Milan Hrabal

Lužice ještě nespí

(úryvky z kalendáře 2001)

 

1. Na ptačí veselce

koláčky zhltli havrani

A je zas:

nebe nad námi

2. Medové šeptání

často jed do duše

zaseje

I v pekle zdá se být naděje

3. Velikonoční neděle:

sváteční jezdci klopýtli Včas

probuďte krásnou Lužici

na tisíc let než uspí ji zas

4. Na modly v příšeří

přilehl stín

Chlapci jdou pro dívky

po jedné z nejdelších zim

5. Střepů se neptej

jaký byl džbán

na horu Mnišonc

vystoupej sám

6. Budyšín k spánku uléhá

stovky let stále postaru

Lužice pije bolehlav

devátý odvar z odvaru

7. Kilian obcuje s Moranou

za mořem paměti

Ćišinský hlasitě zaříká

domovy ze svého zásvětí

8. Vánoce bloudí okolo

směje se hošík nevinný

děťátko - Ježíš pod rouškou

omílá staré noviny

9. Boží prst nadarmo nehrozí

z našich vin vybírá nejtěžší:

mlčení

Kdo kámen nehodí nezhřeší

10. Zapadá sluníčko do Sprévy

zase je cítit dým z Arcony

Svantovít prý se dnes objeví

než zvony potřetí zazvoní

 

Łužica hišće njespi

(wurězki z protyki 2001)

 

1. Na ptačim kwasu

tykančki póžrěchu hawrony

a zaso je:

njebjo nad nami

2. Mjedojte šeptanje

často jěd do duše

zasywa

Samo w heli zdawa so nadźija

3. Jutrowna njedźela:

swjatočni jěcharjo dochelpachu Sčasom

wubudźće krasnu Łužicu

na tysac lět prjed hač ju do spara zwjedu zas

4. Na přibohi w směrkanju

złožił so sćin

Hólcy du po holcy

po jednej z najdlěšich zymow

5. Črjopy so njeprašej

kajki bě karan

na horu Mnišońc

so njepodaj sam

6. Budyšin do spanja lěha so

stotki lět stajnje po starym

Łužica pije hłowyból

dźewjaty naliw z naliwa

7. Kilian so schadźuje z Moranu

za morjom spomnjeća

Ćišinski z hłosom zapraja

statoki ze swojeje wěčnosće

8. Hody błudźa wokoło

směje so hólčik njewinowaty

dźěćatko - Jězus pod płachćičku

zamyla stare nowostki

9. Boži porst podarmo njehrozy

z našich winow wuzwoli najćešu:

mjelčenje

Štóž kamjeń njećisnje njezhrěši

10. Słónčko so chowa do Sprjewje

zaso je čuć dym z Arcony

Swantowit pječa dźens zjewi so

prjedy hač zwony pjeć króć wotzwonja

Překlad do horní lužické srbštiny Božena Pawlikec.

 

K projektu Witaj - kdy začít s učením druhého jazyka?

Veronika Černucká

Otázka je jednoduchá - mají se učit dva jazyky už děti ve školkách, nebo je lepší počkat na základní školu?

Na jedné straně stojí argument, že čím dřív, tím líp, a na druhé straně jsou babské povídačky o tom, že dítě, které se v raném dětství učí dva jazyky, špatně dopadne. Když bude mít dítě štěstí, bude z něj pouze deprivant, v horším případě se nikdy nenaučí mluvit, že?

Podívejme se tedy na to, jaká je skutečnost: učení řeči souvisí s myšlením a probíhá ve čtyřech etapách. Nás budou zajímat první dvě - první etapa probíhá od čtyř let věku dítěte a odborníci ji nazývají tzv. stadiem symbolickým neboli pojmovým. Druhá etapa nastává kolem čtvrtého roku dítěte a končí v osmi letech věku dítěte. Toto stadium se projevuje tzv. názorným myšlením.

Co to ale znamená v praxi? To je velmi jednoduché: do dvou let se dítě maximálně snaží napodobovat slova, která slyší. Samozřejmě, že nerozumí jejich obsahu. Klidně vám, když bude šikovné, řekne slovo "fáma", protože ho někde slyšelo. Dítě onomu slovu může bezděčně dát jakýsi význam (smysl), ale ten se bude diametrálně lišit od správného výkladu.

Kolem dvou let se dítě začíná učit mluvit systematicky. V této době také začíná vývoj myšlení - dítě je schopné chápat. A nyní je na nás, abychom mu poskytli konkrétní podněty. Dítě vnímá věci kolem sebe a dokáže vytvářet symboly. Slovní podněty dítěti nic neříkají. Jeho svět je symbolický - kamínek je bonbon, list talířek, medvídek třeba bratříček. Dětský svět je pro dospěláka prostě nedostupný. Tyto dětské symboly jsou v podstatě - nic. Příště totiž nebude bratříčkem medvídek, ale (buďme ”in”) třeba pokemon. Rodič může s dítětem hrát hru na imaginární svět do čtyř let.

Ve čtyřech letech je už dítě schopno dávat odpovědi a vést rozhovor. Dítě teď začíná klást otázky a to je nejlepší doba k učení. Dítě chápe konkrétní věci (abstraktní myšlení se rozvíjí až na druhém stupni ZŠ) - dítě přece zná to čtyřnohé chlupaté zvířátko. Dítěti je jedno, jestli je to pes, dog, nebo Hund. Dítěti je jedno, kolika názvy to pojmenuje, pro něj to vždycky bude čtyřnohé chlupaté zvířátko. To si představí, když řeknete Hund nebo pes.

Inteligence se rozvíjí od dvou let do 25 let. Čím víc se mozek namáhá, tím je to samozřejmě lepší. Učením jazyků se také zlepšuje paměť.

Kdy začít s výukou cizího jazyka? Ve čtyřech letech věku dítěte.

Učit čtyřleté děti cizí jazyky je v pořádku. Horší by bylo, kdybyste dvouletému mrněti neposkytli ”svět”. Dítě si musí okolí oťukat. A dvouletému dítěti nijak neublížíte, budete-li na něj mluvit třeba deseti jazyky. Vaší ratolesti totiž bude srdečně jedno, mluvíte-li latinsky nebo japonsky. Dítě se na vás možná nechápavě podívá a odbatolí se s medvídkem (pardon, bratříčkem) pod paží, aby mu naservíroval kamínky na listech.

Literatura: Piaget J.: Psychologie inteligence

 

Na výletě v Ponisí

Jaroslav Valenta

Zavítáte-li někdy, třeba při cestě do Lužice, na Liberecko, pak byste neměli vynechat návštěvu hradu Grabštejna. Hrad stojí na pahorku poblíž silnice spojující Liberec se Žitavou a zajímavé na něm je to, že se nalézá na místě dřívějšího milčanského hradiště Wólšicy. Na hradě sídlili za minulého režimu vojenští psovodi a budova hradu byla dost zanedbána. Po revoluci si vojáci ponechali jen podhradí (takže se na hrad dostanete jen z druhé strany od Chotyně) a hrad od té doby prochází rekonstrukcí. Vnitřek hradu již tak zajímavý není, z věže je ale pěkný výhled do kraje. Pojedete-li kolem Grabštejna po silnici mezi Bílým Kostelem nad Nisou a Hrádkem nad Nisou, pak zastavte ve vsi Grabštejně u podhradí. Na hrad se tudy sice nedostanete (museli byste sejít po silnici dolů, ujít kousek a vylézt nahoru zas z jiné strany), nicméně tu na vás bude čekat příjemné překvapení. Pod stromem, hned vedle křižovatky s cestou vedoucí do podhradí, stojí tabule věnovaná Lékárnou Lužice z Nového Města p. Smrkem, která informuje o dějinách hradu nejen v češtině, ale také v jazyce potomků zakladatelů hradiště, v hornolužické srbštině. Pro náhodného turistu bude zajímavé srovnat si podobnost jazyků a setkat se tak s řečí, jejíž stopy je někdy těžké najít i v Lužici. Domnívám se také, že vedle nápisu na Lužickém semináři jde o jediný souvislý text v lužické srbštině na území České republiky. Za tuto milou pozornost musím tímto lékárně Lužici poděkovat.

fotografie: autor

text pod foto s hradem: V malebné krajině českého Ponisí stojí hrad Grabštejn

text pod foto s tabulí: A tato tabule informuje také hornolužickosrbsky

Poznámka redakce: obdobnou tabuli jako na Grabštejně, věnovanou rovněž severočeskými příznivci Lužických Srbů, najdeme také na slovanském hradišti u Loučné (okr. Liberec).

 

 

Noviny

Z domova

 

Pražské reflexe

V nové malé galerii v malostranském Šternberském paláci se sešli všichni, kteří tam měli být: kumštýři, znalci, poslanci. Vernisáž výstavy Josefa Lieslera nazvali Výtvarné šperky v příliš malé šperkovnici. Devadesátiletý malíř se živě zapojil do všech debat o estetické apatii v současnosti, o úpadku krásy v umění. Ale zaslechl i debatu o současné situaci Lužických Srbů a téma se změnilo. Pan Liesler hlasitě vzkázal do Budyšína:”Zdravíme Vás, Srbové! Musíte vydržet - stojíme za vámi!” I známý sochař Vladimír Preclík zvolal:”Zdravíme vás, nedejte se! Bojujte!” Později to opakoval i legendární pěvec Ivo Žídek a zpěvák Josef Laufer, který nezapomněl dodat, že před 10 lety nahrál v Berlíně i 2 lužickosrbské písně.

Na předsednictvu Svazu bojovníků za svobodu jsme požádali o totéž: odbojář ing. Milan Grus okamžitě sbíral podpisy protestů proti jednání saské vlády...

Kolik stovek Lužických Srbů bylo za nacismu vězněno a persekvováno, se podařilo zjistit. I vše o jejich marné snaze bojovat proti německému nepříteli. Lužickosrbský básník Jurij Chěžka byl při pokusu přeběhnout v jugoslávských horách k partyzánům zastřelen. Zajímavé dokumenty máme nyní k dispozici z vojenského archivu v Praze-Karlíně o Marku Šlecovi z Budyšína. Šleca, narozený 9. 2. 1925, byl po maturitě odveden a nucen sloužit celých 22 měsíců v pěším pluku 926. Po spojenecké invazi byl zajat 16. 6. 1944 u Cherbourgu a dopraven do zajateckého tábora v USA. Tam projevil jako Srb přání bojovat proti nepříteli a vstoupil do čs. armády v Anglii. Do Británie byl ale přeložen až v r. 1945 a byl presentován v Náhradním tělese čs. vojska, později převelen k pěší výcvikové rotě. Rota trvala na bojové činnosti. Marně. Dne 8. 11. 1945 byl odeslán transportem do ČSR a z činné služby propuštěn 6. 6. 1946. Pak si ho vyžádal Nár. výbor v Budyšíně.

Tamara Wagnerová

Nezapomínají

Lužičtí Srbové žijící v odloučení si stále uchovávají své národní vědomí. Dalo by se tak soudit podle svědectví dvou Srbek z okolí Benátek nad Jizerou. Šestasedmdesátiletá Hana Šulcová z Mečeříže se narodila ve Worklecích. Dodnes vzpomíná na dobu svého mládí, kdy bylo zakázáno mluvit lužickosrbsky. ”Ale my jsme stejně mluvili,” dodává s výrazným lužickosrbským přízvukem. Kdo mluvil srbsky, nebo nosil kroj, nedostal ani důchod. Sedmého října 1946 – datum říká z hlavy – matka nevlastní dceru poslala do Rumburka, kde pak pracovala jako tehdy 290 jiných Lužických Srbů; další čtyři sta byla ve Varnsdorfu. Někteří Češi je považovali za Němce a dávali jim to také patřičně najevo nenávistnými slovy a chováním. V Mečeříži se vdala, ale tchán jí nedovolil mluvit na děti lužickosrbsky, aby se jim jazyky nepletly. S důrazem patosu, za kterým je mnoho slyšet, vyslovuje slovo stesk. Lužici čas od času navštěvuje, odbírá Katolského posoła, donedávna se stýkala s Lužickou Srbkou Marií Pařízkovou, jež žila a loňského ledna zemřela v nedalekých Tuřicích. Její sousedka, která o ni na sklonku života pečovala, dosvědčila její silný vztah k vlasti, kam často jezdila, a taktéž silný přízvuk. rč

 

Z Horní Lužice

 

Protesty pokračovaly

Serbske nowiny 31. 8. 2001 přinesly řadu zpráv o protestu (téhož dne) 15 000 Lužičanů - školáků, rodičů a sympatizantů - na všech šesti lužickosrbských školách 1. a 2. stupně v Chrósćicích, Pančicích-Kukowě, Worklecích, Ralbicích, Radworu a na budyšínském gymnáziu proti rušení lužickosrbské školní sítě. Pod heslem Budujeme lužickosrbské školy vyrobili z papíru 2 350 symbolických školních budov v lužickosrbských národních barvách. Ty poslali saskému ministru školství Mathiasovi Rößlerovi (CDU) jako dar a připomínku, aby nedával lužickosrbské školy zavírat. Kromě jiných řečníků vystoupil také spisovatel Jurij Koch a označil tvrzení, že Lužičtí Srbové mají totéž právo jako Němci, za pouhou frázi. ”Každý je před zákonem rovnoprávný,” tvrdí někteří politici. Tuto rovnoprávnost ukazoval Koch na obraze jabloně, pod níž stojí velký Němec a malý Srb. ”Ten velký dostane jablka napřaženou paží, ten malý, ať se napíná sebe víc, na žádné jablko nedosáhne.” A J. Koch na shromáždění prohlásil: ”Ten malý musí dostat žebřík, aby na jablka dosáhl. Žádáme proto žebřík, nic jiného.” ... Zklamán byl předseda Domowiny Jan Nuk jednáním radworského starosty Wincence Baberšky (CDU), protože protestní akci na radworské škole zakázal.

 

Budyšin. Na 200 žákyň a žáků, i někteří dospělí se shromáždili a vyráběli malé papírové školy. Nálada byla výborná. Svérázné plakáty svědčily o vynalézavosti gymnazistů.

Pančicy-Kukow. Celá polovina žáků 2. stupně a 20 z 1. stupně se zúčastnili stávky. V tělocvičně jim starosta Lužickosrbského Sokola Achim Kowar a Manuela Smolina vysvětlili mezi jiným, že nejde pouze o lužickosrbské školy. Vedle některých rodičů přišla i hrstka důchodců. Vytvořili přes 250 papírových domečků. Svým příjezdem překvapil i saský mistr v motokrosu Měrćin Špitank a povozil žáky na motorce.

Worklecy. Asi čtvrtina žáků worklecké školy 2. stupně se zúčastnila stávky na zahradě za tělocvičnou. Tam byli totiž vykázáni ze školního dvora. Hlavní organizátorka Katleń Nukec se domnívá, že mnozí byli zastrašeni.

Ralbicy. Protestní akce se zúčastnilo 150 školáků a 40 rodičů. Marko Smola a Alojs Šołta zazpívali několik písní, a pekař z Rakec přivezl koláč a mléko. K tomu vysvětlil: ”Nechci, aby se mě moje čtyři děti, které sem chodí do školy, jednou zeptaly: »Táto, a cos udělal ty, aby naše škola zůstala zachována?«”

Budyšin. Dobrá čtvrtina školáků prvního a 75 procent druhého stupně budyšínské školy žádalo dnes ráno na školním dvoře zachování lužickosrbské školy. Spisovatel Křesćan Krawc tento den označil jako historický. V době, kdy žáků stále ubývá, měl by se stát o děti starat tím víc. Je tomu však právě naopak. Tam. kde se zavírají školy, život umírá. Na naše lužickosrbské školy doléhá diktát peněz obzvlášť bolestně, řekl.

Radwor. Radostně vítal Fabian Kaulfürst na 70 dětí a 20 dospělých na protestní akci v Radworu. Po represivních událostech minulých dní tam ani s tolika účastníky nepočítali... Rodiče se starali o děti a společně s nimi slepovali malé papírové školy.. Pro menší děti přivedl zvěrolékař Pětr Hantuš koně s hříbětem. Fabian Kaulfürst povzbuzoval účastníky, aby dál statečně bojovali o zachování lužickosrbských škol, a se zřejmým pohnutím vypravoval o včerejších událostech v chrósćické škole. ”Nesmíme se bát,” vyzval účastníky.

Úvodník SN 31. 8. 2001 je rozmluva Boženy Pawlikec s poslancem Parlamentu ČR Robertem Kopeckým (ČSSD), který se 30. 8. 2001 protestní akce v Chrósćicích zúčastnil. Mimo jiné řekl: ”Po celém Česku se ve prospěch lužickosrbského školství podpisuje petice a ta dostává masový charakter. Saští občané by neměli zapomínat na své dějiny, vždyť se Němci vůči Lužickým Srbům nechovali vždy dobře. Lužičtí Srbové mají podporu i od českého parlamentu. Poslanec Kohlíček dokonce vznesl interpelaci na ministra zahraničních věcí. Jsem si jist, že ministr Kavan bude se saskou vládou o lužickosrbské problematice hovořit. Česko ovšem nemůže Německu diktovat. Myslím však, že by to mělo být právě naopak, než to teď je: Státy, které už patří do EU, by měly být kandidátským zemím v oblasti ochrany menšin dvojnásobně dobrým příkladem. Jsem přesvědčen, že většina poslanců ze všech politických stran petici podepíše. Nejsme přece jen poslanci, ale jako Češi jsme poměrně malý národ. Lužickým Srbům jako nejmenšímu slovanskému národu se nesmí vyhrožovat. - V naší obci, kde jsem starostou, máme školu od prvního do pátého ročníku s 30 dětmi. U nás je minimální počet žáků na školu 26. Tento model by mohla saská vláda přijmout. A kdyby si němečtí rodiče v naší zemi německou školu přáli, byl bych první, kdo by byl pro vytvoření a ochranu takové školy, pokud by bylo 26 požadovaných dětí. Lužickosrbské učitele do naší malé školy srdečně zvu. Tam se přesvědčí, že se i v malé škole mohou děti učit zcela normálně.”

Serbske nowiny 7. 9. 2001 Česká vláda na zasedání 5. 9. schválila podporu 180 000 Kč pro Domowinu na lužickosrbské potřeby. Částku vyplatí ze svého fondu Ministerstvo zahraničních věcí ČR, které vládu o podporu požádalo.

Petice o zachování lužickosrbské školské sítě se setkala s příznivým ohlasem i na konferenci bohemistů v Praze. Podepsala ji řada spisovatelů, redaktorů atd. českých i zahraničních. Na petici severočeských přátel Lužických Srbů docházejí projevy solidarity i z ciziny (Itálie, Francie, Polska).

V protestních akcích proti rušení lužickosrbských škol Lužičtí Srbové pokračují. Dnes večer po bohoslužbách bude demonstrace se svíčkami před chrósćickou školou. V pondělí ráno se shromáždí děti chrósćické 5. třídy společně s rodiči a příznivci před školou a vydají se v doprovodu aut do ralbické školy. - Ve čtvrtek 13. 9. v 10 hodin se chystá demonstrace před saským sněmem v Drážďanech.

Protest rodičů pokračuje. Mimo protestní manifestace, které se konají v pátek po večerních bohoslužbách, bude se konat v pondělí opět ranní protest v obvyklou dobu. Mluvčí rodičů dětí páté třídy nabádal: ”Ať lidé zase přijdou, abychom společně ukázali pevnou vůli.” - Také poslanec Parlamentu ČR Robert Kopecký přijede v pondělí se skupinkou českých přátel do Chrósćic. ”Na protestní akci před týdnem jsem vůli lužickosrbského lidu prožíval velmi hluboko. Budu ho podporovat ze všech sil,” prohlásil.

Z Katolického týdeníku je v SN přetištěna (v češtině) informace a výzva.

Vybral a přeložil J-a.

 

Váda o školy mezi srbskými duchovními katolické církve se dostala na veřejnost 2. září v Njebjelčicích, když na oslavě desetiletého trvání Křesťanskosociálního spolku prohlásil farář Michał Brězan, že zastánci učebního postupu Witaj, zaklínajíce se jeho všeléčivostí, s ním spojují všechny své naděje ohledně uchování srbského jazyka a podle toho také jednají. Za příklad jejich národnostní nesnášenlivosti uvedl nepřátelské převzetí chrósćické mateřinky Srbským školským spolkem za peníze Załožby za serbski lud. Dále se podivil nad společnou účastí poslance Strany za demokratický socialismus a srbských duchovních na mších a protestních shromážděních. Před deseti lety se Brězan považoval za katolíka a Srba, dnes se vymezuje jinak:”Jsem nejprve člověk a křesťan, potom Evropan, potom katolík, potom Srb!” Projev otiskly Serbske noviny v plném znění. 4. září se od něj distancovalo devět katolických kněží. Nazítří se faráři Brězan a Měrćin Wićaz obrátili otevřeným dopisem na ministra Matthiase Rößlera, v němž mu poděkovali za moudrost a ochotu, jimiž přispěl k obnovení řádné výuky pátého ročníku chrósćické školy. Jménem mnoha obyvatel dvoujazyčné Lužice se též omluvili za některá projevy odporu, zvláště za nekvalifikovaná hesla, jež byla celou dobu průhledná a jež nemůžeme připsat toliko srbskému lidu.

(SN 172) R-l

Łahow si letos připomíná sedmisté sedmdesáté páté výročí první písemné zmínky. Vesnice v nesvačidelské obci je známa pozůstatky slovanského hradiště. Před převratem se tam konala filmová představení pod holým nebem, lavice a prodejní stánky byly později kvůli památkové ochraně odstraněny. Dějiny sídliště prozkoumal místní kronikář Rafael Hejduška, který je nejspíše posledním vesničanem alespoň trpně ovládajícím jazyk původních obyvatel.

(SN 163) R-l

Novopačtí gymnasisté pod dozorem učitelek Martiny Peterové a Ireny Dlouhé se 16. září přijeli družit se třídou 10 A2 Srbského gymnasia v Budyšíně. Dvacet mladíků a dívek mělo na týdenním programu účast na vyučování, návštěvu srbského domu, redakce srbského večerníku, Drážďan, Pančic-Kukowa, małowjelkowského prazvěřince a samozřejmě poznání hostitelských rodin.

(SN 180) R-l

Výstava obrazů Měrky Meškankec, studentky svobodného umění v Berlíně, se konala 19. 9. - 24. 10. 2001 v Budyšíně v Lužickosrbském Kulturním středisku (Serbska kulturna informacija - SKI).

(SN 14. 9.) J-a

 

 

Knihy

Recept na přežití

Leoš Šatava, Zachowanje a rewitalizacija identity a rěče etniskich mjeńšin, Aktualne trendy a prócowanja (Serbski institut, Budyšin 2000)

Jsou knihy, které člověk zaregistruje, jsou knihy, které člověk přečte a jsou knihy, které si člověk pamatuje. Laskavý čtenář tuší. V edici Spisy Serbskeho instituta vyšla nedávno výše zmíněná kniha docenta etnologie Leoše Šatavy. Jako jeden z mála odborných textů je psána hornolužickým jazykem.

Koncepce knihy postihuje současné snahy, způsob dosažení záměru a udržení identity národnostních menšin, jejíž součástí je i vlastní jazyk. Vzorem slouží případy úspěšné revitalizace menšin po celém světě, autorův rozhled a povědomost dokládá i rozsáhlá bibliografie v závěru knihy. Členění je následující: II. dnešní aktivity, III. smysl snah, IV. co dělat?, V. reprezentativní modely, přílohy...

V kapitole č. II. jako i posléze v č. VII. autor mimo jiné vymezuje termíny, se kterými se dnes pracuje, sousloví jako etnická menšina, etnická skupina, jazyková vitalita a jazykové plánování jsou užitečné i pro základ lužickosrbské terminologie. Vysvětleno je i rozdílné chápání pojmu národ v angličtině, francouzštině jakožto lid, i proto byly nové termíny zavedeny. (pozn. Např. čeština nemá zapotřebí spojení jako je etnický Albánec nebo makedonský Slovan. Na blízkém východě pak neválčí Izraelci a Palestinci, nýbrž Židé a Arabové. Uvedeno do absurdna, každý občan Izraele se může zároveň cítit občanem Palestiny.) Klade si otázku, zda vůbec pojem národ v pojetí starém 200 let obstojí. Odpovídá kladně: člověk nemůže být pragmatik tělem i duší, jako úspěch vědy nezničil náboženství, internacionalizmus nezničí lokální identitu jako ani lokální sociální cíle.

Kniha nezapomíná ani na hledání motivace ke snahám, což je vlastně jedna z jejích nejdůležitějších součástí, autor se jí také obšírně věnuje, argumenty pro zachování rozděluje na idealistické a praktické. Každý jazyk vytváří osobité vidění světa, tato věta je základním kamenem teorie lingvistických antropologů E. Sapira a B. Lee Whorfa, ze které dnes vycházejí další vědci. Dvojjazyčný člen národnostní menšiny má tedy rozšířený obzor, vícevrstevnou identitu a způsob myšlení, a tudíž lepší uplatnění v životě, jak to autor dokazuje na mnoha místech v knize.

Pokud si jazyk nevydobude plnohodnotné uplatnění, kde to jen jde, ztrácí společenskou prestiž a s ní i mluvčí, nízká prestiž dvojjazyčné menšiny a nízká tolerance jednojazyčné většiny přispívají k nízké vitalitě. O tom, jak je pro dvojjazyčného člověka snadné vzdát se potlačované části svého já se už napsalo dost i v publicistice a krásné literatuře. Styk s úřady, školy, média a bohoslužby jsou místa, kde lze užívání menšinového jazyka plně ovládat. Oficiální podpora vlády může zajistit příznivou jazykovou politiku třeba finanční podporou překladatelských center a propagací mezi většinou. Základem pro zachování identity je intimní mezigenerační zprostředkování jazyka. Jazyk s sebou nese i vlastní kulturu.

Ekonomická stránka zachování se omezuje na turistickou atraktivitu a potřebu zajištění rovných příležitostí.

V přílohách dává autor čtenáři nahlédnout do regionů Evropy a Nového Zélandu. Z nejzajímavějších je plánovaná německo-chorvatsko-anglická trojjazyčnost v gradiščanských školách (Gradiščanska = Burgenland v Rakousku, pozn. red.); článek o velšském buditeli Saundersi Lewisovi ukazuje, jak je v obrodném hnutí důležitá vůdčí osobnost. Jeho metoda občanské neposlušnosti pro uskutečnění občanských práv byla úspěšná.

Kniha dává každému včetně snivých nadšenců ”recept na přežití” v současných postmoderních podmínkách. Někteří čtenáři Česko-lužického věstníku, kteří se na tyto věci tázali, dostanou v knize jistě odpověď. Jestli si ji nepořídí ve stávající podobě, na příští rok se připravuje rozšířené české vydání. Vůle k přežití národa je často silnější než okolnosti, pokud k němu má důvod a vůli, vzpomeňme přinejmenším na Čečeny nebo Basky, páchané zlo se vrátilo i s úroky, diktátor Franco sklízel ”plody” již za svého života.

[psáno v srpnu 2001] rč

Dva večery (Centrum křesťanské kultury sv. Vojtěcha, Ústí nad Labem 2000)

Milan Hrabal prostřednictvím svých překladů s obdivuhodným nasazením propaguje lužickosrbskou poezii. Po již známých sbornících Strach o moudivláčka, Na druhé straně slunce, brožur ke svátkům lužickosrbské poezie a několika pojednáních zveřejněných v kulturních časopisech v Čechách i na Slovensku přichází sborníček Dva večery. Jde o dva recitační večery z roku 1999, na prvním se představili mladí slovenští, na druhém lužickosrbští autoři.

Oba Slováci – Michal Dzúrik i Marián Grupač – předvádějí čtenáři své fantómy a rozvíjejí jazykovou stránku díla. Dzúrik je temným sugestivním lyrikem, vyžívá se v líčení (v básni Kaskadér: čelo ako strecha auta, / pravda mokrejšie ; stena vymršťuje telo, / nie doprostred izby, / ohmatáva, kopíruje oblúky chodidel), ironii, podle délky básně přechází v sarkazmus s hořkou chutí toniku bez chininu, užívá při tom přímá pojmenování a přímé je i vyjadřování. Za některými jeho absurdními obrazy (On pravidelně súloží / so šlapkami (praváčkou i ľaváčkou). / Nakoniec si ich vyzuje.) v citově vyprázdněném světě pokládá otázky, které se (mi) ani nechce zvedat. Grupač ve svých rukou ohmatává zjevy, které pak získají hmotnou podobu. Jeho tématické rozpětí je širší, délka básně je úměrna námětu. Za pomocí závorek vytváří vedlejší vrstvu básně.

Poezie třech Lužických Srbek– Madlen Domaškec, Andrey Wałdźic a Měrany Cušcyny – obecně je civilní, vědoma si své zašlápnutelnosti, žádné titánství, dva mladé dívčí talenty se vystavují na odiv, užívajíce si života po všech stránkách (Domaškec) nebo naopak, jak hořce si užívají s životem (milostná zklamání) a tápají mezi lužickosrbským mikrosvětem a německým makrosvětem, zatímco Marko Dyrlich se zabývá existenciálními otázkami a Fabian Kaulfürst zakusuje svízele všedního dne. Škádlí nás a trochu popuzují. Pro nevídané žně mladých autorů generace devadesátých let by se možná hodilo označení studentská poezie jako termín pro období do ”usazení” autora, neboť pisatelé jsou zpravidla studenty nejdříve srbského gymnázia posléze sorabistiky. Charakteristickou je také tématická neohraničenost. Kratší a méně zapletené básně Wałdźic a Cušcyny nejsou zcela reprezentativní. Po jazykové stránce otištěné texty nejsou výjimečné, jen Měrana Cušcyna si občas hraje se slovy a vytváří nová výstižnější podobně jako Timo Meškank (nahadźija). Překlady vesměs nezveřejněné jsou dílem Milana Hrabala, jak ho známe. V některých případech by nebylo na škodu uvolnit slovosled.

Ve sborníku postrádám silné téma, pro které by stálo zato psát báseň, to však není nezbytné někomu klást za vinu.

Radek Čermák

ukázky:

Madlen Domaškec

Piknik

Vínko, tvarůžky

a bageta po francouzsku

K tomu sluníčko

a někoho na pokec

a kdo ví k čemu ještě

Chci být stále mladá

užít dobrodružství

moc toho chci

Karatel s vážnou tváří

se vysmívá:

Sni dál!

Lehnu si

zavřu oči

a sním

Marián Grupač

Zosuvy ticha

Som úštipok Noci

ponorený

do svetlej pustej izbietky

Ako čierny čaj

v horúcej vode

hlucho sa lúhujem…

Vnútri sa kundrí

zo mňa tma

a komôrka

z beloby bolesťou odťatá

tu už tiež žerkavo

na mne jemne temnie...

Jej snehové tehly

sa v húlavě prehli

a zrútili sa mi

na ramená

Vstúpila si dnu

bez znamenia

a zo stien stiekli

naše stony -

sladké sirupy

Skutočne mám

len to

čo si nekúpim...

Zo strmiska

v ukričanom svete

zrazu spadne ticho

/Akoby si Pán Boh kýchol!/

A keď

z navŕšenej hory slov

nastane

masový zosun sluchu

potom už býva ľahké

príkaz Slnka

neposlúchnuť...

 

 

Očima Františka Vydry

Jak skončí nerovný boj ???

Jsem rád, že jsem se v naší veřejnosti mýlil. Zdálo se mi, že je k lužickosrbským problémům hluchá a lhostejná. Události kolem zrušení 5. třídy v Chrósćicích však ukázaly, že naši lidé nejsou tak letargičtí, jak jsem se domníval.

Varnsdorfská výzva pana Milana Hrabala měla odezvu i u nás na Liberecku. Mile mě překvapilo, že za mnou na pracoviště (do městského muzea) přicházeli lidé s výstřižky z novin, v nichž se o lužickosrbském školství psalo, podepisovali se na petiční archy a vůbec vyjadřovali neobvyklý zájem o současné dění v Lužici. Za několik dní jsem odeslal do Varnsdorfu šest archů. Také sousední obec Nová Ves, která má partnerské styky s vesnicí Njebjelčicy, zaslala několik archů s podpisy tamních obyvatel. Ozvali se mi i pražští přátelé, kteří slíbili, že mezi svými kolegy určitě najdou mnoho těch, kteří výzvu rádi podepíšou.

S nevšední ochotou se k podpisové akci postavila i ředitelka liberecké vědecké knihovny Mgr. V. Vohlídalová, která mi umožnila, abych ve vestibulu moderní ”Stavby smíření” umístil poutač a podpisové archy. Navíc souhlasila s tím, abych v prostorách knihovny zřídil velký informační panel o Lužických Srbech a vystavil širokou paletu lužickosrbských publikací z vlastních sbírek, aby měli návštěvníci knihovny co nejlepší představu o kultuře nejmenšího slovanského národa. Obsah panelu se bude po dvou měsících obměňovat. (Myšlenka zřídit informační panel v budově, kam přicházejí denně stovky přemýšlivých lidí, je staršího data a nevyplynula z aktuální situace v Chrósćicích. Jde o to, že Liberecko je začleněno do tzv. Euroregionu NISA stejně jako hornolužické okresy Budyšin, Kamjenc, Wojerecy a Běła Woda, že území dnešního libereckého okresu bylo již v 9. nebo 10. století osídleno kmenem Milčanů [dávných předků dnešních Lužických Srbů], a v neposlední řadě jde o návaznost na fakt, že v poválečných letech studovalo na libereckém Gymnáziu F. X. Šaldy několik lužickosrbských tříd.)

Varnsdorfská výzva měla a má nečekaný ohlas. Jak celá situace v Chrósćicích dopadne, to zatím není rozhodnuto. Svou váhu jistě mají i stovky podpisů ruských vědců a spisovatelů, četných přátel z Polska, ale i široký ohlas mezi německou veřejností. Fakt, že se zprávy o dění v Chrósćicích objevovaly po delší dobu na stránkách celostátních německých periodik, není zanedbatelný. Určitě přispěje ke zvýšení zájmu o slovanskou menšinu mezi majoritním obyvatelstvem. Každodenní dojíždění sedmnácti chrósćických žáků do Ralbic je jistě pouze provizoriem, které v dohledné době vyvolá změnu v legislativě (snížení počtu žáků ve třídě; vždyť dosavadní stanovená minima pocházejí z konce 40. let, kdy byla demografická situace zcela odlišná), a chrósćická škola typu A bude snad zase kompletní.

 

Odjinud

Lužická otázka dnes

Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity X 4, 2001, s. 95 - 100

K zevrubné zprávě o dvanácté letní škole pro sorabisty připojila mladá slavistka a germanistka Helena Filipová několik svých úvah o perspektivách jazyka, potažmo národa Lužických Srbů. Účastnice kursu byla svědkem toho, jak se po přednášce o obraze Srbů v německém tisku postavili domácí posluchači proti šířené představě postmoderní snové hry, osamělé Arkádie oddělené od ostatního světa. Argumentovali zjednodušováním problematiky i hyperbolizací ze strany médií, ba stigmatizací a folklorizací národnostních menšin. Třebaže pisatelka toto nevyvrací, klade si otázku, zda není pro lužický národ jakákoli únosná forma propagace lepší nežli mlčení.

Odvážné je odborničino pojmenování problému, který si někteří Lužičtí Srbové ani neuvědomují: naprostá identifikace srbské fonetiky, syntaxe i stylistiky s němčinou. Lužická srbština tak zcela ztrácí punc slovanského jazyka. Ačkoli je tohle zjištění nadsazené a srbský vlastenec by je zajisté vyslechl s žalem a pocitem bratrského zhrzení, měli by se nad ním zvláště srbští jazykozpytci vážně zamyslit. Jak rozdílně vnímá Čech neznalý polštiny a lužické srbštiny mluvu jejich mluvčích! Polštinu člověk vnímá okamžitě, zatímco zejména v Horní Lužici ho musí někdo nejprve upozornit, že němčina už dozněla. Nikdo samozřejmě nedokáže předělat obecný jazyk, ale dožívají ještě najmě v Dolní Lužici mluvčí tak libozvučné slovanštiny, že by se mohli bez prodlevy stát vzory spisovné výslovnosti. Útěchy nenalézáme ani v psané podobě:”Chybí aktuální slovní zásoba, která je automaticky přejímána v pro Slovana hrůzně znějících německých kalcích či přímo německých slovech”. Filipová si bedlivě všimla i toho, že k problémům silné germanizace zaujímá lingvistika dosti vyhýbavý postoj a často je zmiňuje pouze okrajově. Vysvětlení je nasnadě. Přítomná věda se, pojímajíc jazyk jako předmět popisu a výkladu, vysmívá purismu. Pro národní společenství, jehož jest jazyk předním znakem, tak mnoho cenných poznatků zůstává nevyužitých. Bohorovné vyvyšování nad brusičství devatenáctého století, které si – zatím – mohou dovolit státní národy Čechů a Němců, by se padesátitisícovému nárůdku mohlo vymstít.

R-l

Лужички Срби – наша северна браћа

Књижевна реч 515, roиnнk 30, иervenec 2001

je název podrobného poučení o Lužických Srbech s četnými ukázkami z písemnictví i výtvarného umění. Otiskl je časopis pro písemnictví, umění, kulturu a společenské otázky Књижевна реч. Celэ text uspoшбdal Dragan Bosnić, všechny texty přeložila PhDr. Nada Đorđevićová.

V úvodním článku seznamuje Boris Nad čtenáře s postavením Lužických Srbů v průběhu dějin a v současné době a poukazuje na příbuznost Lužických Srbů a Srbů (jižních). Jurij Brězan v eseji Потребан нам jе народни програм uvaћuje o ъdмlu Lužických Srbů, vycházeje z veršů Handrije Zejlera. Dále tu čtenář najde lužickosrbské dějiny v datech v článku Лужички Срби од VI до XII века. Jan Brankaиk ve vэkladu Кратак осврт на средњовековну историjу Лужичких Срба иtenбшe seznamuje se středověkými dějinami. Na tento výklad vhodně navazuje próza Měrćina Nowaka-Njechorńského Пут у Ретру. Souиasnou luћickosrbskou poezii zastupujн dvě básně Рожа Шенкарjова, Ми смо jош Срби a Jуриj Лушчански‚ Мирис гнезда. Srbskй иtenбře jistě zaujme výklad Měrćina Völkela o Matici lužickosrbské, tím spíš, že Matica srpska v Novém Sadu byla první matice, a tedy se stala i prvním podnětem slovanským národům, aby si takovou instituci založily.

Velmi poučný je přehledný výklad o lužickosrbské próze 20. stol. z pera Nady Đorđevićové (bylo by však možné doplnit ho některými díly Jurije Kocha (Wišnina, Nawrót sonow) a některými nejmladšími spisovatelkami. Na tento výklad organicky navazuje ukázka poválečné poezie: Kito Lorenc,Wóskować jutrowne jejka (Боjењe ускршњих jаjа), Njewjedro nad Kragujevacom (Непогода над Крагуjевцом). Literaturu 80. let dokresluje povнdka Dub (Храст) od Josefa Bartonм (mмlo bэt uvedeno, že povídka je ze sborníku Zabyte hrodźišća z r.1987 a že je přeložena z češtiny). Poezii z období těsně před válkou představuje Fantazija (Визиjа) Jurije Chмћky. Celэ lužickosrbský oddíl tohoto čísla časopisu končí ukázkou z románu M. Młynkowé Dny w dalinje (Прошли дани) a J. Brмzana Krabat.

Časopis je velmi pěkně výtvarně upraven, vytištěn na křídovém papíře velikosti 24x34 cm, z celkového počtu stránek 76 je jich 23 věnováno lužickosrbské kultuře. Názornost zvyšuje 7 reprodukcí grafik M. Nowaka-Njechorńského, 12 fotografií (postrádáme u nich však popis, co představují) a jedna mapka.

J-a

Večerniji List,

chorvatský deník s největším nákladem, otiskl 2. července pozoruhodný článek Virgila Kurbela Tjeskobna riječ Domovina, ve kterém seznamuje čtenáře s historií národa i současnými problémy Lužických Srbů.

Tamara Wagnerová

 

 

Dopisy

 

Dovolená s Lužicí

Lubomír Jaroš

Návštěvu německé Lužice jsem si letos naplánoval na počátek července. Časový údaj letos uvádím proto, že podobný výlet jsem absolvoval již loni, ale jen, jak se říká, ”na skok”.

V lužickém Srbsku jsem strávil dva velmi plodné dny. První byl pravda kratší - i díky tomu, že jsem z Budyšína odbočil na nesprávnou výpadovku a do cílových Chrosčic dorazil oklikou přes Biskupicy. Auto jsem ponechal na parkovišti pod školou a první mé kroky směřovaly (jakkoli netrpím nekrománií) na hřbitov. Nález byl povzbudivý - většina náhrobků, udržovaných s láskou a péčí, nesla rozloučení a vzkazy v srbštině. Německých zde bylo poskrovnu.

Slovanské cítění potěšila i parta dětí, které se proháněly obcí na kolech a pokřikovaly na sebe v jazyce svých předků. Jedno z nich mě pěkně po srbsku pozdravilo Dobrý večer a zase ujíždělo dál.

Významným orientačním bodem je škola. Třebaže v době mé návštěvy opravovali omítku, působila impozantně. Troufám si říci, že při pohledu na ni z ní čišel těžko definovatelný, a přitom velmi blízký genius loci.

Téměř monumentální je chrosčický památník polským osvoboditelům od německého fašismu. Na pahorku, lemovaném stromy, se třepetalo i několik vlajek. Dojalo mě, že byla mezi nimi kromě obligatorní německé i vlajka lužickosrbská, česká a samozřejmě polská.

Krátce před setměním jsem usedl do jedné ze dvou místních hospod. Přiznám se, že při výběru restaurace jsem se řídil nápisy - ta ”moje” začínala na Hosčenc, kdežto druhá Gaststaette. Poseděl jsem ve velmi příjemné společnosti pana učitele Jana Rjelky a jeho přátel.

Ke spánku jsem se uložil pod lípou nedaleko vesničky Lejno. Ovšem předtím jsem si ještě chvilku pohověl v místním zájezdním hostinci. Obsluha byla velmi korektní, srbská, s velkým výběrem teplých jídel.

Druhý den jsem z auta vytáhl staré skládací kolo a rozejel se na obhlídku kraje. S Lejnem těsně sousedí osada Kopšin. Zaujalo mě na ní, ostatně jako v jiných srbských obcích, že ačkoli některé budovy pamatují možná Rakousko, byly pečlivě obíleny, natřeny, opraveny. Totéž platí o plotech a pozemcích - udržované, obdělané. A kam se člověk podívá, všude plno květin.

Poté se cesta vyhoupla k rozcestí a směrem k Prawočicím seběhla do údolí. Zastavil jsem se ve zdejším mlýně na kus řeči s majitelem. Ten si mě nedůvěřivě prohlížel - mé rezavé kolo a lehké odění v něm patrně budilo smíšené pocity. Patrně proto na můj dotaz, zda-li jeho mlýn poskytuje ubytování, odpověděl nejdříve záporně. Později nabídku změnil - dospělá osoba na den a noc se snídaní 40 DM. Děti mají slevu. Zájem mne však vedl jiným směrem - zeptal jsem se, mluví-li srbsky. Když neurčitě přikývl, zeptal jsem se, je-li Srb. Odpověděl, že je Středoevropan. Pod dojmem krásných božích muk se srbským textem nedaleko od nás jsem namítl, že malá kultura je přece také světová kultura. Že jistý čitatel je sice pro komunikaci nutný, ale přemíra rovnostářství vede na druhé straně k zaostávání, úpadku. Že do kultury patří též jazyk, který je dle mého názoru stejně významným dědictvím po předcích jako majetek. A možná více.

”Já Vám rozumím,” pokýval mlynář hlavou. U toho zůstalo.

Kdo zná místní poměry, ví, že z Prawočic se chodí nakupovat do již navštívených Chrosčic. V samoobsluze jsem se dozvěděl, že kartáček na zuby, který mi citelně chyběl, se řekne ščitka a chléb jako u nás chlieb. Majitelé obchodu byli sorabifonní, ochotní lidé.

S nákupem jsem se vrátil zpátky ke svému spacímu vozu, naložil kolo a ještě jednou ze zastavil v Lejně. Restaurace byla již otevřena, čehož jsem využil ke skromné ranní hygieně. Nato jsem si poznamenal, že V tutym domje zahra so 2. septembra 1877 prěni króč serbsko dźiwadlo na vsy.

Jiný nápis hlásal, že budova hostince byla původně starou celnicí na obchodní cestě z Francie do Varšavy. Neodolal jsem a zapsal si do sešitku i osm veršů, pěkně vyvedených v omítce na čelní zdi. Jen mi trochu chyběl jejich srbský ekvivalent:

 

Des Hauses Schmuck ist

Reinlichkeit ,

des Hauses Glueck

Genuegsamkeit,

des Hauses Ehr

Gastfreundlichkeit,

des Hauses Segen

Froemmigkeit.

 

Den kvapil a přibývalo horka. Vrátil jsem se k autu a zamířil k poslednímu cíli - klášteru Mariina hvězda a s ním ”katastrálně” spojených Pančic - Kukowa. Lékárnická krev se ozvala a proto jsem první návštěvu vykonal v klášterní botanické zahradě. Paní pokladní jsem se zeptal, je-li Srbkou. Řekla, že ona už ne, nicméně její maminka ještě byla. Otec pak že je Němec. Sama srbsky neumí, protože doma se mluvilo pouze německy. Dál jsem se nevyptával, poděkoval jsem a celou zahradu si prošel. Založil ji roku 1248 Bernard III. z kamenského hradu z jakéhosi významného popudu. Inventář léčivých bylin z té doby přivedl zdejší pěstitele k myšlence obnovit zahradu v její někdejší velikosti a zachovat tak dějinnost i poezii zahrady. Pořídil jsem si pár snímků významnějších květin a při té příležitosti vyzpovídal mladou zahradnici. Třebaže měla krásné hnědé oči i vlasy a pocházela z Kamence, hlásila se jako paní pokladní k německému národu.

Před odchodem jsem ještě navštívil stálou expozici brouků, hmyzu a hlodavců, zemědělského a mlynářského náčiní, obrazů a fotografií krajiny. Pokud by někdo disponoval větší časovou rezervou, doporučuji mu projít si též naučnou stezku, která vede klášterním parkem.

Samotná Mariina hvězda je komplex barokních budov, připomínajících naši Svatou Horu u Příbramě, jihomoravské Křtiny anebo baziliku v Hejnicích u Frýdlantu v Čechách. Barevné vyvedení omítek, zlacení, lesknoucí se v ostrém slunku a masivní budovy zanechaly ve mně nesmazatelný dojem. Připadalo mi, že i nejmenší věcička je tak vyrobena a umístěna, aby duchovně zapůsobila jako největší chrám. Zvlášť mne zaujaly náhrobky abatyší v hlavním kostele, prosby a poděkování věřících, napsané na lístečcích a připevněné na tabuli hned za vstupními vraty a snad nejvíce publikace o Srbech. Jednu z nich, Srbové v Německu, anglicky psanou, jsem si samoobslužně zakoupil. V mateřštině našich slovanských pokrevenců jsem tam neobjevil bohužel žádnou.

Z kláštera jsem vyšel přímo na ulici, protínající Pančice-Kukow jako turecká šavle. Tedy svisle, vertikálně. U jejího nejhlubšího prolomení se nachází dům, kde J. Bart-Čišiňsky prožil poslední roky svého života a o kus dál, přes cestu, jsem našel rodný domek Miklawše Andrického (*30.5.1871), srbského duchovního spisovatele, publicisty a redaktora. Jak zde bylo též poznamenáno, zemřel 18.12.1908 v nám poněkud známější Žitavě

 

 

literární příloha

 

Tranje u Deln�ho Wujězdu - houby a kletby

Marko Grojlich

Poblázněné a zkažené léto! Slunce se pořád skrývá za hustými mraky, štěbetání vlaštoviček na telefonních drátech nezní jako loučení, ale spíš jako soucit s těmi, kteří musejí přečkat blížící se podzim a zimu. Srpen je podzimní - na tom nic nezmění ani dvě nádoby s liškami, kozáky a křemenáči, které spatřím, když vstoupím do kuchyně domu v Tranjích.

”Jděte do chalupy vedle kulturního domu, žena tam umí dobře srbsky!” poradil mi přes plot starší muž, kterého jsem se ptal po lidech mluvících lužickosrbsky. Dodal ještě cosi, co u mužů v jeho věku a v těchto končinách slýchávám často a nač přímo čekám, totiž: ”Já srbsky ještě rozumím, ale nemluvil jsem už celu věčnost!”

Jedu po jediné ulici vísky a bez problémů najdu kulturní dům - domek, postavený s nejlepšími úmysly vesničany. Teď je to spíš takový nekulturní dům a nevěřím, že se v něm Tranjané scházejí příliš často.

Dřív než vstoupím do sousedního domu, podívám se ještě jednou na cedulku. Stojí tam:

”Jurij Mucha, narozený 15. 1. 1860 ve Wulkých Ždźarech, zemřel 14. 11. 1934 v Traních, chalupník, družba, písmák”.

Tento Jurij Mucha, jehož fotografie v biografickém slovníku ukazuje jako staršího muže, na hlavě s cylindrem, ozdobeným stuhami, býval jako družba tradicionalista, tak jako ve všedním životě. Vyplývá to z jeho příspěvků zveřejněných v Předźenaku a v Łužici počátkem třicátých let. Redaktor Ota Wićaz se tehdy nějakým způsobem dozvěděl o družbovi, který mezi Delním Wujězdem a Łazem bděl neochvějně nad dodržováním starodávných zvyků při přípravě svateb. Družba Mucha rozepsal Otovi Wćazovi tuze podrobně každé slovo, každý předpis při slavení svateb, a opět a opět si stěžoval, že se to už nedodržuje. Proto už příliš často družbu nedělal. Lidé si raději objednali konkurenci. Jurij Mucha se jim zdál příliš starý a zkostnatělý. A kromě toho přišla nová doba, ženich pracoval v dolech, tchán také. Srbština byla v hole z takových slavností pomalu vytlačena. Veškeré nářky a nadávání tranjského družby nijak nepomáhaly. Zanechal nám však doslovné loučení ženicha a dohadování o nevěstu. Právě dohadování byla kdysi dokonale inscenovaná hra před domem rodičů nevěsty. Když tuhle scénu s dlouhým povídáním čtu, podivuji se, kolik se naši předkové naučili a znali zpaměti. Ještě se jim mozkem ovšem neproháněly elektromagnetické vlny tak jako nám, tehdy bývalo v hlavě místa ještě víc než na první sloku písně Hanka, budź wjesoła!

Vydal jsem se tedy po stopách družby Muchy do Traní. Vede do nich přímá cesta přes železniční přejezd okolo stařičkého kamenného kříže. Vstupuji do chalupy vedle kulturního domu a jako první mě vítají houby. Vyvolaly ve mně slova uznání hospodyni, která právě sedí s mužem u oběda. Na talíři vidím a v kuchyni cítím smažené lišky se šťouchanými bramborami. Přivítání neznámého je krátké, ale poměrně přátelské. Za to jistě může moje postesknutí, že nemám čas jít na houby a že nejlepší místa stejně znají místní obyvatelé.

Opatrně se ptám na družbu. ”Ano, tak takového jsme tu měli, tam ve druhém nebo třetím hospodářství na pravé straně cesty.” Dále se dovídám, že tam ještě bydlí vdova po jeho bratranci. To neslyším poprvé - řekla mi to už devadesátiletá stařenka, když jsem tu zkoušel štěstí před časem. Tehdy mě hlídala podivínská mladá žena, která tam také bydlila, ale příbuzná stařenky nebyla. Ona byla Němka a velice si dávala pozor na to, abych, nedej Bože, s tetkou nemluvil srbsky. Směl jsem však zase za týden přijít na rozhovor, po přestávce na rozmyšlenou. Takhle mě zvala, když se se mnou loučila. Za týden jsem opět zazvonil u branky. Do dalšího vyptávání mě tuze vábila některá slova stařenky, narozené v Lipinech, o její matce, která neuměla ani slovo německy. Branka však zůstala zavřena, jako každému, kdo by tady chtěl mluvit lužickosrbsky.

Tak jsem doufal, že nějaké srbské věty o družbovi utrousí hospodyně obědvající houby. To jsem si ale navařil! Z úst, z nichž Srba nejen tušíš, ale přímo slyšíš, se dovídám, že je dobře, když to srbské zmizí, že jí to v ničem nepomohlo, a co je to za bláznivou dobu, když nutí jejího vnoučka ve třetí třídě učit se srbsky. Můj skromný pokus, zda jde jen o srbštinu jako konverzační jazyk a ne o dobrovolnou účast na výuce srbštiny, vadne v jejím žehrání na jazyk, který slýchávala od rodičů v Tranjích a jímž sama mluvila. Muž, jenž se už liškami a bramborami nasytil, využije přestávky v řeči své ženy a připomene, že jemu srbština v ruském zajetí dost pomohla. Potom ústa zavře.

(Z knihy Mezi horami a holou přeložil Jaroslav Valenta)

 

 

Zápisník

Upozorňujeme na přednášku Kruhu přátel českého jazyka na Filozofické fakultě UK v Praze (nám. Jana Palacha) ve středu 7. 11. v 18 h v posluchárně č. 18 v přízemí. Přednášet bude Jiří Kraus, ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR, na téma Malé jazyky ve sjednocující se Evropě.

20. 11. 2001 se koná v 17 hod. v sále FUTURA v ulici Politických vězňů 9 koncert lužickosrbské hudby. Úvodní slovo přednese a celým večerem bude provázet prof. PhDr. Jarmila Vrchotová-Pátová, CSc.

29. 12. 2001 se koná v Chýnicích u Prahy vzpomínkové setkání u příležitosti 100. výročí smrti tamějšího rodáka dolnolužického básníka a českého polyglota Václava Srba. Po zastavení u hrobu v Tachlovicích proběhne v chýnické hospodě přednáška s přednesem básní a zpěvem. Pořádá dolnolužický odbor Matice lužickosrbské spolu se Spolkem česko-lužickým a Sdružením přátel Lužice při Společnosti Národního muzea. Hosté vítáni. Podrobnosti (o hodině, dopravě atd.) oznámíme v prosincovém čísle ČLV.