako sem zadovoljen

Derin

Camerlengo

siora Pesaro

in vsi hodijo gor pa dol po tribuni

in pojejo

ooo

ooo kako smo zadovoljni

in ti

ali si zadovoljen sam s sabo

me vprašajo

ko mečem žogo iz outa

in pomislim

jasno

zadovoljen sem

jasno da sem zadovoljen

ooo

ooo kako sem zadovoljen

na koncu me vprašajo novinarji

zakaj ste izgubili to tekmo

maline so

maline

rečem

Maleny su

Přijedźemy do Karlovaca

a sej zrěčimy

kak bychmy hrali

man to man

na dwaj centraj

ale přez křiž

a Guato ma nowe superge

a zaswěća so lampy

a kóždy ma swoje čisło

a Škinko je fantastiski back

a wozmu time-out

a nichtó so njepředrěje do našeje cony

a wšě naše koše su bjez kosći

a w druhim połčasu přińdźe ćeta Agata

a rjeknje

ooo

ooo kak sym spokojom

a přińdźe ćeta Lela

a rjeknje

ooo

ooo kak sym spokojom

a přińdźe Olivieri

a rjeknje

ooo

ooo kak sym spokojom

Derin

Camerlengo

signora Pesaro

a wšitcy chodźa horje dele po tribunje

a spěwaja

ooo

ooo kak smy spokojom

a ty

sy pak spokojom sam ze sobu

so mje prašeja

hdyž mjetam bul z outa

a přemysluju

jasne

sym spokojom

jasne zo sym spokojom

ooo

ooo kak sym spokojom

na kóncu so mje prašeja nowinarjo,

čehodla sće přěhrali to wubědźowanje

maleny su

maleny

praju

 

Báseň naleznete mimo jiné ve všeobjímající antologii Slovenska lirika 1945 – 1965 (Slovenska matica, Ljubljana 1967), český překlad vyšedší v knize Sedm slovinských básníků (Torst, Praha 1994) pořízený Františkem Benhartem a lužickosrbský v prvním čísle almanachu Wuhladko (LND, Budyšin 2000; viz ČLV 11/2000) od Kita Lorence. Překlady prošly redakční úpravou. Autorem předmluvy je slovenistka PhDr. Milada Nedvědová. Superga je žargonový výraz pro cvičební obuv, cvičky.

 

Zachování lužickosrbských škol je nejpalčivější současné téma v Lužici

Hlasy našich čtenářů i některé zprávy ze Serbských nowin

Poznámka redakce

Protože se názvosloví lužickosrbské a české nekryjí, uvádíme zde pro upřesnění, co příslušné názvy znamenají:

Na lužickosrbsko-německém území jsou třídy dvojího typu: Třídy A s vyučovacím jazykem lužickosrbským a němčinou jako předmětem. Přírodovědným předmětům se však (zejména ve vyšších ročnících) vyučuje německy. Třídy B s vyučovacím jazykem německým a lužickou srbštinou jako nepovinným předmětem.

Zakładna šula (odpovídá českému 1. stupni) 1. - 4. ročník

Srjedźna šula (odpovídá české ZŠ) 5. - 10. ročník

Gymnazij 5. - 12. (nebo 7. - 12., nebo 9. - 12.) ročník

Serbskej srjedźnej šuli (lužickosrbské střední školy) jemom s třídami A jsou dvě: v Chrósćicích a v Ralbicích. O zrušení školy v Chrósćicích se právě jedná. Letos už saské ministerstvo školství přestalo platit výdaje za 5. ročník, příští rok nebude už ani 6 atd., čímž škola postupně zanikne. Děti se budou musit dopravovat do vzdálených Ralbic.

Serbske srjedźne šule s třídami A i B jsou v těchto 4 obcích: Budyšin, Pančicy-Kukow, Radwor, Worklecy. Na těchto školách pracují i učitelé, kteří lužickou srbštinu neovládají, proto se ve sborovnách mluví německy a německy tudíž mezi sebou mluví i žáci. V Dolní Lužici nejsou třídy A na žádné škole.

Lužickosrbská gymnázia jsou 2. Dolnosrbské v Chotěbuzi a hornosrbské v Budyšíně. Na budyšínském jsou v každém ročníku dvě paralelní třídy, jedna A a druhá B.

Na podporu ohroženého školství v Lužici

Často mě mrzela netečnost naší české veřejnosti k současným problémům v Lužici. Byl jsem proto mile překvapen, když se ve středu 15. srpna objevil v Mladé frontě Dnes článek Dr. L. Šatavy a krátký šot v televizi, týkající se znepokojivé zprávy o nepovolení třídy typu A v chrósćické škole Jurije Chěžky, a lidé okolo mne se o tuto událost začali živě zajímat. Byli jsme v Chrósćicích již čtyřikrát na autobusovém zájezdu o Velikonocích, a tak téměř dvě stě obyvatel našeho malého města vědí, kde se tato obec (a škola) nalézá. (Mrzí mě, že jinak sympatický televizní hlasatel p. Janeček hovořil v relaci o saském Crostwitzu!)

Podpisové archy se začaly zaplňovat a průběžně je odesíláme do Varnsdorfu hlavnímu organizátoru této rozsáhlé akce p. Hrabalovi. Samozřejmě že jsme provedli patřičnou propagaci, vyvěsili jsme po městě výzvu, aby zájemci přišli do muzea a informačního střediska potvrdit vlastnoručním podpisem svůj nesouhlas s tímto opatřením.

Sledoval jsem samozřejmě další vývoj událostí na internetu na adrese www.internecy.de. Všechny události byly chronologicky průběžně zaznamenávány. Překvapila mě ta vlna oprávněné občanské neposlušnosti, o které referují i celostátní noviny v celém Německu.

My, kteří se o Lužici dlouhodobě zajímáme, víme, že Srbové nejsou národ radikálů a revolucionářů, ale číše trpělivosti zřejmě již přetekla. I ten nápad učitelů - důchodců, že budou inkriminovanou třídu vyučovat bezplatně, byl sympatický.

Při každodenním sledování novinek na internetu jsem se dozvěděl, že ministr Matthias Rößler přijel (víceméně tajně) do Chrósćic a z uzavřeného jednání na místní faře prý byl vyhnán (v originále wuhnaty) jeden z farářů. Zástupci tisku neměli na jednání přístup. Bylo jistě vhodné připomenout i ten fakt, že zhruba ve stejnou dobu, kdy ministr financování nenaplněné, a tudíž nerentabilní třídy, zamítl, slavnostně otevřel v Míšni elitní gymnázium, kde počet žáků ve třídách nepřevyšuje počet deset (!). Dozvěděl jsem se, že i zástupci ruské inteligence (spisovatelé, vědci) poslali svůj protest.

Podívejme se však na úřední opatření saské vlády s chladnou hlavou. Z byrokratického hlediska je vlastně všechno v pořádku, neboť předepsaného počtu žáků (20) nebylo dosaženo. SRN však má povinnost umožnit slovanské (i dánské, ale tam je situace jiná, protože pomoc Dánska je samozřejmým faktem) menšině rozvoj jazyka a kultury. Lužická srbština patří (bohužel) na evropský seznam ohrožených jazyků a celá Evropa bude sledovat, co se pro tuto menšinu dělá. Diskriminační opatření v neprospěch lužickosrbské národnosti nelze ututlat jako čistě vnitrostátní záležitost. A kromě toho: Německo je natolik ekonomicky prosperující stát, že by pro něj jedna jediná nerentabilní třída nebyla jistě “zničující zátěží”.

František Vydra

Serbske Nowiny 20. 7. :

Serbske šulske towarstwo potwjerdźa: Wo Chrósčan šulu dale zhromadnje wojować

Chrósćicy/Budyšin (SN/BD). Vícerá vyjádření poslance CDU Marka Šimana v rozhovoru se SN o budoucnosti lužickosrbských středních škol a zejména školy v Chrósćicích (viz SN 17. 7. 2001 - pozn.red.: bohužel nám toto číslo SN není dostupné) vyvolávají dále hojnou kritiku, ba rozhořčení. Jak Bosko Nowak z Chrósćic a Michał Brězan z Nuknice sdělují v dopisu našim novinám (viz “Zasláno” na 2. str.), že Chrósćičtí jsou roztrpčeni zejména tím, že poslanec se tváří, jako by teď akci za zachování tamější školy vedla PDS. Akci podporuje mnoho Lužických Srbů - a ovšem i PDS. Dva mladí Lužičtí Srbové, kteří pracují na lešení chrósćické školy už třetí týden, poukazují na to, že se Chrósćičtí samozřejmě ptají, proč strana CDU za námi nestojí, takže nám musí pomáhat strana cizí?.

V souvislosti s rozhovorem o hrozícím uzavření důležité a skutečně lužickosrbské školy zdůrazňuje předsedkyně Lužickosrbského školského spolku Ludmila Budarjowa, že se všichni důležití volení zástupci Lužických Srbů dohodli na jasném postoji k budoucnosti lužickosrbských škol, a tedy i Lužickosrbské střední školy Jurije Chěžky. Tento postoj předpokládá, že saské ministerstvo školství zaručí do konce školního roku 2005/2006 trvání všech lužickosrbských středních škol. “Stanovisko, vypracované Lužickosrbským školským spolkem a rodičovskou iniciativou, nepozbylo platnosti, na jeho základě musíme dále svorně bojovat o budoucnost střední školy v Chrósćicích,” prohlásila Ludmila Budarjowa.

Zapósłane

Bosko Nowak z Chrósćic a Michał Brězan z Nuknicy komentujetaj interview z Markom Šimanom, wozjewjeny w Serbskich Nowinach wutoru, dnja 17. julija, ze slědowacymi słowami:

Štož je Marko Šiman w Serbskich Nowinach prajił, na wšelakich městnach njetrjechi. Zo bě akcija k zachowanju Chrósćanskeje šule rozsud Chrósćanow a PDS, kotřiž akciju přewjedźechu, klinči tak, jako by PDS wěc sobu na starosći měła. Iniciatorojo pak su byli Chrósćanska młodźina a čłonojo šulskeje iniciatiwy. Tohorunja dźěło su wjesnjenjo organizowali a hłownje přewjedli. Wězo, PDS bě potom - nimo dalšich dobrowólnikow - ta strona, kotraž je nam zhromadnje z čěskimi a pólskimi politikarjemi pomhała. My Chrósćenjo so prašamy: Čehodla strona CDU za nami njesteji a nas njepodpěruje? Wšako běštaj na přikład krajna radźićelka Andrea Fischer a knjez Šiman na akciju přeprošenaj. Hdy byštaj wonaj přišłoj, njebychu jenož ludźo z PDS na róštach stali.

Dale nas dźiwa, zo Marko Šiman wuzběhuje: “Njewuprajach so ženje za zawrjenje šule.” Za nas je wulki rozdźěl, hač so něchtó za zawrjenje šule njewupraji abo hač so za zachowanje šule wupraji. To je tola čłowjek bjez měnjenja a hišće politikar! My wot politikarja cyle jednorje wočakujemy: Štóž tajki wulki interview w Serbskich Nowinach da a je k tomu hišće sam Serb, dyrbi so tež za zachowanje serbstwa zasadźować. Wočakujemy, zo wón za swój ródny dom, swój pochad steji. Za dwě lěće budźemy dokładnje hladać, koho wolimy, přetož tajkich mjechkowcow njetrjebamy! Chrósčenjo njezabudu, što so tule stawa.

Nimo toho je słabe, zawrjenje serbskich šulow na šulerske ličby sunyć. Kóždy wě, zo steja Chrósćicy na kromje kónčiny, w kotrejž so serbsce rěči. Zo so tu pola nas wšědnje serbsce rěči, móže kóždy słyšeć! Hdyž budźe nas Serbow tohorunja 80 milionow kaž Němcow, potom móžemy wo tym diskutować, hdźe kotru šulu na wsy trjebamy. Nětko pak dyrbimy so jako Serbja přećiwo tomu wobarać, zo so šulerjo do jedneje wulkeje hromady tyknu, hdźež nihdy tajka sebska zhromadnosć njebudźe, kajkaž tu w Chrósćicach je. Zachowanje horstki našich šulow ma něšto ze zakonjom a škitom mjeńšiny činić, kotryž by poprawom rjadownje z jenož pjeć šulerjemi dowolić dyrbjał, kaž je to na přikład w Finskej. Němska chce dźě hewak wšudźe na swěće prěnja być.

 

Z dopisu J. Šindara 30. 8. 2001 z Tišnova

... Nyní však jsou události velice aktuální. Opět za těžkou cenu se musí svět (žel i ten náš český) dovídat, že Srbové ještě jsou. Informovali jsme o chrósčanské škole okamžitě, a když mne navštívili M. Salowski a G. Wornar, v krátké improvizované půlhodinové besedě hovořili v rádiu Proglas. Co můžeme víc než informovat a také alarmovat?

Týž autor napsal do Katolického týdeníku 35, 2. 9. 2001 s. 5 článek Lužičtí Srbové volají SOS.

 

Serbske Nowiny 10. 8. 2001:

Prosymy wo podpěru

Přesvědčeni, že bojujeme o národní věc, vyzýváme důrazně všechny Lužické Srby a jejich spojence, aby podpořili boj chrósćických rodičů o střední školu. “Boj pokračuje,” tak se dnes rozhodli. Má-li být tento boj úspěšný, jsou odkázáni na vaši solidaritu. Přijďte tedy všichni od pondělka každé ráno do Chrósćic na školní dvůr. V 715 hod. začíná 5. třída - tak jako už včera a dneska - s vyučováním ve své třídě. Dětem a jejich rodičům svou přítomností dodáme odvahy a povzbudíme je. Vyzýváme především všechny rodiče, jejichž děti chodí do chrósćické základní a střední školy, prarodiče, Lužické Srby a německé přátele z okolí, aby přišli a podpořili národní věc.

Domowina a Školní iniciativa v Chrósćicích

Mócny protest Chrósčanow zaćišć zawostajił

Někteří označili tento den jako historický, jiní v něm vidí začátek nového boje. Bezmála všichni, kteří se minulou středu zúčastnili protestního shromáždění proti zrušení chrósćické střední školy, šli domů rozčileni.

Poprvé v nejnovějších dějinách se Lužičtí Srbové takto rázně vyjádřili a zástupcům politických stran ukázali, že nesouhlasí s rozhodnutím zemské vlády.

Předseda Domowiny Jan Nuk hned na začátku schůze jasně vytyčil její účel: Potřebujeme všechny čtyři lužickosrbské školy v těchto končinách. Zrušením střední školy v Chrósćicích bude zároveň zničena ta nejdůležitější. “Příliš dlouho jsme pokorně a poslušně snášeli všechna rozhodnutí vlády, teď musíme bojovat,” vyzýval přítomné.

Mnozí si s sebou přinesli lužickosrbské vlajky. Jiní si zhotovili nápadité transparenty.

Mezi demonstranty - starými i mladými, Chrósćickými i Srby z jiných končin Horní a Dolní Lužice panovalo od počátku napjaté ovzduší, plné emocí. To cítili i řečníci.

Byla mezi nimi hezká skupinka politiků všech stran, zastoupených v Saském zemském sněmu: předseda frakce CDU Fritz Hähle, bývalý ministr financí Georg Milbradt, poslanec zemského sněmu Marko Šiman a později dokonce saský ministr školství Matthias Rößler. Dostavil se rovněž saský ministr pro evropské věci Stanisław Tilich (všichni CDU). Stranu SPD zastupoval předseda frakce Thomas Jurk a poslankyně spolkového sněmu Barbara Wittigová. Z PDS byl přítomen zemský předseda Peter Porsch a poslanec zemského sněmu Heiko Kozel.

Schůzi moderovala předsedkyně chrósćické školní iniciativy Jana Markowa.

Demonstranti se neostýchali říci politikům ostře a dost rázně svůj názor. Zejména zástupci CDU si musili vyslechnout leccos nepříjemného.

Když zástupce rodičů ohlásil, že příští den pošlou žáky páté třídy do chrósćické školy a nikoliv do Worklec, ,jak bylo původně stanoveno, účastníci protestního shromáždění mu zazpívali trojnásobnou slávu,

Předseda Domowiny Jan Nuk poděkoval všem přítomným a vyzval je, aby nepolevili v boji o zachování všech lužickosrbských škol.

Barbara Wittig (SPD) dźensa kanclerej list pósłała. Bój dźe dale!

“Jako rodiče žáků 5. třídy Lužickosrbské střední školy v Chrósćicích Vás prosíme, abyste informovala pana spolkového kancléře Schrödera o tom, jak Svobodný stát Sasko zachází s Lužickými Srby jako s menšinou,” praví se v dopise, který Dirk Hentschel odevzdal dnes ráno za rodičovskou iniciativu poslankyni spolkového sněmu Barbaře Wittigové (SPD). Rodiče jí děkují za dosavadní angažovanost. Zároveň političku vyzývají, aby se snažila pohnout spolkovou vládu, aby se ujala lužickosrbských věcí. To Barbara Wittigová protestujícím slíbila. Jak se Serbske Nowiny dověděly, ještě dopoledne odeslala spolkovému kancléři dopis s prosbou o podporu, v němž se mimo jiné praví: Nyní je nejpalčivější otázkou v Lužici: Saská ústava a Lužickosrbský zákon Svobodného státu Saska zaručují sice lužickosrbskému národu obšírná práva, ale jejich praktické uskutečňování je neuspokojivé.

Za potlesku bezmála 300 podporovatelů a svých rodičů vydali se žáci 5. třídy dnes ráno na vyučování do chrósćické školy. Tato podpora narovnává rodičům páteř. “Boj pokračuje,” říká jejich rozhodnutí po důkladném rozvažování a konzultaci s předsedou Domowiny Janem Nukem, “dokud do Chrósćic nepřijde kompetentní osoba z budyšínského okresního odboru školství.” “Prosím vytrvejte!” vyzvala rodiče poslankyně spolkového sněmu Barbara Höllová (PDS), jíž rodičovská iniciativa rovněž odevzdala dopis pro kancléře. Ta přislíbila, že Gerharda Schrödera do Chrósćic písemně pozve, protože tady teďprožíváme praktické následky chybějícího zakotvení menšinové ochrany v základním zákoně. “Velvyslanectví Ruska, Polska, Jugoslávie a Česka se obrátila s dotazy k této věci na můj úřad,” sdělil Heiko Kozel, který s kolegyní Reginou Schulzovou (oba PDS) doplňuje řady přítomných poslanců. Také český poslanec Jaromír Kohlíček vyjádřil ráno v Chrósćicích solidaritu s bojujícími rodiči. Právník dr. Winfried Schachten se s politikou vládní strany v této věci ostře rozchází.

Dnes ráno očekávali ministra školství Matthiase Rößlera (CDU). Ten však pro jiné služební povinnosti pověřil tímto úkolem vedoucího budyšínského okresního odboru školství Hanse-Bernda Deutschmanna. Ten za sebe poslal se stejným odůvodněním zaměstnance odboru Horsta Kocha. Tiskový mluvčí Hans -Ulrich Ihlenfeld ujistil, že odbor usiluje zklidnit situaci a že počítá se zdravým rozumem rodičů, že dají své děti do worklecké školy. Prohlásil, že okresní školský odbor nepovažuje nynější situaci za menšinově a politicky problematickou.

Serbske Nowiny 17. 8.:

Serbja wojować přiwukli

Lužičtí Srbové se častěji vyjadřovali o své národní povaze jako o tuze hodné, mírné, věrné králi a neschopné odporu. Ale v Chrósćicích ve středu 8. srpna večer bylo vidět všechno jiné než obraz způsobnosti.

Víc než tisíc nadšených lidí, shromážděných na protestní akci před symbolicky nově natřenou školou s lípovým odznakem v lužickosrbských barvách - to je dosavadní vrchol demonstrací za lužickosrbské požadavky a jasná ukázka životnosti národní vůle.

Míra nadšení a rozhořčení některých účastníků byla v dané souvislosti dosud nevídaná. Část řečníků v Chrósćicích dokonce vypískali - žádná shnilá rajčata nebo smradlavá vajíčka však přitom nelétala. Možná že pro někoho je už to hvízdání a volání hanby přespříliš. K demokracii však patří i právo na - někdy i ostřejší - protest. Je správné, že se Lužičtí Srbové učí i této stránce demokracie. Také jiné malé národy kdysi začínaly bouřením se proti pravidlům pro ně záhubným; a dnes jsou už na této cestě často mnohem dále. Přitom je nutno říci, že nebezpečí vzniku nového Baskicka nebo Severního Irska se střelbou a bombami v Lužici opravdu nehrozí.

Ale i mírné protesty mohou být viditelné. Protestní zatarasení silnic, demonstrace před parlamentem, symbolické hladovky, podpisové akce nebo zaškrtání jenom jednojazyčných (ve většinovém jazyku) nápisů přinesly v mnoha oblastech pozoruhodný výsledek. Mírná a tolerantní dohoda je ovšem vždycky žádoucnější než konflikt; “profesionální aktivizmus” vede někdy do slepé uličky. Někdy je však zapotřebí aktivně vystoupit proti ignoranci nebo (v lepším případě) protektorskému vidění zahleděnému do sebe. Je dobře, že mnoho Lužických Srbů to už v rostoucí míře chápe.

Zejména je nutno vysoko ocenit statečnost a neochvějný postoj rodičů dětí chrósćické páté třídy. Ti bojují sice o “svou” školu, ale zároveň za zájmy všech Lužických Srbů. Ani to není dosud v Lužici samozřejmé.

Leoš Šatava

 

 

 

U příležitosti návštěvy spolkového kancléře ve Wostrowci 21. 8. vydali Lužičtí Srbové tento leták:

Kdysi jsme sídlili na území mezi Sálou a Nisou. Zůstal nám kousek země mezi Černobohem a Blaty. Přežili jsme, padesát tisíc Lužických Srbů. Fašizmus nám zakázal jazyk. NDR ho obětovala za hnědé uhlí, fašizmus nám vzal lužickosrbské školy, NDR rozmělňovala jejich národní ráz.

Země Sasko vydala zákon na naši ochranu. Její ministr školství tento zákon přehlíží tím, že stanovil počet žáků proti našemu životnímu zájmu a zrušil jednu lužickosrbskou střední školu, právě tu ústřední.

Ze zkušeností posledního století víme, že je to počátek, zkouška naší vůle bránit se proti pokusu podrýt nám národní existenci. Bráníme se podle svých sil. K tomu také patří, že prosíme o podporu demokratické síly v zemi, v Německu a také u svých sousedů.

Německo se zastává etnických menšin po celém světě, už proto nesmí být dovoleno saským byrokratům, aby jednali opačně.

Bez jakéhokoliv patosu vysíláme SOS - jde skutečně o náš život.

Jurij Brězan

Lužickosrbská střední škola v Chrósćicích musí zůstat!

Správní soud v Drážďanech rozhodl: Na chrósćické lužickosrbské střední škole už nesmí být otevřena nová 5. třída. Podle tohoto rozsudku platí pro malý lužickosrbský národ tatáž měřítka jako pro německou většinu. Jestliže se nerespektují zákony na ochranu menšin - jako v případě chrósćické školy - hrozí i ralbické střední škole smrtelné nebezpečí.

Proč potřebujeme každou lužickosrbskou školu? Školy jsou jako jednotlivé uzly, které tvoří síť. Tato síť udržuje pohromadě oblast, v níž se lužické srbštiny užívá denně veřejně, a stabilizuje ji. Přetneme-li jeden uzel, bude síť oslabena. Rozetneme-li dva, rozpadne se. Kdo toto činí, zasadí lužické srbštině smrtelný úder a pohřbí naději na dvojjazyčnost!

Náš jazyk potřebuje síť středních škol, aby dále žil!

 

Telefonát z Budyšína 8. 9. 2001

4. 9. ráno se sešli v Chrósćicích žáci 5. třídy střední školy a jejich příznivci. Po projevu (je na internetu) se odebrali do Ralbic, kde se nyní vyučují (třída zůstává samostatná v témž složení, jako byla ve Chrósćicích). Cestou do Ralbic je doprovázel konvoj sympatizantů.

Připravil J-a.

 

Rozhánění mraků na středoevropský způsob

Radek Čermák

Saská vláda zrušila pátou třídu základní školy v lužických Chrósćicích. Je na tom Svobodný stát Sasko tak špatně, že je ochoten za cenu uspoření prostředků jít proti úmluvě Evropské rady a Chartě regionálních a menšinových jazyků? Je 17 menšinových dětí málo na jednu třídu? Na tyto otázky se na rozdíl od našich severozápadních sousedů zdráhám odpovědět kladně. Samo kladení takových otázek je pro šedesátitisícový národ – Lužické Srby velmi silná káva. My Češi bychom řekli “smrťák”. A takový smrťák v sedm hodin večer dokáže člověka pěkně vybudit. Stalo se. Školní rok tam začíná v polovině srpna. Rodiče páťáků ani starosta nehodili flintu do žita. Žáci na protest znovu natřeli školu a výuka začala bez saských peněz za pomoci učitelů již zaslouženě užívajících důchodu.

Situace se zauzlovala. Úřady dělají mrtvého brouka. Orgány Domowiny (organizace zastřešující spolkovou a občanskou činnost Lužických Srbů) prosí po Evropě o podporu. Vskutku začaly přicházet protestní dopisy a petice od “přećelow Serbow” z rozličných koutů, především z Česka a dalších zemí, ale i významných institucí, zabývajících se menšinovou problematikou. Ruská Nadace pro sociální ekologii upozorňuje předsedu saské vlády Kurta Biedenkopfa, že její aktivity jsou v rozporu s Desetiletím míru a nenásilí pro děti celého světa, které vyhlásila OSN, Ústřední rada německých Sintů a Romů je dokonce označila za rasistické. Předseda Národní rady korutanských Slovinců mimo jiné napsal, že narážejí na podobné problémy při prosazování dvojjazyčnosti na národně smíšeném území. Slova podpory přišla také od Evropské kanceláře pro méně rozšířené jazyky z Bruselu, organizace maďarských Němců, z Kanady, Finska… Někteří aktivisté vytvořili internetové strany na podporu lužickosrbských škol.

Česká média začínají přinášet informace o aktuálním dění v Lužici. Čtenáři se dovídají o krácení příspěvků spolkové vlády pro Nadaci lužickosrbského národa, která finančně podpírá existenci národa. Každý rok o rovný milión marek, z 16 na cílových 10. Snížení příspěvků postihuje kulturní činnost, vydávání knih i školství, včetně Lužickými Srby i Němci kladně přijímaného projektu menšinových mateřských školek s navazující dvojjazyčnou školní výukou (Witaj), který je všeobecně považován za jedinou záchranu lužickosrbské složky v Lužici.

Lužičtí Srbové apelovali i na česká oficiální místa. Den před plánovaným příjezdem spolkového kancléře Gerharda Schrödera telefonoval referent Domowiny pro styk s veřejností Jurij Łušćanski Jiřímu Mudrovi a Doc. Leoš Šatava ze Serbského institutu mně, aby se zeptal, jestli máme něco v plánu a informoval nás o situaci. Tak jsme se dozvěděli o přesném programu cesty a o tom, že se v Lužici zvedla bouře nevole proti uzavření školy. Dva dny předtím přišel Radek Mikula s myšlenkou, abychom za kancléřem jeli a položili mu otázku, jak se hodlá německá vláda zachovat a jak se bude vyvíjet její menšinová politika, nezorganizujeme-li demonstraci. Kvůli časové tísni jsme nakonec 21. srpna vypravili jedno auto s vedením Spolku. Radek Mikula přišel se zpožděním, i tak jsme se s rezervou stihli dostat na zámek Sychrov u Turnova ještě před příjezdem kancléře z prohlídky mladoboleslavské Škodovky. Giuseppe Maiello z Ústavu slavistických a východoevropských studií, Jiří Mudra, student slavistiky Radek Mikula a já. Ostatní měli pracovní a jiné závazky. Setkání Schrödera se Zemanem bylo veřejnosti nepřístupné, novinářskou legitimaci z nás vlastní jen Giuseppe Maiello, který byl vpuštěn dovnitř. Tam bylo novinářům řečeno, že otázky budou moci klást až v Liberci na tiskové konferenci, zatím si můžou udělat několik fotografií, toto prohlášení bylo posléze změněno, ale to už jsme se odebrali do Liberce, kde nás čekal náš člen, student práv Jaroslav Valenta. Jak jsme se později dozvěděli, na improvizované tiskové konferenci stejně tiskový mluvčí vlády Rouček dával slovo pouze německým novinářům.

Prostranství před Stavbou smíření, synagogou a knihovnou v jedné osobě se začíná plnit lidmi a vzácná návštěva nikde. Jaroslav Valenta přinesl transparent a lužické vlajky, které jsme si kradmo rozdali. Poslední bezpečnostní opatření nás usměrňují dále od setkání s přestaviteli města. Vír se roztáčí. Přijíždí kolona aut a vystupují dobře oblečení muži, s nimi kancléř. Začali jsme skandovat heslo Schulen für die Sorben! a Nechte školy Lužickým Srbům!, zatímco se Giuseppe Maiello prodíral ke kancléři. O sílu našeho hlasu se postaral zejména Radek Mikula, který má zkušenosti z demonstrací za lidská práva a proti neonacizmu. Hlouček novinářů, kteří se do té doby snažili dostat k celebritám, naráz změnil směr a všichni vyrazili k nám, zanechavše kancléře kancléřem. Několikanásobná přesila nás zavalila otázkami. Velký zájem byl o poslední čísla Česko-lužického věstníku. Mezi novináři s hlubším zájmem byl i asistent senátora Coufala. Vstřícnost, kterou nám média projevila – a rád bych zde za ni všem poděkoval, šťastná shoda okolností – odrážela celospolečenskou solidaritu s Lužickými Srby (bohužel povětšinou pasivní) a rozhořčení nad chováním organizátorů. Giuseppe Maiello v rychlosti položil kancléři otázku: “Děláte něco pro Lužické Srby?” Schröder odpověděl: “To je otázka saské vlády, já toho bohužel moc udělat nemůžu.” Ministr Dostál odpověděl, že se Lužickými Srby zabývali při obědě.

Průvod “zapadl” do synagogy a my jsme odešli k autu, neboť nás čekala cesta do lužického města Wostrowce při polské hranici, kde se měla konat demonstrace Lužických Srbů, a bylo třeba stavět se u Valentů pro pas. V 16 hodin se už ve zprávách rozhlasové stanice Praha objevila krátká zmínka o naší demonstraci a heslu Školy pro Srby!.

Když jsme dorazili do Wostrowce a vydali se ke klášteru, čekaly nás pátravé pohledy policistů. Jeden z nich vyzval Radka Mikulu, aby odkryl klopu kabátu. Místo vražedného nástroje se ke všeobecnému zklamání objevily pouze dvě vlaječky. Jednu z nich policistovi nabídl, ten se však již vracel na své stanoviště. Na nádvoří kláštera i před ním Schrödera očekávaly desítky demonstrantů s transparenty a prapory. Poté, co se chomáč osobní stráže zastavil a kancléř krátce pohovořil s Borborou Šołćinou, dostal jako dárek učebnici lužické srbštiny s pozváním k návštěvě. Vzal si jednu z vlaječek a s úsměvem rozpačitého uličníka jí všem zamával na rozloučenou. My jsme ještě hovořili s některými lužickosrbskými činiteli. Od Jurije Łušćanského jsme dostali letáky na podporu chrósćické školy. Nejznámější lužickosrbský spisovatel Jurij Brězan tam píše: Z vývoje posledního století víme, že je to jen začátek, testování naší vůle bránit se proti snahám o podkopání naší národní existence. Bráníme se, jak jen je v našich silách. K tomu patří i to, že demokratické síly v zemi, v Německu, i u svých sousedů prosíme o podporu. Německo se po celém světě zasazuje za etnické menšiny, už jen proto nesmíme saským byrokratům dovolit jednat opačně. Bez patosu vysíláme SOS – jde nám opravdu o život. Další nebezpečí prý hrozí škole v Ralbicích.

Od večerních hodin už jsme pouze sklízeli plody svých činů. Po rozhlasových stanicích se přihlásila o slovo televize Prima s třicetivteřinovou reportáží, česká televize se omezila na zprávu v teletextu, kde říkala, že jsme narušili příjezd G. Schrödera do Liberce, podle televize Nova jsme příjezdu využili k protestu. Druhý den (22. 8) se novinářka v poledním pořadu Ozvěny dne Českého rozhlasu tázala hosta z Ústavu mezinárodních vztahů i na Lužické Srby. Ten odpověděl, že je to věc saské vlády. Zajímavé zprávy přinesly deníky (22. 8.). Jediný, kdo se Lužickým Srbům nevěnoval vůbec, byl deník Super. Blesk napsal, že jsme narušili hladký příjezd, Hospodářské noviny staví protest nás a Lužických Srbů proti požadavkům českých Němců, dle Zemských novin demonstrací návštěva utrpěla první šrám z řady dalších, Haló noviny přinesly zprávu o protestu ve Wostrowci a činnosti poslance Kohlíčka, který se v česko-lužických vztazích nedávno začal angažovat, když interpeloval ministra zahraničí Kavana. Lidové noviny si s individualizmem sobě vlastním pro článeček vybraly příběh Radka Mikuly. Jeho zásluhou se poprvé po dlouhých letech objevily v novinách opět lužickosrbské místní názvy. Zde a ještě v Právu se objevila mylná informace, že jsme Lužickými Srby, nehledě na další často se objevující tvrzení, že nás bylo dvacet. Mladá fronta dnes pravila, že příjezd provázela demonstrace…, citovala můj výrok o protievropském chování saské vlády, např. proti evropské Chartě regionálních a menšinových jazyků, kterou Německo ratifikovalo. Jaroslav Jírů ve svém komentáři ke Schröderově návštěvě napsal, že postup saské vlády se blíží etnické čistce. Nejobsáhleji hovořilo Právo, citující G. Maiella a mne, přineslo nadto i fotografii tří z nás. České sdělovací prostředky tedy o Lužici informují objektivně, problémem je nekritické přejímání cizích sdělení, názory německých bohužel nemám k dispozici. Opravdovou třešničkou na dortu byla reportáž v jedenadvacítce téhož dne. Mluvila o česko-lužických vztazích v minulosti a současném dění, kamera obcházela i okolo Lužického semináře, v parku před ním se krátce rozhovořil Tomáš Kafka z Česko-německého fondu budoucnosti o tom, co by se v česko-lužických vztazích dalo dělat. Dramaturgie pozvala jako hosta Dr. Josefa Vláška, který se sorabistikou v minulosti zabýval. První otázka se týkala česko-lužických vztahů v minulosti, druhá v přítomnosti a o situaci v Lužici. Bohužel, Dr. Vlášek neinformoval diváckou obec ani o jednom z pilířů česko-lužických vztahů: skupině kolem varnsdorfského básníka Milana Hrabala (jejich petice proti uzavírání škol získala slušnou publicitu), Sdružení přátel Lužice, Spolku česko-lužickém, ani o školní výměně (Hořice, Mělník aj.).

Je škoda, že se o Lužici mnozí zajímají, až když je situace kritická. Okolnosti posledních dní ukázaly, že o ochranu rodinného stříbra neusilují v první řadě instituce, nýbrž do stolu bouchli i obyčejní lidé.

 

 

Noviny

 

Z domova

Lužickosrbské obrazy v Karáskově galerii

Na výstavě sbírky Jiřího Karáska ze Lvovic Sen o říši krásy v Obecním domě v Praze (11. 5. - 29. 7. a 8. 8. - 14. 10. 2001) návštěvníci zhlédli také tři obrazy lužickosrbských umělců s tímto pěkným poučením: Málo známé lužickosrbské umění je v Karáskově galerii zastoupeno pouze třemi autory. Proces uvědomování si národní identity probíhal v období mezi dvěma světovými válkami také v oblasti stojící na výspě slovanského světa. V těsném obklopení německou kulturou se projevovala snaha o zachování vlastního vnímání světa a o dosažení moderního výrazu, který čerpá inspiraci v lidové tvorbě. Karásek získal díla osobními dary autorů a Lužického semináře.

Hanka Krawcec (1901-1990): Lužickosrbská rodina na návštěvě v Budyšíně, 1950, tempera, pergamen (velikost asi A4)

Fritz Lattke (1895-1980): Stromy na hrázi (1933), akvarel, papír (asi 60x40 cm),

Ves v Blatech (1932), akvarel, papír (asi 60x30)

Na výstavě také spatříme obraz polského malíře Władysława Skoczylase (1883-1934), učitele Měrćina Nowaka-Njechorńského: Zálety (1924), dřevoryt, papír.

Poznámka: pozůstalost Jiřího Karáska ze Lvovic je uložena v Památníku národního písemnictví. Probíráme-li se lístkovnicí jeho knihovny, najdeme v ní i několik lužickosrbských knih.

J-a

(Fritz Lattke se lužickosrbsky jmenoval Fryco Latk - pozn. red.)

Novým velvyslancem SRN v ČR se stal Michael Libal.

(rčr)

 

 

Z Horní Lužice

Řezbář Mikławš Dyrlich (bratr básníka Benedikta Dyrlicha a syn řezbáře Jakuba Dyrlicha) z Nowé Wjesky, autor božích muk a také bílých náhrobních křížů na ralbickém hřbitově ap., vystavuje svá díla na zámku v Njeswačidłe.

(Př 24. 8. 2001) J-a

Z Dolní Lužice

Ministr zahraničních věcí ČR Jan Kavan v rozhovoru pro německý list Lausitzer Rundschau uvedl, že se ČR zajímá o to, jak Lužičtí Srbové žijí v SRN a jakých práv se jim dostává. V rozhovoru s předsedou a místopředsedou Domowiny Janem Nukem a dr. Pětrem Brězanem byl zpraven o problémech lužického školství a vyzval přítomné, aby lužickosrbská delegace informovala o svém postavení v rámci SRN také v Parlamentu ČR.

jv (NC 23)

 

Školka Mato Rizo hledá další prostory

Velký zájem o projekt WITAJ v Braniborsku se v Žylowě projevil tím, že poptávka po volných místech ve skupince WITAJ o dost převyšuje možnosti tamní školky. V současné době se učí 50 dětí lužičtinu podle projektu WITAJ, ale dalších zájemců je už 40. Při tom se letos uvolní jen asi 10 míst. Školka tak hledá další prostory, ale výhledy v Žylowě samém nejsou příliš růžové. Naděje, která byla vkládána do získání sousedního domu, se bohužel nenaplnila.

11 dětí v nové třídě WITAJ na základní škole v Žylowě začalo s výukou 3. září, osm z nich přichází právě ze školky WITAJ Mato Rizo. V loňském roce byla první třída výuky WITAJ otevřena poprvé, a to pro 6 dětí.

jv (NC 32)

Ve výuce WITAJ se naučí velmi mnoho

B. Dalicojc chválí koncepci výuky WITAJ na základní škole v Žylowě. Děti jsou totiž vyučovány dvojjazyčně; některým předmětům v němčině, těm základním pak v dolnolužické srbštině. Tito žáci jsou absolventy školky WITAJ a jejich jazykové znalosti jsou nesrovnatelné s dětmi, které s lužičtinou začaly až na základní škole (pozn. jv: ty se výuky WITAJ neúčastní). Autorka se dále svěřuje, že ani ona sama tak dobře lužickosrbsky neumí a že byla velmi překvapena bohatou slovní zásobou dětí. Žáci prý odpovídají košatými větami plnými synonym, číslovky při hodině matematiky ovládají lépe, než rodilí mluvčí. Potvrzuje se tak úspěch metody WITAJ v praxi…

jv (NC 34)

Wuhladko očima Jaroslava Valenty

Tak jsme se konečně dočkali. Hornolužickosrbské televizní okénko Wuhladko (tj. vikýř, výhled) zahájilo dne 8. 9. ve 12:45 hod. své půlhodinové vysílání. Jako obyvatel českého pohraničí mám to štěstí, že na naší televizi bez problémů naladíme německý kanál MDR a mohu tak Wuhladko sledovat. O prvním vysílání jsem se dověděl den předem z Nového Casniku a nemohl jsem se dočkat. Byl jsem pln očekávání a také obav – nebude v té době vysílat jen z wojereckého vysílače a na “našem” lubijském nepůjde jiný regionální program? A když, jaké to vysílání bude?

Konečně nadešel čas a na MDR se objevil poutač na Saskou zemskou slavnost v Žitavě, která právě probíhala. V přesně stanovený čas se ale objevila znělka s motivem tmavozeleného lipového listu na světlezeleném pozadí s nápisem Wuhladko. Má radost byla veliká – vyšlo to! V krásném, profesionálně zařízeném, “zeleném” studiu přivítala diváky moderátorka, jejíž jméno jsem si v tom rozrušení nepoznamenal, a ze mne hned spadly obavy. Na první pohled bylo vidět, že půjde o profesionální program, který předčí i naše liberecké regionální vysílání. Chtěl jsem pozorně program sledovat, ale toho mi nebylo dopřáno. Matka se mi totiž pomstila za mé neustálé průpovídky u jejích oblíbených pořadů a tak si neodpustila krátké komentáře, jako: “vono to je úplně do polštiny” či “jé, bohužel se taky řekne bohužel” a tak mi některé informace unikly…

Program se vysílá vždy první sobotu v měsíci na MDR ve 12.45, trvá půlhodiny, má malé rušivé německé titulky (někdy jsem se přistihl, že neposlouchám, ale že čtu) a bude vždy následující čtvrtek v 8 hodin opakován.

V premiérovém vysílání byla krátce představena redakce, začátky natáčení a vytváření studia (jež je ve srovnání s některými českými regionálními studii opravdu profesionálně připravené). První příspěvek se týkal saského zemského dne v Žitavě a chystané účasti lužickosrbského souboru z Wojerecka na něm v neděli 9. 9. v 9.45 na pódiu 5 u žitavského divadla. Dále byly představeny závody v orání a oslava výročí 10 let zemědělského družstva Sorabija, transformovaného z jednoho JZD. U záběrů z nejznámějšího dolnolužického zvyku, łapanje kokota, se moje matka neudržela a řekla fuj. Není divu, i na mne zapůsobil tento obyčej kontroverzně. Za jízdy na koni utrhne jezdec kohoutovi zavěšenému na dřevěné brance hlavu. Naštěstí jsou již dnes kohouti zabíjeni předem, ale jisté výhrady v nás zůstávají. V dalším příspěvku byla představena problematika Chrósćické vzpoury (Chrósčan zběžk) kvůli uzavření 5. třídy na tamní škole Jurije Chěžky. Poté téma pokračovalo rozhovorem moderátorky s poslancem Saského zemského sněmu za CDU panem Šimanem, který pohovořil o čtyřech možných variantách řešení. Některé z nich má ale za nerealizovatelné, a vybídl Lužické Srby k tomu, aby se k nějaké nadobro přiklonili. Po nic neřešících jednáních přináší vzpoura konečně první výsledky. Pravděpodobnou se zdá cesta zahrnutí lužickosrbských škol pod kamenecký okres a zachování tří z nich (ze čtyř). Následovalo téma ekologické – o odbagrování vesnic ve střední Lužici a o dubinách ve střední Lužici u Trjebina, v nichž se údajně nacházejí nejstarší duby v Německu s exempláři starými až 650 let. Místní obyvatel představil lesy ve svém pěkném přechodném nářečí (s g místo h a s krásným slovanským r, jež je už v Lužici velkou vzácností), ukázal i “praváky” (tedy hřiby královské, neplést ale s prawak, což odpovídá našemu hřibu) záviděníhodných rozměrů, které tam rostou. Poté kamera zabírala krásu tamní přírody - sojku, veverku, divočáky (teď už vím, proč se ve střední Lužici říká, že nejlepší šunka roste pod dubem), nosorožíka…, aby komentář oznamující brzké vykácení lesa kvůli pokračující těžbě hnědého uhlí vyzněl co nejpůsobivěji.

Poslední příspěvek byl o bike-trial, nebezpečném sportu, kdy protagonista předvádí na kole různé nebezpečné kousky – skáče v lese po skalách, sjíždí je a vyjíždí, a také padá, jak kamera rovněž ukázala. Tím protagonistou byl Tomaš Domaška, student lužickosrbského gymnázia v Budyšíně, pocházející z Horek (Hórki), úspěšný závodník ověnčený již mnohými cenami.

Půlhodinové okénko bylo opravdu velkým zážitkem, a to nesmírně působivým. Slyšet hornolužickou srbštinu také v televizi, v to jsem již ani nedoufal. Na německé titulky jsem si zvykl a ocenil, že byly spíše informativní povahy než doslovným překladem mluveného. Jako nelužický divák bez možnosti bezprostředního kontaktu s tamní kulturou jsem přivítal také přehled kulturních novinek na příští měsíc. Na závěr musím zopakovat, že se Wuhladko dost povedlo, předčilo má očekávání, přeji mu, aby v kvalitě vydrželo i do dalších pokračování a by se neustále rozvíjelo (škoda, že by asi nešlo zařídit hodinové vysílání jednou týdně; inu, s jídlem roste chuť, ale už touto půlhodinkou jsem si pořádně “napral život”, jak říkával můj praděd). O kvalitě programu svědčí i to, že se po celou dobu vydržela koukat i má matka, která jinak srbsky vůbec nerozumí. Doporučuji tedy všem našim čtenářům, aby se pokusili někdy na Wuhladko podívat. Stojí to opravdu za to.

 

 

Odjinud

 

MF Dnes 15. 8. 2001

nadepsala článek Jak se Lužičtí Srbové bojí o pátou třídu. Leoš Šatava v něm informuje čtenáře deníku o aktuální situaci a nastiňuje pozitivní vliv protestu na národní vědomí.

Hospodářské noviny 15. 8. 2001

perem značky mim převzaly agenturní zpravodajství, pozoruhodné je odvolávání se na Jurije Brězana, který postup saského Ministerstva školství přirovnává k úředním asimilačním postupům z časů druhé, třetí a komunistické říše, dále je zmíněna návštěva poslance Kohlíčka.

Evropa potřebuje Lužické Srby

Právo 17. 8. 2001

Petr Uhl, který již před časem veřejně podpořil zachování lužickosrbské školy v Chrósćicích a zabývá se dlouhodobě právy národnostních menšin, svou podporu manifestoval i na stránkách deníku Právo. Upozorňuje především na rozpor mezi teorií (vyspělé menšinové zákony) a praxí (snižování financí aj.). Předkládá své jádro pudla: Praha by měla napravit historickou zbabělost, s níž se k potřebám tohoto malého národa, hovořícího blízkým jazykem, často stavěla. V Horní Lužici nehájí rodiče školáků pouze právo na svou národní identitu a na budoucnost svého národa. Vzdáme-li se zásady multikulturality, kulturní a jazykové pestrosti, asimilují se nejen Lužičtí Srbové, ale i Češi, Poláci a nakonec i velké národy - Francouzi a Němci. Všichni splyneme do uniformní globální masy s jediným jazykem a jedinou počítačovou kulturou. Bude to ale ještě kultura? … Němci by navíc jistě pochopili, že protest chrostických spoluobčanů, čelících saským úřadům v Drážďanech, není pouze zápasem za lužickosrbskou národní identitu, ale předznamenává globalizační zápas za národní existenci německou.

Slovo a Zemské noviny (tj. deníky Bohemia) 25. 8. 2001

otiskly na svých stranách recenzi na knížku Lužice 10 let ve sjednoceném Německu sepsanou Petrem Kovaříkem. Titul sluje Češi mají k Lužickým Srbům blízko. Před prázdninami vyšla i recenze Večerníku Praha.

 

Platí rozmanitost i pro Německo?

Právo 25. 8. 2001

Mezi přećely Serbow, kteří pomáhají mediálně neatraktivními činy i apelují na veřejnosti, se zařadil i poslanec za KSČM Jaromír Kohlíček. Autor patří k zastáncům aktivistické politiky. Nastiňuje paradox: kodaňská kritéria pro vstup kandidátských zemí nedodržuje členská země Německo (rušení škol, krácení příspěvků). Načež zpravuje čtenáře o svých konkrétních aktivitách, slouže za vzor. Komunisté dokáží někdy nastavit ostatním nepříjemné zrcadlo. Najdou se jistě i lidé s extrémnějšími názory, a ani bez nich by nebyl obraz skutečnosti úplný.

 

Německý úředník vyhnal děti ze třídy, Deutschmana Srbové vypískali

Děčínský deník 31. 8. 2001

Dva rozsáhlé články otiskl toho dne Jaromír Kulhánek. Zasvěcené zprávy, bezchybná místní jména. Autor, který byl sám účasten, popsal dění takto: Hans-Bernd Deutschmann: Šéf budyšínského regionálního školského úřadu. Přijel včera do Chrósčic, sedmnáct žáků pátého ročníku, o které v celé kauze jde, vykázal ze třídy a po jejich odchodu dveře jednoduše zavřel a zamkl. Fakticky tak splnil nařízení svých nadřízených, současně si ale vysloužil ostrou kritiku asi tří stovek demonstrujících Lužických Srbů. Ze všech stran se ozýval pískot a nesouhlasné výkřiky. Zcela zřetelně se několikrát ozvalo slůvko »fašist«. A co na to lužickosrbští představitelé: Jan Nuk (předseda Domowiny): Postup saských úřadů je hanebný a svědčí o tom, jak se stát na vlastní slovanskou menšinu dívá. Benedikt Dyrlich (šéfredaktor Serbských nowin): Jestliže dopustíme, aby saské úřady uzavřely jedinou lužickosrbskou třídu, odstartujeme tak nezadržitelný proces likvidace tříd dalších. škola v Lužici neplní jen vzdělávací roli. Jde o místo společenské a kulturní, které udržuje v každodenní praxi náš jazyk. Chrósčice, to není jen spor o 17 tamních páťáků. Chrósčice představují boj o celou další budoucnost lužickosrbského národa. Milan Hrabal (české centrum PEN klubu, MÚ Varnsdorf) na dotaz, zda není podpisová akce už zbytečná: Ba naopak. Právě v tuto chvíli je nutné získávat další mezinárodní podporu. Robert Kopecký (poslanec ČSSD): Pustit Deutschmanna do srbské školy je stejné jako pustit kůrovce na Šumavu. Miroslav Bednář (člen Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra za ODS) zaslal také své stanovisko. Shromáždění se zakončilo motlitbou a zpěvem hymny.

 

Mladí se považují za Němce (Lužických Srbů je rok od roku méně)

MF Dnes (SČ) 12. 9. 2001

Článek Jakuba Pokorného a Davida Štverky je svým způsobem pozoruhodný. Povrchnost, se kterou autoři současnou situaci popsali, nabízí informovanějšímu čtenáři poněkud jiný pohled. Titulku, který se stal nosným tématem článku, je bohužel podřízena celá reportáž. I citáty, které přes prosbu nebyly autorizovány. O neznalosti svědčí také výklad o původu Srbů. Ve výčtu faktorů, které povedou k nevyhnutelnému konci, autoři zapomněli na příchod nové generace v 90. letech, zatím veleúspěšný projekt Witaj a emancipaci posledních měsíců. Pro příště by možná bylo jednodušší, kdyby místo citátů Milana Hrabala, které beztak zabírají notnou část reportáže, raději jemu svěřili celý článek, jako tomu bylo v případě Doc. Šatavy 15. 8..

Tamtam

ČRo 3 Vltava, 19. 9. 2001 17:45

Redaktorka magazínu Veronika Forková, která je také studentkou bohemistiky a polonistiky na FF UK, natočila reportáž z happeningu SČL a předání protestních dopisů, přičemž vyzpovídala předsedu Richarda Bígla a Radka Čermáka v rámu koncepce pořadu (aktivity mladých) na téma omezování lužickosrbského školství. Všichni měli díky redaktorčině trpělivosti dostatek času na přípravu, rozhovor tudíž přinesl posluchačům základní sumu informací – o tom svědčí čtenářské ohlasy – , i když se do reportáže bohužel nevešla zpráva o přísunu nových dětí ze školek Witaj.

 

Jak to vidíte?

ČRo 6 RSE, 30. 8. 2001 13:15

Čtvrthodina pro pořad určená byla vyplněna rozmluvou se zpravodajem ČT Petrem Poddaným, který se dle redaktorčiných slov o Lužické Srby delší dobu zajímá. Mimo zprávy o současném stavu jsme se dozvěděli několik méně známých fakt. Saský ministr kultu Rössler Poddanému řekl, že nevidí důvod, proč by neměly být zavírány lužickosrbské školy, když německých se zavírají desítky; z důvodu nízké porodnosti. Opozice v saském sněmu vyčítá saské vládě selhání menšinové politiky. Na demonstracích se objevovaly transparenty s nápisem Endlösung, tedy konečné řešení… Dále potvrdil známou skutečnost, že lužická srbština je vytlačována z hovoru na veřejnosti.

 

Hlasy a ohlasy

ČRo 6 RSE, 30. 8. 2001 17:10

Členka SdPL a iniciátorka loňské petice na podporu Srbů (druhou petici vypracoval Jan Tomíček, třetí a nejúspěšnější Milan Hrabal) Tamara Wagnerová napsala příspěvek o Lužickém semináři, jeho dějinách a současném neporozumění pro sorabistickou činnost ze strany majitele, Centra pro studium vysokého školství. Hovoří i o zavírání škol v kontrastu s dánskými menšinovými školami a daleko nižším počtem dětí v nich.

 

Se Svobodnou Evropou do Evropy

ČRo 6 RSE, 8. 9. 2001 12:30

Lída Rakušanová připravila rozhovor s předsedou Domowiny Janem Nukem o protestní akci v srbských školách. Mluvil o problémech, o kterých předtím přednášel v referátu na mnichovském semináři evropských novinářů, kde se také oba setkali. Lidí, kteří se dodnes hlásí k Lužickým Srbům, je zhruba 60 000, z toho asi 30 000 lužickosrbsky mluvících. Ukázalo se, že od dob NDR praktikovaná výuka lužické srbštiny jako pouhého vyučovaného předmětu je nedostačující. Srbové odedávna těsně spolupracují s Čechy, udržují hojné styky se Sdružením přátel Lužice, nyní i s poslanci, konzulem v Drážďanech, velvyslanectvím v Berlíně, Spolek česko-lužický pravidelně informuje českou veřejnost prostřednictvím Věstníku. Zástupci Domowiny byli pozváni na jedno z jednání Česko-německého diskusního fóra, existuje tu totiž souvztažnost mezi požadavky českých Němců a Lužických Srbů. Byl ještě požádán, aby řekl něco lužickou srbštinou, načež vyslovil krátkou zdravici, v níž pozval zájemce na návštěvu Lužice. Poté jsme vyslechli citát z knihy Jurije Brězana Bez pasu a cla: Z mnoha generací mi bylo dáno do vínku poučení nezvolit hrdinský zánik, nýbrž zachovat život i za cenu ohnuté páteře. 30 generací přede mnou nemělo jinou volbu. Zdědil jsem tuto zkušenost a dědictví jsem přijal, jakmile jsem byl dost starý na to, abych je pochopil. To dědictví vězí ve mně a v nás všech. Od posledního povstání před skoro tisíci lety žijeme z toho, co nám vrchnost k životu nechává a vymíráme vesnice po vesnici. Odkázáni na milosrdenství jsme se odnaučili volat po spravedlnosti a stali se poddanými. Být poddaným se stalo naší druhou přirozeností před veřejností a před skrytýma očima, které nám nikdy nepřestaly zcela nedůvěřovat. Po pádu Hitlera jsme si oddechli, abychom byli za pár let poučeni, že prosebník dojde sluchu spíše, nežli ten, kdo volá hlasitě po spravedlnosti a právu. Jan Nuk k tomu dodává: Okolnosti, o kterých Jurij Brězan mluví, měly v průběhu staletí až do dnešních dnů za následek, že národní povědomí Lužických Srbů bylo zlomeno. Když tu mladí lidé rozdílné národnosti zakládají rodinu, děje se tak na úkor lužické srbštiny, německy mluvící prostředí v Lužici jí není nakloněno. Lužickosrbský jazyk a identita jsou sice vysokou politikou nahlíženy jako obohacení, ale v každodenním životě to nehraje žádnou velkou roli. Podněty k tomu, aby německy mluvící obyvatelstvo v Lužici, které má z větší části lužickosrbské kořeny, začalo pěstovat lužickosrbskou identitu, jsou mizivé. Lužická srbština tak mizí stále více z veřejného života a stahuje se do rodin, kostelů, škol a spolků. Praktická aplikace příkladných menšinových zákonů vykazuje často nedostatky, především, pokud jde o finance, jež jsou neustále kráceny. Po pádu železné opony se Srbové rozhlédli po Evropě a viděli, že i vymírající jazyky ožily. Letos už nastoupily první děti z mateřinek Witaj do první třídy základní školy s dvojjazyčným vyučováním, mají tam 9-14 hodin výuky v lužické srbštině týdně. Poslední věta z jeho úst zněla: Lužice bude jednou zase dvojjazyčná. Elegické ladění rozpravy umocnila závěrečná recitace lužickosrbské hymny s reportérčiným překladem. Bohužel z našich rozhlasových stanic dokáže stále pouze Svobodná Evropa přinášet příspěvky, které se snaží jít do hloubky věci až k samému jádru a zároveň postihnout i zřetelnou část dějů.

---------------------------------------------------

ČT 1 13. 9. 2001 reportáž o protestu SČL před německým velvyslanectvím

Děčínský deník 8. 8. 2001 Lužičtí Srbové se jen tak nedají

Děčínský deník 10. 8. 2001 Lužický Paleček potřebuje, aby mu obr Němec pomohl

Děčínský deník 11. 8. 2001 Školu v Chrósčicích brání Lužičtí Srbové okupací

Děčínský deník 16. 8. 2001 “Varnsdorfská solidarita” s lužickosrbským školstvím teď míří mezi širokou veřejnost

Děčínský deník 29. 8. 2001 Září začne ve slovanské Lužici výstražnou stávkou škol

Děčínský deník 31. 8. 2001 Stovky podpisů pro školu ve slovanských Chrósčicích

Děčínský deník 7. 9. 2001 Lužičtí Srbové míří před zemský sněm

Haló noviny 4. 9. 2001 Systém příhraniční spolupráce už funguje (Rozhovor Haló novin se saským poslancem Heiko Koselem)

Haló noviny 17. 9. 2001 Situace, pokud jde o Lužické Srby, je vážná a nesnese další odklady (Rozhovor Haló novin s poslancem Parlamentu ČR Ing. Jaromírem Kohlíčkem)

Haló noviny 27. 9. 2001 Vláda poskytla 180 000 korun na pomoc lužickosrbské škole – zpráva o tiskové konferenci SČL a SdPL 25. 9. v Lužickém semináři

Hlas Severu 16/srpen 2001 Varnsdorfští občané iniciátory akce na podporu Lužice

Mosty 28. 8. 2001 Lužičtí Srbové potřebují naši pomoc

MF Dnes (SČ) 21. 8. 2001 Školu chtějí stovky lidí

MF Dnes 31. 8. 2001 Kvůli škole čekají Lužické Srby pokuty, Češi podpořili lužickosrbskou školu

MF Dnes 1. 9. 2001 V Lužici stávka žáků i rodičů

MF Dnes (SČ) 1. 9. 2001 Sasové se bouří dál – zpráva převzata od Sächsische Zeitung, O škole rozhodne soud

MF Dnes (SČ) 8. 9. 2001 Petici podpoří mítink (Varnsdorfskou výzvu podepsalo 1200 lidí)

MF Dnes 11. 9. 2001 Petice za Lužické Srby jde do zahraničí

MF Dnes (SČ) 11. 9. 2001 Z Varnsdorfu přichází podpora Lužickým Srbům

MF Dnes 27. 9. 2001 Rodiče zvažují přerušit stávku (Napsali za hranicemi) – zpráva převzata od Sächsische Zeitung

MF Dnes 29. 9. 2001 Rodiče si rozmýšlí, že by mohli přerušit stávku (Napsali za hranicemi) – zpráva převzata od Sächsische Zeitung

Právo (K. Vary, Ústí n. L.) 22. 8. 2001 Na Šluknovsku podepisují petici na podporu lužickosrbské školy

Právo 31. 8. 2001 Sasko zabránilo učit lužickosrbské žáky v jejich jazyce

Právo 11. 9. 2001 Česko dá Lužickým Srbům 180 000 korun

Právo 14. 9. 2001 Němci odmítli protest k Lužici

Právo 18. 9. 2001 Spisovatelé podporují Lužické Srby

Právo 21. 9. 2001 Abychom nedopadli jako Lužičtí Srbové – komentář Pavla Dostála

Teletext ČT – několik zpráv v průběhu měsíce srpna

 

Zemské noviny ( tj. Deníky Bohemia) 21.09.2001 PORADNA – nástin právní stránky konfliktu při omezování školství

O dalších zprávách z 22. a 23. 8. je zmínka v článku Rozhánění mraků…

Jistě jsme nezachytili všechny články, kterých v tomto období vyšlo opravdu požehnaně.

Za faksimile článků severočeských vydání děkuje redakce Milanu Hrabalovi.

Připravil rč.

 

 

Svět Jablonecka 25.4. – 1. 5. 2001

Pomožme Lužickým Srbům v těžkých chvílích nadepsal svůj dopis František Truxa. Pisatel se obává, abychom po vstupu do EU neskončili podobně jako Lužičtí Srbové. Své obavy ilustruje současnými lužickými problémy: nezaměstnanost, migrace, germanizace, školy, nedodržování menšinových zákonů. Dále upozorňuje na to, že Jablonec nad Nisou má s městem Budyšínem družební vztahy, jejich utužení by mělo pomoci vzájemnému zprostředkování kultury. V dopise, který poslal ČLV, píše, že do mnoha českých sdělovacích prostředků zaslal materiály o Lužických Srbech.

rčr

Sokołské listy 8, 2001, č. 4

informují o oslavě 50. výročí vzniku sportovní jednoty v Hórkách, o 10. mezinárodní vesnické slavnosti v Njebjelčicích 6. 7. Miklawš Krawc pojednává o prázdninovém táboře pro lužickosrbské děti v Jabkenicích r. 1931 a o knihovničkách sokolských jednot (založených s pomocí SPL a českých Sokolů). (SN 10. 8. 2001) J-a

Čro 3 Vltava 29. 8. 2001

29. srpna jsem zde vyslechla Budyšínské symfonické obrazy skladatele Jana Šimíčka, napsané v r. 1995 pro lužické přátele. V r. 1998 byla skladba nahrána Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín za řízení amerického dirigenta Leona Gregoriana pro Deutsche Rundfunk Budyšín. Dílo je velice zvukomalebné. Má dvě části: Na ruinách kostela sv. Mikuláše a Hrad.

Jana Nováková

 

Letopis

Za Lorou Kowarjowou

(24. 5. 1931 Bukecy - 23. 8. 2001 Budyšin)

Koncem srpna zemřela lužickosrbská kulturní pracovnice Lora Kowarjowa. Pocházela z Bukec, dětství však prožila v Drážďanech a Desavě, kde byl její otec zaměstnán. Až jako dvanáctiletá se vrátila k babičce do Bukec, tehdy ještě z velké části srbských. Hned po válce si prohlubovala znalosti mateřštiny v Lužickosrbské jazykové škole v Chróstu, na učitelském kurzu v Radworu a vystřídala pak zaměstnání v řadě lužickosrbských institucí. Překládala citlivě z němčiny školní učebnice, pomáhala vytvořit odborné názvosloví dějepisné a zeměpisné, je spoluautorkou Hornjoserbsko-němského šulského słowniku (1990 za redakce L. Budarové). Překládala i z češtiny, např. některé romány Bohumily Šretrové (Chcu domoj, Anonymne listy). L. Kowarjowa se zapsala do dějin lužickosrbské literatury jako výborná překladatelka a znalkyně jazyka. Čest její památce.

J-a

Osamělá

Jěwa-Marja Čornakec

 

Sklo na obrázku najednou prasklo. Přišla jsem na to až odpoledne po práci u kávy. Venku byl jeden z těch podzimních šedivých dní, které nikoho nelákají ven. Prasklé sklo mi vadilo, dráždilo mě. Jedině že bych si na ně zvykla jako babička na svůj poškozený obrázek, fotografii syna v uniformě. Ani obvyklý černý smuteční pásek pod sklo nedala, prasklé sklo pro ni bylo vzpomínkou neodbytnější.

Co se mé babičce nezdálo podivné, to mi překáželo čím dál tím víc. Rozhodla jsem se odnést obrázek ke sklenáři. S novým sklem snad ožijí taky barvy na akvarelu, vždyť sklo už bylo dost kalné.

Tenhle obrázek jsem měla ráda. Znovu a znovu mě okouzlovalo, jak na pozadí zelené dálky vychází slunce, jehož červeň ve všech odstínech stoupá k nebeskému blankytu.

Obrázek mi dobře před rokem věnovala stařenka v městečku mezi Prahou a Brnem, kde jsem trávila dovolenou. V tamějším městském muzeu uspořádali výstavu českého malíře. Tak jsem si na ni zašla. Chtěla jsem vidět originály obrazů, které jsem znala už jako dítě z řady pohlednic s našimi národními kroji. Přitom jsem se nepodívala na hodinky a jedna dohlížitelka mě upozornila, že muzeum je vlastně už zavřené. Byla chudák hrbatá, bělovlasá a měla za sebou už abrahámoviny. Omluvila jsem se přátelsky a vysvětlila jí, proč mě obrazy tolik upoutaly. Když uslyšela, že pocházím z Lužice, její obličej se náhle rozjasnil. Vyprávěla, že o nás už hodně slyšela, ale živého Lužického Srba ještě nepoznala. Besedovali jsme ještě dlouho o výstavě, až se mě najednou zeptala, jestli bych k ní nechtěla přijít na šálek kávy. Vždyť k nim ten umělec, o jehož obrazech jsme rozmlouvaly, někdy chodíval na návštěvu. Jeden jeho obraz, podobizna dědečka, visí dokonce u ní doma. Nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Její dům, podle mého odhadu postavený ve slohu české secese, byl obklopen zahrádkou se slunečnicemi, která jako by ho chránila. Vstoupily jsme do domu se čtyřmi místnostmi, který dal kdysi postavit stařenčin dědeček známým architektem. Dveře v malé předsíni vedly do kuchyně se skříněmi, jak to znám u naší babičky. V obývacím pokoji jsem měla dojem, že se tu čas zastavil. Veškerý nábytek pocházel z minulého století, byl částečně stylový a připomínal, stejně jako drahocenné vázy a jiné nádoby, někdejší bohatství. Ona sama se mi zdála spíš chudá, záclony na oknech v kuchyni a v pokoji vypadaly na laciné poválečné výrobky. Víc než všechno ostatní mě zajímaly obrazy na stěně. Všechny si byly podobné - motivy z přírody, představené v cizím okolí, přece však harmonicky spojené kompozicí barev, přičemž převládala barva červená. Nevěděla jsem, ke které malířské škole bych je zařadila. Zeptala jsem se na obraz, o němž mi vypravovala v muzeu. Odvedla mě do ložnice s prostou postelí a skříní. Překvapeně jsem se dívala na stěny. Byly plné olejových maleb, mezi nimi nějaké akvarely, podobné těm v obývacím pokoji. Jenom jeden mezi nimi byl jiný - podobizna dědečka. Ten byl kdysi s malířem spřátelen. K ostatním obrazům však neřekla nic.

Když mi nabídla kávu, poděkovala jsem jí. Tak pozdě navečer už jsem ji nechtěla. Při loučení mě stařenka pozvala, abych přišla opět nazítří, mám-li zájem, ale už dopoledne, protože odpoledne má službu v muzeu. Podivila jsem se, že jako důchodkyně chodí ještě pravidelně do práce. Poprvé se pousmála. Důchod není příliš velký a z umění nemůže nikdo vydržovat dům, jako je ten její. Kromě toho pobývá ráda mezi lidmi. Kvůli zádům však smí vykonávat jen velmi lehkou práci.

Když jsem u ní nazítří zaklepala, byl už v obytném pokoji kulatý umělecky vyřezávaný stůl prostřený bílým ubrusem a s dvěma šálky. Vesele mě pozdravila a spěchala do kuchyně uvařit kávu. S takovým pohoštěním jsem nepočítala. Ještě dobře že jsem nezapomněla na malý dárek. Položila jsem jí na stůl knížku o známém lužickosrbském malíři, kterou jsem si o dovolené chtěla přečíst.

“Chcete kávu vídeňskou, nebo turka?” zavolala stařenka z kuchyně.

Odpověděla jsem: “Vídeňskou!” Nevěděla jsem sice, co to je, ale turka už jsem znala. A ona přišla ochotně do pokoje se stařičkým mlýnkem na kávu, který si kdysi zamlada koupila ve Vídni. Takový jsem ještě nikde neviděla, ale káva chutnala stejně jako z našich obyčejných kávových mlýnků.

“Tak taky vídeňskou, pravou. To máme mimo slovanskou krev zas něco společného,” zažertovala. A já chválila kávu, vždyť česká má trochu jinou příchuť než naše doma. Náš rozhovor se točil okolo dějin, až jsme se dotkly doby fašizmu. Vypravovala jsem jí, že můj strýc do války nechtěl a že babička po něm ještě dnes truchlí. A vtom si stařenka poprvé vzpomněla na svého muže. Dobrovolně se zúčastnil osvobozovacích bojů v Praze a tam tragicky padl. Jeden Pražák se při krutých bojích o město zbláznil a zabarikádoval se v kostelní věži. V pomatenosti všechno živé na náměstí okolo kostela postřílel. Podle některých svědků patřil její muž k prvním obětem ubohého pomatence.

“To je ale nespravedlivé, tak krátce před koncem války.” Pomyslela jsem si, že jí musím říct ještě něco. “Snad jste ho měla doma držet pevněji.” Pokusila jsem se usmát.

V tom okamžiku jsem litovala svých nerozvážných slov. Záblesk v jejích očích mě rázem připomněl: Co je mi do jejího života, mám já vůbec právo takhle se ptát?

Dopila šálek a odložila ho třesoucí se rukou na talířek.

“Jste ještě mladá,” řekla za chvíli pomalu, snad i trochu dotčeně, “určitě ještě zažijete věci, na něž nebudete mít při nejlepší vůli žádný vliv.”

Zase jsme mlčely. Nechtěla jsem jí odporovat, že ze všeho je východisko, aspoň podle mé zkušenosti. Nejradši bych se s ní byla rozloučila. Ale ona se najednou rozpovídala.

“Neznáte tu smutnou dobu, na niž člověk vzpomíná jen nerad. Jak bych byla mohla tenkrát myslet sama na sebe, když válka všechno živé okolo sebe ničila. Můj muž by tu nevydržel sedět a na boje o svobodu se jenom koukat. A bez obětavosti, i jeho obětavosti, by ta hrozná doba trvala jistě déle. Byl mi vděčný, že jsem mu odchod neztížila ženskými slzami. Nikdo nesmí druhého k sobě poutat. Jen mě prosil - a já jsem si tenkrát nedovedla představit nic těžšího -, abych zůstala doma a starala se o rodiče. Měla jsem na něj čekat a pokračovat v naší společné umělecké práci, kdyby se už nevrátil.”

Stařenka se pousmála, okolo úst jí však zůstala vráska. Vycítila jsem, že chce být sama. Vstala jsem a podala jí ruku. Ale vtom jsem si všimla nedokončené olejomalby za jejími zády. Dole na ní bylo napsáno červenými písmeny: 14. 5. 1945.

“Smím se zeptat, proč jste koupila zrovna tenhle nedokončený obrázek? Má pro vás nějaký zvláštní význam?” Ukázala jsem na obraz.

“Obrázek jsem nekoupila, všechny obrazy tady v obýváku, v ložnici, kuchyni i v ateliéru jsem malovala já sama, až na ten jediný s dědečkem. A na tomhle jsem tenkrát právě pracovala, když jsem se dozvěděla o smrti svého muže. Už jsem nedokázala obrázek dokončit.”

Otřela si slzu z očí. A já jsem odešla.

Nazítří jsem ji nenavštívila, ani další dny. Až poslední den své dovolené jsem k ní zašla, abych se rozloučila. Na moje nesmělé zaklepání mi otevřela. Usedla na totéž místo jako při mé první návštěvě. Měla radost, že jsem na ni nezapomněla.

“Chtěla bych se ještě jednou omluvit za své hloupé otázky,” začala jsem poněkud rozpačitě.

Ona to ale odbyla: “Prosím vás, to všechno je přece už dávno pryč. Jen jste ve mně probudila jisté vzpomínky, které jsem považovala za dávno zapomenuté. Ostatně nemusela jsem odpovídat. – Dáte si kávu nebo džus?”

“Prosím vás, nedělejte si se mnou práci. Ale snad byste mi mohla ...”

Stařenka mě přerušila a sama dokončila moji větu: “vyprávět něco o svém umění?”

Pousmála se. “To jste chtěla říct, viďte?”

Přikývla jsem, ráda bych si ovšem prohlédla její ateliér, ale nechtěla jsem opět vypadat zvědavě.

Stařenka odešla do kuchyně a vrátila se s džusem v ruce. Nalila ho mně a sobě do sklenic, trochu zaprášených. Potom mi vypravovala, že jako dítě pobývala nejradši v přírodě. Stromy, kvítka a mraky byly jejími přáteli. Pro všechny ostatní byla ta hrbatá, dokonce i pro svou matku. Pro tu byla její tělesná vada příznakem opožděného trestu za mladický hřích. Jako mladá holka se matka zamilovala do ženatého muže a očekávala od něho děťátko, vdala se však za jiného, aby si ušetřila hanbu nemanželského dítěte. Po první dcerce se za dva roky narodila druhá, ta ale byla hrbatá. Manželství rodičů nebylo šťastné, to cítila už jako dítě. Teprve v dospělosti pochopila, proč k ní matka nikdy nebyla tak milá jako ke starší sestře. Zato si jí otec vážil tím víc, nedokázal však zbavit ji smutných představ, že hrb je boží trest pro celou rodinu. Jenom uprostřed krás přírody se cítila dobře. A každý z těchto šťastných okamžiků v přírodě chtěla uchovat ve svém nitru. Očima fotografovala a doma přenášela barvami na papír, to co předtím viděla.

“Maminka se mi někdy smála,” vzpomínala stařenka, “moje listí nebylo zpravidla zelené, ale červené nebo modré. Říkala, že jsem barvoslepá. Jedině otec a dědeček mě povzbuzovali, abych malovala tak, jak to cítím.”

Dědeček byl vzdělaný muž a často k němu chodívali umělci a studenti akademie na kus řeči, mezi nimi taky jeden mladý muž. Pro dědečka neznamenal nic, zato pro ni. Stal se její první láskou, ale protože byla hrbatá, nedělala si nejmenší naděje. Když byl u nich on, cítila se šťastná, poprvé v životě. Nemohla jinak, musela zobrazit všechny ty city, které z ní vytryskly. Jednoho dne si prohlédl její akvarely a skici a pochválil její nadání. Společný zájem o umění posiloval jejich přátelství a vzájemné porozumění. Provdala se za něho v dubnu 1942. On rozvíjel její schopnosti a posiloval sebevědomí; v jeho přítomnosti se jí malovalo nejlépe. Jenom jediné přání se jim bohužel nesplnilo: děti. Ale zato měli mnoho společných duchovních výplodů-dítek, své obrazy.

Když válka spěla ke konci, prosil ji, aby mu dovolila jet do Prahy, aby se mohl zúčastnit bojů o osvobození. Na celý život se pak pro ni stal nejbolestnějším ten okamžik, kdy se v dopise od přítele dozvěděla, že muž a její sestra společně zahynuli.

“Dlouho jsem nedokázala vzít štětec do ruky a červená barva ještě dneska bolí moje oči. V duchu jsem je viděla oba, jak leží v krvi vedle sebe. Neustále mi bylo, jako by se moje krev vylila na jeho bílou košili a její bílé šaty.”

Umlkla a já nevěděla, co říct. Každé slovo útěchy tu bylo vlastně zbytečné. Podívala jsem se na hodiny, bylo na čase odejít, protože jsem se ještě potřebovala sbalit.

“Jste dobrá umělkyně,” řekla jsem nakonec a zakoktala: “Váš muž na vás může být hrdý. Přinejmenším vaše akvarely se mi líbí.”

“Tak si jeden obrázek vyberte, stejně jsem vám chtěla dát něco na památku. Svou lužickosrbskou knížkou jste mi taky udělala radost.”

Usmála se a mne překvapilo, jaké má pořád ještě krásné jasné oči. S takovým darem jsem ovšem nepočítala, a přece jsem věděla hned, který akvarel bych chtěla. Zalíbil se mi už při první návštěvě. Když jsem na něj ukázala, zdálo se mi, že se na okamžik zalekla. Ale potom přistoupila beze slova k obrázku a sundala ho pro mne ze stěny.

“Dokončila jsem ho v předvečer jeho odjezdu do Prahy. Ještě dnes mě srdce zabolí, když se na obrázek podívám. Myslím ale, že u vás bude uschován lépe. Jenom nevyměňujte rámeček! Byla bych ráda, aby všechno zůstalo tak, jak to je.”

Ujistila jsem ji, že rámeček mně nevadí a že obrázek ve svém bytě pověsím na čestné místo. Srdečně jsem jí poděkovala a slíbila, že ji zas brzy navštívím. Na moje české “Na shledanou” mi odpověděla lužickosrbským “Božemje”.

Papírovou zadní stranu obrázku jsem roztrhla opatrně, abych umělecké dílko nůžkami nepoškodila. Na zadní straně akvarelu přeškrtl někdo české slovo “Svítání” a nad ním napsal “Pohřeb”. K mému překvapení se za lepenkou zadní strany objevilo několik zažloutlých popsaných lístků. Pokusila jsem se přečíst je, ale už po několika větách jsem viděla, že to bez slovníku nepůjde.

Po půlnoci jsem se pak konečně textem prokousala: “Můj nejmilejší!

Smím Tě přece ještě tak jmenovat, i když jsme se víc než tři roky neviděli? Nevím, pročs mě nikdy nenavštívil. Snad ses bál svých citů. Nebo mi snad ani dnes ještě nemůžeš odpustit, že jsem se tenkrát stýkala právě s tím mužem, který už před válkou patřil k nacistům. Věděla jsem, že se Tě tím dotknu, ale nemohla jsem jinak. Byla jsem si vlastně jista, že za mnou přijedeš. Jak často už jsem litovala téhle ženské logiky! Protože jsem Tě vlastně měla znát tak dalece,abych věděla, že jsi a zůstaneš při všech svých, mně tak milých, slabostech tělem a duší českým vlastencem. Odpusť mi prosím, jestli můžeš! Tvoje odkládání naší svatby na klidnější doby jsem považovala jenom za výmluvu. Nemohla jsem Ti prostě věřit, když jsi mluvil pořád o nějaké nové, lepší době, zatímco všechno nasvědčovalo vítězství nacistů. Jak ráda bych se byla za Tebe provdala. Také maminka s tím souhlasila. Vzpomínáš si ještě, že nám dovolila jet dokonce do Prahy na výstavu obrazů Alfonse Muchy? A jak jsme spolu často směli jít večer na procházku a jak hubovala, jen když jsme se vrátili příliš pozdě.

Odhalení, že můj pravý otec je Žid, padlo na mne jako taška z rodného domu, který by mě vlastně měl chránit. Maminka mě naléhavě prosila, abych o tom nikomu neříkala, ani Tobě ne. A ani já jsem nechtěla, aby sis mě bral z útrpnosti, že jsem židovského původu. Radila mi, abych se co nejrychleji vdala a městečko opustila. Vzpomínáš ještě, že jsem Ti navrhovala, abychom se vystěhovali do Ameriky? Ale Tys to pochopil nesprávně a už s Tebou nebyla řeč. Dnes už vím: Naše největší neštěstí bylo, že jsme spolu nemluvili otevřeně. Odešla jsem příliš rychle s jiným, netrpělivá a vystrašená a také uražená Tvým váháním. A Ty ses zas za půl roku po mém odchodu do Prahy spojil v manželství s jinou, ke všemu s mou poloviční sestrou. Když jsem se tu novinku od maminky dozvěděla, domnívala jsem se, že Ti to nikdy nedokážu odpustit. Tehdy jsem dokonce byla přesvědčena, že ses mi chtěl pomstít. Přinejmenším se mi ani dnes nechce věřit, žes už půl roku po mně dokázal milovat Miladu jako předtím mne, i když byste se k sobě svým zájmem o umění docela dobře hodili. Musím se ale přiznat, že nejvíc mě zklamala Milada. Chci jen dodat, že jsem k ní cítila spíš soucit kvůli hrbu než sesterskou lásku, ale jako děti jsme spolu vždycky jakžtakž vycházely. Teď jsem soucit s ní ztratila, není méně sobecká než já: O naší velké lásce věděla a přece se za Tebe provdala. Možná že ji posuzuji nespravedlivě, ale snad mě pochopíš.

Včera jsem ji tedy navštívila, protože jsem se od ní chtěla dozvědět Tvou pražskou adresu. Prý ji nemá, ale nevěřím jí. (Na jejím místě bych bezpochyby jednala zrovna tak.) Při té příležitosti jsem se trochu porozhlédla a byla jsem překvapena. Takový krásný ateliér, vyložený zelenou tapetou a plný obrazů! Udělals z ní opravdovou umělkyni a nejen to, když si pomyslím, jaká byla jako dítě plachá.

Mluvily jsme také o Tobě a považovala jsem za nutné vyprávět jí o našich společných nocích. Jenom chudák zbledla, ale ať ví aspoň teď, co nám způsobila. Po chvilce mlčení mi potom řekla, že Tvému štěstí bránit nechce, jsi svobodný muž, a můžeš proto kdykoliv odejít. Je Ti za Tvou náklonnost vděčná, víc nikdy neočekávala. I v těchto ponižujících okamžicích se dovedla opanovat, to jsem na ní opravdu obdivovala.

Nepřeji si nic jiného, než abys byl upřímný sám k sobě. Pokud mě ještě miluješ, tak měj prosím odvahu a vyznej se mi. Dals jí všechno, cos mohl. S Tvou pomocí našla samu sebe a má nyní své umění. Já však Tě teď potřebuji víc než ona.

Můj nejmilejší, nová doba stojí přede dveřmi a nám zbývá jenom se správně rozhodnout. Ještě dneska odjedu do Prahy a najdu Tě. Pro každý případ však ponechávám tento dopis u Milady a doufám, že Ti ho dá, kdybychom se my dva nesetkali. Na shledanou a s milým pozdravem Tvoje Zděna.”

Nazítří jsem šla do obchodu pro nové sklo a list jsem zase schovala mezi akvarel a lepenku obrázku. V sobotu jsem si pak dojela vlakem do českého městečka. Chtěla jsem se ještě jednou za stařenkou podívat, návštěva ji zajisté potěší.

Vrátka do její zahrádky byla otevřená dokořán, ale na moje zvonění mi nikdo neotevřel. Obešla jsem dům a překvapilo mě, že byla okna bez záclon. Slunečnice u plotu skláněly hluboko hlavy plné semen a květiny na záhonkách byly pošlapány. Zmocnila se mě zlá předtucha. Šla jsem do muzea a tam mi její kolegyně moje podezření potvrdila. Dozvěděla jsem se, že pohřeb se konal už před čtrnácti dny. Poprosila jsem ji, zdali bych se mohla do jejího domu ještě jednou podívat, něco jako poslední rozloučení. Cestou z muzea mi vyprávěla, že stařenka zesnula v noci, bez dlouhého trápení.

Zámek jejích dveří těžce zasténal a my mlčky vstoupily. Dům byl napůl vyklizený. Na stěnách bílá místa s tmavými okraji připomínala někdejší obrazy. Prošly jsme tři místnosti, dobře mi známé, ale bez jejích obrazů jako osiřelé. Váhajíc stála jsem přede dveřmi do místnosti čtvrté. Pomalu jsem je otevřela. Uprostřed trčel stojan s šedivým plátnem. Podlaha byla pokrytá velkou bílou plachtou, na níž se dobrých čtyřicet let usazoval prach. A na plachtě ležely její obrazy, zaprášené, s bílými místy, jakoby nedokončené. Ležely tam jako na márách, bledé a bez krve.

Přeložil Jiří Mudra.

 

 

Zápisník

Redakce se čtenářům omlouvá za zpoždění prázdninového čísla.

Cyklus pořadů o lužickosrbské hudbě bude vysílán v Českém rozhlase na

stanici Vltava v hlavním vysílacím čase, a to vždy v 10.30:

25. 10. - Zakladatel lužickosrbské národní hudby Korla Awgust Kocor

1. 11. - Kocorovi následovníci Krawc a Rawp

8. 11. - Lužickosrbský bard Jan Pawoł Nagel

Tiráž

Toto číslo vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.